Ndnf

9. listopadu 2016 v 0:52

Afrodenzia

3. června 2011 v 10:01 | Nel-ly | Jednorázovky
Upozorňuju, že jde sice o "pohádku"- příběh má hrdinku, hrdinu, temný les, poučení i ten svůj "šťastný" konec :D, ale zásadně o pohádku pro dospělé. Tedy přísný rating 18+ (věřte mi, děti by mohly mít jisté psychologické následky, jak praví některé servery a to si přeci nevezmu na svědomí).
Vlastně jsem uvažovala, jestli to sem vůbec vložit - ale tak napsala jsem to, tak to zkusím :) jen upozorňuji, že jsem byla ovlivněna čtením povídek, které mi poslala kamarádka, a na které by blog musel být "jen pro dospělé"
POSTAVY: Hermiona Grangerová
DOBA: 3. ročník HP (no, nebijte mě :D)
ŽÁNR: pohádka :P
UPOZORNĚNÍ: RATING 18+ (částečně i non-con), pairing HG/RL
POČET SLOV: 2 205
Žila, byla dívka, kterou měl každý rád, ale její dva přátelé ze všech nejvíc. Ačkoliv je někdy dokázala rozzuřit a dokázala být otravná stejně, jako nějaká jejich přísná matka, nedali na ni dopustit a nikdy jí nepřáli nic zlého.
Dívka byla milá, chytrá a i velice hezká. Zpodobnění dokonalosti, řekli byste, ale byla tu jedna věc, která na ní ostatní tolik trápila. Na svůj věk byla dívka až příliš upjatá a jakoby... No, ač je to ošklivé takhle říct, Hermiona Grangerová ve svých čtrnácti letech více než cokoliv jiného připomínala právě tu frigidní starou pannu, jež jí jen nedávno předpověděla jejich maličko šílená profesorka Jasnovidectví.
Jistě, oba její nejlepší kamarádi, spolužačky z koleje a vůbec všichni skupinově tvrdili, že "bláznivka" Trelawneyová nemá vůbec v ničem pravdu, a tak ukolébali Hermionu na vlnách nevědomosti, poněvadž za jejími zády nastala šeptanda - snad každý, alespoň trochu zkušený člověk, musel uznat, že v něčem má přeci jen profesorka Jasnovidectví pravdu.
Slečně Grangerové by vůbec neuškodilo, kdyby jí někdo ukázal, že život nespočívá jen v knihách, ale i ve vášni, jež je ohněm a srdcem všech živých bytostí.
***
Jednoho dne uprostřed druhého pololetí dostala Hermiona úkol a nebyla by to ona, kdyby se svůj úkol nerozhodla splnit, co nejdříve.
Profesor Snape měl nedostatek bylin na pondělní hodinu. Šlo o květinu jménem Afrodenzie, velice specifický druh rostliny, která se dá sbírat jen v noci v stříbrné záři měsíce. A protože šlo právě o profesora Snapea, nepřipadl úkol nikomu jinému než "Zlatému triu", tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně. Bohužel však k Hermionině smůle měli její dva přátelé již na ten večer svoje vlastní plány - odpracovávali si trest u profesorky McGonagallové - a i kdyby strašně chtěli, což ani nechtěli, tak se z něj nemohli vyvléknout. A tak zůstala všechna práce jen na Hermioně.
Hned toho večera se Hermiona s proutěným košíkem vydala na cestu do Zapovězeného lesa. Nebála se, nakonec šla jen na okraj a pevně věřila, že když má u sebe hůlku a nestráví v lese žádný zbytečný čas navíc, nic se jí nemůže stát - ach, jak se pletla.
***
Malá, nikým nezpozorovaná, postavička se pomalu blížila k lesu. Šla klidným odlehčeným krokem, mávala ručkou, v niž svírala košíček, a vůbec se zdálo, že si plně užívá krásného počasí. Slunce už dávno zmizelo za horizontem a nahradila ho tajemná, tichá a krásná noc. Na nebi nebylo ani mráčku a uprostřed té tmavě modré plochy, jako jediný ostrůvek naděje, zářil stříbrný kulatý měsíc.
Ať jí to připadlo jakkoliv absurdní, musela si Hermiona přiznat, že když procházela přes okraj Zapovězeného lesa, cítila, jak její ruce i záda pokrývá husí kůže, ačkoliv počasí bylo stále příjemně hřejivé. Snad nikdo neměl dobrý pocit, když sám vcházel do tmavého lesa, z kterého se ještě k tomu z hloubi ozývalo teskné vytí nějakého zvířete - každému se zde vždy stalo něco zvláštního.
Květina Afrodenzie rostla na mýtince necelých padesát metrů vzdálené od prvních maličkých stromů a jen na dvě nebo tři sta metrů vzdálená od Hagridovi hájenky. Nebylo pravděpodobné, že kdyby Hermionu cokoliv napadlo, tak poloobr uslyší její křik, ale protože se Hermiona vždy považovala za poměrně schopnou čarodějku, která neztrácí hlavu, věřila, že by dokázala Hagrida, v té nejvyšší nouzi, včas upozornit na své problémy a mezitím se ubránit jakémukoli nebezpečí.
S malým úsměvem vstoupila dívka na mýtinku, v jejímž středu rostly snad tři desítky překrásných rudých květů Afrodenzie, které jen čekaly, až je Hermiona utrhne a přinese svému profesorovi.
Se sebejistotou sobě vlastní poklekla před trs květin, natáhla ruku, dvěma prsty uchopila dužnatý stonek a trhla... V tu chvíli jí na prsty vytekla mazlavá tekutina vydávající tak silnou vůni, že se Hermioně zatočila hlava. Rychle strčila květinu do košíčku, ale přitom si stačila mízou potřísnit i prsty druhé ruky. Dlaně začínaly být stále více lepkavé a Hermiona neznala jiné východisko, než si ruce otřít v záhybech krátké školní sukně - nakonec, stejně ji chtěla večer dát vyprat.
Ačkoliv dokázala šťávou z Afrodenzie potřísnit skoro celou zadní část sukně, přesto nezbavila své prsty veškeré lepkavosti a nyní byla zahalena do nasládlého, těžkého oparu podivné vůně.
Hermiona si z ramen stáhla dlouhý černý hábit, který měla jen jeden a za nic ho nechtěla ušpinit stejně, jako sukni. Vyhrnula si dlouhé rukávy bílé košile, znovu klesla na všechny čtyři a natáhla se pro druhou rostlinu - už věděla, co má očekávat, a tak ji nepřekvapila ani hustá lepkavá míza ani nová dávka sladké vůně.
Když už se chtěla zvednout z rukou a dát květinu do košíku - ztuhla uprostřed pohybu. Za svými zády uslyšela výhružné funění a praskání větviček pod vahou nějakého těžkého zvířete. A jestli si něčím byla v tu chvíli Hermiona jistá, tak tím, že se nejedná o mírumilovného jednorožce nebo Kentaura milujícího děti. Tento zvuk představoval měkké tlapy s dlouhými drápy, které pomalu našlapovaly na suchým listím pokrytou zem a blížily se ke své oběti.
Hermiona se usilovně snažila překonat paniku, kterou cítila, a opatrně zvedla ruku a chtěla zašátrat v kapse po své hůlce - marně. Hůlka byla uvězněna v kapse školního hábitu ležícího více než metr od zoufalé dívky.
Co teď?
Nenapadlo ji nic jiného, než se pomalým plíživým pohybem po kolenou vydat k hábitu ležícímu kousek od jejího pravého boku. Avšak ve chvíli, kdy dívka trochu pohnula pravým kolenem, aby se jako rak přiblížila ke svým věcem, zvíře za ní se pohnulo také - byl to bleskurychlý pohyb, který Hermiona ani nedokázala zaznamenat a jediné, co si chvíli po tom uvědomovala, byly obrovské tlapy po stranách jejích boků a studený čenich bloudící jí po odhalených stehnech - v takovém vedru dokonce ani vzorná studentka jako ona nenosila podkolenky, natož pak punčocháče a pod do půli stehen dlouhou sukní měla jen titěrné kalhotky.
Dívka se začala jemně třást a srdce se jí divoce rozbušilo, když ucítila vlhký čenich rejdící jí pod sukní, posléze následovaný horkým jazykem, který ji odíral jako jemná bruska. Hermiona zalapala po dechu, když si uvědomila, že zvíře za jejími zády přišlo za vůní květiny Afrodenzie a teď se snažil slízat všechnu mízu, která stekla z okrajů sukně až na její stehna a co víc, pokud zvíře bude i nadále dorážet čenichem na místa, kde se nacházely pozůstatky květinové šťávy, za chvíli se dostane... Ano, přesně tam.
Hermiona jen stěží zabránila svým stehnům v přitisknutí se k sobě, když se studený čenich zvířete přes jemnou látku její sukně a ještě jemnější látku spodního prádla zabořil přímo mezi nohy a začal mezi nimi rejdit, jak kdyby tam měla schovaného králíka.
Žádné rychlé pohyby. Ani se nehni! Opakovala si v duchu stále dokola a dokola, zatímco si uvědomovala, jak se sukně vyhrnuje stále výš a výš, zatímco se šelma snažila dostat... No, raději snad ani nepomýšlet, kam se snažila dostat.
Uběhlo několik dlouhých minut, během kterých zvíře Hermioně olizovalo stehna a čenichem rejdilo mezi nohama - sukně se jí, částečně vlivem jejích roztažených nohou a částečně díky čenichu zvířete, vyhrnula až na boky - a dívka si ke své hrůze začala uvědomovat známé pocity uvnitř svého těla, vycházející právě z míst, kde ji olizoval horký hrubý jazyk...
Během svých několika málo pokusů za zamčenými dveřmi ve svém pokoji v domě rodičů stihla Hermiona zjistit, jak citlivou má jemnou pokožku na vnitřní straně stehen a teď, napříč strachu, který cítila, se tento efekt začal projevovat v míře větší, než jakou kdy zažila. Hermiona si uvědomila, že začíná být vzrušená víc, než kdy jindy.
To ne! Ne, ne, ne! Bědovala v duchu Hermiona, ale už bylo pozdě, nešlo to zastavit a ona ucítila, jak pomalu vlhne. Jediná otázka visející ve vzduchu byla, zda si toho všimne i zvíře za jejími zády - protože jeho zvýšená citlivost na jakýkoliv pach ještě umocněná faktem, že čenichem bloudilo jen několik centimetrů od inkriminovaného místa, dala předpokládat, že si toho všimne a Hermiona neměla nejmenší tušení, jak na tu novou "vůni" bude reagovat.
Opatrně, aniž by pohnula dolní polovinou těla, se otočila, aby zjistila, co se to vlastně za jejími zády nachází. Podle velikosti, studeného čenichu a dlouhého jazyku už sama poznala, že jde o psa, tedy v tomto případě spíš o vlka, kterého by mohla po několika minutách začít nudit. Jenže ve chvíli, kdy se otočila a spatřila, co se nachází za jejími zády - ztuhla a na chvíli přestala dýchat.
S čumákem zabořeným mezi jejíma nohama, tlapama doširoka rozkročenýma kousek od jejích kolen, vrtějící dlouhým šedivým ocasem, tu stál čistokrevný vlkodlak. V tu chvíli by se v Hermioně krve nedořezalo. Nejen, že četla snad všechny knihy o těchto lidech měnících se jednou za měsíc v krvelačné zrůdy, ale dokonce znala identitu toho jediného, který se nyní na pozemcích Bradavic proháněl. Nebylo sporu o tom, že za jejími zády, s nosem zabořeným mezi jejíma nohama, stojí přeměněný profesor Lupin a co víc, že silně reaguje na její nechtěné vzrušení.
Změna člověka ve zvíře nebyla úplná. Vlkodlak se od vlka nelišil jen svou velikostí a celkově mohutnou stavbou těla, ale i návyky - jak fyzickými, tak všemi jinými. Vlkodlak se nikdy nespářil s vlčicí, základní chutě člověka zůstávaly stejné, jen proměna je všechny stokrát násobila - byla to touha po nadvládě, krvi, násilí, ale i vášni a základní sexuální touze.
Vlkodlak nereagoval na zvířecí samice, ale vůně vzrušeného ženského klína s ním dělala divy. Toho si Hermiona stačila během té chvíle všimnout, ještě dřív, než profesor Lupin ve své "skoro" zvířecí podobě vyplázl dlouhý jazyk a přejel po lemu vlhnoucích kalhotek.
Vlkodlakovi nedalo nejmenší práci odsunout kus nepohodlné látky na stranu a v druhou chvíli už Hermiona musela potlačit dlouhý sten, když horký jazyk přejel po místech, ke kterým zatím nikdo jiný než ona sama neměl přístup.
Během té vcelku dlouhé doby, kdy jí dlouhý hrubý jazyk přeměněného profesora Obrany proti černé magii působil ty nejúžasnější pocity, jaké kdy zažila, Hermionu ani nenapadlo se bránit - opřela se o lokty, nohy nechala doširoka roztažené, sklonila hlavu a vychutnávala si vše, co jí zvířecí jazyk přinášel, avšak to jen do chvíle, kdy si uvědomila chladný vzduch na své odhalené pokožce a posléze těžké pracky na svých ramenou, když se na ni vlkodlak pokoušel naskočit.
Hermiona přidušeně vykřikla a pokusila se od zvířete odsunout, marně. Obrovské tlapy ji pevně držely, drápy se jí zarývaly do kůže na ramenou a vlkodlak se snažil dostat do míst, která instinktivně rozpozná každé zvíře od toho nejmenšího křečka až po slona (díky Merlinovi, že vlkodlaci nejsou sloňodlaci).
Vlkodlak na poprvé vyrazil a netrefil se, na podruhé však už zamířil správným směrem a ticho malé mýtinky rozrazil hlasitý dívčí výkřik. Bylo už pozdě, jakmile vlkodlak našel to správné místo, už nepřestal a začal se s neuvěřitelnou rychlostí a razancí pohybovat.
Po několika dlouhých minutách, už dívka nedokázala ani křičet a jen se skloněnou hlavou přidušeně sténala, zatímco vlkodlak, neměnící svoje tempo ani sílu, pokračoval ve své činnosti.
Najednou mýtinka ozářená stříbrným světlem ztmavla a pohyby zvířete se změnily. Najednou byly trhané a postupně se zpomalily, a kdyby Hermiona ještě dokázala vnímat svět, uvědomila by si, že za svými zády neslyší jen hlasité funění, ale i lidský křik a posléze sténání.
Vlkodlak se proměnil v nahého člověka, jenž byl stále pevně spoután s mladičkou dívkou, jež už si dávno stačila zvyknout na bolest a jisté nepohodlí lesa a sama nevědomky pohybovala pánví, aby dosáhla toho, co jí tělo napovídalo.
Vysílený muž se sklonil, opřel své zpocené tělo o záda dívky a navázal, pomalejším pohybem, na své předchozí pohyby. Uchopil dívku za dva malé pahorky skryté v bělostné košili, tvář zabořil do kudrnatých vlasů a postupně se dostával až k vrcholu.
***
Druhého dne ráno se polonahá Hermiona probrala sama na mýtince u kraje lesa. Byla strašně unavená a chvíli po probuzení myslela, že všechny zážitky předcházející noci byly jen výplody její unavené mysli. Avšak v dalším momentě už si uvědomila listí a mech, které jí posloužily jako lůžko, sukni vyhrnutou nad boky a roztrhanou, maličko zkrvavenou, školní košili.
"Takže to nebyl sen," oznámila šokovaná dívka tichému lesu a s vynaložením všech svých zbývajících sil se postavila na třesoucí nohy. Škrábance na zádech a ramenou ji bolely, ale to nebylo nic proti tomu, co cítila v klíně. Byla si jistá, že celý den nedokáže stisknout nohy a jít normální chůzí. Přesto zážitek včerejší noci byl to nejúžasnější, co zažila a za všechno vděčila vůni magické rostlinky, jež kvetla jen v stříbrné záři měsíce a důvod jejího jména, byl Hermioně jasný ještě předtím, než přečetla příslušnou stránku v encyklopedii květin s "magickými" účinky.
Většina dívek si v dětství přeje, aby našly svého pohádkového prince. Tato touha neopouští dívky ani v dobách dospívání, avšak představy a požadavky na toho dotyčného dokonalého prince se s věkem mění - každá z nás ale potřebuje zažít alespoň nějakou tu magickou noc, při které bude sama sebou. Takovou noc přesně Hermiona zažila a od té chvíle, už svým přátelům nikdy nepřipadala tak upjatá a neuspokojená, mohli se však jen domnívat, co bylo tou příčinou.
Můžeme však s určitostí říct, že to byla právě Hermiona, ta co jako první přišla na tajemnou totožnost profesora Lupina a přesto se ho nikdy nebála, která odchod svého profesora Obrany proti černé magii nejvíce oplakala.
Avšak jako každá pohádka, má i tahle svůj šťastný konec v podobě šťastné dívky s nadějnou budoucností, uspokojení jednoho nikým nemilovaného vlkodlaka a přináší nám poučení o tom, že naplnění jakékoliv (krom pár ošklivých výjimek) naší touhy je tou nejlepší cestou k šťastnému konci pohádky našeho života.
 

nepolíbený

4. ledna 2016 v 18:00

Nepolíbený

24.12.2015 15:29
Přeji krásné a veselé Vánoce.
Ježíšek nakonec dorazil a přinesl s sebou slibované vánoční překvapení. A co že to vlastně je? Jedná se opět o překlad (časem snad ale dostanu odvahu na publikování vlastních děl :-D) a tentokrát je z fandomu Harry Potter. Stránky Krádež-Theft jsou sice primárně určené k překladu povídky Krádež, ale kvůli jednomu dílku jsem si nechtěla zakládat stránky nové, a proto tedy tuto povídku publikuji zde. Autorkou je Calligraphy, které jsem zaslala žádost o překlad, ale bohužel nijak nereaguje. Snad by ji potěšilo, že její povídka o Vánocích rozveselí pár dalších čtenářů. Mimochodem, Calligraphy je autorkou povídky So lonely without me, která už byla přeložena do češtiny (aspoň si to tedy myslím).
Tato povídka je taková romantická drobnost a doufám, že vás neodradí ani neobvyklý pár (který jsem si díky ní zamilovala).
Originál (And never been kissed) najdete zde: www.fanfiction.net/s/2712818/1/And-Never-Been-Kissed
Ještě jednou šťastné a veselé, hodně dárků a nezapomeňte se koukat na pohádky :-).
Fosa
Nepolíbený
Albus Brumbál nebyl ten typ člověka, o kterém byste řekli, že je zrovna... atraktivní.
Po krátkou etapu svého života se mohl chlubit něčím, co bylo označováno jako průměrný vzhled. S čímž byl taky naprosto spokojen - nad průměrností přece netřeba ohrnovat nos. A kromě toho bylo tolik věcí, které bylo třeba prozkoumat, naučit se, pochopit... Neměl čas a ani chuť na to, aby se usadil, aby zúročil průměrnost, když ho k sobě volala výjimečnost.
A pak se průměrnost vytratila.
Netruchlil ale dlouho. Lásku směroval k práci, ke svým kolegům a studentům.
Kupoval si ponožky, bojoval ve válkách a do postele uléhal sám.
Když si někdy představoval, že by měl milence - a že za ty roky dostal jeho smyšlený přítel tolik podob - upokojil sám sebe představou, že kdyby se snad někdy objevil nějaký případný kandidát, neměl by Albus stejně ani tu nejmenší představu, co si s ním počít.
X
Ta noc, kdy k tomu došlo, nebyla ničím výjimečná.
Šramot ve sborovně utichl, jak profesoři mizeli ve dveřích a dál v chodbě. Albus zvedl své poznámky z dlouhého, nablýskaného stolu.
Pamatoval si na to ticho. Jen v krbu zapraskalo. A z vysokého okna prosvítaly zářící hvězdy.
Pak zaslechl, jak si někdo tlumeně odkašlal. "Řediteli."
Vzhlédl. "Á, Severusi, co se-" začal.
A pak byl Albus Brumbál políben. Pořádně a skutečně políben. Severusovy tvrdé rty se zvolna zahřívaly, vlhly a měkly proti těm Albusovým.
Tedy.
Na chvíli byl až příliš otřesený na to, aby se pohnul.
Ucítil lehounký dotek konečků prstů na svých dlouhých vousech a zachvěl se. Prsty u nohou se mu zkroutily. Omylem uvolnil ze svých přespříliš velkých ponožek jedno vlákno, když se prsty otřel o jeden z jejích četných ohybů. Byl to ten samý způsob pohybu, jakým nestiskl kostnatá ramena, i když vypadala tak ztuhle, jakoby potřebovala pořádně promasírovat. Když zavíral oči, zaslechl Albus šustění papíru.
Nebylo mu úplně jasné, co by si měl myslet. Bylo to tak...intimní. Mísil se jim dech. Cítil slabou chuť větrových bonbónů a neslazený čaj s citrónem.
Po spodním rtu mu přejela špička Severusova jazyka.
Och.
Ticho prořízl nezaměnitelný zvuk mlasknutí, když se profesor Lektvarů odtáhl.
Albus pohlédl přes své půlměsíčkové brýle na Severuse - u Merlina! Severuse! - postrach třídy Lektvarů, nelítostného nočního strážce Astronomické věže - pohlédl na toho vysokého, vyhublého muže s pavoučími prsty a úsudkem tak břitkým, že by mohl posloužit jako skalpel - Severuse - který raději zůstával ve svých komnatách s hlavou skloněnou nad knihami, než aby si se zbytkem sboru zašel na skleničku, na Severuse, který se nikdy nenaučí promíjet, Severuse, který (jak bylo řediteli známo) nikdy neprojevil ani nejmenší zájem o milostný vztah - "Severusi!" - a ten muž ho políbil!
Severus ještě o něco zbledl (jestli to tedy bylo vůbec možné) a sklonil hlavu. "Řediteli," vyhrknul a otočil se na patě.
Srdce mu bušilo o sto šest. "Počkej," řekl, jenže mladší kouzelník byl už pryč.
Ředitel si v tichosti přiložil prsty na rty, přejel jejich kontury a napodobil ten letmý, neznámý tlak.
Pak Albus těžce dosedl na židli s poznámkami přitisknutými k hrudi.
"Políbil mě," řekl a pohlédl do očí domácímu skřítkovi, který sklízel ze stolu hrnky od čaje.
X
"Políbil mě," pověděl zrcadlu nad umyvadlem.
"Políbil mě," pošeptal dřímajícím obrazům ve své pracovně.
"On mě políbil," řekl Albus. Fawkes se poposunul na svém bidýlku a vypustil hloubavý obláček kouře.
X
"Dnes ráno vypadáš velmi čile," řekla mu Minerva.
'Políbil mě,' nebylo to, co řekl, když si vybíral tu nejulepenější skořicovou rolku z vršku hromádky.
"Jen ty můžeš mít dobrou náladu před začátkem zkouškového období. Prázdniny? Na ty se samozřejmě těším. Jenže se toho ještě musí tolik vyřešit, než... Ale!"
'Víš o tom, že mě políbil?' nebylo to, na co se zeptal. "Hm?"
"Teď se tam nedívej. Náš oblíbený kolega zase jednou vstal z postele špatnou nohou napřed."
Albus se díval. Upřeně se díval přes všechen shon ve Velké síni a pozoroval muže oblečeného do černé, kradoucího se ze stínu do stínu se zády obrácenými ke stěnám a s neměnným zamračením na tváři, jak kličkuje u okraje místnosti až k profesorskému stolu. "Byl jsem políben."
Zakašlání. "Prosím? Co jsi to říkal, Albusi?"
Odvrátil se. "Podala bys mi marmeládu?"
Minerva nazvedla jedno obočí. "Máčíš si v ní loket."
"Ach, máš pravdu. Možná bychom měli zapřemýšlet nad menšími miskami." Neohlédl se, když táhlé zaskřípání od posunutí židle proťalo hukot v sále. Hrot vidličky zapíchl do skořicové rolky.
"Políben, hm?" zeptala se Minerva.
Něco zamumlal v odpověď, když si nandával polevu na zbyteček své rolky.
"Byl to někdo, koho znám?"
"Ty rolky jsou výtečné. Měla bys je vyzkoušet," navrhnul mezi sousty. Vyklouzl mu při tom jeden drobeček a dopadl mu na vousy.
"Merline, chraň, Albusi... To neudělal."
Ředitel si usrkl ze svého šálku čaje a pak do něj přidal ještě jednu kostku cukru.
"Je tak akorát starý na to, aby byl tvůj pra-pra-pravnuk. To si snad uvědomuješ."
"Minervo, je možné, že sis dnes ráno vlasy utáhla až moc těsně?"
"Nic dobrého z toho nevzejde. A ty to víš," naléhala.
Její slova pak ve vzduchu visela ještě dlouhou dobu a ani poleva roztékající se na třech skořicových rolkách je nedokázala rozpustit.
X
Dny rychle utíkaly.
Neměl v úmyslu, aby se něco takového stalo; to vážně ne. Každé ráno u snídaně sledoval, jak onen kouzelník vstoupí do dveří, sledoval, jak Severus dosedne na židli jako obrovská vrána, sledoval, jak se výraz v jeho tváři den ode dne zachmuřuje a potemňuje.
"Dobré ráno, Severusi," prohodil. "Dobré odpoledne," řekl. "Jak se daří?" a "Co vyučování?" a "Pověz mi, jak pokračuje tvůj výzkum?" ptal se.
Albus už za svůj život čelil nejednomu černokněžníkovi, nejednomu ctižádostivému šťouralovi z Ministerstva a nejednomu problematickému studentovi. Zapříčinil se i o to, že několik kouzelníků a čarodějek dostalo doživotní trest. Byl zvyklý čelit strachu. Konečně, někde hluboko v kostech ještě stále cítil, že je Nebelvír.
A každý den došel až k Severusovi, otevřel pusu a nahodile pronesl: "Zmijozel má velmi slibnou šanci na výhru poháru," nebo "Už jsi ochutnal ty jahodové koláče? Jsou vynikající," a "O víkendu máš dozor v Prasinkách, kdybys zapomněl."
"Nedělal bych předčasné závěry." "Nemám rád jahody." "Samozřejmě, že jsem nezapomněl."
Severus byl jako brk - ostrý a začernalý od inkoustu a nástroj tak užitečný, že člověk nikdy nepřestane žasnout nad jeho krásou. Severus byl krásný - přesný opak teplých měkkých ponožek. Byl jako konverzační téma, které obtěžuje hosty. Byl jako zahrada plná trnitých růží.
Profesor lektvarů už si vlasy nemyl tak často. O pátečních snídaních ho Albus pozoroval, jak se plíží do Velké síně se zplihlými vlasy visícími mu přes tvář. Lidé už začínali ohrnovat nos nad jeho vzhledem dříve, než ho mohli ohnout nad jeho poznámkami.
Albus si přál, aby mu tenkrát oplatil polibek.
A tisíc dnů uběhlo jako mrknutím oka.
Albus nebyl krásný, z dálky už doléhal válečný hukot a v takové dusné atmosféře nebyl prostor - a ani odvaha - na rozhovor o jednom polibku.
X
(Uschoval si to. Jako student, který propašoval do hradu zakázané cukrovinky z Prasinek, uschoval si potají vzpomínku blízko u sebe a potichu si užíval vědomí, že tam vůbec byla.
V noci ji schovával pod polštář, aby ji udržel v bezpečí po dobu, kdy nebyl vzhůru.
A pak už bylo jen otázkou času, než se vzpomínka začne rozrůstat, mísit se s fantazií - bylo jen otázkou času, než se pocit doteku rtů a náznak něčeho víc rozšířil do celého jeho uvadajícího těla, než byl jeho smyšlený milenec obdarován zářícíma černýma očima a nečitelným výrazem.
"Řediteli," šeptal mu přelud zpočátku. A poté: "Albusi.")
Začal spát na levé straně postele a řekl domácím skřítkům, ať mu na pravou stranu přinesou ještě jeden polštář.
Pro všechny případy.
X
"Dbáš o sebe, Severusi?"
"Tak, jak je to jen možné ve třídě plné neschopných, pitomých idiotů, kteří si slintají do kotlíků. No upřímně - kdo neví, že destilát se nesmí přidávat do-"
Přihodilo se to tak rychle, že pomalejší kouzelník by začal pochybovat o pravdivosti toho, co mu předkládaly jeho smysly. Ale Severus si toho všimnul a trochu se zadrhnul ve své řeči. Propadli se do ticha, zatímco v chodbě za rohem zatočili.
"Potřebují umýt," vyrazil ze sebe Severus po chvíli.
Albus doufal, že ruměnec na tváři nebyl za jeho vousy vidět.
"Ne, že by na tom tedy nějak záleželo. Tohle místo jsem nedostal díky svému vzhledu," odfrknul si Severus. "Jsem si toho dobře vědom."
"Tvé vlasy jsou neuvěřitelně černé," odpověděl Albus opatrně.
"Nejsou obarvené!" vyštěkl Severus.
"To jsem si ani nemyslel."
"A co jste tím tedy naznačoval?" nenechal se odradit Severus.
"Byl to jen malý postřeh."
"Malý postřeh - malý post- stejně jako 'Domnívám se, že malému Harrymu bude třeba věnovat speciální pozornost,´ je jen malý postřeh. Nepoužil jsem kouzla, nejsou obarvené a po večeři si je půjdu umýt," prskal Severus.
Když se jejich cesty rozešly, Severus neodpověděl na Albusovo "Přeji hezký zbytek odpoledne.". Albus věděl, že se Severus bude pár dní chovat mrzutě a odměřeně.
Teď už ale také věděl, jaký je to pocit dotknout se závoje hebkých černých vlasů.
Nebyl si úplně jistý, jestli téměř nepatrná mastná stopa na konečcích prstů byla jen zásluhou jeho představivosti.
X
Venku zuřila válka. Řád, Ministerstvo, studenti, Voldemort, Smrtijedi.
Severus se rychlými kroky blížil ke konci svých sil, soudě dle jeho zhoršujících se hygienických návyků a náladovosti.
A Albus už se také přibližoval.
Z porad profesorského sboru nebo ze schůzí Řádu Severus nikdy neodcházel poslední. Chvíle, ve kterých se ocitli jen sami dva, byly krátké, úsečné a nesly se v duchu profesionality - pokud tedy Severus nevedl opět jednu ze svých litanií o věcech, které se stejně nedaly změnit; tehdy ho Albus nechal pochodovat po své pracovně a přemýšlel při tom, jestli se o něj Severus stále zajímá. Pokud se tedy vůbec někdy zajímal. Možná na něm Severus jen zpozoroval záblesk potřeby a ochoty.
A možná v tom bylo něco víc.
Možná, že se Severus pohyboval někde na okraji rozhodnutí, jestli rozvést jejich vztah v něco, co ještě nepřekročilo hranici platonického, a on pak sám způsobil všechen ten zmatek, jelikož povýšenecký Albus Brumbál byl ve svém mládí přeci příliš zaneprázdněn měněním světa, že při tom všem jaksi vynechal zpropadené líbání.
A nebylo by hloupé pokusit se nad šálkem čaje vysvětlit svému váženému kolegovi a příteli (který na něj s nejvyšší pravděpodobností v tomto směru nepomyslel už věky), že po pár stoletích prožitých v panictví si člověk na něco takového navykne, i když by samozřejmě mohl popřemýšlet i nad možností změny - kdyby se našel někdo, kdo by projevil zájem o výpomoc v této oblasti...
Bylo by to hloupé. Takže neřekl nic. Ale jednoho dne - jednoho dne něco řekne. Určitě.
Ta vzpomínka mu plavými pohyby tančila myslí, jako plamínek hořící svíčky udržovala jeho ducha ve vyšších sférách - hřejivé místo v temnotě.
X
Čas letěl. Venku zuřila válka.
A Severus zmizel.
Svíčka zhasla.
X
Ta noc, kdy k tomu došlo, byla výjimečná - byl Štědrý večer, kdy všichni hodní, malí vojáci byli zalezlí ve svých postelích.
Voldemort se dozvěděl o hadovi ve svém domě.
Had, který byl prohnaný až do samého konce, se doplazil domů.
Albus dorazil na ošetřovnu ještě ve svém pyžamu a županu.
"Uřízněte to," vydechl Severus ze zkrvavených, rozkousaných rtů. Slzy mu vytékaly z koutků očí, ale nevzlykal. Z bolesti už skoro šílel. Zmítal sebou na posteli, kroutil se tam a zpátky jako žížala po dešti. "Uřízněte to," řekl znovu a u lokte se popadl za ruku.
Znamení zla mu na ruce pulsovalo v rytmu tlukotu srdce.
Remus, Kingsley a Harry to pozorovali.
"Držte ho," řekl Albus.
X
Poppy se, jak nejlépe dovedla, pokusila vysvětlit všechny alternativy umělých končetin.
Severus okázale ignoroval připevněný rukáv, zamítavě potřásl hlavou a řekl: "Nejsem hvězdice." Pak odešel z ošetřovny. Albus ho následoval.
Na základě bezeslovné dohody zamířili do Albusovy pracovny. Ředitel nalil dvě sklenky brandy.
Severus byl velmi tichý. Poté pronesl: "Předpokládám, že mi řeknete, že bych se nad tím ještě měl zamyslet. Že bych neměl budit zbytečnou pozornost."
Albus si usrknul ze sklenky. "A ty by sis nechal poradit?"
"Pravděpodobně ne," odpověděl Severus.
"...Prozradil bys mi, jak se cítíš?"
Náznak úsměvu. "Dobře. Překvapivě." Odmlčel se. " A možná to tak překvapivé není. ... Já si nemyslím, že bych chtěl umělou končetinu. Nebo zkoušet obnovovací kouzla. Myslím, že si ruku ponechám v takovém stavu, v jakém je."
"Ještě?" nabídl Albus a naplnil znovu Severusovu skleničku.
"Anebo hák," ušklíbnul se Severus. "Něco hrozivého a zároveň funkčního."
"Je mi líto, že jsi o ni musel přijít, Severusi."
"Zvyknu si, předpokládám," řekl Snape.
Napili se.
"...Téměř jsme o tebe přišli."
"Jsem si toho vědom."
Albus položil ruce na stůl. "...Tohle zřejmě není nejvhodnější příležitost na vytahování takového tématu."
"Jakého tématu?"
Polknul přes knedlík, který se mu utvořil v krku. Dlaně měl lehce zpocené. "Ach," začal.
"Jestli je tohle o Potterovi-"
"Kdysi jsi mě políbil," vyhrknul Albus.
Ticho.
Ředitel nedokázal pohlédnout na Snapea. "Kdysi. Před velmi dlouhou dobou. Políbil jsi mě. Po poradě profesorského sboru."
Jeden z portrétů zazíval.
"Je mi líto, že jsem nedokázal - zareagovat - správně. Překvapilo mě to." Hluboce se nadechnul. "Totiž - nikdy před tím se to nestalo," řekl. "A - chtěl bych, abys věděl, že - se velmi omlouvám za útrapy, které jsem ti možná způsobil. Ach. Jestliže ještě stále..." Slova mu odumřela na rtech. "Omlouvám se."
"... Jestliže tomu správně rozumím, omlouváte se mi za událost, ke které došlo před roky - a ve které jsem svému nadřízenému učinil nevhodné a nežádoucí návrhy-"
"Nebyly nevhodné. A nebyly ani nežádoucí." Pevně stisknul sklenku a bojoval s přívalem studu. Nutkání prchnout z místnosti bylo neúnosné.
Věčnost ticha. A konečně -
"Proč o tom začínáte mluvit teď?"
"Nikdy jsem o tom nepřestal přemýšlet. Chtěl jsem, abys o tom věděl, když nic jiného. Chtěl jsem, abys..." Potřásl hlavou. "Chtěl jsem tě," přiznal se. "Už nějaký čas."
Ticho.
"No není to hloupé," řekl Albus, zvedl se a odešel.
X
"To je dost, Snape," zavrčel Moody ze svého místečka blízko dveří.
Albus sledoval, jak Severus vešel. Jeho pravá ruka narušovala linii jeho ramen a tahala jednu stranu dolů jako olověné závaží na váhách, čímž ještě zdůrazňovala prázdný, připevněný rukáv. Jestliže Albuse překvapilo, že Severus nijak nereagoval na kousavou poznámku, nepřekvapilo ho později, když uslyšel -
"Cítíme se trochu nejistě, mohli bychom totiž přijít o místo nejdeformovanějšího člena Řádu, že?"
Pak přišly výkřiky a výhružky a Kingsley Moodymu prokázal laskavost tím, že ho držel zpátky.
Severus se opřel do křesla, s překříženými kotníky, s tvářemi zrůžovělými od ohně.
X
Schůze byla konečně rozpuštěna. Ti, kteří na Grimmauldově náměstí zůstávali přes noc, se odebrali do vyšších pater.
Albus sesbíral své poznámky a očaroval je proti nepovolaným očím.
"Řediteli."
Strnul na místě.
Dveře se zaklaply. "Nejsem... přesně to, co bylo nabízeno... před lety." Severus si odkašlal. "Nicméně..."
Vydechl a otočil se.
Severusovy oči byly temné. Rty měl růžové. A jeho úšklebek byl nejistý. Potřásl svým nezatíženým ramenem. "Nabídka ještě nebyla stažena."
Tentokrát byl Albus připraven. Upustil poznámky a překročil hromádku papírů.
"Tohle nebylo nut-"
Políbil Severuse.
Líbat někoho, jak zjistil, bylo jiné než být líbán. V úvahu se musel brát směr a také pozice nosů. Zkusil to znovu, tentokrát o něco disciplinovaněji.
Dlouhé prsty mu vklouzly do vousů.
Pak polibek přerušili. "Neshledáváš to ani trochu...odpudivým?"
Albus se přisunul blíž a zajal Severusovy rty svými vlastními. Přitáhl si Severuse blíž. "To bys nikdy nemohl být. Ne pro mě, Severusi."
Severus se štěkavě zasmál. "Musíš být slepý." Ale poté mu Severus oplatil objetí tak, jak jen dovedl, a políbil ředitele do koutku úst. "Tohle může být považováno za nemoudré."
Albus polknul. "Severusi, jestli si nejsi-"
"Vezmi mě do tvých komnat," řekl.
Odkašlal si. "Nebudu vědět, co dělat," zašeptal.
"Ale ano, budeš," řekl Severus a líbal ho, až tomu uvěřil i Albus.

Víc než výzva

3. června 2015 v 20:00 |  SS/HP

Víc než výzva

"Ty jeden neskutečný pitomče!"
Hermionina slova vyjadřovala nezměrný vztek a ještě větší úlevu.
"Kdy už konečně dospěješ?"
Harry neodpověděl. Nemohl. Ležel v posteli na ošetřovně, byl bledý jako Draco Malfoy a spal. Madam Pomfreyová do něj po mnoha diagnostických i léčivých inkantacích nalila několik lektvarů, z nichž poslední byl bezesporu Bezesný spánek.
"No tak, Miono, bude zase v pořádku!" uklidňoval ji Ron. "Vždyť se zas tak moc nestalo! Dokázal to? Dokázal! Nikdo jiný by se neodvážil k Zapovězenému lesu ani přiblížit a Harry ho prolétl na koštěti! Měla bys na něho být hrdá a ne mu nadávat!"
"Ronalde Weasley, ty jsi ještě větší pitomec než on! Nemyslíš, že Zapovězený les se tak jmenuje z určitého důvodu? V Dějinách čar a kouzel se píše, že…"
Ron zaúpěl. "Hermiono, kdyby Harry věděl, co se tam píše, nikdy by to ani nezkusil! A dvacet galeonů by bylo v trapu!"
Dívka zavřela rezignovaně oči. Dvacet galeonů, Harry Potter by se nechal zabít pro dvacet galeonů! On, hrdina kouzelnického světa, přemožitel Voldemorta, majitel naditého sejfu u Gringottů…
Bylo to pořád stejné. Už během prvních let studia se neustále vrhal po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, stále si potřeboval něco dokazovat, žádná šílenost pro něj nebyla dost nemožná. Chápala to, jednou se jí svěřil, jak s ním Dursleyovi zacházejí, a tak jí bylo jasné, že je to jeho způsob, jak přesvědčit sám sebe, že za něco stojí. Když se mu podařilo porazit nejhoršího černokněžníka všech dob, doufala, že s tím přestane, vždyť co by se ještě dalo dokázat většího? Jenže Harryho už tak pošramocené sebevědomí (soužitím s tetou a strýcem) dostalo další ránu - vyčítal si smrt všech, kteří padli v poslední bitvě. Remus, Tonksová, několik starších spolužáků, bystrozoři. Kdyby za něco stál, kdyby nebyl tak neschopný, porazil by Voldemorta mnohem dřív a tolik lidí mohlo ještě žít… A tak se rozhodl všem ukázat, že dokáže všechno, co si zamane. Nebo co vymyslí kdokoliv z jeho spolužáků. A dokazoval to úspěšně. Dokonce tak úspěšně, že už si dávno nic dokazovat nemusel. Teď už si jen šimral vlastní ego.
Hermiona si povzdychla. Vlastně je to i její chyba, stejně jako ostatních. Všichni kolem slavného Pottera po válce našlapovali po špičkách, viděli, jak hluboce ho smrt kouzelníků zasáhla. Dokonce i profesoři na něj měli zvláštní metr, když se spolu s většinou sedmáků vrátil do školy zopakovat si poslední ročník. Jen jeden člověk se k zachránci kouzelnického světa nechoval jako k celebritě - Severus Snape. A to i přesto, že ho svědectví právě Pottera zbavilo všech obvinění, a dokonce mu zajistilo Merlinův řád. Nebo právě proto? Ať už byl důvod jakýkoliv, faktem zůstávalo, že Snape byl stejný bastard jako dříve. Už sice Harrymu nenadával, že je budižkničemu, přece jen porazil samotného Voldemorta, ale jinak byl stejně sarkastický a jedovatý jako vždycky.
Sakra! Proč si nikdo z nás nevšiml, že Harryho sebevědomí se nejen poměrně rychle dalo do pořádku, ale že navíc narostlo do nebetyčných výšin! Předváděl teď všechny ty nebezpečné eskapády s přesvědčením, že dokáže všechno. Naprosto všechno! A jeho spolužáci ho v tom ještě podporovali, vděční za každé rozptýlení od náročného studia. Nebo už taky podlehli iluzi, že je nepřekonatelný a snad i nesmrtelný? Hermiona zamračeně sledovala bezvládné tělo na lůžku i nadšeného Rona, který vyprávěl Seamusovi, jak se vlastně Harrymu ten skvělý kousek povedl. Nevnímala jeho nadšené líčení, vlastně to vůbec netoužila vědět. V hlavě jí jako neonový nápis tříštící noční tmu neustále probleskovalo - Severus Snape, Severus Snape. Sakra! Jestli někdo může vrátit Harryho zpátky na zem, tak jenom on. A nápad začal nabývat konkrétních obrysů…
HPSS
Lékouzelnice propustila Harryho z ošetřovny po dvou, v podstatě velmi příjemných, dnech. Už po probuzení se totiž cítil natolik dobře, že mohl přijímat zástupy spolužáků a spolužaček a poslouchat ódy na svoji odvahu, obratnost, rychlost…prostě na všechno, co je napadlo. Přijímal to s povznesenou samozřejmostí a vůbec si nevšiml, že Hermiona se na ošetřovně neobjevila. Nebo si toho možná všiml, ale byl rád, že ho nikdo nepeskuje. Takže teď trochu vděčně a zároveň nevěřícně poslouchal, jak se ve společenské místnosti Nebelvíru připojila k řadám jeho obdivovatelů.
"Teda, Harry, přiznávám se k mylné domněnce, že tento kousek bude nad tvé možnosti! Ale jak je vidět, ty prostě zvládneš všechno!" Hermiona se musela hodně snažit, aby jí do hlasu neprosákl sarkasmus. Byly to ale zbytečné obavy, přítomní Nebelvíři s Harrym a Ronem v čele se jen sebejistě usmívali.
"Jasně," nadmul se pýchou Ron, jako by všechny ty šílenosti spáchal on sám. "Není nic, co by náš Harry nedokázal!" poplácal kamaráda po zádech.
"No, musíš ale uznat, že měl velkou kliku! Málem ho u toho chytil Snape a to by nedopadlo dobře! Víš, jak je na Harryho vysazenej!"
"Prosím tě, kdyby Harry chtěl, tak si poradí i s tím sklepním netopýrem," nenechal se Ron zviklat.
"Tak to si nemyslím, Snape je příliš velké sousto i pro našeho hrdinu," odfrkla si Hermiona a její úšklebek mohl směle konkurovat i učiteli lektvarů. "Každou hodinu Harryho setře jak špínu z podlahy!"
Zmiňovaný vyletěl jako čertík z krabičky. "Tak to se teda pěkně pleteš! Schválně ho nechávám, ať má taky nějakou radost ze života." Malinko zaváhal. "Vlastně mu to trošku dlužím, když mi pomohl porazit Voldemorta, ne?"
"Jasně, Harry se toho bastarda nebojí. Kdyby chtěl, otočí si ho kolem prstu jako ostatní profesory!" přidal se zrzek na stranu kamaráda.
"Jenže on nechce, viď, Harry," usmála se Hermiona mile. "To chce totiž větší kuráž než proletět famfrpálovou obručí poslepu, že?"
Nebelvírská místnost zabouřila, byla neděle, takže tady bylo plno. Jeden přes druhého začali na Hermionu hulákat, ale rozhodně nebyli v názoru na výsledek případného souboje Snapea s Harrym jednotní. Zatímco někteří pokřikovali, že kdyby Harry chtěl, bude mu Snape do týdne zobat z ruky, jiní uvážlivě konstatovali, že dát se do křížku se zástupcem ředitele je holý nerozum. Ron patřil pochopitelně do první skupiny.
"Tak co, kámo? Tohle je přece výzva! Tu nemůžeš odmítnout, já ti prostě věřím."
Jeho přítel mlčel. Před očima mu proletělo několik okamžiků ze závěrečné bitvy i z následujícího školního roku v Bradavicích. Snape předávající mu své vzpomínky. Snape na pokraji smrti, a přesto schopný z posledních sil vyslat vražedné kouzlo na Nagini. Snape zbavený všech obvinění po svém zázračném uzdravení Poppy Pomfreyovou. Snape jedovatě mu sdělující, že jeho lektvar dosahuje stěží úrovně studenta prvního ročníku…
Harry zaskřípal zuby a pevně prohlásil: "Já to beru! Dokážu ti, že na něj mám. Do pátku ho svedu." A napřáhl k Hermioně ruku.
Na okamžik nastalo naprosté ticho, jak se všichni snažili informaci vstřebat, a pak Nebelvíři propukli v ohlušující jásot.
Spolužačka vypadala překvapeně, a než přijala nabízenou dlaň, opatrně se zeptala: "O co?"
"Když to dokážu, celý týden nesmíš do knihovny. Na úkoly ti budou muset stačit naše učebnice," prohlížel si Harry rozjařeně dívčiny hrůzou rozšířené panenky.
"Dobře, ale když to nedokážeš, už nikdy nesmíš přijmout žádnou výzvu. A nezúčastníš se ničeho, co by mohlo ohrozit tvůj život."
Potřesení rukou a dohoda byla zpečetěna.
HPSS

Nikdy nebyla hodina lektvarů tak očekávána jako toto pondělí. Harry se sice snažil vypadat sebevědomě, ale občasné skousnutí spodního rtu a lehce se chvějící ruce napovídaly, že není tak v klidu, jak by si sám přál. Jak jen ho ten mizera štval! Zatímco mu celý kouzelnický svět ležel u nohou, on ho jen ignoroval. Harry nebyl naivní, nečekal nekonečnou vděčnost za záchranu reputace. Ale vždyť tomu bastardovi zařídil i Merlinův řád, proboha! To si opravdu nezaslouží ani prosté děkuji? Místo toho se profesor při cestě ze soudní síně ke svému studentovi obrátil a bezvýrazně pronesl: "Myslím, že nyní jsme vyrovnáni."
Celý víkend Harry vymýšlel strategii, jak se dostat Snapeovi na kůži. Obrazně i doslovně. Jak narušit ten jeho ledový klid, kterým se zaštítil a skrz který k sobě nikoho nepustil. Spolu s velmi rychlým a ostrým jazykem to z profesora lektvarů dělalo nebezpečného protivníka. Rychlý a ostrý jazyk, hm… jistě také měkký a sladký… jaké by to bylo, kdyby ho vsunul do mých úst a… Sakra, na co to myslím? Vždyť já ho chci dostat, jen abych všem ukázal!
Rozhodl se, že tuto hodinu nedá Snapeovi žádnou záminku k sarkasmu namířenému jeho směrem. Bude ten nejvzornější student, jakého kdy Bradavice viděly. Hermiona bude proti němu žabař.
Probírali lektvary na úpravu vzhledu, a tak se dobře připravil. Ovládal postup všech základních z této kategorie - na změnu barvy vlasů nebo očí, úpravu obočí, nosu i rtů, dokonce se našprtal i postup lektvaru na změnu výšky a hmotnosti. Nic ho nepřekvapí.
Profesor vstoupil s obvyklým zavířením pláště.
"Dnes si vyzkoušíte lektvar na změnu barvy a struktury vlasů. Připravíte jen slabou variantu tohoto lektvaru, která působí pouze několik málo minut. Postup máte na tabuli. Každý si vybere takový účes, který bude v kontrastu s jeho obvyklým. Jasné?"
Ozvalo se souhlasné zamručení a všichni se dali do práce. Harry pečlivě plátkoval, řízkoval i drtil přísady, míchal po i proti směru hodinových ručiček a nevšímal si ničeho kolem sebe. Dnes se mu to povede a Snape bude muset uznat, že je jeho lektvar perfektní, a ohodnotit ho N.
Hodina se blížila ke konci, profesor zavelel a všichni studenti odstoupili od svých kotlíků. Snape naprosto neomylně zamířil přímo k Potterovi.
"Pane Pottere, jaký lektvar jste si vybral?"
"Na dlouhé zrzavé vlasy, pane."
"Ó, bezpochyby nostalgická vzpomínka na vaši přítelkyni," ušklíbl se Snape.
Bastard mizernej. Dobře ví, že jsem se s Ginny dávno rozešel! A zprávy o tom, že mě Holoubková nachytala v mudlovském baru ve vášnivém objetí s mladým mužem, plnily novinová vydání několik týdnů!
"Tak se předveďte, pane Pottere," podával mu profesor malou naběračku.
Harry si byl naprosto jistý, že dnes uspěl. Nabral kanárkově žlutou tekutinu a trochu usrkl. Nechutnalo to vyloženě špatně, připomínalo to přeslazený citrónový čaj. Obrnil se před chichotem spolužáků, který nutně musel přijít, dopil naběračku do dna a… nic se nestalo.
"Takže pan Potter opět prokázal svou naprostou neschopnost v jemném umění lektvarologie. Přitom tento lektvar patří k těm nejsnazším ze všech vzhledových lektvarů. No, co se dá dělat, nezbývá než ohodnotit zaslouženým T. Škoda, že nemohu oznámkovat vaše šílenství v Zapovězeném lese, že?" ukapával jedu Snape.
"Ten lektvar je naprosto v pořádku, má mít přesně stejnou barvu i konzistenci a vůbec všechno," vztekal se Potter. "Vy jste něco udělal, něco, aby to nefungovalo!"
"Za ničím nepodložené obvinění vyučujícího odebírám Nebelvíru dvacet bodů! Teď všichni odevzdejte vzorky svých výtvorů, ukliďte a zmizte!"
Harry zuřil. Několikerým mávnutím hůlky dal do pořádku své místo a odešel do věže. Ještě že tato hodina byla dnes poslední. Když dorazili do společenské místnosti ostatní, kupodivu ho nenašli běsnícího, ale nešťastného.
"Hermiono, já jsem idiot, vždyť moje vlasy nejde přeměnit! Už když jsem byl malý, tak se po stříhání tety Petunie zase vrátily do původního stavu! Tahle slabá varianta na ně prostě nemohla fungovat! Prý to nějak souvisí s tímhle, vlasy se jí stále dotýkají," dotkl se Harry letmo nyní již špatně viditelné jizvy na čele. "A ten mizera to věděl, určitě! Proto nás nechal uvařit ten nejslabší odvar!"
"Umaštěnec zatracenej," vztekal se Ron, "to jemu jsme měli dát ten lektvar vyzkoušet."
Harry si povzdechl. "Tak tohle nevyšlo. Být nejlepším, aby mě ocenil, se mi asi nepodaří. Tak ve středu budu prostě nejhorší!"
"Neblázni, co chceš dělat?" vyptával se s obavou v hlase Dean. "Jestli ho rozzuříš, odneseme si to všichni."
"Neboj," vysvětloval Harry. "Já jen, že to bude poslední hodina lektvarů tento týden, takže abych ho mohl sbalit, potřebuju s ním být někde sám. A co je vhodnější příležitost než školní trest?" usmál se vychytrale.
HPSS
Na středeční hodinu se Harry nepřipravoval nijak. K čemu, vždyť šel s jednoznačným úmyslem vysloužit si školní trest. Profesor jim tentokrát zadal lektvar na úpravu barvy očí. Harry si návod ani nepřečetl, znal ho ještě z minula, ale místo práce si sedl ke kotlíku a začal si kreslit na kus pergamenu.
"Pane Pottere, vy dnes nehodláte pracovat?" zeptal se Snape, jakmile si jeho nečinnosti všiml.
"Ne, pane, nepotřebuju to."
Černý plášť přivlál k jeho lavici a hrozivě se nad ním tyčil. "A můžete nám vysvětlit, z jakého důvodu to nepotřebujete?"
"Moje oči mi naprosto vyhovují, pane profesore. Nehodlám je měnit."
"Pane Pottere, vaše ješitnost předčí i vaši neschopnost v lektvarech. Je mi skutečně velmi líto, že se budete muset na pár minut obejít bez svých Ó tak krásných zelených očí, nicméně tento lektvar uvaříte jako všichni ostatní. Vaše fanynky budou muset chvíli padat do mdlob z něčeho jiného. A abych nezapomněl, odebírám Nebelvíru dvacet bodů."
Zatraceně, jen body. Budu muset přitvrdit.
"Chápu, pane profesore, že pro někoho jako vy je tento lektvar užitečný, já bych také nechtěl mít oči, do kterých se ostatní bojí podívat, ale mně ty moje vyhovují dostatečně."
Nepřehnal jsem to?
"Na drzosti vás užije, že Pottere? Tak vám trošku přistřihneme křidélka. Dnes večer máte školní trest." Než se však Harry stačil zaradovat, Snape, jak se zdálo, trochu jedovatě, dodal: "S panem Filchem."
Sakra, sakra, sakra, tohle mi dělá schválně. Jenže když ještě přidám, tak mě Snape zabije… Co se dá dělat.
"Děkuji, pane profesore. Jsem moc rád, že nemusím trávit večer s vámi."
V učebně by bylo slyšet spadnout špendlík. Snapeovy černé oči se vpíjely do jeho smaragdových vyděšených zorniček a Harry při tom intenzívním pohledu zapomněl, jak se dýchá. Pak se profesor ušklíbl a co nejtišeji pronesl:
"Pak je mi líto, že vaše přání není v souladu s tím mým. Školní trest nastoupíte u mne přesně v osm hodin. Každý večer, dokud neuvaříte perfektní lektvar, pane Pottere. A nyní zmizte, dnešní zadání byste již stejně nestihl dokončit."
Harry si sbalil věci a rádoby zkroušeně zamířil ke dveřím. Než odešel, střelil ještě po Ronovi vítězoslavným pohledem.
HPSS
Přesně v osm hodin zaklepal Harry na dveře kabinetu. Po půlhodinovém převlékání si na sobě nechal černé upnuté tričko s krátkým rukávem a světle modré džíny. Hábit měl jen ležérně přehozený přes ramena.
Dveře se bezhlesně otevřely a Harryho zrak padl okamžitě na obrovskou horu kotlíků. Hodně špinavých kotlíků. V duchu zaúpěl.
"Odevzdejte mi hůlku a pusťte se do toho, pane Pottere. Až skončíte s kotlíky, uvaříte ten lektvar." Snapeův hlas nepřipouštěl námitky a Harry ani žádné neměl. Tady chtěl provokovat zcela jiným způsobem.
"Jistě, pane profesore," odtušil co nejuctivěji a odložil si hábit. Zatímco se pustil do drhnutí, Snape si sedl s knihou pohodlně do křesla, v ruce skleničku s nějakou jantarově zbarvenou tekutinou.

Vycídil tři kotlíky, předloktím si utřel čelo a pronesl: "Máte tady horko, pane."
Učitel do něj zabodl svůj upřený pohled, tak palčivý, že z toho Harrymu skutečně vyschlo v krku. Na malý okamžik se mu jej pokusil oplatit, ale síla ohně ve Snapeových zorničkách ho donutila zbaběle se otočit zpět ke dřezu. Jinak hrozilo, že bude sežehnut na troud. Očistil pomalu další, obzvlášť zaneřáděný kotlík, a rozhodnut ten pohled ignorovat a postupovat podle plánu, sundal si tričko.
"Jak říkám, horko k zalknutí."
Na okamžik Harry zahlédl ve Snapeových očích dychtivost, chvilková lačnost ale byla ihned nahrazena nebezpečným zablýsknutím, učitel mávl hůlkou a zašeptal nějakou inkantaci. "To je mi líto, pane Pottere, nechtěl bych, abyste se cítil nějak nepohodlně. Snad pomůže slabé ochlazovací kouzlo. Až budete hotov, najdete mne vedle," ukázal rukou na zavřené dveře, které pravděpodobně vedly do jeho komnat, a zmizel za nimi.
Harry osaměl. Vztekle skřípal zuby a adrenalin na chvíli potlačil pocit chladu, který se mu začal rozlézat po celém těle. Brzy si byl nucen navléknout tričko, po chvíli se zabalil i do svého hábitu, ale moc to nepomohlo. Ruce a nohy měl jako led a husí kůži po celém těle. V životě tak rychle kotlíky nečistil, přesto mu to zabralo dobré dvě hodiny. Po skončení práce měl pocit, že byl celou dobu zavřený v ledničce.
Tak to mu nedaruju! Prskal jednak vzteky, jednak díky rýmě, která se mu mezitím spustila. Tohle ho bude mrzet. Za to ho dostanu, i kdyby hrom bil! Prokřehlými prsty zaklepal na dveře. Snape stanul ve dveřích a tvářil se velmi překvapeně.
"Ale, pane Pottere, snad vám není chladno? Stěžoval jste si na vysokou teplotu v mém kabinetě, tak jsem se domníval, že vás potěším trochou svěžího ovzduší! Ale v tomto stavu pochopitelně lektvar vařit nemůžete, necháme to na zítra. Zde máte hůlku, pane Pottere, přeji vám dobrou noc." A s prásknutím dveří zmizel.
Harry rychle vykouzlil Finite a přidal ještě ohřívací kouzlo, ale návštěvě ošetřovny se stejně nevyhnul. Když mu madam Pomfreyová vydávala potřebný lektvar, velmi se divila, jak se v tento teplý květen mohl tak nachladit.
Tohle mu prostě neprojde, za to se mu pomstím, i kdybych měl vyletět ze školy. No jo, jenže pomstou se s ním asi nesblížím, to tu sázku projedu! Má vůbec nějakého přítele? Že je gay, se provalilo během soudního procesu, ale nikdy ho nikdo s nikým neviděl…
Hluboce se zamyslel. Snažil se vzpomenout si na jakoukoliv neznámou osobu v profesorově blízkosti, ale nikdo ho nenapadl. Prudce zavrtěl hlavou.
Jasně, vždyť je to k smíchu, sklepní netopýr a sex! Hm, tak proč mi to tak směšné nepřipadá? Vlastně, jak by asi vypadal Snape nahý? No, jestli chci tu sázku vyhrát, tak se to dozvím. A já ho chci! Totiž, ne jeho, tu výzvu chci vyhrát, nad čím to uvažuju?! Cože? To snad ne!
Nevěřícně sklonil hlavu k rozkroku, kde ucítil lehké zabrnění. Pak si frustrovaně povzdechl.
No jo, taky už jsem dlouho s nikým nebyl. Tak jak na něj… Mluvit, jasně, zkusím ho zatáhnout do konverzace. Třeba zjistím, jestli s někým chodí. Jo, to mi tak určitě řekne! Ale co, rozhovor je určitě výborná strategie. Jenže… to by se zase mohlo zvrhnout ve vzájemné urážení… Nevadí, musím to aspoň zkusit. Konverzace na úrovni, vždyť s kým si tady může Snape popovídat, když si tu svou samotu přímo pěstuje… Ale za žádnou cenu se nesmím nechat vyprovokovat žádnými urážkami! Tohle prostě musím zvládnout!
A plán na čtvrteční trest byl hotov.
HPSS
"Dobrý večer, pane profesore."
"To se teprve uvidí," odtušil suše Snape. "Dnešní teplota v mém kabinetě vám vyhovuje?"
"Jistě, pane." Nesmím se nechat vyprovokovat.
Hromada kotlíků byla naštěstí o něco menší než předchozího večera. Profesor jen mlčky převzal hůlku, kterou mu mladík sám podával a ukázal na plný dřez.
Harry se pustil do práce. Lektvarista se stejně jako minule usadil v křesle s knížkou, tentokrát nic nepil.
"Pane, víte, myslel jsem…"
"Pak je jistě namístě gratulace k tak namáhavé činnosti," skočil mu Snape do řeči.
Nesmím se nechat vyprovokovat.
"Myslel jsem, pane profesore, že byste třeba uvítal, kdybychom si popovídali."
"Oh jistě, pane Pottere, byl bych neskonale šťasten, kdybych se s vámi mohl podělit o názory na poslední výsledky Kudleyských kanonýrů. Také milostný život pana Weaslyho si zaslouží důkladného rozboru." Snape byl vtělená ironie.
Nesmím se nechat vyprovokovat.
"No, já jsem myslel, že bychom si povídali o něčem, co zajímá vás."
Snape ho probodl pohledem. "Máte na mysli sofistikovaný rozhovor s inteligentním partnerem?"
"Sofi…totiž ano, pane," naběhl si Potter.
"Pak je mi velmi líto, že se v nejbližším okolí žádný takový partner nevyskytuje."
Nesmím. Se. Nechat. Vyprovokovat.
"Víte, pane, mě by třeba zajímalo, jak trávíte volný čas, jestli máte nějaké přátele, a tak."
"Och, pane Pottere, cítím se velmi zahanben, že jsem vás podrobně neseznámil se svým soukromým životem. Díky tomu teď nemůžete v klidu dokončit svou práci, je to ode mne velmi nezodpovědné a politováníhodné, řekl bych. Musím to zajisté rychle napravit." Jedovatý tón a známé zlomyslné zablýsknutí v profesorových očích Pottera sice varovalo, že večer asi neskončí podle jeho představ, ale nestihl se ani nadechnout k omluvě, když se ozvalo rázné: "Silencio!"
Hm, tak teď se už klidně můžu nechat vyprovokovat, jen je mi to platné asi jako Hagridovi kapesník.
Když vyčistil všechny kotlíky, spočinul na Snapeovi významným pohledem. Marně, profesor vypadal, že je zcela zabrán do své knížky. Harry se pokusil vydat nějaký zvuk, kterým by na sebe upozornil, ale magie Silencia každý pokus ihned zmařila. Přistoupil tedy ke křeslu. Snape nic, četl si dál, Harry ale postřehl, jak se pravý koutek jeho úst nepatrně pozvedl.
Ten mizera, on to dělá naschvál! Harry v duchu začal běsnit, ani vztek mu však nedovolil narušit profesorův osobní prostor nějakým dotykem, kterým by na sebe upozornil. Pár minut stál před křeslem a cítil se poníženě, jak už dlouho ne.
Bastard jeden, až bude můj, donutím ho v posteli žebrat! A dám si pěkně načas. U Merlina, na co to zase myslím?!
Zavřel oči a v duchu napočítal do deseti, jak mu kdysi poradila Hermiona. Pak se šel usadit za stůl v rohu kabinetu, kde si obvykle Snapeovi poškoláci odpykávali svůj písemný trest.
Trvalo téměř hodinu než se Snape uráčil zvednout zrak od knihy.
"Ale, pane Pottere, vy jste již hotov? To jste mi nemohl dát vědět? Nyní je již pozdě na vaření lektvarů, paní ředitelka by mi jistě neodpustila, kdybych nebelvírského hrdinu nenechal dostatečně vyspat. Uvidíme se tedy zítra v osm hodin. A doporučoval bych vám zítřejší trest dokončit úspěšně, víkendy mám rád volné a zítra je již PÁTEK," zdůraznil poslední slovo.
Mávnutí hůlkou, tiché Finite a hlasité prásknutí dveří, kterými profesor zmizel zkoprněnému Potterovi.
"Do prdele," vyjelo z něj, "to zní skoro, jako by něco tušil!" S šokovaným výrazem sebral ze stolu vlastní hůlku a stále nevěřícně kroutě hlavou opustil kabinet.
To přece není možné, nemůže nic vědět. Ale proč tak zdůrazňoval ten pátek? Víkendy nebyly nikdy překážkou, když chtěl někomu dát trest, spíše naopak, jako by ho těšilo, že může někomu překazit sobotu či neděli.
Nervózně se kousal do rtů a snažil si vybavit Snapeův výraz, když o tom mluvil. Neúspěšně.
No jo, jenže já mám opravdu už jen jeden den, abych ho dostal. Sakra, zítra to prostě musím dokázat! Uvařím ten pitomej lektvar a pak ho políbím. Jo, přímý útok! Musí na to nějak zareagovat, v nejhorším případě mě prokleje.
Ze strategického hlediska nepovažoval Harry plán na páteční trest za dokonalý, ale v nouzi nejvyšší…
HPSS
Obvyklý průběh - odevzdání hůlky a hora špinavých kotlíků. Jen kromě pozdravu Harry nepromluvil ani slovo. Ne, dnes se musí plně soustředit. Zbavit se rychle plného dřezu a uvařit ten zatracenej lektvar. Pak Snapea políbí a pak… Děj se vůle Merlinova.
Harry vydrbal poslední kotlík a otočil se k Mistru lektvarů.
"Pane, jsem hoto…" Harry větu nedopověděl. S úžasem zíral na Snapea, který mezitím odložil svůj obvyklý učitelský hábit i vestu a seděl v křesle jen v černých kalhotách a polorozepnuté bílé košili s vyhrnutými rukávy. Odhalovaly pevné svaly na rukách, jaké by do štíhlého učitele nikdo jistě neřekl. Z výstřihu vykukovaly jemné černé chloupky.
Harry nikdy neviděl Snapea jinak než až upjatě upraveného. Desítky knoflíčků byly pokaždé pečlivě zapnuty a strohý vzhled ještě zdůrazňoval chladný pohled jeho očí a kamenná tvář. Naproti tomu nyní působil uvolněně a… ano, spokojeně!
"V pořádku, pane Pottere, můžete se dát do vaření. Potřebné ingredience si vyhledejte v policích. Postup jistě znáte." Dokonce i Snapeův hlas zněl méně jedovatě, zbaven ironie působil náhle skoro… Harry se zachvěl. Skoro eroticky. Svůdný, měkký, vláčný… Prosím, řekněte ještě něco!
" Pane Pottere, nevím přesně, co vás zbavilo slov, ale rád bych to věděl pro opakované použití." I tohle by profesor zvládl říct jistě velmi, velmi sarkastičtěji.
Harry se urychleně otočil a začal chystat potřebné přísady. Nebylo jich mnoho, vzhledové lektvary patřily téměř všechny k těm snadným. Jen kdyby… Nebelvír se nemusel dívat za sebe, přesto cítil upřený pohled hlubokých očí, jak se provrtávají jeho zátylkem a míří přímo… do mozku? Do srdce? Harrymu se klepaly prsty, na spáncích mu vyrazil pot. Co to děláš, k sakru, seber se! Až dokončíš lektvar, musíš ho políbit!
Uvařit základ mu trvalo asi patnáct minut, během kterých byl Harry stále neklidnější. Nervózně hmátl po stonku měňavice a začal jej krájet na centimetrové kousky. Pohled zintenzivněl, propaloval se Harryho hábitem, košilí i kůží, cítil ho stejně, jako by se jej Snape dotýkal. Zhluboka se nadechl a sbíral odvahu se otočit tomu pohledu čelem. Než ale tak stačil učinit, teplá ruka ho lehce uchopila za zápěstí a odsunula tu jeho od byliny.
"Pane Pottere, měňavice malá je bahenní rostlina a jako takovou je nutné ji před krájením namočit."
Harry se lehce ze sevření vymanil a nepokrájené stonky namočil pod tekoucí vodou. Když však znovu uchopil do ruky nůž, profesorova dlaň překryla tu jeho a začala krájet. Harry neprotestoval, cítil, jak se Snapeovo tělo k němu tiskne i jak ho vlahý dech chladí na zpoceném spánku, a slastně přivřel oči. Poddal se tomu vedení a na okamžik si dovolil zapomenout, kde že se to vlastně nachází. Vnímal jen splašený tlukot vlastního srdce a mužovu horkou blízkost. A najednou bylo po všem. Harry koutkem oka postřehl, jak mu učitelova ruka odejmula nůž a odložila ho na vedlejší dřevěné prkénko.
"Já…" Harry nevěděl, co chtěl vlastně říct, a tak se otočil a zmateně pohlédl do hlubokých očí, které ho znovu hypnotizovaly.
"Chtěl jste si snad opět postěžovat na nevyhovující teplotu, pane Pottere?"
Harry chtěl odpovědět, ale z jeho úst vyšlo jen neurčité zachrčení.
"Ano, pane Pottere?" Profesorovy zorničky se opět vpíjely do těch smaragdových.
Mladík se nebyl schopen ani pohnout. Naprázdno polykal a vykulil oči, když si Snape olízl rty a jeho tvář se přiblížila k Nebelvírovi. Pak se profesorova ruka pohnula a zastavila se až na pravé půlce Harryho zadku. To už student prostě nevydržel. Vyjekl překvapením, máchl nekoordinovaně rukou a kotlík se základem lektvaru se poroučel na podlahu.
"Och, pane Pottere, taková škoda. Doufal jsem, že dnes již budete KONEČNĚ úspěšný!"
Byl to dvojsmysl nebo nebyl? Ale Severus přece nemůže vědět, že jsem ho do dneška měl svést, ne? Moment, Severus?! Mě už fakt hrabe!
Ještě stále palčivě cítil dlaň, jež se ho před chvíli dotkla, přestože stál nyní od svého učitele téměř na dva kroky.
"No, nedá se nic dělat, pane Pottere, budete se muset dostavit opět zítra, víkend nevíkend. Dobrou noc."
Mávnutím hůlky uvedl profesor svůj kabinet do pořádku a opustil ho známými dveřmi.
HPSS
A je to v háji, totální propadák. Zmijozel versus Nebelvír 3:0! To bude v Nebelvíru keců. A Hermiona, jak ta si mě vychutná!
Jenže kupodivu prohraná sázka Harryho netrápila ani zdaleka tolik, jak by měla, a jak si sám snažil namlouvat. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že nedošlo k tomu polibku. Byl tak blízko, blizoučko…Mohl cítit Severusův vlahý dech… Severusův, tak jo, je to jasné. Prostě naprosto zešílel. Diagnóza stanovena.
Anebo je to všechno jinak? Harry po cestě do nebelvírské věže poprvé posbíral zbytky odvahy, ukrývající se kdesi za rozvalinami ze Zmijozelových jedovatých slov, a přiznal si, že ho jeho učitel lektvarů prostě přitahuje. Že přes všechny vyslovené i nevyslovené příšernosti, které mezi nimi byly, je to jeden z mála lidí, kterých si skutečně váží. A kterého navíc, u Merlinova zacuchaného plnovousu, opravdu chce. A to tak moc, že…
Harry se prudce zastavil a pokusil se nepříliš úspěšně zkrotit svůj tep. Věděl, že i když je už téměř půlnoc, nebelvírská společenská místnost bude plná studentů. Náhle zalitoval, že se jim svěřoval každé ráno se strategií na nadcházející večer, všichni teď jistě netrpělivě čekají, jestli polibek zabral.
Jedna, dvě, tři, čtyři… Je mi líto, Hermiono, i kdybych teď napočítal do tisíce, uklidnit se mi to nepomůže. Zbývá mi už jen jedno. A Harry se vydal zpět do sklepení.
Před kabinetem zaváhal. Uslyší Snape vůbec zaklepání skrze druhé dveře do svých pokojů? Ale než si stačil odpovědět, že nejspíš ne, dveře se samy otevřely dokořán. Tentokrát se v Harryho zorném poli nenacházel ani jediný kotlík, čekající na vyčištění, před očima měl jen známou postavu, oděnou stále ještě v černých kalhotách a bílé košili s těmi tak proklatě svůdně vyhrnutými rukávy. Snapeův pohled byl typicky kamenně bezvýrazný, ale v očích to Harry uviděl znovu - touha a lačnost. A snad i… naděje?
"Pane Pottere, něco jste zapomněl?" Mladík jen naprázdno polkl, opět omámen tím neuvěřitelně svůdným barytonem.
"Ne, totiž ano. Totiž, tohle všechno je špatně, já jsem nechtěl říct, to co jsem řekl na hodině, vlastně chtěl, ale já to nemyslel vážně, jen jsem chtěl dostat od vás trest, teda s vámi trest."
Harry si dobře uvědomoval, že mluví jako mentálně retardovaný jedinec a obrnil se proti očekávanému úderu. Ten ale nepřišel. Místo toho se profesor lehce usmál (no vážně, to pohnutí oběma koutky prostě musela být jeho verze úsměvu) a tiše se zeptal: "A splnil průběh trestu vaše očekávání, pane Pottere?"
"Tak to ani náhodu," ušklíbl se student, "bylo to naprosté fiasko."
"Vážně?" podivil se Snape. "Tak se na to podíváme." A překonal tiše a pomalu ty tři, čtyři kroky, které ho od Harryho dělily.
"První večer vám bylo nesnesitelné horko, pokud si vzpomínám," promluvil Severus téměř neslyšně. Pak rozepnul jediný knoflíček, na který byl Potterův hábit zapnutý, a nechal jej přes ramena sklouznout na zem.
"Opravdu nesnesitelné horko," mávl hůlkou a Harry byl nahý do půl těla a zmatený do morku kostí.
"Druhý večer vás zajímalo, zda mám nějaké přátele, ale oba víme, že otázka ve skutečnosti měla znít, zda mám přítele," pokračoval lektvarista a nahnul se k mladíkovu uchu. "Pak tedy ne, Harry," zašeptal, "momentálně nemám žádného přítele a nevzpomínám si na žádnou osobu, kterou bych tímto titulem kdy mohl označit."
Harry nechal jeho medový hlas proznít celým tělem. Náhle se něco měkkého a teplého otřelo o jeho tvář, přivřel oči a poslepu se snažil tu dlaň zachytit. Rychle ji však vystřídalo něco jiného, měkčího, vlhčího a jemnějšího a Harry si rozechvěl, jak Snapeovy rty značkovaly cestu od ucha až k jeho ústům, do kterých pak vydechly:
"A třetí večer jsi mne chtěl políbit, jestli se nemýlím."
A pak už se ty rty spojily s jeho, v pomalém, vláčném polibku. Když se o několik století později od sebe odtrhli, Harry si začal pomalu skládat dvě a dvě dohromady.
"Takže to znamená, že jsi to celou tu dobu věděl," zachraptěl, hrdlo vyprahlé. "Kdo?"
"Slečna Grangerová byla tak laskavá, že mě informovala o vaší sázce i tvých, hm, strategických plánech." Náznak ironie byl zpět.
"Ale to je nefér, pak jsem neměl šanci vyhrát! A proč by to dělala? To neměla strach, že si z ní uděláš ozdobu své sbírky neobvyklých přísad do lektvarů?"
"Přestože tato skutečnost zůstala nepovšimnuta, slečna Grangerová a já jsme se poněkud sblížili v době mého léčení otravy Naginiho jedem. A ač jsme ani jeden nepovažovali za nutné tuto informaci uvést ve všeobecnou známost, domnívám se, že je vskutku málo věcí, které bychom o sobě nevěděli. Proto také brzy pochopila, že k tobě chovám jisté… city. Ujišťuji tě však, že tvá spolužačka měla mnohem ušlechtilejší pohnutky, když se rozhodla mě o výzvě informovat."
Harry kývl, to mu už došlo.
HPSS
Když pak nad ránem leželi příjemně unavení ve vzájemném objetí, napadlo Harryho:
"A když jsi byl rozhodnutý, že se necháš svést, proč jsi mi to tak ztěžoval? Proč jsi čekal, dokud neprohraju?"
A Severus se nyní již zcela nefalšovaně usmál.
"Protože i když představa, že bychom já i mí kolegové měli celý týden možnost opravovat eseje slečny Grangerové pouze v rozsahu zadání, je neskutečně lákavá, dávám přednost omezení tvých bláznivých kousků na minimum."
A stiskl Nebelvíra v pevném objetí.
 


PTVD by kleo

27. května 2015 v 21:48
Pravda je někdy horší než nevědomost a lež. U někoho to jde unést ale někdy je pravda až moc tvrdá. Mitsuki asi není ta hodná slečna, která je uvítala na hrádku s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Ale ani Pán Zla se předci neukáže v tom dobrém světle, před svými smrtijedy... Temná strana je temná. Ze všech koutů...
PPoznámka autorky: Vim, vim. Slíbila jsem, že to bude až zejtra ale podívejte se na to... V pátek dělat "učitelku" v Krčskym lese a ještě k babičce. Nestíhala nestíhala. Ale už to tu máte tak co?
Doufám, že vám tadyta povídka mnohé osvětlí a budete spokojeni.
P.S. Vidíte tu delku? *spokojený úsměv*

14. Kapitola: Pravda nemusí být vždy sladká...
Harry se spokojeně zavrtěl v pohodlném náručí. Je mu tak dobře... Vdech vůni potu a ještě něčeho co nedokázal pojmenovat. Ale vonělo to a svádělo k hříšným věcem.

Najednou mu myslí probleskly vzpomínky na včerejšek. Horké rty na své kůži, hříšná slova, jemné polibky. Lehce se začervenal a konečně otevřel oči.

Smaragdové oči se otevřeli a uvítali nový den. Pánovi Zla se při pohledu do těch očí skoro zastavilo srdce. Dal by těm překrásným smaragdům vše. A to taky splní.

Harry se podíval na dospělého muže vedle sebe. Ten ho sledoval výrazem, po kterém mu běhal mráz po zádech. Voldemort si všiml zaraženého výrazů a lehce se usmál.

Pohladil ho lehce pohladil po vlasech. Miloval jejich hebkost. Harry zčervenal ještě víc, když si uvědomil, že oba jsou nazí a tisknou se k sobě. Chlapec se mírně odsunul od Temného Pána. Ten to přijal s dalším úsměvem. Jeho oči byli hnědé a vyzařovali klidem a láskou. Přesně to co v nich chtěl spatřit. To co v životě neměl...

Temný Pán to moc dobře věděl a chtěl Harryho stále u sebe.

Lehce se k němu naklonil a vtiskl mu cudný, sladký polibek na rty. Vstal a odkráčel do koupelny, která měla dveře po levé straně postele.

Harry raději odvrátil pohled. To, že se s Tomem miloval na něj bylo moc. Potřeboval lásku, jako každý člověk. Tom mu jí dal a taky ochutnal díky němu také to úžasné milování.

Miloval ho. Z celého srdce. Ale věděl, že po něm Temný Pán bude chtít aby se přidal na stranu zla. Strana zla ho lákala, jak by ne, že, když má v sobě kus samotného Voldemorta. Ale...

Nemohl přeci zradit své přátele a vůbec to v co věřil. Chtěl dál studovat v Bradavících a mít u sebe Nejiho. Jenže teď. Když je zamilovaný do samotného nepřítele, Voldemorta tak ho každý odsoudí. Až teď mohl o tom uvažovat tak...

Po tvářích se mu začali kutálet slzy.

Musel se rozhodnou. Předtím od pravdy utekl jako malý kluk. Jenže teď nemůže, nesmí. Nikdo mu teď neporadí. Musí se rozhodnou sám.

Zatřepat hlavou, až se mu vlasy rozlétli kolem obličeje. Hřbetem ruky si utřel těch několim zrádných slz ale sám moc dobře věděl, že budou další. Čím víc byl šťastný tím horší to bylo. Jedna slza zbloudila z víčka. Jedna prokletá slza. Harry naštvaně bouchnul do peřiny.

Ramena mu klesla. Jeho oči prozrazovaly absolutní bezmoc. Těžký, vyčerpaný a bezmocný vzdych se roznesl po pokoji. Chlapec zavřel oči a pozpátku spadl do nadýchaného polštáře. Stočil se do klubíčka a zachumlal se do peřiny. Pravou rukou si přitáhl druhý polštář a přitiskl si ho k sobě.

Za chvíli se pokojem neslo jeho klidné oddechování.

Temný Pán vyšel z paravánu u dveří z koupelny. Oblečený byl do svého černého hábitu. Lehce se o něj opřel a svýma teď rudýma očima pozoroval svého andílka. Nechtěl aby se trápil. Na to byl dost mladý a krásný.

Když Harry vypadal bezmocně sálala z něj podivná magie a Pán Zla si byl jistý, že by před touto osobou v tu chvíli určitě klesla hůlka i nejhoršímu černokněžníku. Ironií bylo, že to byl právě on.

Povzdechl si a přešel k postely. Chvíli pozoroval svůj poklad z výšky ale pak si k němu sedl.

Postel se pod jeho vahou mírně zhoupla a Harry něco nesrozumitelně zabrblal a ještě víc objal polštář.

Voldemort už už chtěl pročísnout černé kadeře, když se jeho ruka zastavila v půli pohybu. Obrátil se ke dveřím jakoby čekal, že někdo vstoupí nebo zaklepe.

Čekal správně. Ale návštěva ani nezaklepala ani nevešla. Ona se prostě objevila přede dveřmi.

Mitsuki měla dnes učesané vlasy do složitého uzlu a oblečení nápadně připomínalo styl Wa-loli* černé šaty s bílou krajkou a potisk byli bílý motýlci. Vypadala kouzelně ale také nebezpečně. Z okraje vysoké kozačky, která byla až ke kolenům a byla černá ji čouhala dýka. Červené oči měla obtaženou černou linkou a ofinu měla na stranu. Několim bílých vlasů jí spadalo do očí ale na to byla zvyklá. Dlouhé rukávy jí byli až ke konečcím prstů. Temný pán si všiml, že je má taky obarvené na černo.

Když na něj upřela své rudé oči lehce mu přeběhl mráz po zádech. S Mitsuki si nikdo nikdy nemá zahrávat jinak dopadne špatně.

Voldemort si přiznával ač nerad, že Mitsuki je mocnější než on. Nikdy nepovažoval za správné rozhodnutí mít za "služebnou" někoho jako byla ona. Vždyť Mitsuki byla démon. Prastarý démon z Japonska. Našel ji skoro polomrtvou na jedné ze svých výprav. Mitsuki považovala za zdvořilost mu "sloužit" aby nějak splatila svůj dluh. Jenže ji to bavilo natolik, že u něj zůstala.

Byla z ní cítit temná stránka. Ta zlá.

Moc dobře Temný Pán věděl co se stává lidem, které ji naštvou nebo si je vyhlídne za oběť. Když ji zachránil tak si o ní něco přečetl. Její celé jméno Mitsuki Askikaga je známo jako jméno nejobávanějšího démona. Byl proslulý svou krvežíznivostí a krutým zacházením se svými oběti. Jen málo věděl, že to není ten ale ta. Vždyť také, kdo to poznal měl asi několik minut na život.

Ale ona by nebyla takový barva, kdyby si lidé nezačali první. Prý jí jako malou zabili matku a pak chtěli zabít i ji. Chtěla se jen bránit...ze začátku. Ale pak se nevinnost stala krutostí a strach chutí po pomstě.

Lidé vždy kuncají co to tam mají za démona ale nikdy nepohlédnou na začátek. Na to co sami stvořili...

Voldemort za chvíli zjistil, že Mitsuki není pořád ten krvežíznivý démon ale také docela milá "slečna". Dalo se s ní povídat o různých věcech. Díky svému věku, který byl opravdu impozantní měla přehled a toku času, vyvíjení kultury a mnoho dalších věcech. Ona vlastně byla přítomna mnoho událostem na Zemi. Někdy si z ní dělal Severus legraci, jestli nebyla u toho jak po Zemi běhají dinosauři. Nebyla. Vždy mu vrazila pohlavek a odešla. Niky nezapomněla zavířit vlasy a pořádně bouchnout dveřmi.

Teď před ním stála. Démon. Část samotného zla.

Mitsuki asi vycítila kam se jeho myšlenky ubírají a povytáhla obočí a lehce se usmála. Pohled jí zabloudil k postely. Obočí vyletělo ještě výš.

"Trápí se." Konečně promluvila. "Trápí se. Nedokáže být na straně zla ale také nechce proti Vám. Nerada to říkám ale..." Skončila uprostřed věty. Zavrtěla hlavou. "Pro to tady nejsem." Zahleděla se zpět na Temného Pána. "Smrtijedi se sešli v trůním sále. Dávají své hlašení. Možná jste hmm... Byl na chvíli zaneprázdněn a myšlenkami jinde ale dnes je neděle. To vždy, předci mají smrtijedi dávat své hlášení." Lehce naklonila hlavou a Voldemort měl pocit, že si ho dobírá...

I když...

U ní bylo možné vše.

Kývl hlavou a znovu popošel k postely s Harrym. Naklonil se a políbil svého andílka na čelo. Ten se jen zavrtěl a spal dál.

Temný Pán kývl na Mitsuki. "Ohlídej ho. Smrtijedi mu neublíží ale předci... Tohle je hrad Zmijozela..." Mitsu ho odměnila dalším úsměvem a objevila se u postele. Sedla si na ni a odnikud vytáhla dosti obsáhlou knihu a začala si číst.

Voldemort věnoval ještě jeden poslední pohled na svého broučka a vydal se na smrtijedskou schůzi, které byl "boss".

Po 10 minutách (pořád ložnice Temného Pána)

Harry znovu otevřel oči a pohled mu padl na bíle vlasy stažené v drdolu a něčí záda.

Zamrkal. Kde by se tady...

"Mitsuki?" Optal se ospale. Dívka se otočila a usmála se na něj a odložila knihu na stranu. Nezapomněla do ní dát záložku.

"Takže už si vzhůru?" Optala se mile. Harry se zmohl jen na kývnutí.

"Chtěl by sis prohlédnout hrad Zmijozela. Samozřejmě tu nemůžeš courat sám ale se mnou jako průvodkyní můžeš. Docela to tu znám." Ptala se dál. Další kývnutí ze strany chlapce. "Jak se má Neji?" To bylo jediné jakou otázku ze sebe dokázal dostat.

Rudé oči se zableskly, když slečna odpovídala. "Dobře. Jen se mu po vás stýská." Harry se lehce usmál. Jemu Neji taky chyběl. Nezabíral se jak to Mitsu zjistila.

"Máte hlad?" Zeptala se Mitsuki zvědavě...

"Jako vlk!" Odpověděl jí Harry zvesela a úplně zapomněl na předešlé úvahy o tom jaká strana je ta pravá. Mitsuki byla zřejmě potěšená, že dokázala zvednout náladu chlapci. Pobídla ho aby se šel umejt a převléknout. Nasměrovala ho do koupelny.

Harry poctivě vykonal ranní hygienu a oblékl se tentokrát do tmavě zeleného kapátku s černými kalhotami a košilí bílou.

Vyšel z koupelny a vysloužil si tím nesouhlasný pohled Mitsuki. Nechápal co se jí na něm nelíbilo. Až pak pochopi, když ho Mitsu posadila na židli a vzala do ruky kartáč. Harry se nejdříve snažil jí překecat, že se umí učesat ale vzdal to, když Mitsuki začala vázat culík.

Když konečně vyšli přede dveře "bytu" Pána Zla vypadal Harry k sežrání. Jinehé slovo se na něj nehodilo. Oblečený pořád stejně ale ty vlasy... Ty nejdelší stažené vzadu do culíku a ty kratší rozházené kolem obličeje. Působil nadpozemsky. Zelené oči svítili a obklopeny hustými řasami. Pobledlá pleť a již zmíněné vlasy.

Mitsuki se samolibě usmála na svoje dílo. Lehce pokynula hlavou napravo. Byla to dlouhá chodby s několika okny. Působila temně. Nebyli to ty krásně zdobené chodby jako na hrádku. Harry se rozešel za ní. Když ji uviděl v těch štech komentoval to jen povytaženým obočím. Mitsuki nad tím jen mávla rukou.

Zrovna míjeli jedny dveře...

Za nimi se ozvalo výkřik plný bolesti.

Harry překvapeně zastavil a podíval se na ty dveře. Výkřik se ozval znovu a tentokrát trval celou minutu, než utichl.

Chlapec s očima plnýma děsu se otočil na démona. Mitsuki se na něj zvědavě podívala. Jakoby čekala co udělá. Sama cítila krev. Lidskou krev...

"Co-co je za těmi dveřmi?" Dostal ze sebe Harry konečně a upíral na Mitsuki oči. "Tam je trůní sál. Tohle jsou zrovna druhé dveře. Jsou hned za trůnem Temného Pána." Informovala ho věcně a dál ho pozorovala.

Harry roztřesenou rukou pootevřel dveře.

Pohled, který se mu naskytl nikdy neměl spatřit....

Viděl hlavně velký trůn, který byl k němu otočený zády. Na něm někdo seděl...

Před trůnem byla skrčená osoba. Celá se třásla a nebylo pochyb...

To ona křičela....

Harry jí moc do tváře neviděl ale věděl, že je to žena. Zrzavé vlasy nakrátko zastřižené, teď již potřísněné krví.

Zvedla hlavu a Harry si dal rychle ruku na ústa.

Žena neměla oči... Tedy určitě je mněla, než jí je někdo nevypíchl. A dost čeredným způsobem. Z důlků ji ještě tekla krev. Rty se jí třásly... Linuli se z nich tiché modlitby. "Proč mi to děláte!" Zavřískala. "Nic sem vám neudělala! Pomoc!!!!!" Neslo se trůním sálem. Smrtijedi kolem ní v kruhu se rozchechtali.

Nebelvír už tam chtěl jít, když ho zastavily dvě paže kolem jeho pasu. Byla to Mitsuki. Nechápavě se na ni otočil. "Musíš vědět co která strana obnáší... Nejen to dobré..." Harry se otočil tedy zpět. Osoba na trůnu mávla rukou. Smrtijedi ztichli. Harry se modlil aby to nebyl ten koho myslel....

Osoba se postavila a chlapci se zastavil dech.

Zády k němu byl otočený Tom. Pravé ruce měl hůlku a znuděně jí točil mezi prsty. Namířil hůlku na ženu a seslal na ni další Cruciatus.

Harry ucítil u svého ucha dech Mitsuki. "Ta žena je mudla. Víš proč jí tady mají?" Harry zavrtěl hlavou. Nechtěl to vědět ale jeho podvědomí si to žádalo. "Smrtijedi se nudili..." Pokračovala naléhavě. Žena pořád křičela pod Cruciem. "Temný Pán je mohl zastavit a ženu pustit. Ale on to neudělal. Sám se na tom ještě podílí a víš proč?" Harrymu po tvářich stékaly slzy.

Už zase.

Žena bezmocně klesla na podlahu. Tom se chladně rozesmál. Smrtijedi se k němu přidali.

Nepotřeboval aby mu dávala Mitsuki odpověď. Znal ji dobře sám. A také si odpověděl: "Protože...je to Pán zla..." Zavzlykal.

Mitsuki mu jemně přeje po ruce. Uklidňující gesto.... "Pán Zla tě miluje" Pokračovala. "A pro tebe udělá vše. Složí ti k nohám třeba celý svět. Ale pamatuj si. Zlo se nedá odnaučit. K tobě bude naprosto hodný, milý, pozorný a takové věci ale k ostatním se bude chovat jako předtím. Pro něj si jen ty. Osoba, která je pro něj svatá.... Možná ho dokážeš trochu krotit ale nezaručíš, si že nebude zabíjet..." Domluvila a společně pozorovali škvírou ve dveřích to příšerné divadlo.

Harry se nadechl. Jedním slovem by ho možná dokázal zastavit, podpořit, ztratit nebo vyznát lásku.

Dnes se rozhodl pro zastavení mučení té nevinné ženy.

Mitsuki jakoby pochopila co chce udělat a tak od něj trochu poodstoupila....

"PŘESTAŇ!!!!!!!!!!!!!!" Zakřičel na Temného Pána a svého milence.

Ten se k němu s překvapením otočil. Když uviděl slzy na chlapcových tvářích zaklel. Smrtijedi byli znamení. Díky jednoduchému Mitsukinu kouzlu neviděli Harryho ale slyšely.

Harry se zoufale podíval na Temného Pána a rozeběhl se pryč.

Nechtěl ho.

Moc dobře věděl, že měla Mitsuki pravdu...

A to nenáviděl....

Temný Pán chtěl něco vykřiknout na svou obranu, když žena u jeho nohou vydechla naposledy. Zahlédl jak se Mitsuki vydala za jeho láskou....

Musí je najít...

Buď Harryho ztratí nebo získá....

Upřímně doufal v získání....

Rozeběhl se za těmi dvěma a nechal své smrtijedy v naprostém šoku a mrtvolou v trůním sále. Jen jeden se chápavě usmíval....

Harry se rozhodl. Už věděl jakou stranu si vybrat...

Zahnul za roh a nevšiml si schodů...

Neudržel rovnováhu a skutálel se po nich dolů. Poslední co vnímal bylo jak ho šíleně polí žebra.

KONEC 14. KAPITOLY.

---
Autor: Kleo
Beta-read: Mysty
Glos: Abigail & Ellie
Pár: LV/HP
Přístupnost: 12+
Varování: silně OOC, "romantika"

15. Kapitola: Smír mezi námi 1 ze 2



Voldemort uviděl jak Mitsuki stojí na rohu chodby. Zarazil se a přestal utíkat. Proč stojí na začátku schodů? Pak ho něco zarazilo. Mitsuki se dívala dolů...


Došel k ní a zarazil se na místě.


Dole pod schody byl Harry.


Jeho andílek ležel na konci schodů. Ležel tam v podivném úhlu. Jednu ruku mě vedle sebe a druhou na hrudníku. Jednu nohu měl pokrčenou a druhou narovnanou.


Temný Pán už chtěl jít dolů, když ho Mitsuki zastavila. Nechápavě se na ni podíval. "Rozhodl se jakou stranu si vybere. Nebo už si vybral..." Když promluvila její hlas byl hladký a jemný. Jakoby připravovala na to nejlepší i na nejhorší.


Voldemort shlédl dolů a zarazil se. Pod Harrym se začala objevovat krvavá kaluž.


Než Voldemort doběhl dolů po schodech tak se rozšířila do krvavé svatozáře.


Temný Pán zavřel oči a nadechl se.


Otevřel oči, vydechl a klekl si k chlapci. Byl nepřirozeně bledý. Krev mu zabarvila vlasy. Temný Pán zašeptal několik kouzel na zastavení krve a srůst kostí. Když bylo hotovo tak ho jemně vzal do náručí.


Zarazil se a pohlédl nahoru na schodiště. Démon už tam nebyl... Najednou si vzpomněl co mu říkal. Že už si vybral stranu... Možná je to naposledy co ho drží v náručí...


Ale možná...


Ne. Zavrtí hlavou. Po tom co ho viděl mučit tu mudlu už nebude nic jako dřív. Ani nevěděl jakou, že měl pravdu...




...




Po dvou dnech - pokoj a postel Pána Zla ^^




Chlapec na postely se mírně zavrtěl. Z křesla, které bylo postaveno u vyskočil muž. Temný Pán byl okamžitě u postele Harryho. Byl v tom křesle a bděl nad Harrym už druhý den.


Až teď si uvědomoval jak moc ho miluje. Pořád ho hlodalo vědomí, že je to možná poslední možnost být se svým andílkem.


Položil mu ruku na čelo. Už neměl horečku.


Sedl si na postel a vzal ho za ruku. Takže jednu ruku měl na mladíkově čele a druhou ho držel za ruku. Z čela rukou sklouzl na tvář toho nejkrásnějšího člověka, kterého viděl.


Chlapec se pomalu začal probouzet.


Pánovi Zla se znovu zatajil dech jak se díval.


Víčka se zachvěla a nádherně zelené oči se podívali na strop a pak na člověka, který seděl na posteli.


Voldemort se nadechl a vydechl. Doslova hltal ten pohled, těch zelených očí, které se na něj podívali lehce vyčítavě, lehce zasněně a vyzařovali něhu.


"Já jsem se od Mitsuki dozvěděl, že ses prý rozhodl..." Nakousl Voldemort aby to už měl za sebou. Ztráta nebo věčnost s ním.


Tak jednoduché a prosté. Může si najít tucet hezkých chlapců dívek, tak proč mu tak záleží na jednom jediném člověku? Protože ho miluješ... Našeptávalo mu svědomí. Miluješ ho celým svým temným srdce. Uděláš pro něj cokoliv... Naprosto cokoliv...


Chlapec se nadechoval a Voldemort zašlapal jakékoliv myšlenky. Teď se rozhodne vše...


Harry naklonil hlavu. Lhal by kdyby tvrdil, že si to neužívá. Mít takhle Pána Zla v hrsti. Ale teď musí přestat s blbostmi a musí to říct...


Rozhodnutí, které vše změní.


Dva pohledy do očí.


Oba stejně napětí.


Jen znal odpověď a druhý se jí snaží dozvědět.


----

Autor: Kleo
Beta-read: Mysty
Glos: Abigail & Ellie
Pár: LV/HP
Přístupnost: 12+
Varování: silně OOC, "romantika"


16. Kapitola: Pokušení na dosah

Jakmile vyšli z pokoje a vyrazili dlouhou chodbou kde bylo jen poskromnu oken, tudíž tíživé šero uvědomil si Lucius, že andílek vládce Zla není k zahození ani ze zadu. Harry, totiž šel asi dva kroky před ním a zastavoval se jen aby se vždy na něco Luciuse zeptal. Takže. Pohled zezadu na zadek milence Temného Pána byl úchvatný. Ruce, které měl spojené za zády to jen dokreslovali. Luciusovi se z toho pohledu zatočila mírně hlava. Lehce se musel opřít o zeď. Není třeba dodávat, že se Harry ihned otočil za zvukem trhavého nádechu a výdechu. Otočil se tak prudce, že za ním nádherné vlasy zavláli a to moc Luciusovi nepomohlo. Smaragdy plné obav se na něj zahleděli a postava k nim náležící byla hned u něj. Anižby si Lucius uvědomil už měl na čele ruku, kterou chlapec kontroloval jestli jeho opatrovník nemá teplotu. "Jsi si jistý, Luciusi, že ti opravdu nic není? Jsou hrozně bledý ale horečku nemáš. Já klidně počkám s prohlídkou hradu do té doby dokud se neuzdravíš." Pronesl starostlivě mladý čaroděj a dál si Luciuse měřil pohledem plných obav. Lucius si znovu připomněl, že se na mladého Pottera nesmí vrhnout jako na kohokoliv jiného. No nebyla tohle ironie?! Jediný po kom Lucius toužil byl nedostižný! Narcisu si musel vzít jen proto aby mu dala (nejlépe hned napoprvé) syna alias dědice. Potom byla pro něj jen hračkou a na oko věrnou manželkou. Oba měli milenců, že kdyby je měli spočítat obě ruce by jim nestačili... Na veřejnosti byli dokonalý párem a v soukromém životě dokonalým nevěrným párem. Narcisa (stejně jako on sám) měli na koho si ukázali. A teď? K čemu mu je proslulý Malfoyovský šarm? Dokonalé svádění? Úžasná postava nad kterou slintá nejedna žena, dívka, muž či chlapec? Na nic. Protože jediný objev, jediný člověk, který v něm zažehl takovou touhu, že ji nedovede popsat je milence Temného Pána! A nejen to. Vypadá to, že ten chlapec Voldemorta miluje! Och Bože! Co jsem komu udělal! Posteskl si Lucius. Zvedl oči k chlapci, který byl až nebezpečně blízko. Ale jak mu to sdělit? Najednou mu myslí svitla myšlenka. Myšlenka, která by mohla alespoň na chvíli zachránit situaci. "Opravdu se necítím moc dobře...." A snažím se ignorovat to vzrušení, které ve mě vyvoláváš! Dodá sám pro sebe v duchu. "A tak by jsme mohli jít do jídelny. Co ty na to?" Optal se a díval se na chlapcův výraz. Ten se projasnil jako obloha po dešti. "Rád. Mitsuki mě tam chtěla vzít ale nějak....nás něco zdrželo." Nedodá co. To si Lucius musí domyslet sám nebo nedomyslet. Lucius raději nedomyslí. Nechce. Nemá zájem. Teď je jen on a tenhle půvobný chlapec....a Temný Pán rozzuřený na maximum s hordou poslušných smrtijedů. Dodá v duchu. "Takže tudy." Ukáže na konec chodby. Projdou jí a zahnou za roh...další roh...po schodech dolů....po kamenné dlažbě, na které si chlapec všiml podivný ornamentů - asi runy - a hadů. Najednou jsou před nimi obrovské železné dveře. Vypadají spíš jako venkovní než jako dveře do jídelny. Harry se s otázkou jak v očích tak na jazyku obrátí na Luciuse. Ten se na něj usměje a odpoví na nevyřčenou otázku. "Jsou to dveře do ... no...eee...jak Vám to vysvětlit? No prostě tyhle dveře vedou do jídelny, ubikací, vnitřní zahrady tam je taky terasa z jídelny, když je teplo a Temný Pán chce být na čerstvé vzduchu, skleník a tudy..." Otočí se na druhou stranu, takže koukají na další bránu tentokrát daleko mohutnější a pobytou obrovskými závorami, páčkami a vším dalším zabezpečovacím zařízením. " To jsou dveře ven. Kdyby ste tam chtěl je to složité se těmi dveřmi dostat ven. Raději používáme krby, které jsou taky zaheslované. Přemístit oddut ze dá jen ze dvou míst, které jsou pečlivě hlídané a do druhé místnosti se jen tak někdo nedostane. První. Je trůnní sál. Tam jsou pořád smrtijedi ale musíme se ohlásit, než se přemístíme. Druhé..." Lucius se ušklíbne ale pokračuje. "Je pracovna samotného Pána Zla. Musím přiznat, že ještě neznám smrtijeda, který dostal povolení aby se rovnou tam mohl přemístit. Nikdo přesně neví kam se člověk, nebo někdo jiný přemístí. Jediný kdo toho místa využívají je jen Temný Pán a akki*. I když akki se může přemístit odkudkoliv. Už dlouho uvažujeme s ostatními jestli se vůbec přemísťuje..." Zauvažoval Lucius. "Akki?" Optá se zvědavě Harry. Lucius se na něj překvapeně podíval. "Ano akki. Tak Mitsuki říkáme. Prý ji mohou jménem oslovovat jen tomu komu to dovolí. Patří mezině Temný Pán = zachránil jí, Severus = jí totiž baví lektvary a černá magie a já, protože, když jsou všichni pryč tak jsem tu jediný 'normální' člověk a jsem pravá ruka lorda Voldemorta. A jak vidím ty mezi ně taky už patříš." Dodal na vysvětlenou a znovu se otočil na velké dveře, před kterými stáli. Naklonil se k nim a dal na ně ruku. Harry povytáhl obočí. Dveře se otevřeli a Lucius se usmál. "Je několik možností jak se dostat dovnitř. Vlastně je jich nekonečně mnoho ale zrovna dnes je to tenhle. Zabezpečení pro vstup se mění každé 3 hodiny. Jednoduché a prosté zařízení ale mnohokrát v dějinám zachránilo obyvatelům tohoto hradu život. Nikdo se sem nedostane bez hesla a bez vědomostí." Vysvětlil blonďatý čaroděj a vešel dovnitř. Chlapec vešel dovnitř a vydechl. To že mi vždy do hlavy vtloukali, že temná strana je hnusná, celá zabalená do pavučin a prorostlá temnou. Když teď vešel na dvůr hradu vydechl částečně s úlevou a také nadšením. Jestli dvůr je tak velký tak je asi velký hrad.... Byl daleko věčí než dvůr v Bradavicích! Dvůr byl dlážděný nádhernými mramorovými dlaždičkami. Po obvodu zdí hradu bylo několik laviček, na který nikdo neseděl. Uprostřed dvoru byl obrovský sekvoj. Sekvoj byl obstaven bílým mramorem, z kterého byla podlaha (taková ohrádka kolem, ju pozn.aut.). Celé místo bylo prosluněné a stěny hradu na něj hleděli z výšky s temným nádechem a jemně mu z nich přejížděl mráz po zádech. Až teď si uvědomoval, že smrtijedi jsou taky lidi. A ne lidi, kteří milují vraždění (no...možná trochu) ale kteří chtějí žít také normálně a někde mít klid a alespoň malý pocit bezpečí. A to jim zaručovala (podle strany dobra) to nejnebezpečnější místo na Zemi. Hrad Salazara Zmijozela...tedy...vlastně teď hrad lorda Voldemorta temného černokněžníka a člověka, do kterého je zamilovaný. To je šílené! Pomyslel si a obrátil se na Luciuse. Ten si sedl na nejbližší lavičku a zasněně ho pozoroval. Popošel k němu a Lucius se vrátil do reality. Vstal a pokynul rukou k jedněm dveřím blízko té lavičky, na které seděl. Byli nádherné. Jako vše tady... Oboukřídlé, prosklené a velké asi 2 metry. Za nimi byl vidět dlouhý stůl se židlemi podél. Lucius otevřel a galatně nechal Harryho projít první. V jídelně nikdo nebyl. Než stačil chlapec položit další otázku odpověděl Lucius. "Nikdo tu není, protože jsou všichni na misích." Harry pokýval hlavou, že rozumí a přešel blíže ke stolu. "Kam si mám sednout?" Optal se a sledoval Luciuse. Ten se usmál. "Kam chceš." Chlapec kývl a usadil se na židli, na kterou stál. Byla uprostřed... "A co bys sis dal?" Naklonil se přes okraj židle, jak to často dělával, když pomáhal Temnému Pánovi. Mladý čaroděj k němu zvedl oči. Zářící oči. Lucius polkl. Den a půl mu stačí na to aby si dokázal, že s přítomnosti andílka Pána Zla nedokáže vyjít bez pořádné nadrženosti a permanentního stavu vzrušení. "Něco sladkého se šlehačkou!" Blonďatý čaroděj zaúpí. Tak to bude něco! Ihned se před Harrym objevil skřítek a na tácu měl...obrovský zmrzlinový pohár se šlehačkou, čokoládovou polevou a posypaný vlašskými oříšky. Chlapec - anižby si uvědomil - pokyne rukou smrtijedovi aby se sednul naproti němu. Ten pozvedl obočí ale učinil jak jeho 'chráněnec' káže. Musel přelézt stůl (což se na Malfoye nesluší) a konečně se mohl usadit na židli naproti němu. Obrázek, který uviděl ho nadchl. Harry si z nějakého nevysvětlitelného důvodu dokázal umazat pusu od čokolády a šlehačky a prsty na pravé ruce, které si od těch dvou olizoval... Lucius cítil jak jeho pohlaví nabírá v kalhotách věčí rozměry, každým nejen okamžikem ale také dalším prstem, který chlapec olízl. Nevydrží to! Ne.... Pomalu se k chlapci naklonil a pravou rukou mu zvedl bradu. Chlapec se na něj zmateně podíval a Lucius vstal. Pomalu se začal naklánět.... Najednou se rozletěli dveře. Nečekaně. Kdo mohl přijít do hradu lorda Voldemorta, naprosto nepozván a neočekáván? No kdo asi... (ano, správně. Dám vám nápovědy) Jsou v hradu lorda Voldemorta, v jeho síni, za jeho stolem a jeho milencem se skoro oblizuje.... No samozřejmě, že to byla jediná osoba, ketrá přicházela v úvahu. A ta teď na ně koukala jak na zjevení a chystala se k velmi peprné nadávce.... Ach... To mi přijde draho... To bylo poslední co Luciuse souvislého napadlo.




KONEC 16. KAPITOLY!

bliv

24. května 2015 v 16:27
***
Uběhlo opět několik dní, než byl povolán na další soukromou lekci s jeho profesorem. To mu dávalo dost, ve skutečnosti až příliš mnoho času, aby mohl přemýšlet o tom, co se v předešlých lekcích stalo.
Snape ho přece nemohl vinit za to, co se přihodilo na první hodině. Nebylo přece zatím v jeho možnostech ubránit se docela neznámému kouzlu. Ten druhý případ už byl ale odlišný. Vůbec nechápal, proč jeho štít takto selhal. Tomu, že by za to mohl lektvar, nevěřil, opravdu si totiž žádný nevzal. Ale co tedy blokovalo jeho kouzlo?
Navíc účinky, které pociťoval, byli od prvního případu trochu odlišné. Cítil, jako by to chvílemi měl i pod kontrolou, určitě už nebyl tak posedlý jak poprvé. A pak, když líbal Snapea, necítil naprosto žádné znechucení či odpor, ale… vzrušení. Pokaždé, když se od té doby podíval směrem k němu, jeho rty doslova pálily při vzpomínce na ten nádherný polibek.
Zatímco šel dolů temnými koridory sklepení, opakoval si Harry v duchu odrážecí kouzlo, které si připravil na dnešní hodinu. S trochou štěstí by to mohlo fungovat trochu lépe než ten jeho první zpackaný pokus. Moc dobře věděl, proč Brumbál chtěl, aby se proti takovým útokům naučil bránit, ale copak ho sakra musí ze všech bradavických profesorů učit právě Snape?
Harry tentokrát vstoupil do třídy se značným znepokojením. Byl si naprosto jistý, že dokáže vyvolat odrážecí kouzlo bez jediné chybičky, ale bude to vůbec fungovat? Nestane se opět ta samá chyba co minule?
Tentokrát byla místnost jasně osvětlená, což mladíkovy nervy alespoň trochu uklidnilo. Dokonce i Snape byl oproti předchozím večerům přítomen. Tedy alespoň fyzicky přítomen. Jeho učitel za katedrou skutečně seděl, ovšem vypadalo to, že teď má právě půlnoc. Hlavu měl podepřenou svými pažemi a jindy mastné, ulízané vlasy měl nyní úplně rozcuchané.
Mladší kouzelník si tedy hlasitě odkašlal, aby na sebe upozornil, a sledoval jak Snape doslova vystřelil ze své židle, jako by ho někdo nakopnul. Snape ho probodnul svýma zarudlýma očima a snažil se uklidnit svůj dech a zběsilé bušení srdce. Harry ještě nikdy nikoho neviděl tak příšerně vyčerpaného.
"Pozdě jako obvykle, pane Pottere," zavrčel Snape nerudně.
Mladík v tu chvíli nevěděl, jestli se má smát nebo křičet, nakonec si vybral tu nejrozumnější možnost a zůstal radějii zticha, nezapomněl ovšem vrátit profesorovi nasupený pohled.
Než obešel stůl, aby čelil svému žákovi tváří v tvář, protáhl si Snape svá bolestivě ztuhlá záda. Harry sebou při grimase, kterou Mistr lektvarů udělal, téměř soucitně trhl.
"Cvičil jste? Já opravdu nemám čas zbytečně promarnit dnešní večer," položil profesor otázku, zatímco se opřel o hranu stolu, naprosto ignoruje papíry, které se za jeho zády snesly k zemi.
"Ano, pane."
Snape zvedl svou hůlku, ale předtím, než vůbec stihl dokončit zaklínadlo, Harry už měl svůj zrcadlový štít dávno na místě. Efekt byl bohužel takový, že jakmile kouzlo vášně zasáhlo oběť, odrazilo se okamžitě zpátky na útočníka.
Nebelvír se v duchu mlátil do hlavy nad svou blbostí, když viděl, jak se vyčerpaný muž zapotácel a omdlel. Okamžitě k němu přiskočil a chytil ho tak akorát včas, než by se jeho profesor udeřil o kamennou podlahu.
"Profesore?" začal panikařit Harry, když se muž neprobíral.
Choval Snapea v náručí a jednou rukou mu podpíral hlavu, zatímco druhou ovíval profesorovy lehce zardělé tváře. Severusova oční víčka se najednou zachvěla, aby tak odhalila černé hloubky skelného pohledu. Chvíli na sebe jen tak zírali a nic se nedělo, ale pak… než mohl Harry jakkoliv zareagovat, uchopila Severusova dlaň jeho zátylek a přitáhla si ho pro vášnivý polibek.
Harry šokovaně zalapal po dechu, když jazyk jeho profesora přejel lehce po jeho rtech, dožadujíc se tak vstupu do jeho úst. V tu chvíli si uvědomil, že se nebude snažit polibek jakkoliv zastavit. Naopak, celou tu situaci si užíval víc, než by bylo vhodné.
Když se teď jejich jazyky dotýkaly a něžně se o sebe třely, mohl cítit i chuť citronu a čaje doplněné o zvláštní sladkost, pravděpodobně med. Jeho chřípí se zachvělo, když nasál smyslnou lehce pižmovou vůni, co mu připomínala santalové dřevo. Mladíček by si byl nikdy nemyslel, že někdo takový, jakým byl jeho ošklivý, nevrlý a mastný profesor, by mohl vonět a chutnat tak… skvěle.
Harry se trošku odtáhl, aby znova chytil dech. Snapeova ruka mezitím sklouzla z jeho zátylku a velice něžně pohladila jeho tvář.
"Tak překrásný," zašeptal profesor, bloudě očima po mladičkém obličeji.
Náhle se rozrazily dveře a hlasitě udeřily o stěnu. Harry se příšerně polekal, za to Snape na zvuk sotva zareagoval. Nebelvír vzhlédl a uviděl rozčileně vyhlížejícího učitele obrany proti černé magii stát ve dveřích, obraceč času volně zavěšený kolem krku, s hůlkou mířící přímo na něj a Snapea, který ležel v jeho náruči.
"Extractum Cupido Ilicio," zaburácel profesor stojící u vchodu do třídy a zrušil tak veškeré účinky zaklínadla. Zatímco Harry Severusovi pomáhal i přes jeho protesty vstát ze země, ten ode dveří mezitím zmizel jako pára nad hrncem.
"Zrcadlový štít, Pottere?" zeptal se učitel nevěřícně, nepatrně klopýtaje, tváře lehce zrudlé něčím, co by mohly být rozpaky, i když u Snapea těžko říct.
"Omlouvám se, pane," pípnul tiše Harry. Připadal si jako blázen, i bez Snapeovy pomoci.
"Vůbec jsem nevzal v úvahu následky při použití odrážecího kouzla," přiznal se nakonec.
"Och, skutečně?" poznamenal starší kouzelník sarkasticky. "Jaké překvapení."
"Dnešní lekce je u konce. Dobrou noc, pane Pottere."
"Jste si jistý, že jste v pořádku, profesore?" ptal se starostlivě Harry, nejistý, zda by tu měl nechat zcela vyčerpaného muže takto samotného.
"Řekl jsem dobrou noc, Pottere," zavrčel Snape a nasadil svůj proslulý úšklebek typu: jestli okamžitě nevypadneš, budeš toho hořce litovat.
Nebelvírovi tedy nezbývalo nic jiného než místnost opustit, stále však cítil profesorova sladká ústa na svých mírně oteklých rtech.
Jakmile za ním zapadly dveře, musel se opřít o chladnou stěnu sklepení. Stále ještě cítil tu euforii, kterou mu způsobil ten nejúžasnější polibek, jaký kdy dostal.
Nemůžu uvěřit, že jsem se právě dobrovolně líbal se Snapeem a navíc se mi to všechno ještě zatraceně líbilo. Sakra. Třeba za to mohlo to kouzlo…
Harry sám nad sebou jen potřásl hlavou. Co si to tu vlastně nalhává? Upřímně… kdyby ho teď Snape políbil, tak by se mu to líbilo a spolupracoval by víc než ochotně, kouzlo nekouzlo. Vydal se na cestu do nebelvírské koleje, stále přemýšleje, jak celou věc ve skutečnosti cítí.
To přeci není možné. On rozhodně ke Snapeovi nechová nějaké city.
***
Omluva? Ach ano. Jsem poslední dobou rozpolcená a tudíž neschopna činu aktivního. Takzvaně uvězněná na dně čajové konvice s rumem. Mohu za to já mé druhé já a moje okolí... :)

AB/SS

9. dubna 2015 v 21:49
Malá pomoc


Listopad 1981

Vítězství se skrývá v malých věcech: v detailech, v přebytcích drobností. Velmi malá výhra, jedna mužská duše. Není to mnoho, ve srovnání s tisíci dušemi, které Albus ztratil, a nikdy to nepostačí. Ale říká se, že vždy, když se motýl narodí, hvězda zemře, a pak jistě spása Severuse Snapea musí něco znamenat.

Nebyla to snadná výhra, protože sám nevěřil, že se to vyplatí. Když ho Albus našel, byl na pokraji šílenství, na pokraji veliké temnoty, která ho stráví, jako tolik jiných skvělých myslí před ním. Lord Voldemort, Bellatrix Blacková, a … Severus Snape. Byl na pokraji propasti, ale věděl, že lepší je neskočit. Žil v malém oplzlém bytu v mudlovské části Londýna, a právě v době jeho dětství Albus selhal úplně.

Měl modřiny na rukou, některé z nich pocházely od jehel, a některé z nich si způsobil sám, ale žádné z nich se nepodobaly těm, ve kterých měl prsty jeho otec. Byl slabý, a více než to, byl úplně bez energie, jako kdyby neměl dostatečný čas na to, aby se vzpamatoval. Byl sám, ale to nebylo žádné překvapení, vždy býval osamocen. Hlasy v jeho hlavě byly lepší společností než jeho spolužáci.

Myslel, že Albus je jeden z jeho přeludů; to se mu zdálo jasné. Odvrátil hlavu a seděl rozhodně proti čelní stěně koupelny, čekal, až se věci vrátí zpět do normálu. Albus stál naprosto tiše, způsobem, jakého se používá, když se ocitnete sami na malém prostoru s nešťastným tygrem, nebo hůř, se zuřivým psem. Po dlouhé přestávce se Severus zvolna prkenně pohnul a plazil se napříč lepkavými dlaždicemi, aby vztáhnul ruku, aby se dotknul obruby Albusova roucha. Objevil, že je skutečný, ihned ho pustil a ucuknul se vzlykáním. Albus nepřítomně natáhnul ruku k němu dolů; nechal ji spočívat na něm a prsty propletl s tmavými vlasy. Severus se přisunul blíž a vyšel vstříc dotyku způsobem, jakým se nějaké zvíře dožaduje pozornosti, zvíře, které potřebuje cítit lásku.

Albus ho vyvedl ven z ruin do Bradavic, které působily oproti tomu jako skutečný domov. Stáhnul Severusovi hadry a vedl ho do koupelny, kde ho posadil do kádě, jako by to bylo dítě. Nikdy neměl děti, a když klečel a koupal to slabé, bledé tělo, připustil si, že má před sebou mužské tělo, a krásné. Jeho milenců nebylo mnoho, tajných, a ženského pohlaví; ředitelé přísahali celibát a on měl málokdy se slibem potíže. Nyní se před ním skvěla krása-a pokušení-jak mohl vidět.

Když byl Severus čistý, Albus ho osušil, starostlivě a jemně, a zabalil jej do čistého světlého hábitu, uložil na pohovku, kterou měl ve své pracovně a přikryl jej lehkou pokrývkou. Severus nechápal, ale na to bylo ve skutečnosti ještě příliš brzy. Albus seděl vedle něj, dokud neusnul a pak odešel do svého vlastního pokoje a pevně za sebou zavřel dveře, cítil se cudný, ctnostný a znechucený.

Vždy považoval spánek za svého přítele, ale ten na sebe tuto noc nechal dlouho čekat, a když konečně přišel, zdálo se mu o Severusovi. Za svítání se vzbudil, vstal z postele a klekl si vedle pohovky, na které Severus ležel. Dotkl se jeho čela hřbetem ruky a zjistil, že je příliš horké. Vykouzlil mísu s vodou a látku, umyl štíhlé bledé tělo ještě jednou, tentokrát aby ho ochladil. Severus se vzbudil a vzhlédnul k němu, neproniknutelné temné oči rozjasněné horečkou, slabý obličej zkřivený blouzněním. "Hoří," bědoval, a tlačil Albusovu ruku dolů, až se dotkla té hříšné věci. "Prosím, hoří."

Byla tma, ale hodina před svítáním byla vždy nejtemnější. Albus byl trhán na dvě strany, mezi povinností potěšit a povinností ke svým slibům, posléze povinnost potěšit vyhrála. Vedl svou ruku jemně přes penis, žasnouc nad způsobem, jakým ožíval pod jeho rukou. Mohl ho cítit pulsovat, skrz vrstvy prostěradel a mužského roucha. Jeden po druhém ty vrstvy stáhl pryč a odhalil nachově rudou erekci v hnízdě černých chloupků. Zdál se na počátku o tolik menší. Teď byl horký na dotyk, a on věděl, co tím Severus mínil, když vykřikl, že hoří. Albus hořel také, jeho vlastní pyj byl tvrdý a nedočkavý, chycený do pasti pod jeho šaty.

Pohladil úd rukou, neobratně a beze spěchu. Cítil se v rozpacích a nejistý, neznal úhel a jeho vlastní tělesná tužba byla čím dál více přítomna. Severus sténal a vycházel jeho ruce vstříc, toužil po energickém rytmu. Jeho potěšení-více než to, jeho ulehčení-bylo tak zřejmé, že Albus cítil jeho vyrovnanost a důvěřivost.

"Silněji," zamumlal Severus, a Albus sevřel prsty ještě pevněji, skoro jako kdyby jimi držel svou hůlku. Severus už teď byl velmi blízko, oči pevně zavřené. Albus mu poskytoval úlevu, kterou potřeboval. Byl sám velmi tvrdý, tak tvrdý že věděl, že až skončí musí pro sebe udělat to, co dělá teď pro Severuse. Samo o sobě to bylo přestoupení jeho slibů, ale jistě menší, jestliže to dělal kvůli tomuto zoufalému hochovi, než kdyby mělo dojít přímo ke styku a on by tuto chvíli strávil zde, na Severusově úzké hrudi. Lék musí být vlastní odměnou.

KONEC

Zpět
Komentáře:

Dobrá koupě 2

9. dubna 2015 v 21:48

Neville se podíval dolů. "Tak různě. Zmijozelští říkají, že tě, ehm. Ty víš. Udělal… Ehm. Svou hračkou." Harryho obličej zrudnul skoro stejně jako Nevillův. "Havraspárští říkají, že on - že ty - že se máte rádi. Mrzimorští nevědí."

"A co Nebelvírští?"

Ticho.

"Neville?"

"Harry, je mi to líto. Všichni si myslíme, že jsi - že, kdybys to neudělal, tak. No…Seamus bere sázky."

"COŽE!" Seamus je mrtvý. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. "KDE JE!"

"Nevím!" Neville vážně nevěděl. Nemělo cenu to z něj páčit.

Harry vtrhnul jako bouřka do ložnice. Seamus nikde. Vlastně nikdo. Tak dobře, pátek večer. Všichni měli schůzky. Ne jako jeho večer se Snapem, který je zničený kvůli nějakým stupidním pomluvám. Chodil po pokoji bezmocně vzteklý, dokud to už nemohl vydržet a přinutil se jít do postele. Měl plán.

Čtyři hodiny ráno. "ÁÁÁÁÁÁÁ!"

Rozsvítila se světla. Ozvaly se blábolající hlasy. Harry seděl na Seamusovi. "Harry! Slez ze mě!" Ron se snažil Harryho sundat, ale bezmocně narazil do ochranné bubliny, kterou Harry vyčaroval kolem sebe a Seamuse.

"Takže ty bereš SÁZKY, ty neuvěřitelnej bastarde!" Připoutal Seamuse k posteli pomocí svazovacího kouzla.

"Neville, ty idiote!" zaječel Seamus. "Řekl jsem ti, abys byl zticha!"

"Uklidni se, Harry." Pokoušel mu domlouvat Ron. "Je to jenom - jenom -"

"Je to můj ŽIVOT, Rone." Povzdechl si Harry. "Vždyť víš, že není žádné - žádné děcko. Nemůžu se jenom pachtit kolem. Ne, jestliže chci, aby mě bral vážně."

Všichni na něj momentálně zírali.

"Jestliže - co?" zeptal se Ron nevěřícně.

"Nikomu to neřeknete." Podíval se na ně. "A víte proč to nikomu neřeknete? Protože vás začaruju, jestli to řeknete jediné živé duši, jestli se mě na to jenom zeptáte, jestli to napíšete na papír a někomu to pošlete, jestli se o tom mezi sebou zmíníte, jestli budete o tom mluvit sami k sobě - třeba jen na chvilku. Jestli se o tom jakkoliv zmíníte. Jestli se na mě jenom PODÍVÁTE a zapřemýšlíte o tom. Ochabnou vám koule." Všichni sebou naráz trhli. Ta zvláštní kniha na obranu proti černé magii, kterou minulou noc četl se mu teď náramně hodila. Kouzlo provedl rychle. Podle knihy to způsobuje v postižené oblasti bolestné "bodnutí". Z jejich výrazů usoudil, že asi víc, než jen bodnutí. Vůbec mu to nebylo líto. No, možná u Nevilla.

"A teď," řekl Harry pevně, když se vzpamatovali. "Přestanete brát sázky. Seamusi, sázky jsou zrušené. Dej všem jejich peníze zpátky. NE," když viděl, jak Seamus otevírá pusu. "Pamatuj si, znám hodně zaklínadel." Seamus pokorně kývnul. "Když se lidi budou ptát, řekni jim, že to rušíš proto, že mezi Snapem a mnou nic není. A nikdy nebude." Seamus znovu otevřel pusu. "Řekni to a můžeš jít rovnou na kastraci." Pusa sklapla. Výborně. "Teď můžete jít všichni spát. Tohle se nikdy nestalo. Rozuměli jste?" Přikývli. "Dobře." Zrušil bublinu a slezl ze Seamuse. Šel zpátky do své vlastní postele.

"Harry? Já jsem tu pořád svázaný."

"Dobře ti tak." Harry zatáhl závěsy kolem své postele. Ta lana byla vykouzlena jenom na patnáct minut, ale Seamusovi by prospělo trošku trpět.

Den osmý

Po večeři sešel dolů do sklepení a zaťukal na Snapeovy dveře. Čekal. Zaťukal znovu. Dveře se náhle rozletěly. "Co se - aha. Pottere. Už nejste mým otrokem, nebo jste zapomněl?"

"Taky vás rád vidím. Mohu jít dál? Nabídnete mi něco k pití?" Prošel kolem Snapea.

Ten druhý muž zavřel dveře a otočil se k němu. "Co tu děláte?"

"No, vlastně nic. Jen mi chyběly naše malý rozhovory."

Snape vypadal trochu zaraženě. Stál u dveří a díval se na Harryho.

"Vážně. Já - chtěl jsem vás vidět." Harrymu se potily ruce. Utřel si je do hábitu.

"Tohle je -"

Pokračoval. Už to musel říct. "Chyběl jste mi dneska ráno. Na obědě jsem s vámi nejedl. A ani jsem sem nepřišel odpoledne. A na večeři taky ne. Tak tu jsem. A chci - chci zůstat." Vzhlédnul od podlahy. Jeho nohy se třásly. "Se školou budu hotov za pět týdnů. Asi byste mi nejspíš řekl, že mám do té doby se vším tímhle počkat. Ale - ale nevím, co přijde. Můžu být během pěti týdnů mrtvý." Zašeptal, "Nebo vy." Olíznul si nervózně rty a čekal. Pořád se třásl.

"Harry. Víš co - jsi si vědom toho, co nabízíš?" Snape postoupil o krok dopředu. "A všech těch následků?"

Harry věděl, že Snape nemluví jen o školních drbech. "Ano," řekl pevně. "Vaše práce - můžeme to tajit dokud nedokončím školu. Zůstanu v Prasinkách po tu dobu anti-Voldemortovského úkolu, takže můžeme být spolu. Jestli teda chcete?" Do jeho hlasu se vkradla naděje.

"Harry." Jen jeho jméno, ale vysloveno v takovém tónu, po kterém se jeho nohy okamžitě přestaly třást. Snape k němu přistoupil zase o krok blíž.

Jeho srdce se rozbušilo. Snape se na něj zase díval jedním ze svých upřených temných pohledů. Jedna elegantní ruka se zvedla, pohladila ho po tváři a sklouzla na jeho krk. Harry se pod tím dotykem zachvěl. Zvedl svou tvář, aby se setkal se Snapeovými ústy, do kterých se ponořil. Překvapivě jemný polibek; a pak špička Snapeova jazyka přejela přes jeho rty, pootevřela je a prozkoumávala jeho ústa. Harryho ruce se nějak omotaly kolem Snapeova krku. Sklouznul svým jazykem k jazyku druhého muže. Ruka na jeho krku se přesunula za jeho hlavu, zatímco Snapeova druhá ruka se omotala kolem Harryho pasu. Přejel svými zuby po Snapeově dolním rtu. Potom Snape položil obě ruce na Harryho zadek a přitáhl si ho k sobě. Harry cítil hubené stehno proti své erekci, podobnou tvrdost na svém břiše a zasténal. Najednou byl zvednutý do vzduchu; omotal své nohy kolem Snapea pro rovnováhu. Snape přešel několika kroky k pohovce a sedl si tak, že mu Harry seděl obkročmo na klíně.

Ta horká ústa dělala jeho krku a uchu úžasné věci, lízala, sála. Ty silné ruce, stále na jeho zadku, ho dráždily a laskaly. Začal rozepínat Snapeův hábit. Až doteď byla Snapeova reakce docela uspokojivá. Žhavě ho políbil. Tak to uděláme vysoce uspokojivé. Začala pracovat na knoflících košile a potom nakonec odhalil nějakou kůži. Dotknul se holého hrudníku toho druhého muže; Snape ho kousnul do krku, a pak se náhle odtáhnul.

"Harry." Snape se lehce opřel dozadu. Jeho rty byly oteklé a jeho tvář jemně červená. "Ne. Měli bychom počkat. Tohle není správné." Ale jeho ruce pořád pevně držely Harryho zadek.

Harry chtěl křičet. K čertu s jeho zábranami. "Myslel jsem, že tohle už jsme vyřešili." Žádná odpověď. Čas vytáhnout silné zbraně. Všechny ty věci, o kterých přemýšlel celý minulý týden, když ležel po nocích vzhůru. "Tak dobře, přemýšlejte o tomhle. Co když Voldemort příští týden napadne školu?" Ne, že by to bylo v rámci možností, vzhledem k tomu, že útoky Smrtijedů se týkají hlavně okolí Prasinek. " Co když zkusíte jednu z vašich typických senzací, jak se ubránit smrti ale -" Upevnil se. "Ale nezvládnete to? Vždycky bych litoval toho, co jsem neměl, když jsem mohl. Nebo co kdyby mě zabili?" Snapeovy oči byly velmi temné. "Chci být s vámi tak dlouho, jak jen můžu. Mohly by to být roky. Desetiletí. Aspoň v to doufám. Ale můžou to být i dny." Opřel se čelem o Snapeovo. "Jakkoliv dlouho to je, chci to." Políbil zlehka ta teplá ústa. Proti jeho rtům se uvolnila.

"Carpe diem*," zamumlal Snape. Políbil divoce Harryho. "Nemysli si, že vyhraješ všechny naše argumenty, Pottere. Ale -" další polibek. "Nemůžu se hádat s tvou logikou. Takovou jaká je."

"Tak se mnou přestaň diskutovat a přejdi k věci!" Harry se přitiskl blíž. Jeho ruce vklouzly pod Snapův hábit a našly jeho ztvrdlé bradavky. Lehce je štípnul.

Snape se znovu odtáhl. "Je to moc rychle?"

"Bože, NE." Znovu ty bradavky štípnul. Snape vzdychnul. "A ani ne dost rychle, kdyby ses ptal."

Ozvalo se zamumlání, které znělo dost jako, "Tohohle budu litovat."

Harry ho umlčel polibkem. Snape dal ruce znovu za Harryho nohy a vstal. Sakra, ten je silnej. Vzal Harryho do ložnice a opatrně ho položil na postel, pak ze sebe sundal hábit a košili a vlezl si k Harrymu. Hary spokojeně jezdil rukama všude po jeho hrudníku a prozkoumával jeho svalnaté paže, záda, hruď a bradavky. Odtáhl se a shodil ze sebe svůj vlastní hábit.

"No, pane Pottere, koukám, že jste nepřišel vhodně oblečen na svádění."

Co zas? Harry se podíval dolů. A sakra. Měl na sobě své famfrpálové tričko s nahými hráči. Rychle ho ze sebe svléknul. "Prostě to budeme ignorovat, jo?" Snape si sundaval boty a ponožky; Harry následoval příkladem.

Snape si ho přitáhnul do náruče. Kůže na kůži, konečně; Harry vzdychl potěšením. Sklouznul svým tělem proti Snapeovu, dokud nezasténal. "Harry..." Snape ho držel v klidu. "Už jsi to někdy předtím dělal?"

"Samozřejmě!" Zarazil se. "Um, mohl bys definovat 'to'?"

Další chechtot. "Byl jsi někdy s mužem? Nebo klukem?"

"No..." Tohle bude hodně trapné. Rychle přemýšlel. "Řeknu ti to, když mi ty řekneš, proč sis mě koupil."

Snape se na něj uznale podíval. "Expert přes vyjednávání, Pottere. Tak dobrá. Ty první."

Sakra, doufal, že tím získá čas. "No, ano. Tak trochu."

"Tak trochu? Odpověď je obvykle buď ano nebo ne." Snape posunul Harryho na stranu a začal ho hladit po vlasech. "Tak jemný..." Řekl to tak tiše, že to Harry téměř neslyšel. Hlasitěji: "Kdo to byl?"

Opravdu, opravdu trapné. "Er. Jedno z dvojčat."

"Weasleyových? Které?"

Harry si uvědomil, že má rád, když si mu někdo hraje s vlasy. Ještě víc se do toho dotyku položil. "Er. Nejsem si jist. No, byli to oba." Ohromně trapné.

Snape na něj zíral. "Myslím, že bys mi měl říct celý příběh."

Harry se začervenal. "Je to trochu osobní."

"Harry." Špetka pobavení. "Za chvilku budeme oba úplně nazí a budeme vykonávat aktivity, které nespadají pod rozsah Příručky bradavického studenta ani pod Průvodce personálu. Můžeš mi to říct."

Na to neměl co říct. "Tak jo. Bylo to na Silvestra. Trávil jsem prázdniny s Weasleyovými. Dvojčata vzali mě i Rona na párty. A byl jsem - hodně jsem pil. A oni, no, byli trošku přátelští. Um. Hodně přátelští." Zaklepali mu na rameno a nechali tam tu ruku o trochu déle. Skláněli se, aby mu něco řekli do ucha, rty téměř těsně u kůže. "Tak jsme šli zpátky do Doupěte a Ron zkolaboval v obýváku." Byl to opravdu odporný opilec. "A já jsem šel spát do našeho pokoje. A vzbudil jsem se a někdo byl se mnou v posteli. Um...dotýkal se mě." Ruce vyhrnuly jeho pyžamo, hladily ho po hrudi, po břiše, po rukou; sundaly pyžamo úplně a dotýkaly se jeho nohou. "Líbal mě. A tak podobně." Lízali jeho odhalenou kůži, sáli jeho bradavky.

Snape byl úplně v klidu, až na jeho ruku, která hladila Harryho po vlasech. Harry polknul a pokračoval. "Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomil, že tam byli oba." Cítil ruce skoro všude po svém těle; dvě ústa líbala jeho krk a břicho; čtyři nohy propletené kolem něj; dva penisy přitisknuté na něj. "Oni potom…vždyť víš." Odvážil se podívat tomu muži do tváře. Jeho rysy byly tvrdé.

"Ty sprostý malý zbytečnosti kouzelnickýho světa." Snapeův hlas byl chladný. "Jestli mi ještě někdy přijdou do cesty, tak je zabiju." Faktické sdělení.

"Ne, to je - myslel jsem, já - mohl jsem je zastavit." Možná. "Ale neudělali - oni jen -" Jestli se jeho obličej ještě víc rozpálí, tak samovolně shoří. "Jen se na mě udělali. Vůbec se mnou…nesouložili." Přitisknutý mezi dvěma klukama, zatímco se o něj otírali; ruka, která se ho dotýkala; lepkavá kapalina stříkající na jeho tělo. "A mě - mě se to líbilo," vyhrknul. Zdálo se mu důležité to vyjasnit.

"Stejně je zabiju." Snape jeho vlasy hladil teď velmi jemně. "Bylo to tvé úplně - poprvé?"

Co to je, pravdivá doznání? "Ne, byl jsem s holkou. No, dvěma. Tak různě."

"Kdo?"

"Ne, nechci, abys je zabil. Jsou pořád tady." Slabě se usmál. "A byl jsem střízlivý."

Snape omotal své ruce kolem Harryho. "Já - neměl bys dělat něco, co nechceš. Se mnou. Nebo s kýmkoli."

Téhle reakce na svůj příběh se obával. "Nechci dělat nic s nikým jiným. Jen s tebou." Tělo v jeho rukou lehce povolilo. "A chci s tebou dělat všechno." Políbil muže na tvář, na pusu. "Teď."

Snape ho políbil zpátky. "Zastav mě, jestli se budeš cítit nepříjemně. Nechci - pořád budu -"

Harry ho chvilku nechal trápit, ale pak se nad ním slitoval. "Já vím." Další polibek, naléhavější. "A můžeme už teď konečně přejít k věci?"

Jemný chechtot. "Jistě." Teplá ústa vyhledala citlivé místo na Harryho krku, které bylo dřív kousnuto a sáno. Prohnul se v potěšení a přitlačil tak svou erekci proti tomu muži. Harry hladil každou část Snapea, na kterou dosáhnul: vlasy, ramena, ruce, záda, hrudník. Ústa si to zamířila níž na Harryho hrudník, kde kousla jeho bradavky. Níž, na jeho břichu; se jazyk vsunul do jeho pupíku. Níž; horký dech přes jeho v kalhotech uvězněný penis. Zasténal. Buď teď vyletí z džínů, nebo se v nich udělá. Ruka se pokusně přesunula k jeho pásku, kde se vznášela.

"Bože!" Harry se odtáhnul a bleskově si rozepnul džíny. Odkopnul je spolu s boxerkami a překulil se zpátky k těm fantastickým ústům. To teplo a vlhký závan vzduchu na jeho erekci ho přinutil škubnout očekáváním. Snapeův jazyk se mihotal po Harryho žaludu. Opatrný tlak ho přinutil lehnout si na záda; vzápětí si Snape kleknul mezi Harryho nohy. Dlouhé prsty ho zkušeně hladily. "Oh, ano." Harry se dotknul Snapeovy hlavy a nějak se mu podařilo ho nestrčil k sobě dolů. Snape pochopil a ten živý jazyk začal znovu kouzlit. Jako hadí jazyk, pomyslel si Harry nesouvisle, teplý mokrý hadí… Byl nečekaně vsán do přívětivého tepla Snapeových úst a jeho poslední útržky souvislých myšlenek zmizely. Ruka s ústy se na něm pohybovala v unisonu a zdržovala se na jeho žaludu.

Harry odstrčil Snapeovy vlasy dozadu, aby se mohl dívat, jak se pohybuje dovnitř a ven z těch božských úst. Nemyslel si, že by ho mohlo v tuhle chvíli něco vzrušit ještě víc. Mýlil se. Snapeova druhá ruka si začala hrát s jeho varlaty a jemně se dotýkala té citlivé kůže za nimi. Celou tu dobu pokračovaly pevné pohyby na jeho erekci, a ten jazyk - bože, vypadalo to, jako kdyby byl dvanáct centimetrů dlouhý - se po něm pořád klouzal. Harry lapal po dechu. Přinutil se otevřít pěst ve Snapeových vlasech a místo toho sevřel prostěradlo. Snape trochu zrychlil své pohyby. Jazyk začal přejíždět po jeho žaludu s každým pohybem nahoru. "Oh - já už -" Každý kousek jeho kůže se chvěl. Jeho varlata se ve Snapeově teplé ruce stáhla a ta horká ústa začala sát ještě víc. "AH!" Čirá extáze ho přemohla a on se mocně udělal do Snapeových úst, kde opakovaně pulzoval. Nakonec ho ta ústa jemně opustila.

Snape se posunul v posteli výš a vzal Harryho ochablé tělo do náruče. Harry zvedl tvář pro polibek a ochutnal se na těch talentovaných rtech. Snape ho znovu hladil po vlasech. "V pořádku?"

"Musíš. Se. Ptát?" Ještě pořád těžce oddychoval. Po chvilce si všimnul, že si Snape ještě nesundal kalhoty. Další vášnivý polibek. "Mm..." Přejížděl rukou po Snapeově pasu, jeho boku, sevřel mu pevně zadek a přitáhl si ho k sobě. "Měl bys být taky nahý. Jen aby to bylo fér.."

Snape se zlehka dotknul jeho tváře. "Můžu počkat."

"Já ne. Dej je pryč. Hned." Nechtěl, aby Snape byl pořád tak vznešený a zdrženlivý. Ve skutečnosti chtěl úplný opak, chtěl, aby všechna ta síla a moc - a krása, pomyslel si náhle - ho přemohly. Slyšel, jak sám říká, "Chci, abys ztratil kontrolu." Nejspíš by to bylo účinnější, kdyby se nečervenal. Ale ten způsob, jakým Snape tiše zasténal a přitiskl se na něj naznačoval, že Harry řekl správnou věc. Začal mu rozepínat kalhoty. Další sten. Jeho prsty neúmyslně škádlily tu napínající se bouli v omezující látce. Nakonec je rozepnul a sundal Snapeovo oblečení úplně a vzal do ruky uvolněnou erekci. Špička už prosakovala; Harry po ní lehce přejel palcem.

Snape se začal dotýkat Harryho zadku. Harry úmyslně pokračoval ve zpracování té tvrdé délky. Snape ho hladil po půlkách zadku; Harry se snažil vrtět proti těm silným rukám, ale ty ho pevně svíraly. Zdálo se, že bude třeba trochu více povzbuzení. Natáhnul se dozadu, chopil se jedné Snapeovy ruky a přitáhl si jí ke své štěrbině. Snape zalapal po dechu.

"Harry. Jsi si - chceš -" Další intenzivní pohled těch temných očí.

Harry jemně sevřel jeho erekci. "Ano. Chci to." Jestli na tuhle celou záležitost Snape změní zítra názor, tak to Harry chce všechno nebo aspoň tolik, kolik může. Dlouhé prsty se jemně dotkly jeho otvoru a tentokrát po dechu zalapal Harry. "Ano."

"Už jsi - máš představu o tom, jaké to bude?" políbil ho Snape.

No výborně. Jestli nezemře z nějaké zvrácené kombinace sexuální frustrace a uspokojení, rozhodně to bude hanbou. "Měl jsem sexuální výchovu s Pomfreyovou. A já - vždyť víš. To."

Další polibek. "Ta dvojčata -" Mírné vrčení v jeho chladném hlase.

"Ne, myslel jsem, já - já sám." Jednou se naučí nějaké kouzlo proti červenání se. "Mými prsty."

Prsty, které odpočívali na jeho boku se do něj najednou zaryly. Vykřikl. Prsty se uvolnily. "To je nesmírně…provokativní představa." Snape ho tvrdě políbil. "Dobrá. Přestaneme, když budeš -"

"Nebudu." Harry zjistil, že je sám v posteli. Mírně zaprotestoval.

"Potřebuju si pro něco dojít." Zvedl obočí. "Počkej tady." Snape přešel do jiného pokoje.

"Ha ha. Jako kdybych někam šel." Připadal si trochu sebejistě, jak takhle ležel nahý na Snapeově posteli, ale odolal touze zalézt pod přikrývky. Konec konců, právě se mu udělal do úst. Začal znovu tvrdnout jenom při pomyšlení na ten neuvěřitelný orální sex. Ode dveří se ozvalo lapání po dechu.

"Kdybys jenom věděl, jak dlouho jsem tě chtěl takhle vidět. V mé posteli, jak na mě čekáš." Ten hladký hlas zněl velmi hluboce. Ve dvou krocích byl Snape vedle postele a díval se na něj.

Harry byl teď rád, že se nepřikryl. Snape si lehnul dolů, objal Harryho a posadil ho tak, že klečel obkročmo na Snapeově pružném těle. Snape otevřel tu skleničku, kterou si přinesl. Naolejované prsty se dotkly Harryho otvoru a jemně třely. Natlačil se zpátky na ně. Jedna špička prstu do něj jemně vnikla, vysunula se a vrátila se zpět hlouběji a pořád dál, dokud nebyl uvnitř celý prst. Černé oči byly upnuté na Harryho tváři. Předklonil se a políbil Snapeova svádivá ústa, jeho dlouhý krk. Prst se vysunul a vklouznul zpátky a mučil ho. Jeho penis byl znovu tvrdý jako kámen. Snapeova druhá ruka si hrála s jeho bradavkami, štípala je a jemně kroutila. K prvnímu prstu se přidal další; dostavil se stejný mučící proces pomalého roztahování. Harry vzdychl a sténal, když jím začal pronikat i třetí prst. Prsty uvnitř něj přejely po citlivém malém místě a on vykřikl. Schoval svůj hořící obličej do ohybu Snapeova krku, když do něj prsty pomalu pronikaly dovnitř a ven, roztahovaly a povolovaly ho. Vypadalo to, že to Snape dělá několik hodin. Za chvilku umře. Snape byl pořád ve Voldemortových službách a tohle byla nějaká šílená zápletka zabít ho rozkoší. Zasténal.

Snape ho chytil za hlavu a přitáhl si ho k polibku. Chladné rty se dotkly jeho hořící tváře. "Mm?"

"Oh ano. Teď."

Ty báječné prsty byly pomalu vytaženy. Snape zatlačil Harryho tak, že se posadil. Drobná pauza; Harry viděl, jak Snape roztírá více gelu po své erekci. Pak do něj ta kluzká tvrdost šťouchla. Snape položil ruce na Harryho boky. Harry pevně zatlačil dolů. Bolelo to víc, než si myslel; nemohl potlačit bolestný výkřik. Snape okamžitě začal Harryho táhnout nahoru, pryč z jeho erekce; ten se ale udržel, zapřel se stehny o strany druhého muže a znovu přitlačil dolů.

"Harry -" Pořád se ho snažil vytáhnout nahoru.

"Ne! Chci -" Bylo dobře, že byly jeho nohy tak silné z Famfrpálu. Ale na bocích bude mít modřiny od Snapeových rukou. "Prosím."

"Dobře. Dobře. Nebojuj se mnou." Stisk povolil. "Zpomal." Jedna ruka se přesunula na Harryho ochabující erekci a začala ji zpracovávat. "Zaměř se na tohle. Uvolni se. "

Harry poslechl. Mírně zatlačil dolů o trochu více. Pálivý pocit ustával a Snape střídavě svíral jeho varlata a pokračoval v práci na jeho erekci. Trochu víc dolů; nahoru a zase jednou dolů. Snape se díval na Harryho tvář; malá kapka potu se spustila po tváři druhého muže. Zřejmě se pevně kontroloval. Ten pronikající penis ho uvnitř pořád pálil. Další zatlačení, mírné zdvihnutí, zatlačení a znovu a znovu a znovu. Teď už to vůbec nebolelo. Snape sevřel jeho boky, trochu ho natočil a pak poprvé vnikl do Harryho. Proběhl jím malý šok rozkoše. "Oh!" Pohnul se nahoru a dolů, aby to znovu zkusil. "Seve…" Slova ho opustila, když do něj Snape znovu vnikl. Takže místo toho zasténal a kolébal se rychleji nahoru a dolů. Ruka na jeho erekci zrychlila. Harry se naklonil přes Snapeovu hlavu a chytl se rukama za čelo postele. Mnohem lepší; teď měl větší kontrolu nad svými pohyby. A ten neuvěřitelný pocit uvnitř, ty malé výbuchy a teplá ruka tahající za jeho erekci, palec, který opakovaně přejíždí po jeho prosakující špičce a bože ten pohled na Snapeův obličej a pocity, které Harrym proudily jím zatočily a pak zamířily zpátky do jeho penisu, jeho varlat, jeho zadku a vybuchly znovu. Slyšel sám sebe, jak nesrozumitelně křičí, když jím prolétla vlna rozkoše. Sevřel čelo postele, až mu zbělaly klouby, jak jím otřásly křeče. Tělo pod ním bylo napjaté a v klidu.

Najednou byl Harry zvednut. Snape ho položil obličejem dolů na postel, překulil se na něj a prudce do něj vnikl. Tady byla ta ztráta kontroly, o kterou Harry žádal. Snape ho teď šukal, žádné jiné slovo se nehodilo; s každým přírazem se úplně vytáhnul a vrátil se zpátky, ne prudce, ale bylo to blízko. A ten drsný sametový hlas byl těsně u Harryho ucha a šeptal mu všelijaké nádherně nechutné věci, při kterých se Harry znovu červenal. "Jsi tak sexy, tak úžasně sexy. Chci s tebou šukat celou noc, vzít si tenhle zadek a přimět tě udělat se znovu a znovu." Každá fráze byla přerušená překvapivě něžným polibkem. Harry vědomě stiskl kolem napadajícího penisu. "Oh, ty -" Snape ho kousnul do ramene. Poslední mocný příraz a Harry cítil, jak se proti němu jeho milenec otřásl. Proti jeho krku se ozval tlumený výkřik, jak Snape zůstal chvíli v něm. Snape se na něj spustil, políbil ho na krk a na rameno téměř omluvně.

Harry zvládl otočit hlavou na stranu. Cítil se vykostěný, vyčerpaný.

Snape vyklouzl. Otočil Harryho a objal ho. "Neměl jsem v úmyslu být tak drsný."

"Bože, miloval jsem to." Políbil ta vábící ústa. "Miloval." Další polibek. "Nezranil jsi mě, jestli tě to trápí." Čas změnit téma. "Tak, proč sis mě koupil?"

Snape se opravdu zasmál. "Neodbytný malý prevít, že?"

"Mm, ano. Ale díky tomu jsme skončili tady, tak si nestěžuj." Uvolnil ruku a pohladil Snapeovy lesklé vlasy, prsty se jimi probíral. Bylo hezké hrát si s vlasy někoho jiného - se Snapeovými vlasy - jako když si někdo hrál s jeho.

Snape se překulil a vstal z postele.

"Hej!"

"Nechci být k tobě přilepený napořád, Pottere. S tebou, ano; k tobě, ne. Vrátim se." Krátce na to se vrátil s vlhkou látkou, opatrně utřel Harryho a pak ho znovu objal. "V pořádku?"

"Ano, ale nejspíš tu umřu zvědavostí." Vrátil svou ruku zpátky do jeho hebkých vlasů. "Koupil sis mě, protože…"

Snape položil ruku na Harryho záda. "Koupil jsem si tě, protože Draco Malfoy je arogantní malý hlupák, který se potřebuje naučit, že nemůže mít všechno, co chce. A protože měl pro tebe naplánované velice odporné věci."

Nebyla to odpověď, kterou očekával, ale nebyl si ani docela jist, co očekával. "Proč by ti to mělo vadit?"

"Mm." Dlouhá pauza. "Myslím, že víš proč."

Harry to zvážil. Ano, věděl. Snape mu to řekl způsobem, když si stěžoval o tom být k němu přilepený. To bylo nejspíš to nejbližší vyznání, které od něj může dostat. A vzhledem ke Snapeovi to bylo vcelku dobré vyznání. Zašklebil se. "Dobře. A ty víš, co cítím k tobě."

"Ano." Uvolnil se Snape a dal mu polibek.

Harry se položil do toho objetí. "Takže, tohle je ta část, kdy mi řekneš všechny věci, které na mě zbožňuješ?"

Snape přes ně natáhl přikrývky. "Ne, ty drzej spratku, tohle je ta část, kde tě hodinu nechám spát a pak tě pošlu zpátky do tvé ložnice."

Harry zívnul. To musí být ten nápad o spaní. "Můžu tu zůstat dýl, než jen hodinu. Začaroval jsem své spolubydlící."

"Cože!" Snape se odtáhl a podíval se na něj.

"Jestli o nás budou mluvit, tak jim nebudou fungovat koule." Usmál se. "Nebo to je to, co jsem jim řekl. Pamatuješ si, když jsem tě žádal jednu noc o zaklínadlo na brnící varlata? Našel jsem pro to použití."

Snape se zachechtal. "Pottere, to je od tebe téměř zmijozelské. Věděl jsem, že tu musí být důvod, proč tě mám rád." Polibek na jeho tvář. "Teď pojď spát."

Harry obejmul svého milence a poslechnul. Přinutí Snapea zítra, aby mu řekl ty další důvody.

* Carpe diem - užívej dne, využij dne
KONEC
Zpět
Komentáře:

Dobrá koupě 1

9. dubna 2015 v 21:48
Dobrá koupě

Zabije Seamuse. A Hermionu. A Ginny. A - a Nevilla. No, dobře, Nevilla možná ne. Ale rozhodně zabije Seamuse. Hned, jakmile skončí ty zatracené dny. Seamus měl na začátku geniální nápad. Byli ve společenské místnosti, kde diskutovali o různých způsobech, jak vydělat peníze pro jejich výlet sedmého ročníku do Edinburgu, když Seamus navrhnul dražbu otroků. "Ne, to je fantastické," řekl. "Vydražíme se. Můj bratr tohle udělal ve svý škole. Je to zábava a budeme mít hodně peněz." Zábava byla kouzelné slovo, tak říkajíc. Všichni byli zoufalí pro nějaké chvilkové rozptýlení, teď, když se válka proti Voldemortovi vystupňovala. Pak se Hermiona zmocnila toho nápadu na dražbu a přesvědčovala - naléhala - dobře, vydírala - Harryho a Rona, aby se nechali prodat. Harry věděl, že měl být více podezřívavý, když zaslechl v knihovně Hermionu, jak říká, "Dáme ho tam někde v polovině. To už se lidi zahřejí a budou připraveni nabídnout hodně."

"Proč ho tam nedáme až na konec?" To byla Ginny.

"Nechci, aby si všichni šetřili peníze pro něj. Takhle aspoň ti, co Harryho nedostanou, si budou moct koupit někoho jiného."

Ano, Hermiona byla rozhodně na seznamu lidí čelících bezprostředně hrozící smrti.

McGonagallová vypadala trochu na pochybách, když tu dražbu navrhovali, ale přestala s tím, potom co jí ujistili, že kupující budou vědět, kde jsou hranice a co budou moct se svými otroky dělat. Možná, že byla ukolébaná tím slovem "legrace" jako oni. Teď, když se tak rozhlížel po přeplněné Velké síni, si Harry pomyslel, že možná nepředepsali dost hranic. Například, měli jistě zakázat skupinové nabídky.

Dražba začala dost krotce. Rona si koupil jeden mrzimorský z prvního ročníku, který vypadal překvapeně; Levandule způsobila malou předhazovací válku mezi Nevillem a jedním klukem z Havraspáru, ze které vyšel vítězně Neville; Neville sám získal soucitnou nabídku od Colina Creeveyho; Hermionu si koupila skupinka čtvrtých ročníků Mrzimoru, kteří se prodírali Přeměňováním a Formulemi a chtěli soukromého učitele. Ještě několik malých kol a najednou Harry stál na stupínku s Ginny, která vypěvovala jeho cenu.

"Vezměte si domů Chlapce, který zůstal na živu! Vynikající famfrpálový chytač! A vcelku fešák!"

Harry trhnul hlavou. To bylo opravdu bezcitné. Od minulého roku nosil kontaktní čočky, což zlepšilo jeho vzhled, ale jeho zrcadlo mu stále říkalo, že na něm nebylo nic zvláštního. Ginny, která se už dávno vzpamatovala ze svého nevysvětlitelného pobláznění k němu, se na něj ze široka usmála. A nabízení začalo. Na deseti galeonech. Harry se znovu rozhlédl kolem a pak zpátky, když bez váhání zvedl ruku jeden Havraspárec. Bolel ho krk. Jedenáct galeonů. Třináct. Sedmnáct. Harry odvrátil zrak od nakupujících a podíval se ke zmijozelskému stolu. Všichni na něj zírali s podezřele známým afektovaným úsměvem. A nikdo nenakupoval.

"Mám 25 galeonů, 25! Slyším 26? Lidi, to je krádež, přímo svatokrádež! Přece nechcete nechat odejít Harryho Pottera jen za 25 odporných galeonů, když byste mohli mít tuhle mladou hvězdu kouzelnického světa jako vašeho osobního sluhu po celý týden!" Ginny přestala, aby nabrala dech. Byla v tom překvapivě dobrá.

Malfoyův hlas protrhl ticho. "35 galeonů." Mrknul na Harryho. "Už se těšíme na osobní službu, Pottere."

A sakra. SAKRA. Zmijozelští na něčem pro jednou zase spolupracovali. Proč se vždycky seskupí dohromady, když přijde čas potrápit Harryho? Harry se podíval na Hermionu. Svázala si vlasy dohromady, jako to dělala, když byla nervózní. Předklonila se a něco pošeptala Levanduli, a pak Parvati. "36!" Vykřikla.

Další Malfoyův úšklebek. "40." A to byl pravděpodobně jeho příjem za jeden týden. "Ano, Pottere, rádi bychom tě měli u nohou po celý týden. Sedm dní služby." Sykot. Ostatní Zmijozelští zasyčeli v souhlas.

"41!" Řekla Hermiona zoufale. Potřásl nesouhlasně hlavou. To bylo plýtvání peněz pro výlet.

Malfoy si sednul zpátky a nechal Pansy Parkinsonovou nabídnout. "50," řekl její stříbrný hlásek. Přinejmenším budou mít Nebelvírští hodně peněz pro jejich výlet do Edinburgu. I když na něm Harry asi nebude. Možná bude zabit Zmijozelskými nebo poslán do Azkabanu pro škrcení a zmlácení Malfoye. To byl ten důvod, proč chtěl zabít Seamuse. A Hermionu. A Ginny, která stále naléhala na zvýšení nabídky. Po tom všem, do Azkabanu půjde tak jako tak.

Najednou bylo v síni ticho. Ginny se zoufale rozhlížela kolem. Seamus, Colin and Hermiona se zběsile radili. Nakonec klesli zpátky do svých křesel. Nepodívali se na Harryho. No a co, stejně budou brzo mrtví. Pokoušel se nedívat se na Malfoye, který se líně mazlil s Parkinsonovou a něco šeptal Crabbeovi. Nebo Goyleovi. Ani po sedmi letech je Harry nedokázal rozlišit.

"Klidně ještě můžeme přihazovat, Weasley," řekl Malfoy. Podíval se na Harryho a bezděčně si olízl rty.

Ginny se zhluboka nadechla. "Mám 50. Slyším 51? Nikdo? Vůbec nikdo? 50 a srpec? 50 a - a svrček?"

Tohle bylo mučení. Harry se předklonil a zamumlal, "Tak už s tím skonči."

Ginny se zarazila a přikývla. "Mám 50. Poprvé - podruhé -"

A pak byl Harry zachráněný. Nový hlas řekl, "60."

A teď byl v čudu. "Mám nabídku - 60 od, ehm, od profesora Snapea."

Místnost explodovala. Mrzimorští a Havraspárští, kteří si to tu už ohromně užívali, byli nadšeni, jak se to nakonec vyvinulo. Zmijozelští zírali v šoku na ředitele své koleje. Podíval se na ně chladně. Hermiona byla zřejmě přeměněná do vichřice. Otočila se na McGonagallovou a vyjekla na ní. McGonagallová udělala bezmocné heslo. Harry jí slyšel, jak říká, "Nic ve vašich pravidlech neříká, že můžou podávat nabídky jen studenti -" Bál se podívat na Snapea.

"Mám 60," třásla se Ginny. "Slyším 61?"

Ticho. Zmijozelští se zřejmě zdráhali přihazovat proti řediteli své koleje. Aspoň ušetřili své peníze, pomyslel si Harry. K čertu, Snape pravděpodobně plánoval udržovat si Harryho po ruce, když budou dělat nějaké neobvyklé experimenty v lektvarech.

"Poprvé, podruhé, potřetí." Ginny ztratila své dřívější nadšení. Řekla dutě, "Prodán profesoru Snapeovi za 60 galeonů."

Harry se vyřítil ze stupínku. Někdo - asi Parvati - zaujala jeho místo. Pustil se do Seamuse, tak, že mu dal ruce kolem krku předtím, než ho Hermiona s Ronem čapli a odtáhli ho z místnosti. Když odcházeli, cítil na sobě pár temných očí, jak ho pozorují.

Vlekli ho pryč, protestujícího, do jedné z mnoha malých místností, které se snadno objevily, když je někdo potřeboval.

"Jsem v prdeli." Složil tvář do dlaní. "Myslel jsem, že být otrokem Zmijozelské společenské místnosti bude peklo. Ale SNAPE? To si neumím představit. Bože, možná - možná budu zaživa pohřben v očích žab. Ne, utopený v hnisu z dýmnějových hlíz. Ne, přinutí mě pít hnis z těch hlíz. Ne, on mi -"

"Harry! Ovládej se!" zatřásla Hermiona jeho ramenem.

"Dobře," řekl nepřítomně. "Ovládat se. Jak se mám ovládat, když JSTE MĚ PRODALI SNAPEOVI!"

Hermiona uskočila. Ron se natáhnul a opatrně vypáčil Harrymu hůlku z rukou. "Jen si to na chvilku ponechám." Pak se odmlčel. "Víš, nemusí to bejt tak špatný. Mám na mysli to, že tě nemůže doopravdy zabít, když je to tvůj učitel."

Hermiona ostře do Rona kopla. "Opravdu, Harry, když se nad tím zamyslíš, 60 galeonů je hodně peněz, abys jenom - no, někoho mučil. A on to navíc může dělat pokaždý, když bude chtít."

Ačkoliv Snape nefackoval Harryho při každém školním trestu, kterým prošel tento rok. Nebo dokonce v průběhu většiny loňského roku. "Tak proč si..." Harry to sotva mohl vyslovit. "Proč si mě teda koupil? Co mi chce sakra udělat?"

Ron se najednou začal hihňat. Hermiona a Harry na něj zírali, jako by byl cvok. Nikdy nevíte, co za věc na něm dvojčata vyzkoušela. "Omlouvám se, to jen - no, víte, jak jsme před několika týdny mluvili o tom, jak Snape pořád kouká? Po Harrym? No, já -" znovu se začal smát. "Omlouvám se, tohle je šílený." Smál se. Harry chňapnul znovu po své hůlce a zkontroloval, jestli náhodou není Ron pod nějakým vlivem Povzbuzovacího kouzla. Nic takového. Tohle zvláštní chování bylo přirozené. "Beztak, jen jsem myslel, víte, jedině ostatní lidi zírají na Harryho, jako by si to s ním chtěli rozdat!" Divoké výkřiky smíchu.

"I kdyby, Rone. Vždyť víš, že stav pravidel nedovoluje dotknout se otroků tělesně…" Báječně, tak Hermiona ho bere vážně.

Harry to vzdal. "Jdu zpátky. Musím ještě sestavit tu smlouvu se Snapem, že?"

Hermiona mu opatrně poklepala na rameno. "Ano. Půjdu s tebou."

"Ne, nechoď. Nechci, aby si myslel, že potřebuju bodyguarda." Odešel ještě předtím, než se mohl Ron znovu začít smát.

Znovu vstoupil do Velké síně. Probíhala poslední dražba, ale všichni přestali a zírali na něj, když vstoupil. Stisknul zuby a zamířil ke Snapeovi, který seděl díkybohu u učitelského stolu a ne u zmijozelského.

"Výborně, pane Pottere. Už jste se vzpamatoval ze svého malého výbuchu vzteku?" Mluvil líně a pomalu.

V pozadí mohl slyšet, jak Malfoy přihazoval na Seamuse. Zaslouží si to. "Ano, děkuji." Podíval se zpátky na Snapea. "Měli bychom teď sestavit tu smlouvu. Ehm, podmínky s-služby." Zatraceně. Vedl si dobře až do toho posledního slova. Vytáhnul smlouvu.

Snape si to prohlédl. "Jestli jsem to dobře pochopil, tak mám všechen váš volný čas po dobu sedmi školních dní. Buďte ujištěn, mám v plánu…toho využít."

Byl to tedy hnis z dýmějových hlíz. Harry přikývl. Rozvinul pergamen společně se svým rozvrhem a podstrčil to Snapeovi. Snape to odmítl. "Připojíte se ke mně na snídani v sedm hodin, a pak se mnou budete pracovat v mém kabinetu dokud vám nezačne první hodina. Budeme spolu také obědvat. Dovolím vám navštěvovat po odpoledních hodinách tu úplnou ztrátu času, která se jmenuje Famfrpál." Chm, děkuju mockrát. "Po tréninku - a po sprše - přijdete do sklepení. Budeme spolu večeřet. Propustím vás po jedenácté hodině." Když mluvil, tak se začaly vyplňovat prázdné kolonky ve smlouvě.

Snape to všechno naplánoval. "Ehm, kdy budu dělat domácí úkoly?"

"Fascinující otázka, Pottere. Věřím, že tohle bylo poprvé po dobu vaší studentské kariéry, co jste vyjádřil sebemenší zájem o vaše školní povinnosti."

Harry slyšel, jak Ginny říká, "Prodán Malfoyovi za 13 galeonů." Ha! To by Seamusovi mělo stačit; Harry ho nakonec nebude muset zabít. První laskavost, kterou pro něj Malfoy kdy udělal.

"Můžete si je po večeři přinést s sebou do sklepení. Jestliže se budete slušně chovat, možná vám je dovolím vypracovat." Snape mávnutím podepsal smlouvu a předal svůj brk Harrymu. Když si ho Harry vzal, tak se o něj otřely překvapivě hřejivé prsty. Podepsal se elegantně; smlouva se sama zkopírovala. "Začneme zítra."

Den první

Nějak to šlo skvěle. Harry vstoupil do Velké síně s pětiminutovou rezervou. Snape už tam byl a díval se chladně a klidně jako vždycky.

"Spal jste dobře, Pottere?" Jak může jenom taková nevinná otázka vypadat tak hrozně?

"Fajn, děkuji." Ve skutečnosti zůstal vzhůru asi polovinu noci a odrážel své spolužáky od čím dál tím více zvláštních myšlenek o tom, co by mu mohl Snape udělat. Když nakonec navrhli "panenské obětování obří chobotnici!" musel umístit kolem postele umlčující kouzlo. "A vy?" dodal směle.

Jen na něj zíral. No, dobrá. Vypil si čaj. Zbytek jídla proběhl v tichu.

Ron po něm skočil po jejich první hodině Kouzelných formulí. "Tak? Jaký byl hnis? Přinejmenším tě neuvázal v Zakázaném lese a nenechal tě tam napospas akromantulím."

"Chm, ha ha. Ne, myslím si, že tohle chystá Malfoy pro Seamuse," řekl Harry zlomyslně. Seamusovi se dařilo vypadat červeně a bíle najednou. Bylo to znepokojující. "Vlastně jsme jenom šli do jeho kabinetu a zatímco já jsem stahoval z kůže nějaké ještěrky, on známkoval."

"Aha." Ron zněl zklamaně. Ten večer byl zklamaný znovu, když se Harry vrátil krátce po jedenácté a řekl, že ho Snape nechal drhnout pár kotlíků a pak mu dovolil udělat si domácí úkoly.

Den druhý

Harry se vlekl za Snapem, když vstoupili do Velké síně na večeři. Najednou Snape změnil pokyny. Předtím jedli u zmijozelského stolu v napjatém tichu. Zmijozelští si zřejmě chtěli prosadit svou zástupní nadvládu nad Harrym, ale Snapeův pohled jim zavřel huby. Teď Snape mířil na neutrální pásmo, čímž byla skupina menších stolků bez studentů. Brumbál je tam dal, aby "povzbudily přátelství mimo koleje." Byly skoro výhradně užívány pro páry, které si daly rande a chtěly mít soukromí. Snape to musel vědět, tak proč tam Harryho vedl? A proč to k čertu všechny tak zajímalo? I Havraspárští si nejspíš všimli.

Snape ukázal na nezabraný stolek. "Sedněte si, Pottere." To byla jediná slova, kterou za večeři pronesl. Harry se přistihl, jak pozoruje ty dlouhé elegantní ruce na příboru a držely nůž a vidličku se stejnou jemností s jakou se dotýkaly přísad do lektvarů - s vypětím sil od toho odtrhnul svůj pohled. Jejich oči se krátce setkaly. Tentokrát uhnul pohledem Snape.

Ve sklepení, když byl Harry uvolněn ze škrábání kůže slimáků a psal esej pro astronomii, sebral všechnu svou odvahu. "Profesore?"

"Mm?" řekl Snape nepřítomně. Četl obrovskou knihu, která se neustále snažila zavřít na jeho rukou, na těch dlouhých prstech…

"No? Co chcete, Pottere?"

Harry se s trhnutím vrátil do reality. "Proč jste si mě koupil?"

Tmavé oči na něj zíraly.

"Totiž, 60 galeonů je hodně peněz na to, abych tu jen seděl a dělal domácí úkoly."

Stále jen ten pohled.

"Já jen, že je tu hodně věcí, které bych mohl - vy byste mohl - no," zakoktal Harry a přestal. "To nic. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil od čtení." Nakonec se černé oči vrátily zpět ke čtení.

Den třetí

Harry roztáhnul Seamusovy závěsy u postele. "Vstávej! Musíš do dalšího dne s Malfoyem!"

"Áááááááá," vyjekl Seamus. Naplánoval to na čtyři hodiny ráno. Něco o tom, že musí vyleštit všechny Malfoyovy klenoty a to včetně náhrdelníku s drakem, který byl udělán velice detailně a měl tendenci chrlit malé plamínky na každého, kdo nebyl mocným Pánem Zla. "Jen proto, že si u Snapea útulně hovíš -" zazíval.

"Útulně! Tam to není útulný!" Ale nebyla minulá noc tak trochu, no, ne nepohodlná? Sedět s ním u ohně a tiše si číst? "Víš, Seamusi, chtěl jsem ti nabídnout, že ti ošetřím tvý zranění, ale teď nechám Nevilla, aby se tím na tobě procvičil." Odcupital na snídani.

Seamus za ním křikl, "Dej si pozor, Harry! Začínáš bejt pěknej kretén!" Blbec. Spolužáko-prodávačský blbec.

Snídani, oběd a večeři jedli na tom neutrálním místě. Nikdo se neodvážil se k nim přidat. Po Seamusově komentáři si byl Harry o dost více vědom těch očí, které je pozorovaly. Nevzhlédl od jídla, s výjimkou toho, že si vychutnal ten pohled, jak Seamus klečí vedle Malfoyovy židle a drží talíř druhého chlapce, aby mohl jíst. Poslušně následoval Snapea do sklepení.

"Pottere." Hladký hlas ho srazil pryč ze snění - dobře, lehkého zdřímnutí - usnul nad Dějinami čar a kouzel.

"Ano?" Harry držel své oči pořád na knize.

Moment zaváhání. Pak se před ním objevila sklenka jantarově zbarvené tekutiny. "Pijte."

Harry k tomu opatrně přičichnul.

"Probo - to je skotská." Snape trochu upil ze svého vlastního pití.

Snape. Mu dával alkohol. Jeho oči se rozšířily. "Ale, ehm..." Spěšně se ale napil, aby náhodou Snape nezměnil svůj názor. "No páni." Hladce to sklouzlo dolů jeho hrdlem a ohřálo mu to žaludek. "Díky."

"Není zač." Běžná zdvořilá výměna. Harry se rozhlédl. Pořád byl ve sklepení. Tak to nakonec nebyl konec světa. "To nejmenší, co mohu udělat pro mladou hvězdu kouzelnického světa," zacitoval Snape suše.

Harry se začervenal. Pak ho udeřila myšlenka. "Proto jste si mě ale nekoupil, že?"

Zvednul obočí. "Kvůli živému popisu slečny Weasleyové? Těžko."

Harry se začervenal ještě víc. "Bylo to trochu přehnané, že?"

"No, já nevím." Trocha humoru, ale žádný obvyklý kousavý sarkasmus. "Ovšem některé části byly docela přesné, si myslím."

COŽE? "Cože?" zeptal se Harry hloupě. "Které části?" Dobrý bože, Snape mu dával dvojsmyslný kompliment. Znovu zkontroloval své okolí. Ne, svět tu pořád byl.

Suchý skoro-smích. "To je jiné téma, Pottere."

Harry se, povzbuzen, zeptal, "Tak proč jste si mě koupil?" A proč mu Snape dával skotskou? Znovu se napil. Mnohem, mnohem lepší než ta domácí slátanina, kterou ho krmil Hagrid.

Ticho.

"Já jen, že, no, jsem trochu nervózní." Byl zděšen, jak poslouchal svá slova, která vykoktal ze svých úst. "Víte. Co za to chcete?" Tohle vyznělo špatně. "Ne, mám na mysli -" Mohl cítit Snapeův upřený pohled jako těžkou tmu. "Teda, chcete, aby za to vaše peníze stály, ne?" Ale ne. To bylo horší. "Radši zavřu hubu," zamumlal do sklenice.

"Rozumné." Harry byl téměř vděčný za ten známý sarkasmus. "Je čas, abyste odešel."

Bylo teprve deset. "Ale-" Co to říká? Přece tu nechce zůstat. Se Snapem. V tomhle útulném místě. Zatracený Seamus, v každém případě.

"Dobrou noc, Harry."

Harry? Dobrou noc, Harry? Musí mít halucinace. Nebo bylo něco v té skotské.

Snape mu přidržoval dveře otevřené. Když Harry procházel kolem něj, jeho tvář byla zadržena silnými prsty, teplými na jeho čelisti. Jeho srdce se rozbušilo.

"Otevřete pusu."

Harryho rty se poslušně oddělily. Zavřel oči. Čekal. Náhle se ozval praskavý zvuk kouzla a ty prsty opustily jeho obličej. Znovu otevřel oči. Snape, který byl velmi blízko u něj, se tvářil tak, že to skoro připomínalo úsměv. Možná, že tohle byla jenom velice dobrá náhražka skutečného světa. Možná, že byl posmrtný život přesně takový, jako jeho svět… Harry koumal nad tímhle filozofickým hlavolamem. Snapeův hlas uslyšel jen slabě. "Moje pověst by se nezvýšila, kdybych vám dovolil vrátit se do vaší ložnice a táhnul by z vás alkohol."

Aha. Kouzlo na osvěžení dechu. A on si myslel…chtěl…vlastně nevěděl co, opravdu.

"Dobrou noc, Harry." Snape pořád přidržoval dveře otevřené.

"Dobrou noc, profesore." Vyšel ze dveří. "Sladké sny." Ta skotská mu vážně musela stoupnout do hlavy.

Den čtvrtý

"Hermiono, můžu s tebou na chvilku mluvit?" Přivstal si, aby jí stihnul před snídaní. Ráda studovala v ranních hodinách. To taky dobře vyhovovalo Harryho účelům, když byla knihovna opuštěná.

"Dobře, ale jen na chvilku. Jsem opravdu pozadu s tím doučováním Mrzimorských. "Tohle znamenalo, že byla Hermiona jenom týden napřed, místo dvou. Odložila brk. "Je to Snape, že?"

Hleděl na ni s otevřenými ústy. Měla snad v nějaké z těch knížek kouzlo na čtení mysli?

"Ale, Harry. Co jinýho by to bylo?"

Složil hlavu do svých rukou. Možná že mít tuhle debatu před kofeinem nebyl nejlepší nápad.

"Snad - snad tě neobtěžuje?" začervenala se Hermiona náhle.

"Pane bože. Tys - tys to myslela vážně. Když to Ron řekl. Myslíš, že chce -" Harry náhle zalitoval svého unáhleného jednání promluvit si s Hermionou. "Pane bože. Myslíš?" Byl najednou neobyčejně zvědavý.

"No, vlastně. Na chvilku jsem si to myslela." Zmlkla. "Nemyslím si, že ta dražba byla dobrej nápad."

To mu říká až teď. "Bez legrace." Ale -"Proč si myslíš, že by…no."

"Proč si myslím, že by - nebo proč by měl chtít -" Hermiona to taky nemohla říct.

"Obojí nejspíš."

Hermiona se kolem pečlivě rozhlédla. Pak náhle nasadila kolem nich umlčující kouzlo. "Jen v případě, že by ti Mrzimorští přišli. Ve skutečnosti z kouzel propadají, no věřil bys tomu?"

"Hermiono!" Měl být na snídani během patnácti minut.

"Dobře. No, zaprvé, dívá se po tobě. Skoro pokaždý." Zmlkla. "To bude nejspíš ta jediná věc, opravdu. Vypadá, jako by to dělal - záměrně."

Ta váha černého upřeného pohledu…přikývnul.

"A proč by chtěl?" Najednou se zachichotala. "Harry, ty jsi tak skromný. To je tak rozkošný. Spíš proč by nechtěl?"

Zamrkal. "Takže je to celý o té záležitosti chystám-se-zabít-Voldemorta?"

Nahlas se rozesmála. "Ne, to ta záležitost jsi-fešák." Pak vystřízlivěla. "A k tomu, víš, myslím si - dobře. Víš, cením si teď Snapea víc, než když jsme byly děti. A nevidím ho ohlížet se na někoho jinýho tak, jak se ohlíží po tobě. Takže to není - nemyslím si - není to jen fyzické," zamumlala. "Myslím si, že tě tak trochu. Má rád."

Jeho hlava se navíjela. "Má mě rád." Snape ho má rád? Snape ho zachránil od Malfoye. Snape mu nabízel pití. Snape mu dával kompliment. Nepřímý Snapeovský kompliment a Harry si pořád není jistý, o čem ten kompliment byl, ale je si jist, že to byl kompliment. Snape mu říkal jeho křestním jménem. Snape ho má rád. "Musím jít." Má rád Snapea? Snape byl statečný. Snape šel krok za krokem s Voldemortem, opakovaně a bez ústupu. Snape měl kousavý sarkasmus a malou trpělivost k lidem, kteří selhávali, ale byl k sobě tvrdší, než ke komu jinému. A je sexy. A odkud se tohle vzalo? Nebo snad Harry viděl tyhle věci vždycky, ale odmítal si je připustit?

A Hermiona si myslí, že je fešák. Možná, že by si měl vážně promluvit se svým zrcadlem.

Doklopýtal do Velké síně a divoce se začervenal, když se podíval Snapeovi do očí. Bylo dobře, že byla ta místnost po ránu relativně prázdná.

Den pátý

Po večeři ho zarazilo, že už mu zbývají pouhé dva dny se Snapem. Položil ropuchu, kterou kuchal ve zjištění, že ho to hodně rozrušilo.

"No, dobře tedy, Pottere. Můžete přestat." Snape mu ukázal do svého obýváku.

Harry uklidil pomůcky, umyl si ruce a poslechl. Ani už nebyl překvapený, když mu Snape nabídl další pití. "Díky." Sednul si na gauč. "Tak, už jenom pár dní." Pane bože, opravdu to řekl?

"Ano, a potom budete uvolněn z tohoto děsivého mučení."

"To není -" zmlkl. Byl to snad jen - ne, to by bylo přespříliš, kdyby řekl, že se Snapeovy oči zablýskly. Ale jeho výraz nebyl tak kamenný jako vždycky. Škádlil Harryho. "Ha ha." Upil ze svého pití. "Tohle je opravdu dobrý." Uvědomil si, že jeho poznámka by se dala vyjádřit několika způsoby. "No, ta skotská. Ale, no -" vyhrknul náhle, "bejt vaším otrokem není tak hrozný." To ne, to znělo opravdu, opravdu špatně. Zčervenal.

Snape se skoro usmíval. "Měl bych si to napsat, Pottere?"

Čas vytáhnout něco ze svého. "A já si myslím, že si užíváte mít mě tu, ne?"

Nastalo náhlé ledové ticho. Zřejmě tohle neměl říkat. "Teda. Myslel jsem to, že není hrozný mít mě tu kolem. Svlékání ještěrek. Drhnutí -" váhal ve výrazu, nebo spíš v nevýrazu na tváři druhého muže. "Ehm, drhnutí věcí." Sklopil oči. "Dobře. Možná je to hrozný." Položil stranou pití, vzal si čtení o Obraně proti černé magii a schoval v ní svůj obličej. Uběhlo několik napjatých minut.

"Není," řekl Snape tiše.

Harryho hlava vzlétla nahoru. "Promiňte?" Slyšel to, ale chtěl to slyšet znovu.

"Není to hrozné." Snape se na něj záměrně díval. Bože. To byl ten pohled, který myslela Hermiona. Harry cítil, jak se mu zrychlil tep.

"No, výborně." Zašklebil se, zvláštně ulehčen.

Snape obrátil svou pozornost zpět ke knize. Teď jí držel, aby se mu sama nezavřela v rukou. Harry si v hlavě neočekáváně představil, jaké by ty ruce byly na jeho vlastní kůži. Popadl pití, pořádně se napil a rozhodl se ponořit zpátky ke svému čtení. Po několika minutách se zasmál. "Poslechněte si tohle." Nahlas ten úsek přečetl. "Zní to divně, ne jako černá magie. Kde je háček?"

Snape se na chvilku pozastavil nad otázkou. Jemně zavřel svou knihu. "No, já myslím, že -"

Po dvou hodinách se tím stále zabývali. Snape vytáhl něco ze svých vlastních poznámek a ukazoval je Harrymu. Zašli úplně někam jinam od původní otázky a byli zapletení v debatě o používání úmyslnosti při kouzlení. Snape chodil tam a zpátky a gestikuloval rukama. Pak se ostře zastavil. "Čas!" Hodiny na krbové římse ukazovaly, "Čas jít do postele."

Harry se začervenal a ani nevěděl proč. Podíval se na své vlastní hodinky. "Je půlnoc. Nejspíš bych měl jít." Vůbec nechtěl ukončit tu živou konverzaci.

"Nejspíš. Nerad bych vás chtěl připravit o váš krásný spánek." Ten tón byl znovu škádlivý, žádný kousavý sarkasmus.

Harry se přesunul ke dveřím. "No, tak tedy dobrou noc."

Když odcházel, slyšel, jak hluboký hlas velice tiše řekl, "Dobrou noc, Harry."

Den šestý

"Tak proč jste si mě koupil?"

"To vám řeknu jindy, Pottere. A teď nakrájejte tyhle pijavky. Jemně, pokud to zvládnete." Ta otevřená nálada předchozího dne byla zřejmě pryč. Harry strávil celý večer krájením, drcením a sekáním různých slizských věcí. Vřítil se do nebelvírské společenské místnosti v jedenáct, naštvaný a byl si vědom, že pro svůj vztek nemá žádný důvod. Nepomohlo ani to, že když přišel zamračený, začal se Ron smát a řekl, "Co je ti, Harry? Tvůj miláček zkysnul?"

Harry se přinutil smát se s ostatními a udělat si své zanedbané úkoly. Ale tu noc ležel vzhůru a dlouho přemýšlel. Dospěl k několika důležitým závěrům, než konečně usnul.

Den sedmý

Když vešel do Snapeových komnat, všimnul si otevřené smlouvy ležící na stole. "Je poslední den," řekl tiše.

"Ano." Jejich oči se setkaly.

"Děkuju vám," zjistil, že říká. Tmavá obočí se zvedla. "Za to, že, hm, jste nenechal Malfoye, aby si mě koupil. Cokoli vás k tomu vedlo. A děkuju za - za vaši pomoc, opravdu." Ošil se. "Mám rozdrtit tyhle brouky?"

Snape na něj jen zíral.

"Profesore?"

"Jo. Ano. Pomůžu vám." To bylo divné. Snape mu nikdy předtím nepomohl. Tiše spolu chvíli pracovali. "Máte domácí úkoly?"

"Zítra je sobota."

"Aha. Máte pravdu." Snape dal pryč ty housenky, které krájel. "Myslím, že to stačí."

Harry přikývl. Připravil dost přísad na to, aby Snape mohl vyrobit tolik lektvarů, kolik by chtěl. Což ho znovu přimělo zamyslet se… "Proč jste si mě koupil?"

"Přestaňte, Pottere!" vybuchl Snape náhle. "Kdybych chtěl, abyste to věděl, řekl bych vám to!"

Harry se lekl a ustoupil o krok dozadu. "Omlouvám se." Nasměroval svou pozornost k čištění pijavek. Zavládlo napjaté ticho. Položil poslední pijavku do sklenice a šel si umýt ruce.

"Pottere. Pojďte sem a napijte se."

Ticho bylo teď už mnohem příjemnější. Seděli u ohně; Snapeova tvář byla ukryta ve stínu. Pochvilce ticha Snape pronesl. "Měl byste jít."

Harry se upevnil. "Nechci."

"Co, chcete zůstat tady a vypít mi všechnu mou dobrou skotskou?"

"Ne, chci - chci tu jen zůstat s vámi." Jeho srdce se rozbušilo.

Ukrytá tvář se nezměnila. "To není dobrý nápad."

"Proč ne?" Nemohl uvěřit, že tu otázku položil, ale opravdu chtěl vědět proč.

"Mohlo by se to považovat za nevhodné." Řekl na rovinu. "Bylo by to nevhodné."

"Ale já -"

"Pottere. Už teď je to nevhodné. Neslyšel jste o čem si ti vaši takzvaní kamarádi povídají?" V chladném hlase zazněla hořkost.

"Ne. Proč? Co říkají?" Ztrácel v této konverzaci svou oporu.

"Tak jděte, Pottere. Zeptejte se jich." Příkaz.

Harry vstal. "Dobře, ale -"

"Běžte. Pryč."

Harry zamířil ven ze dveří a přímo do společenské místnosti. Měl štěstí: byl tam Neville.

"Jé, ahoj Harry." Neville se zdál být nervózní, ale to bylo běžné.

"Neville, musíš mi něco říct. Co si tu všichni povídají?"

"A o čem?" Neville odvrátil oči. Harry se nemohl vinit za to, že na toho chlapce tlačil.

"Ty víš. O Snapeovi - Snapeovi a mně." Nikdy se nepropojil s tím druhým mužem. Líbilo se mu to. "Snapeovi a mně. Co říkají?"

LKT 2

8. dubna 2015 v 20:42 | anonymka ss

5. část

"Potřebujeme pomoc," zavolal Harry, když vlezl do stanu. Snape stál u kotlíku a míchal nějaký lektvar. Kouzlem jej zakonzervoval a vydal se za nově příchozími. Harry položil malou Amalii na postel. Snape obešel lůžko z druhé strany a zkoumal ránu na noze.
"Co jí kouslo?" zeptal se po chvíli.
"Blátoplaz. Hagrid je špatně zabezpečil. Ale už jsem udělal opatření," vysvětlil Harry.
"Domnívám se, že budu muset ránu vyčistit desinfekčním lektvarem a pak postačí klasická hojivá mast. Ovšem to, že omdlela, se mi nelíbí. Bude potřeba analgetický a anti febrilní lektvar." Přemýšlel Snape nahlas.
"Myslíte, že dostane horečku?" zeptal se Harry.
"S největší pravděpodobností," přikývl Snape a šel připravit potřebné věci. Přinesl vše k lůžku. S pomocí Harryho, nalil dívce lektvar do krku a pak se začal věnovat ráně na noze.
Harry celou dobu držel Amalii za ruku a sledoval Snapea, jak tiše a precizně pracuje.
"Tato noc pro ni nebude příjemná, ale zítra se bude cítit lépe," řekl Snape a podíval se Harrymu do očí.
"Díky," přikývl Harry.
"Je to má práce," vymluvil se Snape a šel raději k rozdělanému lektvaru.
"Musím teď jít za svým oddílem, po obědě se tu stavím a pak bychom mohli jít pro ty ingredience, co jste chtěl."
"Ty počkají. Když tu mám pacientku, nehnu se odsud," zavrtěl Snape hlavou.
"Dobře v tom případě se zastavím za Amálií později," řekl Harry a rozloučil se.
Díky této nehodě se Harrymu vloudil do mysli nápad o první pomoci. Jako správní táborníci by ji měli ovládat.
A tak se vydal za Albusem, aby se s ním poradil. Seděl zrovna u čaje v jídelně a zapisoval něco do papírů.
"Slyšel jsem od Chrise, co se stalo. Je v pořádku?" zeptal se Albus se starostí v hlase.
"Ano postaral se o ni velmi dobře. Zítra už bude v pohodě," odpověděl Harry.
"To jsem rád," přikývl Albus.
"Myslím, že byste měl Hagridovi zakázat vozit sem nebezpečná zvířata," zamračil se Harry.
"Neboj se, chystám se mu promluvit do duše. Jemu samotnému, z toho musí být zle."
"Ale díky tomu mě něco napadlo. Myslím, že by nebylo od věci uspořádat kurz první pomoci, aby každý věděl, jak pomoct kamarádovi v různých situacích," přednesl mu Harry svůj nápad.
" Harry to je výborný nápad. Severus sice bude nadávat, ale myslím, že nikdo kompetentnější než on tu stejně není. Domluvím to s ním, až bude Amálii dobře a Severus bude mít více času. Každý oddíl si na to vyhradí celý jeden den. Jeden oddíl bude vždycky stačit, i tak tam bude mít Severus dětí víc než dost," usmál se Albus.
No to bude mít Snape radost. Pomyslel si Harry posměšně.

ooOOoo

Albus chtěl nějak zabránit tomu, aby se Chris tak často vídal s Harrym. Proto trval na tom, aby se oddíly od sebe na první pomoc oddělily. Málokdo to věděl, ale Chris a Albusem byli dřív milenci. Albus měl rád mladší muže. Vybíral si zrhuba ve věku tricet až čytyřicet let. Jednu dobu se zajímal i o Severuse jenže ten ho nidky neviděl jinak, než jako přítele. Naopak Chris, se kterým se seznámil na táboře před lety, jej zprvu bral opravdu jako svého mentora. Nicméně obdiv, který k němu choval, se brzy změnil v cit, který ovšem Chris nedovedl pojmenovat. Albus se do něj však hluboce zamiloval.
Jejich vztah trval půl roku, než Chris udělal osudovou chybu. Zapletl se se svým kolegou z práce. Když se přiznal, Albus mu nechtěl odpustit. Rozešli se, ale zůstali v kontaktu. Bylo to již rok, ale Albus nezapomněl. Chris mezitím vystřídal několik partnerů, ale nikdy se necítil, tak jako s Albusem.
Brumbál chtěl Harryho ušetřit zklamání, proto žádal Chrise, aby Harryho nechal na pokoji. Což se mu samozřejmě nelíbilo. Jenže v Albusově přítomnosti se začal Chris poměrně brzy cítit jako dřív, takže se snažil chovat zdrženlivě.
Brumbál navíc chtěl, aby se dal Harry dohromady se Severusem. Jenže Snape byl uražený, protože Harry trávil hodně času s Christem.

ooOOoo

6. část

"Vy ste se pomátl," zavrtěl Snape hlavou když za ním Albus přišel s prosbou o kurz první pomoci.
"Vlastně, nebyl to můj nápad," přiznal Albus.
"Čí tedy?" podivil se Snape.
"Harryho," mrkl na něj Albus. Snape se zamračil.
"Někdy si říkám, že byla vážně chyba, vám o tom všem povědět. Neměl jsem s vámi tehdy pít," vrčel Snape.
"Ale no tak Severusi. Já jsem rád, že to vím. Můžu ti pomoct. Pokouším se od sebe Chrise s Harrym oddělit. Harry je proti němu dost naivní. Bojím se, že by mu Chris jen ublížil."
"Kdežto já jsem svatost sama," ušklíbl se Snape.
"Já ale vím, že ty ho máš rád! Ale Chris… no však ho znáš," povzdechl si Albus.
"Ano, nemám o něm valné mínění," odfrkl si Snape.
"To je mezi mnou a jím. V každém případě, až se uskuteční kurz první pomoci, přijdou za tebou odděleně. Budeš mít Harryho jen pro sebe, na celý den," mrkl na něj Albus. Snape mu oplatil upřený pohled.
"Dobře," přikývl Snape a šel vyměnit Amalii obvaz.
ooOOoo

"Hagride, musíš odvést ta zvířata. Je to sotva pár minut, co jsem s rodiči té dívky domluvil krbem. Nepoženu to výš. Jsou naštěstí rozumní," domlouval obrovi Albus.
"Jak se má ta holčička?" zeptal se Hagrid se slzama v očích.
"Je jí lépe a zítra už bude v pořádku," oznámil mu Albus.
"Díky, Merlinovi," vysmrkal se obr do puntíkatého kapesníku, velkého jak osuška.
"Spíš díky Severusovi. Takže jsme domluvení, do zítra ty zvířata zmizí," připomněl mu Brumbál.
"Spolehněte se, pane řediteli," přikývl Hagrid.

Harry se vydal k večeru na ošetřovnu, podívat se za malou Amálii, ale také byl rád, že má výmluvu být o samotě se Snapem. Ten něco sepisoval do pergamenů.
"Smím?" zeptal se Harry, když vešel dovnitř. Snape zvedl hlavu od psaní.
"Proč se vůbec ptáte, když už zde dávno stojíte?" pozvedl Snape jedno obočí. Harry se rozpačitě usmál. Chvíli se dívali navzájem do očí a pak Severus vrátil pohled na pergamen.
Harry pokrčil rameny a sedl si k Amalii. Chytil jí za ruku. Byla celá rozpálená.
"Nepotřebujete pomoct se o ní postarat?" otočil se Harry za Snapem.
"Svou práci zvládám," řekl Snape příkře.
"Tak jsem to nemyslel," zavrtěl Harry hlavou.
"Jak tedy?" pozvedl Snape tentokrát obě obočí.
"Cítím se zodpovědný za to, co se jí stalo," povzdechl si Harry.
Snape se na něj zadíval a chtěl něco říct, jenže v ten moment se rozkřičel budík na jeho stole: "Čas na lektvar!"
Severus vstal od rozepsané práce, přešel k zásobě lektvarů, vytáhl lahvičku a šel k těm dvěma. Zastavil se za Harryho a zlehka položil dlaň na jeho rameno. Mladík ztuhl a pak pomalu otočil hlavu, aby na něj viděl. Zelené oči se vpíjely do těch černých. Ten okamžik trval snad celou věčnost. Pak si Snape odkašlal a podal Harrymu lektvar.
"Není to vaše vina," zašeptal Severus. Obešel postel a pomohl Amalii posadit. Harry jí nalil do krku lektvar proti horečce a poté ji položili na postel.
Snape se chtěl vrátit zpět, ale Harry ho chytil za ruku. Severus ztuhnul, zastavil se a nevěřícně zíral na mladého muže před sebou. Harry ani nevěděl, proč ho zastavil, ale líbil se mu dotek těch chladných dlaní.
Po chvíli to už začínalo být poněkud trapné a pak Harrymu svitlo, vložil Snapeovi do dlaně prázdnou lahvičku. Severus pevně sevřel sklo a odešel svižněji, než by se patřilo. Skoro jako by chtěl utéct a přitom se snažil své poplašené srdce přimět ke klidu.
"Pozítří začnu s kurzy první pomoci," řekl Snape zatímco si sedal zpět za stůl.

"Budu se těšit," usmál se na něj Harry a starší muž mu opět věnoval jeden ze svých delších pohledů.

7. část

Následující den bylo v plánu koupání v nedalekém jezeře. Vedoucí leželi vedle sebe na plážových souškách a sledovali cvrkot kolem. Děvčata a chlapci uspořádali vodní bitvu. Mladší děti do toho přimíchali i svou nespoutanou magii. Byla legrace sledovat, jak se postupně zapojily všechny oddíly. Nakonec vytáhly děti i své vedoucí. Dokonce i Albus se přidal.
Harry a Chris si během bitvy nic nedarovali. Chris zrovna pokoušel naoko utopit Harryho, když mu na záda skočili věrné svěřenkyně z Harryho oddílu a donutili tak Chrise se smíchem ke kapitulaci.
Po tomto boji se ti dva ztahaní vedoucí vrátili zpět na osušku a vydýchávali se. Albus je sledoval z vody a mumlal si u toho pod vousy. Ještěže tu není Severus.
"Řeknu ti, že jsem asi nikdy nezažil takového bojovného ducha," zachechtal se Chris.
"Myslím, že je jasné, do jaké koleje půjdou moje holky po prázdninách," zubil se Harry.
"Nebelvírky, jak vyšité," smál se Chris a mrkl na Harryho.
"V jaké koleji jsi vlastně studoval ty?" zeptal se Harry.
"V Havraspáru," odpověděl Chris.
"Mám několik kamarádek z Havraspáru," usmál se Harry.
Bylo fajn, si mít s kým popovídat. Oba o sebe zjevně jevili zájem, ale také tou samou měrou byli zdrženlivý. Ani jeden nechtěl udělat ten první krok. Chris hlavně proto, že to slíbil Albusovi a doufal, že mu starý muž konečně odpustí. Nicméně mu to nebránilo v tom s Harrym otevřeně flirtovat. Prostě si nemohl pomoct. Harrymu se ale začal pomalu do mysli vkrádat jistý nevrlý obyvatel protějšího stanu.
"Zítra se rozdělíme. Bude se pořádat ten kurz první pomoci, Brumbál rozhodl, že můj oddíl půjde jako první, protože to napadlo mě," oznámil Harry.
"Je to super nápad. Zamluvil jsem místo pro náš oddíl následující den," přikývl Chris.
Z dálky k nim mířily dvě postavy. Dívka s blond vlasy v růžových plavkách a vysoký štíhlý muž v černém obleku. Když došli až k vedoucím, dívka se vrhla k Harrymu a políbila ho na tvář.
"Už jsem zdravá," zubila se Amalie.
"To vidím," smál se Harry.
"Trvala na tom, že sem musí bezpodmínečně jít. Musel jsem ji sem odvést jinak hrozilo, že z ošetřovny udělá kůlničku na dříví. A nemohl jsem jí sem poslat samotnou," poznamenal Snape, aby tak vysvětlil svou přítomnost zde.
"Severusi, když už tu jsi, tak tu s námi zůstaň," řekl Albus, který si zrovna lehal na osušku.
"Nedomnívám se, že…," Severus ani nedokončil větu, když mu Harry udělal vedle sebe místo a vykouzlil na zem osušku ve zmijozelských barvách.
"Prosím," podíval se na něj štěněčím výrazem.
"Pottere," chtěl Severus něco namítnout, ale byl přerušen Chrisem.
"Jako bys ho neznal, zaleze zas k sobě jako vždycky a bude vařit lektvary," odfrkl si Chris, čímž Severuse naštval. Natruc Chrisovi si sedl vedle Harryho.
Chris jen pozvedl překvapeně obočí a chtěl něco říct, ale Albus ho chytil za ruku, čímž ho umlčel.
"Kdybyste si třeba přeměnil šaty, tak vám nebude takové horko," snažil se Harry konverzovat se Snapem.
"Je mi dobře tak, jak to je," zavrtěl Snape hlavou.
"Ale nebudete se moct koupat," namítl Harry.
"Věřte, že to nemám v úmyslu," zadíval se na něj Snape.
"Škoda, rád bych si s vámi zaplaval," povzdechl si Harry a chytil Severuse za zápěstí. Snape se zprudka nadechl.
K čertu, co to ten kluk se mnou dělá?
Po chvíli se zamumláním vytáhl hůlku a přeměnil svůj obvyklý úbor na černý plavecký overal, který zakrýval skoro celé jeho tělo.
Chris se tomu začal smát, ale Snape jej zpražil pohledem, a donutil ho tak zmlknout. Snapeovo štíhlé, pružné tělo v tomto úboru ještě více vyniklo, zvláště pak intimní partie. Harry zamrkal a raději se postavil.
"Tak jdem," zazubil se Harry. A vběhl do vody dřív, než si někdo mohl všimnout, že ho ten pohled na Snapea velmi zaujal. Severus ho ve vodě během chvilky dohnal.
"Plavete velmi rychle," konstatoval Harry.
"Trénink z Černého jezera," opáčil Snape.
"Vy chodíte plavat v Bradavicích do jezera?" podivoval se Harry.
"V letních měsících, kdy v hradě nikdo není," vysvětlil Snape.
"Tak si můžeme dát závod, na druhý konec jezera," vyzval jej Harry.
"Na to nemáte, Pottere," ušklíbl se Snape.
"To se ještě uvidí," zachechtal se Harry a vyrazil vpřed. Snape jej brzy předehnal o notný kus. Ač se Harry snažil sebevíc, neměl tak dobrou formu jako Severus. Na druhém konci Snape vylezl na břeh a sedl si na placatý kámen. Posměšně sledoval, jak sebou vysílený mladík plácl na písek.
"Copak Pottere, že by tu někdo přecenil své síly?" zavolal na něj Severus. Harry popadal dech a tak se zmohl jen na zavrtění hlavou.
Když se Severus dost pobavil, přistoupil k Harrymu. Chvíli pozoroval jeho mladé opálené tělo, než si uvědomil, že by toho raději měl nechat.
"Zvládnete to nazpět?" zeptal se bez špetky sarkazmu. Harry otevřel oči.
"Ne," přiznal Harry.
"V tom případě vám přeji příjemnou procházku kolem jezera," řekl Snape a chystal se vejít do vody, aby mohl přeplavat nazpět.
"Šel byste se mnou, prosím?" zeptal se Harry nesměle. Snape se na něj otočil a zavrtal se mu pohledem do zeleně jeho očí. Pátral po stopách humoru.
Bylo to myšleno vážně. On chce být se mnou, neskutečné.
A pak přikývl. Vylezl z vody a přidal se k Harrymu na cestu.
Zatímco šli vyšlapanou cestičkou vedle jezera, kolem nich se rozprostíral les. Bylo mezi nimi opět ticho jako poprvé. Jenže tentokrát to vnímal i Harry.
"Chtěl jste dneska sbírat další přísady," vzpomněl si Harry.
"Změna plánu," pokrčil Snape rameny.
"A není to lepší než se trmácet na louce?" zazubil se Harry.
"Pottere, uvědomujete si vůbec, že ty přísady potřebuji?"
"Jasně, ale jeden den odpočinku přeci nevadí."
"Ano, ošetřovna mi nespadne na hlavu, když si zajdu zaplavat," připustil Snape.
"Mohli bychom chodit trénovat každý den," navrhl Harry.
"A dopadnete jako teď," posmíval se mu Snape.
"Právě proto, abych to zvládnul," zasmál se Harry.
V dobré náladě došli zpět na místo odkud vyrazili zhruba před hodinou a půl. Chris se na ty dva díval překvapeně. Albus se umíval a mrkl na Severuse. Snape se snažil ignorovat jejich pohledy. Harry se posadil a začal s Chrisem domlouvat na dalších táborových aktivitách pro oddíly a docela pozapomněli, že tam nesedí sami. Albus si povzdechl a Severus protočil oči. Po chvíli se Snape vymluvil na povinnosti a vydal se zpět do tábora. Pohled na Chrise v družném hovoru s Harrym mu prostě kazil náladu.
Zatracený Monroe, kéž by se vypařil z povrchu zemského!

ooOOoo


8. část

Druhý den Harry nahnal své svěřenkyně na ošetřovnu.
Snape si připravil několik plakátů s obrázky různých zranění, které nechal levitovat po prostoru. Dívky si je prohlížely se zájmem. Na každém byl vyobrazen i postup první pomoci.
"Utvořte dvojice, jedna vždy bude pomáhat a ta druhá bude předstírat zranění. Jako první si vyzkoušíme například zafixování horní končetiny při zlomenině," dirigoval Snape.
"To se přeci spraví kouzlem," namítla Amalie.
"Jedině v případě, že s vámi bude starší kouzelník nebo čarodějka. Vy zatím nemáte hůlky a ani o prázdninách byste nesměli kouzlit. Takže by se vám to mohlo hodit," vysvětlil Harry pohotově. Snape přikývl.
"Pro předvádění budu potřebovat vaši asistenci," vyzval Severus Harryho.
Ten se usmál: "Tak fajn, co mám dělat?"
"Řekněme, že jste si při pádu ze stromu zlomil vřetenní kost na paži," řekl Snape a pak provedl iluzi, takže to vypadalo, že má Harry skutečně ruku nepřirozeně zahnutou do strany.
"Hmm to je fakt dobrý," vydechl Harry. Děvčata ale nebyla tolik nadšená.
"Mějte na paměti, že toto je jen simulace události. Skutečná zlomenina to není," řekl pobledlé dívence, která vypadala, že omdlí. Harry jí pro jistotu vykouzlil židli, na kterou si mohla sednout.
"Nyní přistoupím k samotné první pomoci. Pokud v okolí nebude nemocnice nebo možnost jak přivolat ambulanci, tak poraněnou ruku zafixuji s pomocí v okolí nalezených předmětů. V tomto případě by to mohly být dva silnější kusy dřeva," vykouzlil si Severus dva klacky a kolem Harryho ruky je rozložil dřevo.
"K připevnění provizorních dlah bychom mohli použít pacientovo tričko," ušklíbl se Snape.
"Cože?" vyhrkl Harry.
"Vydržte," řekl Snape a hůlkou se dotkl lemu trička u Harryho krku. A jedním pohybem tričko roztrhl a z Harryho sundal. Mohl tak obdivovat Harryho vypracovanou hruď. Poté pohledem přešel k Harryho očím, ty sledovaly muže se zvláštním jasem.
"A co dál?" vytrhla jej jedna dívka myšlenek.
"Dál dlahy přivážeme pomocí trička ke zraněné ruce, avšak musíte dávat pozor na klouby, můžete ta místa vypodložit něčím měkkým, abyste je neutlačily. K dalšímu ošetření by byl ovšem nejlepší trojcípý šátek, do kterého zavěsíte poraněnou horní končetinu," vysvětloval Snape, zatímco Harymu uvazoval kolem krku šátek.
"Zkoušejte si to teď na sobě, pak vás přijdeme zkontrolovat," řekl Harry a pomalu se vymotával z provizorní fixace. Pak si kouzlem spravil tričko a chtěl si ho obléknout. Ale Snape ho chytil ho za ruku.
"Pro další instruktáž budu potřebovat váš obnažený hrudník," zašeptal Snape. V jeho hlase zaznělo něco, co Harry nedokázal identifikovat, ale nutilo ho to se červenat.
"Ehm dobře," přikývl mladý muž.
Nechali dívky pracovat a chvíli si povídali. byli to příjemně strávené chvílky. Poté šli zkontrolovat výtvory děvčat. Některým dívkám nechyběla fantazie. Provizorní dlahy svázali například gumičkami do vlasů, ponožkami nebo páskem u kalhot, ale Snape musel uznat, že když na to přijde, umí si poradit.
"Nyní zkusíme náročnější první pomoc. Jedná se o oživení člověka," navrhl Snape.
"Jak to myslíte?" nechápala Jane.
"Budeme provádět neodkladnou resuscitaci," řekl Snape a podíval se na Harryho. Ten trochu zrůžověl při představě, že by mu Snape měl přitisknout svá ústa k těm jeho.
"Provádí se, když člověk nejeví známky života, čili nijak nereaguje, nedýchá a netluče mu srdce. V prvé řadě je velice důležité rozlišit resuscitaci u dospělých a dětí."
"Jako první se pokusíme přivolat někoho na pomoc. Poté zjistíme, zda pacientovi tluče srdce. Dvěma prsty na krku vyhledáme ohryzek a poté prsty sjedeme ke straně, tam hmatáme srdeční puls," zatímco Severus mluvil, prováděl co popsoval, Harrymu se tep zrychlil snad automaticky. Snape se pro sebe pousmál.
"Dále musíme zprůchodnit dýchací cesty. To provedeme tak, že zakloníme pacientovi hlavu, případně se podívámě zda v útech nemá nějakou překážku, která by mu bránila se nadechnout," popisoval Severus a svými prsty přinutil Harryho hlavu zaklonit. Harryho oči ho přitom propalovaly.
"Pane Pottere, možná by nebylo od věci předstírat bezvědomí. Těžko oživovat člověka, co na vás upřeně zírá," zašeptal Snape a děvčata se zachytala. I Harry se tomu zasmál a raději zavřel oči. Užíval si ten dotek prstů na své hlavě.
"Pokud pacient nedýchá, ani mu netluče srdce, přistoupíme k nepřímé masáži srdce, případně k dýchání z úst do úst," řekl Severus a Harrymu se snad ještě víc zrychlil tep.
"Pokud bude zachraňovat jen jedna tak u dospelích, kdyz nejste skolení lékouzleník, postačí komprese hrudniku bez dýchání. Ve frekvenci sto stlačení za minutu. Po par minutách je možné zařadit i umělé dychani v poměru třicet slačení ku dvěma vdechům. Pokud budou zachraňovat dva lidí, mohou rovnou začít s poměrem tricet ku dvěma. Nepřímou masáž srdce provádíme uprostred hrudni kosti, na spojnici bradavek," zatímco Snape mluvil prstem přejel Harrymu po hrudi od jedné bradavce ke druhé. Samozřejmě reagovaly ihned ztvrdnutím. Harry měl co dělat, aby neztvrdnul i jinde. Snape ale pokračoval ve výkladu, jakoby se nic nestalo.
"Duležitá je i hloubka komprese hrudníku, zhruba pět, šest centimetrů.Doporučuji vám ale vyhledat k resucitaci pomoc dospělého. Aniž bych vás chtěl podceňovat, nemyslím, že byste byly schopné zvládnout zachránit dospělého člověka. Je to dost namáhavá činost. Kdyz budete samy zachraňovat dite, poměr je stejný 30:2, ovšem s dýcháním začnete ihned. Vdechování z úst do úst dítěti se provádí s menší intenzitou než u dospělého, ale stále relativne hodně. Teď si to předvedeme. Nejprve opět zakloníme hlavu pacienta, poté prsty ucpeme nos. Druhou rukou otevřeme ústa a pak provedeme dva vdechy," vysvětloval Snape. Děvčata jej sledovala s pootevřenými ústy.
Severusovi prsty levé ruky stačil Harryho nosní dírky k sobě, pravou rukou zatlačil na bradu a donutil Harryho otevřít ústa a pak se nad mladíka naklonil. Jen zlehka, pro ukázku, foukl trochu vzduchu do Harryho úst a pak ještě jednou. V Harym ten dotek vyvolal pálení, ale příjemné. Snape se mezitím snažil uklidnit své bušící srdce, přitom specificky položil své ruce na Harryho hrudník. Mladík se zachvěl.
"Poté zahájíme nepřímou masáž. Přiložíme na hrudní kost ruce přes sebe s propletými prsty. Poté s nataženými pažemi začneme se stlačováním hrudníku. Ovšem teď to na panu Potterovi předvádět nebudu, neboť bych mu tím ublížil a za to by mi jistě nepoděkoval. Vyzkoušíme si to na této figuríně," vykouzlil Snape umělohmotné torzo těla, na kterém se učí studenti lékouzelnictví provádět resuscitaci.
"V resuscitaci pokračujeme, dokud se nezlepší stav pacienta. Musíme tedy průběžně kontrolovat tep a dech," zakončil Snape.
"A to jako zachrání život?" zeptala se Susane pochybovačně.
"Pokud to budete provádět správně, tak ano," přikývl Snape.
Harry raději pomlčel o nutnosti dělat figuranta. Protože musel uznat, že si to parádně užil. Stejně jako profesor.

9. část


Všechny oddíly seděly u táborového ohně, k večeři bylo pečené maso. Snape se po včerejším dni rozhodl trochu víc zariskovat a sednout vedle Harryho.
"Mohl byste se posunout?" řekl Snape ve snaze vydobýt si o kousek více místa pro sebe.
"Mohl byste si mi sednout na klín," uchechtl se Harry. Snape pozvedl obočí.
"To měl být vtip. Nerozumíte legraci?" chechtal se Harry a kousek se posunul, aby se mohl Severus lépe posadit.
"Pokud někdy začnou být vaše vtipy směšné, začnu se jim smát," poznamenal Snape a ukousl si kousek kuřete z talířku, který si přinesl. Jídlo bylo celkem mastné a teď měl do toho Severus špinavá ústa.
"Počkejte, máte tady něco," nahnul se k němu Harry a kapesníkem, který si vyčaroval, mu jemně otřel rty. Snape sledoval Potterovo počínání, neschopen se pohnout, neschopen něco říct, neschopen se téměř nadechnout. Neschopen myslet… bylo to jako by zamrzl v čase a jeho brilantní mozek s ním.
Harry se tak soustředil na to, co dělá, že si zprvu nevšiml jeho výrazu a pak se jejich oči střetly. Temný pohled se utopil v zářivé zeleni. Harry ztěžka polkl. A pak udělal něco, co si nemyslel, že někdy udělá. Konečky prstů zlehka přešly po snapeově tváři a muž nejen, přivřel oči a dovolil si jeden tichý zadrhnutý sten. Pak se Harry trochu usmál a stáhl se zpět. Snape téměř zakňučel, když ten letmý dotek z jeho tváře zmizel. Když opět otevřel oči, mladík seděl vedle úplně v klidu a konverzoval s jinými. Kdyby tak věděl kolik přemáhání mu dalo otočit se od profesorovi tváře a dělat, že se nic neděje.
Po večeři se u ohně zdržel Snape, Harry Brumbál a Chris. Brumbál si povídal se Severusem a zbylí dva mezi sebou. Když se Harry zasmál vtipu Chrise a plácnul jej hravě po rameni, neušlo to černému pohledu. A ten zas neušel modrému.
"Tak za ním jdi nebo ti ho Chris přebere," zamračil se Albus.
"Prosím?" vytřeštil Snape oči.
"Ani si nedáváš pozor na to, jak se tváříš. Je jasné, že ti na Harrym záleží," usmál se Albus.
"Nehodám dělat nic. Potter zřejmě neví, co chce," zavrčel Snape a pak naštvaně odcházel. Harry periferním viděním sledoval, jak se tmavá postava vzdaluje. Zklamaně se za ním otočil. Chris si vedle něj povzdechl.
"Měl bys za ním jít," pobídl jej Chris.
"Cože?" vykulil Harry oči.
"Nejsem včerejší, máte mezi sebou něco nevyjasněného. To je vidět. Buď to utni, ať se můžeš posunout dál, nebo se do toho vrhni po hlavě," radil mu Chris.
"Ale je to Snape, on mě nesnáší. I když poslední dobou celkem vycházíme," zatvářil se Harry rozpačitě.
"Harry musíš si ujasnit, co vlastně chceš. Ulehčím ti to. Já si potřebuju se vyjasnit něco sám. Takže na mě ohledy vážně neber," stiskl příteli ruku. Harry zrudl a pak přikývl.
"Díky, asi bych za ním vážně měl jít," dodávali si Harry odvahu.
"Hodně štěstí," popřál mu ještě Chris a pak se přidal k Brumbálovi.
"Myslíš, že se dají dohromady?" zeptal se Chrise Brumbál. Starý muž na něj shlédl.
"Snad jim to vydrží. Ne jako nám dvěma," povzdechl si Brumbál, Chris zahanbeně přikývl. Poté ucítil starcovy prsty na své tváři. Chris se rozzářil jako sluníčko a objal Albuse.
"Chyběl jsi mi," zašeptal mu do záplavy dlouhých stříbrných vlasů.
"I ty mě," řekl Albus a přitáhl si Chrise k polibku. Doufal, že nedělá chybu. Jejich vztah byl vždycky složitý. Ale už nechtěl být sám.
Harry mezitím zašel do svého stanu, aby tam vzal lahev červeného a dvě skleničky. Pak se vydal za svým bývalým profesorem.

ooOOoo

10. část
"Můžu dál?" zeptal, se Harry když vstrčil hlavu do snapeova stanu.
Severus se zrovna chystal do sprchy. Naštěstí byl stále ještě oblečen.
"Pottere, nevíte, co je to soukromí?" zavrčel Snape naštvaně.
"Omlouvám se já, proč jste se teda nezakouzlil něco na vstup do stanu?" napadlo Harryho.
"Nepředpokládal jsem, že by mi sem lezlo procesí drzých kouzelníků," odfrknul si Snape.
"Nemusíte přehánět, jsem tu jenom já," namítl Harry.
"Což je dostatečně rušivý element," probodl jej Snape pohledem.
"Proč se tak chováte? Chtěl jsem si s vámi jen popovídat u vína. Ovšem vy máte náladu jako tlustočerv před výbuchem. Asi radši půjdu," zamračil se Harry a chtěl zmizet.
"Počkejte, Pottere," zarazil jej Snape, "běžte zatím do kuchyně a připravte k tomu vínu něco malého k jídlu, než se osvěžím," řekl Snape smířlivě a zmizel do koupelny, kde se pro jistotu zavřel.
Proč tohle vůbec dělám? O čem si s ním zatroleně budu povídat?
Zatímco se Severus pokoušel vymýšlet vhodná témata k hovoru. Harry v kuchyni objevil několik druhů sýrů a nakrájel je na kostičky. Přesunul to do obývací části stanu a do skleniček, které přinesl, nalil skřítkovské víno. Sedl si na jedno z křesel, trochu zatopil v malých kamínkách a čekal. Snape vyšel z koupelny za pár minut a na sobě měl ležérní domácí oděv zelené barvy. Harrymu vytřeštil oči. Bylo divné vidět Snapea v něčem jiném než v černé.
"Přestaňte na mne zírat, Pottere," zavrčel Snape a posadil se na druhé křeslo. Pohledem zkontroloval etiketu vína.
"Ovšemže jste musel vybrat něco tak směšného jako Sladký sběr," odfrkl si Snape a ze své sklenice víno odstranil.
"Vždyť je dobré," namítl Harry.
"Pokud toto považujete za dobré víno, tak o něm opravdu pramálo víte," ušklíbl se Snape posměšně.
"Jaké teda máte rád víno?" zeptal se Harry se zájmem.
"Pokud to musíte vědět, dávám přednost francouzským suchým vínům, před takovými patoky," odpověděl Snape.
"Přiznávám bez mučení, že v tomhle se fakt nevyznám," pokrčil Harry rameny.
"Potom je vskutku výhodou, že já ano," usmál se Snape a pak vstal a přešel do kuchyně. Odtamtud přinesl jednu zaprášenou lahev bez etikety.
"Toto víno se nedá jen ta koupit v obchodě, bylo speciálně vyrobeno pro mne. Měl jsem specifické požadavky a skřítkové z vinařství mi ochotně vyhověli," položil Snape víno na stolek a otevřel jej. Harry ho chtěl nalít, ale Snape ho zarazil.
"Nechte jej nějakou dobu dýchat, chuť vína se pak lépe rozvine," zavrtěl Snape hlavou.
"Aha," zatvářil se Harry rozpačitě.
"Mohu vás naučit, jak správně se víno pije. Pokud o to budete stát, samozřejmě," řekl Snape nejlhostejněji, jak dokázal.
"To by bylo fajn," usmálo se Harry.
"Kupodivu vaše připravené občerstvení je celkem vhodné," poznamenal Snape a pozoroval mladého muže před sebou.
"Jednou mi to poradila Hermiona," přiznal Harry popravdě.
"Nikdy bych neřekl, že budu v budoucnu slečně Grangerové vděčný za její intervenci," pousmál se Snape.
"Dnes to bylo prima, u ohně," řekl Harry.
"Do jisté doby ano," přikývl Snape.
"Co máte proti Chrisovi?" řekl najednou Harry.
"Neshledávám jeho společnost za vhodnou," odpověděl Snape popravdě.
"Proč?" nechápal Harry.
"Pro staré křivdy, které napáchal,"
"Takže vy a…" nedokončil Harry a zrudl.
"To ani v nejmenším," zavrtěl Snape hlavou.
"Asi tomu nerozumím," povzdechl si Harry.
"Ublížil mému dávnému příteli. Nemám v povaze odpouštět," osvětlil Snape.
"Každopádně on je můj kamarád, neberu ho jinak," řekl Harry, aniž by tušil, proč to Snapeovi vykládá. Severusovi se zablýsklo v očích, jakoby na toto přiznání čekal celou dobu.
"Dnešní plavání bylo příjemné. Zvládal jste to lépe, než jsem si myslel," změnil Snape náhle téma.
"Taky jsem se divil, že jsem to zvládnul přeplavat i zpátky. I když přišli jsme tak díky tomu o procházku," zazubil se Harry.
"Netřeba litovat něčeho, co se může stát i bez plavání," řekl Snape.
"Vy byste se se mnou šel projít jen tak?" podivil se Harry.
"Pokud si dobře vzpomínám, sliboval jste mi pomoc při sběru Hrabanek," připomenul mu Snape.
"Ach jasně. Klidně zítra, až budou mít děvčata polední klid," přitakal Harry.
"Jsme tedy domluveni," přikývl Severus. Musel uznat, že se stal na Harryho přítomnosti celkem závislý.
Aby zaměstnal ruce, rozhodl se víno nalít k ochutnávce. Do své skleničky nalil trochu a podíval se, jestli v ní neplave trochu korku a trochu s vínem zakroužil. Pak strčil nos do skleničky a přičichl. Výrazná aromatická vůně ovoce mu omámila čichové buňky. Pak se napil, poválel na jazyku a znovu se nadechl, aby svými smysly zpracoval vjemy. Nakonec polkl. Skvělé víno.
Dolil do své skleničky do tří čtvrtin a s otázkou se podíval na Harryho. Ten se usmál a přikývl. Snape tedy vyprázdnil jeho skleničku a nalil mu své víno.
Vzal skleničky za stopky a přešel k Harrymu. Posadil se na jednu z područek a víno podal Harrymu. Mladíkovi okamžitě povyskočil tep. Při předání skleničky se dotkli prsty a pohledem se střetli.
Klid no tak, už jsi s ním zažil intimnější chvíle. Třeba při dýchání z úst do úst. Pomyslel si Harry.
Harry se snažil uklidnit, ale jeho ruce se roztřásly. Snape, seděl tak blízko, že se dotýkali rameny. Nedokázal myslet na nic jiného než na ten dotek.
"Můžeme si připít," řekl Severus a poté mu vysvětlil, jak právně pít víno.
O chvíli později sklenky o sebe ťukly a Snape zašeptal: "Tak na novu etapu, Harry."
Mladík vytřeštil oči.
"Chci, bys mi také tykal," zasmál se Snape.
"Ehm tak dobře…, Severusi," vydechl Harry. Bylo tak zvláštní říct jeho jméno.
Pohled, který mu Harry poté věnoval, by se dal popsat jako pohled laně očekávající útok. A Snape brzy zaútočil. Nahnul se ještě blíž k Harrymu a své rty zlehka přitiskl na mladíkovo. Harry poplašeně zamrkal a zrudl. Cítil, jak mu chladné prsty přešly po šíji a přitáhly si jeho hlavu blíž. Polibek se prohloubil.
Harry vzdychl a pootevřel ústa. Snape toho pozvání velmi rád využil. Po několika minutách nepřetržitého líbání, Snape polibek přerušil. Rty měli oba pěkně naběhlé. Severus odložil skleničky na stolek a za ruku táhl Harryho do ložnice. Nechtěl už na nic čekat. Čekal už příliš dlouho.
Před postelí se zastavili. Propaloval Harryho pohledem a pak se významně zadíval na postel. Harry zrudl. Neměl moc zkušeností. Panic sice už dávno nebyl, ale přeci jen spát s mnohem starším a zkušenějším mužem bylo něco úplně jiného, než jeho ubohé pokusy v temných zákoutích bradavického hradu s mrzimorským spolužákem. Co když se znemožním? Co když mě vyhodí? Není to všechno moc rychlé?
Jeho zamračený pohled, si Severus vyložil po svém.
"Chápu," zašeptal Severus zklamaně.
"Tak to není. Teda je…, ehm je to složitý," povzdechl si Harry.
"Vidím, že v tom máš zmatek," poznamenal Snape.
"Nevím, jestli ti budu stačit," polkl Harry naprázdno.
"V jakém směru?" pozvedl Severus jedno obočí.
"Nemám moc zkušeností," přiznal Harry popravdě.
"V tvém věku je to vcelku logické," pousmál se Snape a chtěl jej obejmout.
"A taky mi to přijde dost brzy," couvl Harry o krok zpět.
"Přísahám, že neudělám nic, co bys nechtěl," zašeptal Severus pobaveně a pak znovu přistoupil k Harrymu, pohladil jej po tváři a přitiskl rty k polibku. Poté společně spadli do postele.

O hodinu později… (ps: nechávám na vaší fantazii, co spolu ti dva vlastně prováděli)

"Páni! To bylo fantastický!" vydechl Harry. Zrychleně dýchal, oči otevřené a plné štěstí.
"S tím mohu souhlasit," pousmál se Snape.
"Je fakt zvláštní, že jsme se my dva dali dohromady," poznamenal Harry.
"Bylo to stejně pravděpodobné, stejně jako že bych ti přidělil za lektvary body," ušklíbl se Snape.
"Hej!" plácnul ho Harry.
"Je to pravda. Nikdy by mne nenapadlo, že bys zrovna ty stál o přízeň postaršího a nepříjemného Zmijozela."
"A mě nikdy nenapadlo, že by ses zajímal o drzého, malého spratka z Nebelvíru," zachechtal se Harry.
"Časy se mění," pokrčil Snape rameny.
"Díky bohu," zazubil se Harry a políbil svého nového milence.

Konec

LKT 1

8. dubna 2015 v 20:40 | anonymka ss
Letní kouzelnický tábor, který pořádali Bradavice, se nacházel ve Skotsku, dobře skrytý očím všech zvědavých mudlů. Jezdili sem děti školou povinné, ale i ty které ještě do Bradavic nechodili.
Kromě obvyklých dovedností jako složení stanu, rozdělávání ohně, svazování uzlů, stopování zvířat, si mohli děti osvojit několik dovedností z oblasti lektvarů, bylinkářství a péče o kouzelnické tvory. Tábor byl pro děti od šesti do patnácti let.
Harry jej navštívil jen jednou, a to poté co zemřel Cedrik při turnaji Tří kouzelníků. Brumbál mu to vyjednal, aby Harry přišel na jiné myšlenky.
Teď, když bylo Harrymu osmnáct a dodělal si školu, Nevěděl kam by se vrtnul a tak se přihlásil jako vedoucí oddílu na tábor. Těšil se na nové zážitky.
Ovšem, když se objevil na nádvoří tábora téměř zkameněl, protože uviděl člověka, kterého by tu nikdy nehledal. Snapea.
Harry vytřeštil oči a zíral na bývalého profesora, který se tvářil jako obyčejně. Naštvaně.
Co ten tu proboha dělá?
A pak si ho Severus všiml vzápětí. Povytáhl obočí, ušklíbl se, otočil se na podpatku a odkráčel do stanu, na kterém zářil červený kříž.
Harry zakroutil hlavou a vydal se za Brumbálem. ten tu byl hlavním vedoucím.
"Zdravím tě Harry," usmál se na něj stařec.
"Dobrý den pane řediteli."
"Už mi tak neříkej. Tady mi můžeš říkat Albusi," řekl Brumbál přívětivě.
Harry se podivil, párkrát zamrkal a pak řekl: "Ehm tak dobře…, Albusi."
"Můžu se zeptat, proč je tu Snape?" osmělil se Harry a bušilo mu přitom srdce až v krku.
"Poppy letos nemohla přijet. Její nemocná matka si vyžaduje její péči," vysvětlil Albus.
"Nechápu, že souhlasil," zavrtěl Harry hlavou.
"Dal jsem mu to příkazem," zasmál se Albus.
"Vy jste nebezpečný," přidal se k němu Harry a pak kouzlem odlevitoval své kufry.
"Tvůj stan má číslo dvacet," mrkl na něj Albus.
"Díky moc," přikývl Harry a vydal se směrem ke svému stanu. Jeho nový přístřešek na nejbližší dva měsíce vypadal zvenčí obyčejně jako starý armádní stan zelenohnědé barvy. Ovšem uvnitř byl jeho prostor očarovaný. Harry to očekával, protože již jednou ve stanu s Weasleyovými bydlel, tenkrát na mistrovství famfrpálu před čtvrtým ročníkem. Pousmál se a odlevitoval kufry do ložnice na velkou postel. Poté zašel do kuchyňky a připravil si čaj. Mezitím dal pokyn šatům, aby se samy vybalily z kufru. Bylo fajn používat magii bez omezení.
Když se zabydlel, převlékl si věci do pohodlného oděvu a vyšel ven. Zrovna v tu chvíli z protějšího stanu vyšel Snape.
No tak to mě štípni! Pomyslel si Harry.
To se mi snad zdá. Blesklo Severusovi hlavou a ušklíbl se.
"Dobrý den," pozdravil ho mladík. Snape jen přikývl a odcházel pryč.
Sakra musí se tak chovat? Vždyť by mi měl být spíš vděčný za to, že jsem ho zachránil po tom útoku hada a místo toho…
Harry kroutil hlavou nad snapeovým chováním a díval se za ním, jak míří do ošetřovatelského stanu.
Jak se opovažuje se tu ukázat? To musel udělat Albus schválně! Za co mě Merline, trestáš? Nestačí, že jsem ho musel vídat po tom, co mě milostivě zachránil? Nestačí, že se mi o něm i v noci zdá? ZATRACENÝ POTTER!
Severus nervózně přecházel po stanové ošetřovně. Neměl právě co na práci, protože lektvar proti bolesti uvařil již včera a na další lektvary potřeboval nasbírat jiné ingredience.
Ještě štěstí že zítra přijedou děti, Potter bude mít práce víc než dost.
Večer se všichni vedoucí sešli u táborového ohně a povídali si. Harry se cítil dobře. Bylo tu několik bradavických učitelů mezi nimi i Hagrid. Snape sice k ohni přišel také, ale tvářil se jako by snědl šťovík, takže se s ním stejně bavil jen Brumbál.
Bylo zde pár nových tváří, které Harry neznal. A tak se mladík rozhodl se s nimi družně seznámit. Obzvlášť jeden mladý muž byl velice zajímavý.Jmenoval se Christopher Monroe a byl asi o deset let starší než Harry. Měl pěkný úsměv a byl k němu velmi milý. Byl vysoký, atletické postavy. Měl světlé plavé vlasy, na obličeji pár pih, špičatý nos a velké modré oči.
Zatímco ti dva spolu hovořili, Snape je pozoroval se zapšklým výrazem ve tváři. Albus se tvářil tak trochu podobně, když se díval na Chrise. Drcl do Severuse loktem, aby se na něj podíval.
"S Harrym se každý rád seznamuje," oznámil Albus věda, že Seveusovi není mladý Nebelvír tak úplně ukradený, jak dával vždy okatě najevo.
"Tím chcete naznačit co?" prskl naštvaně Snape.
"To já jen tak," poznamenal si Albus pod vousy. V moment, kdy si Harry podal ruku a dali si pusu na tvář s Chrisem na tykání, toho měl Snape akorát tak dost. Vymluvil se na vaření lektvaru a odešel. Albus se taky tvářil dost divně. Harry vůbec nechápal, co se stalo.

ooOOoo

2.část

Druhý den se to v táboře už od rána hemžilo dětmi všech věkových kategorií. Harrymu byl přidělený pátý oddíl dívek. A Chrisovi zas pátý oddíl chlapců. Dohodli se spolu, že v rámci ulehčení budou co nejvíce věcí pořádat společně. Jelikož těmto dětem bylo teprve deset, neměl by to být takový problém.
Chris s Harrym si odpoledne sedli nad velkým plánem táborových akcí, společně se svými oddíly. Dohodli se, co který den a v kolik hodin budou dělat. Kromě táborových dovedností také nezapomněli, že je léto a na obyčejné letní mudlovské radovánky.
Když se všechny děti zabydlely ve stanech společně, zavedli je jejich vedoucí od jídelny. Každé dítě dostalo svůj plechový hrneček s plechovým ešusem, který si museli opatřit jménem, aby se jim nepletly. Mladší děti mohli použít místo jména obrázky.
Harry si sedl k dlouhé lavici, kde seděli jeho svěřeňkyně. Jedna přes druhou brebentily a těšily se na nové zážitky. Harry se usmíval a rozhlížel po jídelně. Kývl na pozdrav kolegům a nakonec Albusovi, který se zrovna bavil s Chrisem. Starec na něj mávl rukou a Chris se na něj zářivě usmál. Což na starcově obličeji vyvolalo zamračení. Položil ruku na Chrisovo rameno a něco mu zašeptal do ucha. Mladší muž po něm vrhnul zamračený pohled a pak prudce vstal a odešel od nedojedeného oběda. Harry udiveně pozvedl obočí a nechápal, co to do Chrise vjelo. Pokrčil rameny a dál pohledem korzoval po jídelně, až narazil na jeden velmi temný pohled v rohu místnosti na konci lavice. Na okamžik zamrkal a ty černé oči, které jej ještě před chvílí propalovaly, se náhle dívaly jinam.
Hm, to se mi asi jenom zdálo.
Po výborném obědě, který jim tentokrát neobstarali skřítci, nýbrž kuchařka, si šli všichni odpočinout. Když Harry vcházel do svého stanu cítil, jak mu něčí pohled téměř propaluje díru do zad. Zprudka se otočil, ale viděl už jen, jak vlaje kus celty z vchodu do snapeova stanu.
Tohle je vážně divné…
Snape zapadl do svého stanu. Dost tohle musí přestat! Zakazoval si Severus. Jenže sám tušil, že bude dost těžké odolat kradmým pohledům, když měl mít objekt svého zájmu každý den na očích.

ooOOoo

Odpoledne vedoucí s pátými oddíly zasazovali bylinky a vyprávěli o jejich účincích. Chris zrovna rozdával semínka Aksovníku vonného.
"Takže kluci a děvčata, pamatujte si tahle bylina je velmi zvláštní až vyroste do určité výšky. Začne produkovat zvláštní vůni, která připomíná vůni, pečeného masa. Díky tomu se občas používá při vaření k dochucení jídel. Zajímavé na ní také je že občas pro sebe něco pobrukuje a sem tam zakřičí," vyprávěl Chris.
"Páni," vydechly děti naráz a nechali si každý do rukou nasypat pár semínek, které potom zavrtaly prsty do připravené zeminy. Všechny pak vypadaly pěkně špinavě.
Harry jejich práci sledoval s úsměvem, když měly hotovo a ukázal na malé sazeničky v květináčích, které stály hned vedle něj.
"A tato rostlina, Sluněnka zlatá, je také velmi užitečná. Vysázíme ji kolem cest v táboře, protože v noci vyzařuje světlo a tak uvidí i mladší děti na cestu bez hůlky," vysvětloval Harry. Sazeniček bylo opravdu hodně a všichni se při práci docela zapotili.
Harrymu bylo horko a tak si sundal tričko. Chris s úsměvem sledoval, když Harry vystavil slunci své osvalené tělo. A opravdu bylo na co koukat. Harry vyhledal jeho pohled a usmál se také.

Ani jeden si nevšiml dvou párů očí, které je z dálky pozorovaly. Jedny pomněnkově modré a druhé černé jako uhel. V obou byla zvláštní bolest.

3. část

V noci Harry nemohl spát a tak se rozhodl jít prozkoumat okolí tábora. Zakouzlil si Lumos, protože chodil po křivolakých cestičkách, kde ještě nebyly vysázené Sluněnky. Narazil na někoho, koho by tu nečekal. Na Snapea. Když se poznali, zalili Harryho protichůdné pocity. Nejraději by utekl a zároveň by s tím druhým chtěl pohovořit pár vět. Nakonec se osmělil.
"Dobrý večer, profesore. Také na procházce?" usmál se Harry.
"Pottere, občas si říkám jestli používáte tu věc, co vám sedí na krku. Samozřejmě, že ne. Hledám přísady do lektvarů," poznamenal Snape jízlivě.
"Aha a nechcete pomoct?" nabídl se hned Harry. Snape jej přejel přezíravým pohledem a pak bůhví proč svolil.
"Pokud nemáte nic jiného na práci," dal si záležet na blahosklonném tonu hlasu.
"Vlastně se divím, že v noci nespíte," uchechtl se Harry.
"Kdybych spal, nemohl bych o půlnoci posbírat listy Lítavice. Nehledě na to, že já toho moc nenaspím."
Zatraceně proč mu to vyprávím?
"Aha, takže jste taky sova."
"Prosím? Jaká sova?" nechápal Snape.
"To říkají mudlové. Prostě noční pták, co v noci nespí," vysvětlil Harry se smíchem. Snape se to rozhodl nekomentovat. Náhle se sehnul a začala trhat listy rostliny, kterou hledal.
"Hodláte tu jen tak stát a dál tlachat o nesmyslech, nebo budete alespoň trochu užitečný?" poznamenal Snape Harry se k němu tedy přidal.
"Kolik toho potřebujete?"
"Bude stačit koš," vykouzlil Snape menší proutěný košík.
Pracovali mlčky a Harry se snažil přijít na něco, o čem by se s ním mohl bavit.
Snape také horečně přemýšlel, jenže nemohl nic vymyslet. Vždyť nemáme nic společného.
Když měli košík plný, Harry si oprášil ruce a vstal.
"Tak to bychom měli. Ještě nějaké přísady?" zeptal se Harry a zazubil se. Snape zavrtěl hlavou a vydal se směrem k táboru. Šli opět mlčky.
Toto ticho, začíná být divné. Zatraceně řekni něco Pottere, ať ti mohu odpovědět.
Ale Harrymu to jako tíživé ticho nepřišlo. Cestou si přičichával ke květům, usmíval se a cítil se šťastný. Severus se naproti tomu mračil. Jak to jen dělá, že působí tak bezstarostně? Pottere, ty jsi vážně záhada.
Když došli až před stan ošetřovny, zastavili se. Snape nevěděl, zda Harryho pozvat dovnitř a Harry netušil, jestli by se k němu měli vnutit.
No nic při nejhorším mě vykopne. Dodával si Harry odvahu.
"Jestli chcete, pomůžu vám je uložit k usušení," navrhl Harry. Snape povytáhl obočí.
"Vy si pamatujete, že se tato rostlina musí před použitím do lektvarů usušit?" ušklíbl se Snape.
"Jasně, aby se zakonzervoval její účinek společně s magií půlnoci, kdy byla natrhána," odříkal Harry, co si pamatoval.
"Nevycházím z údivu," poznamenal Snape a koutek úst se mu zvedl do úsporného úsměvu.
"Občas jsem v hodinách poslouchal," uchechtl se Harry a společně se Severusem vešli do stanu. Uvnitř byli na stolech rozložené staré výtisky Denního věštce, na které začali vykládávat jednotlivé listy trávy, kterou nasbírali.
V jednu chvíli se jejich ruce navzájem dotkly. Snape naprázdno polkl a pátravě se podíval mladému muži do očí. Harry mu věnoval rychlý pohled a pak se honem vrátil ke své práci. Srdce oběma bušilo jako splašené.
Zatraceně, co to je? Proč to se mnou tak mává? Vždyť je to Snape! Jen se nezačít červenat! Přikazoval Harry sám sobě.
Když dokončili práci chvíli na sebe zírali. Načež Snape protrhl to trapné ticho.
"Nejspíš bych vám měl poděkovat za pomoc," řekl Severus suše.
"Ehm, není zač," usmál se Harry.
"Zítra odpoledne půjdu trhat Hrabanky na louku za táborem," poznamenal Snape.
Proč mu to vůbec vykládám? Nadával si Severus v duchu.
"Rád bych se k vám přidal," řekl Harry nenadále, aniž by tušil, proč s ním chce trávit svůj volný čas. Snape přikývl.
"Tak já už jdu, ať zítra vůbec vstanu. Ta moje děvčata z oddílu jsou vážně náročná," povzdechl si Harry.
"Kdo chce kam, pomozme mu tam," ušklíbl se Snape.
"Já vím, zvolil jsem si to, tak nebudu remcat," zasmál se Harry. Ještě než odešel, popřál mu: "Dobrou noc, profesore."
Snape se zmohl opět jen na pokývnutí hlavou. Potter, si nejspíš bude myslet, že jsem se přeměnil na kývacího panáka. Proč je tak těžké, mu na tohle normálně odpovědět?

ooOOoo

4. část

Na druhý den dopoledne byli Harry s Christem domluveni, že se půjdou podívat na několik kouzelných zvířat, o které se v blízkosti tábora staral Hagrid.
"Budou ta zvířata nebezpečná?" zeptal se malý Colin svého vedoucího, když procházeli branou ven z tábora. Poté zatočili po úzké pěší cestičce hluboko do lesa.
"Nemyslím, že Hagrid přivezl něco opravdu nebezpečného," zavrtěl Chris hlavou. Colinovy oči posmutněly, těšil se na pořádná magická zvířata. Harry, který kráčel vedle Chrise, se jen podivně ušklíbl a pomyslel si. No, když myslíš.
Nahlas však raději neřekl nic. Nechtěl svá děvčata strašit už předem pro případ, že by Hagrid tentokrát dostal rozum.
Když však došli společně na místo, Harrymu došlo, že Hagrid snad nikdy zdravý rozum neměl. Přivést do blízkosti dětského tábora tak nebezpečná stvoření, to byl celý on. Když je holčičky uviděly, měly oči navrch hlavy a vyděšeně se choulily k Harrymu. Chlapci naproti tomu byli velmi zvědaví a chtěli zvířata prozkoumat zblízka. Z čehož byl Hagrid vyloženě nadšený.
"Sem vopravu rád, že ste přišli. Ste první, komu to tu můžu vokázat," usmíval se Hagrid.
A nejspíš asi i poslední pomyslel si Harry.
"Poďte se podívat tadyhle na Blátoplaze. Teď sice vypadá jako kus starýho dřeva, ale když ho tadle popadnete za tělo, uvidíte, že má tlapky s plovacíma blánama. Má taky strašně ostrý zuby a jedovatý sliny. Žere hlavně malý zvířata, ale dokáže vás pořádně pokousat, tak dávejte majzla.," zatímco Hagrid vyprávěl o zvířeti a držel ho ve své velké tlapě, Blátoplaz se jej pokoušel kousnout.
"Hagride, nemáš tu něco, méně nebezpečeného?" zeptal se Harry s obavou v hlase.
"Jasně, ale to sou dost nudný zvířata. Kůrolezci, Bodloši, Černovřesi, Tlustočervi. Chtěl sem vám ukázat ukázat něco fakt skvělýho. Támdle vzadu mám třeba Drsnochvosty," lákal je Hagrid
"Tak nám je teda ukaž, ale nevytahuj je už," hledal Chris kompromis.
"No tak jo. Třeba tendten Duhovec," ukázal na velkého plže v teráriu. Zrovna změnil barvu ze zelené na červenou. Což ohromilo i děvčata.
"Je to takovej obrovskej slimák, co mění barvu. Je parádně slizkej. Ale musíte dát pozor, protože ten sliz je fakt jedovatej. A všude kudy ten slimák leze, tak všecky kytky i tráva uschnou a shoří. Kouzelníci je chovaj jako domácí zvíře kvůli tomu, že mění barvy," popisoval Hagrid.
Zatímco děti obdivovali Duhovce, Harry a Chris si povídali.
"Teda, doufal jsem, že ta zvířata nebudou tolik nebezpečná," povzdechl si Chris.
"Hagrid opět nezklamal. Byl takový vždycky. Když jsem byl v prvním ročníku, koupil si dokonce dračí vejce a toho malýho draka pojmenoval Norbert," smál se Harry.
"Vážně?" vykulil Chris oči.
"Jo, ale nakonec ho musel poslat do Rumunska za ostatníma drakama. Nevím, kde by ho tam choval, jsou hrozně nebezpeční. Já se potkal s drakem v turnaji Tří kouzelníků a stačilo mi to."
"Ty jsi byl v turnaji Tří kouzelníků?" zeptal se Chris ohromeně.
"Jo, někdo za mě hodil moje jméno do ohnivého poháru. Jsem byl rád, že jsem to přežil."
"A co jsi musel plnit za úkoly?"
"Jako první byl boj s drakem, teda musel jsem mu sebrat takový zlatý vejce."
"Jak jsi s ním boval?" nechápal Chris.
"Vlastně nebojoval, použil jsem hůlku, abych si přivolal svoje koště. Nalítával jsem na to vejce, ale ten drak se pak najednou utrhnul a honil mě kolem Bradavic. No, abych to zkrátil, nakonec se mi ho povedlo přelstít a zlatý vejce bylo moje."
"A to ti profesoři nemohli pomoct?" divil se Chris.
" Ne," zavrtěl hlavou.
"Ani Albus?" podivil se Chris a zamračil se.
"Myslím, že kdybych se mi něco stalo, tak by zasáhl," mrkl na něj.
"A co bylo dál?" zeptal se Chris.
"No druhý úkol bylo vysvobodit z Černého jezera kamarády. Měl jsem na to hodinu je najít. No ještěže mi domácí skřítek Dobby dal Žaberník."
"Jej tos musel vypadat fakt dobře s blánama mezi prstama," chechtal se Chris.
"No jo, utahuj si ze mě," plácnul jej Harry přes rameno.
"Půjdeme už?" vyrušila je v povídání Amélie z Harryho jeho oddílu. V tu chvíli jí kousnul do nohy Blátoplaz, který utekl ze špatně zabezpečené ohrady. Dívka zakřičela a uskočila. Harry i Chris vytáhli hůlku a Blátoplaze zneškodnili.
"Hagride musíš si ta zvířata pořádně zavřít!" mračil se Harry a kolem ohrad provedl odpouzovací kouzla, aby se k nim zvířata nepřibližovala.
"Moc mě to mrzí," tvářil se Hagrid nešťastně. Harry popadl dívku do náruče, protože ztrácela vědomí. Z nohy jí teklo dost krve, proto jí Chris ránu zavázal čistým vykouzleným kapesníkem. Harry ji musel nést celou cestu do tábora.

"Běž s ní na ošetřovnu. Já se postarám o ostatní," řekl Harymu Chris. Mladík přikývl, oddělil od skupiny.

Kam dál