Prosinec 2012

jednadvacítka

29. prosince 2012 v 21:47 ZPS
Farid se náhle posadil. Zdály se mu strašlivé zmatené sny o tom, že je lovený, pronásledovaný a štvaný něčím slizkým a zlověstným.

Pán ho pozoroval tmavýma temnýma očima. Fascinovaly Farida svými uhlovými temnými hloubkami. Někteří lidé si myslí, že černá je děsivá. Farid si to také myslíval, ale od té doby, co pán vstoupil do jeho života, našel v černé útěchu, alespoň v černé pánových očí. Usmál se a řekl:

"Dobrré rráno, páne, jak vám může tén…"

Pán přitiskl svůj prst na Faridovy rty a řekl tím zvláštním hlasem, tím, jenž utěšil Farida nade vše ostatní:

"Ššš, ne, miláčku, ne, už nikdy, znova ne." Pán měl slzy v očích, Farid natáhl ruku a setřel je z koutku pánova oka.

Chtěl něco říct, ale pán ho jemně utišil.

"Moc se omlouvám, Faride, je mi to moc líto, můj milý," pán ho hladil po tváři a Farid nedokázal pochopit, proč je rozrušený. Nakonec usoudil, že ten Black měl pravdu, že je Farid špinavý? Jeho strach se mu musel zračit ve tváři, protože ho pán objal, pevně ho držel a šeptal slova útěchy:

"Můžeš mi odpustit minulou noc, milý? Ležel jsem tu a celé hodiny o tom přemýšlel. Netuším, co mě přimělo se k tobě takto chovat. Asi přicházím o rozum! Využívám tě a zacházím s tebou jako s otrokem, neberu ohled na tebe a na tvé potěšení. Odpustíš mi, milý, prosím?"

Farid ve skutečnosti nechápal, o čem to pán mluví. Slovům rozuměl, tím to nebylo, jen prostě nedokázal pochopit, proč se mu pán omlouvá. Ostatně je otrok, sex je tím, proč je. A byl tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout. A pán se k Faridovi choval jemně a vlídně, nikdy dříve se mu nedostalo takové laskavosti.

Proto se pokusil toto říct pánovi. Občas se zadrhl o slova, když říkal, jak moc miluje svého pána, jak je k němu hodný a něžný. Pak začal vyjmenovávat věci, které pán nedělal, což ho činilo tak laskavým. Jenže tohle patrně věci zhoršilo a pán teď nekontrolovatelně plakal, skrápěl Farida slzami, z čehož byl Farid zcela v rozpacích. Opravdu nedokázal pochopit, proč je pán tolik rozrušený. Napadlo ho, že by mohl pro někoho dojít, aby pánovi pomohl, snad pro Hermionu nebo Albuse Šedovouse? Takto ho však nemohl nechat, proto se snažil napodobit to, co mu dělal pán, když plakal. Uklidňoval pána, hladil jeho vlasy a broukal píseň, kterou mu pán zpíval.

Farid měl příjemný tenorový hlas. Možná, kdyby byl jeho život jiný, zpíval by ve sboru nebo ve skupině, ale na hradu moc hudby neslyšel, Jusuf ji opravdu neměl rád. Miloval však tuto pánovu píseň.

"Sweet and low, sweet and low*…" dál jen broukal, poněvadž zapomněl slova a muselo to být v pořádku, protože pán přestal plakat a jen ho zase držel a poslouchal.

Když píseň dozpíval, Severus se zpříma posadil a vzal Faridovu tvář do dlaní.

"Faride, ty máš právo říci ne, odmítnout mě, říci mi, abych odprejsknul! Minulou noc jsi byl vyčerpaný, hodně rozrušený a já jsem tě jen využil pro své vlastní uspokojení a vůbec jsem na tebe nebral ohledy. Copak nechápeš, že je to špatné?"

"Ále páne, vy mě vlastníte, ste můj pán, nemůžu vás odmítnout."

"Ty můžeš, Faride, nebudu se zlobit, slibuji. Prostě není správné, že ti říkám, co máš dělat, chtít tě takto ovládat a označovat si tě."

"Ále páne, nemůžu tómu zabrránit!"

"Ano, Faride, můžeš, vím, jaké je to být ovládaný někým jiným," ukázal na znamení na své paži, jemuž se Farid vždy instinktivně vyhýbal. "Když jsem tě vzal od Jusufa, slíbil jsem si, že se k tobě nebudu chovat jako on, a přesto," jeho hlas byl v té chvíli nakřáplý, "jsem tě využíval na sex, bez ohledu na to, zda je ti to příjemné. Copak nechápeš, jak je to špatné?"

Farid nemohl, takovéto bylo vždy, proto odpověděl jen jediným slovem:

"Ne?"

"Musíme ukončit tuto záležitost s otroctvím. Neopustím tě, nikdy, rozumíš?"

Farid začínal být zoufalý. Copak ho pán chce prodat? Darovat ho? Zabít ho? Pokud Farid věděl, toto byly jediné způsoby, jak zlomit pouto. Nezlobil by se pán, kdyby se na to zeptal? Farid sebral odvahu a zeptal se:

"Páne, nechcéte mě, už ne, chcéte mě prrodat, dát mě někomu jinému?"

"Ne! Nikdy!"

Farid nedokázal říct poslední možnost "zabít mě". Místo toho svraštil čelo a začal si zuby skousávat spodní ret. Pán se usmál a políbil ho.

"Neměj strach, můj milý, jen si přeji, abys už nebyl otrok, a pořád si přeji, abys byl můj! Stále tě miluji."

Farid si uvědomil, že jeho pán neví o poutu, možná ho ani nevidí, ale mohl ho cítit, kdyby to zkusil, a ovlivnilo by jeho jednání. Byl však mnohem vlídnější než pán Jusuf, nebo ostatně Faridův strýc a to neexistovalo žádné kouzlo spojené s chováním strýce Vernona.

Podle nich je jeho magie silná, možná ostatní kouzelníci neviděli to spojení jako on. Proto si mysleli, že neexistuje? Farid si říkal, že možná toto je důvod, proč se pán cítí tak provinile, protože si myslí, že žádné pouto není?

Farid věděl, že jeho angličtina ještě není natolik dobrá, aby vše vysvětlil pánovi, proto se rozhodl, že mu to ukáže.

Natáhl se a přiložil dlaň na pánovu líci, pomačkanou od spánku. Farid si nemohl pomoci a pohladil ji lehce palcem. Už neměl strach, poněvadž mu pán umožnil takovou svobodu a Farid si přál, aby mohl pánovi dát najevo, kolik tato volnost pro něj znamená.

Pán na něj hleděl, v jeho očích byla velká bolest a vina. Farid věděl, že si pán nezaslouží něco takového cítit; od chvíle kdy si vzal Farida, bránil se naléhání pouta, jak Farid věděl od samého začátku. Jusuf měl nad ním tutéž moc, měl jeho život doslova ve svých rukou, ale Farid mu nepodlehl, ne takhle, jako pánovi.

"To není váše vina, páne, to pouto. Podívejte se."

Usilovně se soustředil, aby magické spojení bylo pro pána jasnější. A znenadání ho Severus spatřil a zalapal po dechu:

"Ó Merline!"

Magický řetěz, jenž je oba spojoval, se zlatil ve světle ohně, jakmile ho Farid zhmotnil, a ukázal pánovi, že je pouto opravdu skutečné. Natahovalo se, bylo-li to třeba, ale nemohlo být nikdy zlomeno. Farid se nemohl svému pánovi vzpírat, ne tomuto, ne jako se vzpíral Jusufovi. Jusufův řetěz vedl od jeho ruky k Faridovu břichu k Solar plexu, ale Severusův řetěz byl ovinut kolem jeho srdce, což znamenalo, že mu dal svou lásku, a proto slíbil úplnou a naprostou oddanost a poslušnost, v tomto i dalších životech, tomuto jedinému muži. Byl doopravdy zotročený, navždy.

Severus měl vytřeštěné oči a snažil se promluvit, ale bylo to, jako by nedokázal zformulovat slova. Farid se málem rozesmál, protože mu nebylo moc rozumět, jako občas Faridovi, ale jak věděl, tohle bylo příliš vážné, poněvadž tímto pána rozrušil. Musel však znát pravdu, plnou pravdu, že je pán, ale zatím nevypadal, že to pochopil, proto mu Farid řekl:

"Řetěz je magické pouto," vzal pánovu pravou ruku do své a lehce ji stiskl, "od pánovy rruky k Faridovu srrdci. Pán může rruku stisknout a chtít mě mrrtvého a já zemřu. Pán mě vlastní, jsem váš, patřím pánovi navždy."

Pán kroutil hlavou.

"Ne! Kdepak, můj milý!" Tvářil se zděšeně, a Faridovi bylo úzko, snažil se věci zlepšit, ale pouze je zhoršil.

"Prromiňte?"

Pán se poté na něj podíval, upřeně hleděl do jeho očí: "Opravdu tě vlastním?" Farid přikývl. "To pouto mě nutí, abych tě toužil mít?" Farid znovu přikývl. Pán se teď díval za něj, zahloubán v myšlenkách. "Někdy jsem ho cítil, je to jako nutkání. Minulou noc to bylo, jako bych musel uplatnit své vlastnictví, protože tehdy jsme byli ohrožení."

Pán chvíli seděl tiše a díval se na řetěz, třebaže jeho viditelnost pomalu slábla.

"Faride, lze to pouto zrušit?"

"Áno, můžete mě prrodat, darrovat, nebo mě zabít."

"A co pak?"

Farid si zoufal, proč to pán potřebuje vědět?

"Nový pán si músí na mě uplatnit nárrok, stejně jako vy."

Pánovy oči se opět naplnily hrůzou: "Ne, nedovolím, aby se to stalo!"

Pak se náhle v jeho hlasu objevila panika: "Ale Faride, co se stane, když tě nikomu nedám a zemřu?"

"Pák také zemřu, páne."

Ocitl se drcen na pánově hrudi, jenž mu zase hladil vlasy, a mumlal téměř šeptem:

"Nenenenenenenenenene."

Pak znovu promluvil:

"Tomu nevěřím, Faride, nechci tomu věřit, musí existovat jiný způsob. Slibuji ti, i kdyby mi to mělo trvat do konce mého života, přijdu na nějaký způsob. Jednou, můj milý, můj nejdražší, budeš volný."




* Pozn. překl.: takto začíná ukolébavka, kterou napsal známý anglický básník Alfred Lord Tennyson (1809 - 1892). Najdete ji v díle z roku 1847 The Princess; A Medley (Princezna; Směs), které v roce 1924 přeložil Dr. František Krsek.

Jednu z mnoha verzí této ukolébavky si můžete poslechnout ZDE a níže jsou její slova:

Sweet and low, sweet and low, ~ Sladce duj, zticha duj,
Wind of the western sea, ~ větře západní,
Low, low, breathe and blow, ~ duj, duj vánek tvůj,
Wind of the western sea! ~ větře západní!
Over the rolling waters go, ~ Nad valem vln dej v pout se svůj,
Come from the dying moon, and blow, ~ od mroucí luny přijď a duj,
Blow him again to me, ~ s ním mi přilétni,
While my little one, while my pretty one sleeps. ~ když můj malounký, když můj hezounký spí!

Sleep and rest, sleep and rest, ~ Spi a lež, spi a lež,
Father will come to you soon; ~ brzo otec přijde ti;
Rest, rest, on mother's breast, ~ lež, lež, s matkou jseš,
Father will come to you soon; ~ však on otec přijde ti!
Father will come to his babe in the nest, ~ Otec k dítka lůžku přijde též
Silver sails all out of the west, ~ a v stříbru luny stříbro, jež
Under the silver moon; ~ má západ, pošle ti.
Sleep my little one, sleep my pretty one, sleep. ~ Spi, můj malounký, spi, můj hezounký, spi!

dvacítka

29. prosince 2012 v 21:46 ZPS
Přišlo mu to jako ta nejdelší cesta, jakou kdy šel. Byl silný muž, víc jak šest stop vysoký, měl široká ramena a hodně výdrže. Farid naopak sotva dosahoval pěti stop a šesti palců a vážil o dost méně, než by měl na svou výšku, proto nést Farida nebyl nejmenší problém. Problém byla ta dálka a skutečnost, že skoro každé dítě ve škole se muselo na chvíli zastavit a civět na ně. Jen kvůli tomu, že je Severus Snape a báli se jeho jazyku a jeho hněvu, se na nic neptali, i když v jejich očích viděl zvědavost. Severus si byl jistý, že kdyby Farida neochraňoval, pak by ho teď jistě zavalili otázkami.

Další a další skupinky dětí se zastavovaly a s vykulenýma očima se na ně dívaly, když je míjeli; a po celou tu dobu měl Farid hlavu zabořenou v ohbí pánova krku a chvěl se. Jestli to bylo strachem, chladem nebo vyčerpáním, to Severus nepoznal. Toužil Farida vzít do své postele, svléknout ho, prohlédnout a opět ho mít. Přemýšlel, je-li to poutem, díky němuž se cítil vůči chlapci tak ochranitelský a tak citlivý. Poutem, jehož existencí si nebyl jistý.

Ale mohou to zkoumat, že ano? Albus, Lupin a Black. Mohli by zjistit, zda ho můžou zlomit nebo převést vlastnictví na někoho z nich? Black by se s ním soudil ve snaze si vynutit rozhodnutí v této záležitosti a myšlenka na Farida v jeho rukou vyvolala v Severusovi touhu se otočit a jít toho parchanta umlátit! Jen před několika dny Farid stál ve Velké síni a beze strachu a studu z toho, kým je, se představil Nebelvírským. Nyní tentýž statečný hoch hanbou schovával hlavu, poněvadž se považoval za špinavého a cítil se zodpovědným za to, co musel dělat, a ten strašlivý střet s Nottem mu jen přitížil.

Severus si hluboce povzdechl a Farid jen zesílil své sevření a chvěl se ještě víc. Konečně došel ke dveřím do svých komnat, a protože se dnes událo tolik věcí, ani ho nakonec nepřekvapilo, když spatřil malou delegaci Nebelvírů a Draca Malfoye, jež seděli před nimi. Postavili se, když se přiblížil a sledovali jeho příchod.

"Dobré odpoledne," řekl. "Co pro vás mohu udělat?"

"Prosím, pane, můžeme vidět Farida?" Hermiona, jak se zdálo, je mluvčí této zvláštní skupiny.

Farid zavrtěl hlavou, zřejmě nechtěl nikoho vidět, možná už nikdy. Severus však tento pocit znal, párkrát byl sám, když byl teenager, a bylo dost zajímavé, že tehdy do toho byl také obvykle zapojen Potter. Přikývl a nevšímal si slabounkého zakňourání od Farida, zašeptal heslo a uvedl je do svých komnat.

Farid se ho teď pevně držel a Severus se musel obrnit, i když to bylo těžké.

"Ne, Faride," řekl. "Jsou zde tví přátelé a chtějí tě vidět, promluv si s nimi!"

Farid ztuhl.

Pak se pustil Severusova krku.

"Áno, páne."

Severus slyšel ostatní zalapat po dechu, když to vyslovil a spustil Farida na zem.

Farid, jak se zdálo, netušil, co si počít. Bylo zjevné, že nechtěl neuposlechnout svého pána, ale také bylo očividné, že je rozrušený, když se zajímal o to, co si o něm tyto děti myslí? Jeho ruce se zatínaly a rozevíraly, hlavu měl sklopenou a chvěl se ještě silněji.

"Ach, Faride!" řekla Hermiona smutně, přešla k němu a pevně ho objala. Farid se zatvářil zděšeně a jeho oči se střetly s těmi Severusovými, když žádal o svolení, jakmile však Severus kývl a usmál se na něj, Farid se konečně uvolnil. Severus to viděl v rysech jeho těla a uvolněné tváři; byl sotva o palec vyšší než Hermiona, takže si mohl položit hlavu na její rameno, aniž se musel postavit na špičky nebo se natáhnout. Na několik okamžiků tak stáli, a pak Hermiona řekla:

"Chudáčku Faride, chudáčku, chudáčku," tohle stačilo k tomu, aby se otevřela stavidla a Farid se konečně srdceryvně rozplakal. Plakal kvůli ukradenému dětství, kvůli bolesti a ponížení, jež musel v životě vytrpět, kvůli napětí posledních pár týdnů a kvůli duši drcené rozpaky, jež mu Black vnutil. O tom všem Severus věděl, cítil to; pocity, jež k němu Farid posílal, byly skoro hmatatelné, nejspíše díky poutu. Přemýšlel o tom, kolik lidí takto Farida drželo, aniž vyžadovali něco na oplátku, pouze mu nabídli útěchu. Náhle si provinile uvědomil, že to bylo pravděpodobně zoufale málo.

Mnohem později seděl Severus v sešlém křesle, jež stálo u krbu v jeho ložnici. Často zde trávil čas poté, kdy se vracel od Voldemorta, aby vypudil z hlavy obrazy. Tom Raddle a Voldemortův stín se spojili brzy poté, co Ginevra Weasleyová zemřela v Tajemné komnatě. Žádné jiné děti nebyly zabity, když byl vypuštěn bazilišek, poněvadž Brumbál a ostatní učitelé za pomoci několika statečných sedmáků je všechny vyvedli z budovy. Vycvičeným bystrozorům, i s pomocí Hagrida, trvalo téměř čtyři měsíce, než tu potvoru konečně zdolali, proto byla škola uzavřena. Rodiče se zdráhali do ní poslat zpátky své děti a řada z nich odešla do Kruvalu, Krásnohůlek a jiných kouzelnických škol.

Návrat ostatních Weasleyových dětí byla pravděpodobně jediná věc, jež opravdu přesvědčila ostatní rodiče. Proto to Severus měl vědět, vážně měl, že v Ronovi je víc, než si dříve myslel. Chlapec seděl vedle Farida, když se uklidnil natolik, aby poslouchal a řekl mu, že si myslí, že je jedním z nejstatečnějších lidí, které kdy potkal a že by si neměl všímat nějakých děcek, protože "některý jsou fakt banda idiotů!". Řekl mu, že je důležitý člen Nebelvíru.

Všichni byli šokováni Faridovým otroctvím, jak by nebyli? A znovu ho ujistili, že jim to nevadí, ani o něm nesmýšlejí jinak. Co si myslí o Severusovi, neřekli, ale párkrát si ho ostražitě prohlíželi. I ten zbabělý hlupák Longbottom kvapem ujišťoval Farida, že ho mají rádi. A vůbec si nemyslí, že je něčím míň kvůli Blackovým strašným slovům a stále chtějí být jeho přátelé.

Severus nikdy úplně neodpustil mladému Longbottomovi, že je tak nepodobný svému statečnému a šikovnému otci. S Frankem měli vztah skoro celé jedno pololetí, když Frank byl okouzlující sedmák a Severus obyčejný páťák. Ačkoli se rozešli v dobrém a prozatím zůstali přáteli, když si Frank vzal Alici. Byla působivě inteligentní a měla jiskřivé oči. Severus si vždy myslel, že ta roztřesená padavka nemá zdravý rozum své matky a otce, ale když ho viděl, jak utěšoval Farida, pomyslel si, že se možná mýlil a v tom chlapci je víc, než se zdálo.

Děti zůstaly přes hodinu a Severus smutně přemýšlel o změnách, jež jeho chlapec musel zpracovat. Snapeovi by se před měsícem ani nesnilo o tom, že bude hostit ve své komnatě někoho z Nebelvírského výkvětu. Nikdy by ho ani nenapadlo jim nabídnout horkou čokoládu a ovesné sušenky s rozinkami, jak nyní činil - to byly jedny z Faridových oblíbených pamlsků.

Když se usadili a upíjeli své nápoje s rukama obemknutýma kolem šálků kvůli pohodlí, ptali se Farida na něco málo z toho, nač si vzpomínal jako Harry Potter a na jeho život před Bradavicemi. Draco požádal Severuse, zda si s ním může promluvit o samotě, a pak se dal do výslechu svého kmotra, když se ptal na jeho špehování a na to, jak dlouho je na straně Světla. Severuse to těšilo, přál si, aby si Draco zvolil a vypadal, že se právě po několika letech rozhodl. Nedělal si však iluze o tom, že se ostatní studenti chopili příležitosti zeptat se Farida na Severusovo chování k němu. Není to dlouho, kdy by ho to vážně trápilo, a stále by trápilo, kdyby se ho na to zeptal Albus, ale tito mladí lidé na něj zapůsobili nečekaným způsobem, protože měli důvod spatřovat v Severusovi to nejhorší, věděl, že z něj mají nesmírný respekt a přesto statečně snášeli jeho komnaty, aby viděli a utěšili svého přítele. Vskutku Nebelvíři, pomyslel si.

Draco se odmlčel, aby nabídl svou pomoc Severusovi, a jistě se k tomu přikláněl místo své současné neutrality, jenže Farid byl tolik unavený, že se na svém místě ospale houpal, což Severuse rozptýlilo. Proto poslal děti pryč a slíbil Dracovi, že si o tom později promluví. Pak si sedl vedle Farida a dál se věnoval svému chlapci.

Miloval koupele a Farid si je také užíval. Severus v dětství neměl mnoho peněz, a jakmile si to mohl dovolit ze svého učitelského platu, vystavěl si tuto koupelnu. Byla jeho velkým luxusem; jediným požitkem a miloval ji sdílet s Faridem. Pomalu a opatrně svlékl chlapce, poněvadž si ho chtěl prohlédnout, aby viděl, jak se Harry Potter liší od jeho malého Farida. Bez kouzla byl jiný, přesto v podstatě stejný. Vypadal jako jeho otec. Měl jeho nos a ústa, ale Jamesovy rysy byly na Faridovi zjemnělé, což byl možná důvod, proč si té podoby dříve nevšiml. Nicméně jeho oči byly stejné jako jeho matky, velké, výrazné a měly Severusovu oblíbenou zelenou barvu. Opravdu byl krásný a Severus byl nadšený skutečností, že stále patří jemu.

Kus po kusu svlékal vrstvy chlapcova oděvu, až byl nahý a bezbranně stál před ním se sklopenýma očima a úplně klidně, jak byl naučen - otevřený pro svého pána a nijak ho neodmítal. Severus po něm běžel prsty, když si ho prohlížel, hladil a zkoumal tu novou pokožku.

Byl mnohem bledší, než byl s kouzlem. Tehdy mělo jeho tělo barvu mléčné kávy. Kdysi, před návratem Voldemorta, strávil léto na jihu Francie se svým někdejším milencem Luciusem Malfoyem, a každé ráno seděli v zahrádkách restaurací, pozorovali plynoucí svět, a jedli pečivo a croissanty, jež si drobili do velkých bílých šálků, v nichž byla bílá káva. Byla to barva Faridovy pokožky, krémové, nejsvětlejší moky, hebké a úplně neposkvrněné. Faridova skutečná barva pleti by se měla objevit, protože jeho pokožka teď byla tak bledá, až byla skoro průsvitná a místy promodralá. Jizvy, jež ho poznamenaly a tmavé kruhy pod očima zesinaly oproti bledosti jeho kůže. Po léta trvající nedostatek slunečního světla a ochrana, jež kouzlo poskytlo, mělo za následek, že Faridova pokožka byla nyní tak nepřirozená jako byla dříve pod kouzlem. Ač nebyl nepřitažlivý, pomyslel si, když nepřítomně hladil chlapcova záda a stehna.

Farid měl mnoho jizev. Některé byly na zádech, vyhlížely jako po krutém bičování, pravděpodobně řemenem. Na vnitřní straně stehen byly stopy po popálení, jež možná způsobil pohrabáč. Nejhorší z nich tvořilo slovo Zrůda vyryté do rovného místa na kůži jeho pravého boku úhlednými písmenky, nyní nahnědlými.

Severus zuřil, že je jeho chlapec takto poznamenaný a slíbil si, že se ho na to druhý den zeptá, protože viděl, že je příliš unavený na to, aby souvisle mluvil, ale zítra, zítra toho bude hodně, o čem si promluví.

Lehce potáhl za kroužky v bradavkách, aby ho Farid následoval do třpytivé zapuštěné vany. Severus ho pomalu spustil do horké vody plné bublin a vonných plovoucích svíček.

O pár chvil později si svlékl oděv a přidal se k Faridovi do pářící vody. Chlapce si přitáhl k sobě a hladil jeho hebká stehna; svého otroka otočil tak, aby byl zády k němu a začal připravovat jeho těsný vstup pro svůj penis. Masíroval okolí jeho řitního otvoru, když nanášel olej a uvolňoval svaly dlouhými štíhlými prsty. Teď byl velice vzrušený, Farid se opíral o svého pána, roztomile, poslušně, mokré vlasy měl přilepené na zádech, líce trochu zrůžovělé díky horku z vody, vypadal naprosto rozkošně.

Severus ho pevně držel, jeho ruce překřížil před ním a silně je svíral v pěsti. Když byl otrok ve správné poloze, Severus do chlapce pronikl jediným tvrdým přírazem. Farid vykřikl, zda touhou nebo bolestí, Severus nedokázal říct. Jen cítil, že teď musí být ve svém otrokovi, musel ho znova mít. Chlapec byl dobře vycvičený, a žasnul nad jeho povolností a přijetím vlastnictví. V této poloze toho Severus nemohl mnoho dělat, ale rozechvěl se potěšením, když se chlapec pomalu pohyboval na jeho penisu, a zvyšoval tlak pomalu a malátně, dokud se Severus neudělal a křičel při svém vyvrcholení. Teprve poté si uvědomil, že se Farid neudělal, poněvadž jeho penis byl ochablý a netečně uložený v jeho vlhkých chloupcích. Severus mu zapomněl nakázat, aby se vzrušil.

Trochu víc se napil svého Taliskeru* a opřel se v křesle. Severus miloval tento sladový nápoj a dokonce kdysi v mládí navštívil palírnu na ostrově Skye, třebaže se tam raději přemístil, než aby snášel kodrcavou jízdu autobusem, která by určitě trvala věčnost po těch úzkých jednostopých cestách. Někdy byl opravdu rád, že není mudla. Farid ze spánku zanaříkal; dnes se dost naplakal a Severus doufal, že mu to nějak alespoň přineslo úlevu. Farid dal lehce průchod svým slzám, většina chlapců jeho věku by udělala cokoli, než by projevili slabost, ale Farid byl naučen ji ukazovat, a v jeho případě to byla naopak síla, již skrýval.

Ale dnešní slzy byly jiné, byly to slzy týrané duše, opuštěné, osamělé a vystrašené. Než Nebelvíři odešli, vypadali vyčerpaně, unavení z toho, když se sami pokoušeli složit dílky tohoto zdánlivě zlomeného chlapce.

Podle toho jak poznával Farida, od té doby co ho vzal z Jusufovy laskavé péče, byl Farid velice houževnatý a mnoho toho přestál. Kdyby se nakonec zhroutil kvůli Blackovu idiotskému chování, pak by nebyl nikdo dost silný na to, aby zabránil Severusovi vyrvat Blackovo srdce vlastníma holýma rukama.

Jedním lokem dopil svou whisky a šel do postele. Vlezl si vedle chlapce a majetnicky si ho přitáhl blíž. Zvedl jeho noční košili tak, aby cítil chlapcův nahý zadek na svém penisu, který byl zase tvrdý a vlhký. Dnes ho málem ztratil. Potřeboval ho znovu učinit svým. Farid se pohnul: "Páne, jak vám může ténto otrrok slóužit?" zamumlal v polospánku.

"Ššš," šeptl Severus, "jen se otoč na břicho," Farid poslechl jako vždy, úplně povolně a Severus si ho opět vzal.



* Pozn. překl.: je to skotská sladová whisky, která se vyrábí na skotském ostrově Skye, v Cuillinských horách. Proto je Talisker přezdíván jako "láva z Cuillins".

Takto Talisker v roce 1989 popsal Derek Cooper, průvodce skotskými whisky:

Bojovná, lehce olejovitá a rašelinovitá robustnost buketu stoupá mými nosními dírkami. Příval whisky postupuje jako láva dolů mým hrdlem. Pak to nastane! z mých spánků se kouří, země se otřásá seizmickými vlnami, do očí mi stoupají slzy, tváře hoří, musím se pevně držet židle. Talisker není nápoj, to je vnitřní exploze, destilované ústřední topení. Jako hlubinná bomba proniká patry, vyráží dveře a tříští okna. Na whisky Talisker nenajdete naprosto nic zjemnělého.

devatenáctka

29. prosince 2012 v 21:46 ZPS
Severus netušil, jak dlouho tu sedí s Faridem. Určitě to bylo dlouho, protože začínal mít v nohách křeče a pociťoval tupou bolest v kříži. Farid usnul zpola stočený na Severusově klíně a zpola na podlaze. Severus jen seděl a hladil jeho vlasy. Faridovy vlasy se nezměnily, byly stejně tak jemné a tmavé jako vždy a stejně tak divoké. Žasnul, že chlapec dokázal usnout skoro kdekoli, v mnoha směrech byl téměř jako kočka, jeho malé nebelvírské koťátko. A neumocňovaly tento dojem ty nádherné oči?

Domníval se, že se Farid musel naučit pospat, kdykoli to šlo, ale ani ve spánku nezapomněl, k čemu byl vycvičen, poněvadž v poloze, v jaké byl stočen u svého pána, nebyla žádná obrana. Severus měl přístup k jakékoli části Faridova těla, kterou by chtěl. Občas si přál, aby Farid takto ležel, protože věřil Severusovi, a ne kvůli tomu všemu krutému výcviku, jenž ho naučil, že není přípustné bránit se svému pánovi a jakémukoli fyzickému drancování, k němuž mohlo někdy dojít.

Teď, když bylo kouzlo zrušeno, Severus viděl tmavé kruhy pod Faridovýma očima. Pochyboval, že tam jsou krátce, a když je Faridova pleť tmavší, jsou více viditelné. Přemýšlel, jaké další jizvy kouzlo celou tu dobu skrývalo. Občas je cítil, místy vyvyšovaly kůži na Faridově jinak hladké pokožce, a zajímalo ho, jak k nim chlapec přišel; bylo jedno místo na Faridově pravém boku, jež vzbuzovalo jeho zvědavost. Jusuf řekl, že měl jizvy už jako malé dítě, a Severuse také zajímalo, jestli tím nemyslel tu na jeho čele, a zda chlapec získal mnoho jizev v době, kdy žil s upíry. Obzvlášť jeho slavná jizva byla zarudlá a vypadala velmi bolestivě. Byla taková dlouho?

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které ho vytrhlo z jeho hloubání. Vzhlédl a uviděl Albuse, jenž se po něm díval ode dveří.

"Severusi?" zeptal se nejistě. "Je všechno v pořádku? Můžeme vstoupit?"

Severus si hluboce povzdechl. Tušil, že tohle nebude naposledy, kdy se snaží vyrovnat s dnešními odhaleními, a že tohle je poslední vzácná společná chvíle s jeho Faridem. Svět bušil na jejich dveře, a teď věděl, že tajemství je venku, že neexistuje žádný způsob, aby jejich vztah pokračoval jako dřív. Vezmou mu Farida, vycvičí ho, aby porazil Voldemorta a obdaří ho veškerým zlatem Potterů, jež prý čeká v trezoru u Gringottů. Severus teď byl naprosto zoufalý, málem chtěl svého chlapce vzít a utéct, jenže to nebylo možné, poněvadž Harry je potřebný. Když se Harry objevil, svět, jenž na něj čekal, by si nepřál, aby byl se Severusem, pouto nepouto. Proto, ačkoli chtěl křičet na narušitele, aby je nechali být, aby jim dali pokoj, stejně kývl, třebaže s nevolí.

"Může vejít i Sirius?" otázal se Albus.

"Pokud si myslí, že se dokáže chovat slušně," odpověděl suše.

Záhy se k němu přidali Albus a Lupin s Blackem ve zničené učebně.

"Sakra, podívejte se na to, tohle všechno udělal ten kluk?" zeptal se Sirius a ukazoval na nepořádek kolem sebe.

"Byl hodně vyděšený," řekl Severus obranně. "Myslel si, že naše hádka je jeho vina a že ho pošleme zpět k Jusufovi."

Albus na to smutně pomlaskal.

"A někteří chlapci si mysleli, že by si s nimi rád pohrál, když jsi ho prozradil tak efektivně před celou školou!"

Black měl alespoň tu slušnost, že se zatvářil trochu zahanbeně.

"No, za to se omlouvám, myslel jsem si, že to je nějaká malá děvka, kterou jsi sbalil…"

Poslední větu však nedořekl, poněvadž se jeho pohled střetl s párem sytě zelených očí. On, Lupin a Albus zalapali po dechu, když poprvé pohlédli do Faridovy tváře.

"Ale já sem málá dévka, pane Blacku!" řekl chladně. "Já zvedám zadek a kouřím penis mého pána, kdyš je mi řečeno, tak jak ste říkal. To je, co délá dévka, že?"

Black měl pusu otevřenou dokořán.

"Harry!" řekl Brumbál; jeho oči tak šíleně jiskřily, jakoby mohly každou chvílí vybuchnout. Dřepnul si, aby byl s těmi dvěma na stejné úrovni. A bylo bezpochyby neobvyklé, vidět stopadesátiletého starého kouzelníka, jak sedí na podlaze, aby se díval z očí do očí na něj a na Farida a pro celý svět vypadal jako dost vlasatý pětiletý. Black s Lupinem velice rychle následovali jeho příkladu. Severus se málem rozesmál, poněvadž všichni vypadali tak bizarně, když seděli s překříženýma nohama uprostřed totálně zničené učebny obrany.

"Můj chlapče," pokračoval. "Mám velkou radost, že jsme tě konečně našli!"

"Vy ste mě nenašli, Albúsi Šedovousi, to můj pán, zůstanu s ním, áno?"

Tentokrát se opravdu Severus nemohl nahlas nerozesmát. Nyní, když kouzlo zmizelo, někdo mohl poznat, že Farid... Harry má oči po matce a právě probleskovaly čímsi neurčitým - hněvem, znepokojením, strachem, odhodláním? Severus si nebyl jistý, ale když Faridova ruka vklouzla do jeho, pevně ji sevřel, jako by ji nikdy nemohl pustit.

Pak se ty zelené oči stočily a podívaly se na něj. Severus si pomyslel, že snad roztaje pod žhavou smaragdovou září.

"Můžu zůstat, páne? Áno?"

Severusem se převalila úleva, nebyl si jistý, co ksakru bude dál, ale Farid aspoň chtěl být s ním.

Na chlapce se usmál a jednou kývl.

A v tu chvíli to vypadalo, jakoby někdo natočil slunce, jak Farid zářil radostí. Naklonil se a vtiskl polibek na pánovy rty a opět zvedl oči, jako by se ptal na svolení.

Black vypadal, že se dusí.

"Omlouvám se za tu učébnu, Albúsi Šedovousi, byl jsem hódně vyděšený! Myslel jsem, že músím zpátky," zachvěl se a podíval se na Albuse, "Nemůžu zpátky, raději zémřu."

Jiskření v Albusových očích poněkud zesláblo a tentokrát se zatřpytily něčím jiným. Snad slzami? Severus si říkal, jestli někdo nebo něco někdy v posledních letech Albuse dovedlo tak blízko k slzám, poněvadž to vypadalo, že se to Faridovi podařilo skoro denně.

"Nikdy, nikdy bychom to neudělali, můj chlapče. Nikdy se nemusíš bát, že opět uvidíš Jusufa. Ale my si potřebujeme promluvit. Snad můžeme jít někam na trochu méně…"

Farid sklopil hlavu.

"Prromiňte, pane, sprravím to," lenivě mávl rukou zhruba ve směru zničených předmětů rozházených na podlaze a hned bylo všechno obnoveno.

"Ach můj dobrý Bože!" užasl Lupin.

"Do prdele!" řekl Black.

Farid se na ně jen ještě jednou podíval svým upřeným pohledem a řekl:

"Zůstanem chvíli tády, prrosím, Albúsi? Mí přátelé teď vědí vše a možná mě nenávidí."

Black se tvářil zdrceně.

"Je mi to líto, H-h-harry," řekl, i když se nezvykle zadrhl o svá slova.

"To ne, je to prravda! Jsem otrrok, a možná jsem taky míň než vjeci," smutně shlédl a pokrčil rameny. "Ale líbilo by se mi jim říct."

Tentokrát Black vypadal na zhroucení. Severusovi ho bylo skoro líto. Skoro. Ten pitomý hlupák řekl před celou školou o něm a Faridovi, ale také o jeho špionážních aktivitách. Teď přemýšlel o tom, jak dlouho potrvá, než se malé drobty informací dostanou k Voldemortovi.

Albus pak promluvil: "Dobrá, zůstaneme-li zde, měli bychom mít trochu více pohodlí." Tentokrát ředitel vyčaroval pohovku a několik židlí, i když se zdálo, že mu to trvalo déle, než mohlo trvat Faridovi.

Zdálo se, že Albus skoro čte Severusovy myšlenky, poněvadž poté řekl:

"Harry, všichni vědí, kdo jsi, nebo alespoň, kdo si myslíme, že jsi."

Farid se na něj podíval, zdánlivě klidně, jen s výrazem mírné zvědavosti.

Severus byl ohromený, Farid nepůsobil, že ho to vůbec zajímá. Přemýšlel, nač jeho chlapec, protože je to pořád jeho chlapec, což docela jasně vyjádřil, myslel.

Jenže co Albus právě řekl, mu patrně došlo a pak vybuchl: "Ale jak to, že to všichni vědí, Albusi? Myslel jsem, že to brzy vyjde najevo, ale ne tak, vždyť slečna Grangerová nám to právě řekla, jak to, že to všichni vědí?"

"Tedy, možná jsem vykřikl něco o tom, co bylo pravděpodobné," zamumlal Black. Vše co mohl Severus v této chvíli udělat bylo vstát a praštit toho pitomého hlupáka, ale Albus ho zadržel rukou v jeho směru, jako by ho prosil, aby se uklidnil.

"Proč si nám to neřekl, Harry?"

Farid opět shlédl.

"Byl jsem vyděšený, hódně vyděšený. Že mě pán už nébude chtít."

Black si při tom, co řekl, odfrkl a Farid na něj upřel další z těch svých tvrdých pohledů, jenž se zdál, že potlačil jakoukoli další poznámku, kterou mohl vypustit.

"Bál jsem se bojovat s temným kouzelníkem. Ale vím, že jsem vám měl brrzy říct, že stříbrrný kouzelník to ví a tén…" další slovo řekl v kazaštině a tázavě se podíval na Albuse:

"Rozedraný."

"Rrozedrraný klobouk!"

Albus se zatvářil zmateně.

"Moudrý klobouk to věděl?"

"Áno!" odpověděl Farid vesele. "Říká, že pokud ti chytří kóuzelníci nedokáží vidjet, có mají přímo pod nosem, neprrozrradím jím to," a usmál se jedním ze svých širokých úsměvů.

Teď to byl Albus, jenž se dusil.

Severus se chtěl nahlas smát, Farid si je všechny svou jedinečnou kombinací chytrosti a nevinnosti strčil do kapsy, a nedokázal si pomoci, ale právě v tuto chvíli byl na chlapce nesmírně hrdý.

Severus poprvé promluvil.

"Faride, kdo je ten stříbrný kouzelník?"

"Tén, có vyrrábí hůlky, říká, že jsem byl urrčen osudem a má hůlka je sestrrou té Voldemortovy."

Tentokrát Severus tušil, že vypadá stejně tak překvapeně jako ostatní.

"Co to říkáš, Harry? Tvá hůlka je sestrou té Voldemortovy?"

"Áno, obje mají," zde se zamračil, "uvnitř perro z fénixe. Stejného fénixe, myslím, áno?"

Ticho, jež nastalo po této zmínce, bylo hluboké.

"Faride," řekl Severus, "kdy sis prvně uvědomil, kdo jsi? Kdy ses to poprvé dověděl?"

Farid opět shlédl a jedna slza mu skanula do klína. Severus se cítil hrozně a tak strašně, že jeho hoch, jeho krásný chlapec věděl po celou dobu, že je Harry Potter a byl příliš vyděšený na to, aby mu to řekl. Ollivander to ví, Moudrý kobouk to ví. Brumbál mu vyprávěl celý příběh o tom, co se přihodilo jeho rodičům, s chladnou objektivností. Farid věděl, že zemřeli kvůli věštbě. Pak ho zasáhlo, že celou dobu věděl, že Severus měl podíl na jejich smrti, poněvadž mu Albus řekl, že měl Voldemortovi říct upravené detaily. Byla to jejich vina, jeho a Albusova, že Farid měl takové dětství a život a přesto neprojevil žádnou nenávist, žádnou zlost. Jak to mohlo být možné?

"Faride, prosím, řekni mi to?" Jemně zvedl chlapcovu bradu, aby se jejich oči střetly a opět ho jejich krása a výmluvnost vnitřně přemohla. Jak si mohl myslet, že hnědé oči jsou výrazné, když tyto jsou mnohem víc? Dříve, když bylo kouzlo na jeho očích, byly krásné, ale bylo to jako se dívat do clony v porovnání s nádherou, již měl teď před sebou.

Pak nakonec, s rychlým kouknutím na svého pána, aby vyhledal souhlas, jim Farid všechno řekl, vyprávěl jim o svém odhalení, když se vrátily vzpomínky a bázlivě si prohlížel Severuse, aby viděl reakci, když jim pověděl, proč byl tak vyděšený.

V tu chvíli Black vybuchl: "Vidíš, Albusi, říkal jsem ti, že mu nemůžem věřit! Harry se ho bojí, je vyděšený, ani se nemohl přiznat, kdo je, protože celou dobu ten… ten podělanej zvrhlík znásilňoval mého kmotřence!"

Farid vyskočil na nohy a tentokrát se přestal úplně ovládat. Magická energie prskala a jiskřila všude kolem něj, a zaútočil na Blacka jako lítice.

"Přestaňte!" zaječel. "Neopovažújte se říkat týto vjeci o mém pánovi, já ho mijuju! Mijuju ho célou svóu bytostí!"

Black také vyskočil na nohy a ustupoval, ale Farid zdaleka neskončil.

"Říkáte, že sem dévka, jako by to byla má vólba, jako bych si tó vybrral, byló mi osm let! Pán Jusuf mě vzal z domu a bil mě a zamykal mě v kleci, a stále znovu a znovu mě šukali. Do mé púsy a mého zadku a to tólik bolélo a já plakal a plakal a óni mě znova bili. Pák mě na hodně dlouho zamkli zase do málé kléce a nikdo nepřišel, prróto jsem se modlil a přál si, aby přišli. Modlil jsem se, aby mi někdo pomohl, ale nikdo nepřišel. Nikdo celých deset let, dokud nepříšel on."

Faridův hlas se zlomil a zadržoval vzlyky, třásl se utrpením a hněvem. "Nikdo, dokud nepříšel pán a dovolil mi sedét na židli a nosit oblečení a vykóupat se v téplé vódě. Pán mi sundal obojek a řekl mi, že nemusím souložit, dokud si nevybérru, a já si vybrrál! Teď jsem člověk a mijuju souložit s pánem, mijuju pána a nikdo, ani vy, ani Albús mě neodvede!"

Otevřeně vzlykal, když nebyl s to zadržet slzy. Severus k němu pak přišel a svého chlapce objal. Farid zabořil tvář do Severusova hábitu a plakal.

Severus ho zvedl a choval ho v náruči, aby ho utěšil, stejně jako sebe; myslel na ten hrozný den, kdy stál opodál a dovolil, aby byl Farid tak krutě bitý.

Něžně ho políbil na vršek jeho hlavy a řekl s takovou důstojností, jakou mohl sebrat, protože se příliš třásl hněvem:

"Myslím, že to pro dnešek stačilo, Albusi, vracíme se do mých komnat. Uvidíme se ráno." Farid zatím ovinul své paže kolem Severusova krku, a bez dalších okolků Severus, jenž stále choval své drahé břímě, vykráčel z místnosti.

osmnáctka

29. prosince 2012 v 21:46 ZPS
Farid se plížil k ředitelově pracovně, když sledoval svého pána. Severus se hnal z Velké síně s vlajícím pláštěm za sebou, aby dostihl ty dva nové příchozí. Farid si všiml, jak je rozčílený. Chrlič při jeho příchodu ustoupil jako vždy a pak se Farid schoulil na nejhořejším schodu, těsně u dveří. Podle Faridových zkušeností byly dveře pro otroky velice zřídkakdy zakázané, poněvadž oni nebyli důležití a beztak nemohli prozradit pánova tajemství, ale netušil, jak to chodí tady, všechno pořád vypadalo v mnoha směrech zvláštní.

Pán však byl rozčílený a Farid musel vědět proč, aby ho mohl utěšit. Proto se rozloučil s ostatními a šel za ním. Ale kvůli křiku, hněvu a magické energii, jež jiskřila ve vzduchu, nedokázal sebrat dost odvahy na to, aby vstoupil do místnosti.

Muži v Brumbálově pracovně na sebe křičeli a divoce běsnili jako smečka psů. Jediný z této čtveřice, jenž nezvyšoval hlas, byl Brumbál, ale zdál se být neskonale smutný.

Farid slyšel pánův hlas, který byl hlasitější než ostatních, a tak se víc zaposlouchal.

"…ně zřejmé, že se ten kluk už nenajde. Celou tu dobu, hrom aby do něho, skoro šest měsíců to byla zbytečně vynaložená námaha!"

"Jsi jen zahořklý, Srabusi, protože je to Jamesův syn, kterého hledáme a tys na něj vždycky žárlil," promluvil na jeho pána břitký a vytříbený mužský hlas.

"Uklidni se Siriusi a ty taky Severusi, všechny nás to zklamalo, ale nepomůže nám, když se začneme navzájem pranýřovat."

"Dobře řečeno, Remusi!" opět Brumbál. "Vím, že jsme zklamaní, jsme všichni moc zklamaní, ale musíme to zkoušet dál, protože Harry je jediný, kdo nás může zachránit, a nyní, když Severus našel Farida, zničili jsme všechny viteály až na hada, Tom může být konečně zabit!"

"A jak můžeme vědět, že tomu Snapeovu objevu můžeme věřit, Albusi, že se nepřivalí k Temnému pánu s povídačkou o viteálech, a proč nemůžeme najít Harryho?" křičel znovu ten hulákající muž, hlasitěji než předtím.

"Farid je otrok, je svázán se Severusem a je velmi loajální."

"Otrok, nějaká malá děvka, která nakrucovala prdel před upíry bůhvíjak dlouho. Jak víte, že mu můžeme věřit? Všichni víme, že ho nastrčil Voldemort, vy víte jaký je Snape. Snadná oběť, neudrží svý péro v kalhotách!"

"JAK SE OPOVAŽUJEŠ…" pánův hlas, velice rozzlobený.

"Siriusi, prosím, není nutný takový jazyk nebo takové osobní urážky. Potřebujeme vědět, jak dál s Harrym, nejsou žádná další vodítka. Ti lidé nic nevěděli?"

Klidnější muž opět promluvil: "Bezesporu s nimi žije dítě, zdravý mladík, původem Angličan, jenže bez nejmenších pochyb to není Harry, jak si to Fawkes ověřil. Nejen, že jeho oči jsou modré a na čele nemá jizvu, ale také nemá magii, vůbec žádnou a podle všech zpráv, které máme od Lily a Jamese, byl Harry skutečně velmi magicky nadaný. Určitě to musíme zkoušet dál."

"A jaký to má smysl?" opět pán. "Hledali jsme skoro posledních sedm let a ještě jsme ho nenašli. Ti mudlové museli lhát, že Potterovic kluk je v Americe. Měl bych zjistit pravdu. Mně nebudou lhát a dělat si ze mne blázny." Poslední věta byla proceděna mezi zuby.

Farid věděl, že je čas všem říct, kdo je. Chtěl to prvně říct pánovi, jenže ti muži jsou strašně rozzlobení. Možná by měl jít dovnitř a poprosit, jestli může mluvit s pánem a pak to vysvětlit Albusovi a možná prostě, možná mu odpustí a nebude ho nenávidět. Cítil, jak mu srdce vynechávalo, ale přiměl se postavit na třesoucí se nohy a zvedl pěst, aby zabouchal na dveře.

"Jsi rád, že ho nemůžeme najít, co, Srabusi? Tak můžeš dál pokračovat v tom svém převelice důležitým špehování?" řekl hulákající muž kousavě.

Pán však teď nekřičel: "Dost se mýlíš, Blacku," poslední slovo vyplivl, jakoby odporně chutnalo. "Chci stejně tak moc, aby bylo po válce, ne-li víc než ty. Byl bych potěšen, kdybyste toho zatraceného kluka našli, protože mi chyběl Potter, abych ho nenáviděl!"

Prudce otevřel dveře a střetl se s překvapeným Faridem. Popadl chlapcovu zvednutou paži, zřejmě se chystal zaklepat na dveře, a spěchal dolů po schodech s chlapcem, jenž za ním běžel. Hnal se chodbou, jenže jeho útěk zastavila masa studentů, která po obědě proudila ze síně.

Black je však dohnal a Brumbál s Lupinem byli těsně za ním.

"Neutíkej přede mnou, ty podělanej zbabělče!" křičel Black. Děti se zastavovaly, otáčely se a dívaly se na dvojici mužů a zajímavou podívanou, kterou přinášeli. A tam chycen mezi nimi, bezmocně mluvil a snažil se marně dostat pryč - Farid.

Black měl teď tvář těsně u Severusovy, ale Severus postrčil Farida za sebe, jak se ho zoufale snažil chránit před zuřivou tirádou, kterou Black hodlal rozpoutat. Měl zůstat v Brumbálově pracovně, jak si příliš pozdě uvědomil. Toto místo bylo příliš veřejné a Black byl příliš rozezlený, a proto nejspíše bude indiskrétní. Farid si to zřejmě rovněž myslel, když zavřel oči a úzkostlivě čekal na to, co přijde.

"Tak tohle je teda on, tvá malá sexuální hračka? Nikde nemůžeme najít Harryho, ale tebe to nezajímá. Jsi rád? To tolik nenávidíš Potterovi? Víš, kdo potřebuje Harryho Pottera? My, ty podělanej debile! Ale tobě je to jedno, co? Jsi tak zatraceně zaslepený tou svou nenávistí! Je ti fuk, že náš svět míří do pekel, protože si strašně moc užíváš zábavy, když si hraješ se svým zajíčkem. Musí se ti dost líbit vrazit svůj penis do jeho pěkné prdelky, co, Srabusi?

Nejdřívs dolízal za Lily. Pak Frankem Longbottomem, pak nakonec za Jamesem, a oni tě odmítli, protože jsi ošklivej, umaštěnej podělanec! Taks šel a našel otroka, který tě nemůže odmítnout, když chceš, aby ti vykouřil penis! Je dobře cvičený, Snape, a říká ti pane, když ho šukáš a cítíš se pak jako velkej chlapák, místo toho tvého žalostného nedůležitého špehování, co?"

Nastalo naprosté ticho.

Brumbál v hrůze řekl: "Siriusi, jak jsi mohl?"

Z Blackovy tváře se vytratila krev, když si patrně opožděně uvědomil, kde se nachází a co právě řekl.

Severus se k němu otočil.

"Jsi zasraný hlupák," zařval. "Uvědomuješ si, že jsi právě podepsal nejen můj ortel smrti, ale také jeho?"

Severus se třásl hněvem.

"Sakra!" řekl Black. "Je mi to… moc lí…"

"Neopovažuj se, Blacku, nemluv na mě. Víš ty vůbec, čím si prošel? Jak těžce jsem se ho snažil chránit?" Severus byl vzteky bez sebe, naléhavě sáhl za sebe, aby našel Farida, ale otrok byl pryč. Severus byl natolik soustředěný a zaměřený na to, co Black říká, že si nevšiml, že se vytratil.

Jenže Theodor Nott a jeho tři kumpáni ze sedmého ročníku si všimli.

Farid běžel a plakal, protože selhal. Pán řekl, aby nedal nikomu znát, kým je a teď to ví celá škola. Všichni to vědí. A Farid si uvědomil, že to je všechno jeho vina! Kdyby vešel do pracovny, pak by pán nebyl na chodbě. Jenže když slyšel pánova poslední slova, vyděsilo ho to. Pánovi chyběl Potter, aby ho nenáviděl. Farid byl sklíčený a zoufalý. Netušil, co si má počít. Neobvyklost a znepokojení z posledních týdnů přesahovalo jeho zkušenost a občas mu málem chyběla předvídatelnost jeho starého života, a zároveň měl absolutní hrůzu, že ho teď pán pošle zpátky. Selhal v jedné věci, která mu byla řečena, aby udělal. Nejen to, po celou dobu byl kluk, jehož pán nenáviděl víc než kohokoli jiného.

Někdo na něj volal, proto se zastavil a otočil se. Uviděl, že to je Zmijozel, před nímž ho Draco varoval, Nott. On a jeho dva přátelé ho doháněli, funěli, jak popadali dech, ale i když byl dost rychlý, nakonec ho dostihli.

Farid byl vyděšený, cítil jejich vzrušení, protože znal dost dobře ten pronikavý pach a věděl, co po něm chtějí. Nott došel k němu a rázně ho přitlačil ke zdi. "Takže ty seš nakonec malá sexuální hračka?" ušklíbl se a ruku si zamotal do Faridova dlouhého copu a pevně si ho natáčel, stejně jak to dělal občas pán, pak za něj silně zatáhl a zvrátil Faridovu hlavu, aby se díval nahoru do Nottovy tváře. "Vsadím se, že seš dost zkušený v kouření penisu, tak proč bys mi to nepředvedl? Protože se vsadím, že tě teď tvůj pán nechce. Celá škola ví, že seš špinavá malá děvka, a když mě poprosíš, možná, jen možná, tě nenechám poslat zpátky!" a pak pomalu ale neústupně začal Farida nutit, aby si klekl.

Severus panikařil, netušil, kudy chlapec odešel. Brumbál převzal situaci: "Začněte hledat, děti," řekl klidně. "Farid se ztratil a po tom drobném incidentu je určitě rozrušený, prosím, pomozte nám ho najít."

Studenti se začali rozdělovat do skupinek a postupně odcházeli z chodby. Někteří, jak se zdálo, hledali ztraceného hocha, a jiní byli pořád šokování tím, čemu byli svědky a patrně byli kvůli tomu zabraní do diskuze.

V tu chvíli Hermiona přišla k jejich hloučku a prosebně se dívala na Severuse: "Pane profesore," řekla. "Potřebuji s vámi naléhavě mluvit. Vy opravdu hledáte Harryho Pottera?"

Severus ji okřikl: "Slečno Grangerová, Farid je rozrušený a já ho musím najít. Teď nemám čas o tom diskutovat."

"Promiňte, pane, ale když tolik nenávidíte Harryho Pottera, pak je skoro jisté, že existuje víc důvodů, proč je Farid tak rozrušený."

"Grangerová, o čem to pro všechno na světě mluvíte?" sykl, a Albus, Black a Lupin stočili pohled na dívku, jež pod jejich intenzivním zkoumavým pohledem trochu couvla, ale Hermiona byla v Nebelvíru z nějakého důvodu a teď se nehodlala vzdát: "Prosím, pane," řekla poněkud kousavě, jak si pomyslel. "Ronovi rodiče jsou…" a teď zašeptala, "se starou partou. Víme, že hledáte Harryho Pottera, a chvíli jsem měla podezření, že Farid je přece jenom dost magicky mocný…"

"Grangerová, přejděte k věci dřív, než nakonec zůstanete po škole až do svých pětačtyřiceti let!"

Hermiona polkla.

"Prosím, pokračujte, slečno Grangerová," řekl Brumbál klidně.

"Dnes ráno, když jsem měla s Faridem jeho další hodinu čtení, šlo mu to velmi dobře a naučil se písmena, která jsme zkoušeli psát, tak jsem si dnes myslela, že by mohl zkusit napsat své jméno. Řekl, že si pamatuje, jak se psalo jeho jméno dřív, když žil se svou tetou a strýcem. Navrhla jsem, aby mi ho napsal a ukázal. Už jsme neměli čas si o tom promluvit, protože hned poté přišel Draco. Chtěla jsem se ho na to zeptat, až budeme sami, ale…" a sáhla rukou do kapsy svého hábitu, a o pár chvil nato ji vytáhla a svírala kousek papíru, který předala Severusovi. Na papíru bylo jen jediné slovo psané kostrbatými tiskacími písmeny:

H A R R Y.

"Pane profesore! Našli jsme ho, ale nemůžem se k němu dostat blíž, je v učebně obrany," ozvali se Ron s Nevillem, když se přiřítili, popadali dech, a tvářili se nadšeně a měli radost, protože našli ztraceného chlapce.

Severus strčil papír do Albusovy ruky a běžel, a nestaral se o to, kdo za ním je. Cítil, že se musí dostat k Faridovi. Obejmout ho, utišit a zjistit pravdu.

O několik minut později se dostal ke dveřím učebny ve druhém poschodí. Před nimi stál Theodor Nott s krvácejícím nosem a svíral si choulostivá místa. "Ten malej parchant se zcvokl!" vyplivl. "Jen jsem se mu snažil pomoct." Severus popadl chlapce za klopu jeho hábitu.

"Jste si jistý, že jste se nesnažil pomoct sobě, Notte?" sykl Severus. "Buďte velmi opatrný, skutečně velmi opatrný, chlapče! Nedotýkejte se toho, co je mé!" odstrčil chlapce stranou a zhluboka se nadechl.

Pomalu a váhavě otevřel dveře do učebny a skoro okamžitě skočil nazpět, když kolem proplula velká nádrž s vodou s velice překvapeně vyhlížejícím ďasovcem. I přesto, že měl obavy, docela rád viděl, že voda z ní Blacka smáčela, když proletěla kolem.

Učebna byla plná poletujících věcí. Gramofon přehrával nějakou desku, mudlovský telefon vyzváněl a klec plná cornwallských rarachů se točila.

"Faride, zastav to. Hned s tím přestaň. Je tu pán!"

V tu chvíli se vše zastavilo a spadlo a slabý, vystrašený hlas třaslavě řekl:

"Páne?"

"Nechte mě jít dovnitř," řekl Black. "Pokud je to Harry Potter, je to můj kmotřenec. Mám na to právo. Nechte mě projít." Brumbál ho však zadržel, když mu překvapivě pevně sevřel paže.

"Domnívám se, že jsi na jeden den udělal už dost škody, Siriusi, nemyslíš? Asi bychom měli nechat Severuse a Farida na chvíli o samotě. Počkáme na chodbě, jsem si jistý, že si s ním později můžeme promluvit, pokud bude Severus souhlasit."

Ředitel pak Blacka odvedl, i když hlasitě protestoval, ale ještě předtím, než odešel, obrátil se na Severuse a řekl: "Buď na něj milý, Severusi, potřebuje tvou podporu, a pokud je to, co si slečna Grangerová myslí skutečně pravda, pak ho budeme potřebovat!"

Severus byl rozzlobený. Farid je jeho. Našel ho, zachránil ho. Neplánoval se o něj s nikým dělit a to, co si Grangerová myslela, nemůže být pravda, jistěže ne. Pak si vzpomněl, jak se Farid choval, kdykoliv bylo zmíněno Potterovo jméno a jeho srdce pokleslo. Pokud Farid je Potter, pak mohl mít velký strach mu to říct, stejně jako když měl z počátku velký strach zmínit se o své magii. A odkud vlastně pochází všechna ta mocná magie? Dřív o tom vážně nepřemýšlel, ale moc, již Farid projevil, by zapadala do toho mála, co vědí o pohřešovaném Potterově klukovi. Severus, muž, jenž nebyl známý pro svůj takt a diplomacii, těžce polkl a pomalu vešel do učebny obrany.

"Faride?" Zprvu chlapce neviděl, protože učebna byla v naprostém nepořádku, a tak šel po zvuku slabého vzlykání. Severus to skoro překonal, ať už ten chlapec je kdokoli, pořád to je Farid, Severusův Farid, a on se spoléhal na Severuse, že se o něj postará. Proto se opanoval, polkl své předsudky, potlačil svůj hněv a klekl si na čtyři a vlezl pod stůl, kde konečně spatřil chlapce.

"Šss, můj chlapče. Je to v pořádku, nezlobím se na tebe." Chlapec byl stočený do klubíčka a byl přitisknutý v rohu tak daleko, jak mohl, i když koukal na Severuse.

"Prrosím, páne, nepósílejte mě zpátky, je mi to líto, moc líto!"

Severus byl zhrozený; Farid si myslel, že ho pošle zpátky? Není divu, že byl tak vystrašený.

"Můj milý, neboj se, nepošlu tě zpátky. Faride? Ty se tam nikdy, nikdy, nikdy nevrátíš. Ať se stane cokoli, nikdy se nevrátíš k Jusufovi!"

Chlapec vydal další vzlyk a doslova se vrhl na Severuse, třásl se dojetím, překonán strachem a hrůzou, jež cítil.

"Dékuji vám, dékuji vám, neposílejte mě zpátky."

A chvíli tam jen seděli. Farid se uvelebil na Severusově klíně a mumlal o Nottovi, a že zklamal svého pána a je děvka. Severusovo srdce málem puklo ve dví. Tolik miloval tohoto chlapce, byl vůči němu tak starostlivý, ale co když je to Harry Potter? Co bude pak?

Musel to však vědět, musel to zjistit, proto řekl tak laskavě, jak dokázal: "Proč jsi mi to neřekl, Faride? Proč jsi mi neřekl, kdo jsi?"

Farid ztuhl a stočil oči naplněné strachem nahoru na pánovu tvář.

"Nevím, páne," šeptl. "Prrómiňte, a když to říct, néchtjel jsem, abyste mě nenáviděl. Prosím, néchci, abyste mě nenáviděl, páne!"

Severus cítil, jako by se jeho tělo změnilo v kámen. V jeho náruči, chlapec, jenž s ním sdílel postel, chlapec, jehož svázal a znásilnil a souložil s ním téměř denně od chvíle, kdy ho našel, chlapec, od dětství zotročovaný, je zachráncem kouzelnického světa. Co teď ksakru bude dělat? Ale místo toho vtiskl něžný polibek na Faridovu, ne Harryho, hlavu a řekl:

"Nebudu tě nenávidět, milý, jen se mi ukaž."

A náhle byla Faridova pleť bledší, tváře zrůžovělé z toho všeho jeho létání za posledních pár dnů, na jeho čele přibyla jizva ve tvaru blesku, a oči, no ovšem, jeho oči nebyly vůbec hnědé, ale zářivě smaragdově zelené.

sedmnáctka

29. prosince 2012 v 21:45 ZPS
Byl den po příhodě v přístřešku, když Draco přišel za Faridem po hodině kouzelných formulí a nabídl mu, aby si s ním zalétal. Farid byl od prvního dne trochu opatrný na hodinách kouzelných formulí. Svou hůlku ještě nepoužil. A v to první ráno mu Severus pomohl připravit se. Upravil jeho hábit, ten, jejž zakoupili v onom úděsném dni u Madame Malkinové, do kapsy mu zastrčil čistý kapesník a na čelo mu vtiskl něžný polibek. Pak mu pán dal jeho hůlku. Farid se cítil obzvlášť nervózní kvůli tomuto kouzelnickému náčiní, poněvadž jej nikdy nepotřeboval a pamatoval si, co mu stříbrný kouzelník řekl o jeho hůlce, že je sestrou té, jež mu způsobila jeho skrytou jizvu, a to ho děsilo.

Poněkud nemotorně zvedl tento kouzelnický nástroj, když ho o to maličký profesor Kratiknot požádal. Dal mu peříčko a měl vyslovit kouzlo, aby peříčko vyletělo do vzduchu. "Pane Princei, zaklínadlo je Wingardium leviosa." Farid kývl a ta slova pronesl svou nejlepší angličtinou, jenže se nic nestalo. Proto Hermiona zvedla svou hůlku a ukázala mu, jak ji má správně držet. Pak Farid ještě jednou vyslovil to zaklínadlo. Tentokrát byl Farid úspěšný. Tak úspěšný, že peříčko vyletělo do vzduchu takovou rychlostí a s takovou silou, že udělalo díru nejen ve stropu učebny kouzelných formulí, ale i v místnosti nad ní a proletělo střechou hradu, takže třída mohla vidět oblohu. "Kulvafix, viděli jste to?" řekl chlapec s pískovými vlasy ze včerejšího večera.

"Jazyk, pane Finnnigane," poznamenal Kratiknot, když se zaměřil na místo, kde seděl s Faridem, a když se podíval vzhůru, řekl: "Ačkoli vím, co tím myslíte!" Do konce hodiny Farid zvládl vznést všechny lavice do výšky několika stop nad podlahu učebny i se sedícími studenty. Většina jeho nových přátel na něj hleděla s čímsi podobným úžasu a Farid zrudl, když se na něj dívali. Od té doby Farid se Severusem usilovně cvičil, aby byl schopen ovládat množství magie, kterou uvolní do své hůlky.

Avšak dřív, než dospěl k nějakému pokroku, přeměnil koženou botu do stáda krav, které se teď páslo na jednom z odlehlých pozemků, kde dokonce poskytovalo velké množství mléka, a vyčaroval Patronus s takovým nadpozemským jasem, jenž na hodinu oslepil celou třídu a nikdo nebyl s to říct, co to bylo. Většina lidí sebou lehce škubla, když Farid vytáhl svou hůlku, takže se ji snažil ukrývat vždy, když mohl.

Když Draco sám přišel za Faridem, tvářil se nervózně, ale bradu měl vysunutou. Ron se ušklíbl na stříbrovlasého Zmijozela a řekl:

"Snad si nemyslíš, že Farida necháme jít s tebou? Ty odpornej Smrtijedskej nováčku!"

Jenže Farid vždy jako smiřovatel ho přerušil.

"Chci létat s Drracem, Rrone. Prrosím, pojď taky a dívej se, áno?"

Ron zdráhavě souhlasil, ale celou dobu se zlostně díval na Draca. Trojice chlapců se hrnula na famfrpálové hřiště za Faridova brebentění o létání a o tom, jak se nemohl dočkat, až si to vyzkouší, zatímco druzí dva se na sebe šklebili za Faridovými zády, dokud jim neřekl:

"Přestaňte se chóvat jako málé djeti!" Čímž si vysloužil od obou překvapené pohledy.

Ron s Dracem trvali na tom, že Faridovi předvedou, jak se létá na košťatech. Odkopli se od země a létali kolem něho v pomalých kruzích, ale pořád se na sebe zlostně dívali. Farid stál pod nimi a s užaslým pohledem je sledoval nad svou hlavou. Málem se porvali kvůli koštěti, které by si Farid mohl vyzkoušet, ale Ron se dost lehce podvolil, když si vyslechl příběh o tom, jak bylo Dracovo koště zlomeno a pak Faridem opraveno. Poté se podíval na Draca a zamumlal: "To je strašný, promiň mi to!" pak zrudl do temné cihlové červeně a odvrátil pohled.

A tak Farid zkusil Dracův Nimbus 2001. Napodobil pohyby plavovlasého chlapce, když se odkopl od země stejně jako on, a začal pomalu stoupat do vzduchu. Zprvu se snažil kopírovat pomalé kruhy, jež chlapci vymezili, ale nakonec byl ve svých pohybech čím dál odvážnější. Nedokázal se zadržet a vystoupal výš, odkud měl pocit, jako by viděl celý svět a jen na chviličku Farid zapomněl na všechno a prostě letěl kvůli čisté radosti, kterou z toho měl. Netušil, jak dlouho byl tam nahoře; čas se vlastně nezdál vůbec důležitý.

Miloval ten pocit větru ve vlasech a na tvářích. Miloval ticho a klid. Miloval, že poprvé za dobu, co si vzpomínal, se sám rozhodoval, a ať tady nahoře došlo k jakékoli volbě, byla jeho a nikoho jiného. Bylo to tak fantastické a tak báječné, že mu to nedalo a pustil ruce z koštěte a pak držel paže doširoka nad hlavou a obletěl celé famfrpálové hřiště za výkřiků radosti do větru, dokud nakonec nepoznal, že je už čas se vrátit. Zamířil špičku koštěte k zemi a řítil se dolů, než v posledním okamžiku zabrzdil a přistál s obrovským úsměvem před svými dvěma novými přáteli.

Byl tak šťastný a tak rozjařený, že si nemohl vybavit slova, která chtěl říct v angličtině, tak se místo toho přihnal ke svým přátelům a drmolil rychlou kazaštinou o tom, jak je létání úžasné a chtěl to zkusit znova a prosil je, jestli ho nechají a nemohl se dočkat, až to řekne pánovi! Najednou se octnul zvednutý ze země a otáčen rozdováděným Ronem, který poskakoval a zplna hrdla křičel:

"To bylo zatraceně skvělý, zatraceně parádní kousek! Viděls to, Malfoyi, viděls ho lítat? Máme našeho chytače, nikdo ho neporazí, ani ty ne!"

Draco se na to usmál a řekl cosi o tom, že je na čase některým jeho spolužákům nakopat zadnice, a ocitl se také drcen v objetí rusovlasého Nebelvíra. Nějak poté Draco zjistil, že je mnohem více přijímán kolejí lva, když chtěl jít za nimi.

Toho večera Farid mluvil jen o svém zážitku na koštěti a Severus naslouchal jeho zčásti anglickému a zčásti kazašskému blábolení, když prostě neznal v novém jazyku dost slov na to, aby vyjádřil radost, kterou cítil.

A teď ho pozoroval v učebně lektvarů, když tiše mluvil s Hermionou a připravovali lektvar. Severus se nedokázal zadržet a sám pro sebe se usmál, když si vzpomněl na poděkování, jež mu Farid dal další noc poté, když se vrátil z vyučování a našel v obývacím pokoji o pohovku opřený nablýskaný nový Kulový blesk. Farid mu pak děkoval každou noc a prosil svého pána, aby mu dovolil létat. Severus vídal nesmírnou radost, kterou chlapci přinášela tato svoboda. Věděl, že už nikdy nebude s to odepřít chlapci šanci létat, i kdyby to znamenalo, že letos ztratí Zmijozel famfrpálový pohár.

Pro dnešek lektvary končily a Severus obcházel kotlíky a kontroloval, jestli byly lektvary správně uvařeny, což samozřejmě byly u těchto studentů druhého ročníku OVCE. Když se dostal k pracovnímu místu Farida a Hermiony, všiml si, že se jeho chlapec tváří znepokojeně, proto nahlas, před třídou, řekl Faridovi, aby na chvíli zůstal a ostatní propustil.

Jakmile byla místnost prázdná, Severus očaroval dveře tišícím kouzlem a stočil pohled na Farida. Chlapec měl skloněnou hlavu, opíral se o svůj stůl a kousal si spodní ret.

"V pořádku, můj chlapče," a pak se Severus zeptal: "Co se děje?"

Farid se na něj podíval velkýma ustaranýma očima.

"Drraco, páne," odpověděl. "Říká, že někteří ze Zmijozelu myslí njeco zvláštního. Nott, jeho ótec strrávil nějakou dobu s upírry a on ví o otrrocích, jak my cvičeni, oni se zajímají, jestli vám patřím."

Severuse zamrazilo. Občas se obával, že se na veřejnosti projeví Faridova magie. Věděl, že měl s Albusem chlapce varovat, aby své tajemství uchoval v tajnosti, ale stejně předpokládal, že jednou Farid uvolní svou dlouho potlačovanou magii. Zjistil, že je těžké ovládat její sílu. Poslední tři dny s Faridem cvičili ovládání hůlky po večeři v Severusových komnatách, ale nebylo na to už příliš pozdě? Celá škola viděla Faridovu moc, a pokud si Voldemort myslel, že chlapec je Brumbálův mazlíček, na tom tolik nezáleželo. Ale kdyby se to dověděl, kdyby měl byť podezření, že chlapec patří Severusovi, pak by ho chtěl zabalit a doručit, a nepřijal by žádné výmluvy.

Voldemort by neměl problém učinit chlapce svým. Kdyby Severus protestoval, pak by se ho musel vzdát, napořád.

"Páne?" řekl Farid starostlivě.

Severus se na něj láskyplně podíval; chlapec už mnohé zažil. Posledních pár dní Severus pozoroval, jak se rozvíjí a sílí, díval se, jak přijal kouzelnický svět, našel si přátele a vytvářel si svazky, i když se mohl snadno ztratit v tomto světě. Jedna jeho část, část, již se snažil nemilosrdně rozdrtit, chtěla, aby se Farid obrátil na něj, aby ho potřeboval dřív než někoho jiného. Ale nebylo to to, co právě chlapec dělal, neobrátil se na něj se svými starostmi? Co si počnou, kdyby se Temný pán dopídil pravdy? Severus by chlapce sám zabil, než by připustil, aby se Farid dostal do rukou toho zlomyslného netvora. Jak budou reagovat jeho noví přátelé, až zjistí, že je Farid otrok? Severus doufal, že to pochopí. Stále se držel u něj, poněvadž měl strach, že by ho odmítnutí ranilo. Severus se rozhodl, že si o tomto promluví po obědě s Albusem, ale teď chlapec potřeboval ujištění, proto se sklonil a něžně políbil Farida na nos a řekl mu, že všecko bude v pořádku, a že je Farid hodný kluk, protože mu to řekl. Pak ho poslal pryč, aby se naobědval s ostatními studenty, a Severusovi se ulevilo, když spatřil, že přede dveřmi čekají Hermiona s Dracem, aby ho doprovodili.

Severus šel za nimi. Ostře sledoval Draca, protože si uvědomil, že on je sám Zmijozel, a že pokud Draco upozornil Farida na to, co říkají ostatní, pak také tuší sám pravdu. Jenže to také znamená, že Draco tuší pravdu o Severusovi, poněvadž si je jistě vědomý, že by jako loajální Smrtijed mohl chlapce okamžitě předhodit Voldemortovi a neukrýval ho, jak to Severus dělal?

Byl tak hluboce zamyšlen, že si ani nevšiml rozruchu, dokud nedošel do síně. Děti byly shluklé ve velké skupině a nadšeně brebentily, protože se vrátil jejich oblíbený učitel Remus Lupin, profesor obrany, milovaný všemi studenty.

Ale pokud se vrátil vlkodlak, pak i Black. Jeho oči prohledávaly místnost, aby našel nějaké známky po svém nejhorším nepříteli a téměř okamžitě ho uviděl, jak stojí na jedné straně a divoce gestikuluje k Brumbálovi. Ředitel držel své ruce vzhůru, když ho snažně prosil a pak společně s Blackem a Lupinem vykráčeli z místnosti směrem do Albusovy pracovny. Jenže trojice mužů byla sama, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že tu je tmavovlasý a zelenooký chlapec.

šestnáctka

29. prosince 2012 v 21:45 ZPS
Farid měl právě třetí hodinu lektvarů. Zdálo se, že si za posledních šest dnů docela dobře zvykl. Zmijozelští mu ještě moc nedůvěřovali, nebyli si jistí, zda by jim spřátelením s ním bylo k užitku či ne. Už všichni zjistili, že Farid je Severusův učedník lektvarů, jenže učitel s ním v jejich přítomnosti jednal chladně. Severus si pomyslel, že právě tohle je s každým dnem čím dál náročnější?

Severus si uvědomil, jak je pro něj těžké vidět Farida s Nebelvírskými. Zdálo se, že si ho ti proklatí malí hrdinové zamilovali. Byl jim dán někdo, koho vnímali jako nějakou oběť a stali se vůči němu ochranářskými a milými. A moc nepomáhalo Severusově duši, že v nich Farid uměl dost dobře číst, což byl pro chlapce obranný mechanismus, aby přežil, jistě mu to pomáhalo i zde, poněvadž i Mrzimorští byli absurdně ochranářští a jednali s ním jako s nějakým mazlíčkem nebo maskotem a óchali a áchali skoro u všeho, v čem se snažil. Dokonce Havraspárští, uvážlivý intelektuálové, si Farida oblíbili, poněvadž byl zřejmě velmi bystrý a mohl se ptát téměř na cokoli.

Také to vypadalo, že si spřátelil Draca Malfoye. Stříbrovlasý chlapec byl téměř před dvěma lety zavržen, od doby, kdy jeho otce dopadli na Ministerstvu kouzel, kde se pokoušel získat věštbu o Harrym Potterovi a Voldemortovi. Neuspěl a místo toho byl uvězněn, a další Smrtijedka, Bellatrix Lestrangeová propadla závojem, což byla jednosměrná brána do posmrtného života. Narcisu to zničilo, ale Severus byl docela potěšený, nikdy neměl rád Bellu, která se pořád chovala šíleně. Severus si byl jistý, že kdyby žila, přitáhla by svého synovce k Voldemortovi, a byl by zasvěcen do nějakého nemožného úkolu, který musel splnit. Ale když už tu nebyli ona a Lucius, Severus byl přesvědčen, že to byla nakonec poslední chlapcova šance, aby je nenásledoval v jejich šlépějích.

Musel být v blízkosti Draca opatrný. Sice byl jeho kmotr, ale Severus mu nevěřil natolik, aby ho nechal poznat svou skutečnou stránku, ačkoli ani on ani Brumbál nechtějí vidět tohoto mocného mladého kouzelníka měnit se na temného. Byl dost spratkovité dítě, a dával najevo aroganci a víru ve svou vlastní nadřazenost po většinu svých školních let. Ale když se Draco dostal ze škodlivého vlivu svého otce, ztratil vliv jako vůdce Zmijozelu a loňský rok prožil izolován a sám. Dokonce i jeho rekord v neporazitelnosti, kdy hrál jako chytač za zmijozelský tým, neměl takový účinek, aby si tím získal oblibu svých spolužáků. A Theodor Nott teď nosil pomyslnou korunu, jež kdysi náležela Dracovi. Severus se rozhodl, že se večer zeptá Farida, jak se mohli tak spřátelit, poněvadž se Draco potom připojil k Nebelvírským a po troše postrkování a zlostných pohledů skupinky obklopující Farida, což se rozhodl ignorovat, byl přijat mezi ně společně s jeho chlapcem. Severus se sám pro sebe ironicky usmál, když si říkal, jestli si uvědomovali, jakým vůdcem Farid je, a jak je šikovně zvládl.

V tu chvíli se na něj jeho chlapec podíval přes celou třídu a Severus chtěl jen překonat tu vzdálenost, obejmout ho a přitisknout tvář do Faridových vlasů. Příběh, jejž s Albusem uveřejnili, říkal jen zčásti pravdu. Netajili, co se stalo Faridovi, ale nikomu neřekli o jeho výcviku nebo o skutečnosti, že byl dán Severusovi. Severus věřil, že to bylo příliš nebezpečné, protože někdo byl ještě nedůvěřivý.

Proto Severus na veřejnosti udržoval mrazivé chování, a Farid tuto hru skvěle hrál, když měl tvář bez emocí, kdykoli byl jeho pán nablízku, a dokonce rozšířil oči pohledem dotčení nebo údivu, jestliže ho Severus pokáral. Severus věděl, že je za potřebí mnohem víc, aby nějaká jízlivá poznámka chlapce trápila, ale musel se sám ujistit hned první noc, že Farid na něj skutečně není nazlobený - takového zraněného pohledu byl schopen. Farid pak Severusovi chvatně odpověděl, že Jusufovo jednání a tresty byly vždy o mnoho tvrdší než cokoli, co Severus udělal. Dokonce zašel tak daleko, že popsal některé z nich. A tak tu noc Severus objímal klidně spícího hocha tak pevně, jak mohl, a nechal stékat hořké slzy lítosti nad tím, co Faridovi prováděli ti netvoři, jež ho tak dlouho drželi v zajetí.

Farid právě stál vedle Hermiony Grangerové, a Severus ji v duchu velebil za to, že si chlapce vzala na starost. Tu dívku neměl nikdy rád, když si vzpomněl na její neutuchající přílišnou domýšlivost. I přesto si ji zavolal do učebny lektvarů ráno v první den vyučování a sdělil jí, že Farid neumí číst a psát a požádal ji, aby ho učila a podporovala ho. Byl jako obvykle chladný a sarkastický, ale napadlo ho, jestli neprohlédla jeho projev, když se naň prozíravě zadívala a slíbila to: "Kvůli vám se o Farida postarám, pane."

"Nechci, abyste se o něj starala, slečno Grangerová, jen chci, aby mi nepřekážel, a zajistilo se, že to ve třídě bude zvládat, protože profesor Brumbál trval na tom, že je dostatečně schopný, aby do ní docházel!"

Ona se však na něj jen usmála a ujistila ho, že s ní Farid bude v dobrých rukou. Sem tam na něj střílela zvědavé pohledy, když se vrátil ke své práci, což shledal poněkud znervózňujícím, neměl zdání, proč by mu to mělo zrovna přijít tak fascinující, proto na ni o to víc hněvivě mluvil. A ona se na něj jen upřeně dívala, když tak promluvil, jako by byla strážcem tajemství, jež zná pouze ona.

Dnes vařili Lektvar na čištění ran a pak ještě tento měsíc přejdou ke Kostirostu. Tato třída, směsice studentů na úrovni OVCE, se učila lékařské lektvary. Severus věděl, že s tímto lektvarem nebude mít Farid žádné problémy, poněvadž to byl jeden z těch, které společně vařili ve dnech před návratem studentů do školy. A též věděl, že Farid má vynikající paměť a bude si pamatovat celý postup vaření. Ale dva studenti pracovali jako tým, hlavy měli sehnuté, když Hermiona četla nahlas přísady do lektvarů, zatímco si je Farid vyhledal a začal pečlivě krájet.

Nemohl si pomoci a několik okamžiků se díval na chlapce, když pozoroval hru světla na jeho mléčně hnědé kůži a prameny jeho vlasů, vždy uvolněné, bez ohledu na to, jak si je Farid vzadu svazoval. Ačkoli volné se mu líbily víc. Sice si musel přiznat, že na jeho copech bylo něco exotického a svůdného, ale takovéto vlasy měl na něm Severus raději, poněvadž zbožňoval projíždět prsty tou jejich sametovou hebkostí a ovíjet si je kolem ruky, když se s chlapcem miloval. Když hoch na něj krátce vzhlédl a věnoval mu nejnepatrnější úsměv, Severus si uvědomil, že se na něj dívá už moc dlouho, a tak pohled odvrátil a díval se na někoho jiného.

Farid měl trošilinku starosti. Díval se na svého pána, jak si ho prohlíží a pak se odvrátil. Přál si, aby mohl jít k němu a obejmout ho. Faridovi scházela objetí, když je potřeboval. Ve svém životě nikdy neměl takový luxus, a skutečně cítil, že ho jeho pán teď rozmazluje. Protože od té doby, co jsou spolu, mu Severus neodepřel pohodlí, ani jednou. Faridovi připomínal skálu, na kterou může vylézt i v bouři a opravdu si přál, aby mohl jít teď k němu. To co mu Draco řekl, mu dělalo starosti a chtěl to říct svému pánovi. Farida by však ani ve snu nenapadlo neuposlechnout Severuse, leda by letěl na měsíc. Pán mu řekl, aby se do ničeho nepletl, pokud nejsou ve svých pokojích, a spřátelil se s ostatními dětmi, a tohle bylo to, co Farid dělal.

Poprvé potkal blonďatého chlapce ve famfrpálovém přístřešku, kde plakal, skloněný nad koštětem. Ron se pokoušel Farida naučit vše o famfrpálu a mnoho hodin strávil kreslením obrázků, aby si udělal představu, jak se hra hraje. Vzal ho i do přístřešku, v němž byla uskladněna košťata, aby si Farid zkusil skutečné živé koště. Farid měl matné vzpomínky na létání, když unikli vlkodlakům. Tyto vzpomínky byly velmi mlhavé, poněvadž v té době byl sotva při vědomí. Až později si Ron uvědomil, že zapomněl svou učebnici přeměňování v přístřešku na košťata. Farid byl vnímavý, když šlo o tělesné záležitosti, a hned poznal, že Ron chtěl strávit asi další hodinu líbáním Hermiony, proto se sám pro sebe usmál a nabídl se, že pro ni dojde.

Ron byl doopravdy vděčný a Farid vesele odpelášil, rád, že nechal svým dvěma přátelům chvilku pro sebe. Opravdu ocenil, jak se o něj starali, od první noci s ním během dne jen málokdy nebyli, pomáhali mu s učením a brali ho kamkoli, kam potřeboval jít a většinou opatřili vše, co potřeboval.

Ač neznal blonďákovo jméno, bylo mu ho líto, poněvadž vypadal ztracený a osamělý a Farid věděl, jaký je to pocit. Také mu trochu připomínal jednoho kluka, s nímž před několika lety byl krátce ve vězení. Nikdy se nedověděl, co se s ním stalo, ale domníval se, že ho nějaký upír zabil, protože jednou v noci slyšel jeho křik a pak už ho nikdy neviděl. Jemu Farid nedokázal pomoci, ale možná může pomoci tomuto klukovi.

"Ahoj," řekl. "Prroč pláčeš, chlapče?" Druhý mladík se při Faridových slovech lekl, zřejmě neslyšel Farida vejít, ale stočil rty do úšklebku a řekl:

"Co je ti po tom, proč se staráš?"

Proto mu Farid řekl: "Připomínáš mi jiného chlapce, kterrého jsem znál, byl zabit, jeho jméno bylo Rrudy, vypadáš trróchu jako on, myslím. Nemohl jsem mu pómoct, ale pómoct můžu tobje?"

Druhý chlapec se tvářil překvapeně: "Och," řekl, a pak se honem, dřív, než ztratí odvahu, zeptal: "Opravdu tě znásilnili a upíři tě věznili a zachránil tě profesor Snape?"

"Áno," odpověděl Farid.

"Och," řekl opět chlapec.

Farid natáhl ruku a řekl: "Jménuji se Farid, chcéš být můj přítel?"

"Draco Malfoy, těší mě."

Potřasli si rukami a pak Draco smutně řekl:

"Nemůžeš se se mnou přátelit, jsi Nebelvír a ti mě nenávidí," a pak mnohem tišeji dodal: "Všichni mě nenávidí; zlomili mi koště, víš? Teda, Nebelvírští ne, asi to udělal někdo ze Zmijozelu."

A pak Faridovi vyprávěl všechno o minulých dvou letech, o tom, jak se jeho spolužáci k němu otočili zády, o tom, že jeho otec byl uvězněn, a o tom, kolik majetku jeho rodiny bylo zkonfiskováno a teď se s matkou snažili vyjít s penězi. A o tom, že zničené koště byl dárek od otce, dostal ho před lety, když byl ve druhém ročníku. Když domluvil, obrátil se k menšímu chlapci, jenž seděl vedle něj na zaprášené podlaze přístřešku. "Nic z toho nebylo tak zlé, oproti tomu, čím sis v životě prošel ty, že?

Farid se na něj však usmál, poněvadž i dříve, poté, co se s ním přátelé nebo návštěvníci jeho pána vyspali, si Farid musel vyslechnout jejich strastiplné historky o tom, jak měli těžký život, jak byli špatně chápáni, nebo o tom, jak si zasloužili mnohem víc, než měli. Stal se z něj dobrý posluchač, byla to část jeho šarmu. A Draca mu bylo opravdu líto.

"Své prróblémy sis nezpůsobil o nic víc, než já mé, můj příteli," řekl a usmál se na blonďáka. "Ukážeš mi to zlómený koště?"

Draco ho držel v náruči. Pruty, jež kdysi tvořily pyšný ocas, byly polámané a popraskané a rukojeť byla zlomená na dva kusy. Farid si ho opatrně vzal a jednou nad ním přejel rukou. Zlomené pruty se spojily a narovnaly, a pak Farid přiložil k sobě obě zlomené části rukojeti a koště bylo v tu chvíli jako nové.

Draco vykulil oči: "Jak jsi to udělal?" vydechl.

Farid se na něj prostě usmál a odpověděl: "Kouzlo!"

Při nejmenším to bylo až druhý den, kdy se jeho nový přítel přidal k jeho ostatním přátelům, i když to trvalo trochu déle. Zdráhali se ho vzít mezi sebe, ale Farid úpěnlivě prosil a oni nakonec souhlasili, třebaže z počátku trochu neochotně. Měl rád celkem dost ostatních studentů, takže nebyla potíž se s nimi spřátelit a trávit s nimi čas. Ve skutečnosti tohle byl jeden z nejzajímavějších týdnů Faridova života. Farid nikdy dříve nebyl s mladými lidmi. Věděl, že ho litují a i cítil, že jsou starostliví. Jeho neznalost světa ho činila patrně mladším, než byl, a jeho výška a nedostatek znalosti angličtiny pouze rozšířilo tento názor, jak Farid věděl. Ale také věděl, že žádné z těchto šťastných dětí s rozzářenýma očima by nepřežilo déle než týden, pokud by je chytil Jusuf.

Farid to nepovažoval za nějakou přehnanou nafoukanost; prostě znal dost dobře své schopnosti. Věděl, že je pragmatik, i když netušil, jak to slovo říct, a přežil díky ohromnému množství vnitřní síly. Když byl malé dítě, také s ním bylo velice špatně zacházeno a věřil, že mu to, nějakým zvláštním způsobem, pomohlo přežít posledních deset let. V mnoha ohledech byl dost houževnatý. Měl však měkké srdce, a možná to byla přívětivost v jeho povaze, jež ostatní na něm svým způsobem přitahovala.

Ale většinou se snažil nepřemýšlet o minulosti. Miloval svého pána a těšil se z každého nového dne. Farid také miloval tento svět a věděl, že by raději zemřel, než by se vrátil do toho starého. Udělal by skoro cokoli, aby ho jeho pán nebo Albus chtěli a aby ho neposlali zpátky. A Farid nebyl hloupý a tohle nehodlal starému kouzelníkovi říct. Ačkoli se mu zdálo, že poprvé za celý svůj život, Farid Prince, též známý jako Harry Potter, a minimálně ten zvláštní stříbrný kouzelník a rozedraný starý klobouk jsou konečně šťastní.

deset

28. prosince 2012 v 21:03 ZPS
Následujících pět dní bylo pro Severuse nejlepších, na které si vzpomínal. Mít Farida u sebe bylo báječné, že se Severusovi skoro chtělo po celou dobu smát. Občas, když se usmál, vystrašil domácí skřítky, a z nějakého důvodu z toho byli všichni ostatní trochu nervózní.

Prvních pár dní byl Farid také trochu nervózní. Domácí skřítci ho ohromovali a téměř okamžitě se s nimi chtěl přátelit. Rychle se dověděl, že byli v tomto světě pouhými otroky, a pomyslel si, že to Severus už musel vědět.

Když Farid nebyl v Severusově společnosti, byl obvykle k nalezení v kuchyni, kde mluvil s domácími skřítky nebo jim pomáhal s vařením. Vypadalo to, že se v ní cítí bezpečněji než kdekoli jinde na hradě, kromě samozřejmě toho, když byl se Severusem, jehož stále tvrdohlavě oslovoval "pán", i přesto, že mu Albus vysvětlil, že v kouzelnickém světě neexistuje něco takového jako otroctví, "alespoň ne v této zemi, Faride." Albus mu to pověděl jak v angličtině, tak i v kazaštině, jenže Farid se na něj jen usmál, přikývl, že mu rozuměl a dál si dělal, co chtěl.

Severuse zajímalo, jestli to bylo tím, jak se podařilo Faridovi přežít tak dlouho, že se jevil poddajně, dokonce podřízeně, zatímco skrýval jádro, o němž si Severus myslel, že bylo tvrdé jako wolfram a tak neohebné jako ocel. Nikdo nevypadal, že si je vědom Faridovy síly, vyjma Severuse, všichni ostatní učitelé, zvláště Albus, ho vnímali jako křehké, zlomené stvoření, stěží schopné vyrovnat se s jejich světem a dělali vše pro to, aby ho ochránili. Zlostně se na Severuse podívali, když třeba jen zvýšil na chlapce hlas nebo ho občas okřikl. Nemluvě o prvním dnu, kdy byl úplně vyčerpaný, a Farid vypadal naprosto zmatený Severusovou "vznětlivou povahou". Severus se domníval, že chlapec byl zvyklý na tvrdé, dokonce i kruté pravidelné bití, ať už se dopustil nějakého provinění nebo ne, takže když se teď někdo na něj obořil, pak to muselo působit jako šípy proti větru.

Přesto se skutečně snažil zmírnit svou legendární povahu vždy, když se cítil hrozně poté, co okřiknul Farida, jenž se prostě usmíval svým něžným úsměvem a nabízel mu masáž, pití nebo dokonce orál.

A to byl další důvod, proč se Severus cítil čím dál tím více nesvůj ve vztahu s Faridem. Věděl, že Farid má přes osmnáct a byl velmi sexuálně zkušený. Jenže tyto zkušenosti byly následkem znásilňování. A samozřejmě Farid vypadal mnohem mladší, než byl jeho skutečný věk. Nyní, když byl Farid v Bradavicích, Severuse stále více zajímalo, co si myslí. Kdykoli se Farid dotkl Severuse, aby vložil ruku do jeho větší nebo ho objal tak jak to občas dělal, vysloužil si zamračené pohledy od většiny učitelů, jež Brumbál zpravil o Faridově původu. A navíc v tomto prostředí, na rozdíl od upířího hradu, Farid působil spíš jako student, proto mít s ním sexuální vztah se zdálo pochopitelně nevhodné. Farid to patrně přesto nepochopil. Trvalo mu pár dní, než si uvědomil, že s ním Severus nechce jednat na veřejnosti jako s otrokem, když mu zabraňoval v klečení, nebo vrhnutí k zemi před Severuse, pokud byl někdo další nablízku. Přesto v tom pokračoval v Severusových komnatách a od jejich příchodu ho každý den sváděl.

A Severus se snažil, aby mu nepodlehl. Už při několika příležitostech odmítl Faridovu pozornost, jenže se tři dny za posledních pět probouzel s penisem ve Faridových ústech, a jednou, když se pokusil přimět Farida spát odděleně, nejenže Farid vypadal hluboce dotčený, protože byl přinucen spát sám, ale také se s křikem probudil z noční můry, čímž hrozně vyděsil Severuse a skoro rozbil všechen choulostivý majetek, jenž Severus vlastnil, výbuchem, který pocházel z uvolněné magické energie, jež chlapec nebyl s to patrně udržet.

Trvalo mu skoro hodinu, než chlapce uklidnil. Byl dost hysterický při pomyšlení, že mohl poškodit pánovy věci. Řekl mu vše, co se stalo v jeho snu, jen ne v angličtině, ale rychlou kazaštinou, takže Severus neměl nejmenší tušení, co říkal, nebo jak ho utěšit.

Proto byl dnes ráno po nedostatečném spánku unavený a podrážděný a vůbec se netěšil na každodenní rozhovor s Brumbálem, když si ředitel bude povídat kazašsky s Faridem, zatímco si Severus bude dělat starosti o to, co o něm Farid říká a jestli je šťastný nebo ne.

Severuse opravdu zajímalo, jestli je Farid šťastný, protože za pouhé dva krátké týdny se o chlapce staral víc, než se kdy staral o kohokoli jiného ve svém životě. Přesně tak, jak si vysnil, když s Faridem unikli upírům, Farid se začal k němu připojovat v jeho lektvarové laboratoři, kde tiše stál vedle svého pána a sekal a rozemílal přísady. Severus měl radost, když viděl, že chlapec projevil obrovský talent na jeho oblíbený obor. Večer seděl vedle něj, buď byl u něho stočený na pohovce, zatímco mu Severus četl, nebo u jeho nohou a prohlížel si obrázkové knihy, které Severus pro něj koupil jako úvod k tomu, aby ho naučil číst. Tato klidná přátelská společnost, jež chlapec přinášel, byla skoro lepší než fantastický sex a činila Farida v Severusových očích tak drahým.

Severus si nemyslel, že by unesl, kdyby s ním Farid už nechtěl být. Byl stále více přesvědčen, že jakmile se Farid setká s chlapci a samozřejmě s dívkami svého věku, nebo i o něco staršími, uvědomí si, že je Severus v porovnání s ním příliš starý, nemluvě o tom, že je ošklivý, svárlivý a vlastně v žádném případě není dobrá partie.

A to byly chvíle, kdy si Severus přál, aby chlapce mohl zavřít do klece, svázat ho a zabránit Faridovi, aby ho opustil, protože Severus nevěřil poutu otroctví, jež mělo mezi nimi být. Myslel si, že když se na chlapci dopustil krutého jednání, je dost dobře možné, že dřívější pouto zmizelo, a že ho s Faridem nesvazuje. Faridova magie byla prostě moc silná, a i když o tom věděl, Jusuf ne, a proto usoudil, že se kouzlo přeneslo jinam. Jenže Severus věděl, věděl to v samém nitru duše, že jakmile to Farid pozná, odejde, a Severus bude bez něj ztracený. A nebyla to potíž být tak šťastný? Jednou se toto štěstí rozplyne a Severus bude zase sám.

Opět se vydal do Albusovy pracovny, jak to v těchto dnech činil každé ráno a přemýšlel, jestli dnešek je tím dnem, kdy Farid odejde, a jestli Albus zjistí něco o jeho snu.

Jak Severus poznal, chlapcova angličtina se každým dnem zlepšovala. Ale také poznal, že Farid měl moc rád povídání s ředitelem v jazyce, který ovládal lépe. Takže za ním chodili společně, a protože byli v ne příliš používané chodbě, kde je nikdo nemohl vidět, Farid vklouzl rukou do Severusovy, a protože byli v chodbě, kde je nikdo nemohl vidět, Severus ho nechal.

Zatímco šli, Severus vzpomínal na první noc, kdy vzal Farida do svého pokoje a rozhodoval se, co má udělat s vyčerpaným hochem. Vzpomínal si, že ho držel, hladil, svlékl a uložil ho do postele a chlapec mezitím spal dál. Když ho svíral v náručí, chlapec se k němu schoulil jako zraněné dítě a Severus cítil jak chladný, mrazivý led, jenž obaloval jeho srdce, roztál. Celou noc spal s ním a držel ho. Ráno ukázal Faridovi svůj svět a těšil se z chlapcova nadšení, a cítil se silný a chtěný, když u něj vyhledával ochranu. Jenže vycítil, že ho Farid den ode dne potřebuje míň a teď měl pocit, že se délka jejich vztahu počítá spíš na týdny než na měsíce.



Farid byl zmatený. Nerozuměl tomu, co po něm jeho pán chtěl. Byl zvyklý na jasné jednoznačné příkazy, a okamžité a přísné potrestání za jejich neuposlechnutí. Jenže tento pán byl jiný. Šedovous chtěl, aby mu neříkal pán, ale pro něj byl Severus jeho pán. Vždyť se o něj staral a pečoval o něj tak jak to nikdo jiný za celý jeho život neudělal. To proto si zvolil Severuse, jako svého pána, navždy. Mohl Faridovi udělat cokoli by si přál a Farid by se proti tomu neohradil, dokud by byl k němu občas milý, objímal ho, utěšoval a miloval se s ním. Farid zbožňoval, když se s ním pán miloval, měl moc rád způsob, jakým muž budil zdání, že uctíval jeho tělo. Proto nemohl pochopit, proč jeho pán spal minulou noc odděleně, protože pak přišly ty sny.

Když žil s upíry, míval tyto sny. Byly o zeleném světle a křiku, křiku ženy, a chladném, krutém smíchu. Často byly takové, jako kdyby se díval jinýma očima, podlýma, zlověstnýma očima, někoho cizího, z jehož myšlenek Farida mrazilo v kostech. Během těchto snů kouzlem skrytá jizva na jeho čele bolela a pálila. Když byl s Jusufem, ústa mu zacpal roubíkem, když v noci křičel nebo si ho hrubě vzal či zbičoval, aby ho umlčel. Tyto sny byly natolik hrůzné a strašlivé, že skoro vítal fyzickou bolest, jež mu byla často způsobena za to, že probudil svého pána.

Ale pán Severus ho za to nebil, místo toho ho objal, políbil a odehnal sny. V pánově náruči se Farid cítil v bezpečí. Neměl obavy z toho, že ony zlé myšlenky náležely jemu. Jenže minulou noc ho pán přiměl spát v jiné posteli, a když se probral rozbil pánovy věci. Byl si jistý, že ho pošle pryč a z toho měl strach.

Protože pán za ním přišel, Farid se poprvé, co si pamatoval, cítil v bezpečí, i na tomto místě s jeho tajemnou magií. Mocnými zářivými vlákny magie, jež ovíjely hrad, a Šedovousem Albusem, duchy, jejichž minulost mohl Farid cítit a portréty, které každého sledovaly a podávaly zprávy Šedovousovi. Se svým pánem nablízku si Farid připadal nezranitelný a chráněný. Nejvíc měl na tomto místě rád domácí skřítky, protože chápali, jak se cítil.

Nyní už věděl, že mu Šedovous říkal pravdu. Že v tomto světě neexistovalo otroctví, že byl unesen, znásilňován a mučen, že otroctví je poklesek, a že jeho život měl být jiný. Ale co Albus Šedovous patrně nemohl vědět bylo, že s ním Farid souhlasil. Přál si, aby měl jiné dětství a mohl jít do Bradavic, když mu bylo jen jedenáct, aby se naučil vše o své magii, stejně jako ostatní kouzelnické děti, jak řekl Albus, ale to se nestalo. Ať to bylo správné nebo špatné Farid byl otrok, někomu patřil, kdo měl moc nad jeho životem a smrtí, a kdo rozhodoval o každém aspektu jeho života. Neměl žádnou volbu, žádnou moc nad svým osudem a neměl vůbec žádná práva.

Ale teď měl strach být sám. Spoléhal se na svého pána, že mu pomůže, když by se nemohl sám rozhodnout, když ho trápily sny, a když se cítil udolán světem, do něhož právě vkročil. Věděl, že jeho pán mu pomůže zesílit a naučí ho ovládat magii, a že možná jednou bude s to činit svá vlastní rozhodnutí, jenže stačilo něco málo přes týden bez bičů a klecí a Farid poznal, že ještě není tak docela připraven na to, co mu nabízeli.

Ale posledních pár dní pán vypadal, že si od něj drží odstup, přinejmenším v noci, a proto se Farid strachoval, že ho už nechce a pošle ho pryč. Farid věděl, že udělá absolutně cokoli, aby předešel ztrátě mužovy lásky.

Proto dnes Farid poprosí pana Albuse, aby požádal pána, aby mu pověděl, co má udělat, aby se polepšil a pán se s ním mohl zase milovat jako dříve a všechno by bylo jako předtím. Možná jednou, až se bude cítit dost silný, bude připraven být svobodný, jak si to přáli, ale Farid věděl, že ať už svoboda bude mít jakoukoli podobu, nechtěl by, nikdy by nechtěl, být odloučený od muže, jehož z celého srdce miloval.

devět

28. prosince 2012 v 21:03 ZPS
Severus stál u paty pohyblivého kamenného schodiště a bručel jména všech sladkostí, které si dokázal vybavit, na nehybného chrliče, jenž střežil vstup do Albusovy pracovny. Farid stál u svého pána tak těsně, jak se mohl fyzicky dostat, aniž by byl uvnitř jeho oblečení s ním. Ruku držel v pánově větší od chvíle, kdy dorazili na Příčnou ulici a skoro se jí nepustil, protože, a ani to nebylo překvapivé, v ní bylo ráno víc lidí, než Farid pravděpodobně viděl za celý svůj život a mnoho z nich na něj upřeně hledělo - na chlapce, jenž se držel nenáviděného bradavického profesora lektvarů.

Severus viděl věci z Faridova pohledu, skutečně mohl. Jak Severus vypozoroval za posledních pár dní, chlapec byl naprosto ohromený, velice statečný a velmi silný, ale nic ho nepřipravilo na dnešní zážitky, a samozřejmě, že také nic nepřipravilo Severuse!

Přemýšlel, jestli bude někdy moci překročit práh Krucánků a kaňourů, protože poté, co pokáral chlapce za to, že se dotkl vzácné knihy, se Farid vrhl k zemi a prosil svého pána o odpuštění. A samozřejmě právě zde Severus zjistil, že chlapec neumí číst. Což bylo pochopitelné, když se nad tím zamyslel. Kde se to pro všechno na světě mohl naučit? Jusuf by sotva přerušil sex s ním, aby ho naučil svou abecedu, natož tu anglickou, ale to byl další bod, jenž musí přidat na seznam (který se každým dnem prodlužoval) věcí, jež Farid musí znát, aby mu to pomohlo přizpůsobit se společnosti.

V duchu také úpěl, když pomyslel na to, co se stalo poté, kdy zavedl Farida k Madame Malkinové a měly mu být vzaty míry. Prodavačka ho požádala, aby si svlékl plášť, do něhož ho Severus oblékl, a to také udělal, jenže tím neskončil. Dřív, než byl Severus schopen mu v tom zabránit, byl skoro nahý. Odhalil kroužky v bradavkách a stopy po milostných kousnutích, jež mu zdobily kůži, a samozřejmě i mizející šrámy z bití před dvěma dny. Když si uvědomil, že zase rozzlobil svého pána, nahý se vrhnul k pánovým nohám a prosil o odpuštění. Severus přemýšlel, kde si teď bude kupovat hábity, takové, jaké se mu líbily u Madame Malkinové. Prostě si nemyslel, že by se mohl někdy vrátit.

Jenže Severus nebyl nejtrpělivější člověk, proto dál okřikoval svého otroka, kdykoli provedl něco špatně. Jako když klečel u něj, zatímco si vybíral přísady do lektvarů, nebo když u Fortescuea slízal zmrzlinu z pánových prstů. Pak tu byl samozřejmě jazykový problém. Ve skutečnosti poprvé za celý den, kdy se to mezi nimi trochu urovnalo bylo, když je Severus zavedl do krámku v Obrtlé ulici, v němž prodávali… hračky. Severus si vybral z nabídky několik předmětů, jež vyzkouší později, včetně modrého, jemného koženého obojku, který přidal k nákupu poté, co si všiml Farida, jak jej toužebně hladí s poněkud ztraceným výrazem na tváři. Ale i zde Severus musel snášet úlisnou lascivnost chtivě pošilhávajícího majitele, který přejel rukou Faridovi po zadku, jenž měl opět pořádně oblečené kalhoty, a učinil několik naznačujících poznámek o tom, jakým je šťastným kouzelníkem a jak by rád snížil jeho účet při platbě v naturáliích.

A v této chvíli nešťastný Farid působil čím dál tím více zmateně a patrně se s tímto zmatkem vypořádal tak, že se uzavřel do sebe. Chlapec, jenž nyní stál u Severuse, byl prakticky úplně katatonický a stěží si všímal zajímavostí, jež Bradavice skýtaly.

Na okamžik si Severus ze srdce přál, aby řekl jen: "Děkuji, ale ne," na Jusufovu nabídku ochotného chlapce, který by mu zahříval postel. Pak stočil pohled na otroka a cítil, že ho přemáhá lítost. To nešťastné dítě se dnes opravdu usilovně snažilo. Farid stál se skloněnou hlavou a jeho oči smutně hleděly na podlahu, i ty bílé zuby neustále skousávaly spodní ret, byla to jasná známka úzkosti, jak Severus zjistil. Proto lehce stiskl Faridovu ruku a pohladil husté tmavé vlasy, které byly vzadu spletené do copu, jenž krotil jejich bohatost.

Severus se obrátil zpátky k chrliči, a když rychle vyčerpal jména sladkostí, nakonec šeptem zamumlal Mentolky Polo. Se směsicí radosti a zklamání sledoval, jak stvoření ožilo a kamenné schodiště se dalo konečně do pohybu.

Severus měl pocit, jako by měl v žaludku olovo. Celý den měl z tohoto okamžiku strach, což byl zřejmě jeden z důvodů, proč byl na Farida tak zlý. Jak ksakru poví o Faridovi svému mentorovi, jedinému muži, kterého si vždy opravdu vážil. Jenže už nebyl čas o tom přemýšlet, když viděl svou ruku klepat na ředitelovy dveře, a laskavý starý hlas řekl: "Vstupte," a chvíli nato seděl v pohodlném křesle v Albusově pracovně, zatímco vedle něj stál chvějící se Farid.

Severusovi vše připadalo naprosto neskutečné, ale nakonec nadešel čas promluvit si s Albusem a doufat, že mu bude s to pomoci s dilematem, v němž se ocitl.

"Vítám tě, můj chlapče! Mám radost, když tě vidím doma v bezpečí. A koho jsi to s sebou přivedl?"

Severus otevřel ústa, aby odpověděl, ale ucítil, jak se chlapec vedle něj začíná chvět víc. Severus věděl, že ať si o něm bude Albus myslet cokoli, závazně slíbil, že se postará o toto nebohé raněné stvoření, proto lehce zatahal za Faridovu ruku, kterou stále svíral svého pána, jako by na tom závisel jeho život, poklepal si koleno a o pár chvil nato měl na klíně unaveného otroka, tmavou hlavu zabořenou na krku, a košili skrápěnou slzami.

A ať se v rozhovoru objeví cokoli, Severus Snape měl to potěšení být první osobou asi za čtyřicet let, která překvapila ředitele natolik, že jeho obočí téměř dosáhlo vlasové linie.

"Severusi," řekl nelíčeným údivem. "Co jsi to teď udělal?"

Severus Snape, špeh, jednoznačně nejnenáviděnější učitel v Bradavicích za posledních dvanáct let a všeobecně sarkastický parchant, zčervenal sytě šarlatovou až po samé špičky uší.

A tak se dal do vysvětlování. Vyprávěl o tom, jak pomohl vůdčímu upírovi a byl mu poslán chlapec, tento chlapec, jako poděkování, a pak dál mluvil o lektvaru touhy a svém poměrně krutém chování. Vyprávěl o otroctví a Faridově jasné oddanosti vůči němu a nakonec začal hovořit o Faridově magii, ale v tomto místě ho Brumbál přerušil.

"Děkuji ti, Severusi, myslím, že už to stačí," řekl spíše chladně. "Ale nepřekvapuje mě, že má magii, díky ní mohl přežít, i když mu dávali jejich krev, což usuzuji, že mu ji dávali, neboť by, jak se domnívám, jako mudlovské dítě už dávno zemřel v Jusufově vlastnictví. Říkáš, že mu je osmnáct? Mně připadá, že mu je asi tak čtrnáct? A anglicky umí velmi málo, hmm? Určitě komunikuje, něco zkusím!"

A teď byl tím překvapeným Severus, když stařec vstal od svého stolu a rychle vyčaroval křeslo, které postavil vedle toho Severusova. Pak lehce položil vrásčitou starou ruku na Faridova záda a oslovil chlapce rychlou kazaštinou.

Když Farid uslyšel známý jazyk, málem omdlel úlevou. Dnes se usilovně snažil potěšit svého pána, ale pán byl na něj neustále rozzlobený. A ti všichni lidé! Farid nevěděl, kam se podívat dřív.

Dokázal se vyrovnat s tou velkou skupinou lidí s červenými vlasy, která na něj zírala a smála se, když se snažil omluvit pánovi v knihkupectví, i s tou ženou, jež je hnala z obchodu, v němž prodávali hábity, a i s tím mužem, jenž mu pohladil zadek, ale tento člověk vypadal, že je na jeho pána obzvlášť rozzlobený, a přemýšlel, jestli se snad s ním jeho nový pán nebude dělit, stejně jako to dělal ten předchozí.

Pak přišli sem, do této místnosti plné kouzelných věcí, jež vyzařovaly takovou moc, že ho z toho bolela hlava. Farid si myslel, že ho pán chce dát tomuto starci, a Farid měl strach, protože nikdy předtím neposkytl potěšení někomu takového věku, v jakém byl tento člověk s šedým vousem. A co když to špatně pochopil?

Ale stařec mluvil, a Farid tušil, že bylo dost špatné neposlouchat, proto vykoukl z místa, kde měl zabořenou tvář v pánově hábitu a jeho velké hnědé oči se střetly s laskavýma modrýma očima. Farid si pomyslel, že by to možná bylo v pořádku a udělal by cokoli, co by po něm jeho pán chtěl.

"Ahoj, maličký, jmenuji se Albus, a ty?"

Přízvuk byl silný, trochu zkrácený a křečovitý, ale Farid mu dost dobře rozuměl a měl z toho radost. Už mu bylo jedno, co chtěl starý kouzelník udělat, pokud s ním bude občas takto mluvit. Dnes se cítil chvílemi dost ztracený a vyděšený, že si skoro přál vrátit se do upířího hradu. Sice tam na něj byli krutí, ublížili mu víc než pán, ale aspoň tam všechno zná.

Proto odpověděl kouzelníkovi, jak nejlépe dovedl, zatímco po celou dobu přemýšlel, oč bude požádán, aby udělal.

"Dobrý den, pane, jmenuji se Farid. Jak vám mohu posloužit? Chcete se se mnou vyspat? Jsem dobrý na sex, pane."

Na okamžik se oči starého kouzelníka naplnily slzami, a pak mluvil dál:

"Nemusíš mi sloužit, Faride, toho se tady nemusíš obávat," a na chlapcův zmatený pohled pokračoval: "Jen zůstaň se Severusem, s nikým jiným, dítě. Nikdo jiný se tě nemůže dotknout, pokud nebudeš chtít. Na tomto místě neexistuje otroctví. Žádný člověk nemůže vlastnit druhého… Víš, kolik ti je?"

Farid byl zmatený, co znamená, že neexistuje otroctví? Otroci jsou přece všude, ne? Ale na otázku odpověděl, byl si jistý, že se později o otrocích dozví mnohem víc:

"Myslím, že vím. Žil jsem s mým strýcem až do osmi let, protože jsem byl stejně starý jako můj bratranec a jemu bylo osm. Pak mě pán Jusuf zachránil, a pak jsem žil s pánem Jusufem deset lét."

Stařec přikývl, a pak pokračoval: "Jak to, že jsi se Severusem?"

Farid se při této otázce usmál, protože na ni mohl odpovědět.

"Lektvar, lektvar touhy, způsobil, že si na mně uplatnil nárok, způsobil, že si mě hrubě bral. Ale pak se omluvil a byl na mě moc milý a políbil mě a už si mě nebral tak hrubě, pane. Odvedl mě od bití a hrubého sexu. Miluji ho, pane, je úžasný."

Ale pak se jeho výraz změnil na trochu beznadějný.

"Ale dnes byl pán trochu rozzlobený. Jsem špatný otrok, jenže nevím, jak to zlepšit. Řekněte mi, pane, co jsem udělal špatně?"

Farid musel starého kouzelníka něčím rozrušit, protože slzy, jež se mu třpytily v očích, nyní volně stékaly po jeho lících.

Ale i přes slzy se na Farida usmál a řekl: "O tom si promluvíme později, dítě. Tvůj pán se na tebe nezlobí. Myslím, že tě má velice rád. Nicméně se domnívám, že bys teď potřeboval odpočinek a spánek, hmm? Ó, a říkej mi Albus."

Farid věděl, že má starý kouzelník pravdu. Ještě nikdy za celý svůj život nebyl tak unavený. Proto se na něj usmál a svou nejlepší angličtinou řekl:

"Dékuji vám, pane Albúsi."

Přestal poslouchat a místo toho se opět schoulil na pánovu silnou, teplou hruď a lehce dřímal.

Severus naslouchal rozhovoru s narůstající frustrací. Chtěl vědět, co o něm říká jeho otrok. Chtěl vědět, jestli mu Albus hodlá říct, aby si sbalil kufry, a požádá ho, aby se už nikdy nevrátil.

A právě v tu chvíli se k němu Albus obrátil a Farid se zase stulil do pánovy náruče: "Vypadá to, že ti dlužím omluvu, Severusi. Chlapec říká, že mu je osmnáct, a zdá se, že je ti oddaný, ale je velmi zmatený, myslí si, že se na něj hněváš, a myslel si, že…" Tady se Brumbál na okamžik odmlčel a další slza mu stekla po líci, "myslel si, že je zde proto, aby 'mi sloužil', Severusi," řekl, a najednou vypadal na svých sto padesát let.

"Myslím, že je velmi křehký, musíme se o něj postarat." Pak se se svýma ocelově modrýma očima podíval přímo na Severuse: "Ty se o něj postaráš, Severusi, mohl by ti prospět! Musíš se pokusit umírnit svou vznětlivou povahu, vždyť si už myslí, že dnes 'byl špatný otrok'."

Severus se při tomto cítil dost vinně, proto zamumlal cosi o jazykových problémech a vytížených obchodech.

Ale Albus pokračoval: "Myslím, že bys ho měl uložit ke spánku, zjevně je dost unavený, také vypadá velmi křehce, musíme se k němu chovat opatrně."

Severus málem otevřel ústa, aby ředitelovi řekl, jak byl Farid neuvěřitelně silný, jak je chránil před vlkodlaky, že přežil ukrutné mučení, a jak mocný byl. Ale uvědomil si, že v tuhle chvíli by to k ničemu nevedlo. Ředitel sám vypadal vyčerpaně a velmi zmoženě. Proto do náruče zvedl spícího hocha a chystal se ho odnést do pokoje, a když už opouštěl pracovnu, Albus smutně řekl:

"Kam jsme to dospěli, Severusi, když se snažíme jednat s druhem lidí, kteří tohle dokázali udělat dítěti? Čert vem tuhle mizernou válku!"

osm

28. prosince 2012 v 21:03 ZPS
Severus byl připraven zemřít. Tušil, že vlkodlaci okolo nich nebudou mít zájem o něj; byl starší, ošklivý, jednoduše nelákavá perspektiva. Zato Farid, Farid byl na druhou stranu tuze žádoucí kořist. Severus by za záchranu svého otroka položil život, ale také věděl, že v takto beznadějné situaci, by ani jeho smrt Farida neochránila.

Z ramen si sundal batoh a položil ho na zem vedle sebe. Pak svého chlapce jemně postrčil za sebe, protože potřeboval cítit jeho blízkost a připravil se s vytaženou hůlkou bojovat proti nadcházejícímu útoku. Zabije jich tolik kolik může, a pak obrátí hůlku na Farida; rychlá Avada kedavra a Farid nic neucítí. Nebude mít čas totéž udělat pro sebe a bude rozerván na kusy, ale snese tu hrůznou smrt, je-li to jediný způsob, jak by ochránil svého milovaného otroka.

Vlkodlaci přicházeli stále blíž, jak se prodírali křovím kolem nich. Svaly se jim vlnily pod znetvořenou kůží, vrčeli a slintali nad šancí na toto nečekané jídlo. Byli děsiví. Severus měl již od školy strach z vlkodlaků, protože málem umřel v zubech Remuse Lupina, což narafičil jako nehodu ničemný tyran Sirius Black. Proto byla ironie, že poté, co konečně našel někoho, koho měl po všech těch letech rád, zemře v drápech a zubech nestvůr, které ze všeho nejvíc nenáviděl.

Jeden z vlkodlaků s příšerným zavrčením odhrnul horní pysk a chystal se zaútočit, pak i ostatní vyskákali ze křoví, připraveni zabíjet, trhat a ničit. Severus se připravil na nevyhnutelnou agonii, která musela přijít.

Ale místo toho vlkodlaci narazili na jakousi bariéru, jako by se odrazili od skla. Zřejmě se nemohli dostat ke dvěma mužům, jež před nimi zdánlivě bezbranně stáli.

Severus byl překvapený! Ze všech stran, v okruhu asi deseti stop*, je obklopil nějaký druh štítu. Vlkodlaci se vrhali dopředu, a pak uviděl modré záblesky poté, co byli odraženi. Nyní, když věděl, že tam je, mohl ho spatřit, jak v měsíčním světle občas zazářil. Obklopovala je neproniknutelná bariéra, silná a neprolomitelná, skoro, jako by byli ve středu obrovské sněžné koule.

Přesto to vlkodlaci stále zkoušeli. Vrhali se na bariéru, zuřivě po ní drápali, vrčeli a kňučeli jako bití psi, ale přesto odhodláni dostat se ke kořisti na druhé straně. Severus se otočil k Faridovi, aby se podíval, jak jeho otrok reaguje, ale Farid jen nehybně stál - měl skloněnou hlavu, pevně zavřené oči, zaťaté pěsti, a jeho vlasy kolem něj vířily, jako by do nich foukal lehký vánek, jenže dnes v noci nebyl v lese vůbec žádný vítr. Vánek byl magický. Tento štít byl nějak vyvolán a vytvořen Faridem.

Chlapec nebyl mudla, jak si Severus s údivem uvědomil. Ve skutečnosti musel být nejmocnějším kouzelníkem, jenž kdy žil, protože to, co udělal se prostě nemohlo dít. Magický štít udržoval jen magií, ničím jiným! Tento chlapec, toto dítě, musel bez hůlky vyčarovat bariéru, která je chránila před vlkodlaky, a to bylo prostě nemožné!

Severus byl ohromený, nebyl s to se pohnout, nebyl s to reagovat, dokud Farid nezvedl hlavu a nepodíval se upřeně do očí svého pána. Měl zaťaté zuby a začal se třást krajním úsilím ze svého počínání.

"Prrosím, páne, nemůžu… bolí to… musím přestat… prrosím."

Třes se zhoršoval a Severus poznal, že musí jednat rychle. Popadl batoh, otočil ho vzhůru nohama a našel koště schované na dně. Mávl hůlkou a rychle ho zvětšil, napřáhnul pravou ruku a jasně a zřetelně vyslovil: "Hop." Koště skočilo z lesní půdy přímo do Severusovy ruky a ten se na něj rychle obkročmo posadil. Vytáhl Farida k sobě a natočil předek koštěte k jasné letní obloze nad nimi. Pevně držel svého otroka a odkopl se od země právě ve chvíli, když se Faridův třes vymkl kontrole a zavřely se mu oči poté, co ztratil vědomí a bariéra se rozplynula. Ale to už byl s chlapcem mimo dosah nestvůr dole a vznášeli se vysoko v bezpečí, s měsícem a hvězdami nad nimi.



Letěli nejméně hodinu, než Severus spatřil světla vesnice pod nimi, a málem ho přemohl pocit úlevy. Farid nebyl moc těžký, ale byl stále v bezvědomí, takže byl pro Severuse zátěží, kterou musel vyrovnávat. Proto si Severus nesmírně oddechl, když mohl přistát na okraji vesnice. Zmenšil koště, vložil si ho do kapsy a nesl stále bezvědomého chlapce k hostinci, jehož si všiml poblíž.

Hostinec zblízka vypadal, že pohromadě drží snad jen zázrakem. Střecha na spadnutí, okna a dveře zohýbané a pokřivené. Byla to nejvíce rozpadlá budova, kterou Severus kdy viděl, zato byla také očividně kouzelnická, neboť taková mudlovská stavba by podlehla gravitaci již před lety. Odnesl Farida dovnitř, kde je čekalo dusno ze svíček a tlachání. Jakmile vstoupili, všichni utichli. Celé osazenstvo u baru na něj upřeně hledělo. Byla to zanedbaná sestava nevlídných čarodějnic. Dále tu byli vrásčité staré čarodějky a kouzelníci, v nejtemnějším koutě byl snad i jeden nebo dva upíři. Severus řekl jediné slovo, o němž doufal, že mu tito Kazaši porozumí: "Vlkodlaci."



Farid pořád spal a Severus se domníval, že utrpěl vážné magické vyčerpání. Chlapec dýchal s námahou, jeho oční víčka kmitala, když se mu něco zdálo, tiše naříkal a chvěl se, ačkoli byla teplá noc. Severus si sedl k němu a konejšivě mu hladil čelo, aby zahnal sny. Občas tiše broukal písně, jež zpíval jako dítě. Narovnal se a celou noc přemýšlel o tom, co se stalo, a co to může znamenat, a co pro všechno na světě řekne Albusovi.

"Zdravím Albusi, tohle je Farid. On je jen maličkost, měl jsem pocit, že ho musím vzít z kazašských lesů. Náhodou je magicky nejmocnější dítě, které jsem kdy viděl, ostatně magicky nejmocnější než kdokoli jiný. Ó, a už jsem se zmínil, že je můj otrok?" Severus se zachvěl a podíval se dolů, ve světle úsvitu si všiml, že chlapec je vzhůru, a že se zmateně dívá na Severuse.

"Páne, může ténto otrrok vám slóužit?" zeptal se. Patrně si nebyl jistý, kde je, nebo co se stalo.

Severus jenom položil prst na Faridovy rty v gestu, o němž věděl, že mu Farid věří: "Ššt, miláčku," řekl, "už je ráno a jsme v bezpečí. Unikli jsme vlkodlakům díky tobě, ale myslím, že máš jednu drobnost, o níž jsi mi zapomněl říct, hmmm?"

Farid šarlatově zčervenal až po konečky svých prstů, načež se Severus zlehka usmál a něžně vtiskl polibek na Faridův nos.

Brzy nato se usadili, když se Severus opřel o polštáře a držel Farida v láskyplném objetí. Chlapec mluvil, zadrhával se o neznámá anglická slova, která říkal a vyprávěl vše svému pánovi.

"Můj strýc, on nenávidí magiji, hodně ji nenávidí, hodně nenávidí mě, hodně bít mě. Když pán upírr přišel a vzal mě, já myslel magije zlá. Ale brrzy jsem viděl mnoho lidí mít magiji, ale Faridova magije hodně silná. Pán upírr chce silnou magiji, aby ubližoval lidem a Farid nemohl dovolit, prroto ji skrryl, skrryl magiji a chtjel toto říct pánovi…" Odmlčel se, nemohl dál pokračovat, Faridovi dalo dost práce odpovídat takovou dlouhou větou, ale nezdálo se, že je schopen dokončit příběh.

Proto ho Severus dokončil za něj: "Chtěl jsi mi to říct, a pak jsem tě znásilnil, ublížil jsem ti, Faride, a ty jsi netušil, co si počít, a když jsi mi odpustil, už nebyl čas kvůli příchodu vlkodlaků."

Farid se díval na své ruce, které měl sepjaté v klíně a smutně přikývl.

"Áno, páne."

"Faride," řekl Severus, "podívej se na mě." Otočil chlapce tak, aby byli tváří k sobě a položil ruku pod jeho bradu, kterou zvedl tak, aby se Faridova hlava naklonila nahoru. Pomalu se ty nádherné oči setkaly s jeho a Severus viděl, že jsou naplněné slzami.

"Jsem na tebe pyšný," řekl, "tak pyšný, že jsi přijal takové trestání, takové mučení, když jsi to musel snášet a přesto tě to nezlomilo. Nechal jsi je, aby ti ubližovali, a znásilňovali, i když si to mohl zastavit, ale máš pravdu, bylo to strašné riziko pro svět. Jsi velice mocný, Faride, jsi snad tím nejmocnějším kouzelníkem, kterého jsem kdy viděl, a mám radost z tvé magie a moci. Budu ti pomáhat, cvičit tě, pečovat o tebe a milovat tě. Jsem tvůj, Faride, stejně tolik jako ty jsi můj."

Farid se naň však díval se zmatkem v očích, protože Severus pověděl příliš mnoho, a moc rychle a Farid nerozuměl. Proto ho Severus opět políbil a místo toho řekl:

"Hodný kluk Farid, Farid to udělal dobře," a Farid se vrhl do objetí svého pána a přitulil se k němu. Severus ucítil, jak se jeho narůstající erekce dotýká chlapcova stehna. Ale právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, které rychle otevřela jedna z těch čarodějnic z předchozí noci. Zahrnula pohledem scénu na posteli, na níž seděl nahý Farid na klíně svého pána, a s nelibostí našpulila rty.

"Váše snídaně, páne," řekla chladným tónem, zlostně se dívala na Severuse a položila těžce naložený podnos na stolek vedle postele.

"Děkuji vám," řekl, a postavil se, aby jí dal minci. Pohrdlivě se podívala na ruku, v níž svíral peníze, a její tvář se zkřivila nesouhlasným zamračením, pak je mávnutím ruky odmítla a odešla z pokoje tak rychle jak mohla.

Severus si povzdechl, uvědomil se, že by si měl zvyknout na takové chování, anebo se k Faridovi na veřejnosti chovat úplně jinak. Potíž byla ta, že chlapec vypadal moc mladě, což ze Severuse činilo spíše odporného prznitele dětí než brilantního zachránce, za něhož se považoval. Zvedl podnos a ke svému zděšení spatřil dvě misky kouřící ovesné kaše, kávu, měkké sladké rohlíky a marmeládu. Tiše si povzdechl, a v tu chvíli se Farid s chutí nacpával jídlem. Neměl rád ovesnou kaši, nikdy neměl. Těšil ho způsob, jaký měl jeho otrok požitek z té hrozné rozbředlé hmoty, ale sám v tom neviděl nic chutného. Zato Farid se zjevným obrovským potěšením hltal každé sousto, které si nabral, a ve chvilce misku vyjedl.

Farid škrábal lžičkou o dno misky, a když zjistil, že už nic nezbylo v očividně prázdné nádobě, vzhlédl a uviděl svého pána, jak se na něj dívá.

"Páne, ne hlad?" zeptal se tázavě.

Severus se usmál: "Nemám rád ovesnou kaši, Faride," řekl a Farid se usmál s rozpustilým zeleným zábleskem v očích a škádlivě řekl:

"Farid pomoci pánovi sníst ovesnóu kaši?"

"Nemys…" začal Severus, jenže Farid uchopil pánovu lžičku naloženou ovesnou kaší a vše z ní nechal skapat po své hrudi. Podnos znenadání zmizel, a Severus si uvědomil, že ho Farid musel kouzelně přemístit. Ale v tomto okamžiku nebyl opravdu ve stavu, aby to zjišťoval, protože se Farid opět položil a nanášel si krémovou směs na tělo. Severus nemohl jinak a jazykem následoval cestičky, které chlapec vytvořil na svém těle.

Později spolu leželi a uvědomovali si, že velice brzy budou muset vstát a čelit světu. Severus dnes vezme Farida do Anglie, něco málo nakoupí v Příčné ulici, a pak se vrátí do Bradavic. Naučí Farida, aby na veřejnosti nedával najevo svou náklonnost, přiměje ho nosit oděv, naučí ho lépe anglicky a připraví ho na zcela odlišný svět.

Farid se nestyděl kvůli tomu, čím byl, protože neznal nic jiného; byl něčí, byl majetek, jehož hlavním životním údělem bylo těšit a bavit svého pána. A v tom, Merline, byl dobrý. Severus cítil, že se už na ovesnou kaši bude dívat jinak poté, co ji slízal z Faridova hedvábného těla, lovil ji jazykem z Faridova pupíku a lízal ji z jeho análního otvoru. Kdo mohl tušit, že ta hrudkovitá hmota mohla sloužit jako dobrý lubrikant na sex, i když protékala pod jeho penisem? A když byl ponořený hluboko uvnitř svého otroka, sténal z toho čirým potěšením. Farid se na tom podílel tak, že slízal to, co zbylo v misce a sál ze svých prstů, zatímco si ho pomalu bral. Jeho otrok měl pravdu; pomyslel si, když si vzpomněl, jak se chlapec chvěl a prosil o uvolnění jen krátce předtím, než s křikem společně dosáhli orgasmu. Teď už měl ty vločky rád a bude je mít na snídani častěji, protože zjistil, jak jsou všestranné.

Rozhodnul se, že přesně tak jak slíbil, bude o chlapce pečovat a chránit ho, i s jeho zvláštní kombinací nevinnosti a zkaženosti, křehkosti a síly. Proto si lehl, láskyplně políbil Farida a něžně ho držel, jen o trochu déle, protože věděl, že toto místo budou muset opustit a už za pár minut čelit budoucnosti.

sedmm

28. prosince 2012 v 20:58 ZPS
Mnohem později Severus s Faridem leželi ve vzájemném objetí. Farid byl zase úplně nahý. Severus měl v zoufalé touze téměř strhané oblečení, a Farid byl uvolněný v náruči svého pána. Oba byli vyčerpaní z chůze, trápily je obavy a byli pohrouženi do svých vlastních myšlenek, a nyní byli nasyceni. Mech, na němž leželi, byl jako nejměkčí péřová matrace, až na některé části, které porušili tím, jak se převalovali, a byli zapleteni ve změti Faridových vlasů.

Farid zůstal vzhůru dlouho poté, co jeho pán usnul. Stále nerozuměl všemu, co jeho pán říkal, ale podstatu slov, jež se pán pokusil říct, pochopil, když pán odstranil obojek a náramky, uvolnil jeho vlasy a klekl si, což Farida naprosto překvapilo, ale pak odhodil obojek, znak vlastnictví, jenž nosil od doby, kdy byl navždy vyhnaným malým dítětem. A právě v tu chvíli, poprvé ve svém životě, se Farid skutečně cítil volný.

Nebyl vůbec naivní, křehký, malý otrok, jak si o něm myslela většina jeho pánů. Chtěl-li přežít trestání, s nímž se musel ve svém životě vyrovnávat, musel se naučit určenému chování a pokusit se jakkoli odvrátit to nejhorší z každého mučení, jež mu způsobovali, a to činil za pomocí své milé, poddajné povahy a své nezměrné vnitřní síly, aby okouzlil ty, kteří nad ním měli moc. Farid měl houževnatost, moc a vnitřní jádro měl silné jako ocel. Nikdy neměl pána, jenž by jím nebyl uchvácen. Ale pak to, co se osvědčilo jako jeho záchrana, bylo také jeho prokletím. Právě tyto vlastnosti, které mu zajišťovaly, že ho nikdy tolik nezranili a nezpůsobili nenapravitelné škody, také zavinily, že na něm začínali být závislý. Stejně jako Jusuf, jenž se radoval z každé reakce, kterou dokázal vypáčit z chlapce, a jenž byl stále krutější ve svých pokusech vlastnit jeho skrytou část. Přesto se nakonec bál jeho úplného zničení a místo toho ho dal muži, jenž mu projevil lásku.

Všichni ti, kdo ho vlastnili nebo používali, zacházeli do extrémů, aby se pokusili dostat nedosažitelné uvnitř něj, co mohli tušit, část, kterou skrýval, ke které se snažili marně dostat. Tento pán byl první, jenž vůbec kdy dokonce nahlédl do hloubek Faridova nitra, jež se snažil tak pečlivě chránit, kromě toho tento pán, jak Farid usoudil, stál za to, že mu byl věnován.

Farid nebyl s to přestat milovat tohoto muže, i když předchozí den ztratil naději. Podíval se na svého pána a spatřil nezměrné hloubky pánových očí, jež na něj upíral. Tentokrát se Farid neodvrátil a nesklopil pohled, ale neochvějně, láskyplně a upřeně hleděl na svého nového majitele, a posléze jeho pán odvrátil oči jako první.

"Najíme se, maličký?" zeptal se Severus laskavě a trochu ztuha vstal z hnízda, které si vytvořili.

Farid přikývl, vyskočil na nohy a začal se činit, když chystal studené jídlo, které si nesli s sebou, zatímco jeho pán seděl a pozoroval ho. Pak seděli vedle sebe a jedli studené kuře a cherry rajčata. Mezitím co jedli, se Severus snažil Farida učit opět anglicky, když ukazoval na předměty, na jídlo, které jedli a řekl slovo jednou, či dvakrát předtím, než přiměl Farida ho několikrát opakovat jeho bohatými a zaoblenými tóny. Nakonec byli připraveni se vydat dál, Farid se znovu oblékl do pánova oděvu a obul si těžké boty.

Bylo zvláštní cítit oblečení na kůži. Svědilo! Líbilo se mu cítit mech pod sebou a pánovy ruce, když ho hladily, ale kousavá bavlna a vlna ho rozčilovala a raději by oděv shodil, kdyby mohl. Jenže pán řekl, že tam, kam jdou, bude muset nosit oblečení a Farid si pomyslel, že tohle nebude tak špatná změna, když mohl uniknout hrůze, kterou musel prožívat několik posledních let. A protože se odpoledne vleklo, jeho pán zpomalil, aby s ním mohl Farid držet krok a vyprávěl mu o Bradavicích, o magii, a o tom, jaké by jejich nové životy mohly být.

Severus si už nedokázal představit svůj život bez Farida, neuvědomil si, jak byl osamělý, aniž někoho miloval. Přál si ho vzít na Příčnou ulici a koupit mu oblečení, přál si, aby stál vedle něj v jeho laboratoři a rozmlouvali, zatímco by mu Farid pomáhal nasekat přísady do lektvarů, přál si, aby večer seděl vedle něj v jeho pracovně a naslouchal jeho starostem a snům.

Rád by věděl, jak bude Farid vypadat, až vyroste, protože, ačkoli bylo chlapci osmnáct, vypadal mnohem mladší. Jusuf mu vysvětlil, že to bylo proto, že patřil upírovi, dostával napít trochu pánovy krve. Ne tolik, aby ho to přeměnilo, ale dost na to, aby se zpomalil proces stárnutí, dost na to, aby mu to dalo sílu na přežití náročných přání upírů. Farida krmili krví několikrát za rok, a to ho nechávalo malým, zastavilo jeho fyzický vývoj a objasnilo skutečnost, proč zůstal na pomezí dětství a dospělosti i dlouho poté, co by měl být dospělý. Teď, když patřil Severusovi a přerušil se jeho každoměsíční příjem upíří krve, Farid se bude brzy dál normálně vyvíjet a Severus bude mít to potěšení sledovat, jak se jeho chlapec stane mužem.

Někde mimo jejich zorné pole zapadalo slunce a obloha zrůžověla. Severus usoudil, že je čas zastavit se na noc. Byl konec srpna a noci byly teplé, proto se Severus nezatěžoval nesením stanu a místo něj měl spacák, jenž rozšířil, aby se do něj s Faridem vešli. Mezitím, co chlapce poslal pro dříví, vybalil a pak spolu a družně rozložili svůj tábor. Slunce rychle zapadalo a naplnilo mýtinu, na níž tábořili, záplavou červeného světla. Chlapec na tomto pozadí vypadal ještě krásněji. Tmavé vlasy, které rámovaly jeho tvář, tančily zlatohnědým světlem a jeho oči, potemnělé nastupující nocí, v záři ohně jiskřily zelenavým nádechem.

Severus nepřítomně přemýšlel, kde se Farid naučil vařit, poněvadž ten právě krájel suroviny a dával je do polévky, kterou vařil, a při tom si pobrukoval, pro Severuse neznámou, ale přesto okouzlující píseň. Severus se uvolnil, a usmyslel si, že přijme cokoli, co se stane v budoucnu s tímto chlapcem po jeho boku, aby ho podpořil, a aby o něj pečoval. Tiše si hvízdl a také se začal přičiňovat, když připravoval tábor na spánek.

Později, když spolu snědli lahodnou polévku, Farid se dal do umývání a uklízení, a Severus, jenž nebyl zvyklý, aby o něj bylo pečováno, ho s potěšením nechal. Usoudil, že tohle byl dobrý den. Farid mu odpustil, a Severus nikdy znovu nevystaví jejich vztah takovému riziku. Od nynějška ho bude milovat, starat se o něj, chránit ho a těšit se skutečností, že ho za to Farid bude mít rád.

Nyní se skutečně setmělo a kdesi v dálce Severus slyšel houkání sov. Zanedlouho se bude s Faridem objímat v jejich spacáku, a Severus zjistil, že je vzrušený při pomyšlení spát tady pod širým nebem s nahým chlapcem ovinutým kolem sebe. Pomyslel si, že by se mu líbilo, kdyby Farid zůstal nahý, pokud by mohl, ale věděl, že to nebude možné, ne v Bradavicích, proto využije každou příležitost, aby se mohl těšit chlapcovým nádherným tělem dřív, než se vrátí. Nedomníval se, že by to chlapci moc vadilo, očividně se oblečením, jež nosil, cítil omezován a občas se naň díval s nelibostí a škrábal se v místech, kde ho oděv svědil. Severus se rychle vzrušil při myšlence, jak měsíční světlo, jež nyní zalévalo mýtinu, na níž připravili spaní, dopadá na nahé tělo jeho otroka. Severus se podíval na hvězdy, které tady opět zářivě svítily bez mudlovského světelného znečištění, jež bránilo v jejich pozorování v mnoha místech na britských ostrovech. Pak se podíval na plný, kulatý měsíc, jenž vypadal, že je obklopen magickou září a zdál se být dnes v noci docela blízko.

Severus ztuhl.

Teď se mu jasně vybavila Jusufova slova.

"Nejlepší je počkat ještě jednu noc, anglický kouzelníku, dnešní noc není bezpečná."

Ale Severus tušil, že jedna noc navíc, by byla na něj a Farida až příliš, kdyby zůstal na hradě. Říkal si, že neměl žádnou možnost, a nechtěl poslouchat žádné další rady od zrůdného Jusufa, jenže učinil špatné rozhodnutí, a možná je odsoudil k smrti nebo ještě hůř. Měl poslechnout, měl zůstat, mohli se skrýt ve svém pokoji, a držet se od ostatních. Ve spěchu, aby se dostali pryč, Severus zapomněl, že dnes v noci, dnes v noci měsíc vešel do úplňku.

V dálce, kdesi daleko od nich, Severus uslyšel zavytí, dlouhé a hlasité, jemuž odpovídalo okamžitě druhé, a pak třetí. Náhle ožil a křikl na Farida, aby mu pomohl, začal na oheň hromadit listí, aby ho udusil, a cpal věci do jednoho z batohů. Řekl Faridovi, aby si sundal boty, protože tušil, že chlapec bude rychlejší bez nich. Svázal tkaničky, a pak boty hodil přes ranec, který si natáhl na ramena. Pak když popadl svého otroka za ruku, Severus se otočil opačným směrem, než odkud slyšel vytí.

Běželi spolu. Běželi o život. Severus a jeho chlapec. Severusovo srdce v hrudi zběsile bušilo a krev mu hučela v uších, když se je zoufale snažil dostat do bezpečí. Nemohli se přemístit, koště nepřipadalo v úvahu, jedinou volbou, kterou měli, bylo běžet. Takže běželi tak rychle, jak mohli mezi stromy, jež se z počátku zdály, že je chrání a nyní jim byly leda vězením.

Po deseti minutách zběsilého běhu Severus už dál nemohl a Farid také těžce oddechoval, proto se zastavili, jen na chvilku, dokud nepopadnou dech. Severus se modlil, doufal, že to stačilo a utekli smečce, kterou slyšel. Předklonil se a položil si ruce na kolena, aby nabral energii. Ucítil Faridovu štíhlou ruku, jak se ho lehce dotkla na kříži, narovnal se a uviděl, jak se chlapec kolem sebe rozhlíží s vystrašeným výrazem. Tam, v křoví všude kolem nich, se v houští lesklo asi dvacet párů žlutých očí. A Severus si uvědomil, že už je příliš pozdě a neexistovala žádná naděje na záchranu. Obklíčili je vlkodlaci.

šest

28. prosince 2012 v 20:57 ZPS
Farid byl zmatený a trošku vystrašený. Dřívější bičování bylo dost brutální, ale zažil i horší, ačkoli ne tak krátké. To, co ho vystrašilo, byla reakce jeho pána na jeho bolest, a Farid měl bolesti. Věděl, že má velmi tvrdohlavou povahu, a že upírům trvalo neobvykle dlouho ho zlomit, i když byl jen dítě. Byli pyšní na jeho tvrdohlavost, chlubili se jím návštěvníkům a předváděli svou nadvládu nad ním stejně jako pán Jusuf dnes.

Mezi nimi to byla hra, hra mezi alfa upírem a Faridem. Nařizoval Faridovi předvádět předepsané pózy, jež měl otrok zaujmout, a trestal ho, i když se jen trochu odchýlil ze správné pozice. Farid si umanul, že v tom bude dokonalý, aby nebyl kvůli ničemu potrestán a trest by tak byl jen kvůli pánovu potěšení a ne kvůli chybě. Pak když ho Jusuf bil, vydržel tak dlouho jak mohl, než začal křičet a prosit. Jusuf nepolevil, dokud se nepoddal a on se poddal obvykle až tehdy, když bolest byla nakonec nesnesitelná.

Už si ho brali mnohem surověji než dnes, pošklebovali se a vysmívali se mu, ale v tuto chvíli se cítil ublíženěji a zranitelněji, jak se velmi dlouho necítil. Upíři považovali Farida za zlomeného, úplně poslušného, a v mnoha ohledech věděl, že tomu tak je. Měli kontrolu nad každou jeho částí, jeho tělo mu nepatřilo, věděl, že mu přinášejí potěšení, že mu přinášejí bolest a nic, nic co udělal nebo neudělal, to nikdy nezměnilo. Ale vždycky si uchovával malou část sebe sama, k níž se nebyl nikdo s to dostat.

Až do nedávné doby.

Farid nikomu dříve nedal své srdce, nikdy se nezamiloval. Tak hloupě a pošetile přijal laskavost, kterou mu pán dal a přilnul k anglickému kouzelníkovi jako nějaké kachňátko. Byl sám sebou znechucený. Poprvé za celý svůj život, co si vzpomínal, mu nějaký člověk ukázal trochu laskavosti, a byl ten, jemuž Farid dal svou lásku, a s tím, co se stalo, nemohl už nic udělat. Bylo příliš pozdě se vrátit k tomu, jak to bylo dřív, k poslušnému Faridovi, jenž se poddává čemukoli, co mu bylo děláno, ale uchovává si srdce v bezpečí a chráněné.

Farid nemohl uvěřit, že byl tak hloupý, protože tohle už mnohokrát viděl v minulosti. Kouzelníci sem přicházeli, zděšeně se vyjadřovali nad jednáním s otroky a nakonec, dříve či později, se začlenili do řad upírů. Farid věděl, jak byla lákavá taková moc, když viděl kolik jich zkazila. Skrýval svou vlastní moc, poněvadž si byl vědom, že i v něm byl stín temnoty, jenž nemohl popřít a cítil, že kdyby byl přeměněn, kdyby ztratil své svědomí a byl tak nemorální jako Jusuf, pak by na světě nebyla žádná naděje. Proto místo toho, aby způsoboval bolest, ji raději přijímal.

Ale o tomto kouzelníkovi si myslel, že je jiný. Byl milý a starostlivý, mimo jejich pokoje hrál pána a Farid se k jejich hře šťastně připojil, zato uvnitř pokoje měl Farid více svobody, než kdy poznal, a jeho pán byl něžný a škádlivý. Ponoukal Farida, aby převzal iniciativu v líbání a laskání. Začal ho učit anglická slova, aby mohli spolu lépe komunikovat. Vzbuzoval ve Faridovi pocit, že není zrůda nebo věc, ale lidská bytost schopná volby a lásky.

Když si ho jeho pán tak brutálně bral, vyvolal v něm takovou bolest, že si Farid myslel, že jeho srdce pukne ve dví. Udělal se na příkaz, vyhověl jako vždy, ale orgasmus byl agonií, hořký a vypáčený z něj proti jeho vůli. Přál si, aby ho jeho pán zabil, aby už nic necítil.

Když ho pán odnesl zpět do komnaty, nebyl s to si pomoci, natočil se k němu kvůli pohodlí, protože tam nebyl nikdo jiný. A pán byl milý, vykoupal ho, hladil ho a uklidňoval jeho pláč stejně jako dřív. Ale pak ho přiměl kleknout, aby ho nakrmil, a krmil ho ze své ruky. Farid pochopil, že svoboda, o níž si myslel, že má, byla jen iluze, která mohla být odebrána tak snadno jako byla dána, a že neměl víc práv s tímto pánem, než měl kdy jindy, a ta troška radosti, která vzrostla v lásku, na kterou spoléhal, mohla zmizet mrknutím oka.

Z koutků jeho očí stékaly velké slzy, v jeho hrdle se vytvořil velký bodavý knedlík bolesti, a skoro se ztratil v zoufalství. Ale pak ucítil ruku svého pána, která konejšivě hladila jeho tvář, a dlouhý, útlý prst jemně zachytil slzu a setřel ji.

"Pšt, Faride," říkal jeho pán, "Pšt, Pšt, můj drahý chlapče, je mi to strašně líto, moc se ti omlouvám, Faride, za to, co jsem ti udělal. Prosím, odpusť mi, prosím, můj milý chlapče. Rozumíš? Faride, prosím, pochop to."

A Farid rozuměl. Před jedním dnem by nerozuměl, před dvěma dny by rozuměl ještě míň. Ale věděl, že se mu jeho pán omlouval. Jemu. A netušil, co si má teď myslet.

Ale pán zabořil svou hlavu do jeho vlasů a plakal, jemně ho hladil a laskal, a Farid si pomyslel, že možná, možná je to jeho pánovi líto, ale nevěděl, co dělat, co říct, poněvadž se Faridovi za celý jeho život nikdo neomlouval.



Druhý den ráno odešli.

Snape je odváděl z tohoto zatraceného místa krutosti a trýzně tak rychle jak bylo možné, jako by jim v patách byli pekelní psi. Rozloučil se s Jusufem tak zdvořile jak mohl zvládnout s někým, jehož hrdlo chtěl rozervat vlastníma holýma rukama, a pak s Faridem odešli.

Šli pěšky a ještě po nějakou dobu půjdou. Měli před sebou den nebo dva dny cesty, než se budou moci přemístit, protože hrad a tato část lesa byly pod protipřemísťovacím kouzlem, a přestože měl koště, nemohl ho použít, poněvadž si nebyl jistý, jak by se jeho mudlovský otrok dokázal vyrovnat s kouzelnou věcí. Na zádech si nesli batohy se vším, co mohli potřebovat na několik dní. O toto břímě se mezi sebou dělili a bylo kouzelně odlehčeno, ale přesto ho bylo nutné nést - potřebují jíst a někde v bezpečí spát.

Teď, když odešli, a úleva, kterou cítil, když se dostali ze zkázonosné atmosféry upírského hradu, se začínala rozptylovat, obavy, které potlačil, vytanuly v popředí jeho mysli. Jak se Farid vypořádá s Bradavicemi, bude vůbec s to vidět hrad? Jak si Bradavice poradí s Faridem? Co by mohl Brumbál udělat? A to nejdůležitější ze všeho, odpustí mu Farid někdy, a jak by to mohl mezi nimi zlepšit po tom, co včera udělal?

Severus cítil, že zničil něco drahého, když nesl Farida zpět do jejich pokoje, a viděl, jak byl chlapec rozrušený. Ve skutečnosti se díval na jizvy, jež upír způsobil a náhle si uvědomil, že Farid je skutečně otrok a byl jím po většinu svého života. Chlapec, který byl strašlivě zneužívaný, a který na něm lpěl jako na své záchraně a Severus se ke chlapci otočil zády a použil ho pro své vlastní potěšení, stejně jako kdokoli jiný.

Severus jako většina lidí jeho věku znal milostné hry. Ale pro ně to byla legrace, bezpečná, za použití hedvábných šátků a pout a občas plácačky nebo důtek. To, co se stalo Faridovi, co bylo děláno Faridovi, bylo něco mnohem, mnohem vážnější, mnohem drsnější než hra. Bylo to skutečné otroctví a chlapec opravdu neměl žádná práva, žádné odvolání a žádnou naději na svobodu, volbu nebo aktivní účast na sexuálním styku, který byl nucen snášet. Farid si nevybral podrobení; nemohl své potřeby a touhy vložit do rukou důvěryhodného milence. Farid byl poslušný, protože jinak ho čekala smrt, nechtěného, lítosti nehodného zvířete používaného jen na sex.

Vina, kterou Severus prožíval okamžitě poté, co znásilnil Farida, byla dost zlá, ale lítost, kterou cítil poté, byla mnohem horší. Protože i když stále vlastnil Faridovo tělo, už to nevypadalo, že má jakýkoli nárok na chlapcovu duši. Farid byl stále povolný; ochotný udělat cokoli, co jeho pán chtěl, pokorně, poslušně. Ale to odhalení duše, které Severus viděl, rošťácké záblesky radosti. To úplně zmizelo. A Severus to chtěl zpátky; domníval se, že ve Faridovi zlomil něco, čeho se nikomu dřív nepodařilo dotknout, a Severus se potřeboval zprostit viny a potřeboval to učinit správně.

Šel rychleji než chlapec. Farid léta neopustil hrad a po celou dobu chodil nahý a bosý. Nyní následoval svého pána oděný v Severusově oblečení, jež bylo příliš velké na jeho štíhlé tělo. Z pod vyhrnutých rukávů Severusovy košile byly viditelné chlapcovy náramky a kalhoty byly zastřižené o několik palců, tak aby Farid o ně nemohl zakopnout a byly upevněné kolem jeho štíhlého pasu provázkem. Vypadal prostě rozkošně a Severus ho toužil drtit ve své náruči a líbat ho do bezvědomí, ale to si nemohl dovolit, ještě ne.

Boty, v nichž Farid šel, byly zmenšeny, aby mu padly, ale i tak chlapec trochu klopýtal, protože samozřejmě nebyl zvyklý na jakoukoli obuv, natož na takové těžkopádné boty. Když je Severus otrokovi nazouval, měl v tu chvíli na tváři legrační výraz, ale pak ho pevně skryl za "masku otroka". Severus skousl škádlivou poznámku, kterou měl na špičce jazyka, poněvadž cítil, že by nesnesl vidět, že křehký vztah, kterého si dost nevážil, je pryč, promarněný a zničený.

A tak chlapce pozoroval, když lezl přes skály, a věrně následoval svého pána, i když netušil, kam jde nebo co by se s ním mohlo stát a neměl ani jedinou námitku nebo stížnost, ačkoli trochu kulhal, jak mu boty musely vadit. Přemýšlel o tom, co by měl udělat, aby se přiblížil k Faridovi, a obnovil jejich vzájemný vztah; dal chlapci najevo, že je mu to líto.

Šli několik hodin lesem po mechovém koberci, obklopeni borovicovou vůní, až Severus pocítil, že je čas na odpočinek. Byl dost daleko od toho strašného místa, aby udělal to, co chtěl udělat předchozí noc, když Farid vedle něj klečel u poslední večeře v sále s klanem, a ještě nebyl s to se posadit kvůli zraněním, nebo když u snídaně seděl ustrašeně a obezřetně na židli vyhrazené pro něj, jedl a ostražitě udržoval většinu své pozornosti na svém pánovi, místo aby se těšil ze svého jídla, jak to dělal den předtím.

Jakmile chlapec nakonec dohnal svého pána, tázavě se na něj díval a Severus mu naznačil, aby si sedl vedle něj. Zřejmě měl ještě bolesti, když si klekal, ale Severus velmi pečlivě vybral skály porostlé mechem, aby to pro Faridovo pozadí bylo co nejpohodlnější. Poplácal takové místo vedle sebe, kde chtěl, aby byl a řekl: "Sedni si sem, Faride, vedle mě." A chlapec si opatrně sedl, jeho oči přelétly vzhůru, aby se koukl na svého pána, a pak je opět sklopil a čekal na to, co má dělat dál.

Severus se zhluboka nadechl. Velmi mu záleželo na tom, co se stane teď, a tak promluvil, pomalu a pečlivě vážil každé slovo, aby Farid mohl lépe rozumět:

"Faride, ty víš, že jsi můj otrok?"

"Áno, páne?" Tichý, tázavý, bázlivý.

"Včera jsem s tebou zacházel velmi špatně a za to se moc omlouvám. Ublížil jsem ti a je mi to líto, rozumíš?"

"Áno, páne."

"Jsi můj, Faride, patříš mi. Ale ty nejsi zvíře."

Severus si prohlížel chlapce, aby viděl jeho reakci, ale hlavu měl skloněnou, oči stále sklopené a jeho dýchání bylo klidné, když ho poslouchal, ale ještě nedal najevo žádnou reakci.

"Faride, vzal jsem si tě násilím a ublížil jsem ti."

Zachvění od chlapce při tomto prohlášení, lítost, smutek?

"Slibuji ti, že už to nikdy znovu neudělám."

Prchavý kosý pohled, zmatený, nejistý.

"Nemusíš nosit obojek, abych věděl, že jsi můj."

Lehký dotek na zátylku jeho hůlkou a zašeptaná Alohomora a stříbrný obojek, jenž Farid nosil, odpadl.

Tentokrát se jeho oči vytřeštily překvapením, když se na vteřinu setkal s jeho, než je znovu rychle sklopil a díval se na obojek, jenž mu dopadl do klína.

Pak Severus vzal jeho ruce do svých a zopakoval kouzlo na Faridových náramcích, pak ještě jednou zašeptal kouzlo a vlasy, které byly zapletené do copů, používaných k jeho svazování a mučení, se uvolnily a stříbrné zvonečky a ozdoby se doširoka rozlétly. Jeho vlasy teď spadaly přes jeho ramena a záda v tmavých a nezkrotných vlnách.

Farid teď těžce dýchal, do rukou si vzal obojek a držel ho, nejistý, co dělat dál. Severus klesnul na kolena na zem před svého otroka a jemně vzal ty ruce do svých. Hleděl do jeho očí a pevně a pomalu řekl:

"Zahrajeme si hru, Faride, chci se těšit z tvého těla, je krásné, ale chci, aby se ti to také líbilo. Nikdy tě nebudu bít jako Jusuf, nebo ti neublížím jako včera. Budeme mít zvláštní slovo, které můžeš říct, kdybys chtěl přestat. Rozumíš?"

Tentokrát trhavé dýchání a bázlivé kývnutí.

"Nebudeme se už milovat, dokud ti nebude lépe, dokud se nerozhodneš. Dokud, Faride, neřekneš ano."

Faridovy oči již vytřeštěné šokem, se nyní zalily slzami.

Pomalu a opatrně se zeptal: "Hrrajeme hrru, áno, jako předtím?"

Severus přikývl.

"Pán neublíží Faridovi?"

Severus zavrtěl hlavou.

"Ne…" a Farid zvedl obojek, protože neznal správné slovo v angličtině.

A beze slova si Severus vzal od něj obojek a hodil ho do hlubin lesa.

Chlapec zmateně a nejistě sledoval, kam obojek letí, přitom se mu čelo svraštilo roztomilým zamračením. Severus se na něj díval a všemi póry nasával jeho krásu, živost a duši, která tak mocně planula v tomto zvláštním, silném a křehkém chlapci. Jeho vlasy tančily kolem tváře jako temný mrak, volné, neomezené, jak měly být, jak měly vždycky být. Cítil, jak se mu srdce svírá pocitem, jenž ho téměř přemohl, protože za celý svůj život nikdy nic necítil s takovou intenzitou. Byl to pocit, o němž věděl, že je to láska.

A pak Severus nemohl dlouho na nic myslet, protože jeho náruč byla zaplněná smějícím se a veselým chlapcem, jenž ho pokrýval polibky a skrápěl slzami.

pět

28. prosince 2012 v 20:57 ZPS
Severus zůstal s klanem další dva dny. To bylo déle, než plánoval, a bude lepší, když odejde před víkendem. Bylo to téměř, jako by mít Farida za svého otroka, ho učinilo čestným členem této skupiny. A Severus to v duchu za čest nepovažoval. Čím delší dobu strávil s klanem, tím víc ho odpuzovaly některé jeho zvyky, hlavně způsob, jakým jednal se svými otroky.

A přesto, navzdory svému zjevnému odporu, Severus věděl, že jakmile se vrátí do Bradavic, Farid ho už nebude moci všude následovat, nahý a po ruce; nebude moci do něj strčit svůj penis nebo se udělat do jeho úst a být kouřen až do vyvrcholení, kdykoli se mu zachtělo. Začínal být očarován potěšením z vlastnictví, a opájen mocí nad jinou lidskou bytostí - povolnou, dobře vycvičenou a jak vidno ochotnou, lidskou bytostí. Ať chtěl nebo ne, hlásit se k této své temnější stránce, Severus nyní poznal, že takovou má.

Včera ráno Jusuf trval na tom, že Severusovi ukáže, jak dostat to nejlepší ze svého otroka, a tak mu pyšně předvedl, jak byla jejich zvířata dobře vycvičená. Toto ráno bylo takové, na které Severus bude dlouho vzpomínat s hrůzou, lítostí a s odporem k sobě.

Vzal ho na okružní prohlídku "psinců", kde drželi otroky, a to byla podívaná, která, i po letech, bude vryta v jeho duši. Místo bylo ponuré, postavené ze šedých kamenů, a bylo tu velice chladno. Jednu místnost lemovaly klece, které, ačkoli nyní prázdné, byly zřejmě v minulosti často používány. V současné době, když si upíři chovali své vlastní mudly, už je skoro nevyhledávali ve zdejších vesnicích; nemuseli "krotit otroky", protože je cvičili od narození, aby sloužili svým náročným pánům.

Farid byl jedním z posledních svobodných lidí, kteří kdy byli chyceni. Severusovi byla pyšně ukázaná klec, v níž dříve Farid strávil mnoho času. A jak mu Jusuf pověděl, byl zkrocený bičem. Klec byla prázdná a temná. Železné mříže, které byly dokonce i na podlaze, zajišťovaly, že po opláchnutí hadicí byly klece čisté, poněvadž v nich otroci trávili celé týdny. Ven byli vyvedeni jen kvůli sexu nebo bití. U Farida, jak Jusuf s libostí vzpomínal, trvalo několik měsíců zlomit jeho ducha, ale nakonec se jim to podařilo a hleďme, jakým dobrým otrokem je teď.

Farid je doprovázel, protože musel, ale jeho hrůza z tohoto Bohem zapomenutého místa, byla Severusovi patrná v každém rysu jeho těla; oči měl pevně upřené přímo na podlahu, a ani neházel prchavé pohledy na svět, které si Severus zvykl vídat od svého zvídavého chlapce. Při pomyšlení na dny a týdny, jež hoch trávil zde, vystrašený a sám, zamrazilo Severuse až do nitra duše.

Místnost, jež přiléhala k psinci, byla zřejmě používána k trestům. Bylo v ní plno polic, které byly napěchované biči, plácačkami, kolíky a řetězy. Jusuf nejprve vůči Faridovi použil řadu signálů, jež doporučil Severusovi, aby se naučil. Pak nechal Farida provést několik naučených pozic: úplné poddání, poloklek, sed v kleku. Pořád dál to pokračovalo, každá póza byla navržena tak, aby vystavila různé části Faridova těla pro potěšení jeho pána. Chlapec každou předvedl bezchybně, stále dokola, když vůdčí upír předváděl Severusovi jeho schopnosti.

Potom Jusuf přešel k jedné lavici a mluvil rychle kazašsky k Faridovi, který okamžitě padl na kolena, připlazil se k lavici a vylezl na spodní stupátko. Očividně tuto věc znal velmi dobře, když se dostal na střední část, natáhl ruce nahoru tak, až jeho náramky byly souběžně s tyčí na zadní straně konstrukce; pro Farida to bylo značně nepohodlné: jeho paže a záda byly naučeně natažené a jeho zadek vystavený.

Jusuf se pak sklonil a Faridova zápěstí připevnil k horní tyči a jeho kotníky k řemenům zasazeným v lavici, na níž klečel, hrubě roztáhl jeho nohy a natáhl Faridovo tělo tak pevně jako luk. Jakmile byl otrok přivázán, přejel rukou po pevném malém zadku, stiskl ho, a tiše šeptl příkaz, načež se Faridův penis nalil krví a stál ztopořený, silný a plný, přitisknutý k lavici.

"Co chcete dělat?" dožadoval se Severus, když jeho otrok čekal přivázaný a připravený na vše, co bude následovat.

"Předvedu ti, jak si udržet poslušného otroka," řekl Jusuf chladně. Stočil své ledově modré oči na Severuse, a pak řekl: "Máš ho už čtyři dny, a jeho zadek není červený; nejsou na něm žádné známky jakéhokoli druhu. Pokud ho nebiješ a nezanecháváš na něm stopy, pak nebude vědět, že patří silnému pánovi a bude se pokoušet vzpírat."

Pak se na Severuse uculil: "Ale nechám tě zvolit bič, jen musí být silný." Severus neměl žádnou iluzi o tom, že vůdčí upír uplatňoval svou autoritu; on dal Farida Severusovi, ale chtěl, aby Severus věděl, že má stejně tak autoritu nad ním. Jediný důvod, proč ho nepřeměnili hned první den, co se dostal mezi ně, pomyslel si, byl ten, že upíři dali své slovo Brumbálovi, a Jusufovi se zamlouvalo o sobě smýšlet jako o čestném muži. Pak mu Severus pomohl, když byl v agonii poté, co ho venku zastihl úsvit. Stalo se to jen na pár vteřin, ale to stačilo na to, aby se mu udělaly hrozivé puchýře, a Severus utišil jeho bolest. Tak proto, za poskytnuté služby, byl Severusovi vděčný.

Jenže Jusuf se právě chystal způsobit bolest něčemu, co mu patřilo, a Severuse to hluboce rmoutilo. Avšak, přežil tak dlouho mezi Voldemortovými přisluhovači, protože dokázal umně skrývat svůj odpor, a nehodlal riskovat svoji a Faridovu bezpečnost, pokud by se neshodl s alfa upírem, který horlivě prosazoval svou autoritu. Takže na svou tvář nasadil masku zdvořilého zájmu a rozvážně pomalu promluvil k upírovi, když přikročil k obzvlášť nechutně vyhlížející sbírce.

"A který nástroj byste nám doporučil, Jusufe?" otázal se Severus, když přejel rukou s dlouhými prsty po nahromaděných mučících nástrojích.

Jusuf se usmál: "Doporučuji tamten bič na konci. Je snadno ovladatelný, a způsobuje stopu, která pěkně šíleně bolí." A znovu zaklonil hlavu a smál se nad svou vtipností.

Pak šel k výběru análních kolíků, jež byly lákavě vystaveny poblíž. Když vybral jeden tlustý červený, potřel ho lubrikantem a, bez jakékoli další přípravy, ho pevně zasunul do otvoru kňourajícího chlapce, a říkal mu, jak to udělat: "Tohle ho otevře pro tvé pozdější potěšení. Není nutná žádná příprava, hmm?"

Severus si vzal předmět, jenž Jusuf doporučil a přinesl jej k upírovi, který mu ukazoval, jak s ním nejprve zacházet.

Jusuf se usmál o něco víc: "S tímto zvířetem je skvělá zábava, když je bičováno; snaží se nevykřiknout, takže je to výzva ho k tomu přimět. A pak vždy vyje a prosí mě, abych přestal předtím, než skončím."

S těmito slovy zvedl ruku, v níž třímal bič a švihl jím dolů na svázaného chlapce s takovou silou, že vzduch rozčísl hvízdavý zvuk, a veliký rudý šrám rozkvetl na Faridově pozadí. Přesně podle Jusufova tvrzení, Farid nevydal ani hlásku, a trvalo další tři údery, než třebas jen zasténal. Upír si to teď užíval, a Farida švihal silněji a silněji a rychleji a rychleji, a Severuse rozrušilo, když ucítil, že se jeho penis také zvětšoval rychleji, když se sténání změnilo na kňourání a kňourání přešlo v prosby. Asi po dvaceti úderech Farid už jen plakal a prosil.

Nebyl s to se svíjet, a ani pohnout svým zadkem, když byl téměř stažený z kůže brutálním bičováním, které bylo užíváno k jeho krutému bití. Konečně po dvaceti pěti úderech, když otrok křičel o milost, Jusuf přestal a znovu se usmál na Severuse, a ukázal na zrádnou tvrdost v Severusových kalhotách: "Vidím, že si to užíváš. Pokud si ho hned vezmeš, jeho úplně žhavý zadek ti přinese potěšení, anglický kouzelníku, protože mít dobře zbičovaného a chvějícího se otroka nabodnutého na svém penisu je slast nesrovnatelná s čímkoli jiným." A se zjevným potěšením olízl zakrvácený bič, než ho bezstarostně odhodil na podlahu. Předklonil se, aby vložil nádobku lubrikantu do Severusovy ruky předtím, než se otočil a rychle vyšel z místnosti.

Severus si pak říkal, že to, co udělal dál bylo proto, aby splnil Jusufovy požadavky. Ale pravda byla ta, že byl neuvěřitelně vzrušený; Faridův zadek byl červený a krvácel, zatímco on slabě plakal a sténal, když mu jeho erekce po celou dobu způsobovala muka. Severus jen chtěl být okamžitě v něm; rychle vytáhl kolík a hodil ho stranou, rozhodnutý ho nahradit svým vlastním bolestně vzrušeným penisem. Rozepnul si kalhoty, namazal si penis a přiložil ronící penis na Faridův vstup. Už nebyl s to se ovládat, a jedním přírazem se zabořil hluboko do otroka, jenž se opravdu chvěl stejně, jak Jusuf slíbil. Když Severus do něj vstoupil, opět křičel, a když do něj Severus tvrdě přirážel, dál vykřikoval a prosil o milost.

Jeho pozadí a stehna byly červené a horké. Severus se nedokázal zadržet, dotkl se jich a přejel prsty po vystouplých šrámech, fascinován vzory, které Jusuf vytvořil.

Cítil rychle narůstající tlak ve svém penisu a brzy sám křičel potěšením. Krev se mu nahrnula do hlavy a měl pocit, že by mohla vybuchnout. S posledním výkřikem se udělal, a otřásal se, ponořený hluboko uvnitř svého otroka. Když po té vší námaze hlasitě oddechoval, předklonil se a šeptl Faridovi: "Udělej se můj otroku. Udělej se pro pána. Hned." A tak jak byl Farid dobře vycvičený, opět se udělal na příkaz svého pána.

Když ho Severus rozvázal, Faridovy nohy se tolik třásly, že nebyl s to se postavit, natož chodit, proto ho Severus vzal do svých silných paží a nesl vzlykajícího a chvějícího se chlapce do své komnaty. Po cestě potkával členy klanu, kteří se na něj usmívali a plácali ho po zádech, když mu gratulovali k dosažení takové povolnosti v jeho otrokovi. Farid si přitiskl hlavu ke krku svého pána, načež byla jeho košile skrápěna jeho slzami.

Severus nevěděl, jak se má cítit. Když jemně umýval svého otroka ve velké vaně, uklidňoval jeho vzlykání a osušil jeho slzy jedním z měkkých načechraných ručníků, které byly vždy k dispozici. Když obědval, Farid klečel u jeho nohou, protože jeho zadek dost bolel i na nejměkčím polštáři. Poněvadž se stále chvěl šokem, Severus ho laskavě krmil ze své ruky. Pocit vlastnictví, jež v něm bylo živeno, sílil víc než kdy dřív, když na něj Farid vzhlédl velkýma, zmatenýma očima, zatímco slíbával poslední slzy. Pak odnesl chlapce do postele a opatrně ho položil na břicho. Vytáhl hojivou mast, kterou zhotovil z kostivalu a ovoněl růžemi, a vtíral ji do šrámů s něžnou péčí a tišil Faridova vyjeknutí bolesti.

Pak si vlezl na postel vedle Farida a oblečený se přimknul k nahému chlapci. Dával si pozor, aby se jeho bolavého zadku nedotkla deka, i když byla z hedvábí, a uklidňoval a tišil svého otroka. Jeho mysl uháněla jako o závod: jak špatné bylo najít takové potěšení v bolesti druhého; jak byl pyšný na Farida, že strpěl takový trest; jak ho těšilo, že chlapec byl stále s to se natočit k němu, kde hledal pohodlí tak roztomile příjemným způsobem, ačkoli mu tak ublížil. Severus tušil, že kdyby vbrzku neodešel, byl by ztracen, poněvadž začínal být čím dál více vtažen do tohoto světa, dokonce i když ho odpuzoval. O pár dní víc a Severus by nechtěl vůbec odejít; být zde o trochu déle a byl by ovládal bič s tou samou krutostí jako Jusuf.

Severus si náhle uvědomil, že klan kouzelníky nepřinucoval k přeměnění. Po troškách je nechal nasát svou kulturou, dokud jim znásilňování, mučení a otroctví připadalo normální a mohli si to tak ospravedlnit a užívat. Koneckonců sám se na tom podílel, a ne jednou. Poté, co viděl radost, když Faridovi poskytl svobodu se moci sám najíst, mu ji vzal. Poté, co mu dovolil se najíst jako sobě rovnému, mu připomněl jeho nerovnost. A poté, co si slíbil, že by mu znovu nikdy neublížil, stál opodál a díval se, jak byl krutě bičován, a pak si ho s velkým potěšením bral tak tvrdě jak dokázal.

Bylo příliš lákavé zůstat na tomto místě. Jen o pár kroků víc a Severus by byl ztracen v temnotě, a pak by Farid, jeho milý, poddajný chlapec, byl také ztracen. Proto, když se Faridovo trhavé dýchání utišilo do klidného spánku, slíbil sobě a svému otrokovi, že se zítra vypraví domů.

čtyři

28. prosince 2012 v 20:57 ZPS
Za poskytnuté služby - kapitola 4.




Když nadešlo ráno, Farid se probudil tím, že mu ústa plenil jeho pán. Severus se na něj usmál: "Dobré ráno, maličký," broukl. "Jak se dnes cítíš?"

"Páne, může ténto otrrok vám slóužit?" zeptal se Farid rozespale.

"Hmmmm," řekl Severus, když ho líbal intenzivněji a spustil svou ruku k Faridovu penisu. Ustal ve svém zkoumání, když uslyšel hlasitý bublavý zvuk. Krátce byl zmatený, ale pak si uvědomil, že to bylo kručení ve Faridově žaludku. Samozřejmě - chudák kluk neměl nic k jídlu už druhý den; už musel být hladový jako vlk. Severus se podíval na hocha, aby něco řekl a uviděl, že Farid silně zčervenal, zvrátil hlavu a nahlas se smál.

"Já omlouvám, páne. Já špatný otrrok," řekl Farid smutně a sklopil oči, ale Severus ho jen znovu políbil.

"Ne, Faride, jsi dobrý otrok." A pak, když ukázal na sebe, řekl: "Já jsem špatný pán."

"Emes, ne, ne, pán dobrý." Farid se stále tvářil ustaraně. Vyděsil se a vytřeštil oči, když si uvědomil, že právě nesouhlasil s mužem, jenž vlastní jeho tělo a duši. Jeho pán si všiml jeho znepokojení a jemně položil prst na Faridovy rty, a tak Farid věděl, že to bude v pořádku, že jeho pán není rozzlobený.

"Najíme se, maličký. Nechal jsem pro nás připravit snídani."

Farid si pomyslel, že rozuměl o něco víc než včera; některá slova mu připadala docela známá. Ve skutečnosti si nepamatoval na svůj život předtím, než se dostal sem, ale věděl, že toto místo je lepší. Ano, používali ho tady na sex - a to již dlouho - ale dostával najíst, tak často nebyl bitý a nikdo mu neprojevoval nenávist. Ale když vzpomínal na to, co bylo předtím, než ho pán Jusuf zachránil, otřásl se. Vybavoval si muže s brunátnou tváří, který na něj řval a velkého kluka, který se smál, když měl bolesti; oba ho mlátili, lámali mu kosti a říkali mu 'zrůdo'.

Nenáviděli jeho magii, a snažili se ji z něj dostat bitím a mučením, když ho ponořovali do ledové vody, pálili ho žhavými předměty, zabodávali do něj další předměty a myli ho bělidlem. Dlouho se děsil své magie a modlil se, aby zmizela, a on by tak byl normální, nebyl zrůda, a měl svou rodinu, která by ho milovala. Ale jeho magie nezmizela; proto ji skrýval, a stále ji skrývá, i tady před svými pány. Věděl, že kdyby to zjistili, přeměnili by ho, a Farid nechtěl být přeměněný; nechtěl být netvor jako oni.

Upíři byli mnohdy laskavější k Faridovi, než ten tlustý muž, ale i přesto ubližovali lidem a zabíjeli je. Tohle Farid nechtěl dělat. Pán Jusuf zbožňoval moc a Farid takovou moc měl - jen netušil, co by si s ní měl počít, jak ji usměrnit. Zde se naučil, že magie není špatná; co bylo špatné, byl způsob, jakým byla používána, a on nechtěl svou moc používat ke stvoření dalších otroků jako je on sám.

Ale teď má nového pána, a Farid by si to měl rozmyslet. Měl to říct tomuto pánovi, ale ještě to nemohl prozradit; věděl, že pokud to na tomto místě řekne pánovi, pak by si ho Jusuf vzal zpátky, a pán by byl v nebezpečí. Od chvíle, kdy se setkal s tímto mužem, by Farid raději zemřel, než ho viděl zraněného, nebo aby se vše vrátilo k tomu, jak to bylo dříve. Tento pán mu může pomoci, může mu ukázat co dělat, poněvadž Farid často planul surovou energií, která jím proudila, a to ho děsilo.

Silně se otřásl při pomyšlení, že se jeho moc vymkne kontrole, ale pán si toho všiml a vtáhl ho do objetí. Faridovi se chtělo po velmi dlouhé době plakat; tento muž se o něj staral, a Farid by udělal cokoli, aby ho potěšil. Proto se svým vlídným způsobem usmál a vzhlédl na pána, a nechal se odvést k nízkému stolku, z něhož byl výhled na hory a jezera, jež je obklopovaly.

U stolku stály dvě židle a Farid si říkal, kdo se k nim asi připojí, zatímco si klekal k nohám svého pána, ale pán ho chytil za jeho nadloktí, když klesal dolů.

"Ne, Faride," řekl. "V hlavní části hradu, kde jsou ostatní, to musíš dělat. Ale ty nejsi pes, a zde v našich komnatách budeš jíst a sedět na židli."

Farid slyšel pánova slova, ale ve skutečnosti jim nerozuměl a nevěděl, co dělat. I na jiném místě, kde měl jméno, na něž si nemohl vůbec vzpomenout, mu nebylo dovoleno se dotýkat nábytku. Pouze někdy mu bylo dovoleno být na posteli a to od doby, co se dostal sem; a i pak jen tehdy, když si ho někdo bral, nebo když někdo chtěl na chvíli jeho teplé tělo.

Vytřeštil oči a zuby si zase začal skousávat ret. Pán se usmál, pohladil Faridovy vlasy, a jemně ho vedl k vyřezávané dřevěné židli s měkkou červenou poduškou. Stále svíral jeho paže, když ho pomalu tlačil dolů, dokud si nesedl. Farid šokovaně zalapal po dechu.

Bylo to tak pohodlné, hlavně pro jeho bolavý zadek. Farid netušil, že jsou tak pohodlné věci jako tato židle, která byla nejpohodlnější na celém světě; a jeho pán chtěl, aby na ní seděl, zatímco seděl na vlastní židli?

Pak si Farid uvědomil, že pán také něco skrývá. Možná by se na něj nezlobil, kdyby se dověděl o jeho magii; Pán se lišil od upírského klanu a od tlustého muže s brunátnou tváří. Nikdy, za celý svůj život, na který si Farid dokázal vzpomenout, mu nebylo dovoleno sedět v něčem tak nádherném; pak bylo všechno ještě úžasnější, když mu pán dovolil, aby se sám napil studené šťávy, horké kávy a snědl teplou, jemnou kaši, a to mu dokonce dovolil používat lžičku!

Šťáva byla znamenitá, sladká a studená; Farid dosud pil vždy jen vodu, ale toto byl božský nápoj. Když pozoroval pána, jak mu nalévá kávu, tak se Farid snažil porozumět tomu, co říkal: "Přidám ti do ní trochu smetany a cukru, protože nejsi zvyklý pít černou a hořkou kávu jako já." Vzal si šálek, který mu pán podal, obtočil ruce kolem něj a opatrně se napil; jeho oči se rozšířily, když hustá, sametová tekutina protékala jeho hrdlem. A ta chuť! Farid byl tak překvapený její teplotou a její hladkostí, že se málem zakuckal.

Pak opatrně odložil šálek, zvedl stříbrnou lžičku a vnořil ji do jemné, sladké, ovesné kaše, která stála před ním. Byla posypána bobulemi a zalitá medem. Pomalu, zprvu opatrně, zvedl lžičku k ústům a ochutnal kaši. Tentokrát zavřel oči, poněvadž on tohle dělal; on sám jedl, a ne studený ajntopf z těžké, dřevěné mísy, a ani lahůdky, které upadly svému majiteli. Toto bylo více svobody, než si Farid pamatoval, že kdy měl, a nedokázal je déle zadržet: velké slzy nekontrolovaně stékaly po jeho hladkých tvářích, protože se nikdy ve svém životě necítil tak opečovávaný nebo tak šťastný.

Včera v noci, když se s ním pán miloval, cítil více potěšení, než si kdy myslel, že je možné. Ale toto, toto bylo pro Farida nepředstavitelným požitkem.

A teď ho jeho pán opět držel, tak jemně, jako by se mohl zlomit, a Farid začal vzlykat, jako by jeho srdce puklo ve dví. Znenadání toho měl tolik a netušil, co si má počít s takovou hojností a takovou laskavostí.

Pán se na něj díval ustaranýma černýma očima, a Farid cítil, že by mu měl nějak říct, že se nezbláznil, že je v pořádku a plakal štěstím. Těžce si vzpomínal na své dětství, na ta anglická slova, která si matně pamatoval, a řekl: "Dékuji vám, páne, Farid moc šťastný, dékuji vám." Pak svraštil čelo, když si pracně vybavoval slova, která byla vždy řečena jen tomu velkému klukovi, jenž ho mlátil, ale která kdysi toužil slyšet: "Miluju tě, páne."

A pak, když sebral veškerou svou odvahu, zavřel oči, postavil se na špičky, a políbil pánovy rty. Cítil, jak se mu dělá špatně, jako by se propadal jeho svět - taková drzost od pouhého otroka. Pán chvíli nereagoval. Farid věděl, že zašel moc daleko, usoudil, až moc, a že bude odehnán nebo prodán. Ale najednou ho pán pevně popadl a opětoval mu polibek, mnohem intenzivněji a vášnivěji, než jak ho líbal kdy dřív. A Farid se konečně cítil v bezpečí.

tři

28. prosince 2012 v 20:56 ZPS
oskytnuté služby - kapitola 3.




Opět byl večer. Severus seděl a díval se na svého spícího otroka, a on je Severusův otrok, to už nyní věděl. Přemýšlel, co bude dělat; otroci již nyní v kouzelnickém světě neexistovali, tedy mimo domácích skřítků, samozřejmě. Albus ho zabije. Jusuf mu řekl, že poté, co včera v noci uplatnil svůj nárok, je Farid jeho: napořád. Jak měl Severus vědět, že ten medový nápoj, o němž si myslel, že byl k jeho uvolnění, obsahoval velice silný lektvar touhy? Vždyť vypil několik nápojů za dobu, co byl zde, a žádný z nich neměl takový účinek.

Tohle byl důvod, proč ho nenasytná touha po chlapci málem dohnala k šílenství; něco, po čem se Severusovi velmi ulevilo, když si myslel, že mohl být schopen takové věci, která jím skutečně velice otřásla, a cítil se hluboce zahanbeně. Přesto se chtěl starat o chlapce, což byla nyní koneckonců jeho odpovědnost, kromě toho se zdrcující pocit studu, který cítil, trochu zmírnil od tohoto odhalení.

To, že před ním Farid klečel tak sladce a obsloužil ho lektvarem, který vedl k jeho vlastnímu znásilnění, způsobovalo Severusovi bolest na srdci; ale aspoň věděl, že chlapci neublížil, přestože byl ve spárech jakéhosi podivného nevysvětlitelného šílenství, jež by se mohlo jednou opakovat.

Alfa upír se usmál nad Severusovým rozhořčením a řekl mu dost přímo: "Musíš si třikrát otroka vzít, abys ho mohl mít, ale my Kazaši se vždycky raději ujistíme! Třikrát tři je lepší, můj příteli, že ano? Mám celkem rád svého malého mazlíčka; přivedl jsem ho sem, když byl dost malý, a když stál v sále obklopený upíry, neměl na sobě nic víc než velkou tenkou košili, která byla tak dobrá na vyhození. Domnívám se, že nahý je mnohem lepší. Kromě toho se vůbec nebál; on je jediné zvíře, při kterém jsem byl v pokušení ho přeměnit. Jenže my mudly nepřeměňujeme, dělají až moc problémů. Jen kdyby měl trochu magie, ovšem." Dál zněl tak, že to mohlo být pokládáno za lítost. "Už je pro mě moc starý. Své mudly mám rád čerstvější než je on, neposkvrněné, čisté."

"Našel jsem ho, když byl jen malé dítě; vystrčené na práh dveří. Mrzlo - byl únor; jeho rodina ho tam nechala. Málem jsem je chtěl jít osobně navštívit a říct jim, že se takto nezachází s tak malým zvířetem, ale neměl jsem čas, tak jsem to nechal být. V Anglii jsem byl jen na pár dní. Je tam dobrý výběr, vždy něco najdu, když jsem tam na jednu nebo dvě noci; mudlové se nezajímají o své bezdomovce. Měl jsem mnoho dobrého jídla, když jsem tam zavítal."

Když v tu chvíli zaklonil svou hlavu se střapatými vlasy a zasmál se, odhalil dlouhý krk a široká ústa s ostrými a špičatými tesáky. Tito upíři se velmi lišili od těch, které Severus odjakživa znal; žili, jak se jim zachtělo a nikdo je neobtěžoval. Jejich společnost byla silná, ne jako ty živořící, zpola kajícné klany v Británii.

"Plakal jako koťátko; takže hodný upír, jako jsem já, ho zachránil." A pak na Severuse upřel ledový pohled. "Nepochybuj, můj příteli, o tom, co jsem udělal. Byl tak studený a dost krvácel z míst, kde byl zbitý, ještě byl tak malé dítě, jak smutné. Proto jsem ho vzal a uvrhl na něj kouzlo, abych zakryl jeho jizvy, bylo jich příliš mnoho po takové bitce; a samozřejmě, že jsem změnil barvu jeho očí. Ostatní zvířata neměla ráda jeho oči - považovala je za barvu smrti."

Jenže Severus v tomto místě ve skutečnosti neposlouchal. Přemýšlel o malém dítěti, bitém a vyhnaném z tepla a domova, a tak bylo lapeno upíry do života v otroctví, který by mohl být sotva považován za lepší osud.

V tu chvíli ho Jusuf popadl za paži a silně ji sevřel.

"Starej se o něj, je dobré zvíře. Raději ať jde s tebou, než aby mu byla vysáta krev nebo byl poslán do chovných kotců, ale jestli mu ublížíš, budu to vědět."

"Říkám mu 'Farid'. Ve tvém jazyce to znamená 'drahý', 'jedinečný'. Učiň ho šťastným nebo jinak já budu nešťastný."

Severus byl překvapený. Co je na tom chlapci, že to přimělo vůdčího upíra, známého po celé Evropě svou krutostí vůči mudlům, ho bránit takovým způsobem?

Ale při pohledu na spícího Farida to bylo skutečně pochopitelné. Ať už měl chlapec na sobě jakékoli kouzlo, neubralo nic z jeho vnitřní krásy a on byl tak velice krásný; tmavé copy se rozprostíraly po polštáři, na němž ležel, a tmavé řasy se stáčely na jeho lících. Byl schoulený do fetální polohy, ale takto s ním neležel. Když Severus ležel vedle něj, jeho nohy byly rozevřené a paže měl za zády. Tak skýtal lepší přístup svému pánovi, ke všem částem jeho těla, kterých by se chtěl dotýkat. V této poloze vypadal, kupodivu, ještě zranitelněji, jako by se chránil před světem.

Severus cítil silnou náklonnost k chlapci, když přistoupil k posteli, aby si k němu lehl. Před chvílí měli nejúžasnější sex, jaký Severus ve svém životě měl; když se vrátil do ložnice, přemítal o tom, co mu Jusuf řekl o chlapci. Z části byl zhrozený; někoho vlastnit, moci si dělat s otrokem, co se mu zachtělo, a ten naproti tomu neměl žádné východisko, žádnou možnost jak se bránit, bylo špatné. Bylo to zlé. Tohle bylo to, co chtěl Voldemort udělat. Nemyslel si, že to už bylo v jeho světě legální. Ale pouto bylo magické, a podle vůdčího upíra neexistoval žádný způsob, jak mohlo zaniknout, kromě smrti, dání nebo prodání chlapce někomu jinému.

Ale Severus přemýšlel; možná by se mohl Farid stát jeho učedníkem, nebo může být jiný způsob, jak změnit nebo proměnit toto složité kouzlo. Něco, co by nebylo tak násilné a kruté, tak jak to provedl včerejší noc.

Ale jedna jeho část, ve skutečnosti docela značná část, se v duchu nesmírně radovala, že mu chlapec patří; konečně měl někoho, kdo byl jeho navždy, kdo ho nikdy neopustí nebo se k němu neotočí zády. Tato část toužila chránit zvláštní vztah s chlapcem proti každému, kdo by ho chtěl zničit.

Zprvu, když mu Jusuf řekl, že je Farid jeho otrok, cítil se dotčený, dokonce rozzlobený, protože se domníval, že láska, kterou viděl zářit v chlapcových očích, byla kvůli poutu. Ale upír se mu znova smál.

"Ne, anglický kouzelníku, chlapec je pod poutem otroctví, ne pod kouzlem lásky! Pokud ji tam vidíš, pak je tam, a to mě nutí přemýšlet, že jsem udělal správně, když jsem ho dal tobě. On je dobré zvíře, učinil mnoho mužů šťastnými. On ti přinese radost, že ano?" Severus, jenž seděl vedle vůdčího upíra u dlouhého, dubového, jídelního stolu v hradním Rytířském sále, spustil ruku ke svému otrokovi, který byl nahý a stočený na podlaze vedle něj, a jemně hladil jeho hlavu. Slíbil si, že se bude o Farida starat, chránit ho, a nikomu nedovolí, aby mu ublížil nebo mu ho vzal, opravdu nikdy.

Později ho Farid následoval zpátky do jeho pokoje. Vůbec si nedělal hlavu ze své nahoty a vypadal, že si neuvědomuje cinkavé zvuky, které s každým ušlým krokem vydávaly nesčetné ozdůbky v jeho vlasech. Severus se otočil, jemně ho uchopil a vyhoupl si ho do náruče předtím, než ho položil na velkou hedvábnou postel. Farid v ní prostě ležel s rozevřenýma nohama, a sklopenýma tmavýma očima, čímž nechal svého pána, aby se mohl dosyta vynadívat.

Severus tam jen chvíli stál, díval se na chlapcovu zvedající se a klesající hruď a viděl, že se trochu chvěje, protože nepochybně přemýšlel o tom, co se teď stane. Obě chlapcovy ruce vzal do své o mnoho větší a připevnil náramky na Faridových zápěstích ke kruhům zasazeným v zadním čelu postele. Farid začal dýchat rychleji, přesto s tím nebojoval; očividně měl strach, proto Severus jemně položil prst na Faridovy rty a uklidňoval ho jako předchozí noc.

"Pšt, milý chlapče," řekl a začal hladit a laskat svého otroka, a liboval si v pocitu z hedvábné kůže, kterou toužil lízat a okusovat. Nyní klečel nad chlapcem a bavil se zasunováním jazyka dovnitř a ven do Faridova pěkného pupíku. Usmál se, když chlapec začal tiše kňourat a jen trošku se svíjet, ale ne tolik, protože Severusovy rozkročené nohy ho držely pevně na místě.

Pak natáhl ruku pro chlapcův penis, a zjistil, že leží ochablý a nereagující, usazený v jeho chloupcích.

"Faride," zeptal se. "Co se děje?"

Chlapec vypadal, že sotva poslouchá a vzhlížel na svého pána nesoustředěnýma očima, které byly naplněné potěšením. "Páne?" zeptal se tichým hlasem.

"Nejsi vzrušený, Faride. Co se děje, tobě se to nelíbí?"

"Páne, áno líbí, áno líbí moc."

"Tak proč nejsi vzrušený?" zeptal se Severus. Chlapec se však zmateně díval na svého pána, poněvadž netušil, co Severus chtěl.

Proto se Severus natáhl nahoru a uvolnil jednu chlapcovu ruku, i když ji stále držel pevně uchopenou za zápěstí a spustil ji ke svému tvrdému údu.

"Pán je vzrušený!" zamručel.

Pak ji přesunul k Faridovýmu měkkému orgánu a ignoroval jeho ucuknutí, když se dotkl svého vlastního penisu. Tím se budou zabývat později, řekl si.

"Farid není vzrušený."

A pak ještě jednou řekl: "Pán je vzrušený, Farid není vzrušený."

A Farid pochopil.

"Pán musí říct. Pán musí říct Faridovi vzrruš se. Farid se nesmí dotýkat, Farid se dotýkat špatný, to pro pána."

Bylo to snad to nejdelší, co Severus dosud slyšel chlapce říct. Měl mu říct, aby našel potěšení v milostném styku? Měl mu říct, aby se vzrušil? Merline, pravděpodobně mu měl také říct, aby se udělal! Chlapec měl takovou smyslnost, a zjevně se těšil z toho, co mu Severus dělal, alespoň pokud se to dalo posoudit podle slabého sténání a vzdechů. Ale on byl otrok; byl zde kvůli potěšení někoho jiného, a nenacházel potěšení ve svém vlastním sexu, ledaže by mu to bylo řečeno. Severus to hodlal změnit. Právě teď, chtěl, aby hoch cítil slast, jakou nikdy dříve nezažil. Proto poté, co vtiskl něžný polibek na dlaň Faridovy ruky, znovu připevnil náramek k zadnímu čelu postele a pokračoval v prozkoumávání chlapcova těla. Uchopil Faridův penis, pevně ho stiskl a, s ústy na kroužku v bradavce, za který jemně tahal, řekl: "Vzruš se, Faride, vzruš se pro pána." Velice ho potěšilo, když zjistil, že se chlapcův penis okamžitě naléval krví, dokud pyšně nestál proti Severusově noze.

Severus se dravě usmál a řekl nízkým hlasem: "Hodný kluk, Faride!"

Severus od shora dolů Farida několikrát lízal, sál a okusoval. Tahal za jeho kroužky v bradavkách a lízal a líbal kůži kolem nich. Okusoval ho od uší až po špičky prstů u nohou, a pak ho posléze laskal směrem vzhůru k chlapcovu penisu. Farid sténal a kňoural, když Severus jemně foukal na chlapcova varlata, a pak ho vzal do úst. Farid zalapal po dechu a začal mumlat kazašsky, když byl jemně sán a trápen jazykem svého pána. Severus netušil, co to říká, ale zbožňoval bohaté tóny chlapcova přízvuku a způsob, jakým zněla jeho 'r'.

"Anglicky, Faride," řekl. "Anglicky."

A vždy poslušný, otrok odpověděl, jak nejlépe mohl: "Áno, óóóó páne, emes*, ó páne, pá…"

A Severus se sám pro sebe usmál, když si uvědomil, že právě v tuto chvíli nebylo chlapci rozumět v žádném jazyce - byl ztracen v potěšení, které mu Severus dával. Otroka zvedl tak, aby jeho zadek spočíval na několika polštářích, a pak přejel rukama pod chlapcovými hebkými stehny. Něžně ho laskal, když si namazal jeden prst a vsunul ho do chlapcova řitního otvoru. Severus ho nechtěl znovu zranit, ale chtěl vstoupit do svého otroka. Farid sebou trochu trhl, ale nic nenamítal, a Severus vsunul druhý, pak třetí prst do toho těsného místa. Myšlenka, že ho Farid nebyl s to zastavit, i kdyby se o to snažil, byla Severusem nemilosrdně potlačena. Farid byl jeho, a mohl si ho vzít, když ho chtěl a kdykoli ho chtěl. A chtěl ho teď.

Přiložil špičku svého penisu k otrokovu pečlivě namazanému řitnímu otvoru a vtlačoval se, pomalu ale pevně, přes vnější prstenec svalů, dokud nebyl hluboko uvnitř něj. Farid křičel. Pohyboval se, dovnitř a ven, dovnitř a ven, zatímco otrok nesouvisle mumlal. Severus udržoval stejné tempo a rytmus, v němž se pravidelně otíral o chlapcovu prostatu, až do chvíle, kdy se už nedokázal držet zpátky, ne kvůli horké těsnosti svého otroka. Udělal se tak prudce, že to bylo skoro bolestivé, otřásal se a křičel. Měl ještě dost duchapřítomnosti, aby se předklonil a chlapci, jenž ležel pod ním, zašeptal:

"Pán se udělal, otroku. Ty se také udělej. Hned." Farid mu patrně tentokrát dost dobře rozuměl; když ne slovům, tak určitě jejich významu, protože jako dobrý otrok, se udělal na příkaz, přesně tak jak to po něm chtěl Severus.

Potom se vykoupali. Severus Farida něžně osušil hřejivým načechraným ručníkem, a pak ho odnesl zpátky k posteli, do níž ho jemně položil.

"Vódu? Páne, prrosím?" zakuňkal Farid, v jeho očích se zračil strach. Zřejmě si nebyl jistý, jestli se může zeptat, ale musel být zoufalý. Severus cítil, jak ho přemáhá vina, poněvadž chlapec celý den nic nepil ani nejedl. Byl se Severusem a Severus nemyslel na Faridovy potřeby. Došel pro sklenici vody a chlapce pohladil po tváři, když ji žíznivě hltal. Když Farid dopil, otočil se, sklenici položil stranou a chystal se zavolat někoho, kdo by chlapci přinesl jídlo; ale když se obrátil nazpět, Farid spal, zmožený tělesnou námahou.

A tak ho Severus pozoroval.

Později se sám uložil ke spánku, když se uvelebil vedle svého otroka, a přitiskl se k němu. Farid ze spánku cosi zamumlal, nepřetočil se pro případ, že by jeho tělo bylo potřebováno jeho pánem, ale i přesto spal dál.


*Pozn. překl.: Slovo 'emes' by v kazaštině mělo znamenat 'ne'.

dva

28. prosince 2012 v 20:56 ZPS
Farid nikdy dříve neměl takového pána. Klečel ve vaně, zatímco jeho pán ho umýval? Takové by to nemělo být. Když byl špinavý, tak ho obvykle venku na dvoře opláchli hadicí. Za celý život se ho nikdo takto nedotýkal, tak laskavě a tak jemně. I když koupal hodně lidí, nikdy neměl vanu sám pro sebe, co si pamatoval, a nemohl zabránit pocitu radosti z teplé mýdlové vody, protože mu omývala jeho bolavé končetiny a řitní otvor.

Když byl Farid předešlou noc poslán ke svému novému pánovi, byl zvědavý, stejně jako všichni otroci, když byli dáni někomu novému. Ten muž byl včera děsivý, když se na něj mračil a s Faridem zacházel surově. Ale Farid byl na to zvyklý. Předtím nikoho nezajímalo, jestli je mu to příjemné. V minulosti s ním bylo zacházeno mnohem hruběji než teď, ale vcelku vzato s ním nebylo často zacházeno tak surově. Přesto se nikdo nikdy nepokusil vůči Faridovi odčinit své jednání. Byl otrok; sex byl tím, kvůli němuž byl tady.

Když pán zvracel, Farid zpanikařil, protože mu měl sloužit, ať se děje cokoli. Na skutečnosti, že měl pořád svázané ruce nebo že jeho zadek byl jako v jednom ohni, vůbec nezáleželo. Proto se v hrůze přisoukal k vysokému Angličanovi, aby se podíval, co by mohl udělat. Ale pak byl k němu jeho pán něžný, tak něžný. Farid cítil, jak ho v očích pálily slzy, když jeho nový pán Severus položil svůj prst na jeho rty a utěšoval ho stejně jako by matka utěšovala své dítě. Farid tohle nikdy nezažil, ani když byl sám malé dítě. Vše, co si Farid z těchto časů pamatoval byl tmavý přístěnek, nenávist a odpor.

Jenže tento muž byl jeho nový pán a byl nejlaskavějším člověkem, kterého kdy Farid poznal. Možná by ho mohl mít opravdu rád, pokud by se Farid o něj náležitě staral? Možná by ho mohl vzít s sebou do Anglie? Farid si pomyslel, že by se tam rád vydal. Věděl, že už před dlouhou dobou sám přišel z Anglie. Farid si nemohl pomoct: poprvé po dlouhé době začal mít naději. Naději, že by mohl přežít, že by mohl být s někým, kdo by o něj pečoval, a ty pocity, které začínal cítit ke svému novému pánovi, by mohly být jednoho dne opětovány.

Jak by v to nemohl doufat? Jeho pán na něj hleděl s takovou laskavostí, a s takovou starostí, jako by Farid byl něčím krásným a křehkým; i když Farid věděl, že není ani jedno. A přesto jemně umýval Faridovo tělo, když přecházel po stopách po kousnutí a modřinách. Farid si pomyslel, že aby s ním mohlo být zacházeno tak jemně, tak skoro stálo za to, že je dříve utržil.

Farid koukal na přísného muže zpod svých kouřových řas, přesto pán nevypadal, že mu to vadí, když se na něj usmál a mluvil v měkkých tónech. Samozřejmě, že nemohl porozumět polovině toho, co pán říkal, ale všechna opakovaná slova mu dávala smysl. "Hodný kluk," a "Ššš," těm rozuměl. Položil si svůj prst na rty, přesně na místo, kde se ho jeho pán dotkl a tajnůstkářsky se sám pro sebe usmál. Cítil, že skutečně ztratil své srdce pro tohoto zvláštního muže s velkým nosem a mastnými vlasy. Farid se včera v noci, během okamžiku, hluboce a neodvratně zamiloval.



Severus domyl chlapce, když smyl krev, sperma, a jemně očistil kousnutí a modřiny. Mladík byl překrásný; měl jemnou, hedvábnou a neposkvrněnou pleť, bez ohledu na zranění, která mu tak krutě způsobil předchozí noc. Severus si nedokázal pomoci, toužil pohladit tu sametovou kůži, přejít prsty po nepořádně zapletených copech, jež proplétaly stříbrné zvonečky, korálky a ozdoby. Tohoto hocha bude dost těžké tady nechat, skutečně velmi těžké.

Všiml si, že ho Farid pozoruje. I když se usilovně snažil skrýt svou zvědavost, nebyl moc úspěšný. Proto se na něj znovu usmál a ještě jednou mu řekl, že je hodný kluk. Otrokova tvář se jakoby zevnitř rozjasnila, a zkusmo vrchní stranou svých prstů pohladil Severusovu nohu takovým způsobem, který mu připadal jako němý obdiv.

Severus vzal laskavě chlapcovu ruku do své o mnoho větší a jemně ji stiskl, než ji pustil a vstal, aby se sám umyl. Ucítil, jak se cosi teplého a vlhkého dotklo samé špičky jeho penisu. Prošlo jím chvění. Ještě byl bolavý, velmi bolavý, ale vzrušením z tohoto dotyku se krev nahrnula zpátky a během několika sekund ztvrdl jako skála. Věděl, že to mohl být jedině Farid, a proto shlédl na chlapce; Farid se na něj díval, jeho hnědé oči zářily rošťáctvím.

"Dékuji vám, páne," řekl s jemným úsměvem, který pohrával na jeho rtech. "Vy milý k Faridovi."

Severus si uvědomil, že hoch nebyl zlomený, když se věnoval svému láskyplnému opečovávání Severusova penisu. Mohl být jako otrok využíván na sex po většinu svého života, ale nějakým způsobem přežil takové drsné zacházení a, světe div se, vůbec ho to nezlomilo. Vzrušení projelo Severusem, když chlapec opečovával jeho bolestivý úd. Jemně a něžně ho lízal, líbal a laskal svým jazykem; kolem špičky, podél délky, a pak - otevřel ta pěkná ústa a opět pohltil Severuse celého - do té horké a vlhké sladkosti.

Severus tentokrát nechal chlapce dělat, co chce. Nechtěl přemáhat otroka nebo ho nutit. Chlapec neměl co nabídnout kromě svých schopností, a právě teď bylo stále znatelnější, jak moc je zkušený. Severus pochyboval, že si někdo někdy užíval láskyplné péče, se kterou se mu Farid nyní věnoval takovým způsobem, s takovou pozorností a něžnou nespoutaností. Brzy zjistil, že už nedokáže vůbec na nic myslet, a po velmi dlouhé době se prostě poddal a nechal se unášet na vlnách nádherného potěšení.



O něco později spolu leželi propleteni na posteli. Severus pozoroval spícího Farida. Hoch vypadal absolutně nádherně v ranním světle, když ležel stočený proti Severusovi; stíny a sluneční paprsky pableskovaly po stříbrných kroužcích, které byly vetknuté v jeho propíchnutých bradavkách a vytvářely zajímavé tančící vzory na jeho kůži. Jeho hruď se mírně zvedala a klesala, když se odevzdal spánku poté, co mu poskytl neobyčejné potěšení, hlavou spočíval na pánově rameni a paži měl ovinutou kolem té Severusovy. Chlapec si ve spánku slabě povzdechl a drobný úsměv hrál na jeho rtech, když se přitulil blíž.

Severusovi bylo do pláče.

Po celý svůj život byl osamělý. Nikoho neměl. Mnoho jeho špatných voleb a špatných rozhodnutí bylo učiněno kvůli skutečnosti, že byl sám a vždy si myslel, že bude.

A přesto tento hoch, který nic neměl, dal Severusovi víc než kdokoli jiný v jeho dosavadním životě. Minulou noc se ho chlapec snažil potěšit z povinnosti, poněvadž to bylo něco, kvůli čemu byl vycvičen. Ale pak v koupelně Farid Severuse uctíval, když jeho tělu přinášel tolik potěšení, že Severus musel něco udělat na oplátku. Slíbil si, že, nějakým způsobem, vezme chlapce s sebou. Bez ohledu na to, co by si Brumbál myslel nebo řekl, nemohl by ho tady nechat; na to mu byl příliš drahý. Severus ho chtěl chránit, pečovat o něj. Něco takového k nikomu necítil, ne od doby, kdy před mnoha lety trpěl bolestí z neopětované lásky, kterou tak upřímně chtěl dát Lily Evansové, a pak později Jamesi Potterovi.

Severusovi už nezáleželo na spojenectví s upíry; zajímalo ho, jak dokázal Brumbál žít sám se sebou, když jednal s tvory, kteří mohli takto zacházet s chlapcem. Ale naproti tomu, pomyslel si, byl dost šťastný, když s nimi ještě včera sám jednal. Nějakým způsobem tento malý zloděj, jenž ukradl jeho mysl a srdce, vyvolal velkou změnu v jeho duši.

Farid vypustil slabé povzdechnutí, které přešlo Severusovou hrudí, a bylo následováno nepatrným zachvěním nahého chlapce, kterého držel ve své náruči; Severus cítil, jak mu srdce vynechalo jeden úder.

Shlédl na mladíka a spatřil dvě hluboké hnědé čokoládové tůně, které se na něj dívaly, a byly naplněny čistou emocí. Severus věděl, co bylo v těch očích, ačkoli tento pohled na něj téměř nikdy nesměřoval; byl to pohled lásky. Tento otrok, tento hoch, se do něj zamiloval, a Severus velebil Boha, že ho sem před třemi dny přivedl. Ale Farid opět sklopil své oči; patrně byl naučen, že není dovoleno, se přímo dívat na svého pána. Severus to však vnímal jinak; věděl, že se nikdy nenabaží tohoto pohledu, nikdy se nenabaží Faridových výmluvných očí. Jemně přiložil prst pod chlapcovu bradu a oslovil ho, aby se na něj podíval.

"Faride," řekl. "Podívej se na mě, Faride."

Farid svraštil čelo, nebyl si tak úplně jistý, co po něm jeho pán chce. Severus se dotkl koutku svých očí a pak chlapcových, přičemž mávl prstem mezi nimi. Když chlapec následoval jeho směr a podíval se mu do očí, řekl: "Hodný kluk. Hodný kluk, Faride."

Farid se opět usmál, odhalil čisté, bílé zuby a řekl zastřeným hlasem: "Farid se dívá na pána. Farid to udělal dobře?"

"Farid to udělal dobře," přitakal Severus a naklonil se, aby se dostal k těm dokonalým rtům ve vášnivém a hladovém polibku.

jedna

28. prosince 2012 v 20:55 ZPS
Nebylo pochyb, že ten chlapec byl krásný. Byl nesporně tím nejkrásnějším stvořením, které kdy Severus viděl, a také dobře vycvičeným. Jeho tělo bylo ozdobeno jednoduchým stříbrným obojkem, náramky a několika strategicky umístěnými piercingy, které mohly sloužit k ozdobě, nebo přinášet potěšení či bolest, podle volby jeho pána. Chlapec byl vycvičený, aby byl dokonale poslušný v každém směru. Klečel na podlaze, ruce měl sepjaté za zády, kolena roztažená, a tmavou hlavu, na níž byly řady silných copů, držel skloněnou. Nabízel se Severusovi, aby ho použil, jak se mu zlíbilo.

A Severus byl v pokušení. Seděl tady a popíjel medovinu, kterou ho otrok právě obsloužil a prohlížel si svůj dárek. Chlapcovy oči vypadaly jako tekutá čokoláda a jeho kůže byla jako bílá káva. Nakonec Severus nemohl odolat: měl rád sladké zákusky a tento chlapec byl v nabídce. Věděl, že ho Brumbál zabije, když to zjistí, ale naproti tomu, byla to především Brumbálova vina, že je zde, že ano?

Byl zde, v zatraceném zapadákově, s jakýmsi upírským klanem, zatímco se Lupin vydal do Ameriky, aby našel mladého Pottera. Konečně po těch všech letech narazili na vodítko k Harrymu, když se dověděli zvěsti o tmavovlasém a zelenookém chlapci, který byl adoptován nějakou rodinou na středozápadě. Severus by dokonce dal přednost pátrání po spratkovi Jamese Pottera, než být tady v zaostalém Uralu, ale Brumbál na tom trval.

"Musíme je mít na naší lodi, Severusi," řekl svým žoviálním způsobem. "Pokud je nepřivedeme k nám, pak budou na Voldemortově straně a to nemůžeme dopustit. Potřebujeme tolik spojenců, kolik můžeme získat." A tak byl zde, v Někdestánu, a byla mu nabídnuta malá sexuální hračka za to, že pomohl vhodným lektvarem vyléčit nynějšího vůdce, který byl mimořádně ošklivě spálený od slunce. Hoch, jak byl ujištěn, měl přes osmnáct let, poněvadž Severus by se nikdy nedotkl někoho mladšího. Přesto mohl poznat, že mladík před ním nebyl panic a byl víc než zkušený.

Severus byl Zmijozel; věděl, že chlapec byl na tomto místě dlouho a svým schopnostem se nepochybně naučil mnohem dříve než v osmnácti. Kdyby si dnes v noci chlapce nevzal, udělal by to někdo jiný, řekl si, a to by byla škoda. Severus věděl, že je poměrně neatraktivní pro jiné lidi - hlavně kvůli svým mastným vlasům a jízlivé osobnosti - kromě toho to znamenalo, že neměl dost příležitostí strávit noc s ochotným partnerem a nikdy s někým tak příjemným jako s otrokem, který byl právě teď před ním.

Chlapec nemohl odmítnout; Severus mu mohl udělat cokoli chtěl, a on by to přijal, ještě se usmál a poděkoval mu, protože tohle bylo to, jak byl naučen se chovat. Tento klan držel otroky, mudlovské otroky, a cvičil je od dětství, aby mu sloužili. Kouzelníky přeměňovali a přijímali do řad klanu, ale mudly si drželi do té doby, než ztratili svou přitažlivost nebo se přežili, a pak jim vysáli krev. Tento byl v dětství vzat od rodiny nebo vychováván v kotcích klanu a tak nepoznal nic jiného než otroctví po většinu nebo celý svůj život.

"Pojď sem, chlapče," řekl tiše. Od Sulimana věděl, že chlapec mluví anglicky. To byl jeden z důvodů, proč byl vybrán jako dárek pro Severuse. Ale vilný pohled a pohlazení chlapcova zadku od podlézavého sluhy, jež v chlapci nevyvolalo jediné ucuknutí, Severusovi řeklo, že musí být i jiné důvody, pro které byl vybrán, aby mu sloužil.

"Ano, páne," odpověděl chlapec špatným anglickým přízvukem, když se rychle a elegantně přiblížil a klekl si u Severusových nohou. "Jak může ténto otrrok vám slóužit, páne?"

"No, můžeš začít tím, chlapče, že mě svlékneš a pak se, podle mě, může dát ta tvá pěkná pusinka do práce."

Nezdálo se to moc dlouho, než chlapec smyslným způsobem svlékl ze Severuse většinu oblečení, kousek po kousku, když za použití zubů rozepnul knoflíky a zipy. S tím zároveň Severuse uctivě lízal, laskal a líbal. Severus prožíval fantastickou chvíli! Stát nahý a s klečícím chlapcem před sebou už bylo dost obtížné, když mu otrok začal lízat a sát penis. Skutečně byl velmi zkušený. Jazykem s piersiengem přejížděl od shora dolů po délce silného a tvrdého orgánu a pak, když Severus sténal ještě víc, začal ho celého pohlcovat a dál zpracovával Severuse svým jazykem. Tento pocit byl ohromující. Severus se už nedokázal držet zpátky. Chlapcova ústa byla horká a talentovaná a tak ho chytil za výhodný účes, který chlapec nosil, začal do něj prudce přirážet a přitom tlačil mladíkův jemný nos do svého ochlupení. Otrok tím musel mít ztížené dýchání, ale Severuse to ani nenapadlo. Vůbec na nic nemyslel, kromě blížícího se výbuchu orgasmu; a když přišel, Severusovo sperma vytrysklo hluboko do jeho hrdla, a chlapec vše jen v tichosti spolykal.

Když shlédl na chlapce, jakmile jeho orgasmus odezněl, cítil se Severus nesvůj. Jeho penis, nyní ochablý, byl stále jemně držen mezi chlapcovými rty, které, jak viděl, byly trochu oteklé. Jeho tvář byla červená od toho, jak lapal po dechu, ale stále měl sklopené oči a choval se tak, jako by to, co se mu stalo, byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pro něj, pomyslel si Severus, to tak pravděpodobně bylo.

Pak si však Severus všiml spermatu v koutku otrokových úst; ještě nezaschlo a lesklo se jako hustá, mléčná slza, která se, z nějakého nepochopitelného důvodu, upínala k němu. Jeho penis se opět rychle nalil a cítil, že prostě musí mít toho chlapce. Hned. V tomto okamžiku. Popadl všestranné copy, jež zdobily chlapcovu hlavu a táhl ho, neodporujícího, k posteli. Hodil chlapce tváří dolů, sedl si obkročmo na jeho stehna, sevřel broskvový zadek, a bez další přípravy se vtlačil dovnitř. Chlapcův konečník byl tak neuvěřitelně těsný! Tak žhavý! Severus do něj tvrdě přirážel, protože zoufale toužil po uvolnění, a i když byl chlapec dobře vycvičený, přesto nedokázal zarazit přidušený výkřik, jenž vypustil, když do něj Severus vstoupil. Tohle samozřejmě zvýšilo Severusovu vášeň; přirážel ještě důrazněji, jeho počínání bylo pro něj snazší, když kňourající chlapec začal krvácet z konečníku a snížilo se tak tření jeho vnikání.




Bylo ráno, když se Severus probudil. V komnatě bylo dusno a šero kvůli zavřeným okenicím, které dovolily jen jedinému paprsku slunečního světla osvětlit tančící částečky prachu. Všude byl pach sexu a krve. Severus se lekl, když ucítil vedle sebe ležet teplé tělo. A pak si vzpomněl na toho hocha! Severus se posadil; nebo se spíš o to pokusil. Měl pocit jako by se jeho hlava měla rozskočit, a jeho penis byl jako stažený z kůže.

"Ksakru," pomyslel si. "Jestli se takto cítím já, jak se musí teď cítit to nebohé dítě, které jsem znásilnil?" Protože tohle je to, co to bylo - znásilnění. Chlapec byl netečný, neodporující. Severus si s ním mohl dělat cokoli, a přesto to, co si vybral, bylo násilné a sadistické. Severus se cítil hluboce zahanbeně. "Možná," řekl si, "možná to byl sen, eroticky velice nabitý sen, ale ne skutečný, určitě ne skutečný?" Severus by nikdy nemohl někoho znásilnit; nikdy nepřijímal tyto druhy Smrtijedských zábav, kterým Voldemort s libostí holdoval. Vždy se držel stranou, k velkému pohrdání svých společníků, ale nikdy, ani jednou, se nepoddal a přidal se k jejich dobrodružstvím; rozhodně ne, až do nynějška.

Váhavě se přinutil otevřít oko, doufal, že se mu to zdálo a navštívil prostituta kvůli drahému, ale v podstatě oboustranně dohodnutému, sexu z předchozí noci. Ale ne, ten, kdo ležel vedle něj, a spal stále na břichu, byl otrok z předešlého večera. Na těle měl modřiny a stopy po kousnutí, a na stehnech a hýždích měl krev a sperma, jež uschlo do pevné krusty. Svá zápěstí měl pořád zapletená v dlouhých copech, které zdobily jeho hlavu, přesně v místě, kde si je Severus omotal včera v noci.

Severus kvapem vyskočil z postele, v níž leželi, a hnal se do přilehlé koupelny, kde se násilně a prudce vyzvracel.

Klečel před záchodovou mísou s pocitem znechucení ze sebe sama. Jak to mohl udělat? Jak takto mohl zacházet s tím hochem ve své posteli? Možná ve svém životě neměl tolik partnerů, ale všech si vážil. Byl ohleduplným milencem, tato skutečnost by překvapila mnoho lidí, jež ho znali, ale přesto to byla pravda.

Postavil se a opláchl si obličej, protože doufal, že ho chladná voda nějak upokojí. Pak se otočil a uviděl zářivé, neproniknutelné oči tmavovlasého otroka, jenž se na něj tázavě díval. Podařilo se mu z části k němu otočit a hleděl na Severuse se strachem, který byl patrný v každém rysu stále nahého chlapce.

"Páne?" zeptal se. "Může ténto otrrok vám pomoci?"

Severus padl na kolena a začal plakat.

Během několika vteřin si chlapec k němu klekl, a se stále svázanýma rukama se neúspěšně snažil hladit a utěšit muže před sebou.

"Páne, páne, může ténto otrrok vám slóužit? Může ténto otrrok vám pomoci? Páne?" Jeho hlas byl zoufalejší a jeho dýchání rychlejší a přerývanější. Severus si uvědomil, že představa upírského klanu o plynné angličtině byla velmi odlišná od skutečnosti. Pochopil, že chlapcovo porozumění jazyku je dost mezerovité.

Ten nebohý chlapec ani nevěděl, co se stalo. Byl mu dán úkol, který měl vykonat; byl dán Severusovi, aby ho pobavil a pokusil se pro to udělat vše. Ale teď jeho prozatímní pán klečel a plakal, a chlapec si myslel, že udělal něco špatně. Potom, jak se Severus choval včera v noci, se nepochybně obával trestu, který mohl nastat.

Takže se Severus s velkými obtížemi vzchopil a podíval se na chlapce vedle sebe. Otrok měl zase sklopené oči, ale svými malými, bílými zuby si skousával spodní ret. "Může ténto otrrok vám slóužit, páne?" zeptal se znovu a tázavě se díval na Snapea přes inkoustově černé řasy. Pak Snape udělal něco, co by šokovalo jeho studenty až do morku kostí, kdyby někdy měli příležitost toto vidět: díval se na chlapce, jenž klečel vedle něj a usmál se; byl to ten typ jemného úsměvu, při kterém oči olemovaly vějířky vrásek a změnil se tak výraz celého obličeje.

"Ne, dělal jsi to dobře," řekl. "Pán je s tebou spokojený. Jsi hodný kluk."

Nyní se chlapec také usmíval: "Ténto otrrok to udělal dobře?"

"Ano," přitakal Severus a kývnul, aby dal důraz svým slovům. "Vstanem a umyjeme se. Ty a já, jsme dost špinavý." Natáhl se, vymanil chlapcova zápěstí ze svých vlasů a pomalinku je dal dolů, když si všiml lehkého ucuknutí bolesti, které se chlapec pokusil okamžitě skrýt.

"Ššš," řekl, a něžně přitiskl svůj prst na chlapcovy rty, protože doufal, že tento zvuk a gesto jsou univerzální, a chlapec pochopil, že není rozzlobený. Pak Severus vzal jeho útlou ruku do své větší a pomalu ho vedl do koupelny.

Místnost byla krásná; nacházeli se na nejvyšším místě hradu, v jedné z věží s výhledem na jezera a hory. Koupelna se honosila obrovskou bílou, porcelánovou vanou a třpytivými mozaikovými kamínky. Severus napustil vanu horkou pěnovou vodou, do níž přidal několik kapek jednoho z léčivých lektvarů, které si vždy nosil s sebou. Když byla připravena, vkročil do vany a lehce pobídl velmi zmateného otroka, aby se k němu připojil. Chlapec tak učinil bez protestů, a pak si sedl na paty. Mírně sebou trhl, když mu ukázal, aby si sedl; samozřejmě, že měl bolesti, ačkoli se to snažil vší silou, jak se zdálo, ignorovat.

Severusovo srdce se sevřelo. Věděl, že si nikdy nebude s to odpustit, co provedl včera v noci. Nezáleželo na tom, že chlapec před ním nepůsobil příliš znepokojeně tím, co se stalo, což pro něj znamenalo, že takové zacházení nebylo nezvyklé. Severus byl ale zhrozený svým vlastním chováním a pokusil se odčinit své jednání vůči tmavovlasému otrokovi.

"Jaké je tvé jméno, chlapče?" zeptal se ho tiše. Mladík se na něj jen nechápavě díval. Proto ukázal na sebe a řekl: "Severus. Pánovo jméno je Severus. Jaké je tvé jméno?"

Chlapec si zase skousával spodní ret, zjevně to byl jeho zvyk. Možná mu to jeho cvičitelé dovolili, protože to bylo docela roztomilé. Po pár vteřinách chlapec vypadal, že sebral odvahu, aby tentokrát promluvil, i když tak tiše, že Severus musel napínat uši, aby ho slyšel.

"Farid," řekl. "Je to jméno Farid."

LTN Bonus 2012

24. prosince 2012 v 22:53 Lekce tajů nejvyšších
Samozřejmě, že se to nedalo odkládat. Snape frustrovaně přecházel po svém bytě ve sklepení a drtil zuby spoustu nehezkých poznámek a výhružek, z nichž nejmírnější zněla: "Kdybych ho zahrabal pod vrbou mlátičkou, třeba by ho už nikdo nenašel..."

"Ehm, Severusi..." nakoukla do obýváku střapatá zelenooká hlava. "Víš, nemusíš se tak rozčilovat-" Černý pohled třeskl o zelený, ale pak zjemněl. Lektvarista za to nemohl. Jemu byl Black ukradený. Jenže mu nemohl zapomenout, jak dohnal Harryho k naprosté hysterii, když se Potter-Snapeovi rozhodli v létě oznámit svůj sňatek světu a nastěhovat se oba do Snapeových pokojů. Vlastně Harry se rozhodl a jemu nedal moc na výběr. Uspořádali zpětně ještě jednou oslavu pro přátele a kolegy. Co na ní Black provedl, způsobilo, že Harry byl ještě týden naprosto neutišitelný a neustále jen brečel. I teď, po několika měsících, při zmínce o Siriovi, bledl do odstínu křídy.

Automaticky se pohnul, aby Harryho objal. Ve chvílích podobných téhle si uvědomoval, nakolik je jeho manžel ještě dítě, ačkoliv ta myšlenka ho pokaždé donutil ke zneklidňujícím úvahám nad tím, že ho vůbec netrápí, že je mezi nimi dvacetiletý věkový rozdíl. Tedy - dokud Harry zůstane jeho manžel, tak ho to netrápilo. Nebylo to poprvé, co ho napadlo, že ten potrat před necelým rokem jim možná prokázal krutou službu. Jeho samotného nadchla představa rodiny. Vždycky si myslel, že zůstane sám a najednou mu jedna doslova spadla do klína. Jenže být rodičem v patnácti neznělo nijak úchvatně. Harry se té myšlenky chytil s nebelvírským nadšením. Dokonce ho jednu dobu zkoušel přesvědčit, že by se o dítě mohli pokusit znova. Severus ho odmítl. Byla to asi jediná opravdová roztržka, kterou mezi sebou měli. Což bylo samo o sobě s podivem, vzhledem k jejich vztahu předchozích několik let a Severusovým charakterem navrch. I ta hádka se však vyřešila slibem, že počkají do Harryho jedenadvacátých narozenin. Celkově Severus necítil potřebu držet manžela v šachu ostrým jazykem. Tím by jej pouze odehnal a to nechtěl. Samozřejmě se z něj přes noc nestal vtipálek se srdcem na dlani. Ale Harry mu patřil a Severus se vždycky o své věci staral víc než pečlivě. Přestože Harry se nedal počítat mezi věci, vztahovalo se to i na něj.

Mladík se mu v náručí lehce chvěl. Neměly by být Vánoce svátky klidu a míru? Zatracený Black!

"Rozmyslel sis to dobře?" zavrčel lektvarista.

"Jo," sklopil oči mladík. "Ale nervozitou se mi chce zvracet," přiznal bez obalu.

"Jestli jenom naznačí něco urážlivého, bude skuhrat, aby mohl zpátky do Azkabanu, oproti tomu, co mu provedu!" slíbil temně Severus a pomalými kruhy hladil manželova záda.

"Vždyť víš, že Remus za něj posílal omluvu-"

"To neznamená, že byla od Blacka."

"Severusi, prosím-!" podle trochu silnějšího otřesu bylo lektvaristovi jasné, že Harry zase nabírá k pláči. Naštěstí tyhle stavy opadaly v průběhu měsíců po potratu. Teď k sobě Severus Harryho jen silněji přitiskl a lehce ho líbl na tvář.

"Já se budu snažit," zabručel a snažil se o uklidňující tón.

***

Mezitím na Grimmauldově náměstí.

"Tak ještě jednou - co máš sakra za problém?" Remus se dostával do varu. Už zítra byli pozvaní do Bradavic na Vánoce. Vlkodlak se divil, kde v sobě Harry vzal tolik dobré vůle, aby pozval i Siria. Jen to ukazovalo na to, jak moc má Harry to nevychované psisko rád. Taky se divil, že Severus to dovolil. Být on na Severusově místě a někdo takhle urazit celou jeho rodinu a dohnat manžela k hysterii, asi by ho zakopal někde na zahradě.

"Já co mám za problém?! Řekl jsem snad, že půjdu, ne?" zvýšeným hlasem se ohradil Black.

"Jestli Harryho zase dovedeš k nepříčetnosti, pomůřu Snapeovi tě vykuchat!" zavrčel vlkodlak. Sirirus trochu schlípl.

"Už jsem řekl, že mě to mrzí," uhnul očima.

"Očividně ne dost."

"Naprosto akorát! Proč se toho parchanta Snapea zastáváš? Chápu, že se brali kvůli tomu, že se Harry nechal zbouchnout, ale když potratil, mohl se zase nechat v klidu rozvést! A on místo toho mele cosi o tom, že toho slizouna miluje!" zaječel Sirius.

Nádech. Výdech. Nezmlátím ho, už jsme snad dospělí, slíbil si Lupin.

"Takže ti vadí Snape a ne Harry?" založil si ruce, aby odolal nutkání pořádně se rozpřáhnout.

"Sakra, proč by mi vadil Harry? Kdyby jen nechal toho umaštěnce, mohli bysme tu být třeba všichni tři spolu a být spokojení!"

Remus chtěl výt.

"Jediné, čeho dosáhneš, když se Harrymu pořádně neomluvíš, bude to, že už tě v životě nebude chtít vidět. Pokud sis nevšiml, Snapea tvoje urážky braly jenom proto, že jsi ubližoval Harrymu. Pomalu si začínám myslet, že ho Severus miluje daleko víc než ty, když tě s nimi o Vánocích snese!"

"Co-cože?" zajíkl se Sirius s vytřeštěným výrazem. "Náměsíčníku, to nemůžeš myslet vážně! Harry je pro mě jako vlastní syn!"

"Takže kdybychom někdy měli dítě, budeš po něm ječet, to, co po Harrym? V tom případě ty děti totiž nikdy mít nebudeme."

Sirius vypadal naprosto otřeseně.

"Remusi-"

"Žádné další vytáčky! Tuhle debatu už jsme jednou měli a ty jsi slíbil, že se Harrymu pořádně omluvíš!"

"Ty bys se mnou chtěl mít dítě?"

"Slyšel jsi, co jsem teď řekl?" zavrčel Remus nebezpečně.

"Jasně, že slyšel. Já se Harrymu chci omluvit! Třeba si nechá Snapea konečně vymluvit." Sirius se té představě nestihl usmát. Pěst rozzuřeného vlkodlaka do poslala napříč pokojem.

***

V Doupěti panoval čirý shon a všude byla cítit vůně vanilky, skořice a perníčků. Molly Weasleyová s Ginny a Hermionou připravovaly takovou menší předvánoční hostinu. Weasleyovi i Grangerovi byli pozvaní do Bradavic. Dnes však dorazí rodiče Hermiony a Molly s Arturem se nemohli dočkat, až je pořádne pohostí. Artur se třásl hlavně na to, že si pořádně promluví s nefalšovaným mudlou.

"Myslíte, že Harry pozval i Siria a Rema?" nadhodil Ron, který se jim pod rukama pokoušel krást kousky těsta na vánoční cukroví.

"To si děláš srandu, ne?" zatřásla hlavou Ginny. "Teda profesora Lupina nejspíš pozval, ale Siriuse? To si nemyslím."

"Je pravda, že naposledy to přehnal," sevřela doteď veselá Molly rty. "Vánoce jsou skvělá příležitost k pořádné omluvě. Myslím, že Harry je určitě pozval oba," usmála se najednou zářivě.

"Taky si myslím," překvapivě se přidala k paní Weasleyové Hermiona. "I když ti hrozné věci, co řekl asi omluva jen tak nevymaže."

"No já jen doufám, že Harry nebude někde v koutku brečet. Je s tím úplně divnej," prohlásil hlubokomyslně zrzek.

"Ronalde Weasley!" zaznělo s pohoršením dvojhlasně. Molly s Hermionou se na sebe udiveně podívala a pak se všichni v kuchyni rozesmáli.

"Rone, to není divné ani trochu. Pro muže je těžké si představit, jak velký stres je ztráta nenarozeného dítěte. Rozhodí to psychiku i hormony. Časem to přejde, to se nemusíš bát," poučila Molly rozpačitého syna. "Máte už všichni zabalené dárky?" Ozvalo se trojhlasné přitakání.

"A uklizené pokoje? Ronadle? Ginny?"" Dívka kývla, Ron jen otráveně protočil oči. Taky měl uklizeno. Nějak neměl na výběr. Jeho matka koště očarovala tak, že ho začalo šlehat, když se pokusil nastrkat binec pod postel a do skříně.

"Co dělají Fred a George? Zdobí ten stromeček?" generálovala dál Molly.

"Jo. Takže doufám, že bude letos zase tancovat kankán a k tomu opile zpívat vánoční koledy a žadonit, abychom mu nalili máslový ležák na kmen," zahihňala se Ginny. Jako na povel se z obýváku ozvalo: "My třiiiii králoooovéééé, jedeeeme k vááááám...-škyt-...Štěěěěstiiii...-škyt-...jak že to bylo? Radši - škyt - znova...!"

Hermiona se skoro dusila smíchy. Vánoce v Doupěti ještě nezažila a opravdu si to užívala. Trochu smutně si vzpomněla na Harryho. Vypadal se Snapem spokojený. Jen Sirius ho neskutečně trápil. Do dopisů ji napsal, že ho chce pozvat. Tiše mu držela palce, aby kmotr neproměnil jeho Vánoce v naprostý horor. Přece jen to budou první Vánoce, o kterých může Harry říct, že je slaví s rodinou.

"Víte, že Harry dokonce psal Dursleyovým?" nadhodil Ron. Rázem na něj zíraly tři páry vytřeštěných očí.

"Co jim psal?" zeptala se Hermiona.

"O tom, že je... no, že má manžela. A jestli by nechtěli přijet na Vánoce," pokrčil zrzek rameny.

"Co mu na to řekli? O tom se mi Harry ani nezmínil!" Hermiona nemohla věřit vlastním uším. "Neříkej, že přijedou taky."

"Nepřijedou. Jejich odpověď se prý skoro vyrovanala Siriovým urážkám a Harryho se zřekli."

"Žádná škoda," pohodila bojovně hlavou Ginny. "Harry má teď daleko lepší rodinu a má nás," rázně setřásla těsto z prstů.

"Podáš mi formičky? Díky. - Taky si myslím," přitakala Molly. "Lidé by na sebe měli být na Vánoce hodní a přát si jen hezké věci."

***

Bradavičtí skřítkové se opravdu činili. Velká síň se leskla zlatými, stříbrnými a modrými vánočními ozdobami, ozdobnými svícny a víly něžně zpívaly, usazené na mohutném vánočním stromu. Profesorský sbor pomáhal dekorovat hrad, ani Severus tomu neunikl. Sice vrčel, ale Harry se vzchopil, aby mu s jeho úkoly pomohl, takže Vánoční den proběhl vcelku spokojeně. Štědrovečerní večeře se plánovala na šest hodin večer. Harry by bral, aby měli se Severusem práce ještě víc, protože pomyšlení na Siria mu kroutilo vnitřnosti strachem. V uších mu doteď zněla naprosto zřetelně každá urážka, která od kmotra zazněla. Bolely o to víc, že od Siria by je na svou adresu nečekal.

Pro sebe se hořce usmál. Prostě si myslel, že by kvůli němu mohl Sirius zakopat starou válečnou sekeru. Od té doby se neviděli, nevyměnili si dopisy, nic. Jen ta omluva, na kterou měl stejný názor jako Severus - že ji psal Lupin. Proč nedokázal Sirius přenést přes srdce, že jeho kmotřenec našel svoje štěstí? A co hůř - Harry se rozklepal, jen si na to vzpomněl - zahrnul do svých urážek i dítě, které níkdy ani nespatřilo světlo světa. Několik dní poté měl ve vzpomínkách úplně rozmazaných. Doteď cítil ke svému maželovi vděk, že mu nervové zhroucení ani náznakem nevyčetl. Vlastně si pamatoval útržky z pokusů udržet Severuse doma. Kdyby neuspěl, lektvarista by rozhodně skončil v Azkabanu. Nebo by možná dostal Merlinův řád za likvidaci hledaného zločince, kdo ví.

Harry pozval Rema a Siria na půl šestou. Od čtyř odpoledne přecházel bradavickým bytem Potter-Snapeových neschopný zbavit se staženého žaludku. Pomalu ho z napětí začínala bolet i ramena a hlava. Přesto ani neuvažoval, že by se nějak vymluvil. Sirius byl jeho jediná rodina, kromě Severuse. Dursleyovi jej vůbec netrápili, nic jiného od nich nečekal. Ale Siria potřeboval na své straně. Bylo to skoro, jako by mohl zastoupit jeho rodiče a schválit mu životního partnera.

Nebo to bude další horor.

"Už se na tebe nedá koukat," se zavrčením ho za zátylek chytila studená dlaň. Jako neposlušné štěně.

"Ou, promiň," zazmítal se Harry. Byl však nekompromisně vlečen k ložnici.

"Proč sem?" vypískl, když ho manžel šprtl do postele na břicho. Vzápětí se matrace prohnula a mužova váha se usadila na Harryho nohách.

"Trocha relaxace by ti mohla prospět," zavrněl mu lektvarista do ucha. Harrymu se nad tónem plným příslibů zatočila hlava. Obratné prsty se mu zajely pod mudlovské tričko a rozeběhly se po krční páteři a zatuhlé šíji. Harry slastně zasténal. Severus rozhodně věděl, kam přesně sáhnout, aby jej nechal rozpouštět se jako kostku másla na kamnech! Muž měl vždycky chladné ruce. Jak prohmatával Harrymu záda, postupně se zahřívaly. Mladík se jen v předtuše věcí příštích tlumeně zahihňal, když ucítil, že se k němu Severus shýbá. Manželovy rty polaskaly přechod mezi krkem a šíjí. Harrymu naskočila husí kůže a tělo se mu rozbrnělo potěšením.

Severus jej lehce stiskl zuby, než se odtáhl a posunul ruce níž. Postupnými, systematickými pohyby pracoval na partnerových zádech. Až se dostal k hýždím a laškovně Harryho plácl přes zadek. Mladík překvapeně vypískl a rozesmál se. Napětí povolilo úplně. Ucítil, jak se postel prohnula a Severus se natahuje k jeho hlavě.

"Máme ještě víc než hodinu," zavrněl mu smyslná hlas do ucha. Tváře mladíkovi zalila červeň vzrušení.

"Nestihnu se nachystat," pípl, ale prosmekl se pod manželem na záda.

"Vskutku? To asi přijdeš pozdě," ušklíbl se Severus.

"Ty přijdeš pozdě!" zablesklo se Harrymu bojovně v očích. Přitáhl si pobaveně se šklebícího se muže za týl k sobě. Při polibku ho zaškrábalo dvoudenní strniště.

"Co třeba se oholit na Štědrý den?" omotal ho Harry nohama a stiskl.

"Až porostou vousy tobě, tuhle repliku ti vrátím," nonšalatně opáčil Severus a sklonil se, aby mu mohl neoholenou tváří přejet po hrudi. To hádě se o něj provokativně otřelo klínem. Muž se rozhodl, že kočkování stačilo. Nadzvedl se a poměrně razantním pohybem zbavil Harryho těch otravný, překážejícíh kalhot. Mladík ho však překvapil, když se odrazil, shodil ho vedle sebe a švihem přistál na něm. Přestože po zkušenostech, které přinášelo soužití s Potterem, Severus nenosil u sebe doma hábit, na košilích trval. Harry si podle očekávání odfrkl, když se dostal před úkol rozepnout všechny ty knoflíky. S nevinným výrazem zašmátral po vlastních odhozených kalhotách. Ta hůlka někde být musela!

"Zadrž! Tuhle bych rád ještě někdy viděl," rýpl si Severus.

"Dobby tu minulou nakonec našel," zabrblal Harry. Přestal pátrat po hůlce a uchopil manžela za dlaň. Vtiskl do ní letmý polibek a rozepl na ní knoflíček.

"Nebyla v celku," falešně medovým tónem opáčil Severus. Trochu s sebou trhl, když ho Harry místo odpovědi hravě kousl. Vyměnil ruce a rozepl knoflíček i na druhé. Pak stačilo povolit několik knoflíčků u krku a hurá! Nebohý kus oblečení šel stáhnout přes hlavu. Než se Harry nadál, letěl dolů stejně jako předtím Severus. Mužova váha přistála na něm. Mladík zaprskal. Plynule přešel do zasténání, když se k němu Severusův klín tvrdě přitiskl a zuby poškládlil kůži na hrdle. Severus zbavil Harryho i boxerek.

Najednou se ozvalo jemné lupnutí a místnost prorazil Dobbyho hlásek.

"Pane Harry, je tu pan Black a pan Lupin. Dorazili dřív." Dobby sice velmi pečlivě pozoroval koberec, ale Harry stejně zaječel leknutím.

"Řekni jim, ať počkají," šlehl Severus po skřítkovi ostrým pohledem. Ten rychle zaplácal ušima, jak horlivě přikyvoval, a zmizel.

"T-to... asi bychom měli...," koktal Harry. Nemohl to doříct, protože Severus si neúprosně přisvojil jeho ústa a stiskl vzrušení, které se nestihlo ztratit.

"Není kam spěchat," odmítl návrh lektvarista. Dráždivě přejížděl prsty po Harryho klíně. Svou hůlku měl ještě pořád v kalhotách - zlozvyk, kterým ho Harry laskavě nakazil. Navíc bez hábitu neměl kam jinam hůlku dát. Přetočil Harryho na záda a nadzvedl mu boky.

A přesně v té chvíli si vybral zvonek jejich bytu, aby se naléhavě rozječel. Severus strnul, Harry nadskočil a oba svorně zakleli. Harry se zmučeným zaskučením padl do peřin. Tohle je snad naschvál! Severus na něj hodil peřinu, na sebe nasoukal pomuchlanou košili a vytáhl hůlku s úmyslem proklít kohokoliv, kdo je za dveřmi.

Jenže tam stála Minerva s výrazem štvané laně. Vůbec si nevšimla Severusova pocuchaného vzhledu, nebo to nepovažovala za důležité komentovat.

"Severusi, pospěš. Hned do Velké síně. Ty-víš-kdo se na nás chystá zaútočit!" Lektvarista mezi dveřmi zamrzl.

"Rozumím," opáčil pouze a práskl za sebou dveřmi. Svátky klidu a míru! To určitě! Harry vyklopýtal z ložnice, zatímco si natahoval kalhoty. Samozřejmě, že to zaslechl. Nezdržoval se však vyptáváním na zbytečnosti. Pohledem jen vyzval Severuse, ať se ani nesnaží zavřít ho tady dole. Jeho místo bylo nahoře ve Velké síni společně se všemi ostatními. Studenti odjeli na Vánoce domů. Zůstal jen profesorský sbor, řád, pár dětí a chystal se příchod Weasleyových a Grangerových, když Sirius s Remem dorazili dřív.

Severus ve dveřích Harryho zastavil. Lehce ho líbl na červený flíček, který mu zanechal těsně nad lemem trička.

"Bradavice odolají," pronesl s jistotou, kterou tak úplně necítil. Pak společně opustili podzemí, aby čelili této nečekané hrozbě.

První, na co padl Harrymu v síni zrak, byl Sirius. Žaludek mu ztěžkl daleko víc než při zprávě o útoku Voldemorta. Jeho kmotr se opíral ostůl a se založenýma rukama zíral ke dveřím. Jejich pohledy se střetly hned ve vchodu. S Harrym se zahoupala podlaha. Ten pohled se nezměnil, stejně jako Sirius.

V kříži se ho lehce dotkla Severusova dlaň, aby mu dodala odvahu. Harry se vnitřně zatvrdil a narovnal podvědomě shrbená ramena. Tentokrát se před Siriem nesloží. Má svou rodinu a bude ji bránit!

Vedle Blacka stál Remus. Jeho tvář rozzářil úsměv, když se k nim otočil. Vykročil Harrymu vstříc a vřele ho objal. Naprosto samozřejmě pak podal Severusovi ruku. Ten ji stejně tak přijal. Ne že by na staré spory zapoměl, ale k Brumbálově radosti uznal argument, že to byly dětské záležitosti. A ty, přestože často bolí dlouze a hluboce, nemají ve světě dospělých své místo. Stejně jako Black, který děckem najspíš zůstal. Severuse svrběly prsty, aby vytáhly hůlku, když k nim Harryho kmotr pomalu přešel. Než stihl otevřít ústa, síň prorazil Brumbálův hlas.

"Velmi rád vás tu všechny vidím, přátelé. Teď však musíme na hradby. Žene se na nás nebezpečí!" vyzval je. Sirius střelil po Harrym nečitelný pohled, než se beze slova otočil a spolu se zbytek řádu se vydal ven.

Harry místo smutku ucítil, jak v něm začíná vřít vztek.

"Sirie!" zavolal rázně. Black strnul. Otočil se.

"Mám tě rád. Ale abys věděl, chováš se jako idiot!" vylétlo z mladíka dřív, než si uvědomil, že svoje myšlenky říká nahlas. Siriův obličej potemněl. Harry vůbec necítil, jak za ním rozhostilo Severusovo mrazivé ticho, ani jak se Lupin otočil na Blacka a oči se mu rozzlobeně zaleskly žlutí. Viděl jen Siria.

"Já tě mám přece taky rád! Nemám rád jeho!" vykřikl jeho kmotr a ukázal na Snapea.

"Tak se smiř s tím, že Severus je moje rodina!" vyjel na něj mladík. "A nenuť mě si mezi vámi vybrat!"

"Harry, je ti šestnáct! V tom věku si každý myslí že ta... ta zamilovanost vydrží navěky, ale není to pravda. Proč se chceš od šestnácti dusit v manželství? A ještě ke všemu s chlapem, který je o dvacet let starší, slizký, odporný-!"

"Petrificus totalus!" vřískl Harry. Hlas se mu třásl, ale ne bolestí. Hněvem. Přitom hmátl doleva, aby přiměl Severuse stáhnout hůlku dolů.

"Tohle chci vyřešit sám," pohlédl na manžela. Zamražené černé oči se chvíli měřily s jeho, než Severus kývl na Harryho a pak na Lupina. Oba prošli kolem šokovaného Blacka.

"Teď budeš mlčet a alespoň jednou mě vyslechneš!" soptil Harry. "Ano, vzali jsme se kvůli dítěti, které zemřelo. Ale od té doby jsem šťastný, chápeš to? Se Severusem se cítím v bezpečí, dává mi věci, o kterých jsem mohl předtím jen snít. Vím, že to je člověk, kterého chci vedle sebe nejbližších sto let. Tebe taky, ale jestli tě ještě jednou uslyším urazit svou rodinu, přeruším naše vazby. Ty si to možná uvědomuješ, ale pro mě bylo slovo "rodina" před Severusem jen výsměch. A nehodlám připustit, abys jeho, mě nebo naše budoucí děti urážel. A než na mě vytáhneš moje rodiče, tak ti garantuji, že matka by mi dala za pravdu!" vychrlil ze sebe.

"Než příště zase něco řekneš, zkus nejdřív promyslet, co jsem ti teď řekl. A pro případ, že by se dnes na hradbách něco stalo - mám tě rád," prošel kolem strnulého kmotra a zezadu zakouzlil Finite. Nečekal na Blackovu reakci. Prostě se rozběhl, aby dohnal ostatní.

Sirius stál uprostřed chodby. Potřeboval chvíli, aby vstřebal, co se právě stalo. Harryho slova o rodině pálila. Jak by mohl zapomenout na tu vlastní, kde mateřskou lásku nahrazoval hněv, opovržení a nakonec zloba. Teď dělal Harrymu to samé. Potřásl hlavou a pospíšil, aby nepřišel na hradby pozdě.

Všichni stáli s vytaženými hůlkami a shlíželi na pozemky. Harry stál mezi Severusem a Remusem, vzpříměný, odvážný. Sirius uviděl, jak se Snape letmo dotkl mladíkových zad. To mimoděčné gesto jím otřásl. Pro něj byl Snape ztělesněním všeho, co nenáviděl, co si ošklivil. Nerozuměl Harryho volbě. Nedokázal si představit, že by se k němu měl chovat přátelsky, žerovat s ním, společně se napít a dát řeč. Už jen představa, že by toleroval jeho přítomnost, mu byla proti srsti.

Ale Harry řekl, že jednou budou mít další děti. Sirius děti miloval, ani sám nevěděl, jak se to stalo. Napadlo ho, mohl by mít rád Harryho a Snapeovy děti? Ta představa byla zvrácená. Ale byly by Harryho a to by dokázal přežít. Jak by si mohl vylévat vlastní vztek na dětech?

A jak se odvážil vylít si ho na Harryho? To uvědomění ho praštilo jako cihla mezi oči. Konečně mu došlo, proč se na něj Náměsíčník tak rozzuřil.

"Harry," ozval se přiškrceně. Zelený oči se na něj ostražitě otočily. Vlastní kmotřenec se bál, co od něj zase uslyší, u Merlina!

"Taky tě mám rád," sklopil nepatrně Sirius hlavu.

"Vždyť já vím," pousmál se bolestně Harry a vysmekl se svým ochráncům, aby mohl kmotra obejmout. Severus se odvrátil a s nicneříkajícím výrazem pozoroval hranici Zapovězeného lesa, kde stála řada smrtijedů. Co může Pán zla chystat? Přímé konfrontace s Brumbálem se obával, co se změnilo? Smrtijedi se nehýbali. Severus to na dálku dobře neviděl, ale tiskli se ke stromům, jako by na tom závisel jejich život. Konečně se přímo před ně přemístil Voldemort.

VYDEJTE HARRYHO POTTERA, zaburácel jeho hlas v jejich hlavách. Brumbál na to odpověděl jednoznačně. Zvedl hůlku a z nebe začaly pršet hvězdy. Jinak se to nedalo nazvat. Obrovské bíle jiskry se snášely z nebe a podél bradavických hranic vybuchovaly v oslnivých záblescích. Harry okouzelně zíral. Tak mocnou magii ještě nikdy neviděl. Bylo to varování - ustupte od hradu. Voldemort však nedbal. Pozvedl hůlkou. Na dálku nemohli slyšet inkantaci, ale smrtijedi od něj v panice prchali na všechny strany. Rychle zjistili proč.

Voldemort otevřel portál, kterým se protáhl démon. Na pozemky padl stín. Stvoření rozepjalo černá blanitá křídla a ohnivé oči upřelo na hradby. Na Harryho. Ladným skokem se dostalo do vzduchu. Z temnoty se vynořil spár, který máchl proti kamenným zdem hradu. Všichni se zapřeli do štítového kouzla, aby odolali tlakové vlně. Stejně je rozhodila jako šachové figurky. Brumbál vytvořil jasný štít. Démon otevřel ústa v nehlasném zavřísknutí. Křídla mocně máchla. Magie začala rvát kameny z hradebních zdí, Ze stínů vyšlehl dlouhý ocas a neomylně stáhl Harryho dolů. Celé se to odehrávalo strašlivou rychlostí. Všichni vykřikl. Severus se snažil zachytit manžela vlečným kouzlem, ale tvor sebou mrsknul a minul. Vytvořil kolem sebe kouřovou bublinu, aby jej nerušili otravní kouzelníci. Zelený zášleh Avady ignoroval. Jak by mohla černá magie ublížit stvoření, které je samotnou podstatou černé magie.

Ze stínu se vynořila tlama plná tesáků, aby si na Harrym pochutnala. Mladík nečekal a do chřtánu jí vpálil bodající kletbu. Démon si odfrkl, ale pak se zarazil. Tlama se zavřela a cosi podobného čenichu se přitisklo k Harrymu. Vykřikl hrůzou i odporem - bylo to slizké. Tvor hlavu zvedl a vztekle vřískl. Upustil mladíka. Harry vykřikl - země nebyla zase tak blízko! Těsně před zemí jej zpomalilo Brumbálovo kouzlo. Alespoň předpokládal, že to byl Brumbál.

Ocitl se přímo mezi Bradavickými obránci a smrtijedskou řadou. Přikrčil se otočil. Aby užasl, protože smrtijedi prchali v šílené hrůze před démonem, který se rozhodl, že ho někdo podvedl.

Protože co si démoni žádají za své služby? Duši. A tenhle právě zjistil, že by dostal jen velmi malou část své odměny, protože černokněžník kousky své duše poschovával. Démoni nemají rádi podrazy. Temnota zahalila ječícího Voldemorta a rozervala ho na kusy. Když se rozčilený démon vypořádal s ním, otočil se k Bradavicím a k Harrymu, který stále ležel na trávě. Ta vteřina jeho rozhodování jako by se protáhla na sto let. Nakonec nasadil zřetelně znechucený výraz a s ohnivým zábleskem zmizel.

Severus na nic nečekal. Vlečným kouzlem Harryho zachytil. U zdí jej plynule změnil v levitační a za chvíli už mohlo jeho strachy splašené srdce odpočívat, protože tiskl mladíka v náručí.

"U Merlina, příště tě zavřu ve sklepě," vydechl.

"Co to bylo tam dole? To smrdím tak, že mu hráblo?" zasmál se vysoce Harry. Zatím ho adrenalin udržoval v akci a nedal šanci žádnému šoku. K jeho údivu se Severus zasmál. Byla to čirá úleva, která rezonovala tím smíchem.

"Myslím, že tím to nebylo," přistoupil k nim rozzářený Brumbál. "Myslím, že na obzoru už se rýsují bystrozorové. Mají to vypočítané tak, aby došli přesně včas - to znamená pozdě. Myslím, že smrtijedi jsou jejich povinnost. Nás čekají svátky a výborné jídlo. Myslím, že jsme právě dostali skvělý vánoční dárek!"

O několik hodin později Harry stále svému štěstí nemohl uvěřit. Voldemort je mrtvý! A Severus se Siriusem sedí už nějakou dobu ve stejné místnosti, u stejného stolu a ještě se nezabili navzájem!

Nutno podotknout, že k tomu poslednímu se možná schylovalo. Snape i Black seznali, že strávit večer ve společnosti toho druhého lze jen s pořádnou dávkou vánočního punče v krevním oběhu. Konverzace mezi nimi byla silně strojená a napjatá. Severus očividně držel jazyk na uzdě, stejně jako Sirius. Remus se snažil zdvořile konverzovat, ale dopadlo to tak, že se o to s Harrym snažili společně, zatímco ti dva víc a víc mlčeli.

Sirius využil až chvilky, kdy Rema i Harryho zaměstnala srdečná náruč Molly Weasleyové. Kývl na Snapea, aby mu naznačil, že s ním chce mluvit o samotě. Vytratili se ze síně vchodem pro učitele dřív, než to někdo zaznamenal.

"Co chceš?" zavrčel Severus.

"Na hradbách jsi Harryho bránil." Od Blacka to znělo skoro jako obvinění.

"Samozřejmě, že jsem ho bránil, ty prašivé psisko! Je to můj manžel!" vyprskl Severus.

"A co pro tebe vlastně znamená, Snape, hm?" bojovně vystrčil Sirius bradu.

"Nehodlám si vylívat srdce právě tobě, Blacku," odsekl lektvarista.

"Jestli nějaký vůbec máš," zašermoval na něj Black prstem.

"Mysli si, co chceš, ale Harrymu dej konečně pokoj!"

"Tak od něj dej pracky pryč!"

"U Merlina, vzali jsme se! Dostaň to do té své tupé palice!"

"Já prostě nechápu proč!"

"Protože ho miluju, debile!" Severus se zarazil, když si uvědomil, jak samozřejmě to vyslovil. A taky, že to vlastně řekl poprvé. Dokonce Blackovi a ne Harrymu! Naštvalo ho to ještě víc. Zato Sirius ztratil řeč. Jen stál s otevřenými ústy jako kapr na vzduchu.

"Ty ho miluješ?" zopakoval připitoměle.

"Nebudu se opakovat," zavrčel nebezpečně Severus.

"Mohl bys," objaly ho ze zadu štíhlé paže. Lektvarista strnul. Vůbec Harryho neslyšel ani neviděl vejít!

"Tobě ano, jemu ne," odsekl.

"To mi nevadí," zavrněl Harry a postavil se vedle manžela.

"Stačí ti tohle, Sirie?" zeptal se mírně kmotra.

"Já... no... ehm. Jo, jasně. Panák to spraví. Šťastné vánoce," skoro nepříčetně se zakřenil Sirius a rychle kolem nich prošel zpátky do síně. Kde to schytal, protože Removým uším jejích hádka za dveřmi prostě nemohla ujít. Zato Harry se Severusem se vytratili, aby dokončili, od čeho je Voldemort vytrhl. A taky, aby Harry mohl ze Severuse vypáčit to sladké přiznání ještě alespoň jednou. Tyhle Vánoce byly těmi nejskvělejšími, jaké kdy prožil.

~The End~

LTN 12

24. prosince 2012 v 22:52 Lekce tajů nejvyšších
Harryho propustili z ošetřovny po několika dnech, kdy si byla madame Pomfreyová jistá, že mu z krve zmizely všechny nebezpečné látky. Chlapec se po krátké poradě se Snapem vrátil do Nebelvírské věže. Voldemort jejich manželství již odhalil, ale shodli se na tom, že pro Harryho bude snazší předstírat, že se nic nestalo. Takhle jim pro sebe zbyly jen hodiny Nitrobrany... kterou ovšem Snape rezignovaně redukoval na pouhé symbolické pokusy. Ani jednomu jejich dobrovolně nucené oddělení nevyhovovalo, ale ani jeden se to neodvážil přiznat nahlas. Jediná změna nastala právě v hodinách Nitrobrany (alias "doučování z lektvarů") - Snape zvýšil jejich počet na dvě týdně.

Harry se přistihl, že se chvěje nedočkavostí, když se den skláněl k večeru a on měl sejít ke Snapeovi o sklepení. Bylo to po tréninku famfrpálu. Rychle se osprchoval, aby se zbavil špíny a potu a běžel do hradu. Tušil, že bude pozdě, ale tak nějak doufal, že díky jistým novým okolnostem by Snape nemusel strhávat Nebelvíru body. Nedočkavě zabral za kliku Severusova kabinetu.

"Jdete pozdě, pane Pottere," chladně ho informoval Snape. Hrbil se nad stohem pergamenů a podle znechuceného způsobu, jakým neustále škrtal, Harry odhadl, že má pod rukama testy studentů.

"Omlouvám se, pane," vysypal ze sebe skoro zároveň. Snape odložil brk a vstal od stolu.

"Vaše omluva je nedostatečná," zamračil se. Harry zrozpačitěl - Severusovo chladné chování jej vyvedlo z míry. Nevěděl, co říct a jen nervózně přešlápl.

"U Merlina, někdy jsi vážně zabedněný, Harry," pozvedl Snape obočí. Bez prodlev si přitáhl Harryho a začal ho líbat s takovým důrazem, že se chlapci skoro podlomily nohy. Až teď to Harrymu došlo. On se mnou flirtoval! U Merlina, zázraky se skutečně dějí!

Snape ho uvolnil a Harry se zrůžovělými tvářemi lapal po dechu. Severus mu ale nemínil dát čas na protiútok. Jeho rty se hltavě vpily do chlapcovy šíje, postupovaly po hebké kůži Harryho hrdla k ušnímu lalůčku a zase dolů. Severusovy ruce přitom Harrymu systematicky svlékaly plášť.

"A co Nitrobrana?" vydechl Harry, když konečně popadl dech.

"Nejdřív manželské povinnosti, pane Pottere," pohladil ho Snapeův dech po uchu a vzápětí ucítil laškovné kousnutí. Krev se Harrymu přesunula z tváří do naprosto opačné části těla.

"T-tady?" zalapal po dechu, když si Severus začal hrát s jeho odhalenými bradavkami. Harry ani nevěděl jak, ale ucítil za zády učitelský stůl. Opřel se o něj, protože se mu třásly nohy.

"Nelíbí?" střelil po něm Snape pohledem.

"N-ne," zaprotestoval Harry, ačkoliv jeho tělo hrdě hlásalo opak. Přísahal by, že přes Severusovu tvář přelétl šelmovský úsměv. Jako pírko ho muž zvednul do náruče a dveřmi vzadu v kabinetě se přesunul do svých navýsost soukromých komnat. Potter neměl čas ani příležitost registrovat prostory kolem sebe, protože ho pohltily měkké peřiny a uvěznilo ho pod sebou Snapeovo tělo. Jeho ruce mapovaly Harryho nyní už z větší části obnažené tělo. Chlapec se vzpamatoval natolik, aby i on začal pomáhat manželovi z šatů. Za chvíli ležely kusy jejich oděvů všude možně poházené po zemi.

Po době, která Harrymu s odstupem připadala nekonečná, zase cítil teplo Severusova těla. Vnímal studené ruce, které se postupně zahřívaly, jak vzrušení prolínalo jejich těla. Harry téměř dosáhl orgasmu jen z toho, že jej Snapeovy prsty připravovaly. Konečně zase cítil slast, která odplavila všechny strasti minulých dní a nechala ho kolébat se na svých vlnách.

Ani Severus nebyl své obvyklé rezervované já. Chtěl Harryho víc než kdykoliv předtím.

Konečně se jejich těla spojila a oba současně zasténali, když cítili, že tohle spojení bude mít velice rychlý, ale o to bouřlivější průběh. Harry nohama objímal Snapeovo tělo a jejich oči se do sebe vpíjely s neskutečnou touhou.

První vykřikl Harry, když se jeho tělem prohnalo vyvrcholení jako běsnící bouře. Štíhlé tělo se propjalo ve sladké křeči a jeho sevření sebralo všechnu zbylou sebekontrolu i Severusovi. S tlumeným zavrčením i on dosáhl vrcholu.

Oba dva se vyčerpaně složili vedle sebe a Snape si přitáhnul Harryho do náruče.

"Lekce Nitrobrany se odkládá na příště," zamumlal mu do ucha a lehce ho políbil na krk. Harry v jeho objetí jen cosi zavrněl. Chtělo se mu spát díky příjemnému uvolnění, které se mu blahodárně rozlilo žilami.

"Dobrou noc, Harry," ucítil polibek do vlasů.

"Dobrou noc, Severusi," zamumlal ospale.

~ The End ~

LTN 11

24. prosince 2012 v 22:52 Lekce tajů nejvyšších
Harry se zbudil. Dezorientovaně zašmátral po nočním stolku, kde míval brýle. Jen hmátl do prázdna. Třeštila mu hlava a celkově si připadal... divně, prázdně... Malátně se posadil a rozmazaný obraz před očima se mu rozhoupal. Ucítil něčí ruce na svých, na čele... snad všude. Hlava se mu motala čím dál víc, cosi mu bránilo souvisle myslet... Ty ruce, příjemně studené ruce, ho zatlačily zpět do postele. Neměl pomyšlení a ani sílu na odpor... Znovu ho přikryla tma...

Když se vzbudil podruhé, bylo to, když ho někdo nadzvedával, aby dostal napít. Sotva se jeho hlava dotkla polštářů, znovu usnul.

Do plného vědomí se probral za tmy. Hlavu měl čistou, jen břicho ho trochu pobolívalo. Po opačné straně, než byl zvyklý, stál vratký stolek a na něm ležely jeho brýle. S úlevou po nich hmátl. Místnost - Harry poznal Bradavickou ošetřovnu - osvětlovala jen velká svíce v rohu. Rozhlédl se a z hrdla se mu vydral úlevný povzdech. V pohodlném křesle vedle něj klimbal Severus. Harry natáhl ruku a přejel mu prsty po neoholené tváři. Mírné strniště ho lehce zaškrábalo. Harry se prostě musel přesvědčit, že Snape je tady vedle něj a je naživu. Ze srdce mu spadl ohromný kámen.

Severuse vzbudil i ten letmý dotek. Unaveně otevřel oči a chabě se na Harryho usmál.

"Šípková Růženka se vzbudila," neodpustil si mírně pichlavou poznámku. Díval se na Harryho zvláštním pohledem. "Jak ti je?"

"Mě je dobře, ale co ty! Bylo tam tolik krve, vypadal jsi... vypadal jsi!" Harry nedokázal pokračovat, protože se mu najednou zničehonic vyřinuly z očí slzy. Snape se natáhl, aby ho mohl obejmout. Dlouhými tahy ho hladil po zádech. Harry přitom zaznamenal, že to dělá jen jednou rukou - druhou měl zavěšenou v pásce.

"Já budu brzy v pořádku. Teď je důležité, abys odpočíval. Máš za sebou... těžkou operaci," konejšil ho, ale na konci se mu zvláštně zadrhl hlas. Harry zvedl obličej ze Snapeova ramene, které mu momentálně připadalo jako nejbezpečnější útočiště na světě a setkal se s něčím, co mu zkroutilo žaludek nepříjemným pocitem. Snapeovy oči se zvláštně leskly. Jako by... Ne, to je hloupost. Snape a brečet? Možná jako batole naposled...

"Co se... stalo se něco?" zeptal se přiškrceně. Severusova ruka mu zajela do vlasů.

"Vyspi se, ráno bude na povídání dost času," usmál se křivě Snape. Chtěl vstát ze svého křesla, ale Harry ho zadržel.

"Chci vědět, co se děje!" Napůl prosba napůl příkaz vyvolaly na Snapeově obličeji výraz, který by u každého jiného vypadal jako bolestný. Na Severusovi se jevil spíše jako unavený.

"Radši by sis měl odpočinout, Harry," hlesl. Jenže Harryho vnitřnosti se kroutily jako háďata v neblahé předtuše.

"Proč mě operovali? Jen mě trefila omračovací kletba!" Vtom ho poznání uhodilo jako blesk. "Ne... nestalo se nic dítěti, že ne? Že ne, Severusi?!" zalapal po dechu. Ten bolestivě prázdný pocit v břiše, který se mu matně vybavoval...

"Ta kletba plod zabila," uhnul podezřele rychle očima starší kouzelník. Harry zůstal jen zírat. Ta slova mu zněla v uších pořád dokola, ale jeho vědomí je odmítalo přijmout. Ne, ne teď. Ne, když jsem si na to zvykl a začal se dokonce i těšit... Dítě nemůže být... ne, je to jen noční můra, proberu se... Proberu se... Proberu se... Dítě žije, určitě žije...

"Museli tě operovat, aby plod vyjmuli a odstranili ti z krve kouzelné složky, které celý proces těhotenství umožňovaly. Bez plodu by byly pro organismus příliš velkou zátěží a zkolaboval by. Týden jsi byl u Svatého Munga. Tady jsi už čtvrtý den." Jednotlivá Snapeova slova, přestože pronášená klidným, odevzdaným tónem, jako by do Harryho vrážela jeden hřeb za druhým.

"Je to moje vina," hlesl chraplavě. "Neměl jsem... neměl jsem... Věděl jsem, že je to past a stejně..." Slova mu uvízla v hrdle. Nedokázal vydat ani hlásek přes tu hrozivou bolest, která se mu rozpínala v nitru. Nemohl dýchat, nemohl myslet, nemohl plakat, nemohl nic, nešlo to. Zabil jsem vlastní dítě... já ho zabil...

"Harry, nadechni se!" zatřásly s ním Snapeovy ruce. Harry nemohl. Nechtěl.

Vlahá ústa se přitiskla na jeho a do plic mu vehnaly násilím vzduch. Teprve teď se začal dusit a zběsile lapat po každé molekule vzduchu.

"Dobře mě poslouchej, Harry. Nemůžeš za to. Může za to Voldemort." Harry poprvé slyšel Snapea vyslovit jeho jméno. "Využil tvé obětavosti a nesobeckosti, aby tě tam vlákal. Nemůžeš za to, co se stalo. A zachránil jsi mi život, na to nezapomínej. Děkuju, Harry. Děkuju ti za to, že tu teď sedím," přitáhl ho Severus k sobě. Ta řeč mu dala zabrat míň, než by očekával. Musel jsem skoro umřít, ztratit nenarozené dítě a málem i Harryho, abych si uvědomil, co pro mě znamená? Pomyslel si s krutou ironií. Chlapec křečovitě sevřel jeho nemocniční úbor.

"Měl jsem dělat něco jiného! Měl jsem... měl jsem jít za Brumbálem! Měl jsem jít za Řádem!" rozvzlykal se Harry. Snape jeho slzy vítal. Byly znamením, že předchozí šok odeznívá. A svým zvláštním způsobem tišily i jeho vlastní smutek.

"Co bylo, to bylo. Zkus se tím netrápit, Harry," šeptal mu konejšivě.

Harryho vzlyky pravděpodobně vzbudily madame Pomfreyovou. Nejdříve opatrně nakoukla, ale pak se div nevřítila dovnitř.

"Severusi, neměl jste mu to říkat!" obořila se na profesora, protože tušila, která bije. Snape jí věnoval jen neurčitý pohled a madame si povzdechla.

"Pane Pottere, vypijte tohle," vnutila Harrymu kalíšek s nějakým opaleskujícím dryákem. Chlapec to do sebe obrátil jako panáka. Ani se nezeptal, co to vlastně pije. Za chvíli se mu zavřela víčka a hlava mu klesla na polštář. Severus si oddychl. Něžně zapletl prsty do chlapcových vlasů.

"Do postele!" postavila se před něj výhružně Poppy. Snape se nejdřív nadechl k protestům, ale způsob, jakým madame Pomfreyová držela hůlku (vždy připravena), ho donutil ústa zavřít a neochotně se podvolit.

Ráno vzbudilo Harryho sluneční světlo. Z polospánku se usmál, když jeho tvář pohladily zlaté paprsky... A pak si vzpomněl a den pro něj ztratil barvu. Rozhlédl se nešťastně kolem sebe. Snape ležel na vedlejším lůžku. Jeho kůže byla sinalejší než obvykle a pod očima měl temné kruhy, kterých si v noci Harry nevšiml.

Domácí skřítek mu přinesl snídani. Harrymu se při pohledu na jídlo udělalo mdlo. Jen se napil dýňové šťávy a ukousl kousek sušenky. Rozptýlení se však objevilo za chvíli společně s cvaknutím dveří ošetřovny.

"Harry!" vypískla nadšeně Hermiona. Uvědomila si, že byla moc hlasitá a rychle se plácla přes pusu, ale neštěstí bylo na světě - v podobě madame Pomfreyové, která vystartovala z kabinetu.

"Slečno Grangerová, tohle je ošetřovna!" Zrak jí padl na Harryho, který se nejistě pousmál.

"Když už jste tu, vezměte pana Pottera na chodbu. Když už je vzhůru, musí chodit!" zavelela. Nic neslyšel Harry raději. Překvapilo ho, jak má roztřesené nohy. Křeč v podbřišku taky nečekal. Hermiona však už byla u něj a chytila ho za ruku.

"A teď ven! Nechte profesora Snapea spát!" vyhnala je madame Pomfreyová.

Přede dveřmi ošetřovny na ně čekal Ron. Harryho pozdravil kývnutím hlavy a nepřesvědčivým úsměvem.

"Vypadáš děsně, kámo," ohodnotil ho zrzek.

"Díky," ironicky se ušklíbl Harry.

"Co ti bylo, Harry? Nikdo nám nechtěl nic říct. Ani Brumbál ani Snape..." začala starostlivě Hermiona.

"Jo, k tomu Snapeovi. Kdy ses nám chystal říct, že je to tvůj manžel?" zamračil se Ron a Harry pochopil, co je příčinou kamarádova roztrpčení.

"Promiňte. Brumbál mě poprosil, ať to nikomu neříkám. Nakonec to stejně bylo zbytečné, Voldemort na to přišel," hořce opáčil Harry. Bodlo ho u srdce. Jeho a Severusovo dítě za to zaplatilo.

"Co tím myslíš, Harry?" zeptala se soucitně Hermiona a ostrým pohledem umlčovala Rona.

"Voldemort to zjistil. Nějak to věděl a vlákal mě do pasti. Přesně, jak jsi říkala, Hermiono," zatnul bezmocně pěsti Harry. "Aspoň že vám se nic nestalo," sklopil hlavu.

"Ty jsi přece taky v pořádku a profesor Snape to taky přežil," snažila se ho povzbudit Hermiona. Harry na to nedokázal odpovědět. Raději se otočil a přešel k oknu, aby si Hermiona nevšimla slz, které se mu hrozily vyhrnout z očí.

"Jak to teda se Snapem je?" ozval se vzdorovitě Ron, ale z hlasu mu bylo poznat, že už je jeho rozčarování a uraženost částečně pryč. Že Brumbál přikázal Harrymu mlčet, pro něj bylo zřejmě pádným důkazem. Harry chvíli mlčel, ale nakonec se rozhodl přiznat všechno.

"Začalo to, když jsem byl u něj v domě. Prostě... prostě jsme se spolu.. no...to," Harry cítil, že mu hoří tváře. "A pak se to stalo jaksi... no... takový... zvyk. Neměl jsem pak noční děsy ani denní záchvaty. Jenže pak mi začalo být každé ráno zle a nakonec to zjistil Brumbál. Nevím, co Snapeovi řekl, ale ten mě v zápětí požádal o ruku, protože..." Harry cítil, jak mu horké potůčky slz kanou po tvářích. Protože jsem s ním čekal dítě... které jsem vlastní vinou zabil... Hermioně to došlo.

"Ah, Harry!" vydechla ohromeně a sevřela ho v náručí.

"Je mi to moc líto, Harry. Opravdu moc líto," třásl se jí hlas dojetím.

"To mě taky, Hermiono," šeptl chlapec. "Kdybych nebyl tak neuvěřitelně hloupý a naivní…"

"Tak by Snape umřel," doplnil k Harrymu překvapení Ron. Nevěřícně se na něj otočil. Ron se tvářil rozpačitě, ale rozhodně.

"Nevyčítej si to, kámo. Jinou možnost jsi prostě neměl. Kdyby Ty-víš-kdo zjistil, že něco nejde podle jeho plánů, Snapea by okamžitě zabil." Ron vypadal otřeseně sám ze sebe. Hermiona na něj hleděla v neskrývaném úžasu stejně jako Harry, až zrzkovi zrudly uši.

"No co je?" ohradil se dotčeně. "Za co mě máte?"

"Za bezva kamaráda," chabě se pousmál Harry. Najednou se cítil o moc líp.



LTN 10

24. prosince 2012 v 22:52 Lekce tajů nejvyšších
Severus se za pár hodin nevrátil. Nevrátil se ani druhý den. Harry se vrátil do Nebelvírské věže, mluvil s Ronem a Hermionou, doháněl učivo... a neustále napjatě čekal na jakoukoliv známku Snapeovy přítomnosti. Jenže hodiny se vlekly pomalým tempem, dny ještě pomaleji a Snape pořád nikde. Brumbál nic nevěděl a Harrymu bylo každým dnem hůř. Nevracely se mu ani noční můry - a Harryho to kdovíproč zneklidňovalo. Noční můry totiž vystřídal jiný sen.

Šel temnou chodbou k nějakým dveřím. Ale vždy se před nimi zastavil a zjistil, že jsou zamčené. Chtěl dovnitř, byl přímo posedlý touhou se tam dostat...a pak se probudil. Nevěděl, co to má znamenat. Noc co noc se sen opakoval a Snape se stále nevracel.

Nakonec to nevydržel a podělil se o to s Ronem a Hermionou. K jeho překvapení se oba dva zatvářili vážně.

"Říkal jsi, že jsi Nitrobranu zvládnul," zamračila se na něj Hermiona.

"No spíš jen tak napůl," ošil se Harry. "To je teď jedno! Víte o tom něco?" naléhal. Jeho přátelé se na sebe nejistě podívali.

"No... něco jsme slyšeli ve štábu Řádu a něco slyšeli i Fred a George. Párkrát se bavili o něčem, co má být ukryté na Odboru záhad, nějaká zbraň nebo tak. Někdo se tam pokusil vloupat - nejspíš byl pod kletbou Imperius. Našli ho, jak se nepříčetně válí po podlaze a teď je u Svatého Munga," prozradil mu Ron.

"Jakou to má spojitost s tím snem?" nechápal Harry.

"Možná žádnou, ale..." zaváhala Hermiona.

"Ale co?" zamračil se Harry.

"Voldemort něco na Odboru záhad chce. Členové řádu tam hlídkují, ale už kolem nich jednou proklouzl. Možná... neber si to osobně, Harry, možná se těm snaží vlákat."

"Proč bych měl někam chodit jen proto, že se mi o tom pořád zdá?" zavrčel Harry podrážděně (hormony pracují velice efektivně).

"No to já nevím. Říkám, že je to jen možnost, Harry," uklidňovala ho rychle Hermiona. Poslední dobou měl Harry sklony vybuchnout vzteky z jí neznámých příčin. Občas měla dokonce pocit, že viděla, jak má podezřele lesklé oči. Nelíbilo se jí to, protože nevěděla, co si o tom myslet.

Harry jen něco zabručel a omluvil se, že si jde lehnout. Nebyl ospalý, ale potřeboval být sám s vlastními myšlenkami. Na posteli se marně převaloval a snažil se nemyslet na horu katastrofických scénářů, které se mu poslední dny honily hlavou. Určitě je v pořádku. Jen dostal nějaký úkol a až ho splní, vrátí se živý a zdravý, uklidňoval se. To ještě netušil, že noční můry se tuto noc vrátí.

Kráčel temnou chodbou. Dveře, které ho tolikrát dráždily svou neprostupností, byly lehce pootevřené. Strčil do nich a ony se otevřely do kruhové místnosti. Prošel přímo, cestu ani moc nevnímal. Procházel skrze nesčetné množství regálů s nějakými zaprášenými koulemi. Vepředu tušil nějaké tmavé postavy.

Zastavil se naproti smrtijedům, kteří jednoho z nich pevně drželi. Harry viděl vlastní ruku, nepřirozeně bílou, jak jediným pohybem strhla muži masku. Chlapec chtěl křičet úděsem, ale nemohl, byl lapen ve snu a ten, kdo ho dokázal vzbudit, stál spoutaný před ním.

"Zrádče," vyšlo syčivě z Harryho úst. "Zklamal jsi mě, Severusi. Buď mi tedy teď užitečný a sundej to z police." Snape se ani nepohnul, nic neříkal.

"Crucio!" objevila se v Harryho/Voldemortových rukou hůlka a muž se zhroutil na zem v bolestných křečích. Když mučení přestalo, namáhavě se vyškrábal zpět na nohy. Bezvýraznou maskou prosvítaly nenávist a opovržení.

"Podej mi tu kouli," rozkázal nebezpečně tiše Harry/Voldemort.

"Ne," opáčil Severus stejným tónem.

Harry se probudil a zjistil, že s ním Ron třese.

"Harry, co se děje?" ptal se znepokojeně. Chlapec v očích cítil slzy strachu i bolesti. Ne, nemohl ho dostat, jak se to dozvěděl?!

"Musím na Odbor záhad," zamumlal horečnatě a začal na sebe házet věci.

"Co-COŽE? Harry, to nemůžeš myslet vážně!" zesinal Ron.

"On ho dostal, musím jít!" nabíral Harry na hysterický záchvat. Odstrčil prudce Rona, popadl neviditelný plášť a vystartoval z ložnice.

"Harry, počkej! Harry!" volal za ním Ron.

Harry už byl na cestě přes školní pozemky s koštětem v ruce, když ho zezadu popadli Ron i Hermiona.

"Harry, počkej! Co se ti zdálo? Kdo koho má? Ty-víš-kdo?" lapala po dechu Hermiona.

"Má Snapea! Jsou na odboru záhad! Mučí ho!" vyrážel nesouvisle Harry, vykroutil se jim a běžel dál. Chtěl zmizet z dohledu hradu dřív, než odstartuje.

"Snapea? A co tě na tom tak žere?" ušklíbl se Ron. Aniž by si to Harry uvědomil, stál s výhružně napřaženou hůlkou, kterou mířil Ronovi mezi oči.

"Harry, co to děláš?!" lekla se Hermiona. Ron se nezmohl překvapením ani na slovo. Potter se jen beze slova obrátil a nasedl na kulový blesk.

"Jdeme s tebou!" rozhodla najednou Hermiona.

"Accio košťata!" mávla hůlkou.

"Ne! Zůstaňte tady, je to nebezpečné!" bránil se Harry. Hermiona ho jen zpražila tak ledovým pohledem, že zmlkl a dokonce na ně i počkal. Že ve své pracovně dlí Brumbál, kterého by to jistě zajímalo, to ani jednoho z nich v tom spěchu nenapadlo.

Na ministerstvo se dostali bez potíží. Alespoň až k odboru záhad. I cesta (barvitě popsaná v originále) proběhla v pořádku. Přesuneme se tedy k okamžiku, kdy Harry sňal z regálu věštbu s napsaným vlastním jménem. Teď se teprve věci zvrtly. Harry tak nějak tušil, že po hlavě leze do pasti... a přesvědčil se o tom, když se kolem nich sevřel kruh smrtijedů.

Harryho jizva začala intenzívně pálit, když se kruh na chvíli rozestoupil, aby odhalil samotného Pána zla. Voldemort s pobaveným úšklebkem shlížel na Harryho, který měl co dělat, aby mu stupňující se bolestí v jizvě nezačaly slzet oči.

"Kde je Severus?!" vřískl téměř zbavený smyslů. Ronův a Hermionin šokovaný pohled nevnímal.

"Mám pro tebe výhodný obchod, Harry," zasyčel Voldemort. "Dej mi tu věštbu a já ti vrátím tvého drahého manžela," zaleskly se mu rudé oči, když slovo 'manžel' vyslovil s důrazným opovržením.

"Kde je? Chci ho vidět!" zaťal Harry pěsti. Voldemort lehce kývl hlavou a nějaký aktivní smrtijed vkopl do kruhu bezvládné tělo. Harrymu se sevřel žaludek, když uviděl krvavé stopy, které zanechalo Snapeovo tělo na kamenné podlaze.

"Je naživu, zatím," odpověděl Voldemort s krutým pobavením na Harryho myšlenku. "Dej mi tu věštbu...a můžeš svobodně odejít i se zrádcem," nabídl mu velkoryse. To určitě. Nevěřím, že nás necháš jen tak odejít, zavrčel Harry v duchu. Jeho pohled však přitahovalo manželovo tělo na zemi. Uslyšel Hermionin šepot Ronovi. Rozeznal jen dvě slova - regály a shodit. Víc nepotřeboval.

"Dohodnuto. Ale nejdřív stáhni svoje poskoky a já si vezmu Severusovo tělo," prohlásil dost nahlas. Voldemort se vítězně usmál.

"Budiž. Zmizte!" štěkl na smrtijedy. Okamžitě byli pryč.

"Accio Severus!" mávl Harry hůlkou a bezvládné tělo k němu sjelo po podlaze. Chlapci se sevřelo srdce.

"Teď tu věštbu, Harry," natáhl Voldemort bledou ruku.

"Tady ji máš!" vřískl Harry a mrštil mu ji k nohám. Křehké sklo se roztříštilo a zároveň s tím slyšel Rona a Hermionu vykřikovat zaklínadla a ozval se zvuk padajících polic a rozbíjeného skla. Voldemorta zahalil bílý oblak a nějaká nejasná postava něco říkala. Harry jí nerozuměl, protože všichni tři byli na útěku do kruhové místnosti. Hermiona za nimi zapečetila dveře a oni se vydali náhodně vybranými dveřmi na útěk. Než se dovřely, uslyšeli dusot mnoha nohou. Harry a Ron nesli Snapea. Hermiona se pokusila dveře zapečetit, ale nárazová vlna ji poslala k zemi...

Tři kouzelníci by proti dvaceti smrtijedům neměli šanci. Jak se to však občas stává, spása vtrhla dovnitř v podobě členů Fénixova řádu. Harry spatřil Lupina, Tonksovou, Siriuse a Pastorka...než ho trefila omračovací kletba a svět kolem něj zčernal...



LTN 9

24. prosince 2012 v 22:51 Lekce tajů nejvyšších
Snape měl naprostou pravdu, že pro Rona a Hermionu nebude Harryho přítomnost na hradě dlouho utajená. Sotva skončilo vyučování, vpadli do dveří ošetřovny.

"Harry!" výskla Hermiona a padla mu kolem krku. Ron se tvářil taky šťastně, ale jen Harryho poplácal po zádech.

"Co tu děláš, kámo? Snape tě proklel nebo co?" zavtipkoval. Harry se rozesmál.

"Ne, nic takového. Asi jsem jen... něco špatného snědl," vymyslel rychle výmluvu.

"Zůstaneš už tady?" zajímalo Hermionu. To by Pottera zajímalo taky.

"Nevím, Hermiono. Doufám, že jo. Ty noční můry už přestaly."

"Takže už jsi zvládl Nitrobranu?" chytla se toho okamžitě dívka.

"No..." zaváhal Harry, "Asi... asi jo," snažil se vykroutit. Hermiona však byla tak nadšená, že si toho ani nevšimla. Ona i Ron se ho vyptávali na každý detail jeho soužití se Snapem a na oplátku mu vyprávěli, co nového se dělo v Nebelvíru. Tak se dozvěděl, že Ginny ho zastoupila ve famfrpálovém družstvu. Ron se úlevně vyjadřoval i o profesoru Křiklanovi, který je suploval z lektvarů. Až když hrozilo, že úplně zmeškají večeři, vyhnala je madame Pomfreyová s tím, že mají jít. Neochotně se rozloučili a oba slíbili, že pokud to vyjde, ještě přijdou. Harry se jen modlil, ať nenarazí na Snapea.

Pod Hermioninými i Ronovými otázkami měl co dělat, aby překroutil fakta natolik, aby se vyhnul přiznání pravé povahy vztahu se Severusem. Snad se mu to povedlo, ale na Hermioně viděl, že si ho jednou měřila trochu podezřívavě. Nejspíš se mi to stejně jen zdálo, mávl nad tím rukou.

Zrovna se rýpal v jídle, když dovnitř vpochodoval Snape. Mávnutím hůlky si vyčaroval židli a usadil se s elegantně přehozenou nohou přes nohu naproti Harrymu. Mračil se čím dál víc, když pozoroval, že chlapec si s jídlem jen hraje.

"Koukej to sníst," nevydržel to a zavrčel na něj.

"Nemám hlad," oplatil mu stejnou mincí Harry.

"To jsi neměl ani při obědě," nenechal se odbýt Severus. On se o mě stará? Svět je plný zázraků, zacukaly Potterovi koutky.

"Nemám na to chuť. Stejně to zase vyzvracím," zamračil se na Snapea.

"Pane Pottere, jestli nesníte alespoň polovinu talíře, hodlám vás nakrmit," informoval ho stroze Snape. Koutek úst se mu však vzápětí zkroutil do pobavené vlnky.

"Ehm... vždyť už jím," polkl Harry. Při představě Snapea, jak ho krmí, zmizla polovina talíře, než by napočítal do deseti.

"Vidíš, že to jde," konstatoval profesor. "Přespíš dneska tady v Bradavicích. Zítra proběhne v ředitelně sezdání."

"Už zítra?" zeptal se trochu nervózně Harry.

"Ano, bude to tak nejlepší... Mám na tebe prosbu, Harry," překvapil chlapce jak oslovením, tak mírným tónem. "Řekl jsi něco Grangerové nebo Weasleymu?"

"Ne," zavrtěl Harry hlavou.

"Tak tě prosím, aby o tom kromě nás a Brumbála nikdo nevěděl. Alespoň prozatím." Harrymu se rozšířily oči a měl pocit, jako by se někam propadl. Tak přece... Nejspíš mu Brumbál přikázal, ať si mě vezme... Nejspíš se za to stydí, že si mě má vzít, vždyť jsme oba muži... Skoro jsem si myslel, že... že mě má rád. Hloupost... Snape mě pět let nesnáší a najednou by se do mě měl zamilovat? Harry, jsi naprostý idiot.

"Dobře," sklopil chlapec oči. Severus ulehčeně kývl. "To bylo všechno, co jsem potřeboval," zvedl se a odčaroval židli.

"Pane? Co když se ty noční můry vrátí?" napadlo najednou Harryho.

"Mluvil jsem s madame Pomfreyovou. Dá ti Bezesné kapky," otočil se Snape k odchodu.

"Ale..." uniklo chlapci. Co mám vlastně říct? Že nechci Bezesné kapky, ale něco úplně jiného? Radši bych byl zpátky v ložnici ve Snapeově domě, než tady. Kdy se vlastně Snape chová jako Snape? Je to ten nesnesitelný chladný pavouk jako tady, nebo ten muž, který mě nechává usínat ve svém náručí? Najednou se cítil strašně mizerně.

"Co je?" otočil se na něj Severus. Harrymu jen stačilo slyšet jeho tón. Jako by mi říkal, ať neotravuju. Ucítil svírání v hrdle a rychle zabodl oči do země. Má to, že každou chvíli brečím jak holka, taky něco společného s tím mým.. s tím, že čekám dítě?

Neslyšel Snapea přijít, protože se moc usilovně snažil nenechat přetéct vlhkost v očích. Až když ho studené prsty vzaly za bradu a zvedly mu hlavu, zaznamenal ho. Severusova ústa se přitiskla na jeho. Krátký dotyk rtů jako motýlí pohlazení přece jen trochu zahřál u srdce.

"Dobrou noc, Harry," pohladil ho Snapeův dech po uchu, až chlapci naskočila husí kůže. Tentokrát profesor vyšel z ošetřovny bez ohlédnutí. Možná mě přece jen má rád... alespoň trošku... trošičku, zadoufal Potter.

Tu noc se mu lůžko zdálo tak nějak prázdné a chladné. Přistihl se, že se těší, až se vrátí do Snapeova domu. V duchu cítil studené prsty, jak ho hladí po tvářích a čele, něžně mu přejíždějí po rtech a probírají vlasy. Teplý dech na zátylku a polibek vtisknutý do vlasů... Harry usnul dřív, než si stihl říct o lektvar. Kupodivu se mu nic nezdálo.

Druhý den si hned po probuzení uvědomil, že dneska si má brát Snapea. Žaludek se mu zkroutil nervozitou. Klid, stejně se nic nezmění... přesvědčoval se. Netušil, jak svatby u kouzelníků probíhají. O mudlovských něco věděl z televize - to když se jeho teta Petunie dívávala na romantické filmy a dojatě u nich posmrkávala do kapesníčku (proč, to Harry pochopit opravdu nestihl). Měl kupodivu hlad, tak snědl celou snídani... a o deset minut později seznal, že to byl opravdu špatný nápad, když se jeho žaludek mohutně vzbouřil a poslal mu snídani expresem zpět.

"To nic, pane Pottere, za čas vás ranní nevolnosti přejdou," prozpěvovala si vesele madame Pomfreyová, když hbitým máváním hůlky odstraňovala nepořádek.

"Doufám, že to bude brzo," zamumlal Harry ponuře.

"Tady máte bonbóny proti nevolnosti," podala mu madame malou krabičku, ve které Harry objevil zářivě zelené malé kuličky. Chutnaly po mentolu. Ulevilo se mu téměř hned.

"Málem bych zapomněla," otočila se na podpatku lékouzelnice. "Převlečte se a běžte za panem ředitelem. Heslo k ředitelně je "limetka"," zašvitořila a zmizela v kabinetu. Na jednu stranu se Potterovi ulevilo, že vypadne z ošetřovny, na druhou ho znepokojilo, že se čas jeho svatby (u Merlina, jak mu to znělo strašně hloupě!) se neúprosně blíží.

O půl hodiny později stoupal po točitém schodišti k Brumbálově pracovně. Lehce zaklepal a počkal na vyzvání ke vstupu. Brumbál na něj zřejmě čekal.

"Skvěle, že už jsi tady, Harry," usmál se na něj zářivě. "Dovolil jsem si poslat domácí skřítky pro tvůj společenský hábit. Severus tu bude za dvacet minut." Harryho zrak padl na jedno z křesel u Brumbálova stolu, kde ležel jeho smaragdově zelený společenský hábit. Rozpačitě jej vzal. Brumbál vypadal, že nedočkavě čeká, až se převlékne. Harry tedy shodil z ramen černý hábit a po krátké úvaze i svetr. Zůstala mu jen bílá košile a rifle. Navlékl si zelený hábit a Brumbál nadšeně zatleskal.
"Velmi dobře, Harry. Teď se posaď, musíme si popovídat," vyzval ho gestem k jedné z židlí. Než začal mluvit, také si sedl a odněkud ze šuplíku vytáhl krabičku.

"Dá si Bertíkovu fazolku, Harry?" nabídl mu. Chlapec skoro přikývl, ale slabý záchvěv v oblasti žaludku mu připomněl, jak dopadla snídaně.

"Ne, pane, děkuji," odmítl zdvořile. Brumbál si jednu strčil do úst.

"Hmm, zajímavé, čokoládovou s jablečným želé jsem našel poprvé." Harry se musel usmát.

"Teď ale důležitější věci, Harry," zvážněl ředitel. "I když předpokládám, že slečně Grangerové a panu Weasleymu se pravděpodobně s většinou věcí svěřuješ a já sám je považuji za důvěryhodné, byl bych nesmírně rád, kdybys sňatek se Severusem utajil." Harryho bodlo u srdce. Od Brumbála tohle nečekal. Zřejmě se musel nějak podivně zatvářit, protože Brumbál začal rychle vysvětlovat.

"Nemusí tě to nijak trápit, Harry. Není to tím, že by se za sňatek s tebou Severus styděl. Je však nyní v dost nebezpečné situaci ze strany Voldemorta. Ten ho považuje za jednoho z nejvěrnějších smrtijedů a odhalení jeho sňatku s tebou by se rovnalo rozsudku smrti. To bys asi nechtěl, předpokládám." Harry zbledl. Tohle ho absolutně nenapadlo.

"Ne, to ne," polkl.

"Nacházím se teď ve velice ošemetné situaci, Harry. Popravdě řečeno si nejsem příliš jistý, jak z ní ven, ale tím si ty vůbec nezatěžuj hlavu," mrkl na něj Brumbál. "Severus je velice obratný... A už je tu," usmál se Brumbál, když se ozvalo rázné zaklepání na dveře.

Snape měl na sobě klasický černý hábit, ale něco v jeho výrazu způsobilo Harrymu zrychlení tepu. Skoro jako by se Severus nepatrně usmíval a v očích mu hrála světýlka. Odolal pokušení protřít si oči.
"Takže začneme," promnul si ředitel spokojeně ruce. Než se Harry nadál, Snape ho uchopil za levou ruku, jako by se s ním chystal tančit. Dokonce by přísahal, že se na něj letmo usmál.

"Severusi Snape, bereš si z vlastní vůle zde přítomného Harryho Pottera?"

"Ano." Snapeův hebký hlas rozechvěl Harryho vnitřnosti.

"Harry Pottere, bereš si z vlastní vůle zde přítomného Severuse Snapea?"

"Ano," špitnul Harry.

"V tom případě opakujte po mně: Slibuji sdílet s tebou dům tvůj, tělo tvé i duši tvou. Nerozloučí nás nic než smrt." Snape i Potter to po něm zopakovali. Harry měl dojem, že se silně červená. Severus na něj upíral intenzívní pohled, jaký Harry ještě neviděl.

"Prohlašuji z pravomoci mě Starostolcem svěřené vaše manželství za uzavřené," mávl Brumbál hůlkou a z jeho hůlky vyletěl zlatý paprsek. Ovinul se novomanželům kolem spojených dlaní a prudce vzplál bílozlatým jasem. Když Harrymu zmizely hvězdičky ze zorného pole, spatřil na svém i Snapeově prsteníčku tenký zlatý kroužek.

"Můžete se políbit," zakončil obřad Brumbál se znatelným pobavením, které mu hrálo v očích. Elegantním a efektivním pohybem ruky k sobě Severus Harryho přetočil a věnoval mu krátké, ale velice intenzívní políbení.

"Brumbále," upomenul ředitele Snape, aniž by se na něj pořádně podíval.

"Ach ano, zapomněl bych," usmál se Brumbál a mávl hůlkou. Prsteny zmizely. Harry ten svůj stále cítil na prstě, jen prostě nebyl vidět.

"Myslím, že když vás oba uvolním z Bradavic na další dva dny, nic se tím nepokazí, nemám pravdu?" mrkl na Harryho ředitel a ten zrudl.

"Šetříte na nás, Brumbále," zašklebil se Snape. Tváří mu najednou projel zvláštní záškub a mimoděk pustil Harryho ruku, jak mu sjela k levému předloktí. Brumbál se na něj starostlivě zadíval.

"Viděl vás venku někdo, Severusi?" zeptal se s obavami.

"Nemůžu to vyloučit. Musím jít," zamračil se Snape. Harrymu zatrnulo. Najednou o muže před sebou, který se před pár okamžiky stal jeho prakticky doživotním partnerem, pocítil strach. Nic však neřekl. Severus se k němu stočil.

"Zůstaň v Bradavicích, Harry. S trochou štěstí jsem za pár hodin zpět," broukl mu překvapivě jemně do ucha a ještě jednou ho vášnivě políbil, než se zavířením černého pláště vyšel z ředitelny.

LTN 8

24. prosince 2012 v 22:50 Lekce tajů nejvyšších
Harry jen polkl, když se ve dveřích zjevil Snape jako bůh pomsty. Nervózně si poposedl, když viděl, jak profesor zhluboka dýchá, aby se uklidnil, a přitom ho probodává pohledem. Nakonec přešel k jeho lůžku. Co chce udělat? zděsil se Harry. Jen tak tak, že se podvědomě neodtáhl. To co Severus řekl, ho však naprosto vykolejilo. Zvlášť ve spojitosti se Snapeovým vražedným pohledem a znatelným úsilím ovládnout svůj hlas.

"Vezmete si mě, Pottere?" skoro zavrčel. Školní prostředí způsobilo, že mu mimoděk zase začal vykat. Nejspíš vžitý zvyk. Tohle Harry opravdu nečekal. Možná tak výbuch vzteku, ale nabídku k sňatku…

"To jako vážně?" zakuckal se. Snapeův pohled do něj málem vypálil díru.

"Myslím to naprosto vážně, Harry Pottere." použil překvapivě jeho plné jméno. S vydechnutím si přejel rukou přes obličej. Harry netušil, jakou odpověď od něj Snape očekává. Třeba doufá, že odmítne...? Sám nevěděl, do čeho se právě po hlavě vrhá, když kývnul.

"A-ano," zrudnul až po kořínky rozcuchaných vlasů a zabodl pohled do přikrývky. Tohle je šílené. Já tu ležím na ošetřovně, řeknou mi, že čekám se Snapem dítě a on mě vzápětí požádá o ruku... Tohle je snad jen sen. Nějaká šílená noční můra...

Snapeovy rysy překvapivě změkly. Přitáhl si Harryho k sobě a vtisknul mu vášnivý polibek.

"Netuším, jak to děláš, ale je to tak," broukl mu do ucha zdánlivě nesouvislou větu. Harrymu však bohatě stačil jeho najednou něžný tón. Snape a něha je vražedná kombinace... Protože je naprosto neodolatelná.

"Zařídím, co je potřeba. Tobě bude lépe tady na ošetřovně. Myslím, že panu Weasleymu a slečně Grangerové nepotrvá dlouho, než se dozví, že tu jsi," vrátil se zpět je svému sarkastickému tónu, když se odtáhl. Harry jen protočil oči. Zase kdovíjak dlouho na ošetřovně! Konečně zase uvidím Rona a Hermionu... Počkat, jak jim mám tohle říct? Vždyť mě Ron ještě uřkne! Tyhle myšlenky mu vyvolaly na tváři široký úsměv. Konečně doma! Snape bez rozloučení vyšel z ošetřovny. Zároveň s tím se objevila madame Pomfreyová.

"Jak se cítíte, pane Pottere?" zašvitořila. Už dávno zapomněla, že se na něj zlobila.

"Dobře... madame?"

"Ano?"

"Jak je možné, že čekám dítě?" zeptal se Harry a přitom znova zrudl. Madame Pomfreyová se mile usmála.

"Občas se stane, že soužití dvou kouzelníků způsobí, že ten... jak bych to řekla... submisivnější dokáže přijmout plod," vysvětlila mu ochotně, protože nepochopila, na co přesně se Harry ptá.

"Ne, já myslím, jak je to technicky možné," namítl Potter. "Nic moc o tom nevím, ale muži přece nemůžou rodit ani nic takového, ne?"

"Aha, vy jste to myslel tak. Je to trochu komplikované, to ano," madame Pomfreyová mávla hůlkou a Harryho noční stolek se přeměnil v tabuli, na které se načrtnul obrázek mužského pohlavního ústrojí i s popisky. Lékouzelnice začala vysvětlovat. Harry jen zíral a rudnul.

"V určitých měsíčních cyklech a biorytmické fázi je spermie kouzelníka schopná prolnout stěnou střeva a uchytit se na vnitřní straně pobřišnice. Pokud se to úspěšně podaří, vytvoří kolem sebe postupně něco jako váček, ve kterém začne růst dítě. Výživu si z krve odebírá blána tohoto váčku. Jak vidíte, je to velice rozdílné od rozmnožovacího ústrojí ženy." Na tabuli se vykreslil další obrázek.

"Zatímco ženy jsou k porodu předem připravené, muž musí vždy rodit pomocí císařského řezu. Celkově trvá těhotenství mužů o měsíc déle, kvůli změnám v jejich organizmu," zakončila svou stručnou přednášku madame Pomfreyová. Harry nestačil zírat. Tohle bude ještě sranda... pomyslel si pesimisticky.

LTN 7

24. prosince 2012 v 22:50 Lekce tajů nejvyšších
Albus Brumbál své pohoršení částečně hrál. Viděl do těch dvou víc, než si mysleli. Severus a Harry si byli obdivuhodně podobní i přes všechny své rozdílnosti. Jen ho překvapilo, jak daleko stačil jejich vztah dojít. Teď měl silné podezření, které se mělo v příštích pěti minutách potvrdit.

Do madame Pomfreyové téměř vrazil, jak chvátala.

"Ach, Albusi, zrovna jsem za vámi chtěla jít! Harry Potter…!"

"Myslím, že tohle vím, Poppy," vypadal náhle Brumbál nesmírně unaveně.

"Jak můžete vědět, že je Potter v jiném stavu?" vytřeštila oči madame Pomfreyová.

"Jak dlouho?"

"Osmý týden. Albusi, to je přímo alarmující! Tomu chlapci je patnáct let! A v jeho...stavu..." Poppy ztratila řeč. Brumbál ji stejně pořádně neposlouchal. Tohle všechno už stihl promyslet.

"Ví už o tom Harry?"

"Ne. Vzhledem k tomu, že jde o studenta, chtěla jsem jít nejdřív za vámi, Albusi," potřásla madame Pomfreyová hlavou.

"Dobře. Jestli dovolíte, Poppy, řeknu mu to sám," usmál se slabě Brumbál.

"Ale s radostí. Mám tam dívku z Mrzimoru, které se podařilo proklít se Puchýřovou kletbou..." Zatímco Poppy brebentila, už byla zase v jednom kole. Albus se za ní pousmál a vešel na ošetřovnu. Z lůžka u okna ho přivítal trochu vyplašený pohled zelených očí.

"Jak je, Harry?" zeptal se mírně Brumbál.

"Dobře, pane. Stalo se něco?" Chlapec si očividně dělal starosti. Brumbálovi unikl další smutný úsměv.
"Není se čeho bát Harry. Všechno je v naprostém pořádku. Bohužel až moc. Mám důležitou otázku, Harry. Všechno, co proběhlo mezi tebou a profesorem Snapeem - ano, vím to," dodal, když sebou Harry poděšeně trhnul a zrudl studem, "Bylo to z tvé strany dobrovolné?" Řediteli na jeho odpovědi opravdu záleželo.

"A-ano, myslím, že ano," vykoktal Harry. Brumbál se lehce zamračil.

"Ty nevíš?"

"Já... no totiž ono to… Nebyl jsem poprvé tak nějak... ehm.. ve vlastní kůži," snažil se Harry zformulovat souvislou větu. Jasně, byl pod vlivem lektvaru - ale jen jednou. A opravdu nechtěl Snapeovi přidělávat problémy. Bohužel to vypadalo, že Brumbálovi tohle nestačí. Z nějakého důvodu chtěl velice přesně vědět, co se stalo.

"Byl jsem tak trochu... mimo," přiznal Harry. "Ty noční můry, denní záchvaty... všechno to narůstalo na intenzitě. Byl jsem strašně vyčerpaný a myslím, že jsem na p-profesora Snapea vůbec nereagoval. Když viděl, že se mnou nic nesvede, dal mi Relaxační lektvar a p-pak... no...to..." Harry zase zrudnul jako pivoňka.

"Chápu," zamyšleně se promnul vousy Brumbál. "Pak už jsi byl vždy při smyslech?"

"Ano, pane," kývnul s úlevou Harry. Brumbál nevypadal, že by se zlobil.

"V tom případě pro tebe mám novinku, Harry. Čekáš s profesorem Snapem dítě," šokoval ho okamžik na to ředitel. Několik úderů srdce trvalo, než Harrymu došel význam jeho slov.

"COŽE?!" vyjekl a mimoděk se odtáhl od Brumbála, jako by za to mohl on. "N-ne, vždyť jsem kluk! Muži nemají děti! To není možný!" Brumbál mu lehce položil ruku na rameno ve snaze jej uklidnit.

"Mezi mudly to je nemožné, ale mezi kouzelníky ne. Neobvyklé, to ano, ale ne nemožné," řekl mu měkce.

"Ale... ale...!" začal Harry nabírat k pořádnému hysterickému záchvatu.

"Klid, Harry. Není proč panikařit," tišil ho Brumbál. Jeho hlas chlapce částečně vzpamatoval.

"Co mám teď dělat?" zeptal se nešťastně. "Jak je to vůbec možné? Vždyť nejsem holka, nemůžu rodit!" Brumbálovi zacukaly koutky.

"Neboj se, Harry. Madame Pomfreyová ti určitě všechno ochotně vysvětlí. A co se týče tvé první otázky, řešení tu je. Ty a profesor Snape se vezmete."

"COŽE?!!!"

Brumbál měl pocit, že mu zalehlo v uších. Madame Pomfreyová pohoršeně vykoukla z kabinetu.

"Pane Pottere, toto je ošetřovna!" vynadala mu a zase zmizela. Harry jen třeštil oči. Vzít si Snapea?! Dobře, spím s ním, ale... ale... To prostě NE! Ne že by měl ke Snapeovi odpor... ale představa, že v patnácti se - co vlastně? Vdá nebo ožení? Každopádně to byla hrůzostrašná představa, ať už se to týkalo Snapea nebo ne. Brumbál jako by mu viděl až do žaludku a začal se usmívat.

"Myslím, že s profesorem Snapeem vycházíte obdivuhodně dobře. Dokonce lépe než většina učitelského sboru. Postará se o tebe dobře. Ty se teď hlavně nerozčiluj, Harry," konejšil ho. Harryho začaly v očích štípat slzy. Nemohl je zadržet, pálily ho v hrdle a koulely se po tvářích. Brumbálova ruka na zádech mu připadala najednou strašně těžká.

"Harry, pokud jsi takhle zásadně proti, nutit tě nebudu," zjihl Brumbál. Ale to nebyl ten důvod. Harry ani nevěděl, proč vlastně vzlyká.

"N-hic-ne, to není tím - hic," vybreptl, ale víc nedokázal říct. Prostě neměl konkrétní důvod. Zuřivě si vytíral slzy z očí. Takhle se rozbrečet před Brumbálem! Ten ho jen lehce poplácal po zádech.

"Půjdu s tou novinou obeznámit profesora Snapea," zvedl se z pelesti. Harry se jen zachvěl nervozitou. Ani ho nenapadlo, jak bude Snape reagovat. Ten mě sežere zaživa... polkl a plácl sebou do peřin ve snaze strávit nejnovější zvraty událostí.

Co za hovor proběhl v Brumbálově pracovně, to zůstane pravděpodobně tajemstvím. Jisté je jen to, že než začal Brumbál vůbec mluvit, utěsnil pracovnu tišícím kouzlem, aby ani hlásek nepronikl ven. Když se dveře po dvaceti minutách otevřely, Snape z nich vystartoval jako uštknutý. Na tvářích měl růžové skvrny snad od vzteku, očima metal blesky a rázoval přímo k ošetřovně. Brumbál se v ředitelně jen potutelně usmíval.

LTN 6

24. prosince 2012 v 22:49 Lekce tajů nejvyšších
Severus tiše zaklel a znechuceně odhodil zprávu na stůl. Mohl jsem to čekat dokonce ještě dřív. Stejně by mě zajímalo, jak na to Brumbál přišel. Ten chlap musí být jasnovidec! Zuřivě zavrčel s pohledem stále upřeným na zmuchlaný kousek pergamenu. Obsahoval úsečný příkaz, aby se on i Harry neprodleně dostavili do Bradavic. Prostě na kobereček, ušklíbl se Severus. Nechtěl si připustit nic, co by ho mohlo rozhodit. A už vůbec nehodlal myslet na to, že Albus bude chtít vysvětlení. Protože to samo stačilo, aby se mu zhoupl žaludek. Dočasné pomatení smyslů? Sexuální frustrace? Alternativní léčba? běžely mu hlavou výmluvy, o kterých si statečně a urputně nalhával, že něco z toho je ten pravý důvod.

Zvedl se, aby našel Harryho. Jen podrážděně zavrčel, když ho navedly dávivé zvuky z koupelny. Co to s ním ksakru je? Denodenně zvrací, nemá vůbec chuť k jídlu, pořád jen spí a spí, má závratě... Kdyby nepřišel dopis od Brumbála, stejně by ho brzy musel dopravit na ošetřovnu. Tohle byla práce pro lékouzelníka, on se v léčení nevyznal. Taktně počkal před koupelnou, než Harry nevyleze.

Pohled na křídově bílou chlapcovu tvář ho znepokojil.

"Jdeme do Bradavic, Pottere," zavrčel na něj. Harry vytřeštil oči.

"Proč? Stalo se něco?"

"Nehledě na tvůj neuspokojivý fyzický stav, ano. Zavolal nás ředitel. Převleč se. Počkám na tebe dole v jídelně," stroze ho odbyl Severus, na podpatku se otočil a nechal za sebou Harryho vyjeveně stát. Brumbál...? Co může chtít? Stalo se snad něco někomu? Při té myšlence se mu sevřely útroby. Byl tu zavřený už dva a půl měsíce, mohlo se stát cokoliv. Zaťal zuby a pospíšil si, aby byl co nejdřív dole.

Pomocí letaxu za chvíli vylézali z krbu v ředitelně. Brumbál je čekal. Když je oba dva přejel přísným pohledem (a Snapea dosti chladným), poznal Potter, že něco je špatně. Nervózně polkl a chtěl něco - cokoliv - říct, aby prolomil to tíživé ticho, když se mu znenadání zase vzbouřil žaludek. Rychle se otočil a přikryl si rukou ústa. Severus i Brumbál mu nezávisle na sobě věnovali starostlivý pohled.

"Harry, běž na ošetřovnu. Profesor Snape tě doprovodí a pak se sem vrátí," povzdychl si ředitel. Snape se chopil příležitosti ještě chvíli se vyhnout nepříjemnému rozhovoru a uchopil Harryho v podpaží.

Cestou na ošetřovnu na ně neskrývaně všichni civěli. Harry se v duchu modlil, ať nepotkají Rona nebo Hermionu. Jeho prosby byly, alespoň prozatím, vyslyšeny a oba se hladce dostali k madame Pomfreyové.

"Co se stalo tentokrát, pane Pottere?" svraštila čelo starostlivě. Než mohl Harry promluvit, vylíčil Snape všechny symptomy. Madame Pomfreyové zacukaly koutky, ale snažila se zůstat vážná.

"To zní skoro jako... No, každopádně se převlečte, pane Pottere a lehněte si sem," ukázala na lůžko u okna. "Donesu vám něco proti nevolnosti a pak prověříme, co vás trápí." Madame Pomfreyová velela skoro jako generál. Snape došel k názoru, že už je tu (bohužel) nepotřebný a tudíž se musí vrátit za Brumbálem.

Ředitel ho čekal se stále stejně chladným výrazem.

"Co mi k tomu řeknete, Severusi?" nehodlal hodit kolem horké kaše. Jen tak ze sportu Snape předstíral, že otázce správně nerozuměl.

"K čemu konkrétně?" pozvedl obočí.

"K tomu, o čem jste se ve svých zprávách ani nezmínil. Konkrétně o poměru s panem Potterem," neskrývaně se zamračil ředitel. Vzhledem k tomu, že neřekl jednoduše "s Harrym", si byl Snape jistý, že ani chlapce nemine přednáška. Kupodivu mu to nedělalo ani trochu radost ani přes vrozenou zlomyslnost.

"K tomu není co dodat, myslím," ohradil se pomalu.

"V tom se naše názory velice liší. Především chci vědět jedno. Vkládal jsem do vás velkou důvěru, Severusi. Jak došlo k tomu, že jste takhle využil malého chlapce, kterého jsem svěřil do vaší péče?" Je mu už patnáct, to není zase tak málo, polkl Snape poznámku. Raději si odkašlal a pohledem nechtěně sjel směrem k zemi. Jako provinilý student, uvědomil si a zase se podíval přímo do Brumbálových očí.

"Potter nebyl daleko od zhroucení. V dané situaci to bylo nejlepší východisko," volil opatrně slova. Chlad z modrých očí vyprchal, ale ředitel se stále tvářil velice přísně.

"I přesto si myslím, že vaše jednání bylo nevhodné, Severusi," přemohl nakonec slova, která se mu drala na rty. "Promluvím ještě s Harrym a potom se rozhodnu, jestli je vás oba potřeba nějak usměrnit." Snape si v tu chvíli opravdu připadal jako nezvedený student.

"Ehm..." chtěl začít, ale Brumbál zvedl prst a tak ho umlčel.

"Počkejte tady, Severusi." Brumbál vyšel z ředitelny směr ošetřovna.

LTN 5

24. prosince 2012 v 22:49 Lekce tajů nejvyšších
Těla se proplétala, třela o sebe, svíjela v rozkoši. Na Harrym nezbylo už nic pasivního. Směle vyhledával Severusova ústa, zajížděl mu prsty do vlasů, vycházel mu boky vstříc v divokém rytmu. Nesnažil se kousáním rtů ztlumit výkřiky čiré slasti a Snape je poslouchal jako rajskou hudbu. Rukou, kterou se pohyboval po Harryho erekci, vnímal stále zrychlující se záškuby. Těsně před vyvrcholením sjel dolů ke kořeni a stiskl a zlomyslně se usmál, když Harry téměř vřískl nelibostí.

Zpomalil svoje tempo. Nechával Potterovo tělo poznat a zapamatovat si, kdo jej objímá a komu v této chvíli bezezbytku patří. A Harryho tělo ochotně odpovídalo, zatímco mysl se vznášela v oparu vzrušení. A z toho byla právě drsně vytržena. Harry probodával Severuse podrážděným pohledem. Snape se jen nevinně usmíval a než se Harry nadál, i s ním se převalil na záda. Harry se ocitl na koníčkovi a zalapal po dechu, jak do něj Snape zajel hluboko. Tohle ještě nezkusil a zavrtal stydlivě oči do Snapeovy hrudi, když ho ten vybídl, aby se pohyboval sám. Ale nakonec mírně nadzvedl boky a zase je spustil. Bylo to... dokonalé. A viděl přitom přímo do Severusova obličeje. Ten měl lehce přivřené oči a mírně rozevřené rty. Bledé líce pokrýval slabý ruměnec a hruď se zvedala o trochu rychleji. Harry shledal ten pohled velice vzrušujícím.

Tentokrát jej Snape netrápil. Jak intenzita Harryho přírazů rostla, rukama dráždil jeho pohlaví. Netrvalo to dlouho a Harryho svaly se prudce stáhly v extázi o to bouřlivější, že předtím Snape jeho orgasmu zabránil. Přivedl tím na vrchol i Severuse.

Leželi vedle sebe, příjemně unavení a stále těsně propletení. Harry si mimoděk pohrával se Severusovými vlasy. Jemné pramínky byly čerstvě umyté, momentálně jen lehce zcuchané potem. Jejich jemnost ho fascinovala.

"Pane profesore?" zamumlal.

"U Merlina, Pottere, přestaň s tím profesorem aspoň v posteli," zavrčel Snape.

"Ehm.." ošil se Harry. Je fakt, že s ním spal, ale prostě si nedokázal představit, že by mu řekl křestním jménem.

"Sev...Severusi..." zajíkl se nejistě.

"Vidíš, že to jde."

"Co bude dál?"

"Sprcha, pane Pottere," odbyl nepříjemnou otázku Snape. Harrymu zrůžověly tváře.

"Ehm, to jsem nemyslel. Až se vrátíme do Bradavic, co..." nedokázal to dopovědět.

"S tvými pokroky v Nitrobraně tady strávíš zbytek mého života," rýpl si starší muž. Harry jen zaskřípal zuby. Schválně se odpovědi vyhýbá!

"Noční můry už mám jen výjimečně. I denní záchvaty jsou pryč!" protestoval podrážděně.

"Čemuž se divím, protože v Nitrobraně jsi pořád stejně neohrabaný," ušklíbl se Severus. Teď už Harry dostal chuť ho praštit.

"Schválně se vyhýbát...vyhýbáš odpovědi!" zvýšil rozčileně hlas. Snape k němu otočil své černé oči, které Harryho jako vždy zcela pohltily.

"Chtěl bys vědět, jak to bude s námi pokračovat v Bradavicích?" řekl vážně a tiše. "Nevím. Jednoduše počkám, jak se situace vyvine." V Potterovi se zpěnila krev. Situace! Pro toho pavouka je to jen situace! Jasně, proč ne, vždyť co tu dělat celou tu dobu zavřený, aspoň si zpestří nudnou a otravnou povinnost! V Harrym se zvedala žluč. Ovšem Snape ho měl přečteného. Přetočil se a uvěznil ho pod sebou. Protesty a nadávky, které se už už draly přes ta téměř dětská ústa, umlčel mírným polibkem.
"Nelam si s tím hlavu," broukl mu překvapivě něžně do ucha. Ten tón pokaždé Harryho vykolejil a naprosto ho odzbrojil. Slabě se zavrtěl, ale rozčarování bylo fuč.

"Jdeme do té sprchy," rozhodl Severus a než se Harry nadál, vznášel se v jeho náručí jako pírko.