wwwweeeeee

13. března 2012 v 20:40
Epilog



Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí.



Lehce jsem se protáhl, ale oči jsem ještě neotevřel. Nechtělo se mi z vyhřáté postele. Ale něco mě přece jenom dokázalo plně vzbudit. V té velké posteli jsem ležel sám. Otevřel jsem oči a zamžoural do pološera naší společné ložnice. Nikde nikdo.

"Severusi?" zavolal jsem tiše, ale nikdo se neozval. Zamračil jsem se a pak pomalu vstal. Přehodil jsem přes sebe župan a vydal se na průzkum bytu. Ale nemusel jsem hledat dlouho.

Otevřel jsem dveře do koupelny a tam ho našel. Seděl na zemi a opíral se o komodu. Byl ještě bledší než před týdnem.

"Severusi?" oslovil jsem ho a pak k němu přešel. "Zase je ti špatně?" Podíval se na mě a jen přikývl. Přisedl jsem si k němu a dotkl se jeho ramene.

"Tohle se mi už dlouho nelíbí. Měl bys zajít na ošetřovnu, Poppy ti pomůže a hlavně zjistí, co se děje!" snažil jsem se mu domluvit. Zase! Ale je tak… tak moc snapeovský, že si s tím už opravdu nevím rady. Celý týden se cítí takhle špatně a nechce s tím nic dělat. Lektvary nepomáhají, právě naopak. Ještě víc to zhoršují.

"Nikam nejdu, Pottere!" štěkl na mě a prudce se postavil. A to dělat neměl. Taktak jsem ho zachytil, aby sebou nešvihl o zem.

"Snažím se ti pomoct a tohle tvé chování je hrozné! Co když je to něco vážného?" Pomohl jsem mu zpět do ložnice. Posadil se na postel a složil hlavu do dlaní.

"Tati?" ozvalo se ode dveří. Vzhlédl jsem a usmál se na ospalou tvářičku našeho syna. "Děje se něco?" ptal se hned ustaraně.

"Ne, jen Severus je nemocný a jdeme na ošetřovnu," schválně jsem to tak řekl, aby to Severus bral jako holý fakt.

"Co je tátovi? Není to vážné?" jeho hlas zněl opravdu ustaraně.

"Nic mi není!" oponoval Severus, ale já v tomhle budu neoblomný. Může sice jít o obyčejnou chřipku, ale taky to může být něco horšího!

"To vidím! Prostě na tu ošetřovnu půjdeš, nebo tě tam odnesu v zubech a ty víš, že to dokážu!" Snažil jsem se nahodit svůj nejautoritativnější výraz. Ale moc to nepomohlo.

"Tati?" Sev k němu přistoupil a pak ho objal. "Tatínku, já nechci, abys byl nemocný! Mám dnes narozeniny a ty taky! Prosím pojď na ošetřovnu, tatínku…"

Zašklebil jsem se. Takhle vydírat já nemůžu a teď s jistotou vím, do jaké koleje Sev půjde, určitě do Zmijozelu. Takhle vychytralý je snad už od narození!

Severus si povzdechl a myslím, že rezignoval. Ale možná taky ne. Střelil po mně naštvaným pohledem, který hned vystřídala bolestná grimasa. A dost! Tady končí legrace! Prostě ho na tu ošetřovnu třeba dokopu!

A taky se mi to podařilo. Teď sedel na lůžku na kraji místnosti a všichni tři jsme čekali na příchod Poppy. Měla nějaké problémy s dalšími pacienty na druhé straně.

"Není to tak vážné!" protestoval Severus. Podíval jsem se na něj. Posadil jsem se vedle něj. Políbil ho.

"Nemusí to být nic vážného, ale může. Prosím… je to jen normální vyšetření. Když to nechceš udělat pro sebe, tak aspoň pro nás," usmál jsem se na něj. Sev hupsnul na postel a uvelebil se u Severuse. Musel jsem se začít smát. Ten pohled byl prostě úžasný. Tak uvolněný a rodinný.

"Vím, že sis takhle narozeniny nepředstavovat, Seve, ale neboj do večera je ještě času dost," řekl jsem něžně a pohladil syna po usměvavé tvářičce.

"To nic, tati. Víš, narozeniny nejsou nic extra… Je to jen svátek a nezáleží na tom, kdy se slaví," mávnul nad tím rukou. Cítil jsem to zvláštní teplo uvnitř sebe. Jsou si opravdu tak moc podobní. A navíc tenhle den… Měl být dokonalý, ale jak moc dobře vím, Severus narozeniny málokdy slaví, jestli někdy vůbec. A můj syn? Náš syn… Ten je na tom podobně. Oslava se může přesunout, v tom problém nevidím. Hlavně, že bude vše v pořádku.

Z úvah mě vytrhl rázný příchod ošetřovatelky. Podívala se na Severuse a pak se jen usmála. Já se musel zamračit. Věděla něco, co já ne?

"Vy víte, co mu je?" zeptal jsem se ihned.

"Ale samozřejmě, drahoušku. Už tady mám pátý případ."

"A?"

"Nejde o nic špatného, ale Weasleyova dvojčata vymyslela další ze svých úžasných lektvarů… Přičarovali je do kotlíkových koláčků…"

"To mě jako otrávili? Mě?!" začal se vztekat Severus a snažil se vstát. Ale zastavil jsem ho. Jen jsem mu položil ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Naštvaně se opřel o polštář a něco si zabručel pod vousy.

Já moc dobře věděl, že zaměstnat Freda a George bude mít nedozírné následky, ale v lektvarech jsou fakt excelentní. I když mají mít na starost hodiny létání a ne zrovna to, čemu se věnují.

"Nemusíš se bát, není to nic vážného. Jen si vezmeš…" odmlčela se a vytáhla z kapsy malou lahvičku, "tenhle protijed a vše bude v pořádku," usmála se na něj mile a lahvičku mu podala.

"Až se mi ti dva dostanou pod ruku…"

"Ale no tak, Severusi! Není to nic vážného! Už jsem si myslel, že jsi taky těhotný…" zarazil jsem se. Tohle jsem zrovna takhle říct nechtěl a asi neměl…

"Ale vím, že to není možné… protože… víš…" proč se na mě tak dívají! Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. Někdo tu použil ohřívací kouzlo?

"Ty jsi?" byl to jen tichý šepot, ale moc dobře jsem tuhle otázku slyšel.

"No…" snažil jsem se usmát. "Opravdu jsem ti to neříkal?" snažil jsem se nějak zachránit situaci.

"Kdybych to věděl, neptal bych se," řekl, ale v jeho hlase nebyla žádná jízlivost. Jen starost, u něj tak zvláštní. Sklonil jsem hlavu. Cítil jsem, jak mi z očí stéká jedna slza.

"Harry…" tichý povzdech. Pak jsem ucítil jeho ruce na své tváři. Zvedl mi hlavu a donutil mě podívat se mu do tváře. Další slzy se spustily automaticky.

Přivinul si mě k sobě. A já věděl, že je všechno v pořádku. Opravdu všechno… Větší důkaz lásky snad ani neexistuje. Já byl šťastný a teď o to víc, když vím, že o nás opravdu stojí. Jsme rodina. Rodina, kterou jsem já jako dítě neměl. Kterou jsem odepřel svému prvnímu synovi. Ale poučil jsem se z vlastních chyb. A už je nehodlám opakovat. Nikdy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama