Březen 2012

35het

30. března 2012 v 19:42 vabeni moci
Harry s Ronem trpělivě čekali v Andromedině bytě na kontakt s únosci.
Teda trpělivě… To Ron byl ten neskutečně trpělivý, protože Harry by už asi propadl vzteku, zoufalství nebo hysterii, nebýt přítele, který ho neustále udržoval v chodu normálnosti. V rámci mezí samozřejmě.
Na pomoc jim občas přišel někdo z úřadu. Nejdřív se tu objevil jejich šéf Bradáč, aby zjistil jak se věci mají a vydal příkaz okamžitě ho informovat. Nejdřív se vlastně pokusil Harryho z případu odvolat kvůli osobní zaujatosti, ale nepochodil, protože Harry po něm hodil takový pohled, že Avada se zdála směšnou. S povzdechem pochopil, že se zřejmě snaží zbytečně a ani jeho další podřízený Weasley mu nepomohl. Stál při svém příteli jako věrný pes.

Časem se tu ještě objevil Jason a chvíli pobyl, aby trochu odlehčil atmosféru. Jeho přítomnost byla vítanou změnou, protože jeho optimismus byl nakažlivý a povzbuzující.
Nebyl jediný, vystřídalo se jich tu víc. Jedním z nich byl i Sean, který však odešel právě před chvílí v nějakém naléhavém případě. Přišla mu sova, po níž okamžitě poslal odpověď a po čase se sebral k odchodu. Slíbil, že se ještě vrátí.

Už byl večer a Harryho nervozita se stupňovala. Snažil se nemyslet, kde se asi nachází jeho malý milovaný kmotřenec a co se s ním děje, ale myšlenky si vždycky našly cestu zpět. Doslova se probíjely do jeho vědomí a rozehrávaly hrůzostrašnou hru fantazie. Bylo to záměrné mučení a všichni to věděli. Únosci je napínali schválně, aby je oslabili jejich vlastním zoufalstvím. Skvělá strategie, ale Harry jim k ní gratulovat nehodlal. Měl v úmyslu spoustu jiných věcí, ale tohle rozhodně ne.

V jednu chvíli už to vypadalo nadějně, když se krb rozhořel, oba stáli, hůlky připravené a… Byla to jen Hermionina hlava.
"Ahoj, kluci. Všechno v pořádku?" zaševelila, když se nejdřív rozhlédla, jestli nehrozí nebezpečí. Byla vždycky rozvážná a opatrná.
"Jsme OK, zlato", odpověděl za oba Ron. "Máš něco?"
"U nás taky nic", ujistila je spěšně. "Chtěla jsem vám jen říct, že Andromeda je už v pořádku a potřebuje jenom uzdravovací spánek. Mamka je u ní."
"Díky", hlesnul Harry.
Ušklíbla se. "Opravdu není zač. Tak já mizím, abych vám zbytečně neblokovala spojení. Buďte opatrní. Oba." Oheň zeleně zaprskal a Mia byla pryč.

"Už jsem ti někdy říkal, jak miluju svoji ženu?", prohlásil Ron stále ještě zírající do ohně.
"Myslím, že to nedokážu spočítat", zamyslel se docela vážně Harry.
"Je to úžasné, když máš někoho…", začal Ron, ale s poťouchlým úsměvem se sám přerušil. "A vůbec, co jsem se to dnes dočetl v novinách? Ty a Lucius Malfoy. Je to pravda? A kdys to stihnul?"
Eee, nooo", začal vyhýbavě a vysloužil si tím herdu do zad.
"Vymáčkni se, Romeo", posmíval se.
"Aáá, zdá se, že Mia tě zasvětila do mudlovské literatury", kličkoval dál Harry, i když věděl, že to bude marné. Ron dokázal být někdy jako buldok.
"Cos myslel, troubo", ušklíbnul se. "Ale stále čekám na tvoji zpověď. Svěř se svému drahému příteli, uleví se ti", a nasadil takový výraz, že se Harry nedokázal ubránit úsměvu.
"Včera večer, když jsem šel od vás, jsem měl návštěvu. No, a stalo se", uzavřel rychle Harry.
"No prima, kámo. Počítej s tím, že Mia bude chtít podrobnosti", usmál se Ron. "A jak to teď bude mezi váma pokračovat?"
"A do prdele!", vyjevil se Harry. "Dneska mě čeká a já na to úplně zapomněl!"
"Pochopí to", ubezpečil ho Ron s pokrčením ramen.
"Jasně, že to pochopí", odfrknul Harry, "ale měl jsem mu dát vědět. Mělo to být naše první oficiální rande, chápeš?"
"Chápu. Je to Malfoy. Bude mít kecy, chvíli bude uražený, žes na něho zapomněl a ty…", udělal významnou pauzu, "dáš mu nějakou 'sladkou' odměnu a on ti odpustí. Několikrát", zamrkal mnohoznačně zrzek.
"Pitomče." Oba se na sebe navzájem zašklebili. Malá odlehčená chvilka v dlouhém děsivém dni.
"A navíc", rozvíjel teorii dál přítel, "když budeš ve sračkách, tak Malfoy to ucítí, ne?"
"Jo, věřím, že jemný nosánek jeho milosti by tohle zaznamenal", zachechtal se Harry.
"Myslel jsem to vaše spojení, debile", odpálil ho Ron.

Jejich krátký tichý smích byl přerušen zahučením v krbu. Z krbu vylétl srolovaný kus pergamenu. Chvíli na tu věc oba konsternovaně hleděli, hůlky v pohotovosti. Tak je to tady. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
Ron seslal jednoduché detekční kouzlo a nic. Pergamen nijak nereagoval, bylo to bezpečné. Harry se po něm doslova vrhnul a div ho netrhal nedočkavostí, jak se snažil ho rozbalit.
"Co tam stojí?", naklonil se mu Ron přes rameno. Četli spolu.

Pane Pottere! Víme, co pro vás váš kmotřenec znamená. Určitě nechcete, aby se tomu malému něco stalo. Je přece tak sladký a roztomilý. Zatím.
Pokud chcete další informace, dostavte se, sám, na adresu Abbeswille číslo popisné 63.
Nedělejte žádné nepředloženosti, jinak vám toho hocha vrátíme po kouskách.

Podpis chyběl.
"Víš, kde to je?", drtil Harry otázku mezi zuby a prudce zmačkal pergamen v ruce. Ten vzkaz ho opět rozpálil do běla. Po kouskách ?!!!!!
"Náhodou jo. Je to kousek od Godrikova dolu, mudlovská vesnice. Chtělo by to přemístit se někam trochu stranou", navrhnul rychle Ron a vyškubnul mu ten zmuchlaný cár. "Znám tam skvělé místo."
"Tak jdeme, veď mě", zavelel prudce Harry, chytil se přítelova lokte a společně se v okamžiku přemístili do malého hájku v kopcích nad vesnicí. Byl by tu docela dobrý rozhled, kdyby se už nesetmělo.
"Máš představu, který je to dům?", zíral Harry na ztemnělou vesnici. Pomalu a zhluboka dýchal, aby své emoce dostal opět pod kontrolu.
"Tipnul bych si ten vzadu naproti. Je trochu stranou a už dlouho opuštěný", ukázal zrzek rukou směr. Cítil se svým přítelem a navíc, Teddy přece patří do rodiny. Žaludek měl sevřený stejnými obavami, které trápily Harryho.
"Jdeme blíž", navrhnul Harry, "oťukneme to a zavoláme ostatní."
Kolem sebe zakouzlili zvukotěsnou zábranu, aby na sebe zbytečně neupozornili nechtěnými zvuky, a oklikou se vydali k domu.

No, dům je snad silné slovo, pomyslel si Harry. Polorozpadlá chatrč za mudlovskou vesnicí se zatemněnými okny už od pohledu nebudila důvěru. Harry předpokládal, místní sem moc nechodili. Tím, že dům užívali kouzelníci, byl zřejmě opředený báchorkami o strašidlech, ne-li o něčem horším. To bylo to místo, kde mu měli předat údajné informace. Moc dobře věděl, že využili malého Teddyho jen proto, aby se dostali k němu. Modlil se k Merlinovi, aby byl jeho kmotřenec v pořádku. Nechtěl ani domyslet.

Byli už dost blízko na to, aby zaznamenali magické ochrany domu.
"Teddy je tady", zašeptal Harry.
"Jsi si tím jistý?", ujišťoval se zrzek.
"Jo, naprosto. Kdybys znal Teddyho tak dobře jako já, cítil bys ho. Jeho magie je velmi specifická", prohlásil s jistotou Harry. "Zřejmě jeho vlkodlačí a metamorfní geny."
"Ok, takže teď víme, kde je. Já se vrátím na ministerstvo a všechno to tam vzbouřím. Nedělej tady žádné kraviny, za chvíli jsem zpátky", varoval ho zrzek. Věděl, že by odsud stejně nedostal.
"Buď v klidu, jenom budu sledovat pohyb", uklidnil ho. "Jo, a když už tam budeš, vem mi ze stolu neviditelný plášť. V tom zmatku jsem na něj úplně zapomněl", dodal rychle, než se kamarád odebral pryč.

Harry zůstal sám, schovaný mezi stromy a opřený o jeden z kmenů, pozoroval dům. Pro běžného pozorovatel se zdál prázdný a opuštěný, ale oni už věděli své. Rozhodl se, že mu neunikne ani myš. Věděl, že bystrozoři přijdou, ale nebude to za chvíli, jak sliboval Ron. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, jak to chodí. Nejdřív svolá Bradáč rychlou schůzi a budou dolaďovat strategii. To bude tak půl hodiny, možná víc. Nejradši by tam vlítnul a srovnal to celé se zemí, ale nechtěl ohrozit Teddyho a navíc by mu šéf pak dal pěkně za uši. Trpělivost však bylo něco, čeho se mu zrovna nedostávalo. Bude to peklo.

ooOoo

Ron se objevil na úřadě a jak slíbil, způsobil pozdvižení. Celé bystrozorské oddělení bylo na nohou. Předložil Bradáčovi pergamen, který dostali od únosců a sdělil mu, že už byli na místě a našli místo, kde Teddyho drží. A samozřejmě, že Harry zůstal hlídkovat na místě. Na poslední informaci reagoval šéf bystrozorů skeptickým pohledem.
"Tak to abychom si pospíšili", poznamenal a rychle všechny přítomné svolával na rychlou poradu.
Zrzek ještě rychle odběhl do Harryho kanceláře pro plášť, protože pak už nebude na nic čas. Když však vstoupil, narazil na Seana, jak se o něčem dohaduje s Malfoyem. Neměl žádné pochybnosti, co sem muže přivedlo v tento čas.

"Kde je?", zareagoval blonďatý muž, jakmile postřehl příchozího.
"Našli jsme místo, kde drží malého Lupina. Harry tam zůstal", řekl a obrátil se na Seana. "Makej do kanceláře k šéfovi, za chvíli to vypukne." Mezitím došel k Harryho stolu a vyndal stříbřitý plášť ze šuplíku.
"Vy jste ho tam nechal samotného? Toho bláznivého nebelvíra?", syčel Lucius, jeho oči vraždily.
"Taky jsem nebelvír", opáčil s klidem Ron a chystal se opustit kancelář. Rozhodl se, v rámci přátelství s Harrym, nenechat se tím mužem vytočit.
"Což je samozřejmě neskonale uklidňující", prohlásil muž štiplavě a obdařil ho ledovým pohledem. Všichni společně se už pohnuli ze dveří.
"Není v nebezpečí, to byste už věděl, ne?", zašeptal směrem k Malfoyovi, aby to nikdo neslyšel.
"Zatím", opáčil suše dávajíc tak zřetelně najevo své mínění, což potvrdil následující větou. "Jak znám pana Pottera a jeho sebedestruktivní hrdinské sklony, je to jen otázka času. V opačném případě bych zde již déle nesetrvával."
"Rozumím", přisvědčil zrzek a opustili kancelář. "Nemyslím, že vám bude dovoleno účastnit se zákroku", upozornil ještě Ron za chůze.
"Obávám se, že jsem svobodný kouzelník a mohu tudíž konat, jak sám uznám za vhodné", prohlásil muž povzneseně. S jakýmsi nesouhlasným výrazem pak sledoval všechen ten mumraj na chodbě, kdy se bystrozorové sbíhali do Bradáčovy kanceláře.
Ron, společně se Seanem, se také vydal do kanceláře vedení a Malfoye, s nadřazeným výrazem "když-něco-potřebuješ-udělej-to-sám", zanechal pro tuto chvíli jeho osudu. Ron si ještě pomyslel, že by bylo asi lepší, kdyby měl přehled o tom, co Malfoy právě dělá. Spoustu věcí by to usnadnilo, ale nemohl s tím nic dělat.

Porada probíhala v rychlém shonu. Někteří kolegové se ještě rychle dopravovali z domova. Ron všem vysvětlil, kde to je a jak to tam vypadá. Bradáč je rozdělil do skupin a přidělil úkoly. Ještě bylo třeba zorganizovat, jak se tam hromadně přemístí, protože většina netušila, kde se cílový bod nachází. A drahocenné minuty ubíhaly.
Ron narychlo vyráběl několik přenášedel, když zaregistroval, jak Sean, který doteď postával u dveří, přistoupil až k Bradáčovi.
"Možná by vás mohlo zajímat, že Lucius Malfoy se právě přemístil", oznámil mu tiše.
Sean o tom spojení ví? A Bradáč taky?, divil se v duchu zrzek, zatím co Bradáč okamžitě nabádal ke spěchu. Na nikoho dalšího se čekat nebude.
Jedna věc byla jistá. Něco se semlelo a Harry začal jednat na vlastní pěst.

ooOoo

Opíral se o strom a monitoroval dům a jeho okolí. Všude vládlo ticho přerušované hlasy nočních zvířat. Kdyby to bylo jinak, Harry by si poklidný večer asi dost užíval. Teď však neměl na krásy přírody ani pomyšlení. I když to bylo pár minut, ce se Ron přemístil, ale Harrymu to připadalo jako věčnost. Čas se mu nepředstavitelně táhnul a neexistoval způsob, jak ho popohnat.
K jeho uším však dolehly podivné zvuky, které vycházely ze sledovaného domu. Hluk a dětský pláč. Nebylo pochyb, někdo Teddymu ubližuje.
Harry měl v tu chvíli rudo před očima a jako naprogramovaný se rychlým krokem vydal směrem k domu. Tohle musí skončit.

Když dorazil k bezprostřední blízkosti domu, ucítil magické zábrany, které měly zabránit ke vstupu nepovolané osoby. Harryho však v tuto chvíli nemohla zastavit nic. Zuřil. Ani se nenamáhal použít nějaké protikouzlo na zlomení ochrany, prostě se celým svým tělem a magií do zábrany opřel a prošel skrz. Za ním se kouzlo zavřelo, jakoby padl do vody.
I když byl vzteky bez sebe, věděl, že je to nějaká levota, ale zoufal si při představě, že je chlapec v bezprostředním ohrožení. Musí ho ochránit za každou cenu, protože Tonksová s Lupinem mu věřili.

Dostal se až k domu bez toho, aby mu někdo vstoupil do cesty. Dveře nebyly zabezpečené žádným kouzlem a když vzal za kliku, zjistil, že není ani zamčeno klasickým mudlovským způsobem. Zřejmě si únosci byli jisti magickými ochranami, kterými však Harry prošel jako nůž máslem. To byla šance, které by se dalo využít. Zřejmě počítali, že mu bude chvíli trvat, než k domu dostane tak blízko.
Chvíli se zastavil na prahu a pak pomalu postupoval vpřed, hůlku držel před sebou v pohotovosti. Vstupní chodba domu byla tmavá a tichá. Zevnitř dům vypadal mnohem obyvatelněji, než z venku, ale žádná velká sláva.

Vládlo tu až tíživé ticho. Kdyby před tím neslyšel pláč, uvěřil by, že dům je úplně prázdný. Pastička zřejmě sklapla. Sakra, měl jsem raději počkat. Ale teď už je to jedno. Ron tu za chvíli bude.
Z chodby ústily dvoje dveře a tak se vydal k těm bližším. Stoupl si vedle nich zády ke zdi a opatrně volnou rukou vzal za kliku. Povolila a dveře se pootevřely. Nohou do nich strčil, aby se víc otevřely a opatrně nakoukl dovnitř, hůlku připravenou. Místnost byla tmavá, ne zrovna voňavá, a prázdná. Pro jistotu ještě vrhnul rychlé Homenum revelio, aby se ujistil, že se tu skutečně nikdo neskrývá. Pokračoval k druhým dveřím stejným způsobem. Když vzal za kliku, objevil se proužek světla. Už už se chystal vstoupit, když za sebou ucítil další magii. Bleskově se otočil a zamířil hůlkou na temnou siluetu za ním. Nebylo vidět téměř nic, ale slabé světlo pronikající z místnosti dalo rozzářil stříbřitě plavým vlasům přítomného. Ovanul ho pocit úlevy. Lucius. Mohl jsem si myslet…
Muž na něho udělal posunek prstem na ústa a pak mávnul, aby pokračoval. Teď to bude snadnější, když ho mám za zády, pomyslel si, otočil se zpět a rozevřel dveře.

Tato místnost byla prostornější a mírně osvětlená ohněm z krbu a několika svícemi. Pozorně ji celou přelétl pohledem a ihned zaregistroval hořící krb, stůl, židle a vzadu u zdi kanape, na kterém se choulila malá postavička s úplně popelavými vlasy. Teddy!
Harry se musel hodně ovládat, aby se hned k němu hned nevrhnul. Byl v nevýhodě. Stál mezi futry a dveře mu bránily v rozhledu po celé místnosti. Bytostně cítil, že je tam ještě někdo.

"Tak vás vítám, už na vás čekáme." Neznámý potměšilý hlas se ozýval z rohu místnosti, kam neviděl. "Máte trochu zpoždění." Tohle nebyl ten Francouz.
Okamžitě se otočil po hlase, s připravenou hůlkou vstoupil, ale dveře nechal otevřené, aby měl Lucius volné pole působnosti.
"Přišel jsem pro chlapce. Kdo jste?!", vystřelil otázku a snažil se zaostřit na neznámou osobu. Muž ve středních letech v kápi, nebylo mu příliš vidět do obličeje.
"Tušil jsem, že jste tu někde v okolí, tak jsme pro jistotu sehráli malé divadýlko, abychom to uspíšili. Ale kluk nechtěl spolupracovat, teprve, až když jsem mu pohrozil vykucháním, si dal říct", zachechtal se muž. "A pan Potter, velký zachránce světa, se na to podle očekávání chytil. Jsem moc rád, že jste nám vyhověl a jste tu sám."

Harry ho sledoval ostražitým zatvrzelým pohledem. Rozhodně tomu muži nehodlal prozradit, že tu není tak docela sám a navíc, že celé bystrozorské oddělení je na cestě. Vůbec neměl v plánu vést jakékoli řeči, byl čas konat. Lucius byl v boji zkušený a tak se Harry spoléhal, že dokáže zhodnotit situaci. Zvedl hůlku k útoku...
"Harry!" Zoufalý výkřik malého chlapce předcházel omračujícímu kouzlu, které mu do zad vrhnul muž na ním. Ještě, než se Harry zhroutil na podlahu, hlavou mu proběhlo užaslé nevěřím....

ooOoo

Probral se na kanapi, kde předtím ležel malý Teddy. Než otevřel oči, trochu sebou zaškubal, aby zjistil, jestli se může hýbat. Ještě cítil doznívající účinky kouzla Enervate. Probrali ho kouzlem.
Kolem hlavy cítil podivný svíravý pocit, něco kolem ní měl pevně utažené, ruce a nohy měl samozřejmě svázané. Nic mu naštěstí nebránilo komunikovat. Hlavní, co však vnímal, bylo na něm zpola ležící tělíčko jeho kmotřence. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Chlapec zaregistroval pohyb a okamžitě se nad ním vztyčil. Hleděli si přímo do očí. Chlapec byl evidentně vystrašený, ale držel se statečně.
"Jsi v pořádku, chlape?", zeptal se ho tiše.
"Jo", hlesnul klučina a rukávem si utřel nos.
Harry se pousmál, aby odlehčil situaci. "Kdyby tě teď viděla babička, tak tě přetrhne jak hada."
"Ale ona tu není", šeptal malý roztřeseným hláskem.
"Neboj, to bude dobrý", snažil se ho Harry uklidnit a pokoušel se nevnímat velkou podlitinu, která se chlapci začala objevovat skoro přes půlku jeho pravé tvářičky. To se spraví, neboj.

"Jak dojemná scénka", ozval se muž ironicky, "skoro bych se rozplakal."
S trochou námahy se Harry posadil a svůj zrak upřel na muže sedícího na židli v jejich blízkosti. Před ním seděl Lucius Malfoy, ale...
"Měl bys plakat sám nad sebou!", vyplivnul Harry a zaměřil se na jejich věznitele, který se teď uštěpačně usmíval.
Ale všechno na tom muži křičelo - lež! Byl to Malfoy a nebyl to Malfoy. Nejen, že oblečení neodpovídalo vkusu zhýčkaného zbohatlíka, ale celý mužův zjev, způsob jakým seděl a zatínal nervózně ruce, jeho grimasa, gesta, to všechno jednoznačně vypovídalo o tom, že pod účinky Mnoholičného lektvaru se skrývá někdo jiný. Někdo, kdo se zdaleka nemohl přiblížit jeho aristokratickému vystupování. To v té tmě předtím neviděl, což byl asi účel.

"Nejsi Malfoy. Kdo jsi?"
"Ty jsi to poznal?", zasmál se ten člověk. "Když si chvíli počkáš, uvidíš. Jsem rád, že jsi stihnul dorazit dřív, než se budu muset znovu napít toho hnusu." Zatvářil se mírně znechuceně.
"Necítil jsem tě, ani si se sem nepřemístil. Kde jsi byl ukrytý?" Harryho opravdu zajímalo, co přehlédnul.
Muž se zašklebil. "Na chodbě je ve stropě otvor, kterým jsem se spustil z půdy, když jsi prošel. Nemohl jsi mě cítit, bylo to dokonale připravené."
Harry si v duchu nadával, že nebyl opatrnější. Stejně ale neměl představu, jak by reagoval, kdyby objevil Lucia skrytého na půdě.
Pokusil se zmobilizovat svou magii. Cítil, jak se hromadí v jeho těle, ale něco jí bránilo proniknout na povrch. Zatnul se ještě víc, naběhly mu žíly, ale jeho magie by ho spíš roztrhala na cucky. Harry přemýšlel, čím to je. Pouta, kterými byl spoután, nebyla magická a navíc, ta by dokázal svou magií zničit. Tohle bylo jiné. Sakra!
Přesto se mu podařilo trochu magie uvolnit. To by bylo tak na rozsvícení, pomyslel si Harry znechuceně a podvědomě skutečně zakouzlil Lumos. Celá jeho postava se na chvíli rozzářila a zhasla.

To vyvolalo překvapený výdech falešného Malfoye. Harry spatřil chvilkové překvapení i v jeho tváři, ale muž hned zas nasadil chladnou masku.
"To bylo sice působivé, ale nebude ti to nic platné", prohlásil sebevědomě.
Harry to radši nekomentoval a jen se pohodlněji posadil. Teddy mu vylezl na klín a Harry mu své svázané ruce přetáhl přes hlavu, přitiskl si ho blíž k sobě. Na muže se nedíval, protože jeho vzhled ho rozčiloval. Nedokázal odhadnout, jak dlouho bude ještě lektvar působit, ale doufal, že Luciův vzhled brzy zmizí.

Pár nekonečných minut bylo tíživé ticho. Harry svíral chlapce v objetí a chlácholivě se s ním pohupoval. Jejich věznitel je přezíravě sledoval a z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že se jejich situací baví. Avšak podle toho, jak pořád zatínal pěsti, se dalo poznat, že je nervózní. Zdá se, že by už taky chtěl být na hony daleko.
"Ááá, zdá se, že lektvar konečně přestává účinkovat. Jsi zvědavý?", posmíval se muž. Harry nemohl zabránit pocitu úlevy, když pozoroval, jak se důvěrně známé Luciovy rysy pomalu rozpíjejí a transformují, vlasy mění barvu i strukturu.
Následující úžas na sobě nedal znát.
Mohlo mě to napadnout! Jsem takový idiot!


Pokračování příště

*********
Pozn. autorky: Já vím, že vy už tušíte, že? Doufám, že jsem vás tím Luciem aspoň trochu vylekala.

34bb

30. března 2012 v 19:41 vabeni moci
Harry ráno zaspal, protože ho celou noc pronásledovaly divoké sny a pořádně zabral až k ránu. Do práce přiletěl na poslední chvíli a okamžitě se stal terčem posměchu svých kolegů pro svůj neupravený vzhled. Roztržitě se pokusil prsty uhrábnout vlasy a s povzdechem to vzdal.
"Vy děláte, jakoby to bylo jindy jinak", zamručel rozmrzele, stáhl ze sebe hábit a mrsknul ho na věšák.
"Já jenom, že teď máš možná trochu rušnější noci než jindy." Jason zamával významně výtiskem ranních novin, když viděl nechápavý výraz přítele. Harry po nich bleskem skočil, ale zmizely za zády posměváčka. "Zlomil jsi mi srdce, Harry!", dodal teatrálně a nasadil štěněčí pohled. Pitomec.
Sean dělal, že tam není a Sanders skákal očima z jednoho na druhého.
"Ukaž mi to! Dělej!", dožadoval se Harry. Když mu Jason opět uhnul, natáhl prostě ruku a noviny mu do ní samy vlétly.

Jason překvapeně pozoroval své prázdné ruce. "Tohle není fééér", stěžoval si světu. Harry zatím dosedl na židli a rozložil plátek, aby se podíval, co se tam píše. Tušil, co tam bude. No jasně!
Lucius Malfoy pro sebe získal Chlapce-který-přežil! Je na světě nový prominentní pár? Vydrží jim to?
Dominantní byla fotografie. Nebyla sice příliš kvalitní, ale bylo z ní zcela zřejmé, jak si Lucius přitáhl Harryho k polibku. Tato scéna se opakovala pořád dokola. Harry to chvíli sledoval, úplně jasně si pamatoval, jaké to bylo. Tyhle pocity však noviny přenášet nedokážou. Naštěstí.
Harry se soustředil na článek a přelétl ho očima. Znění ho celkem nepřekvapovalo, dalo se to předpokládat. Zjistili jsme... Byli jsme svědky... atd. atd. Obvyklé plky. Co ho však málem zvedlo, byl dovětek na konci článku.

Dle exklusivního prohlášení pana Lucia Malfoye je vztah mezi ním a Harry Potterem oficiální a zcela vážný. Oběma mužům blahopřejeme a přejeme mnoho štěstí!
Jako by otiskli oznámení o sňatku, nebo co!
No jasně, to si Lucius nemohl nechat ujít! Možná ho vážně zaškrtím... Brzy.
Harry chvíli uvažoval, jestli to prohlášení vydal ještě před tím, než... Vybavila se mu vzpomínka na včerejší večer. Jak ho znal, bylo to docela možné. Rozhodl se, že na to nebude reagovat. Nejlepší bude dělat, že ty noviny nikdy neviděl.
Klidně budu předstírat, že neumím ani číst, zasmál se v duchu. Vůbec nevnímal, že jeho tři kolegové ho soustředěně pozorují a vnímají každou emoci, která mu prolétla obličejem.

Odhodil noviny na kraj stolu a vzhlédl. Troje oči na něho zíraly s dychtivým očekáváním. "Hm", pokrčil lhostejně rameny.
"To je všechno, co k tomu řekneš?!", dožadoval se reakce Jason s takovou nedočkavostí, že působil až komicky.
"Co myslíš?", usmál se Harry kysele. "Tisk má vždycky pravdu, ne?"
"To jako... Vážně? No páni!" Jason neskrýval své překvapení a úžas. "Ty a Malfoy..." Bylo vidět, že mu jdou hlavou myšlenky, které ho na chvíli zaměstnají.
Sean se jenom usmál pod vousy, sklonil hlavu do papírů a začal se věnovat své práci. Pro něho to bylo evidentně skončené téma.
Ne tak Sanders. Vzal noviny a pohlédl na fotografii. "Myslel jsem si, že je to nějaká kachna, nebo možná žert", prohlásil vážně.
"Zdá se, že to není žert", odbyl ho Harry, protože nechtěl zacházet do podrobností.
Sanders se, k Harryho překvapení, trochu nespokojeně zachrul. "Víš, já jsme si myslel, že mezi vámi je vztah trochu jiné povahy."

"Ne, jde o sex", řekl Harry pevně.
"Jsi si jistý, že od tebe chce právě tohle?", pochyboval kolega. "Já mu vůbec nevěřím. Tak jak jsem ho poznal, ten člověk má své vlastní cíle."
Harry začínal v duchu pěnit. O co se to pokouší? Zviklat mě? Proč?
"Malfoyovy cíle jsou Malfoyovy cíle a těžko se s nimi bude někomu svěřovat, ale já jsem docela rád, že mě do nich zahrnul", odbyl ho. "A už bylo dost řečí o mě. Navrhuji, abychom se věnovali každý své práci", usekl Harry, když viděl, že se Sanders opět nadechuje ke komentáři. Ten se uraženě odvrátil.

Sean vrhnul na Sanderse udivený pohled, který si pak vyměnil i s Harrym a Jasonem. Tohle bylo trochu divné. Harry nad tím pomyslně mávnul rukou, bude se tím zabývat později. Teď bylo potřeba soustředit se na práci, protože toho měl na stole poměrně dost a čas kvačil. Ovšem soustředit se, ono se to snadno řekne, ale hůř udělá. Zvlášť, když se mu neustále vtírala do hlavy myšlenka na dnešní večer. Má schůzku s Luciem. Tentokrát už to nebude žádné chození kolem horké kaše a vyhýbavá konverzace. Očekáváním byl vzrušený, nadšený, nervózní.

Po nějaké době, kterou strávili v pracovním ruchu se Sanders náhle zvedl se slovy, že si musí něco zařídit a na chvíli se vytratil z kanceláře. První se ozval Sean.
"Netušil jsem, že je Sanders proti Malfoyovi tak zaujatý."
"Možná v něm přetrvává předsudek z válečného období", nahodil Jason. "Přece jenom, Malfoy byl Smrtijed. O tom nemůže být sporu." Obrátil se na Harryho. "Co myslíš?"
"Nemám ponětí, co si o tom mám myslet", odtušil Harry. "Vždycky mi přišel v pohodě. Třeba má opravdu jenom obavy a myslí to dobře. Vždyť i já jsem byl vůči Malfoyovi ze začátku trochu ostražitý. Spousta lidí mu doteď příliš nedůvěřuje."
"Možná", prohlásil nepřesvědčeně Sean.
"V každém případě je to moje volba. Všichni se s tím musí smířit", vyslovil Harry svůj názor na celou záležitost. "Můj život, moje odpovědnost."

Přátelé jen souhlasně pokývali hlavou a dál se k této záležitosti už nevraceli. Sanders se asi po hodině vrátil a všichni dál pokračovali v obvyklém pracovním shonu. Harry právě pročítal různé svědecké výpovědi k případu, který ho nejvíc zaměstnával, taky proto, že se ho osobně týkal. Hlavní aktéři událostí kolem magických svícnů se po nevydařené akci v lázních Bath vytratili jako pára nad hrncem a od té doby bylo ticho po pěšině. Což ovšem mezi námi nevěstilo nic dobrého. Bylo nasnadě, že se chystají k dalšímu úderu a z toho byli všichni mírně řečeno nervózní. Ten zatracený Francouz se jim potuluje někde po Británii a spřádá si své megalomanské plány, v nichž bohužel figuruje i Harry. Nejhorší bylo, že se nemohli předem připravit, protože nevěděli na co. Zbývala jen ostražitost a vyčkávání. Nadějí bylo, že po tom, co jim zmařili plán na ukradení magické síly Percymu, zpanikaří a udělají chybu. Pokud tedy nemají informátora uvnitř, což byla taky jedna z možností. Zatracená práce.

Když se pracovní doby nachýlila, Jason ho lákal někam na jídlo. Určitě plánoval z něho tahat informace. To tak! Harry s díky odmítnul, protože plánoval letět domů, dát si jenom něco malého k jídlu a zbytek času věnovat přípravám na večer s velkým V. Fantazie už pracovala na plné obrátky a Harry se musel smát sám sobě. Připadal si jako puberťák před prvním rande, který řeší účes a co na sebe. S účesem teda Harry problémy neměl, to rozhodně ne. Vlasy měl trochu delší, než nosíval ve škole, ale přesto byly příliš krátké na to, aby je svázal a zkrotil. Možná by o tom mohl do budoucna uvažovat, ale pro dnešek se prostě musel smířit s divokou záplavou nezkrotných vln. Nebral to jako handycap, to k němu prostě patřilo.

Ovšem ohoz, to je jiná. Znáte ten okamžik, kdy chcete vypadat co nejlíp, absolutně, a přitom nechcete, aby váš partner hned poznal, kolik jste si tím dali práce? V případě Lucia Malfoye tohle téma narůstalo do gigantických rozměrů. Ukažte tomu nejnamyšlenějšímu a nejsebevědomějšímu muži na světě, že jste se kvůli němu snažili... Katastrofální následky. Takže co přicházelo v úvahu? Nic. Oblékne se jako obvykle, snad malilinko vyladěněji - ale né moc! - a hlavně nesmí zapomenout koupit láhev kvalitního vína, což se sluší, když jdete na návštěvu. Už měl vyhlédnutý obchůdek v mudlovském Londýně a po cestě domů tam hodlal zaskočit. Nejznámějších a nejdražších značek měl Malfoy určitě plný sklep, ale kvalitní, leč méně známé víno ze střední Evropy by mohlo být to pravé. Jo, to bude ono.

Než však stačil naplnit své představy, stalo se to. Jedna z těch věcí, které do vaší smrti naplňuje vaše noční můry. Do místnosti vplul stříbrný patron v podobě sněžného rysa, a hlasem Andromedy naléhavě zvolal: "Harry! Napadli nás, pomoz!"
Patron hned nato zmizel, rozplynul se. V Harrym by se v tu chvíli krve nedořezal. Nikdy sice neviděl Andromedina patrona, ale její hlas poznal bezpečně.
ONI jsou v nebezpečí! TEDDY JE V NEBEZPEČÍ! Stěží si uvědomil, že ta slova křičí nahlas. Okamžitě se rozhodl přemístit do jejich bytu, ale zastavil ho dotyk něčí ruky. Jako v mlhách vnímal Seana, který se ho snažil uklidňovat slovy, aby se neukvapoval. Že je to nebezpečné. No a co?

Přemístění proběhlo hladce, vzal prostě Seana sebou. "No skvělé", uslyšel Harry vedle sebe právě ve chvíli, kdy už se rozhlížel po obývacím pokoji. Byly tu patrné známky boje. Povalené křeslo, ohořelá zeď, rozbitý obraz. Všude střepy, zkáza. Ale to Harry nehledal, v tuhle chvíli ho to nezajímalo. Hledal známky života. "Andromedo! Teddy!", křičel a vběhl do chlapcova pokoje. Prázdný.
"Harry!" Otočil se a šel za hlasem směrem ke kuchyni, aby spatřil přítele, jak se nad něčím sklání. Pro Merlina, nebo nad někým? Okamžitě přikleknul a mírně Seana odstrčil. Andromeda, celá od krve bez známek života. NE!
"Enervate", mávnul hůlkou Sean a žena se zhluboka nadechla, jakoby se právě vynořila z vody. Díky Merline, snad bude v pořádku!

Natáhla se po Harrym a on jí vyšel vstříc, jemně ji objal. "Co se stalo?", ptal se naléhavě.
"Teddy", štkala žena srdceryvně. "Odvedli si mého vnoučka! Harry musíš ho najít!" Její hlas už přecházel do zoufalého kvílení, zatímco jí Sean rychlými Episkey hojil drobnější zranění a zastavoval krvácení.
"Zjisti co se stalo a já zatím zavolám k Mungovi", šeptnul Sean do ucha Harrymu a odešel ke krbu.
"Andromedo, uklidni se", naléhal Harry bez ohledu na to, že sám měl chuť řvát jako zvíře. "Musíš mi říct, co se tady stalo. Prosím…" Pohybem ruky přivolal sklenici s vodou a přiložil ji k ústům vyděšené a zraněné ženy. Trochu si svlažila hrdlo a zalapala po dechu, než začala vyprávět.

"Právě jsme se chystali jít do Příčné ulice, jako každou středu. Scházím se tam v Kavárně u Morgany s přítelkyněmi, které sebou také brávají vnoučata…", odmlčela se,aby znovu nabrala dech. "Teddy se tak těšil na kamarády", vzlykla.
"Ano, já vím", těšil ji Harry. "Pokračuj, prosím."
"Ve chvíli, kdy jsem snížila ochrany krbu, abychom se mohli odletaxovat, tak se tam objevili ti muži. Bylo strašné a strašně rychlé!"
Žena se opět zhroutila v pláči a Harrymu hlavou rezonovala její slova 'jako každou středu'. Kdo tak pečlivě plánoval, aby unesl malého chlapce, jehož magická síla je teprve ve vývoji? Tady šlo o jediné. Udeřit na bolestivém místě, a to se povedlo. Harryho srdce krvácelo. Ještě však neztrácel naději. Chlapec je jim mrtvý k ničemu, potřebují ho živého, aby získali to, co skutečně chtějí. Téhle naděje se držel jako klíště a doufal, že malému neubližují.

Jeho počáteční šok, zděšení a zoufalství se uvnitř začalo přetavovat v chladnou, vražednou zuřivost. Bez ohledu na to, že jako Bystrozor by měl nechat pracovat spravedlnost, chystal se těm, kteří by chlapci ublížili, způsobit nepřestavitelná muka před tím, než je zabije. Důležitý je Teddy, na ničem jiném teď nezáleží. Syčivě se nadechl.
"Podle toho kolem je vidět, že jsi jim to neusnadnila", pokusil se o chabou útěchu.
"Já jsem je vůbec nezajímala, Harry. Chtěli jenom malého." Tvář se jí stáhla v grimase bolesti. V tu chvíli se tu už objevili dva lékouzelníci od Svatého Munga, aby se postarali o zraněnou.
"Bude v pořádku. Najdu ho", slíbil Harry a ustoupil stranou, aby udělal místo nově příchozím. Různá diagnostická kouzla, drobné léčebné zákroky; bylo vidět, že Andromedě se daří už lépe, ale stále upírala své zoufalé oči na Harryho. Ten jí pohled oplácel. "Najdu ho", zopakoval pevně.

Jeden z lékouzelníků se obrátil na Harryho. "Jste příbuzný?"
"Ano."
"Bude v pořádku", pokračoval muž, "ale teď ji musíme vzít sebou." Muž se rozhlédl. "Jsou tu další ranění?"
"Ne, děkujeme", řekl Sean, který přistoupil zezadu k Harrymu a stisknul mu rameno. Bylo to uklidňující i povzbuzující gesto zároveň. Harry tak v klidu sledoval, jak se muži postarali o Teddyho babičku a přenesli ji do nemocnice. Sotva zmizeli, otočil se na svého přítele. "Našel jsi tu něco zajímavého?", otázal se prudce a vzduch v místnosti začal vibrovat potlačovanou magií.
Sean měl co dělat, aby zděšením necouvnul. Harryho oči plály tak surovou nenávistí, že bylo naprosto zřejmé, co hrozí. Na obzoru se rýsovala pomsta. Slíbil, že ho bude chránit a tohle by mu to rozhodně neusnadnilo. Ne, když se Harry sám požene do záhuby.
"Hlavně se uklidni, prosím tě", snažil se ho zchladit. "Nejdřív se tu pořádně porozhlédneme, než přijdou další od nás. Jason už určitě spustil poplach."

Harry na něho chvíli tiše zíral, jakoby se jeho mysl vracela z dalekého vesmíru.
"Jo, prohledáme to tu", přitakal tiše, "pak uvidíme. Zatím se nemáme čeho chytit. Snad nám tu nechali nějaké vodítko."
"Počítám, že pokud nic nenechali, určitě se brzy ozvou", přisvědčil Sean. "Určitě něco budou chtít."
Pak se jako jeden muž pustili do systematické prohlídky celého bytu. Za chvíli se k nim přidal i Jason, který si krbem vyžádal vstup. V tu chvíli si Harry uvědomil, že jím vystavené ochrany zabraňují ostatním Bystrozorům, aby se přemístili za nimi. Ve chvíli, kdy změnil dispozice, v bytě se to rázem hemžilo kolegy. Už se k němu řítil i Ron se zděšením ve tváři.

"Kde jsou?!", popadl Harryho za ramena.
"Teddyho unesli. Andromena je už u Munga, bude v pořádku. Vzkaz žádný, zatím", sdělil mu stručně Harry a pevně sevřel jeho ruce. Chvíli tam jen tak stáli, přátelé na život a na smrt. Rozuměli si i beze slov.
"Počkáme, až vylezou z díry a pak jim natrhneme prdel", zavrčel zrzek temně.
Oba věděli, že se odsud nehnou dokud se neobjeví jediná zmínka o osudu malého Teddyho. Únosce bude mít určitě nějaké požadavky a tohle místo je nejjistější základna. Dalším místem kontaktu je ministerstvo, ale tam je vždycky někdo k zastižení. Bradáč už určitě vše organizuje a celé oddělení je v pohotovosti.
Sean k nim přistoupil. "Já jdu podat hlášení a vy to tady pohlídejte, ať ti cápkové", pohybem ruky tam zahrnul zbytek přítomných, "tady z toho neudělají kůlničku na dříví."
"Zabavíme se tím, že tu trochu uklidíme, viď Rone", pousmál se smutně Harry a loktem drcnul do kamaráda.
"Cože? Úklid?", vyjádřil ten své zděšení. V dalších litaniích ho zastavil Sean, když mu sevřel loket.
"Dej na něho pozor", řekl tiše a odkráčel ke krbu, v němž se v mžiku ztratil.

"Bojí se o tebe", oznámil zrzek zcela zřejmé.
"Já vím. Zbytečně", odtušil Harry. "Co Hermiona?"
"Touhle dobou je už asi u Munga u Andromedy. A mamka tam bude coby dup. Andromeda bude v pořádku, uvidíš", dodal.
"Nebude, pokud nenajdeme Teddyho", zavrčel Harry.
"Najdem, kámo, to si piš! Ale nejdřív musíme být trpěliví."
"Počkáš tu se mnou."
"Mám všechen čas světa", odpověděl Ron na otázku, která nebyla otázkou. "Ale nejdřív odsud vypakujem ty ostatní pitomce."
"Jo, dva úplně stačí."
Čas se neskutečně vlekl, když ti dva pochodovali roztržitě po bytě a čekali na jakoukoli zmínku. Cokoliv, co by je posunulo dál. K jejich dobru je třeba říct, že opravdu tu a tam kouzlem odstranili nejhorší škody. Nervozita s nimi cvičila nehorázným způsobem a moc toho nenamluvili. Slova vázla.

ooOoo

Lucius byl rozladěný. Ne, to škrtnout. Byl vzteky bez sebe. Nepřišel. Jak to, že nepřišel! Byl si stoprocentně jistý, že dnes večer ho tu bude mít. Tady, jenom pro sebe. Všechno bylo připravené, všechno bylo dokonalé. Dal si opravdu záležet.
Právě dnes večer chtěl Harryho definitivně přesvědčit, že se rozhodl správně a že nikdy nebude litovat. Nebyl hloupý. Věděl, že i když Harry přistoupil na jeho požadavek, stále měl o něm a jeho motivech pochybnosti. Hodlal je rozptýlit, zaplašit.
Že by se naštval kvůli tomu prohlášení v novinách? U horkokrevného Nebelvíra je to možné. Nebo se stalo něco jiného?
Musel vzít v úvahu, že Potterova práce je nebezpečná, zvlášť v téhle době, a mohlo se stát cokoli. Lucius se rozhodl. Je třeba konat, a obhájit si, co je jeho.
V první řadě Harryho domov. Pokud tam neuspěje, bude kontaktovat Seana Flitwicka.
Ať se děje, co se děje, neunikneš mi, Harry Pottere. Přijdu si pro tebe.


Pokračování příště

33huj

30. března 2012 v 19:40 vabeni moci
"Ať to všechno vezme čert!", zaklel a mrsknul se sklenkou do krbu. Díval se, jak se roztříštila na kousíčky a část střepů dopadla i na koberec. Jednou rukou se opřel o krbovou římsu a druhou rukou zajel pod košili a dotkl se svého znamení.

Luciusi…

ooOoo

Zamračeně zíral do ohně. Čekal, kdy se objeví jeho… nápadník? Milenec? Netušil, jak jejich vztah popsat. Co však věděl bylo, že to, co teď udělal se už nedá vzít zpět. Moc dobře si byl vědom, že Lucius na jeho volání čeká a vysvětlí si ho po svém. Byl čas se konečně rozhodnout. Ale předtím ještě musí Luciovi říct, co mu přišlo poštou.
Po chvíli ucítil jemné vlny magie, které značily příchod hosta. Nebylo to jako běžné přemístění, které bylo provázeno charakteristickým prásknutím. Tohle bylo tiché, skoro intimní. Okamžitě vycítil přítomnost další osoby v místnosti.

Ozvalo se skřípání střepů, po kterých někdo vykročil.
"Zdá se, že večírek už začal", ozvala se trochu ironická poznámka za jeho zády. "O něco jsem přišel?"
Ohlédl se, aby uviděl Malfoye, jak opatrně našlapuje ve střepech směrem k němu. Jejich pohledy se střetly. Muž okamžitě zaznamenal Harryho ztrápený a uštvaný pohled. Mírné rozladění se mu mihlo ve tváři, ale ihned ho potlačil. Harrymu bylo jasné, že čekal úplně jiné přivítání. Povzdechl si, odlepil se od krbu a vykročil svému hostu v ústrety, aby ho přivítal. Lucius natáhl ruku a Harry do ní vložil tu svou. Nechal se přitáhnout blíž, až nakonec skončil v objetí muže, který byl jeho snem i noční můrou zároveň. Nebránil se, jen úlevně položil čelo na Luciovo rameno. Z nějakého důvodu se najednou cítil tak nějak chráněný. To je pocit, který nepociťoval příliš často, a to ani v dětství. Teda hlavně ne v dětství.

"Promiň", zahučel do látky přepychového pláště. "Asi jsi měl trochu jinou představu…" nedořekl svou myšlenku.
"Ach, čteš mi myšlenky?", ozval se pobaveně muž. "Vlastně jsem neočekával, že mně zavoláš už dnes, po naší dopolední rozpravě", přiznal.
"Slyšel jsem, že si si ten výslech pěkně užil", usmál se Harry a opatrně se vymanil z objetí. K Luciově nelibosti, samozřejmě.
"Ani já jsem to neplánoval", vrátil se k původnímu tématu, "ale stalo se něco, o čem bys měl rozhodně vědět." Rukou pokynul směrem ke křeslům u stolku, na němž ležel složený anonym. Po cestě ještě jednoduchým mávnutím ruky odstranil zbytky sklenice, kterou ve vzteku rozbil.
"Teď mě napínáš", prohlásil Malfoy, když odložil svůj plášť na opěradle křesla a elegantně se do něho usadil. Počkal, až se posadí i Harry a pokračoval. "Takže? Co se děje, že to nesneslo odkladu?"

Harry bez řečí rozložil pergamen a kouzlem vyjmul a zabezpečil přenášedlo v podobě pírka. Pergamen pak podal Luciovi. "Tohle tě určitě bude zajímat."
Pak už jen sledoval, jak muž s kamenným výrazem pečlivě pročítá text. Poté zvedl zrak k Harrymu a s temným pohledem, kterým nejdřív probodl pírko, prohlásil: "Tuším, odkud vítr fouká a jaké jsou jejich záměry."
"Ano", podotkl Harry prostě.
Jaké z toho ministerstvo vyvozuje závěry vůči mě?", zeptal se chladně Lucius.
"Ministerstvo žádné, nikomu jsem to neřekl", přiznal mladík. "Teda, ví o tom akorát Ron s Miou."
"Co tedy doporučují tví přátelé?" Lucius stále nedával najevo své pocity, ale Harry podvědomě cítil, že Lucius ve skutečnosti neskutečně zuří.
"Mia sdílí můj názor, že bys o tom měl rozhodně vědět. Taky říkala…", Harry se rozpačitě odmlčel.
"Říkala?", pobídnul ho muž.
"Že se mám konečně rozhodnout", vydechl Harry.
"Rozhodnou ohledně čeho?" Lucius se prostě rozhodl, že to Harrymu ani trochu neusnadní. Ten měl co dělat, aby se nervózně neošíval. Z posledních sil se snažil zachovat tvář.
"Ohledně vztahu nás dvou", vyhrknul prudce se snahou odbít si to co nejrychleji. "V podstatě mi naznačila, že jim svou nerozhodností lezu na nervy."

Lucius se mírně usmál při pohledu na Harryho nepohodlí. Evidentně mu to zlepšilo náladu. Trochu.
"Zdá se, že mi ta dáma mluví z duše. Jak moc ovlivní tvé rozhodnutí tenhle… pamflet?" Znechuceně odhodil pergamen na stůl. "Pořád mi věříš?" Upřel svůj zkoumavý pohled na Harryho tvář.
"Už jsem řekl, že ti věřím. Pořád to platí", vyprsknul Harry trochu popuzeně.
"Můžu tedy doufat, že tvá odpověď bude ano?" Nebezpečně se mu zajiskřilo v očích.
Harry se v tu chvíli červenal jako pivoňka. Byl nervózní a v rozpacích. Nechtěl se dát tak snadno, ale události ho doslova tlačily, aby tuhle hru na kočku a myš definitivně ukončil. "Stejně už to zítra roztroubí novináři", zahučel trochu otráveně připomínajíc tak neplánovaný polibek na ministerstvu, který mu Lucius dal před svědky.
"Není podstatné, co se píše v novinách. Důležité je, co chceš ty." Lucius se pohodlně opřel. "Víš, že tvé rozhodnutí budu respektovat."

"Takže, když se rozhodnu z toho vycouvat, tak mě necháš?", dráždil Harry hada bosou nohou.
Lucius zúžil oči. "Máš v plánu vycouvat?" Opravdu se snažil, aby to vyznělo lhostejně. Harry cítil tichou radost z toho, že ho může škádlit. Nedokázal odolat. Opět se v něm probudila nesmyslný nebelvírský smysl pro risk. Nebo to byl ten adrenalin, který k jejich vztahu neodmyslitelně patřil?
"Neodpověděl jsi mi", připomněl mu zřejmé s hraným výrazem neviňátka.
Lucius si zcela nemalfoyovsky odfrknul. "Nedráždi mě!"
Harry se už neudržel a začal se smát. Všechno nahromaděné napětí se najednou uvolnilo a tryskalo z něho v podobě rozpustilého smíchu.

Lucius se rychlostí útočící kobry vymrštil a natáhl se po smějícím mladíkovi, kterého stáhnul z jeho křesla na zem. V mžiku klečeli proti sobě a Lucius udusil zbytky smíchu svým polibkem. Své ruce pevně sevřel kolem mladého těla a přitiskl ho k sobě. Pocit majetnictví se v něm vzedmul s nebývalou prudkostí. Harry už se nesmál. Jen tiše překvapeně vyjeknul a poddal se vášnivému polibku. Jenom malým kouskem mysli si pogratuloval, že uklidil střepy, a svýma rukama vklouzl muži kolem pasu. Bylo to tak dobré.
"Příliš pokoušíš mou trpělivost", zavrčel Lucius, znovu se přisál na Harryho ústa a jazykem pronikal hluboko do jejich teplých, sametových útrob. Rukama hrubě přejížděl po těle muže, který mu patřil. Navždy. Snažil se ho přitisknout co nejvíc k sobě, ke své erekci, která se hlásila o slovo. Bral si bezostyšně to, co bylo jenom jeho.

Harry už dávno nepřemýšlel, jeho tělo šílelo touhou a on se jí odevzdal. Myšlení bylo tolik přeceňované. Tolik toho muže chtěl. Potřeboval cítil jeho kůži na své, jeho ruce všude po svém těle. A ty jeho nádherné vlasy. Ano! Cítil, jak Lucius sklouzl svými rty na jeho krk a svými polibky útočil na citlivá místa. Harry vydal hluboký hrdelní sten, když zaklonil hlavu, aby mu umožnil snadnější přístup. Merline!
"Jsi můj", šeptal Lucius do jeho rozpálené kůže. "Jenom můj." Prudce mu strhnul košili z ramene, čímž doznalo úhony pár knoflíků, aby se dostal na klíční kost a níž. Putoval svými ústy, dokud se nedostal na místo, kde bylo Harryho znamení. Přisál se na skrytou značku s pocitem vlastnictví, ale to ho neuspokojilo.
"Řekni to", rozkázal tiše a jazykem dráždil poznamenanou kůži. "Chci to slyšet."
"Ano", uslyšel Harry říkat sám sebe.
Lucius ztuhnul, pak zvedl hlavu a svým pohledem se vpil do rozjitřených zelených očí. "Ještě. Chci to slyšet znova", naléhal
"Jsem tvůj. Nemůžu jinak", zašeptal Harry omámeně a sledoval, jak se výraz Luciových očí změnil na triumfální. To ho trochu probralo.

"U Merlina! Netvař se tak spokojeně. Štveš mě", prskal a snažil se odtlačit rukama ze sevření. Marně. Lucius si ho opět pevně přitáhl a Harry uslyšel u ucha tichý smích. "Jsi tak hrdý a paličatý."
"Zneužil jsi mé slabosti", štětil se Harry. Sám si byl až příliš vědom své dětinské reakce.
"Samozřejmě", přiznal blahosklonně Malfoy. "To já dělám."
"Tolik k tomu - tvé rozhodnutí budu respektovat", rýpnul si Harry.
"A ne snad?", zasmál se spokojeně, čímž si vysloužil mladíkovo nerudné zabručení.
Lucius se mírně odtáhl, aby viděl Harrymu do tváře. Bavil se pohledem na zakaboněného mladíka a užíval si své vítězství.

"Měli bychom přestat, nebo si tě vezmu přímo tady na podlaze", prohlásil s divokým zablýsknutím v očích. Uvolnil objetí, vstal a Harryho táhnul sebou nahoru. Ten měl trochu problémy udržet se na nohou, ale rychle se vzpamatoval a ustoupil zpět ke svému křeslu. Myslel si, že Lucius využije situace, o to mu přece šlo, ne? A nechtěl si přiznat, že ještě před chvílí by mu dovolil úplně všechno.
"Spontánnost tě děsí?", zeptal se laškovně, aby zamaskoval svou potřebu vzpamatovat se z vášnivé etudy.
"Jako Malfoy si musím udržovat jistou úroveň", usmál se Lucius. "Jenom ty mě dokážeš donutit, abych se choval naprosto nedůstojně."
"Rádo se stalo", odtušil Harry a praštil sebou do svého křesla. Přitáhnul si lehce poškozenou košili k tělu a dal si nohu přes nohu, aby ukryl stále ještě patrnou erekci. Doufal, že Lucius má stejný problém, ale ten byl ovšem předobrazem dokonalosti. Jak může takhle snadno přestat! Do háje!

Lucius chvíli ze svého křesla Harryho bedlivě sledoval. Spokojenost z něho jen odkapávala, což Harryho samozřejmě dost hnětlo.
"Teď, když jsme si konečně ujasnili náš vztah", promluvil po chvilce ticha a neodpustil si významný pohled, "rád bych se vrátil k tomu dopisu. Chceš se mne na něco zeptat?"
"Ty bys mi prozradil něco o svých tajných aktivitách?", podivil se upřímně Harry, obočí mu vylétlo až do vlasů.
"Samozřejmě", prohlásil muž s blahosklonností krále. "V rámci možností cokoli", dodal, čímž vyvolal úsměv svého partnera.
"No jasně", protáhnul pochybovačně Harry. "Upřímně? Myslím, že s ohledem na mou práci, mi spoustu věcí říct nemůžeš. Ale chápu to."

"Nejsem beránek boží a nikdy nebudu", připustil Lucius. "Všechno, co podnikám, podporuje především mé vlastní zájmy. V zásadě však nejdu proti zájmům ministerstva. Pouze některé mé metody jsou řekněme trochu… neortodoxní."
"Jde o lidské životy?", zeptal se opatrně Harry.
"Všichni ti, kteří pro mne pracují, to dělají dobrovolně. Věř mi, že výhody, které jim z toho plynou, mnohonásobně převyšují možná rizika."
"A co životy těch, kteří ti stojí v cestě?", neodpustil si další dotaz na tělo.
"Nikdy neútočím první, pokud tě to uklidní. Ale to je až ta poslední možnost, ke které jsem se naštěstí už léta nemusel uchýlit. Nikdy nepodceňuj sílu a moc peněz", usmál se trochu samolibě Lucius. "Řekl bych, že mám jisté přesvědčovací schopnosti."

Harry si na malou chvíli zakryl oběma rukama obličej. "Myslím, že informací mám víc než potřebuju."
"Neohrozím tebe, ani tvé přátele. Respektuji i tvou práci. Jenom nevím, jestli bude tvé okolí respektovat mne."
"Tenhle problém jsem řešil taky, ale došel jsem k závěru, že do mého soukromí nikomu nic není", prohlásil rozhodně Harry.
"Myslíš kromě Denního věstce? Přinejmenším máš možnost otestovat, do jaké míry máš privilegia hrdiny a osvoboditele", usmál se Lucius.
"To je něco, čemu bych se rád vyhnul", připustil svou obavu Harry. Odjakživa strašně nerad využíval svého postavení a pověsti.

"Co uděláš s tímhle? Doufám, že nehodláš nějakém záchvatu nebelvírské statečnosti použít to přenášedlo?" Lucius se opět zaměřil na dopis a pírko. "Předpokládám, že ty a tví přátelé jste pochopili, že je to jen past."
"Nebelvír neznamená nezbytně šílenec", bránil se Harry. "Samozřejmě tu věc zničím dřív, než se stane nějaký malér."
"Skvělé", ožil Lucius. "Můžeme to udělat hned? Peří ohromně hoří", prohlásil s úsměvem baziliška. Harry se proti své vůli musel zasmát.
"Jen si posluž", vybídl Lucia a ten s neskrývaným potěšením vytáhl svou hůlku a vykonal dílo zkázy.
"Někdy reaguješ nečekaně nebelvírsky", řekl Harry nahlas svou myšlenku.
"Ehm…, myslím, že to od tebe budu brát jako lichotku", prohlásil Lucius s nečitelným výrazem, ale oči mu jiskřily.

"Můžu mít ještě otázku?", obrátil list Harry.
Lucius ho gestem vybídnul k pokračování.
"Proč jsi mi tu vzpomínku vlastně potlačil?", zeptal se na něco, co ho už nějakou dobu nenechávalo v klidu.
"Já myslel, že je to víc než jasné", podivil se muž. "V té době jsi ještě ani netušil, co se kolem děje a v jakém jsi ohrožení. Pokud bych tě ode mne nechal odejít s vědomím, že jsem na tebe použil černou magii a v kombinaci s tvou horkou hlavou, pravděpodobně bych skončil v Azkabanu, než bych řekl … cokoli." Luskl prsty levé ruky.
"Trochu přeceňuješ moji impulzivnost. Popravdě, sám netuším, jak bych tenkrát reagoval", přemýšlel Harry nahlas.
"To už teď nezjistí nikdo", zafilosofoval Malfoy.
"Tím vínem jsi mě omámil, že?"
"Omámil, je příliš silné slovo. Víno bylo lehce říznuté anestetickým lektvarem. Potřeboval jsem trochu času, abych mohl provést rituál, aniž bys mi v tom zabránil. Navíc trochu utlumil bolest, která je s tím spojená", přiznal bez obalu Malfoy.
"Zdá se, že jsem trestuhodně neopatrný. V tu chvíli bys mě mohl klidně zabít, a já bych ti ani nestihl poděkovat", podivoval se Harry vlastní, zcela nečekané naivitě.
U Lucia to vyvolalo smích. "Nechtěl jsem tě zabít."
"Očividně", odpověděl Harry slovy svého mistra lektvarů. Pak mu přišla na mysl myšlenka, která vyvolala jeho úsměv. "Napadlo mě, že pokud všem svým milencům vymažeš paměť, vyhneš se tak trapným ránům. Měl by sis to patentovat jako zlepšovák."
Luciovi se ve tváři mihnul pobavený výraz. "Někdy uvažuješ nečekaně zmijozelsky."
"Myslím, že to od tebe budu brát jako lichotku", vrátil mu Harry.

"Jsem neodolatelný lichotník", ušklíbnul se Malfoy a vstal ze svého křesla. "Myslím, že je čas, abych odešel. Máš toho dost za tebou, potřebuješ si odpočinout."
"Budeš mi teď dělat i chůvu?", zasmál se Harry a s lehkým údivem sledoval, jak si Malfoy přehazuje plášť přes ramena. No to mě podržte, on to myslí vážně!
"Domnívám se, že jsi příliš svéhlavý na to, aby ses nechal komandovat. Bylo to jen doporučení."
"Už fakt odcházíš?", zeptal se Harry zmateně a sledoval, jak muž vykročil ke krbu. "Ani jsem ti nenabídnul nic k pití", přiznal trochu v rozpacích a také vstal. Merline, to je trapas! Vůbec jsem si to neuvědomil!
"Já jsem průběhem své návštěvy nanejvýš spokojený. To, co jsem chtěl, jsem získal", ubezpečil ho Lucius. "Ale pokud s tím máš problém, můžeš mi to vynahradit jinak." Vztáhnul svou ruku v pobídce, aby přistoupil blíž.

"Jak?", chytil se Harry a vydal se k němu. Lucius se sklonil a Harry mu, ke svému vlastnímu překvapení, zcela přirozeně nabídl svá ústa. Lucius ho velmi jemně políbil na rozloučenou.
"To bylo ono?"
"Ne", usmál se mnohoznačně muž. "Přijdeš za mnou na Malfoy Manor a dáš mi nejen slovo, ale i sebe. Budu tě čekat zítra u večeře."
"Co když nepřijdu?", popadl Harryho náhlý záchvat furiantství.
"Dojdu si pro tebe", prohlásil muž s lehkým náznakem výhrůžky.
"Mizero", vyprsknul mladík popuzeně.
"Miluješ mě", prohlásil s ozbrojujícím sebevědomím Lucius a nabral si hrst letaxu z nádobky na krbu.
Harry něco nesrozumitelně zabručel. "Radši už jdi", dodal nakvašeně.
Lucius se pobaveně zasmál a zmizel v zelených plamenech.

32g

30. března 2012 v 19:40 vabeni moci
Harry chvíli na sovu na svém stole konsternovaně civěl. Neznal ji, nepatřila nikomu z jeho přátel, a nebyla to ani sova ministerská, ty vypadaly vždycky tak důležitě. Pravděpodobně to byla jedna z oficiálních poštovních sov. Tahle jenom postávala, vracela mu upřený pohled a natahovala k němu svou nožku. Když hned nereagoval, nervózně vykroužila malé kolečko na jeho stole a netrpělivě houkla, jakoby jí její břemeno bylo nepříjemné a chtěla se ho rychle zbavit. Harry ucítil podvědomé zježení chloupků na šíji. Zapracoval jeho šestý smysl?
Ze zírání ho vytrhnul pobavený hlas Jasona. "Snad si se nezamiloval? Je to jenom sova, Harry. Vezmi si poštu a nech ji jííít", protáhl škádlivě za tichého pochechtávání Sanderse.
Harry se jim vrátil vlčí úšklebek. Mezitím osvobodil sovičku od jejího úkolu a poštu si rychle šoupnul do zadní kapsy u kalhot.

"Ty si to nepřečteš?", podivil se Sanders.
"Lechtivá pošta se čte v ústraní, tupci. A nikde o tom nemluvte, my svou lásku tajíme", prohlásil s významným úsměvem. Už se rozhodl to přečíst později a svoji skrytou obavu si nechal radši pro sebe. Třeba se nic neděje a on by už vypadal trochu paranoidně.
"Jééé, tak to je škoda! Měl jsi to říct dřív", zavýskal Jason, "mohli jsme se sní aspoň seznámit. Tak hezky ti zatančila a teď už je fuč", prohlásil s hraným zklamáním. "To byla milostná předehra? Chci znát detaily!" Zatvářil se dychtivě a Harry se zasmál.
"Řekni, Harry", přisadil si Sanders, "byla to ta sova nebo ten sova?"
"S vámi se tak budu bavit o svých intimních záležitostech, šťouralové", odbyl je Harry a nonšalantně mávnul rukou. "Sláva Merlinovi za Seana. To je kolega! Tichý a diskrétní, hotový poklad."
"Ale Harry", zakňoural teatrálně Jason, "já jsem přece taky diskrétní. Hrob je proti mně kecálek, vážně!"

"Kuš! Jo, když už jsme u toho, kde je vlastně Sean? Neměl být dneska v práci?" Uvědomil si, že přítele dnes vůbec neviděl.
"Flitwick si vzal dva dny volna. Z rodinných důvodů", oznámil Sanders bez většího zájmu jen tak na půl huby, ani nezvedl hlavu, protože už se zase začal soustředěně přehrabovat ve svých dokumentech.
Dva dny? Harry si pomyslel, co tak důležitého se muselo stát, že Sean tak narychlo odcestoval za rodinou. Doufal, že nic vážného a on se brzy vrátí. Ve světle toho, co se v poslední době děje, měl radši o svých přátelích přehled.
To ho vrátilo k tomu, co chtěl udělat. Rychle naškrábal vzkaz na ministerský oběžník a jednoduchým pohybem hůlky ho poslal Hermioně. Chtěl se s nimi dnes sejít a promluvit si o kryse a navíc… V kapse měl dopis. Vědomí o něm ho doslova pálilo, protože ho svíralo tušení nepříjemností.

Na odpověď nemusel čekat dlouho. Téměř obratem mu Mia poslala odpověď. Po práci se všichni tři sejdou u nich doma. Harry se ještě chvíli snažil soustředit na práci, napsal vyjádření k jednomu banálnímu případu a začal se chystat k odchodu.
"Nezajdeme někam na sklenku?", zeptal se Sanders, když společně vycházeli ze dveří.
"Dneska ne, promiň", usmál se omluvně Harry, "jsem pozvaný k Weasleyům. Snad někdy jindy, platí?" Mávnul na něho a vyrazil chodbou rychle pryč, čímž mu uniknul kolegův zkoumavý pohled.

ooOoo

"Ahoj, Harry!", vítala ho Mia, když dorazil k nim domů. "Právě se chystáme jíst a čekáme jenom na tebe." Zahihňala se a pošeptala mu do ucha: "Spěchejme. Hladový Ron je nesnesitelný Ron."
Když vstupovali do jídelny hihňali se oba, a když je stihlo Ronovo nedočkavé - kde jste tak dlouho - rozřezali se k jeho nelibosti naplno.
"No, no, tak vtipnej zas nejsem", zabručel od stolu. "Ahoj, kámo", pokračoval plynule, "tak co bylo tak naléhavé?"
"Potřebuji s vámi rozebrat pár věcí a jsem právě v situaci, kdy o tom nemůžu mluvit s kde kým."
"O tom jsem s tebou taky chtěla mluvit, Harry", ozvala se Mia, která stojíc mezi dveřmi dirigovala přesun talířů a mís s jídlem na stůl. "Zdá se, že někdo z tvého okolí vynáší informace."

"Jak je možné, že ty vždycky hned víš, co mě pálí?", užasnul Harry a hned čelil Miinu útrpnému pohledu.
"Používám mozek", oznámila mu mile, když se sesunula na židli. "Takže, pánové, dobrou chuť. O nepříjemných věcech se pobavíme až potom."
Bez protestů se chopili příborů a pustili se do jídla, které probíhalo v celkem příjemné atmosféře, pomineme-li, že Ron se pokoušel zavést řeč na famfrpál a Hermiona na něho vrhala otrávené pohledy. Harry se tím docela bavil s příjemným vědomím, že některé věci se prostě nemění. Nikdy.

Později seděli kolem malého stolku, pili kávu a vášnivě diskutovali na téma, které Harryho v tuhle chvíli tlačilo nejvíc.
"Takhle se nikam nedostaneme, protože jsme většinu lidí už vyloučili", povzdechl si Harry.
"No dobře", připustil Ron, "ale mně z toho prostě vychází, že je to někdo z ministerstva. Co ti, co s nima sedíš v kanceláři?"
"Tomu se mi nechce věřit", odporoval Harry.
"Jistě Harry, ale nezlob se", vložila se do toho Mia, "ale my je neznáme tak dobře jako ty, tak si můžeme dovolit pochybovat. Vezmeme to popořadě, co Jason? Několikrát si se zmínil, že po tobě vyjel." Harry si povzdechl.
"Jason je sice sexuální loudil, ale z jeho strany je to jen takové laškování. Nemyslí to vážně", uvedl Harry na obranu kolegy.
"Ale říct by si dal, co?", zasmál se Ron a jeho manželka ho pleskla po rameni.
"Asi jo", připustil Harry, "ale to není důvod, aby se mi snažil uškodit. Navíc věděl, že s Mathiasem to stejně neklape. Na tohle je neskutečně vnímavý."

"Tak popojedem. Další je Sean", pokračoval Ron ve výčtu. "Mohl by?"
"Sean v žádném případě", ohradil se ihned Harry. "Nemůžu vám říct proč, protože je to jeho osobní věc, ale mám jasné indicie, že ten by mě nezradil." Harry si pomyslel, že kdyby nevěřil Seanovi, nemohl by věřit ani Luciovi. A v jeho případě se rozhodl plně důvěřovat. Proč by jinak riskoval s rituálem MEUS, když existuje spousta jednodušších způsobů… Z praxe bystrozora už dávno věděl, že nepozorovaně někoho chránit je mnohem těžší, než tajně uškodit. Proto to má spravedlnost tak těžké.
"Jsi si tím úplně jistý?", zeptala se Mia starostlivě.
"V jeho případě jsem si jistější než u Jasona", řekl Harry ztěžka.

"Poslední je ten nový a tady bych byl opatrný", prohlásil zrzek. "Musíš uznat, že ani ty o něm příliš mnoho nevíš."
"Řeknu ti, co o něm vím", začal Harry jako ve škole. "Přišel ze severu, dělal spojku mezi pevninou a Azkabanem. Je snaživý, ctižádostivý, poměrně schopný bystrozor. Jo, a má dívku, se kterou se chystá oženit", dodal rychle.
"Člověk, který se chystá ženit, by si nedělal problémy v práci", namítla Hermiona.
"Fajn, ale stejně si ho budeme držet v rezervě. Jeden nikdy neví. V každém případě se tam před nikým radši nezmiňuj o tom, co a s kým děláš ve svém osobním životě", prohlásil Ron. "Uvidíme, jestli se někdo prozradí. K ničemu lepšímu jsme nedošli".

"No to bych rád, kdyby se po ministerstvu nepromenádoval jistý Malfoy a neobtěžoval mě přímo na chodbě", vyhrknul Harry.
"Nekecej! To vážně udělal? Kdy? Jak?" Ron vykulil oči a Mia se snažila celkem neúspěšně zamaskovat úsměv.
"Dneska ráno", zabručel Harry a bezradně rozhodil rukama.
"Aha, dnes ráno. Tak to je důvod, proč jsme o té senzaci ještě neslyšeli", odtušila Mia. "Co ti provedl?"
"Hm, zítra se o tom zřejmě dočtete v novinách. Políbil mě", přiznal Harry a snažil se potlačit červenání.
Jeho přátelé se po sobě s úsměvem podívali. Harry to zaregistroval. "U Merlina, lidi, vždyť o nic nejde!"

Hermiona se začala smát. "Já myslím, že Malfoy by s tím nesouhlasil. Jak jste spolu vlastně daleko?" V očích jí svítily zvědavé jiskřičky a ani se to nesnažila skrýt.
Harry se nepohodlně zavrtěl.
"Lucius si myslí, že mu MEUS dává na mě právo", prohlásil s kapkou spravedlivého rozhořčení.
"To mě u něho nepřekvapuje. Ale jak to cítíš ty, Harry? Myslím, že on čeká na tvůj krok", vyslovila kamarádka své mínění.
"Mě nepřipadá, že by se nějak zvlášť zdráhal. Neustále ho mám za zády."
"Malfoy je typický lovec. Vyčkává, pokouší, klade pasti", pokračovala. "Ale myslím, že ti od něho skutečné nebezpečí nehrozí."
"Nehrozí? Víš, jak dokáže být nepříjemný a vzteklý?", vyprsknul Harry.
"Stejně jako ty", vrátila mu tvrdě smeč. Ron upíjel svou kávu a sledoval výměnu mezi svou ženou a jejich kamarádem. Čekal, kdo vyhraje. Z jeho pohledu to bylo zatím půl na půl. Áááá, vypadá to, že Harry ustupuje.

Harry si povzdechnul. "Vlastně on… Je to docela osvěžující. Víte, kolik jsem už poznal podlézavců, uctívačů a vyžírek? A Mathias se mě dokonce bál", dodal trpce.
"To je pochopitelné. Vždycky to tak bylo", uznala Mia.
"Jo, ještěže mám vás. Aspoň vy jste normální", povzdechnul si.
Ron se zachechtal a poplácal ho po rameni. "To proto, kámo, že tě známe už tak dlouho a víme, že umíš být taky pěkný pitomec."
"Díky za upřímnost, to se cení", zašklebil se Harry a vrátil mu plácnutí.
"Víte, Lucius a já, připadá mi, že jsme oba dva moc horkokrevní a tvrdohlaví. Nějak si nejsem jistý, že my dva spolu, že to bude fungovat",
"Já myslím, že ano", oponovala mu kamarádka. "I když nejsem jeho největší fanynka, myslím, že se k sobě skvěle hodíte. On ti může být oporou jako rovnocenný partner, který tě nepotřebuje k tomu, aby něco znamenal, nebo se dokonce obohatil", ušklíbla se. "A naopak, ty jsi přesně ten člověk s odpovídajícím postavením ve společnosti, které lahodí jeho pýše, a navíc jsi se svou povahou asi jediný, kdo ho dokáže stáhnout z jeho výšin mezi obyčejné smrtelníky. To ostatní prostě musíš risknout."

Harry chvíli tiše hleděl na desku stolku. Hermiona jenom říkala nahlas to, co sám věděl. Navíc nemohl popřít jiskření a přitažlivost, která mezi nima byla. Lucius ho pekelně přitahoval. Mimoděk si vzpomněl na Sandersova slova. Démon v lidském těle. Výstižné. Musel se zhluboka nadechnout, protože jeho tělo mimoděk začalo reagovat. Sakra.
"Takže?", zvedla tázavě obočí Mia a vytrhla ho z krátkého snění. "Na co vlastně čekáš? On už vstřícný krok udělal. A podle toho, co říkáš, ne jednou. Rozhodni se, ano nebo ne."
Její stanovisko bylo překvapivě pevné.
"Přece za ním nemůžu jít a jen tak mu říct…", nedokončil, ale jeho oči mluvily samy. Merline, připadám si jako huberťák!
"Ty má svatá dobroto, Harry! Ty jsi ale paličák", protočila kamarádka oči. "Pokud ho nechceš ve svém životě, řekni mu to. Nakonec to bude muset respektovat." Pak mrkla na svého manžela a pokračovala. "A pokud ho chceš, nemusíš říkat nic. To se dá vyjádřit i jinak, ne?" Spiklenecky se usmála.
Ron se tiše zasmál při pohledu na svou ženušku. "Jo, přesně tak. Víš, kolikrát jsme se s Miou zhádali? Věř mi, něco o tom víme." Pak trochu zvážněl. "Hlavně kašli na to, co si myslí ostatní. Je to tvůj život, tvoje rozhodnutí."
"Nemůžu než souhlasit", připustil Harry, "ale není to snadné. Vám by to nevadilo?", vyjádřil svou skrytou obavu. Oba se na něho podívali jako na blázna.
"Jo, jasně. Už mlčím", zasmál se Harry.

"Ale mám tady ještě jednu věc", zamračil se Harry a vytáhl dopis. Pak se podíval na svou kamarádku a zaváhal. "Možná bys měla… Nechci ohrozit tebe a tvé dítě. Nevím, co v tom je."
"Oh", vydechla překvapeně Mia. "Kdy ti to přišlo?"
"Dnes odpoledne. Dnešek byl vůbec den plný překvapení. Ostatně jako několik posledních týdnů."
Hermiona se opatrně zvedla od stolu a vykročila ke kuchyni. "Takže pro tvůj klid jdu pro koláč a vy dva buďte opatrní", vyhlásila a zmizela za dveřmi.
"Tak to otevřem", navrhnul Ron a vytáhnul svou hůlku. Harry ho následoval. Stoupli si nad stůl a Harry opatrně rozevřel složený pergamen. Nestalo se nic, jenom… Ze záhybů vyklouzlo modrozelené pírko a začalo se snášet k zemi. Harry ho chtěl nejdřív instinktivně zachytit, ale v mžiku mu došlo, že se toho nesmí dotknout. Vlastně současně s varovným výkřikem ze dveří kuchyně, který vydala nakukující zvědavá kamarádka.

Harry konsternovaně zíral, jak se pírko snáší k zemi, jenom udělal dva kroky stranou. Ron hned použil pár kouzel na pergamen, ale nezjistil nic podezřelého. Ale s naprostou jistotou všichni věděli, že barevné pírko je přenášedlo. Harry ho kouzlem přemístil na stůl a zajistil ochrannou bariérou, aby se ho nikdo nedopatřením nedotknul.
"Do prdele, to bylo chytrý", vydechl Ron.
"Že jo?", souhlasil Harry. "Vůbec jsem netušil, že v tom je něco přibaleného. Bylo to tak nečekané. Kruci! Málem jsem se toho dotknul!" Byl zděšený a naštvaný sám na sebe.
"Klid, Harry. Instinkty bystrozora zafungovaly, tak nejanči", zklidnila ho Mia a mísou nakrájeného koláče v ruce. "Už můžu ke stolu?"
"Můžeš, je to zabezpečené a dopis je v pohodě", ubezpečil ji Ron.
"Tak si to přečteme, ne?", navrhovala dychtivě, když se hrnula ke stolu. Bouchla s mísou o desku stolu a nedočkavě se nahnula nad pergamen, společně s těmi dvěma. Začetli se.


Pane Pottere

Po přečtení dnešního článku v Denním věštci, kde jsem se dočetl o jistém zájmu pana Malfoye o vaši osobu, jsem dospěl k rozhodnutí, že nemohu mlčet.
Jsem nucen vás důrazně varovat před tímto člověkem, protože by vás mohl velmi nepříjemně kompromitovat.
Pominu-li jeho aktivity před pádem Vy-víte-koho, jsou tady ještě další věci, které byste oněm měl určitě vědět. O jeho nekalé činnosti v podsvětí nejen v Británii, ale i ve Francii, které nejsou zcela podle regulí. Ten muž je nesmírně nebezpečný. Touží po moci a nezastaví se před ničím. Je to skvrna na kouzelnickém světě a proto vám přátelsky radím, abyste se mu raději obloukem vyhnul. Využije vás!

Předpokládám, že budete chtít znát více podrobností, které si nedovolím sdělit tímto způsobem, proto přikládám přenášedlo. Věřte, že skutečnost je vskutku děsivá. Přijďte. Přijďte a já řeknu všechno, co vím. Budu vás očekávat.

Váš neznámý přítel


"Kurva!", zaklel Harry současně s Ronovým "do prdele!"
"Souhlasím", vydechla Mia.
Chvíli zírali střídavě na sebe navzájem, na pergamen, na pírko. Harry si položil obličej do dlaní.
"Bůh mě nenávidí", prohlásil dutě.
"Není to bůh, kdo tě nenávidí, Harry", opravila ho Mia.
"Tohle spíš vypadá, že někomu leží v žaludku Malfoy", prohlásil zrzek.
"A nebo má někdo strach, aby se Malfoy dostal k Harrymu dřív než oni", vynesla významně Hermiona. "Co říkáte? Otrávení Mathiase, velmi výmluvný článek v novinách a teď… ten anonym."
"To by ovšem znamenalo, že to všechno souvisí s těma debilníma svícnama a tím francouzským otrapou", zavrčel Harry.

"Harry", položila Mia svou dlaň na Harryho předloktí. "Jsi si jistý Malfoyovou nevinou?"
"Nevinou? Malfoy?", ušklíbnul se Harry. "Zkus položit otázku jinak, prosím."
"Heh", odfrkla. "Nepřeháněj. Víš, jak to myslím!"
"Jo, jsem si jistý", přiznal. Aspoň doufám, že mám pravdu. U Merlina!
"Tak tohle znič. A každém případě bys ho o tom měl informovat", doporučila mu vážně.
"S tím souhlasím, kámo", objal Ron Harryho kolem ramen. "Tohle", ukázal na pergamen, "je odporný svinstvo. Taky si nemyslím, že je Malfoy anděl, ale má právo se bránit. A navíc, je ti jasný, co se stane, když použiješ tu věc?" S odporem ukázal na pírko.
"Je to jasná past", prohlásil pevně Harry. "Kdo ti pošle přenášedlo a neurčí dobu setkání? To tam jako bude čekat ve dne v noci, dokud se neuráčím přijít? Nesmysl. Navíc jsem se měl vlastně dotknou toho pitomýho brka hned po otevření. Málem se to i stalo! Ten text je už jenom pojistná návnada."
"A když tohle všechno nevyjde, ještě je tu šance vrazit klín mezi tebe a Lucia. Zasít nedůvěru", přidala Hermiona. "Vlastně je to promyšlené do posledního detailu."
"No vždyť říkám, svinstvo", přisvědčil Ron.

"Zdá se, že mám opravdu o čem přemýšlet", řekl Harry zadumaně a pohlédl na své přátele. "Díky, že jste mi pomohli. Já si to teď zabalím a půjdu domů." S povzdechem pírko opatrně zabalil zpět do pergamenu, kouzlem zajistil proti otevření a šoupl zpátky do kapsy.
Pak už se rychle rozloučili a Harry se odporoučel domů.
Ten zatracený anonym hodil na stolek v salónku, zapálil v krbu a nalil si sklenku. Chvíli si pohrával s tekutinou tím, že ji roztáčel a pak v náhlém popudu do sebe kopnul celý její obsah.
"Ať to všechno vezme čert!", zaklel a mrsknul se sklenkou do krbu. Díval se, jak se roztříštila na kousíčky a část střepů dopadla i na koberec. Jednou rukou se opřel o krbovou římsu a druhou rukou zajel pod košili a dotkl se svého znamení.

Luciusi….

31hhhhggg

30. března 2012 v 19:36 vabeni moci
Lucius vztekle mrštil novinovým výtiskem do krbu a pomstychtivě sledoval, jak ho pohlcují plameny. Mizerní novináři! Měl chuť někomu zakroutit krkem nebo něco roztřískat, ale s vypětím sil se ovládnul. Tak se aspoň těšil představou, že ten pisálek i s pachatelem se taky škvíří a s řevem svíjejí v plamenech, ale byla to nedostačující náhražka. Pouhá fantazie.
Byly chvíle, jako tato, kdy nečekaně litoval svého rozhodnutí žít životem úctyhodného kouzelnického aristokrata. Měl chuť vraždit. Nebo takové Crucio… To by taky nebylo špatné. Zatvářil se tak, že výraz v jeho obličeji by spolehlivě odradil i masového vraha.
Tamtu životní etapu však uzavřel a udělal za ní tlustou čáru. Další šanci by už nedostal a pak… byl tu Harry. Nikdy by nic takového neakceptoval a to by zničilo jeho plány.

Předevčírem mu vrátil jeho vzpomínku. Nebyl hlupák, tušil, že Harry se bude vzpírat. Nicméně se neubránil drobnému… rozladění. Ano, to je ten výraz. Drobné rozladění. Nepřišel, ani ho nezavolal. Představy, co by následovalo, byly víc než lákavé.
Ale jak už bylo řečeno, víceméně s tím počítal. Navíc, dobývání zpupného nebelvíra bylo tak zábavné, užíval si to. Ale nemělo by to trvat příliš dlouho. Lucius neoplýval přílišnou trpělivostí. Chtěl Harryho tady, ve své posteli. Byl jeho a Lucius se ho nehodlal vzdát.

Ten novinový článek jeho rozpoložení jenom znásobil. Moc dobře věděl, odkud vítr fouká. Byla to práce Gilberta Morcerfa. Nejen, že chtěl Harryho Pottera zasáhnout na citlivém místě, tím že se zavraždí jeho milence, při tomto slově Lucius temně zavrčel, ale navíc chtěl zdiskreditovat Malfoye jako možného pachatele, aby mu k Potterovi ztížil přístup. K Luciově potěšení však ten nýmand neměl ani tušení, jak blízko se k němu už dostal. Tohle všechno byly jenom mocenské hry a Lucius je víc než chápal. Sám s nimi měl mnoho zkušeností. Neměl však rád když si někdo hrál s ním. Zuřivě zatnul pěsti.

Naštěstí Rockwell přežil. Upřímně, kdyby zemřel, příliš by mu to nevadilo, aspoň by se konečně přestal kolem Pottera motat. Ale nebelvír byl ke svým přátelům velmi ochranářský a tohle by ho značně rozhodilo. A to nechtěl.
Právě to spojení mezi Rockwellem a Potterem, které v těch novinách rozmázli, ho vlastně štvalo nejvíc. Lucius o sobě věděl, že je velmi majetnický, ale rozhodně to nepovažoval za chybu. Malfoy prostě vždy chrání, co mu patří. Tak to je. To, že byl Harry veřejně spojován s někým jiným, velmi nepříjemně brnkalo na jeho nervy.

Lucius se odtrhnul pohledem od plamenů v krbu. Z jeho úvah ho vytrhla ministerská sova, která neodbytně ťukala zobákem na okno. Mávnutím hůlky se okno otevřelo a ta opeřená koule vtrhla dovnitř a zcela nedůstojně přistála na stole v jeho snídani. Odporné, ale stejně už neměl na jídlo ani pomyšlení.
Odebral si příchozí poštu a netrpělivým pohybem ruky vyprovodil tu drzou potvoru ze svého domu. S chladným výrazem v obličeji rozložil pergamen. Oh, jaké překvapení. Má se laskavě dostavit na ministerstvo, oddělení bystrozorů, kvůli svědecké výpovědi.
Lucius moc dobře věděl, že je to jen kulantní označení skutečnosti, že bude nepochybně čelit obvinění z pokusu o vraždu. Zmačkal kus pergamenu v jedné ruce a odhodil ho na stůl.

Nebylo to nic nového. V kouzelnické společnosti se na něho stále většina dívala skrz prsty, musel si přiznat, že ne zcela neoprávněně, a na tento přístup byl zvyklý. Docela se těšil, jak se jejich argumenty roztříští o jeho naprosto neprůstřelné alibi na včerejší den. A pokud by ho chtěli obvinit z najmutí vraha, museli by to dokázat. Nemožné.
Budiž. Je třeba jít a obhájit své pozice. To znamená hlavně přesvědčit svého milence - a z toho nesleví, že s tím atentátem nemá nic společného.

ooOoo

Harry rozmrzele šlapal po dlažbě ministerstva. Před chvílí četl dnešní tisk a byl, mírně řečeno, nakrknutý. Tušil, že za tohle nadělení může děkovat tomu ošetřovateli. Byl u výslechu a pak viděl, jak za Mathiasem přišel Harry, coby přítel. Každý srpec dobrý, ne? Přemýšlel, jestli by na něho neměl podat stížnost za neprofesionální chování.
Ne, že by to nečekal. Koneckonců je neustále oblíbeným tématem drbavých plátků. Jenom opět podcenil sílu tisku. Článek se zmiňoval i o Luciovi, se kterým byl viděn, a i když nic přímo nenaznačil, nejevil se v nejlepším světle. Navíc, ještě nebyl připravený zveřejnit svůj vztah s ním, ať už byl jakýkoli. A jak zareaguje sám Malfoy? To opravdu netušil.
Z toho přemítání ho začínala bolet hlava.
A navíc má dnes běžnou pochůzku, což by za normálních okolností bylo fajn, jenže dnes bude zase oblíbeným terčem dotěrných zvědavců a čumilů. No bezva.

Největší starost měl o své blízké a přátele. Útočník mohl udeřit kdekoli a on se cítil bezmocný. To ho deprimovalo. Nevěřil, že by to byla Malfoyova práce. Ne, že by toho nebyl schopen, na to ho znal příliš dlouho. A Mathias mu ležel v žaludku. Ale právě protože ho dobře znal, věděl, že pokud by se Malfoy rozhodl ho odstranit, neotrávil by ho. Pravděpodobně by ho zabil osobně a ohromně by si to užíval. A navíc, dnešní Lucius byl jiný, aspoň tomu pevně věřil. I když mu většina vnucovala známé pravidlo, že lidé se tak snadno nemění. Do háje se všemi pravidly.

Včera, když byl na návštěvě u Andromedy, setkal se tam i s Miou. Ta už samozřejmě věděla, co se stalo a projevovala o jeho přítele upřímnou starost. Vysvětlil jí i Andromedě, jak se věci mají a vyjádřil i své obavy o jejich bezpečí. Potom ve spolupráci s Miou posílili magické ochrany domova Andromedy a Teddy jim v tom se svou dětskou hůlkou nadšeně pomáhal. Chvílemi to bylo skutečně k popukání. Potom se přesunul s Hermionou k nim domů a to samé tam zopakovali. Dlouho se však nezdržel, protože pokračoval dál k Weasleyům, Nevillovi a ostatním. Nejvíc práce mu dal Georgův obchůdek, protože je veřejný prostor, přístupný komukoli. Byla to fuška, ale víc udělat nemohl. S další otravou už příliš nepočítal, nepřítel zřejmě nezopakuje stejný neúspěch, ale pro jistotu všechny opakovaně důrazně varoval. Teď už mu nezbývalo, než doufat, že si se zbytkem už poradí sami.

Doslova vletěl do své kanceláře, kde na něho už čekal Jason, se kterým měl dnes pochůzku. Mávnul mu na pozdrav a snažil se ignorovat noviny, které držel v ruce. Naštěstí k tomu nic neřekl, dokonce ani nevrhal významné pohledy. Jo, Jason byl skutečný přítel, který věděl, kdy je vtipkování krajně nevhodné. Stejně Harry věděl, že se rozhovoru na tohle téma nevyhnou, ale kolega ovládal umění správného načasování.
No, a mimo jiné tam byl i Sanders, téměř zasypaný dokumenty k případu, co právě řešil. Případu Rockwell. Sotva vzhlédl od stolu a zmerčil Harryho, vyskočil jak na pružině.
"Harry! To je dost, že jsi tady. Mrkni na to, jestli bys něco nedoplnil", podával mu hromádku pergamenů.
Harry si je vzal, usedl na svou židli a se zamračením se začetl do všech poznatků, svědeckých výpovědí a předběžných závěrů, které Sanders učinil. Štvalo ho, že sám se do toho nesmí aktivně zapojit, tak aspoň takhle. Musel uznat, že se kolega ve své práci vyzná a nic mu nešlo vytknout, jenom…

"Myslím, že na té teorii o žárlivosti lpíš až příliš", poznamenal směrem k Sandersovi.
"Možná", připustil s pokrčením ramenou, "ale musíš uznat, že to není nemožné. Mám spoustu indicií, které by to podporovaly. Malfoy je muž s minulostí", prohlásil významně, " a nemůžeš popřít, že se kolem podezřele motá." Začal na Harryho chrlit své argumenty, proč je Malfoy možný podezřelý.
"Avšak nezapomínám na to, že by to mohl být někdo úplně jiný. A pak je tady ta věc s Potentia Sincerus. To je samozřejmě priorita", dodal, spokojený sám se sebou. Zřejmě ho těšilo, že dostal svůj první samostatný případ.
Harry mu to přál, jenom by byl radši, kdyby se to netýkalo právě Mathiase. Navíc mu lezlo krkem, jak má Malfoye pořád plnou pusu. Štval ho, ale musel to strpět. Nehodlal svému kolegovi osvětlovat nic ze svého soukromí. Naštěstí ani nemusel, protože Malfoy se dokáže velmi efektivně obhájit sám.

"Mimochodem, předpokládám, že se tady Malfoy brzy objeví. Poslal jsem mu sovu, aby se dostavil k podání svědectví. Trochu ho zmáčknu a pak se uvidí, ne?" Ze Sanderse doslova odkapávala sebejistota.
Harry se ušklíbnul. Zmáčknu…Však on ti ten úsměv zmizí, až si tě jeho lordstvo podá k snídani.
Asi by měl kolegovi naznačit, jakým způsobem jednat s mužem Malfoyova formátu, ale v tuhle chvíli zcela nekolegiálně podlehl klukovské touze, nechat kolegu vyžrat si to až do vítězného konce. Malá zlomyslnost, ale sakra potěší.
"Vážně? Tak to je možná nejvyšší čas zmizet, abychom nerušili", mrknul Harry na Jasona a společně se dali na rychlý ústup.
Jason se smál do hábitu. "Harry, tys ho v tom nechal schválně, přiznej se!"
"Vinen v plném rozsahu", uculil se. "Hele, ještě si odskočím. Sejdeme se v Příčné u vstupu z Děravého kotle."
"OK", houkl Jason a pádil k východu.

Harry vklouzl na toaletu, z druhé strany se opřel o zavřené dveře a zhluboka si povzdechl. Přemýšlel, že si měl dnes asi vzít dovolenou a nevylézat z postele. A nemusel by v ní být sám… Potřásl hlavou, aby zahnal pokušitelské myšlenky a vydal se do kabinky, aby vykonal to, pro co přišel.
Když vyšel ven na chodbu, první co ho upoutalo, byla impozantní postava ve skvostném plášti se záplavou zářivě světlých vlasů. Lucius Malfoy se blížil s razancí přírodní katastrofy a s výrazem boha pomsty, takže mu šli všichni radši z cesty. Harry jen tak tak odolal náhlému popudu zdrhnout zpět na záchodky. Byl by to ale jenom pořádný trapas, protože Malfoy ho už evidentně zaregistroval a mířil přímo k němu. Bylo třeba se přírodní katastrofě postavit jako muž. Instinktivně se srovnal v ramenou a upřel pevný pohled na příchozího.

"Zdravím tě, Luciusi. Patrně vím, co tě sem v tuto hodinu přivádí", pronesl s úsměvem, když se před ním muž zastavil.
"Taky jsem rád, že tě vidím", pronesl Lucius s dravčím pohledem upřeným na Harryho. A pak udělal něco, s čím Harry absolutně nepočítal. Sáhnul po něm a nesmlouvavě si ho přitáhnul k polibku. Nic něžného, polibek byl hrubý, dravý a majetnický. Harry byl tak v šoku, že tomu nestihl zabránit. Když se vzpamatoval, vyškubnul se ze sevření.
"Co to sakra děláš", zasyčel na něho tiše. "Tímhle dáváš všem těm spekulacím v novinách úplně jiný rozměr!"
Opatrně se rozhlédl kolem. "Ministerstvo se neustále hemží novináři. Víš co bude v novinách zítra?"
"S publicitou se dokážu vyrovnat", vrátil mu Lucius noblesně zpátky. "S čím se nevyrovnám, je to, že jsi veřejně spojován s tím…", výmluvně se zašklebil.
"Proto tahle… demonstrace?", prskal Harry snažíc se muže nenápadně vmanévrovat někam stranou. "Pro tvoji informaci, s Mathiasem jsem se včera regulérně rozešel!"
"Tak to je dnes první dobrá zpráva", prohlásil muž ironicky a založil si ruce na prsou. Jeho snahu odklidit ho nějak do ústraní zcela ignoroval. "Bylo už načase, abys si urovnal svůj intimní život. Trochu nás to brzdilo."
Zatvářil se tak samolibě, že se Harrymu chtělo zařvat. V tuhle chvíli už mu bylo úplně jedno, jestli je někdo pozoruje či poslouchá.

"Nebuď si sebou tak jistý", snažil se ho Harry stáhnou zpátky na zem, ale jenom tím přilil olej do ohně. Na reakci nemusel čekat dlouho.
"Ty jsi můj a já chci, aby to bylo všem jasné", syčel vztekle Lucius, přičemž sevřel jeho ruku nad loktem. Harry se nemohl ubránit dojmu, že si ho Lucius hned teď přehodí přes rameno a odtáhne do své jeskyně. Ten chlap měl dar ho nepředstavitelně vytáčet. "Promiň, ale na tohle nemám čas. Mám práci." Jemně odtlačil jeho ruku ze své paže.
Omluv mě", dodal nakvašeně a plánoval se co nejrychleji přemístit pryč.
Musel hned zmizet, protože si nebyl jistý, co by provedl, kdyby se ještě chvíli zdržel. Buď by Lucia seřval, zaškrtil, proklel … nebo mu ten polibek vrátil. Co naplat. Pomyšlení, že Lucius se nerozpakoval si ho veřejně přivlastnit mu tak trochu imponovala. Harry, měl by si se léčit.
"Jsem pozván přímo do tvé kanceláře", vyštěkl Lucius.
"Bystrozor Sanders už tě toužebně očekává", prohlásil Harry trochu jedovatě a mávnul rukou směrem ke dveřím jejich kanceláře. "Je to jeho případ."
"Přesto bych si rád promluvil právě s tebou.

"Pokud mě chceš přesvědčovat o své nevině, nemusíš se namáhat. Nějakou podivnou shodou okolností ti věřím", prohlásil Harry, čímž si vysloužil mužův spokojený úsměv. "O tom musíš přesvědčit ostatní."
"Tvá důvěra mne nevýslovně těší", zapředl mnohoznačně Lucius. "Mám ale na srdci i něco jiného." Harry tázavě zvedl obočí.
"Oba tušíme odkud to přišlo." Na to Harry jen přikývnul. "O tvé aférce s tím mužem vědělo jen velmi málo lidí. Mám pravdu?" Řečnická otázka. "Což znamená, že někdo z tvého blízkého okolí minimálně vynáší informace."
"To máš pravdu", zasmušil se Harry. "Určitě mi to dává důvod k řádnému zamyšlení."
"Hlavně buď ostražitý, nelíbí se mi to", odtušil Malfoy.
"Budu", slíbil, "ale už bys měl jít, čeká na tebe Sanders."
"Už se na to těším", zavrčel muž a učinil pohyb směrem k Harrymu. A je to zase tady, pomyslel si Harry a vycouval dřív, než by došlo k dalšímu líbání. "Tak se měj, já už taky musím." Luciuse jeho reakce lehce pobavila a s pohledem naznačujícím, že příště neunikne, mu pokynul hlavou a obrátil se směrem ke kanceláři.

Harrymu bylo Sanderse skoro líto, protože Malfoy byl v takové náladě, že pokud bystrozor nebude diplomatický, sežere ho zaživa.
Ještě že dnes nemá nic než obvyklé pochůzky, protože se cítil dost rozhozený. Nic složitějšího by dnes nezvládnut. A při pomyšlení, co zítra opět vyjde v novinách… Škoda mluvit, zcela zbytečné se tím zabývat.
Radši vypne mozek a bude spoléhat jen na své bystrozorské smysly. A na přítele Jasona.
Dnešek je prostě šílený.

ooOoo

Když se odpoledne vrátili do kanceláře, našli Sanderse sedět jako hromádku neštěstí s hlavou v dlaních.
"Tak jak se ti dařilo?", zaryl si hned Jason se zářivým úsměvem na tváři. Odpovědí jim bylo zamručení raněného medvěda.
"Malfoy má tutové alibi na dobu, kdy se mohl někdo nepozorovaně dostat na místo činu a nastražit jed. Už jsem si to ověřil", řekl trochu zklamaně a zvedl oči ke svým kolegům.
"Asi vám nemusím vyprávět, jak ze mě udělal totálního pitomce. A ohromně se v tom vyžíval", prohlásil trochu obviňujícím tónem a zaměřil se na Harryho. "Jak můžeš s tím chlapem normálně komunikovat?!"
Harry se trochu škodolibě ušklíbnul. "Těžko, kamaráde, těžko."

"Nechalo jste mě v tom pěkně vymáchat, co?" Harry s Jasonem se po sobě podívali jako naprostá neviňátka. "Jen se nedělejte, je mi to jasné!"
"Sorry, kámo, vyloženě sis o to koledoval", rozřechtal se Jason a ignoroval Harryho nakopnutí do kotníku.
"Věříte, že jsem měl chvílemi pocit, že vidím na té jeho blonďaté hlavě rohy?", pokračoval Sanders v samomluvě. "Je to démon v lidském těle."
Harry se tomu upřímně zasmál. "Buď klidný, ani mně se ta komunikace vždycky nedaří. Abych přiznal, zrovna dneska ráno jsme na sebe štěkali jak dva psi." Líbání záměrně nezmínil.

"Štěkali? Opravdu? Já měl za to, že projevovat emoce je pod jeho ctěnou úroveň", podivil se upřímně Sanders.
"Myslím, že jako jeden z mála mám ten vzácný dar rozpálit ho doběla", připustil Harry.
"Takže s ním nevycházíš tak dobře, jak jsem si myslel?" Odpovědi na tuto otázku se Harry rozhodl vyhnout. To, co řekl Lucius, ho přivedlo k rozhodnutí, příliš se nešířit o svých vztazích. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.
"Sám jsi to zažil, co dodat", odpověděl vágně a pokrčil lhostejně rameny.
"Chladný jako ledovec", přitakal Sanders, aniž by si všimnul, že jeho otázka zůstala nezodpovězená. " Ale o to víc je jedovatý. Ten by byl schopen otrávit Rockwella jen těmi svými poznámkami, to mi věř."
Harry se opět zasmál a nechal ho při tom. Těžko by jemu nebo komukoli vysvětloval, že Lucius má mnohem víc tváří, než jen tu povýšenou a arogantní, kterou ukazuje na veřejnosti.
"No, asi se budeš muset se svým podezřením obrátit jinam", prohodil Harry mimoděk, ale kolegova reakce ho příliš nezajímala.

V tuhle chvíli nepřemýšlel nad ničím jiným, než nad tím, že má zřejmě někde ve své blízkosti krysu. A možná jenom někdo příliš kecá, ale to je asi blbost. Pocit zrady už se zakousl a nepouštěl. Když si nedá pozor, rozloží ho zevnitř a nic mu nezůstane. Žádní přátelé. A protože Harryho nejbližší přátelé jsou jako jeho rodina, byl by sám.
Nesmysl! To je přesně ono! Nesmí takhle uvažovat, ale musí jednat. V první řadě dojde za Ronem a Hermionou. Dal by za ně ruku do ohně a tím je třeba začít.
Věřil, že mu pomůžou s probráním všech známých a kolegů, protože si mohli dovolit dívat se na to s nadhledem.
Právě se jim chystal napsat vzkaz, když na jeho stole přistála sova.

Pokračování příště

30oooo

30. března 2012 v 19:34 vabeni moci
Probouzel pomalu a v hlavě si ještě nechal doznívat sen, který se mu zdál. Mazlil se s ním. Nechtěl ještě opustit sladkou říši snů, ale vědomí se nezadržitelně dralo ven do nového dne. Harry se spokojeně protáhnul jako kočka. "Ještě chvilku, mami", mrmlal si sám pro sebe a zavrtal se hlouběji do podušek. Ano, dnes v noci měl ten sen kompletní podobu a jeho tajemný milenec konečně dostal tvář. Tvář Lucia Malfoye. Ne, že by to bylo překvapení, protože podezření měl už nějakou chvíli, ale teprve včerejší události vrátily jeho podvědomí do správných kolejí. Vrácená vzpomínka… a konečně všechno zapadlo. Harry se cítil tak úplný, jak už dlouho ne. Nechal ještě chvíli zavřené oči a ten pocit si užíval. Všechny ty možné problémy, které plynou z rituálu MEUS bude řešit až později. Moci tak nechat zmizet všechno špatné.

Jenže realita se tlačila do popředí a i když se Harry cítil dobře a odpočatě, nedokázal potlačit nutkavý pocit, že musí vyřešit jednu důležitou záležitost. Záležitost s Mathiasem, dlužil mu to. Zasedl s pergamenem a brkem ke stolu v kuchyni a s trochu těžkým srdcem se dal do psaní. Nikdy nepsal dopis tohoto druhu a doufal, opravdu doufal, že Mathiase příliš nezraní. Přesto bylo nutné svému, teď už bývalému příteli, oznámit, že v jeho životě už je jiný muž.
Muž, který se rozhodně nikdy s nikým nedělí. Netušil, kam až jeho vztah s Malfoyem dospěje, ale jedno bylo nad slunce jasné. V nejbližším čase nebude mít čas, a vlastně ani chuť, na pletky s kýmkoli jiným. Měl jistotu, že Malfoy si ho bude nekompromisně nárokovat a nebude brát žádné ohledy. Na nikoho. Alespoň do té chvíle, než ho hrátky s Harrym omrzí, a jemu nezbude než doufat, že neskončí se zlomeným srdcem.
Zahnal trudné myšlenky a přivolal sovu, aby mohl odeslat dopis, který ukončí jednu etapu jeho života. Etapu objevování a sebepoznání. Děkuji, Mathiasi. Sbohem.

Hleděl za odlétající sovou a v tu chvíli pomyslel na Lucia. Trochu zlomyslně se zašklebil. Jestlipak včera večer čekal, že ho Harry zavolá? Nu, pak tedy čekal marně. Harry se nerad choval tak, jak se od něj očekávalo. Toho si v minulosti zažil až dost. Svou povinnost, danou tou pitomou věštbou, však už splnil a teď byl jeho život jenom jeho. A Lucius mu do jeho života opět zasáhl. Chtěl ho ovládnout, a ať už jeho důvody byly jakékoli, Harry do toho měl také co mluvit. Nelhal si do kapsy. Ten muž ho přitahoval, jako můru přitahuje světlo, jako jeho magnetický protipól. Ale to neznamenalo, že za ním poběží jako cvičený cirkusový pudlík. To teda ne! Panu úžasnému-sexy-Malfoyovi trocha nejistoty jenom prospěje.
Hm, …možná.

Jak včera říkal Mie, měl v plánu navštívit svého kmotřence Teddyho. Ale nejdřív musí na ministerstvo, oznámit Bradáčovi nově nabyté informace o muži zvaném Gilbert Morcerf. Byla to další kostička do skládanky a jeho šéf měl plné právo vědět, co mu Malfoy prozradil. Harrymu bylo jasné, že Lucius mu tyto informace poskytl s vědomím, že je předá na patřičná místa. Jinak by samozřejmě nepustil ani chlup, jak je jeho zvykem.
O podivné roli, kterou hrál Malfoy coby ochránce Harryho, už Bradáč věděl. Nešlo to před ním utajit, protože Bradáč si udržoval poměrně dobrý přehled o tom, co se kolem děje. To byl jeden z důvodů, proč byl tak dobrým šéfem. Nicméně se, k Harryho radosti, rozhodl tuto informaci příliš nerozšiřovat, i s ohledem na Seanovu reputaci.

Po procedurách ranní hygieny a rychlé pozdní snídani, se Harry vydal na cestu. Po cestě na ministerstvo se ještě stavil u Sv. Munga, pozdravit se s Percym a pravděpodobně i s jeho ženou.
"Harry!" Penelopa ho přivítala pevným objetím. Nedokázala ani vyjádřit svou vděčnost nad tím, že Harry zachránil jejího manžela, což Harrymu připadalo skoro komické. Teda to, že právě Peny ztratila řeč. Její výraz však mluvil za vše. Harry ji chlácholivě poplácal po zádech, než ji od sebe odtrhnul.
"To je v poho, vždyť jsme přece rodina, ne?", zašklebil se vesele a obrátil se na pacienta v posteli. "Jak je, marode?"

Ani Percy nebyl příliš výřečný. Cítil se trochu trapně, že se zamotal do téhle záležitosti.
"Ahoj, Harry. Jestli jsi přišel služebně, tak už tu byli od vás a vyslechli mě", začal nervózně.
Harry mávnul rukou. "Kašli na to. Jsem tu soukromě. Byl jsem u toho, vzpomínáš? A zbytek si přečtu v zápisu. Jen jsem se přišel mrknout, jak se ti daří."
Percy se usmál. "Teď už jsem v pořádku. Na mou duši, že už nikdy…"
Harry mu připlácnul ruku na pusu. "Nikdy neříkej nikdy", začal se smát a Percy se k němu přidal, i když trochu rozpačitě. Ale při pohledu na svou mračící se ženu radši zmlknul.
"A navíc jsem ti přišel poděkovat, že jsi mi zachránil kůži", dodal Harry a s potěšením sledoval Percyho překvapení.

"Já tobě? Kdy?", vyhrknul překvapeně.
"No přece ta kletba, kvůli které jsi tady. Ta patřila mně."
"Ale… než jsem odpadnul, viděl jsem tě vstoupit a …", nechápal Percy.
"Jo. Taky jsem mě viděl vstoupit. Věř mi, že jsem zíral víc než ostatní", zasmál se.
"To teda znamená, že ten pikolík z lázní…", vypadalo to, že Percymu svitlo.
"Trefa!", zajásal Harry jako při nějaké soutěži. "Jo, to jsem byl já."
"U Merlina", vydechl Percy. "Tak já jsem zachránil Harryho Pottera. Harryho Pottera!" Blaženě sebou plácnul do peřin. "No…, jsem frajer Weasley."
Harry s Penelopou se smáli.
"No jen se pochval, protože to za tebe nikdo jiný neudělá", rýpla si Peny.
"Jistě, chápu", vychladl trochu Percy. "Ale stejně…", zatnul triumfálně pěst, "můžu si myslet, že v té chvíli jsem byl hrdina. Jako Ron."

"To si piš", poplácal přítele po ruce, vytušil starou Percyho bolest. To, že zbytek jeho rodiny nastavoval své životy, zatímco on podporoval Popletala.
"Já jsem se v tu chvíli naopak lekl, že někdo v mé kůži si tam hraje na šéfa záporáků", plácl Harry s úsměvem, aby odlehčil situaci. Pravdou však bylo, že ho ta myšlenka tenkrát na malý zlomek sekundy skutečně napadla.
"To ale není žádná sranda", podotkl Percy vážně. "Nikde se o tom radši nezmiňuj. Jsou tací, kteří by rychle a rádi uvěřili tomu, že se chystáš být novým pánem světa."
"Jo, veřejné mínění je prodejná děvka", povzdechl si Harry, "mám s tím své zkušenosti".
"To, že se kolem tebe točí Malfoy, taky moc nepřispívá", dodala Penelopa. "Víš, jak to myslím".
"Vím to", zabručel Harry. "Počítám, že dnes tě pustí domů, ne?"
Weasleyovi bez mrknutí oka přistoupili na Harryho snahu změnit téma a informovali ho o Percyho zdravotním stavu. Skutečně už jen čekali na svolení hlavního léčitele, aby mohli odejít. Harry se s nimi poté srdečně rozloučil a odebral se rovnou na ministerstvo za Bradáčem.

ooOoo

Právě hovořil se svým šéfem, rozebírali spolu všechny dostupné údaje k případu, když na dveře někdo důrazně zaklepal. Po Bradáčově výzvě vstoupil Sanders a výraz jeho obličeje nevěstil nic dobrého.
"Promiňte", Sanders se odmlčel a významně pohlédl na Harryho. Ten ztuhnul v neblahé předtuše. Něco je špatně.
"Nějaký zvrat v případu?", ponoukl ho Bradáč k řeči.
"Nejsem si úplně jistý, pane. Ale tady Harry by měl určitě vědět, že jeho přítel byl otráven", vypadlo ze Sanderse.
Harry měl pocit, že se zastavil svět, přestal se otáčet. Přítel? Otráven? Naprosto oněměl a zíral na svého kolegu. Kdo, sakra? Je…? Řekni něco, mluv!

"Buďte konkrétní, Sandersi!", prásknul Bradáčův hlas jako bič.
"Právě před chvílí jsme byli informováni ze Svatého Munga, že pan Mathias Rockwell k nim byl právě dopraven s těžkou otravou. Existuje důvodné podezření, že se jedná o pokus o vraždu a byli jsme vyzváni, abychom to vyšetřili." Sanders upřesnil své hlášení k Bradáčově spokojenosti.
"Mathias? U Munga? Před chvílí jsem tam byl!" Harry měl pocit, že blábolí nesmysly, ale nemohl si pomoct. Svět se opět roztáčel, ale velmi, velmi pomalu. Kdo by trávil Mattyho a proč? Bleskem se otočil na Bradáče a už otvíral pusu, když byl zastaven rezolutním zamítnutím.
"Ani na to nemyslete, Pottere!", zchladil ho šéf, jakoby viděl do jeho hlavy. "Případu se ujme tady Sanders a vy, protože jste osobně zainteresovaný, budete figurovat jenom jako svědek. Jasné?" Otázka na konci byla pouze řečnická, protože proti tomu se nedalo argumentovat. Harry jenom rezignovaně přikývnul.

"Ehm, pane", ozval se Sanders, "mohu si Harryho na chvíli půjčit? Potřeboval bych se ho vyptat na pár věcí."
Bradáč pokynul rukou. "Můžete jít, Pottere. Dnes jsme už skončili. Až s Vámi Sanders skončí, nezapomeňte, že máte dnes volno." Harry na sobě cítil jeho starostlivý pohled.
Jistě, pane." Lehkým úklonem hlavy se rozloučil a vydal se za svým kolegou, který už kráčel k jejich společné kanceláři.

Když za nimi zapadly dveře, Harry sebou praštil do svého pracovního křesla.
"Nejdřív mi, prosím tě, řekni něco bližšího o Mathiasovi. Jak je na tom?" Harry nutně potřeboval nějaké informace, jinak hrozilo, že se prostě sebere a půjde si je zjistit sám.
"Dostane se z toho. Od Munga nám dají vědět, až bude schopen vypovídat. Zatím mají spoustu práce s tím, aby mu vyčistili organismus od toho svinstva. Ale jsou si celkem jistí, že bude v pořádku, takže se můžeš uklidnit."
"Už se ví něco bližšího, jak se mu to stalo?"
"Pokud vím, tak o pomoc požádali jeho kolegové z práce. Prý zničehonic zkolaboval a oni okamžitě poznali známky otravy. Má štěstí, že jsou to všichni lektvaroví odborníci. Než přišli od Munga, už mu poskytli první pomoc."
"Bezoár", zamumlal si pro sebe Harry, "jednou jsem ho použil na Rona."

"Vyznáš se", uznal kolega bystrozor. "Ale abychom někam došli, chci ti položit pár otázek. Pokud vím, tak máš s Rockwellem vztah, je to tak?"
"Ne tak docela. Měl jsem s ním vztah", upřesnil Harry.
"Ale nedávno jste měli rande, ne?", divil se Sanders.
"Vždyť to víš, byl jsi vlastně u toho, když jsme se domlouvali. Byl to takový pokus náš vztah obnovit, ale nakonec z toho nic nebylo." Harry si položil hlavu do dlaní.
"Dobře. A nevíš o někom, kdo by měl zájem tvého přítele odstranit?" Harry jen pomalu vrtěl hlavou, snažil se soustředit.
"Myslíš, kromě mě?" Vzhlédl a na kolegův kyselý obličej jen dodal "Jsem přece logicky hlavní podezřelý, ne?"
"Pitomče", broukl téměř něžně Sanders, "zkus to znova."
"Ne, nikdo mě nenapadá. Mathias byl nekonfliktní typ, lidi kolem něho ho měli rádi."

"Co konkurence? V práci, nebo v lásce. Mezi námi, není možné si nevšimnout, že se kolem tebe točí zájemci. Nebyla v tom žárlivost?", nasadil zadumaný výraz, přivřel oči.
"Myslíš někdo, jako Jason? Děláš si legraci?", rádoby žertem prohlásil Harry. Nic k smíchu na tom však nebylo.
"Nemyslím zrovna jeho, i když bych ho mohl podusit. Jako fór to není špatné", ušklíbl se trochu zlomyslně Sanders. "Na mysli mám však někoho jiného. Co takhle Lucius Malfoy?", vypálil svůj trumf.
Lucius? Je pravda, že Mathias mu ležel v žaludku, ale těžko se jím cítil ohrožený natolik, aby ho chtěl odstranit. Nepotřebuje to. Má mou plnou pozornost a je si toho sakra vědom.
"To si nemyslím", řekl Harry, "nemá důvod."
"Ten člověk je schopný všeho, to ví každý. A podezřele se kolem tebe motá. Co když se chtěl zbavit možného soka?" Sanders přecházel po pracovně a přemýšlel nahlas.
To Harry si své myšlenky nechával pro sebe. Je pravda, že jsem se s Mathiasem oficiálně rozešel až dnes. To Lucius neví. Ale moc dobře ví, jak bych na to pohlížel.
A pak ho napadlo… "Nemohl to být pokus o sebevraždu?", zeptal se s úzkostí. Nevěřil, že by Mathias byl jejich rozchodem až tak zlomený. Neklapalo to už nějakou chvíli. Spíš si myslel, že se mu i ulevilo. Ale člověk nikdy neví.

Sanders se zastavil. "Ne, nemyslím. Všechno nasvědčuje na pokus o vraždu, jedovatý pokus. Ale víc se samozřejmě dovíme, až ho vyslechneme."
"Kdy ho můžu vidět?", hlas se mu chvěl vypětím. Bylo to jako zlý sen. A to ten den začal tak hezky.
"Samozřejmě ještě dnes", uklidňoval ho kolega, "ale až po mně. Nejdřív si ho vyslechnu a pak si můžete popovídat."
Ještě chvíli debatovali a Sanders z Harryho tahal informace. Nakonec přišla zpráva od Munga a oni se vydali na cestu.
"Ještě si proklepnu jeho kolegy, rodinu, ale tu myšlenku se žárlivostí bych neopomínal", podotknul významně Sanders, než se krbem odletaxoval do kouzelnického špitálu.
Harry to nekomentoval. Těžko mohl svému kolegovi vysvětlovat, že pokud v tom má prsty Lucius Malfoy, nikdy nikdo mu to nedokáže. A navíc tomu nevěřil. Ne, že by Lucius nebyl schopen něčeho takového, jako je vražda, nenechte se vysmát, ale Mathias pro něho byl… nikdo.
S povzdechem se vydal do nemocnice u Svatého Munga, aby si promluvil se svým bývalým milencem. Upřímně, ještě ráno si myslel, že se podobnému rozhovoru dokáže vyhnout. Realita však opět dokázala udělat Harrymu čáru přes rozpočet. Hlavně, když bude v pořádku. Všechno ostatní je teď podružné.

ooOoo

Harry seděl na chodbě před pokojem, kde Sanders zpovídal Mathiase, který už byl podle všeho na nejlepší cestě k uzdravení. Byl rád, že se vyhnul setkání s odcházejícími Weaselyovými. Teď rozhodně neměl náladu na přátelské rozhovory a už vůbec nechtěl nikomu vysvětlovat, co tady dělá.
Bystrozor tam byl společně s léčitelem, který dohlížel na zdravotní stav pacienta. Lépe řečeno dohlížel na bystrozora, aby pacienta příliš nerozrušil. Harry věděl, že Sanders potřebuje na svou práci čas, ale... Byl netrpělivý.

Po notné chvíli čekání konečně vyšli ven. Harry vyskočil ze své židle s výrazem očekávání.
"Další výslech?", brblal léčitel. "Pacient je unavený." Zamračil se přitom na Sanderse jako čert, evidentně nespokojený s otravováním jeho pacienta.
"Nejsem tu služebně", hájil se rychle Harry. "Je to přítel."
"Dobře, můžete k němu", svolil trochu neochotně. "Ale možná právě usnul, tak ho zbytečně nerozrušujte." Léčitel sjel Harryho pohledem, jakoby mu právě něco došlo.
"Bude v pořádku?", zeptal se ještě, než vstoupil do pokoje.
"Samozřejmě", prohlásil hrdě léčitel. "Má tu nejlepší péči a navíc jsme to podchytili včas."
"Děkuji." Harry byl vděčný za projevenou starost o Mathiase, i když mu bylo jasné, že hlasní zásluhu na záchraně života měla spíš zkušenost jeho kolegů lektvaristů. Nahlas to však neřekl. Některé věci je lepší nevyslovovat.

Vstoupil do pokoje, zavřel za sebou tiše dveře a chvíli zůstal stát. Ode dveří sledoval postavu ležící na nemocničním lůžku.
Mathias měl zavřené oči, barva jeho obličeje byla lehce nazelenalá. Úplně mu přeběhl mráz po zádech z pomyšlení, co by se mohlo stát. Ať už byl motiv pachatele jakýkoli, jedno bylo jisté. Harry v tom hrál určitě svou roli a kdyby se mu něco stalo, nikdy by si to neodpustil.
Přistoupil pomalu k posteli, přitáhl si blíž židli a posadil se. Mathias skutečně vypadal, že podřimuje a tak ho nechal. Rozhodl se chvíli počkat a tak se rozhlížel po pokoji. Prostředí nebylo nijak útulné, ale Harrymu připadalo podivně známé. Jakby ne, když za svou bystrozorskou kariéru tady sám několikrát skončil. Patřilo to k jejich práci. Nebezpečí.

Právě soustředěně zkoumal roztodivnou mapu prasklin na zdi, když zaregistroval pohyb na lůžku.
"Harry", vydechl probírající se muž, oči upřené na jeho obličej.
Natáhl se, uchopil Mathiase za ruku a stiskl.
"Slyšel jsem, že si na sobě zkusil nějaký experiment. Musím říct, že vypadáš moc dobře." Odpovědí mu byl nechápavý pohled.
"Máš takovou zdravou lesní barvu", rýpnul si. Trocha černého humoru nikdy neuškodí.
Mathias se unaveně usmál. "Tak tomu věřím. Akorát, že ten experiment prováděl někdo jiný, já byl jenom pokusný králík." Trochu se zvedl a opatrně poposedl dozadu, aby se mohl v sedě opřít. Harry mu pomohl a podložil mu záda polštářem

"Řekneš mi, jak se to stalo?", zeptal se opatrně Harry, když se přítel pohodlně uvelebil.
"Byl jsem v práci, dostal jsem tvůj dopis..." Mathias se na chvíli odmlčel. "Nemá to souvislost", dodal, když viděl, jak se Harry zatvářil zděšeně. "Jenom jsem si ho šel přečíst do ústraní. Šel jsem do naší kuchyňky a uvařil jsem si kafe. Hned, jak jsem si loknul, okamžitě jsem poznal, že je zle. Volal jsem kolegu od vedle... Nacpal mi do pusy bezoár, ale jed byl příliš silný a účinky tím jenom zpomalil. Naštěstí tam máme specialisty na jedy, takže mi podali protilátku. Pak už si nic nepamatuji, probral jsem se až tady."
"Nemohla to být náhoda? Jakože to mělo patřit původně někomu jinému?", zeptal se Harry, ale s určitostí věděl, že nebyla.
Mathias zavrtěl hlavou. "Mám tam své vlastní kafe, i cukr a mléko." Víc dodávat nemusel.
"V tuhle chvíli jsme nesmírně rád, že pracujeme i pro Munga. Máme k dispozici spoustu léčivých lektvarů. Vážně klika", zasmál se tiše.
"Jsem taky moc rád", vydechl Harry. "Věř mi."
"Já ti věřím, Harry." Pak nastala chvíle rozpačitého ticha.

"Přečetl sis ho?", zeptal se Harry tiše a přerušil tak trapnou chvilku. Mathias kývnul. Oba věděli, na co se ptá.
"Takže už víš, že to mezi námi...", nedořekl, protože se mu krku udělal knedlík, který mu bránil pokračovat.
"Je mi to moc líto. Celé jsem to podělal", obviňoval se Mathias.
"Není to ani tak tvoje vina. Svůj velký díl nesu já." Harry se zhluboka nadechl. "A taky do našeho vztahu zasáhl někdo jiný. I když... to je vlastně taky moje vina."
"Lucius Malfoy?" Ta otázka Harryho trochu překvapila.
"Co o tom víš?", snažil se neznít rozrušeně.
"Tvůj kolega tady o něm neustále mlel. Nebylo těžké si dosadit jedna a jedna." Mathias se odmlčel.
"Nevím, co bych k tomu dodal", řekl Harry, protože nevěděl, co by k tomu dodal.
"Je to tvé rozhodnutí, Harry. Já pro tebe nejsem rovnocenný partner", rychle mávnul rukou, aby zastavil Harryho protesty, "oba to víme."
A tak Harry radši mlčel.
"Vím, že toho muže asi dobře znáš, ale... Prostě buď opatrný, ano?" Mathias rozpačitě odvrátil tvář.
Harry se v duchu usmál. Kdo opravdu zná Lucia Malfoye? Možná Draco. Možná.

"Nebudu tě už unavovat. Odpočívej, hezky se uzdrav a... I když už nejsme partneři, nebo milenci… jak to říct... pořád budeš jeden z mých přátel. Kdybys byl v problémech, klidně se na mě můžeš obrátit. Kdykoli, rozumíš?", naléhavost v jeho hlase byla zřetelná.
"Díky", povzdechl si mladík a upřeně sledoval své ruce v klíně. "Sbohem, Harry."
"Sbohem, Mathiasi." Harry se zvedl ze židle, přátelsky položil dlaň na jeho rameno a pak se obrátil k odchodu.
"Harry", zastavil Mathias Harryho v pohybu, "měl bys vědět, že se tu motali novináři. Ze mě nic nedostali. To víš, mít smrt na jazyku má i své výhody", hořce se usmál. "Ale za ty okolo ručit nemůžu." Jeho smutný pohled se upřel do Harryho obličeje, jen na malou chvíli, než uhnul jinam.
Harry pokrčil rameny. "Nic si z toho nedělej, jsem zvyklý. Měj se."
Poté už definitivně odešel. Něco končilo a nebylo to příjemné, ale lítost necítil.

ooOoo

Druhý den ráno vyšel v Denním věštci článek s titulkem:
MILENEC HARRYHO POTTERA V OHROŽENÍ ŽIVOTA!
JE OBĚTÍ ŽÁRLIVOSTI?
Podstatou článku bylo, že jistý Mathias Rockwell byl obětí zákeřné otravy, které málem podlehl. Pravděpodobně je mu ukládáno o život, protože udržuje intimní vztah s hrdinou a zachráncem kouzelnického světa.
Pak následovala obvyklá snůška nesmyslů a vykonstruovaných teorií. Bylo zmíněno několik dalších jmen, Malfoye nevyjímaje. Informace byly tradičně polovičaté, vytržené z kontextu a zavádějící, ale splnily svůj účel.
Senzace byla na světě.

ooOoo

Lucius Malfoy zuřil. Zuřil, jako už dlouho ne.



Pokračování příště

29theha

30. března 2012 v 19:33 vabeni moci
Harry zavřel oči a zcela se poddal prožitku. Všechny jeho smysly se pomalu utápěly v něžném polibku, kterým ho Malfoy jemně ochutnával. Byl jako lehký dotek ranního slunce, nenaléhal, nežadonil, hřál. Něžný pozdrav s tichým příslibem něčeho víc, pokud budeš chtít.
Nic si nenalhával, chtěl víc. Potlačil všechny výstražné signály blikající v jeho mozku a povolil uzdu své Nebelvírské lehkovážnosti, které se tak pompézně říká odvaha.
Mírně pootevřel ústa a muž jeho pozvánku ochotně přijal. Jazykem obkroužil jeho rty, čímž si vysloužil nepatrný povzdech, a postupoval dál. Rukou mu zajel do vlasů na zátylku, pevně si ho přidržel a polibek prohloubil. A Harry mu nadšeně vycházel vstříc, ten pocit byl úžasný. Realita kolem něho se začínala ztrácet, když se plně oddal něžnému souboji jazyků, rtů a zubů. Navzájem si brali dech přímo z úst, dokud nehrozil nedostatek vzduchu. Pak Lucius polibek přerušil a odtáhl se, čím Harryho zanechal v pocitu naprostého zmaru. Ještě ne!

"Domnívám se, že toto není to správné místo pro náš rozhovor", pronesl tiše Malfoy a vstal. Napřáhl ruku směrem k Harrymu a vyčkával, zda mladík jeho nabídku přijme.
Ten na něho mírně oblouzněně zíral. Bylo zřejmé, o jaký rozhovor půjde a asi by měl přemýšlet, jestli je to z mnoha hledisek vhodné a tak..., ale v hlavě měl jak vymeteno. V tu chvíli toužil jen po jednom a ten neodolatelný muž stojící před ním, mu to nabízel s tak nádhernou samozřejmostí. Zcela nezávazně, samozřejmě. Nakonec vstal a vložil svou ruku do nabízené dlaně, která se kolem ní majetnicky sevřela. Věděl, že pro tuto chvíli je naprosto ztracen. Ale co... pro jednou se snad svět nezboří.

V tichosti se ruku v ruce přesunuli do místnosti, v níž Harry poznal pokoj, ve kterém se dnes probudil. Došli až k lůžku, kde se postavili proti sobě. Harry se snažil uklidnit svůj splašený dech, když hleděl do očí muže, který k němu přistoupil blíž a vztáhnul ruku, lehce se dotknul prsty jeho dolního rtu. Pak sklouzl na levou tvář, aby pokračoval po krku stále níž až k hranici, kterou vytvářelo oblečení. To v tuto chvíli Harrymu opravdu překáželo. Veden zřejmě stejnou myšlenkou ho Lucius začal pomalu svlékat, přičemž se stále svými prsty a dlaněmi dotýkal kůže, kterou odhaloval.

Harry se vykašlal na svůj zrychlený dech, přestal dýchat úplně. Aspoň měl ten pocit. Zvedl své ruce, aby Luciovi oplatil stejným. Začal knoflíčky na košili a postupoval pomalu, ale systematicky směrem dolů, dokud nedorazil k pásku na kalhotách. Trochu roztřeseně ho rozepnul a vytáhl košili z kalhot, aby ji mohl rozevřít a odhalit tak hruď svého milence. Přitiskl obě dlaně na jeho hruď a stoupal jimi směrem, pak přes ramena dozadu, aby košile mohla sklouznout z toho svůdného těla. Lucius na chvíli spustil ruce, aby pomohl Harrymu v jeho úsilí, ale oči z něho nespustil. Jejich pohledy se do sebe doslova zasekly, když pokračovali v započatém díle.
Pomalu společnými silami odstraňovali všechny vrstvy oblečení, které končilo kolem nich na podlaze. Po celou dobu se nepolíbili. Byla to hra doteků, pohledů, horkého dechu. Harry v životě nezažil nic tak vzrušujícího. Právě to pomalé, něžné tempo zesilovalo jeho touhu na dosud nepoznanou míru. Tohle nebyla žádná postpubertální rychlovka, dobrá tak akorát k vybouření hormonů. Lucius Malfoy se s ním hodlal milovat a Harry... Harry byl víc než svolný mu to umožnit.

Zcela obnažení pak usedli na postel. Lucius se natáhl k nočnímu stolku, kde z vázy plné polorozvinutých poupat růží jedno vyjmul. Přivoněl a pak květ naklonil směrem k Harrymu. Ten v náhlém popudu ke květu vztáhnul ruku a pouhým dotykem prstů způsobil, že se květ plně rozvinul. Jemná hříčka magie, za kterou byl odměněn oceňujícím úsměvem muže, který ho právě lehkým tlakem ruky na jeho hruď donutil ulehnout, aby se bez okolků položil vedle něho. Květem růže se dotkl Harryho rtů a to místo pak lehce políbil. Pak přes tvář sklouzl na ucho. Chvíli olizoval a sál ušní lalůček, svým horkým dechem a vlhkým jazykem dráždil zvukovod, až Harrymu naskákala blahem husí kůže a jeho ruce se samovolně rozběhly po sametové kůži, s úmyslem vrátit aspoň část prožité slasti.
Lucius pokračoval na krku se svou dráždivou hrou s květem, polaskal tepnu, v níž bouřila krev, a pak níž… Přesouval se dál po jeho těle směrem dolů. Všechna místa, kterých se květ dotkl, pak následně zlíbal a nakonec konejšil dotyky svých rukou. U bradavek se lehce zdržel, aby si s nimi trochu pohrál. Dráždil je palcem, tepal jazykem, nebo sál svými ústy. To už jeho mladý milenec hlasitě vzdychal.

Pohled potemnělý vášní dával najevo náramnou spokojenost. A Harry se díval, díval a ... sténal. Vydechoval tiché výkřiky rozkoše, které se mu od jeho milence dostávalo. Pozoroval muže, jak se mazlí s jeho tělem, jakoby mu prokazoval posvátnou úctu. Nepřemýšlel nad tím, jestli je to pro Malfoye běžné, nebo jestli má on jediný nějakou výsadu. Přijímal jeho péči plnými doušky. Když mu jazyk vklouzl do jamky pupíku, neudržel se a zaťal mu prsty do ramenou. Lucius spokojeně zamručel, ani jemu se nezadržitelně stoupající vzrušení nevyhnulo. Vytrvale však pokračoval dál, přes podbřišek až do slabin, kde se zákeřně vyhnul trčícímu údu. Tato část Harryho těla tolik toužila po pozornosti, ale on lehkým tlakem lokte donutil mladíka roztáhnout nohy a plynule přešel na vnitřní stranu stehen. Uvelebil se mezi nimi a chvíli ho trápil, než se jemnými dotyky růže a rtů dostal k varlatům. Jemně po nich přejel jazykem a pokračoval směrem ke špičce penisu, kde slíznul kapičku touhy, čímž Harrymu způsobil lehkou arytmii srdce.

Lucius, se zrakem upřeným na Harryho tvář, do těch zelených světel, pomalu jazykem obkroužil lesknoucí se hlavičku, než ji pohltil do svých úst. V očích tichou výzvu. Harry byl fascinovaný pohledem na to, jak pomalu pohltil jeho vztyčený a touhou napnutý penis, a jeho hlava se záplavou zářivých vlasů pak začala mírně stoupat a klesat v dechberoucím rytmu. Natáhl ruku, aby uchopil pramínek blonďatých vlasů mezi prsty. Pásl se pohledem na kráse muže, který jemu samotnému způsoboval takové potěšení a dosud nic nepožadoval. Rytmické pohyby jazyka a rtů mu přinášely rozkoš, která ho zcela ovládala. Chraplavě sténal, už dál neudržel svou pozornost, jeho oči se zavřely, tělo prohnulo. Pohyby pánve proti ústům jeho milence dávaly zcela jasně najevo jeho touhu. Zapomněl kdo je, kde je, vnímal jen slast, která jím prostupovala. Prst namazaný lubrikantem, který právě pronikal do jeho útrob, aby ho připravil na další dějství, ho donutil doslova zaúpět.
A když přibyly další prsty, aby uvolnily prstenec svalů a dráždily to citlivé místo uvnitř, ztratil kontrolu nad svým tělem docela. Udělej mi to! Uvnitř se rozpadal.

Při předchozích sexuálních zkušenostech byl Harry v posteli většinou ten dominantní, ale Lucius mu v tomhle směru nedal žádnou šanci. Bylo to tak… správné. Cítil se zbožňovaný, milovaný, a i když z toho nakonec bude jenom milostná epizoda, za nic na světě by neměnil. Chtěl to. Chtěl Lucia Malfoye, tady a teď.
V těchto okamžicích už doslova naříkal touhou.
"Prosím, prosím", zasténal jako v agónii. "Chci…"
Jakoby to byl právě ten signál, na který čekal, přerušil Lucius své laskání ústy a prsty, navzdory tichým protestům, a přemístil se nahoru k Harrymu. Přenesl váhu a zatížil jeho tělo právě v těch správných místech, aby ukonejšil nedočkavé zklamání svého mladého milence. Soustředěný pohled zúžených očí, vzrušením vzedmuté chřípí nosu, lehce pootevřená lesklá ústa, vznášel se přímo nad Harryho obličejem jako nádherný přízrak.
"Řekni to, Harry. Řekni mi, co chceš", zazněl jeho mírně ochraptělý hlas s těžko ovládaným dechem.
"Vezmi si mě, Luciusi! Chci to! Teď!", téměř vzlykal Harry. V tu chvíli by i škemral. Nemusel.
Vítězný pohled a také žraločí úsměv, který tak trochu děsil a tak mnoho sliboval.
"Ano, přesně to udělám...", šeptal mu do ucha, když ho obracel na břicho. Dlaněmi mu přejel od krku až k pozadí, které vzal do dlaní a lehce hnětl, za zvuků nedočkavé touhy vycházejících z úst rozpáleného mladíka. Mírně odtáhl půlky od sebe a zatlačil. Tentokrát však do něho nepronikal prsty, ale svým penisem, tvrdým jako skála. Chvíle milostné předehry prověřily jeho sebeovládání až na hranice únosnosti. Teď však byl u svého cíle. Pomalým pohybem pronikal stále hlouběji a z úst mu unikl zvuk, který vypovídal o intenzitě jeho vzrušení.

Harry vítal tlak v jeho útrobách s nespoutaným nadšením. Po tomhle toužil od chvíle, kdy na něho jeho milenec vložil své ruce. Byl dokonale připravený. Mírně přizvedl zadek, aby Luciovi umožnil hlubší proniknutí a současně tak odlehčil tlaku vlastního těla na teď trochu utiskovaný penis. Malou chvíli setrvali v nejtěsnějším spojení, užívali si pocitu, kdy byli téměř jako jeden. Harry se však brzy začal netrpělivě vrtět, čímž vyvolal tichý smích za svými zády.
"Tak nedočkavý…", zaslechl za sebou mírně posměšně a současně ucítil, jak se muž dal do pohybu, své ruce opřel po stranách. Pomalu, požitkářsky se z Harryho vysunul téměř na krajíček, aby se vzápětí opět hluboko ponořil. Tento akt několikrát zopakoval za nekontrolovatelného sténání jich obou. Bylo to slastné mučení, lehká forma masochismu, kterou už však ani jeden z nich dále nedokázal unést.
Uchopil Harryho za boky, prudkým pohybem ho vytáhl do kleku a dal průchod své vášni. Začal rychleji přirážet, už nehodlal nic dál prodlužovat. Výkřiky slasti, které tak vyloudil na rtech svého milence jen svědčily o tom, že pocity jsou oboustranné. Nehodlal ho šetřit, teď už ne. Bral si všechno to, co mu Harry nabídnul a co mu tedy právem patřilo.

Harry se zcela poddal novému rytmu jejich milování. Byl nasycen něžnostmi a teď toužil po naplnění. Tvrdě, hluboce, až na doraz. Jen mimoděk si všimnul, že pod jejich koleny právě hynul květ růže, jako oběť položená na oltář bohům slasti. Bohové byli štědří, slast ho prostupovala až do konečků prstů. Chtěl víc. Rouhal se, chtěl všechno.
Roztáhnul kolena víc od sebe, prohnul se v zádech jako kočka a víc tak vyšpulil své pozadí. Bylo mu jedno, že se teď chová jako malá děvka, protože napětí, které tím v jeho tříslech vzniklo, jenom znásobilo ten slastný prožitek. Požitek z toho, jak do něho jeho milenec tvrdě vnikal a přirážel s takovou intenzitou, jakoby do něho chtěl proniknout celý. Vyrážel ze sebe smyslné zvuky, které jeho partnera přiváděly k šílenství.

Lucius chraplavě vydechl. Nemohl ve vynadívat na mladé, pružné, magií nabité tělo pod sebou, které se mu nabízelo s takovou samozřejmostí. Harry se mu zcela vydal všanc. Úplně celý, bez jakéhokoli studu a s takovou důvěrou, že ho z toho zabolelo v místech, kde by měl mít srdce. V ten moment mu tato poloha přestala vyhovovat, chtěl tělesnější kontakt. Chtěl, aby se i Harry dotýkal jeho. Předklonil se, přitiskl se na jeho záda a rukama vklouzl pod jeho tělo. Pak se i s ním vztyčil a vytáhl ho sebou nahoru, a aniž by přerušil jejich tělesné spojení, dosedl na paty. Harry, který mu náhle seděl v klíně, okamžitě své ruce natáhl dozadu, aby získal oporu tím, že se chytil Luciových boků. Ten ho lehce přidržoval a pomáhal mu při pohybu nahoru, aby se pak zase mohl spustit dolů po celé délce jeho penisu. Hrudníkem se tiskl k příjemně horkým zádům mladíka a užíval si pocit tření mezi jejich těly. Rty měl přisáté k té smyslné šíji, dokud chlapec nepootočil hlavu a nenabídl svá ústa k polibku. Okamžitě se jich zmocnil a vydal přitom vrčivý zvuk divokého zvířete.
Jeho nenechavé ruce střídavě bloudily po mladíkově hrudníku, chvíli dráždily bradavky a nakonec jednou rukou pomalu sklouzl přes pevné bříško k nedočkavému údu, který se dožadoval pozornosti. Jemně, ale pevně ho uchopil a začal třít v rytmu jejich pohybů. Nadšeně polykal zvuky, které mu partner při polibku vypouštěl přímo do úst.

Harry intenzivně vnímal každý pohyb a byl u vytržení ze souznění jejich těl. Žár, který uvnitř něho vzplanul, se šířil, aby se nakonec stáhnul a soustředil v jeho slabinách. Začínal mít pocit, že brzy exploduje. Přerušil polibek, zaklonil hlavu a opřel ji o milencovo rameno. Jednu ruku zvedl a zabořil do hedvábné blonďaté hřívy. Jeho tělo se vzepjalo, prsty druhé ruky zaryl do Luciova stehna a spolu s výronem semene, ze sebe v té malé agónii vyrazil výkřik plný prožívané extáze. Výkřik, který Lucia, jenž sám byl už na pokraji, bezpečně katapultoval za ním. Jejich hlasy se promísily.

Po výbuchu pocitů nastal konec světa. Vesmír se zastavil. Musel se zastavit, aby poté mohl v pomalém plíživém tempu opět ožít. Napětí ustupovalo a jejich těla se uvolnila. Klesli na postel a leželi na boku, zaklesnutí do sebe. Lucius Harryho pevně objímal, jakoby ho nechtěl už nikdy pustit. A Harry nechtěl, aby ho pustil.
Pootočil hlavu a, stále pevně držíc blonďatou kštici, zadíval se do těch šedostříbrných očí. "Luciusi…", zašeptal, ale slova i myšlenky byly přerušeny prsty, které se mu něžně přitiskly na ústa.
"Pššš, milý, teď nic neříkej. Odpočívej." Muž uvolnil sevření, jejich těla se odpojila, vymotal tu drzou ruku ze svých vlasů a políbil ji do dlaně. Něžně svého milence uložil do peřin mezi pomačkané okvětní lístky růží, které právě teď, na konci svého života, voněly nejkrásněji. Harry zhluboka vdechoval tu omamnou vůni. Navždy si vůni růží bude spojovat s Luciem. Navždy. Milý. Milý. Skoro to znělo jakoby…Ale tyhle věci se v posteli běžně říkají.

Lucius je oba očistil hůlkou, přikryl usínajícího milence a chvíli se těšil pohledem na tu krásu. Mladý, krásný, smyslný muž, ležící v jeho posteli poté, co ho on sám přivedl do extáze. Vstal, aby svému milenci nalil pohár vína.
Harrymu se klížily oči, ale když zaregistroval, jak se Lucius zvedl a zcela tak, jak ho pánbůh stvořil, přešel přes místnost, neodolal, aby si ten výhled pořádně nevychutnal. Merline, ten muž byl tak krásný. Pevné tělo, pod kůží s jemným broskvovým nádechem se rýsovaly pružné svaly, které se při každém pohybu vlnily a dodávaly tak tělu vzhled šelmy. Nádherné zářivé platinově blonďaté vlasy spadající přes ramena do půli zad a trochu níž … zadek. Harry na sucho polknul. Co na tom, že byl o 26 let starší. Byl v té nejlepší kondici a při dlouhověkosti kouzelníků ještě dlouho bude. Spokojeně se zavrtal hlouběji do voňavých peřin.
"Tváříš se jako kočka, která právě slízala všechnu smetanu." Lucius se vrátil k posteli, stál nad ním a s úsměvem mu podával pohár s vínem. Harry pro něj natáhl ruku a přitom sklouzl pohledem k odhalenému klínu muže před sebou.
"Taky se tak cítím", zašveholil s rošťáckým úsměvem a usrknul si z poháru.
Lucius se s tichým smíchem posadil na postel. "Jsi velmi poživačný, Harry, a to se mi líbí." Muž působil uvolněným dojmem, ale i přes jeho nahotu budil jeho zjev respekt. Byl to pohled očí, který nikdy neztrácel trochu té ostražitosti.

Harry chtěl rozverně nabídnout, že mu jeho milou péči příště oplatí, ale včas se zarazil. Co když nebude žádné příště? Protože se chtěl vyhnout trapné situaci, radši poznámku spolknul. Nechtěl být odmítnutý, ne tak brzy.
"Ani jsem netušil, jakou jsem měl žízeň", vydechnul, když odkládal prázdný pohár na noční stolek.
"To je po milování zcela normální", vztáhnul ruku Lucius, pohladil ho po tváři, s pobavením sledoval, jak objekt jeho zájmu mhouří potěšením oči. Opravdu byl jako kočka, kočka se zelenýma očima.
"Chce se mi strašně spát", zabroukal Harry. Udivovala ho Luciova činorodost. Správně by měl ležet tady vedle něho a usínat stejně jako on. Předchozí prohýřená noc se na něm projevovala víc, než tušil.
"To je v pořádku, klidně si zdřímni", nabízel Lucius a přitom pozorně sledoval, jak mladík upadá do spánku.
"Ale já budu muset domů, zítra jdu do práce", zamrmlal už v polospánku.
"Později, milý", zašuměl mu u ucha hluboký smyslný hlas a on se propadal do spánku.

ooOoo

Tady vzpomínka končila, ale Harry věděl, že to ještě není všechno. Běžné vzpomínky se časem ohladí do jednolitého šedavého celku, ze kterého vystupují pouze barevné detaily, vjemy, které na vás nejvíc zapůsobily. Tahle vzpomínka byla tak čistá, jako nová. Pro něho byla nová. Celé jeho tělo a mysl byly vypleněné jako po požáru následkem toho, co právě "prožil" a v očekávání další vzpomínky, která se právě vynořovala v jeho mysli.

ooOoo

Probouzel se pozvolna, jeho mysl se vynořovala z husté mlhy. Pomalu k němu pronikaly vjemy zvenčí, vůně růží, zvuky, dech… Slyšel cizí dech. Určitě nebyl jeho, ale zato zněl velmi blízko. Rozespalé myšlenky však přerušil palčivý, skoro bolestivý pocit, který ucítil na hrudi pod svým ramenem. Zhluboka vydechl, jak se snažil na ten pocit soustředit. Slyšel povědomý hlas, jak přednáší jakési latinské … cosi. "Ista corpus voluptarius vocitus meis." Slova se mu vypalovala do mozku. Co se to, sakra, se mnou děje?

Silou otevřel své oči, víčka jako z olova, aby nad sebou spatřil záplavu blonďatých vlasů. Tak povědomé. Jeho zmámený zrak upoutal pohyb vlevo a tak stočil hlavu, aby viděl, jak se od jeho těla vzdaluje dýka. To ta dýka způsobila ten zvláštní palčivý pocit, když v jeho kůži vyryla jakési znamení, a teď byla odložena na noční stolek.
"Eveniet!", vyslovil důrazně ten hlas. Tím byl zřejmě dokončen nějaký magický proces, protože znamení vyryté do jeho těla se zacelilo, krev zmizela a místo toho se na jeho těle skvělo zářivé stříbrné znamení.

Harry se konečně probral natolik, aby si zcela uvědomil, kde je a s kým. Lucius? Co? Proč? Byl vyděšený a zmatený a právě hleděl do šedostříbrných očí, které mu pohled oplácely. Dlouhý upřený pohled, při kterém se Harrymu vybavilo všechno to, co se mezi nimi v posledních hodinách odehrálo. Nechápu to, nic nechápu!, letělo mu hlavou stále dokola. Omámil mě tím vínem? Co mi to udělal a proč?
Lucius Malfoy, aniž by přerušil kontakt očí, se mírně sklonil a vtiskl lehký polibek na stříbrné znamení. "Teprve teď jsem si tě doopravdy vzal. Teď jsi můj!", prohlásil sebejistě, přitáhl si Harryho do sedu a pevně ho sevřel v objetí.
"Cos mi to … udělal?", promluvil Harry ztěžka, jazyk příliš neposlouchal, rukama se pokoušel odtlačit ze sevření. Připadal si bezmocný jako malé děcko.
"Uklidni se, všechno bude v pořádku", zašeptal Lucius, uchopil jednu jeho vzpírající se ruku a políbil ho do dlaně. Ten dotek zrychlil tlukot jeho srdce.
"Promiň, ale ještě musím udělat jedno." Věnoval mu pohled plný odhodlání se špetkou smutku. Harrymu v ten moment jeho srdce vynechalo. Co..?
"Věřím, že mi to odpustíš", pokračoval muž v monologu, natáhl se pro hůlku, ležící vedle dýky na nočním stolku a přiložil ji ohromenému Harrymu ke spánku. Ten ani nepomyslel na to, že by se mohl velmi efektivně magicky bránit. Někde hluboko uvnitř nevěřil, že by mu Lucius ublížil po tom, co spolu před chvílí dělali. Opravdu mu tak věřím?
"Nedělej..." začal protestovat v narůstající obavě, co mu to chce Lucius ještě provést.
Nestihl ani doříct. "Occulo recordatio!", bylo poslední, co slyšel, než se mu v hlavě myšlenky rozvířily jako na kolotoči a pak … tma.

ooOoo

Harry seděl v křesle absolutně konsternovaný. To, co mu právě proběhlo v hlavě ho zanechalo naprosto rozpolceného v jeho pocitech. Připadal si jako úplný pitomec. Tak snadno mu podlehl. Nechal se omámit Malfoyem, vínem, a nakonec se nechal označit. Cítil se lehce zahanbený, hodně vzrušený, a to vše prolínal pocit viny. Uvědomil si totiž, že úplně zapomněl na Mathiase. Zase.
Marně se snažil omlouvat tím, že jejich vztah stejně zašel na úbytě a Mathiasova vyděšená reakce na Harryho sílu tomu dala poslední ránu. Pokud by k sobě měl být upřímný, jejich vztah začal skřípat právě po tom, co se tak bláhově zapletl s Malfoyem. Co na tom, že měl tu vzpomínku potlačenou, jeho podvědomí zafungovalo zcela bezpečně.
Poddal se Malfoyovi a všechno ostatní úplně hodil za hlavu. Teď, stejně jako tenkrát, mu Lucius zaplnil hlavu takovým způsobem, že nikdo jiný neměl šanci. Ale takový ten muž byl. Stačilo jen, aby vstoupil do místnosti, a všichni přítomní byli jeho osobností odstrčeni do pozadí. Lucius Malfoy ho svedl. Ale Harry mu v tom upřímně řečeno nijak nebránil, spíš naopak.

Civěl do krbu a v hlavě si přehrával vzpomínku, která pro něho byla tak nová. Zvlášť některé pasáže ho stále přitahovaly, čímž si způsobil značně nepohodlný pocit pnutí v tříslech. Mimoděk si vzpomněl na Malfoyovo "Přeji dobrou noc", které v tuto chvíli dostalo mírně nahořklou příchuť. Moc dobře věděl, co to se mnou udělá, mizera jeden!
S povzdechem se zvednul a vydal se do své ložnice, kde se svlékl a šel si ulevit do sprchy, než se uloží ke spánku. Pustil si příjemně teplo vodu a začal zpracovávat svou erekci. Vzhledem k stupni vzrušení netrvalo dlouho a jeho semeno potřísnilo jeho ruku i kachličky na zdi před ním. Vzal do ruky sprchovou hlavici, aby smyl nejen stopy svého konání, ale aby provedl očistu vlastního těla.
Když se natahoval po mýdle, uvědomil si, že s myšlenkami drancujícími jeho mysl riskuje, že zapomene na Meus a dotkne se ho. Dalo se očekávat, že s tím Lucius víceméně počítá. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nic nemohlo pokazit Harryho pocit spokojené radosti z jeho soukromé vzpoury.
Tak to teda ne, milý pane, pomyslel si zlomyslně a pro jistotu sáhl po houbě. Dneska nic nebude!

Pokračování příště

Pozn. autorky:
Lidičky, já nevím jak vy, ale já se při psaní těchto scén pořád ještě červenám. Je to možné? J Doufám, opravdu doufám, že se to líbilo, protože MĚ to úplně vyšťavilo. Čtěte rychle, protože já mám chuť to smazat. (Neberte mě vážně) :-P

PS: Z komentářů vidím, že vás pobavila absence Harryho spodního prádla. Nebyl to žádný okamžitý nápad. Zmiňuji se o tom už v první kapitole. Koho to zajímá, může se juknout. :-)

28uuu

30. března 2012 v 19:33 vabeni moci
"Finite occulo!", švihnul hůlkou směrem k Harrymu, který v tu chvíli doslova zkoprněl. "Přeji dobrou noc", zašeptal mu Malfoy do ucha, když opouštěl jejich stůl.
Tak tohle bylo opravdu zlomyslné.

Harrymu se najednou v hlavě vynořovalo cosi. Něco, co tam určitě patřilo, ale na co dosud nemohl dosáhnout. Až teď. Matně si vzpomněl, co říkala Hermiona o kouzle, kterým se malým dětem potlačovaly traumatizující zážitky. Occulo recordatio. Ano, tak znělo to kouzlo, a zrušení účinku tohoto kouzla bylo nad slunce jasné. Opravdu efektní načasování, to bude noc. Zlomyslný mizera.

Merline, ne teď! Ne tady! Harry pokynem ruky přivolal obsluhu, aby mohl zaplatit svou útratu a překotně se hrnul ven z restaurace. Musel domů. Rychle. Tady opravdu nebylo vhodné místo na vzpomínání na události, o kterým měl už určitou představu.
Luciusi, jednou tě určitě přitluču na vrata Malfoy Manoru! S touto myšlenkou se přemístil rovnou do obývacího pokoje svého domu, kde odhodil hábit a praštil sebou do svého oblíbeného křesla. Zavřel oči a nechal vzpomínku plynout…

ooOoo

Harry se potácel ze zakouřené místnosti. Potřeboval na WC a taky na vzduch, protože už ho brněla hlava z dotazů na Ginny a okolnosti jejich rozchodu. George za ním ještě něco se smíchem pořvával, ale Harry jen mávnul rukou a dveře za ním zapadly. Vydal se směrem na toaletu, aby si ulevil. V kabince se musel jednou rukou opřít o protější zeď, aby se trefil do mísy, a taky aby neupadl. Svět se houpal v rytmu, který neměl žádný řád.
"Mám dost", zabručel si, zapnul si poklopec a vydal se k umyvadlu. Umyl si ruce a opláchl si obličej studenou vodou ve snaze trochu se probrat z alkoholového opojení. Výsledek byl téměř nulový a tak se rozhodl jít trochu na vzduch. Chodbičkou se dopotácel k východu, kde se dvakrát srazil s futry, než se mu podařilo vyjít ze dveří ven do nočního ticha.

Udělal pár vrávoravých kroků a plně se soustředil, aby šel aspoň trochu rovně a najednou do někoho vrazil. Sakra, kde se tu ten člověk vzal? Náraz Harryho doslova vyvedl z rovnováhy a tak udělal dva nejisté krůčky vzad, aby opět chytil balanc. V tu chvíli se po něm vztáhly dvě silné ruce a pevně ho sevřely, aby neupadnul. Harry má nos zabodnutý do číhosi hábitu, mimochodem z velmi kvalitního materiálu. Nasál vůni ... hmmm, příjemná. Pomalu zvednul své společensky unavené oči, aby se omluvil a zastavil se pohledem na vlasech. Krásné platinově blond vlasy spadaly přes ramena a Harryho ruka nekontrolovatelně vyletěla nahoru, aby se jich dotkla.
"Lucius?", zamumlal si pro sebe.
"Také vás rád vidím, pane Pottere", uslyšel nad sebou povědomý hlas. Harry vzhlédl. Není pochyb, před ním stojí sám Lucius Malfoy s mírně překvapeným výrazem v obličeji. Harry se přistihl, že docela nevhodně zírá tomu muži do obličeje, kde se objevil jemný ironický úsměv. Když se mu před očima rozjel obraz a viděl blonďatou osobu dvakrát, pochopil, že musí okamžitě pryč.

Zmizet odsud, nejlépe ze světa vůbec, někam se zahrabat a vylézt, až bude zase střízlivý a schopný komunikace.
Pokusil se vymanit ze sevření, ale nutno podotknout, že marně. "Om-omlouvám s-se, zřejmě jsem ... t-trochu přebral", blábolil opile.
"Trochu přebral je velmi nepřesný výraz pro to, jak jste se zřídil. Copak jste slavil?" Tichý hlas mu zněl přímo u ucha.
"Áále. R-rozchod s… Ginny", vyhrknul Harry a vzápětí si připlácnul ruku na pusu.
"Skutečně je to důvod k oslavě?" Malfoyův úsměv se rozšířil.
"T-to ... n-ne ... nechtěl jsem ...", blekotal.
"Nechtěl jste se rozejít, nebo jste to tak nechtěl říct?" Lucius se bavil.
"Jo, přess-ně", pokýval hlavou. Ten neopatrný pohyb vyvolal náhlou vlnu nevolnosti, která ho zalila a jeho vnímání se začalo ztrácet.
"Musim domu", opět se pokoušel ustoupit z dosahu těch rukou. Doufal, že tomu noblesnímu voňavému muži nepozvrací jeho drahé boty.
"Postarám se o vás", bylo poslední, co vnímal a než stačil cokoli namítnout, svět se s ním zatočil. Pak už byla jen tma.

Probudil se, ještě ani neotevřel oči, ale okamžitě poznal, že není doma. Ten dotyk kvalitních voňavých lůžkovin na jeho nahém těle byl neznámý, ale opravdu velmi příjemný. Trochu víc se zavrtal do peřin, aby si ten pocit užil. Překvapivě se cítil velmi dobře na to, co včera s kamarády vypil. Najednou si něco uvědomil. "Počkat! Jsem nahý!" Otevřel oči a vymrštil se do sedu. Tak teď byl kompletně probuzený. Rozhlédl se po luxusně zařízeném pokoji a zjistil, že je tam sám. Rozhlížel se po svých svršcích a přemýšlel, kde je a co se stalo a hlavně - kde mám HŮLKU!. Pak se mu vynořila vzpomínka na předchozí večer a na setkání s Malfoyem starším. Než stačil zpanikařit, otevřely se dveře, do nichž vstoupil domácí skřítek s podnosem a za ním se objevil sám Lucius Malfoy. Ne však tak, jak je na něho Harry zvyklý. V perfektně střiženém hábitu. Překvapivě měl na sobě pouze úzké šedé kalhoty a bílou košili s volány na rukávech a s rozhalenkou. "No jistě, doma přece nebude pobíhat v hábitu", pomyslel si mimoděk. Vypadal úžasně a Harry jen polknul na sucho. I přes to, že se cítil trochu nesvůj, musel zkonstatovat, že je dokonalý.

"Vítejte na Malfoy Manor! Popřál bych vám dobré ráno, ale je již skoro poledne", prohodil domácí pán nenuceně a s nepřehlédnutelnou grácií se přemístil k posteli, na níž mladík ležel. "Nebude vám vadit, když si s vámi dám kávu?"
"Ah, dobrý den", vyhrknul a překvapeně sledoval, jak si jeho hostitel naprosto přirozeně nečekajíc na svolení přisedl na postel k jeho nohám a dirigoval skřítka při servírování pozdní snídaně na malý stolek, který kouzlem přisunul k posteli. Podvědomě si přitáhl kolena blíž k hrudi a objal je rukama.
"Omlouvám se, ale jaksi postrádám pár svých věcí", nadhodil Harry, který se již pomalu vzpamatoval z překvapení.
"Oh, samozřejmě", usmál se Malfoy, "vaše oblečení bylo ve hrozném stavu. Ale očekávám, že během několika okamžiků zde bude k vaší spokojenosti." Důvěrně se naklonil k mladíkovi. "Ještě v noci jsem vám podal lektvar proti kocovině a také jsem vás chtěl pro vaše pohodlí odstrojit do spodního prádla." V očích mu hráli raraši a medovým hlasem dodal. "Pane Pottere, vy jste samé překvapení." Se zářivým úsměvem se odklonil od Harryho a opřel se o zadní čelo postele, nohu přes nohu.

Harry zrudnul jako rajče a měl pocit, že mu vychází pára z uší. Trapas! To je ten důvod, proč je nahý. On přece spodní prádlo nenosí! Ale očima neuhnul. "Ještě postrádám hůlku, pane."
"Vaše hůlka se nachází v prvním šuplíku v nočním stolku po vaší levé ruce. Brýle jste neměl. Ztratil jste je v průběhu slavení?" Muž pátravě hleděl do Harryho očí. Zřejmě zkoumal, jak dobře ho vidí.
"Brýle už nějaký ten pátek nenosím", vysvětlil Harry. "Proč jste hůlku nenechal ležet na stolku?", podivil se.
"Taková malá zlomyslnost z mé strany. Přece si neodepřu trochu toho potěšení, že?" Muž si spokojeně založil ruce na prsou a se škodolibým úsměvem pozoroval Harryho reakci. A bylo na co koukat, protože zatímco lovil svou hůlku, v jeho obličeji se projevilo několik emocí za sebou. "Lekl jste se?"
"Vlastně jsem se ani nestihl vyděsit, protože jste přišel bezprostředně po tom, co jsem se probudil. Ale teď bych nutně potřeboval navštívit koupelnu." Harry se zavrtěl a přemýšlel, jak se přemístit do koupelny, když nemá nic na sobě. V duchu zanadával, protože Lucius věděl, o co jde a evidentně se tím bavil.

"Jistě. Koupelna je vám plně k dispozici. A protože mám jako správný hostitel zájem na vašem pohodlí ... Acio!" Ze skříně se vyhoupl župan a plavně se přemístil Harrymu na klín. "Děkuju", ulevilo se Harymu a začal se soukat do županu. Málem se do něho zamotal, jak se snažil, aby se příliš neodhalil.
Lucius se upřímně zasmál jeho snaze. "Nemyslím, že by na vašem těle bylo něco, co jsem již neviděl."
Harry jenom nakvašeně odfrknul, vymotal se z peřiny, přitáhl si župan k tělu a bosý přešel do koupelny. Zachovat si v takovém případě jakoukoliv důstojnost bylo naprosto zbytečné, tak se soustředil na rychlý přesun. V koupelně vykonal své potřeby, nutno dodat, že už byl nejvyšší čas. Trochu se opláchl, vyčistil si zuby a prohrábl vlasy. Určitě by se sebou dokázal udělat i lepší věci, ale nechtěl svého hostitele nechat zbytečně dlouho čekat. Když vyšel z koupelny naskytl se mu úchvatný pohled na krásného muže v "jeho" posteli, jak upíjí kávu z porcelánového šálku a přivřenýma očima si vychutnává její chuť. Kdyby slíbil, že mi bude nosit každé ráno snídani do postele jako dnes, tak ..., okamžitě tu hříšnou myšlenku zahnal.

"Vlastně vám musím poděkovat za to, že jste se mě ujal. Myslím, že jsem to včera opravdu přehnal a netuším, jak bych dopadl." Vrátil se k posteli a přisedl si na postel tak, aby dosáhl na stolek. Vzal do jedné ruky šálek s kávou a do druhé croissant. Hmmm, s čokoládou. Blaženě vzdychnul.
"Vaši přátelé by se o vás pravděpodobně také postarali", odtušil blondýn a pozoroval ho, jak si vychutnává snídani.
"Nejspíš bychom skončili u některého z nich za tragických okolností", pousmál se Harry a úsměv mu byl vrácen.
"Chápu, jak to myslíte. Takže jste mi vlastně neskonale vděčný a já si za to můžu vyžádat odměnu." A než Harry stačil cokoliv namítnout, navrhnul "Myslíte, že byste mě mohl oblažit svou přítomností při obědě? Nerad jím sám."
"Draco tu s vámi není?", zeptal se se zájmem Harry. "Dlouho jsme se neviděli. Naposledy ...", Harry se odmlčel.
"Jistě, na pohřbu drahé Narcissy. Nemusíte se tomu tématu vyhýbat. Už to přebolelo. Vlastně jsem vám chtěl poděkovat, že jste přišel na rozloučení s ní. Určitě by jí to potěšilo."
"Já ... Však víte, byl jsem jí zavázaný." Na chvíli bylo zamyšlené ticho, jak oba zavzpomínali na jisté nezvratné události v jejich minulosti.

"Už jsem slyšel, že se Malfoyovi vrátili. Taková událost se neutají", navázal s úsměvem Harry a přerušil tak chvilku ticha. "Takže jste tu opravdu sám?"
"Draco se rozhodl, že bude cestovat a sbírat zkušenosti pro rodinný podnik. Samozřejmě mu to schvaluji, i když vím, že jeho největším důvodem je prostě nechuť vrátit se zpět do Británie."
"Chápu. I já mám někdy chuť zmizet ze světa. Příliš pozornosti prostě škodí soukromému životu. Ale věřím, že časem to bude lepší a i Draco se nakonec vrátí a usadí."
"Nebojím se o Draca, umí se o sebe postarat. Je to koneckonců Malfoy", dodal významně a Harry se neubránil úsměvu.
"No jo, některé věci se prostě nemění a to je vlastně příjemné." Harry spokojeně chroupal své pečivo a upíjel kávu. Lahoda.

"Když už jste naťuknul váš soukromý život, skutečně jste se rozešel s tou svou dívkou?", otázal se a pozorně sledoval jeho reakci. "Nechci být nijak vlezlý, prostě mě zajímáte."
Harry si povzdechl. "Je to tak. Nakonec jsme poznali, že to není to pravé ořechové."
"Ach, zřejmě nějaké mudlovské rčení. Ale rozumím tomu tak, že jste OBA byli nespokojeni?"
"Hlavně já jsem nebyl spokojenej, a ona za to ani nemohla. Samozřejmě to vycítila a celý ten vztah šel do kopru." Harry posmutněl. "Je mi to moc líto, mám ji moc rád, ale prostě to takhle nešlo dál. Nakonec by jsme oba byli nešťastní."
Lucius sledoval mladíkův zasmušilý výraz. "Mít vztah 'v kopru' musí být nepříjemné. A důvod?", zeptal se mírně.
Harry zaváhal. Nevěděl, jestli může takhle intimní věc vyprávět člověku s nímž měl, řekněme velmi zvláštní vztah vzhledem k jejich minulosti. Ale nakonec, stejně se to rozkřikne, tak proč ne.

"Uvědomil jsem si, že ženy nejsou moje priorita", řekl pevně a pozoroval, co to s aristokratem udělá. Netušil, jak tahle sorta kouzelníků pohlíží na homosexualitu, a čekal na reakci. Malfoy vypozoroval v jeho očích tichou výzvu a neubránil se úsměvu.
"Stále Nebelvír, že? Líbí se mi, že se nevyhýbáte přímé konfrontaci. Ale vyvedu vás z omylu. Láska mezi muži není nic špatného a v konečném důsledku to může být i velmi příjemné." Jeho hlas klesl do smyslných hloubek a Harry nedokázal zabránit chvění, které proběhlo jeho tělem.
"Věřím, že ano", hlesl tiše.
"Věříte?" zavrněl. "To znamená, že nevíte?" V očích mu zase hráli raraši.
"Noo", protáhl mladík, "nějaké zkušenosti už mám", přiznal. "Snad to časem bude ještě lepší." Bokem nenápadně pohlédl na svého hostitele. Samozřejmě byl přistižen a odměněn mnohoznačným úsměvem.
Úplně nad sebou žasnul. "Já tady snad flirtuju se samotným Luciem Malfoyem! A jestli se mi to nezdá, tak on se mnou taky!"
A Malfoy se smál. "Pane Pottere, měl byste si dát pozor na svůj výraz v obličeji", zavrněl. "Jste velmi čitelný." A Harryho tvář byla v jednom ohni.

V té chvíli se ozvalo diskrétní zaklepání na dveře a do ložnice vstoupil skřítek a v náručí nesl Harryho oblečení a boty. "Vaše věci, pane", pravil úslužně, položil vše vedle něho na postel a vzdálil se.
"Myslím, že vás teď chvíli nechám o samotě, abyste se mohl obléci. Budu vás očekávat v knihovně. Za dveřmi vás bude očekávat skřítek, aby vás doprovodil." Vstal elegantně z lůžka a přešel ke dveřím.
"Děkuji vám, pane."
S rukou na klice se otočil a pohlédl Harrymu přímo do očí. "Myslím, že bychom si mohli tykat. Po společných chvílích strávených .... v ložnici by to bylo vhodné, co říkáš. Já jsem Lucius, ty Harry." Následoval ďábelský úsměv.
"Dobře. Děkuji, .... Luciusi." Malé zaváhání vyvolalo opět veselé ohníčky v mužových očích.
"Budu tě čekat, Harry. Myslím, že si máme ještě o čem povídat." S tím se otočil a zmizel ze dveří. Harry jenom zíral.
"Mám pocit, že jsme se ještě neprobudil", zamumlal si pro sebe a ještě jednou navštívil koupelnu, aby se pořádně osprchoval.
Pak se vrhnul na své svršky a naházel je na sebe. Zhodnotil decentní vůni, která se z jeho oblečení linula, a vydal se do knihovny. Za dveřmi skutečně čekal skřítek, který ho dovedl přímo na místo určení. Zaklepal na dveře a vstoupil.

Lucius Malfoy seděl v mohutném křesle s vysokým opěradlem a četl Denního věštce. S příchodem hosta zvedl svůj zrak.
"Zatím se tu se mnou posaď, než bude připravený oběd", pokynul rukou a odložil noviny.
"Píšou něco zajímavého?", snažil se Harry o zdvořilou konverzaci.
"V podstatě nic, ale člověk musí umět číst mezi řádky, aby vytušil spodní proudy. Potřebuji nasát spoustu informací, abych se mohl opět začlenit do děje ve společnosti", přiznal muž.
"A jaký je váš… tvůj dojem?" Harry tak nastřelil téma konverzace, které jim vydrželo až přes oběd. Překvapivě dobře se bavil, i když tématem byla hlavně politika. Ale některé Malfoyovy trefné komentáře Harryho skutečně rozesmály. Ten muž měl neskutečný přehled o všem, co se v Anglii za poslední roky dělo, a mnohé z toho dokázal velmi peprně ohodnotit. Čas mu v družném rozhovoru ubíhal nečekaně rychle? Malfoy se k včerejšímu trapasu nevracel a Harry byl za to rád. Nikdy by nevěřil, že se může cítit tak dobře ve společnosti Malfoye staršího. Než se nadál, uplynulo celé odpoledne a oni seděli u lehké večeře v zimní zahradě.

"Jestli můžu mít osobní otázku", začal Lucius, ale na svolení samozřejmě nečekal, "jak jsi dospěl k poznání, že preferuješ muže?"
Harry seděl pohodlně rozvalený v zahradním křesílku a právě teď předstíral soustředěný zájem o jakousi palmu. Zdá se, že jsme zase u toho. Opatrně pohlédl na svého hostitele. "Prostě jsem cítil, že to pořád není ono. Chápejte, Ginny jsem měl opravdu rád, ale pořád mi něco chybělo." Rozpačitě se zavrtěl. "A tak jsem to prostě zkusil."
"Předpokládám, že o dobrovolníky jsi nouzi neměl", ušklíbnul se ironicky muž.
"Ne, neměl", přiznal Harry. "Vlastně jsem byl docela překvapený, kolik mužů bylo ochotno se mnou něco takového absolvovat."
"Zkusil jsi všechny?", zeptal se Malfoy, jakoby se jednalo o hábity.
Otázka Harryho zaskočila. "Pro Merlina, to ne!", bránil se. "Měl jsem dvě… řekl bych rychlé známosti, ale až s tím třetím jsem navázal trvalejší vztah." Maně si vzpomněl na Mathiase, který ho vlastně donutil k rozchodu s Ginny. Ouha, asi by měl jít domů, Mathias se po něm bude určitě shánět.

"Já… Děkuji za tvoji pohostinnost, ale asi bych měl jít už domů", vyslovil svou myšlenku.
"Snad nejsi na rozpacích z našeho rozhovoru", podivil se Malfoy tak náhlému obratu. "Věř, že zkoušení vlastních možností prostě patří k tvému věku. A navíc", dodal s provokativním úsměvem, "jsi zdrženlivější, než bych čekal."
"Čekal jsi, že využiju své popularity a přefiknu půlku Británie?", zeptal se pohoršeně Harry a vyvolal tím u Malfoye výbuch smíchu.
"Ne tak docela, spíš jsem srovnával tebe a mne", přiznal se smíchem.
"Aha, takže sis vzpomněl na zkoušení vlastních možností", odtušil Harry. "Určitě jsi taky neměl problémy s dobrovolníky, že?"
"Ne", prohlásil samolibě. "Byl jsem, jak se říká, v kurzu."
"To znamená, že po světě běhá spousta tvých bývalých milenek. Není to někdy trochu komplikace?", ptal se trochu škodolibě mladík a v důsledku této lechtivé, ale nesmírně zajímavé konverzace, na odchod domů opět zcela zapomněl.

"Mé postavení a peníze mi vždy poskytovalo jisté výhody. Ale musím tě opravit - milenek a milenců." S tím posledním slovem, jakoby se Lucius skoro mazlil a nechal ho naschvál viset ve vzduchu a řádně doznít.
Harrymu zaskočil jeho čaj. "C-cože?" Netušil, že Lucius Malfoy je i na muže. I když dnešní jemné narážky ho mohly dostatečně připravit, byl překvapený.
"Jak už jsem říkal, Harry", pokračoval muž s náznakem shovívavosti, "láska mezi muži není nic neobvyklého a zavrženíhodného."
"Pochopil jsem", zaskřípal Harryho hlas, když se mu podařilo vykašlat čaj z dýchací trubice. "Myslím, že nepotřebuji žádné další podrobnosti".
"Jsi si jistý?", škádlil ho Malfoy. "Mohl bych ti vyprávět třeba, jak jsme se Sevem…"
"Dost! Stačilo!", zarazil ho rychle Harry. "Nechci nic slyšet." Měl chuť, stejně jako malé dítě, zacpat si uši a zpívat. Pohled na pobaveného blonďáka ho však ubezpečil, že ho jenom provokuje a dráždí.

"No jasně", odfrknul si mladík. "Jestli mě chceš zabít, propásl jsi svoji šanci. Tohle v pohodě vydejchám."
"Vážně?", posmíval se muž. "Ještě jsem ani nezačal", dodal s hranou rozmrzelostí.
Harry nevěřícně kroutil hlavou. Ten muž byl neskutečný. Na povrchu chladný a nepřístupný, ale když se k němu člověk dostal blíž, byl svým vlastním způsobem vtipný a hravý. Provokativní. Nesnesitelný. Sexy. Ale pořád to byl ten nebezpečný muž, Lucius Malfoy. Harry hádal, že tohle je jeden ze způsobů, jak si Malfoy omotával lidi kolem prstu.
Harryho však jedna otázka svrběla na jazyku a tak ji položil. "Jenom jedno mi řekni… Severus Snape?"

"Musíš uznat, že Severus byl velmi vášnivý muž."
"To byl", zasmál se Harry. "I když na mě si svou vášeň vybíjel trochu jinak. Ale celou dobu jsem žil v přesvědčení, že miloval mou matku."
"To skutečně milovat. Velmi. To byl jeden z důvodů, proč náš vztah nikdy nepřekročil vážnější hranice. Severus to bral jen jako chvilkový únik z nešťastné lásky. Chápal jsem to, ale tak trochu jsem ho i využil. Jsem přece zmijozel", dodal s úšklebkem, když viděl Harryho nesouhlas v očích.
"A další důvody?", vyzvídal mladík a v duchu žasnul nad svojí drzostí. Ale co, Malfoy sám nastolil tohle choulostivé téma. Byl zvědavý, kam až hodlá Lucius zajít.
"Byl o šest let mladší než já. A když jsme odešel z Bradavic, vídali jsme se velmi málo. A navíc, rodiče trvali na mém domluveném sňatku s Narcisou."
"Mně jste připadali jako dokonalý pár. Nelitoval jsi někdy, že jsi se oženil?"
"Možná ze začátku, chtěl jsem si ještě užívat svobody. Ale pak přišel Draco a tím se všechno úplně změnilo. Nikdy bych jim vědomě neublížil. I když musím přiznat, že jsem za ta léta měl pár tajných známostí, ale Narcissa na to nikdy nepřišla. Tedy, aspoň doufám." Malfoy chvíli zamyšleně hledí do prázdna.

"Stejně moc nechápu, co se ti na něm líbilo", vzpomíná Harry na zapšklého a jízlivého profesora.
"On nebyl vždycky tak protivný a určitě měl své charisma", usmál se Lucius. "A asi mám slabost pro mocné kouzelníky s tmavými vlasy a výraznýma očima."
Harry se chtěl právě hlasitě ohradit proti jeho srovnání se Snapem, ale Lucius se naklonil se blíž k němu, vztáhnul ruku a jemně se dotknul pramene vlasů.
Harrymu se zastavil dech, když se jejich pohledy protnuly a notnou chvíli takto setrvaly.
"Dýchej, Harry", napomenul ho tiše, "nebo se mě snad bojíš?"
"Nebojím!" řekl pevně mladík a když viděl, že se k němu dál naklání, vyšel mu vstříc. Jejich rty se setkaly na půl cesty a jemně se dotkly.

Pokračování příště

27sssss

30. března 2012 v 19:32 vabeni moci
Když Harry podal hlášení svému šéfovi o dění v Bathu, jeho práce skončila. Další záležitosti už nebyly jeho starostí, protentokrát. Bystrozoři v lázních samozřejmě našli kouzelníky z Potentia Sincerus, kteří poklidně spali ve svých pokojích. Jenomže právě ti spící, nikoho příliš nezajímali. Nicméně mohli posloužit při vylučovací metodě. Těch pár, kteří v noci zmizeli, podchytili v knize hostů, ale pravost jejich jmen však byla na pochybách. I kdyby se ještě pohybovali někde poblíž, ministerstvo nechtělo způsobit příliš velký rozruch v mudlovské oblasti a tak se brzy stáhli. Několik mužů však stále zůstávalo na stráži. Podle Harryho to však bylo naprosto zbytečné.

"Harry!", uslyšel ženský hlas. Mia. Rychle jí vykročil naproti. Pospíchala mu v ústrety v doprovodu jeho kolegy Sanderse, který úzkostlivě sledoval těhotnou bystrozorku. Zřejmě měl strach, aby si neublížila.
"Harry, vracíme se od Munga. Percy bude v pořádku. Musím to nahlásit Bradáčovi, aby pověřil někoho výslechem. Chápeš, my jsme jeho rodina, nebylo by to objektivní", vysvětlovala rozrušeně, zatímco se pověsila na Harryho. "A co ty, jsi v pořádku?", pokračovala téměř bez nádechu. "Ron se tam střídal se Seanem, ale zdá se, že Sean má taky nějaké zranění. Ještě jsem s ním nemluvila a u Munga se neukázal. Asi to nebylo tak vážné."
Harry se zasmál. "Mio, zastav, vždyť se musíš někdy nadechnout."
"Jo, jasně", zasmála se. "To ty splašené hormony. Takže…"
"Provedu, madam! Jsem v naprostém pořádku", hlásil poslušně, téměř v pozoru, "žádné zranění, všechny končetiny na svém místě, žádná kletba mě netrefila."

Praštila ho pěstí do ramene. "To vidím, ty kašpare. Nedělej si ze mě srandu, jo?"
"Provedu, madam!" Oba se tomu zasmáli, Sanders jenom koukal a culil se.
"Mám teď dva dny volna, takže dneska budu spát a zítra asi zajdu za Teddym. Už jsem ho víc jak týden neviděl", oznámil Harry kamarádce své plány.
"Možná se tam potkáme. Potřebuju si o něčem popovídat. Však víš, ženské věci a tak. Potřebuju ještě jiný názor, než mamky Weaseylové", doplnila, když viděla Harryho tázavý výraz.
"No doufám, že vám tam s Teddym nebudeme moc překážet. Když tak půjdem na zmrzlinu", nabídl Harry.

"To nebude třeba. Je tam Bradáč?", předvedla přepychový myšlenkový skok.
"Jo, právě jdu od něho."
"Tak fajn, já jdu za ním a ty se jdi vyspat", nakázala mu starostlivě a vydala se chodbou oblažit svou hyperaktivní přítomností jejich šéfa.
Stáli tam, on a Sanders, a zírali za mizející postavou.
"Neuvěřitelné", zamumlal Sanders a Harry se neubránil úsměvu.
"To jo. Máš dneska službu?", obrátil se na svého kolegu.
"Dneska sloužím s Jasonem, bude štěstím bez sebe."
Harry se pousmál. "Nezačali jste zrovna dobře, co? Ale nezoufej, Jason je skvělý, uvidíš."
"Já vím", odtušil Sanders, "ale Sean…"
"Co je se Seanem", zbystřil Harry.
""Já vím, že jste přátelé, ale podle mě se někdy chová divně. Vyskytuje se v místech, kde by být neměl, mívá pofiderní vysvětlení a ta včerejší akce… Viděl jsi ho tam?"

"Seana jsem tam vůbec neviděl, ale věřím, že tam byl."
"Byl tam, to jo. Střídal se s Ronem a ten to může potvrdit. Ale je divné, že byl zraněn v době, kdy měl přestávku. Pokud se do něčeho zamíchal, co tam dělal?" Sanders rozumoval a rozpačitě hleděl na Harryho.
Ten naopak tušil, kde je zakopaný pes. Jedna z věcí, které si bude muset ověřit. Nikomu však o tom nehodlal říkat.
"Věřím, že se pro to najde rozumné vysvětlení", povzdechl si a doufal, že Sanders už skončil. Chápal jeho obavy a jen to potvrzovalo, že jako bystrozor je Sanders dost všímavý.
"Chápu tvůj postoj, ale je potřeba být opatrný. Zvlášť při tom, co se právě kolem nás děje. Víš, že na tebe mají spadeno", naléhal kolega.
"Jasně, dám si pozor", uklidňoval ho.
"Já zase dohlédnu na Seana. Jen tak pro jistotu, jo?", navrhoval Sanders.
"Tak jo", rezignoval Harry, "ale kdyby se něco dělo, povíš to nejdřív mně. Souhlasíš?"
"Jsme domluveni", souhlasil Sanders spokojně a Harry doufal, že tu věc se Seanem vyřídí dřív, než bude muset Sandersovi vymazat paměť. Měl už o tom celkem jasnou představu a účast jistého blonďatého muže byla základní předpoklad.

Rozloučil se s kolegou a vydal se směrem ke krbu a domů. Měl před sebou dva dny volna. Zaslouženého volna. To znamená neděle a pondělí. A protože už byla neděle ráno, hodlal se co nejrychleji zdejchnout. Měl ještě něco, co si chtěl dnes vyřídit.
Ještě než se odletaxoval domů, napsal krátký vzkaz na kus pergamenu, přivolal ministerskou sovu a doufal, že Malfoy bude odpoledne na smluveném místě.
Předpokládal, že Lucius se nedostal do nebezpečí, a že touto dobou je již v pohodlí svého domova. A pokud ne, tak snad brzy dorazí. Hodlal si s tím mužem vážně promluvit. To jeho tajnůstkářství mu už lezlo na nervy.

Další věcí, kterou hodlal před schůzkou udělat, bylo promyslet si, jak bude dál pokračovat ve vztahu s tím mužem. Jeho předchozí předsevzetí, udržet si od něho zdvořilý odstup, vzalo dávno za své. Malfoy všechny jeho snahy naprosto ničil, a to s nervydrásající důkladností. Po odhalení skutečné podstaty jejich magického svazku ani nepředpokládal, že by se Malfoy chtěl od něho držet stranou. Je však pravda, že Harry nemusel jeho požadavku vyhovět. K tomu ho nic nezavazovalo. Navíc blízký vztah s tímto člověkem mohl zdiskreditovat jeho postavení bezúhonného bystrozora.
Otázkou však bylo to, co Harry skutečně chtěl a hlavně, co vlastně chtěl Lucius Malfoy. A to je věc, kterou si bude muset opravdu ujasnit, než učiní nějaké rozhodnutí. Zdálo se, že jeho nejbližší přátelé nemají s Malfoyem až takový problém. Zvláštní.
Třeba jenom, stejně jako Harry, podlehli kouzlu osobnosti toho muže. Ať už to bylo jakkoli, Harry mu skutečně důvěřoval v tom, že ho chce chránit. Ve věci intimního vztahu si už tak jistý nebyl. Může očekávat nějaké upřímné city od muže, kterým je Lucius Malfoy?
Merline, ty jsi šprýmař, víš to?

ooOoo

Harry už chvíli seděl u stolu, když do restaurace vstoupil oslnivý muž, na kterého jakousi podivnou shodou okolností čekal. Vstal, aby ho uvítal a podal mu ruku, kterou Malfoy ochotně uchopil a velice neochotně pustil.
"Čemu vděčím, za tvou touhu, strávit se mnou svůj čas?", otázal se a usadil se na polstrované židli.
"Potřebuji s tebou mluvit", řekl naléhavě Harry. "A tentokrát žádné uhýbání. Potřebuji znát odpovědi."
"Zdá se, že nemohu odmítnout. Co chceš konkrétně vědět." Lucius se nevzpíral, což mladého bystrozora trochu zmátlo, ale jen trochu. Radši dal pokyn číšníkovi, který okamžitě přispěchal. Objednali si kávu.
"Konkrétně všechno, pokud by to šlo", nanesl a po štěněčím naklonil hlavu na stranu.
"Nemůžu ti o sobě říct… všechno. Ztratil bych své kouzlo tajemna", laškoval Lucius nazpátek.
"Vážně vtipné", zašklebil se mladík. "Ale něco bys mi říct mohl, ne?", pokrčil rameny a čekal na reakci.
"To bych skutečně mohl", protahoval muž. "Dobře. Polož otázku a já uvidím, kolik ti k tomu můžu říct."
Ó, jak jste milostivé, Vaše veličenstvo, pomyslel si v duchu Harry, nahlas však vyslovil něco zcela jiného. "Meus. Mohl bys mi vysvětlit, co tě vedlo k tomu na mě aplikovat zrovna tuhle černou magii?"

Malfoy se na chvíli odmlčel, především kvůli obsluze, která jim právě servírovala jejich kávu. Ale po jejich odchodu mrknul na Harryho. "Myslím, že by bylo vhodné udělat nám trochu soukromí." Počkal, až Harry provedl potřebné kouzlo. "Proč jsme vlastně tady? Znám spoustu intimnějších míst, než je tohle, abychom si mohli povídat."
Způsob, jakým zašeptal to poslední slovo, nenechal Harryho na pochybách, jakou konverzaci má na mysli.
"Právě proto jsme tady. Myslím, že neutrální území je pro náš rozhovor to nejlepší. Takže… Meus?"
Lucius si s hraným zklamáním povzdechl. "Vůbec mi nedůvěřuješ, jak vidím." Pak se zasmál. "Ale asi děláš dobře." Harry mu úsměv vrátil.

"Začátek tohoto příběhu se odehrává jindy a jinde", začal Lucius. "Jak sám víš, po válečných událostech a po smrti mé drahé ženy jsem se uchýlil do zahraničí."
"Vím, ale nebyl k tomu důvod. Soud byl k vaší rodině velmi shovívavý", připomněl Harry.
"To je sice pravda, ale přesto jsem měl potřebu zmizet na chvíli z veřejného světa. Převážnou dobu jsme společně s mým synem trávili ve Francii, což není žádným tajemstvím. Ale i tam jsem si udržoval kontakty, abych měl informace o všem, co se děje. Tudíž mi neunikl ani pohyb kolem Mordredových rituálních svícnů. I když se dají využít k více rituálům, nedalo mi příliš práce odhalit, o který z nich se skutečně jedná."

"Proto ses vrátil do Británie? Abys zabránil vzestupu dalšího Temného pána?", Harry se neubránil jisté skepsi.
"Bude ti to možná připadat trochu pokrytecké, ale ani já nemám zájem, aby se tu začal roztahovat další zneuznalý génius pochybného původu", prohlásil muž rezolutně. Jistá hořkost z předchozí války v něm stále setrvávala.
"A navíc, pokud mají v plánu rychlý vzestup pomocí rituálu Vita pro magia, nabízel se jen jediný kouzelník, který by uspokojil jejich potřeby", Lucius se výmluvně odmlčel.

"Myslíš tím mě, to je jasné. Po tom všem, co se stalo, bych musel být hodně natvrdlý, aby mi to nedošlo." Harry si rezignovaně povzdychl. "Zřejmě nebudu mít nikdy pokoj, že?"
"Nepropadej sebelítosti", pokáral ho mírně Lucius. "Jsi prostě stále příliš na očích. O tvých hrdinských skutcích se mezi kouzelnickým lidem vyprávějí příběhy…"
"… které jsou jen málo pravdivé", vpadl mu do řeči Harry.
"… ale přiživují všeobecnou představu o tvé nezměrné síle", dokončil Malfoy. "Proto jsi cíl číslo jedna."
"Jsem rád", ušklíbnul se mladík, "že ty těmto klamům nepodléháš."
"To skutečně ne", připustil Malfoy, "protože já znám pravdu o tobě. Nejsi znovuzrozený Merlin."
"Tak to se mi fakt ulevilo", prohlásil Harry, i když podezřelý úsměv na tváři jeho spolustolovníka ho nijak neuklidnil.

"Ale docela obyčejný taky nejsi", pokračoval muž. "Měl jsem tu příležitost cítit magii nahromaděnou pod povrchem tvého těla, ovládanou a nebezpečnou." Muž se trochu naklonil dopředu a chřípí nosu se mu vzrušeně zachvělo. "Pořád ji cítím."
Byl to jen okamžik, ale úplně to změnilo atmosféru u stolu. Harry na sucho polknul. Bylo zřejmé, že Lucius naráží na svou zkušenost a okolnosti kolem rituálu Meus. Na což si sám bohužel nepamatoval. Ne úplně.
"Co jsi měl v plánu po návratu domů?", zeptal se mírně ochraptělým hlasem, snažíc se odbourat vzniklé napětí a zuřivě přitom míchal svou kávu.
"Měl jsem v plánu zabránit vzestupu jejich moci jakýmkoliv způsobem", pokračoval muž ve zpovědi. "Jakýmkoliv."
"Rituálem Meus? To byl tvůj plán?", dožadoval se mladík odpovědi.
"Ne. Původně jsem plánoval použít REGO", přiznal, upil své kávy a trochu napjatě čekal, jestli Harrymu dojde, o co jde.

Došlo. Ten chvíli šokovaně civěl, než vyslovil své rozhořčení nahlas.
"Děláš si snad PRDEL?! Četli jsme o něm v té tvé knize a… Vždyť je to něco jako Imperius!!"
Křičel a téměř nesouhlasem vyskočil od stolu, když se Lucius natáhl přes stůl a přiložil mu prst na rty, utišujíc ho tichým pššš. Jistě, žádný zbytečný rozruch. Sice je nikdo neslyší, ale rozhodně je na ně vidět.
"Pokud tě to uklidní", spěchal s vysvětlením, "tak jsem to také nepovažoval za nejvhodnější volbu. Stále jsem hledal jinou variantu, protože to není jednoduché kouzlo. Avada je jednodušší, to mi věř", nehezky se ušklíbl. "Tento rituál je obdobně obtížný jako Vita pro magia, a i když by tvá magie byla úspěšně blokována - mnou, považoval jsem jej z pochopitelných důvodů za krajní řešení. Velmi krajní."

"Ale jak jsem zaznamenal, nakonec jsi našel náhradní řešení. Asi bych měl být nadšený", odfrknul si posměšně Harry. Uvnitř byl však stále zděšený myšlenkou, že by skončil jako Malfoyova loutka. Měl co dělat, aby se neoklepal odporem.
"Vlastně jsem nečekal, že bych mohl Meus použít", přiznal. "Jak víš, je založený na oboustranném… řekněme zalíbení. Ale když jsem tě tenkrát našel v té nálevně a odvedl… Najednou bylo všechno docela jinak." Lucius byl lehce v rozpacích, i když se to snažil skrýt. Pro Harryho však bylo tohle zjištění překvapující víc, než cokoli z toho, co mu tady řekl.
"Mohl… mohl bys být konkrétnější?", zeptal se tiše. "Víš přece, že si toho moc nepamatuju." Chtěl tím Malfoyovi připomenout potlačenou vzpomínku.
"Nebyl jsi to děcko, které jsem znal, když jsem opouštěl zemi. Najednou přede mnou byl mladý, zralý a neobyčejně pohledný muž, tak mocný, tak žádoucí, a navíc tak… žádostivý."
Harry se neubránil pocitu trapnosti a trochu se začervenal. Mohl jenom doufat, že se Malfoyovi do postele sám nevnutil.
"Naskytla se mi příležitost, jak z toho získat něco pro sebe a tys mne nezastavil. Využil jsem situace a těší mě to. Nehodlám se za to omlouvat, protože se tím zvýšila možnost chránit tě", uzavřel záležitost Malfoy.

"Ale nebyl jsi na to sám, že? Někdo z mé blízkosti pracoval pro tebe." Suché konstatování pouze zdůraznilo skutečnost, že Harry už ví, o koho jde.
"Jistě", nebránil se odpovědi Malfoy. "Předpokládal jsem, že o něm už víš."
Harry přikývnul. "Tady mě však překvapuje jedna věc. Znám Seana dobře a dost dlouho, ale nikdy bych nevěřil, že se zpronevěří bystrozorským zásadám a bude spolupracovat někým takovým, jako je Malfoy. Bez urážky", dodal rychle, "doufám, že víš, jak to myslím."
"V pořádku", mávnul nad tím muž rukou. "Nezatracuj svého přítele, dokud se nedozvíš podrobnosti."
"A ty jsou?", vypálil mladík.
"Rodina Flitwicků je velmi vzdáleně spřízněná s rodinou Malfoyů, a i když neudržujeme kontakty, existuje jistý závazek, kterým jsou nám povinováni. Nebudu zacházet do detailů, protože se jedná o záležitost táhnoucí se několik generací, nicméně závazek byl stvrzen magicky. To znamená, že pokud jsem se na něho obrátil o "laskavost", nemohl mě odmítnout."

Harry trochu šokovaně zalapal po dechu. V tu chvíli litoval svého přítele, že se dostal do kleští zvaných Malfoy.
Lucius se však jen pobaveně zasmál.
"Ve skutečnosti jsem byl jen krůček od toho, aby mě proklel, i když tím riskoval vlastní život, protože ta pradávná magie by ho zničila. Když jsem mu však vysvětlil, v čem spočívá můj požadavek, uklidnil se", spokojený sám se sebou se ušklíbl. "Předpokládám, že ho nezatěžovalo splnit mou žádost ochraňovat tě, když sám ani nic jiného v úmyslu neměl. A navíc tím zbavil svou rodinu dalšího závazku."
"Takže oboustranně výhodný obchod", zabručel Harry, uklidněný tím, že po jeho příteli nebylo žádáno nemožné, a Lucius přikývnul na souhlas.

"Vůbec jsem si nevšinul žádné změny v jeho chování, když ses vrátil do Británie."
"Pochopitelně, že ne", vysvětloval muž. "Předpokládáš, že jsem ho vyhledal po mém návratu, ale ve skutečnosti pro mne pracuje už několik let."
"Cože?" Harry nedokázal skrýt překvapení. "Ale…"
"Nikdy se nezpronevěřil své práci, ani tobě. To jsem po něm nechtěl a on by to nikdy neudělal. Pouze ti kryl záda a později, když jsem aplikoval Meus, byl mým prostředníkem při záchranných akcích."
"Ano, to vysvětluje spoustu věcí", připustil Harry. Vždycky Seanovi bezmezně věřil, stejně tak Jasonovi, a tak byl rád, že se ve své podstatě nespletl. "Ten falešný Potter ze včerejška byl Sean? Utržil totiž nějaké drobné zranění."
"Ne, byl to někdo jiný - nežádej podrobnosti, prosím", zastavil jakékoli otázky v zárodku, "ale Sean tam byl, jak určitě víš, z pověření vašeho vedení. Využili jsme toho a on kryl útěk Harryho Pottera, aby mohl pravý Harry Potter zmizet po anglicku. Zabili jsme tím dvě mouchy jednou ranou, protože kromě tebe ochránil i mého muže."

"Jak dojemně se staráš o svého zaměstnance", rýpnul si ironicky Harry. Samolibost toho chlapa byla občas přímo nesnesitelná.
"Samozřejmě, předpokládám totiž, že ho budu ještě potřebovat", prohlásil spokojeně a bavil se pohledem na kypícího Harryho. Věděl, že tohle prohlášení zaručeně rozbourá jeho sebeovládání. Povedlo se a Harryho oči metaly zelené blesky. Okouzlující pohled.
"Neprovokuj", pochopil situaci mladík, "ještě jsem nevydejchal to REGO!"
"Ach", zvedl Lucius obě ruce v bezbranném gestu, "pokorně se omlouvám, za svou nerozvážnost, sire." Lucius se ohromně bavil a Harry měl co dělat, aby mu necukaly koutky úst. Zmetek jeden černokněžnickej! Proč jsem si vždycky myslel, že je to psí čumák?

Chvíli se měřili pohledy, než Harry raději obrátil svůj pohled do svého hrnku. "Když už jsme nakousli včerejšek, setkal ses s tím cizincem?"
"Ano, setkal", Lucius se ani nesnažil skrýt známky znechucení ve svém hlase. "Jak jsi zřejmě předpokládal, to on je náš největší problém."
"A?"
"Jmenuje se Gilbert Morcerf. Známe se již hodně dlouho z Paříže a rozhodně nepatří k lidem, které bych ti doporučil jako přítele."
"Francouzský ekvivalent Lucia Malfoye?", drbnul si trošku Harry.
"Ne, na ten post bych posadil někoho jiného…", Lucius na chvíli zaváhal. "Ale to mě přivádí na jednu skvělou myšlenku. Myslím, že si budu muset na pár hodin odskočit do Francie." Spokojeně se usmál, pravděpodobně přesvědčen úžasností svého nápadu.
"Myslíš, jako že by nám Francouzi pomohli?", pochyboval Harry. Moc tomu nevěřil, protože rivalita mezi jejich národy byla známá po staletí.
"To zrovna ne", uznal Lucius, "ale až ho poženeme odsud, bude milé vědět, že ani doma nebude mít pevnou půdu pod nohama."
"Jsi zlomyslný", zasmál se Harry. Pak však zvážněl. "Opravdu jsi přesvědčený, že ho poženeme?"
"Jistě", prohlásil sebevědomě, "pokud ho nezničíme přímo tady, v což pevně doufám. Pak ovšem na francouzské kolegy nezbude žádná legrace."

"Jak smutné", přidal se k ironii Harry. "Doufám, že jsme si všechno důležité vyjasnili. Ale je čas, abych se rozloučil a šel domů. Vidím, že máš ještě nějaké pochůzky a já si potřebuju fakt trochu dáchnout. Doufám, že tím nezlomím tvé křehké srdce." Neodpustil si trochu jedovatý úsměv. Malfoye tím však absolutně nerozhodil, naopak.
"Ano, mám nějaké záležitosti k vyřízení, takže také odcházím." Vstal, položil na stůl několik mincí a vykročil k Harrymu, aby se rozloučil.
"Doufám, že se brzy uvidíme na nějakém příhodnějším místě. A aby ti nebylo líto, že netrávíš večer v mé skvělé přítomnosti…", jeho hlas zněl trochu zlomyslně. Nebo smyslně? Harry si nebyl celkem jistý, ale zcela jistě viděl, jak Malfoy vytáhl svou hůlku.
"Finite occulo!", švihnul hůlkou směrem k Harrymu, který v tu chvíli doslova zkoprněl. "Přeji dobrou noc", zašeptal mu Malfoy do ucha, když opouštěl jejich stůl.
Tak tohle bylo opravdu zlomyslné.


Pokračování příště

26hug

30. března 2012 v 19:31 vabeni moci
"Měl bys věděl, že o tobě mluvili", řekl tiše Harry. Neupřesnil kdo, protože to bylo oběma jasné. "A je tam muž s francouzským přízvukem. Mám pocit, že tě zná."
"To je docela možné", připustil zamyšleně Lucius. "Mám ve Francii rozsáhlé kontakty a známosti v různých kruzích."
"Máš tušení, kdo by to mohl být?", vyzvídal Harry. Přemýšlel jakým způsobem by Malfoye přesvědčil, aby mu poskytnul nějaké informace o svých aktivitách. Věděl však, že Lucius Malfoy po něm chce jen jednu jedinou věc. Jeho samého.
Pohlédl mu do obličeje a vědoucí úsměv a rozčilující jiskření v očích mu napovědělo, že ten protivný chlap tuší, nad čím přemýšlí. Trucovitě odvrátil obličej.

"Samozřejmě mám tušení, ale chci mít jistotu", odbyl jeho otázku muž a v jeho hlase byl slyšet smích. "Ale jinak jsem ti zcela k dispozici."
"Ani jsem nic jiného nečekal", zabručel otráveně Harry a okatou nabídku zcela pominul. Už věděl, že pokud se nechce dostat na horkou půdu, nesmí prostě reagovat na zjevné provokace. Ale při jeho nátuře to bylo zatraceně těžké. "Teď se musíme dostat nepozorovaně odtud a tudy, co jsme sem vlezli, to asi nepůjde."
"Souhlasím", uznal Malfoy, když spolknul poznámku, že on nikdy nikam neleze. "Nezbývá něž pokračoval tímto směrem." Mávnul směrem do úzké chodby.

Harry se naklonil dál do temné chodby. Přemýšlel, kam až by mohli dojít. Věděl, že k prameni, to už mu Lucius prozradil. Ale k prameni chodili na pravidelné kontroly i zaměstnanci lázní. Musí tam být normální vstup a toho by se dalo využít.
"To by mohlo vyjít", a vydal se na cestu. Lucius ho následoval v těsné blízkosti. Haryho překvapilo, že mu přítomnost toho muže v zádech nevadí. Jeho bystrozorský alarm v tomto případě nějak nefungoval. Zajímavé.

Postupovali v naprosté tichosti a slyšet byl jenom dvojitý dech. I když Harry měl pocit, že mu srdce buší tak nahlas, že se to musí chodbou rozléhat. Adrenalin na něm zapracoval a on tenhle pocit miloval. Nebezpečí ho vždycky vzrušovalo a ve spojení s jeho společníkem, který rozhodně nebyl beránek boží, se to trochu násobilo. Musel se hodně soustředit, aby zklidnil všechny rozrušené projevy svého organismu. Nakonec se povedlo. Koneckonců šli dost dlouho. Harry už měl obavy, že přestane účinkovat mnoholičný lektvar a tak pro jistotu zalovil v kapse, vyndal ampuli a cvaknul si.

Za sebou zaregistroval nesouhlasné zabručení.
"Děje se něco?" zajímal se, co jeho společníka rozladilo.
"Jenom jsem tak trochu doufal, že na to zapomeneš", přiznal s pokrčením ramen.
"Eh?", zeptal se nanejvýš inteligentně Harry.
"Tvůj vzhled mě prostě rozčiluje", přiznal neochotně muž.
"Tobě se James nelíbí?", provokoval Harry. "Myslel jsem si, že je to fešák."
"Ale nejsi to ty", prohlásil muž s jistotou, která Harryho Merlinví proč potěšila.

Harry přemýšlel, co vhodného by na to měl říct, aby se neztrapnil, ale jeho snahu naštěstí přerušil jejich příchod na konec chodby. Zcela zjevně opět stáli před magickým průchodem, maskovaným kamennou zdí. Z téhle strany byl průhledný, takže krásně viděli, co se děje u pramene. Magický průchod je také chránil před párou, která z horkého pramene stoupala a srážela se na všem okolo. Horko bylo skoro hmatatelné.
Z místa, kde stáli, byla vidět kamenná studna ve skalním podloží, kde pod skleněnou kopulí tryskal pramen. Potrubí, zapuštěné do podlahy, rozvádělo drahocennou tekutinu do požadovaných míst.
Ale také byl vidět masivní kovový žebřík, který vedl ke stropu, kde se v kamenné klenbě skvěl kovový poklop. Harry se ohlédl na Lucia a pak vstoupil do místnosti. Chtěl se vydat rovnou k žebříku, ale něco mu nedalo a přiblížil se k prameni. Cítil ve vzduchu něco, co ho nenechávalo klidným.

Neodolal a dlaní levé ruky se dotknul horké skleněné kopule nad pramenem. Okamžitě vnímal jemné vibrace, které jím prostupovaly do celého těla. Nebylo pochyb, že pramen je opravdu magický. Ani dobrý, ani zlý. Byla to prapůvodní magie, nabíjela ho klidem a jistotou. Bylo to neskutečně příjemné. Když však jeho ruku na skle překryla levá dlaň Lucia, který se k němu zezadu přitiskl, pocítil doslova nezvladatelnou eufórii. Natočil k němu obličej a jejich oči se setkaly. Spojení pohledů, spojení rukou, vše prosyceno syrovou magií pramene. Najednou mu to připadalo správné, jakoby sama magie schvalovala jejich pouto.

Harry netušil, jestli Lucius cítí to samé, ale když se k němu sklonil, aby jejich rty spojil v polibku, přivítal to. Polibek byl něžný, cudný, lehký dotek měkkých rtů jako stvrzení magického závazku. Harryho se zmocnil téměř posvátný pocit. Navzdory tomu, že sám byl naplněný magií až po okraj, magie sama ho neustále překvapovala.
Přerušili polibek, ještě poslední spojení pohledů a pak ukončili spojení na všech úrovních.

"Musíme jít", zašeptal Harry rozpačitě a Lucius se od něho beze slova odlepil, aby mu umožnil přístup k žebříku. Harry musel jít první, protože měl na sobě uniformu zaměstnance, a tím pádem by byl míň nápadný, pokud by ho někdo viděl vylézat z otvoru.
Na nic nečekal a šplhal rychle nahoru. Doufal, že bude průchod otevřený a nebude ho muset otevřít násilím, nebo kouzlem. Naštěstí nebylo nic z toho potřeba, poklop šel zvednout celkem hladce a dokonce ani nevydal žádný zvuk. Protáhl se otvorem a rychle uvolnil místo Luciovi. Rychle prošli manipulačním prostorem plným velkých kovových kohoutů a uzávěrů vody, aby vyšli v chodbě pro personál v blízkosti hlavního vchodu.

"Ok, tak jsme to zvládli. Díky za pomoc", prohlásil Harry rozpačitě ještě stále trochu vykolejený zážitkem, který spolu prožili před chvílí.
"Rádo se stalo. Myslím, že to stálo za to", přiznal Lucius. "Některé věci, které s tebou zažívám, jsou řekněme… nečekané", šelmovsky se usmál. Tolik k magickému souznění.
"Já se teď vrátím zpět mezi lázeňské hosty", pokračoval. "Zasloužím si trochu péče. Merlin ví, že jsem si za to zaplatil", mrknul na Harryho a vydal se prohánět personál tak, jak to umí jen on sám. Ještě než zmizel za dveřmi, otočil se na Harryho. "Abych nezapomněl, kdybys čirou náhodou něco potřeboval, víš jak mě zavolat. Budu čekat…" nedokončil a zmizel za dveřmi. Harry přesně věděl, co tím myslel.

Chvíli za ním fascinovaně hleděl, než si uvědomil, proč je vlastně tady. Fofrem se vrátil mezi personál v podzemí a svou prodlevu zdůvodnil tím, že ho postihnul rychlý proces a hledal toaletu, přičemž trochu zabloudil v labyrintu chodeb. Chvíli mu pak trvalo, než se odtamtud vymotal. Všichni se zcela kolegiálně smáli jeho zábavné historce. Naštěstí nikdo víc nepátral po důvodu jeho delší nepřítomnosti. Některých objednávek se ujali kolegové, takže snad nevzbudila jeho nepřítomnost podezření ani mezi hosty.

Mírně ho pobavila skutečnost, že jeden z kolegů si stěžoval, jak nesl objednané víno tomu úžasnému blonďákovi na šestku a on tam bohužel nebyl. Hm, jaká škoda, pomyslel si zlomyslně Harry a poradil mu, aby to zkusil znova. Sám rozhodně už do ďáblových osidel nepoleze. Teď už o sobě vzájemně věděli a Harry nepochyboval, že pokud se bude něco dít, zase se objeví v dosahu.
Popadl svůj servírovací vozík a vydal se do epicentra událostí. Zdá se, že události se uklidnily a vážení hosté, uklidněni tím, že neobjevili žádného slídila, nadále využívali darů lázní. Večer již proběhl bez ničeho zvláštního a hosté pomalu odcházeli na večeři, nebo za jiným rozptýlením. Blížila se chvíle, kdy končila jeho směna. Percyho však nikde neviděl, zřejmě mu nějak proklouznul.
Byl čas připravit se na noční směnu bystrozora. Na to, co se bude odehrávat ve velké podzemní síni.

Byla noc, lázeňský dům utichal a i poslední flamendři uléhali do svých postelí. Harry zůstal v pracovní uniformě, protože tak byl nejméně nápadný při ohybu lázněmi. Opět si loknul mnoholičného lektvaru. Po dvou dnech už měl jeho odporné chuti opravdu plné zuby. Přesunul se opět do podzemních prostor a v labyrintu chodeb zamířil k síni, o které si myslel, že bude místem setkání. Pohyboval se tiše a obezřetně, aby na sebe zbytečně nepřitáhnul pozornost. Místnost našel celkem rychle a podle všeho byla prázdná. Vsadil všechno na jednu kartu. Vstoupil a potvrdil svou domněnku. Nikde nikdo. Zatím.
Opět opustil místnost a našel si nejtmavší kout v chodbě, aby se ukryl ve stínu. Potlačil stoupající nervozitu a obrnil se trpělivostí. Pro lepší pocit dotekem zkontroloval křížek na krku. Jeho přenášedlo do bezpečí bytu, kde čekal někdo z bystrozorů. Jeho jistota.

Když už začínal propadat panice, že to špatně odhadl, začaly se objevovat první postavy v tmavých hábitech s kápěmi a v disciplinované tichosti vstupovaly dovnitř. Neměli sice masky, ale v té tmě to bylo bezpředmětné. Podobnost se smrtijedy byla zřejmá. Ta vzpomínka se mu vrátila s nepříjemnou intenzitou. Co ho však opravdu překvapilo, byly stříbrné svícny, které sebou někteří z příchozích nesli. Chystalo se to, čeho se všichni nejvíc obávali. Nenasytnost po moci stoupala a chystal se další rituál. Nevěděl, kdo bude obětí, ale měl skutečně hnusné tušení.

Skupina sice nebyla příliš početná, ale stačilo to na to, aby se stali pro Harryho nepříjemnou překážkou. Mezi posledními vstoupil i Percy. Od ostatních se výrazně lišil tím, že byl stále ještě zahalen v prostěradle, bosý, a jeho nic neříkající pohled svědčil o tom, že byl ovládán Imperiem. Jeho odhad se splnil, ale žádnou radost mu to neudělalo. Už kvůli rodině, kterou nade vše miloval, tomu musel zabránit. Teď se blížil čas na jednu ztřeštěnou nebelvírskou akcičku. A na to byl Harry skutečný odborník. Jenom doufal, že se tu neobjeví jistý bývalý smrtijed a svým zásahem mu nezabrání ve snaze zachránit Percymu život. Moc dobře věděl, že Lucius by se v minulosti nerozpakoval obětovat kohokoli, aby dosáhl svého. V tomto si nedělal iluze. Jenom doufal, že Harryho vztah k rodině Weasleyů bude muž respektovat. Opravdu v to pevně doufal.

Když se zavřely dveře za posledním mužem, přišla jeho chvíle. Napočítal do deseti a rozrazil dveře místnosti. Jenom se modlil, aby ho nechtěli zabít hned a on tak měl čas vzít sebou toho zrzavého pitomce.
"Pánové", zvolal, "lázeňská část už je uzavřená. Nikdo tu nemá…" Jeho rychle hodnotící pohled zaregistroval Percyho stojícího uprostřed zářícího pentagramu. Už nebyl pod vlivem Imperia, zato byl zjevně k smrti vyděšený. Potřeboval se dostat k němu a k tomu mu nečekaně pomohl jeden z přítomných, který ho bleskově popadl za rukáv a doslova ho vhodil do středu dění. První fáze splněna.

"Co je to tady za šaškárnu?" Snažil se nevypadnout z role překvapeného a spravedlivě rozhořčeného zaměstnance, který netušil, co se tu děje.
"Že by malé rozptýlení?", odpověděl mu hlas s cizím přízvukem. "Pánové, je to na vás." Jasné vybídnutí k akci.
Harry byl v ohrožení, že ho zabijí, nebo mu vymažou paměť. Spíš to první. Byl rozhodnutý tomu zabránit a hmátnul pro svou hůlku. Z jednoho z koutů byla vržena kletba, která však nedolétla ke svému cíli. Ne však z důvodu protikouzla, které Harry ještě nevykouzlil. V pohodě by to stihl, ale do dráhy vržené kletby se vrhnul polonahý Percy. Sesul se k Harryho nohám jako hadrová panenka. Harry přikleknul k němu, ale nebyl čas se věnovat jeho zraněním. Už chtěl aktivovat přenášedlo, když ho zastavil pohled k otevřeným dveřím. Stál v nich … Harry Potter.

Harry alias James nebyl jediný, kdo na něj ohromeně zíral. Je to Lucius? Něco Harrymu však říkalo, že ne, ale určitě je to jeho dílo. Falešný Potter začal sebevědomě plkat o zatýkání a samozřejmě se okamžitě stal hlavním terčem pozornosti a útoku.
"Dostaňte ho! Živého!", zazněly jasné příkazy a ve sklepení se strhla vřava. Domnělý Harry Potter ovšem na nic nečekal a začal prchat chodbou směrem ven, zanechávajíc za sebou stopy obranných kouzel. Většina kouzelníků vyběhla za ním na chodbu a začala o překot vrhat kouzla, přičemž o sebe doslova zakopávali. Chaos byl naprosto dokonalý a kdyby Harry nebyl zrovna v prekérní situaci, smál by se jako blázen.
Harry nečekal, až na něho zamíří další z hůlek a stisknul kámen na svém křížku. Aktivoval přenášedlo a v mžiku byl i s Percym pryč.
Jeho myšlenka v tuto chvíli patřila Luciovi. Kde je a je v pořádku?

Objevili se v Bristolském bytě a Harry se svým nákladem klesl k zemi. Z křesla se okamžitě zvedla osoba, která bryskně přikvačila na pomoc.
"Harry! Co se stalo?", dožadoval se vysvětlení Ron, když padl na kolena vedle nich. "Percy?" Zrzek neskrýval šok, když spatřil svého bratra tady a v tomto stavu.
"Pořádně ho zabal, je pod tím nahý, a rychle s ním k Mungovi."
Na zoufale tázavý pohled svého kamaráda dodal na vysvětlenou. "Kostidrtící kletba, která měla patřit mě, Rone. Postavil se jí do cesty." Společně zabalili bezvědomého Percyho do uvolněného prostěradla a Ron ho vzal téměř něžně do náruče. Zamířil s ním ke krbu.
"Co tam dělal, Harry?" ptal se rozrušeně, zatímco Harry nabíral do hrsti letaxový prášek.
"Bude to v pořádku, Rone. Je to jenom idiot z přesvědčení", ujistil ho a vhodil letax. "Nemocnice u Svatého Munga", pronesl Ron a Harry ještě zachytil jeho mírný úsměv.
Teď byl čas informovat Bradáče a další … najít Lucia a zjistit, co má ten zatracený chlap vlastně za lubem.

ooOoo

Lucius v klidu vychutnával svou snídani v prostorách prvního patra lázeňského domu, kde se nacházela luxusní jídelna pro ubytované hosty, v duchu si přehrával události včerejšího večera a třídil nabyté informace. Ty důležité si ukládal k dalšímu zpracování. Jeho analytický mozek pracoval na plné obrátky. A především čekal. Předpokládal, že se k němu připojí jistá osoba, která si toto setkání určitě nenechá ujít. Jeho předpoklady se naplnily a on nečekal dlouho. Právě, když upíjel z hrnku celkem ucházející kávu a oknem nezaujatě pozoroval projevy pozdního rána, objevila se postava muže, která neomylně zamířila k jeho stolu. Lucius věděl, že je nepřehlédnutelný.

"Ale ne! Lucius." Ozvalo se překvapené tlumené zvolání a kdyby nevěděl své, skoro, skoro by mu uvěřil. Pomalu odložil šálek a vzhlédl. Nehodlal dát najevo jakékoli emoce, dokud nebudou všechny okolnosti zřejmé.
"Jak nečekané setkání, příteli. Mohu přisednout?", pokračoval muž s cizím přízvukem.
"Gilberte", pokývl hlavou na pozdrav předvádějíc svůj dokonalý chrup v nacvičeném úsměvu. "Zajisté, udělej si pohodlí." Rukou pokynul k protější židli. Opřel se na židli tak, aby si udělal pohodlí, ale hlavně aby měl dobrý výhled na muže. Sledoval, jak usedá k jeho stolu.
"Zajímavé vidět tě zde. Přijel sis léčit své neduhy?", načal Lucius rozhovor.
"Člověk potřebuje tu a tam oddych", usmál se příchozí a dal pokyn číšníkovi, aby mu přinesl jeho snídani.
"Ve Francii není dost lázní, že jsi vážil tak dlouhou cestu?", vtipkoval nenuceně Malfoy.
"Tyhle jsou ovšem mimořádné. Ale to přece víš", vrátil mu s lehkou výčitkou a zapitvořením, čímž Luciovi vrátil jeho špičkování.
"Uznávám, že mají své … kouzlo." Rozhovor pokračoval v lehkém duchu a bez jakýchkoli známek nevraživosti.

Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že se setkali dva známí a zcela bez zábran spolu nezávazně a spokojeně konverzují. Jen způsob, jak si trochu zpříjemnit líné ráno a snídani. Zkušený by však podle strnulých póz a opatrných gestikulací poznal, že ve skutečnosti jsou oba muži ostražití, jako šelmy na lovu. Ačkoli se oba tvářili přátelsky, byli ve střehu a odhadovali toho druhého. Ještě nepadla rozhodující slova.
Muž zvaný Gilbert právě dokončil snídani a odložil ubrousek na talířek. Pátravě pohlédl na Lucia a ten pochopil, že tohle je právě ta chvíle, kdy dojde k vážnému rozhovoru.
"Známe se již dlouho, mon ami", začal opatrně Gilbert a přešel do francouzštiny. "Troufám si tvrdit, že naše názory na jisté věci jsou totožné, vzhledem k povaze tvé účasti na událostech zde v Británii před nedávnými lety."
Lucius se ušklíbl nad zřejmou narážkou na jeho smrtijedství. Nebyl v tomto směru přehnaně útlocitný a dobře znal sám sebe. Věděl o sobě, že snadno podléhá vábení moci. Moci, která byla nad chápání řadových kouzelníků, o mudlech nemluvě. Jeho předchozí snaha být součástí nejbližší komunity kolem neobvykle mocného muže však dopadla žalostně. Nikdy už nepřipustí, aby se stal něčí rohožkou. V potravním řetězci hodlal stát na nejvyšší příčce. Tuto myšlenku si však ponechal pro sebe.
"Jistě", připustil, "naše poutavé rozhovory v minulých letech svědčí o zřejmých… shodách." Na chvilku se odmlčel, než pokračoval. "Mám to chápat tak, že tvá návštěva zde má trochu jiný účel, než jen očistu v magickém prameni?"
"Mám jistou ideu a abych ji naplnil, bylo nutné přemístit se, aspoň na čas, do Británie." Gilbert našlapoval opatrně. Věděl, že Lucius Malfoy ví… Ale chtěl muže na své straně. To by velmi usnadnilo jeho snahy, protože Lucius byl pověstný tím, že věděl věci, o kterých někteří nechtěli ani přemýšlet. "Týká se to magie, o které se nemluví. Předpokládám, že tušíš, o co jde", naznačil a vyčkával. "Jistě, některé zvěsti se mi donesly již za mého obytu ve sladké Francii", odkryl jednu ze svých karet Lucius. "Shromažďování magických artefaktů upoutá pozornost." Zdálo se, že se konečně dostávají k meritu věci.
Francouz se jenom pobaveně ušklíbnul a frajersky se jedním loktem opřel dozadu o opěradlo své židle. Necítil se bezprostředně ohrožený, protože toto bylo neutrální území. Území mudlů, kde kouzelníci nesměli a ani nechtěli dát najevo své schopnosti.

"Zboží, které jsi chtěl koupit, už máš", pokračoval Malfoy a dal tak jasně najevo, že přesně ví, oč muž před ním usiluje. "Otázkou je, proč setrváváš. Ještě něco, co tvé rodné zemi chybí?"
"Vždycky jsem tě obdivoval", uznale se zašklebil Gilbert. "Máš neobyčejný přehled o věcech, které se kolem tebe dějí." Chvíli se odmlčel a pozoroval, jestli objeví na tváři blonďatého aristokrata nějakou emoci, která by mu napověděla. Marně. Lucius byl nehybný jako antická socha. Rozhodl se tedy pokračovat.
"Jsem patriot a Francie je dokonalá", prohlásil lehce pateticky, "nicméně jedna věc jí v tuto chvíli opravdu chybí."
"Potter", řekli oba muži současně.

"Takže jsi pochopil, kdo je cílem mého … ehm .. obchodování", konstatoval pobaveně Gilbert. Měl pocit, že se vše vyvíjí k jeho spokojenosti. Lucius Malfoy zatím nedal najevo jakoukoli nevoli.
"Jistě. Pan Potter má k dispozici zboží, kterým nedisponuje nikdo jiný", konstatoval suše Lucius. Bylo mu nad slunce jasné, že se očekává jeho spolupráce.
"Vidím, že víš, o co tu jde." Francouz se spokojeně zasmál a naklonil se přes stůl, aby se přátelsky dotkl Luciovy ruky. Lucius okamžitě ucítil intenzitu mužovy magie a současně i změny, které v ní nastaly. Nebylo pochyb, že tento muž již temný rituál provedl. Trochu mu dělalo problémy nevytrhnout svou ruku a zachovat netečný obličej.
"Už jsi se o ten … obchod … již pokusil, že", neodolal drobné ironii a nenápadně se vymanil z nežádoucího dotyku.
"Nepatrně jsem podcenil situaci, přiznávám. Je silnější, než jsem tušil." Gilbert se znechuceně ušklíbnul. "Ale na druhou stranu je to úžasné zjištění. Skvělé pro mé potřeby a já jsem na nejlepší cestě svůj počáteční omyl napravit. Už brzy…"
Intenzita projeveného nadšení způsobila Luciovi lehké zamrazení. Poznal počínající šílenství, když ho viděl. Jak jinak, už jednou byl svědkem takového procesu. I toto byl důsledek toho, když člověk podlehne vábení moci. Jeden z těch nepříjemných.

"Včera jsem byl hodně blízko. Potter byl zde, v lázních. Bohužel je ještě brzy, nechci to opět uspěchat", prohlásil muž zvaný Gilbert a sledoval, jak na tuto informaci zareaguje jeho spolusedící.
Lucius se spokojeně ušklíbnul. "Jeho přítomnost nelze přehlédnout, že? Ve výsledku to však značí, že ministerstvo již ví o jistých aktivitách, které se jim nelíbí." Lucius se rozhodl skončit tu komedii a vyložit karty na stůl. "A rozhodně není náhoda, že jsem tu i já."
"Máš nějaký speciální zájem?", zeptal se ostražitě muž.
"Samozřejmě. Stejně jako ty, Gile. Hlídám si své investice", zavrčel nebezpečně a přimhouřil oči v očekávání. Nálada u stolu začínala být otevřeně nepřátelská.



"Tak nějak jsem doufal, že se ke mně přidáš, starý příteli", reagoval trochu rozladěně Francouz. "Tvé zkušenosti na tomto poli jsou pro mne neocenitelné. Mohl bych ti toho nabídnout mnohem víc než tvůj předchozí pán", přešel k otevřené jedovatosti. Hlupák, nevěděl, jak si naklonit na svou stranu Lucia Malfoye. Ale i kdyby věděl, jak na to, Malfoy už byl dávno na své vlastní straně.
"Proč bych měl paběrkovat, když můžu mít celý poklad jenom sám pro sebe", vrátil mu škodolibě Lucius a spokojeně sledoval, jak jeho protivník vztekle bobtná. Úžasná podívaná.
"Nebudeš to mít tak snadné, mám zde již slušnou základnu stoupenců. Ale to TY jistě víš, tak proč se stavíš proti mně?" Cizinec byl zjevně rozhozený z vývoje situace a nechápal Malfoyův postoj.
"Drahý příteli", oslovil ho žoviálně Lucius a vrátil se zpět ke svému rodnému jazyku, aby tím dal najevo převahu, " nemám naprosto nic proti tvým aktivitám směřujícím k uchvácení moci a nadvlády," čímž vyvolal údiv v obličeji svého protivníka, který se nadechoval k další otázce. Než však cokoli vyslovil, byl zastaven panovačným gestem ruky.
"Jak jsem řekl, nic proti tobě nemám, pokud zůstaneš na území Francie. Tam si dělej, co chceš a já pak za tebou budu jezdit na přátelské návštěvy, ale …" Lucius se odmlčel, aby dal důraz následujícím slovům, "tady jsi na MÉM dvorku. A já udělám všechno pro to, aby Británie a s ní i Potter, zůstali v těch správných rukách."

"Tím jsme si ujasnili své postoje, že?", uzavřel Francouz. "Je mi neskutečně líto tvého rozhodnutí. Ale pokud se mi postavíš do cesty, nebudu mít slitování. Sám nemůžeš zvítězit!"
"Tak snadné to mít nebudeš, Gilberte. Také mám svá želízka v ohni. Ale máš pravdu, nerad se dělím", prohlásil Malfoy poťouchle. Ať si nepřítel naivně myslí, že má převahu. Ale tady v Británii je on ta šedá eminence a ze svého postavení umí vytěžit, co je třeba.
"Uvidíme", prskal teď už zcela rozčilený muž, "uvidíme, kdo bude triumfovat." Prudce se postavil a chystal se k odchodu.
"Získám jeho moc pro sebe", zasyčel a rychlým krokem kráčel pryč z jídelny. Lucius za ním zamyšleně hleděl. Ten muž v jeho očích trochu klesl. Jeho špatné ovládání bylo zcela nevhodné, protože emoce patří k lásce, nikoli do války.
Jak se mýlíš, drahý Gilberte. Já nechci jeho moc. Chci ho celého. A jsem velmi, velmi blízko.

Pokračování příště

25huitwir

30. března 2012 v 19:30 vabeni moci
Harry měl plnou hlavu Percyho. S ohledem na rodinu Weaselyových, která byla jako jeho vlastní, doufal, že se ten pitomec do toho nezamotal víc, než je zdrávo. Už jednou rodinu opustil a i když se pak vzpamatoval a vrátil se kajícně zpět, tahle epizoda jakoby stále zůstávala v pozadí. Bylo to tabu, o kterém se nemluvilo. Hlavně kvůli mamce Weasleyové, která to tenkrát nesla velmi těžce. Není divu. Milovala všechny své děti naprosto stejně a neochvějně.
No a teď je tady. Harrymu nezbývalo, než doufat a čekat, jak se věci vyvinou.
Přítomnost Percyho trochu odsunula do pozadí skutečnost, že v lázních se nacházel i Harryho l´homme fatale*, Lucius Malfoy. Ale rozhodně na něho nezapomněl, to ani nešlo. Napjatě však čekal, kdy se Lucius objeví na scéně. A že se objeví, to nepochyboval. Svědčil o tom už ten fakt, že se tady objevil zcela veřejně.

Dokud byli všichni muži ve společné lázni, byl relativní klid. Z tichých hovorů toho moc nezachytil, tedy nic důležitého. Pouze jedinkrát zaslechl jednoho staršího muže, který se s mírnými obavami zajímal o nepřítomnost pana Smitha. Ostatní v jeho okolí mu však nedokázali odpovědět, pouze spekulovali, co se mohlo stát. Tato skupinka zřejmě nevěděla, co se děje, tak se Harry zaměřil na další.

Bohužel si nemohl hosty moc okatě prohlížet. Pokládalo by se to za nevhodné a tudíž nápadné. Musel být opatrný, aby na sebe neupoutal příliš pozornosti. Někteří si už všimli, že je tu nový, ale všetečný dotaz jednoho z hostů, mimochodem jednoho ze Starostolce, odbyl s úsměvem s tím, že je ze sousedního lázeňského domu a že jen zaskakuje za kamaráda, který musel neodkladně z rodinných důvodů odjet. Další problémy v tomto směru naštěstí nebyly. O to víc se však musel snažit vypadat profesionálně. Včerejší "nácvik" byl k nezaplacení. Už zbytečně netápal a ostatní zaměstnanci, samozřejmě z důvodu spokojenosti hostů, mu byli nápomocni. Zatím všechno klapalo.

Skoro ztuhnul, když zaslechl větu "Zjistil jsem, že ve vedlejší soukromé lázni je Malfoy." Harry měl intenzivní pocit, jakoby se mu ucho samo natáhlo. Měl dost práce v hlavní lázni, tak není divu, že mu Lucius proklouzl.
"Lucius Malfoy?" zazněla odpověď a Harry zaznamenal cizí přízvuk. Netušil, že by tato skupina zasahovala dál, než za hranice Británie. Plně se věnoval výměně ručníků a prostěradel, ale pozorně poslouchal. Snad se dozví víc.
"Ano, ten."
"Zajímavé. Možná bych s ním měl pohovořit", ozval se opět cizincův hlas.
"Ale je to Smrtijed", zaznělo trochu rozčileně. Harry zuřil, že neviděl mužům do tváře. Kdo by něco takového předpokládal v lázních, kde se lidé pohybují téměř nazí? Ale zdá se, že jim na jejich soukromí opravdu záleželo. Pravděpodobně tito dva použili lehké matoucí kouzlo.
"Nebuďte hloupý. Je to velmi vlivný muž s dlouhými prrsty a to, že je tady a teď, jistě není náhoda." S tím Harry nemohl než souhlasit. V tu chvíli se mu však také vybavila podobnost přízvuku. Takhle mluvila Fleur, Billova manželka. Neznámý muž sice neměl přízvuk tak výrazný jako ona, ale bylo zřejmé, že je Francouz.

A kdo měl vazby na Francii? Samozřejmě Lucius. Bylo dokonce možné, že se osobně znají. Což ale ještě nic neznamenalo, protože Malfoy znal spoustu lidí. Jak z nejvyšších míst, tak i z podsvětí. Byl to jeho způsob ovládání světa. Harry se nad tou myšlenkou musel usmát. Stále víc se ukazovalo, že ten muž nepotřebuje žádné spiknutí, aby tahal za nitky. Jeho účast v řadách Smrtijedů by se s trochou blahovůle skutečně dala považovat za mladickou nerozvážnost, jak jednou Lucius svůj poklesek s otráveným úšklebkem označil.

Další vyzvídání bylo zbytečné, protože muži přešli do tlumeného šepotu a navíc Harry nemohl příliš dlouho setrvávat na jednom místě. Vyšel na chodbu s hromadou použitého prádla v náručí. To nacpal do vozíku k tomu určeném a rozhlédl se po okolních dveřích. Kdepak jsi?
Měl štěstí, protože právě potkal kolegu, který včera nad Luciem tak slintal, jak vychází z jedné menší lázně.
"Netušil jsem, že máme obsazenou i soukromou lázeň", nadhodil.
"Jo. Je to ten chlápek ze včerejška. Víš, z té kavárny", švitořil nadšeně a Harry jen kývnul, že ví. "Oblečený byl skvostný, ale kdybys viděl…"
Harry viděl a někde uvnitř vztekle zaprskal. Rychle potlačil dotěrnou vzpomínku. "Zdá se, že se ti splnil sen", prohodil s nuceným úsměvem. "Tvá práce tě zřejmě ohromně baví."
"Někdy si opravdu nestěžuju. Jako třeba v těchhle případech", prohodil světácky s lascivním výrazem. Harry měl chuť vytáhnout svou hůlku a smazat mu ten výraz mlsného kocoura.
"Před chvílí šel na masáž, máš ho na šestce. Teď strašně lituju, že nejsem masér. Rád bych si na něj sáhnul. Asi si udělám kurz." Otravný muž vedl dál svůj monolog, ve kterém pěl chvalořeči na hostovo dokonalé tělo, a ani netušil jak blízko je právě teď smrti. V Harrym to vřelo. Ten pohlcující pocit majetnictví, který ho ovládl, ho značně překvapil. Netušil, že to v něm dřímá. A také si uvědomil, jakou málem udělal chybu. Rychle se zklidnil a potlačil jakékoliv projevy své magie.
"Teď máš šanci si ho taky omrknout. Fakt to stojí za to", poplácal ho otrava spiklenecky po zádech.
"To rozhodně udělám", zašklebil se Harry a doufal, že to vypadá jako úsměv. Muž naštěstí odběhl s tácem použitého nádobí.

Nastala doba, kdy se kouzelníci začali pomalu odebírat z horké lázně pryč. Každý měl trochu jinou výdrž a léčivý pramen zde byl opravdu velmi horký, i když pro účely koupelí byl trochu upraven. Hosté se začali dělit do různých skupinek a Harry, jako správná obsluha je směroval, kam potřebovali a přijímal jejich objednávky na občerstvení. Někteří šli samostatně k masážním kabinkám a o ty Harry okamžitě ztratil zájem. Nikdo nekuje pikle sám. Soustředil se na skupinky v odpočívárnách. Jako obsluhující tam nebyl sám. Vzhledem k počtu hostů zde dnes obsluhovali celkem tři, což Harrymu pomáhalo v práci, ale značně komplikovalo jeho výzvědnou aktivitu. No nic naplat, bude se muset spokojit s náhodou.

Teď však měl jenom jeden cíl. Masážní místnost číslo šest. Musel kontrolovat situaci. Čistě z profesionálních důvodů, samozřejmě. Zaklepal, počkal na vyzvání a vstoupil.
"Dobrý večer, pane, jsem vaše obsluha. Máte nějaká přání?", začal naučenou frází. Rozhodně se nenechal rozhodil pohledem na úžasné poloobnažené tělo, ležící na masážním lehátku, lesknoucí se olejem, které na ně roztíral svými silnými prsty opravdu důkladný masér. Lucius ležel na břiše, zadní partie překryty prostěradlem a nechal si právě masírovat záda. Při příchodu vetřelce zvedl obličej a opřel se o lokty. Vlasy mu padaly přes jedno rameno, vypadal nádherně. Lákavě.
"Chcete znát všechna má přání?", zavrněl a pohledem skenoval příchozího.
"Bude mi stačit, pokud mi sdělíte svá přání ohledně občerstvení a nápojů, pane", usmál se Harry a úslužně se uklonil. No jistě, Malfoyovské provokace vždy a všude.
"Jak zní vaše jméno?"
"James Barton, pane."
"Dobře, Jamesi", protáhl líně jeho jméno, "chci láhev bílého vína. Château Mont-Pérat Blanc. Předpisově vychlazené a ještě dnes", dodal s důrazem.
"Vaše přání je mi rozkazem, pane", nenechal se Harry vykolejit panovačným tónem a napsal si objednávku. Když zvedl hlavu, setkal se s propalujícím modrostříbrným pohledem. Sakra. Nasucho polkl.
"Budu si to pamatovat", lehce se usmál muž a v očích mu podezřele zajiskřilo. Pak opět položil hlavu, plně se oddávajíc požitkům masáže si Jamese/Harryho už nevšímal. Ten rychle vycouval ze zasažené oblasti. Určitě ho nepoznal, že ne.

Na chodbě si zhluboka oddechl. Rychle mazal odevzdat objednávky do přípravny, převzal již připravené a naložil si je na servírovací stolek. Vydal se na další průzkum.
A zdálo se, že náhoda mu přála. V odpočívárně pro deset hostů se sešla skupinka mužů, ze kterých Harry neznal ani jednoho. Jako správná obsluha si do bločku zapisoval další objednávky a přitom si všechny pozorně prohlížel. Ne, že by jim všem viděl do tváře. Někteří k němu byli zády a někteří byly zabaleni do županů, a to včetně kapucí. Zatím mu nic nápadného do oka nepadlo, za to postřehl tichý rozhovor dvou mužů, z něho vyrozuměl pouze pár slov. Ale ta slova v něm nastartovala varovné zvonění. "…je třeba to ukončit. Hned!" Byli to ti stejní muži, kteří předtím mluvili o Luciovi?

Harry samozřejmě netušil, co chtějí ukončit, - to dobré nebo to špatné? - ale hodlal to zjistit. Ještě mužům nabídl čisté osušky a nějaké tělové krémy, jak se sluší a patří, a pak opustil místnost. Se svým servírovacím stolkem oddrncal chodbou pryč a ve chvíli, kdy si myslel, že je to bezpečné, odstavil stolek stranou a vrátil se zpět. Hodlal vyslechnout co nejvíc z hovorů, které se vedly právě tam, kde teď byl. Rozhlédl se, jestli není nikdo v dohledu a tiše jako myška se vrátil ke dveřím, ze kterých před chvílí vyšel. Modlil se, aby nepoužili kouzla, která by mu zabránila cokoli slyšet.

Stál tam přilepený na dveřích a poslouchal tlumený hovor. Snažil se zachytit něco podstatného. Proklínal skutečnost, že nemůže použít žádné kouzlo, aby se neprozradil. Jak by se mu teď hodil nějaký magický odposlech.
Přesto všechno zachytil pár informací, které určitě něco znamenaly. Muž s francouzským přízvukem měl jednoznačně prim. V téhle skupince byl on ten nejdominantnější a tím pádem byl pravděpodobným podezřelým číslo jedna. Kromě jiného taky zjistil, že se vybraná skupina sejde v nějakém sále. Nic by nedal za to, že to bude ta temná místnost tady ve sklepení, kde včera cítil černou magii. Jeho starostí pak bude, jak se tam nějak vetřít. Tak se soustředil na úryvky hovorů, že nepostřehl pohyb v přední části chodby. Jeho kolega se málem přerazil o vozík, který tam odstavil. Nadával u toho jako špaček.

Nastalý hluk způsobil rychlý pohyb vně místnosti a pleskání bosých nohou směrem ke dveřím. Poslední, co zaslechl bylo "…někoho za dveřma, odstranit!" Do prdele, zaklel v duchu Harry, když se vrhal chodbou pryč do stínu, který by ho mohl skrýt. Obsluhující, který způsobil hluk už zmizel za dveřmi přípravny, takže když ho nenačapou přímo za dveřmi, mohli by se nechat ukolébat. Svou příležitost ovšem už ztratil. Sakra!
Kam ale zapadnout? Výklenek na prádlo je moc blízko, tam se podívají. Musel dál do chodby. Snad to bude stačit.
Když uháněl právě kolem výklenku na špinavé prádlo, vymrštila se ruka, která ho stáhla stranou. Jen bystrozorský výcvik a zkušenosti ho přiměly potlačit překvapený výkřik. Ať je to, kdo je to, je třeba zachovat klid. Rychle se otočil, aby ke svému údivu spatřil záda Lucia Malfoye, který právě otvíral jedno z okének, jimiž se vhazovaly pytle s prádlem do prostor prádelny. No vidíš, to mě nenapadlo! Lucius se vzepřel na rukou, usadil se na okraj a elegantně přenesl své dlouhé nohy v upnutých kalhotách na druhou stranu. Ještě než zcela zmizel v otvoru, ohlédl se na Harryho alias blonďatého Jamese a zasyčel "Hni se."

Harry dlouho neváhal, protože slyšel blížící se kroky mužů, kteří prověřovali, jestli se v blízkosti nenalézá někdo nevítaný a nakukovali do všech koutů. Prostrčil hlavu okénkem, aby spatřil postavu Lucia, dávající najevo svou netrpělivost, ale hlavně pytle s prádlem všude po zemi. Kašlal na eleganci a hupsnul dovnitř přímo po hlavě a na vystlané podlaze udělal kotrmelec, ze kterého se vymrštil přímo do stoje. Protože neměl pevnou podporu pod nohama, klátil se při tom ve snaze udržet rovnováhu. Lucius mezitím za ním tiše zavřel dvířka.

"Půvabné", okomentoval téměř neslyšně Harryho sportovní výkon a brodil se prádlem směrem k němu. Harry již v šeru místnosti zaregistroval kovové schůdky vedoucí zřejmě do prádelny a chystal se po nich vyšplhat nahoru. Lucius ho však zastavil a mlčky ukázal na roh místnosti. Harry tam nic neviděl, přesto se k tomu místu vydal. Nic tam nebylo, zůstal překvapeně stát. Zezadu ho však objaly dvě ruce a muž za ním ho mírným tlakem přitlačil na zeď. K Harryho překvapení však nenarazili na kámen, ale prošli skrz.

Zůstali stát v tmavé chodbě, téměř nic nebylo vidět. Bylo však slyšet šumění vody, která proudila v širokém potrubí, které tudy vedlo. Harry už sahal pro hůlku, aby si trochu posvítil, ale objímající ruce ho zastavily.
"Tady jsme v bezpečí, Harry", zašeptal mu do ucha svůdný hlas. Pořád ho ještě držel v objetí a zřejmě ho nehodlal jen tak pustit. "Svou magii ani nepokoušej, bylo by to zvonění na kostelní zvony."
"Jak jsi mě našel? Meus?", zeptal se tiše Harry. "A co bylo tohle? Matoucí kouzlo? Necítil jsem, že bys použil magii." Harry měl spoustu otázek
"Tebe najít je celkem snadné i bez všech rituálů", odfrknul si posměšně Lucius. "Cítím lehké vibrace Meus dost často, protože ty jsi v nebezpečí skoro pořád. Ale nic nezjistím, dokud nejsi vážně ohrožený. Ale protože mám informace o dnešním setkání, tušil jsem, že tě tu najdu. A našel", dodal, když se jeho ruce rozpustile vydaly po Harryho těle. Harry byl rád, že je tam tma, protože ho červeň štípla do tváří. Snažil se uklidnit zrychlený dech.

"Tobě nevadí, že mám jiné tělo?", zeptal se trochu pobouřeně a snažil se vykroutit z objetí. "Pravda, to mi trochu vadí", protáhnul Lucius a líbnul Harryho na krk, "ale ohromně mě těší tvoje reakce na mě." Potěšeně se zasmál a propustil vzpouzející se tělo ze sevření svých paží.
"Věděl jsi, že TO jsem já?"
"Ne hned. Pravda, když jsem ráno seděl v kavárně a uviděl tě vstoupit, něco na tvém výrazu a pohybech mě zaujalo. Myslel jsem, že jsem tě našel. Pak na mě však to blonďaté stvoření frivolně mrklo." Lucius se tiše zasmál. "Víš, že jsi mě tím na chvíli dokonale zmátl? Něco takového bych od Harryho Pottera nečekal."
"Právě proto jsem to udělal", odtušil Harry. "Překvapil jsi mě. Neměl jsi tu být, je to nebezpečné."
"To je od tebe milé, ale o mne se bát nemusíš. Jsem nanejvýš opatrný."

"Jo, a co to matoucí kouzlo před chvílí?", prskal tiše Harry.
"To ne já, to tahle budova. Stojí na starých magických základech a její stavitelé ji opatřili několika ochrannými kouzly. Tato chodba vede až k původnímu prameni Aquae Sulis."
"Jak o tom víš?" Harry neustále žasnul nad množstvím vědomostí, které Lucie měl o spoustě věcech. Vždy věděl co hledat, a kde to hledat. Ohromující, děsivé.
"Viděl jsem staré plány", prohlásil prostě muž.
"To já taky, ale tam bylo v těchto místech zakresleno jen potrubí, žádná chodba", pochyboval falešný blondýn.
"Viděl jsi mudlovské plány, že?" Touto zlehka položenou otázkou Harrymu naznačil jeho omyl.
"Ano, dnes odpoledne v archivu města. Chceš říct, že existují ještě starší, kouzelnické plány téhle budovy?" Lucius neodpověděl a tak si Harry odpověděl sám. "Jistě že ano", zabručel.

Harry se nadechoval, že z něj vytáhne ještě pár zajímavostí, když zaznamenal hluk v prádelně. Někdo vniknul dovnitř stejně jako oni, ale dusot po kovových schůdkách znamenal, že o magickém průchodu nevědí. Pro jistotu se však vydali hlouběji do chodby. Byla tam tma, špína všude kolem a nepříjemně teplý a vlhký vzduch. Jak by ne. Pramen měl teplotu 46,5 °C. To bylo na lidský organismus až dost.
V družném tichu se propracovali až do širšího prostoru, kde se nemuseli tlačil kolem horkého potrubí. Harry se vmáčkl do rohu a snažil se zklidnit svůj dech, aby slyšel, co se děje kolem nich. Oči si už zvykly na tmu, která byla naštěstí narušená světlem ze vzduchových průduchů, takže kolem sebe viděli. Nic moc, ale viděli.
Vzdáleně slyšel rychlé kroky mužů, kteří obhlíželi chodby a hledali možného narušitele. Zdá se, že marně. Stavba byla dost bytelná a silné kamenné zdi je mohly ochránit, pokud na sebe nebudou upozorňovat. Lucius měl pravdu. Nemůže tady použít svou magii. Okamžitě by se za ní otočili, jako střelka v kompasu.

"Kde ses tu vzal? Měl jsem za to, že bereš masáž", zeptal se tiše.
"Když jsem se nemohl dočkat svého vína, rozhodl jsem se najít obsluhu a řádně ji pokárat", odpověděl mu Lucius s úsměvem. Harrymu bylo jasné, že z něho víc nevyrazí.
"Jsi oblečený…", naznačil další dotaz, když upozornil na boty, černé kalhoty a volnou bílou košili, nezastrčenou do kalhot, takže mu splývala kolem štíhlých boků. Musel uznat, že nedbalá elegance mu nečekaně sedla. Ale nahlas by to neřekl ani za nic. Už takhle byl Malfoy celkem nesnesitelný.
"Určitě si nemyslíš, že bych tu pobíhal v županu a v pantoflích, stejně jako ti pitomci za zdí?" odpověděl mu uštěpačnou otázkou.
Harry se místo odpovědi jen tiše zasmál. Samozřejmě, že si to nemyslí, protože tohle je nemyslitelné. Na chvíli se odmlčeli a poslouchali zvuky z chodby.

"Tohle je pěkně mizerná situace", prohlásil tiše Harry, když poslední kroky odezněly do vzdálených částí. Hleděl do tmavé chodbičky a přemýšlel nad tím, jak se odsud dostanou bez použití magie, pokud se to za zdí dostatečně neuklidní.
"To tedy ano", prohlásil Lucius. "V životě jsem snad nebyl tak ….. špinavý?" Znechucení z jeho hlasu přímo odkapávalo.
Harry se na něj nevěřícně podíval a uviděl, jak si prohlíží své ruce a následně si je snaží otřít o košili, přičemž se s odporem rozhlíží po tom malém zaprášeném prostoru.

ON to myslí vážně, pomyslel si překvapeně a vzápětí propadl nezadržitelnému záchvatu smíchu. Samozřejmě, pro Lucia není až takový problém být v ohrožení života, ale umazat si ruce…? Zakousl se do rukávu, aby ztlumil řehot a pomalu se sesul k zemi, kde si dřepnul opřený zády o zeď. Vyslal k muži zářivý úsměv od ucha k uchu.
Lucius po něm šlehl ostrým pohledem svých přimhouřených očí. "Něco vtipného, co jsem nepostřehl?" Evidentně mu bylo jasné, že se baví na jeho účet.
Harry jen zvedl obě ruce, jakoby se vzdával a vrtěl hlavou potlačujíc smích. Nechtěl Lucia dráždit, ale nemohl to zastavit.

"Nezvladatelné emoce jsou známkou chabého intelektu", poznamenal jedovatě muž, ale v očích mu zahrály pobavené jiskřičky.
"Samozřejmě, jak jinak", dusil se Harry. "Jenom jsem přemýšlel, jak se odsud dostaneme."
"Přece není problém se přemístit. A navíc věřím, že máš sebou vhodné přenášedlo", mávnul nad tím Lucius rukou.
"Přenášedlo mám, ale to bych se přenesl úplně pryč a já se chci dostat jenom z tohohle místa, abych mohl pokračovat ve své práci. Přemístěním bych se prozradil", odporoval Harry.
"Takže mé spekulace o tvém intelektu byly správné", poznamenal trochu nakvašeně Lucius. "Opravdu se tam chceš vrátit?"
"Jasně", prohlásil odhodlaně Harry. "Neviděli mě, takže netuší, jestli je někdo opravdu šmíroval."

"Jsi si jistý?",zeptal se pochybovačně Malfoy. Harry jen pokrčil rameny.
"A navíc jsem ještě nic důležitého nezjistil, kromě toho, že je mezi nima Percy."
"Ten není důležitý", opravil ho Lucius.
"Pro mě ano", zašeptal Harry.
"Ach ano, tvá posedlost rodinou Weasleyů je obecně známá. Měl jsem ale dojem, že konkrétně tohoto nemáš příliš v lásce."
"To není úplně přesné. Mám je rád všechny. Persy je … no, řekněme, že v žebříčku oblíbenosti není příliš úspěšný."
"Jak diplomatické. A koho máš rád nejvíc? Tu holku?" Otázka položená nenuceně, ale Harry ucítil jemný závan žárlivosti, který ho potěšil.
"Ne", řekl klidně, "nejraději mám Rona a pak mamku Weasleyovou, George, jejich taťku a tak dále a tak dále." Jménu Ginny se takticky vyhnul.

"Tohoto Weasleyho jsi tady ale mohl očekávat. Má spoustu … ctností", prohlásil ironicky, "které jsou zbytku rodiny cizí". Harry věděl, že Lucius tak naráží na Percyho působení ve službách ministra Popletala.
"No jo, byl loajální k ministerstvu. Nemohl za to, že Popletal byl zbabělý pitomec. Když mu to došlo, vrátil se k rodině, vždyť víš."
"K jeho cti můžu jenom říct, že byl neúplatný … a neptej se mě, jak to vím", šlehl mírně pobaveným pohledem k Harrymu. "Percy Weasley je na Weasleyho nezdravě ctižádostivý, ale svým způsobem je čestný. Je to prostě idiot z přesvědčení."
"To je docela trefné", přiznal Harry. "Doufám, že máš pravdu a on se jenom připletl kam neměl."

Pokračování příště

Poznámka autorky:
* Stejně jako se užívá termín femme fatale, tedy osudová žena, tak jsem použila slovní spojení l´homme fatale - osudový muž. Jen pro zajímavost uvádím, že přesný český překlad slova fatale není osudový/á, ale smrtelný/á. Tedy v tomto případě lépe řečeno smrtelně nebezpečný, nebo život ohrožující, což na Lucia Malfoye většinou sedí. J Dost lidí se domnívá, že toto slovní spojení značí někoho, kdo je vám osudem souzený, ale ve skutečnosti to označuje osobu, která vám život zničí. Jestli je to i náš případ, ukáže až další vývoj příběhu.

24trjuju

30. března 2012 v 19:30 vabeni moci
V Bristolském bytě seděl Harry v pohodlném křesle a zíral někam do prázdna. Čekal na Rona, který zatím, na venek vystupující jako obyčejný turista, připravoval půdu svému nejlepšímu příteli, aby se mohl nenásilně začlenit mezi personál. V hlavě si zatím přehrával rozhovor s Luciem. Co všechno mu ten mizera ještě zatajil o účincích rituálu MEUS? Jsem Malfoy, nemůžeš mě zastavit. Co tím vlastně přesně myslel? Nemůže mu zabránit, aby si ho přivlastnil? Nebo, aby nezasahoval do věcí, které mu nepřísluší? Harry tušil, že asi od každého trochu. Ten muž se mu vklínil do života způsobem, který mu bral dech. Vykonal na něm rituál černé magie! A Harry měl podle všech předpokladů s něčím takovým souhlasit? Mia říkala, že mezi nimi musel být vztah, minimálně sexuální, ale Harry si to nepamatuje. To ale neznamená, že by si to nedokázal představit. Více než barvitě. A úryvky vzpomínek, které se mu vybavovaly ve snech, tomu dodávaly punc pravdivosti. Bylo to … rozčilující.

A navíc ta záležitost s Mathiasem. Harry na něho opravdu v tom shonu zapomněl. Úplně ho vypustil z hlavy. To by neměl, pokud by ho opravdu miloval, anebo je to možné? Ne, neměl. Hlavu měl plnou Lucia Malfoye. Štval ho, mátl ho, dráždil a vzrušoval. Byl jako zadřená tříska, která vám nedá o své existenci zapomenout, dokud se jí nezbavíte. Je možné zbavit se Malfoye? Otráveně se pro sebe ušklíbl. Opravdu nemá svůj život pod kontrolou. Spálil ty dopisy a Harry měl tušení, že už v tom asi nic nepodnikne. Bude to řešit, pokud se Mathias znovu ozve, jinak ne. Asi to nechá plavat. Tomuto vztahu už hrana zazvonila, a to dost pronikavě.

Ze zamyšlení ho vyrušil příchod přítele, který se vrátil ze své mise. "No ty máš zase výraz", smál se zrzek. "Rozjímal jsi o životě?"
"Jo", zabručel Harry. "Ale k žádnému závěru jsem nedošel, takže nevyzvídej. Co pro mě máš?", odvedl řeč hned jinam.
Ron po něm hodil hromádku oblečení. Schválně na hlavu, takže Harry se teď vyhrabával z hadrů jako krtek.
"Tady jsem ti sehnal uniformu obsluhy z lázní, převlékni se. Budeš se jmenovat Barton, James, to ti nebude dělat problémy. Tvým úkolem bude obsluhovat v lázních, na masážích a v odpočívárnách v nejspodnějším patře. Budeš zákazníkům nosit občerstvení, pití, dodávat osušky, župany, pantofle a jiné blbosti, které tam hostům poskytují.
"Už se nemůžu dočkat", zahuhlal Harry, zatímco si přetahoval triko přes hlavu.
"No to uvidíš dneska sám, zkusíš si to nanečisto. Protože tam budeš jenom na záskok, zřejmě nebudeš v hlavním proudu. Ale určitě najdeš způsob, jak se dostat k jádru věci. Na jejich pokoje se ale nedostaneš, k tomu slouží pokojová služba."

"Budou mě čekat? Jak jsi to udělal?", vyzvídal Harry při převlékání.
"Použil jsem trochu Nitrozpytu a vytipoval jsem si chlápka, který obsluhuje v místech, která jsou pro nás zajímavá. Jmenuje se Ben. Seslal jsem na něj matoucí kouzlo a vnutil mu myšlenku, že se potřebuje nutně dostat na víkend domů k rodině. Jeho nadřízený se však trochu cukal. Právě totiž - no není to k popukání? - očekávají návštěvu početné skupiny hostů, která se sice neobjevuje příliš často, ale zato pravidelně. A navíc nešetří penězi, takže věnovat jim svou pozornost se vyplatí. Takže mu náš člověk nabídnul, že za sebe sežene náhradu. A to budeš ty." Ron ukončil svůj monolog, spokojený sám se sebou se usadil na opěradlo křesla a pohupoval jednou nohou.

"Nemají mudlové nějaké podezření?"
Ron se zakabonil. "No, ten jejich šéf se zřejmě už pozastavoval nad tím, co jsou zač. Zdáli se mu trochu divní, ale znáš to - náš zákazník, náš pán. Navíc někteří z personálu nesou evidentní stopy Obliviate." Pokrčil rameny. Co k tomu taky dodat.
Ještě Harryho informoval o některých technických detailech a místu pro přemístění. Byl opravdu pečlivý. Polední instrukce a byli připraveni. Ron Harryho povzbudivě poplácal po rameni.
"Buď opatrný, kámo."
"Znáš mě", drcnul do něho Harry.
"No právě." Společně se zasmáli.
Harry se napil mnoholičného lektvaru a počkal až proběhne proměna. Jako vždy to bylo dost nepříjemné, ale konečný pohled do zrcadla ho pobavil. Koukal tam na něho štíhlý blonďatý mladík. Vypadám skoro jako nějaký zatracený Draco Malfoy, zakřenil se na sebe a popadl své zavazadlo. Udělali na sebe s Ronem bezeslovné gesto pro štěstí. Je čas.

ooOoo

Přemístil se přímo do lázeňského města Bath, a to do odlehlé úklidové komory v hlavním lázeňské domě Pump Room, kterou mu předem označil Ron. Musel uznat, že to měl opravdu dobře promyšlené. Nezapomněl na nic. Pracovní oděv už měl na sobě, hůlku měl důmyslně schovanou v kapse, kterou si sám vykouzlil tak, aby se k ní v případě potřeby rychle dostal a současně, aby mu nepřekážela v práci. Protože, i když tu byl ze zcela jiných důvodů, bude muset obsluhovat hosty. A měl by být sakra přesvědčivý.

Opatrně otevřel dveře, naštěstí nebylo zamčeno. Ne, že by ho to mohlo zastavit, ale nechtěl zbytečně užívat kouzla. Stačilo jeho přemístění, což byla první a zatím poslední magie, kterou byl ochoten riskovat. Vykoukl ven. Vzduch čistý. Vyšel ven a dle Ronových instrukcí pokračoval chodbou ke schodišti a do prvního patra, kde byla kancelář ředitele. Sebejistě zaklepal a na výzvu zevnitř vstoupil.
"Dobrý den, pane", začal hned, když za sebou zavřel dveře. Za stolem seděl malý plešatý mužík s příjemným obličejem. "Můj kamarád Ben mi říkal, že potřebujete krátkou výpomoc, tak jsem tady."
"Jsem moc rád, že jste tu tak brzy. Ben už odcestoval, nebyl k zastavení. Doufám, že je s jeho rodinou všechno v pořádku", drmolil dobrosrdečný mužík a hrnul se k Harrymu, aby ho uvítal stiskem ruky. Zvláštní mudlovský zvyk, který ovšem mnoho vypovídal o povaze lidí.
"Nic bližšího mi taky neřekl, ale požádal mě o malou pomoc. Naštěstí to pro mne nebyl žádný problém. Řeknete mi, jaké budou mé hlavní povinnosti?" Harry se rozhodně nechtěl zaplétat do lží, tak se vyhnul podrobnostem. Po letech bystrozorské práce věděl, že pokud musíte lhát, držte se co nejvíc pravdivých fakt, aby jste se nezamotali do vlastních sítí.

"Samozřejmě. Vedoucí provozu vám všechno ukáže a také vám ukáže, kde budete nocovat. Jaké je vaše jméno?", usmál se mužík. Teda vlastně ředitel.
"Jmenuji se James", poklepal na jmenovku na své hrudi. "James Barton, pane."
"V pořádku, pane Bartone, vedoucí vás také zavede do osobního oddělení, kde s vámi sepíšou potřebné." Poté zmáčkl tlačítko na svém intercomu a zavolal svého muže, aby se ujal Harryho.

Zatím všechno probíhalo dobře. Po návštěvě osobního ho vedoucí provozu provedl po lázeňském domě, ukázal mu vše potřebné a seznámil ho s nejbližším personálem. Taky mu ukázal jeho pokoj, kde si Harry odložil svou tašku. Nebyl to příliš mluvný člověk, ale to bylo jen dobře. Ben, kterého Harry nahradil, pracoval v podzemní části lázní, kde byly teplé prameny a velké lázně římského typu. Bezesporu to tam bylo moc pěkné a nebylo divu, proč se sem sjíždějí lidé z celého světa. To místo mělo úžasnou atmosféru.

Než ho vedoucí o všem podrobně instruoval a zanechal jeho práci, zcela nečekaně pronesl. "Tady v podzemí je to trochu ponuré, snad se tu nebudete bát. Občas mám pocit, že tu straší." Trochu křivě se usmál a odkvačil po své práci. Harry se musel usmát. Samozřejmě, že ano. Tyhle lázně byly vystaveny Římany v nynějším hrabství Somerset, na místě, které se prapůvodně nazývalo po keltské bohyni pramene Sulis, Aquae Sulis. Ne náhodou se v blízkosti nacházelo hrabství Wiltshire, kde stál pověstný Stonehenge. Ano, tohle místo bylo zřetelně cítit magií a není divu, že taková pateticky nabubřelá společnost čistokrevných kouzelníků, jako byla Potentia Sincerus, si toto místo oblíbila navzdory tomu, že se to tu mudly jen hemžilo.

Harry se plně věnoval svému vyhrazenému okruhu hostů a docela mu to šlo. Chvílemi se bavil pomyšlením, že by mohl zanechat své současné práce a vydat se na profesionální dráhu lázeňské obsluhy. Jeho pobavený úsměv zákazníci jenom uvítali a byli velmi vstřícní i při drobných nehodách, kterým se bohužel nevyhnul. Přesto, nebo právě proto, dostával docela slušné spropitné. Dokonce dostal jednu trochu lechtivou nabídku, kterou velmi zdvořile odmítl. Bylo to opravdu komické.
Ale Harry nezapomínal na své skutečné poslání a každou volnou chvilku využil k tomu, aby si to tu pořádně prošel a obhlédnul. Musel být připravený na vše. Tato část lázní byla výhradně mužská a byla velká šance, že právě zde se bude zítřejší schůzka konat.

Při svých pochůzkách narazil i na velké podzemní prostranství. Byla to podzemní místnost bez oken s antickými sloupy a bylo vidět, že není využívána. Nebyla tu žádná okna, což nebylo divné, vždyť byli v podzemní části u pramenů. Co ho překvapilo, když otevřel těžké dveře, byl náhlý masivní závan černé magie. Velmi čerstvý. Harrymu to až vyrazilo dech. Tady se v nedávné době odehrálo něco opravdu nedobrého a bylo možné, že právě toto bylo to místo, kde pan Smith vydechl naposledy. Kouzelníci se sem samozřejmě mohli dostat kdykoliv, aniž by o tom věděl personál. Skutečně tu straší a nejsou to duchové.
Nemohl však vykonat žádné detekční kouzlo. Nechtěl na sebe upozorňovat, protože netušil, kdo všechno se v blízkosti nachází. Nicméně si tuto informaci uložil ve své hlavě, aby mohl podat hlášení Bradáčovi. Zdá se, že tentokrát opravdu udeřili hřebíček přímo na hlavičku, díky neocenitelným informací nebohého pana Smitha.

Celé odpoledne i večer probíhaly celkem v pohodě, bez velkých problémů, a Harry si vždy pravidelně lokl svého lektvaru, aby nevyděsil hosty svou zpáteční přeměnou. Dokonce měl i čas na večeři, kterou mu naservírovali v malé jídelně, určené pro personál.
Místní hosté se zatím máčeli v horké lázni, která byla společná, a potom se odebírali buď do masážních kabinek nebo do odpočíváren. Ty byly buď malé, se dvěma lůžky, nebo společné pro větší skupiny, kde bylo až dvanáct lůžek. Harry je obsluhoval. Dle jejich přání jim nosil občerstvení, noviny, nebo jiné drobnosti, které si objednali. Lázeňští hosté se v těchto místech pohybovali pouze v županech nebo zabaleni do velkých osušek. Své šatstvo odkládali v šatnách při vstupu do podzemních prostor. Harryho několikrát napadlo, kam si kouzelníci schovávali své hůlky. Nebo se tu pohybovali zcela bezbranní? To se mu zdálo nepravděpodobné. Nejspíš na své hůlky použili krycí kouzlo a drželi si je v blízkosti. Na to si bude muset dát pozor, aby ho někdo nezaskočil.

Večer, kolem desáté hodiny, zde provoz končil a hosté odcházeli příjemně unaveni do svých pokojů v horních patrech, nebo se vraceli do okolních hotelů. Místních se tu zřejmě moc nevyskytovalo. Ještě bylo třeba poklidit, především nádobí a osušky, které tu hosté nechali povalovat. Hlavní úklid měli na starosti lidé k tomu určení. Všechno tu klapalo jako na drátku. Harry se rozloučil se svými kolegy a odebral se do svého pokoje, aby se prospal. Zítra nastupoval zase až odpoledne a byl upozorněn, že zítřejší směna se možná protáhne do pozdních nočních hodin. Očekávaní hosté byli prý VIP skupinou, která vyžadovala zvláštní podmínky. Taky si za to řádně připlatili.

Harry musel přemoct drobnou nervozitu z nadcházejícího dne, aby mohl vůbec usnout. Neměl strach, spíš byl netrpělivý. Nedočkavý koho tu uvidí. Už teď mu bylo jasné, že celou společnost je třeba rozdělit do tří skupin. Zcela nevědomí, kteří neměli tušení, co se kolem nich děje, pak ti kteří tušili, jako pan Smith, a nakonec oni. Ti, kteří měli v plánu pomocí černé magie získat nadvládu nad ostatními kouzelníky. A mezi nimi ten jeden, který to všechno organizoval a usiloval a vládu nejvyšší. Kdo to bude a poznám kdo z nich to je? Spousta otázek, které bránily klidnému spánku. Nakonec přece jenom usnul na lůžku v malém pokojíku v zadní části objektu, kdy byly prostory pro personál, který zde nocoval.

ooOoo

Ráno přišlo v oparu prosvětleném ranním sluncem, které v tomto období již nabíralo svou sílu. Dnes bude opravdu krásný den a Harry měl v plánu se trochu poohlédnout po okolí. Nasnídal se a vyrazil ven. Obhlédl ostatní lázeňské domy a musel uznat, že město je opravdu pěkné. Možná by stálo za to sem někdy zajet jen tak. Dopoledne oběhlo jako voda a Harry se vrátil na oběd zpět. Bylo třeba se připravit. Když procházel hlavní vstupní halou, jeho pohled se stočil do místní kavárny, aby jen tak mimoděk překontroloval hosty, zda někoho nezná. Málem se mu zastavilo srdce. Přímo proti němu seděl u stolku u okna seděl elegantní muž v kvalitním, velmi drahém obleku, s blond vlasy na krku staženými do culíku. Popíjel kávu a četl noviny. Lucius Malfoy.

Co ten tady, pro Merlina, dělá?! Harry měl co dělat, aby zachoval klid. Tohle bylo už více než nenormální a Harryho to nutilo opět se zamyslet nad tím, jak moc je Lucius do celé záležitosti zapletený. Nechtěl věřit, že má něco společného s tím spolkem. Přece říkal, že o něho nemají zájem. Nebo mu lhal? A nebo měl od Zachova otce tytéž informace co oni a plánoval nějakou vlastní akci? Ne poprvé Harry uvažoval nad tím, že ho zaškrtí vlastníma rukama. Když mu šly hlavou tyto myšlenky, muž zvedl hlavu a svým zrakem spočinul na něm. Harry se v první chvíli lekl, ale pak se na Lucia usmál a uznale na něho mrknul. Pak se otočil a zmizel ve dveřích pro personál. Na poslední chvíli si totiž uvědomil, že Malfoy je na obdiv zvyklý a tohle mu nepřipadne divné. Divné by naopak bylo, kdyby se snažil dělat, že ho nevidí. NIKDO nemůže dělat, že Malfoye nevidí. To totiž není možné, příroda už to tak ve své marnivosti zařídila.

"Viděl jste toho chlapa v kavárně? Je to kus, co?", zašveholil vedle něho najednou nadšeně jeden z jeho současných kolegů. Harry na něho překvapeně pohlédl.
"To jo", připustil. "Je tady hostem už dlouho?" Proč nezkusit něco zjistit.
"Ne", pravil onen chlápek a Harry měl chuť jeho nadšený úsměv setřít z jeho tváře. "Prý přicestoval náhle. A zřejmě je dost bohatý a vlivný, protože ho ubytovali uprostřed noci a bez rezervace." Ani netušíš, pomyslel si Harry, ale navenek jen lhostejně pokýval hlavou.

Jenom doufal, že Malfoy o něm neví. Všechno se to začíná nějak komplikovat. Pokud si myslel, že se mu Lucius nebude motat do jeho práce, tak se ošklivě spletl. Ten muž byl prostě všude. Osud, nebo snad dokonce prokletí? Sakra!
Teď nezbývalo, než čekat, jestli se Lucus objeví ve společnosti očekávaných kouzelníků. Měl informaci od vedoucího, že dnešní společnost je velmi uzavřená a ostatní hosté k nim nebudou vpuštěni. Budou obslouženi v jiných prostorách. To by mnohé vyjasnilo. S touhle myšlenkou se šel Harry najíst a připravit na odpolední směnu. Za chvíli to vypukne.

ooOoo

Harry se obezřetně pohyboval mezi příchozími hosty, přijímal jejich objednávky. Bylo by to stejné jako včera, kdyby ovšem nevěděl, kdo tito lidé jsou. Přicházeli v koupacích pláštích, jeden po druhém se nořili do horké lázně a vytvářeli malé skupinky, ve kterých spolu tiše, ale vášnivě debatovali. Pomalu se tu scházeli ti, na které tu čekal a nestačil se divit. Byly mezi nimi i tváře, které dobře znal. Známé osobnosti kouzelnického světa, někteří zaměstnanci ministerstva a dokonce i dva členové starostovce, což ho značně překvapilo, protože ti věděli, že jejich společenství je v podezření. Dalo se to vlastně očekávat, ale přesto… O poslední vůli pana Smitha naštěstí věděli jenom Bradáč a několik bystrozorů vázaných mlčením. Pokud nedošlo k úniku informací, tak netušili, že o jejich schůzce někdo nezúčastněný ví. Proto sem přišli. Ani smrt pana Smitha ještě nebyla oficiálně oznámena, takže o ní věděli jen zainteresovaní. Tím myslel především jeho vrahy.

Nutno však podotknout, že mezi příchozími vládla značná nervozita. Zřejmě dnes ve spolku proběhne zemětřesení, které nevěstilo nic dobrého. Měl co dělat, aby se neprozradil. Vlídné úsměvy, nezúčastněné zdvořilostní řeči, vítání hostů. Bylo to skoro nad jeho síly, protože měl chuť řvát jako tygr.
Tvář, kterou hledal, tu však nikde neviděl. Lucius mezi nimi nebyl. Proč sem vlastně přijel? Jaké jsou jeho záměry?
Ale uviděl jiného člověka, kterého tady rozhodně nečekal. Ale proč ne? Z čistokrevné rodiny, magicky nadprůměrný, zaměstnanec ministerstva a rozhodně značně ctižádostivý.
Percy?


Pokračování příště

23eee

30. března 2012 v 19:29 vabeni moci
Harry se připravoval na cestu. Včera u Bradáče, když se probírali všemi informacemi, které jim poskytl chudák pan Smith, získali spoustu poznatků, tolik potřených, aby se pohnuli dál. Konečně měli v ruce něco hmatatelnějšího, než byly dosavadní domněnky. Mimo jiné se blížilo jedno z pravidelných setkání spolku Potentia Sincerus, a to v jedněch vyhlášených lázních, kam s oblibou jezdívají mudlové. Tato volba místa byla nečekaná, ale ne zas tak nepochopitelná. Byli tu opravdu skryti.
Schůzka se koná v sobotu večer, to je zítra. To znamená, že v průběhu sobotního odpoledne se začnou sjíždět členové, a bylo třeba to tam omrknout už dnes, aby byli připraveni. To místo mělo svou minulost, o které mudlové ani netušili, a proto bylo třeba nejvyšší opatrnosti.
Bylo to narychlo, ale nemohli nevyužít takové příležitosti a také nesměli udělat zbytečnou chybu.

Potřebovali se infiltrovat mezi mudlovský personál lázní a on, jako jediný z vhodných bystrozorů, byl vychovaný mezi mudly a měl proto ty správné předpoklady. I když se to Ronovi, Mie a ani Bradáčovi nelíbilo, Harry si to nenechal vymluvit. Vytáhl sportovní tašku, kterou si před časem koupil v mudlovském Londýně a začal tam házet oblečení a pár osobních věcí, včetně lahviček mnoholičného lektvaru, který mu dodal Bradáč. Ty měl uložené ve speciálně magicky upraveném pouzdru, aby se nerozbily. Náhodnému pozorovateli mělo pouzdro připadat jako taštička na kosmetiku. Kromě Bradáče nikdo nevěděl, jak bude Harry vypadat, a to mu vyhovovalo. Jeho mise podléhala přísnému utajení, takže o tom, kromě jmenovaných a několika mála zainteresovaných kolegů, nikdo nevěděl. Bylo třeba v tichosti omrknout společnost, která se tam měla sejít a vytipovat možné podezřelé.

Mimo jiné dostal i přenášedlo pro případ nouze. Byl to malý křesťanský křížek, který mu teď visel na krku, a který se aktivoval stisknutím drobného červeného kamínku uprostřed. Bradáč samozřejmě nemohl tušit, že Harry má v záloze ještě jednu možnou pomoc. Lucia Malfoye. Byl to vlastně hrozně zvláštní pocit a Harry musel uznat, že nebyl nepříjemný. Jak tam tak stál nad tou taškou, jen v riflích, ponožkách a chystal se obléct triko, bezděčně zajel rukou tam, kde před nedávnem zářil Meus. Dotkl se toho místa a myšlenkami zabloudil...

"Někam se chystáš?", ozvalo se za ním a Harry zareagoval okamžitým obratem, ani netušil, jak mu hůlka vklouzla do ruky. Stál tam s napřaženou hůlkou a zíral do samolibé tváře Lucia Malfoye, který stál s rukama založenýma na prsou a ležérně se opíral o futra.
"Ani jsme tě neslyšel... Jak si se dostal dovnitř!" Harry byl opravdu dost vykolejený. Své obrany domu pravidelně kontroloval a byl si jistý, že nikdo nepovolaný neprojde. A navíc se prasácky lekl.
"Nemohl jsem nevyslyšet tvé milenecké volání", protahoval spokojeně Lucius a chtivě shlížel na polonahé tělo. "Tvé obrany mě vpustily, Harry. Zřejmě příjemný vedlejší efekt našeho spojení."
"Cože?", zděsil se mladík a fofrem natáhl triko, k Luciově nelibosti. "Milen...", spolkl, co chtěl původně říct. "Nevolal jsme tě!"
"Chceš tedy říct, že jsi se nedotkl svého znamení a nemyslel při tom na mne? Jak smutné", posmíval se Lucius.

"Eh", vyrazil ze sebe Harry, když si uvědomil, že právě to před chvílí udělal.
"Přesně jak říkáš", poškádlil ho Lucius, spustil ruce a odlepil se od futra.
"Když to teda funguje, jak říkáš ...", Harry zcela nestatečně zacouval za křeslo, čímž si vysloužil opravdu zářivý úsměv druhého muže, ale teď opravdu neměl čas na laškování. "Už dříve jsem se toho znamení dotýkal. Proč teď?"
"Oh, to byl opravdu vybraný způsob mučení, které jsme na sebe nevědomky uvalil. Hlavně v poslední době jsem volání cítil dost často. Byl jsem v podezření, že?" Lucius se pobaveně zasmál a udělal pár pomalých kroků směrem do ložnice. "Ale teď, když už víš, jak se věci mají, můžu na tvé volání odpovědět", jeho hlas přímo lákal k neřesti. Trnutí ve slabinách, které Harry cítil, mluvilo za vše.
Merline! Tohle je mučení!
Harry obkroužil křeslo, aby udržel vzdálenost. "A existuje způsob, jak můžeš zavolat ty mě? Rád bych byl předem informován", dodal trochu jízlivě.
"Spolu určitě na něco přijdeme", sliboval muž se zajiskřením v očích a Harry si byl jistý, že o to nestojí. Ve lhaní sám sobě byl prostě přeborník.

"Právě teď však na to není moc času." Harry rychle vklouzl do bot, popadl svou tašku a protáhl se na chodbu, odkud pokračoval do obýváku. "Mám práci a chystám se k odchodu." Lucius ho následoval a přitom se nenuceně rozhlížel po domě.
"Dost se to tu změnilo od té doby, kdy jsem tu byl naposledy. Už je to dlouho", pronesl a elegantně složil své tělo do křesla, zatímco Harry odložil své zavazadlo u krbu.
"Trochu jsem to předělal k obrazu svému. Dáš si něco k pití?", vzpomněl si Harry na slušné vychování.
"Whisky, děkuji", usmál se Lucius a spokojeně pozoroval, jak Harry otevřel prosklenou skříňku a vyndal z ní láhev a dvě skleničky.

"Ty jsi tady někdy byl?", divil se mladík, když mu podával jednu sklenku. "Tohle bývalo sídlo Fénixova řádu. Netušil jsem, že to tu znáš."
"Jistě, když to bylo sídlo řádu, tak byl dům skryt pod Fideliem a nemohl ho najít ani ten, kdo tu již byl, pokud nebyl pozván. Ale před tím to bylo sídlo Blacků. A to byli příbuzní Malfoyů, vzpomínáš?"
"Pravda, to jsem si neuvědomil", přiznal Harry a usrknul si whisky. "Bývalo tu dost rušno, za války", zavzpomínal, "ale teď jsem tu úplně sám."
"Ty nemáš domácího skřítka? Předpokládal jsem, že jsi po Blackovi nějakého zdědil."
"Jo, Kráturu. Ale už je v pánu"
"Proč si nepořídíš jiného?", zeptal se opatrně Lucius a upil ze své sklenky.
"Vyrostl jsem u mudlů. Umím se o sebe docela dobře postarat sám."
"Oh. Takže uklízíš, vaříš a tak?" Lucius pobaveně zvedl obočí.
"Na uklízení existují docela efektivní kouzla, která mě naučila mamka Weasleyová a vařit mě baví. Občas." Harry se pobaveně zasmál a plácl sebou do druhého křesla.
"Poslyš, teď mě napadlo, dostaneš se sem přes mé ochrany, i když tě … nezavolám?" Harryho tahle otázka dost zajímala.
"Zatím jsem to nezkoušel, ale co není, může být", Lucius se pobaveně ušklíbl. "Bojíš se mě?"
"To určitě", řekl ironicky Harry, "ale rád bych věděl, co mě do budoucna čeká."
"Někdy to můžeme vyzkoušet, ale myslím, že pokud mě nezavoláš … tím milým způsobem, tak tvé ochrany neprolomím. Tím jsem si skoro jistý."

"No uvidíme …", Harry přerušil svou řeč, protože na okně přistála sova. Kopnul do sebe poslední doušek, odložil sklenku na stolek a šel otevřít okno. Sova k němu natáhla nožku, aby si mohl vzít svou poštu a Harry ji za to odměnil pamlskem. Zíral na dopis a bezmyšlenkovitě okno zase zavřel a otočil se směrem do pokoje. Věděl od koho ten dopis je. Úplně na něho zapomněl. Vyšel z pokoje a ve skříni na chodbě prošacoval svůj hábit. Když se vrátil do obývacího pokoje, držel už dopisy dva a trochu bezradně na ně koukal.
"Hm, myslím, že jsem něco prošvihnul", pronesl zamyšleně. Vzhlédl právě včas, aby spatřil Luciuse , jak naprosto znechuceně hledí na jeho poštu.
"Můžu hádat? Dopisy od tvého "statečného" přítele", vyplivl tak jedovatě, že měl Harry nutkání se zasmát. Lucius opravdu žárlí, jak milé!
"Jo, Mathias. Úplně jsem na něho zapomněl", přiznal a odložil dopisy na stolek. "Jeden dopis mohl znamenat, že se mnou definitivně skončil, ale dva… Předpokládám, že se mi omlouvá."

"Dovol mi ukončit tvé dilema", prohlásil Malfoy tak chladně, že upoutal Harryho pozornost. Zvedl k němu oči a zaregistroval, že drží v ruce hůlku.
"Incendio", a dopisy vzplály jasným plamenem.
"Hej!", vykřikl pobouřeně Harry. "Nezbláznil ses? To je moje pošta!"
"Promiň", řekl, ale vůbec to neznělo jako omluva. "Už jsem ti objasnil, že jsem velmi žárlivý. A dělit se o tebe s tím...", zdá se že Lucius nenašel vhodné urážlivé slovo, " je pro mne nedůstojné. Nediv se, že jsem se trochu neovládl." Lucius s poklidem a se špatně skrývaným potěšením zastrčil svou hůlku zpět.
"No ty se mi snad zdáš!", Harry uvnitř doslova bobtnal. "Nemůžeš mi zasahovat do mého osobního života!"
"Už jsem do tvého života zasáhl, i když ty se tomu z nepochopitelných důvodů pořád vzpíráš", muž se zamračil. "Smiř se s tím. Jsi můj." Vstal a vykročil směrem k Harrymu.

"Ty mě tak štveš!" Harry se zalykal bezmocným vztekem, když ho Lucius přitáhl k sobě. Snažil se ho odstrčit, ale neuspěl. Muž si ho jednou rukou pevně přitiskl k tělu a druhou ho držel za zátylek. Obličeje měli tak blízko. Pevný pohled očí. Ty Harryho doslova metaly blesky. Kdyby opravdu chtěl, udělal by s Luciem krátký proces, stačilo jenom chtít a uvolnit potřebnou magii. Ale on mu z nějakého důvodu nechtěl ublížit, a navíc měl pocit, že Lucius to moc dobře ví a hodlá této své výhody jak se patří využít. Harry bezmocně zuřil. Jeho vztek patřil Luciovi, jemu samému, celé téhle pitomé situaci. Merline, vždyť já vlastně nevím, co chci! Oprava, vím co chci a taky vím, že bych to chtít neměl. Stává se tohle jenom mě?

Lucius velmi zblízka pozoroval tu škálu emocí, které se promítly v Harryho tváři. "Tolik vášně", zamumlal a přisál se k těm lákavým rtům. Harry se ještě snažil vzpíral a z objetí se nějak vykroutit. Moc si tím však neposloužil, protože tření jejich těl vyvolalo oboustrannou reakci. Nedokázal potlačit krátké zasténání, které však stačilo na to, aby Lucius svůj polibek prohloubil. Líbal ho vášnivě a hluboce a Harry nemohl neodpovědět. Trvalo opravdu jen malou chvíli a oba se v polibku zcela ztratili. Nic jiného nebylo.

Trvalo to vteřiny, minuty? Kdo v téhle situaci zvládne sledovat běh času? Harry ucítil nenechavou ruku, která zabloudila pod jeho triko a laskala jeho holou kůži. Bylo to tak příjemné, chtěl víc… Stop! Prudce odstrčil Lucia, který se chystal protestovat. Radši rychle ustoupil z jeho dosahu.
"N.. nemáme čas", zakoktal se. "Musím… musím jít. Je čas." Věděl, že blábolí, ale opravdu musel už jít a nechybělo moc a tohle by se zvrhlo. Otázka spálených dopisů v tuto chvíli upadla v zapomnění.
"Opravdu musíš?", pochyby a zklamaní v Luciově hlase byly zřejmé.
"Opravdu musím", vydechl Harry. Nelíbilo se mu, že jemu samotnému je to líto. Už dřív si slíbil, že si bude Lucia Malfoye držet od těla a štvalo ho, že mu prostě nedokáže odolat. Merline, co jsem ti udělal, že mě tak trestáš!

"Dobře", rezignoval neochotně Lucius. "Vraťme se tedy k prvotní otázce. Kam že se to chystáš?"
"Odjíždím na dva, na tři dny, pracovně. Nic extrémního." Harry rozhodně nechtěl nikomu, a už vůbec ne Luciovi, vyprávět o svém úkolu. Za prvé to bylo služební tajemství a za druhé absolutně netušil, jak by Lucius zareagoval. Rozhodně nepotřeboval, aby se mu Malfoy motal do jeho práce. Stačí, že mu leze do soukromí.
"Kam?" Jednoduchá otázka, zamračený pohled.
Harry si nevěřícně odfrknul. "Víš, že ti to nemůžu říct, Lucie."
Pak si na něco vzpomněl a vypálil. "Víš, že Jonathan Smith, ten starožitník, co jsem tě s ním viděl, je mrtev?"
"Ano, tato informace se mi donesla", prohlásil nezaujatě Malfoy, "jak smutné pro jeho rodinu." Pak se ovšem zarazil a zkoumavě pohlédl na mladého bystrozora. "Vyšetřuješ jeho smrt?" Ta otázka zněla dost naléhavě a Harryho to utvrdilo v jednom, Lucius ví.

"Já vím, že tenkrát si se s ním nesešel kvůli starožitnostem. A ty moc dobře víš, kdo vlastně byl Smith. Můžu se jenom dohadovat, jak hodně jsi do toho zapletený, ale o jedno tě prosím, teď stůj stranou. Je to příliš nebezpečné." Harry ukončil svou řeč a mírně se začervenal. Tiše doufal, že Lucius to vezme jako varování bystrozora a nebude v tom hledat víc.
Jemný vedoucí úsměv na tváři muže ho však vyvedl z omylu. Pak se však zamračil. "Takže vyšetřuješ jeho smrt", konstatoval spíš jen sám pro sebe.
"Ne tak docela", mlžil Harry, "jeho tělo se dosud nenašlo a tím jsou pověřeni jiní."
To, že Smith zanechal bystrozorům cenné údaje se nezmínil, nesměl. Ale kdo ví, co všechno se k Luciu Malfoyovi už doneslo. Jeho způsob získávání informací byl velmi efektivní.
"Jenom se chci ujistit, že se nebudeš motat kolem té zvrhlé bandy. Je to pro tebe, právě pro tebe, příliš riskantní", prohlásil Malfoy a Harry si odfrknul. …říká bývalý Smrtijed.
"Zvrhlá banda, jak vtipné", posmíval se. "Pokud sis nevšimnul, jsem bystrozor a tohle je moje práce. Risk je součástí mé smlouvy. A i kdyby se jednalo o tu zvrhlou bandu, jak ty říkáš, Meus nemeus, nemůžeš to ovlivnit. Smiř se s tím." Harry trochu zlomyslně použil Luciova vlastní slova. Smiř se s tím. Jak snadno se ta slova vysloví a jak těžko lze naplnit jejich podstatu.

Ještě by se asi dlouho dohadovali o vhodnosti či nebezpečnosti Harryho počínání, protože Lucius byl velmi nespokojený s představou Harry v blízkosti toho spolku, ale v krbu se zažehl zelený oheň. To znamenalo jen jediné, že někdo přichází. Co někdo. Ron. Byli přece domluveni, že přijde.
"Můžem vyrazit, kámo?", halekal Ron, když vylézal z krbu, ale když si všiml Malfoye, zaraženě dodal, "Ehm, neruším?" Házel přitom očima z jednoho na druhého.
"Nikoliv, právě jsem na odchodu", prohlásil Lucius a intenzivně pohlédl do zelených očí.
"Pamatuj, Harry, jsi můj a já tě budu chránit. Jsem Malfoy, nemůžeš mě zastavit", prohlásil tiše, lehce mu pokynul hlavou na pozdrav a vykročil ke krbu.
Pak se ještě ohlédl přes rameno. "Bylo mi potěšením vás vidět, pane Weasley", a odletaxoval se pryč.

"To jistě", zamumlal za ním Ron a otočil se na Harryho. "Radši se nebudu ptát, co se tady dělo", prohlásil zrzek s podivným výrazem ve tváři a Harryho trochu pobavilo, že se jeho kamarád ještě stále umí červenat.
"To se neptej, protože by se mi to dost blbě vysvětlovalo", povzdychnul si Harry a kouzlem zkontroloval zabezpečení domu, uklidil sklenky a nechal zmizel popel ze stolku.
"Má to něco společného s tím rituálem Meus?", odhadoval kamarád.
"Udělal to on, to už je jisté. Přiznal se. A víš co? Štve mě!", neudržel se.
"Měl jsem pocit, že by ti Malfoy až tak nevadil. Počítal jsi s tím, ne? Tak co je špatně?", divil se zrzek. "Ne, že já bych z něj byl nadšený, to víš."
"Já vím, vlastně jsem počítal s tím, že to bude právě on", odevzdaně zabručel Harry. "Jenže on je tak … majetnický!", vyprsknul naštvaně. Jenom doufám, že se do toho nezaplete. Nechci, aby zemřel. "Jenom doufám, že nám nepřekazí vyšetřování", řekl nahlas, "ten je schopný všeho."
K jeho překvapení se Ron začal chechtat. "A co jsi čekal? Vždyť je to Malfoy. A přiznej si, nakonec ti to imponuje a jseš z něj celej vedle."
"Debile", zabručel Harry, otrávený z toho, jak ho kamarád odhadl.
"Nezlob se, kámo. Jenom mě napadá, že kdybys ho chtěl zastavit, bylo by to děsně jednoduchý. Jsi bystrozor a on použil černou magii. Byl bys s ním hotov, než by řekl famfrpál. Takže pes je zřejmě zakopaný někde jinde. Co k tomu řekneš svému nejlepšímu kamarádovi?" Ron se provokativně usmíval.
"Já…", zarazil se. Nebudu tady nic blábolit, když v tom sám nemám jasno. "Víš co, nech si ty chytrý kecy! A vůbec, můžeme vyrazit, jsem nachystaný", prohlásil furiantsky, když potlačil slabou chvilku. Popadl připravenou tašku a kamaráda stihnul pohledem mlč-nebo-uvidíš.

Ron mu na to odpověděl úsměvem od ucha k uchu. "Fajn, kámo! Takže, stručně. V Bristolu máme připravený chráněný byt, kam se přemístíme letaxovou sítí. Odtamtud se v pohodě přemístíme. Já půjdu napřed, obhlédnout místo, zajistím ochrany a dám ti vědět co a jak. Ostatní je na tobě. Hlavně buď opatrný, jasný?"
"Ano, mami", zabručel Harry a Ron ho bodře ducnul do zad. "Hlavu vzhůru!", povzbudil ho ještě před tím, než oba zmizeli v krbu plném zeleného ohně.

Pokračování příště

22hteu

30. března 2012 v 19:28 vabeni moci
Vita pro Magia

Záře hořících svící se snažila rozehnat tmu, ale přesto tam bylo ponuro. Možná to bylo tím rozměrným prázdným prostorem, nebo temnou magií, která vibrovala vzduchem a navozovala děsivou atmosféru. Vzduch byl teplý a vlhký, z dáli bylo slyšet zurčení vody. Místnost měla vysokou křížovou klenbu, podepřenou mnoha mohutnými sloupy, jejich podpůrné hlavice byly zdobeny hrůzně se tvářícími obličeji. Nacházela se ve sklepních prostorách starobylého domu, rozlehlých tak, že na její konce chabé světlo nedohlédlo. Pět svícnů nedokázalo vyhnat tmu z koutů, ale to nebyl důvod proč tu stály, rozmístěné uprostřed prostoru v pravidelném kruhu. A ten kruh tam skutečně byl. Zářil na podlaze vlastním stříbrným světlem a vymezoval prostor stejně zářivé pěticípé hvězdě, jejíž pět hrotů se dotýkalo pat svícnů. Každý z hrotů symbolizuje jeden magický element, které společně tvoří základ celé magie. Byly to síly země, vzduchu, ohně, vody a ducha, a každý svícen byl runami označen odpovídajícím symbolem jedné z nich. Pentagram právě žil svým vlastním životem.

Nejdůležitější však byly dvě postavy přímo uprostřed. Starší muž s obnaženou hrudí ležel na zádech, ruce rozhozené do stran, nehty zarýval do kamene. Znehybněný magií vydával tiché bolestné steny, zatímco přímo nad ním klečela postava v kápi s rituálním nožem v pravé ruce. Právě rychlými tahy dokončila symbol Finio přímo na kůži muže pod ním. Čerstvé rány začaly ronit rudé kapky krve a zpod kápě klečícího se ozvala tichá, ale zřetelná slova zaklínání.

"Vitus finio. Magia eas mea." Dozněla inkantace a lektvar, který již působil v tělech obou mužů, uvolnil jejich magii. Ta se zvedla do mohutného víru nad nimi, kde se spojila v jednu a svou intenzitou hrozila narušením kruhu. Vzduch se chvěl nezkrotnou silou. Muž v kápi rychle zvedl dýku, kterou teď držel oběma rukama, ignorujíc zděšený výraz očí muže ležícího na zemi. Spěchal, protože ani pro něho nebyl rituál příjemný a navíc, pokud by došlo k nějakému narušení, hrozily nepředvídatelné následky. Rychlým švihem bodl dýku rovnou do srdce a jeho závěrečná inkantace "Eveniet!" se smísila se smrtelným výkřikem jeho oběti. S posledním výdechem umírajícího muže se veškerá uvolněná magie na chvíli zastavila a pak se vrátila do jediného žijícího těla v kruhu, a to s takovou silou, že to muže v kápi odhodilo dozadu. Magický náraz uhasil všechny svícny a zářivý pentagram zmizel. Bylo dokonáno.

Chvíli byla naprostá tma a ticho přerušoval jenom zrychlený dech žijícího, který se právě vzpamatovával z účinků rituálu a odolával značnému nutkání zvracet. Po chvíli se vrávoravě zvedl na nohy a čekal, až se rozbouřená magie uvnitř jeho těl uklidní. Nevolnost pomalu ustupovala a nahrazoval ji příval síly. Bylo to úžasné a opojné. Jedním máchnutím hůlky neverbálně zapálil několik loučí, které opět prostvětlily nejbližší prostor. Nezadržitelně v něm stoupal pocit moci a neskromné spokojenosti se sebou samým. Muž mírně zaklonil hlavu a vydal mohutný výkřik. Žádna slova, pouze zvuk vítězství.
Z tmavých stínů za sloupy vystoupilo několik postav, které s posvátnou úctou sledovaly celý proces a nyní se uctivě sklonily před svým pánem.
Ale to ještě nebyl konec. On chtěl víc, mnohem víc!

ooOoo

Harry seděl ve své kanceláři, srkal své první ranní kafe a přerovnával bezmyšlenkovitě papíry na stole. Ne, že by neměl žádné myšlenky. Měl jich snad tisíc, ale ani jednu na práci. Ještě se mu v hlavě přehrával včerejší večer a hlavně jeho závěr. Lucius Malfoy se přiznal. Přiznal, že má na svědomí Meus, kterým je Harry označen. Byl docela pyšný na způsob, jakým Lucia přiměl k přiznání. Skrytý Zmijozel uvnitř něho spokojeně předl. Použil Seana jako návnadu a povedlo se. Vlastně neměl co ztratit. To mu mimochodem připomnělo, že musí ještě zjistit, jakou v tom příběhu hraje Sean roli. Později.

Přiznáním to ovšem nekončilo. Harry Lucia prudce obvinil z manipulace a podezřelých záměrů. Měl pocit, že ho Lucius zneužil a hrozně ho to hnětlo. Ten samozřejmě, s veškerou svou arogancí, naprosto popíral jakoukoli vinu a navíc se drze, aspoň z Harryho pohledu, dožadoval svých vlastnických práv. To věci moc neprospívalo, protože, i když Harry shledával Lucia žádoucím, nesmírně žádoucím, tenhle přístup mu zapaloval koudel u zadku. Když nad tím dnes přemýšlel, nebyl příliš pyšný na svůj výbuch vzteku. Ale už s tím nemohl nic dělat, ale trochu zlomyslně ho těšilo, že ani Lucuis nedokázal zachovat chladnou tvář. Nad tou myšlenkou se spokojeně ušklíbl.

"Přes všechna tvá ujištění se pořád chováš, jako bych byl tvým majetkem! A to nejsem!", řval rozlíceně.
"Nejsi můj majetek, ale přesto mi patříš. A netvař se, že nevíš jak to myslím", přistoupil k němu Lucius a dlaní se dotkl toho místa na hrudi.
"Moc dobře vím, jak to myslíš", zabručel Harry a vycouval z dosahu doteku, který hrozil, že ho spálí. "Jenom mi trochu uniká tvůj motiv."
"Je velmi prostý. Získal jsem informace o tom, co se chystá a okamžitě jsme věděl, že právě ty budeš cílem. Chceš-li někoho okrást, rozhlédneš se nejdříve po těch nejbohatších. A ty přímo čníš jako věž nade všemi. Rozhodl jsem se jim překazit plány a tohle mi připadalo jako velmi vhodný způsob."
"Vhodný způsob podle tvého měřítka?", rýpnul si Harry. "Nemohl jsi prostě všechno nahlásit na ministerstvo a nechat to na nás?"
"Ale z toho bych nic nezískal", upozornil ho muž na zcela zjevné.
Harry prudce vtáhl vzduch nosem. Proč je pro některé lidi prospěch na prvním místě? Štvalo ho, že právě tenhle přístup hýbe celou společností. Politika. "Co třeba pocit z dobrého skutku?" odpálil, ačkoli tušil, co bude následovat..
Lucius se zasmál a udělal rukou gesto, jako když se snaží uchopit vzduch a pak mu ukázal prázdnou dlaň.
"A co jsi získal tímhle?", vyštěkl mladík.
"Velmi reálný příslib mimořádného milence? Muže, který je mocný, slavný a navíc je majitelem Relikvií smrti? Hmm, tvůj vzhled taky není k zahození, víš to?", protahoval Malfoy a sjížděl očima Harryho postavu. Tomu bylo nad slunce jasné, že se muž na jeho účet ohromně baví.
"Takže jsem další obdivuhodná věc do tvé sbírky?"
"Už jsem ti říkal, že pro mě nejsi věc!"

Musel se usmát při vzpomínce, jak tam na sebe řvali. Byli jako oheň a voda. Nebo spíš jako oheň s dynamitem. Zničující kombinace. Když Lucius odložil masku rezervované zdvořilosti, odhalil velmi energického a výbušného muže. A Harrymu se to líbilo. Líbil se mu ten vášnivý muž. A líbilo se mu, že právě on dokázal, aby Malfoy odhodil naučené konvence a byl na chvíli sám sebou. Nehodlal mu ovšem jen tak odpustit. Nedá se jen tak pominout, když na vás někdo použije černou magii, ať už jsou jeho úmysly jakékoli. A navíc mu vymazal paměť. Když se však dožadoval vrácení vzpomínky, odbyl ho Lucius s tím, že na to je ještě příliš brzy. Harry ho však překvapil, když mu sdělil některé detaily, které se mu vybavily v jeho snech. Muž ho stihl velmi nečitelným pohledem, ale stál si na svém. Paličák jeden zatvrzelý.

Hádku nakonec ukončil Harry pomyslným prásknutím dveří. Rozzuřeně prohlásil, že je nejvyšší čas jít domů a srovnat si myšlenky, a s tím se rychlým krokem vydal před bránu, odkud se hodlal přemístit rovnou domů. Spěchal, protože měl obavy, že mu Lucius bude chtít zabránit v odchodu nebo něco takového. Proto ani nebyl překvapený, když na něho u brány už čekal. No jistě, on se může na svém pozemku přemisťovat, jak je libo.

Harry ho hodlal ignorovat a projít kolem něho bez zastavení, ale jak to tak bývá, jeho úmysly nebyly akceptovány. Lucius ho popadl za zápěstí, přitáhl si ho těsně k sobě a bez okolků políbil. Nesmlouvavě, dobyvatelsky, ale přesto neubližoval. Druhou rukou ho vzal lehce kolem pasu a přitáhl si ho. Když se ale Harry po chvilce vymanil z objetí, nebránil mu.
"Co to…", začal bublat Harry, ale byl přerušen.
"Jen jsem ti chtěl připomenout, než odsud odejdeš, že jsem velmi majetnický a velmi žárlivý", propaloval ho pohledem.
"Tohle celé je šílené! Copak to nechápeš?", vybuchl mladík podrážděně. Tenhle muž si na něho činil nároky bez ohledu na jejich společenské postavení. Bystrozor v první linii a aristokrat s neslavnou minulostí a pochybnou současností. Copak to vůbec jde?
"Já vlastně miluji šílené věci", prohlásil s kyselým úsměvem Malfoy. "Přeji dobrou noc", zašeptal mu do ucha a s drobnou úklonou gentlemana zmizel.
No jasně, ten musí mít vždycky poslední slovo, ušklíbl se v duchu Harry, než se sám přemístil domů.

ooOoo

"Haló! Je tam někdo?" Tohle volání ho stáhlo zpět na zem a Harry zaostřil svůj nepřítomný pohled. Přímo před ním byl obličej rámovaný světle hnědými vlasy. Díval se přímo do oříškových očí.
"Co je? Co na mě tak zíráš?", mírně uhnul, aby se dostal z bezprostřední Jasonovy blízkosti.
"Já že zírám?", smál se přítel a kolega. "To ty tady čumíš do blba a usmíváš se jako debílek." Sanders se vzadu u svého stolu tiše pochechtával.
"Jenom jsem se zamyslel", prohlásil otráveně Harry. Nehodlal svým kolegům bystrozorům vyprávět, čeho se stal součástí. Bílá magie, černá magie, jsou prostě věci, do kterých nikomu nic není.
"Ohó!", zvolal Jason. "Zamyslel, jó? Spíš vypadáš totálně zamilovaně a .... Já bych měl vlastně žárlit!"
Harry už se nadechoval, že ho setře. Já, že vypadám zamilovaně?
"Proberte se oba", uzemnil je Jason. "Za chvíli je tady Bradáč. Něco se děje, pánové." Významně se odmlčel a všechny je poctil svým pohledem.

Už se chystali ho vyslýchat, jestli neví o čem to je, když do dveří jejich kanceláře vstoupil sám Bradáč a za ním následoval Ron, Hermiona a několik dalších kolegů. Harry hned vyskočil a přenechal svou židli těhotné kamarádce, která se mu odvděčila úsměvem.
"Takže vážení, proč jsem vás svolal takhle brzo ráno", začal jejich šéf řečnickou otázkou. "Všechno nasvědčuje tomu, že se stalo právě to, čeho jsme se obávali." Všichni přítomní po sobě zděšeně pohlédli.
"Právě dnes v noci byl zaznamenán neznámý výboj magie, jehož lokalizace je dost neurčitá. Vlastně nulová. Ten, kdo to způsobil, se náramně pojistil, takže je jasné, že nejde o nějakou lapálii nebo náhodnou záležitost."

"Rituál Vita pro Magia", vydechl Harry. Bradáč jenom přikývnul a Harry tak pokračoval. "Pachatele neznáme, ale známe už oběť? Z toho by se přece dalo vycházet."
"Zatím nemáme hlášenou žádnou pohřešovanou osobu, ale je ještě moc brzo. Uvidíme v nejbližších hodinách." Bradáč si sedl na kraj nejbližšího stolu a prsty si prohrábl plnovous. "Všechno to jde nějak moc rychle a my se bohužel nemáme čeho chytit. Na statku jsme zjistili stopy černé magie, ale zatím jsme nikoho nenačapali. Zřejmě jsme je vyplašili."
"Myslel jsem, že jejich cílem budu především já, podle těch posledních útoků", přiznal tiše Harry.
"Tak to asi původně bylo", připustil šéf bystrozorů, "ale zřejmě jim došlo, že pro začátek jsi příliš těžký oříšek."

"To ovšem neznamená", ozvala se Mia, "že jsi přestal být cílem. Vypadá to, když to řeknu blbě, že na tebe sbírají síly. To si aspoň myslím já." Zvedla ruce v gestu rezignace.
"Takhle ale může být obětí kdokoli, kdo má aspoň špetku magie!", vykřikl zděšeně jeden z bystrozorů.
"Přesně", zabručel Ron. "Budeme muset informovat veřejnost."
"To ale vyvolá paniku", ozval se Sanders. "Nenadělá to víc škody, než užitku?"
"To je bohužel riziko, které pravděpodobně budeme muset podstoupit", prohlásil nesmlouvavě Bradáč. "Nikdo by neocenil, že jsme o nebezpečí věděli a neumožnili lidem se na to připravit. Rozhodnutí však už neleží na nás, ale na Starostolci. Ti už byli informováni a veřejné prohlášení je na nich."

"Takže, co teď?", vyslovil nahlas Sean otázku, kterou měli na jazyku všichni. To rozpoutalo mnohohlasnou debatu, jejíž cílem bylo určit další směr jejich konání. Padlo několik návrhů, některé dobré, jiné horší, ale každý nápad byl platný. Nejhorší však bylo, že museli především vyčkat, kdo vyplave jako první oběť. Netrpělivě na tu informaci čekali, protože ji nutně potřebovali pro další vyšetřování a přitom se jí vlastně děsili. Kdo byl ten, komu již nebylo pomoci a jehož magická síla byla ukradena.

ooOoo

Bylo pozdní dopoledne a Harry seděl v kanceláři sám u svého stolu. Porada byla bouřlivá a nakonec byly rozděleny úkoly. Kolegové se rozběhli po své práci a Harry měl být "držen u ledu", jak pravil Bradáč. Hrabal se tu v papírech a byl z toho pěkně otrávený. Žvýkal sendvič, protože neměl chuť jít někam na oběd. Starostmi měl stažený žaludek, takže si své jídlo ani nevychutnával. Popravdě, ten sendvič mu chutnal jako piliny. Znechuceně odhodil zbytek do šuplíku a razantně ho zašoupl. Měl neodbytný pocit, že se něco musí stát. Nervózně vstal a přecházel po místnosti jako tygr v kleci. Do háje! Odpoledne musí obejít všechny své přátele a vysvětlit jim, co se děje. Ale hlavně je řádně instruovat, jak se v tento čas ochránit před možným napadením a únosem.

Právě promýšlel všechny možné magické ochrany, když se bez klepání rozrazily dveře. Překvapeně vzhlédl a zarazil se při pohledu na svého přítele ze školy. Vypadal strašně zničeně.
"Zachary! Co se stalo?", vykročil mu v ústrety.
Mladík tam stál, bledý jako stěna, v očích mu stály slzy. Podle začervenalého bělma už také mnoho slz prolil.
"Můj táta, Harry", zašeptal zdrceně. Vypadal, že každou chvíli omdlí. "Je mrtvý!"
Harry se zastavil v pohybu. To ne!
"Kde je?", zeptal se naléhavě.
"Nevím", přiznal Zachariáš.
"A jak víš, že je mrtvý? Jsi si tím jistý?" Odtáhl mladíka ode dveří a natlačil ho do židle. Ten se na ni sesul jako hromádka neštěstí.

"Když jsem se ráno probudil, u postele se vznášel balíček pergamenů", jeho hlas se zadrhnul a Harry mávnutím ruky vykouzlil sklenici s vodou. Zach se nad tím ani nepozastavil a vděčně ji do sebe obrátil.
"Byla to jeho poslední vůle, Harry! Víš, co to znamená?!" Mladík se nepokrytě rozeštkal a v tu chvíli nebyl k zastavení. Harry se k němu sehnul, sebral mu prázdnou sklenici a chlácholivě ho objal. Čekal, až se trochu uklidní.
Zach se vymanil z jeho objetí a začal po kapsách hledat kapesník, do kterého se pak vysmrkal. Zhluboka se nadechl.
"Součástí závěti byl i dopis pro tebe, Harry", zalovil v náprsní kapse a podal mu celkem objemný dopis.

"Proč jsi s tím přišel až teď", zeptal se vlídně Harry, když od něj přebíral zásilku.
"Nezlob se, ale zpanikařil jsem", přiznal mladík. "Mojí jedinou myšlenkou bylo, ho najít. Ujistit se, že je to pravda. Nebo spíš, že to není pravda. Chápeš?"
Harry ho poplácal po rameni na znamení porozumění. Pak rozbalil objemnou obálku, přečetl si dopis, který začínal jeho oslovením. Zbývající dva pergameny, které byly přiloženy, rychle přelétl očima. Tohle musím okamžitě předat Bradáčovi, pomyslel si. Zvedl hlavu a setkal se s pohledem nešťastného přítele.
"Nebyla to náhoda, že jo? Určitě se do něčeho zapletl." Zach se tvářil, jakoby čekal na ortel.
"Tvůj otec, Zachary, byl odvážný muž. Teď ti nemůžu říct žádné větší podrobnosti, ale brzy ti vysvětlím, o co šlo. Jenom je mi líto, že s tím nepřišel dřív a rovnou za námi. Ale nelze mu nic vyčítat, my sami v tom ještě tápeme."
"Hrozí nějaké další nebezpečí?"
"Dnes pravděpodobně vydá Starostolec prohlášení, ale zasloužíš si vědět, že existuje skupina lidí, kteří plánují unášet a zabíjet kouzelníky, aby získali jejich magii."
"A můj otec se stal jejich obětí?"
"Pravděpodobně tou první, protože byl blízko a byl zřejmě nepohodlný."

Zachary zmučeně opřel tvář do dlaní. Bylo vidět, že opět přemáhá pláč. Pak se ale vzmužil a zvedl odhodlaně hlavu.
"Můžu vám být nějak užitečný?", zeptal se v naději, že by mohl pomoci dopadnout pachatele.
Harry zavrtěl odmítavě hlavou. "V tuhle chvíli ne. Ještě je třeba spoustu věcí ověřit. Ale pokud budu něco potřebovat, určitě ti dám vědět, to si piš", podal svému příteli ruku a pomohl mu vstát. "To nejužitečnější jsi už udělal", zamával dopisem. "Teď běž domů, k rodině. Určitě potřebují tvou podporu."
"Máš pravdu, jsem nejstarší syn a tím pádem jsem teď hlavou rodiny. No není to směšné?", zasmál se trochu hystericky a vydal se ke dveřím. Harry ho povzbudivě poplácal po rameni.
"Určitě se mi ozvi, pokud ... však víš", ujistil se ještě kamarád, než za ním zapadly dveře.

Harry chvíli zíral na dveře. Bylo mu Zacha hrozně líto. Ve škole mu lezl trochu na nervy, protože byl poseroutka. Svůj život by mu rozhodně nesvěřil. Ale časem se stali celkem přáteli, protože Zach uměl být zábavný společník. Teď se však musí vyrovnat se smrtí svého otce.
Tohle si nezaslouží nikdo, ale u přátel to bolí jaksi víc. Hrozné na tom bylo, že tělo Zacharyho otce pravděpodobně nikdy nenajdou. To byla jedna z nevýhod tohoto světa. Hmatatelné důkazy zločinu nenávratně a beze stopy mizely. Zatracená práce.
Rozložil dopis a znovu se pozorně začetl.

Vážený pane Pottere.

To, že v rukou držíte tento list znamená, že se stalo to nejhorší pro mne a mou rodinu. Jsem mrtev.
Obracím se na Vás nejenom jako na záštitu kouzelnického světa, ale hlavně jako na přítele mého syna Zachariáše.

Předpokládám, že se vám již donesla zmínka o uskupení čistokrevných kouzelníků pod názvem Potentia Sincerus, jehož jsem byl součástí.
Vězte, že jsme se doposud neprovinili ničím než vlastním pocitem jedinečnosti, kterým jsme se hloupě opájeli v naivní jistotě, že jsme něco víc. Čistí a mocní.
Jak bláhoví jsme byli, nám ukázaly především události poslední války, kdy polokrevní a u mudlů narození kouzelníci dokázali věci, na které jsme MY jen se zahanbením z povzdálí hleděli. Není to v původu.

Tehdy jsme pochopili, že takováto nabubřelá a narcistická uskupení jsou nebezpečná a jsou především podhoubím pro takové, jako byl Vy-víte-kdo a jeho následovníci.
Odpusťte však starcům, že nedokázali opustit zaběhnuté zvyky a staré přátele. A i když jsme se scházeli již jen jako bezejmenní za účelem příjemného posezení a drobných kratochvílí, Potentia Sincerus už žila vlastním životem.

Uvnitř se schovávalo jádro zla a my nic netušili. Naší povinností však je očistit naše jméno a zabránit nejhoršímu. Nádor není velký, ale už zarostl příliš hluboko a má vlastní obranný mechanismus. To, že jsem mrtev, je toho důkazem.

Je mi líto, že nemohu přímo ukázat prstem, ale poskytnu Vám všechny dostupné informace, které přikládám k tomuto dopisu.
Toto je ten nejdůležitější odkaz mé rodině a já věřím, že s ním naložíte správně. Má smrt pak bude mít smysl.

S úctou
Jonathan Smith, starožitník


Nebylo pochyb o tom, že měli právě neuvěřitelnou kliku. Pan Smith byl opravdu důsledný. Jména, data, schůzky a jeho vlastní závěry k poznatkům o černé magii. Ale hlavně, a to Harryho opravdu nadchlo, kalendář pravidelných plánovaných akcí, na kterých se pravděpodobně jenom tlachalo, jak naznačil Zachův otec, nicméně lze předpokládat, že členové té "odnože" tam budou také. Větřil šanci.
Sevřel v ruce ten právě nabitý poklad a vypálil z kanceláře rovnou za Bradáčem doufaje, že ho zastihne.


Pokračování příště

21greh

29. března 2012 v 16:27 vabeni moci
"U Merlinovy brady! Řekni k tomu něco! Já se prostě nechci dožít okamžiku, kdy tě budu muset zatknout, chápeš?" Harry už neudržel emoce, vyskočil ze židle a křičel.
"Můžu tě ubezpečit", řekl Malfoy s vážnou tváří, "že to se NIKDY nestane. Mrzí mě, že ti k tomu nemůžu podat bližší vysvětlení, ale budeš mi muset důvěřovat." Chvíli na sebe v tichosti hleděli, Harry to vydýchával.
Kdy naposledy měl chuť Malfoye zabít?To už je opravdu dávno. Opravdu někdy očekával, že mu Lucius Malfoy vyklopí všechna svá tajemství? Naivka.


"Připusťme, že ti věřím", prohlásil tiše po chvíli, "i když nechápu, jak je to možné." Nedíval se na Lucia, v tuhle chvíli upřeně pozoroval své ruce. "Ale možná se mýlím a dělám teď největší chybu svého života." Nervózně přešlápl z nohy na nohu.
Nemohl vidět spokojený úsměv Lucia, který to vnímal, jakoby mu Harry právě nevědomky svěřil svůj osud.

"Děkuji za tvou upřímnost. Vážím si jí, i když je to čistě Nebelvírská vlastnost", odpověděl Lucius a také vstal. Pokynul rukou a oba se vydali do vedlejšího salónku na připravenou kávu.
"Proč mám neustále pocit, že si ze mě střílíš", zabručel tiše, když míjel svého hostitele ve dveřích a vydal se ke křeslu, aby se pohodlně usadil.
"Protože je to tak snadné, zábavné, vzrušující?" Tenhle poťouchlý úsměv už Harrymu neunikl.
"Jsem rád, že se bavíš", kontroval sarkasticky Harry a vyslal k muži trochu kyselý úšklebek.
"Nesmírně. Ale možná bychom měli obrátit list", pronesl Lucius, když si sedal blízko Harryho. "Myslím, že právě teď je ten správný čas, abys mi zodpověděl pár mých všetečných otázek."
"Na které ti samozřejmě odpovím stejně ochotně a pravdivě, jako na všechno odpovídáš ty?", rýpnul si Harry řečnickou otázkou.


Malfoy se na chvíli zatvářil naoko ublíženě. "Řekl jsem snad něco špatně?" Nevinnost sama, ale Harryho neoklamal. Nikoho by tím neoklamal a on to věděl. Jeho výraz byl najednou laškovný a prohnaný zároveň.
"Dlužíš mi laskavost za tu knihu, vzpomínáš?"
Samozřejmě, že si vzpomínal. Dost často přemítal nad tím, jakou povahu budou mít jeho dotazy. Budou čistě soukromé? Nebo se budou týkat jeho práce? Nebo něco z minulosti?
"Vzdávám se", rezignoval mladík s povzdechem. "Máš pravdu, ptej se. Ale mám právo odmítnout odpovědět, když to bude v rozporu řekněme …. s národní bezpečností?" S úsměvem tak vrátil míč na jeho stranu.
"Tak začni, jsem připraven", vyzval ho a opřel se pohodlně v křesle. Vyzývavost jeho uvolněné polohy v křesle v kombinaci s jeho prohlášením Malfoyovi na chvíli vzala řeč.
Harrymu neušel jeho žádostivý pohled a spokojeně se zakřenil. Zdá se, že ta hra může mít dva hráče. Proč ne?

Muž se mezitím vzpamatoval a opět nasadil ten přívětivě zdvořilý výraz. "Existuje jedno tajemství, které mi nebyl nikdo schopen řádně osvětlit. Zřejmě je jen velmi málo lidí, kteří znají skutečnou pravdu a ti ji neřeknou Malfoyovi. Tak proč se nezeptat tebe, zdroje mých nejasností?" Malfoy, stejně jako Harry, seděl pohodlně v křesle, nohu přes nohu, v ruce držel šálek a lžičkou míchal jeho obsah.
"Já jsem zdroj tvých nejasností?", divil se Harry. Lucius odložil lžičku a způsobně upil ze šálku, který pak odložil.

"Chlapec, který přežil, vzpomínáš?", připomenul mu jeho status.
"Ale dnes už všichni vědí, že to byla zásluha mé matky", ohradil se Harry. "Proč bychom se k tomu měli vracet?"
Lucius s úsměvem zavrtěl hlavou
"Čtyřikrát, Harry, celkem čtyřikrát na tebe Temný pán namířil Avadu a čtyřikrát jsi přežil", upřesnil Lucius. "První dva případy jsou jasné. Tvá matka a sesterské hůlky. Ten druhý případ byl pro mne trochu bolestný. Přišel jsem o svou hůlku."
"Vzpomínám si", přiznal Harry.
"Ale pak tu máme další dva případy, které mi nikdo nebyl schopen adekvátně vysvětlit." Lucius se dramaticky odmlčel, aby svým slovům dal důraz. To ani nemusel, protože Harry už dávno tušil, kam směřuje.
"Tam v lese a poslední souboj", odtušil.

"Přesně tak. O posledním souboji mám svou teorii a budu rád, pokud mi ji potvrdíš, nebo vyvrátíš. Ale v tom lese…", Malfoy se trochu netrpělivě naklonil vpřed. "Byl jsem tam a viděl jsem to. On zaútočil a tys tam jen stál a nebránil ses." Z Malfoyova hlasu byl zřetelně patrný úžas. "Přežil jsi a já nechápu, jak je to možné, když uvážíme, že v té době tě už kouzlo tvé matky před ním nechránilo. Co se stalo?" Snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně, ale Harry tušil jeho nesmírnou zvědavost.
"Nevím, jestli se o těchto věcech můžu bavit …", mírně zaváhal.
"S bývalým Smrtijedem?", zeptal trochu dotčeně Malfoy. "Myslím, že otázku důvěry jsme už probrali."
"S kýmkoliv", upřesnil Harry, "jde totiž o černou magii."

"Černá magie", řekl si Lucius sám pro sebe. "Samozřejmě jsem tušil, že jde o něco takového, ale prostě nedokážu uvěřit tomu, že by jsi toho byl schopen." Zadumaně pohlédl na mladíka proto sobě.
"Samozřejmě, že toho jsi schopen, magicky", zareagoval na Harryho zvednuté obočí, "ale nepředpokládám, že bys byl ochoten. Víš jak to myslím", dodal trochu podrážděně.
Harry se v tu chvíli ohromně bavil. S uspokojením si uvědomil, jak ho těší dráždit tohoto zmijozelského hada. Pamatoval si, jak dokáže být Lucius prchlivý. Koneckonců, ta záležitost s Dobbym ho málem stála život. Tohle sem však tahat nechtěl. Chtěl ho pozlobit, ne odradit.
"Určitě víš něco o viteálech", nadhodil nenuceně s předstíranou lhostejností a čekal na reakci.
A dočkal se. Výraz naprostého šoku se v Luciově tváři jenom mihnul, ale Harrymu to ke spokojenosti stačilo.

"Není možné, abys ty měl svůj viteál. Musel bys někoho zabít." Vypadalo to, že Lucius je zmatený a v duchu se snaží přehodnotit svůj názor na Harryho.
Harry se tomu pomyšlení usmál. "Máš pravdu, není to možné", zarazil tok jeho myšlenek v zárodku. "To ne já, ale on, Voldemort."
"Obávám se, že teď tomu vůbec nerozumím", přiznal Malfoy. "Proč by Temný pán…", zarazil se uprostřed věty. "Oh, není možné, aby kdokoliv vytvořil viteál pro někoho jiného, než pro svou vlastní osobu! O těchto věcech něco vím!"
Harry byl někde uvnitř potěšen tím, že v tuto chvíli ví o černé magii něco, co neví ani sám pan-jsem-největší-machr-na-černou-magii. Byla to jen drobnost, ale bavil se špatně skrývaným Luciovým rozčilením. Přemýšlel, jak dlouho by ho dokázal napínat, ale pak usoudil, že by se mu to mohlo vymknout z rukou. Dobře znal rčení o dráždění hada bosou nohou.

"Bylo to nedopatření", začal své vyprávění Harry a sledoval napětí ve výrazu svého společníka. "Když Voldemort zabil mou matku a pokusil se zabít i mě, vytvořil tak nevědomky svůj poslední viteál." Odmlčel se a chvíli hleděl do očí muže proti sobě, dokud nespatřil známky pochopení.
"Mě."
"Tebe?!"
Ta dvě slova zazněla současně.
"Netušil jsem, že lze vytvořit viteál z člověka. Ale, když nad tím tak přemýšlím, Nagini byl také živý tvor." Lucius mírně vrtěl hlavou, jako by si chtěl tyto informace urovnat v hlavě. "Jak jsi ale věděl, že to přežiješ?"
"Nevěděl", odpověděl klidně Harry. "Byl jsem připraven zemřít, aby mohl zemřít i on, a svou obětí, stejnou jako vykonala má matka, jsem současně chtěl oslabit jeho moc, abych ochránil své blízké. Povedlo se." Spokojeně pleskl oběma rukama do polstrovaných opěradel křesla, na kterém seděl.

"Nerad to říkám, ale neustále mě překvapujete, pane Pottere", přiznal Malfoy neochotně. "Přiznávám, že sebeobětování je něco, co je mi naprosto cizí. Ale dokážu ocenit tvou nesmírnou odvahu. I když trochu sebevražednou."
"Děkuji za uznání", usmál se furiantsky Harry.
"Ale pořád to nevysvětluje, jak jsi přežil."
"Vlastně to souvisí s posledním soubojem. Důvod je stejný." Harry se nadechl a pokračoval. "Smím teď slyšet tu tvou teorii?"

Lucius přenesl váhu svého trupu dopředu a uvolněně se lokty opřel o kolena. Palcem a ukazovákem pravé ruky podepřel bradu.
"Vím, že Temnému pánovi se podařilo získal Bezovou hůlku, nejžádanější a nejobávanější z Relikvií smrti. Nepodařilo se mu však ovládnout její moc, a to ani když zabil Severuse Snapa, který zabil předchozího majitele hůlky. Brumbála. Mojí teorií je to, že hůlka vůbec nepatřila Snapovi a tím byla její moc v rukou Temného pána oslabena. Jak daleko jsem od pravdy?", ukončil svůj monolog otázkou.
"Jsi tak blízko, jak jen můžeš být. Jenom mě překvapuje, že se o tom obecně neví, protože přímo při souboji se o tom mluvilo", divil se nahlas Harry.
"Bylo tam poměrně hlučno", připomněl mu Lucius bitevní vřavu a všeobecný chaos, který tehdy nastal.
"Aha! To by vysvětlovalo tu skutečnost, že mě kvůli tomu ještě nikdo neotravoval", prohlásil spokojeně Harry. "Prvním, kdo porazil Brumbála, totiž nebyl Snape, ale Draco, tvůj syn." Usmál se překvapenému výrazu a pokračoval. "A toho jsem porazil zase já. Voldemort si neuvědomil skutečnost, že pro získání Bezové hůlky není nutné svého protivníka zabít. Stačí ho pouze porazit v kouzelnickém souboji." Nastala chvíle ticha, kdy dal Harry Luciovi prostor tuhle informaci strávit.

"Nemůžu popřít, že mě nesmírně hřeje, že Bezová hůlka byla, byť jen na krátký čas, ve vlastnictví Malfoyů", prohlásil nesmírně spokojeně Lucius a Harrymu teď připadal jako kocour, co se mlsně olizuje nad hrnkem smetany. "To ale znamená, že ty jsi vlastníkem Bezové hůlky a proto tě nemohl zabít. Ne tvojí hůlkou. Zničil svůj vlastní viteál, ale tebe ne. Působivé"
Harry se jenom usmál a neodpověděl.
"Můžu mít ještě jednu otázku?", zeptal se ledabyle Malfoy.
Harrymu neunikl záblesk chtivosti v jeho očích.
"Můžeš, ale když dovolíš jednu otázku i ty mně." Harry cítil, že právě teď nastala vhodná chvíle, jak opatrně nakousnout jeho problém zvaný Meus.
"Samozřejmě", odpověděl nonšalantně Lucius a ihned vystřelil svůj dotaz. "Používáš ji?"

Harry s úsměvem sáhl do kapsy hábitu a vyndal svou starou milou hůlku. Měl co dělat, aby potlačil smích při pohledu na Malfoyovo zklamání. Byly prostě věci, na které jste se mohli kdykoliv spolehnout.
"Mám rád svou hůlku a jistě uznáš, že nosit sebou tamtu by bylo trochu nezodpovědné. Je dobře ukryta a i kdyby mě někdo porazil, nikdo ji nenajde a už nikdy nepoužije. Její moc je nebezpečná a způsob jejího předávání ještě víc. Jsem opravdu rád, že tohle pravidlo neplatí u ostatních hůlek", téhle myšlence se zasmál. "Po všech těch půtkách ve škole, by nakonec nikdo neměl dobře fungující hůlku."

Lucius ho chvíli soustředěně sledoval a pak se usmál. "Samozřejmě máš pravdu. Odpusť můj záchvat sběratelské vášně", spiklenecky na něho mrknul a dodal. "Ale slyšel jsem taky zvěsti o neviditelném plášti, neobyčejné kvality a schopností, a který se v jisté rodině dědí z generace na generaci."
Harry se málem poprskal svou kávou. "Jak to víš?"
"Draco byl možná trochu unáhlený ve svých skutcích, ale také velmi vnímavý. Některá jeho vyprávění příhod ze školy mě přivedla na myšlenku, kterou jsem si později ověřil. Přiznám, že mě to stálo nechutnou spoustu peněz, ale nelituji."
Harry zarytě mlčel, odmítajíc cokoliv v tomto směru komentovat. Luciovo spokojené pochechtávaní nad kávou ho však ujistilo, že k tomu není třeba nic dodávat.

"Sice vůbec nechápu, o čem to tu vlastně mluvíš, ale přivádí mě to na myšlenku, že tvůj zájem o mou osobu má čistě materiální základ", zabručel trochu znechuceně a vysloužil si tím Luciův krátký výbuch smíchu. Upřímně a od srdce se zasmál, což Harryho potěšilo i naštvalo zároveň.
"Nerad jsem ranil tvé city", prohlásil muž, "ale všechno se vším souvisí. Ve tvé osobě se prostě a jednoduše spojuje spousta výjimečných prvků, které jsou předmětem touhy všech, kteří stojí stranou. Chápu, že bys chtěl, aby tě někdo miloval jenom tak, tělo a duši. Jenže všechny ty věci kolem k tobě prostě patří a vytvářejí skutečnou a reálnou osobnost Harryho Pottera. Musíš se s tím konečně smířit, jinak nebudeš nikdy šťastný."

Nečekaná moudrost Malfoyova prohlášení Harryho trochu zaskočila. Mia s Ronem mu tohle říkali snad stokrát, proč po stoprvé je ochoten to akceptovat z úst Lucia Malfoye? Protože věřil, že ty řeči o lásce myslí vážně? Je skutečně možné, že to byl právě Lucius, kdo ho označil? Upřímně tomu věřil, ale potřeboval jistotu. Proč si znovu nezahrát?

"Myslím, že k tomu není co dodat", uzavřel radši předchozí téma, "ale chtěl bych znát tvůj názor na jinou věc." Malfoy naznačil, aby pokračoval. "Hermiona četla tvou knihu a objevila spoustu zajímavých věcí. Mezi jinými i rituál zvaný Meus, který mi z nepochopitelných důvodů připadá strašně povědomý", odmlčel se a čekal. Tak co, Luciusi, chytneš se?
"Máš pocit, že se tě to nějak týká?", zeptal se s nezaujatým výrazem blonďatý muž.
"Ne pocit, naprostou jistotu, kterou Mia podpořila precizním provedením kouzla Revelatio signum . Jsem označený Luciusi a nevím, kdo mi to udělal!"
"To je mrzuté", protáhl Malfoy, "Co s tím hodláš udělat?" Pořád neprojevil známky účasti.
"Vím jak to kouzlo funguje a že "pachatel" má povědomí o tom, jak se cítím a může mě lokalizovat. Mám svou teorii a doufám, že mi s ní poradíš." Harry plánoval Malfoye opět trochu pozlobit.

"Mám v práci kolegu, nějakého Seana Flitwicka. Je to velmi dobrý přítel a mám ho rád." Po poslední poznámce se Lucius nespokojeně zachrul. Harry přitlačil.
"Je vysoký, pohledný, ale to není podstatné", odmávl to rukou. "Hlavní je, že už několikrát byl právě tam, kde jsem ho potřeboval. Objevil se právě, když jsem byl v maléru a nikdy nebyl schopen důvěryhodně vysvětlit, jak se to dozvěděl, jestli mi rozumíš."
Lucius už se mračil jako bouřkový mrak. "A ty si myslíš, že to on je původcem tvého označení?", zeptal se podrážděně. Harry si v suchu spokojeně zamnul ruce.
"Samozřejmě! Kdo jiný? Všechno na něj pasuje!" Nadšeně vyskočil, předstírajíc své svaté přesvědčení. "Co myslíš?" Obrátil se přímo na muže, který právě teď vypadal, že brzo exploduje. A mám tě!

Lucius ze svého křesla vstal tak prudce, až mu zavlály vlasy kolem hlavy. Upřel svůj plamenný pohled na Harryho, chřípí nosu se mu chvělo rozčilením. Pomalu ve vydal směrem vpřed. Byl na něho impozantní pohled a Harry si to vyloženě užíval.
"Myslí, že je třeba tě vyvést z tvého omylu dřív, než uděláš nějakou nepředloženost", drtil mezi zuby.
"Jakou třeba?", provokoval mladík chvíli před tím, než byl uchopen za hábit a přitažen k rozzuřenému muži. Malý okamžik na sebe hleděli z bezprostřední blízkosti, tváře jim hladil zrychlený dech toho druhého.
"To já, já jsem tě označil! Jsi můj!", a svá slova podtrhl tím, že Harryho tvrdě políbil. Byl to elektrizující okamžik a Harrymu se na chvíli podlomila kolena. Přesto se vymanil ze sevření a ustoupil.
"Nejsem věc, nemůžeš mě vlastnit", odporoval prudce.
"Nikdy jsem netvrdil, že jsi věc!", odmítl prudce muž. "Ale o tom vlastnictví bychom mohli trochu diskutovat", dodal dráždivě a opět se přiblížil k Harrymu. "Nechceš snad Malfoyovi vyčítat, že je Malfoy?"


Pokračování příště

20fegwr

29. března 2012 v 16:27 vabeni moci
V tu chvíli se ozvalo jemné lupnutí a objevil se jeden z domácích skřítků. Harry automaticky udělal krok dozadu.
"Pane, večeře je připravena, pane", uklonil se skřítek a opět zmizel. Napětí povolilo, jako když mávne řečeným kouzelným proutkem a Harry proti své vůli pocítil zklamání, které se snažil ze všech sil zamaskovat. Snažil se soustředit své myšlenky na něco jiného, třeba, kolik může mít Malfoy skřítků. Opravdu velmi závažné téma.
Lucius s trochu nuceným úsměvem ustoupil stranou, aby Harrymu uvolnil cestu. "Budeme tedy v naší milé konverzaci pokračovat u stolu", prohlásil jako pravý hostitel, ale na okamžik bylo vidět, že ovládá rozmrzelost. Harry měl v tu chvíli trochu obavy o skřítkovo zdraví. Přeci jenom … byl to Malfoy.

Vykročili vedle sebe směrem k domu, jak Harry logicky předpokládal, a on se neubránil tomu, aby neobrátil svůj zrak k muži vedle sebe. Jeho profil vyjadřoval naprostý klid, jakoby před chvílí nedošlo k ničemu zvláštnímu. Jako kdyby se téměř nepolíbili! To zmijozelské sebeovládání mu šlo někdy hrozně na nervy.
"Ah, přinesl jsem tvou knihu", vzpomněl si a sáhl pro ni do hábitu. Natáhl ruku s knihou k Luciovi a on ji přijal. Zběžně si ji prohlédl a zastrčil do kapsy kabátce.
"Doufám, že jste se, ty a tví přátelé, dobrali informací, které potřebujete", obrátil svůj zkoumavý pohled k Harrymu.
"Samozřejmě", potvrdil, "Hermiona ji určitě přečetla i pozpátku, aby jí nic neuniklo." Potichu se té myšlence zasmál. Nééé, opravdu nejsem nervózní!

"Ano, slečna Grangerová, pokud je mi známo, byla vždy v jistých ohledech mimořádná", prohlásil trošku ironicky.
"Myslíš vzhledem k tomu, že je mudlorozená?", neodolal rýpnutí Harry.
"Myslím ve více ohledech", připustil, "ale nerad bych se pouštěl na tenký led. Tato dáma je pro nás příliš horké téma."
"Máš pravdu", usmál se úlevně, "na tohle dneska opravdu nemám sílu."
Právě vstupovali do jídelny a Lucius mu nabídl židli. "Chápu. Měl jsi dnes opět náročný den, že?" Harry na něho překvapené pohlédl. Sledoval, jak předal kytici růží skřítkovi, který ji hned umístil do překrásné vázy na krbu. Jak to ví?
"Jak to víš?", zeptal se opatrně, tentokrát nahlas.
"Mám své spolehlivé zdroje", usmál se samolibě Malfoy, když si sedal ke stolu proti Harrymu a dával skřítkům znamení, že mohou začít podávat.

"Vždycky víš, co se kde šustne, že?", řekl trochu popuzeně.
"Být vždy přesně informován, je moje nejjistější a nejcenněnjší deviza", oznámil mu spokojeně.
"Zdroj svých informací mi asi neprozradíš", zeptal se spíš řečnicky.
Malfoy vypadal, že chvíli přemýšlí a pak se šelmovským úsměvem prohlásil: "Ne."
Pak udělal společenskou kličku, když Harryho vyzval k jídlu, a tím obrátil pozornost jinam. Harry však doufal, že se k tomuto tématu ještě vrátí.

Večeře začala tím, že si popřáli dobrou chuť a pak bylo malou chvíli zdvořilé ticho. Harry měl obavy, že se na stole objeví nějaká záludnost, jako třeba šneci. To viděl v jednom filmu, fakt trapas. Naštěstí se jako hlavní chod podávaly steaky s bylinkovým máslem a chřest. Množství příloh, které ani neznal, neřešil, hlavně když věděl, které nářadí na to má použít.

"Omlouvám se, pokud se nechovám podle etikety. V tomhle jsem trochu mimo", přiznal svoje obavy bez obalu, čímž Luciuse trochu překvapil. Mezi zmijozely nebývá zvykem odhalovat své slabé stránky. Ale musel uznat, že tento způsob zase bral případným kritikům vítr z plachet. Rozdílnost přístupu mu připadala zábavná.
"Naopak. Je příjemné trávit čas ve společnosti někoho, kdo nebude neustále posuzovat vhodnost mého chování, jak je ve společnosti nepříjemným zvykem", prohlásil k Harryho nemalému překvapení.
"Myslel jsem, že jsi ve všem naprosto dokonalý", nadhodil a teprve až to vyslovil, uvědomil si dvojsmyslnost svého výroku. Snažil se potlačit červenání, což se nesetkalo s velkým úspěchem, spíš naopak. Pobavenému Luciovi to samozřejmě neuniklo.

"Samozřejmě, že jsem", řekl s odzbrojujícím sebejistým úsměvem a v očích mu zajiskřilo. Pak pokračoval, jakoby se nechumelilo. "Ale dokonalost vyžaduje naprosté sebeovládání za všech okolností, a to je, řekněme, trochu únavné."
"To jsem moc rád, že mi dnes uznáš mírné úlevy", zasmál se šibalsky Harry. Pocítil silnou touhu popichovat. "Při oficiálních příležitostech ve společnosti mívám totiž neodolatelnou chuť dát si nohy na stůl."
Lucius zabublal ovládaným smíchem. "Nebelvírský rebel až do morku kostí. Můj stůl prosím ušetři."
"Prozatím", zazubil se Harry. Pak mu ale úsměv trochu pohasnul. Bylo třeba vyjasnit si pár věcí a on se rozhodl jít do toho.
"Asi bych ti měl poděkovat za včerejšek. Bylo to …" Trochu rozpačitě pohlédl na muže proti sobě. Tohle téma bylo trochu ožehavé, ale hodlal se s tím vypořádat co nejdřív.
"Netřeba děkovat, bylo mi skutečným potěšením", prohlásil tiše, ale naprosto zřetelně muž. Výraz v jeho obličeji nenechával Harryho na pochybách, jak to myslí.
"Takže pouhá přátelská výpomoc?" Harry věděl, že trochu tlačí na pilu, ale chtěl mít jasno. Nejistota byla něco, co ho poslední dobou pronásledovalo na každém kroku.

"To nebyla žádná přátelská výpomoc, Harry. Hodlám zajít ještě dál. Mnohem dál. A ty to víš", objasnil Malfoy svůj pohled na celou záležitost.
Harry by měl být spokojený s celkem jasně vyjádřeným úmyslem. Dráždil ho však ten naprosto klidný tón, jakoby se bavili o kurzu stříbra u Gringottů.
Jak můžeš být tak klidný, když já jsem poslední dobou s nervama v háji!
Toužil hodit kámen do té klidné vody a řádně rozčeřit hladinu. Ty vlastní destruktivní choutky ho trochu překvapily, ale hodil to za hlavu. Koneckonců, vždycky byl impulzivní a ve chvílích vzteku jeho spontánní magie dokázala opravdu pěkně pošramotit okolí.

"Chceš, abychom byli milenci", oznámil Harry bez obalu, vlastně téměř křičel, a prudce odložil příbor. Lucius se na malou, malinkatou chvíli zatvářil, jako když ho bolí zub, což Harryho potěšilo víc, než by čekal.
"Jaký takt", poznamenal ironicky, "ale máš pravdu. Chci to." Chvíli se odmlčel a s pečlivostí vědeckých badatelů pozorně sledoval Harryho reakci. Ten zůstal beze slov, ale v obličeji se mu střídaly emoce, jako v kaleidoskopu. Zřejmě čekal vytáčky a slovní přestřelky. Přímá odpověď ho zcela odzbrojila.
"Neodporuješ? Výtečně", prohlásil muž samolibě, plně si vědom toho, že jeho spokojený úsměv rozpaluje mladíka do běla. Ty rozrušené ruměnce ve tváři, zářivé zelené oči, jako dva smrtící paprsky a vlnící se aura potlačované magie, která ho obklopovala. Byl úchvatný a ani to netušil. Hodlal si tenhle okamžik opravdu užít.

V Harrym se zvedala vlna furiantského odporu, ani netušil, kde se vzala. Něco ho nutilo se ozvat a protestovat ze všech sil. Milenci? Nikdy?
Malfoyova arogantní samolibost to byla, která ho tak dráždila. Co si ten chlap o sobě myslí!!?
A navíc ho rozpaloval pohled na toho …, toho… On se tím snad baví, nebo co!? Už se nadechoval, že mu to vysvětlí pěkně od plic. Proud jeho námitek však v zárodku zastavilo krátké zjevení skřítka, který jim oznámil, že v salónku se podává káva.
Už zase je přerušil. No vážně pěkně načasované. Úplně mu to vzalo vítr z plachet. Připadal si jako ucházející vzducholoď. K jeho překvapení zaregistroval, jak Lucius šlehl pohledem po skřítkovi. To nevěstilo nic dobrého a Harry dnes už podruhé myslel na úděl skřítků.

Malfoy samozřejmě okamžitě zaregistroval prudkou změnu emocí. "Bojíš se o osud toho skřítka?", zeptal se zvědavě, jakoby četl jeho myšlenky.
"Abych pravdu řekl, tak trochu ano", připustil Harry a s trochou obavy čekal na reakci. Předchozí bojová nálada už vyprchala a on se najednou cítil tak unavený.
"Nemusíš", uklidnil ho k jeho počátečnímu údivu Lucius. "Po zkušenosti s Dobbym jsem, řekněme, opatrnější. Zjistil jsem, že jejich slepá poslušnost není tak samozřejmá, jak se zdálo." Při té vzpomínce se zatvářil trochu kysele.
"Ale nepleť se ve mně", dodal rychle. "To ještě neznamená, že nemám chuť je ztrestat kdykoli, když něco nejde, jak já chci, bez ohledu na to, kdo za to může."

Harry byl mírně řečeno zaskočen. Nechápal, proč mu takto odhaluje své karty. Mohl přece klidně tvrdit, že pochopil celou tu věc s právy všech magických tvorů, a tím se postavit do lepšího světla. "Proč mi to vlastně říkáš?", zeptal se pomalu.
"Pochopil jsem jednu zásadní věc", oznámil mu s ledovým klidem Lucius. "Nejlepší cesta k nebelvírovi je upřímnost. Nechci, abys měl pocit, že tě chci nějak oklamat. Nejsem zdroj ctností, tak jak je vidí nebelvírský idealista. Jsem zmijozel se vším všudy. Vždy budu mít nějaké postranní úmysly. A ty mě buď přijmeš takového, jaký jsem, nebo ne."

Jednoznačnost tohoto prohlášení Harryho naprosto šokovala. Hlavou mu létalo takové množství myšlenek, že mu tam vytvářely mírný chaos. Byl zmatený. Věděl přesně, kdo je to Lucius Malfoy.
Sebestředný, arogantní, moci a peněz chtivý nabubřelý aristokrat s rasistickými sklony a velmi temnou minulostí. Jeho současná neposkvrněnost mohla být pouhou iluzí.
A přesto všechno ho Harry shledával jako velmi sexy, pohledného a zábavného společníka, který přesně chápal všechny Harryho stránky, i ty temnější, o kterých sám jen tušil. Přitahoval ho jako můru k světlu. Nepochybně byl mocný kouzelník, jinak by nestál téměř po boku Voldemorta. A když byl Harry magicky o třídu výš, nemělo to naprosto nic společného s tím pocitem bezpečí, který v jeho náručí cítil. Bylo to tak příjemné. Právě včera, pár metrů odsud. Ta vzpomínka s ním opět zacloumala.
Copak mohl mít vztah s někým, o kom dopředu věděl, že se s určitostí střetnou téměř ve všem? Jejich rozdílné pohledy na svět a morálku … Šílené!
Pohlédl na Lucia, který trpělivě vyčkával jeho odpověď, aniž by dal najevo své emoce.

"Rozumím tomu, co mi tím chceš naznačit", řekl Harry po chvíli. "Ale stále mám spoustu pochybností. Doufám, že nechceš moje rozhodnutí slyšet hned teď?" Snažil se zcela vědomě oddálit své konečné slovo. Může se vůbec bystrozor zaplést s někým, jako je Lucius Malfoy?
Lucius se vědoucně usmál. "Drahý Harry. Ty jsi se ale už rozhodnul. Oba to víme. Ale nebudu na tebe tlačit. Počkám, až se budeš cítit připravený."
Byl tak samolibý a jistý sám sebou, až musel Harry potlačit chuť řvát. A to bez ohledu na to, jestli jsou jeho slova pravdivá nebo ne. Do pekla!
"Jaké postranní úmysly máš se mnou?", zeptal se místo toho, narážejíc na předchozí Malfoyovu řeč o hlavní zmijozelské ctnosti.

"Chceš slyšet všechny pikantní podrobnosti?" Malfoy provokativně zvedl obočí a jeho úsměv sliboval hřích.
"Tak jsem to zrovna nemyslel", zabručel Harry. Na chvíli se odmlčel a hrál si s okrajem prostírání. "Abych pravdu řekl, v poslední době se mi trochu obrátil život naruby. Ten případ, který řešíme, moje soukromí, všechno se to začalo prolínat. Mám pocit, že jsem se ocitl ve zrychleném filmu. A ani netuším, do jaké míry v tom všem máš prsty ty", podíval se na Lucia v očekávání nějaké odpovídající reakce. Ten se však tvářil pouze jako starostlivý přítel, který vyslechne jeho stesky.

"U Merlinovy brady! Řekni k tomu něco! Já se prostě nechci dožít okamžiku, kdy tě budu muset zatknout, chápeš?" Harry už neudržel emoce, vyskočil ze židle a křičel.
"Můžu tě ubezpečit", řekl Malfoy s vážnou tváří, "že to se NIKDY nestane. Mrzí mě, že ti k tomu nemůžu podat bližší vysvětlení, ale budeš mi muset důvěřovat." Chvíli na sebe v tichosti hleděli, Harry to vydýchával.
Kdy naposledy jsem měl chuť Malfoye zabít? To už je opravdu dávno. Opravdu jsem někdy očekával, že mi Lucius Malfoy vyklopí všechna svá tajemství? Naivka.


Pokračování příště

19regah

29. března 2012 v 16:26 vabeni moci
"Do prdele, Seane, ani nevíš, jak rád tě vidím!"

Na toto prohlášení se Sean lehce zamračil. "Taky tě zdravím, Jasone. Ale dost formalit. Jste schopni sami jít?" Bylo vidět, že ho právě tenhle problém velmi zajímá.
Harry stále zaraženě mlčel. Celé mu to nešlo do hlavy a hlavně teď naprosto netušil, co si má myslet.
Jason však tenhle problém neměl. Okamžitě se začal sbírat ze země a i když trochu roztřesený, byl schopen pohybu. Okamžitě se vrhnul vstříc svému příteli nešetříc projevy radosti a úlevy. Harry se taky vyškrábal na nohy. S projevem naprosté důvěry však byl přece jenom trochu zdrženlivý.
Sean však neotálel. Když viděl, že se oba vzpamatovávají, začal je hned pohánět.
"Dělejte, musíme odsud okamžitě vypadnout! Až budeme mimo sklepení, tak se přemístíme."

O tom nebylo pochyb a tak se všichni vydali po schodech nahoru. Harry šel jako poslední. Pomáhal si tím, že se levou rukou opíral o kamennou zeď. V pravé ruce však stále pevně svíral svou hůlku a podvědomě zkoumal sílu své magie. Cítil, jak se vrací a to ho trochu uklidnilo. Když byli skoro nahoře, oba jeho kolegové se na něho udiveně obrátili.
"Co šílíš?", zeptal se Jason. "Už je po všem a tvoje magie za chvíli tenhle barák zbourá! Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale počkej aspoň, až budeme venku."
Harry si uvědomil, že má přítel pravdu a okamžitě svou sílu zkrotil. Sean jenom kývnul hlavou směrem k východu ze sklepa a pokračoval v cestě.

Když vyšli ze sklepa a dostali se na dvůr statku, zůstali stát.
"Jste schopni se sami přemístit, nebo potřebujete pomoc?", zeptal se vysoký bystrozor a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, čekajíc na odpověď.
Z Harryho však vypadlo něco úplně jiného. "Jak jsi věděl, že máme problémy?" Nahlas vyslovil to, na to celou dobu myslel.
Sean na něho chvíli překvapeně zíral a pak si trochu naštvaně odfrknul. "Měli jste nepředstavitelné štěstí, pitomci. Ostatně, jako vždy. Ale to vám vysvětlím, až budeme v bezpečí. Takže jak, potřebujete píchnout?"
"Už se cítím docela dobře", přiznal Jason, "ale trochu podpory bych neodmítl", a natáhl k němu svou ruku. Harry váhal jenom chvíli, ale nakonec se rozhodl uvěřit svým instinktům. Sean byl vždycky spolehlivý přítel a mnohokrát mu chránil jeho zadek. V tu chvíli udělal krok důvěry, pro něho samotného překvapivý. Položil svou dlaň na spojené ruce těch dvou a v dalším okamžiku byli pryč.

ooOoo

Na ministerstvu byl ruch jako v úle, ale to nikoho nepřekvapovalo. Všichni tři se okamžitě vydali za šéfem bystrozorů, který jim vyšel okamžitě vstříc, sotva vstoupili do jeho dveří. "Takže to byla přece jenom pravda!", zvolal, když viděl, jak jsou oba bledí.
"Co byla pravda?", zeptal se zmateně Harry a obrátil se na Seana.
"Když jsme byli ve Starostolci, tak se tam objevila letaxová exprespošta. Pro mě", vysvětlil a bez dalších řečí sáhl po kousku pergamenu, který ležel u Bradáče na stole a podal ho Harrymu.
Byl to malý kousek, běžný, ne příliš kvalitní, a na něm stála stručná zpráva.

POTTER MÁ POTÍŽE

Harry i Jason na to s údivem hleděli. Písmo nebylo povědomé, zřejmě záměrně, podpis chyběl. Žádná stopa po odesílateli.
"Vůbec to nechápu", prohlásil Bradáč, "máte na to nějaké vysvětlení?" Otázka byla směřována na Harryho, ale ten jen bezradně pokrčil rameny. To bylo jediné, na co se zmohl. Takže ON ho přece jen zachránil, i když jinak, než si to představoval. O tom se však nehodlal veřejně šířit.
"Mně je to úplně jedno, kdo to byl", prohlásil Jason rezolutně, "hlavně, že to udělal a Sean to stihnul." Uznale poplácal svého přítele po rameni. "Radoval bych se jako blecha, ale jsem trochu vyšťavenej."

Tohle prohlášení trochu posunulo další události. Bradáč jim udělil okamžité volno. Teda hned potom, co sepíší podrobnou zprávu. Oba unavení bystrozoři se na sebe navzájem ušklíbli. Jak jinak.
Současně vydal urgentní rozkaz k vyslání jednotky bystrozorů a specialistů, kteří měli místo zajistit a následně prověřit a odstranit použitou magii. Hodlali využít každou dostupnou stopu, případně chytit pachatele na místě činu. Všechno se rozběhlo jako po drátkách a Sean běžel organizovat hromadný přesun. Když Harry odcházel ze šéfovy kanceláře, ještě se otočil. "Zkoušeli jste vystopovat, odkud byl vzkaz odeslán?"
"Bylo to z veřejné sítě, takže žádná stopa. Napadlo mě to hned, jak mi Saen ten pergamen přinesl." Bradáč chápavě hleděl na Harryho. "Jsi zvědavý, kdo to byl, že? To já taky, věř mi. Neznáme jeho motiv, ale zdá se, že jde o přítele. Pusť to protentokrát z hlavy a odpočiň si."
Harry krátce poděkoval a vydal se za Jasonem, pomoci mu se zprávou. Hlavou mu však běžely myšlenky, které pomalu dávaly nějaký smysl. Ani ho nepřekvapilo, že Bradáč nebyl svědkem příchodu dopisu. Zapadalo to do celkového dojmu. Sean se už dvakrát objevil, když byl v úzkých, ale způsob, jakým zjistil místo a čas ohrožení, byl nejasný. Vždycky to nějak odbyl, nebo zamluvil. Mohl být Sean tím, kdo vyvolal jeho znamení? Harry nad tím potřásl hlavou. Není to možné.
Měl sice Seana rád jako přítele, jako bratra, důvěřoval mu a svěřil by mu i svůj život, ale rituál MEUS předpokládal zcela jiné city mezi účastníky. A tady byl právě kámen úrazu, důvod proč pochybovat. Harry byl zmatený. Tak nějak předpokládal - Nebo spíš doufal? -, že původcem jeho označení je Lucius. Sice nevěděl, jak by se s tím do budoucna vyrovnal, ale byl ochoten tuto možnost připustit a čekal jenom na potvrzení své domněnky. Avšak místo, aby se pomalu dobral k pravdě, celé se to jenom zamotávalo a komplikovalo.

Lucius, Mathias a teď i Sean? Ještě nějaký kandidát, prosím? Nehlaste se všichni!
Mathiase s velkou jistotou vyloučil hned na začátku. A Sean? Jednou se rozhodl mu důvěřovat a za tím si stojí. Zaplašil všechny pochybnosti. Pro teď. Čas snad všechno ukáže.

ooOoo

Doma, na Grimauldově náměstí, stál Harry před skříní a přemýšlel. V sedm hodin je pozván na Malfoy Manor. Bude to formální večeře? Má si vzít standardní kouzelnické oblečení, nebo ne? Nebyl si jistý a to, co se včera mezi nimi odehrálo mu vhánělo červeň do tváří. Jak se k němu bude Malfoy chovat? Bude chladně zdvořilý, jak je u něho zvykem? Nebo bude shovívavě přátelský? Harry bezradně pokrčil rameny.
Nebo se k němu bude chovat jako k milenci? Ne! Nesmysl, vždyť technicky vzato se milenci nestali, ne? Nervozitou se mu sevřel žaludek.
Merline, je možné, že tu stojí před skříní jako puberťačka a přemýšlí, co si má vzít na sebe? Nahlas se zasmál a rozhodl se. Kašli na to, Harry, a buď sám sebou!
Nemá cenu se rozrušovat dopředu. Půjde tam, převlečený za ´Harryho Pottera´ a uvidí, co se z toho vyvine. Lucius Malfoy byl nevyzpytatelný a dopředu se nedalo určit, co se bude dít.

Sáhl do skříně pro černé rifle, které nosil moc rád. Jednak byly přiměřeně pohodlné a druhak měl pocit, že lichotí jeho postavě. To nebylo nikdy na škodu. Tmavá, vínově červená košile to spolehlivě doplní. Podle Harryho to byla dobrá volba. Košile nebyla nijak křiklavá, ale přesto nenápadně odkazovala na jeho nebelvírskou příslušnost. Současně mu dodávala zdravou barvu do tváře a podtrhovala jeho zelené oči. Samozřejmě, že nehodlá nikoho svádět! To ani omylem!
Kouzlem čistil polobotky, než se obul a usmíval se při pomyšlení, že by tam šel ve svých oblíbených teniskách. Fakt legrační představa, kterou však nehodlal uskutečnit. To, že opovrhoval tradičním kouzelnickým oblečením, kromě svrchního hábitu, bylo pro něho charakteristické, ale všechno má své hranice.

Než se kompletně připravil na odchod, ještě si vzal jeden posilující lektvar, i když si odpoledně chvilku schrupnul. Dnešek byl zase vyčerpávající a on by nerad usnul při večeři na stole. Věděl, že trapasům se nevyhne, to by ani nebyl on, ale hodlal je eliminovat na minimum.
Už se blížil čas a tak na sebe navlékl jeden ze svých lepších hábitů. Žádné hogofogo, ale velmi slušná kvalita. Celý jeho vzhled vyjadřoval postoj - já jsem Harry Potter a když se vám to nelíbí, tak se jděte vycpat.
Přesně takhle mu to vyhovovalo. Spokojeně se na sebe ušklíbl do zrcadla a obrátil se k odchodu.
Ještě si vzpomněl na knihu, kterou plánoval dnes vrátit. Zmenšil ji a zasunul do vnitřní kapsy hábitu. Nelitoval toho, že ji vrací, protože předpokládal, že Miona si ji řádně prostudovala a určitě, jak ji znal, si udělala tajné poznámky. Ona nikdy nepohrdla informacemi, když se jí nabízely, ať už znamenaly cokoli. Ráda byla připravená na všechno.
Harry statečně ignoroval nervózní chvění kolem žaludku a vydal se do jámy lvové. Na co však úplně zapomněl, byl dopis od Mathiase, který zůstal neotevřen v kapse jeho služebního hábitu.

ooOoo

Sotva se dotknul hůlkou zdobené brány objevil se domácí skřítek, kterého už Harry znal. Noddy, vzpomněl si.
"Pan Harry Potter je očekáván. Večeře bude za chvíli připravena, zatím se máte připojit k pánovi v zahradě." Skřítek se hluboce uklonil a doprovodit Harryho do zahrady, kde ho zanechal v bludišti vysokých růžových keřů a zmizel.
Harry se otočil kolem dokola a přemýšlel, co je tohle za fór. Jak v téhle změti rostlin najde Malfoye? A nebo jak se odsud co nejrychleji dostane ven? Ze shora snad bude vidět dům a směr, kudy se vydat. Zrovna, když stál se zakloněnou hlavou a zkoumal výšku živých zdí tohoto bludiště, ozvaly se za ním kroky. Rychle se za tím zvukem otočil a spojil se s pohledem šedých očí. Blízkost toho muže s ním trochu zacvičila, ostatně jako vždy. Byl neobyčejně pohledný a mužný, bez ohledu na to, že v jedné ruce držel kytici čerstvě natrhaných růží. Měl na sobě kabátec po kolena z lehké příjemné tkaniny, pod ním hnědé kožené kalhoty a krémovou saténovou košili. Harry si s povděkem uvědomil, že nejde o nic formálního a byl rád za svůj vlastní výběr.

"Vítám tě. Jsem rád, že jsi přišel." Harryho trochu zaskočilo pomyšlení, že by si Malfoy mohl myslet, že nepřijde. Zkouší mě? Odsunul to stranou, protože další věcí, kterou právě řešil, bylo tykání. Po včerejšku to mohl očekávat, ale přesto ho to trochu vyvádělo z míry. Myslel si, že si Malfoy bude chtít zachovat odstup, ale zřejmě ne. Posun v jejich vztahu byl zřejmě nezadržitelný.
"Ehm, ano. Děkuji za pozvání", nenapadlo ho nic inteligentního, co by měl říct.
Malfoye jeho zřejmé rozpaky pobavily, ale nekomentoval je a volnou rukou pokynul do hlubin zahrady. Aspoň tak to Harrymu připadalo. Neproniknutelné, tajemné, neprobádané hlubiny.

"Malá procházka před večeří nám prospěje", usmál se a vyčkal na mladíkovu reakci. Ten se k němu bez řečí připojil a společně se vydali po udržované cestičce. Všude kolem bylo cítit probouzející se jaro v plném proudu a zapadající slunce vrhalo do stínu růží okouzlující světlo. Harry pocítil šanci na malou provokaci a neodolal.
"Netušil jsem, že jsi takový romantik", trochu teatrálně rozpřáhl rukama kolem sebe a s očekáváním se zadíval na svého společníka. Tomu se zajiskřilo v očích a přistoupil na hru.
"K něčemu takovému se nikdy dobrovolně nepřiznám, ale nepopírám, že miluji růže", prohlásil s úsměvem a z kytice, kterou držel vyprostil jeden stonek s polorozvinutým poupětem. "Miluji jejich dokonalost. Ne nadarmo se jim říká královny květin. Nádherný tvar květu, okvětní lístky jemnější než hedvábí, a jako koruna její krásy - opojná vůně."

"Nepopírám, ale mají trny!", řekl trochu škodolibě, při pohledu na kapku krve, která se objevila na mužově ukazováčku.
"Ale i to je na nich dokonalé. Trocha bolesti může být vzrušující, nemyslíš, Harry?" Vložil si do úst poraněný prst, aby vysál kapku krve, která na něm ulpěla a přitom mu stále hleděl do očí. Harrymu se při pohledu na tuhle scénu zatmělo před očima, pocítil jemné chvění ve slabinách. "To mi snad dělá schválně!", pomyslel si a ďábelské jiskření v očích Malfoye ho v jeho myšlence jenom utvrdilo.

Úplně zapomněl na jakékoli provokace a ohromeně zíral na muže, který k němu přistoupil trochu blíž. Měl pocit, že se v těch modrostříbrných očích utopí. Zrádný oceán.
Lucius zvedl ruku s poupětem a dotkl se jím Harryho tváře. To gesto bylo tak intimní, že na chvíli zapomněl dýchat.
Nepřerušili oční kontakt, zatímco květ sklouzl po jeho tváři na rty, které jemně polaskal. Harry prudce vydechl a jeho pootevřená ústa přilákaly pohled muže, který si sám podvědomě olízl rty. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy by měl přijít polibek. Cítil jak měkne v kolenou. Merline, pomoz mi!

Pokud měl někdy pochybnosti, kam se jejich vztah ubírá, tak teď měl naprostou jistotu. Jenom si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně.


Pokračování příště

18hgur

29. března 2012 v 16:25 vabeni moci
Podle popisu, tu měl být opuštěný statek, ale ta ruina, kterou Harry po přemístění před sebou uviděl, se statkem neměla nic společného. Byly to rozvaliny bez střechy, okna byla vymlácená a místy se dokonce rozsypaly celé kusy zdí.
"No sbohem", ozvalo se vedle něho, když se Jason přemístil těsně za ním, "Tak tady asi nezamykají."
"Tady už opravdu dlouho nikdo nebydlí, ale skutečně tu cítím stopy magie", ošil se trochu Harry. "Půjdem to obhlédnout."

"Začneme hned z kraje. Ta stodola, vypadá, že ještě něco vydrží", navrhnul Jason a vykročil. "Nechci být už před obědem zasypaný sutí", zabručel si pro sebe. Harry jenom přikývnul a vykročil za ním. Za chvíli stáli uprostřed obrovské stavby, kde se povalovala spousta předmětů, které byly kdysi nezbytné pro údržbu tohoto stavení. Na trámech ještě visely kožené postroje k zapřažení koně nebo volka. Byl tu i zrezivělý pluh a spousta jiných kovových a značně rezavých krámů, o kterých si Harry ani netroufnul říct, k čemu asi sloužily. A samozřejmě všudypřítomný prach a pavučiny, visící v bizarních tvarech skoro až podlaze. Všechno to zakrýval těžký zápach zbytků tlejícího sena, které se tu v tom vlhku rozkládalo. Rozhlíželi se kolem sebe a hledali byť jen náznak něčeho podezřelého.

"Tak co říká tvůj vnitřní čuchometr?", otázal se Jason a snažil se o trám očistit botu, kterou se zabořil do toho sajrajtu víc, než by chtěl. "Fujtajbl!"
"Můj čuchometr říká", uchechtl se Harry, "že v téhle budově to není. Magie je tu slabší. Ale docela mě to táhne do hlavní budovy. Jdeme", vykročil směrem k pomyslnému dvorku a Jason za ním skákal po jedné noze, jak se ještě snažil sundat zbytky toho svinstva ze své boty.

"Přestaň blbnout", napomenul ho pobaveně Harry, "stejně nevíš, čím se ještě zaprasíme."
"Kdybych mohl použít hůlku, tak bych tenhle problém neměl", postěžoval si světlovlasý muž. "Tohle mi kazí image elegána."
"Víš, že na sebe nesmíme upozornit. Zatím. A neboj, já budu o tvém společenském poklesku mlčet jako hrob." Harry potlačoval smích.
"Jo? Budeš mlčet i před sebou?", vyprsknul Jason a pak medově dodal: "Dobře víš, zlato, že mně záleží hlavně na tvém mínění."

Harry se zastavil před vchodem do hlavní budovy, která kdysi byla pravděpodobně obydlená.
"Teď se hlavně starej o svůj kejhák", mrknul přes rameno na Jasona, odstrčil kus prkna, který mu zavazel a vstoupil dovnitř. Pečlivě se kolem sebe rozhlížel, ale především střežil strop a trámy nad sebou. Bylo tu zřejmé nebezpečí, že by se mohl dům začít rozpadat ještě víc, a to právě teď. Hůlku měl v pohotovosti stejně jako Jason. Nechtěl být ničím zaskočen. Nejdřív prošli přízemí, pak veleopatrně našlapovali po schodech do patra, ale ani tam nenašli nic, co by je nějak zaujalo, kromě rozházených hadrů, smetí a rozbitého starého nábytku.

"Až budeme venku, tak se mi řádně uleví", odfoukl si Jason. Harry to nekomentoval, ale cítil to stejně.
"Ještě nám zbývá najít sklepení, jestli tu nějaké je, a pak omrknem chlívky." Jasonův nadšený výraz mluvil za vše. Chvíli se rozhlíželi po podlaze v přízemí, než našli pod hromadu dřevěných bedýnek od vína poklop s velkým kovovým okem, za který společně vzali. Šlo to překvapivě snadno a ve chvíli, kdy se otvor do sklepení naplno otevřel, ovanul je známý pocit soustředěné magie. Nebyl silný, ale byl tu. Pohlédli na sebe. "Nemůžeme použít hůlku a je tam tma jako v pytli", brblal Jason a pozoroval Harryho, který sundával ze zdi dvě louče. Lidé, kteří tu bydleli, byli na tmu připraveni. "Asi nemáš sirky?", ptal se mimochodem kolegy, zatím co se rozhlížel po něčem … á křesadlo!

"Sýrky? Proboha, proč bych sem sebou tahal jídlo?" blábolil zmateně Jason.
"Sirky! Zápalky! Ale to už je jedno. Koukej, co jsem našel", strčil křesadlo Jasonovi až pod nos a ten sebou instinktivně škubnul dozadu. Harry se tiše zachechtal a soustředil se na zapálení loučí. Po chvilce snažení, kdy musel pochopit systém křesadla, se mu podařilo zapálit jednu louč. Od ní připálil i druhou a podal ji kolegovi.
Jason se pustil po značně prošlapaných kamenných schodech jako první. Harry ještě zkontroloval, jestli nemají někoho v zádech, a vydal se za ním.

Pomalu sestupovali po strmém schodišti, které zcela jistě pamatovalo lepší časy. Klesali do hlubin země, až se dostali k průchodu, kterým se dostali do rozlehlého sklepení. Nacvičeným způsobem zkontrolovali celý prostor, slabě osvětlený jejich loučemi. Působilo to celkem bezpečně, ale oba cítili, že se přiblížili ke zdroji magie. Jason objevil na zdi kovový držák, do kterého zasunul svou louč. Harry následoval jeho příkladu a našel si hned další na protější zdi. Bylo to tak mnohem výhodnější. Obezřetně se rozhlíželi a hledali zdroj, za kterým přišli.

Sklepení vypadalo prázdné a působilo dojmem, že zde desetiletí nikdo nebyl. Zdání však klame a o tom se přesvědčili ve chvíli, kdy v zadní části zaregistrovali kamennou studnu, přikrytou těžkým dřevěným poklopem. Magie zjevně přicházela odtud. S napřaženými hůlkami postupovali směrem ke studni. V podstatě jim nedalo příliš práce zjistit konkrétní důvod jemných vibrací magie.
Studna byla po celém svém obvodu označena magickými runami, které tam byly umístěny docela nedávno. Netroufali si otevřít poklop pomocí kouzel. Za prvé pořád jeli podle původního plánu, použít magii až ověří bezpečnost místa nebo v případě akutního nebezpečí. Za druhé netušili, co by magie učinila ve spojení s runami, které se v tomto chabém osvětlení nedaly rozluštit.

Harry se trochu otráveně vrátil pro jednu z loučí. Bylo nutné rozluštit runy, než začnou podnikat další kroky a k tomu potřebovali víc světla. Ještě jednou zkontroloval průchod a vydal se se světlem zpátky ke studně. Společnými silami se pak pustili do luštění a Harry byl rád za bystrozorský výcvik, který pamatoval na různé druhy magie.
"Do háje. Je to magicky zablokované", zabručel Harry, když došli ke společnému závěru. "Jediná šance je, otevřít to ručně." Chystal se posunout dřevěnou desku.
"To si beru na starosti já", prohlásil rozhodně Jason, "radši k tomu nelez."
"Co blbneš?"
"Já jen, že na tebe musím dávat pozor, chápeš?" Jason se nedal od svého rozhodnutí odradit a hned natáhl ruku a poklopu se dotkl. Nic se nestalo a to je trochu uklidnilo.

"Teď to trochu odsunu a ty mě kryj", pohlédl na Harryho s jistotou, kterou necítil.
Jason si pro sebe brblal nadávky, při kterých by se normálně asi červenal, jakoby ho to mohlo ochránit před nebezpečím. Opřel se oběma rukama do dřevěného poklopu a Harry stál připravený za ním, připravený zasáhnout. Poklop nakonec nebyl tak těžký jak vypadal, protože celkem lehko povolil a pod tlakem Jasonova těla se začal posouvat. V tu chvíli však Harry ucítil slabý příval temné magie, která se začala řinout ze studny. Bleskurychle sáhl po Jasonovi a za hábit ho odtáhl od studny. Přesto však už vznikl uzounký průzor, kterým začala prosakovat magie, ze které mu naskakovala husí kůže. Důvodem bylo, že úplně zřetelně cítil, jak jeho magickou sílu studna lačně vsává do sebe, do svých hlubin.
"Magická past!", vykřikl, odhodil louč a táhnul sebou Jasona ke schodišti. Bylo však pozdě. Runy po obvodu studny se rozzářily a oni oba naplno pocítili odliv vlastní magie. A nejen to. Byli úplně paralyzovaní.

Ještě nedorazili ani do poloviny sklepa, když oba klesli na kolena. Neznámá síla je tlačila k zemi. Vypadalo to, že se celý sklep probudil a nehodlal je pustit ven. Když se Harry dotkl dlaněmi podlahy, měl pocit, jakoby se přilepil. Stačil mu letmý pohled, aby se ujistil, že Jason je na tom stejně.
"Mělo mě to varovat, když byl jediný přístup k pitné vodě zatarasen bednami od vína. Sakra", pronesl jeho kolega.
Harry však v tuhle chvíli neměl náladu na černý humor. Je možné, že už se to děje zase? Takhle brzy?A co bude s Jasonem? Začínal mírně panikařit. Silou vůle se přinutil ke klidu a snažil se rozumně uvažovat.
"Jak dlouho myslíš, že se po nás budou shánět?", položil otázku, která byla víceméně řečnická. Věděl, že to bude trvat možná hodiny a do té doby sem může přijít ten, kdo past nastražil. Nepochyboval, že temná magie ve spojení s runami, může fungovat i jako magický alarm.

Ale nevzdávali se. Jason, stejně jako Harry, se snažil vzdorovat a donutit své tělo k pohybu. Příliš nemluvili a snažili se soustředit všechny své síly. Připadalo jim, že jsou tu uvězněni už celou věčnost a výsledky jejich snahy byly mizivé. Posouvali se k východu tak pomalu, že už ztráceli naději na únik. Odhozená louč zatím doskomírala a zhasla. Zůstala jediná na zdi. Aspoň něco.
"Jsem … v loji … už … nemůžu", Jason mezi slovy trhavě dýchal a nakonec klesl celým tělem na podlahu. K Harryho údivu jakoby úlevně vydechl.
"Co se teď … stalo?", zeptal se naléhavě a doufal, že mu bude přítel schopen odpovědět.
"Teď, když jsem se přestal bránit, cítím se docela v pohodě, když pominu skutečnost, že se nemůžu hýbat", odpověděl mu najednou zcela souvisle Jason. Bylo to značně demoralizující. Přestaneš se vzpírat, uleví se ti. Bylo to jako vzkaz.
"Ještě to nevzdám", vrčel pro sebe Harry a sbíral poslední zbytky odhodlání, aby se definitivně vzepřel.
"Máš na to, Harry", podporoval ho Jason. "Dostaneš se odsud a přivedeš pomoc." Jeho oříškově hnědé oči na Harryho hleděly s takovou důvěrou, že se málem bezmocí rozbrečel.

"Jen abych to stihnul dřív, než si pro nás přijdou ONI", pomyslel si vztekle v duchu a pak ho napadlo, že nepřátelé nejsou jediní, kdo by mohl přijít. Ještě je tu ten pan záhadný, který si ho označila. Měl by cítit, že je Harry v nebezpečí a měl by mít schopnost ho bezpečně najít. Přemýšlel, jestli se tu objeví právě Lucius a jestli přijde včas. Tak nějak si uvědomil, že by mu to ani nevadilo. Byla to naděje, ke které se upnul a která mu dodávala sílu. Ještě je tu šance, že se z toho dostanou.

Opět se posunul o kus blíž schodišti. Otázkou bylo, kam až temná magie zasahovala. Bude na schodech už v bezpečí, nebo se bude muset plazit až nahoru? Napadlo ho, že pokud se dostane z dosahu kouzla, měl by být schopen zrušit kouzlo sám. Byl na to vycvičený.Otázkou bylo, jak rychle se obnoví jeho magické schopnosti. Rozhodně se mu nechtělo tady Jasona nechat. Koneckonců nikdo kromě Bradáče nevěděl, že sem přijde právě Harry. Možná měla past prostě zachytit kohokoli s magií. Nepochyboval, čí je tohle práce, i když neznal konkrétní jména.

Trvalo to minuty, nebo hodiny? Ani nevěděl. Začínal být dezorientovaný. Přesto ale tvrdohlavě postupoval dál, za neutuchající slovní podpory za strany Jasona. Byl mu za to neskonale vděčný. Už byl skoro na schodišti, když najednou kouzlo povolilo. Bylo to, jako když povolí prak napnutý až nadoraz a Harryho jeho vlastní síla, kterou vynakládal na posun vpřed, doslova katapultovala. Málem si rozbil hlavu o dolní schody. Měl by cítit úlevu, ale necítil. Ještě ne. V tuhle chvíli spíš napjatě vyčkával, čí jsou kroky, které se chvatně blížily po schodech dolů. Oni dva byli dosud zcela bezmovní. Ve slabém světle jedné pochodně se objevila důvěrně známá postava. Harry oněměl překvapením.

Jason si za ním úlevně oddechl. "Do prdele, Seane, ani nevíš, jak rád tě vidím!"


Pokračování příště

17gieuow

29. března 2012 v 16:25 vabeni moci
Ve středu ráno si Harry přivstal. Byl docela odpočatý, což ho mírně překvapilo, po tom všem, čím v poslední době prošel. Když se včera večer vrátil od přátel, měl pocit, že snad ani neusne. Předpokládal, že se bude s největší pravděpodobností bezúčelně převalovat v posteli a přemítat nad svou současnou situací. Byl přece označený, hergot! Ve skutečnosti však usnul, jakoby ho do vody hodil, sotva položil hlavu na polštář. Doslova odpadl. Zřejmě byl unavený mnohem víc, než tušil.

Vydal se do práce, kde ho čekal nástup u Bradáče. Když dorazil do kanceláře, už tam na něho čekali jeho kolegové. Jason vystartoval hned, jak se Harry objevil mezi dveřmi. Okamžitě ho zahrnul otázkami k pondělnímu napadení. Nedal pokoj, dokud mu nepřevyprávěl celou událost. Pouze s popisem svého závěrečného výstupu měl trochu problém. Nebylo to jenom jeho vrozenou skromností a tendencí sám sebe podceňovat. Ve skutečnosti z toho neměl dobrý pocit, už kvůli Mathiasově reakci. Ale Sean mu s tím ochotně pomohl a nešetřil podrobnostmi. Harrymu ani nebyl udiven Jasonovým naprostým nadšením.

"Já jsem vždycky věděl, že to jednou přijde!", doslova jásal. "Muselo to být ohromné!"
Pak se však zamračil. "Radost mi akorát kazí fakt, že jsem o to přišel. Jak to, že Sean měl to štěstí a já ne?" Závistivě hodil okem po Seanovi. Harry si jenom pomyslel něco o blbcích, ale radši si to nechal pro sebe.
"Měl jsem tam poblíž jenom nějakou práci a prostě jsem se k tomu náhodou nachomýtnul", uklidňoval ho přítel.
"Vážně?", podivil se Jason, ale dál to nekomentoval.
Sean pouze pokrčil rameny a pak se na Harryho pobaveně usmál s výrazem já-jsem-ti-to-říkal. Ten si pouze povzdechnul. Mělo ho napadnout, že Jason, jako jeden ze skalních potteructívačů, bude naprosto nekritický.

Sanders, který si také celou historku vyslechl, zachoval klidnou tvář. Jestli byl nějak překvapený, nedal to sobě znát. Harry byl v tu chvíli rád, že nemusí čelit dalšímu vyděšenému civilistovi nebo fandovi, ale zkušenému bystrozorovi, kterého jen tak něco nevykolejí. Bylo to příjemné vědomí. Nakonec to byl právě Sanders, kdo je upozornil, že je třeba ukončit jejich malý dýchánek a jít do kanceláře k šéfovi.
Když se vyrojili z kanceláře na chodbu, přiklonil se k Harrymu a tiše pronesl, "Příště, až uvidíš, že se k něčemu schyluje, radši hned vypadni."
"Já vím", pokýval Harry hlavou, vědom si toho, že právě tohle byla jeho největší taktická chyba. Vysloužil si tím Sandersův úsměv a přátelské poplácání po rameni. Víc nic nebylo třeba dodávat.

ooOoo

"Už na vás čekám, chlapci", přivítal je Bradáč a Harry se nemohl ubránit úsměvu. To oslovení mu připomnělo Brumbála a léta v Bradavicích. Usadili se na volné židle, které jim jejich šéf nabídl pokynem ruky. Nebyli tam sami, místnost už byla téměř plná bystrozorů. Pozdravili se s nimi a Harry ještě navíc mávnul na Rona s Hermionou, kteří už byli usazeni opodál. Ještě chvíli počkali, až tam budou všichni. Bylo jich celkem dost a tak někteří, později příchozí, zůstali stát u zdi. Mohli začít.

"Prošel jsem si celou složku a zhodnotil jsem, že nesmíme tuto záležitost podcenit. Skutečně to vypadá, že existuje reálné nebezpečí a musíme přijmout opatření. V první řadě vydávám nařízení, že nikdo z bystrozorů už nebude žádný případ, byť zdánlivě nepodstatný, řešit sám. V terénu budete pracovat vždy ve dvojicích. Co se týká vašich soukromých aktivit", pohlédl významně na Harryho, "doporučuji maximální opatrnost."
Všichni kývli, že je jim to jasné, i když zezadu se ozývalo překvapené šeptání.

Bradáč pokračoval tím, že všem přítomným stručně objasnil, o co se jedná. Tyto informace mezi bystrozory vyvolaly vzrušené ohlasy a hned se rozvinula bouřlivá debata, kterou však Bradáč záhy utnul.
"Je tu ještě pár nejasností", pokračoval Bradáč. "Co konkrétně víme o tom rituálu?"
Harry si trochu nervózně poposedl na židli, ale než se ujal slova, ozvala se Mia. Naprosto profesionálně a s klidem popsala celý rituál Vita pro magia a všechny jeho dopady. Přiznala i variantu s označením pomocí černé magie, což přirozeně vyvolalo značnou vlnu odporu. K Harryho úlevě se velkým obloukem vyhnula jakékoliv zmínce o něm, za což jí byl nesmírně vděčný. Vždycky to byla chytrá holka.
Avšak ohromující ticho, které následovalo bylo velmi výmluvné. Každý z přítomných si v hlavě srovnával všechny informace a jejich důležitost.

"Můžu se zeptat na váš zdroj informací?", přerušil Bradáč chvíli ticha. Harry ztuhnul, ale rozhodl se důvěřovat kamarádce až do konce a doufal, že to nějak ukočíruje. Ta se mile usmála a s klidem prohlásila: "Informace jsem získala ze soukromého zdroje a z pochopitelných důvodů chci využít svého práva utajit informátora."
Bradáč ji chvíli upřeně sledoval, ale ona jeho pohledu neuhnula.
"Dobře", připustil, "ale je vám doufám jasné, že je to na vaši zodpovědnost?"
"Ano, jsem si toho vědoma. Ale pro vaše uklidnění sděluji, že existují ještě dva další lidé, kteří o mém zdroji vědí." Víc se nevyjádřila, ale všem bylo jasné, o koho se jedná. Zlaté trio bylo legendární a všichni to věděli. Harry byl trochu překvapený, že Mia vzala zodpovědnost na sebe, ale na druhou stranu to byla známka toho, že bezpodmínečně důvěřovala jeho úsudku ohledně Malfoye.
Pak se rozproudila vášnivá debata, při které ještě padlo mnoho dotazů, kdy se kolegové, kteří se na případu nepodíleli od začátku, ujišťovali o spoustě skutečností, včetně pondělního přepadení.

"V tuto chvíli máme jenom velmi málo záchytných bodů", uzavřel diskuzi Bradáč. "Všichni dostanete kopii spisu, kterou si prostudujete. V první řadě se tady objevilo uskupení s názvem Potentia Sincerus, které je třeba prověřit. Na to vyčlením skupinu, která se tím bude intenzivně zabývat. Zjistí, kdo jsou členové, kdy a kde se scházejí a za jakým účelem. Kdo se toho ujme?" Nato se přihlásila skupina pěti kolegů, kteří věřili, že by mohli být úspěšní. Byli mezi nimi i Ron a Mia. Harryho to nijak nepřekvapilo, protože věděl, že jeho kamarád už v archivu hledal nějaké náznaky a spojitosti. A pokud měl někdo šanci vyštrachat cokoli a čemkoli, byla to Hermiona. Bradáč jim tento úkol bez dalších průtahů svěřil a pokračoval.

"Pak se nám tady ve spise, v souvislosti se zmizelým Carolusem Cvočkem a jeho svícnem, objevila osoba, která nápadně připomíná pana Malfoye. A i když z hlášení pana Pottera vyplývá, že Lucius Malfoy tuto souvislost již nepřímo popřel, nebudeme ho pouštět ze zřetele, protože je tu i možné spojení s dříve jmenovanou skupinou." V tu chvíli se Jason a Sanders po Harrym překvapeně koukli, protože netušili, že se s Malfoyem v pondělí setkal. Sean překvapený nebyl a Harry měl nejasné tušení, že ví něco víc o kontaktu mezi nimi. Bude se ho muset později nějak nenápadně vyptat. Nebyl však čas nad tím příliš dumat. Navzdory jeho očekávání však Bradáč tuto konkrétní práci nikomu nesvěřil. Rozhodl se počkat na konec jednání.

"Dalším bodem je nutnost ochránit co nejvíce osob, které by mohly být cílem útoku. Začneme u členů Starostolce, když pokus o únos Pottera selhal. I když jsou zřejmě všichni schopni se sami ochránit, navrhuji na ně dočasně použít sledovací kouzlo. Musí však být informováni o možném nebezpečí a předně musí se sledovacím kouzlem souhlasit. Této záležitosti se ujmu já sám a ještě dnes." Jejich nadřízený se rozhlédl po osazenstvu. "Doprovodí mě Flitwick a Sanders a pomůžou mi s umisťováním kouzel", rozhodl a Sanders se Seanem kývli na srozuměnou.

"Teď se rozejdeme po své práci. Ti, co nemají svěřen konkrétní úkol v této záležitosti, se budou věnovat ostatním případům. Ministerstvo se nesmí zastavit. Apeluji však na všechny z vás, abyste nepodcenili žádnou skutečnost, která by mohla být přínosná pro další vyšetřování. Ať už půjde o zmizelé svícny, nebo o pohřešované osoby. Všechno může mít souvislost. Děkuji vám za pozornost", uzavřel sezení Bradáč a bystrozoři se začali rozcházet po své práci, vzrušeně mezi sebou diskutujíc. Harry vyčkal, až vypadne i ten poslední a přistoupil k šéfově stolu.

"Nepřidělil jste mi žádný úkol", konstatoval tiše a čekal na reakci. Bradáč na něho chvíli zamyšleně hleděl, než promluvil.
"Ve světle pondělních událostí bych vás rád udržel stranou." Harry se už už nadechoval k protestu, ale Bradáč pokračoval. "Vím, že to není možné, Harry, a byl bych sám proti sobě. Už z dřívějška jste s rodinou Malfoyů v osobním kontaktu, to vím. Neříkám to rád, ale zřejmě jste nejvhodnější osobou pro kontakt s Luciusem Malfoyem. Ten pán je velmi svéhlavý a není snadné proniknout do jeho blízkosti." Harry mlčel a vyčkával. Rozhodně nehodlal Bradáčovi přiznat, do jaké blízkosti se už dostal. Přesto uvnitř doufal, že si dokáže udržet profesionální odstup. Opravdu jsem tak naivní?
"Rozumím vám, pane, ale musím předem varovat, že bych nemusel být zcela objektivní. Je v tom příliš osobního." To bylo vše, co byl ochoten připustit.
"Naprosto věřím vašemu úsudku." Bradáč v tom měl zřejmě jasno a Harry doufal, že se v něm nemýlí. Nerad by zklamal.

"Nicméně v tuto chvíli mám pro vás jiný úkol", navázal šéf bystrozorů. "Máme tu hlášení o nejasné magické aktivitě na jednom opuštěném mudlovském statku. Tady máte mapu a bližší informace. Vezměte sebou Jasona, určitě bude nadšený." Bradáč na něho spiklenecky mrknul a propustil ho s tím, že spěchá do úřadu Starostolce. Když se Harry vracel do své kanceláře, aby vyzvednul svého kolegu, musel se v duchu usmát při pomyšlení, že Jasonova potřeštěnost se už donesla i k vedení.

V kanceláři na něho kromě Jasona čekala ještě sova. Převzal si od ní úhledně složený pergamen a hned podle písma poznal, od koho je. Od Mathiase. Chvíli bojoval s pokušením trucovitě dopis rovnou podpálit, ale sám uznal, že je to dětinské. Přesto měl trochu obavy si přečíst, co mu přítel píše.
Sedl si za stůl a chvíli na ten hloupý předmět jen tak zíral. Přemítal nad tím, jak může taková obyčejná věc nahánět strach.
"Koukáš na to, jakoby tě to mělo pokousat", smál se od vedlejšího stolu Jason, který samozřejmě nemohl tušit, co se mezi ním a Mathiasem včera odehrálo. Může v tom dopise být ještě něco horšího, než si už vyslechl? Kdo ví, ušklíbl se a velmi statečně pergamen zastrčil do kapsy, odsunujíc ho na později.

"Asi nemám vyzvídat, co?", prohlásil Jason, i když s ním zvědavost doslova cloumala. Věděl však, že všechno má své hranice.
"Hm…, nic důležitého", odbyl to Harry a aby odvedl řeč jinam, oznámil kolegovi svěřený úkol. K jeho velké radosti, samozřejmě.
Zatímco si Jason prohlížel mapu a instrukce, prošel si Harry zběžně hlášení, která ležela na kartotéce. Už se chystal je odložit, když si uvědomil, že něco nesedí. Opět zalistoval a ke svému překvapení zjistil, že Sean žádnou akci v pondělí večer nenahlásil. Jak se tedy ocitl v blízkosti napadení? Nakonec to uzavřel s tím, že Sean zřejmě v tom zmatku zapomněl učinit zápis nebo se prostě válí někde jinde.


Pokračování ZÍTRA (když jsou ty Velikonce)
**********************************************************

16ugte

29. března 2012 v 16:24 vabeni moci
"Sundej si košili." Počkala, až překvapený Harry splní její podmínku a pak naučeným způsobem mávla hůlkou a vyslovila inkantaci.

"Revelatio signum!"


Harry v očekávání něčeho nepříjemného přivřel oči a zatajil dech, celý se napnul. Nic nepříjemného se však nestalo, pouze pocítil lehkou vlnu magie, která jím prošla. Zaměřil se na obličej své kamarádky a podle jejích rozšířených očí poznal, že se něco stalo. Zmateně se podíval dolů na své tělo. Jeho pohled okamžitě přitáhlo stříbřité, jemně zářící znamení, umístěné přesně tam na tom místě. Na levé straně hrudníku, pod klíční kostí.

Nebylo zrovna malé, zabíralo docela velký kus jeho kůže. Ohromeně na ně zíral. I když tušil něco takového, přece jenom, přesvědčit se o tom na vlastní oči bylo něco jiného. Pokud tedy mohl věřit vlastním očím.


"No teda…", bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohl. Trochu mu to vzalo řeč.

"Tak se nám to pěkně vybarvilo, co?" Ron, stejně jako Harry ohromeně zíral. Oba pak obrátili zrak na Miu. Ta už se vzpamatovala z prvního šoku a její výraz byl naprosto klidný.

"Je to přesně tak, jak jsem tušila, Harry. Někdo na tebe použil kouzlo Meus", prohlásila věcně.

"Připomeň mi, co to pro mě přesně znamená", hlesnul Harry a tiše zíral na svou kamarádku, zatímco znamení automaticky překryl pravou rukou.






"Pokusím se být stručná", nadechla se a pokračovala. "Jak už víš, je to jedno z kouzel, které zabrání, aby mohla být tvá magie ukradena. Jeho provedení je poměrně snadné, protože je potřeba pouze rituální dýka a samozřejmě znalost zaklínadla, které je pronášeno při označování … ehm, oběti. Přesně zní Ista corpus voluptarius vocitus meis. Ve chvíli, kdy je znamení dokončeno, pronáší se na závěr slovo, které to celé završí. Eveniet!" Nastala chvíle ticha.

"Ve snu bylo spousta květů růží kolem dokola", připomněl Harry.

"Nad tím jsem hodně přemýšlela, ale vypadá to jen na nějaký projev romantiky", mávla nad tím rukou. Romantiky?

"Zarazila jsi se u slova oběť", vzpomněl si Ron, "proč?"

"Protože Harry není oběť v pravém slova smyslu, Rone", vysvětlila.

"Cože?", zaznělo dvojhlasně.

"No, je to pro tebe asi nečekané, Harry, ale předpokládá se, že kouzlo je přijato dobrovolně a od osoby, ke které máš nějaký vztah. Musí to být pozitivní vztah. Lásku například", ale když viděla, jak se na to tváří, dodala, "ale touha nebo vášeň zcela postačí. Je nutné, aby rituálu předcházel sex. Dobrovolný sex", upřesnila.


"Někdo, ke komu mám vztah? Sex?", opakoval Harry dutě.

"Myslíš, že by toho byl Mathias schopný?", Ron vyslovil první jméno, které mu v této chvíli přišlo na mysl a Harry musel přiznat, že na něho taky na malou chvíli pomyslel.

"No", Harry zaváhal, jak to vyjádřit, "je sice velmi schopný lektvarista, to všichni víme, ale černá magie? A navíc ta dýka." Harry nevěřícně vrtěl hlavou. Mohl to být Mathias? Vybavil si jeho zděšený výraz a okamžitě to zavrhl.

"Dýka není tak nedostupná, jak si myslíš, Harry. Téměř v každé čistokrevné rodině se rituální dýka dědí z generace na generaci", odporovala mu. "Ale máš pravdu, že černá magie k němu moc nesedí." Její výraz však napovídal, že hodlá být nadále podezřívavá. "Rituál nevyžaduje žádný lektvar, proč si myslíš, že by ho bylo potřeba?"

"Musel mě nějak omámit. I ve snu mám ten pocit omámenosti." Harry se na ni podíval, jakoby se zbláznila. "Opravdu si myslíš, že bych při smyslech dovolil, aby na mě někdo provedl černý rituál?"

"No, ale v tomhle případě se to ohromně hodí, nemyslíte?", zamyšleně k tomu pronesl Ron. "Škoda, že je to černá magie, nebylo by na škodu nějak ochránit své blízké. No jo, já vím", dodal, když ho stihl káravý pohled jeho milované ženy. "Když jsme ale vyloučili Mathiase…", podíval se na Harryho, "zbývá nám ještě jeden vážný kandidát. Úplně se nabízí, řekl bych."


"Lucius Malfoy", pronesli unisono všichni tři.

"A tady se vracíme k původní otázce. Kde jsi dneska byl?", Hermiona se tvářila starostlivě a když viděla, že Harry neví, jak do toho, dodala. "Harry, já jsem vás spolu viděla."

"Takže tušíte, kde jsem byl. Na Malfoy Manor." Harry pokrčil rameny, když viděl ty zvědavé obličeje. "Ve skutečnosti se nic nestalo, pokud myslíte na sex. A nemohla bys něco udělat s tímhle?", dodal trochu popuzeně a rukou mávl směrem ke stále zářícímu znamení. Hermiona okamžitě ukončila kouzlo a Harry si navlékl zpátky svou košili.

"Budeme tedy vycházet z předpokladu, že tím záhadným černokněžným milencem je Lucius Malfoy", pronášel zamyšleně, když se zapínal. "Má k tomu všechny předpoklady, jenom si nejsem jistý jeho motivací." Harry nemohl nemyslet na dnešní odpoledne, kdy se cítil tak v bezpečí v náručí právě tohoto muže. Věděl, že by mu neměl příliš věřit, ale nedokázal si tak docela poručit.

"Já myslím, že on tě prostě chce", prohlásila Hermiona, jakoby četla jeho myšlenky. "Nevím, jestli je to láska nebo jenom rozmar", pokrčila bezradně rameny. "Kdo vidí do karet Malfoyovi?"


"Popravdě nedokážu říct, jestli je to pro mě dobře nebo špatně. Jsem z toho chlapa úplně na větvi." Neubránil se úsměvu při pohledu na Ronův nechápavý výraz z jeho mudlovského slovního obratu. "Zmatený, Rone, jsem zatraceně zmatený."

"Ach tak", zabručel zrzek.


"Hlavně mi teď prozraďte, jakým způsobem mě to omezuje", vyzval je Harry. Nutně potřeboval vědět, co z toho pro něj vyplývá. "Má nade mnou Malfoy nějakou moc?"

"Jak už jsem řekla, nemůže na tobě být proveden rituál Vita pro Magia. Jinak tě vlastně nijak neomezuje. Můžeš si dělat, co chceš."

"Ale já jsem myslel, že tímto rituálem si mě ten někdo označil jako svého", divil se Harry. "Takhle z toho Lucius nic nemá. Nebo jo?"

"To je věc, která se ti asi líbit nebude, ale mohlo to být i horší. Ten, kdo ti to udělal, pravděpodobně Malfoy, má možnost vycítit, když prožíváš nějaké silné pocity a emoce. Třeba bolest, strach, ale i radost nebo vášeň. Když cítí tvé emoce, dokáže tě i bezpečně najít. Prostě ho magie přemístí do tvé blízkosti." Hermiona se odmlčela a čekala, až to Harry zpracuje. Mračil se jako čert a hryzal si dolní ret, že měla strach, že si ho prokousne.


Po chvíli ticha si Harry oběma rukama promnul obličej a zhluboka si povzdechl. "Dobře. Nejsem nadšený, že mě takhle může sledovat, ale zvykl jsem si za ta léta být neustále pod drobnohledem. Zvládnu to nějak nevnímat, doufám."

Pohlédl do očí Hermiony. "Když překousnu nepříjemné pocity, které z toho všeho mám, musím přiznat, že ten rituál mi připadá spíš jako ochrana."

"Na černou magii nezvyklé, že?", souhlasila s ním. "Navíc tě ještě chrání například před lektvarem lásky. Nelze tě nijak donutit, abys někoho miloval proti své vůli. Takový bonus, ale nevím, jak to funguje", pokrčila rameny.

Harry už tušil. Vzpomněl si na svou magickou reakci, na svůj odpor, když mu Mathias nabízel lehký odvar.

"Říkala jsi, že si můžu dělat, co chci. To znamená i být s někým jiným? Víš jak to myslím."

"Ten rituál ti nevnucuje žádné city. Můžeš milovat koho chceš, ale musí to být tvá volba, ne kvůli lektvaru."

"Proč je to vlastně černá magie, když je to tak …", hledal to správné slovo.

"Protože je to magie krve a sexu, Harry. Pro bílou magii nepřípustné." Hermiona v tom měla jasno.


"Asi jo", připustil, "ale jak poznám s jistotou, kdo mi to udělal? Mathias to zřejmě nebyl, už podle mé reakce na nápoj lásky, který mi chtěl dát."

"Co se stalo?", zajímala se okamžitě. Zvědavost jí skoro zvedala z křesla.

"Položil lahvičku na stůl a já, když jsem po něm chtěl sáhnout, tak mě brněly prsty. V podstatě jsem se té lahvičky vůbec nemohl dotknout. Je pravda, že jsem se o to ani moc nesnažil", přiznal.

"Zajímavé, to by stálo za prozkoumání", mnula si zamyšleně čelo.

"Zapomeň, že bych ti dělal pokusného králíka", upozornil ji, ale podle jejího výrazu už tušil, že nemá šanci.


"Vraťme se k tématu", odvrátila Mia diskuzi na toto téma. "V knize se nikde nepraví, jak poznat toho, kdo ti to udělal. Automaticky se totiž předpokládá, že to víš. Dobrovolně, pamatuješ?

"No super", povzdechl si otráveně.

"Další podivností je, že si na to nepamatuješ", pokračovala.

"Asi mi tu vzpomínku vymazal", zamračil se. Hrabal se mu i v hlavě?

"To si nemyslím a hodně jsem na to téma přemýšlela", namítla. "Spíš to vypadá, že tu vzpomínku jenom potlačil. Kdyby ji vymazal, neobjevovala by se ti ve spánku."

"To jde? A proč by to dělal?"

"Jako budoucí matka vím, že existují kouzla, která mají potlačit u dětí traumatizující vzpomínku, aby ji mohli uvolnit, až budou dost silné na to, aby se s tím vyrovnaly." Říkala to, jakoby to byla naprostá samozřejmost, ale Harry tušil, že za tím stojí spousta prostudovaného materiálu. "Je to kouzlo Occulo recordatio a Finite occulo pak vzpomínku zase uvolní."

"Mohla bys to zkusit u mě?" Svitla malá naděje, že by konečně zjistil, kdo za tím stojí.

"To nejde. Tohle kouzlo má pojistku, aby ho uvolnil pouze ten, kdo ho provedl. Případně se vzpomínka uvolní jeho smrtí, ale to je jiná kapitola."


"Kazíš nám každou radost", zabručel zklamaně Ron a Harry přikyvoval.

"Ve tvém případě si myslím, že nechtěl, abys na něho zapomněl. Pouze hraje o čas." Už si skoro navykli o tom záhadném muži přemýšlet, jako o Malfoyovi.

"To jsem zvědavý, jaký má to všechno důvod. Můžu si vzpomenout i sám?" Otázka z něho vylétla dřív, než se nadál.

"Už se ti podařilo zlomit různá kouzla. A to, že se ti vzpomínka částečně ukazuje ve snu, je toho důkazem. Věřím, že ano."

"Taky je možné, že když budu v nebezpečí, tak se tam objeví. To bychom měli hned stoprocentní jistotu, kdo to je, ne? Co ty na to?", zeptal se spiklenecky a Mia ho hned plácla jako malého kluka po ruce.

"Hlavně nedělej žádné blbosti, jasné?!"

"Provedu!"


"No, teď zbývá jenom sledovat Malfoyovy reakce, třeba se prozradí. Určitě se sním brzo uvidíš, že jo?" Ron o svém závěru vůbec nepochyboval.

"Zítra jsme pozvaný na večeři. A při té příležitosti mu můžu vrátit tu zatracenou knihu", potvrdil Harry kamarádovu domněnku. Taky si vzpomněl, že Malfoyovi slíbil odpovědi na pár všetečných otázek. Opět vzal knihu do rukou a vstal. "Už půjdu. Mám o čem přemýšlet a zítra ráno jdu do práce. Budeš tam taky, Rone?"

"Budeme tam všichni. Bradáč chce projednat ten váš případ v širším fóru bystrozorů. Bude to zajímavé", odpověděl kamarád a povzbudivě se usmál. "Hlavně se na to dobře vyspi."

"Chtěla bych ti říct, abys byl opatrný, vždyť mě znáš. Ale řiď se hlavně svým instinktem, to ti v minulosti už mnohokrát pomohlo." Mia ho pohladila po ruce a Harry se s nimi rozloučil. Všichni byli plní dojmů a myšlenek z nově nabytých poznatků.

Harry vážně přemýšlel nad tím, jestli má o "svém malém problému" říct někomu z kolegů v práci. Už teď mu ale bylo jasné, že si to nechá pro sebe. Ron a Hermiona budou stačit.


"Jenom, abychom s Malfoyem nebyli úplně vedle", vyslovil své obavy zrzek, když Harry zmizel v krbu.



Pokračování příště

***

15reh

29. března 2012 v 16:23 vabeni moci
Hermiona se vrátila do nemocničního pokoje, kde na ni čekal její manžel a muž, který tak hluboce ranil jejího nejlepšího přítele. Když otevřela dveře, setkala se s dvěma páry očí. V jedněch očekávání, v druhých záblesk viny. Ronův proslov musel být velmi přesvědčivý, škoda, že u toho nebyla.
"Už jsem ho nezastihla", povzdechla si. Nechtěla říct nahlas, co viděla. Ne teď.
Harry a Lucius Malfoy. Nebyla hloupá, moc dobře věděla, o co tu jde. Ten mizera jenom čekal na příležitost, kdy bude její kamarád nalomený, aby to mohl použít ve svůj prospěch. Mohla se jenom modlit, aby Harry neskončil jako naprostá troska, využitý a se zlomeným srdcem. Měla ho ráda a přála mu, aby konečně našel spřízněnou duši.

"Já…", ozval se Mathias, "zítra ho vyhledám a dám to popořádku. Slibuji."
Hermiona si ho prohlížela a přemýšlela, jestli tenhle muž je ten pravý pro Harryho. Byl pohledný, sympatický a Harry ho měl zcela určitě rád. Ale připadalo jí, že tak trochu neví, co chce. Harry potřeboval vedle sebe silnou osobnost, bude to Mathias?
"Dobře", byla už unavená, "přeji ti mnoho štěstí." Nebyla docela upřímná. Věděla, že mu Harry odpustí, to věděla jistě. Ale už nikdy si ho nepustí blíž. Harry většinu svého života trpěl tím, že je poznamenaný osudem a Mathias nevědomky ťal přímo do živého.
"Rone, vezmi mě domů", obrátila se na svého milovaného a ten ji vtáhl do náruče. Zdvořile se rozloučili a vydali se na cestu domů.

Ron byl možná občas natvrdlý, ale nebyl žádný hlupák, a svou ženu znal opravdu dobře.
"Co se stalo na té chodbě, Mio?", zeptal se, když se jeho žena chystala na odpoledního šlofíka. Poslední dobou by spala pořád. Těhotenství ji unavovalo, a tak využívala každé příležitosti. A co je lepšího, než dát si dvacet po dobrém obědě.
"Já…", začala, když se uvelebila na kanapi a Rona si přitáhla k sobě. "Viděla jsme Harryho", zašeptala.
"Ano? Proč jsi ho teda nepřivedla? Odmítl to?" Ron byl celý netrpělivý se dozvědět, co se vlastně stalo. Uvelebil se vedle své ženušky a ta si z něho okamžitě udělala polštář.
"Nemluvila jsem s ním, nestihla jsem to. Přemístil se pryč", na chvilku se odmlčela a povzdechla si. "Nebyl sám, Rone!"
"Kdo?", následoval stručný dotaz.
"Malfoy", to jedno slovo stačilo, aby se zamračil, jako bouřkový mrak.
"No kruci", ulevil si. "Nerad to přiznávám, ale ty jsi to předvídala. Jak Harry mohl…", spolkl zbytek otázky. Uvědomil si, že nemá právo soudit. "Promiň", hlesl netušíc, jestli se omlouvá Hermioně nebo Harrymu.

Jeho žena se trochu nadzvedla, vzala jeho tvář něžně do dlaní, její oči zářily pochopením. "Rone, zlato, Harry má za sebou několik známostí a vždycky to dopadlo bledě. Nakonec ho zklamali, nebo opustili. Naposledy Mathias."
"Jo! Kdyby nebyl na nemocničním lůžku, nakopal bych mu zadek. Vždyť ho zachránil!", vyštěkl.
"A ty jsi mu to řádně vysvětlil, nemám pravdu?", zeptala se laškovně.
Ron se nafoukl jako holub. "Jo, jsem na sebe pyšný." Mia se zachichotala jako malá roztomilá holčička, kterou už strašně dlouho nebyla.
"A teď je tady muž, který Harryho nesporně přitahuje. Krásný, sebevědomý, mocný, který přesně ví, co chce. A v tuhle chvíli chce právě Harryho, i když netuším…", Hermiona nechala myšlenku vyšumět a přitiskla se k teplu svého muže. Byla tak unavená.
"Krásný? Opravdu jsi řekla krásný?", brblal si pod fousy. "Měla bys mu říct, co jsi vyčetla v té knize. Našla jsi způsob, jak to ověřit?", konejšivě ji hladil po zádech a Mia pomalu odplouvala do říše snů.
"Našla. Později to … později", zabrumlala a usnula. Ron se opatrně vymanil z její náruče a nechal ji odpočívat.

ooOoo

Harry se probudil v posteli. Podle světla, které přicházelo oknem, odhadoval, že by mohlo být pozdní odpoledne. Ležel tam sám, zachumlaný do jemných pokrývek, a když opatrně natáhl ruku, zjistil, že místo vedle něho je ještě teplé. Ještě před chvílí tady byl...
Závoj rozespalosti se pomalu zvedal a všechno se mu jasně vybavilo. Měl z toho smíšené pocity.

Když se přemístili od Svatého Munga, ocitli se právě v této ložnici. Skoro se styděl při pomyšlení, jak se choval. Jako utržený ze řetězu. A Malfoy ho strašně překvapil.
Harry na něho doslova zaútočil a strhával oblečení nejen z něho, ale i ze sebe. Nejdřív to vypadalo, že na Harryho sexualní útok reaguje vstřícně, dokonce se jeho horečnému úsilí zasmál.
Pak se ale něco stalo. Harry nedokázal přesně odhadnout , ve kterém okamžiku, ale najednou měl Lucius ve tváři odmítavý výraz. V tu chvíli už leželi společně na posteli a zbývalo ještě zbavit Lucia zbytku oblečení. Ten se však od Harryho odtáhl, posadil se, a pak přivodil Harrymu šok tím, že mu na jeho zcela odhalené tělo přičaroval pyžamo. Zbláznil se?

Harry ze sebe pobouřeně strhnul vršek. "Co se děje?", vyštěkl. "Taky jsi to chtěl!", křičel vztekle a otočil se k němu zády s úmyslem vstát z postele. Náhle se však ocitl jako ve svěráku. Lucius ho pevně rukama sevřel kolem hrudi a naprosto mu tak znemožnil jakýkoliv pohyb.
"Ano, chtěl. Ale ne takhle", zavrčel mu do ucha. "To co ty teď děláš, je projev naprostého zoufalství, kterého bys pak litoval. A já nechci, abys litoval, že jsi byl se mnou. Mysli si třeba, že jsem namyšlený a sobecký." Chlácholivě se otíral tváří o jeho rameno, ale stisk nepovolil. "Merlin ví, že nebudeš daleko od pravdy."
Harry se chvíli tomu sevření vzpíral, bezmocí zuřivě vykřikl. S tím výkřikem však jakoby z něho unikla pára. Uvědomil si totiž, že ještě chvíli a mohl by Malfoyovi ošklivě ublížit. To ho natolik zchladilo, že pomalu cítil, jak ho vztek a frustrace opouští. Poddal se tomu a soustředil se na dech. Nejen na ten svůj, ale i ten, který ho šimral na krku. Merline! Zase se chovám jako debil!

Když se nadechl, aby něco řekl na vysvětlenou, Lucius mu přiložil prsty na ústa.
"Pšš, odpočívej", zašeptal a oba je položil na postel, takže leželi v objetí. Lucius přitisknutý k Harryho zádům. "Tak silný a přitom tak křehký", prohlásil a políbil ho lehce na tvář. Harry v jeho hlase slyšel úsměv. Co se mu na tom, sakra, líbí?!
Trucovitě se zamračil. Uvnitř si ale na chvilku připadal jako malé dítě, které s láskou ukládají k spánku. Něco, co nikdy nezažil, nebo si na to nepamatuje. Sáhl po ruce, která ho umlčela a přitiskl si ji na hruď. Tak jo,uznávám, že tohle nebyl nejlepší nápad.
Trochu se zavrtěl, aby se uvelebil, což vyvolalo vzrušené zavrčení za ním. Náramně spokojeně se tomu usmál a pomalu se propadal do spánku. Dolehla na něj únava posledních dnů a on se teď cítil tak … v bezpečí. Bezpečí v náručí Lucia Malfoye. Asi se zbláznil. Ale co, na trapnosti a pochybnosti bude dost času později. Usnul.

Teď se však rozhlížel kolem sebe a nevěděl si rady. K tomuhle nikdy nemělo dojít. Vůbec! Sám si přece Malfoye zakázal. Co bude teď? Byl to začátek vztahu, i když se vlastně nic nestalo? Teda, když považujete spaní s někým v objetí za nic. Nemohl mít přece románek s mužem, který byl podezřelým v případu, který právě vyšetřuje. I když mu nemohli nic dokázat, ta možnost tu stále byla. Harry si sice dovolil v hloubi duše doufat, že mu Lucius Malfoy nelže, ale s tím neměl šanci uspět, před svou bystrozorskou ctí. Musel dokázat vinu či nevinu. A zrovna teď byl někde, kde být neměl. V Luciusově posteli. Navíc neměl jistotu, jak na celou věc pohlíží sám Malfoy. Třeba to pro něho nic neznamená. Bezvýznamná epizodka, ke které se už nebude vracet. Možná by to tak bylo lepší, ale Harry někde hluboko cítil, nebo tomu aspoň věřil, že to tak není. Sám sobě odporoval a to ho mátlo.

Jednu věc však pochopil jasně, chtěl Lucia Malfoye, ale ten muž byl pro něho z profesionálních důvodů tabu.
"Musím se odtud co nejrychleji dostat", pomyslel si Harry a vymotal se ze saténových pokrývek. Rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, kde má své věci. Na sobě měl pouze kalhoty od pyžama a když si vzpomněl, jak k nim přišel, trochu se začervenal. Své věci našel úhledně složené na nedalekém křesle, a to včetně hůlky. Všechno na sebe bleskově naházel a mrzutě si pomyslel, že usnul s kontaktními čočkami. Budou ho pěkně pálit oči, jestli s tím včas něco neudělá. Naštěstí v tomto světě existovaly prostředky, jak některým neduhům předejít nebo se jich rychle zbavit.

Už se chtěl přemístit domů, ale v poslední chvíli si uvědomil, že by bylo vhodné slušně se rozloučit s pánem domu. Ne, že by se mu právě teď chtěl postavit tváří v tvář, ale některé věci Nebelvíři zkrátka nedělají. A jednou z nich je zbabělý útěk. Protože neměl tušení, kde Malfoye najde, pokusil se přivolat domácího skřítka.
"Nody?", zvolal opatrně a skřítek se okamžitě objevil.
"Dobrý den, pane. Co si bude pán přát?" Skřítek se zdvořile uklonil.
"Kde najdu tvého pána?", otázal se a snažil se potlačit nervozitu narůstající jako balón.
"Pán Malfoy je právě zaneprázdněn. Pan Potter zde na něho má laskavě počkat a Nody se postará o všechna jeho přání. Tak přikázal pán Malfoy." Skřítek na něho vyčkávavě hleděl.

"Ale já vlastně…", Harry zaváhal. Jak přesvědčit skřítka, že nemůže zůstat, jak si jeho pán přeje? Než se však stačil rozmyslet, jak to řekne, ozval se skřítek sám.
"V případě, že však potřebujete nutně odejít, očekává vás pán zítra na večeři. V sedm hodin, prosím." Skřítek se opět uklonit a Harry měl co dělat, aby si nahlas úlevně neoddechl. Naskytla se mu možnost uniknout a hodlal jí využít. Zítřejší večeře mu v tuto chvíli hlavu nedělala.
"Poděkuj za mě panu Malfoyovi, Nody, a vyřiď mu, že teď musím odejít. Zítra však určitě přijdu, že děkuji za pozvání." Skřítek se úslužně uklonil a zmizel. A Harry se vydal domů.

Lucius Malfoy mezitím přecházel po knihovně, zatímco poslouchal informace, které mu přinášel jeden z jeho domácích skřítků. Předpokládal, že Potter bude chtít prchnout. Vždyť proto se vytratil z pokoje, když viděl, že se probouzí. Chtěl mu dát svobodnou možnost volby. Pro tentokrát. I když tento vývoj očekával, musel potlačit mírný pocit mrzutosti. Mávnutím ruky propustil skřítka, který mu ještě s úklonou podal hedvábný kapesník, v němž ležel jeden černý vlas. Vlas, který zůstal ležet na polštáři.
"Už brzy, Harry Pottere. Už brzy dostanu to, co chci", odhodlaně sevřel ruku s kapesníkem v pěst a vydal se do útrob svého rozsáhlého domu.

ooOoo

Doma sebou Harry praštil do mohutného křesla. Zaklonil hlavu a rukama si přikryl obličej. Merline, co to bylo? A co z toho pro něj plyne?
Nemělo však cenu se tím trápit, zítra bude přesně vědět, na čem je. Přál by si udržet vztah na přátelské rovině a věřil, že Malfoy na tom bude stejně. Ponořil se do svých myšlenek tak, že si ani neuvědomil, že někdo další vstoupil do místnosti. Když mu přistála ruka na rameni, leknutím vylétl jako stlačená pružina.

"Jé, sorry, nechtěl jsem tě vyděsit", omlouval se Ron. "Já jenom, že Mia už je celá nedočkavá, tak jsem pro tebe zašel, když už jsi doma."
"A jak víš, že už jsem doma?", zeptal se zmateně.
"No, víš", Ron se rozpačitě podrbal ve vlasech, "Mia vymyslela takové kouzlo, které jí dá vědět, když je nějaký pohyb v krbu, který ji zajímá. Vymyslela to kvůli našemu dítěti. Aby měla přehled o pohybu netaxové sítě doma, když ona bude muset být v práci. Teď to občas testuje na mě", zakřenil se zrzek.

"Když to takhle říkáš, tak Hermiona vypadá, jako nějaká megastíhačka", usmál se trochu zlomyslně Harry, když ho kamarád tahal z křesla.
"Možná to tak vypadá, ale není to tak", pokrčil rameny zrzek. "Je to jen pro naléhavé případy. A ten tvůj, kámo, jí připadá naléhavý víc než dost. Takže moc nezdržuj, čeká na tebe, aby tě mohla informovat o tom, co zjistila."
Pak se na Harryho zkoumavě podíval. "A myslím, že i ona po tobě bude chtít nějaké odpovědi", významně se zaksichtil.
Harry mu oplatil kyselým obličejem. "Asi tuším, o co půjde."
"Tušíš? No to jsem vážně rád. Aspoň předejdeme zbytečným nedorozuměním, že?", posmíval se kamarád, zatímco Harryho strkal směrem ke krbu.

"Ahoj, Mio", vypustil Harry hned jak vstoupil ke svým přátelům, do domu v Godrikově údolí, který jim dal svatebním darem. "Doufám, že teď zrušíš to podivné sledovací kouzlo, cos uvrhla na můj krb", dodal jedním dechem.
"Harry! No konečně! Jsi v pořádku?" Hermina se na něj vrhla a pak si ho prohlížela, jakoby se vrátil z války. Harry měl chuť se smát, ale ta ho hned přešla, když na něj vybafla.
"Kdes byl, sakra!"
"Nevím, jestli se mi právě teď o tom chce mluvit, Mio. Možná později", vyhnul se odpovědi. "Radši mi řekni ty novinky, co pro mě máš."
"No jasně", vzala ho za ruku a táhla směrem ke gauči, kde ho okamžitě usadila a vmáčkla se hned vedle něj. "Abys věděl, tak to kouzlo jsem zrušila hned, když se Ron za tebou vydal. Doufám, že se za to nezlobíš." Ani nečekala na odpověď a Harry pochopil, že to byla pouze řečnická otázka. Ze stolku vzala Malfoyovu knihu. "Tohle si vezmi, už to nepotřebuju a rozhodně to nechci mít tady doma. Měl bys ji vrátit tam, kam patří." Podala mu černou knihu a Harry si ji automaticky vzal a několikrát ji obrátil v rukách.

"Takže jsi zjistila něco o tom rituálu?"
"Zjistila. A nejen o něm, ale vezmeme to popořádku", začala Hermiona. "Rone, uvař prosím Harrymu silný kafe. Vypadá, že ho potřebuje." Ron už byl stejně napůl cesty do kuchyně, tak jenom přikývnul a pokračoval v cestě.
Hermiona se zhluboka nadechla, než začala svůj monolog. "Ten rituál se jmenuje Vita pro Magia a základní vědomosti už máš. Správné rozmístění svícnů … lektvar, který musí vypít vyvolávač i oběť, kvůli jejich propojení … pak rituální dýka a symbol Finio. Podle knihy je však provádění tohoto rituálu dost nebezpečné pro oba. Jeho účinky jsou nestabilní a když vyvolavač udělá chybu, může se to celé zvrtnout. Následky tam popsány nejsou a ani je nehodlám zkoumat. To je snad jasné. Především jde o to, že v první fázi magický pentagram nerozezná, kdo je vyvolavač a kdo oběť. Oba jsou uvnitř a oba vypili stejný lektvar. Dokud nedojde k označení a správnému vyslovení kouzelné formule, všechno se může obrátit, chápeš?"
Harry přikyvoval, jako při výkladu učiva ve škole, a snažil se zapamatovat si všechno, co bylo podstatné.

"Co by mohlo rituál narušit?", zeptal se.
"Především je třeba, aby oběť byla nehybná, ale při vědomí. Pravděpodobně je třeba ji kouzlem znehybnit. Když se to neudělá správně, ten člověk se může bránit a z pentagramu uniknout."
"Jo, to je celkem jasné. Nikdo si nenechá jen tak rýt dýkou do prsou. Je tam ještě něco dalšího? Co třetí osoba v pentagramu?"
"Nikdo třetí tam být nesmí, narušil by tím magické proudění", vysvětlovala Mia.
"Fajn, takže další způsob, jak to zhatit. Díky, Rone", řekl, když před ním přistála káva.
"Nemáš zač. Kam už jste došli?", zajímal se zrzek, když si sedal do křesla proti nim.
"Právě se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu", informovala ho ženuška a pokračovala směrem k Harrymu.

"Rituál nelze provést na osobách, které jsou nějak magicky označené, Harry", a dívala se na přítele s výrazem, který nevěštil nic dobrého.
"Předpokládám, že tím myslíš něco, jako je má jizva", ujišťoval tím spíš sám sebe.
"I tuhle myšlenku jsem zvážila, ale teď už by to nefungovalo. Ale Voldemort je mrtvý a magické spojení mezi vámi je pryč a už nikdy nepůjde obnovit. To o čem tu mluvím, jsou magická označení druhých osoba důvody jsou různé. Ta kniha je toho plná. Například kouzlo MEUS", dramaticky se odmlčela a Harry měl neodbytný pocit, že teď se skutečně dostávají k meritu věci.
"Co to konkrétně znamená?" Vyčkávavě hleděl na svou kamarádku.
"Nešla jsme to v té knize a je to kouzlo, nebo spíš rituál.." , při tom slově se nehezky zašklebila, "kterým si čaroděj může někoho označit jako své vlastnictví. I když to není přesné. Technicky ne jako majetek, ale spíš se to blíží k tomu, jako když si novomanželé vymění prstýnky. Taky jde svým způsobem o označení, ale tohle je magické a jednostranné. Nedá se sundat jako prsten, rozumíš?"

"Rozumím. Předpokládám, že narážíš na ten můj sen, že? Shoduje se to?" Harry se zlehka orosil. Teď rozhodně neměl chuť na kávu, spíš by si dal panáka.
"Našla jsem to tam, Harry. Téměř přesně, jak jsi popisoval svůj sen, bylo to tam. To by byla opravdu moc zvláštní náhoda, nemyslíš?." Hermiona vyndala svou hůlku a nervózně si sní hrála.
"Téměř přesně? Takže se můžeme mýlit?", ptal se opatrně, protože nechtěl svou těhotnou kamarádku rozčílit tím, že by naznačoval … cokoli.
"Pouhé detaily", odbyla ho přesvědčivě.
"Ty určitě už víš, jak to ověřit, že?" Bylo mu jasné, že Mia nevytáhla hůlku jen tak pro nic za nic. Trochu ho s tím znervózňovala, ale byl připraven se dozvědět pravdu.
Jeho přítelkyně mlčky přikývla a pak vyslovila něco, co absolutně nečekal.
"Sundej si košili." Počkala, až překvapený Harry splní její podmínku a pak naučeným způsobem mávla směrem k němu hůlkou a vyslovila inkantaci.
"Revelatio signum!"


Pokračování příště

14thžtqh

29. března 2012 v 16:22 vabeni moci
Z pochmurných úvah ho vyrušil tichý Seanův smích. S otázkou v obličeji se obrátil na svého kolegu.
"Já jen … , Sean se znovu krátce zasmál, "Jason bude pekelně naštvaný, že o tohle přišel!" Rozmáchlým pohybem ruky obsáhl celou tu spoušť. "Byl jsi úžasný, Harry! Tohle jsem opravdu nečekal. Fantastické!"
Harry se jeho nadšení jen unaveně usmál. "Když myslíš?" Kéž by tohle nadšení sdílel i Mathias.
"Jak jsi vlastně zjistil, že se tu něco děje?" Harryho zajímalo, jestli někdo z okolí postřehl, co se děje a zavolal o pomoc.
"Náhoda. Zrovna jsem v okolí řešil nějakou patálii, když … Tvoji magii poznám na sto honů", vysvětlil.
"Každopádně díky", vyjádřil svou vděčnost a Sean mu jen stiskl rameno.

Nervalo dlouho a objevila se "úklidová četa" z ministerstva a okamžitě se pustili do nápravy škod. Jako už mnohokrát před tím, i teď byl Harry nadšen možnostmi kouzelnického světa. Pořád ho udivovalo, jak je možné s takovou lehkostí opravit věci, které jsou naprosto zničené. Několik opravných kouzel a téměř nebylo poznat, že se tu ještě před chvílí něco dělo. A ti muži a ženy svou práci opravdu ovládali.
"Co se to tu promerlina dělo?", obrátil se na ně jeden z nich. Obočí vytažené údivem skoro až do vlasů.
"Došlo tu k boji", odpověděl mu Sean prostě.
"To se tu utkala celá armáda, ne?"
"Tak nějak", přitakal ledabyle a Harry do něj drcnul loktem. "Bradáč tě popraví za šíření poplašné zprávy", syknul mu do ucha a obrátil se na muže s úsměvem. "Samozřejmě přehání. Pouze skupina výtržníků."
"Byli pěkně namazaní", dodal Sean a muž se chápavě usmál. "Jo, chápu. Dneska ta mládež …"
"Když už jsi zmínil našeho šéfa, předpokládám, že už nás netrpělivě očekává. Jdeme?" Vyzval Harryho a oba se přemístili.

Bradáč už na ně skutečně čekal. "Takže, pánové! Byl jsem odvolán z velmi příjemné společnosti …",významně se odmlčel, "takže doufám, že je to opravdu důležité."
Harry se zhluboka nadechl a spustil.
"Byli jsme napadeni sedmi maskovanými muži, když jsme se já a můj přítel vraceli z večeře. Díky Seanovi, který se tam naštěstí objevil, jsme je společně odrazili. Výsledek je jeden zraněný civilista, totálně zdemolovaná ulice, nikdo nezemřel, … aspoň předpokládám, a nikoho jsme nechytili. Byli skvěle organizovaní."
Bradáč kývnul. "Vy dva jste v pořádku?"
Dvojhlasné ano.
"Předpokládám, že nevíme o koho jde. Řekli, co po vás chtějí?"
"Chtěli, abych šel s nimi", přiznal Harry. "A mysleli to zatraceně vážně."
"Řekli proč?", pokračoval Bradáč
"Ne, neřekli."
"Máte na někoho podezření? Napadá vás nějaký motiv?" Šéf bystrozorů nerad chodil kolem horké kaše.
Harry už se nadechoval pro své ne, když ho předběhl Sean. "Mě napadá motiv."

Harry se na něho překvapeně obrátil. "Cože?"
"Ten rituál moci, Harry. Bavili jsme se přece o tom, jestli mají políčeno na někoho konkrétního. A já myslím, že ano. Jsi to ty. Já vím, že se za mocného nepokládáš, ale připusť si to." Sean se obrátil přímo na jejich šéfa a pokračoval. "Ten případ se svícny, pane."
"Ano, četl jsem průběžné hlášení", přitakal Bradáč.
"Máme důvodné podezření, že jde o svícny Černého Mordreda, se kterými chce někdo provést jakýsi rituál moci", Sean spustil lavinu své výřečnosti a Harry jenom zíral. Většinou svého tichého kamaráda neslyšel říct víc jak tři věty najednou. Teď tady všechno jejich šéfovi odvyprávěl v podstatě sám a Harry ho jenom občas doplnil. A Bradáč pozorně a trpělivě naslouchal.
"Dobře", uzavřel. "Takže teď jděte domů a vyspěte se. Ráno napíšete podrobné hlášení a do devíti hodin chci na stole všechny podklady k případu. Pak máte volno. Já si nastuduju celou problematiku a ve středu ráno uvidím celou vaši skupinu u mě. Nějaké nejasnosti?" Bradáč se podíval po těch dvou a když viděl, že nemají připomínky, rozloučil se s nimi.

Harry stál u svého stolu a přehazoval roztržitě brky. "Opravdu si myslíš, že ten rituál chtějí zkusit na mně?", zeptal se, aniž by se na Seana otočil.
"Je jasné, že pro toho, kdo chce zvýšit svou magickou moc, je vhodným cílem někdo magicky silný, aby byl výsledek co nejvýraznější. Chápeš?"
Harry se na něho nevěřícně pohlédl. "Šílíš? Krom toho, že jsem za vydatné pomoci ostatních zabil Voldemorta, jsem vlastně nic extra nikdy nepředvedl. Existují přece silnější kozelníci." Maně si vzpomněl, jak se k jeho magickým schopnostem vyjádřil George Weasley.
"Jo, Brumbál, Snape … Už tu nejsou, vzpomínáš?", podotkl Sean skepticky. "Porážka Voldemorta úplně stačí na to, aby se o tebe zajímali", oponoval. "Na to ani nemusí vidět to nic extra, které jsem právě dneska viděl já."
"Ách jó", protáhl zklamaně Harry, "tohle se vůbec nemělo stát."
"Ale stalo. Jdem se na to vyspat, ať jsme ráno čerství na to hlášení. Byrokracie nás zničí zcela spolehlivě." Poplácal Harryho po zádech. "Dobrou", a zmizel. Harry si povzdech, tichým Nox zhasnul světla a šel taky domů. Spát.

ooOoo

"Harry!", ozvalo se za ním. Otočil se, aby byl svědkem toho jak, ho po chodbě dohání jeho nejlepší přátelé. Teda Ron ho doháněl a Hermionu za sebou táhl trochu jako balík.
"Ahoj lidi", pozdravil se s nimi. S Ronem si plácli, Miu objal.
"Už jsme se doslechli, co se včera stalo. Je Mathias v pořádku?", vybalila to něj trochu zadýchaně.
"Naštěstí nic vážného, zítra ho pustí z nemocnice. Právě jsem dopsal hlášení a chystám se za ním na návštěvu", uklidnil ji Harry.

"Hele", vzpomněl si najednou, "už jste přišli na ten fígl s čistou krví?"
"To mi povídej, kámo", zasmál se Ron, čímž si vysloužil herdu do zad od své ženy. "Mia byla vzteky bez sebe a já jsme málem vykrvácel, aby měla zásoby na studování."
"Pche",odfrkla si Hermiona nad Ronovým mučednictví. "Jak to víš ty?!" podezřívavě na něj koukla. Harry dal ruce nahoru, jako když se vzdává.
"Přísahám, žádná sabotáž z mé strany. Opravdu! Včera jsme potkal Malfoye a měl nějaké narážky. Víš, jak to myslím."
"Věřím ti. Protentokrát!", dodala významně s pohledem typu stále-tě-sleduji. Přišlo mu to komické. Zašklebil se a Mia ho plácla po ruce. Pak zvážněla.
"Harry musíme si teď hned promluvit někde v soukromí. Dočetla jsem se dost zajímavé věci.To musíš co nejdřív slyšet. A taky chci něco vyzkoušet." Hermiona diskrétně tlumila hlas. Přeci jenom stáli na chodbě.

"OK. Ale nejdřív musím za Mathem." Nutně s ním potřeboval mluvit o tom včerejšku.
"To se hodí", vložil se do toho Ron. "Mia jde na kontrolu k … ehm … tamtomu lékaři." Za to hloupé zaváhání byl stižen přísným pohledem své milované ženy. Rona to však absolutně nerozhodilo a pokračoval. "Půjdeme k Mungovi společně, my si oběhnem to své a pak tě vyzvednem u Mathiase. Zvu tě k nám domů na oběd."

Harry tiše vstoupil do nemocničního pokoje. Mathias ležel na lůžku, hlavu otočenou směrem k oknu. Nespal.
"Ahoj!" Pozdravil zvesela. "Vypadá to, že už jsi v pořádku."
"Ahoj, Harry", Mathias mu odpověděl velmi tichým hlasem a když se posadil a otočil směrem k příchozímu, objevily se tmavé kruhy pod očima. Bylo vidět, že se něčím trápí. "Ano. Říkají, že už jsme úplně v pořádku. Jenom si mě tu nechají do zítřejšího rána. Prý pro jistotu." Odmlčel se a na stala chvíle dusivého ticha. Něco viselo ve vzduchu.
Harry si rozpačitě odkašlal. "Včera jsi byl úžasný. Moc jsi mi pomohl." Úporně se snažil zahnat to smrtonosné ticho, které skoro bránilo dýchání.
"Díky", zašeptal Mathias a upřeně se zadíval na své ruce, sepjaté křečovitě na bílé pokrývce. "Opravdu jsem se snažil ti pomoct. Být trochu jako ty. Silný a odvážný." Opět se na malou chvíli odmlčel, než se zhluboka nadechl, jakoby musel sbírat všechny své síly.
"Víš, Harry, zatímco tu tak polehávám, měl jsem čas trochu přemýšlet o nás dvou." Znělo to definitivně.
"A k čemu jsi došel?" Harrymu rázem vyschlo v krku. Nějak se mu nelíbilo, kam hovor směroval.
"To, co jsem včera viděl, zažil … Bylo to strašné a já už to nechci nikdy zažít." Zmučeně zavřel oči.

"Nemusíš mít žádné obavy. Udělám opatření, aby se to už neopakovalo. Budeš v bezpečí", ujišťoval ho Harry rychle, ale cítil, že se spíš snaží přesvědčit sám sebe, že o víc nejde. Ale Mathiosovo bezpečí by dokázal zajistit, to věděl určitě.
"Harry", přerušil ho Mathias tiše. "Špatně si mě pochopil." Harryho tělo i mysl naprosto zamrzly.
"Včera, tam na té ulici, jsem uviděl někoho strašně nebezpečného, s tak strašnou mocí, která se naprosto vymyká." Na chvíli se odmlčel. Na dost dlouhou chvíli, aby napětí začalo vibrovat vzduchem. "Řekni mi Harry, kdo mě ochrání před tebou?"
Harry zůstal jako opařený. Tohle přece nemůže být pravda. Něco jiného je tušit blížící se pohromu a zcela něco jiného je tomu skutečně čelit. Realita ho udeřila veškerou silou, kterou měla. A ona je velmi silná. Copak to nechápe? Chtěl jsem ho přece ochránit!
"Nikdy bych ti neublížil! Ty to přece musíš vědět!" Harry byl zoufalý. Dovolával se zdravého rozumu, ale ten neslyšel.

Mathias prosebně vzhlédl. "Bojím se, Harry. Je to pro mě strašně těžké, říct ti něco takového, ale takhle to cítím." Otočil se zpět k oknu, neměl sílu pohlédnout Harrymu do očí, když mu říkal tyhle věci, a vidět jakou mu působí bolest. "Bojím se být vedle někoho, kdo se může během okamžiku proměnit v něco tak … děsivého." Mathias zasadil poslední ránu jeho srdci.
Netvor. Zrůda. Další pán zla. Takhle mě vidíš, Mathiasi? Nevydal však ani hlásku. Hrdlo měl stažené úzkostí. On se mě bojí!
Musel pryč. Pryč odsud. Otočil se a tam stáli Ron a Hermiona, celí zkoprnělí. Slyšeli. Než stačili zareagovat, Harry kolem nich proběhl na chodbu.

V místnosti nastala chvíle napjatého ticha. Klid před bouří. Hermiona se třásla vzteky. Ron ji něžně chytil za ruku. "Klid lásko, já to vyřídím." Políbil ji na tvář a otočil se k muži na lůžku.
"TO SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL!!!", zařval tak, že se lekla i Mia. Pak se dvakrát zhluboka nadechl a pokračoval o poznání klidněji. "Myslel jsme si, že Harryho miluješ! On dělal psí kusy, aby ochránil tvůj pitomej zadek a ty ……?!"
"Neviděl jsi to, co jsem viděl já", snažil se bránit Mathias.
"Znám Harryho dost dlouho a dost dobře, abych měl docela jasnou představu. Vždycky dokázal nemožné pro ty, které měl rád. Nikdy svou sílu nepoužil ve svůj vlastní prospěch a já … já mu za každých okolností věřím!"
Mathias zaraženě mlčel.
"Nechám vás tu, abyste si to vyjasnili",ozvala se Mia, "já zatím půjdu najít Harryho. Věřím, že bude poblíž." Zvedla se a ještě mezi dveřmi významně pohlédla na svého manžílka. Vyšla na chodbu a tiše za sebou zavřela.
"Tak fajn", obrátil se Ron na Mathiase, teď už naprosto klidný. "Takže teď budu mluvit a ty poslouchat."

ooOoo

Harry pomalu kráčel po chodbě nemocnice, oči sklopené k zemi. Nevnímal udivené a naštvané návštěvníky, kteří mu museli uhýbat, protože on kráčel jako v transu. Svět kolem zmizel. Proč se tak snažil obnovit jejich vztah, když ho vzápětí odkopne jako psa. Ale to nebylo to, co ho nejvíc trápilo. Člověk dokáže ustát rozpad vztahu, který už vlastně nějakou dobu nefunguje.
Ale ta myšlenka, to pomyšlení, že se vás vaši blízcí obávají, to bylo drtivé.
"Bojí se mě. On se mě bojí!" Trhalo ho to zevnitř. Myslel si, že ho Mathias zná. Jak si o něm mohl myslet takové věci! Harry se doslova topil ve zmaru a tak trochu i sebelítosti. Už dlouho ho nic tak nesrazilo k zemi. Co když i ostatní jeho přátelé... Pochybnosti s ním cloumaly. Má tohle všechno vůbec smysl?
Byl tak ponořený do vlastních chmurných myšlenek, že ani nepostřehl, že mu někdo úmyslně vstoupil do cesty. Obličejem doslova zastavil o něčí rameno. Udělal krok zpět a zvedl hlavu, aby se setkal s upřeným pohledem. Připadal si jako mrtvá loutka. Neměl sílu se omluvit za srážku a tak se jenom díval.
Zajímavé, jak ty oči z blízka vypadají úplně jinak. Modré. Jsou modré, protkané žilkami živého stříbra. Malfoy … hm.

Jeho úvahy přerušil tichý, kultivovaný hlas. "Pane Pottere? Stalo se něco?"
Harry mlčel.
"Něco vážného s tím vaším … přítelem?", poslední slovo doslova vyplivl. Naopak Harryho to slovo trochu probralo z letargie.
"Ne. Bude v pořádku, nic vážného", zabručel a opět sklonil hlavu. Neměl náladu se vybavovat.
"Vy ovšem nepůsobíte dojmem, že byste z toho měl radost."
Harry odmítavě zavrtěl hlavou. "To ne! Já jsem rád", odporoval chabě. "Vážně …."
"Ano, to vidím", zaznělo lehce ironicky. "Takže co-se-děje!"
Závojem deprese k Harrymu pronikl záblesk pobavení. Otázka vyslovená jako rozkaz. Tohle uměl jenom Snape. Záblesk se vytratil a opět ho přemohla bolest z odmítnutí a hloupého nařčení. Merline! Otupělá letargie je lepší. Mnohem lepší! Nebo bych mohl třeba zuřit. To by bylo taky fajn. Znovu se ztrácel ve své beznaději.

Cizí prsty pod bradou ho donutily zvednout hlavu a jejich pohledy se znovu setkaly.
"Vás neučili základy konverzace, pane Pottere?Je to celkem prosté…", jasná snaha Harryho trochu podpíchnout.
"On … bojí se mě!", zašeptal a přerušil tak Malfoyovu přednášku hned v úvodu. Z jeho hlasu zněla směs bolesti, zklamání, ale i překvapení z poznání, komu se to vlastně svěřuje. "Nechápu. Nerozumím tomu."
"Já ano", usmál se muž a Harry zaregistroval drobné vrásky smíchu po stranách očí, do kterých fascinovaně hleděl. Malfoy má vrásky od smíchu? Neuvěřitelné! Cože to říkal? Aha!
"Vy ano?", vydechl nevěřícně.
Prsty se pomalu přesunuly na jeho levou tvář. To jemné pohlazení bylo tak příjemné, že se Harry podvědomě do toho dotyku opřel.
"Já se tě nebojím", zapředl a přistoupil blíž. Jejich hrudníky se téměř dotýkaly a Harryho obklopila příjemná vůně. Zhluboka ji nasál. Opravdu příjemná. Ještě pořád nepřerušili oční kontakt. Prsty na tváři téměř pálily a on zapomněl …
"Nebojíš", souhlasil Harry a když ucítil ruku, která ho objala v pase, nebránil se tomu. Jen bez dechu sledoval, jak se ta tvář proti němu mírně sklonila a oči se přibližovaly. Jejich rty se spojily. Nejprve jenom lehký motýlí dotek. Něžný a duši hojící. Pak dráždivě opatrné pohlazení dolního rtu jazykem s otázkou smím?

Musíš! Byl to Harry, kdo se prudce přitiskl celým svým tělem k tomu žádoucímu muži a jako mávnutím proutku probudil divokou naléhavost. Potřeboval cítit. Potřeboval vnímat. Potřeboval žít.
A Lucius Malfoy mu to všechno slíbil. Svou vášnivou odpovědí, hlubokým polibkem, sevřením pevných paží. Bez skrupulí plnými došky bral to, co mu bylo nabídnuto. Naléhavá potřeba dechu však polibek ukončila, donutila odtrhnout ústa. Zůstali stát v objetí a Lucius se otřel tváří o tvář, oči přimhouřené jako spokojená šelma. Lehký polibek na ucho a horký dech, jako tichá výzva, otřásli poslední baštou zdravého úsudku mladého muže.
"Pojď se mnou", nabídl šeptem a Harry přijal. "Ano."
"Ano", zazněl Malfoy jako ozvěna s nepatrnou příchutí vítězství, pevně ho sevřel v náručí a vzápětí je oba přemístil pryč.

Ani jeden si nevšiml mladé ženy, která právě vyšla z boční chodby, aby viděla, jak jí oba muži zmizeli před očima.
"A sakra." Hermiona tam chvíli zaraženě stála a pak se pomalu otočila, aby se vrátila, odkud přišla.


Pokračování příště

13htewh

29. března 2012 v 16:21 vabeni moci
Harry místo očekávané něžnosti prudce odstrčil Mathiase stranou a ochranitelsky se postavil před něj.
Hůlka mu snad sama vklouzla do ruky. Zaslechl tichý hlas pronášející inkantaci a okamžitě zareagoval tím, že vykouzlil neverbální Protego. Místo útoku však ucítil pouze vlnu magie, která je obklopila a zůstala na svém místě. Protipřemisťovací kouzlo! Harry v duchu zaklel jak pohan. Měl se, místo přípravy k boji, raději hned s Mathiasem přemístit! Teď mu nezbývá, než zůstat a čelit neznámému nebezpečí s civilistou za zády. Debil! Debil! Debil!
"Harry?", Mathiasův hlas zněl překvapeně a mírně vyděšeně. Samozřejmě už postřehl, že se děje něco divného.
"Kryj se!", sykl na něj v rychlosti, protože nebyl čas se vybavovat. Mathias ustoupil víc ke zdi a snažil se s ní splynout. Trochu neúspěšně, ale Harry byl rád, že mu tím poskytl trochu větší manévrovací prostor. Nejhorší byli ti, kteří se ochránci hystericky pověsili na záda a bránili mu tím ve volném pohybu. Pak bylo nejlepší postupovat, jako když zachraňujete topícího se člověka. Omráčit ho, aby nedělal potíže.

Zaregistroval, že hned z několika stran je obklopují temné postavy. Samozřejmě, že temné, vždyť je tma jako v pytli! Ale ani slabé světlo pouličních lamp neodhalilo jejich obličeje. Harrymu okamžitě došlo, o co jde. Lokální maskovací kouzlo. Podobné používali i bystrozoři při zásahu proti nebezpečnému zločinci. Byly pro to hned dva důvody. Za prvé ochránit soukromí bystrozorů a tím i jejich rodiny. Za druhé, nevidět do tváře nepřítele je tak působivě děsivé. A navíc to zvedá sebejistotu. Stejné důvody měli i tito muži. Vyděsit a přitom zůstat nepoznaní.
Harry se rychle rozhlédl, jestli někde nezůstala úniková cesta, kudy by mohl dostat Mathiase do bezpečí. Nic. Kruci! O sebe se nebál, byl zvyklý, ale jeho přítel nebyl na něco takového připravený. Byl ve střehu a kruh postav se kolem nich pomalu zužoval. Zatím nikdo nepromluvit.

Harry neměl ponětí, jestli jde o náhodné přepadení, ale spíš tušil, že je to cílený útok. Hlavou mu proběhl seznam lidí, kteří věděli o tom, že se dnes večer nachází právě zde.
Vůbec nepochyboval o tom, že útok byl namířený na něj. Takže co teď? První pravidlo při ochraně civilistů: oddálit útok.
"Kdo jste a co chcete?!", zvolal proti zástupu. Teď už bylo zcela zřetelné, že je jich sedm, jako smrtelných hříchů.
Byli jasně v početní výhodě a byli si toho vědomi podle toho, jak ledabyle drželi své hůlky. Trochu hloupě se spoléhali na svou přesilu a zdálo se, že nečekali vážnější potíže. Ale pokud věděli, proti komu půjdou, měli být víc opatrní. Harry nebyl zvyklý dát svou kůži zadarmo. I kdyby měl vypustit duši, hodlal ochránit Mathiase a vzít jich sebou co nejvíc.

"Není podstatné, kdo jsme, ale naším přáním je, aby jste šel s námi, pane Pottere", pravil vyrovnaným hlasem jeden z mužů. Zřejmě vůdce téhle sebranky. Harry zbystřil. Ten muž byl velmi zdvořilý, což znamenalo, že se nejedná o bandu ztroskotanců, ale o někoho s jasným záměrem.
"Proč bych to měl udělat?", protahoval rozhovor a snažil se odhadnout své možnosti. Zatím se však neměl čeho chytit, kromě toho, že ho chtěli živého. Malý bonus.
"Třeba proto, aby tady váš přítel vyvázl bez úhony?", odpověděl mu otázkou muž, v hlase žádné emoce.

Harry se však nehodlal vzdát tak snadno. To, co ten chlap zkoušel, bylo jasné blafování. Hra strachu. Dokud však Mathiasovi nedrželi hůlku přímo u hlavy, byl v bezpečí. Relativně.
"Opravdu si myslíte, že to budete mít tak snadné?", zeptal se naprosto klidně.
"To jsou jednoduché počty", odpověděl muž. "Je nás sedm a vy jste sám. S pomocí toho za vámi se moc počítat nedá, že?" Muž se krátce zasmál. Zřejmě si myslel, že je vtipný.
To jen potvrzovalo Harryho teorii o tom, jak jsou si nesmírně jistí.
Na zlomek vteřiny mrknul po Mathiasovi. I on držel svou hůlku, připravený se bránit. Snažil se nedat najevo strach. Pašák!
"Jste si tím jistý?" Harry se snažil udržet pokerový výraz. Trocha nejistoty v řadách nepřítele nemůže škodit. Já umím taky blafovat, hoši.
Adrenalin stoupal a on se snažil udržet si klidný dech. Magie uvnitř něho se vzedmula, silně, vibrovala mu v útrobách, pod kůží, tak silná, tak opojná. Držel ji pod kontrolou jako dravou šelmu, která je připravena kdykoliv zasadit smrtící úder. Kdyby v tom byl sám, docela by si to užíval.
"Vaše poslední slovo, pane Pottere?", zeptal se jejich mluvčí, jakoby ještě dával Harrymu nějakou možnost volby. Ostatní muži stáli jako mlčenlivá hradba. Zřejmě čekali na pokyn, což znamenalo, že musí ostražitě sledovat každý pohyb jejich vůdce. Byla to šance reagovat rychleji a účinně se bránit. Proto musel vyčkávat, místo aby zaútočil jako první.

"Já jsem zdaleka ještě neřekl své poslední slovo", procedil mezi zuby a pevněji sevřel hůlku. "Myslím, že zdvořilostí už bylo dost!" Teď už nemělo cenu zdržovat. Bylo rozhodnuto.
Netrvalo ani zlomek sekundy a muž ještě víc natáhl ruku s hůlkou směrem k Harrymu. Byl to zřejmě signál k útoku protože v tu chvíli se na ně snesly nejméně tři kletby.
Harry zareagoval okamžitě a vykouzlil ochranný štít, od kterého se klatby bez účinku odrazily. Útočníky to trochu překvapilo a tak začali útočit jeden přes druhého, ale Protego bylo jako skála, a to i když vysílal ochranné kouzlo i na svého přítele.
Hned zpočátku si všiml, že ty nebezpečnější kletby míří na Mathiase. Byla to taktika, jak Harryho rozhodit tím, že zraní jeho přítele. To nehodlal dopustit a tak do toho dal veškerou svou rychlost, aby stihnul vykrýt nebo odrazit každé kouzlo. Bylo to vyčerpávající spíš fyzicky, než magicky. Chtěli ho oslabit, dostat živého, a podle vysílaných kleteb, i pokud možno nezraněného.

Nebyl čas přemýšlet nad tím, proč se to všechno děje, ale jejich hyení strategie Harryho trochu rozčilovala. Nemohl si však dovolit dát průchod svým emocím, to by ho oslabilo. Musel zůstat klidný a soustředěný na obranná kouzla. Ve svém postavení nemohl útočit a tak musel vydržet co nejdéle. To by neměl být velký problém s jeho magickou silou a doufal, že ho jeho tělesná kondice nezklame. Stačilo už jen doufat, že to útočníky přestane bavit, když zjistí, že to nikam nevede. V duchu se však modlil k Merlinovi, aby je nenapadlo použít Avadu. Na tu by jeho Protego nestačilo a cílem by nepochybně nebyl Harry. Vzal to ďas!
Ale ani Mathias nezahálel. Opravdu se snažil útočit, zatímco je Harry mohutně chránil. Jeho kouzla však nadělala jen málo škody. Přeci jen byl především skvělý lektvarista a na bitvy nebyl stavěný. Svatý Severus, pomyslel si v duchu Harry, když si vzpomněl na nejvšestrannějšího kouzelníka, jakého kdy znal. Neubránil se úšklebku při pomyšlení, jak by na tenhle titul Snape reagoval.
Ale lepší Mathias, nežli nic. Aspoň to útočníky zpomalovalo a rozptylovalo. Harry byl za jeho aktivitu opravdu rád a doufal, že z toho vyváznou v pořádku.
Hrál o čas. Tohle tempo nemohl vydržet do doby, kdy ulicemi začnou chodit první ranní ptáčata. Přemýšlel, jestli postřehl, že by použili nějaké tlumící kouzlo, protože zvuk bitvy už by musel někoho upozornit, že se děje něco nekalého.

Náhle vzadu zahlédl mihnout se bystrozorský plášť a dva z útočníků během chvilky jeden po druhém padli k zemi. Útok ze zadu je zaskočil a Harrymu se strašně ulevilo. Sean! Merlin ti žehnej!
Harry vmžiku srazil kletbou dalšího muže a síla jeho kouzla odmrštila bezvládné tělo na druhou stranu ulice. Magie uvnitř něho křičela po uvolnění.
Okamžitě opět vztyčil ochranné kouzlo. Teď už byla bilance mnohem příznivější. Útočníci byli čtyři a oni dva … a Mathias.
Maskovaní muži teď byli v nevýhodné pozici. Museli se stáhnout stranou, aby Seana neměli v zádech. Ten neváhal a zaútočil na dalšího muže zmrazovacím kouzlem. Byl úspěšný jen částečně a zraněný muž se snažil zdravou rukou a nohou odstrkat do bezpečí. Sean bleskurychle vykryl kletby, které ho za to stihly. Zbývali tři. Harryho se, když se tomu profesionálně bránil, zmocňovala euforie. Jo! Zvládnou to!

Rychle si se Seanem vyměnili smluvené signály, aby sjednotili další postup. Bylo výhodou, že byli kolegové tak dlouho. Zkontroloval pohledem Mathiase a kývnul na něj.
"Jsi v pohodě?", houknul směrem k němu. "Až řeknu teď, vrhni Mdloby na toho úplně vpravo."
"Rozumím", šeptl a stoupl si těsně vedle Harryho a zhluboka vydechl. "Můžeme začít." Harry se na něho krátce povzbudivě usmál.
Museli zaútočit všichni tři najednou, protože Harry v tu chvíli musel spustit své ochranné kouzlo. Na okamžik zůstanou nechráněni a je třeba rychle všechny zneškodnit. Oni se samozřejmě budou bránit, nebude to jednoduché, ale to si Harry nechal radši pro sebe.
"Připrav se …" Harry spustil štít a současně se chystal celou záležitost odstartovat. Zlomek vteřiny. Vteřiny, která může někdy rozhodnout o osudu světa.

A tam, z koutu za popelnicemi, náhle vylétlo kouzlo a plnou silou zasáhlo Mathiase. Jejich slabé místo. Harry jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se tělo přítele zvedlo do vzduchu a letělo proti zdi.
"To ne!", jeho výkřik byl jen šepotem, když v hrůze sledoval zhroucené tělo, sunoucí se po zdi k zemi.
Zapomněl na toho zraněného muže! Jak trestuhodná chyba! Všechna ta bezmoc a vztek, které v tu chvíli tak intenzivně cítil, v něm vyvolali bouři. MATHIASI! Magie se vzepřela svým poutům a v tu chvíli ji emocionálně oslabený Harry ani nechtěl zastavil. Vytryskla ze všech jeho pórů a jeho plášť i vlasy mu zavlály kolem těla, jako zachvácené poryvem větru.
Rozpřáhl ruce do stran, zaklonil hlavu ve výkřiku plném vzteku a frustrace. Byl opravdu naštvaný na ty cizí muže, kteří ohrožovali jeho blízkého člověka, ale i na sebe, že udělal tak školáckou chybu. Zuřil. Jeho magie doslova explodovala. Šířila se kolem v masívní vlně, která sebou nemilosrdně brala všechno, na co narazila. Kromě Harryho byli v tu chvíli všichni přítomní sraženi k zemi a doslova bojovali se silou hurikánu. Harryho výkřik ztichnul, ruce klesly k tělu a jeho pohled vyhledal svůj cíl. Poryvy magie se uklidnily natolik, že muži byli schopni se sebrat ze země, aby opět mobilizovali své síly, značně otřeseni tím, co právě zažili.

Jejich pozornost byla v tu chvíli zaměřena pouze na toho mladého muže, kterému oči plály smrtonosnou nenávistí. Děsivý! Nestačili nic. Harry se ani nepohnul, nepromluvil, pouze silou jeho chtění náhle explodovala všechna okna v ulici. Tříštící se sklo a s ním všechno v okolí, co nebylo upevněno, letělo všechno jedním směrem, jakoby to vtahovala černá díra.
V pudu sebezáchovy zděšení muži, atakovaní troskami ze všech stran, aktivovali svá přenášedla. Budiž jim připsáno ke cti, že i přes právě utržená zranění, sebou vzali i své raněné. Nezbylo po nich ani stopy.
Najednou bylo po všem.

Harry, hlavu skloněnou až na prsa, ztěžka, zhluboka dýchal a jeho magická síla se pomalu vracela zpátky, tam kam patřila. Moc se jí nechtělo. Sotva si protáhla křídla, musí zpátky do klece.
"Mathias!", prolétlo mu hlavou a okamžitě se vrhnul do míst, kde naposledy viděl jeho tělo. Našel ho. Seděl tam opřený o zeď a už byl při vědomí, i když krvácel z mnoha ran. To však Harryho tolik netrápilo. Uzdraví se. Co ho zarazilo, byl výraz naprostého zděšení, s jakým na Harryho hleděl.
"Budeš v pořádku", snažil se ho uklidnit a natáhl k němu ruku. Ale on jen zavrtěl hlavou, oči vytřeštěné, před dotykem ruky uhnul. Harry bezradně couvnul.
Co se stalo?

"To bude dobré, je jen v šoku", klidný Seanův hlas, přátelská ruka na rameni. "Už jsem poslal zprávu k Mungovi. Za chvíli jsou tady."
"Díky, Seane", hlesl Harry a nespouštěl oči ze zraněného a otřeseného přítele, jehož pohled se mu však teď vyhýbal.
"Á, už jsou tady!" Zvolání ho upozornilo na dva lékouzelníky, kteří se tu objevili. Pozoroval je, jak profesionálně zkontrolovali Mathiasův stav. Uložili ho na levitující nosítka a jeden z nich s ním okamžitě přemístil ke Svatému Mungovi. Druhý se na ně ještě obrátil s dotazem, jestli jsou v pořádku. Harry jen kývnul, a protože skutečně vypadal nezraněný, soustředil lékouzelník svou pozornost na Seana, který krvácel z několika řezných ran.
"Jsem v pořádku", uklidňoval ho Sean, "jenom jsem se pořezal o pár střepů. To dokážu vyřešit sám, díky", odbyl ho slušně.
"Merline, co se tu stalo?", zeptal se lékouzelník udiveně, když se pořádně rozhlédl kolem.
"Jen malá nehoda, budeme v pořádku", vyprovodil Sean lékouzelníka a ten se bez dalších okolků přemístil.

"No nazdar", hlesl Harry, když si uvědomil ty škody, které napáchal. Naštěstí byla tma, za dne by byla ta pohroma mnohem zřetelnější.
"Pár šikovných kouzel to spraví. Do rána to nikdo ani nepozná", uklidnil ho Sean. Harry se k němu obrátil právě ve chvíli, kdy posílal svého patrona se vzkazem na ministerstvo.
"Jsi v pořádku?" Harry si dělal starost o svého kolegu, když viděl jeho krvácející ranky. Namířil na něho hůlku a rychlými přesnými kouzly uzavíral drobná pořezání. Součást bystrozorského výcviku.
"To je dobrý", mávl rukou bystrozor, "trochu jsem se vyválel po zemi, no."
Na chvíli se oba odmlčeli, když si prohlíželi tu spoušť kolem. Ještě nebyla ani půlnoc. Harry si pomyslel, že je čas jít na kutě, ale pravděpodobně bude muset nejdřív sepsat hlášení. Ale hned zítra ráno se zastaví v nemocnici za Mathiasem. Snad už bude v pořádku a promluví si spolu o tom, co spolu právě prožili. Všechno bude dobrý, říkal si, ale uvnitř hlodal červíček pochybnosti.


Pokračování příště

12fctd

29. března 2012 v 16:21 vabeni moci
"Hledáte snad mne, pane Pottere?", ozvalo se z tmavého prostoru vpravo. Hlas, který Harrymu zastavil srdce. Skoro.

Ta slova, ten hlas, všechno znělo tak mrazivě. Úplně cítil, jak kolem rostou rampouchy. Co se tu sakra děje? Otočil se za hlasem právě včas, aby byl svědkem toho, jak se postava s dlouhými, v tomto osvětlení téměř stříbrnými vlasy, vynořila z nicoty.
"Dobrý večer, pane Malfoyi", začal, aby vysvětlil to stíhání. "Jenom jsem se vás potřeboval nutně na něco zeptat."
"Soukromě, nebo pracovně?" Muž tam stál s rukama založenýma na prsou a měřil si Harryho ledovým pohledem.
"Vlastně je to pracovně, pokud vám to nebude vadit", snažil se být zdvořilý, aby zbytečně nepopudil toho, kdo už tak vypadal dost nevrle.
"Jsem tedy z něčeho podezřelý? Jak vzrušující. Budiž, ptejte se", oznámil mu tónem milostivého vladaře. V očích mu však podivně zablýsklo, byl ve střehu. Harry se zhluboka nadechl než začal.

"Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáte nějakého Caroluse Cvočka," Harry se rozhodl nechodit kolem horké kaše.
"To jméno mi nic neříká. Kdo to má být?" Jeho tvář byla naprosto chladná a neproniknutelná. Nedalo se z ní nic vyčíst, ale to Harryho nepřekvapilo. Ledová socha je ledová socha.
"Noční vrátný od Svatého Munga", víc prozradit nehodlal.
"Takže nějaký moták", Malfoyovy rysy teď prozrazovaly pohrdání. "Proč by mě měl právě v tuto chvíli zajímat nějaký obyčejný moták?"
"Protože zmizel a těsně před tím byl viděn s někým, kdo zcela náhodou vypadá jako vy?" Harry měl co dělat, aby potlačil své podráždění. Bez ohledu na svůj sexy vzhled byl Malfoy arogantní zmetek a na tom se zřejmě nic nezmění.
"A jak víte, že jde o motáka?!" vystřelil další otázku. Tak teď se kruť, bídný červe!

K jeho překvapení se ten bídný červ pobaveně usmál a mírně se naklonil dopředu. "Pro vaši informaci, u Svatého Munga je tradicí zaměstnávat na neodborných místech motáky. Nějaký druh charity, či co." Lhostejně pokrčil rameny.
Proč jsem si myslel, že ho na něco nachytám? Byla to jasná provokace, ale Harry se rozhodl nenechat se vyvést z míry. Díval se mu zpříma do očí a čekal. Pár vteřin bylo napjaté ticho, které nakonec ukončil Malfoy.

"Se zmizením toho člověka nemám nic společného", prohlásil pevným hlasem. Při pohledu na pochybovačný obličej mladého muže dodal, "Stačí vám mé slovo, pane Pottere?"
Harry zaváhal, ale jenom velmi malou chvilku. "Stačí", povzdechl si, "věřím vám."
"Ani nevíte, jak mě to těší", přistoupil muž o kousek blíž k Harrymu, ale pořád byla mezi nimi takříkajíc bezpečná vzdálenost. "Když už jsme se setkali, co vaše studium černé magie? Pokročil jste nějak?"
"Nemůžete se dočkat, kdy vám tu knihu vrátím?"
"Nemůžu se dočkat, až přijdete na Malfoy Manor vyrovnat svůj dluh", opravil ho Malfoy. "Jsem jen trochu nedočkavý. Takže?"
"No vlastně ano, už jsme něco rozluštili", přiznal Harry a očima radši bloudil v okolní tmě.
"Oh, takže pan Weasley obětoval trochu své velevzácné krve", ironie z něho jen odkapávala.
Nejdřív se Harry mírně zarazil. Jak je možné, že Malfoy ví, že to byl právě Ron, kdo potřísnil knihu krví. Ale v tu samou chvíli mu to došlo. Ron byl jediný čistokrevný v jejich malém spolku.

"Věděl jste to!" Harry teď hleděl přímo do jeho očí. "Proto jste se moc nebránil tomu, abych ji to ukázal, že?"
"Právě jste mě nachytal při drobné zlomyslnosti. Jste zklamán?", přiznal Malfoy, ale jeho výraz rozhodně nebyl kajícný, nebo provinilý.
"Abych byl upřímný, tak ani ne. Nějak to k vám patří. Jenom bych prosil, abyste nezacházel příliš daleko."
"To vám mohu slíbit, když tak hezky prosíte", usmál se mírně pobaveně Malfoy a Harrymu připadalo, že ledová socha trochu taje. "À-propos … kdo určuje hranici toho … daleko?"
Měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy. A Harry rozhodně nechtěl dát najevo, že se začíná bavit. Malfoy uměl být okouzlující stejně, jako uměl být smrtelně chladný. A rozhodně uměl navodit situace, kterým by se Harry rád vyhnul. Přesto se neubránil drobnému úsměvu, potřásl hlavou a opět se setkal s šedomodrým pohledem. Malý okamžik porozumění. Cítil, že by měl hovor rychle ukončit, ale potřeboval ještě něco vědět.

"Ehm … dneska jste měl schůzku s panem Smithem … nějaké obchodní jednání?"
"Ach, všiml jste si? Měl jsem pocit, že jste poněkud … zaneprázdněn."
Malfoyův hlas zněl opět chladně a Harry se nemohl ubránit lichotivému pocitu, že mu vadila přítomnost Mathiase. Mathiase, který teď právě sedí uvnitř a čeká, až se Harry vrátí. Jak na něho mohl jen na chvíli zapomenout? Měl by se rychle vrátit, než se jeho přítel urazí. Ale neodolal pokušení podráždit trochu hada bosou nohou.
"Ach, všiml jste si?" použil Harry k odpovědi naprosto stejná slova jako Malfoy. "Měl jsem pocit, že jste mě při svém obchodním jednání ani neviděl. Anebo to byla přátelská schůzka?" Harry nedokázal potlačit mírné podráždění ve svém hlase. Nelíbila se mu možnost, že by Malfoy byl zapleten do celé té záležitosti kolem rituálu moci. Nechtěl to. Nedělal si iluze, že je ten zatracený aristokrat čistý jako sklo. Znal přece jeho minulost!
Ale přesto všechno, co o něm věděl, hloupě Nebelvírsky doufal, že … co? Věřil, že zkušenost s Voldemortem Malfoye trochu odradila od mocenských choutek. Zbožné přání?

Malfoy si však jeho vrčení vysvětlil po svém. "Snad nežárlíte, pane Pottere?" Zněl skoro potěšeně.
Harry se zajíknul překvapením. Kdy jsme začali hrát tuhle hru? Samolibý bastard! Snad si nemyslí, že ….
"Nejen vy můžete mít schůzku při dobré večeři", pokračoval spokojeně muž. "Ale buďte klidný. Pan Smith mě kontaktoval pouze jako obchodník, který přičinlivě jako mraveneček shání výjimečné zboží pro svůj obchod. Jsem pro něho vhodný zdroj, ale i odbytiště."
Harry spolknul ostrá slova. Tušil další provokaci. Tohle nedorozumění si budou muset vyjasnit, ale ne teď. Bylo mu jasné, že pokud má Smith a jeho spolek něco společného se svícny a rituálem, a pokud o tom Malfoy něco ví, nikdy mu to nepřizná. Ne takhle. Na co sakra myslel?!

"Takže pan Malfoy je teď významný sběratel?", jízlivost, kterou dal najevo, mu dala aspoň malý pocit zadostiučinění. "Co vlastně sbíráte, jestli se smím zeptat?"
"Rád se obklopuji vším, co má nějakou minulost, význam, sílu. Moje malá posedlost, kterou nedokážu ovládnout. " Malfoy přikročil k Harrymu tak blízko, že mu svá slova téměř mohl šeptat do ucha. Nezdálo se, že by ho Harry nějak rozhodil. Proč taky? Natáhl ruku a špičkami prstů se dotkl pramínku vlasů, které se Harrymu vlnily na límci. "Jsem vášnivý sběratel a je jedno, jakou má předmět mého zájmu formu nebo tvar", zavrněl a Harry radši ustoupil o dva kroky.
"V tom případě vám přeju mnoho úspěchů ve vašem snažení."
"Děkuji", odpověděl muž a jeho pohled byl opět zcela nečitelný.
"A já vám moc děkuji, že jste mi věnoval svůj čas. Myslím však, že je čas se vrátit dovnitř." Harry tím dal najevo, že nehodlá být dalším kouskem ve sbírce, což tak nějak vyplulo v jeho podvědomí.
"Ano, je čas, abyste se vrátil k tomu bezvýznamnému muži vevnitř", prohlásil Malfoy jedovatě a obrátil se k odchodu. "Brzy vás očekávám, pane Pottere", zahlásil ještě přes rameno. Poté zmizel opět ve tmě, která restauraci obklopovala.

Harry chvíli zíral do tmy v místech, kde ten muž zmizel, dokud nezaslechl tichý zvuk přemístění. Je definitivně pryč. Uvědomil si, že se musí rychle vrátit dovnitř a trochu si to tam vyžehlit.
Obrátil se na patě a nabral směr přímo ke stolu, u kterého se už trochu nudil Mathias.
"Promiň, že jsem tě nechal čekat", omlouval se, když usedal na svou židli. Mathias si ho chvíli pozorně prohlížel a potom se usmál.
"Nějaká pracovní záležitost?", otázal se opatrně, protože téma Harryho pracovní vytíženosti, byla důvodem dřívějších hádek. Chtěl být tentokrát chápavější navzdory tomu, že Harrymu nedělalo problém kvůli práci přerušit hned jejich první schůzku. Byť jen na pár minut, protože déle ten rozhovor netrval.
"Ano. Omlouvám se, že jsem zkazil naši schůzku, ale musel jsem nutně něco zjistit", Harry se tvářil kajícně, "vadí ti to moc?"

Mathias se usmál a jen mávnul rukou, aby naznačil, že se Harry zbytečně trápí. "Byl si aspoň úspěšný?"
"Vlastně ani ne. Byl kluzký jako úhoř", přiznal popravdě Harry, který si uvědomoval, že ho Malfoy příliš neuspokojil. Nemravně si pomyslel, že kdyby od Malfoye požadoval jiné uspokojení, patrně by se setkal s mnohem větší ochotou. Ale nezapomeň, Harry, tygr je nebezpečný! Drž se dál, nebo skončíš jako vycpaný exponát.
"To byl Malfoy, ne? Všiml jsem si, že jsi ho celý večer nenápadně sledoval. Je do něčeho zapletený?", vyptával se Mathias, zjevně potěšený tím, jaký má přehled. Kdybys tak věděl…
"Říká se o něm, že byl Smrtijed", dodal šeptem. Tohle Harryho trochu otravovalo. O Malfoyově Smrtijedství věděl víc, než kdokoliv jiný, ale tyhle šeptandy mu prostě vadily.
"Říká se spousta věcí, vždyť to znáš", odbyl ho mírně. "Potřeboval jsem jenom jeho svědectví a tohle byla skvělá příležitost", vysvětlil rychle a dolil jim sklenky.
"Takže, co plánujeme dál?", usmál se povzbudivě a pozvedl sklenku k přiťuknutí. Rozhodně se teď nechtěl bavit o Smrtijedech. Naštěstí Mathias na jeho výzvu hned reagoval a vzápětí se ozvalo jemné cinknutí skla.

"Mám v plánu podniknout spoustu věcí", rozhovořil se Mathias nadšeně a zasypal Harryho spoustou nápadů, co by mohli podniknout. Ten se jen trochu oklepal z toho přívalu a přidal se k plánování. Některé věci rovnou zamítnul, k některým něco přidal a u některých nápadů se rovnou zasmáli, aniž by bylo třeba dalšího komentáře. Jako jedna z nejzajímavějších možností byla návštěva mudlovského kina. Harry tam chodil rád a Mathiase už párkrát vzal sebou. Opravdu si to užívali. Teda až po tom, co mu musel snad stokrát vysvětlovat, jak to vlastně funguje. Bylo komické sledovat rodilého kouzelníka, jak žasne nad tím, že mudlové dokážou stvořit pohyblivé obrázky. A nejen to, celý příběh! A ti herci? …nepochopitelné! Harry se spokojeně zaculil a zcela proti bontónu si opřel lokty o stůl a položil si bradu do dlaní. Jednou z mála výhod celebrity je ta, že nikdo nikdy nepoukazuje na její drobné poklesky, tak proč toho nevyužít. Harrymu bylo veřejné mínění stejně už dost dlouho ukradené.

Teprve teď, když ho nerozptyloval žádný rušivý blonďatý element, začal se konečně bavit a večer s Mathiasem si opravdu užíval. Zase to tu bylo, to porozumění, spousta společných zájmů, všechno to, kvůli čemu spolu byli dřív. Znepokojivé myšlenky na Malfoye a podivné události kolem něho, odsunul stranou. Chtěl si aspoň na chvilku utrhnout chvilku klidu a zábavy. Opravdu mu s ním bylo dobře a drobné rozdíly nebyly na škodu. Zpestřovaly vztah. Jedna z mála věcí, které opravdu neměli společné, byla jejich práce. Mathias nechápal Harryho bystrozorské nasazení a on naopak nesdílel jeho zapálení pro lektvary, ale to snad nebude takový problém. Je to jen věc tolerance a oba dva byli právě na začátku. Na novém začátku.

Čas jim uběhl strašně rychle a pokud nechtěli být potupně vyhozeni úklidovou četou skřítků, bylo načase jít domů. Většina hostů už byla pryč, když zaplatili a zvedli se k odchodu. V družné náladě se vydali bok po boku ztichlou noční ulicí a tiše spolu rozmlouvali. Ještě si měli co říct, než se rozdělí na cestu domů. Každý k sobě.
Po malém, trochu trapném intermezzu s lektvarem lásky se rozhodli, že na to nebudou tlačit. Prostě to nechají přirozeně plynout.
"Můžu tě políbit na rozloučenou?", zeptal se tiše Mathias, když se zastavili na rohu ulice.
Harry se mírně usmál, s naprostou samozřejmostí přistoupil blíž k němu a chystal se k polibku. Mathias ho objal jednou rukou v pase a přitáhl si ho blíž do těsného objetí. Jejich rty už se téměř setkaly. Ale v tu chvíli se Harry zarazil. Instinkty mu napověděly, že není něco v pořádku. Nebyli tam sami.

Pokračování příště

11tčwh

29. března 2012 v 16:20 vabeni moci
"Pardon, omlouvám se", drmolil Harry a opět bleskurychle nabral rovnováhu. Bystrozorské instinkty pracovaly samy.
"Nic se nestalo, Harry", oslovil ho příjemný tichý hlas a pak dodal "Chyběl jsi mi."
"Mathiasi?"

Harry chvíli překvapením ztratil řeč. Zcela podvědomě si uvědomil, jak se těsně za ním zabouchly dveře do obchodu. Nechápal, že skoro zapomněl na ty modrozelené oči, příjemný obličej s hřejivým úsměvem a na dotek nesmírně jemné světlehnědé vlasy na ramena. Vnímal toho pohledného muže před sebou a opět chápal, proč právě on byl ta poslední kapka v poháru, který přetekl v rozhodnutí konečně se odhodlat opustit Ginny.
"Děje se něco?", zeptal se rozpačitě Mathias, pod Harryho upřeným pohledem.
"Ne, ne. Jenom … Nečekal jsem, že tě tady potkám", usmál se. Jemně se vzepřel rukama proti hrudi svého protějšku a vymanil se z jeho náručí tím, že ustoupil o krok dozadu.
Mathias mu nijak nebránil.

Harry měl nutkavý pocit, že by měl něco říct. "Nakupuješ?", zeptal se, aby řeč nestála, ale hned vědět, že to nebylo ono.
"Mám tady něco zamluveného", přiznal Mathias a bylo na něm vidět, že s snaží potlačit mírné zklamání.
"No jistě!", ťuknul se Harry do čela. "Ten hmoždíř je určitě pro tebe, že jo?" V duchu by si nejraději nakopal zadek. Merline, co to tady blábolím!?
Mladý muž jen kývnul. "Můžeme se někdy vidět? Byl bych moc rád", dodal, když zaregistroval Harryho mírné zaváhání. Harryho mile překvapilo, jak byl odhodlaný, ale byly tu nějaké důvody, proč se rozešli.

"Pořád jsem bystrozor", upozornil Harry na zjevné.
"Já vím. Trochu jsem se tehdy unáhlil, promiň."
"Chápu, ale nevím, jestli to má ještě smysl", váhal Harry. Sám se už vnitřně smířil s tím, že jejich vztah skončil.
"Dej mi ještě šanci", žadonil Mathias. "Mohli bychom se sejít? Dneska? Zvu tě na večeři."
"Fajn", povolil Harry. "Sejdeme se v šest U Černého barona, souhlasíš?" Koneckonců, proč to nezkusit. Bývalo jim spolu fajn.
"Samozřejmě!", souhlasil nadšeně Mathias. "Budu se těšit", natáhl ruku, aby se dotkl Harryho ramene. Dotyk to byl váhavý, ale jednoznačný, a Harrymu se zastesklo po chvilkách něžností.
"Tak zatím ahoj! Budu se těšit", zahlaholil nadšeně Mathias a otevřel dveře krámku, aby jimi mohl vstoupit dovnitř.
"Tak jsme domluveni", hlesl Harry a ještě chvíli zíral na dveře, které se za tím pohledným mladým mužem zavřely. Je možné, že by měl přece jenom trochu toho štěstí v lásce?

"To byl tvůj přítel?", zastihla ho otázka do zad. Otočil se a tam stál Sanders opřený o výkladní skříň. V ruce si pohazoval plátěný pytlík, zřejmě s přísadami do lektvarů, které před chvílí šel koupit.
"Čekáš tu dlouho?"
"Ani ne", přiznal, "ale rozhodně tu člověk nezažije nudu."
"Hlavně, že se všichni dobře baví", zabručel trochu Harry. "Sehnal jsi všechno, co jsi potřeboval?" Odpovědí mu bylo prosté kývnutí. "Tak to už se můžeme vrátit na ministerstvo."

V kanceláři zastihli Seana a Jasona, jak přehazují spisy na stole. "Já se na to papírování vážně vykašlu!", vrčel Jason.
"Co to tady vyvádíte?", ptal se Harry, když společně se Sandersem vstoupili do toho chaosu.
"Sean někam zašantročil jeden pergamen. Asi ho zabiju", brblal Jason.
"Určitě tady byl", bránil se s naprostým klidem Sean. Málokdy ho něco dostatečně vyvedlo z míry. "Vím, že jsem ho dával tady na stůl. Kdyby se tady v tom někdo...", významně koukl na Jasona, "nepřehraboval jako vepř, tak by se hned našel."
"No jasně! Hoď to na mě!", nakvasil se vepř.
"U Merlina", zastavil Harry další hádku v začátku, "když to tu bylo, tak se to najde."

Společně se všichni postavili kolem stolu. "Začneme tím, že ten svinčík srovnáme", zavelel a všichni čtyři si vzali část písemností a začali rovnat podle případů.
Šlo jim to docela rychle a na stole už byl víceméně přehled, když Harry vzal do ruky jeden ze smotaných pergamenů. Když se chtěl podívat, co v něm je, vypadl další. Začetl se, aby zjistil kam patří. K jeho překvapení to byl zrovna popis člověka, který byl viděn s Carolusem Cvočkem, těsně před tím, než zmizel. Muž asi ve středních letech, dlouhé blond vlasy, luxusní hábit. V Harrym by se krve nedořezal.

"No to je on!" vykřikl Jason, který mu jukl přes rameno a vytrhnul mu ho z ruky. "Máš kliku", mával tím Seanovi pod nosem.
"No vždyť jsem to říkal, ne?" Sean jenom pokrčil lhostejně rameny.
"Viděl jsi to, Harry?", Jason spokojeně urovnával spis. "Kdyby ten chlap měl ještě ozdobnou hůl, tak bych směle tvrdil, že je to Lucius Malfoy. Ten popis na něj úplně sedí, že jo?"
Harry jen kývnul hlavou. Nechtělo se mu připomínat nahlas, že Malfoyova důmyslná vycházková hůl vzala za války za své. Voldemort ji zničil a Malfoy si novou už nepořídil. Dal si předsevzetí, že se na to Malfoye při první příležitosti zeptá.

"Děje se něco, Harry?" vytrhnul ho ze zamyšlení Sean.
"Cože?" Harry byl otázkou mírně zaskočen. "Proč se ptáš?"
"No já jen, že ještě chvíli a máme tu zemětřesení. Tvoje magie", dodal, když viděl mírně nechápavý výraz svého kolegy, "všichni to cítíme."
"U Merlina! Omlouvám se!", vyhrknul a okamžitě stáhnul zpět svou magii, která se chystala vystrkovat růžky, podpořená jeho emocemi. Samozřejmě, že to nebylo jenom Malfoyem, to je jasné! To celý ten případ s rituály a navíc Mathias... Prostě moc vjemů, přesvědčoval sám sebe. Ale tohle se mu už dlouho nestalo a byl rád, že ho Sean zarazil hned v počátku.
Rozhlédl se po svých přátelích a shledal dva pobavené pohledy a jeden překvapený. Sanders.

"Mohls rovnou použít tu tvou magii a pořádně to tady všechno přerovnat", zasmál se tiše Sean.
Harry se ušklíbl. "To bychom nenašli už nic a ty to víš." Ti dva pitomci se chechtali při pohledu na nechápavého Sanderse.
"Harry, když se rozzuří", dal se do vysvětlování Jason zcela ignorujíc Harryho naštvaný pohled, "tak to tady lítá jako při tornádu. Fakt zážitek. Třeba ti to jednou předvede." Rychlým manévrem unikl Harryho rozpřáhnuté ruce.
"Nejsme v cirkuse", uzemnil ho a jedním dechem dodal, "a žádné otázky! Nemám náladu vám teď vysvětlovat, co je cirkus!"

"Říkal jsi, že máš nějaké informace k případu, Harry", připomněl mu Sanders, který zřejmě poznatek o Harryho lehce přebujelé magii už zpracoval. Oslovením a tykáním si vysloužil mírně rozhořčený pohled od Jasona. Sanders mu to oplatil zlomyslným úsměvem. Harry tuhle jejich výměnu přešel bez komentáře.
"Určitě vás všechny bude zajímat, že jsme zřejmě našli důvod, proč dochází ke ztrátám těch svícnů", začal a povyprávěl jim všechno, co zatím zjistil.
"U Merlina, jestli je to tak, čeká nás pěkný malér. Kde jsi na to kápnul?", ptal se Sean.
"Rozhodil jsem sítě a začal jsem v Bradavicích. Dost mi pomohl Snape"", přiznal část pravdy Harry. "Hermiona ještě zjišťuje, jestli tomu jde nějak zabránit. V každém případě, jestli je to opravdu tak, můžeme teď očekávat únosy a vraždy čarodějů. Ten někdo bude chtít ukrást jejich magickou sílu." Přízrak blížící se hrozby byl značně reálný a nepříjemný.

"Zatím máme jen zmizelého Cvočka", připomněl Sean.
"Ten byl ale moták, ne?", ozval se Sanders. "To znamená, že z tohohle hlediska je nepoužitelný. Neměl téměř žádnou magii, tak kdo by na něj plýtval energií."
"Jiné případy zatím hlášeny nejsou, takže zatím to nezačalo. Musíme informovat Bradáče. Nevím, jak vy, ale mě z toho naskakuje husí kůže." Jason řekl nahlas, co si všichni mysleli.
"Hned jak budu mít opis toho obřadu, tak mu to předložíme", rozhodl Harry. "Nejdřív musíme mít v ruce něco hmatatelného, aby uvěřil."
"Nejhorší je, že nevíme, kdy a kde udeří. A veřejné prohlášení by vyvolalo strašnou paniku."
"Máš pravdu, Seane, obětí se může stát naprosto kdokoli", polemizoval Harry.
"Anebo mají pro začátek políčeno na jednu konkrétní osobu", nadhodil svou myšlenku Sanders.
"Myslíte, že je v ohrožení někdo ze Starostolce nebo snad dokonce ministr?", děsil se Jason.
"To nevíme, ale bude na rozhodnutí Bradáče, koho bude informovat", ukončil úvahy Harry. "Ještě jsem se chtěl zeptat - Potentia Sincerus, říká vám to něco?" Rozhlédl se po svých kolezích, ale všichni se tvářili rozpačitě.
"Co to jako má být?", optal se Sanders.
"Mělo by to být nějaké uskupení kouzelníků. Zřejmě neškodné, ale nic o nich nevíme, takže je třeba to prověřit", odpověděl Harry. "Chtělo by to rozhodit sítě. Ale opatrně, nechceme nikoho vyplašit. Jistota je jistota."
Ostatní jen kývli na srozuměnou. Každá skupina, jejíž činnost není jasná, je podezřelá. Zvláště teď, když tápali v pomyslné tmě nevědomosti.

"Tady s tím teď bohužel nehneme, takže se vrhneme na ostatní případy. Dneska chci jít dřív domů."
Harryho prohlášení hned nastartovalo Jasona. "Copak! Máš něco konkrétního v plánu?", vtíral se. "Můžu se k tobě přidat?"
"Harry má dneska rande", usadil ho Sanders, "dělal bys křena." Zřejmě nemohl odolat, aby Jasona trochu nepozlobil. A měl úspěch. Jason na něj vrčel jako vzteklý pes, dokud ho Sean nezpacifikoval. Harry se při té scéně jenom usmíval a všeobecné frivolní vtipkování na jeho adresu radši příliš nekomentoval. Sám netušil, jak to jeho dnešní rande dopadne. Byl z toho trochu nervózní, ale nechtěl to dát najevo.
Pak se však zabral do rutinní práce a všechny starosti na chvíli zapomněl. Práce jim ve čtyřech odsýpala docela dobře a Harryho těšilo, jak Sanders dobře zapadl do jejich skupiny. Když tedy pomineme ten fakt, že s Jasonem do sebe neustále ryli. Chvílemi to bylo až komické a chvílemi to lezlo na nervy. Co naplat.

Odpoledne se Harry chystal na plánované rande. Chvíli přemýšlel jestli se nemá hodit nějak výjimečně do gala, ale nakonec usoudil, že radši zůstane sám sebou. Už takhle byl nervózní, tak proč to umocňovat nějakým nepohodlným ohozem, škrtícím u krku nebo jinde.
Když vstupoval do restaurace, už tam na něho Mathias čekal. Seděl u jednoho ze stolků oddělených od okolí zástěnou z rostlin a když spatřil Harryho vstal, aby se s ním přivítal. Harry mu podal ruku a bez dalších okolků se usadili.
"Jsem moc rád, že jsi přišel", začal Mathias a vykouzlil kolem nich intimní bariéru. Harry musel uznat, že pohled na jeho smívající se tvář, byl velmi příjemný.
"Bál jsi se, že nedorazím?", poškádlil ho trochu.
"Popravdě, po tom co jsem se choval tak trochu jako pitomec, bych se tomu ani nedivil", přiznal Mathias. "Ale mrzelo by mě to, to mi věř."
"Zapomeň na to", mávnul rukou Harry, "asi jsi měl důvod být naštvaný. Trochu se nám to vymklo, co?" následoval trochu hořký úsměv.
Mathias pokrčil rameny. "O tom jsme s tebou chtěl mluvit. Je mi líto, co se stalo. Nemohli bychom to zkusit znovu?" Napjatě čekal na Harryho reakci.

Přerušil je však příchozí číšník a tak si nejdřív objednali. Harry po vyslovení své objednávky čekal, až si objedná i Mathias a přitom využil chvilky, aby se rozhlédl po hostech restaurace. Jaké bylo jeho překvapení, když v jednom z boxů opět spatřil Malfoye. A navíc tam seděl s panem Smithem, otcem Zacharyho.
No to snad už nemůže být náhoda!
Byl tak překvapený, že ani nevnímal, jak na něho někdo mluví, dokud se Mathias nedotkl jeho ruky.
"Harry? Jsi tady?" usmíval se a sledoval směr jeho pohledu. "No jo, chtěl jsem rezervovat samostatný box, ale už byly zadané."
Harry jenom pokýval hlavou a byl rád, že nepochopil, kam vlastně kouká. Nechtěl se s ním bavit o práci a už vůbec ne o jistém…

"Tak co myslíš? Mám šanci?", připomněl tiše svou otázku Mathias.
Harry potřásl hlavou, jak se snažil vrátit do původního rozhovoru. "Od rána nad tím vlastně přemýšlím", začal. "To dnešní setkání ve mně vyvolalo spoustu vzpomínek, ale taky otázek, víš? Nejsem si jistý, jestli můžeme navázat tam, kde jsme skončili."
Ne, ne," odporoval rychle Mathias, "zapomeň na to, jak jsme skončili. Bylo to ode mne hloupé, ale cítil jsem se trochu odstrčený. Ty jsi byl dost zaměstnaný a já jsem na tvou práci dost žárlil. Vím, že to zní směšně", pokračoval, "ale nemohl jsem si pomoct. Navíc jsi byl najednou ke mně tak odtažitý."
Mathias se na chvíli odmlčel a pohrával se sklenkou, kterou otáčel mezi prsty. "Víš, tenkrát, jak jsi na dvě noci zmizel, podezříval jsem tě, že jsi byl s někým jiným. Chtěl jsem to přejít, zapomenout na to, ale ty ses najednou začal vyhýbat sexu. Málem jsem se zbláznil žárlivostí." V obličeji se mu vystřídaly různé emoce.
Harry sklopil zrak na vzorek ubrusu. Co na to říct? Zřejmě to byla pravda. Sám si to nedokázal jinak vysvětlit, protože jejich vztah byl do té doby fajn. I sex byl super. A pak najednou, jako když utne. Zase se mu vrátila myšlenka na ten sen, ale to byla další z věcí, kterou Mathiasovi vyprávět nehodlal.

"Už jsem ti několikrát vysvětloval, že si na to nepamatuju, a do dneška se to Merlinžel nezlepšilo. A tamto …", vyhnul se slovu sex, "zřejmě toho na mě bylo moc. Vždyť víš, že jsem to právě ukončil s Ginny."
Mathias si povzdechnul. "Zřejmě jsem měl vynaložit víc trpělivosti. A vidíš, jak jsem selhal. Proto bych to chtěl napravit."
Harry na to nic neřekl, protože jim právě obsluha přinesla jejich objednávku. Využil chvilky a opět mrknul směrem k Malfoyovi. Nečekal, že by slyšel jejich rozhovor. Tohle si kouzelníci umí ochránit. Spíš se snažil, podle toho jak se tváří a gestikulují, odhadnout něco… Cokoli. Pan Smith se evidentně snažil vlichotit. Pitvořil se a kroutil jako žížala na háčku. Oproti tomu Malfoy měl chladný, neproniknutelný výraz a i gesty velmi šetřil. Harryho to fascinovalo i rozčilovalo.

Na krátkou chvíli Malfoy pohlédl směrem k Harrymu a bylo naprosto jasné, že ho nemohl přehlédnout. Harry čekal nějaký náznak pozdravu, ale k jeho překvapení ho však Malfoy zcela ignoroval. Přemýšlel, co se stalo. Proč tak najednou. Byl rozčarovaný hlavně z toho, že si uvnitř uvědomil, jak mu to vadí. Nikdy by to neřekl nahlas, ale chtěl být středem pozornosti toho muže. Vzhledem k tomu, že právě seděl u stolu s někým, s kým se snažil opětovně navázat vztah, to bylo směšné. Byl na sebe naštvaný, ale potlačil to, protože obsluha se konečně poroučela a oni mohli v klidu jíst. Popřáli si dobrou chuť.

"Všiml sis, že obsluha vždycky přijde v tu nejnevhodnější dobu?", navázal opět Mathias mezi sousty na jejich rozhovor. Začínal být nervózní z toho, že Harry je neustále trochu mimo.
"Ano, zřejmě za to berou zvláštní příplatky", usmál se Harry a opět sklouzl pohledem směrem k jistému blonďatému muži. Harry, ovládej se!
Byl tady s mužem, se kterým se pokoušel obnovit vztah. Měl by se soustředit na něj.
"Na tvoji původní otázku…" Na chvíli se odmlčel a trochu ho pobavil výraz jeho přítele, o kterého se právě zřejmě pokoušela mrtvice. Tak do toho! "Souhlasím s tebou. Měli bychom to zkusit."

Výraz úlevy a nadšení, kterým ho Mathias obdaroval, byl tak výmluvný. Odložil příbor, natáhl ruku přes stůl a vřele sevřel Harryho dlaň. Jeden pohled z očí do očí, úsměv, víc si na veřejnosti nedovolili.
"Moc jsem v to doufal", přiznal Mathias a pustil Harryho ruku, aby mohl zalovit v kapse. Vyndal malou lahvičku, kterou položil na stůl. "Mám pro tebe malý dárek", zašeptal a spiklenecky mrknul.
Harry instinktivně vztáhl ruku, že lahvičku uchopí, ale v poslední chvíli se zarazil. Jeho magie najednou reagovala negativně. Jakoby mu v tom chtěla zabránit. Co se to děje? Překvapeně ucuknul.

Mathias se lehce zasmál. "Bystrozorský instinkt? Neboj se ,nechci tě otrávit. Je to jenom slabý lektvar vášně. Myslel jsem, že by nám to mohl trochu vylepšit," přiznal.
"Vím, že jsi skvělý lektvarista", usmál se Harry. "Jenom je o trochu rychlé." Musel se dostat z téhle situace, dokud nezjistí, co jeho magii vadí. "Ale určitě ho brzo využijeme", dodal smířlivě. Nechtěl Mathiase nějak urazit.
Ten se však jen trochu provinile usmál, hodil lahvičku zpět do kapsy. "Jsem hloupý, že? Ale máš ji u mne schovanou. Stačí říct." Svádivý úsměv ukončil tuhle trochu trapnou scénku a Harry viděl, že je vše v pořádku.

Co Harry neviděl, byl mrazivý pohled šedomodrých očí. Pokud si myslel, že je ignorován, byl na omylu. Kdyby pohled mohl zabíjet, válel by se tu Mathias v tratolišti krve.
Ale nic takového se nestalo a oni se spolu bavili o všem možném i nemožném, vzpomínali na minulost, opatrně se zmínili o týdnech odloučení a lehce plánovali budoucnost. Vychutnávali si skvělé jídlo a pití. Všechno bude skvělé.
Přesto všechno se Harry občas neubránil tomu, aby svůj pohled neobrátil TAM. Stále mu v hlavě ležely otázky ohledně účasti jistého pána na současných podivných událostech. A některé náhody jsou dost podezřelé, že?
Podvědomě neustále monitoroval přítomnost velectěného pana Malfoye a když se ten zvedl k odchodu, jako když do Harryho střelí.
"Omluv mě na chvíli", houkl směrem k překvapenému Mathiasovi a doslova vyskočil od stolu. Nedokázal to ovládnout.

Tak to ne, pane Malfoyi! Mám na vás spoustu otázek! Harry vyběhl na ulici v těsném závěsu za svým cílem a rozhlédl se. Byla už tma a osvětlení nade dveřmi restaurace vrhalo kruh světla, za kterým se rozkládala černočerná tma. Bylo ticho a nikoho neviděl. To už se přemístil?
Pocit zklamání byl dost otravný. Nespokojeně se ještě jednou rozhlédl a chystal se vrátit zpět ke stolu, kde na něho čekal Mathias.

"Hledáte snad mne, pane Pottere?", ozvalo se z tmavého prostoru vpravo. Hlas, který Harrymu zastavil srdce. Skoro.



Pokračování příště