1b tr

28. března 2012 v 21:25 |  vabeni moci
Francie - 6 let po válce
V luxusní kouzelnické restauraci sedí už od pohledu velmi bohatý muž a vychutnává si svou odpolední kávu při čtení pergamenů. Jeden drží v ruce a dva další před ním leží srolované na stolku. Když si k němu přisedl další muž, nebyl překvapen, zřejmě ho očekával. Sroloval pergamen a s neproniknutelným výrazem v obličeji ho pokynem ruky vyzval k řeči.

"Pane! Právě jsme dostali informaci, že celá akce právě začala a dle našeho informátora bylo horké zboží odesláno na blíže neurčenou adresu do Londýna." Muž v kápi stažené tak, aby mu nebylo vidět do obličeje se diskrétně naklání k blonďatému aristokratovi. "Požadované informace o Vámi sledované osobě máte zde", a na stolek přidal další pergamen a k němu položil drobný balíček.
"Rozumím. Tady máte domluvený obnos", řekl blondýn tichým, chladným hlasem a vložil mu do dlaně váček s penězi. Muž váček schoval do hábitu a bez dalšího slovního nebo očního kontaktu odešel.

Muž se elegantně natáhl a ze stolku zvedl malý balíček, který ihned rozbalil. Do dlaně mu vklouzla drobná průhledná lahvička se stříbrným mlžným obsahem, který se uvnitř líně převaloval. Byla to něčí vzpomínka. Chvíli na lahvičku upíral svůj zrak, jakoby chtěl už teď prokouknout, co je jejím obsahem. Pak ji pevně sevřel v pěsti a schoval do hábitu.

"Je čas se vrátit domů a obhájit své místo na slunci", ušklíbnul se pro sebe Lucius Malfoy, pokynutím hlavy přivolal číšníka, aby mu zaplatil útratu a ihned poté se přemístil na své francouzské sídlo. Je třeba zajistit poslední přípravy a dát skřítkům pokyny ke sbalení na cestu. Na cestu zpět do Británie.

Londýn - o pár týdnů později
Ráno se probudil se zvukem toho otravného budíku. Vymrštil se, aby ho ztrestal prudkým plácnutím. Má štěstí, budík otravný, přežil. Tentokrát. Dlaní si přejel po dvoudenním strništi. Zase měl ten podivný sen. Muž bez tváře, plátky růží, dýka. Přesto se tento sen nedal považovat za noční můru, nešel z něj strach. Nechápal, co to znamená, ale měl neodbytný pocit, že by to vědět měl. Roztržitě se podrbal na hrudi pod levou klíční kostí.

Povzdechl si. Nejlíp udělá, když si půjde dát sprchu a pak kotel kafe. Jo, to by bodlo. S námahou se zvedl z postele, která při tom pohybu zaskřípala stejně tak zoufale, jako se on zrovna cítil. Vydal se směrem do koupelny, kde si pustil horkou sprchu. Rychle si mýdlem vydrbal celé tělo a opláchl se. U zrcadla si vyčistil zuby, prsy rozhrábl své vrabčí hnízdo a po chvilce zvažovaní ještě použil holící kouzlo, aby nevypadal tak zpustle. Dneska musí do práce a šéf je vždycky nabručený, když jeho podřízení nevypadají jako ze škatulky. Jakoby na tom záleželo, ale musel uznat, že se cítí o mnoho lépe. Asi na tom něco bylo.

Harryho šéf, Theofil Bradáč, nastoupil na místo šéfa bystrozorů, když Pastorka zvolili ministrem a také byl jeden z mála starších bystrozorů, který přežil poslední bitvu. Byl dostatečně zkušený a schopný, aby je vedl a Pastorek ho velmi důrazně doporučil. Zřejmě proto, aby zabránil kacířským hlasům, které na toto místo chtěly hrdinu Pottera. Harry to nebral osobně, protože moc dobře věděl, že na takové místo nestačí mít jenom jeho nehorázné štěstí. Žádné vedoucí místo nechtěl. Nikdy.

Harry se cestou z koupelny do kuchyně navlékl do trika a riflí. Spodním prádlem se nezabýval, žádné nenosil. Teď, když už neměl nic společného s Dursleyovými, si užíval svých vydělaných peněz i tím, že si dopřával kvalitního a hlavně perfektně padnoucího oblečení. Po těch letech vytahaných a obnošených hadrů po bratránkovi není divu, že si dopřával. Ale stále si liboval v mudlovském stylu oblíkání. Vyhovovalo mu a tak nějak k němu patřilo. Chvíli se přehraboval v šuplíku, než našel dvě stejné ponožky. "Za chvíli skončím jako starý mládenec", zasmál se sám sobě v duchu, když si je natahoval a soukal se do bot.

V kuchyni postavil vodu na kafe a mezitím si připravil tousty se sýrem. Zalil kávu v hrnku a připravenou snídani si pak odnesl ke stolku u okna, kde hodlal při jídle číst noviny. Zatímco listoval v novinách a hledal články, které by ho zajímaly, venku zatím stoupalo slunce a příjemně okny prohřívalo místnost. Nasál vůni kávy a usrknul si, pak schroupal poslední toust. Spokojeně se protáhl. Tenhle ranní rituál měl moc rád, ale občas se mu zastesklo po snídaních v Bradavicích, kdy seděli u stolu všichni jeho přátelé a ládovali se v družné náladě. Teď bydlel sám a někdy ho to vážně štvalo. Měl by si konečně najít partnera. To se však snadno řekne, ale hůř udělá. Většina lidí neměla odvahu si začít s Vyvoleným (to slovo nenáviděl), nebo naopak chtěli pouze jeho pomyslný skalp na svém opasku úspěchů. Bylo to otravné. V poslední době potkal pár zajímavých mužů, ale nikdy z toho nic nebylo. Vždycky na poslední chvíli vycouvali. Připadal si jakoby měl cejch.

Občas uvažoval nad tím, jestli ho Ginny nějak neproklela, když se s ní rozešel. Ale nakonec to vždy zavrhl. Stalo se to asi před pěti týdny. Rozešli se jako přátelé, protože Harry si konečně ujasnil svou orientaci a ona to naštěstí pochopila. Teda až potom, co nejdřív křičela, pak brečela a nakonec ho zahrnula výčitkami. Stejně už nějakou dobu tušila, že něco není tak, jak má být. Sama prohlásila, že je to lepší, než kdyby jí zahýbal s jinou. Vážně vtipné. Tehdy Harry pochopil, že ženským definitivně nikdy neporozumí a šel ten rozchod trochu spláchnout. Jinou věcí pak bylo, že se probral až za dva dny s pořádnou kocovinou, bolestmi hlavy a absolutním oknem. Vůbec neví, kde byl a co dělal. Naposledy si pamatuje, že šel na chvíli na vzduch, protože tam bylo jaksi přeweasleyováno. Vážně jim nechtěl pořád dokola vysvětlovat, že to s Ginny prostě nevyšlo. A to nemluvě o žertících na jeho orientaci, které si jeho kamarádi prostě nemohli odpustit. Byl rád, že to vzali tak v pohodě. A pak nic. Prázdno. Tohle se mu nikdy předtím nestalo. Zajímavé.

Nakonec nechal rozumování, hůlkou uklidil nádobí od snídaně, hodil na sebe hábit a letaxem se přesunul na ministerstvo. Spěchal na oddělení bystrozorů, kde se pozdravil s Ronem, kterému právě končila noční služba.
"Dělo se v noci něco zajímavého?" zeptal se kamaráda.
"Jo. V noci jsme měli podezřelý výbuch v Malém Visánku, při kterém přišla o život jedna osoba. To místo je choulostivé, však víš. Šli jsme to tam obhlídnout, ale zjistili jsme, že šlo jen o nešťastnou náhodu. Vybuchlý kotlík při výrobě nestabilního lektvaru. Fakt smůla. Žádné zavinění cizí osoby jsme nepotvrdili, ale do teď jsem kvůli tomu papíroval".
"Když si vzpomenu na ty naše výkony při lektvarech, jde mi z toho mráz po zádech", odtušil Harry a Ron se neubránil úsměvu. "Jo, občas se divím, že nás Snape vůbec pouštěl do učebny a nezahlušil nás sám."
"Řekl bych, že k tomu neměl daleko", přidal se s úsměvem Harry. Jen vážnost situace zabránila tomu, aby se nerozchechtali. Po tom všem už dokázali vzpomínat na profesora lektvarů bez zášti a nenávisti.

"A co ty? Pořád si hraješ s tím svícnem?" posmíval se mu zrzek.
"Ani mi nemluv!" durdil se. "Nemám se čeho chytit!! Pitomá záležitost. A vůbec, co dělá Hermiona? Dlouho jsem ji tu neviděl. Je všechno v pořádku?", staral se Harry o svou kamarádku z dětství.
"Kámo! To ti musím říct! Chtěli jsme ti to říct při lepší příležitosti, ale pořád se nějak nemůžeme všichni tři sejít."
"Mám se začít bát?", dělal Harry vyděšeného, ale moc dobře viděl, že Ron je příliš nadšený, než aby se dělo něco opravdu zlého.
"Hermiona teď dělá v kartotéce. Nechala se přeložit. Do terénu už nechodí, víš?" blábolil Ron a Harry trpělivě čekal, kdy dojde k jádru věci.
"A ... ?" Zvednuté obočí.
Ron se začervenal jako pivoňka. "Hermiona totiž ... vlastně my ... Ona mě zabije, že jsme ti to řekl bez ní!"
"Rone! Já tě zabiju, jestli hned nevyklopíš, o co jde!", pohrozil Harry.
Zrzek se zhluboka nadechnul a vyhrkl: "Myčkámedítě!"
"Cože?! Doufám, že to není žádná vážná nemoc?", zhrozil se naoko Harry a dusil v sobě smích.
"Co?", nechápavě zíral Ron. Ale to už Harry vybuchnul do hurónského smíchu.
"Blahopřeju!" poplácal kamaráda po rameni a ten pochopil.
"Ty jsi vůl!" Teď už se smáli spolu.
"Tak ty budeš táta! To je úžasné, moc vám to přeju. Pozdravuj ode mě Mionu a vyřiď jí, že se brzy stavím. Pošlu sovu a domluvíme se."
"Jasně, kámo. Vyřídím a měj se! Já padám domů, potřebuju se vyspat." Ron na něho ještě s úsměvem mávnul a zmizel ve dveřích.

Harry se pustil do papírů na svém stole a ještě dlouho se pro sebe usmíval. Opravdu byl za ně rád. Další Weasley. Přitom si vzpomněl na svého malého kmotřence Teddyho. V pátek se chystal za ním a už měl pro něho naplánovaný malý dáreček k narozeninám. Teď se ale musí zahrabat do práce, která není zrovna to, co si původně o své práci představoval. Kouzelnický svět se po válce opět vrátil do starých kolejí a přeživší Smrtijedi a jejich přívrženci buď seděli v Azkabanu, nebo činili pokání jiným způsobem. Záleželo na velikosti vlastního provinění. Vlastně byl většinou klid a bystrozorská práce jaksi ztratila na nebezpečnosti a atraktivitě. Převážně honili zlodějíčky a překupníky. Občas měli hlášenou nepovolenou magii v mudlovském světe, ale většinou to nebylo nic nebezpečného. Což by vlastně mělo být jenom dobře, ale říkejte to svému dobrodružnému já.

V kanceláři byl právě teď sám. Jeho nejbližší kolegové byli na nějakých pochůzkách a tak měl klid na práci. Ne, že by ho normálně nějak rušili. Jeho stálí spolupracovníci byli dva. Jason Brick byl takový smíšek a pořád s ním flirtoval, a i když to byl docela pohledný světlovlasý mládenec, Harry ho bral jen jako kamaráda a občas, když jeho dotírání překračovalo únosnou míru, ho v legraci odpálkoval do patřičných mezí. Jason potom druhý den přinesl na usmířenou nějakou sladkost a Harry měl sladkosti moc rád. Naopak Sean Flitwick, jeho druhý kolega, vysoký, tmavovlasý, po mudlovsku ostříhaný na ježka, byl velmi tichý a vážný. Někdy až moc. Občas Harryho překvapil tím, jak na něho bez hnutí zíral, ale Sean ho vždycky s úsměvem odbyl, že jenom čumí do blba. Jak lichotivé. Nicméně žádnou legraci nepokazil, takže se jim spolupracovalo dobře a navzájem si věřili. To bylo při jejich práci to nejdůležitější.

Harry se opět vrátil k případu ukradeného stříbrného svícnu. Ze zápisu vyplývalo, že ta rodina si svícnu velmi cenila jako dědictví po předcích, ale ať to Harry probíral z jakéhokoliv úhlu, nepřišel na to, čím mohl být ten svícen zajímavý pro zloděje. Sice byl stříbrný, ale stříbro nebylo zase tak cenné. Zvlášť, když v domě poškozených bylo mnoho cennějších věcí, které by se daly snadno zpeněžit. Podivné. Neexistovaly pořádné stopy, ze kterých by se dalo něco pořádného zjistit. Ještě divnější na tom bylo, že při krádeži nebyla použita téměř žádná magie a celé to bylo provedeno skoro po mudlovsku. Ale mudlové to být nemohli, protože dům byl chráněn standardními kouzly, které mudlové nepřekonají. Vážně podivné. Vypadá to, že nakonec bude muset případ odložit ad acta. Aspoň do té doby, než čapnou nějakého překupníka s horkým zbožím. Ale takový postup neměl rád a celá ta záležitost mu neseděla.

Pročítal si zápis o krádeži, popis ukradeného svícnu a něco mu pořád našeptávalo, že je v tom něco víc. Za ty roky se už naučil poslouchat svůj šestý smysl. Vzpomněl si Mionu v kartotéce na napadlo ho, jestli by nebyl v záznamech podobný případ. Povzdechl si, vyndal požadovaný formulář a vyplnil ho. Pergamen pak poslal tradiční "vzdušnou cestou", jak to tak na ministerstvu funguje.

Najednou se rozletěly dveře a do nich vtrhnul Jason v patách se Seanem.
"Harry, lásko moje", vrkal Jason, "ukončili jsme šetření a přišli jsme tě vyzvednout. Jde se na oběd!"
Harry záměrně přeslechnul tu část za jeho jménem a jenom zvednul obočí. "To už je tolik hodin? Trochu jsem se tu do toho zahrabal."
"No tak se zas vyhrabej, jinak s Jasonem nevydržíme", odtušil Sean a pohledem zdrtil Jasona, který hned ochotně navrhoval, že by s vyhrabáváním mohl poct.
Harry se tomu smál. Tohle kočkování je tu na denním pořádku. "Kam půjdem? Do Děravého kotle?"
"To radši ne! Slyšel jsem, že Tom má dneska špatný den a jídlo podle toho taky vypadá. Ta jeho hrachovka je dneska nějak útočnější než jindy", prohlásil s vážnou tváří Sean a všichni vybuchli smíchy. Tedy Sean se jenom tiše usmíval.
"Tak půjdem do Příčné k Černému baronovi. Šup, šup, Harry! Nezdržuj!", pobízel Jason, popadl Harryho za rukáv a táhl ho ke dveřím. Ten sotva stihnul popadnout hábit a společně se vydali do hlavní haly, aby se přemístili krbem.

Pokračování příště

************************************************

Poznámka autorky: Malý Visánek je rodiště Lorda Voldemorta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama