Únor 2013

jej oči 4

28. února 2013 v 21:59 Jednorázové
Deň 28

"Je čas, Potter."

"Si si istý? Myslím tým, povedal si, že mesiac, že? A prešlo, čo, dvadsaťosem dní? Možnože by sme mali počkať tridsaťjeden, len pre prípad, že mysleli jeden z tých mesiacov? Alebo, alebo dlhšie, len aby sme si mohli byť istí - "

"Potter, som si istý, že si uvedomuješ, že mesiac v magickom slova zmysle znamená lunárny mesiac. Láskavo si spomeň, že si Chrabromilčan." Snape odmotal obväz a mrmlal si popod nos rušiace kúzla proti tým, ktoré ho udržiavali na mieste.

"Ja dokážem - povedať, že je ešte svetlo, Snape. Muselo to aspoň trochu fungovať." To bolo dobré nie? Prinajmenšom, ak to nebude lepšie než toto, bude schopný rozlíšiť či je deň alebo prekliata noc, čo bolo lepšie než nevedieť -

"Potter. Najprv musíš otvoriť oči."

Ale čo ak sa neotvoria? Čo ak sa, ak sa vyliečili zlepením? Bude mu Snape musieť rozrezať viečka?

"Potter! Otvor oči!"

Oh. Harry zažmurkal na rozmazaný obraz Snapa, ktorý sa pred ním objavil. "Máš krátke vlasy."

"Potter, to ani pre jedného z nás nie je novinkou. Ako dobre vidíš?"

"Um, dobre. Myslím tým, naozaj dobre. Teda - ja už nepotrebuje okuliare! Hej, ty si mi napravil zrak!"

"To... sa dalo čakať."

"Hej, mali sme to spraviť už dávno!"

"To, Potter, by bolo mimoriadne nevhodné. Hoci je možné, že by nám to ušetrilo hodne problémov."

"Potrebujem zrkadlo. Chcem sa na seba pozrieť."

"V kúpeľni jedno je. Potter - tvoje oči... nie sú také, ako boli predtým. Mal by si sa na to pripraviť."

"No tak to si píš, že nie sú. Tieto fungujú! Hej, Snape, vedel si, že tvoj koberec na schodoch je ružový? Mal by si to zmeniť, lebo inak ľudia dospejú k tým správnym záverom! A dočerta, ty máš vaňu v avokádovej farbe?"

Harry sa zastavil pri umývadle. Civel do zrkadla nad ním a pomaly sa v ňom rozmáhala hrôza. "To - to nie sú moje oči. Vyzerajú ako... jej. Bellatrix Lestrangeovej. Dočerta, Snape, čo si to dal do toho elixíru?"

"Čo do pekla si myslíš, že som tam dal, Potter? Povedal som ti, že je to temná mágia. Bol by si radšej, keby som ťa nechal slepého? Vzala si tvoje oči, Potter. Toto bol jediný spôsob - "

"A tak si mi dal jej? Dopiče, ja som pil - a teraz, teraz tam niekde sedí v žalároch a civie do prázdna, tak ako predtým ja?"

"Nie, Potter, je mŕtva, ako som ti už predtým povedal. A teda by jej tie oči na nič neboli."

"Takže, čo, bola by škoda nimi plytvať? Toto nie je temné, Snape, to je kurva choré!"

"Oko za oko, Potter. Odveká forma spravodlivosti. Potter, uvedomujem si, že toto je pre teba... šokujúce, ale zostal by si radšej slepý? S vedomím, že ťa zmrzačila na celý život?"

"Ja - nie - potrebujem - "

"Šálku čaju. No poď, Potter, postavíme vodu."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Harry si namrzene miešal druhú šálku čaju. V kuchyni našiel malé zrkadielko na holenie (prečo práve v kuchyni?) a civel na svoj odraz ako ten prekliaty Gilderoy Lockhart. "Dal si do tohto nejaký upokojujúci elixír?"

"Je to možné. Už si sa trochu upokojil?"

"Ja - áno - ja len - už ani viac nevyzerám ako ja. Myslím tým, čo každého napadne, keď počuje Harry Potter? Zelené oči, okuliare a jazva v tvare blesku na čele. Teraz už ani jednu z tých čŕt nemám."

"Ešte stále ti zostalo to otrasne strapaté hniezdo na hlave."

Harry vystrúhal grimasu. Pri tomto pohybe sa jazvy na jeho tvári natiahli a prazvláštne poskrúcali. "Mal by som si zaobstarať pásku cez oko a pirátske oblečenie."

"Ak si myslíš, že ti dovolím preháňať sa okolo mňa a oháňať sa mačetou, tak si na veľkom omyle. Ale zrejme by si ma dokázal presvedčiť, aby som ti uťal ruku v mene autentickosti."

"To tak sa vyrábajú Ruky večnej žiary?"

"Nie, Potter, tie vyrastajú v sklenených pohároch z odhodených nechtov. Očividne ich vyrábajú takto."

"Myslíš, že piráti to spolu niekedy robili?"

"To, Potter, bola možno tá najnaivnejšia vec, ktorú si kedy povedal. Máš bandu chlapov, ktorých morálka je ešte voľnejšia než tá celkovej populácie, vonku na mori celé mesiace bez prestávky, keď v mnohých prípadoch spia aj traja v jednej kabíne - "

"Oh. Takže si myslíš, že sa navzájom šukali do slepoty? No, to by asi vysvetľovalo prečo mali všetci pásky cez oči."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 29

Sedeli spolu na gauči a Harry vychutnával príležitosť skutočne aj sledovať Countdown, namiesto toho, aby ho len počúval. Anagramy boli vďaka tomu oveľa jednoduchšie, ale ešte stále v nich nebol až taký dobrý. Snape ich vždy uhádol v priebehu asi desiatich sekúnd.

"Um, Snape? Tak som rozmýšľal."

"To by vysvetľovalo ten bolestne napätý výraz."

"Ha ha. No, vieš ako muklovia robia tie transplantácie orgánov - "

"Už som o tých príšerných jatkách počul, áno."

"Ty máš čo hovoriť. No, občas príjemcovo telo tie orgány odmietne. Takže možno by som tu mal zopár dní zostať. Len aby sme sa uistili, že moje nové oči nebudú, um, odmietnuté."

"Potter, toto je - oh, tak dobre. Ale teraz už môžeš konečne začať umývať riady ty."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 32

Bol nádherný slnečný deň. Vedel predtým povedať, keď vonku svietilo slnko? Tým, že zacítil jeho teplo na tvári cez okno? Už teraz si Harry len ťažko spomínal. Usmial sa na Snapa, ktorý sa naňho upokojujúco zamračil.

"Vieš, možno by sme mohli ísť von? Možno do tej krčmy. Mohol by si ma naučiť, ako sa hrajú šípky!"

"To preto, lebo som ťa s tak neuveriteľnou úspešnosťou naučil elixíry a oklumenciu?" Snape si povzdychol. "Potter, mal by si sa vrátiť k vlastnému životu. Už nemáš dôvod dlhšie tu zostávať."

Jasné. Žiaden dôvod. Tak prečo sa Harry dopekla tak strašne zdráhal a odmietal odísť? "Máš ma rád?"

"Čože?" Snape sa k nemu obrátil s neveriacim výrazom.

"Je to jednoduchá otázka. Máš ma rád? Teda, viem, že predtým si nemal, ale teraz, máš? Teraz, keď sme sa mohli, um, o niečo lepšie spoznať?"

"Potter. Musíš si byť vedomý toho, že ma priťahuješ."

"To nie je to isté ako mať ma rád. Rád sa so mnou, veď vieš, rozprávaš?"

"Priznávam, že som čerpal určité pobavenie z tých neprestajných prejavov tvojej otrasnej neznalosti."

"Takže, budem ti chýbať, keď odídem?"

"Potter, musím pripraviť ešte veľa elixírov. Pokús sa byť počas mojej neprítomnosti užitočný."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 33

Snape sledoval nejaký dokumentárny film o živote zvierat, kde levy brutálne vraždili menšie, rozkošnejšie zvieratká. Harry si k nemu prisadol práve včas na to, aby levy namiesto toho začali sexovať. "Potrebuješ nejaký poriadny porno kanál," komentoval.

Snape zdvihol obočie. "Mám zbierku DVD-čiek, ak máš záujem," povedal tónom nesnaž-sa-zahanbiť-mňa-synak.

"Gayovské, alebo hetero?"

"Aké si dočerta myslíš, Potter, že mám?"

"Ty naozaj vlezieš do obchodu a kúpiš si gay porno na DVD?"

"Nebuď absurdný. Objednávka cez mail je oveľa diskrétnejšia."

"Alebo by si skrátka mohol použiť Obliviate na predavača."

"Pretože nechať sa natočiť na bezpečnostnú kameru ako mávam prútikom je úplná definícia toho, ako udržať svoj život v tajnosti."

Harry sa uškrnul. Snapova ruka ležala na gauči vedľa neho. Vyzerala tam tak trochu osamelá.

"Potter, čo to robíš?"

"Snažím sa držať tvoju ruku."

"Prečo?"

"Nechceš, aby som to robil?"

"Neodpovedal si mi na otázku, Potter."

"Ani ty mne." Harryho srdce poskočilo, keď sa Snapove dlhé, štíhle prsty pohli - a potom sa usmial, keď sa preplietli s tými jeho. Dlhú chvíľu tam len tak sedeli, zatiaľ čo levy neprestávali robiť to, čo im príroda prikazovala. Čoskoro, vďaka mágii televízie, ktorá zmietla všetky tie zdĺhavé detaily o tehotenstve pod koberec, mohli obdivovať zlatučké drobné levíčatká, ale vtom nastala dráma, keď zaútočila rivalská levica. Mama levica divoko a surovo bojovala, aby chránila svoje mladé a vyzývateľka sa vzdialila, skrvavená a krívajúca. Potom kameru akoby levy prestali baviť a začal sa zaujímať o okapie páskavé, ale Harry sa nedokázal prinútiť vyvolať v sebe dostatočný záujem a tak sa obrátil a začal študovať Snapa. Krátke vlasy mu naozaj nepristali, pomyslel si. Jeho nos takto vyzeral ešte väčší a jazvy na krku boli ešte viditeľnejšie. Niekto by ich naozaj mal pobozkať, aby sa zahojili rýchlejšie.

"Potter - "

"Bozkávam ti jazvy. Ty môžeš vybozkávať tie moje, ak chceš. Aj keď to ti asi bude trvať hodne dlho."

"Potter, toto... sa naozaj neodporúča."

"To je v poriadku. Aj tak nie som taký dobrý v počúvaní odporúčaní." Snapov golier na košeli mu začínal trochu zavadzať, tak Harry rozopol vrchný gombík a odhalil priehlbinku kľúčnej kosti. To bolo lepšie. Znova Snapovu jazvu pobozkal, potom oblizol, len aby vedel, ako chutí a vsunul ruku medzi ďalšie dva gombíky a dotkol sa Snapovej hrude. Snape teraz už dýchal dosť rýchlo. Ale koniec koncov, Harry bol na tom rovnako.

"Potter..."

"To je v poriadku. Myslím tým, je tu niekoľko vecí, ktoré nechcem robiť, ale myslím, že s tým si nejako poradíme. Nevadí ti, ak si na sebe nechám košeľu, že? Pretože si nemyslím, že by som zvládol byť úplne nahý, ešte nie. Prepáč. Ale ty sa môžeš vyzliecť, ak chceš. Myslím tým, bol by som fakt rád, keby si tak spravil."

Snape sa trhane nadýchol, potom jeho ruky odrazu schytili Harryho hlavu a ich ústa sa spojili v hlbokom, skúmajúcom bozku. Harry sa po prvý raz cítil nervózne a odtrhol svoje ústa od neho preč. "Myslím - myslím, že musím mať kontrolu ja. Ak ti to nevadí?" povedal a snažil sa potlačiť chvenie v žalúdku.

"Potter, ty ma raz privedieš do hrobu," povedal mu Snape. Potom sa pasívne zvalil späť na gauč. Alebo sa možno len hral na mŕtveho, aby to dokázal. Prečo ho neohlušil tlkot Harryho srdca, to Harry nikdy nepochopil. Sadol si obkročmo okolo Snapových stehien a užasnuto prechádzal rukami po jeho hrudi, potom na naklonil dopredu, aby mohol pobozkať Snapa na pery. Áno. Rozhodne to bolo lepšie, keď bol navrchu on. Len aby sa uistil, urobil to znova. Snape zľahučka prebehol rukami po Harryho bokoch, nedržal ho na mieste, len ho uisťoval. Bolo to takmer dokonalé. Harry sa váhavo narovnal.

"Budeš si musieť rozopnúť tú košeľu. Alebo, veď vieš, mohol by som to pre teba urobiť ja."

Kútik Snapových úst sa zdvihol v tom najúprimnejšom úsmeve, aký uňho Harry kedy videl. "To by bolo prijateľné, Potter."

Harryho prsty sa tomuto plánu veľmi potešili, hoci jasne v takýchto veciach potrebovali o niečo viac praxe, keď sa nešikovne pokúšali rozopnúť Snapovu košeľu. Ale kým sa dostali po posledný gombík košele, očividne sa to naučili. Harry si pomyslel, že si zaslúžia odmenu a tak nimi jemne prebehol po Snapovej hrudi. Bola fakt dobrá: štíhla, ale chlpatejšia, než by čakal, ukazovali sa na nej prvé náznaky šedín, so skrytými tmavými bradavkami, ktoré pri Harryho dotyku poslušne stvrdli.

Harry sa pozrel Snapovi do tváre. Jeho oči boli tmavšie, než by si Harry myslel, že je možné a uprene sa nimi díval na Harryho. Harry jeho pohľad chvíľu opätoval, potom sa sklonil, aby mohol pobozkať tie bradavky, jednu po druhej. Neodolal a zakrúžil okolo nich jazykom a pri tomto na neuverenie stvrdli ešte viac. Počul, ako Snape začal dýchať ešte ostrejšie.

Jedna z Harryho rúk mimovoľne vystrelila a začala jemne hladiť Snapov rozkrok. Snapove nohavice mu však definitívne prekážali a tak ich Harry začal rozopínať. Snapovým penisom myklo, akoby sa nevedel dočkať akcie. Harry mal našťastie náladu na to, aby mu vyhovel.

Pozrel sa na Snapov penis, keď vyskočil von z nohavíc, veľký a červený, ale akosi nie zastrašujúci. V skutočnosti vyzeral lákavo. Priateľsky. Niekoľko krát po ňom prešiel rukou hore-dolu a zdalo sa, že sa mu to páčilo. "Môžem si ho dať do úst?"

"To, Potter, bola zrejme tá najidiotskejšia vec, akú si kedy povedal."

Harry sa uškrnul a sklonil hlavu dolu. Nervózne otvoril ústa, spomenul si, že má zakryť zuby perami a vzal si Snapov penis do úst tak hlboko, ako len vládal - čo, ako sa ukázalo, nebolo veľmi hlboko. Ale aj tak, nezdalo sa, že by to Snapovi nejako vadilo, keďže zo seba vyrazil zvláštny priškrtený ston, ktorý si Harry vysvetlil ako povzbudenie. Ešte nikdy predtým to nerobil - hoci raz, keď sa na jednom večierku trochu opili to Ginny urobila jemu. Vydržal asi päť sekúnd a keď sa jej urobil do úst, vyzerala úplne znechutená, vypľuvla to von a strelila mu facku.

Harry sa trochu stiahol, oblizol špičku Snapovho penisu, čím si vyslúžil ďalší priškrtený ston. Bolo to akosi slané, tak trochu ako zemiačky, až na to, že to nechutilo tak veľmi po zemiakoch. A pochrúmať to by asi nebol veľmi dobrý nápad, pomyslel si a snažil sa nerozosmiať so Snapovým penisom v ústach.

"Dočerta, Potter!"

"To bolo dobré?"

"Pomerne... prípustné... Potter." Zdalo sa, že Snape mal problém spomenúť si, ako sa rozpráva. Povzbudený Harry ho začal fajčiť. Zvláštne, že niečo s tak divnou chuťou mohlo byť tak vzrušujúce, rozjímal a snažil sa obtierať sa rozkrokom o Snapovu nohu.

"Potter?"

"Mmm?"

"Prestaň."

"Oh. Myslel som si, že sa ti to páči."

"Aj sa mi to páči, Potter. Až príliš."

"Oh. Tak to je potom v poriadku. Chcem, aby si sa urobil. Nemôže to chutiť horšie než ten elixír." Harry sklonil hlavu a znova vzal Snapov penis do úst a pre istotu obkrútil základ rukou, čo zrejme spravil dobre, pretože asi o minútu neskôr sa Snapove boky začali rytmicky dvíhať a klesať, akoby sa snažil vraziť svoj penis Harrymu do hrdla. Harry práve rozjímal nad tým, ako sa niekto môže naučiť ako vziať niečí penis hlboko do hrdla a či by lekcie od Snapa boli lepšie než spôsob, akým učil elixíry, a keď nad tým už uvažoval, zrejme by v tom bol horší, keď vtom Snape zastonal, znehybnel a Harry zacítil ako mu horúce prúdy semena vystrekli do úst. Harry reflexívne prehltol a podarilo sa mu nepridusiť sa, pozrel sa hore a utrel si ústa. Mal podozrenie, že sa uškŕňa ako idiot. Vyzeralo to zlovestne, s jeho novými jazvami? Bude to musieť neskôr skontrolovať v zrkadle. "Takže to bolo dobré?"

Snape vyzeral - uvoľnene. Harry nevedel, že to vôbec dokáže. "Očividne, Potter, naháňanie ohnivej strely a riskovanie tvojho bláznivého krku nie sú jediné veci, v ktorých si výborný. Chcel by si, aby som sa ti podobne odvďačil?"

"Um," Harry si nebol celkom istý, ako by na to zareagoval - bude mu to príliš pripomínať ju, keď na ňom jazdila? "Použi ruky?" navrhol a vytiahol sa vyššie, ešte stále obkročmo usadený na Snapovi a Snapove dlhé, ohybné prsty ho odmenili obkrútením sa okolo jeho penisu ako hady okolo vetvy. "Oh, áno!" vydýchol. Snape nasadil tempo, ktoré bolo síce fajn, ale frustrujúco pomalé. "Mmm, o niečo rýchlejšie," zamrmlal Harry.

"To teda nie," povedal Snape s diabolským úsmevom. Ale aj napriek tomu vyslal jednu ruku dolu, aby sa začala hrať s Harryho vajcami, ktoré si tú pozornosť rozhodne cenili.

"Áno, to... to je dobré," vydýchol Harry. Začínal si zvykať na pomalšie tempo a cítil, ako sa v ňom hromadia vlny pocitov. "Oh, áno."

"Vidíš, Potter? Pomaly ďalej zájdeš."

To bolo z tej bájky o zajacovi a korytnačke, nie? Keď už tak nad tým uvažoval, ako vlastne korytnačky sexovali? Nezavadzal im v tom ten pancier? Možno mali vážne dlhé vtáky. A zahnuté...

"Potter! Aspoň sa pokús dávať pozor!"

Harry sa uškrnul. "No, možno keby si trochu pridal..."

Snape naňho zagánil, hoci Harry si bol takmer istý, že to nemyslel vážne, a začal pohybovať rukou hore-dolu oveľa rýchlejšie. Tentoraz to hromadenie pocitov prišlo v rýchlom crescende, ktoré Harrymu ukradlo dych.

"Bože, som tak... ááááh!" Mal pocit, akoby sa celé jeho telo sympaticky stiahlo a Harry sa urobil, jeho semeno vystrelilo rovno do vzduchu a dopadlo na Snapovu holú hruď. Harry si pomyslel, že to bola tá najerotickejšia vec, akú vo svojom živote kedy videl, hoci uznával, že by si asi mal častejšie niekam vyraziť. Konečne vyčerpaný sa dychčiac zvalil na Snapa a vôbec mu nevadilo, že si rozotiera semeno po košeli. Šťastnou náhodou bol presne v tej správnej pozícii na to, aby mohol znova pobozkať Snapove jazvy, nech sa rýchlejšie zahoja, čo celej tej záležitosti dodávalo takú dobrú uzavretú kruhovitosť. Snapova ruka sa zdvihla a začala ho jemne hladiť po vlasoch.

Harry slastne zatvoril oči. "Um, tak som rozmýšľal, že túto noc budem spať v tvojej posteli. S tebou, myslím. Ak s tým súhlasíš. A to by si aj mal. A, um, Snape?"

"Áno, Potter?"

"Asi by to znelo naozaj dievčensky, keby som ti povedal, že ťa milujem, že?"

"Nepochybne."

"Myslel som si. Prepáč."

"Avšak, som ochotný tento priestupok prepáčiť, tento jeden krát."

Harry sa uškrnul, vzal Snapovu ruku do svojej a odtiahol ho hore do postele.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 34

Keď sa Harry zobudil, cítil sa - inak. Mimo. A nie tým spôsobom práve-som-sa-po-prvý-krát-vyspal-s-chapom. A ani nie spôsobom som-zamilovaný. Možno by tu mal chvíľu len tak ležať a zistí, čo sa stalo.

"Myslím, že už sa budí. Harry?"

Oh. To sa stalo.

"Kamarát, počuješ nás?"

Keby otvoril oči, začali by kričať a utiekli by? Alebo, urobil by to on?

"Oh, Harry!" Hermiona sa očividne radšej rozhodla rozplakať sa a začať ho objímať. Vlastne, bolo to celkom milé. Ron si to zdanlivo myslel tiež, ale očividne sa zo všetkých síl snažil nesprávať sa tak dievčensky.

"Čo sa stalo?" opýtal sa Harry, keď mu konečne dovolili dýchať.

Ron vystrúhal grimasu. "Dúfali sme, že nám to povieš ty, kamarát."

"Ty si nepamätáš vôbec nič, Harry?" Hermiona sa znova začala tváriť ustarostene.

"Um, áno - ale nie to, ako som sa sem dostal. Sme u sv. Munga, že?"

"Áno. Niekto ťa priniesol minulú noc, v bezvedomí a skrátka ťa nechal na recepcii. Nikto nevie, kto to bol. Oni - najprv si neboli naozaj istí, či si to skutočne ty, ale spravili nejaké testy - oh, Harry, mysleli sme si, že si mŕtvy!"

Harry sa uškrnul. "Chlapec Ktorý Prežil, nie? Um, musím odtiaľto vypadnúť."

"Si si istý, kamarát? Vyzeráš, že si to mal naozaj hrozné, kdekoľvek si to vlastne bol."

"Áno, ale teraz som už v poriadku." Harry si sadol na kraj postele a pozrel sa dolu. "Um, šaty. Potrebujem nejaké šaty."

"Uvidíme, čo sa bude dať robiť - ale si si istý, že si dosť v poriadku na to, aby si odišiel? Vážne si myslím, že by sme mali zavolať liečiteľa, aby ťa prepustil - "

"Som v poriadku. Kde sú moje šaty?"

"Len - počkaj tu chvíľu, Harry. Hneď ti ich prinesiem." Hermiona odbehla preč so znepokojeným výrazom na tvári.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Harry sa pozrel na tie pestrofarebné veci, ktoré mu podala. To nie sú Snapove šaty. "To nie sú moje šaty."

"Ale áno, sú, Harry, priniesla som ich z Grimmauldového námestia." Hermionin výraz sa premenil z mierne znepokojeného rovno na výrazne ustarostený.

Harry mykol plecom. "Oh. Tak v tom prípade potrebujem nejaké nové šaty. Zišlo by sa viac čiernej. Pristane mi k novým očiam, nie?"

"Um, kamarát, chceli sme sa ťa na to opýtať - "

"Ronald!"

Harry sa na nich na oboch pozrel s nohavicami napoly natiahnutými. "To je v poriadku. Ona to spravila."

"Ona?"

"Bellatrix Lestrangeová. Myslel som si - no, na tom nezáleží. Teraz je už mŕtva."

"Ty si ju zabil, kamarát? Čertovsky dobrá práca!"

"Nie. Ale je mŕtva." Harry dúfal, že znel definitívne a že téma bola uzavretá.

Hermiona mu položila ruku na plece. "Harry, čo sa ti stalo? Harry?"

"Kamarát, si v poriadku?" Už aj Ron sa teraz snažil tváriť ustarostene. Vyzeral tak trochu, akoby mal zápchu.

Harry sa v duchu otriasol. "Sorry. Som v poriadku. Len - udialo sa kopec vecí. A ja o nich nechcem hovoriť. Tak poďme, dobre?"

"Um, ešte chvíľku počkaj - " Hermiona teraz vyzerala nervózne a dôvod, prečo tak vyzerala sa onedlho objavil vo dverách v podobe vysokého čarodejníka v liečiteľskom habite, ktorý práve vstúpil do izby. "Harry, toto je liečiteľ Ignavus. Ja som si len myslela - "

Harry si povzdychol. "Jasné. Liečiteľ Ignavus, vďaka za, no, za čokoľvek čo ste vlastne spravili ale ako vidíte, som v poriadku, takže teraz pôjdem. No tak, Ron, Hermiona, odchádzame."

"Liečiteľ Ignavus! Som si istá, že musíte - "

"Slečna Grangerová, naozaj vyzerá byť v poriadku. Možno by ste ma mohli zavolať, ak sa objavia nejaké problémy."

Hermiona na liečiteľa vrhla zradený pohľad a poponáhľala sa za Harrym a Ronom. Harry otvoril dvere a dodával si odvahy, aby dokázal prejsť nemocnicou k hop-šup sieti. Bolo tu tak veľa ľudí. A všetci naňho civeli - okej, to nebolo nič nové, ale robili to preto, lebo vedeli, kto bol, alebo preto, lebo vyzeral ako príšera, alebo oboje -

"Kamarát, si v poriadku?"

Harry sa zhlboka nadýchol. Koniec koncov, čo by mu na to povedal Snape, keby ho videl? Temného pána porazil, ale nie je schopný čeliť zopár idiotom, ktorí by si zrejme od strachu pustili do nohavíc, keby zazreli smrťožrúta? "Áno, som v poriadku. Len je to tu trochu - príliš rušné. Ale som v poriadku." Narovnal plecia a prepochodoval nemocnicou a prisahal si, že si kúpi nejaké slnečné okuliare, len čo nájde dosť odvahy na to, aby sa vydal nakupovať.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Grimmauldovo námestie mu po návrate nejako vadilo. Izby boli príliš staré, nemal tu poriadnu záhradu a už vôbec nie obrastenú šesť metrovou zeleňou a dokonca nemal ani telku. Prečo si nikdy nekúpil telku?

Ale všetko poporiadku. "Potrebujem sovu - myslím tým, nejakú vlastnú. Hermiona, mohla by si mi kúpiť sovu?"

"No, áno - ale nechceš si nejakú vybrať sám?"

"Ja - pozri, nakupovanie by som práve teraz nezvládol. Len mi zožeň nejakú poriadnu sovu, dobre? Chytrú."

Harry napäto čakal pri Ronovi celú tú neprimerane dlhú dobu, kým sa vrátila s klietkou s myšiarkou ušatou, ktorá Harrymu záhadne pripomínala Snapa.

"Tu máš, Harry. Volá sa Orion."

Harry sa uškrnul pri spomienke na tú daždivú noc. "A kde má opasok s mečom?"

Hermiona sa zatvárila ustarostene. "Harry, si si istý, že si v poriadku?"

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Brko v ruke, nová sova usadená na písacom stole a Harry po prvý raz uvažoval nad tým, čo má asi tak dočerta napísať. Nakoniec sa uspokojil s



Snape, si bastard.

Som v poriadku. Chýbaš mi.

Odpíš mi?

Harry

PS Nikomu som o tebe nepovedal.



Potom sa usadil a netrpezlivo čakal na odpoveď. Netrvalo dlho, kým dorazila.



Potter, si idiot.

Čo by som ti asi tak mal napísať? Veď si ma videl len minulú noc.

Som rád, že si v poriadku a nepodľahol si svojim obvyklým sklonom bez rozmyslu bľabotať o čomkoľvek, čo ti práve vstúpi do tvojej žalostne prázdnej hlavy.

S.



Harry sa šťastne uškrnul a vytiahol brko.



Snape

Kedy ťa budem môcť znova vidieť? A nehovor nikdy, lebo nahovorím ministerstvo, aby ti odňalo ten posmrtný Merlinov Rád, ktorý som ich prinútil, aby ti dali.

Harry



Na odpoveď si musel hodne dlho počkať. Harry stihol vypiť niekoľko šálok presladeného čaju, presvedčiť Hermionu, aby ho zobrala kúpiť nejaké muklovské šaty na nejaké tiché miesto a tri krát si vyleštiť metlu, z toho iba raz obrazne než sa Orion konečne vrátil.



Harry

Musíš si znova privyknúť na svoj život. Ak si o niekoľko mesiacov budeš ešte stále priať znova sa so mnou stretnúť (o čom dosť pochybujem), niečo vymyslíme.

S

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Snape sedel v kuchyni a mrzuto civel na Harryho prázdne miesto za stolom, keď sa tá sova vrátila.



Snape

Kašli na to. Hej, vieš ako rýchlo letia sovy? Fakt dosť rýchlo, ale vsadím sa, že nie rýchlejšie než Blesk na plné obrátky.



Na liste chýbal podpis. Snape cítil zvláštny nepokojný pocit v žalúdku, ktorý nepochybne spôsobilo mlieko v čaji a zdvihol pohľad. A ten pohľad mu padol rovno na úškrn Harryho Pottera, ktorý práve zo seba snímal splývacie kúzlo.

Povzdychol si. "Potter, vynaložil som veľké úsilie, aby som ťa vrátil do vrelej náruče tvojich zbožňujúcich priateľov."

"Ja viem. A preto ani nezostávam. Len som ti prišiel povedať, že v piatok večer mám s niekým rande."

"Ty nevďačný malý - "

"S chlapíkom, čo sa volá Nigel Fairfax. Večne namrzený starý potvorák, ktorý vždy tvorí unáhlené závery. Naozaj neviem, čo na ňom vidím. Pôjdeme do malej reštaurácie neďaleko môjho domu - je to muklovský podnik, takže je na tebe, či sa rozhodneš, er, prestrojiť. Myslel som, že by si mohol prísť tak okolo siedmej, aby som aspoň vedel, ako vyzeráš."

"A čo ťa priviedlo k záveru, Potter, že mám pripravený Všehodžús práve na takúto príležitosť?"

"Si Snape. Ty si vždy pripravený. Ale, um, snaž sa, aby to bol niekto uveriteľný, dobre? Vieš, niekto, do koho by som sa mohol zamilovať?"

"Ak si želáš, aby som sa premenil na repliku najmladšieho Wealseyovca - "

Harry sa striasol. "Preboha, len to nie! Um, tak som uvažoval, skôr ako niekto vysoký, temný a pohľadný? A starší než ja. Mám rád starších mužov." Jeho úsmev trochu povädol. "Ale ak, vieš, sa naozaj so mnou nechceš viac stretávať a minulú noc si sa iba snažil byť voči mne ohľaduplný - "

"Potter, ja nikdy nie som ohľaduplný a ocenil by som, keby si ma z takých vecí neobviňoval."

Harry sa šťastne uškrnul. "Tak super! O siedmej, u mňa."

"Vysoký, temný a pohľadný?" zatrpknuto sa opýtal Snape.

"No, aspoň vysoký a temný. Alebo aspoň o pár centimetrov vyšší než ja a temný. A bolo by fajn, keby mal o niečo dlhšie vlasy. Ja si skrátka na tie tvoje krátke vlasy nezvyknem. Ide to proti prírode, alebo čo."

"Takto je oveľa ľahšie udržiavať ich čisté," zamrmlal si Snape. "Dúfam, že si uvedomuješ, ako prekliato ťažké je ukradnúť niekomu vlasy bez toho, aby ma nezatkli za sliedenie. A v každom prípade, prečo si vlastne myslíš, že budem súhlasiť s týmto tvojím bláznivým nápadom?"

Harry zdvihol obočie a s potešením zistil, že všetok ten jeho tréning pred zrkadlom konečne priniesol výsledky. "No, mám na to hodne dôvodov. Ako prvý je fakt, že si obetoval asi stodvanásť hodín na prípravu naozaj nechutného elixíru, len aby si mi vrátil zrak - "

"Bravó. Konečne si sa naučil násobiť," nevrlo si zamrmlal Severus. "Dajte tomu chlapcovi medailu."

"Huš. A potom nesmieme zabudnúť na všetky tie prípady, keď si sa o mňa staral, keď som sa išiel zjančiť - "

"Niekto ťa musel prinútiť prestať chytať hysterické záchvaty, Potter, inak by sa susedia začali sťažovať."

" - Ale čo je najdôležitejšie, máme tu toto," víťazoslávne zakončil Harry a nadšene ho pobozkal.

"Výrečný ako obvykle, Potter," komentoval Snape, keď ho Harry konečne pustil. "Ale pripúšťam, že tentoraz máš pravdu."

KONIEC

jej oči 3

28. února 2013 v 21:58 Jednorázové
Deň 15

Keď Harry zišiel dolu a jeho žalúdok mu nádejne naznačoval, že je čas večere, našiel Snapa v kuchyni, trieskajúc panvicami, asi aby Harry vedel, že je tam. Harry chvíľu ticho sedel za stolom, potom vyhŕkol, "Nechcem byť gay!"

"Tak nebuď, Potter. Ty si predsa koniec koncov záchranca čarodejníckeho sveta - malo by byť pomerne jednoduché nadiktovať vlastnú orientáciu!"

"To - to je dobrá somarina, Snape."

"Presne. Buď ťa priťahujú muži, alebo nie. Čo ty chceš, Potter, do toho nijako nevstupuje. O nič viac než u nás všetkých ostatných." Znelo to trpko. Harry si spomenul, čo Snape povedal o tom, ako ho jeho otec a ostatní šikanovali.

"Pokúsil si sa byť normálny? Pre moju mamu?"

"Ak som sa aj pokúsil, očividne to nezabralo."

"Ty nikdy nemôžeš nič priamo povedať, že?"

"Otvorenosť a úprimnosť nebývajú často znakmi úspešného špióna, to je pravda."

"Bavilo ťa to? Špehovať, myslím. Myslím tým, očividne to bola ťažká práca a stresujúca a -"

"Áno, Potter."

"Áno?"

"Práve si sa chcel spýtať, či ma bavilo vedomie, že som oklamal jedného z najmocnejších čarodejníkov histórie tak, aby veril, že som jeho oddaný, hoci trochu neschopný, sluha? Áno, Potter. Nebol by som človekom, keby som z toho nečerpal určité potešenie."

"Bol si doňho niekedy zamilovaný?"

"To, Potter, bola pravdepodobne tá najnechutnejšia vec, ktorú si kedy vyslovil."

"Nie, nie je. Myslel som, očividne si doňho nebol zamilovaný, keď bol celý plešatý a bez nosa a zhadovatelý - ibaže by sa ti také veci páčili a ak je to pravda, tak si nie som istý, či to chcem vedieť - ale nevyzeral tak zle predtým, keď bol ešte Tom Riddle."

Nastalo ticho.

"Snape?"

"Regulus Black."

"Čože?"

"Mal som pomer s Regulusom Blackom, hoci nemám ani poňatia, prečo ti to vlastne hovorím. On bol... mladý, impulzívny a vášnivý, dobre vyzerajúci, čistokrvný - všetko čo som ja nebol."

"Oh. Počkaj - nemohol byť od teba oveľa mladší, maximálne zopár rokov!"

"Rozmaznaný maznáčik bohatej rodiny, v ktorej sa zo staršieho syna vykľulo neskutočné sklamanie? Potter, nás delili generácie."

"Áno, jasné. Vedel si, že sa nakoniec obrátil proti Voldemortovi?"

"Nie dokiaľ nebolo príliš neskoro na to, aby som mu mohol pomôcť."

"Je mi to ľúto."

"Potter, už dávno som ťa prestal osobne viniť za každú menšiu tragédiu vo svojom dlhom a trpkom živote."

"Nie až tak malú. A nie si zase až tak starý. Myslím tým, Albus Dumbledore musel byť, čo, stopäťdesiat ročný, keď zomrel!"

"Ďakujem ti, Potter, že si mi pripomenul najhoršiu noc môjho života."

"Bola to ale naozaj tá najhoršia? Bolo to horšie než tá noc, kedy si sa dozvedel, že žena, ktorú si miloval - áno, ja viem, ako priateľku a tak - zomrela kvôli proroctvu, ktoré si vyzradil, aj napriek tvojej snahe presvedčiť Voldemorta, aby zabil len jej dieťatko?"

"Ty vieš byť ale riadne odporný a zlomyseľný kokot, keď chceš, však, Potter?"

"A teraz kto si musí dávať pozor na jazyk?"

"Ja aspoň neprejavujem patetickú žiarlivosť na muža, ktorý zomrel ešte predtým, než som sa narodil."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 16

"Ak som gay, tak ako je potom možné, že som chodil s Ginny?" bola prvá vec, ktorú Harry povedal, keď ráno vstúpil do kuchyne na raňajky.

Snape si povzdychol. "Potter, napadá mi minimálne šesť dôvodov. Nie, skôr päť - vždy sa mi zdalo, že Percy nebol dostatočne obdarený genetickým kódom tej rodiny."

"Snape, ty cituješ Levieho Kráľa. To je ešte šialenejšie než tvoje tvrdenie, že som v skutočnosti šiel po jej bratoch. Počkaj chvíľu - páčili sa jej bratia tebe?"

"Si si istý, že chceš počuť tú odpoveď, Potter?"

"Oh, Bože, tebe sa páčia! Bléé. Prosím, povedz mi, že nejdeš po Ronovi."

"Bojíš sa, že ti budem šliapať na päty, Potter?"

Harry bol chvíľu ticho a jedol svoju hrianku, na ktorú si natrel priveľa džemu. "Pozri, nie som zamilovaný do Rona. Ani do Billa. A rozhodne nie do Percyho. Priznávam, že som bol jednu dobu zrejme trochu zbláznený do Charlieho. Ale to rozhodne nie je dôvod, prečo som chodil s Ginny! Páčila sa mi ona!"

"A jej postavenie sestry tvojho veľmi blízkeho priateľa, ktorý bol nedotknuteľný a jej vonkajšia podoba s tvojou mŕtvou matkou váš vzťah nijako neovplyvnili."

"Spali sme spolu, vieš."

"Tá rodina nikdy nebola známa svojou sexuálnou zdržanlivosťou."

"Páčilo sa mi to!"

"O tom nepochybujem. Takže povedz mi, prečo ste sa vlastne rozišli?"

"Ona, hm, mala dojem, že sa o ňu tak veľmi nezaujímam. Ako o osobu, myslím."

"To asi bude tým, že nemala penis."

Harrymu zabehol čaj.

...

"Vsadím sa, že viem, ktorá bola tvoja obľúbená postava. V Levom Kráľovi, myslím."

"Nechaj má hádať: myslíš si, že ma fascinoval Scar, diabolský vrah, ktorý chcel ovládnuť celú krajinu?"

"No, áno, ale myslím, že si mal celom rád Simbu."

"Simbu? Bláznivé mladé levíča, ktorého ľahkomyseľné pohŕdanie autoritou ohrozilo jeho a aj ostatných?"

"Ale ktoré nakoniec porazilo diabolského vraha - áno, presne to."

"Myslím si, Potter, že sme strávili až príliš veľa času diskutovaním o tom absurdnom detskom kreslenom príbehu."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 18

Harry sa snažil postaviť domček z kariet. Bolo to prekliato ťažké, vzhľadom na to, že nevidel čo robí. Práve sa mu podarilo postaviť prvé poschodie a nadšene začal stavať druhé, keď sa vtom do miestnosti vrútil Hurikán Snape a závan vzduchu zničil jeho starostlivo vybudovanú štruktúru ako, nuž, ako domček z kariet. Harry si prehnane povzdychol.

"Konečne sa mi to začínalo dariť. A teraz budem musieť začať odznova."

"Nerád ťa vyvádzam z omylu, Potter, ale nikdy sa ti nepodarí vybudovať si kariéru zo stavania domčekov z kariet."

"Mám v tom teraz asi tak veľkú šancu, ako vybudovať si kariéru Aurora. Mimochodom, aké máš ty vlastne zamestnanie? Myslím tým, stále hovoríš, že máš niečo na práci - "

"Tak o tom zauvažujme, Potter. Som majstrom v elixíroch; mám plne vybavené laboratórium na prípravu elixírov v pivnici, do ktorej denne miznem na niekoľko hodín. Čo by som asi tak mohol robiť? Pestovať hríby?"

"Potvorák. Takže ako to funguje? Keby si pracoval cez soví objednávkový katalóg, myslím, že dokonca aj ja by som si toho už všimol. Nehovoriac o susedoch, hoci ty máš pravdepodobne zavedené nejaké šikovné malé kúzlo, vďaka ktorému si myslia, že tie sovy sú halucinácie, a že by sa okamžite mali nahlásiť do blázinca."

"Ak už to musíš vedieť, pripravujem sériu elixírov na trh pre bohatšiu klientelu, ktoré každý mesiac dodávam do apatieky v Šikmej uličke. Predávajú ich pod menom Fairfaxove odvary."

"Fairfax? Prečo Fairfax? Myslím tým, to predsa nič neznamená, nie?"

"Nechaj ma hádať, Potter. Podľa tvojej predstavy o rafinovane nepreniknuteľnom pseudonyme by som si mal hovoriť Tobias Prince?"

"Um..."

"Nuž, v tom prípade, ak sa niekedy rozhodneš skrývať sa v muklovskom svete, jediné čo budeme musieť spraviť je nájsť si v telefónnom zozname Evansa."

"Tak dobre, fajn. Tak som to dobre nedomyslel. Tí ľudia, čo im dodávaš elixíry, oni nemajú ani predstavu, kto vlastne si?"

"Toto je svet obchodu, Potter. Ich nezaujíma, kto som. Dokiaľ im dodávam vysoko kvalitné elixíry za rozumnú cenu, mohol by som byť aj nelegitímne dieťa lásky zo vzťahu medzi Voldemortom a Grindelwaldom a ich by to vôbec netrápilo."

"Vieš, túto teóriu o tvojich rodičoch som ešte nepočul. Ale to by nikdy nefungovalo. Dvaja diabolskí megalomani? Nikdy by si spolu nevychádzali dosť dlho na to, aby vyprodukovali dieťa."

"Ty si naozaj neuveriteľne nevinný, však, Potter?"

"Áno, a som tomu celkom rád, vďaka. Takže, čo hovoríš susedom o svojej práci? Tým, ktorí práve neutekajú k lekárovi s prekríženými nohami alebo ktorých nestrkajú do zvieracej kazajky?"

"Hovorím im, že píšem, Potter."

"Áno? A čo? Nepochopiteľné akademické traktáty o chemických - veciach?"

"Romantické romány. Pre Mills&Boon."

"Dočerta, Snape! Ty a písať gýčovité romantické romány o vzdúvajúcich sa hrudiach? A čo im povieš, ak sa ťa opýtajú, ktoré si napísal? Vieš, aby vedeli, či už to čítali?"

"Potter, koľko presne ľudí poznáš, ktorí by sa priznali, že čítajú romány od Mills and Boon?"

"No, je tu -"

"A tvoja teta sa nepočíta."

"Oh. Ale, vieš -"

"A nepočíta sa ani otrasné zlyhanie tej trochy vkusu a znaleckého úsudku, ktoré máš a to, že si jeden zdvihol sám."

"Hej! Niežeby mi Dursleyovci dovolili sledovať telku, vieš!"

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 20

Harry vstúpil do obývačky a začul známy zvuk tikania. "Prečo ma neprekvapuje, že sleduješ Countdown?"

"Ja to nesledujem, oni to skrátka len dávajú. Ja si v skutočnosti prezerám časopis o elixíroch."

Harry sa uškrnul. Snape znel príliš defenzívne na to, aby hovoril pravdu. "Tak prečo nepočujem, ako sa obracajú stránky? Vieš, celkom mam prekvapuje, že vôbec máš telku. Nie je to tak trochu príliš, no, muklovské?"

"Musím ti vysvetľovať význam pojmu polovičný, Potter?"

"Áno, jasné. Ale myslel som si, že nemáš rád muklovské veci, aj keď si s nimi vyrástol."

"Ako som už spomínal, Potter, keď si v Ríme."

"Áno, áno. Pretože tie zástupy návštev, ktoré sa každý deň premieľajú tvojím domom by si mysleli, že je to trochu zvláštne, keby si nemal telku."

"Sotva môžem niekoho pozvať, kým si tu ty, Potter. Prítomnosť slepej, hlboko zjazvenej pubertálnej obete traumy v mojom dome by mohla vyvolať nejaký ten komentár."

Harry zamrzol.

"Ja... ospravedlňujem sa, Potter. To bolo odo mňa netaktné."

"Ja som... hlboko zjazvený?" Toto bolo prvý raz, kedy Harrymu nezáležalo na tom, ako pateticky jeho hlas znel.

"Potter..."

"Kde? Kde som zjazvený? Na mojej, mojej tvári?"

Počul, ako sa Severus postavil - buď vypol telku, alebo stíšil zvuk; Harry nedával pozor. "Máš nejaké jazvy na tvári, Potter. Nie... nie sú až tak početné. Želáš si, aby som sa ťa dotkol?"

"Čože?"

V Snapovom hlase sa ozvala stopa netrpezlivosti, keď odpovedal. "Aby som ti ukázal, kde tie jazvy sú."

"Oh. Áno. Myslím - áno. Urob to."

Harry cítil, ako sa prstom jemne dotkol jeho ľavého spánku. "Tu máš tenkú jazvu - pravdepodobne spôsobenú Sectumsemprou - ktorá prechádza odtiaľto až sem." Snape presunul prst dolu takmer k Harryho brade. "A na čele - mám pocit, že Bellatrix mala výhrady voči tvojej jazve v tvare blesku. Jej pokus vymazať ju zanechal niečo, čo vyzerá ako popálenina, tu." Zaváhal a Harry cítil jeho horúci dych na tvári. "Okolo hrdla máš zodratú kožu ako po povraze; myslím, že to sa časom stratí."

Harry prehltol a pocítil úľavu pri pomyslení, že nie je úplne nerozoznateľný, ale stále mu to bolo nepríjemné z dôvodov, ktoré nedokázal vysvetliť. "A čo zvyšok?"

"Budeš si musieť vyzliecť košeľu."

Harry si ju pretiahol cez hlavu a cítil sa strašne zraniteľný. Mierne poskočil, keď sa Snape dotkol prstom jeho hrude. "Ďalšie jazvy po Sectumsempre - tu a tu. Otoč sa. Na chrbte máš jazvy, ktoré vyzerajú ako po bičovaní - priveľa na to, aby som ich ukazoval po jednej." Ale aj tak prešiel rukami po Harryho chrbte a Harry počul, ako mu oťažel dych. Snapa to vzrušovalo? Bolo to kvôli Harrymu, alebo to bola nejaká chorá reakcia na jeho jazvy? Alebo si to Harry len všetko predstavoval?

"A čo - nižšie?"

Nie, to zaseknutie jeho dychu si nepredstavoval. Čudoval sa, prečo dočerta hrá túto hru práve so Snapom a Harry na moment uvažoval nad tým, že by zo seba zhodil nohavice a oprel sa zadkom dozadu o Snapov rozkrok, aby videl, či je naozaj tak vzrušený, ako znie, ale jeho zdravý rozum zvíťazil. Alebo to mohol byť strach, samozrejme. Zacítil závan vzduchu na holej koži, keď sa od neho Snape odrazu prudko odtiahol. "Zjazvenie pokračuje po tvoj- tvojich polovičkách a po nohách, ale nie je to horšie než na tvojom chrbte." Snapov hlas znel rázne a neosobne. "Obleč si naspäť svoju košeľu, Potter - naskakuje ti husia koža."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 21

Harry sa posadil na gauč vedľa Snapa a srdce mu prudko búšilo. Prišiel čas, aby to spravil. Myslel na to celý deň a po noci nepokojného spánku a snoch, v ktorých prominentnú úlohu zohrávali Snapove ruky na jeho penise sa po prvý krát, odkedy sem prišiel, zobudil s polepeným pyžamom.

Váhavo položil ruku Snapovi na stehno a jemne ňou prechádzal hore-dolu.

"Potter, čo do čerta si myslíš, že robíš?"

"Um, hladím ti nohu? Pozri, uvažoval som nad tým. Mal si pravdu. Je hlúpe predstierať, že nie som - gay - keď očividne som. A tak som si myslel, že by sme mohli - "

"Mohli čo, Potter? Toto nie je žiadna pubertálna fantázia, Potter! Vo svete dospelých, na rozdiel od hormonálneho pubertálneho mozgu, existencia príťažlivosti ešte neznamená, že s ňou musíme niečo robiť. Aj iné veci zavážia, Potter, nie len tvoj vták!"

Zranený a ponížený tak, že nemal slov sa Harry vyškriabal na nohy a vypotkýnal sa von z izby, cestou vraziac holeňou do stolíka. Na poschodí sa vrhol do svojej postele. Bože, bol tak hlúpy. Snape ho vôbec nemal rád - a prečo by aj dočerta mal? Miloval Harryho matku, dopekla, nech o tom teraz hovoril, čo chcel. Tú noc, keď sa dívali na hviezdy pravdepodobne len predstieral, že bol vzrušený, aby sa Harry cítil lepšie, alebo čo. Áno, pretože Snape vždy robí všetko preto, aby sa ľudia okolo neho cítili lepšie... Dopekla aj s tým. Nech už bola pravda akákoľvek, Snape ho nechcel. Bol príliš hlúpy a zjazvený a mladý a slepý.

"Potter?"

Harry neodpovedal. Čo by dopekla asi také aj mohol povedať?

"Harry, prešiel si si strašnými útrapami a ešte si sa nespamätal z následkov. Zneužiť teraz tvoju dôveru by bolo strašným narušením - "

"To si tam dolu nehovoril! Povedal si, že som, že som hormonálny pubertiak! Ešte stále si myslíš, že som len hlúpe, otravné, pojebané decko, že?"

"Potter, nemyslím si o tebe, že si dieťa. Hlúpy, možno - otravný, určite - ale nikdy nie dieťa."

"Tak prečo sa so mnou nechceš vyspať? Som teraz tak šeredný so všetkými týmito jazvami, alebo ma skrátka len nenávidíš?"

"Dočerta aj s tebou, Potter, ty ma vôbec nepočúvaš! Povedal som ti svoje dôvody! Pre teba je ešte priskoro, aby si sa púšťal do fyzického vzťahu."

"Čo, a ja sa k tomu sakra vyjadriť nemôžem? Mám toho plné zuby, Snape - plné zuby toho, že nikdy nemám na výber! Vieš s koľkými ľuďmi som mal sex? S tromi. A dvaja z nich boli tí pojebaní Lestrangeovci! Ja som - ja som len chcel - " Harry s hrôzou zistil, že sa mu pri posledných slovách zlomil hlas. On nebude plakať.

"Potter, nie si pripravený na to, čo si predstavuješ, že chceš. Neotvorím sa možným obvineniam, že som zneužil tvoju dôveru. Teraz okamžite prestaneš s tou melodrámou, pôjdeš so mnou a dáš si šálku čaju, je to jasné?"

"Ja - oh, dočerta s tým, Snape, skrátka mi len povedz - páčim sa ti? Aspoň trochu? Alebo si mi v tom klamal? Ja viem, že ani normálne nie som až tak super krásny a teraz keď mám všetky tieto jazvy - "

"Potter, keby bola pre mňa fyzická dokonalosť tak dôležitá, už dávno by som si podrezal žily. A teraz. Čaj."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 22

Ďalšie ráno Harry ešte stále trucoval, spomienka na poníženie predošlého večera mu stále zostávala v popredí mysle. Veľmi dobre sa nevyspal - keď sa mu podarilo zadriemať, jeho sny boli plné Bellatrixinho škriekania o tom, aký je zbytočný a ako začarovala nože, aby sa zarezávali do jeho mäsa...

"Potter. Tvoj elixír." Snape znel rovnako mrzuto, ako sa Harry cítil.

"Vďaka," odpovedal mu krátko Harry. Potom ho odrazu niečo napadlo. "Ako to, že si o tomto elixíre hneď všetko vedel - myslím tým, začal si na tom pracovať takmer hneď po tom, čo sme sem prišli, nemusel si si nič naštudovať ani nič také a akoby si mal všetky prísady už prichystané?"

Snape mu neodpovedal hneď.

"Snape?"

"Ja - Bellatrix si bola veľmi dobre vedomá mojej náklonnosti voči tvojej mame. Často sa mi za to vysmievala - naznačovala, že k tebe budem príliš zhovievavý, keďže máš rovnaké oči ako ona. Ona... pri viac než jednej príležitosti, ona - " na chvíľu sa odmlčal, "ponúkla sa, že mi ich jedného dňa daruje."

Harry vybuchol. "Takže - ty si to vedel? Vedel si, čo pre mňa plánovala - a vedel si o zozname miest, kde by sa mohla skrývať -a nikomu si to nepovedal? Nemohol si ani len poslať anonymný tip Aurorom, aby to mohli skontrolovať? Máš ty vôbec predstavu o tom, aké to pre mňa bolo? Myslel som si - myslel som si, že tam zomriem! Slepý. Bezmocný. A ty - ty si tomu všetkému mohol zabrániť!"

"Dočerta aj s tebou, Potter! Ja si na seba nevezmem vinu za činy tej bláznivej ženskej!"

"Ale ty si to vedel! Ty zbabelý bastard, ja som si to všetko musel pretrpieť, len aby si ty mohol viesť pokojný život!"

"Potter, ty malá pokrytecká sviňa, strávil som dvadsať rokov bojovaním proti temnému pánovi a jeho prívržencom - určite mám nárok očakávať, že niekto iný prevezme trochu zodpovednosti! To ty si bol ten hlupák, čo sa nechal zajať! Nemôžeš viniť nikoho iného než samého seba!"

Harry utiekol z izby a vypotkýnal sa hore po schodoch. Bolo mu špatne a celý sa triasol. Vo svojej izbe sa stúlil do klbka na posteli, ležal tam a snažil sa na nič nemyslieť.

Veľmi sa mu to nedarilo.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Neskôr sa Harry vrátil späť do obývačky. Telka nebola zapnutá, ale bol si celkom istý, že počul niekoho dýchať. "Snape? Si tu?"

"Áno, Potter, som tu." Snape znel zúfalo unavený.

"Ja - je mi to ľúto. Mal si pravdu - bol som hlúpy. Že som sa nechal zajať, myslím. Mal som strašný deň - Ron bol ku mne celý deň protivný kvôli tomu, že sme sa s Ginny rozišli, akoby to nebola ona, ktorá dala košom mne - a ja som šiel domov pešo, celý naštvaný a vôbec som nedával pozor. To musel byť ten najľahší únos v celej histórii. Len - nemohol si vedieť, že to naozaj urobí."

"Potter." Nastalo dlhé ticho. "Uznávam, že som zrejme príliš unáhlene prenechal zodpovednosť za - pokračujúci boj niekomu inému. Môžeš si byť istý, že úprimne ľutujem utrpenie, ktoré spôsobila moja nechuť konať, akokoľvek nepriamo. Len... zdá sa, že tak to u mňa chodí vždy, spôsobujem bolesť tým, ktorých - iným, a potom sa musím snažiť napraviť to, čo som spôsobil."

Harryho odrazu z ničoho nič pochytila silná potreba mať pri sebe Hermionu, aby mu pomohla vysvetliť všetky tie city, ktoré v ňom vírili. "Um," začal. "Neviem ako ty, ale mne by sa teraz zišla poriadna šálka čaju."

Bolo možné počuť úsmev? Snape sa zhlboka nadýchol a postavil sa. "Tak teda čaj, Potter."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 24

Na obed si dali Eidam a Harry sa zabával tak, že sa pokúšal vytvoriť malé modely z voskovej kôrky. Nebolo to ľahké, keďže to všetko musel robiť po hmate, ale mal pocit, že sa mu podarilo vytvoriť celkom slušnú napodobeninu Snapovej hlavy a práve uvažoval nad tým, či sa má spýtať originálu na jeho názor, keď ho v tom vyrušil zvuk ding-dong, pri ktorom okamžite pomyslel na Avon lady.

"Snape? To bol zvonček?"

"Tvoje schopnosti dedukcie ma nikdy neprestanú udivovať, Potter."

"Kto - kto to je?"

"Vyzerám snáď ako nejaký veštec, Potter?"

"Hej, ak vezmem do úvahy, koľko toho ja viem, tak je pokojne možné, že sa doma prezliekaš za Trelawneyovú. Snape..? Snape?"

Harry počul, ako sa otvorili vchodové dvere a vtom žoviálny hlas zahučal, "Nige! Ako sa máš, kamarát? Ja aj ostatní chlapci sme sa o teba začínali trochu báť. Kde si sa celý ten mesiac skrýval?"

Nige?

"Tvoje obavy by ma dojali, Andy, keby som nemal podozrenie, že majú oveľa viac spoločné so zápasom proti Swanovcom budúci týždeň. Ale poď ďalej. Dozeral som na svojho synovca. Harry, toto je Andy. Je kapitánom šípkového tímu v Bojujúcich Kohútoch."

Synovec? Šípkový tím? "Um, ahoj."

"Dočerta, Nige, čo sa mu to stalo?"

"Škaredý príbeh, Andy. Predsudky voči gayom. Nejaká banda usmrkancov videla, ako sa bozkáva so svojím priateľom a očividne voči tomu mali výhrady."

"Bastardi! A čo sa stalo tomu priateľovi?"

"Zdrhol, tá malá sviňa."

"No, tak to už u teplošov chodí. Budú jeho oči v poriadku?"

"V to dúfam. Navštevoval špecialistu."

"No, takže, na ďalšom zápase budeš..?"

Harry prestal počúvať zvyšok rozhovoru, keďže bolo celkom jasné, že sa na ňom nebude podieľať a mrvil sa na svojej stoličke, dokiaľ Kapitán Andy konečne nevypadol.

"Fajn. Nebudeš veriť, koľko otázok na toto mám. Najprv, ako je možné, že sa ten tvoj prekliaty kamarát správal, akoby som bol hluchý a nie slepý? A ty si členom šípkového tímu? A dočerta, Nige? Ty si mal na výber všetky mená v anglickom jazyku a ty si si vybral Nigel?"

"Takže poporiadku, Potter: je všeobecne prijatá pravda, že ktokoľvek s akýmkoľvek postihnutím musí zároveň byť aj retardovaný a neschopný rozprávať sám za seba; vôbec sa mi nepáči tvoja narážka, že musím byť nevyhnutne neschopný vo všetkých športoch; a áno, Potter, vybral som si meno Nigel. Čistou náhodu je moje obľúbené."

"Hra v šípky je teraz športom? Bude na budúcej Olympiáde, čo? Hneď po pretekoch v pití piva?"

"Potter, vrelo ti odporúčam, aby si sarkazmus prenechal väčším odborníkom v tomto umení, než si ty."

"Takže sarkazmus je teraz umenie? Dobre, dobre. Takže kto je ten mýtický priateľ, ktorý zdrhol a nechal ma, nech ma zmlátia?"

"Myslel som si, že to bude zjavné. Ronald Weasley."

"Hej! Ron by nezdrhol!"

"Vážne? Zo svojich skúseností by som vyvodil iný záver. Avšak, ak sa ti to páči viac, môžeš si predstaviť vášnivé objatie s mladým Malfoyom."

"Vsadím sa, že si to práve predstavuješ, ty prasák. A mimochodom, ako to, že si mu povedal, že ja som teplý, ale nepriznal si sa mu, že ty si tiež? Bojíš sa, že ťa vyrazia zo šípkového tímu?"

"Presne tak, Potter. Nikdy nepodceňuj bežnú homofóbiu priemerného Britského krčmy- navštevujúceho chlapa."

...

"Hrával si niekedy šípky so svojím otcom?"

"Obávam sa, Potter, že v čase, keď mi bolo štrnásť sa náš vzťah natoľko zhoršil, že sme sa jeden druhému aktívne vyhýbali."

"Je, um, ešte nažive?"

"Zomrel na rakovinu pľúc pred niekoľkými rokmi."

"Oh. Fajčil?"

"Prevažne pasívne. Po smrti mojej matky strávil väčšinu svojho času dolu v krčme. A áno, Potter, vášnivo rád hrával šípky."

"Ešte si, um, ho niekedy videl, predtým než zomrel?"

Nastalo ticho. "Poprosil jednu starú čarodejnicu, ktorá bola priateľkou mojej matky, aby mi teste pred jeho smrťou poslala sovu."

"A uzmierili ste sa?"

"Ospravedlnil sa za svoj... postoj, keď som bol mladší a ja som jeho ospravedlnenie prijal, takže by som zrejme mohol povedať, že sme sa uzmierili. Zomrel v ten večer dňa mojej návštevy."

"Um. Aspoň - si ho poznal."

"Áno, Potter, aj tak sa to dá vidieť."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

jej oči 2

28. února 2013 v 21:58 Jednorázové

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Harry si nebol istý, koľko času prešlo, kým Snape nevyšiel po schodoch a nezaklopal na dvere. "Potter? Si tam v poriadku?"

"Som v poriadku," zamrmlal si Harry. A aj bol v poriadku. Bolo to tu celkom pohodlné a sám Snape mu povedal, že si má odpočinúť.

"Si vnútri už vyše hodinu."

"Som v poriadku. Chod preč."

"Potter. Idem dovnútra." Dvere sa otvorili. Nastalo ticho, potom Snape povedal nie nepríjemným hlasom, "Potter, keď si niekto napustí vaňu, obvykle sa aj vyzlečie a vlezie si do nej."

"Som okej. Nie som tak špinavý."

"Potter, trochu tú vodu zohrejem. Pomohlo by, keby som tu zostal?"

"Mhm. Prepáč." Harry sa rozbalil zo svojho klbka na koberci a nešikovne si vyzliekol košeľu.

"Môžem ti priniesť čisté šaty, ak chceš," ponúkol Snape.

"To je v poriadku." Harry by sa radšej prepadol, než by sa mal cítiť ešte o niečo žalostnejšie vďačnejší než už sa cítil, a to len za to, že tam Snape zostával. "Toto sú tvoje šaty? Nikdy si mi nepovedal," zamrmlal. Ak Snape neprestane rozprávať, bude vedieť, že je ešte stále tam.

"Áno, Potter, sú to moje šaty."

"Čierne?" Harry zaťal zuby a stiahol si dolu nohavice.

"Áno."

"Sú všetky tvoje šaty čierne?" A teraz spodky. Dopekla, stál nahý pred Snapom. Už zase. Harry potlačil nutkanie začať sa chichotať.

"Nie všetky, Potter. Nechcem, aby si ma pomýlili s gotickým punkerom, alebo s hrobárom."

"Takže aké iné farby máš?" Harry nahmatkal vaňu a nešikovne si do nej vliezol.

"Šedú. A tmavomodrú."

"A zelenú nie?"

"Nie, Potter, a ani nespím v obliečkach s malými hadmi."

"Tak, a práve si zničil všetky moje detské ilúzie."

"Už bolo načase. Predpokladám, že nevyžaduješ žiadnu pomoc s umývaním?"

"Neodchádzaj-" Dočerta, tak to znelo naozaj pateticky.

"Potter, Bellatrix a jej manžel sú na sto percent mŕtvi. Ja sám som spálil ich telá. Si tu v bezpečí."

"Ty... si si kvôli mne roztrhol dušu?" Harry si mydlil celé telo. Mydlo bolo tak veľké, že ak bude opatrný, vôbec sa nebude musieť dotknúť svojej kože.

"Potter, človek si neroztrhne dušu, ak odstráni odpad."

"Ona bola naozaj šialená, vieš."

"Ja viem, Potter."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Keď nad tým Harry neskôr uvažoval, uvedomil si, že zrejme nemal tak jasnú myseľ, ako si myslel (čo mohlo, ale nemuselo byť spôsobené elixírmi, ktoré mu Snape potajomky dával), keďže dni plynuli ako veľká rozmazaná hmla pozostávajúca zo sarkastických poznámok a sladkého čaju, zakončená tým, že ho Snape poslal do postele, keď mu povedal, že je desať hodín, hoci Harry mal podozrenie, že bolo pravdepodobne okolo šiestej. Onedlho potom, čo sa zobudil, sa ozvalo zaklopanie.

"Potter, priniesol som ti pyžamo. Spať v šatách je zlozvyk, s ktorým okamžite prestaneš."

"Oh. A je zelené s malými hadmi?"

"Cítil by si sa pohodlnejšie, keby bolo?"

"Áno - veď vieš, detské ilúzie a tak."

"Tak potom áno, Potter, je zelené s malými hadmi. Striebornými hadmi. Teraz sa vyzleč."

"Mimochodom, je naozaj tvoje? Pretože ak je, ako je možné, že mi tak dobre padne? Myslím tým, vždy si bol odo mňa vyšší, takže ako je možné, že si nemusím ohýbať lem nohavíc a rukávy mi nevisia až po kolená?"

"Očividne, Potter, už nie si taký krpec ako si vždy býval."

"Myslíš, že som narástol? To by som si nepomyslel, že byť zavretý v žalári a vyhladovaný na smrť mi pomôže vyrásť."

"Nech už je to ako chce, teraz si len o niekoľko centimetrov nižší než ja."

"Vážne? Si si istý, že si, um, nenosil opätky, alebo niečo také? Len aby si si, čo ja viem, pridával na zastrašovacom kvociente?"

"Potter, prestaň sa chichotať. Čižmy s vysokým opätkom sú pre čarodejníka prijateľnou každodennou obuvou."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 4

"No tak, do toho!"

Prekvapený Harry sa došuchtal do obývačky, kde si uvedomil, že počuje - futbalový zápas?

"Ty sleduješ futbal? V telke?"

"Odpusť mi, Potter, že netrávim všetok svoj čas plnením všetkých tvojich rozmarov."

"Jasné. Ale - futbal?"

"Ááááh! To má ísť do bránky, ty prekliaty slaboch!"

Okej, teraz už je to oficiálne. Harry sa musel zblázniť, pretože bolo samozrejme nemožné, aby sa Snape naozaj rozčuľoval nad futbalovým zápasom. Ale aj tak, keďže jeho halucinácie pokračovali, to sa môže hneď tváriť, že im verí. "Takže, kto hrá?"

"Toto je liga majstrov - prečo nevymenuješ všetky mužstvá, ktoré momentálne hrajú v majstrovstvách a ja ti poviem, ak sú to oni?" odsekol mu Snape príliš ostro, podľa Harrymu názoru.

"Um, Liverpool?" tipoval.

"To som si aj myslel. Hlava príliš plná metlobalu na to, aby venoval pozornosť svojmu národnému športu. Liverpool je národné mužstvo, Potter. Momentálne hrajú proti sebe Blackpool a Preston North End."

"Oh. Takže, ktorému mužstvu fandíš?"

"Blackpoolu. Za svoje hriechy, ktorých je očividne mnoho."

"Vyhrávajú?"

"Potter, rozprávame sa tu o Blackpoolu. Samozrejme, že nevyhrávajú. Dočerta, nahraj, ty imbecil!"

"Chodil si teda na futbalové zápasy, keď si bol malý?"

"Vzhľadom na to, že som bol chlapec z pracujúcej triedy na severe s otcom, ktorý nebol mŕtvy ani neutiekol, len ťažko by sa tomu v tých časoch dalo vyhnúť."

"Tvoj otec ťa so sebou brával? Myslel som si - no -"

"Že ma pravidelne bíjaval a jediná chvíľa pokoja, ktorú som mal nastala, keď obrátil pozornosť na moju mamu? Potter, o mojom detstve nevieš vôbec nič; láskavo si prestaň domýšľať."

"Ale - tvoje spomienky - to, ako si o ňom rozprával - "

"Potter, bol som tínedžer. Menuj jedného tínedžera, ktorý skutočné obdivuje a má rád svojich rodičov."

"No..."

"A siroty sa nepočítajú. Preboha, chlape, nenahrávaj mu! Dopekla!"

"Takže... tvoj otec bol teda celkom fajn, nie?"

"Bol to obmedzený predpojatý hajzel plný predsudkov, ktorý vinil celý svet za svoje vlastné nedostatky a myslel si, že odpoveď na všetky jeho životné problémy nájde v pohári piva."

"Ale povedal si - "

"Nebesá, Potter, snažím sa tu sledovať zápas! Nahraj - áno - oh, dočerta!"

Harry sa odšuchtal preč a povedal si, že sa pokúsi pripraviť si šálku čaju bez toho, aby sa tentoraz obaril.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 7

Harry si pomyslel, že teraz má už dom celkom dobre zmapovaný. Nachádzali sa tu štyri spálne - zase - trochu príliš veľký luxus na Snapove pomery, hoci dve z nich boli úplne prázdne bez kúska nábytku, len v tej menšej boli nejaké škatule plné kníh, ktoré ešte Snape zrejme nestihol založiť do políc. Dolu sa nachádzala pomerne slušne veľká kuchyňa, obývačka a oddelená jedáleň (v ktorej nikdy nejedli, keďže Snape mal očividne radšej kuchyňu) a záchod, v ktorom sa nachádzala aj malá polica na knihy. Bolo to preto, lebo sa Snape neoženil? Teta Petúnia sa vždy sťažovala, keď si strýko Vernon zobral so sebou noviny na záchod a povedal, že to je normálne.

Harry sa zabával uvažovaním nad tým, čo asi tak Snape považoval za vhodný materiál na čítanie počas návštevy záchodu. Nachádzala sa tam malá kniha, o ktorej bol Harry presvedčený, že mala rovnaký tvar a veľkosť ako Dudleyho 101 spôsobov, ako použiť mŕtvu mačku, čo by sa podľa Harryho zrejme hodilo k Snapovmu zmyslu pre humor, najmä vzhľadom na to, ako sa k nemu McGonnagallová správala ten posledný rok keď bol riaditeľom rok. Bolo tu aj niekoľko úzkych brožovaných kníh, ktoré podľa Harryho určite pochádzali z Reader´s Digest. Nikdy ich ešte nevidel v dome žiadneho iného človeka a vytvoril si nejasnú teóriu o tom, že boli nejakou bizarnou formou magického knižného života, pre ktorých prirodzené prostredie výskytu boli čakárne u zubárov.

Samozrejme, mohol sa spýtať Snapa, čo to boli za knihy, ale mal veľké podozrenie, že Snape by len povedal, že sú to časopisy o elixíroch a potom by ich všetky vzal niekam preč. Ale jedna vec ho trápila a počas obeda sa na to Snapa spýtal. "Ako je možné, že si si mohol dovoliť kúpiť takýto dom?"

"Vážne, Potter. Môj zázračný únik pred smrťou a tajné zmiznutie z čarodejníckeho sveta ťa vôbec neudivuje, a potom si nedokážeš vysvetliť moju kúpu skromného domu?"

"No, ostatné by sa dalo vysvetliť elixírmi a ja viem, že sa v tých somarinách vyznáš -"

"Ospravedlň prosím moje začervenanie sa pri nechutnosti tvojej pochvaly."

"- ale z toho čo som videl v tvojich spomienkach to nevyzeralo tak, že by tvoja rodina mala veľa peňazí. A viem, že si nepredal dom na Pradiarskej uličke."

"A očividne som pre Albusa pracoval dvadsať rokov len za minimálny plat okrem stravy a ubytovania a za sľub neposlať ma do Azkabanu, ak budem dobrý?"

"Nuž, myslel som si, že učiteľom nemohli platiť zase tak veľa - len sa pozri na problémy, ktoré vždy mal so zháňaním kohokoľvek, kto by učil obranu!"

"A samozrejme s tým nijako nemohlo súvisieť prirodzené zdráhanie sa akéhokoľvek čarodejníka so zdravým rozumom nachádzať sa v situácii, kde by bol v jednej miestnosti s tuctom príliš sebavedomých a arogantných adolescentov vysielajúcich kliatby, ktorým sotva rozumejú."

"Tak prečo si potom to miesto vždy chcel?"

"Zrejme som si o to koledoval, Potter. Podobne, začínam mať pocit, ako ty."

Harry sa uškrnul a pokračoval vo svojej snahe zjesť hrianku s fazuľami. Fazule vedeli byť prekvapivo zákerné, keď ste nevideli, čo robíte. Počul zašuchotanie novín a pomyslel si, že to od neho bolo trochu netaktné. Snape ich mohol aspoň prečítať nahlas.

"Takže, máš aj záhradu?" po chvíli sa spýtal Harry.

"Áno."

"A je veľká?"

Zašuchotanie. "Priemernej veľkosti."

"Sú v nej aj záhradní trpaslíci?"

Podráždené zašuchotnie. "Nie."

"Knarlovia?"

"Nie."

"Môžem tam ísť?"

"Ak sa budeš potulovať po okolí, som si istý, že eventuálne nájdeš dvere."

"Potvorák. Vezmeš ma tam?"

"Ak tak spravím, prestaneš sa ma pýtať také prihlúple otázky?"

"Asi nie. Ale za pokus to stojí."

Len čo Snape odpratal taniere - Harry sa ako obvykle cítil previnilo, keďže sa neponúkol, že pomôže, ale rovnako si bol istý, že Snape by s jeho habkavými pokusmi o pomoc nemal strpenie - vybrali sa do záhrady.

"Predo dvermi je schod dolu, Potter."

Harry sa zastavil a odrazu sa cítil neisto.

"Potter?"

"Ja - som skrátka len nebol vonku. Od. Veď vieš."

"Ak to pomôže, Potter, prvá vec, ktorú som spravil, keď som sa sem prisťahoval bola tá, že som zasadil magicky vylepšenú verziu Leylandii. Nikto nás nemôže uvidieť."

"Tvoji susedia ťa asi milujú."

"A tiež som okolo pozemku umiestnil defenzívne kúzla. Akýkoľvek mukel, ktorý sa pokúsi priblížiť a sťažovať sa na mňa si odrazu spomenie na neodkladnú potrebu navštíviť lekára ohľadom pomerne trápnej infekcie močových ciest."

"Bastard. Nemyslia sa lekári, že je to divné, keď všetci tí ľudia z ulíc prichádzajú s vymyslenými infekciami močových ciest?"

"Potter, prečo si prepána myslíš, že tie infekcie sú vymyslené?"

"Naozaj diabolský bastard. Takže aká je tá záhrada? Kiež by som ju tak mohol vidieť."

"Ver mi, Potter, oveľa si neprišiel. Opatrne, zem je tu dosť hrboľatá."

"Vieš, vždy som si predstavoval, že tvoja záhrada - keby si nejakú mal - by bola plná úhľadných uličiek s prísadami do elixírov, o ktoré sa starostlivo staráš."

"Potter, keďže Herbológia je jedna z mála oblastí, kde môžeme bezpečne využiť idiotov ako Longbottom, nebolo by odo mňa múdre odoprieť im možnosť zamestnať sa a umožniť im, aby obrátili pozornosť na nebezpečnejšie záležitosti."

"Hej, Nevilla aspoň nezmlátil nejaký sprostý had!"

"Ach, áno. Neville Longbottom, hrdina dňa. Priznávam sa, že som mu krivdil - očividne je schopný rozoznať meč, ak ho ním dosť silno udrieš do hlavy."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 9

"Snape? Nudím sa."

"Prepáč ak úroveň zábavy v tomto dome nezodpovedá tvojim štandardom. Možno by si chcel, aby som začal rozprávať neslušné vtipy? Recitoval vulgárne básničky?"

"No, niežeby som mohol čítať knihu, že? A telka veľmi nepomôže, keď nevidíš, čo sa deje."

"Môžeš, ak chceš, počúvať rádio."

"Vďaka."

"Prosím, to nestojí za reč."

...

"Um, a plánuješ mi aj povedať, kde sa nachádza? Alebo si myslíš, že bude zábavnejšie sledovať ako habkám a nemôžem ho nájsť?"

Ozval sa podráždený povzdych. "V kuchyni na pulte - počkaj, pôjdem ho podať. Ty by si si len uhnal popáleniny tretieho stupňa snahou naladiť Rádio Jedna na jednej z panvíc."

"Takže to nie je čarodejnícke rádio?"

"Vzhľadom na to, že nemám záujem počúvať bezduché vrešťanie tej harpye bežne známej ako Celestina Warbecková, nie, Potter, nie je."

"Hej, toto má aj CD prehrávač! Aké máš CDčka?"

Snape hodil na stôl pred Harryho kopu obalov s CD. "V tvojej budúcnosti vidím veľa šťastných hodín strávených zisťovaním."

...

"Ch-ch-ch-ch-changes, trace the strange - "

"Potter, prestaň láskavo spievať na Bowieho. Ocenil by som, keby mi moju obľúbenú hudbu nekazili spomienky na tvoje falošné škriekanie."

"To je Bowie? Veľa som toho od neho nepočul. Hej, on je vlastne ešte stále nažive, nie?"

"Veľmi vtipné, Potter."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 11

Práve boli, ako ho Snape informoval, asi štyri hodiny popoludní. "Vieš čo by bolo dobré?" veselo sa opýtal Harry a prehltol trochu čaju.

"Nemôžem sa dočkať, kým ma osvietiš."

"Čokoládové keksíky. Vieš, na namáčanie do čaju. Môžeš nejaké priniesť, keď pôjdeš nabudúce nakupovať?"

"Samozrejme, Potter. Nejaké iné požiadavky? Šampanské? Kaviár? Sladkosti?"

Harry zamrzol.

"Potter?"

Harry položil šálku dolu a tá treskla o tanierik, pretože jeho ruky sa odrazu triasli.

"Potter!"

"Um, ja len, um... kedy chodíš nakupovať? Pretože si nebol odkedy som sem prišiel, ale stále máme všetko čerstvé a ja som nepočul toho prekliateho Ocado chlapíka objaviť sa tu vo svojej malej dodávke a ty sa skrývaš pred čarodejníckym svetom, takže neprišli hop-šup sieťou a ja si vlastne ani nemyslím, že tu máme hop-šup sieť, keďže som si celkom istý, že som cestou vrazil do plynu a -"

"Potter! Hneď dolu na konci ulice je Tesco, otvorené 24 hodín denne. Ja... chodím tam nakupovať, keď spíš."

"Keď spím? Ty chodíš, zatiaľ čo ja spím? Takže ty ma tu len necháš skurvene samého, bez pojebaného prútika a ja by som bol úplne skurvene zbytočný, dokonca ja keby som nejaký mal, pretože ako by som s ním dopiče asi tak zamieril a ktokoľvek by sem mohol prísť a urobiť, urobiť si so mnou čo by sa im len kurva zachcelo - "

"Potter. Potter! Upokoj sa. Si tu dokonale v bezpečí. Sú mŕtvi. Oh, ale no - kššš, Harry. Sú mŕtvi a ty si tu v bezpečí. Celý dom je chránený. Nikto ti neublíži, sľubujem."

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 13

Harry už zase nebol schopný spať a liezlo mu na nervy stále len zostávať vo svojej izbe. Trochu sa zachvel a uvažoval, či by mu to Snape schválil, potom si pomyslel dočerta aj s tým, niežeby ho mohli uvidieť nejakí susedia- ak bol Snape už v posteli, potom muselo byť dobre neskoro. Otvoril dvere tak potichu ako sa len dalo a opatrne sa zakrádal dolu po schodoch. Opatrne prešiel kuchyňou, otvoril zadné dvere a sadol si dolu na schod. Bola chladná noc a vo vzduchu sa vznášal náznak vlhkosti.

Sedel tam už nejakú dobu, keď vtom začul kroky. "Potter, čo robíš tam vonku?"

"Pozerám sa na hviezdy."

"Nemôžeš ich vidieť."

"Takže nezáleží na tom, ak je zamračené, nie? Okrem toho, viem, že sú tam. Kiežby som tak dával o niečo väčší pozor na Astronómii."

Snape si povzdychol a posadil sa vedľa neho na schod. "Nad tvojou hlavou a vpravo je Orion, lovec, ktorého rozoznáš podľa jeho opasku s mečom, ak ten budeš sledovať priamo dole, zavedie ťa, ak by si z nejakého nevysvetliteľného dôvodu chcel ísť práve tam, s Psej hviezde -"

"Siriusovi!" uškrnul sa Harry.

"Rýchlo sa presunieme preč od tej prijasnej akože hviezdy, ak by si pozorne sledoval, dokázal by si rozoznať Orionov Luk, ktorým strieľa na Taurusa, býka. Ak sa pozrieme nad jeho hlavu, uvidíme Castor a Pollux, dvojičky - predpokladám, že vieš v akom súhvezdí sa nachádzajú?"

"Blíženci. Nie som úplne hlúpy, vieš?"

"To si mi ešte stále dobre nedokázal. Takže, ak pôjdeme stále týmto smerom, ďalšie dve súhvezdia sú ktoré?"

"Ľahké. Rak a Lev - moje znamenie."

"Hmm. Znamenie známe svojou aroganciou a láskou k zbytočnému riskovaniu."

"No, nikdy som tým veciam veľmi neveril, vieš." Harry sa usmial a potom sa krátko zasmial, keď pocítil prvé kvapky mrholiaceho dažďa. "Ono je naozaj zamračené, že? Ty ich nevidíš o nič jasnejšie než ja!"

"Možno, že nie. Ale na rozdiel od teba viem, ktoré hviezdy by mali byť dnes v noci viditeľné."

"To beriem." Harry sa na chvíľu odmlčal a keďže tá myšlienka bola najvýraznejšia v jeho mysli, rozhodol sa, že sa opýta. "Čo máš na sebe? Myslím tým, bol si v posteli, nie?"

Snape si sťažka povzdychol, ale Harry si pomyslel, že to znelo trochu prehnane, a aj tak odpovedal. "Potter uvedomujem si, že nemáš veľa vecí, čo by zaujali tvoju pozornosť, ale tvoja posadnutosť mojím oblečením ma trochu znervózňuje. Ak to už musíš vedieť, mám na sebe spodok pyžama a župan."

"Čierny?"

"Šedý."

"Vďaka. Ja len - ja som len radšej, keď si ťa viem v hlave predstaviť, keď sa rozprávame vieš? Pretože inak ťa stále vidím v profesorskom habite na Rokforte a ten obraz si príliš spájam s tým, ako som sa vtedy v tvojej prítomnosti cítil - alebo ťa inak vidím, veď vieš, mŕtveho, aspoň som si myslel, že si bol a to je trochu desivé, keď tu vedľa teba sedím a rozprávam sa s tebou."

"Rozumiem." Snape chvíľu uvažoval, potom náhle povedal, "Teraz mám kratšie vlasy."

"Vážne? Ako krátke? Akože, vážne super-krátke, alebo len trochu pristrihnuté?"

"Mám ich... dosť krátke. Skôr taký muklovský štýl."

"Môžem sa ich dotknúť?" opýtal sa Harry než sa stihol zastaviť.

Snape sa prudko nadýchol, akoby chcel odseknúť nie, ale namiesto toho sa zastavil a zdráhavo povolil, "Ak musíš."

Harry váhavo zdvihol ruku, keďže nechcel Snapa ďobnúť do oka, približne tam, kde si myslel, že mal Snape hlavu. Cítil, ako Snape stuhol, keď sa Harry dotkol jeho tváre, ale prekvapivo sa neodtiahol. Teraz už o niečo istejšie Harry presunul ruku po Snapovej hlave a žasol nad tým, čo cítil. "Dočerta, Snape, tie sú ale krátke! Musia byť ešte kratšie než moje!" odrazu sa uškrnul. "A ani sa nezdajú byť mastné! Pristanú ti? Myslím tým, snažím sa predstaviť si, ako s týmto účesom vyzeráš, ale je to ťažké."

"Potter, neostrihal som si vlasy z márnivosti."

Harry už takmer stiahol ruky zo Snapovej hlavy, ale vtom zaváhal. Keby sa opýtal, dovolil by mu Snape dotknúť sa jeho tváre? Len aby... sa ubezpečil, že je to naozaj on? Alebo... možno by to mal spraviť tak či tak, aj bez opýtania? Váhavo presunul ruku na Snapovo líce. Bolo drsné, akoby sa Snape potreboval oholiť a Snape sa trhane nadýchol, ale nič nepovedal. Harry teraz už istejšie presunul ruku a prešiel ňou po tom nezameniteľnom nose a tenkých perách - odrazu jeho zápästie schytila ruka s dlhými prstami. "To by stačilo." Snapov hlas znel zachrípnuto, roztržito si všimol Harry, avšak väčšinu jeho pozornosti zaujalo šokujúce zistenie, že bol napoly tvrdý. Z toho, ako sa dotýkal Snapovej tváre. Harry si zhrozene vytrhol ruku von zo zovretia a vyškriabal sa na nohy.

"Ja - mal by som ísť. Vrátiť sa do postele," vyhŕkol a vpotácal sa naspäť dovnútra a smerom k schodom, takmer sa pritom potkol o kuchynskú stoličku. Len čo sa dostal do izby, pritiahol posteľ k dverám a zablokoval ich, zosunul sa do kúta izby, objal sa ramenami a začal sa chvieť. Bože, toto bolo choré. Snape ho zachránil, staral sa oňho ako otec - a Harry voči nemu cítil takéto perverznosti. Čo to s ním dočerta tá Bellatrix porobila? Harry potlačil vzlyk, stúlil sa do klbka na dlážke a neprestal sa objímať.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 14

Harry sa zobudil celý meravý a skľúčený. Jeho sny... neboli veľmi pekné. Vlastne boli poriadne mizerné. Nechcel čeliť Snapovi, ale vedel, že sa potrebuje najesť, napiť a dať si elixír, tak narovnal plecia, odtiahol posteľ odo dverí a šiel dolu.

"Potter?" Harry poskočil pri zvuku Snapovho hlasu. "Na stole máš jedlo a pitie. Hneď ti prinesiem elixír." Harry dokázal povedať podľa závanov vzduchu v miestnosti, že Snape odišiel, tak si nahmatkal cestu k stolu a posadil sa, opatrne sa načiahol za raňajkami, hoci si nebol istý, či z toho vôbec niečo zje.

Sotva sa mu podarilo prehltnúť trochu vlažného, sladkého čaju, než sa Snape vrátil. Harry počul, ako si odtiahol stoličku a posadil sa za stôl.

"Potter. Tvoj elixír." Keď podával Harrymu hrnček, ich prsty sa dotkli a Harry nebol schopný potlačiť mimovoľné strhnutie a takmer hrnček pustil.

Ozvalo sa príšerné zaškrípanie, keď Snape prudko odstrčil stoličku po dlaždiciach. "Dočerta aj s tebou, Potter, ja nie som žiaden netvor! To že som... zareagoval na tvoje nevinné flirtovanie minulú noc ešte neznamená, že sa po tebe vrhnem!"

Čože? O čom to dočerta hovoril? Prečo by vôbec chcel - ? "Je mi to ľúto, dobre? Nechcel som - to oni ma v hlave celého pomotali, vieš? Ja ani nie som - myslím tým, nebol som - " Jeho chrbát sa opieral o stenu, hoci si nepamätal, že by vstal od stola. Harry bol žalostne vďačný za jej oporu a skĺzol po nej dolu, aby sa mohol zhrbene posadiť na dlážku. Bol chorý a pomotaný a on to vedel, a Snape to vedel -

"Potter." Hlas teraz znel o niečo jemnejšie, hoci ešte stále dosť naštvane, ak to Harry dokázal posúdiť. Počul, ako sa Snape zhlboka nadýchol. "Ešte si nejedol. Vrátiš sa k stolu a zješ svoje raňajky a potom si dáš elixír. Rozumel si?"

"Áno," roztrasene zo seba dostal Harry. Uľavilo sa mu, keď mu Snape povedal, čo má robiť. Postavil sa, nenávidiac to, ako sa mu triasli nohy a znova našiel stoličku. Ešte stále si nebol istý, či dokáže jesť a tak sa načiahol za hrnčekom.

"To je tvoj elixír, Potter. Bolo by lepšie, keby si najprv niečo zjedol."

"Jasné." Vytiahol mu z rúk hrnček a vložil mu do nich iný. Harry sa cítil absurdne vďačný, keď prehĺtal svoj vlažný čaj.

Snape znova začal hovoriť priškrteným hlasom. "Potter, opakujem: odo mňa sa ničoho báť nemusíš. Uisťujem ťa, že som schopný kontrolovať akúkoľvek... reakciu, ktorú budem mať v tvojej prítomnosti."

A znova to slovo. "Reakciu? Nechápem - myslím tým - akú reakciu?"

Nastalo zhrozené ticho. "Zdá sa, že som si nesprávne vysvetlil tvoju úzkosť, Potter. Považoval som to za znechutenie nad mojím..." pozastavil sa, hoci Harry nechápal prečo, "mojím nemiestnym vzrušením minulú noc."

"Ty? Ale ty nie si - miloval si moju mamu!"

"Nie tým spôsobom, akým si to očividne predstavuješ." Snape si sťažka povzdychol. "Myslel som si, že moja orientácia je všeobecne známa. Boh vie, že tvoj otec a jeho banda uličníkov sa mi kvôli tomu často posmievali. Priznávam sa - udivuje ma, že ti to tvoj krstný otec s radosťou nevylíčil." Jeho hlas znel trpko.

Harry nevedel, čo má na to povedať. Snape bol teplý - a minulú noc bol vzrušený? Z toho, že sa ho Harry - dotýkal? Dotýkal sa jeho tváre? Oh, Bože. Ale on by ne - nie, povedal, že by to neurobil. A - Harry mu mohol veriť, to vedel. Trasľavo si vydýchol a načiahol sa po svoj príbor dúfajúc, že to Snapovi zabráni pýtať sa ďalšie otázky, na ktoré naozaj nechcel odpovedať.

...

"Potter." Harry posledných päť minút nezaujato naháňal trochu slaniny po tanieri, takže ho neprekvapilo, keď sa Snape rozhodol, že už dojedol. "Tvoj elixír. A teraz mi láskavo vysvetli, čo presne ťa minulú noc tak veľmi rozrušilo."

"To - je to osobné, dobre?"

"Nie, Potter, nie je to dobre. Prejavil si extrémne príznaky rozrušenia a traumy. Keďže som momentálne zodpovedný za tvoju starostlivosť, je pre mňa mimoriadne dôležité zistiť, čo spôsobilo túto reakciu."

"Prestaň to hovoriť!"

"Čo?"

"Re - reakcia." Harrymu bolo trochu špatne a želal si, aby toho toľko nezjedol. Bože, Snapa by úplne vytočilo, keby vyvrátil jeho elixír.

"Aha. Vidím."

"Naozaj? Fakt dobré vedieť, že niekto vidí."

"Nebesá, Potter, to bol len slovný zvrat! Myslel som tým, teraz už rozumiem. Ani ty si nezostal... neovplyvnený blízkosťou z minulej noci."

Nemusel kvôli tomu znieť práve tak samoľúbo, pomyslel si Harry. "Ja nie som gay! Myslím tým, nebol som! Nie... predtým. Ona... ona prinútila Lestrangea... pozri, nebudem o tom rovno rozprávať, dobre? Použi svoju prekliatu predstavivosť!" Potkýnajúc sa odtackal od stola, neodhadol umiestnenie dverí a bolestivo vrazil ramenom do rámu. Potlačil vzlyk a zamieril ku schodom.

"Potter! Harry. Počkaj." Harry sa strhol, keď mu ruka jemne zovrela jeho nezranené rameno. Ruka sa však neodtiahla preč. "Tvoj zmätok je pochopiteľný. Ja... neuvedomil som si, že ich týranie nabralo aj tento smer. Ale znásilnenie z teba nemôže spraviť homosexuála."

"Tak možno - možno to potom nebol on. Bola to ona. Navždy ma odradila od dievčat, alebo čo, ja neviem - " Snape sa posadil vedľa neho na schody. Kedy sa posadil? Harry si nespomínal.

"Harry, ty si... taký, aký si. Žiadne týranie z teba nemôže spraviť niečo, čo nie si."

Harry si vydýchol. Nebola to jeho vina, znelo to ako vzlyk. "To si si niekde prečítal, že?"

"To, Potter, je výhoda toho, že si z času na čas otvoríš knihu, áno."

"Potvorák."

"O tom ma často informovali. Teraz, myslím, že máš dobehnúť nejaký ten spánok."

Harry mu dovolil, aby ho odviedol hore po schodoch a tentoraz, ak aj sníval, po prebudení si to vôbec nepamätal.

jej oči 1

28. února 2013 v 21:57 Jednorázové
Harry sa zobudil v bolestiach a želal si, aby sa mu podarilo znova upadnúť do bezvedomia. Nápoj živej smrti, presne to potreboval. Alebo možno len nápoj smrti. Áno, to by pomohlo. Chvíľu tam ležal s pocitom, že pohnúť sa by aj tak ničomu neprospelo. Ale zo zápachu usúdil, že ležal v kaluži vlastných zvratkov - už zase - a ústa aj hrdlo mal vyschnuté a ubolené, tak sa pokúsil prekonať nutkanie zvracať naprázdno, podoprel sa na roztrasené ramená a presunul sa do sediacej polohy. O minútu sa pokúsi postaviť. Alebo aspoň odplaziť.

Posledná várka mučenia bola naozaj hrozná, dokonca aj podľa Bellatrixiných štandardov. Vlastne, počas samotného mučenia začínal mať pochybnosti, či sa vôbec zobudí - teda, aspoň ako on sám; naozaj si začínal myslieť, že naňho neprestane používať Cruciatus, dokiaľ nebude rovnako šialený ako Longbottomovci. Bolo to od neho choré, keď sa mu začínalo cnieť za tými časmi, keď ho skrátka občas len vytiahla von a znásilnila ho, vyčarovaním Priapusu na jeho penis a jazdou, počas ktorej šialene vrieskala? Niežeby sa to práve nachádzalo na prvom mieste jeho zoznamu ´Vecí, ktoré rád robím vo svojom voľnom čase´ - keď to prvý raz spravila, povracal sa len čo to skončilo, čo ju mimoriadne rozčertilo. Ale bolo to lepšie, než tie ostatné veci, tie kliatby a nože a všetko možné aj nemožné. Harry sa domnieval, že v poslednej dobe už nevyzerá tak na prefiknutie. Koniec koncov, vtedy keď prinútila Lestrangea -

Harry sa prehol a znova naprázdno vracal. Dopiče aj s nimi. Teda, aspoň Lestrange nevyzeral, že by to nejako veľmi vychutnával. Harry zo seba vyrazil zvláštny zvuk, ktorý sa definitívne podobal na smiech, nie na vzlyk. Niežeby bol teraz schopný plakať, pomyslel si, a potom sa naozaj začal smiať, ale príliš ho z toho bolelo hrdlo, tak sa prinútil prestať.

Jasné. Voda. Bellatrix mu vždy nejakú po ich stretnutí nechala, pretože keby zomrel na dehydratáciu, nebola by to žiadna pojebaná zábava, že? Harry sa začal bolestivo plaziť po svojej cele, opatrne sa načahoval rukami, kam len mohol. Ak tú vodu prevrhne, ona mu novú rozhodne nedá. Ak si to teda vôbec všimne, samozrejme. Vlastne, tak to zrejme aj skončí. Niekoľko dní po sebe mu zabudne dať vodu a zrejme ju naozaj vytočí, keď ho nájde mŕtveho, dopekla aj s ňou.

Harry našiel svoj pohár a trasúcimi sa prstami si ho zdvihol k popukaným perám a prinútil sa usrkávať si a neprehĺtať príliš rýchlo, inak by to vyvrátil. Čudoval sa, ako dlho tam bol. Pravdepodobne niekoľko týždňov, vzhľadom na to, ako veľmi schudol, čo bol jediný indikátor, ktorý mohol sledovať. Nemal ako vedieť, ako prichádzali a odchádzali dni a ani žiaden spôsob, akým by ich zaznačil. Snažil sa to počítať podľa toho, kedy mu dala najesť, ale bolo to tak čertovsky nepravidelné, že to vzdal. Aj tak bolo ťažké to sledovať - vždy zabudol, koľko napočítal. Čudoval sa, či ho ľudia ešte stále hľadali, alebo či to už vzdali. Nie - Ron by to nevzdal, ani Hermiona. Bol si tým istý. Hoci, keby si mysleli, že je už aj tak mŕtvy -

Harry sa na chvíľu objal rukami, dokiaľ sa neprestal chvieť. Bola tam strašná zima a Bellatrix mu nedovolila nosiť žiadne šaty - pojebaná perverzáčka. Nie. Oni by to nevzdali. Bol predsa Chlapec, Ktorý Dočerta Prežil, nie? Chytili ho na ulici unikajúci smrťožrúti, keď sa vracal domov z aurorského výcviku. To by teda z neho bol dobre na piču auror. Ak sa odtiaľto dostane, asi by to mal vzdať. A asi aj bude musieť, ak nedokážu napraviť -

Do piče. Napravili Moodyho, nie? Budú schopní napraviť aj jeho. Museli to dokázať. Harry sa usmial sám pre seba. Mohol by potom prísť za Dursleyovcami a vydesiť ich na smrť. Celé roky ho volali príšerou, takže by ich malo potešiť, keď sa konečne ukáže, že mali pravdu.

Bola to prvá vec, ktorú spravila, keď ho prebudila po tom čo ho uniesli a on sa zobudil zviazaný, bez prútika a úplne bezmocný. A nahý. Ale sa ponáhľala z neho zvliecť všetky šaty, krava jedna chorá. Pozrel sa na ňu: šialenú, rozzúrenú, keď mu napľuvala do tváre, všetka jej krása preč a bál sa, to áno, ale ešte si neuvedomoval, aké strašné bude byť v jej moci, keď jediné, čo jej zostalo, bola pomsta za smrť jej pána.

A potom ho začala provokovať a posmievať sa mu. O jeho humusáckej matke, o tom, ako mal znamenie jej poškvrnenia v očiach. A potom ho prekliala a on cítil odpornosť tej čiernej mágie, keď mu vytrhla oči z jamôk a jačal bolesťou a zúfalstvom napriek všetkému počujúc jej smiech, keď mu povedala, vidíš to, teraz si ťa môžu pomýliť s čistokrvným, malý Potter.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 1

Harry sa pokúšal spomenúť si aké prísady idú do Nápoja živej smrti. Koľko čemerice potreboval? Priveľa a budeš mať o niečo viac pokoja než si si objednal, spomenul si, ako sa na nich zaškľabil Snape. Mal teraz Snape dosť pokoja? Stretol sa s Harryho mamou? Mohli ho teraz vidieť - a ak mohli, prečo mu nesmeli pomôcť? Poslať správu Trelawneyovej, alebo jednému z Rokfortských duchov, alebo aspoň niečo? Tak to zrejme nefungovalo, ale -

Dvere sa otvárali. Harrymu sa zovrel žalúdok. Nie, bolo priskoro, ešte nebol pripravený -

"Potter?" ozvalo sa ostré zašepkanie, nie Bellatrixin škrekľavý tón, ani Lestrangeovo vrčanie. "Zvládneš chodiť sám?"

Ohromený Harry nevedel okamžite odpovedať.

"Zvládneš chodiť sám?" zopakoval hlas, teraz o niečo netrpezlivejšie.

"Myslím - myslím, že hej." Harry sa bolestivo vyvliekol na nohy a srdce mu začalo prudko búšiť. Prišiel ho niekto zachrániť? Alebo je to len ďalší Bellatrixin krutý trik? "Kto si?"

"Moja identita nie je dôležitá. Teraz si v už bezpečí. Vezmem ťa niekam, kde sa môžeš vyliečiť." Hlas ešte stále šepkal. Bál sa snáď Harryho záchranca, že ich jeho únoscovia začujú?

"Cela je ohradená tlmičmi - nemôžeme tu čarovať," varoval Harry tichým hlasom.

"Na tom nezáleží. Poďme."

Harry tackavo prešiel smerom k hlasu a cítil sa absurdne placho pre svoju nahotu. Pod ramenom ho schytila ruka a vyviedla ho von z dverí, zatiaľ čo ho jeho - kto, záchranca? -objal a odmiestnil ich oboch preč. Harry sa po príchode zatackal a znova sa mu chcelo vracať.

"Poď. Posaď sa." Šepkajúci hlas Harrymu pomohol sadnúť si do mäkkého kresla - nie, na pohovku.

"Asi ti dobre špiním nábytok," zamrmlal Harry a bolo mu na odpadnutie.

"Dovolím si tvrdiť, že jednoduché čistiace zaklínadlo nepresahuje rámec mojich schopností," zahundral jeho záchranca hlboko sarkastickým tónom.

Harry prudko mykol hlavou. "Snape?" neveriacky sa opýtal a zamdlel.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Harry sa zobudil a pokúsil sa odhadnúť svoje okolie bez toho, aby dal najavo, že už je hore. Niežeby vedel, či ho niekto sleduje. Ležal na posteli, pomyslel si. Naťahoval uši a dokázal rozlíšiť zvuk... premávky? Nachádzal sa muklovskej oblasti? Nepočul nikoho príliš hlasno dýchať ani sa pohybovať a tak si nakoniec povedal, dočerta aj s tým, a začal okolo seba hmatkať.

Naozaj ležal na posteli. A zdalo sa, že má na sebe nejaké šaty. Tepláky a bundu na zips. Čudoval sa, komu asi tak patrili - a potom si spomenul: Snape. V tej krátkej chvíli si bol tak istý, že je to on - ale to bolo hlúpe, nie? Videl, ako ten chlap zomrel. Ale potom, prečo ten dotyčný nechcel Harrymu povedať, kto bol? Nuž, možnože sa mu toho chlapíka podarí nájsť a opýta sa ho. Harry sa opatrne posadil a musel niekoľko minút počkať, kým sa mu prestala točiť hlava. Niekto mu cez oči uviazal obväz - hrubý a ťažký obväz. Asi vyzeral fakt nechutne, s tými prázdnymi očnými jamkami...

Objal sa ramenami a snažil sa potlačiť chvenie a nevydať zo seba ani hláska, hoci mu uniklo niekoľko zafňukaní. Dočerta aj s tým. Dočerta aj s Bellatrix. On sa tomu nepoddá. Trhane sa nadýchol, prinútil sa rozvinúť z klbka, do ktorého sa stočil a nohami sa dotkol zeme.

A počul, ako sa otvorili dvere.

"Potter. Nemal by si byť hore." Zase ten istý šepot. Teda aspoň Harry sa domnieval, že to bol ten istý muž - všetky šepkania zneli rovnako, nie?

"Snape? Si to ty?"

"Povedal som ti, moja identita - "

"Nie je dôležitá. Áno, ja viem. Tak prečo mi to dočerta nemôžeš skrátka povedať?" Harry s hanbou začul, ako sa mu pri poslednej vete zlomil hlas. Bože, Snape si o ňom musel myslieť, že je obyčajné ufňukané decko. Tak ako si to myslel vždy.

"Potter. Potrebuješ si odpočinúť. Vráť sa späť do postele a ja ti prinesiem niečo najesť a napiť."

Harry ho počúvol s pocitom úplnej bezmocnosti.

Snapovi - ak to bol on - to netrvalo dlho. Harry začul, ako kladie veci na stôl pri posteli a potom šepkajúci hlas povedal, "Natiahni ruku a ja ti do nej vložím niečo napiť. Nie je to horúce."

Harry chytil šálku oboma rukami v obave, že by mu inak spadla a vďačne si z nej uchlipkával. Keď ju chcel položiť, šepkajúci muž naviedol jeho ruku k stolíku a potom mu do lona položil tanier. "Hrianka so syrom. Varené jedlo pripravím neskôr."

Harry jedol pomaly a v polovici musel prestať. "Prepáč. Viac toho zjesť nedokážem."

"To sa dalo čakať. Teraz, mám pre teba nejaké elixíry, ktoré musíš vypiť."

"Okej, a teraz viem, že si Snape. Je to v poriadku, ak ním si - myslím tým, bolo by to vlastne fakt úžasné, keby si bol. A neuveriteľne pôsobivé, vzhľadom na tú smrť vykrvácaním, ktorú si predo mnou nafingoval. Ak si on. A nikomu to nepoviem, ak nechceš. Alebo by si mi mohol vymazať spomienky, alebo čo."

Ozval sa ťažký povzdych. "Potter." Ešte stále šepot. "Stráviš tu dlhšiu dobu. Vymazať ti spomienky neprichádza v úvahu - nie ak si želáš zachovať aspoň tú trochu zdravého rozumu, ktorá ti ešte zostala."

Harry sa uškrnul. To bolo tak Snapovské, že sa tomu takmer nedalo veriť. Potom si uvedomil, čo mu ten muž povedal. "Strávim tu dlhšiu dobu? Prečo? Prečo ma skrátka, čo ja viem, nenaložíš do taxíka a nenecháš odviezť do Sv. Munga?" Keď to dopovedal, Harryho žalúdkom sa rozlial nepríjemný pocit. Čo ak bol ešte stále zajatcom?

"Potter, želáš si získať späť svoj zrak?"

To bola tá posledná vec, ktorú by očakával, že Snape povie. "To - to nie je možné, Snape. Ja nemám," Harry cítil, ako sa v ňom rozmáha panika a zúfalo sa snažil ju potlačiť. "Nemám oči." Povedal to. Trpko si vydýchol a keď sa jeho ramena dotkla ruka, ktorá sa ho pravdepodobne snažila utešiť, poskočil ako nervózny knézl. Ruka sa rýchlo stiahla.

"Potter, môžem pripraviť elixír, ktorý, ak ho budeš piť každý deň jeden celý mesiac, ti navráti oči."

"Čo? Naozaj? Počkaj - prečo ho potom nepoužil Divooký Moody, keď prišiel o oko?"

"Pretože je to čierna mágia, Potter. U Sv. Munga by ti ten elixír nedali. Ak si želáš, môžem ťa tam dopraviť - ale zostaneš slepý do konca života."

"Ale, mohol by som si nechať spraviť magické oči, nie? Ako Divooký?" Okej, tak by vyzeral ako úplná obluda a nikdy by sa už nemohol ani len ukázať medzi muklami, ale aspoň by mohol vidieť.

"Potter, túto možnosť nemáš. Moodyho magické oko využívalo zrak v jeho zostávajúcom oku."

"Takže mi chceš povedať, že buď si dám tento tvoj temný elixír, alebo zostanem slepý?" Harry znova zacítil mdloby a bol celkom rád, že ešte stále ležal na posteli. Neuvedomil si, ako veľmi sa spoliehal na predstavu, že si zoženie magické oči. Bože, prečo bol tak prekliato slabý? Ruka sa váhavo vrátila na jeho rameno a tentoraz sa Harry nestrhol. Naozaj to utišovalo, keď sa ho takto dotýkal - týmto spôsobom. "Okej. Myslím tým, ak to pre mňa urobíš, tak to je - počkaj, povedal si, že je to temné. Ako temné - chcem povedať, nikto kvôli tomu nebude musieť zomrieť, že nie?"

"Hodnotí sa, pokiaľ viem, ako o niečo menej temný než neodpustiteľné kliatby, takže nie, Potter, nikto kvôli tomu nebude musieť zomrieť."

"To je - to je dobré. A, um, vďaka. Za to, že to spravíš, že si ma zachránil a..." Dopekla, dopekla, znova sa chvel.

"Potter, tu máš, vypi to." Ton bol rozkazovačný a Harry vzal bez spytovania do rúk šálku a vypil jej obsah ak rýchlo, ako len vládal. Okamžite sa začal cítil pokojnejšie.

"Upokojujúci elixír?" opýtal sa s neprítomným úsmevom.

"Áno. Teraz, musíš vypiť aj tento liečivý," povedal a podal Harrymu inú šálku, "a ja musím ísť pracovať na Occuli permuto elixíre. A teraz sa pokús odpočinúť si, Potter."

Až keď muž odišiel z izby si Harry uvedomil, že Snape to všetko povedal svojím normálnym hlasom.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Keď sa Harry na ďalší krát zobudil, mal krátky záchvat príšernej paniky pri pomyslení, že to všetko bol len sen a že je späť Bellatrixiných žalároch. Prinútil sa upokojiť a pripomenul si, že má na sebe šaty a leží v posteli, potom si uvedomil, že sa fyzicky cíti oveľa lepšie. Slabo, ale lepšie. Čudoval sa, koľko asi tak bolo hodín. Snape povedal niečo o varenom jedle - čo bolo niečo, čo nemal čert vie ako dlho - ale možno ho nechcel budiť, ak Harry práve vtedy spal. Bol len jeden spôsob, ako to zistiť. Zhodil nohy dolu z postele a postavil sa s víťazoslávnym pocitom, keď sa mu len trochu zatočila hlava. Hýbal sa pomaly, aby do ničoho príliš prudko nevrazil a opatrne hmatkal cestu bosými nohami, dokiaľ sa nedostal k stene, potom sa pozdĺž nej presúval, kým nenašiel dvere. Ľahké.

Uvedomil si, že začal dýchať príliš rýchlo a prinútil sa upokojiť, aby sa mu nezatočila hlava, potom nahmatal kľučku. Dokáže to. Nemal sa čoho báť - teraz bol so Snapom a Snape ho vždy chránil, nie? Stále si to opakoval, otvoril dvere a vykročil z nich von.

"Potter! Čo do čerta robíš mimo postele?"

Dopekla, dopekla, dopekla...

"Potter." Hlas teraz znel o niečo jemnejšie. "Postav sa, Potter. Ja... nechcel som ťa vydesiť. No tak poď." Harry cítil, ako ho pod ramenom schytila ruka a pomohla mu rozbaliť sa z ochranného klbka, do ktorého sa skrútil na koberci. Bože, on bol tak neschopný.

"No poď, Potter. Chceš zísť dolu na večeru? Tri kroky, schody sú po tvojej ľavej strane. Po tvojej pravej ruke je zábradlie - presne tam. Trinásť schodov dolu a tam zaboč doľava." Snape pokračoval upokojujúcim vysvetľovaním celý čas čo Harryho viedol dolu po schodoch do inej miestnosti. Kuchyňa? Voňalo to tam po jedle a na dlážke boli kachličky, chladiace Harryho nohy. Snape ho priviedol k stolu a hlasno odtiahol stoličku. Harry sa vďačne posadil; nebol si istý, či by ho nohy ešte dlhšie udržali. Prečo musel byť tak prekliato slabý?

"Dúfam, že máš rád dusené mäso, Potter, keďže nič iné v ponuke nie je." Pichľavý tón sa vrátil a Harry tomu bol celkom rád.

"Určite to bude lepšie, než čo som jedával poslednou dobou," podarilo sa mu povedať a pokúsil sa trochu usmiať.

Snape si pobavene odfrkol. "Pri pohľade na teba ma prekvapuje, že ti vôbec dávali jesť."

"No, nikdy toho nebolo veľa. Zvyšky. Niekedy plesnivý chlieb. A ona to vždy len hodila do cely a ja som to musel ísť hľadať, takže niekedy to už bol pokryté špinou, keď som sa k tomu konečne dostal." Harry bol na seba hrdý, že sa mu to všetko podarilo povedať bez toho, aby prejavil akúkoľvek slabosť.

Snape pred neho položil tanier a podal mu vidličku. "Jedz. Ale nie viac, než tvoj žalúdok dokáže stráviť. Nemám v úmysle neskôr to po tebe čistiť."

"To si asi už aj tak musel spraviť," komentoval Harry s plnými ústami duseného mäsa. Prepána, to bolo ale chutné. "Myslím tým, musel si už po mne čistiť, pretože nesmrdím ani spolovice tak, ako by som mal. Mimochodom, toto sú tvoje šaty? Pretože si ťa vážne neviem predstaviť v teplákoch. Toto je vážne dobré, vieš."

"Potter, máš úplne otrasné spôsoby. Prestaň bľabotať a sústreď sa na jedlo."

"Prepáč. Ty neješ?"

"Už som sa najedol."

"Oh. Takže je už dosť neskoro?"

"Za chvíľu bude desať hodín. V noci."

"Oh. Um, ako dlho som bol, no, nezvestný?"

"Približne šesť týždňov."

"Dopiče!"

"Nenadávaj, Potter."

"Dočerta aj s tým! Teraz už nie sme v škole!"

"Nie, pán Potter, teraz sme v mojom dome a očakávam od vás, že prejavíte aspoň trochu rešpektu voči vášmu hostiteľovi."

"Prepáč. Um, a kde je to ´tu´? Predpokladám, že toto asi nebude Pradiarska ulička, lebo inak by si niekto všimol, že si nažive, nie?"

"Správne. Adresa nie je -"

"Nie je dôležitá, pochopil som," uškrnul sa Harry, potom zvážnel, keď ho niečo napadlo. "Asi by sme mali poslať sovu Ronovi a Hermione, alebo čo. Aby vedeli, že som nažive - musia sa o mňa strašne báť."

"Nie, Potter. Nebudeš komunikovať so svojimi priateľmi, ani s nikým iným. Vybudoval som si tu nový život - a nemienim ho ohroziť len preto, aby si si mohol pokecať so svojimi priateľmi zo školy!"

"Ale Snape - pozri, nemusíme im povedať, kde sa nachádzam. Len im povedz, že som nažive a v bezpečí, to je všetko."

"Akýkoľvek spôsob komunikácie môže odhaliť zdroj. Nebudem to riskovať. Ak sa o teba tvoji priatelia tak veľmi boja, môžeš pouvažovať nad tým, prečo celých šesť týždňov nespravili nič, aby ti pomohli!"

Harry zložil vidličku. Stratil chuť do jedla. Asi už aj tak zjedol dosť. "Dobre. Žiadne sovy, chápem. Asi sa teraz vrátim do svojej izby. Ďakujem za večeru." Odsunul stoličku od stola a postavil sa, želajúc si, kiež by venoval viac pozornosti, keď sem prišli a zapamätal si kroky, alebo čo. Dopekla aj s tým, ako veľký mohol byť Snapov dom? Nakoniec svoju izbu aj tak nájde.

"Opačným smerom!" Snapov podráždený tón hlasu ho nasledoval von z miestnosti.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Harry ležal na svojej posteli, cítil sa unavený, ale aj tak nebol schopný zaspať - čo ho veľmi neprekvapovalo, vzhľadom na to, že očividne prespal väčšinu dňa. A prečo vlastne nikto neprišiel a nezachránil ho? Ak ho bolo tak strašne ťažké nájsť, ako to Snape dokázal? Alebo si skrátka len povedali, že musel byť mŕtvy a nestál im za to, aby ho išli hľadať? A prečo si Snape nepomyslel to isté? Koniec koncov, niežeby Harryho ešte potreboval nažive, aby mohol zabiť Voldemorta. To nikomu na ňom inému nezáležalo? Aj keď si nevedel predstaviť, že by Snapovi na ňom naozaj záležalo. Musel to spraviť pre jeho mamu, pomyslel si Harry.

Ale ak by to bol Ron alebo Hermiona, kto bol nezvestný, Harry by sa nezastavil, dokiaľ by ich nenašiel a nedostal ich späť do bezpečia. To sa Ron naozaj tak veľmi hneval, že sa rozišiel s Ginny, že ho vôbec netrápilo, či je Harry nažive alebo nie? A Hermiona by sa musela pridať na jeho stranu, teraz, keď sa zasnúbili... Nie. Záležalo im na ňom. Bol si istý, že áno. Alebo nie? Zúfalo túžil po tom, aby niečo mohol spraviť, hocičo, čím by rozptýlil svoju pozornosť a nepokojne sa obracal na posteli. Potom si povedal, že je nevďačný bastard - chcel sa snáď vrátiť do žalárov a dopriať si trochu starého dobrého mučenia, aby mal ako zabiť čas?

Nakoniec počul, ako Snape vyšiel po schodoch. Chvíľu váhavo čakal, potom sa postavil. Tentoraz našiel dvere oveľa rýchlejšie a vyšiel von k zábradliu.

"Snape?"

"Áno, Potter?" Snapov hlas znel unavene.

"Um, môžem sa ťa niečo opýtať?"

"Nemôže to poč - oh, tak dobre. Jednu otázku mi položiť môžeš."

Harry sa cítil previnilo. Snape pravdepodobne veľmi tvrdo pracoval na tom elixíre na Harryho oči. "To je v poriadku, nič to nie je. Ja len -"

"Potter, očividne to nie je nič. Povedal som, že sa smieš spýtať - tak sa to spýtaj."

"No, ja len - ako si vedel, kde ma máš hľadať? A nikto iný to nevedel? Pretože ma museli hľadať, aspoň trochu, keď som najprv zmizol -"

"Potter, bol som smrťožrút. Existuje celý zoznam miest, ktoré poznám, kde by ťa Bellatrix mohla držať. Jednoducho som použil proces eliminácie."

"To ich muselo byť hodne, ak ti to trvalo šesť týždňov."

Nastalo ticho.

"Ako - ako dlho ti to trvalo? Snape?" Harry sa cítil, ako by mal namiesto žalúdku prázdnu dieru.

"Dva týždne. Potter, bol si nezvestný už tri týždne, kým sa ministerstvo uráčilo odhaliť verejnosti, že si zmizol. A priznávam sa, že - som nebol nadšený predstavou, že budem riskovať odhalenie."

"Oh." Prázdnota v jeho vnútri bola čím ďalej tým horšia. Ak tak bude pokračovať, prehltne ho celého? "Mučila ma, vieš? Ho- hodne. A potom raz prinútila Lestrangea, aby - na tom nezáleží." Takže ani Snape si nebol istý, či sa ho oplatilo zachrániť. Harry sa cestou naspäť do izby trochu potkol.

"Potter. Musíš pochopiť, považoval som za mimoriadne nepravdepodobné, že si bol ešte stále nažive v čase, keď som sa dozvedel o tvojom únose. Bellatrix nikdy nebola známa sebaovládaním. Stavil by som sa, že si bol mŕtvy v priebehu týždňa."

Harryho úsmev vyzeral zvláštne. "Myslím, že na to ma príliš nenávidela."

"Očividne, Potter. Teraz, snaž sa trochu si odpočinúť - alebo, ak to nedokážeš, aspoň to dovoľ mne. Pripravil som všetko čo so mohol a zajtra začnem variť tvoj elixír."

"Jasné. Dobrú noc, Snape. A vďaka," dodal Harry, ale stratilo sa to vo zvuku zabuchnutých dverí.

~*~*~*~*~*~*~*~*~*~*~

Deň 2

Na ďalšie ráno - alebo aspoň Harry sa domnieval, že to bolo ráno - ho zobudil Snape. "Potter, musíš si znova zvyknúť na normálne hodiny dňa. O pätnásť minút ťa očakávam dolu pri raňajkách."

Zašomral si popod nos niečo o mužovi, ktorý mu jednu chvíľu hovorí, aby si odpočinul a hneď nato ho začne nabádať, aby sa zobudil, ale potom vstal. Nebol si tak celkom istý, čo má robiť s tými pätnástimi minútami, ktoré mu Snape dal - spal vo svojich šatách, takže obliekať sa nemusel. Hmm. Ale možno by sa mohol umyť. Nejako si od toho v poslednej dobe odvykol a voňal oveľa lepšie než predtým v žalároch, takže nad tým vlastne vôbec neuvažoval, ale Snape v jeho prítomnosti pravdepodobne sedel s kolíčkom na tom svojom obrovskom nose. Ale... to znamenalo, že bude musieť nájsť kúpeľňu a uterák a možno nejaké čisté šaty... okúpe sa až po raňajkách, rozhodol sa.

Nakoniec aj tak našiel kúpeľňu, keďže sa po prvý raz odkedy sem prišiel musel ísť vymočiť. Muselo to byť tým, že mal v sebe konečne dosť tekutín, čo bola dobrá vec. Bolo mu to trochu trápne, keď si k tomu musel sadnúť ako dievčatko - ale bolo by horšie, keby ostriekal celú Snapovu kúpeľňu len preto, lebo nevidel, kam mieri. Okrem toho, nohy sa mu ešte stále trochu triasli.

Len čo si umyl ruky, Harry zamieril dolu a spomenul si na Snapovo komentovanie cesty z minulej noci. Trinásť schodov a zabočiť doľava. Niekoľko krokov do kuchyne. Harry starostlivo nahmatkal cestu, dokiaľ nenašiel stôl, potom sa posadil.

"Dobrá práca, Potter. Raňajky budú o chvíľu hotové."

Harry sa uškrnul. "Toto je asi prvý krát, čo si mi to kedy povedal, vieš?"

"No tak to dúfam. Nie som domáci škriatok." Snape si zašomral.

"Nie tie raňajky! Dobrá práca. Nikdy si o mne nič dobré nepovedal."

"Potter, temný pán - "

"Áno, áno, špióni na každom kroku, ja viem." Zahryzol sa do pery. "Nedokážem si predstaviť, že by som žil pod takým nátlakom, vieš. Celé veky som túžil znova nájsť ten prekliaty kameň oživenia a privolať ťa späť, aby som mohol povedať, že je mi to ľúto, vieš, že som ti spôsoboval toľko problémov. A ty si sa celý ten čas o mňa staral." Krátko sa zasmial. "Tak trochu ako teraz."

"Raňajky." Snape pred neho prudko hodil tanier spôsobom, o ktorom si Harry myslel, že prezrádzal, ako veľmi, ale naozaj veľmi, o tom Snape nechcel hovoriť.

"Um, Snape? Čo to je?" o malú chvíľku neskôr sa opýtal Harry. "V posledných dňoch ma prekvapenia nejako veľmi nenadchýnajú."

"Vajíčka s hriankou. Smažené."

"Máš trochu HP omáčky?"

"Ja nie som žiadna lacná jedáleň, Potter." Aj napriek tomu otvoril komoru a vrazil Harrymu do ruky fľašku, potom si to očividne rozmyslel a vzal si ju späť. "Koľko?" opýtal sa zmučeným tónom.

"Len trochu na boku, prosím," slušne požiadal Harry.

"A ty to nájdeš ako?"

Dopekla. "Pravda. Okej, tak len trošku po celom povrchu, ale nie veľa."

Snape očividne narábal s fľašou omáčky rovnako delikátne, ako so svojimi elixírmi, pomyslel si Harry, keď vychutnával prvé skutočné, teplé jedlo po prvý raz za hodne dlhú dobu. Okej, tak možno mal minulú noc trochu duseného mäsa, ale ak mal byť úprimný, vtedy bol trochu mimo. Dnes ráno sa v hlave cítil oveľa jasnejšie. Harry si nebol istý, či to bola taká dobrá vec, keď nad tým tak uvažoval. Keď začal uvažovať nad tým, čo sa mu stalo...

"Potter! Nespĺňa to jedlo snáď tvoje požiadavky?" Snapov ostrý tón hlasu ho vrátil späť do prítomnosti. Harry nahmatkal vidličku, ktorá mu spadla na tanier a prsty si zababral od vajíčok. Mňam, a od omáčky tiež, pomyslel si, keď si ich začal olizovať. "Nebesá, Potter," zamrmlal Snape, schytil jeho ruku a utrel ju utierkou. Jeho ruky boli prekvapivo nežné, vďaka čomu sa Harry cítil trochu zvláštne a tak obrátil svoju pozornosť späť na jedlo a zamrmlal ospravedlnenie.

"Čaj." Harry si vďačne prevzal hrnček, hoci čaj nemal tak v láske hneď po ránu, obvykle. Snape ale doňho pridal dve kocky cukru, čo pomohlo.

"Idem ti priniesť elixír. Teraz by už mal byť dostatočne vychladnutý."

"Ty už si ho pripravil? Takže je to jeden z tých rýchlych?" Harryho to prekvapilo.

"Relatívne áno. Príprava trvá niečo menej než štyri hodiny, od začiatku do konca. Ale musí sa pripraviť každý deň čerstvý."

"Ty už si bol hore štyri hodiny? Koľko je hodín?"

"Desať." Závan vzduchu Harrymu prezradil, že Snape odišiel z kuchyne. Onedlho sa vrátil a podal Harrymu iný hrnček.

"Čo sa stalo so všetkými čašami?" opýtal sa Harry a uvedomil si, že to naťahuje.

"Keď si v Ríme, Potter, správaj sa ako Rimania. Teraz to vypi."

Harryho pokúšalo zatváriť sa nevinne a povedať, čo, my sme v Ríme? Vždy som chcel vidieť Koloseum, Harryho pobavenie však vyprchalo pri pomyslení, že ak tento elixír nebude fungovať, už ho nikdy ani neuvidí. Zaťal zuby a vypil elixír. Bolo to úplne nechutné a pokúsil sa nevyvrátiť ho von. Snape mu jemne zobral hrnček z rúk a podal mu čaj, aby tú chuť mal čím zapiť.

Ale aj tak sa musel spýtať. "Snape?" váhavo začal, "bude - bude to fungovať?"

"Potter, určite si uvedomuješ, že som ešte nikdy nemal príležitosť tento elixír predtým pripraviť a jediným zdrojom informácií je zakázaný text spred vyše dvesto rokov. Avšak, obvykle mávam z tohto zdroja dobré výsledky a nevidím dôvod, prečo nemôžeme myslieť pozitívne."

Harry sa zahryzol do pery. "Ja len - možno prešlo priveľa času od, odvtedy, čo ma os-oslepili?" Zaklial popod nos. Dočerta, prečo má taký problém to vôbec vysloviť? "Bol - bola to prvá vec, ktorú spravila. Keď ma zajali a odvliekli na to miesto." Prehltol naprázdno, ale dopekla, povie to, aj keby ho to malo zabiť. "Začala robiť - poznámky - o mojej mame, povedala, že by som vyzeral ako čistokrvný, keby som nemal jej oči. A potom - si ich vzala." Harry prestal s rozprávaním a bolo mu na vracanie, ale zároveň bol na seba mimoriadne hrdý, že sa mu to všetko podarilo vyrozprávať.

"Harry." Harry sa prekvapene strhol a obrátil sa tvárou k Snapovi. To bolo prvý raz, čo ho nazval krstným menom. "Som si istý, že doba uplynutá od tvojho zranenia to nijako neovplyvní. Toho sa obávať nemusíš. Teraz musím ísť, mám niečo na práci."

Fajn. Takže Harry sa bude musieť - nejako zabaviť sám. Naučiť sa ako pliesť košíky, alebo ladiť klavíry, alebo čo to vlastne slepí ľudia robili. Fajn.

Spomenul si, že sa chcel ísť okúpať a tak sa znova vybral do kúpeľne. Objavil v nej vaňu a aj oddelený sprchový kút, čo bolo podľa neho o niečo luxusnejšie, než čo by očakával od Snapa. Snažil sa vybrať si medzi nimi a zaváhal. Mal by ísť s obväzom cez oči do sprchy? Možno jeho... oči museli zostať prikryté, kým ich kompletne nevyliečia.

Rozhodol sa, že sa mu neoplatilo riskovať zrak alebo vynadanie od Snapa, a tak si Harry napustil vaňu. Na držiaku našiel osušky a povedal si, že keby Snapovi tak strašne vadilo zdieľať s ním uterák, povedal by Harrymu už predtým, ktorý má použiť. Presne tak. Takže teraz sa bude musieť už len vyzliecť.

Rande na slepo

26. února 2013 v 23:13
Rande na slepo



Harry sedel za masívnym dubovým stolom vo svojej pracovni a sústredene sa mračil. Končekom brka, s ktorým sa pohrával, držiac ho v pravej ruke si prechádzal hore - dolu po brade. Ani si nevšimol, že má na prstoch čierne škvrny od atramentu. Po chvíli pero strčil späť do kalamára, prehrabol si neposlušné vlasy a nepriateľsky zízal na počmáraný a poškrtaný kus pergamenu pred sebou. Zhužval ho do gule a odhodil ho, presne ako tie ostatné pred tým. Vstal od stola a s tichým hundraním poznamenal: "Netušil som, že to dá takú prácu, do kotla!"

Podišiel k dvojkrídlovému oknu, stlačil malú, železnú kľučku a roztvoril ho dokorán, aby dnu vpustil čerstvý závan vzduch. Oprel sa s pôžitkom lakťami o parapet a rukami si podoprel bradu. Zatvoril oči a z plných pľúc sa nadýchol sviežeho jarného vzduchu. Usmial sa a spokojne sa rozhliadol po okolí. Miloval apríl a miloval jar. Pohľadom pohladil smaragdové trávnaté koberce Rokfortských lúk a pasienkov, svetlejšie i tmavšie odtiene okolitých lesov. Všade navôkol sa vznášala opojná vôňa kvitnúcich korún košatých ovocných stromov. Čerešne, Jablone, Višne, Hrušky, Orechy i Gaštany a mnohé iné vytvárali priam dokonalú symfóniu arómy, miešajúcej sa s vôňou fialiek a prvosienok, ktoré sfarbili trávnatý koberec žltou a fialovou farbou. Vánok mu postrapatil vlasy a jemu napadlo, že by si mohol trochu zalietať na metle, keď sa mu pohľad zastavil na osamelej postave, vracajúcej sa z vychádzky pomalým, skoro až lenivým krokom späť do hradu. Harry sa otriasol pri pohľade na osamelosť toho muža a zaplavil ho čudesný pocit naliehavosti, vrátiť sa k načatej práci. Vystrel sa a oprel o okenný rám, nespúšťajúc muža z pohľadu.

Bolo to už šesť rokov, čo prijal miesto profesora OPČM na Rokforte. Okrem neho sa k tejto riskantnej práci pod vedením terajšieho riaditeľa odvážil i Neville Longbottom, ktorý prijal profesorské miesto skôr ako Harry a venoval sa vyučovaniu svojej obľúbenej Herbológie. Šesť rokov, pomyslel si Harry zadumane. Od vojny prešlo veľa času. Dokončil si školu a úspešne zložil skúšky z MLOKov. Absolvoval i aurorský výcvik, ale dlho sa tam neohrial. Necelé dva roky. Nedalo by sa povedať, že by ho práca aurora nebola bavila, veď o nej sníval ešte ako chlapec, ale nebolo to presne to, čo očakával. Celý jeden rok po vyškolení sedel za rozheganým písacím stolom v malej kancelárii a triedil spisy, alebo tie spisy nanovo prepisoval. Žiadna akcia, žiadne vzrušenie z naháňania podvratných živlov a kriminálnikov. Keď sa po roku dostal konečne i k tomu, zistil, že nočné dohliadanie na vlkolakov, striehnutie na divožienky, keď sú v období párenia, alebo dohováranie rusalkám, nech obmedzia vyvolávanie povodní na minimum nie je to, čo si pod pojmom aurorskej práce predstavoval. A potom prišla ponuka z Rokfortu, ako blesk z jasného neba. Miesto profesora Obrany proti čiernej mágii bolo voľné... Keby nebolo sľubu, ktorý dal Dumbledorovi a keby ho tak nebola lákala vyhliadka vrátiť sa späť domov - lebo Rokfort bol jediným domovom, ktorý považoval za skutočný - zrejme by to nebol prijal. Titul profesora si spravil prvý rok v novom zamestnaní externou formou. Pomohla mu hlavne Hermiona neoceniteľná pomoc, ku ktorej sa odhodlala bez jeho požiadania, len čo sa to dozvedela.

Pred dvoma rokmi sa Harrymu dostalo aj tej cti, že sa stal zástupcom Rokfortského riaditeľa. Minerva sa rozhodla odísť do zaslúženého dôchodku. Nikto snáď na to nemal väčšie právo ako ona. A Snape si bez okolkov a ďalších ceremónií zvolil na jej miesto práve jeho. Hoci sa ich vzťah zmenil, nevyvíjal sa smerom, akým by bol Harry rád. Severus mu dal jasne najavo, že nestojí o viac ako o prísne profesionálny pracovný vzťah. A hoci Harrymu pukalo srdce, rešpektoval jeho požiadavku. Aj preto sa rozhodol podať si zoznamovací inzerát do novín a prostredníctvom neho sa tak s niekým zoznámiť.

Jeho pohľad, ktorým sprevádzal muža oblečeného v klasicky čiernom habite, s povievajúcimi ebenovými vlasmi okolo prísnej tváre, čo mu rozfukoval vánok sa vyjasnil. Severusova postava zmizla za najbližším hradným múrom a Harry sa rozhodol znova si sadnúť za stôl. S trpiteľským povzdychom siahol po brku z orlieho pera a usilovne premýšľal ďalej. Nevedel celkom presne, čo by malo v tom inzeráte stáť, ale vedel, že nie je pripravený a nikdy ani nebude pripravený viesť život pustovníka ako poväčšina z tých, ktorý tu žili a zdalo sa, že im to vyhovuje. Nie, jemu to nestačilo. Bol mladý, v najlepších rokoch života, na vrchole síl a nemienil ich premárniť. Príležitostí na vzťahy, ktorých sa mu doteraz dostalo bolo žalostne málo. On chcel viac. Potreboval vedieť, že je milovaný, že jeho láska je opätovaná. Chcel trvalý vzťah, nie prechodnú známosť, či úlet na jednu noc.

Pohľad mu klesol na nový, prázdny pergamen. "Tak dobre, poďme na to," zamrmlal sám pre seba a pustil sa do práce.

"Pohľadný, dvadsaťsedem ročný mladý muž, s celkom slušnou formou..." načmáral a zadumane zdvihol brko k ústam, aby si prečítal vetu. Niečo mu na nej nesedelo. Preškrtol to a začal od znova.

"Pohľadný, dvadsaťsedem ročný mladý muž, s celkom slušnou formou s primeranou postavou hľadá vážnu známosť..." znova zdvihol brko od papiera a prešiel očami po papieri, ale i tak nebol spokojný. Začal znova.

"Pohľadný, dvadsaťsedem ročný mladý muž, s celkom slušnou formou s primeranou postavou hľadá..." Preškrtol to celé, vynechal jeden riadok a začal písať odznovu.

"Príťažlivý, dvadsaťsedem ročný muž, s atletickou postavou, zmyslom pre humor, ale i romantiku, hľadá muža, s ktorým by mohol stráviť zvyšok svojho života. Zn.: Nech nás naša láska nesie ku hviezdam."

Harry sa uškrnul, mysliac na svoj najnovší model metly Nimbus Speed, keď nadskočil na stoličke od ľaku.

"Čo to je?" ozval sa nad ním dobre mu známy hlas a na líci ho pošteklili čierne vlasy votrelca, od toho, ako mu drzo nakukoval ponad plece.

"Nevieš klopať?!" rozčúlil sa Harry, ale nesnažil sa zakryť papier.

"Klopal som," precedil Severus pomedzi zuby. "Trikrát," neodpustil si, aby nedodal a kývol hlavou k tomu, čo tam načmáral. "Tak, čo to je?" Severusovmu pohľadu neuniklo ani pár dvojíc mien, ktoré boli poškrtané v hornom rohu papiera s jedným vybraným v krúžku. Wulfric Hamish. Zaujímavé, pomyslel si, no nekomentoval to nahlas.

"Inzerát," povedal Harry, ani naňho nepozrel. "Po čo si prišiel?"

Lenže nezdalo sa, že by Severus bol s jeho odpoveďou spokojný. "Aký inzerát?"

"Zoznamovací inzerát, Severus," oznámil mu Harry. "Tak, po čo si prišiel?" opýtal sa znova a vzhliadol k mužovi, stojacemu nad ním.

"Máš pre mňa pripravené otázky na skúšky na VČÚ pre piatakov?" opýtal sa ho Severus, stále civiac na popísaný kus pergamenu. Zrejme si to neuvedomoval, ale mračil sa naň ako boh pomsty. Akoby pod tým pohľadom samotným mal pergamen svojvoľne vzbĺknuť.

"Prirodzene," odvetil Harry a otvoril najvyšší šuplík po svojej pravej strane. Vytiahol z neho zapečatenú obálku a podal mu ju. "Tak, tu to máš. Myslím, že budeš spokojný," dovolil si predpokladať, keď si ju Severus prevzal.

"Mhm," zamrmlal starší muž neprítomne, civiac teraz naňho a jemu sa nezdalo, že sa chystá odísť.

"Zabudol si ešte niečo?" spýtal sa Harry pobavene, ale riaditeľ mu neodpovedal. Otočil sa na opätku čiernych, vyleštených kožených topánok a zamieril k dverám. Skôr ako však položil ruku na kľučku, naposledy sa k nemu otočil.

"Naozaj si ideš podať zoznamovací inzerát?" spýtal sa neveriaco, jeho oči podivne žiarili.

Harry prikývol. "Iste."

"Myslel som si, že ti to takto vyhovuje," poznamenal, ani si asi neuvedomil, že povedal nahlas to, čo si myslel.

"Nie, Severus. Ani najmenej. Chcem niekoho, koho by som mohol ľúbiť. To, že som profesor, či gay mi v tom rozhodne nezabráni. Potrebujem nikoho ľúbiť a potrebujem, aby niekto ľúbil mňa. Nie preto, že som slávny Potter, ale preto, že som to ja. Okrem toho, som zdravý a hodlám byť aj sexuálne aktívny, dokiaľ to ešte ide. Nemienim zahodiť svoju mladosť za chrbát a dodržiavať celibát ako mních. Na to stavaný nie som."

"Myslíš si, že ti to vyjde?" zahrnul ho riaditeľ ďalšou zvedavou otázkou a Harry mykol plecami.

"Neviem. Možno. Za pokus to stojí. Okrem toho, Nevillovi to predsa vyšlo," poznamenal, na čo sa naňho Severus nechápavo zahľadel.

"Ako to myslíš?"

"Nevedel si, že si našiel priateľku? Už sa stihli zasnúbiť. Zoznámili sa prostredníctvom inzerátu," povedal, čo riaditeľ skonštatoval strohým: "Aha." S tým konečne opustil jeho pracovňu a Harry sa sklonil nad inzerát. Text bol zostavený lepšie ako predtým, ale i tak mu niečo chýbalo.

***

Už týždeň bola Severusova nálada viac ako len zlá. Po chodbách sa zakrádal ako prízrak, uzavrel sa do seba viac ako predtým a akoby stále na čosi striehol. Teraz sedel zatvorený vo svojej pracovni a prechádzal si všetky otázky z VČÚ, ktoré mu profesori odovzdali, aby ich mohol schváliť. Keď začul šuchot sovích krídel na podobločnici, vyskočil zo stoličky ako namastený a o chvíľu už otváral oblok. Bolo presne pol ôsmej ráno a k nemu sa začali zlietať sovy, ktoré mu postupne skladali do rúk dnešné vydania všetkých možných čarodejníckych novín i časopisov, o akých len vedel. Len čo im do vačkov poukladal mince, sovy odleteli a on sa so svojou dnešnou zásielkou pobral späť k stolu. Riaditelia a riaditeľky v portrétoch, ktoré sa práve zobúdzali si ho premeriavali zvedavými pohľadmi, ale opýtal sa len Phineas, ktorý bol zvyknutý vždy a do všetkého strkať ten svoj povestný Blackovský raťafák.

"Rozhodol si sa kultúrne vzdelať a dozvedieť sa všetky podrobnosti zo sveta a domova, alebo má tvoj záujem o tú kopu papierov iný význam?"

Severus po ňom fľochol pohľadom, ale odpovedal mu pokojný hlas Albusa Dumbledora. "Phineas, čo keby si tomu chlapcovi dal pokoj? Pochybujem, že by bol z tvojej zvedavosti nadšený."

Phineas si iba odfrkol a Severus sa prehrabával vo svojej kope ďalej, pozorne prehľadávajúc všetky inzerčné rubriky. Zakaždým, keď odhodil nejaký časopis alebo noviny bokom, hlesol nazlostene iba stručné: "Nič!"

Už chcel zahodiť i dnešné vydanie Denného proroka, keď ho čosi zaujalo a on si znova prezrel posledný z inzerátov v úzkom stĺpčeku. Tvár sa mu zamračene stiahla, keď ho čítal.

"Našiel si, čo si hľadal?" opýtal sa Albus, akoby mimochodom.

"Hej, dá sa to tak povedať," prisvedčil Severus, hľadiac stále do novín. Pozmenil text, pomyslel si. Preto som to skoro prehliadol. Tiež udal inú adresu a neuviedol meno. Buď na to zabudol, alebo to spravil z prezieravosti, uvažoval a do mysle sa mu vkradol nepokoj. Potom si uvedomil, že je to presne to meno, ktoré videl v hornom rohu toho doškrtaného pergamenu. Skoro ten inzerát v novinách prehliadol. Vstal od stola a zamyslene prešiel k oknu. Vonku bolo krásne, škoda len, že on sa tak necítil. Bolo mu na nič. Viac ako na nič. V hlave mu dookola vírili slová jeho zástupcu ako vláčik, ktorý neochvejne mašíruje koľajnicami bez úmyslu zastaviť.

"Chcem niekoho, koho by som mohol ľúbiť. To, že som profesor, či gay mi v tom rozhodne nezabráni. Potrebujem nikoho ľúbiť a potrebujem, aby niekto ľúbil mňa. Nie preto, že som slávny Potter, ale preto, že som to ja. Okrem toho, som zdravý a hodlám byť aj sexuálne aktívny, dokiaľ to ešte ide."

Severusovo tmavé obočie nad smutnými gagátovými očami, hlbokými a bezodnými ako studne sa stiahlo. Čo mohol myslieť tým, že hodlá byť sexuálne aktívny, dokiaľ to ide? Narážal snáď na niečo? Alebo tým myslel skutočne jeho vek?

Ďalšie tri dni neboli pre nikoho z nich oveľa lepšie. Severus stále učil elixíry a žiaci sa v týchto dňoch poriadne zapotili. Dnes im naparil z ničoho nič písomnú previerku ich teoretických znalostí bez predošlého upozornenia. Polovica z nich takmer odpadla, tá druhá sa v priebehu minúty zmenila na adekvátne napodobeniny Rokfortských duchov, čo tak zbledli. Keď sa poobede konečne uchýlil do svojej pracovne. Ako posledné tri dni si vytiahol to inkriminované vydanie Denného proroka, prečítal si Harryho inzerát asi po miliónty raz a zvyšok dňa hodlal zamyslene civieť do vyhasnutého kozuba, ako to spravil i po dva dni predtým.

"Mhm, mhm," odkašľal si niekto v tom hrobovom tichu jeho kancelárie, ale on si len podložil taburetku pod nohy a pohodlnejšie sa usalašil v kresle.

"Severus, poviem ti, čo si myslím, či to už chceš počuť, alebo nie," povedal posledný Rokfortský riaditeľ zo svojho obrazu. "Harry dnes dostal ďalších deväť listov," informoval ho, pričom po ňom muž sediaci v kresle - zdanlivo bez zjavných prejavov záujmu - hodil očkom, kým sa znova neodvrátil.

"Prečo by ma to malo zaujímať?" zavrčal nahnevane.

"Niekedy si tvrdohlavý ako taký Hipogrif!" zahundral Albus a Severus konečne pozdvihol pohľad na viac ako sekundu a otrávene sa zadíval do jeho nezábudkovo modrých očí, schovaných za mesiačikovými okuliarmi. "Vari nechápeš, že toto je tvoja šanca?!"

Severusov pohľad potemnel a nenápadne ním preletel po okolitých portrétoch, ktorých obyvatelia zvedavo načúvali ich rozhovoru. "Nechápem, o čom to hovoríte," odvrkol Severus Albusovi.

"Ale isteže chápeš!" zahundral zlostne Albus a žuchol sebou do kresla. "Dúfal som, že keď tu Harry príde, niečo sa zmení, ale nie. Ty si musel vždy robiť nejaké problémy!" Starší muž si nervózne uhladil sivú, dlhú bradu a nervózne podupkával nohou po podlahe v svojom obraze.

"Ako si to myslel?" opýtal sa Severus prižmúriac oči. Ten starec, ktorý zvykol všetko rád riadiť a dirigovať svoje pomyselné bábky, mu liezol na nervy aj po smrti, hoci ho mal rád ako svojho otca. V tejto chvíli však mal chuť len zobrať štetec, ponoriť ho do čiernej farby, černejšej ako smola a začarbať ním plátno jeho obrazu.

"Tak, ako som povedal!" zahučal panovačne Albus. "Obaja predsa vieme, že ho chceš!"

"Nemohol by si hovoriť hlasnejšie? Dilys ťa zrejme nepočula!" vykríkol priškrteným hlasom od hnevu, ale spomenutá dáma s dlhými striebornými lokňami visiacimi okolo jej okrúhlej tváre sa len pobavene zachichotala.

"Severus, zlatko, my všetci dávno vieme, že si buk," ubezpečila ho šeptom a líca jej sfarbila dievčenská červeň.

Severus sa zmohol na neurčité zahabkanie a zalapanie po vzduchu, kým sa Dumbledore iba spokojne pousmial, krútiac hlavou. "Ako?" vyjachtal napokon.

"Ako čo?" spýtal sa muž so žltkastou tvárou v ráme obrazu vedľa svojej kolegyne Dilys. "Ako vieme, že dávaš prednosť párku pred šiškou?"

"Everard!" zahriakla ho Dilys pohoršená jeho prirovnaniami, no chlapík s čiernou krátkou ofinou sa len povznesene uškrnul.

"A čo keď to vieme? Veď to nie je žiadny neduh, Severus, chlapče," pridal sa so svojím srdečným dohováraním i Armando Dippet zo svojho portrétu. "Veď aj tuto Phineas bol a stále je teploš ako vyšitý," prezradil mu a žmurkol naňho, keď sa muž na náprotivnej stene zamračil, tvár mu očervenela ako paprika a výhražne zdvihol ruku zaťatú v päsť, mávajúc ňou pred sebou.

"To by si nebol ty, keby si netáral, čo, Dippet?!" zavrčal, ale Armando sa len pobavene zasmial.

"Nečerť sa, večer prídem na návštevu," pošepol mu dôverne, hoci to samozrejme počuli všetci. Z obrazu jeho bradatého suseda s čiernymi vlasmi sa ozvalo pohrdlivé odfrknutie a pár z nich ešte vyjadrilo šomravé znechutenie a prosby, aby si tú náklonnosť vyznávali niekde inde.

"Severus," ozval sa znova Albus, poklopkávajúc končekmi prstov po opierke svojho kresla. "Mal by si niečo spraviť skôr, kým..." nedokončil, lebo Severus, jeho žiak, priateľ a muž, ktorého považoval viac skôr za syna vyskočil zo stoličky a vybehol z pracovne. Dvere za ním hlasno tresli, obrazy sa zakývali na stene a Dumbledore si iba nešťastne povzdychol.

Severus sa ukázal až neskoro večer. Oči mu svietili čudným leskom, vyžarujúc nevšedný smútok, ktorý vyplával na povrch vďaka Ohnivej whisky, ktorú popíjal pol dňa v Rokville. Albus o tom samozrejme vedel. Láskavo ho ráčil informovať jeho mladší brat Aberforth o tom, že jeho nový riaditeľ sa uňho snaží spiť do nemoty. Severus to ale nedokázal. Len sa statočne pripil. Do hradu sa vrátil kozubom priamo z Kančej hlavy. Zvalil sa na stoličku za svojim pracovným stolom, a keď pohľadom zavadil o roztvorené, tri dni staré vydanie novín, zaskučal. Ten čudný zvuk prebral vyčkávajúceho Albusa z driemot.

"Už si sa vrátil?" šepol do ticha a tmy riaditeľne, osvetlenej jedinou horiacou sviecou, ktorá horela v striebornom svietniku na jeho stole. Severus dlho mlčal, nešťastne zízajúc na pár riadkov textu a nevedel, čo si počať.

"Prečo to spravil?" zachripel napokon a prst zabodol do tých pár čiernych slov vtlačených do belostného novinového papiera.

"Možno mal väčšiu odvahu ako ty," podpichol ho Albus, za čo si od neho vyslúžil nepekný pohľad.

"Chceš mi povedať, že som zbabelec?" opýtal sa podozrievavo a sledoval, ako sivovlasý muž so špicatým, fialovým klobúkom posiatom drobnými zlatými hviezdičkami prikývol. Na jeho prekvapenie si Severus ešte nešťastnejšie povzdychol a oprel si hlavu o vysoké operadlo stoličky.

"Zrejme som," zašepkal sotva počuteľne a v riaditeľni sa znova rozhostilo hrobové ticho. Albus uvažoval, či nezaspal, keď ho Severus po chvíli oslovil. "Aké to bolo?" opýtal sa a pootvoril unavené oči. "Aké to bolo dať srdce niekomu ako bol Gellert Grindewald?"

"Úžasné, i bolestné," odvetil Albus a jeho oči zahoreli pri spomienke na milovaného muža nehou. "Bolo to skvelé do chvíle, kedy som zistil, o čo mu vlastne ide a mne sa otvorili oči. A do tej nehody..." odmlčal sa a ticho si povzdychol. "Miloval som ho a on mi ublížil. Viem, že to spravil nechtiac. Nikto netušil, že som ho chodil navštevovať do jeho väzenia i potom, čo som ho porazil v súboji na život a na smrť. Nikto to nevedel..."

"Prečo si to spravil? Veď zabil tvoju sestru!" šepol neveriaco Severus a v starcových očiach sa zaleskli slzy, keď pokrčil ramenami.

"Nebolo istí, koho kliatba ju zabila. A ja... nechcel som byť sám," zaševelil a nedbal na to, že sa mu z očí kotúľajú slzy. "Prisahal mi, že to ľutuje. Prisahal, že mi nikdy nechcel ublížiť a ja som mu... uveril. Musel som mu odpustiť a nebolo to preto, že som ho miloval. Ani preto, že som to spravil z manželskej povinnosti... Spravil som to preto, lebo som videl úprimnú bolesť v jeho očiach. Chýbal som mu rovnako, ako chýbal on mne." Albus nepočul Severusovo prekvapené zahabkanie. Utrel si mokrú tvár do rukáva fialkového habitu a vstal zo svojej stoličky. "Nebudem ti v tomto viac radiť, chlapče. Ja som urobil, čo bolo v mojich silách. Zvyšok je na tebe. Ak si hodláš nechať pretiecť šťastie pomedzi prsty, je to len tvoja vôľa. Ale ver mi... vo dvojici sa život znáša vždy lepšie... nech je akýkoľvek." Albus sa s týmito slovami vytratil z portrétu a zanechal Severusa dumať nad tým, čo mu povedal.
Z portrétu Phineasa sa ozývalo dvojité chrápanie. Severus mal všetkého dosť. Aspoň dnes určite. Jediné múdre, čo mohol v danej chvíli spraviť bolo to, že sa konečne pobral do postele. Keď mu pohľad padol na hodiny stojace na kozubovej rímse, zistil, že je pár minút po pol tretej v noci...

***

Harry si z poslednej vyučovacej hodiny veselo vykračoval do svojho kabinetu. Dokonca si spokojne pohvizdoval. Svoje rozhodnutie uverejniť zoznamovací inzerát v najčítanejších novinách Anglicka vonkoncom neľutoval. Listy mu chodili denne a nebolo ich málo. Stačilo si len vybrať. Po Severusovom odchode sa rozhodol inzerát trošku pozmeniť. Alebo skôr rozšíriť ho o pár informácií. Nezabudol uviesť ani adresu a zvolil si radšej adresu domu, ktorý zdedil po Siriusovi. Ako už povedal a mienil, nechcel, aby sa oňho zaujímali kvôli sláve. Ak už oňho mal niekto prejaviť záujem, nech to bude kvôli nemu samotnému, nie preto, že je Potter. Odpísalo mu už množstvo mužov. Mladších, starších i takých v jeho veku, ale žiaden list ho zatiaľ nezaujal tak veľmi ako očakával. Sprvu si myslel, že má privysoké nároky, no len dovtedy, kým...

Sadol si za stôl a spokojne sa pozrel na novú kôpku listov, položených na stole. Takže Kreatcher tu už bol, pomyslel si a zhodil zo seba čierny habit. Rozopol si sako a prevesil ho cez operadlo stoličky. Tiež si uvoľnil pásikovanú červeno - zlatú kravatu a vyhrnul si rukávy na bielej, bavlnenej košeli. Objednal si cez kozub od škriatkov z kuchyne šálku kávy a vyložiac si nohy na stôl, sa načiahol za prvým listom. Zlomil pečať na obálke a začítal sa do jeho obsahu. Toľko pravopisných chýb, koľko v ňom bolo by nenašiel ani v písomke u prváka. Jeho obsah bol suchý a neduživý. Povzdychol si, list pokrčil a zahodil. Otvoril druhý, no ten bol príliš strohý a naznačoval iba povrchný záujem. V treťom liste sa otvorene písalo o občasných a tajných sexuálnych stretnutiach, keďže bol odosielateľ v trvalom záväzku mal svoju rodinu. I tento list Harry zahodil so značným znechutením a averziou k nevere, hoci nemal ďaleko od toho, aby tomu chlapovi napísal o tom, čo si myslí o jeho ponuke i o ňom.

Takto len zahučal: "Odporné prasa!" List skrkval a zahodil. Otvoril ďalší list. I ten zahodil s ťažkým povzdychom, lebo jeho pisateľ sa nehodlal viazať, hoci mal záujem o vzťah. Očividne však nie o vážny. Aj tento skončil rovnako ako predchodcovia a Harry sa natiahol po nasledujúci. Po jeho prečítaní zistil, že hoci mu bol dvadsaťdeväť ročný Derek vekovo blízky, nemal s ním absolútne nič spoločné. Čítanie kníh ho nebavilo, rád stávkoval a viedol vlastný chov Testralov. Iste, tá posledná zmienka Derekových záujmov by stála za námahu, ale... Harry proste cítil, že to nie je to, čo hľadá. List putoval v nerovnej guli za jeho chrbát na zem. Ostali mu posledné dva listy a on na ne nemal vôbec náladu. Prečíta si ich pred večerou, ak mu po nich ostane do jedla ešte chuť. Ak budú také, ako boli tie predošlé... Merlin ho ochraňuj! Teraz chcel len jedno. Vzniesť sa vysoko nad zem na svojej metle a dovoliť vetru rozkošnícky mu rozstrapatiť tmavé, stále neposlušné vlasy...

Zvyšné dva listy otvoril pre istotu až po večeri a potom, keď doopravoval tretiacke písomky. Ten prvý ho celkom odradil. Písal mu nejaký šesťdesiat ročný šmukel. Celkom ho to pobavilo, ale nepotešilo. Na ten posledný nemal ani náladu a popravde ani odvahu, ale predsa ho len otvoril a začítal sa do jeho obsahu.

"Môj drahý Wulfric,

isto si počul ten známy citát od Oscara Wilda: Láska je mocnejšia ako všetky kúzla sveta a múdrejšia ako filozofia.

Môžem len dúfať, že vo svojom srdci s týmto výrokom súhlasíš. Že rovnako ako i ja túžiš lásku nielen dávať, ale i dostávať... Musím sa Ti priznať, nad Tvojím inzerátom uverejnenom v novinách som strávil viac ako chvíľku, premýšľajúc, či sa Ti ozvať. A čoraz viac som si uvedomoval, že pokiaľ to nespravím, bude to najväčšia chyba môjho života.

Píšeš, že miluješ čítanie? Prečo nie, ak to obohatí myseľ? Miluješ metlobal? Nepoznám úžasnejší čarodejnícky šport ako je tento, hoci ani šachy nie sú zlé. Dúfam, že Ťa nepopudím tým, že som fanúšik Ballycastelských netopierov. Ale úprimne ma zaujíma - akému týmu fandíš Ty?

Budem vrúcne dúfať, že Ťa môj list aspoň trochu zaujal a Ty mi odpíšeš. Ak sa tak rozhodneš, na jeho druhej strane nájdeš moju adresu.

S hlbokou úctou,

Brian Evans.

P. S.: Lietanie je moja vášeň."

Harry priam cítil, ako ním prešla vlna vzrušenia. List bol jednoduchý, ale príjemný. Odosielateľ sa v ňom nevystatoval svojimi schopnosťami, či vlastnosťami, ktoré isto ani nemal, ale písal o tom, po čom Harry túžil. O láske, o vzájomnom dávaní sa jeden druhému, o svojich záľubách a zaujímal sa oňho... Prečítal si list znova a ešte raz. A skôr, než si ľahol do postele, uložiac sa k zaslúženému odpočinku, na list odpísal.

***

Deň šiel za dňom, týždeň za týždňom. Máj vystriedal zvyšok upršaného Apríla a na oblohu sa vrátilo slniečko. Harry sa viditeľne zmenil. Akosi ožil a nikto netušil, čo to spôsobilo. Nikto nemal ani poňatia, že za jeho dobrú náladu môže pravidelný Kreatcherov príchod s listov v rukách, minimálne dvakrát do týždňa. Harry bol veselý, usmieval sa od ucha k uchu a nič ho nedokázalo vyviesť z miery. Dnes študentom dokonca odpustil písomku, na čo ho odmenili búrlivým potleskom a súhlasným pokrikom. Keď sa vybral do Veľkej Siene na obed so širokým úsmevom v tvári pozdravil akurát tak Severusa, sediaceho osamelo za dlhým stolom a mračiaceho sa nad tanierom svojej polievky.

Starší muž k nemu zdvihol pohľad a s neurčitým výrazom v tvári si ho premeral od hlavy po päty. "Stalo sa niečo?" opýtal sa, znova sa skloniac k tanieru s červeným, tekutým obsahom.

"Dá sa to tak povedať," hlesol jeho zástupca spokojne a nabral si do taniera polievku i on.

"A?" vyzval ho jedinou hláskou Severus. Harry mu nemal prečo tajiť, čo sa deje.

"Večer mám rande," poznamenal natešene a nevšimol si podivný záblesk v čiernych očiach muža sediaceho po jeho ľavici.

"Takže sa ti niekto na ten inzerát predsa len ozval," zamumlal a strčil si do úst poslednú lyžicu paradajkovej polievky.

"Hej," pritakal Harry. "Píšeme si pár týždňov a dnes sa máme konečne stretnúť," prezradil mu a zdvihol hlavu. Uprel na Severusa svoje nádherné smaragdové oči a povzdychol si. "Myslím, že to vyjde. Máme toľko spoločného..."

Severus nepovedal ani slovo. Miesto toho vstal prudko od stola a opustil Sieň zachmúrenejší ako bol.

Harryho pohľad posmutnel. Mohol si to byť ty, keby si chcel. Lenže ty si nechcel, Severus. Nemáš nárok sa teraz na mňa hnevať, pomyslel si a nedal si pokaziť náladu jeho teatrálnym výstupom.

***

Severus zatresol dvere na riaditeľni a oprel sa o ne. "Ach, to si ty? Ja som myslel, že školu prepadlo stádo trollov," doberal si ho Albus.

"Ja nemôžem! Nezvládnem to! Merlin, keby si vedel, ako je tým Brianom nadšený! Nikdy som ho nevidel spokojnejšieho a šťastnejšieho! A dnes sa majú stretnúť..." zaševelil, zahryznúc si do spodnej pery, akoby odrazu nevedel, čo so sebou.

"Odvahu, Severus," snažil sa ho povzbudiť Albus. "Nech sa stane, čo sa má stať. Nechaj veciam voľný priebeh..." radil mu dobromyseľne.

***

Harry sedel na deke pred jaskyňou známou pod menom Jaskyňa osamelých duší. Jeho oči pohládzali pokojnú hladinu jazera, nad ktorou poletovali vážky a na perách mu pohrával úsmev. Prútený košík, ktorý stál konča károvanej deky bol vrchovato naložený samými dobrotami. Snažil sa byť pokojný, ale pravdou bolo, že horel vzrušením. Bol zvedavý na Briana Evansa, ktorý mu učaroval už prvým listom, a do ktorého sa zaľúbil prostredníctvom ostatných. Pravdaže sa i obával. Hoci sa vypytoval na jeho výzor, aby sa mu priblížil aspoň trochu, Brianove opisy boli nejasné a strohé. Harryho predstavivosť bola vybičovaná do krajnosti. Tiež sa obával, či na schôdzku nepríde nejaký odľud, či strašidlo... Pozrel sa na hodinku, aby si overil čas, uškrnul sa a rozvalil sa na deke, založiac si ruky pod hlavu. Zahľadel sa na zvečerievajúcu sa oblohu.

Nič sa však nestalo. Harry znova sedel na deke a pripadal si ako hlupák. Trčal tam viac ako pol hodinu. Pochyboval o tom, že by Brian netrafil, pretože mu sám navrhol miesto stretnutia, keď Harry na stretnutí trval. Až teraz si uvedomil, že zrejme prestrelil. Že nemal naliehať a možno ešte mal chvíľu čakať. Potom ho napadlo, že bol naivný blázon, keď si myslel, že ak to vyšlo predtým Nevillovi, vyjde to i jemu. Vari zabudol na svoj nešťastný osud? Doteraz ho len fackal. A odrazu ho mal len tak z čista - jasna dopriať to, na čo si zmyslel? Cítil sa ako v začarovanom kruhu. Keď prešlo ďalších pätnásť minút, jeho úsmev bol dávno preč. Oči mal mútne smútkom a tvár zahalenú trpkým sklamaním. Vstal a chcel zbaliť deku, že odtiaľ vypadne, keď v diaľke pod lesom niekoho zbadal. Ustrnul v pohybe, ruku si zakryl pred červeno-oranžovou žiarou zapadajúceho slnka. Srdce sa mu zbesilo roztĺklo a dlane spotili. Nemohol tomu uveriť... Že by predsa len?

Lenže muž podišiel bližšie a on v ňom onedlho spoznal Rokfortského riaditeľa. Odvrátil tvár a zohol sa k deke, aby ju zložil.

Severus zastal opodiaľ. Medzi perami mal zastrčené akési steblo poľnej trávy, ktoré cestou odtrhol. "Neprišiel?" opýtal sa, založiac si ruky za chrbtom a pozoroval tvár mladého muža pred sebou.

"Ale iste. Bol tu. Minuli ste sa," klamal mu. Stále bol k nemu otočený chrbtom a v ruke žmolil roh deky. "Zistil som, že je to kretén a poslal ho kade ľahšie. Ale čo tu robíš ty?"

"Aha," poznamenal Severus, vybral si steblo z úst, odhodil ho a ukázal na deku. "Som... na prechádzke. Môžem?" Bez toho, aby mu Harry odpovedal si sadol. "A aký bol?" zaujímal sa a načiahol sa ku košu s jedlom.

"Vysoký, sexy blondiak," odvetil Harry pohotovo.

"A zrejme dosť sýty, lebo jedla ste sa ani nedotkli," šepol po prehliadke koša a začal z neho vykladať všetko na deku medzi nich. Ochutnal jednu z jahôd v červenom košíčku a vzal do ruky fľašu šampusu. Bez námahy ju otvoril a vybral prichystané poháre. Harry sa stále mračil, ale prisadol si k nemu a teraz držal poháre, sledujúc ako do nich Severus nalieva alkohol. Plánoval sa spiť do nemoty, lebo vytušil, že Severus akosi vie pravdu.

Keď si odchlipol zo svojho pohára, priznal sa mu s pravdou. "Neprišiel."

Severus prikývol, ale nekomentoval to. Oprel sa o lakte a načiahol sa po ďalšej jahode. "Možno sa zľakol."

Harry sa díval ako sa Severusov jazyk priam labužnícky obtrel o jahodu červenú ako krv a zahryzol sa do nej. Zachvel sa a odvrátil pohľad popíjajúc a premýšľajúc o tom, čo povedal. "Čoho sa mal akože obávať?"

"Že sa ti nebude páčiť, že pre teba nebude dosť dobrý... Čo ja viem?" nadhodil šeptom a napil sa i on.

Harry naňho vrhol skúmavý pohľad. "Nie," pokrútil napokon hlavou. "To by nespravil. Nemyslím si to. Keby si videl tie listy..." hlas sa mu zasekol v hrdle a znova pokrútil hlavou. "Mal som rovnaké obavy. A boli zbytočné..."

"Prečo?" Severus si ľahol na bok a pozrel naňho. Nešlo mu do hlavy to, že sa Harry mohol niečoho obávať. Veď bol mladý, krásny a plný sily...

"Pretože neprišiel. Zrejme si zo mňa niekto spravil dobrý deň. Čo už... Môj osud je proti mne od začiatku..." hlesol, hľadiac neprítomne do diaľky pred sebou.

Vôkol nich sa šerilo a deň si obliekal čoraz tmavší kabát, aby zahalil okolitý svet do noci. Začali okolo nich poletovať svätojánske mušky a ich blikotavé svetielka pôsobili tajomne i upokojujúco.

Severus sa zachmúril. Na bledej tvári sa mu odrážal pocit viny, ktorý ho kváril vnútri. Netušil, že Harry môže byť až tak veľmi zranený. Nikdy by nebol predpokladal...

"Vieš, čo je najhoršie?" opýtal sa Harry, prerušiac tok jeho myšlienok a Severus pokrútil hlavou. "Že som sa doňho zaľúbil," odvetil sklamane a sklonil hlavu.

Severus sa nepokojne posadil, pokrčil kolená a oprel si o nich zložené ruky. "Si mladý. Sklamanie ľahko prekonáš. Nájdeš si niekoho iného," nadhodil, ale Harry sa len trpko, nepríjemne zasmial. Z toho smiechu mu prešiel mráz po chrbte.

"Myslíš? Lenže ja nemám záujem, ďakujem za ponuku," precedil pomedzi zuby. "Vieš, práve som sa rozhodol, že ho nájdem. Nebudem tu sedieť so založenými rukami a zúfať si! Nie, nájdem ho a presvedčím sa, že ten chrapúň mi fakt nestojí za ľútosť. Hneď zajtra ho vyhľadám. A dobre, že si tu, lebo ti týmto oznamujem, že si beriem voľno."

"Žartuješ, však?" spýtal sa Severus ako obarený, ale Harry pokrútil hlavou.

"Nie. Nájdem ho a poviem mu, čo si o ňom myslím," zastrájal sa zelenooký čarodejník, spokojne kujúc pikle.

"To neurobíš!" zvolal Severus a vytreštil naňho oči, žiariace ako leštený ónyx.

"A prečo nie?" zaujímal sa Harry. "Jasné, že to spravím. Čo by mi v tom malo zabrániť?"

"Nedal som ti ešte povolenie na to, aby si sa uvoľnil zo zajtrajšieho vyučovania!" vyštekol po ňom napaprčene.

"Ale ty mi ho dáš," povedal Harry bojovne, istý si sám sebou.

"Nikdy! Zajtra budeš učiť ako obyčajne a basta! To je moje posledné slovo, Potter!" vykríkol varovne Severus stojac už pevne na nohách. Lenže to už i Harry vyskočil na rovné nohy a odhodlane mu čelil.

"Nie! Nebudem! Vari nechápeš, že to musím spraviť? !" vybafol naňho.

"Nemôžeš ísť za niekým, kto neexistuje, do trolla!" zrúkol Severus, držiac ho za predok tmavozeleného svetra.

"Ako neexistuje?" zarazil sa Harry a Severus spustil ruky, odvrátiac od neho svoju bledú, strhanú tvár, keď ho muž stojaci oproti za ňu odrazu uchopil a ich ústa sa stretli.

Severus stál chvíľu ako primrazený. Ako soľný stĺp. Muž, ktorý ho bozkával, odhodlane a nežne kĺzal perami po jeho ústach, zasypávajúc drobnými, nežnými dotykmi i kútiky jeho pevne zomknutých pier, kým sa nepoddal. Severus potichu zastonal a pootvoril pery. Harry to ihneď náležite využil a vnoril sa do nich jazykom, maznajúc sa s ním, pohrávajúc a pozývajúc ho do svojich úst, aby ich mohol rovnako preskúmať, ako to robil tak dokonale on, práve teraz. A potom, kdesi v tej mäteži úchvatných pocitov, ktoré ním zmietali si uvedomil, že Harry sa usmieva. Bozkáva ho a usmieva sa pri tom. Okrem toho, že netušil, že sa to vôbec dá, bola to ďalšia vec, ktorá ho prekvapila. Keď sa od neho zadychčaný Severus odtiahol, vtedy mu došlo...

"Ty si to vedel..." hlesol, stále lapajúc po dychu. Harry s úsmevom na perách, červený v tvári a vzrušením rozžiarenými očami schovanými za okrúhlymi rámami svojich okuliarov prikývol.

"Ale ako?" nechápal a Harry sa spokojne rozosmial. "Ty si si naozaj myslel, že som hlupák, čo si nevidí na koniec nosa, Severus?" opýtal sa veselo a pobozkal ho na konček toho nádherného orlieho nosa. "V každom liste si mi nechával nejakú stopu s odkazom na teba. Najprv som si myslel, že som sa zbláznil, ale nie. Už ten prvý list - a tým si ma fakt dostal - písal si, že si fanúšik Ballycastelských netopierov. Nepoznám nikoho iného, kto im fandí. A čo to meno? Brian Evans? Musel by som byť totálny tupec, keby som si to nedal dohromady. Lietanie je moja vášeň... ďalší odkaz." Usmieval sa pobavene nad tým, ako ho prekukol hneď na začiatku a mohol menovať tisíce ďalších takých odkazov na jeho osobu.

"Ale..." hlesol zmätene čiernovlasý muž a dovolil, aby ho Harry objal okolo pásu.

"Videl si môj inzerát, keď som ho zostavoval. Musel si si všimnúť i moje falošné meno. Adresu si poznal rovnako dokonale, ale keby nie to, v jednom liste si sa pozabudol, vážený pán riaditeľ. Oslovil si ma vlastným menom," povedal triumfálne. "Problém bol len v tom, ako ťa primäť k tomu, aby si sa prezradil. Bol som z teba priznávam, zúfalý. Potreboval som ťa nejako donútiť k ďalšiemu kroku. Preto som zvolil stretnutie. Lenže, keď si dnes meškal na schôdzku, myslel som si, že si si to rozmyslel. A keď už si tu bol a tváril sa ako svätý za dedinou, myslel som, že vybuchnem od zlosti!" zakvílil.

"Takže to bola lesť," hlesol Severus uveličene a Harry súhlasne prikývol.

"Tak ako? Dáš nám šancu, alebo...? ozval sa netrpezlivo Harry.

Severus sa vymanil z jeho objatia a otočil sa mu chrbtom. Harry videl, ako sklonil hlavu do dlaní a plecia sa mu čudne otriasajú.

"Severus?" spýtal sa a opatrne sa ho dotkol. Aký bol prekvapený, keď zistil, že sa smeje? No, to sa nedalo slovami opísať. Viac ako to ho však prekvapil nezvyčajný jas v jeho tmavých, roznežnených očiach a rozkošné jamky v lícach. A potom ho ten tvrdohlavý, čierny netopier schmatol do náručia a pobozkal ho tak, že sa mu z toho podlomili nohy.

"Mám to považovať za tvoje áno?" zaševelil Harry roztraseným hlasom plným vzrušenia a nevedel sa vynadívať na tvár prežiarenú šťastím, ktorá sa k nemu skláňala.

"Čakal si snáď niečo iné, pán zástupca?" opýtal sa Severus hlasom zastretým vzrušením. "Myslím, že ti dlhujem ospravedlnenie," zaševelil, keď si jeho ústa robili cestičku hranou jeho brady, smerujúc k jeho uchu. "Vynahradí to spoločný let?" opýtal sa koketne, uchopiac medzi mäkké pery jeho ušný lalôčik a jemne ho sajúc.

"Myslím, že dokonale..." zašepkal Harry stonajúc rozkošou a ovinul ruky okolo jeho krku. "Ale nemám... nemám tu metlu... Severus," zavzdychal, keď ucítil vlhký jazyk kopírovať krivku jeho ucha.

"Ani ja..." zašepkal Severus šťastne sa usmievajúc a vzniesol sa s ním k hviezdnemu nebu, nežne ho držiac vo svojom náručí.

Harry očarene otvoril oči a spomenul si na vetu vo svojom inzeráte. Vzápätí ju začul šepkať Severusa do svojho ucha, ktoré stále okupovali jeho horúce pery. "Nech nás naša láska nesie ku hviezdam."
SMS rande

Být sám není nutno. Najdi své štěstí u nás. Registrace zdarma.
www.sms-kontakty.cz
Jste otráve

Čas snov - 4/4

26. února 2013 v 23:11 K přečtení
Harry ležal v tráve a zastretým zrakom sa díval na blankytné nebo. Nevedel, kedy naposledy bol taký nádherný deň. Jeho telo sa kúpalo v hrejivých slnečných lúčoch, okolo zaznieval veselý trilkot vtákov vítajúcich jar.

Zastonal, keď Severusov jazyk obkrúžil jeho ochabujúci penis, aby z neho zlízal poslednú kvapôčku vášne a natiahol k nemu ruky, aby si ho pritiahol do náručia a mohol ho pobozkať. Severus do toho bozku zastonal. Uhniezdil sa na jeho nahej hrudi a rukami vošiel do hustých vlasov. Bozk mal príchuť obedňajšej kávy a samotného Harryho.

Severus bozk po chvíli ukončil, aby im doprial trocha kyslíka a presunul sa do trávy po jeho boku.

"Bolo to... úžasné, láska," vydýchol mladík s omámeným výrazom na tvári.

Severus musel iba súhlasiť. Ale momentálne ho trápilo iné. "Myslíš, že sa tvoji priatelia budú kvôli tomu, čo sme spravili hnevať?"

Harry sa pretočil na bok a podoprel si hlavu rukou. Tú druhú položil na jeho nahý bok a nežne ho láskal všade, kam dosiahol.

"Netrúfam si hádať. Sám si však povedal, že to zrejme i tak neplatí," riekol zadumane a pozrel na svoju ruku, kde mu na prsteníku od včerajšej noci sedel obyčajný, zlatý krúžok.

"Takže to napravíme?" opýtal sa s nádejou v hlase starší muž, keď ho chytil za ruku, aby mu do dlane vtisol nežný bozk.

"Určite. Chcem, aby to bolo právoplatné. Nie len v Las Vegas. Ten pastor podobajúci sa na Elvisa vyzeral dosť komicky," podotkol Harry.

"Hm, netušil som, že muklovia dokážu byť až taký šibnutý."

Harry sa odrazu uškrnul a jeho ruka pristála s tľapnutím na Severusovom impozantnom pozadí. Muž prekvapene zhíkol, ale prv ako sa stihol na Harryho vrhnúť, mladík sa prekotúľal, vyšvihol na nohy a rozbehol sa po lúke.

"Aj tak mi neujdeš, Potter!" zaprisahal sa Severus a aby svojmu slovu dostál, pustil sa za ním. Dostihol ho len preto, že sa Harry potkol a so smiechom sa zviezol do trávy na všetky štyri, čo muž okamžite využil. Opäť sa pomilovali. Divoko a vášnivo. Severus doňho vnikol jedným ťahom a plienil ten nádherný zadoček dovtedy, kým obaja nestonali od rozkoše.

Keď sa naňho po chvíli celkom vyčerpaný zvalil a Harry plesol do mäkkej trávy, Severus mu zachripel do ucha: "Budúcu sobotu?"

Harry zadychčane prikývol. "Fajn. Pripomeň mi, aby som im to nezabudol oznámiť. Aj tak budeme potrebovať svedkov."

"Fajn," odvetil Severus a prevalil ho pod seba. Sklonil hlavu k jeho hrudi, aby mohol v ústach zajať rozkošnú tmavoružovú bradavku.

Harry zastonal a prstami mu vošiel do vlasov uvažujúc nad tým, že by mal chytiť druhý dych asi aj on. Netušil, či to bolo tým dňom, týždennou sexuálnou abstinenciou, alebo proste jarou... ale tá vášeň, ktorá ich zachvátila bola neopísateľná a oni sa jeden druhého nevedeli nasýtiť.

Dúfal, že to tak ostane naveky...

Čas snov - 3/4

26. února 2013 v 23:10
Zimná láska



Harry vzhliadol od svojho pracovného stola a usmial sa na muža, ktorý práve vykĺzol zo zelených plameňov kozuba v jeho komnatách. Pozrel na hodinky a zvraštil obočie.

"Si tu nejako skoro. Neboli sme dohodnutý o pol hodinu neskôr?" opýtal sa a zaklonil hlavu, aby mu dovolil pobozkať ho.

Severus iba pokrčil plecami. "Mám prísť neskôr?" ozval sa, ale Harry rozhodne pokrútil hlavou.

"Nie, počkaj na mňa. Za chvíľu s tým budem hotový."

Len čo rýchlo dokončil opravu poslednej úlohy z Obrany proti čiernej mágii, uložil list pergamenu na kôpku k ostatným a zdvihol sa zo stoličky, vystierajúc si boľavý chrbát. "Celkom som z toho ztuhol."

Severus vstal z miesta, kde sedel, len čo odložil šálku svojho čaju a podišiel k nemu. Objal ho a trel mu chrbát krúživými pohybmi. "Môžeme ostať aj doma. Viem, čo by ti zaručene pomohlo," navrhol, ale Harry sa zasmial.

"Nie, nemysli si, že z toho vyviazneš. Ak tam musím ja, musíš aj ty. Okrem toho, sľúbil si to a sľuby sa majú plniť."

Severus zastonal, ale nehodlal protestovať. Bolo mu jedno, kde bude, ak tam bude Harry s ním.

¤¤¤

"On fakt nekecal!" začuli obaja ako prvé, keď vystúpili z krbu v Brlohu.

"George!" okríkla ho Molly Weasleyová, ktorá sa k nim okamžite prihnala s otvorenou náručou, v ktorej Harry o sekundu na to skončil. "Harry, zlatko! Sme takí radi, že ťa konečne vidíme!" vzdychla, žmurkajúc a premáhajúc slzy dojatia. Vybozkávala ho na obe líca s takým hlasným cmuknutím, až mu zaľahlo v ušiach.

"Dobrý večer, pani Weasleyová, dúfam, že nejdeme neskoro," pozdravil a vymanil sa z jej objatia.

"Ale kdeže," uistila ho a obrátila sa k mužovi po jeho boku. "Profesor Snape, vitajte," riekla s obradnou úctou a potriasla mu rukou rovnako ako i jej muž, ktorý sa najprv zvítal s Harry a potom i so Severusom, ktorý sa toto celé rozhodol pretrpieť iba kvôli nemu.

"Dobrý večer," pozdravil zdvorilo, snažiac sa zachovať si neutrálny výraz, i keď to bolo ťažké, keď na vás zízalo niekoľko párov zvedavých očí. Vrátane Rona s Hermionou.

Spoločná predvianočná večera dopadola viac ako dobre. Azda i preto, že sa nezdržali pridlho a nebola tam najmladšia Weasleyová. Severusovi táto skutočnosť nemohla uniknúť. Vedel veľmi dobre, že tá malá žabka bola do jeho milenca dlhé roky po uši zaľúbená. Len čo odtiaľ unikli späť na Rokfort a ocitli sa v jeho komnatách, začal opatrne s výsluchom.

Harry stále zvieral v rukách vaječný koňak a pohmkávajúc si akúsi vianočnú koledu mieril neomylne do jeho spálne. Kým sa na začiatku ich vzťahu vždy najprv spýtal, či tu smie ostať, teraz to obom prišlo ako samozrejmosť. Čudné by bolo, keby každý z nich trávil noc v posteli sám.

Severus šiel za ním, sledujúc zvodne sa pohupujúce boky, i keď neladili s rytmom pohmkávania.

"Kedy si im to povedal?" ozval sa, zatvárajúc dvere na izbe.

Harry sa napil a zlízol z okraja šálky poslednú sladkú kvapku nápoja. Potom pohár odložil a začal sa zobliekať. "No... myslím, že už dávnejšie," odvetil neurčito.

"Ako dávnejšie?" dožadoval sa Severus väčšej presnosti.

Harry si pretiahol tmavomodrý sveter cez hlavu a odhodil ho na stoličku. "Asi ešte v jeseni." Nevedel, ako by Severus zareagoval na správu, že jeho priatelia vedeli i o tej noci. Potreboval sa s nimi poradiť. A keďže z Rona nedostal žiadny normálny nápad a jeho - Pre merlina, spamätaj sa, je to starý cap! - nehodlal brať vážne, musel zájsť za Hermionou. To ona mu poradila, aby sa skúsil zamestnať na Rokforte, pretože vedela, že tam majú voľné miesto a zháňajú nového profesora. A on veľmi dobre vedel, že iba tak mu mohol byť nablízku a o niečo sa pokúsiť.

Severus mlčky prikývol, keď si stiahol z pliec sako a prevesil ho na vešiak v skrini. Začal si rozopínať gombíky na košeli.

"Prečo tam nebola ich dcéra?"

Harry zrumenel. "Má sa vrátiť až zajtra."

Severusove prsti zamrzli na predposledom gombíku. "Aha... A prečo?"

"Nechcel som sa s ňou stretnúť a v tomto prípade bola Molly za," odvetil úprimne, ale Severus zbledol. Nikdy by ho nebolo napadlo, že by... Mal dojem, že mu srdce vynechalo úder, či dva.

"Ty... ty k nej stále niečo... cítiš?"

Harry nechal skĺznuť nohavice na zem a pozrel naňho. V jeho tvári sa zračil šok. "Ako si na to prišiel?"

Severus stál na mieste ako uhranutý, iba naňho zízal.

Harry k nemu podišiel, stiahol si tričko a ukázal na tenučkú jazvu dole na krku, dlhú pár centimetrov. "Vidíš to?"

Severus prikývol. Tú jazvu už videl. Zvykol ju lízať a bozkávať pri milovaní, ale nikdy sa nepýtal na to, odkiaľ ju má. Myslel si, že mal nejaký úraz v práci.

"To je pamiatka na ňu. Keď som sa jej pred rokmi priznal a zrušil naše zasnúbenie, takto sa na mne vybúrila. A aj keď už ku mne neprechováva nenávisť, cítim, že to stále nie je v poriadku. Nechcem ju zbytočne trápiť."

Nemohol potlačiť ten prudký výdych. Ani to, aby k nemu nepristúpil a neobjal ho. Mocne, zúfalo, vrúcne.

Harry sa po chvíli odtiahol, pohladil ho po tvári a usmial sa. "Severus? Vieš, že do tej noci, keď som si ťa vzal na tom plese... som bol panicom?"

Muž mu oplatil nežný úsmev. "Myslel som si to, ale nebol som si istý."

"Chcem len teba. Vždy som chcel," priznal sa, hľadiac do tých atramentových temnôt, ktoré ho tak hriali. "Milujem ťa."

Severus sa sklonil, aby tie sladké ústa pobozkal. Práve dostal ten najväčší vianočný dar. Ani netušil, či si ho zaslúžil. Všetko sa odrazu zdalo byť krajšie. Ponurá miestnosť nebola taká nepríjemná, svetlo z kozuba bolo jasnejšie a hrejivejšie. Harryho oči zelenšie ako kedykoľvek predtým. Stál pred ním s odovzdaným výrazom v sladkej tvári a dychtivo čakal na jeho odpoveď.

"Aj ja ťa milujem, Harry Potter," zašepkal prv ako si ho znova pritiahol do náruče a vášnivo pobozkal. V tej chvíli mal dojem, že zima sa stane jeho obľúbeným ročným obdobím.

Práve kvôli tomu mladíkovi a vyznaniu lásky, ktorého sa mu od neho dostalo...

Čas snov - 2/4

26. února 2013 v 23:09 K přečtení
Vôňa jesene



Severus zaúpel a na chvíľu zavrel oči. Mal dojem, že trpí nejakým preludom, ktorý by takto mohol poľahky zmiznúť. Lenže... keď oči opäť otvoril, nestalo sa tak. Pre istotu sa ešte nenápadne uštipol do stehna. Stále nič. Bol tam. Sedel za profesorským stolom a bavil sa s Flitwickom. Ako to bolo možné? Čo tu robil?! Vrhol pohľad k Minerve, ktorá sedela presne uprostred zaberajúc svojou štíhlou, kostnatou postavou stoličku s najvyšším operadlom. Riaditeľka sa tvárila ako obvykle. Bola vážna, i keď jej kútikmi úst občas myklo. Bola zjavne zaujatá rozhovorom s Pomonou, ktorá sa stala jej zástupkyňou po tom, čo Severus túto funkciu odmietol. Predsa len, mal rád svoje súkromie. Hoci sa čoraz väčšmi uzatváral do seba. To však ešte nemuselo znamenať, že nebude o ničom informovaný. Také čosi sa predsa malo preberať na poslednom zasadaní, či nie? Minerva ako riaditeľka ich mala oboznámiť s plánovanými zmenami.

Zamyslel sa a konečne sa pohol. Spätne sa vrátil k poslednej schôdzi, ktorú mali iba minulý týždeň. Bol však príliš roztržitý, aby sa dokázal sústrediť celú hodinu. Ale i tak mal dojem, že niečo predsa len... spomenula. Zaujal svoje miesto pri stole, keď na sebe pocítil čísi pohľad. Nemusel dvakrát hádať, čie oči ho to tak skúmavo prepaľovali. Sadol si a zvyšok večera mu zbehol akosi prirýchlo.

Keď sa napokon dostal späť do svojich komnát, kam v podstate utiekol, zistil, že si z toho večera nepamätá ani to, koľko študentov Múdry klobúk zaradil do jeho fakulty túto jeseň. Pretrel si rukou znavenú tvár a pobral sa k barovej skrinke, ktorú využíval iba v najnutnejších prípadoch. A toto bol nutný prípad. Potreboval spláchnuť tú pachuť v ústach, ktorá ho celý večer zaplavovala.

¤¤¤

Stál sa Severnej veži a divý, chladný vietor mu nielen nadúval habit, ale i strapatil vlasy. Čierny pohľad mal zaborený do hĺbky pod sebou. Sledoval dve postavy, tmoliace sa okolo sklenníkov. Očividne sa dobre bavili. Lenže po chvíľke sa muži rozlúčili a ten, na ktorého sa upieral jeho pohľad, zdvihol odrazu hlavu a on mal dojem, akoby na mieste skamenel. Videl ako sa mladý profesor vyšvihol na metlu, ktorú doteraz iba ledabolo držal v ruke a vyštartoval priamo... k veži, kde stál. Mal ujsť. Mal. Vedel to. Hovoril mu to zdravý rozum, ale on nemohol. Nevládal pohnúť jediným svalom. Ruky sa kŕčovito pridŕžali kovaného zábradlia, rozšírené oči civeli do tej najpríťažlivej tváre, akú kedy videl.

Harry sa prilbížil nadoraz a elegantne preskočil zábradlie, aby sa k nemu dostal. Od tej noci ho mal plnú hlavu. Netušil ako to bolo možné, ale stalo sa tak.

"Profesor," zatiahol, dívajúc sa mu odhodlane do očí. Od kedy tu bol, ten muž sa mu vyhýbal ako čert krížu. Nestretli sa dokonca ani na raňajkách, či obedoch. O večeriach nehovoriac. "Vyhýbate sa mi?" opýtal sa priamo, len čo oprel metlu o zábradlie.

Severus naprázdno prehltol. "Mal som... veľa práce, to je všetko, pán Potter," odvetil vyhýbavo.

Harry ani brvou nemihol. "Iste... No skôr by som povedal, že sa vám nepáči fakt, že som tu. Prečo?"

Severus sa zamračil. Potter bol vždy priamy, ale že by bol aj takýto drzý? Prečo to povedal? Mal to vari napísané na čele? No, popravde, bola to hlúposť. Bol nadšený, že ho mal tak blízko, ale zároveň ho to štvalo, pretože napriek tomu sa mu nikdy predtým necítil viac vzdialený. Noc, ktorú strávili pred pár týždňami naňho doľahla s celou silou a jeho túžba dosiahla únosnú hranicu. Takmer nespal. Budil sa a stonal do vankúša, kým sa zbavoval pálčivej túžby, ktorá mu omínala slabiny.

"Chcete mi naznačiť, že klamem?" opýtal sa pobúrene a takmer čakal, že sa ten všetečný chrabromilčan uškrnie, pobavený tým ako ho dostal do úzkych, ale nestalo sa.

Harry pokrútil hlavou a na moment odvrátil pohľad. "Nie, ja... mal som dojem, že sa mi vyhýbate kvôli tomu, že som vám vtedy... ublížil, aj keď ste mi tvrdil opak."

Severusa to tak vyviedlo z miery, že opäť raz vyvalil oči. Nikdy nikto oňho neprejavil ani z desatiny taký záujem, ako to spravil teraz Potter. Niet divu, že ho to zobralo.

Keď potom odpovedal, jeho vlastný hlas mu znel nejako cudzo, priškrtene. "Vravel som vám pravdu. Nijako ste mi... neublížil."

Harry po chvíli ticha, ktoré sa medzi nimi rozhostilo prikývol. Videl ako Severus skĺzol pohľadom po jeho postave a odrazu bol rád, že je taký urastený, i keď nižšieho vzrastu. Napadlo ho, že keby sa odhodlal toho nedostupného muža pobozkať, musel by si stať na špičky. Začervenal sa a práve toto pritiahlo mužovu opätovnú pozornosť. Zadíval sa do jeho tváre, akoby niečo očakával. A tak Harry na moment privrel oči, aby mu konečne povedal, čo mal na srdci a...

Od úžasu vydýchol. O jeho ústa sa obtreli Severusove pery. Úzke, vlhké a také vláčne... Zastonal, keď mu po spodnej pere skĺzla špička horúceho jazyka a v rovnakom okamihu pootvoril ústa, pripravený na čokoľvek, čo by mu ten muž doprial. Na chrbte pocítil jemný tlak mocných rúk, nabádajúc ho, aby sa priblížil. Spravil to. Zdvihol ruky voľne visiace pozdĺž tela a ovinul ich okolo jeho krku v tej istej chvíli, ako sa stretli ich jazyky.

Nemal poňatia ako dlho to trvalo, pretože vnímal všetko možné, okrem času. Opantala ho Severusova chuť, vôňa. Cítil ako sa muž zakrátko uvoľnil a poddal sa tomu objatiu. Harry mu vošiel prstami do vlasov, jemných ako čierny hodváb. Nikdy predtým toto nezažil. Všehochuť. Pôžitok, ktorý nemohlo prekonať nič iné...

Lenže potom od neho Severus ustúpil. V tvári mal vydesený výraz. Akoby mu až teraz došlo, čo práve vykonal.

Harry sa zľakol, že mu znova utečie a to rozhodne nechcel pripustiť. Priblížil sa a jemne mu položil ruky na plecia. "Prosím, povedz, že si to chcel spraviť. Však to nebola... chyba?"

Severus sa zdal byť ešte zmätenejší. Nikdy nezvykol iniciovať svoje milostné schôdzky, ale pri ňom sa všetko vymykalo normálu. Mal dojem, že už len z pohľadu do jeho očí načisto strácal zdravý rozum a pochabel.

Nadýchol sa a začal: "Ak... ak pripustím, že som to... chcel a rozhodne to nebola chyba ako vravíš, aké z toho vyvodíš... následky?" opýtal sa opatrne.

Teraz tá zmätenosť zastrela Harryho tvár. Iba na chvíľu. Kým sa neusmial tým očarujúcim spôsobom a nepristúpil ešte bližšie.

"Aké z toho vyvodím následky?" zopakoval nadmieru spokojný s jeho odpoveďou, i keď trochu zarazený jeho obavami. Uznal, že pre ich neslávnu minulosť, opodstatnenými. Čo čakal ten neústupný chlap? Že ho vari na mieste prekľaje kvôli tomu absolútne fantastickému bozku? Jeho úsmev sa iba rozšíril, keď pohliadol do mužovej tváre. "Budeš sa čudovať, ale fatálne!" zašepkal a stal si na špičky, aby dosiahol na jeho ústa a zamkol ich v ďalšom náruživom bozku.

¤¤¤

Severus bol absolútne nadšený. Zdalo sa, že aspoň niekto oňho stojí. Najlepšie na tom bolo, že sa Potterovi vôbec nehnusila ani samotná predstava spoločnej noci strávenej s ním! Bolo to... dokonalé. Nevedel na to nájsť vhodnejšie slovo. To mladé telo patrilo len jemu. Bolo príjemné zobúdzať sa v jeho náručí a ešte krajšie vstávať a vedieť, že prvé čo uzrie, len čo otvorí oči, bude Harryho tvár. A hoci ich vzťah ostával i naďalej tajomstvom, bol s tým viac ako len spokojný.

Úkosom pozrel na muža, ktorý kráčal po jeho boku a rozprával o tom, ako ostal jeden študent počas vyučovacej hodiny visieť dolu hlavou z metly. Bol taký horlivý a zapálený v prejave, ako i vo všetkom ostatnom. Harry nikdy nerobil nič polovičato. Severus sa pousmial a dovolil mu, aby ho chytil za voľnú ruku. Harry si ju pritiahol k ústam a pobozkal ho na chrbát ruky. Potom sa okolo seba skúmavo rozhliadol, aby zistil, že sa ocitli uprostred čistinky, kde podľa profesora Elixírov mali rásť nejaké korienky, potrebné na prípravu akejsi maste.

Severus sa z jeho jemného zovretia vymanil a podujal sa na to, kvôli čomu sem prišiel v jeho spoločnosti. Harry ho chvíľu iba mlčky pozoroval a kochal sa pohľadom na muža, prechádzajúceho sa po smaragdovej lúke a podchvíľou sa skláňajúceho a šmátrajúceho v tráve. V jeho ebenových vlasoch sa kúpali neskoré slnečné lúče prehriateho jesenného dňa. Zhlboka sa nadýchol, aby si čo najjasnejšie zapamätal vôňu posledných kvitnúcich kvetov, opadaného lístia sfarbeného jasnými farbami, vlahú vôňu zeme i lesa. Mal dojem, že presne takto očarujúco vonia i Severus.

Akoby bol nasiaknutý skrz-naskrz rýdzou voňou jesene...

Čas snov - 1/4

26. února 2013 v 23:09 K přečtení
Tajomstvo letnej noci



Severus slastne zastonal. Jeho prsty sa kŕčovito zaťali do chladnej tehlovej steny, ktorej sa v miernom predklone pridržiaval v snahe udržať rovnováhu, zatiaľ čo sa do jeho vypúleného zadku vnáral čoraz odhodlanejšie tuhý úd. Tak veľmi si prial, aby táto chvíľa nikdy neskončila. Bolo také neopísateľné cítiť ho v sebe! Merlin, kiež by to nikdy neskončilo!

Bočná chodba, do ktorej sa tak náhlivo utiahli bola ponorená v šere, osvetlená iba horiacou pochodňou, ktorá bola obďaleč zapichnutá v kovovom držiaku. Až sem k nim doliehali tlmené zvuky hudby z tanečnej sály. Sotva ich však teraz vnímal, pretože sa plne sústredil iba na ten pocit mocného, pulzujúceho údu, z ktorého sa do jeho útrob vylievalo semeno. Vnímal, ako to pružné telo stojace za ním ochablo a silné ruky sa presunuli z jeho obnažených bokov vyššie. Prsty zavadili o lem pokrkvanej snehobielej košele a prešli po zapínaní vyšívanej brokátovej vesty. Na ohnutom chrbte cítil váhu jeho tela a horúci dych ho šteklil na krku. Ešte teraz mu hučal v ušiach ako nádherná ozvena jeho hrdelný výkrik, keď ho zachvátilo vyvrcholenie. Keď sa zdalo, že muž konečne polapil dych, trochu sa od neho odtiahol a ochabnutý penis opustil jeho rozhorúčené telo. Odrazu mu prišlo ľúto, že bolo po všetkom. Mal dojem, akoby ho okradli...

Opatrne sa odlepil od steny a ešte celý rozochvený sa sklonil, aby si vytiahol nohavice. No prv, než sa stihol zapnúť, pocítil závan čistiaceho kúzla. Celkom to opomenul. Až keď bol opäť upravený, otočil sa k svojmu partnerovi tvárou.

Zelené oči naňho hľadeli tak... neurčito. Vždy v ňom dokázal čítať ako v otvorenej knihe, ale teraz?

"Mrzí ma to," hlesol mladík stojaci oproti nemu. Líca sa mu sýto červenali, pery mierne pootvorené a vlhké.

Severus si nasadil na tvár ľadovú masku, ktorú nosil s takou obľubou. Iba na moment sa nechal strhnúť zakázanou vášňou a už za to platil! Toľká nespravodlivosť! Tie slová... ho bodli rovno do srdca ako jedovatá dýka. Bolo to omnoho bolestnejšie ako chvíľa, keď mu krčnú tepnu preťali hadie tesáky.

"Ak vás mrzí, že ste ma pretiahol, je to hlavne váš problém, Potter!" zasyčal dotknuto a chystal sa odísť, keď ho zadržala mladíkova ruka.

"Nemyslel som to tak!" zvolal nešťastne a on konečne dokázal určiť, že v jeho pohľade sa neskrýva znechutenie, či sklamanie, ľútosť z toho, že podľahol, ale... obavy. "Chcel som len... neublížil som vám? Predsa len... bol som trochu..." opýtal sa a Severus zmätene pokrútil hlavou. Díval sa naňho ako si hryzie spodnú peru a uprene ho pozoruje. Vyzeral tak neisto.

Divoký, pomyslel si Severus v duchu, ale práve to sa mu na ňom páčilo. Tak veľmi a dlho po ňom túžil, a keď ho konečne dostal tam, kde chcel iba po dvoch pohároch červeného vína a jednom neslušnom návrhu so sľubom, že to ostane iba medzi nimi, Potter mu viac ako ochotne asistoval.

Severus veľmi dobre vedel, že so svojím výzorom a tvrdošijnou povahou má na akýkoľvek druh vzťahu minimálne šance. Občas bolo obtiažne nájsť dokonca niekoho povoľného na rýchlu fajku. Väčšinou za sex platil. To bola jediná možnosť, ak si chcel užiť. Nikdy však nikomu nedovolil, aby doňho zasunul. Potter... bol svetlá výnimka. Tak veľmi ho chcel...

Bolo šokujúce zistiť, že ten ostrý šíp, ktorý sa mu bolestne zabodol do srdca pri tých jeho troch slovách - mrzí ma to - ho dokázal dokonale rozhodiť. Zničiť i posledné zvyšky sebavedomia, ktoré si uchoval. Lenže Potter to tak nemyslel... Nemrzelo ho, že s ním mal sex, jeho mrzelo vlastné správanie. Vlastná nadržanosť a razantnosť, s akou si ho vzal. Iste, bolo to trochu hrubé, ale nespravil tak bez toho, aby Severusa na svoj vnik nepripravil. I keď to netrvalo dlho. Necítil žiadnu, ani tú najmenšiu bolesť. Skôr... pôžitok. Číry a omamujúci. Vždy dúfal, že by to s ním mohlo byť práve takéto. A aj bolo.

Severus sa prebral zo snívania a pokrútil hlavou: "Neublížil ste mi. Napokon... ja som to chcel. A ako som povedal, ostane to... naším tajomstvom. Zbohom, pán Potter."

S týmito slovami sa otočil na päte leštených čiernych topánok a nechal tam mladého muža stáť ako soľný stĺp bez toho, aby sa k tomu všetkému stihol nejako vyjadriť.

Severus kráčal preč. Za chrbtom mu stále zaznievali veselé tóny hudby, ale on na zábavu ani nepomyslel. Cítil sa vnútorne rozorvaný. Len čo vyšiel von, na tvári mu pristala dažďová kvapka. Otriasol sa, ale nemal pocit, že to pomohlo. Prial si naňho zabudnúť! Ale ako mohol? Tie zelené oči mal pred sebou zakaždým, keď privrel viečka čo i len na jedinú sekundu. I na tento ples išiel len preto, lebo vedel, že ho tu stretne. Nikdy nikto ho tak nepobláznil. Nikdy nikto preňho nespravil toľko, čo on. A to sa kedysi tak nenávideli...

Kráčal tmavou ulicou dláždeňou mačacími hlavami a zdalo sa, že sa úspešne vyhýba dažďovým kvapkám. V hlave mu vírilo mnoho myšlienok, no mali len jeden stred... Pottera.

Vedel to. Nikdy nebol naivným rojkom, aby si dovolil podaromnici fantazírovať. Nemohli byť spolu. Boli ako deň a noc. Voda a olej. Čierna a biela. A to nikdy nešlo miešať dohromady. Takto... získal aspoň niečo. Spomienku, na ktorú sa bude môcť v najťažších chvíľach upínať.

A Potter... ostane jeho tajomstvom jednej sladkej, letnej noci...

Tajomný Eros 2/2

26. února 2013 v 23:06 K přečtení
pozornel, keď sa dvere otvorili a dnu vošiel ten, po ktorom túžil. Hra môže začať...

Usmial sa a vykročil k ohromenému mužovi.

oooOOOooo

Severus si nemohol pomôcť, aby nedal najavo prekvapenie. Aspoň to málo, pretože číry šok by už bolo priveľa.

Ormáčila ho nielen antická výzdoba sporo osvetlenej miestnosti, ale i muž odetý v tóge. A to si pri tej smiešnej pozvánke myslel, že sa jedná o nechutný žart. Len sám Salazar tušil, čo ho napokon prinútilo, aby sa predsa len prišiel presvedčiť.

"Som rád, že ste sa predsa len ukázali, pane."

Ten hlas ho prebral z omámenia a donútil ho upriamiť na seba pozornosť. Severus si ho premeral skúmavým pohľadom od hlavy po päty a musel uznať, že mal toho na sebe žalostne málo. Krátka snehobiela tóga, ktorú držala na pleci zlatá spona siahala mladíkovi sotva pár kratučkých centimetrov pod zadok a v páse bola previazaná tenkým koženým opaskom vari na trikrát.

To, čo videl sa mu neskutočne páčilo. Ostro rezaná tvár bola sčasti síce schovaná pod škraboškou, ale neunikla mu farba jeho očí. Bola zelená a priezračná ako horská bystrina. Hoci o odtieň svetlejšia ako tá, ktorú obdivoval na inom. A tmavé vlasy mu netrčali do všetkých svetových strán v potešujúcom neporiadku, ale boli úhľadne rozdelené cestičkou, rovné a uhladené vlas pri vlase. Avšak rovnako tmavé.

Široké ramená, pôsobivá hruď a silné ruky hovorili o dobrej kondícii, čo rovnako potvrdzovali úzke boky, dobre tvarované stehná i lýtka a dokonalý zadok. Opálenosť pokožky zvýrazňoval trblietavý zlatý poprašok, ktorý sa na nej držal.

Ten muž bol stelesnením jeho najtajnejších snov, ale...

Nebol tým, po kom túžil.

"Čo to má znamenať?" opýtal sa s ostrosťou v hlase a prútikom pripraveným vo vrecku svojho vlneného plášťa. Pohľadom znova prebehol po miestnosti.

Muž naproti nemu sa pousmial.

Vzápätí však Severus vytasil prútik a mladého muža chytil pod krk. Špička jeho ebenovo čierneho prútika sa v momente vtlačila do jemnej pokožky krku a on nazúrený zahrmel: "Kto dočerta ste a čo odo mňa chcete?!"

V nasledujúcej chvíli biela škraboška odletela vzduchom preč.

Nepoznal ho. Zdal sa mu známy a predsa... Vedel, že by si tú tvár bol zapamätal. Muž bol príťažlivý.

"Som váš... dar."

Severus sa neprestával mračiť a on zopakoval: "Som vaším darom na dnešný večer. Objednal si ma muž, ktorého nepoznám. Kontaktoval ma sovou poštou. "

Špička prútika zjemnila tlak a mladík, ktorého stále zvieral pod krkom si odkašľal. "Volám sa Eros."

Severus to nechápal. Prečo by mu len tak dal tie listy a prečo by ho pre merlina obdaroval... niekým takým?! Skúšal ho? Čo to malo znamenať? Pochopil však jedno. Vedel, kto mu písal.

"Viete, kto som?" opýtal sa po chvíli, prútik sklonený k zemi.

Mladík sa mu takmer bezočivo uškrnul do tváre. "Hádal by som, že sám boh pomsty, Áres."

Severusovi myklo kútikom úst, keď to povedal a sledoval ako si mladík trie miesto, kde mal pritlačený hrot jeho prútika.

"Tesne vedľa. Volajte ma... Hádes."

Mladík sa usmial a uklonil sa pred ním. "Je mi cťou, pane. Čím vám môžem poslúžiť?"

Severus prebehol zrakom po miestnosti. Prevládali tu farby biela, zlatá a červená. Biely bol náter stien, masívne piliére a menšie podstavce, na ktorých sa skveli malé antické sochy malých bucľatých kupidov, zlaté boli dlhé závesy obtočené okolo nich ako dekorácia a červený tu bol hrubý koberec pred mohutným krbom, v ktorom horelo.

V zadnej časti miestnosti sa pýšila stena ozdobená peknou etruskou klenbou, vytvárajúca priechod do inej miestnosti.

Dobre stavaný mladík, ktorý nemohol mať viac ako tridsať, si všimol jeho pohľad. "Váš kúpeľ čaká, pán môj."

Severusovo obočie sa razom spojilo s ofinou. "Na to zabudnite!" vyštekol a ak už musel, zamieril k pohodlne vyzerajúcemu sofa, čalúnenému zeleným damaškom. Sadol si, rozhodnutý zistiť, čo to má znamenať.

Žeby pomsta?

Mladík bol v mihu pri ňom. Natisol sa rovno medzi jeho mierne rozkročené nohy a na Severusove protesty povedal iba toľko, že sa mu takto bude lepšie ležať. Zobliekol ho nielen z plášťa, ale i z tmavomodrého zamatového saka vyšívaného striebornou niťou, kým pred ním Severus neostal iba v bielej košeli so stojačikovým golierom.

"Vyzeráte úchvatne, pane," poznamenal a díval sa pritom mužovi priamo do očí. "Dúfal ste, že tu stretnete jeho?"

"Nevidím dôvod, odpovedať na vaše dotieravé otázky, Eros," zamrmlal a odvrátil pohľad.

Eros mu vyložil nohy na sofa, podoprel ich vankúšikom a druhým vankúšom mu podložil hlavu. Odišiel k bohato prestretému stolu a vzal so sebou misu plnú ovocia. Položil ju na zem k pohovke a vzal do rúk hrozno. Odtrhol prvú zrelú bobuľu a priložil mu ju k ústam.

Severus zaváhal, ale predsa len otvoril ústa a zahryzol do nej. To, že sa mladík zachvel, keď sa o jeho končeky prstov obtrel jeho jazyk odignoroval.

"Nahneval vás?" skúsil to znova a priložil mu k ústam novú bobuľku bieleho hrozna.

Severus sa zamračil, čo hovorilo za všetko.

"Chápem," odvetil ten tmavovlasý sporoodenec.

"Nič nechápete," protirečil mu. "Ako by ste aj mohli."

Nová bobuľka sa zastavila len pár centimetrov od jeho úst. "Tak mi to vysvetlite. Máme na to celú noc," zapriadol a pohľadom nehanebne skĺzol od jeho úst k rozkroku, ktorý mal na dosah.

Severus postrehol nielen tú narážku, ale i návrh, ktorý sa ukrýval medzi tými slovami. Mal chuť sa na plné hrdlo rozosmiať.

"Už viem, prečo ste tu. Zrejme som si to zaslúžil. Prišiel ste ma trápiť," povedal s definitívnou platnosťou, akoby vyriešil zložitý rébus tohto večera.

"Myslíte? Ak teda nazývate potláčanú túžbu trápením, tak potom musím súhlasiť. Ste nesmierne príťažlivý muž a verte mi, od chvíle, čo ste sem vstúpili mám slabiny v jednom ohni."

"Luhár!" osočil ho profesor, ale ani sa nepohol.

"Klamať nie je mojím zvykom. O mojich slovách sa môžete ľahko presvedčiť," šepol o niečo zmyselnejším hlasom a na nič nečakal. Vzal Severusovu pravicu do ruky a vložil si ju medzi nohy.

Tá ruka sa bleskovo stiahla späť len čo ucítila mohutnosť jeho erekcie. Vlastne Severus vyzeral, že je pripravený preskočiť sofa, na ktorom ležal, len aby bola medzi nimi patričná vzdialenosť.

"Vás to neteší?" opýtal sa takmer ublížene.

"Prestaňte!" okríkol ho.

"Prečo? Je na mojej túžbe niečo zlé?"

Severus mal chuť zakričať - Všetko! Ty nie si ten, koho chcem! Ale iba rozochvene privrel viečka a vypustil z pľúc zadržiavaný vzduch.

"Môžete si ma vziať ako len chcete a kde chcete," prihováral sa mu vábivým hlasom, chrapľavým od vzrušenia a pritom ho upokojujúco hladil po ruke prstami. "Pokojne ma prehnite i tu na sofa. Alebo ma oprite o jeden z tých stĺpov, vydržím veľa. No ak by sa vám to nepáčilo, môžeme to spraviť i na tej kope mäkkých vankúšov pred krbom, alebo..."

"Dosť, pre Salazara! Mlčte!"

Severus sa mykol, keď na perách ucítil dotyk jahody. Voňavej, sladkej, lahodnej. Zahryzol sa do nej.

"Skutočne ma nechcete pretiahnuť?"

Povzdychol si a pomyslel, že toto nie je Eros, ale stelesnenie nejakého urečneného sexuálneho démona!

A vtedy si mladík povzdychol. "Vy nemôžete?"

Severus sa zatváril na sekundu zmätene a potom sa zháčil. "Môžem! Ale nechcem a to je sakra rozdiel!"

"Potom teda vážne nerozumiem. Nepáčim sa vám?"

Severus, ktorého táto čudná hra prestala baviť sa posadil. Prečesal si prstami vlasy a zadíval sa naňho. "Ste mužom na predaj? Ste prostitút?"

Mladík zažmurkal. "Zmenilo by to niečo na situácii?"

Severus sa trpko pousmial. "Nie." Vstal a načiahol sa po svojom saku. "Nemal som sem chodiť."

"Tak čo je v tom? Prezraďte mi to, pane."

Severus sa k nemu otočil a zadíval sa mu do očí. "Škoda, že vaše oči nie sú o niečo tmavšie a vlasy..." dotkol sa ich prstami a skúsil ich na omak, "trochu strapaté." Ukazovákom skĺzol na čelo, kde sa dotkol miesta, ktorým iné čelo oplývalo istou jazvou. Nakreslil ju tam prstom.

"Naozaj vás tu nič nezadrží?"

Pokrútil hlavou a otočil sa na odchod.

Bol takmer pri dverách, keď za sebou začul: "Milujete ho?"

Neotočil sa. S rukou na kľučke zašomral sotva počuteľne: "A nikdy ho nebudem mať."

Dvere však nešli otvoriť. Zalomcoval nimi a zhrozil sa, keď sa intonácia toho hlasu zmenila. Spoznával ho jasne a zreteľne. Ale nezaškrípal zubami a ani ho neosočil. Nevynadal mu a nezahlušil za to divadlo, ktoré mu predviedol.

Ten podmanivý hlas sa k nemu prihovoril.

"Tak sa otočte, pane. Pretože muž, po ktorom túžite toto celé pripravil iba pre vás. Vráťte sa k nemu a dokážte mu, že ste všetky tie listy myslel vážne. Že ste myslel vážne každé jedno slovo. Vráťte sa a dovoľte mu, aby vás smel milovať, pretože on po ničom inom netúži."

Otočil sa. Hoci mal Harry dojem, že to trvalo viac ako celú večnosť, kým sa ich oči konečne stretli.

Severus mal dojem, že blúzni. Ale neblúznil. Stál tam naozaj Harry. Jeho Harry...

Bol to on. Tie črty tváre, jazva na čele i postrapatené vlasy...

"Ako si... Prečo?" jachtal, neschopný uveriť, že mu čosi také vykonal.

"Pretože som to chcel počuť z tvojich úst. Netušíš aké peklo si mi pripravil. Zúfalo som túžil odhaliť pisateľa a ty si mi dal tak málo indícií!" vyčítal mu s nesmelým úsmevom. "A potom som sa bál. Bál som sa, že to predsa len nie si ty. Musel som to zistiť. Musel som ťa..."

"Vyskúšať?" navrhol Severus, v jeho hlase nebolo ani stopy po hneve.

"Nie. Musel som ťa prinútiť povedať pravdu. Ako inak by som nestratil hlavu, keď som sa všemožne snažil celú zimu, ale ty si bol ako hrob! Zneistil si ma."

"Prvý raz v živote som si nebol istý a prvý raz v živote som sa zachoval ako zbabelec. Odpusť. Ničoho som sa nebál viac ako tvojho odmietnutia..." zamrmlal, dívajúc sa naňho previnilo.

Harry sa úľavne rozosmial. Pristúpil k nemu a objal ho. Mocne. "Boh podsvetia sa predsa nebojí ničoho."

"Hm, teraz sa naozaj bál."

"Severus?" Harry sa od neho odtiahol. "Môžem ťa poboz..."

Skôr ako dokončil načatú vetu sa Severus k nemu sklonil a vzal si jeho ústa v dychberúcom bozku. S Harrym sa rozhojdal celý svet. Usmieval sa a usmieval sa i Severus. Bozkávali sa a usmievali. A bolo to o to vzrušujúcejšie. A krajšie.

Keď sa od seba konečne odtiahli, Harryho výraz tváre bol blažený a oči zasnené. "Na toto si ľahko zvyknem. Myslím, že tvoje bozky sa stanú návykovými."

Tmavovlasý muž sa spokojne uškrnul. "To rád počujem. Takže... ma naozaj chceš?"

"Áno. Tak veľmi, až to bolí," vyslovil dychtivo a primkol sa k nemu, aby mu podal svedectvo i jeho napnutý rozkrok.

Severus sa uškrnul. "Nemyslel som to takto."

A Harry zakontroval. "Zato ja som to myslel aj takto." A potom zelenooký čarodejník odstúpil a rozhliadol sa okolo. "Nie je toho škoda? Voda je stále teplá. Umiestnil som na ňu zahrievacie kúzlo."

Ako mohol tomuto odolať? "Nenamietam. Ale pod jednou podmienkou."

Harry sa zachvel pri predstave ako ho vyzlečie a bude to bledé telo môcť umývať. "Pod akou?"

"Dáme si spoločný kúpeľ."

"Ale i ja mám jednu podmienku," vrátil mu Harry a oči mu nezbedne iskrili.

"Akú?"

"Súhlasím, ak neskôr vyskúšame to sofa alebo vankúše pred krbom."

"Pre mňa, za mňa, pokojne aj ten piliér," odvetil Severus a načiahol k nemu ruky. "Môžem?" opýtal sa, rozviazal mu opasok a jediným pohybom odopol sponu držiacu Harryho odev. Snehobiela tóga sa mu zviezol k nohám a jeho oku odhalila dokonalú mužskú muskulatúru vypracovaného tela.

Zavzdychal a spozornel, keď sa penis vykúkajúci z tmavých chĺpkov Harryho ohanbia zväčšil o dobré dva centimetre len pod jeho oceňujúcim pohľadom.

Pozrel mu do očí a pritiahol si ho do náručia. "Prijímam všetky podmienky. Kde je tá vaňa?"

Harry sa usmial a jeho vzrušený úsmev pohltili mužove ústa.

Oveľa neskôr ležiac v jeho náručí si pomyslel - Ako povedala Hermiona. A ruke je v rukáve!

Koniec

Tajomný Eros 1/2

26. února 2013 v 23:06 K přečtení
Zbystril pozornosť, len čo ho alarm vstupného vchodu na prízemí upozornil na jeho prítomnosť. Ešte naposledy pohľadom prebehol nielen pripravené prostredie, ale i seba a svoj výzor.

Dokonalé, pomyslel si a pripravil sa na príchod svojho hosťa.

Bolo jedno, že meškal, hlavne, že sa vôbec ukázal. I keď si na druhej strane nebol stopercentne istý, od koho sú všetky tie listy, v ktorých mu jeden po druhom prichádzali v znení Shakespearových veršov, spomínal si na každý jeden z nich.

Všetko to prepuklo v decembri, keď čarodejnícky svet obletela správa o jeho sexuálnej orientácii. Vďaka tej zákernej potvore Rite, ako inak. Vždy sa vedela objaviť práve tam, kde ste ju najmenej čakali.

Harry vždy dostával početné zásielky listov, darčekov a tých najrôznejších taľafatiek, ktoré sa však po tej správe nestenčili výlučne na mužskú populáciu, ale naopak. Pribudlo ich. Od vyznaní a prísah, že ho dokážu vyliečiť z túžby po mužoch k listom od mužov, ktorí sa mu neúnavne a nehanebne ponúkali.

A potom sa to stalo. Prišiel celkom obyčajný list v ošúchanej obálke. Stálo na ňom zeleným atramentom jediné.

Harry Potter.

Prvý mu doručila popolavo sivá sova s našuchoreným perím, práve siedmeho v novom roku. Treskúci januárový deň sa razom stal o čosi príjemnejším i záhadnejším. Pravda, bolo to originálnejšie ako poslať mu svoje spodné prádlo, ktoré ho nielen okamžite odradilo, ale i znechutilo - v mnohých prípadoch.

"Tí, ktorých obdarila priazeň hviezd,

nech majú slávu, hrdé tituly.

Žičím im to, nepoznám väčšiu česť,

mňa v ústraní si šťastie pritúli.

I víťaz na bojiskách ošľahaný

tisíc ráz - po potknutí jedinom

z knihy cti odrazu je v knihe hany

a zabudne sa, že bol hrdinom."

Presne tridsať dní sa neudialo celkom nič a on si myslel, že je po všetkom a jeho anonymný ctiteľ to na rozdiel od tých šialencov vzdal. Ale mýlil sa. Siedmeho februára obdržal nový list.

"Som, pane mojej lásky nevoľníkom,

ktorého k sebe púta tvoja cnosť.

Posielam ti svoj zdržanlivý výkon -

nájdi v ňom aspoň moju oddanosť.

Až hviezda, ktorá moje kroky riadi,

si povie "raz mu priazeň venujem"

a otrhanca lásky vyparádi -

možno si zaslúžim tvoj záujem.

Potom ti hrdo lásku vyznať skúsim,

dovtedy pred tebou len mlčať musím."

A znova celý mesiac ani lístok. Márne vyčkával, márne hútal, kto to môže byť.

Siedmeho marca prišiel nový list.

"Keď do postele klesnem, nech si údy

oddýchnu od práce či od cesty,

odrazu zistím - hlava ďalej blúdi

a pracuje môj duch, keď telo spí.

To moja myseľ na horlivú púť

sa vždy aj z veľkej diaľky k tebe vydá,

mdlým viečkam nedovolí prestrihnúť

ten pohľad do tmy, ktorým slepci vidia.

Si taký krásny, prosím, len môj buď..."

Tu postrehol zmenu. Posledný verš do básne nepasoval, čo znamenalo, že ho tam pisateľ musel pridať náročky.

Pristihol sa, že sa na tých listoch pomaly, ale isto stáva závislým.

Márne vysvetľoval Ronovi, prečo sa nemôže prísť pozrieť na jeho metlobalový zápas - i keď išlo len o amatérsku ligu. Márne presviedčal Hermionu, že sa s ním nič nedeje a že je v absolútnom poriadku. Bolo mu celkom na nič prenasledovať sovu, lebo sa mu poľahky stratila v hustých lesoch!

Siedmy apríl bol nekonečne ďaleko.

Ale keď nastal, s úderom ôsmej hodiny ráno zaklopala na jeho kuchynské okno už známa popolavá sova a on jej otvoril. Vták sa zniesol dovnútra a ticho húkol na pozdrav. Len čo jej odviazal list z nohy, sova odletela k pripravenými maškrtám. Napila sa vody a zobla si zo sovích keksov.

"Ako sa mi má vrátiť vyrovnanosť,

keď dobrodenie nenájdem?

Trýzeň dňa nepoľaví ani na noc -

deň ešte strpčí noc a noc zas deň.

Hoci si svoje nepriateľstvo strážia -

keď na mňa vrhnú sa, sú jeden kat.

Deň za tebou ma ženie - noc ma zráža:

"Vzdaj to! Tým viac ti bude unikať!"

Dňu privrávam sa: "Nebo stemnie síce,

no nechmúr sa, on svetlo dodá ti."

A líškam sa aj noci tmavolícej:

"Keď hviezdy zhasnú, on ťa pozláti."

Deň však je zo dňa na deň ukrutnejší

a noc ma z noci na noc menej teší.

Keby si vedel, keby si tušil, na koho si to pascu lásky ušil..."

Znova zmena. Harry bedlivo študoval každý list, akoby mu niektorí mohol pošepnúť čosi viac. Akoby bolo medzi riadkami čosi, čo by si všimol, čo by mu napovedalo, kto je pisateľom krásnych vyznaní. Napokon iba frustrovane zahrešil.

Posledná veta v aprílovom verši bola ozaj ako podareným žartíkom. Netušil! On skutočne ani netušil! A to ho doslova pripravovalo o rozum.

Máj. Zdalo sa, že jeho siedmy deň si dáva načas. Pekelné muky, ktoré sa nedali s ničím porovnať.

Ale prišiel. A s ním jasné ráno a sova s listom ako obvykle. Prenasledovanie sovy s neviditeľným plášťom nedopadlo o nič lepšie. I tentoraz mu sova unikla ako dobre cvičený špión, ktorý vie, že je ostro sledovaný.

"Často som videl - objať horský val

kráľovské oko úsvitu sa chystá.

Zeleň lúk zlatoústo bozkával,

pozlátil striebro riek ten alchymista.

V tom temno nízkych mračien oddelilo

od oka nebies kraje podnebné -

svet opustilo, za závoj skrylo

a na západ sa kradlo hanebne.

Aj moje slnko svoju žiaru žiar

na moje čelo lialo zavčas rána,

no patrilo mi iba chvíľu, žiaľ,

a oddelila nás hmla nevídaná.

Nehovoria ti nič tieto slová,

ktorými prihováram sa ti zas a znova?

Iste, viem, kde chyba je... z mojich úst sa to ale nikto nedozvie..."

Harry padol do kresla. Mal chuť soptiť a kričať na plné hrdlo. Ako to, že sa nedozvie?! Robil si ten človek z neho žarty?!

Snažil sa upokojiť. I tento list si schoval k ostatným a rozhodol sa vyčkať. Potreboval nejakú indíciu. Nebol zadubený, ale riešiť hádanky nebolo jeho obľúbeným životným krédom.

Jún.

"Ak zmocní sa ťa chuť odsúdiť

a vysmiať sa mi s pohŕdaním v oku,

to, v čom mi krivdíš, potvrdím - a biť

sa pôjdem so sebou po tvojom boku.

Veď svoje chyby sám najlepšie poznám,

Do poslednej ich spíšem na papier -

ty potom smelo využi ten zoznam

a odsúď ma a víťazstvo si ber!

Stratený - tvojím ziskom získam tiež.

Veď moja láska z tvojho srdca rastie.

Keď seba zraním v nádeji, že chceš

to tak ty - cítim dvojnásobné šťastie.



S úctivým pozdravom,

Ten, ktorý kvôli Tebe vôbec nespáva...

P.S.: Milovaný, stále netušíš, kto ti to píše? Napoviem?

Sám Hádes zo svojej temnej ríše..."

V júli neprišlo nič. A ani potom v auguste. Vzdal to.

A Harry to tušil. Takže zároveň vedel, že niekde spravil chybu. Nad tými listami presedel toľko dní a prebdel nad nimi toľko nocí, až sa to zdalo neuveriteľné. A potom odrazu do seba všetko zapadlo.

V jedno hmlisté sychravé ráno, keď sa ulicami Londýna plazila mliečna hmla a on si spomenul na muža v čiernom, ktorý sa s ním lúčil akýmsi zvláštnym pohľadom, ktorý si vtedy nedokázal vysvetliť. Pohľadom, z ktorého mu nabehla husia koža a zježili sa chĺpky na tele. Pohľadom, ktorý nemrazil, ale dúfal...

Odrazu všetko dávalo väčší zmysel. Tie narážky pri náhodných stretnutiach - ak vôbec boli náhodné - tie náhodné dotyky a podivne nástojčivý výraz tváre, temných očí čiernych ako smolné jazerá.

Hlúpy, hlúpy, hlúpy a zadubený, Harry, hrešil sa v duchu a musel sa smiať sám sebe. Sedel v kresle s tvárou schovanou v dlaniach. Krútil ňou a uvažoval, ako bolo možné, že to prehliadol.

Nahol sa opäť nad listy a podčiarkoval v nich jednotlivé verše.

Január. Z knihy cti odrazu je v knihe hany a zabudne sa, že bol hrdinom.

Február. Som pane tvojej lásky nevoľníkom. To by naňho sedelo. Muselo ho to zistenie minimálne riadne vydesiť.

Marec sa odrazil v úplnej anonymite, i keď teraz sa mu to videlo príznačné.

Apríl - narážka na nepriateľstvo.

Máj - dokonca dve indície - alchymista a oddelila nás hmla nevídaná. To bolo v to ráno, keď odchádzal z hradu po návšteve Hagrida. Poloobor nemohol prísť zavrieť a Minerva nemala čas. Objavil sa akurát on a potom sa mu stratil v hmle.

Jún. Odkaz na Hádesa, boha podsvetia nemohol byť vari ani jasnejší! Kto iný by to mohol byť ako muž, ktorý dlhé roky bdel nad svojimi slizolinčanmi?

Ako to, že na to neprišiel skôr? Merlin!

Nasledujúcich pár dní chodil ako telo bez duše. Uvažoval, čo robiť. Predstava, že by ho mohol mať po svojom boku bola...

Nie, absurdná nie, pretože ten muž ho fyzicky priťahoval už dlhší čas, ale rozhodne bola nečakaná. Miesili sa v ňom také pocity, že ho doslova zmietli z nôh. Napokon sa rozhodol. Šiel na to sebe vlastným spôsobom.

Priateľstvom.

V ostýchavom duchu im uplynul september. Október a november sa vídali častejšie. V decembri sa zdalo, že Severusovo podozrenie opadlo a on sa mu otvoril. Nie celkom, ale stal sa prístupnejším, čo bolo rozhodne viac ako čakal.

V januári prežíval Harry doslova krízu, pretože zistil, že sa zamiloval, ale stále nechcel všetko uponáhľať. Chcel si byť istý.

A potom dostal ten spásonosný nápad.

Február a deň svätého Valentína. Deň, kedy by konečne mohol zistiť, čo potrebuje.

Preto toto všetko a preto malá zmena v jeho výzore.

oooOOOooo

Spozornel, keď sa dvere otvorili a dnu vošiel muž, po ktorom túžil. Hra môže začať...

Usmial sa a vykročil k ohromenému mužovi.

lektva 3 a 4

25. února 2013 v 20:58 Jednorázové
Mladý muž, asistent učitele Obrany a Lektvarů, se řítil bradavickými chodbami takovou rychlostí, že by to rozhodně nemělo být přípustné jeho nově nabytému váženému stavu. Harry Potter běžel s větrem o závod, schody bral po dvou, div, že si všiml, kam se kouzelné schodiště stočilo, ale nic ho nemohlo zpomalit. Snažil se co nejdříve dostat do svého cíle. Do podzemí a zcela konkrétně do učebny Lektvarů.

Končil právě hodinu Obrany s druháky a chtěl se vydat do velké síně na vytoužený oběd, když zaslechl, jak se nějací mrzimorští páťáci baví o hodině se Snapem

"Byla to ale prda, co?" prohlásil chlapec nadšeně.

"No jo, skoro jsem ohluchl! Vždycky jsem věděl, že je Fulmius strašný hňup, ale takový, aby smíchal listy řeřišnice s práškem z kostí ochechule?" nevěřícně zavrtěl hlavou druhý chlapec a první jen chápavě přikývl. Ještě se nestihli ani upravit, protože měli tváře celé začouzené a na plášti sem tam díru.

"Svatá pravda. Kdyby Snape v tu chvíli zrovna neplísnil Wilkinsonovou, určitě by ho na místě proměnil ve škvorejše. Takhle to schytal do zad…" posmíval se student.

Harry už víc neslyšel, protože se na místě otočil, jako když zlatonka po vypuštění švihne křidélky, a upaloval do suterénu hradu.

Ve sklepení už skoro nepobíral dech, ale i přesto urychleně otevřel dveře a vběhnul do učebny.

"Severusi! Severusi!" volal napůl šíleně, když staršího muže nikde neviděl. Musel v duchu těm chlapcům přisvědčit, protože učebna opravdu vypadala hrozně. Ve vzduchu se ještě vznášely zbytky kouře, smrdělo to tam spáleninou a po lavicích se válely kousíčky pergamenu. Naštěstí byl zřejmě ten zmiňovaný Fulmius usazen uprostřed třídy, protože stěny, katedra a zadní lavice zůstaly nezasažené.

Vrhnul se ke dveřím vedoucím do kabinetu a prudce je rozrazil. Ochrany jej bez zaváhání vpustili dovnitř, protože tam měl jako asistent učitele samozřejmě přístup. Když viděl mistra lektvarů, sice s podrážděným výrazem a s trochu poškrábanou tváří, unaveně usazeného v křesle, oddechl si, že není vážně zraněný.

"Severusi, jsi v pořádku, díky Merlinovi!" pronesl mladík tak úlevným tónem, že se lektvarista až zarazil.

"Pot…" polknul, "Harry, co tu děláš? Není snad čas oběda?" zeptal se tak nevzrušeně, jak to jen dokázal.

"Samozřejmě, Severusi, máš pravdu. Ale tohle bylo…"

V tu chvíli zaváhal. Mohl si dovolit to před tím mužem přiznat? Tohle byl přece Severus Snape, muž, který by se mu ještě před časem za každou slabost vysmál do obličeje. A to bylo právě ono. Ještě před časem.

Od porážky Voldemorta a možná ještě před ní se leccos změnilo. Změnil se Harry, změnil se i Snape. A nejmarkantnější to bylo letos v létě. Zorganizoval oslavu a nabídl mu místo asistenta. Jistě pro to všechno měl své vlastní důvody, ale Harry ani nečekal, že by to mohlo být nějak jinak. Jednal přece se zmijozelem. Ale on se od počátku spolupráce opravdu snažil.

Harry se trochu obával, jak to přijmou ostatní učitelé. Byli přece o tolik starší a zkušenější a on ještě teprve sotva dostudovaný mladý muž. Ale od první chvíle, kdy mu Minerva rázně stiskla ruku, Poppy se na něj usmála a Hagrid ho málem zadusil ve svém náručí, věděl, že jediné, čeho by se mohl bát, bylo, že se jednoho dne se Severusem nesmiřitelně pohádají a jeho působení na zdejší škole se stane peklem na zemi. Ale nestalo se tak, ani po týdnu, ani po dvou měsících. Severus si ponechal první ročníky Lektvarů, prý aby je naučil správným zásadám, a Harry převzal druhé a třetí. Lektvary od čtvrtého dál by pro něj byly příliš složité. Nádavkem si Severus ponechal pouze páté až sedmé ročníky Obrany a všechny mladší dostal na starost Harry.

Potkávali se pravidelně. Konzultovali spolu náměty hodin i postup jednotlivých tříd. Dokonce si zvykli, že si spolu po náročném dni dají skleničku brandy či partičku šachů, kterou Harry do jediné vždy prohrál.

Bylo to tedy opravdu tak těžké přiznat si, že Harrymu na tom sarkastickém bastardovi, který měl ale srdce na správném místě, když jen trochu chtěl, záleží?

Severus se na něj jen tak díval. Nitrozpyt nepoužil, ale stejně to vypadalo, jako by si snad jednoduše četl v jeho mysli. Trochu se, s určitou námahou, předklonil. Bylo vidět, že není v naprostém pořádku, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Všichni věděli, že se ošetřovně vyhýbá jak Hagrid kadeřníkovi. Pak pozvedl obočí a čelo se mu zkrabatilo vráskami. "Ano? Tohle bylo…" zeptal se zvědavě s nádechem nelibosti.

Harry se nadechl a sklonil hlavu, než tiše promluvil. "Tohle…" mávnul mezi ně, "bylo prostě důležitější."

Chvíle naprostého ticha se prohlubovala, než se mladší kouzelník odvážil vzhlédnout. Severus tam seděl, vypadal ztracený v myšlenkách. Upoutal na sebe jeho pozornost tím, že si odkašlal. "Ehm, Severusi?" Když se na něj černé oči opět zaměřily, ještě dodal, "Co se stalo?"

Mistr lektvarů se trochu uvolnil, asi předtím nečekal takovou nevinnou otázku, a vysvětlil. "Možná jsem si myslel, že byl Longbottom pitomec, ale Fulmius ho dnes rozhodně předčil. Zmatlal lektvar proti spavé nemoci tak dobře, že mu vybuchl kotlík, a ty už teď sám víš, že je to opravdu docela obtížný úkol. Věnoval jsem se právě jiné studentce a neviděl jsem ten kritický moment. Naštěstí jsem před nedávnem instaloval ta doplňková ochranná kouzla, co jsme objevili v Hékotově sborníku, a ona výbuchu nedovolila rozšířit se na více než dva metry. Studenti měli tolik soudnosti, že sebou okamžitě praštili o zem. Těch pár zraněných a otřesených jsem poslal na ošetřovnu a zbytek na oběd."

Harry přikývl. "Potkal jsem některé na chodbě a jejich hlasitý hovor se nedal přeslechnout…"

"To ovšem stejně nevysvětluje, proč jsi přišel." Mistr lektvarů přimhouřil oči a propaloval svého asistenta pohledem.

Mladý muž jen pokrčil rameny a Severus si povzdechl. "Harry…"

Zachránce kouzelnického světa se popuzeně zadíval na mistra lektvarů a rozohnil se. "Co chceš slyšet?! Co chceš vědět?! Že jsem měl o tebe strach? Že jsem se bál, jestli tady někde neležíš zavalený troskami?! Že jsem si myslel, že bych třeba mohl ztratit přítele, za kterého tě teď považuji?!"

Celá ta vášnivá řeč ho zvedla z křesla a teď tam stál a zostra se díval na bledého profesora, který to všechno asi ještě nedokázal vstřebat. Když už to vypadalo, že se Severus vzpamatoval, vyšlo z něj jen unavené. "Měl bys jít…"

To Harryho rozlítilo ještě víc. "Co? Nejsem pro tebe dost dobrý?!? Myslíš si, že takový vážený zmijozel jako ty, nemůže mít přítele z nebelvírské koleje? Pak se tedy sakra pleteš, Severusi Snape!" křičel na něj tak usilovně, až mu zrudly tváře. Takovouhle zlost snad ještě necítil… Vlastně možná ano. Tehdy, když mu nikdo nevěřil, že Voldemort žije. Tehdy, když před ním skrývali pravdu, nebo tehdy, když měl snové vize a nevěděl, co se s ním děje. A tohle byl podobný okamžik.

Severus bojoval sám se sebou. A vypadalo to, že tuhle bitvu prohrál. Vyčerpaně zavřel oči a zaťal prsty do opěrek. "Harry…" zašeptal.

"CO?" vyštěkl rozhněvaný mladý muž a konečně se na něj opravdu podíval. Severus vypadal zmučeně, měl za sebou náročný den, málem se mu nepodařilo odvrátit katastrofu a Harry se tu do něj teď pustil skoro bez důvodu. Cítil se trochu provinile a začal se uklidňovat.

"Nemáš pravdu…" pronesl tiše profesor a otevřel oči. Harry byl zmatený, v těch černých očích se odrážela taková bezmoc, že to s mladším mužem dokonce fyzicky zacloumalo. Nikdy neviděl Severuse Snapea tak… zranitelného.

Donutil se promluvil normálním trpělivým tónem. "Vysvětli mi to, Severusi." Profesor se odvrátil a Harry rychle dodal. "Prosím."

"Neměl by ses na mě… vázat," promluvil Severus a vypadalo to, že ho to stojí spoustu námahy. "Víš, kdo jsem, víš, kým jsem býval a co všechno jsem učinil. Měl bys svůj čas trávit ve společnosti někoho, jako jsi ty. Nemělo by ti záležet na… Smrtijedovi."

"Hloupost," zavrtěl hlavou Harry a přešel ke křeslu, které obýval jeho kolega, aby se dostal do úhlu, kde ho uvidí. Pak klesnul do podřepu. Rukou se zachytil opěrky a pevně sevřel Severusovo předloktí. "Severus Snape, kterého znám, je sebejistý, uštěpačný, jízlivý muž, který chodí stále v černém, jako by snad ani jinou barvu neznal, ale je chytrý, neuvěřitelně nadaný, statečný a obětavý…"

"Ne…" pokusil se profesor, ale Harryho stisk ještě zesílil a druhá ruka mu vyletěla vzhůru v zamítavém gestu.

Pokračoval. "Severus Snape je muž, kterému celý život jen ubližovali a který bojoval, jak uměl, aby se s tím dokázal vyrovnat. Někdy svůj boj téměř prohrál, někdy chyboval, ale to je jen lidské. On se ale nikdy nevzdal. Severus Snape, který tu přede mnou sedí, je muž tisíce a žádné tváře, muž, který neumí a nechce projevovat emoce, ale je to také muž hodný obdivu, muž, bez jehož přispění by tu dnes vládl Temný pán. Musíš tomu věřit, Severusi Snape, protože slovo zachránce kouzelnického světa má svou váhu." Harry se usmíval a díval se přímo do tváře svého učitele, který nedokázal skrýt své překvapení a údiv.

Když už to nemohl unést, zavřel oči. Nechtěl už vidět toho rozzářeného mladíka před sebou, který o něm smýšlel, jako by snad byl stvořitelem vesmíru a ne jeho ničitelem. Otevřel oči, až když uslyšel šustění látky a hřejivý dotek ruky na své tváři. Panenky se mu doširoka rozšířily, když se k němu tento mladý muž sklonil a políbil ho. Jen lehce, nevtíravě, ale byl to ten pravý dotek měkkých rtů, po kterém začal toužit od prvního okamžiku, kdy se o něm Harry tak nenuceně zmínil na oslavě.

Harry, stále se usmívající, se oddálil a řekl mu. "Nesmíš o sobě přemýšlet tak tvrdě, Severusi, protože alespoň jeden jiný člověk si o tobě myslí jen to nejlepší." Pak se narovnal a otočil se ke stále ještě šokovanému Severusovi zády. Přešel ke dveřím a na prahu ještě zavolal. "Řeknu Poppy, aby se za tebou stavila…" A odešel z kabinetu pryč.

Severus tam ještě hodnou chvíli seděl, opřený ve svém křesle, opařený Harryho slovy i chováním a nevěděl, má-li se cítit rozzlobeně, znechuceně či potěšeně. Nakonec se rozhodl, že to všechno prozatím odsune stranou, ale jestli se objeví Poppy a pokusí se překročit práh, tak to tomu spratkovi opravdu spočítá i s úroky. A jakou formu to bude mít, záleží jen na tom, kam se jejich vztah v nejbližších dnech vyvine.
________
Severus v duchu proklel Godrika i všechny ostatní zakladatele, že do nebelvírské části hradu nechali postavit tak neuvěřitelné množství schodů. Potter, kde jen může ten kluk být! Potřeboval s ním po snídani probrat Bizmutovo chování v hodinách a ten spratek se ve Velké síni ani neukázal. Severus ho naposledy viděl včera u večeře, a pak ho ještě zahlédl z okna létat s několika staršími studenty na famfrpálovém hřišti. Muselo se nechat, že to s koštětem vážně uměl. No, ale ráno se nedostavil. A to býval, navzdory Severusovu přesvědčení, většinou dochvilný. Jestli jen zaspal, tak ho vlastníma rukama zaškrtím.

Dostal se až do věže a neomylně zamířil k Potterovým komnatám. Nakonec si ten zelenooký mladík vybral byt poblíž své bývalé koleje, místo aby přetvořil ty po učiteli Obrany.

Zaklepal na dveře, hlasitě, naléhavě. A nic. Trochu zaváhal, než stlačil kliku, ale nakonec tak učinil, a k jeho nevíře se dveře opravdu otevřely. Zatracený důvěřivý nebelvír, zanadával v duchu, nikdy se nepoučí a nedokáže dodržet ani ta základní bezpečnostní opatření!

Vstoupil do jednoduše zařízené chodby a otevřenými dveřmi do ložnice zaslechl zanaříkání. Zoufalé chvíle si žádají zoufalé činy, a tak se Severus ani nerozmýšlel, když vletěl do místnosti.

Potter tam opravdu byl. Ležel zhroucený na zádech na posteli a ztěžka dýchal. Tváře mu hořely a čelo se jen lesklo potem. Severus k němu přispěchal, chladnou rukou zkontroloval teplotu. Potter měl horečku a vypadalo to, že vůbec nevnímá.

"Corty," zvolal Snape a před ním se objevila jeho skřítka. "Přines mi z mého skladu lektvar proti horečce a posilňující. A vyřiď ředitelce, aby zrušila dnešní hodiny Obrany a Lektvarů. Ať je přesune třeba na sobotu, to je jedno. Potter je nemocný."

Skřítka s velkýma ušima kývla, že rozumí. "Ano, pane. Corty rozumí a všechno zařídí." Se skoro neznatelným puf byla pryč a za okamžik se před Severusem objevily požadované lahvičky.

Severus změnil Potterovo famfrpálové oblečení na bavlněné pyžamo a uložil jej do postele. Podepřel ho několika polštáři, aby se mu lépe dýchalo, a pak ho přinutil vypít lektvary. Potter jen sténal a naříkal, ale nevěděl o sobě. Chrčel a hrudník se mu zvedal jen namáhavou setrvačností, ale po chvíli se jeho dech zklidnil a prohloubil a Severus věděl, že usnul.

Přitáhl si k jeho posteli nedaleké křeslo a sedl si. Potter si prostě nedá říct. Koho by taky napadlo jít si zalétat, když je zima za dveřmi a ke všemu ještě začalo sněžit? Jenže on těm prosebným očím svých bývalých spolužáků prostě nedokáže odolat, že? Nezodpovědný, pitomý Potter prostě není nezdolný ani nezranitelný. To jsme dobře viděli v minulosti. Kolikrát za své studium skončil na ošetřovně? Poppy ho tehdy málem adoptovala a rezervovala mu vlastní postel. A pak, po závěrečné bitvě… Ne, na to nechtěl myslet! Všichni byli zranění, ale ten kluk na tom byl hodně špatně, a přece se ze všeho vykřesal a uzdravil. Díky Merlinovi za to houževnaté srdce, protože tehdy by ho Severus nedokázal zachránit…

Potter se pohnul. "Severusi?" zachraptěl zmateně.

"Jsem tu," odpověděl lektvarista a položil mu ruku na předloktí.

"Co tu…?"

"Někdo musí dohlédnout, abys odučil nasmlouvané hodiny. A mimoto jsem potřeboval probrat tu záležitost s panem Bizmutem," vysvětlil Severus a Harry zkřivil bolestně tvář.

"Bože, je mi strašně…" zanaříkal.

"To nic, už to bude lepší. Dal jsem ti nějaké lektvary a za chvíli je zopakujeme. Na," přiložil mu k ústům sklenici vody, "napij se. Musíš hodně pít."

"Děkuji," vydechl Harry po pár doušcích. Pak se malinko pousmál. "Jsem hrozný společník."

"Jestli si myslíte, pane Pottere, že jsem tu kvůli vaší ctěné společnosti, tak se hluboce mýlíte!"

"Och, to ne," uchechtl se Harry, "Nejsem tak bláhový, abych v něco takového vůbec kdy doufal." Pak se odmlčel, než ho požádal: "Ale mohl bys…" Zavřel oči a poslepu vyhledal Severusovu dlaň. Lektvarista ji stiskl, viděl na něm, jak přemáhá bolest a únavu.

"Jistě," potvrdil Severus. "Chvilku se prospi. Vzbudím tě na další várku lektvarů."

Harryho ruku nepustil, ani když mladý hrdina opětovně usnul. Přivolal si z koupelny ručník a lavor s vodou a otřel mu čelo. Trochu provětral peřiny, ale jen natolik, aby odstranil pot a vlhkost, a aby mu přitom nebyla zima. Odhrnul mu vlasy opatrně z čela a pohladil po spáncích. Tohle se přece nemusí nikdy dozvědět… Prsty se probíral zvlhlými vlasy a Harry v klidu oddechoval. Horečka konečně zvolna klesala. Až se probudí, mělo by se mu ulevit.

Počkal ještě půl hodiny, než ho probudil.

"Pottere… Harry, vzbuď se," promlouval k němu potichu, protože mladík se jen velmi neochotně vracel z říše snů. Pak s námahou otevřel oči.

"Zůstal jsi?" zeptal se překvapeně.

Severus do něj zabodl svůj obvyklý pohled. "Jistě, nic důležitějšího na práci nemám…" Znělo to sice sarkasticky, ale Harryho to zahřálo na duši. Jsem pro něj důležitý… Usmál se.

"Nepočítejte ovšem s tím, že se vyvléknete z hodin. Odučíte si je v náhradním termínu," dodal, aby snad nedal najevo nějaké obavy či slabost.

Harry se ušklíbl. "To by mě ani nenapadlo."

Severus se otočil ke stolečku a vzal do ruky lahvičky. "Tady," podal Harrymu léky, "Lektvar proti horečce a pak ještě na posilnění."

Harry přikývnul a pokusil se posadit, ale jeho snaha vyšla naplano. Už chtěl říct: "Mohl bys…", když ho podepřela silná paže a pomohla mu.

"Díky," zašeptal Harry a s oporou vypil léky. Kvůli té odporné chuti se zakřenil, ale řekl si, že je to pořád lepší, než se zmítat v deliriu.

Severus ho sledoval a už se chtěl odtáhnout, aby uklidil lahvičky, ale mladší muž se ho držel jako klíště. "Neodcházej, nechci být sám…" vyhrkl zoufale.

"Kam bych chodil," zavrčel Severus. "Stejně jsem všechny hodiny zrušil."

"Vážně?" podivil se mladík. "Myslel jsem, že to byl vtip…"

"Já zásadně nevtipkuji, pane Pottere!" zdůraznil mistr lektvarů temně.

"Měl jsi o mě strach," vypálil Harry do vzduchoprázdna.

"Neměl," popřel starší muž pobouřeně a odtáhl se.

"Severusi," pronesl Harry, jako by mluvil k dítěti, "je po válce. Všichni známe své strany a nikdo nemusí nic předstírat. Já na tobě poznám, že jsi měl obavy a stále ještě máš. Svět se nezboří, když si to jednou přiznáš."

Severus se zatvářil jako tisíc čertů, ale Harry pohled nesklonil. Pak si lektvarista povzdechl. "Proč to děláš?" zašeptal.

Ten zatracený Potter jen pokrčil rameny. "Mám tě rád a blízcí přátelé tohle prostě dělávají. Podporují se navzájem, a když udělají nějakou hloupost, tak si to řeknou…"

Lektvarista po jeho slovech ostře vydechl. "Co po mně vlastně chceš, Harry?"

Harry, ne Potter, to je dobré, i když to znělo unaveně a zoufale.

"Já…" Potter po něm juknul nervózním pohledem, než se změnil na pevný a odhodlaný. "Chci tebe. Nikdy jsem neměl nikoho, kdo by mě měl rád, pro koho bych byl výjimečný. Rodiče jsem nepoznal a kmotra ztratil příliš brzy. Jistě, byli tu Ron a Hermiona, ale to není stejné… Možná mám horečku a blouzním, ale vím, jak se na mě díváš, když si myslíš, že to nevidím. A nevadí mi to. Naopak. A myslím, že mě máš prokouknutého. Ne nadarmo vždycky říkáš, jak jsou nebelvíři průhlední. Jen mám pocit, že si to prostě nechceš přiznat…"

"Víš, co po mně žádáš…?" zachrčel Severus.

"Ano," přikývl Harry. "Jen nevím, jestli jsi mi to ochotný dát."

Severus zavřel oči.

Harry užasl. "Nevěříš mi," vyhlásil.

Na to Severus oči prudce otevřel. "Pottere, od té doby, co tě opravdu znám, bych řekl, že právě ty jsi ten nejdůvěryhodnější člověk na světě!"

"Tak proč…"

"Nechci…" zaváhal lektvarista. "Proklatě, přece proto, že tě nechci ztratit! Vždycky jsem o každého přišel…" Severus sklonil hlavu a vypadal zlomeně.

Harry kývl. "Dobře."

"Dobře? To je všechno?" vyjevil se Severus. V černých očích nevíra.

Harry si ho zkoumavě prohlížel. "Severusi, já tě do ničeho nutit nebudu. Řekl jsem, co chci. Ty jsi to neakceptoval. Tím je to skončené a můžeme se posunout dál." Harryho hlas byl rozhodný a pevný.

"Cože???" Opravdu byl svět tak jednoduchý? Severus to nikdy nepoznal. Každý ho v jeho minulosti do něčeho nutil. Nejprve otec, potom Temný pán a nakonec Brumbál… Vlastně za celých čtyřicet let, co byl na světě, neměl nikdy možnost volby. Až doposud. Harry mu nabízel něco, po čem už dávno toužil. A nebyl to jen vztah s někým, ale zároveň možnost volit… Proč to jen bylo zatraceně tak těžké!

"Severusi, jsi v pořádku? Úplně jsi zbledl a mám pocit, že jsem nepostřehl, jestli ještě dýcháš…" řekl Harry částečně škádlivě a částečně s obavou. A Severusův svět se znovu zachvěl. Odmítl jsem ho a on se ode mě stejně neodvrátil. To přece…

"Severusi," žádal ho Harry tentokrát už naléhavě. "Mluv se mnou. Prosím!" Zvedl ruku a chytil ho za ramena. Pokusil se s ním zatřást, jako by ho chtěl probrat z mdlob, ale byl slabý, a tak by to ve skutečnosti moc nepomohlo.

A Severus v tu chvíli učinil něco, co by si Harry nikdy nepomyslel, že udělá… Sevřel ho prudce v náručí. To objetí bylo tak naléhavé, jako by na něm závisel celý svět. Jako by stačilo trochu povolit a obloha se zřítí k zemi. Severus položil hlavu na Harryho rameno a jen tam tak seděl a svíral ho. Pevně.

Harrymu nezbylo nic jiného, než udělat to samé. Roztřesenou rukou ho chlácholivě hladil po zádech. "V pořádku. Nemusíš dělat nic, co nechceš," šeptal mu. "Já to jako správný nebelvír přece ustojím…"

Severus se zhluboka nadechl. Nechtěl o tohle přijít. Už ten první polibek byl tak… A když překročí tu pomyslnou hranici, získá něco víc? Možná nebyl odvážný nebelvír, ale správný zmijozel dokáže vytěžit maximum z každé situace. Tak proč to nezkusit? Naklonil hlavu na stranu a políbil tu rozpálenou kůži na Harryho šíji. Mladší muž se zachvěl a zaťal mu prsty do zad. Severus pokračoval, něžně a opatrně mapoval každé místečko Harryho krku. Mladík v jeho náručí zvláčněl a jen se tak držel. Vlastně na něm visel plnou vahou a naklonil hlavu trochu na stranu. Když se Severus dostal až k čelisti, trochu se odtáhl, aby se na Harryho mohl podívat. Smaragdové panenky zářily a Harry se usmíval, unaveně, ale usmíval.

Pak se jeho úsměv změnil do laškovného, než pronesl: "Myslím, že teď by byl pravý čas na ten opožděný narozeninový polibek, Severusi…"

"Vskutku," potvrdil mistr lektvarů. "Vzhledem k tomu, že mě o něj uháníš už čtyři měsíce…"

"Mlč už," utnul ho Harry jemně, "A radši mě vážně polib. Nebo snad nevíš, jak rodiče léčí nemoci svých dětí?"

"Pottere, jestli mě považuješ za svou matku, tak asi opravdu blouzníš," zhrozil se lektvarista.

"Víš přesně, jak jsem to myslel," oponoval Harry. "Tak už to udělej."

"Líbat zpoceného nemocného nebelvíra, to byl vždycky můj největší sen," pronesl sarkasticky profesor.

"Myslel jsem si to…" dodal Harry, než na svých rtech konečně ucítil něžný dotek Severusových rtů. Byly chladné, ten pocit asi způsobila Harryho přetrvávající zvýšená teplota, a nekonečně jemně a nesměle ho hladily. Bylo to omamné, čekal na to tak dlouho a nakonec se to stalo.

Harryho sevření úplně polevilo a mladík padal zpět do peřin. Severus ho přidržel a zvolna uložil. Pohladil ho po tváři, když se Harryho víčka začala zase zavírat.

"Měl bys spát," promlouval mu do duše.

Harry se usmál. "To bych měl. Stejně se právě teď na nic jiného ani necítím." Škádlivý tón lektvaristovi neunikl. "Neodcházej!" zaprosil tiše.

"Ne, budu tady," potvrdil Severus.

"Nebudeš litovat," řekl ještě Harry a naposledy se na něj pronikavě a úpěnlivě zadíval.

Lektvarista jeho pohled opětoval. "Možná, že budu, to nikdo neví, ale stojí mi to za to…" Pak se k němu sklonil a dal mu pusu na čelo.

Harry se zeširoka usmál. "Teď se mi budou zdát jen hezké sny."

"O netopýrech a jejich upírských příbuzných?" nadhodil Severus.

"Ne, o jednom úžasném mistrovi v líbání… Ale neboj, vůbec ho neznáš." A s přetrvávajícím úsměvem na rtech usnul.

Severus tam dál seděl a díval se na něj. Vlastně měl štěstí, že mu jeho potměšilý osud přivedl do cesty tohohle bláznivého nebelvíra. Vypadalo to, že by jeho budoucnost mohla mít i světlé stránky.

Lektvar 1 a 2

25. února 2013 v 20:57 Jednorázové
Harrymu se dnes ráno tak nechtělo z postele. Všichni přátelé trávili své zasloužené prázdniny někde v cizině a on tu zůstal sám. Částečně to tak chtěl. Trochu odpočinku po konečné porážce Temného pána, ale na druhou stranu se mu stýskalo. Přitáhl si peřinu až pod bradu a pokoušel se znovu usnout. Vtom uslyšel nezaměnitelné soví ťukání na okno. Nevrle odsunul přikrývku a vstal. Otevřel okno své ložnice a vpustil puštíka dovnitř. Sova přistála na stole a pánovitě napřáhla nožičku s přivázaným vzkazem. Nijak se neprojevovala, jen na něj tak zírala.

"Tak dobře, vezmu si to," promluvil po chvíli Harry k soví soše. Jakmile odejmul lístek, puštík se zvedl a odletěl pryč.

"Odpovědi zřejmě netřeba," zabručel si pro sebe mladý hrdina.

Rozvinul zažloutlý pergamen a uviděl povědomé úsečné písmo. Nasadil si brýle, které se od večera válely na stole, usedl na židli a začal číst.

Pottere,

Drž se přesně těchto instrukcí, jinak nedojdeš ke zdárnému výsledku. Lektvar není primárně výbušný, ovšem ve tvém případě člověk nikdy neví!

"No, stručný a výstižný jako vždy," ušklíbl se Harry a pokračoval.

Použij školní laboratoř, všechny přísady jsou nachystané. Práce ti zabere dvě hodiny.

Malý úsměv se začal rýsovat na Harryho tváři. Takže Severus Snape pro něj něco připravil? Pro něj?

Jestli nedodržíš ani základní bezpečnostní pravidla a zanecháš učebnu v jakémkoliv bezútěšném stavu, budou ti pak všechny mé předcházející tresty připadat jako ráj na zemi!

A má o mě i starost? Úsměv se ještě zvětšil. Zelené oči vesele zajiskřily. Harryho myšlenky se ubíraly skutečně zvláštním směrem.

Odložil dopis, protože následoval popis přípravy lektvaru. Rychle se oblékl a přemístil se ze svého bytu před bradavickou bránu. O prázdninách bylo ve škole jen málo lidí, ale Harry tu byl vždy vítaný. Na cestě do sklepení nikoho nepotkal. Těžké dřevěné dveře se při prvním kontaktu samy otevřely a on vstoupil do zprvu tmavé nehostinné místnosti. Jakmile byl uvnitř, rozžaly se svíce na stěnách a na první lavici u katedry se objevily přísady a kotlík.

"Moc pěkné," pochválil sarkasticky Harry a přesunul se na místo, které by si jako student nikdy sám dobrovolně nevybral.

Vytáhl z kapsy Snapeův pergamen, rozbalil jej a pokračoval ve čtení.

Pottere, nejprve si důkladně přečti návod (raději vícekrát) a až potom začni s vařením.

Pokusím se, profesore, ušklíbl se Harry.

Takže teď si naber litr vody a zapal oheň pod kotlíkem. Počkej, než se začne vařit, a potom ztlum plamen. Udržuj teplotu na 90 °C.

To zvládnu, dělal jsem to snad stokrát.

Z malé skleničky po tvé pravé ruce přidej přesně jedenáct kapek pupalkového oleje. Zamíchej pětkrát po směru hodinových ručiček kaštanovou metličkou a počkej dvě minuty, než se hladina úplně ustálí.

Doplň do odvaru třicet tři květů čerstvého hlaváčku letního, naplátkuj na milimetrové proužky klobouk z jedné středně velké plodnice muchomůrky červené a poté přidej čtyři a půl gramu prášku z ohnivce šarlatového. Přiveď směs opět k varu a v průběhu vzrůstu teploty míchej plynulými osmičkovými pohyby proti směru hodinových ručiček skleněnou tyčinkou. Přesně na konci druhé minuty nanes na hladinu jeden kratší zlatý vlas děda Vševěda. Nech dvacet minut chladnout.

Mezitím si připrav keříčkovité žábry axolotla mexického, sušené květy vstavače májového a plodnici květnatce archerova. Ode všech těchto přísad odvaž přesně jeden gram. Kde jsou váhy víš. Zamíchej jedenácti levotočivými tahy opět kaštanovou metličkou ve frekvenci dva za jednu minutu a počkej pět minut.

Nakonec doplň osmnácti mililitry čisté šťávy z granátového jablka, šesti kapkami krve okounka pstruhového a jedním balením výtažku z kůry korkového dubu.

Výsledný produkt by měl mít stejný odstín jako nejoblíbenější barva té tvé nanicovaté koleje.

Takže předpokládám, že jsi k tomuto výsledku zdárně došel.

Harry se musel zachechtat. Snape prostě nikdy nebude nebelvírský fanoušek, a to by Harry mohl porazit i tucet Pánů zla!

Nakonec vezmi čistý arch pergamenu a ponoř jej pomocí pinzety na čtyři minuty do vytvořeného lektvaru. Pak jej vyjmi a nech minimálně dvě minuty volně oschnout, než ti dojde trpělivost a použiješ vysoušecí kouzlo. Pak bude tvá práce doopravdy hotová.

Severus Snape

Harry byl už opravdu zvědavý, co z toho všeho vzejde a ve finále skutečně mávnul hůlkou, aby pergamen osušil. Prohlížel si jej z obou stran, ale neviděl žádné změny kromě lehce vínového zabarvení. Přidržel si list skoro u obličeje, jako by ho chtěl studovat lupou, když se na původním dopise zajiskřilo a objevil se ještě jeden řádek napsaný velkým písmem.

PS: POTTERE, NEZÍREJ NA TO TAK Z BLÍZKA, POKUD NECHCEŠ O TY SVÉ DĚTSKÉ BRÝLE DEFINITIVNĚ PŘIJÍT!

Harry pergamen s trhnutím oddálil a jen stačil zaostřit, začal arch jemně zářit. Kouřilo se z něj asi půl minuty, byl cítit nasládlý pach, než všechno ustalo a vzduch se pročistil. Harry vykulil oči a začal číst zlatavě orámovaný, rudý nápis na čistě bílém povrchu.

Gratuluji, Pottere, tvé sedmileté studium nebylo úplně ztracené. Koukej se okamžitě dostavit do sborovny. Dnešní den už ses flákal dost. A nezapomeň uklidit! Mladší už stejně nebudeš, tak své akce bezúčelně neodkládej.

Harry jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Koutky úst mu pobaveně zaškubaly, ale stále nechápal o co tu, kruci, šlo. Rychle se vydal předepsaným směrem, protože neuposlechnout nařízení mistra lektvarů by ho také mohlo stát krk.

Opatrně otevřel dveře do sborovny a nakoukl dovnitř. Okamžitě se po něm sápaly důvěrně známé dívčí paže a on skončil v Hermionině náručí.

"Miono, co to… Co tu všichni…?" Harry hledal slova a rozhlížel se po místnosti, která byla plná lidí. Stoly se prohýbaly pod přineseným jídlem a vprostřed stál velký narozeninový dort.

"Kdo to všechno vymyslel?" nadechl se nakonec bezmocně Harry.

Hermiona zrudla a rozpačitě se usmála.

"To profesor Snape, Harry, všechny nás přinutil přijet pod pohrůžkou pomalé bolestivé smrti…"

"Pro-profesor Snape?" zeptal se nechápavě mladý čaroděj a Hermiona přikývla, a s ní i většina přítomných. Harry se zmateně rozhlížel a hledal známou temnou postavu. Spatřil ho až úplně v tom nejtmavším rohu. Neomylně se k němu vydal.

"Profesore?" začal Harry.

Snape vzhlédl od rozečtené knihy a zadíval se mu do očí.

"Pottere," kývnul na pozdrav a uvítal jej tím nejméně vzrušeným pohledem, jaký uměl.

"Proč?" zeptal se nebelvír.

"Stále tak výmluvný… Proč co?" odvětil lektvarista.

"Proč jste to pro mě všechno udělal?" naléhal Harry.

"Jeden by řekl, že projevíte nějakou radost…" konstatoval suše Snape.

"Ano, jistě, ale nechápu…" snažil se mladý muž.

"Copak musíte mít pro všechno vysvětlení, Pottere? Nemůžou nebelvíři prostě přijmout věci tak, jak jsou?"

"Možná je to tím, profesore, že nám to vysvětlení většinou odmítáte sdělit…" jemně prohlásil Harry.

Snape si viditelně povzdechl.

"No dobře. Pro tentokrát. Nechtěl jsem, abyste byl na své narozeniny sám. Znám samotu až moc dobře a vím, jaké to je…" sklonil pohled, jako by očekával nějakou urážku za taková otevřená slova.

Harry se zamyslel. "Kdybych vás neznal, pane…"

"A vy mě znáte?" opáčil Snape trochu podrážděně a prudce narovnal hlavu.

Harry se ušklíbl a vesele prohlásil. "Co není, může být. Jsem Harry, Harry Potter, pane." Napřáhl ke staršímu kouzelníkovi pravici a čekal.

Severus strnule zíral na podávanou ruku, než vstal, váhavě ji přijal a zdvořile odpověděl.

"Severus Snape."

Harry se zářivě usmál.

"Těší mě." Ohlédl se za sebe a kývnul směrem do místnosti. "Pojďme si užít oslavu."

"Nemyslete si ale, pane Pottere, že se tím něco mění…" zlehka mu pohrozil profesor.

"Kdepak, to bych se nikdy neodvážil ani vyslovit, pane…" zalaškoval Harry.

Ach ano, slova zůstala nevyslovená, ovšem myšlenky obou se začaly ubírat zatím neznámým a neprozkoumaným směrem.

Pak se ještě v Harryho očích rozsvítily šibalské ohníčky, než vyzývavě pozdvihl obočí. Otevřel ústa a prohodil: "A narozeninový polibek nebude?"

Snape mu na to pohledem nad-tím-ani-neuvažuj-spratku dal jasně na srozuměnou, kde jsou jeho hranice, a pak už mohla Harryho narozeninová oslava doopravdy začít.

Však on ten polibek jednou dostane. Nebelvír, když chce, dokáže být i trpělivý…

ooOoo

A/N: Všechny použité ingredience v lektvaru jsou reálné (až na vlas děda Vševěda, samozřejmě) a mají zbarvení do červena. Většinu můžete najít v naší přírodě či uměle vypěstované nebo chované, ale pro ne-přírodovědce přikládám vysvětlení. Jen bohužel nemám ani ponětí, co by z popsaného lektvaru doopravdy vzešlo. Nechť je to na vaší fantazii. Ale nepijte to, ani nevstřebávejte jakýmkoliv tělesným otvorem…

Pupalkový olej je olej lisovaný za studena z rostliny pupalky dvouleté, využívá se v lékařství.

Metlička z kaštanu bude prostě opracovaná větvička z jírovce maďalu.

Hlaváček letní je moc krásná rostlina příbuzná pryskyřníku.

Muchomůrku červenou známe všichni, jen pozor na její halucinogenní účinky.

Ohnivec šarlatový je krásná houba, která roste z jara. Tohle je například fotka mého manžela, musím se pochlubit… Pro všímavce druh šarlatový a rakouský je téměř totožný, vybrala jsem vám tu nejhezčí fotku.

Axolotl mexický je albínský obojživelník, který se rozmnožuje v larválním stadiu, a proto si stále udržuje keříčkovité žábry, jaké jsou u nás běžné pro nedospělé stadium čolků.

Vstavač májový je jedna z našich touto dobou kvetoucích orchidejí.

Květnatec archerův je houba zavlečená z Austrálie. Její zápach je cítit široko daleko.

Šťáva z granátového jablka je běžně dostupná v zemích, kde granátová jablka plodí. Hodně záleží na tom, jestli jsou plody dostatečně zralé, protože jinak je džus docela kyselý.

Okounek pstruhový se u nás také výjimečně vyskytuje, ovšem je to americký druh.

Korkový dub je příbuzný bukům, ovšem roste především ve středomoří.

_________

Uběhl týden a Harry opět ležel ve své vlastní posteli. Co by také v tuto ranní hodinu dělal jiného? Měl prázdniny, nebo spíše volno, protože školu skončil už před měsícem. Ministerstvo všem žákům ze sedmých ročníků povolilo dokončit studium, i když během boje s Temným pánem zameškali spoustu hodin. Jak by to také vypadalo, kdyby byli národní hrdinové penalizováni za záchranu světa, že? V boji prokázali dostatečné magické znalosti a tu trochu teorie doženou, budou-li to jednou potřebovat.

Harrymu dnes nebyl dopřán klidný spánek, opět se mu zopakovaly noční můry s Voldemortem v hlavní roli. Krev, mučení, násilí, smrt. Pokaždé, když se po takovém snu s bušícím srdcem probudil, musel si připomenout, že už je po všem a nic takového se nestane. Alespoň ne kvůli Pánovi zla. Takže se nyní spíše převaloval ze strany na stranu a pokoušel se znovu zabrat.

Klepnutí na okno ho ale zaručeně probralo z nově nabytého polospánku. Zamžoural tím směrem a pozvolna se vydal podívat, kdo že mu to píše. Po cestě ještě sebral brýle, a když vpouštěl sovu do bytu, už je měl na nose.

Hmmm, kalous, pomyslel si Harry, střední hnědá sova s viditelnými oušky. Po smrti Hedviky se Harry začal více zajímat o sovy a kouzelnické poštovnictví, takže mu nečinilo žádný problém rozeznat od sebe jednotlivé druhy. Stále se ale neodhodlal nějakou si pořídit. Ztráta jeho sněžné sovy byla ještě příliš bolestivá.

Návštěvník se mu usídlil na stole a čekal, až si vyzvedne přivázaný dopis. Podobně, jako posledně ten sýček, seděl i tento bez hnutí, a když se Harry neměl k jakékoliv akci, nakonec netrpělivě zahoukal.

Mladý čaroděj přistoupil ke kalousovi a odvázal svitek. Sova se ještě ujistila, že jí na nožce nezůstal ani kousek nitky, a pak mávla křídly a vylétla otevřeným oknem ven.

Harry jen zavrtěl hlavou. Usadil se na posteli a rozbalil dopis.

Pottere,

Strohé oslovení tedy zůstalo, pomyslel si národní hrdina. Vlastně ani nečekal, že by si s profesorem hned začali tykat… Na oslavě sice vypili pár skleniček (vína v případě Snapea, u Harryho to byla alkoholická obdoba máslového ležáku, které na trh zavedli bratři Weasleyovi), ale jejich chování mělo k vřelému, přátelskému vztahu ještě daleko.

Začetl se dál.

Vzhledem ke skutečnosti, že jste minule při vaření svého narozeninového lektvaru projevil neuvěřitelné množství dobré vůle a talentu, který bych u muže vašeho předchozího vystupování v mých hodinách nikdy nebyl očekával, přijďte dnes ve 14 hodin přesně do mého kabinetu.

SS

Tak a bylo to. Harry dopis ještě jednou pročetl, ta jedna věta mu netrvala nijak dlouho, a pak se snažil zanalyzovat, co se dozvěděl.

Konec byl jasný: Přijít dnes odpoledne na minutu přesně do kabinetu Lektvarů. Ovšem ta předchozí část byla zajímavá. Bylo by možné, že by profesor uznal, že Harry není až takový neschopný ničema, za kterého ho celé ty roky považoval?

No, vlastně to dokázal už tím, že pro něj nastrojil celou tu šarádu s lektvarem a oslavou. Tím, že si dělal starosti o to, jak jeho bývalý student stráví první narozeniny bez nad sebou se neustále tyčící hrozby. Harry by si nikdy nepomyslel, že by takovou milou věc právě pro něj učinil Snape. Ano, Ron a Hermiona nebo někdo z Weasleyových, ale Snape?

Zavrtěl hlavou a odložil pergamen. Chystal se odejít do koupelny dát si ranní sprchu. Neměl na dnešek žádné plány, a tak se může v klidu připravit.

ooOoo

Touto dobou stál Severus Snape ještě stále v sovinci a kochal se výhledem do hor. Jistě, nebyl tu tak překrásný rozhled jako z astronomické věže, ale když už si dal tu práci a po ránu sem vyběhl, nepůjde přece hned zpátky do hradu a nebude se šplhat na druhý vrcholek jen kvůli lepšímu pohledu.

V noci byla poměrně zima, a proto se teď, když slunce naplno vykouklo a začalo ze země odpařovat večerní rosu, vrcholky tak trochu ztrácely v mlze. Paprsky získávaly stále více a více na síle a nový den už otevíral své dveře dokořán. Tím ranním světlem všechno kolem získalo sytější a poutavější barvy. Možná si řeknete, že je to klišé, když ptáčci zpívají a rozkvetlé rostliny omamně voní, ale po ránu, kdy fouká jen mírný větřík a vy můžete vnímat všechno kolem, je to prostě pravda. A když máte ještě ke všemu citlivý nos a všímavý zrak jako náš mistr lektvarů, nemůže vám něco takového zkrátka uniknout.

Severus Snape měl ale ještě jeden důvod, proč tu zůstával. Jistě, nikým nerušen mohl být i ve svých komnatách, i když už se mu nejednou stalo, že se tam bez ohlášení objevila ředitelka či nějaký student nutně potřebující jeho pomoc, ale tady se cítil poněkud svobodnější. Někdy pro své úvahy potřeboval více než jen plameny v krbu.

Zachytil se léty poznamenaného, dřeveného zábradlí a opřel se o něj lokty. Jeho plášť se jemně zachvíval proudem vzduchu. Byl z lehké látky. Na léto sice lektvarista nepotřeboval ochranu proti mrazům, ale jít jen v černém kabátci mu nepřišlo vhodné…

Temné oči se znovu zadívaly na obzor a Severus si připomněl, proč sem vlastně přišel. Chtěl poslat dopis. Dopis, který se z nějakého popudu hned po probuzení donutil sepsat. Věděl, že se Potter nikam nechystá. Kdyby to nezjistil už dříve, jistě by se to dozvěděl minulý týden. Připadal si jako sentimentální blázen, který přišel o rozum.

Vždy se o toho kluka staral, i když jen z povzdálí, a držel nad ním ochrannou ruku. Nebylo to jen kvůli Albusovi, i když by si to možná přál. Dělal to také kvůli sobě. Věděl, že pokud ho udrží na živu a dostatečně připraví na jeho osudový úkol, pak mu Potter může umožnit žít normální život. Docela mu vyhovoval jejich vztah, ve kterém se prostě tolerovali.

A pak ten mladý muž zase učinil něco, čím mistra lektvarů překvapil. Nabídl mu nový začátek. Něco jako seznámení, probuzení přátelství. A dokonce se pokusil požádat o narozeninový polibek. Jistě, spratkem a je a spratkem zůstane, ale to slovo teď už nemělo nádech hořkosti a pachuť nenávisti. Spíš vyvolávalo mírný úsměv. Možná by si ho měl zařadit do svého jména. Harry Spratek Potter.

Severus se ušklíbl a v duchu si přehrával, co asi Potter řekne, až zjistí, co si na něj vymyslel. Zahálet tedy nebude! To by měl moc jednoduché. I národní hrdina se po čase začne nudit a myslet na hlouposti. Odpočinku už měl dost a dost…

A pokud si má on, samotář, někoho vpustit do svého osobního prostoru, pak to tedy bude Potter. Chtěl si ho nechat na očích a potřeboval pomocnou ruku. Zabije dvě mouchy jednou ranou.

Otočil se směrem k lesu a přimhouřil oči, aby lépe viděl na přibližující se tečku. Nemýlil se. Sova, a byla to pravděpodobně právě ta jím vybraná, se vracela domů. No, tak to bylo rychlé. Určitě ho opět probudil, ale byl si jistý, že dnes se o tom mladík určitě ani slovem nezmíní. Přece jen u něj měl ještě nějaký ten roky budovaný respekt.

Rychlé Tempus odhalilo, že je právě čas na snídani. A protože už byl více než hodinku na nohou, mohl si dopřát silnou kávu a omeletu se slaninou. Jen se rozhodnout, zda bude jíst ve svých komnatách či ve Velké síni. Opravdu velké dilema.

ooOoo

Na kostelní věži v Prasinkách právě začali odbíjet druhou hodinu odpolední, když mladý muž, Harry Potter, vstupoval do kabinetu mistra lektvarů. Zavřel mohutné dveře a otočil se do místnosti.

"Pane profesore?" zavolal do prostoru, protože Severuse Snapea nebylo nikde vidět.

V tu chvíli se ze stínů vzadu vynořil místní obyvatel a kývnul mu na pozdrav. "Pane Pottere, právě včas. Můžeme se posadit," pokynul ke svému stolu, před kterým stála široká židle. Sám obsadil sedadlo z druhé strany, lokty se opřel o dřevěnou desku a spojil ruce do stříšky. "Máme před sebou několik věcí k projednání."

Harry právě usedal, a když zaslechl pronesená slova, trochu sebou trhl. "K projednání, pane?" podivil se.

Severus Snape se zamračil. "Pane Pottere, pochybuji, že byl ten máslový ležák tak silný, aby vám vypálil i zbytek vašich mozkových buněk…" zavrčel podrážděně lektvarista a propaloval mladého muže pohledem.

"Vážně?" odpověděl Harry přiškrceně a nuceně se usmál. Snažil se trochu odlehčit nastalou dusnou atmosféru.

"Ach, ubohý Merline! Pottere!" zvolal Severus a jeho hlas se rozléhal kabinetem. Tak tohle bude na dlouho, pomyslel si s povzdechem a pro uklidnění své tupostí mučené hlavy si protřel kořen nosu a zavřel oči.

Harry se podíval na svého bývalého profesora a nevěděl, jak o něm má nyní smýšlet. Jeho silueta působila strhaným, unaveným dojmem. Možná, že toho také moc nenaspal. Přede všemi si za každých okolností zachovával sebekontrolu, ale dnes bylo něco jinak. Seděl tu shrbeně a otevřený ve svém postoji. Harrymu to jaksi dodalo pocit, že ho Severus Snape už skutečně nepovažuje za svého protivníka. To vědomí ho zahřálo u srdce. A po chvíli se přistihl, že si mistra lektvarů se zájmem prohlíží. Dlouhé černé vlasy mu padaly v pramenech kolem bledého obličeje, štíhlými prsty si přejížděl po hraně velkého nosu, a když byl náhle polapen v těch černých, důvěrně známých očích, polila jej horkost.

"Ehm…" odkašlal si a lehce zčervenal. "Pane, takže, co to máme k projednání?"

"Tohle," řekl profesor a podával mu přes stůl popsaný list pergamenu.

Harry si jej převzal a začetl se.

Zápis k bodu číslo 4 ze zasedání Bradavické školské rady ze dne 2. srpna provedl Hofikus Hoštiský.

Profesor Severus Tobias Snape, stávající učitel Lektvarů, podal žádost o vytvoření nového postu asistenta učitele Lektvarů a Obrany proti černé magii.

Žádost byla projednána a schválena s poměrem hlasů 13:3.

Následovalo razítko a podpis.

Harry se pokoušel lépe zaostřit, nevěděl přesně, na co se to dívá a hlavně proč…

"A jak se to týká mě, pane?" zeptal se po chvíli, když si už byl dobře vědom toho, že jej mistr lektvarů pozoruje.

Severus si dovolil mírný úsměv, který tak zjemnil jeho jinak vždy vážné rysy. "Chci na tu pozici vás."

"Co?" zeptal se udiveně Harry, než ještě dodal, "Pane, a jste zcela v pořádku? Nezbláznil jste se?"

Severus si posměšně odfrkl, a pak tajemně pronesl: "Možná. Ale protože budu letos vyučovat oba zmiňované předměty, není v mých silách to celé zvládnout sám."

"Ale proč já?" chtěl vědět mladý hrdina.

"Někoho potřebuji," nedal se Severus lehce.

"Pane?" zdůraznil Harry a fixoval jej svýma zelenýma očima.

"Netlačte na pilu, pane Pottere, mohl byste se snadno pořezat…"

Harry stále nechtěl ustoupit. Musel vědět, proč si Severus Snape, největší odborník na černou magii a lektvary vůbec, vybral za asistenta chlapce, kterým ještě do nedávna tak očividně pohrdal.

Severus si povzdechl. "Vy máte neocenitelné zkušenosti v oblasti obrany a soubojů. A navíc zkušenosti z boje. A co se týče lektvarů? No, pokud chcete, umíte projevit i určité… nadání."

"Ale paní ředitelka…" pokoušel se ještě vykroutit Harry.

"Minerva mi dala volnou ruku ohledně volby mého pomocníka," odvětil Snape a zvedl ruku v zamítavém gestu.

Harry polknul a zadíval se na stěnu, než se očima vrátil ke svému učiteli. "To je trochu… uhm… nečekané."

"Vskutku," přisvědčil Severus.

"Takže, to předtím. Myslím ten minulý týden, to byl něco jako zkušební test?" zeptal se Harry zvědavě a v hlavě mu začínala klíčit myšlenka ublíženosti ohledně Snapeových postranních motivů na jeho narozeniny.

Lektvarista zavrtěl hlavou. "Ne, žádost jsem podal již před měsícem. Rada se neschází zrovna moc často, pokud nedojde k nějaké nečekané události…" vysvětlil Snape a viděl, jak z Harryho tváře mizí nedůvěřivý výraz a nahrazuje ho jiný, trochu potměšilý. Děsil se toho, co z toho fracka opět vypadne.

"Dobře," prohlásil mladý čaroděj, "ale mám jednu podmínku."

Severus se ušklíbl a hravě pronesl: "Zase polibek, Pottere?" Samozřejmě, že to byl jen žert.

Harry se usmál. "Na to jsem zrovna teď nemyslel, ale když už na to narážíte…"

"Nepokoušejte své štěstí, pane…" procedil skrz zuby.

"Budete mi říkat jménem!" vyhlásil Harry a čekal, co se bude dít. Severus Snape pozdvihl obočí. "Harry, ne Potter, ale Harry."

"To by mohlo být… snesitelné," odpověděl nakonec lektvarista a tvářil se, kdo ví jakou tomu klukovi nedělá laskavost.

"Takže ujednáno," řekl Harry a vstal, než obešel stůl a podával překvapenému Snapeovi ruku.

"Tohle už tu jednou bylo, Po… Harry," pronesl.

"Ano, bylo, profesore," přisvědčil mladý kouzelník, "ale připíjet si asi nebudeme, takže…" Jeho ruka se stále vznášela ve vzduchu.

"Také mám křestní jméno…" ozval se nakonec nepřítomně mistr lektvarů.

"Vážně?" pronesl hraně Harry a zakuckal se, "Jak jsem to jen mohl tušit?"

"Pane Pottere?" zavrčel temně oděný muž.

"Ano,… Severusi?"

"Domluveno," prohlásil bývalý Smrtijed, vstal a pevně stiskl nabízenou pravici. Co jen to ti mudlové a u mudlů narození měli pořád s tím podáváním rukou?

Harry se usmál a ruku stáhl.

Severus se znovu podíval na stůl, sebral tmavé desky a podal je mladšímu kouzelníkovi. "Pracovní smlouva. Protože já zůstávám samozřejmě ve sklepení, připadne vám byt učitele Obrany proti černé magii nebo si můžete vybrat jiné pokoje, pokud by vám tamty nevyhovovaly. Budete dostávat obvyklý plat, i když nebude takové výše jako u ostatních učitelů, protože budete jen asistent. A do dvou let se od vás očekává, že složíte komisionální zkoušky minimálně z jednoho oboru. Předpokládám tedy, že vaší volbou bude Obrana. Rozdělení hodin sepíšu a zašlu vám je po sově."

Harrymu šla hlava kolem ze všech těch informací, ale nestěžoval si. Po Voldemortově pádu a po ukončení školy vlastně ani nevěděl, co bude dělat. Nahánět další černokněžníky nebyl jeho odvěký sen, další intenzivní studium také ne. Myslel si, že si dá prostě oddech, a pak se uvidí. Jenže uběhl první měsíc a Harry si začínal připadat zbytečný. Trávil hodiny čtením a hodně se toho naučil, to ano, ale další část dne se jen tak poflakoval, či vzpomínal a zpytoval své svědomí. To nebyla moc dobrá kombinace. Takže nynější nabídka vrátit se zpátky do školy, mít jasný cíl a někoho, kdo vás nenechá usnout na vavřínech, se mu vlastně náramně hodila.

Mistr lektvarů se ještě jednou otočil na svůj stůl, a pak z něj sebral další pergamen popsaným dvěma sloupečky slovních spojení.

"A tohle je povinná četba, kterou byste si měl do začátku školního roku prostudovat. Nechcete přece, aby vás hned na první hodině přechytračil nějaký prváček, že ne? Pane… Harry?" zeptal se jízlivě učitel Lektvarů a Obrany v jednom.

Harry se zadíval na seznam knih a začínal mít ze svého rozhodnutí docela obavy. Ale když jej letmo pročetl, zjistil, že už se vlastně skoro se všemi tituly setkal během školy. Kromě toho, je přece odvážný nebelvír a nějaký kousek pergamenu ho jen tak nezastraší!

Vzhlédl a setkal se Snapeovým pohledem. "Jistě, Severusi," odpověděl a užíval si ten pocit, že může svobodně vyslovovat křestní jméno člověka, který mu sice nejednou zachránil život, ale který je také zároveň nedobytný jako to nejzabezpečenější pevnost.

"Dobře," odvětil Snape. "Až smlouvu podepíšete, jeden výtisk se automaticky přesune do ředitelny a vy budete řádně přijat. Přestěhovat si své věci a pobývat na hradě můžete, jak potřebujete. Týden před začátkem školy ale už musíte být trvale přítomen, abychom mohli začít tvořit studijní plány," doplnil Snape ještě pár informací. "Všechno je ve smlouvě."

Harry přikývl a znovu se usmál.

Usmívající se nebelvír ve zmijozelském sklepení, nastanou nám tedy opravdu zajímavé časy, pomyslel si ještě Severuse Snape, než se naposledy ohlédl za odcházejícím Harry Potterem, spásou nejen kouzelnického světa ale i samotného Severuse Snapea.

Vracím se domů, zajásal v duchu mladý kouzelník při cestě do svého bytu. Ano, domů!

List

25. února 2013 v 20:55 Jednorázové
VŠE NEJLEPŠÍ, SEVERUSI, K ZÍTŘEJŠÍM NAROZENINÁM!



Seznamy se staly prokletím mistra lektvarů. Byly jádrem jeho života - seznamy přísad, seznamy jednotlivých kroků, seznamy návodů, metod, vlastností prvků, tolik seznamů. Stalo se nevyhnutelným, že v období klidu podléhal… tvorbě seznamů.

Severus Snape vytvářel seznamy o čemkoliv - o všech myslitelných věcech. Co musel udělat dnes, s poznámkou, co musel udělat zítra. Čtenářské seznamy, seznamy připravovaných lektvarů, seznamy receptů, nákupní seznamy, peněžní seznamy - seznam Severusových seznamů pokračoval dál. Jeho načmáraný rukopis na zažloutlém pergamenu byl rozesetý po celém domku, uvnitř knih, přišpendlený na zdech a uvnitř jeho šuplíku u postele.

Ano, jeho zásuvka v nočním stolku obsahovala mnohé z nejdrahocennějších seznamů - které tvořil po nocích, kdy byla všude kolem tma kromě jedné rozsvícené svíčky - a byly cizím očím skryté. Dokud je Harry Potter neobjevil, když hledal svůj oblíbený pár ponožek, a nenalezl něco docela jiného. Seznam. O sobě.

Mrknul ke dveřím, věda, že je jeho partner na pochůzce v Příčné ulici, na nákupu přísad, a tudíž daleko z domu. Měl by se odvážit to číst? Nebelvírská zvědavost převážila. Letmo proběhl smotky pergamenu - bylo jich celkem pět - než našel jeden určitý, který upoutal jeho pozornost.

Věci, které je třeba milovat na chlapci plném zázraků

Harry věděl, že by neměl. Věděl, že to byl zásah do soukromí. Věděl, že by to byla strašná věc. Věděl, že může mít jeho milenec svá tajemství. ALE. Bylo na tom jeho jméno - jeho přídomek, láskyplný přídomek, který Severus užíval jen pro něj - takže to jistě znamenalo, svým způsobem, že ho to opravňovalo to číst, ne? Komu by to ublížilo? Kolik důvodů a věcí dokázal asi Severus vykouzlit? Harry to měl jistě vědět, že ano?

Začetl se do seznamu.

Věci, které je třeba milovat na chlapci plném zázraků

1. Jeho otce ne - ne toho namyšleného, sobeckého, nedospělého, dětinského, ubohého, bezcharakterního, prolhaného parchanta libujícího si v šikaně, jíž maskoval za odvahu.

2. Jeho matku také ne - třebaže má její oči. A její zdravý rozum. A její schopnost vidět to dobré v těch, kteří toho nejsou hodni. To by stálo za samostatný seznam. Soustřeď se, Severusi.

3. Umí vařit - což znamená, že já nemusím. Můj pan Potter je působivý šéfkuchař. Pro jeho sendvič se slaninou by se umíralo. Vlastně si myslím, že bych to i udělal. Pokud bych umíral. Což se neděje.

4. Je pořádný. Většinou. Kromě ložnice. Nebo obývacího pokoje. Nebo kuchyně. Nebo zahrady. Ale v koupelně JE pořádný. Uděluji si Vé za překonaná očekávání.

5. Není tak hrozný v lektvarech. Vlastně je celkem schopný. Že by to bylo proto, že má tak dobrého učitele? Věřím, že by dokázal uvařit něco, co by mě vyléčilo, řekneme to takhle. Přece jen, mé výukové metody jsou neblaze proslulé…

6. Je to "tuleň". Ten výraz jsem se naučil na Příčné ulici od jednoho bývalého kolegy, který mě jednou odchytil. "Tuleň" je někdo, kdo si chce druhého přivlastnit a chránit ho ve spánku, omotá své ruce a nohy kolem svého milého a nedovolí mu odejít. Stane se z něj živoucí a dýchající přikrývka. Já si rozhodně nestěžuji…

7. Chápe - chápe mě, když potřebuji ticho, chápe mě, když ticho je tou poslední věcí, po které bych toužil, chápe, když potřebuji být sám a když mě nemá opouštět. Chápe, že rád chodím spát dlouho a že nedělní rána jsou posvátná - a že se vzbudím JEN díky snídani do postele. Chápe, že bez něj nedokážu žít.

8. Vidí ve mně něco hodnotného. Vidí něco, za co stojí bojovat, něco, pro co stojí žít, něco, v co lze věřit. Vidí mě.

9. Miluji ho. Miluji ho pro to, kým býval, jak se změnil, jak se se vším vyrovnal, jak dokázal, že jsem se do něj zamiloval a že on se na oplátku zamiloval do mě. Miluji ho proto, že ho znám a že je víc než můj sen.

10. Je nebelvír a…

Seznam neočekávaně skončil. Harry se zamračil. "A? A co?" Přetočil pergamen na druhou stranu. "Jsem nebelvír - co to ale znamená?"

"To znamená, že se mohu spolehnout, že podlehneš své zvědavosti a budeš se probírat mými osobními věcmi…" zazněl hlas zpoza něho.

Harry se prudce napřímil, otočil ke svému partnerovi s usvědčujícím důkazem v rukách. A to ani nezmiňujeme začervenalé tváře a slzy na krajíčku. "Já… Severusi…"

Severus se opíral o dveřní zárubeň, paže složené přes cestovní plášť, na tváři typický vítězoslavný úšklebek s pozvednutým obočím. "Ano, zlato?"

"Napsal jsi seznam… věcí… které na mě miluješ…" podařilo se Harrymu říct.

Severus udělal krok vpřed, obezřetně sleduje Harryho černýma očima. "To není zcela správně. Nesepsal jsem seznam."

To bylo pro Harryho příliš. Postavil se, ruce se mu chvěly. "Ty… ty jsi tohle nenapsal?"

Severus si přivinul Harryho do náruče. "Sepsal jsem neúplný seznam."

"Je toho víc?"

"O hodně víc," přikývl Severus, spočívaje svou bradou na Harryho kštici.

"Pověz mi to."

"Raději…" odmlčel se Severus, "ti to ukážu…"

Turn Around to Receive Your Gift

25. února 2013 v 20:55 Jednorázové
Popis příběhu: Na Boží hod Severus Snape vaří lektvar. Ví, že to vždy skončí úspěchem, na rozdíl od toho, že by Potter kdy opětoval jeho city. Odehrává se v Harryho sedmém ročníku. Ignoruje Albusovu smrt a lov viteálů.

ooOoo

Nakonec jsem měl Bradavice téměř jen pro sebe. Většina studentů opustila školu už před třemi dny, aby mohla strávit Vánoce se svou rodinou. V tomto okamžiku tady bylo jen několik zaměstnanců a hrstka žáků.

Kdysi býval Potter jedním z nich. Ale stejně jako v posledních dvou letech stráví letošní Vánoce on, Weasley a Grangerová v Doupěti. S příliš mnoha rudohlavci, přílišným množstvím jídla, dárků a samozřejmě v totálním blázinci.

Ne, že bych se o to staral. Nemám pražádnou chuť slavit vánoční svátky. K dvojitému špionovi by nesedělo oddávat se nechutnému veselí, sentimentálním koledám, příšernému vaječnému koňaku a celému tomu hloupému komercionalismu vůbec.

Ne. Raději se budu těšit ze samoty svého sklepení jako minule. O Štědrém večeru si přečtu poslední Lektvarový měsíčník. Na Boží hod uvařím uspávací lektvar. Minulý rok to byl také uspávací lektvar. A rok předtím. Vybudoval jsem si ze sebe ten nejubožejší případ nespavosti, který se objeví, jakmile se Vánoce přiblíží.

Jednu lahvičku za každou noc, kterou Potter stráví mimo Bradavice.

Jednu lahvičku za každou noc, když přemýšlím, jak mu je a co dělá.

Poslední lahvičku vždy užiji o Štědrovečerní noci, takže musím pak o Božím hodu vařit novou várku. Řekněme, že je to moje osobní… tradice. Ale není návyková, na rozdíl od této podivné fixace na… však víte.

Takže se teď, o hodobožovém ránu, nacházím ve své laboratoři. Všechny přísady pro uspávací lektvar už leží na stole, srovnané v přesném pořadí, v jakém budou potřeba. Už jsem to vařil stokrát, většinou pro ošetřovnu. Znám každý jednotlivý krok jako své boty.

Příprava lektvaru mě uklidňuje. Potřebuji klid. Tento rok ještě více, protože ta tíže na mé hrudi ještě vzrostla. Další kalendářní rok skončí jen za pád dnů. A s každým uplynulým dnem se jistý černovlasý zelenooký mladík více přibližuje dospělosti a vzdaluje se ode mě. Tím myslím z Bradavic.

Ale tohle ráno i ten známý a metodický postup selhává. Potlačené pocity sílí. Já je neochvějně ignoruji. Boží hod bude stejný jako v minulých dvaceti letech. Nic nebude jiné, kromě vzrůstající beznaděje, kterou pociťuji posledních pár let.

Protože zatímco ten spratek dospívá, já stárnu.

Tiché zaklepání na dveře mě donutí vzhlédnout a zamračit se. Pak si povzdechnu a vyzvu návštěvníka, aby vstoupil. Albus mi bez pochyby bude chtít osobně připomenout, že se musím objevit u svátečního oběda. Ale namísto toho je to Potter, kdo stojí u mých dveří. Zelené oči na mě hledí zpod bílé Santovské čepice z nepravé kožešiny, odvážně usazené na jeho nesnesitelně trčících vlasech. Zajímalo by mě, co to asi tak časně ráno popíjel, že mají jeho oči takový žár, takhle oslnivý. Přemýšlím nad tím, jak je možné, že dokážu být tak sentimentální jen po šálku své obvyklé kávy.

"Veselé Vánoce, profesore Snape," řekne s úsměvem.

"Veselé Vánoce," odpovím. Všimnu si, že se jeho tón stal zdvořilejším od toho osudného Štědrého večera před třemi lety.

Té noci přišel do ředitelny, právě když jsem ji opustil, abych si v koupelně opláchl své pálící oči. Té noci si všiml myslánky na stole a čirou náhodou tam spadl a uviděl vzpomínku, kterou jsem do ní vložil ani ne před půl hodinou.

Byl jsem zděšený, ponížený a zrudlý třemi odstíny červené, když jsem ho vytáhl a ječel na něj, že mi dal dodatečný důkaz o tom, že je arogantní, lstivý mizera přesně jako jeho otec.

Vysmekl se z mého sevření a zařval na mě, že jsem neměl být tak neopatrný, abych nechal své vzpomínky se jen tak povalovat kolem.

Vyštěkl jsem na něj, že jsem nevěděl, že přijde slídit do ředitelny.

Trval na tom, že mu není ani trochu líto, že to zjistil.

Zrudnul jsem dalšími odstíny té barvy a zaječel na něj, ať už k čertu vypadne.

Zkřížil si ruce na prsou a řekl, že nikam nejde.

Strávili jsme dalších pět minut zíráním na sebe navzájem, zatímco na nás všichni minulí ředitelé a ředitelky kulili oči z portrétů.

Nakonec jsem se ho zeptal, co hodlá dělat s vědomím, že jsem nejenom miloval jeho matku, ale také ji na kolenou prosil, aby opětovala mé city, a celou tu dobu jsem se klepal při představě své ubohé neopětované lásky rozmáznuté na předních stranách Věštce. Když odpověděl: "Nic," uplynula ještě celá minuta, než jsem byl schopen promluvit. Zeptal jsem se ho, co to jako znamená.

Pokrčil rameny a odvětil, že ho moje láska k jeho matce donutila si uvědomit, že jsem víc než jen umaštěný netopýr z podzemí, víc než jen nasupený mistr lektvarů z Bradavic.

Byl jsem příliš ohromený, abych to vzal klidně. Myslím, že i on byl, protože odešel, aniž by řekl cokoliv dalšího.

Vložil jsem si vzpomínku zpět do hlavy a uklidil myslánku na místo. Celou noc jsem byl vzhůru a přemýšlel, co Potter myslel tím slůvkem nic. Dal jsem mu do ruky tu nejostřejší čepel a prakticky jsem ho pozval, aby mi ji vrazil do hrudi.

Byl jsem rozhodnutý ho zcela ignorovat, dokud neodejde ze školy. Měl jsem ho znát lépe, protože když znovu začalo vyučování, zůstal po naší první hodině ve třídě. A opět odmítl odejít poté, co jsem na něj křičel. Po dalších pěti minutách vzájemného zírání si povzdechl, a pak zavrtěl hlavou.

Když jsem ho viděl se usmát, pomyslel jsem si, že už je připraven s nožem v ruce.

Místo toho zavolal tamtoho potrhlého skřítka, Dobbyho, a objednal čaj pro dva.

Posadil jsem se, ale jen proto, že jsem vyčerpal zásobu věcí, které jsem mu chtěl sdělit, a proto, že jsem nehodlal odejít ze své vlastní třídy. Bylo jen dobře, že jsem to odpoledne už neměl žádnou hodinu. Nikdy bych nepřipustil, aby mě někdo vidět popíjet čaj s Potterem.

Nad sendviči, máslovými koláčky a během nějaké neuvěřitelně ubohé konverzace vznesl žádost. Pozvedl ty oči k mým a upřímně mě požádal, abych v něm neviděl Jamese Pottera, ale Harryho. Jen Harryho.

Později toho odpoledne jsem si lámal hlavu nad tím, jestli mi ten spratek nepodstrčil něco do čaje. Nemohl, protože já jsem byl špionem po sedmnáct let. Čtrnáctiletý kluk mi nemohl žádným způsobem něco podstrčit. Ale musel, protože od toho okamžiku jsem v něm přestal vidět potomka toho arogantního surovce ze svého mládí, což bylo něco, co mě Albus nedokázal nikdy naučit.

Namísto toho jsem uviděl dítě na pokraji dospělosti, chlapce, který byl už téměř mužem. Duši, která vyrůstala zanedbávaná a nemilovaná a přesto vládnoucí podivuhodnou schopností milovat, odpouštět a chránit. Spatřil jsem osobu, kterou jsem začal obdivovat a respektovat. Viděl jsem někoho, kdo mě bez ohledu na to, jak vyčerpávající byly hodiny, úkoly či famfrpálové tréninky, nezapomněl alespoň jednou za týden na hodinu navštívit kvůli čaji, koláčkům, suchému humoru, nadnesené odpovědi a překvapivému smíchu. Poznal jsem někoho, kdo se naučit dívat se na moji minulost, na kruté zacházení, sarkastické poznámky a zamlklou povahu, aby namouduši uviděl touhu po společnosti a pochopení, což bylo něco, co nikdo jiný neudělal, kromě jedné - právě té osoby, po které podědil tyhle zelené oči.

A tak tady stojí, přímo přede mnou, právě teď, ve chvíli, kdy se snažím přežít týden bez něj. Zajímá mě, co chce. Vím, že to nebudu já. Nikdy bych nedoufal v takovou beznadějnou věc.

Zeptám se, proč je tady a ne v Doupěti.

Odpoví, že Moly Weasleyové došel elixír proti kocovině. A protože předem věděla, že nějaký bude potřebovat, zeptala se ho, jestli by nesehnal nějaká zlatoočka, aby jí dvojčata mohla ten lektvar připravit.

Dotážu se, proč je nekoupil v Prasinkách.

Zamžiká a řekne, že jsou Vánoce. Ve všech obchodech mají zavřeno.

Otevřu ústa a zase je zavřu.

Zamrká na mne těma obrovskýma zelenýma očima.

"Dobře," zamručím.

Zdvořile mi poděkuje a odejde dozadu do laboratoře, kde je sklad zásob.

Přidám do kotlíku prášek z jasmínu kvetoucího za noci a nechám směs přesně šedesát vteřin povařit. Ani více, ani méně. Ze skladu se ozve šmátravý zvuk a cinkot lahviček, jak se s nimi ledabyle hýbe. Zaskřípu zuby.

"Pottere," zasyčím. "Vy určitě nechcete, abych měl dojem, že se v mém skladu přehrabuje rozběsněný hipogryf, že?"

Zvesela se omluví. Já se otočím zpět ke svému kotlíku.

Uplyne padesát vteřin. Za mnou je úplné ticho. Odolávám nutkání se podívat. Špicuji uši.

Dalších čtyřicet vteřin. Zaslechnu tiché ťuknutí skla o sklo, jako by byl Potter velmi, velmi opatrný. Mělo by se mi ulevit. Ale neuleví.

"Pottere, co tam ten rozběsněný hipogryf dělá teď?" zeptám se.

Neohrabaně odpoví, že právě užil lektvar proti běsnění. Zamrkám. Pak zarazím své rty, aby se stočily vzhůru.

Po třiceti vteřinách zaslechnu šustění rozmačkaných broučích nožiček následované téměř neslyšitelným: "Ups."

"Pottere," zasyčím. "Co dělá uklidněný hipogryf teď?"

Opatrně pronese, že možná nohou srazil lahvičku s rozdrcenými broučími nožičkami. Opětovně zamrkám. Doporučím mu, aby mu dal kapky proti nemotornosti. Tichý chichot a já znovu odradím své rty od pousmání. Rozvzpomenu se, že rozmačkané broučí nožičky lze zachránit, zatímco tekutý roztok je ztracen navěky.

Dvacet vteřin uběhne. Zaslechnu hlasitější cinknutí skla o sklo následované podezřelým šplouchavým zvukem a ještě podezřelejším zvukem kapání tekutiny. Na to naváže hlasitější: "Ups." Prokleji se za svou předchozí myšlenku. Moje prsty hrubě svírají hranu stolu.

"Pottere," procedím. "Co ten klidný a údajně opatrný hipogryf udělal teď?"

Váhavě pronese, že možná příliš hrubě mávnul křídlem proti lahvičce s výtažkem z filtrované růžové vody. Pět galeonů za půllitr! Oči mi málem vylezou z důlků. Zaskřípu zuby a vyštěknu, že to je tedy škoda, že tam nemám lektvar na odstranění křídel.

Pohotově se omluví.

Uvolním sevření svých prstů a řeknu mu bez obalu, že mi dluží novou lahev.

Radostně souhlasí.

Přejde deset vteřin. Nutím svou mysl, aby zůstávala prázdná a nepředstavovala si další položky ze skladu. Rozhodně ne nestabilní listy rudoplamene, pečlivě zabalené v ochranném obalu z hadí kůže na vršku police, ani drahocenný rubínový prach v malinké skleničce zastrčené na konci druhé… ne. Přestaň.

Neslyším nic. Zadržuji dech. Srdce mi běží o závod. Špicuji uši. Stále neslyším nic. Možná - možná byl Potter nakonec opatrný. Ale zmijozelové neuznávají něco tak bláhového, jako je naděje.

Pět vteřin a jdu tam. Čtyři. Tři. Dvě. Jedna.

"Naše jsem to!" zakřičí mi Potter radostně do ucha. Nadskočím stopu do vzduchu a téměř upustím míchadlo. Z nějakého choromyslného důvodu, který by možná mohl znát jen někdo jako Albus Brumbál, stojí Potter za mnou.

Zamíchám lektvar dvakrát po směru hodinových ručiček a nutím své ruce, aby se nechvěly. Pak míchadlo odložím. Lektvar se musí šedesát vteřin louhovat, než přidám další přísadu. Čekám, že Potter odejde. Už nemá žádný důvod tu zůstávat.

Ale on neodchází.

Otočím se, abych na něj zavrčel, že se nachází v mém osobním prostoru, ale když zjistím, že se dívám do třpytivých zelených očí, obrátím se zpět ke svému kotlíku, aniž by moje rty opustilo jediné slovo. Stále stojí za mnou. Blíž, než kdy stál.

Ne, já nedoufám. Nikdy jsem nedoufal. Naděje je jen pro nebelvíry.

Cítím ho. Sladký Merline, voní jako… Zavřu oči a rozechvěle se nadechnu. Jako letní vánek poté, co prošel chladným lesem a čerstvě pokosenou trávou a orosenou polní květenou.

Ano, politováníhodnými vedlejšími účinky lektvaru, který mi musel před třemi lety postrčit do čaje, je absolutní citový blábol, který si právě odříkávám - díky Merlinovi, jen ve své hlavě.

"Jste v pořádku, profesore?" zeptá se. Jeho hlas je jemný. Znepokojený. A z dalšího poblouzněného důvodu ke mně přistoupí blíž. Tak blízko, že se mě jeho tělo dotýká.

Nedoufám. K ničemu by to nebylo. Z naděje nikdy nepochází nic dobrého, tak proč se tím zatěžovat teď?

Ale vnímám ho. Sladký Merline, je jako… Kousnu se do rtu a roztřeseně vydechnu. Jako ta nejhřejivější, nejjemnější flanelová přikrývka poté, co byla nahřátá a obtočená okolo promrzlých nohou, které nikdy nepoznaly teplo.

Proklaté vedlejší účinky.

"Je vám zima, profesore?" zeptá se tím samým jemným hlasem. Jeho dech mne pálí do týla, protože jsem si stáhnul vlasy dozadu. Svazuji si je jen během vánočních prázdnin, když se kolem ten Potterovic spratek nemotá, protože ten upjatý účes můj nos ještě zvětšuje. Pokud to musíte vědět, tak potom v tichosti celý zbytek roku trpím, když mi dlouhé vlasy lemují obličej v pokusu, aby jej učinily trochu… snesitelnějším.

"Ne, není mi zima," procedím skrz zuby. Jsem ubožák. Ne, že by to chtěl vědět. Když mě hřejivé paže obejmou, moje oči se se zachvěním zavřou. Jsem si jistý, že sním. Potter by kolem mě nikdy neobtočil paže. Nikdy.

"Otevřete oči."

Potterův hlas se chvěje. Já poslechnu a zjistím, že zírám na malý dárek zabalený v krabičce, držený v dlaních, které se rovněž chvějí.

"Co je to?" dožaduji se. Nedoufám. To ne.

Zůstane na dlouhou dobu potichu, než odpoví.

"Otevřete to a zjistíte."

Všimnu si, že se mu stále chvěje hlas. Natáhnu ruku, která je, díky Merlinovi, pevná, ale pošpiněná kvůli letité práci s přísadami do lektvarů. Otevřu krabičku, aniž bych ji předem zkontroloval kvůli šprýmům a kletbám. To musí být ta káva na lačný žaludek. Nebo Potterova blízkost. Na sametovém polštářku je kousek pergamenu ozdobeného Potterovým neuhlazeným škrabopisem.

"Přečtěte to," zašeptá.

Už jsem tak učinil.

Otočte se, abyste mohl dostat svůj dárek.

Zavrtím hlavou. Nemohu se otočit. Ne znovu. Vlasy mám stále svázané dozadu, pochopte.

"Otočte se," zašeptá.

Opětovně zavrtím hlavou. Nemohu. Nemohu doufat. Naděje jen zraňuje. Naděje otevře vaše srdce a nabídne je jinému, který se může rozhodnout, že jej naseká na kousíčky. Naděje znamená dát průchod vědomí, že nikdy nebudete tím, koho by mladý, vzrostlý a okouzlující nebelvír chtěl k Vánocům.

"Prosím, otočte se," zapřísahá mě třesoucím se hlasem.

Nevím, proč ho tentokrát poslechnu. Možná je to proto, že se mu třese hlas. Ne. Je to proto, že odložil krabičku a má ruce jen na mém pasu a naléhavě mě otáčí.

"Otevřete oči."

Sevřu víčka ještě pevněji a zavrtím hlavou.

Nesmějte se, Pottere. Buďte laskavý. Vím, že já jsem nikdy nebyl. Ale já nejsem tak mladý jako vy, nejsem tak nezdolný, tak silný.

"Profesore? Nemůžete být přece… vyděšený?"

Samozřejmě, že nejsem. Ale zjišťuji, že stejně kývu.

"Nebuďte," konejší mě zastřeným šepotem. Cítím, jak svýma jemnýma rukama bere mou tvář do dlaní a zahřívá mi uši.

Nakonec otevřu oči, abych se setkal s těma zářivýma zelenýma očima, které mě sledují. Neodvažuji se mrkat, ne, když se usmějí a u koutků se jim objeví drobné vrásky. Všechno, co vím je, že vidí to, co vídám sám ve svém zrcadle každé ráno. Nažloutlou kůži, stále zamračený výraz, tenké rty, kolem nichž se vrásky letitým bručením jen prohlubují, a nos, který by neminul ani slepý, protože mám vlasy stažené dozadu.

Pak se ty oči přiblíží k mým tak blízko, až je vidím rozostřeně. Rty se přitisknou na mé. Hřejivé, pevné rty, které mi připomenou flanelovou přikrývku, která proletěla skrz les a trávu a polní kvítí, než byla zahřátá ohněm. Rty, které naléhají, abych otevřel ústa a přijal ten polibek. Tohle musí být také vedlejší účinek lektvaru, který mi před třemi lety Potter podstrčil do čaje, protože všechno, co dokážu udělat je, že se ho držím a podřizuji se. Předpokládám, že sten, který vydám, když se jeho jazyk dotkne mého, je bonus.

"Proč?" zeptám se bez dechu v okamžiku, kdy polibek skončí.

Potter na mě hledí s hlavou nakloněnou trochu na stranu.

"Protože jsem doufal," odpoví otevřeně.

Užasle na něj zírám.

"Měl jste doufat v něco lepšího," řeknu mu vážně.

Usměje se jako někdo, kdo zná tajemství, které nikdo jiný ne.

"Vždy jsem doufal v toho nejlepšího," oznámí s bradou zdviženou a hlasem naplněným hrdostí.

A v jeho očích konečně vidím to, co vidí on. Muže poznamenaného zneužíváním a zraněného zanedbáváním. Muže obehnaného nepřízní a zpevněného mučením. Muže s odvahou a odhodláním a znalostmi. Muže ctnostného a zásadového.

Já… Nevidím ten stále zamračený výraz nebo vrásky nespokojenosti, dokonce ani nos. Vidím jen úctu, obdiv, lásku a nad tím vším naději.

"Veselé Vánoce, Severusi," pronese tiše.

"Veselé Vánoce, Harry," odpovím. A pak ho políbím. Jednou, podruhé, potřetí, než mu neochotně připomenu, že Moly čeká na svá zlatoočka.

Usměje se a řekne, že žádná nepotřebuje.

Pozvednu obočí a on se na mě ušklíbne.

Povzdechnu si a dovolím si pohlédnout na kotlík za sebou. Uspávací lektvar je zničený. Zapomněl jsem do něj přidat zbytek přísad. Ale nebude potřeba. Ne tyto prázdniny. Ani všechny naše budoucí.

Pochopte, Vánoce ke mně nakonec přišly.

Graduation Gifts

25. února 2013 v 20:54 Jednorázové
"Víš, že se od dnešní půlnoci stanu oficiálně absolventem…"

Harry Potter ležel v posteli a jedl čokoládové sušenky, které měl jeho milenec schované v jednom z šuplíků svého stolku. Touha Severuse Snapea po sladkém byla dobře skrývaným tajemstvím, ovšem bylo to tajemství, která Harry odhalil po jejich prvním milování. Představte si jeho překvapení. Ležel uspokojený v posteli a očekával, že bude ihned odeslán do své ložnice, když se ho Severus na místo toho zeptal, jestli dává přednost hořké nebo mléčné čokoládě.

"Jaká je pointa tvého proslovu?"

Temný hlas byl ukrytý za knihou, kterou Severus právě četl. Harry rozkousal sušenku a zamračil se.

"Můžeme vyjít na veřejnost s tím, že máme sex…" řekl nakonec a přimhouřil své zelené oči na staršího muže, který vypadal, že mu čtení po milování plně vyhovuje.

"Je tohle jediný důvod, proč jsi s tím začal? Věřím, že jsme na veřejnosti už měli dost sexu i před tvým absolutoriem, takže nevidím žádný rozdíl." Sklopil trochu knihu, aby na Harryho mohl pohlédnout. Pod žárem jeho očí a vzpomínkami, které se vynořily na světlo, se Harry začervenal. Sklonil hlavu a nešikovně si pohrával s prostěradlem.

"To není všechno," zamumlal.

"Och, takže co ještě? Skoro tu umírám dychtivostí."

Harry se pokusil potlačit smích, než se na něj skrz ofinu podíval a řekl: "Je zvykem, že absolventi dostanou dárek."

"Copak pro tebe není dostatečná moje nehynoucí láska a náklonnost?" Severusův hlas zněl přísně.

"Ne, samozřejmě. Měl jsem na mysli… Samozřejmě, že je," zakoktal se Harry.

Severus s plesknutím zavřel knihu a zasyčel: "No, tak si vyber. Ano nebo ne."

"Ano, samozřejmě, že ano. Co jiného jsi očekával?"

"Ne, co jiného jsi očekával ty, Pottere?" vyplivnul mistr lektvarů.

"Nic, neočekával jsem nic…" nakonec zašeptal Harry. Odvrátil se. Sám dobře věděl, že nemůže nic očekávat. Nikdy nic nedopadlo, jak mělo. A za svého života se už v mladém věku naučil, že bude lepší, když nebude očekávat vůbec nic. Raději byl překvapený, když něco dostal, než zklamaný, že nedostal nic. A mimoto měl Severus pravdu. Jeho láska a náklonnost pro něj byly tím největším darem, zejména když věděl, že by ve svém životě nemohl být šťastnější, než ve vztahu se Severusem Snapem.

Což ale neznamenalo, že by nebylo pěkné, kdyby něco dostal. Věděl, že něco obdrží od Weasleyových a svých přátel, ale kdyby navíc ještě dostal zvláštní dárek od Severuse, svého milence…

Povzdechl si a zadíval se znovu na Severuse, aby zjistil, že na něj starší čaroděj hledí nasupeně. Ten pak zřetelným hlasem promluvil. "Myslím, že si to potřebuješ ujasnit. Pokud jsi neočekával nic, tak proč jsi s tím vůbec začínal?"

Zpropadený Severus, má ho prokouknutého. "Nevím, jen jsem chtěl asi něco naznačit, myslím. Ale to je v pohodě…"

"Pro naznačování musíš mít opravdu dobrý důvod!"

"Dobře. Jen jsem chtěl vědět, jestli pro mě něco máš, ale předpokládám, že ty žádné dárky nerozdáváš. A měl bych být zatraceně vděčný, že mám tvou nehynoucí lásku a náklonnost, kterou jsem po závěrečné bitvě málem ztratil!" Harry byl naštvaný, ztratil nervy a křičel. "Prostě zapomeň, že jsem něco řekl, ano? Jen jsem něco plácnul a nic víc."

"Harry, co jsi čekal? Dárek, protože jsi dokončil školu a udělal zkoušky jako všichni studenti před tebou? To není tak velký úspěch."

Harry sebou prudce trhnul. Znovu se odvrátil a zakousl se do spodního rtu, aby se neohradil. Pro něj to byl velký úspěch. Porazil Voldemorta a stále se dokázal udržet na špičce třídy. Alespoň převážně.

Když ucítil na svém rameni něžný dotek, otočil hlavu k Severusovi. Starší čaroděj se na něj chvilku díval, než promluvil: "Velkým úspěchem je přesvědčit člověka, který věří, že není schopen citu, aby miloval. Donutit tu osobu vidět, že dávat sebe samého každý den je to, co se počítá. Že oplácet lásku plnými doušky zpátky, dokonce i když jí měl v životě jen opravdu málo, může stále obohatit jeho život, a že to stojí za to. Velkým úspěchem je v bitvě porazit někoho, kdo má daleko více zkušeností a moci než ty. Pokračovat tam, kde ostatní už nevidí naději. To jsou velké úspěchy v porovnání s ukončením školy."

Harry ztěžka polknul. Věděl, že má Severus pravdu, ale někdy by bylo opravdu pěkné mít ve svém životě trochu normálnosti.

"Většina lidí touží po těchto neobyčejných věcech, které jsme ty a já učinili, ale nemohou jich dosáhnout, protože si neváží obyčejných maličkostí. Předtím se jen projevila tvoje osobnost."

"Jo, ale ty to považuješ za hloupost."

"Ano, možná na to tak nahlížím," uznal Severus.

Pak začaly odbíjet hodiny a starší čaroděj se na ně zadíval. Pronesl: "Měl bys jít. Za pět minut je večerka a já nechci, abys zmeškal svůj poslední den v Bradavicích."

"Ale…"

"Zítra, Harry, od zítra už můžeš zůstat. Ale teď se musíš vrátit do věže." Profesor neustoupil a Harry nakonec přikývl. Než vyklouzl z postele, uzmul si od něj poslední polibek, a pak se oblékl. Před odchodem se ještě jednou podíval na nahého muže sedícího na posteli, který se vrátil ke čtení, a lámal si hlavu nad tím, jestli pro něj Severus opravdu nemá žádný dárek.

ooOoo

Minerva McGonagallová, ředitelka Bradavické školy čar a kouzel, pozvedla hůlku, ze které vystřelily jiskry, než vstala z křesla u hlavního stolu. Usmála se a hluk ve Velké síni ustal. Na své hrdlo seslala kouzlo Sonorus. "Další rok je za námi, a jaký to, panečku, byl rok. Harry Potter konečně porazil Lorda Voldemorta a zatímco se v této místnosti bojovalo, většina hradu byla zničena, aby byla následně obnovena. Byl to také rok plný ztrát. Přišli jsme o padesát studentů a já bych ráda věnovala chvíli ticha k uctění památky těch, kteří padli za naši obranu."

Harry sklonil hlavu. Nepotřeboval povzbuzení ani vhodnou chvíli na to, aby si vzpomněl na přátele, které ztratil. Myslel na ně všechny každý den, a i když jeho bolest nebyla tak pronikavá jako před rokem, ještě stále úplně neodezněla.

Severus se mu pokoušel pomoci s tímto pocitem viny a ztráty. Byl tam pro něj a byl přesně tím milencem, kterého Harry chtěl a potřeboval. Musel se na někom vyzuřit, s někým bojovat, a tak se Severus stal na první měsíce školy jeho soubojnický partnerem. Zápasili spolu každý víkend, zbavovali se stresu a přebytečné energie. A netrvalo dlouho, než se vztek změnil v zalíbení a dokonce i v lásku.

Harry se rozhlédl po síni. Všechny hlavy byly skloněné a Hagrid si u úst přidržoval velký kapesník, do něhož hlasitě posmrkával. Zadíval se na Severuse a viděl, že starší muž má zavřené oči. Harry nemusel hádat, na koho jeho milenec myslí, věděl to dobře. Dumal jen nad tím, o čem Severus přemýšlí.

Dnes tu budou takto jíst naposledy. Poslední den tu sedí jako student. Vrátí se ještě do Bradavic? Jistě, že ano, už jen proto, aby navštívil Severuse. Mistr lektvarů si stále ponechával svůj dům na Tkalcovské ulici, ale během školního roku tam bydlet nebude. Zůstane v Bradavicích a Harry…? Jo, co bude dělat Harry? Zatím si tím ani on sám nebyl jistý.

Přemýšlel o tom, že by se stal bystrozorem, ale pak se rozhodl, že to není to, co by chtěl. Už jen pocit z toho, že by měl pronásledovat temné kouzelníky a čarodějnice, mu působil osypky. Možná by se mohl stát odeklínačem nebo dělat něco s lektvary, ale nejprve si o prázdninách odpočine a třeba bude přes rok trochu cestovat. Chtěl toho tolik vidět. Měl to učinit už loni, ale pak se toho muselo hodně zorganizovat a vůbec… Jo, tohle chtěl Harry, pěkné a poklidné prázdniny.

Profesorka McGonagallová si odkašlala, než se usmála a řekla: "Ale už teď ukončeme smutek, nyní nastal čas radosti. Letos absolvovali vynikající studenti. Tato třída není jen tak obyčejnou třídou. Všichni studenti toho dokázali hodně, ale tito žáci jsou výjimeční. Během těch let prošli mnoha zkouškami a zvládli mnoho věcí, se kterými by si neporadili ani dospělí. Uvažuji nad tím, jak se asi dokážou poprat se skutečným životem?"

"Budou žít v srdci kouzelnického světa nebo odejdou někam jinam? Udiví nás novými objevy nebo se spokojí s životem s někým po svém boku? Někteří se budou pravidelně objevovat v novinách, zatímco jiní se stáhnou do pozadí. Někoho uvidíme v Bradavicích a jiní si možná troufnou do mudlovského světa. Avšak víme, že na ně čeká mnoho životních zkušeností a zjištění…"

Síní to zašumělo, když se profesorka McGonagallová odmlčela. Zírala na osamocenou sovu, která se odvážila přerušit její připravenou řeč na závěr školního roku. Studenti se otočili a sledovali sovu pohledem, když vletěla do místnosti, obkroužila stoly, aby nakonec přistála u nebelvírského.

Och, prosím, ne, no ták… Nechci k sobě přitáhnout další pozornost.

Nezáleželo na tom, co si Harry přál, protože sova se stejně usadila před něj. Byla to hnědá sova pálená, velmi pěkná, pomyslel si Harry, ale nebyla mu povědomá. Dopis byl adresovaný jemu, avšak pečeť mu nic neříkala. Svižně psaní odvázal sově z nohy a zamumlal rychlou omluvu. Položil si dopis do klína, aby si jej mohl přečíst později. Mávnul na profesorku McGonagallovou, aby pokračovala v projevu, avšak už v okamžiku, kdy se starší čarodějka odvracela, měl dopis úplně jinou představu.

K velkému potěšení ostatních studentů vyletěl do vzduchu. Harry se po něm pokusil chňapnout, avšak dopis se vyhnul jeho snaze a zvesela oznámil do celé ztichlé síně.

"Gratuluji panu Harrymu Jamesi Potterovi, že získal svůj první domov. Vila u Růžového poupěte v Prasinkách je překrásným rodinným domem s velkou zahradou, která je přímo předurčena pro pěstování zeleniny či bylinek. Nachází se, co by kamenem dohodil, od Bradavic a od činorodého obchodního centra, které je studenty tak oblíbené…"

Dopis by očividně očarovaný, aby mluvil a podrobně popsal Harryho nový dům. Harry nedokázal zavřít pusu a v tichosti poslouchal. Když to naposledy kontroloval, tak určitě žádný dům nekupoval. Už jeden přeci měl, u Merlinova vousu. No dobře, byl trochu poničený a jisté portréty ho neustále obtěžovali, ale byl to dům.

"Pokud máte nějaké dotazy, pak neváhejte a zeptejte se."

Dopis mu to oznámil a Harry zavrtěl hlavou, když vyhrkl: "Ale já jsem žádný dům nekoupil!"

"Dům byl zakoupen na vaše jméno, pane Pottere."

"Ale kdo by mi dal dům? Není prokletý, že ne?" Harry se nestaral o to, že celý rozhovor poslouchají všichni v síni, ani že na něj profesorka McGonagallová zlostně zírá. Žena nakonec zkřížila ruce na prsou a čekala na ukončení jeho eskapády.

"Klíče byly doručeny do vašeho trezoru v Gringottbance, ale je tu vzkaz od dárce, který vám mám přednést: Tento dům náleží Harrymu Jamesi Potterovi za úspěšné ukončení Střední školy čar a kouzel v Bradavicích. Dům byl zakoupen v Prasinkách, protože z vlastní zkušenosti vím, jak moc by Harry Potter toužil bydlet poblíž Bradavic, jelikož považuje hrad za svůj domov. Protože škola nedovoluje absolventům žít v Bradavicích, pokud tam nepracují, cítil jsem, že bude jen prospěšné, pokud mu umožním žít nablízku, a proto jsem mu tento dům opatřil."

Harry zamrkal. Pokusil se zamyslet nad tím, kdo by mu mohl zakoupit dům jako dárek za absolutorium. Všichni lidé, kteří ukončili školu, se stěhují, aby započali kariéru a práci. Jedinou osobou, která zůstávala v Bradavicích, byl…

Otočil se a pohlédl k učitelskému stolu. A tam uviděl úšklebek, který mířil jeho směrem.

"Jakkoliv je to fascinující, mohli bychom se, prosím, vrátit k závěrečné řeči?" zeptala se uštěpačně profesorka McGonagallová.

"Ale profesorko, chtěl bych vědět, kdo rozdává takové domy. Všechno, co dostanu já, je kočka."

"Nebo koště."

"Pracovní nabídku."

"Učňovství."

"Jo, ředitelko, chceme vědět, kdo pořídil Potterovi dům. Musí ho mít opravdu rád a žít v Bradavicích nebo tu pracovat."

"Je tak romantické koupit svému milenci domov, kam by se mohl nastěhovat."

"Jo, vážně sladké."

Profesorka McGonagallová protočila panenky a svou řeč adresovala obálce, která se nevinně vznášela ve vzduchu. "No dobře, která osoba věnovala panu Potterovi dům?"

Kdyby to bylo možné, dopis by se ušklíbl. "Dárce takovou otázku předvídal a připsal dodatečnou poznámku: Musíte se zeptat pana Pottera, jestli vám to odtajní."

Och, Merline, kdo byl Harry, aby to neudělal? Vstal od nebelvírského stolu. Obálka nezúčastněně přistála na stole. Vydal se k veselosti všech studentů přímo k hlavnímu stolu. Ve Velké síni zesílilo šeptání, když se Harry přiblížil k profesorce McGonagallové, ale hluk podstatně zesílil, když starší čarodějku minul a vrhnul se ke svému milenci. Severus to očekával, protože se na židli trochu odsunul a silnými pažemi Harryho okamžitě objal.

Harry se usadil Severusovi do klína a s trochou povzbuzení ho políbil na rty. Zpečetil tak jejich vztah před očima všech svých spolužáků.

"Takže to znamená, že jsi dům přijal nebo žádáš ještě nějaké další dary?" Severusův hlas ve ztichlé síni skoro zaburácel.

"No, je tu ještě jedna věc, kterou bych chtěl," řekl nevinně Harry. Zelené oči se upíraly do černých, aniž by pohlédly na studenty, kteří zadržovali dech.

Pak Severus konečně promluvil. "A to je?"

"Že se tam nastěhuješ se mnou."

"Připouštím, že to jsem ochoten podstoupit." Severus se ušklíbl, a pak Harryho políbil, zatímco celá místnost vybuchla v jásot.

Harry věděl, že by nikdy nemohl být spokojenější, i když opouští Bradavice. A pokud bude všechna následná dobrodružství sdílet se Severusem, pak s ním stráví na cestě životem každý krok.

Naruby 3

25. února 2013 v 20:05 Přečtěné

Neodvážil se ho dotknout, jen trochu vztáhl ruku. "Profesore Snape. Prosím. Udělám cokoliv chcete. Naprosto cokoliv. Dnes, nebo kdykoliv jindy, jak dlouho si budete přát." Trochu se narovnal v zádech, začal natahovat ruku - buď aby ho chytil za hábit, nebo aby sáhl na knoflíky na kalhotách, sám ještě nevěděl. "Nevím, jak jinak to zastavit. Potřebuji vaši -"

Došlo mu, co se chystá, zatnul zuby, ale nepokusil se uhnout. Snape ohnul paži k rameni a švihnul rukou.

Políček Harryho srazil k zemi a brýle mu málem odletěly z obličeje, ale Harry si stejně něco uvědomil: Hřbetem ruky. Jenom hřbetem ruky.

Někdo se uchechtnul, a nebyl to Snape.

Tím si byl docela jistý. I když smích slyšel za sebou a mohla jej zmást facka. Ne, jistotu mu dávalo vědomí, že Snape by nikdy nevydal takový zvuk.

Smích se změnil v medová, precizně artikulovaná slova, kontrastující s mladistým tónem hlasu. "No, Severusi, Malfoy se možná mýlil, když tvrdil, že jsi příliš mírný. To všichni tví provinilci tak upřímně prosí, aby se vyhnuli tvým trestům? Tvoje běžná praxe musí nahánět hrůzu."

Harry ležel na podlaze, neodvažoval se zvednout, neodvažoval se podívat. Malfoy podal hlášení opravdu bleskově.

"Prosím, pokračujte," vybídl Voldemort Snapea. "Zatím se to vyvíjí poměrně zajímavě."

Snape Harryho popadl za vlasy a zvedl ho zase na kolena. Harry se snažil nefňukat. Ne před Snapem, ne před Voldemortem.

"Jste opovážlivý, pane Pottere. Přímo drzý." Ve Snapeově hlase bylo slyšel nepokryté znechucení. "Myslel jsem, že už jste pochopil."

Vážně je ta věta dvojsmyslná? Měl Harry pravdu, že Snape to dělá jen proto, že musí, a kdybyby nebylo Voldemorta, možná by Harryho prosby vyslyšel? Nebo by si alespoň poslechl, co chce říct?

Ale co na tom teď záleží.

"Vstaňte, jděte ke stolu a předkloňte se. Bude to?"

Když se zvedal, aby poslechl, Harry si uvědomil, že možná vážně mohl mít pravdu. Z ničeho nic mu došlo, že Snape zatím nikdy, za celé ty měsíce, nepoužil slova jako "bude to?", aby ho přiměl k poslušnosti.

Ohnul se přes stůl, jak mu bylo řečeno, dával pozor, aby neskřípl pod sebou vodítko. Později by mu mohlo stahovat ostnatý obojek ke krku. Ale když si položil hlavu na bok, pochopil, že se přepočítal: díval se přímo na Voldemorta, pohodlně usazeného v křesle u dveří. Jejich oči se setkaly; Harry věděl, že otočit teď hlavu by znamenalo vypadat, že se na něj nechce dívat, nebo že nechce, aby mu Voldemort viděl do tváře. To nemohl připustit.

Po jistou dobu, kdykoliv se na něj podíval, mu v hlavě vyskočilo jméno Tom. Voldemort teď vypadal jen o maličko starší, než jeho přízrak tenkrát v deníku, nebo rozmazaná postava v Komnatě. Ale žádný z jeho přívrženců se neodvažoval mu tak dál říkat a teď už bylo pro Harryho automatické i v duchu toho černovlasého mladíka, který nevypadal o mnoho starší než studenti vyšších ročníků, označovat tak, jak si sám přál.

Na rozdíl od Snapea, Voldemort dával přednost temně zeleným hábitům, ačkoliv v tomhle osvětlení vypadal také celý černý. Obyčejně na hlavě nosíval kapuci, ale teď si ji shrnul, bezpochyby aby lépe viděl.

Harry odmítl zavřít oči.

Snapeovy kroky se nikdy se nezdály tak hlasité, nikdy se tak nerozléhaly. Harry ho slyšel na druhé straně stolu. Ze své pozice neviděl, co Snape bere. Bude to rákoska, jako obyčejně? Snape mohl změnit obvyklou pozici, protože si vzpomněl, že Harry nemá svoji učebnici.

Ale nějak se mu nezdálo, že to by byl ten pravý důvod.

Ozvalo se otevírání skříně. Něco z ní vytahoval. Harry se snažil silou vůle poznat podle zvuku, zda je to prut, ale kdyby síla vůle opravdu k něčemu byla, neohýbal by se teď přes Snapeův stůl.

A Voldemort by se na něj nedíval s takovou rozkoší ve své příliš mladé tváři. Když se úsměv Pána zla nepatrně rozšířil, Harry získal dojem, že co Snape vytáhl ze skříně zřejmě bude opravdu zlé.

"Přejete si ho připoutat, můj pane?"

Mohlo to být varování, že dnes bude opravdu, opravdu zle. Nebo jen Snape zná Voldemortovy úchylky.

"Ne, Severusi, myslím, že se rád podívám, jak ta malá špína snese své potrestání. Když to nedokáže, zpřísňuješ trest, pravda?"

"Naprostá."

No, nic nového.

PRÁSK.

Zato tohle je nové, uvědomil si v té hrozné chvíli, kdy se bolest rozvinula naplno.

Oh, drahý bože, Snape ho rozťal až na kost. Rozsekl mu maso nějakou mačetou-ne. Ne, jiný zvuk. Snape má v ruce zkurvený bič. Oh, do prdele, Kriste pane.

Všechny instinkty, velící chránit se rukama, byly potlačeny. Našel by krev; cítil by, že rána jde opravdu až na kost; a bič by mu dopadl na prsty a usekl by je a dobrý bože, on nechtěl ještě ke všemu přijít o prsty. . .

PRÁSK.

Bolel ho hrudník, uvědmil si, že je to nedostatkem vzduchu ve strhaných plicích. Zrovna křičel, ale přes bolest si to ani neuvědomoval.

PRÁSK.

Údery rychle po sobě. Z milosti, nebo ho Snape prostě chtěl co nejvíc zbít, aniž by se zbytečně zdržoval?

PRÁSK.

Když přišla tahle rána, Harry ještě křičel bolestí z té minulé. Už se ale aspoň nemusel dívat Voldemortovi do obličeje, zíral teď přímo před sebe, neodvažoval se opřít bradu o stůl v obavách, že by si mohl zlomit čelist, bál se dokonce i zamrkat, ze strachu, že pokud zavře oči, nemusel by je už otevřít.

PRÁSK.

Snape ho chce roztrhat. Snaží se mu rozsekat kůži na zadku. Ale jestli ano, jak to, že ještě na stehnech necítí krev?

PRÁSK.

Jeho ruce. Kdyby v nich ještě měl dost síly, zaryl by nehty hluboko do dřeva, aby se ujistil, že ruce nevytáhne, kdyby se chtěl pokusit utéct.

PRÁSK.

Tentokát nekřičel. Prosil. Překotně a bez přestávky, bezmyšlenkovité sténání oh bože prosím, přestaňte, přestaňte, přísahám bohu, udělám cokoliv chcete, prosím.

PRÁSK.

Nemůžu, nemůžu, nevydržím to, prosím, bože, ne, ne, prosím.

PRÁSK.

Neeeee.

PRÁSK.

Smích, tichý, ale slyšitelný i přes nekonečnou litanii jeho proseb. Voldemortův.

Žádná další rána. Snape přestal. Ne, jen si dal pauzu, aby si Harry myslel, že je po všem. Určitě.

Do vlasů se mu zase bolestivě zabořila ruka. "Otočte se."

Harry to nedokázal. Neměl sílu. Snape tu věc použije na jeho hrudník. Břicho. Jeho penis.

Ruka zatáhla. Harry se otočil. Zesláblé paže mu vůbec nepomohly; nějak zapojil zádové a břišní svaly a nechal se vést rukou ve vlasech -

Zadkem se dotkl desky stolu. Vykřikl, jako by to zatím potlačoval. Nedokázal ani rozeznat, kolik žhavých, bolestivých šrámů vlastně má. Překvapilo ho, že po stole neklouže - předpokládal, že krvácí. Nemohlo to přece tak bolet, aniž by mu roztrhli kůži. Nemohlo.

Zahlédl, že Snape ještě drží bič. Do prdele, tlustý bič. A Snape ho - oh, bože, Snape ho dával pryč, vracel ho do police ve skříni. Úleva Harryho zaplavila mnohem víc, než bylo vhodné; neexistoval přece jediný důvod, proč by teď Snape nemohl vytáhnout něco ještě horšího.

Vrátil se s kelímkem. "Zvedněte kolena."

Harry upřel oči do stropu a dělal, co mu nařídili, jen se divil, proč se mu tak svírá hrdlo. Na tohle byl přece zvyklý. Jenže Snape ho nikdy nešoustal. Pravda, každé pečlivě vyměřené švihnutí rákoskou bylo skoro, jako by ho šukal, vždycky předtím vyžadoval dokonalé držení těla, dokonalé opakování, přesné počítání každé rány. Když Snape bije, je to, jako by tě píchal, říkal si vždycky Harry.

Ale tohle bude poprvé, co v sobě skutečně bude mít jeho péro a ta změna pravidel ho tak vykolejila, že lapal po dechu jako nějaký panic.

I když Malfoy - pan ředitel - mu kdysi řekl, že právě to je na něm přitažlivé. Že ho pokaždé dokáže přimět, aby se choval, jako by to bylo poprvé. Harry se to snažil potlačit, ať už to způsobovalo cokoliv, ale když nevěděl, co na něm Malfoy vidí, (pravděpodobně) to potlačit nedokázal.

Slyšel otevírání kelímku.

Netušil, jestli obsah bude mít nepříjemné vedlejší efekty, po... no, poté. Ale na tyhle starosti bylo času dost.

Suché prsty mu roztáhly půlky. Kluzké zatlačily na jeho otvor.

Musel se podívat.

Velká chyba. Snape se nedíval, co dělá; hleděl Harrymu do tváře. Příšerným pohledem. Kdyby se usmíval, odporně potěšený tím, co dělá, hrozivě, jako Voldemort, bylo by to snazší; ale Snape se tvářil úplně jinak. Tvářil se přesně tak chladně znechuceně jako vždycky - jako když se díval, jak se Harry svléká, aby ho mohl zmrskat, nebo když Harry špatně odpověděl na otázku při vyučování. Svým způsobem se zdálo ještě ohavnější, že se Snape ani neobtěžoval vydolovat pro něj trochu škodolibosti nebo nenávisti.

Harry se snažil být poslušný. Nevydal ani hlásku, když mu prsty vnikly do zadku. Měl už rozhodně dost zkušeností, aby tohle vydržel v klidu. Nevykvikl ani, když ho Snape roztahoval. Kdykoliv se půlkami dotkl stolu, poranění (Rozťatá kůže? Pořád ještě nevěděl.) mučivě bolela. Ale i když o některý šrám zavadily Snapeovy ruce, Harry se pořád ještě dokázal omezit jen na lapání po dechu.

Snapeovi padaly vlasy do očí, zatímco Harryho dál roztahoval - měl dojem, že snad už na čtyři prsty. Vypadalo to, jako by se ten člověk při bičování ani nezapotil. Rozhodně teď se nepotil.

Prsty pořád zasunuté v Harryho těle, Snape druhou rukou sáhnul do hábitu a rozepnul si kalhoty. Harry nikdy předtím Snapeův penis neviděl. To by si pamatoval. Nevzpomínal si ani, že by se někdo jiný zmínil, že by Snapeovi musel takhle posloužit.

Nicméně teď měl Harry pocit, že v budoucnosti ho bude vídat často.

Snapeovy prsty vyklouzly ven, zahákl ruce za Harryho stehna a přitáhl si ho až k okraji stolu. Harry si přidržoval holeně, aby udržel kolena v určené pozici a kombinovaný tlak jeho a Snapeových rukou mu přitiskl paty k zmasakrované zadnici, až zasykl. Snape nedal najevo, že by si vůbec všiml, ale Voldemort se uchechtl a zamumlal: "Buď na něj tvrdý, Severusi. Chci toho kluka ještě slyšet křičet."

Hábit se rozhrnul, kalhoty otevřely - Harry nepoznal, jestli má Snape i spodky - Snape se chopil svého penisu, honil ho, dokud se pořádně nenaplnil krví a neodstával od těla. Předkožka se sama shrnula a zůstala tak, když Snape položil ruce na vnitřní stranu Harryho stehen. Zatlačil na ně ještě víc, až se Harryho půlky pro něj samy roztáhly. Jedním pohybem boků nasměroval žalud na Harryho otvor a přitlačil na něj, do něj, bolest byla tím větší, čím hlouběji pronikal a Harry se přiměl zas zvednout oči ke stropu, přesvědčoval sám sebe, že když nic neuvidí, lépe to vydrží.

Snape sundal Harryho ruce z jeho lýtek, roztáhl mu je na strany a přidržel. Pak prudce přirazil, dost tvrdě, aby celý vnikl dovnitř. Harry se zajíkl, jako by ho cítil až v krku. Nesnášel, když ho šukali tváří v tvář a snažili se přitom dostat stejně hluboko jako zezadu, na všech čtyřech, kdy je mnohem vhodnější úhel.

Snapeův obličej se ocitl dost blízko toho jeho; periferním viděním ho mohl spatřit, stačilo se podívat. Horší, než když po vás jde bazilišek - tyhle oči by byly stejně příšerné i v zrcadle.

Snapeova váha na jeho zápěstích se přesunula a Snape se povytáhl. Jen trochu, hned zas vrazil zpátky. Ale Harry věděl, že nemá cenu bojovat, že se musí přizpůsobit, pokud se nechce nechat natrhnout. Věděl, že mu musí vycházet vstříc. Což ovšem neznamenalo, že by mu neustále nechybělo opavdu málo, aby nezačal křičet nebo prosit o milost.

Oh, správně. Voldemort říkal, že chce slyšet jeho křik.

Harry nebyl hloupý. Vydržel ještě pár podobných přírazů a pak povolil, naříkal, přestal pracně zadržovat bolestné steny, i když nebylo snadné jim dát průchod. Při dalším přírazu si dovolil zavzlykat, otočil hlavu na stranu a pevně stisknul víčka.

Ale neprosil. Ne. Snape očekával, že po všech těch měsících tohle vydrží bez prošení. Nevěděl proč, ale myšlenka nenasírat Snapea víc, než je nezbytné, byla pevně zakořeněná v Harryho hlavě.

Na tváři ucítil dech, pak mastné prameny Snapeových vlasů a na odhalené hrdlo se mu přitiskly zuby. Ztuhl. Snapeovo netopýří vzezření vždycky vyvolávalo jisté představy... a pak Harryho kousnul, přitiskl ústa, přisál se. Harry neotevíral oči.

Snape mu na krku vyrobil ještě pět dalších značek, nad obojkem i pod ním a Harry měl dojem, že slyší oplzle slastné zavzdychání Pána zla. Také vnímal pach, obklopující Snapea. Připomínal právě zhašenou svíčku, spáleninu. Nechutný. Ale Harry nebyl dost blízko, aby jej mohl určit přesně.

Chtělo se mu brečet, jak je to všechno hnusné, a tak brečel Stejně věděl, že Voldemort na to čeká. Mohl by dokonce Snapeovi nařídit aby byl na Harryho přísnější. Snapeovy pohyby se nijak nezrychlovaly, k jeho velkému zklamání. I kdyby měli v záloze něco ještě horšího, chtěl, aby se Snape už udělal, aby skončil. Okusování krku se ho dotklo víc, než čekal.

Lekl se, když se Snape zničehonic stáhl, pustil jeho zápěstí a úplně odstoupil. Harry otevřel oči a tupě zamrkal, když Snape nařídil: "Na zem. Na kolena."

Snapeův penis pořád vyčníval z rozhalených šatů, ztopořený a lesklý lubrikačním olejem. (Nebo něčím jiným. Harry na to radši moc nemyslel.) Ruce si založil na prsou; samozřejmě, bůh chraň, aby se tvářil míň zlověstně, než obyčejně, i když mu péro trčí z kalhot. Dokonce i výraz měl pořád stejný.

Harry se pomalu narovnal a sklouzl na podlahu, opatrně, aby o nic nezavadil zadkem, aby si nesedl na paty, ale zůstal na kolenou.

Což bylo jedině vhodné pro Snapeovy záměry. Natáhl ruku a sundal Harrymu brýle. "Vykouřit."

Harry polknul, aby se nepozvracel. I když nenáviděl, když ho někdo nutil k felaci hned po análním sexu, uklidňoval se alespoň tím, že Snapeův čurák byl v jeho vlastním zadku. Zažil i jiné případy.

Naklonil se, vzal do otevřených úst houbovitý žalud a přitiskl jazyk na citlivou spodní stranu. Tahle technika jednou nebo dvakrát Draca Malfoye přivedla k okamžitému orgasmu a prakticky u všech jeho tyranů měla alespoň částečný úspěch. Zdálo se, že i Snape se zachvěl, ale k vyvrcholení se zjevně ani nepřiblížil.

Opatrně - snažil se nevnímat chuť - vtáhnul do úst ještě kousek penisu, nevěděl, jak moc používat zuby. Vždycky je lepší zapojit je až později. Na druhou stranu, někteří je potřebovali.

"Potěš mě i rukama," nařídil Snape.

Harry měl dost zkušeností, aby se nemusel dál vyptávat. Zvedl ruce, uchopil penis u kořene a zasunul si ho hlouběji do úst. Sáhl pod něj, promnul volnou kůži šourku, opatrně, aby příliš nestiskl. Prstem masíroval hráz, pak dvěma, zaznamenal, že Snape se mírně rozkročil. Pustil se o něco dál mezi půlky, ale ne až úplně ke svraštělému otvoru, na to měl Snape nohy moc blízko u sebe. Celou dobu jazykem laskal spodní stranu penisu, silně tisknul rty a klouzal ústy nahoru a dolů.

Nenáviděl, jak moc se v tom zlepšil. I když mu to zachraňovalo život.

Dovolil si lehce škrábnout zuby o žalud a zároveň víc přitlačil na hráz. Snapeovo zasyknutí potvrdilo, že se rozhodl spávně. Soustředil se na špičku penisu, zuby používal minimálně, zato rytmicky pohyboval prsty a za chvilku zas ve vlasech ucítil Snapeovu ruku. Přidržel si Harryho na místě, zatímco šukal jeho ústa a Harry se snažil s každým přírazem přejíždět jazykem po spodní straně penisu.

Na vteřinu pocítil zadostiučinění, že ze Snapea vymámil zasténání. Vzápětí Snape odtáhl jeho hlavu a ejakuloval mu přímo do očí. Harry zalapal po dechu, instinktivně stisknul víčka a nešťastně čekal, až Snape skončí. Semeno mu stékalo po tvářích jako husté slzy. Stisk ruky ve vlasech začínal být bolestivý.

Ale nakonec povolil a Harry klečel, mrkal a netroufal si otřít si obličej, i když věděl, že jestli mu to brzo nedovolí, za chvilku bude mít slepené řasy.

"Budete ho chtít, můj pane?"

No. Ne, že by ho ta možnost ještě nenapadla.

"Docela se těším, ano." Slyšel, jak Voldemort vstal a jeho kroky se přibližovaly. "Vlastně chci, aby ses k nám připojil. Vem si povzbuzující lektvar a znovu ho polož na stůl."

Harry slyšel, jak Snape něco zamumlal, jistě uctivý souhlas a odešel. Harry už neřešil, jestli se některý z nich dívá a hřbetem ruky si otřel oči. Pochyboval, že by tohle gesto mohlo ovlivnit jeho příští osud.

Snape ho popadl za paži a zvedl ho na nohy, v druhé ruce držel nějakou zavřenou lahvičku. "Obličejem nahoru nebo dolů, můj pane?"

"Jako když jsi ho bičoval. Ovšem myslím, že tentokrát jej připoutáme."

Harry nedostal žádný příkaz. Snape ho prostě hodil na stůl, hrana se mu zaryla do boků. Harry se snažil, aby se vodítko pokud možno nikde nezachytilo. "Zápěstí a kotníky, předpokládám?"

"Ano. Pusť mě, mám něco konkrétního v plánu."

Snape ustoupil - Harry slyšel, jak otevírá lahvičku - a pak stál u jeho hlavy Voldemort, vytahoval zpod jeho těla vodítko a položil ho přes okraj stolu. Mávnutí hůlky a Harry byl přivázaný, obojek se mírně utáhl, hroty lehce zatlačily na jeho zátylek, připravené zakousnout se bolestivěji, kdyby se pokusil zvednout hlavu nebo uhýbat.

Bez brýlí sice Voldemorta viděl trochu rozmazaně, ale poznal, že se usmívá, když Harrymu roztahoval ruce. Skoro stejně jako předtím, když ho Snape přimáčkl ke stolu. Přichytil mu zápěstí kouzelnými pouty, opatřenými podobnými hroty jako obojek. Také by dokázala způsobit bolest, kdyby se jim bránil.

Nepřekvapilo ho, když se stejného zacházení dostalo i kotníkům. Voldemort ho připoutal tak, že se chodidly skoro nedotýkal země. Když příliš dlouho napínal nohy, stehna ho bolela, ale kdyby se chtěl uvolnit, musel by ruce zapřít o pouta, a to by se mu do nich zaryly hroty. Harryho genitálie byly mezi rozkročenýma nohama docela odhalené a nechráněné a on měl pocit, jako by se jeho varlata snažila stáhnout zpátky do bezpečí těla.

"Přejete si jeho ústa nebo zadek, můj pane?"

"Oh, zadek, Severusi. Pro nás oba. Když jsi ho tak dobře připravil."

Nepatrná odmlka. "Ano, můj pane."

Proč neodpověděl hned? Co - oh. Oh, ne. To nemůžou.

Mohli.

"Myslím, že mu dáme roubík. Jsem si jistý, že tentokrát by si přál křičet a prosit. Rád si vychutnám, že nebude moct."

Voldemort obešel stůl, mírně se naklonil a vzal Harryho dvěma prsty za bradu. Ostny obojku se okamžitě ozvaly. Voldemort roztřepal zelený hedvábný šátek a jeden roh zastrčil Harrymu do úst. "Zvedni jazyk," nařídil. Něžně, jako se mluví s nemocným, nebo jako rodič přesvědčuje batole, aby zvedlo ručičky a nechalo si stáhnout svetřík. "Jinak, obávám se, ti hrozí udušení, což by bylo skutečně nepříjemné, že, Harry Pottere."

Rozklepaný Harry poslechl. Voldemort zasunul kousek látky pod jeho jazyk a zbytek kapesníku, smotaný do kuličky Harrymu nacpal do úst. Roubík mu nadouval tváře, dráždil ho v krku a vyvolával reflexivní dušení. Harry musel dýchat nosem a hodně rychle.

"Oh, moc pěkné. Ukaž. . ." Voldemort odtáhnul ruce, načrtnul ve vzduchu obrys, mávnul hůlkou a v rukou mu přistál kus něčeho pevného, něčeho, co jen tak vyčaroval ze vzduchu a co teď spočívalo mezi Harryho bradou a deskou stolu. Bylo to vysoké tak akorát, aby se Harry musel dívat přímo před sebe a nemohl sklopit hlavu, a tak dlouhé a silné, aby to nemohl otáčením hlavy odstrčit.

Voldemort ho laskavě pohladil po vlasech. "Podívej, Severusi, vkusné, že? Později se můžeme v myslánce podívat, jak se při tom tvářil, když budeme chtít."

"A pak bychom ho mohli přinutit, aby se díval s námi, můj pane."

"Oh, Severusi, výborný nápad! Věděl jsem, že je Malfoy zbytečně podezíravý." Voldemort zase obešel stůl a Harry se musel spoléhat jen na doteky a zvuky, protože výhled měl pouze do zdi před sebou a maličko do stran.

Neodvážil se ani zasténat. Na patře cítil látku a bál se, že by se zas mohl začít dusit a netušil, jestli by si ti dva všimli, že něco není v pořádku, dokud by nepřestal dýchat. A to už by mohlo být moc pozdě.

"Kam jsi dal ten ke- ah, tady je. Předpokládám, že má zpožděné účinky, jako obyčejně?"

"Ano, můj pane. Samozřejmě působí jenom na stěny rekta. A kdyby náhodou došlo k nechtěné kontaminaci, mám připravené protikouzlo."

"Vynikající. Tak to mu dáme ještě jednu dávku. Mimochodem, obdivuji tvé brilantní zacházení s bičem. Každý šrám je umístěný přímo. . . umělecky."

Takže šrámy.

Prsty ho zase roztáhly, dovnitř s nimi pronikl olej, který Snape bohatě nalil mezi jeho půlky. Tři prsty, čtyři, teď se do kroužku svalů začal dobývat i pátý prst, kroutily se, otevíraly ho, jako by mu měly z těla vypadnout vnitřnosti. Harry sténal a dusil se.

"Bojíš se, že se roztrhneš, chlapečku?" zapředl Voldemort. "Prosil bys o milost, kdybys mohl? Poslouchej, jak dýchá, Severusi. Nádherné."

Prsty ještě nezmizely a Harry už na otvoru cítil tupou špičku penisu. Vzápětí se ten pocit zdvojnásobil, do jeho análního otvoru se začaly dobývat dva penisy, společně i jeden po druhém, prsty, které držely zadek otevřený vyklouzly, na jejich místo vnikly dva žaludy, jeden o něco rychleji, druhý zase dál. Jeden z mužů vydal nějaký zvuk, nebo oba, to opravdu nedokázal posoudit, pak jeden přirazil, ještě hlouběji a hlouběji a bylo slyšet, jak se přetlačují dvě těla, vzápětí pronikly dál oba penisy a Harry zavyl, lépe řečeno zavyl by, kdyby neměl hedvábný roubík vražený skoro až v krku, moc velký, aby se dal spolknout a moc mokrý, než aby se dal vdechnout do hrtanu a zadusil ho. Škoda. Harry už se té možnosti nebál, teď by ji spíš přivítal jako vysvobození.

Došlo mu, že Voldemort měl pravdu, že ho roztrhnou. Nechápal, jak se do něj mohli dostat tak hluboko, to přece bylo nemožné, není tam dost místa, aby mohli stát vedle sebe. Museli znát nějaké kouzlo, určitě, protože představa, bože, představa, jak ho Snape a Voldemort v objetí společně šoustají... asi bylo horší si to představovat, než to vidět. No, pokud ti dva splní svou hrozbu, v nedaleké budoucnosti se Harry přesvědčí na vlastní oči...

"Chop se ho. Chci, aby si to užíval, ta malá děvka," supěl Pán zla.

Ruka - dvě ruce - se ujaly jeho penisu, reflexivně napůl ztopořeného, hladily ho, shrnovaly předkožku, tiskly ho u kořene. Těžko se mu dýchalo, sliny, které nemohl pořádně polykat mu málem zaskočily a stejně ho začala zrazovat vlastní krev, cítil, jak se hrne do slabin, naplňuje ho a jeho erekce se zvětšuje a ze žaludu stéká vlhkost.

"Ať se udělá."

Jedna naolejovaná ruka sevřela jeho penis, začala ho intenzivně hladit, druhá si dál pohrávala s žaludem, přehrnovala předkožku tam a zpátky, pak se nehtem zaryla do otvoru na špičce, až Harry zase vykřikl do roubíku. Udělá se, nejde to zastavit - od jisté chvíle už si to člověk ani nepřeje zastavit, samozřejmě - navzdory jejich mučivým penisům a dusivému roubíku, navzdory jejich tělům, bolestivě přitisknutým k jeho zmlácenému zadku, navzdory pěti koženým páskům s hroty, zarývajícími se do jeho kůže, navzdory pláči. Obličej měl zalitý slzami, kvůli hlenům nemohl už pořádně dýchat ani nosem, musel posmrkovat, aby do sebe dostal trochu vzduchu.

Udělal se, ale i když mu v hlavě explodoval orgasmus, nezapomněl litovat, že ho neposlal do milosrdného bezvědomí.

Užil si každý jeden příraz, dokud Snape i s Voldemortem nevyvrcholili. Sténali, syčeli rozkoší a zalévali mu střeva horkým ejakulátem. S vytahováním si samozřejmě dali na čas, jak jinak.

Voldemort také nijak nespěchal zbavit ho pout. Harry zůstal, jak byl, dokud si Pán zla znovu důkladně neprohlédl stopy po biči, nepoptal se Snapea na jeho metody a Snape mu nevysvětlil, že u bičování nejvíce záleží na vyvážení nástroje.

Ačkoliv, byl to Snape, kdo Harrymu vytáhl z úst oslintaný chumel látky. Tedy hned, jak se udělal, vytáhl a náležitě upravil.

ooooo

Tentokrát Harry Ronovu pomoc neodmítl. Ron pomazal mastí i všechny stopy biče, navzdory Harryho protestům, že je musí nosit tři dny. Ron přiškrceným hlasem proklínal Snapea a snažil se použít co nejtenčí vrstvičku mazání, jen aby ulevil bolesti, ale rány se nezahojily. O něco později Harry zjistil, že bonusovým efektem lubrikačního oleje skutečně bylo nesnesitelné svědění. S tím mast moc nezmohla.

Ron ani Harry nemluvili o zítřejší noci.

ooooo

Nikdy dřív v té místnosti nebyl. Připomínala mu tovární komín, vážně, obrovský kamenný začouzený komín. Nebo možná dno obrovité studny. Poklop zakrýval noční oblohu - zatím, pomyslel si Harry. Nepochyboval, že přítomní kouzelníci byli schopní zajistit na dnešní představení bezmračnou noc.

Hermiona byla pořád nahá, samozřejmě, a on také - no, on byl vlastně nahý už zase. Malfoy mu to přikázal, speciálně kvůli dnešnímu večeru. Zřejmě chtěl na úvod nějaký oplzlý rituál, uvažoval Harry.

On sám na situaci neshledával vůbec nic lascívního. Navzdory lačným pohledům Voldemortových smrtijedů, natěsnaných kolem dokola kruhové místnosti, navzdory nahé Hermioně, připoutané ke kamenné desce uprostřed, se Harry ani nezačervenal. Byl jako kus ledu - dokonce i když se potil, podpaždí ho studila.

Musí to zvládnout, jinak Hermiona nepřežije.

Dokonce i Voldemort se zdržel. aby se podíval. Tento druh zábavy byl, jak se vyjádřil den předtím u Snapea, příliš vzácný, než aby si ho nechal ujít.

"Dej to tomu klukovi, Severusi," promluvil Malfoy. "Měsíc za chvilku vyjde."

Harry se přiměl udělat krok dopředu, pak ještě jeden - rozhodně neměl v úmyslu zdržovat, bylo by to zbytečné. Pomalu došel až ke Snapeovi, který zalovil v hábitu a podal mu kelímek.

Harry se mu mohl podívat do obličeje. Mohl zjistit, jestli tam zahlédne náznak, který si myslel, že viděl včera. Nečekal nic tak očividného jako soucit, každopádně ne v této společnosti. Ale něco, nějakou stopu, kterou by pochopil jen on, pohled, který říká: nemáš na výběr. Stejně jako já.

Jednu chvíli si myslel, že by ho v těch očích mohl najít.

Nepodíval se.

A nikdy už nic takového nebude čekat.

Vzal kelímek a vrátil se zpátky ke kamennému oltáři, k Hermioně. Zůstal stát, díval se jí do tváře a prostě se nedokázal ani pohnout.

"Harry," zašeptala chraplavě. "Musíš."

Já vím. Vím, že musím, pomyslel si. Ne, že by mě nutili. Oni mi to milostivě dovolili.

Tohle všechno si opakoval a stejně se nemohl hnout.

"Musíš," řekla znova, oči upřené přímo na něj. Zvedla hlavu. "Jsem ráda, že to děláš ty. Věřím ti. Zvládneš to. Dokážeš to, určitě."

Do prdele. Ještě ho povzbuzuje.

Teď teprve zrudl hanbou, která ale neměla co do činění s oplzlostí scény. Rozklepanou rukou pohladil Hermionu po tváři a lehce ji políbil na čelo.

"Nezkazím to."

Její odpověď málem neprošla staženým hrdlem, ale Harry pochopil.

Otevřel kelímek, postavil ho na kámen vedle jejího těla a ponořil prsty do oleje. Ruce se mu pořád třásly. Začal konečky prstů roztírat směs po Hermioniných klíčních kostech, říkal si, že nevadí, jestli se mu klepou ruce, hlavně, aby ji správně ošetřil, hlavně, aby nic nevynechal. Žádnou část těla s výrazným pachem. Podpaždí. Prsa. Břicho. Pochvu. Zadek. Dlaně. Chodidla. Velmi důležitá místa. Také pokožku hlavy a vlasy. Student, co předtím natíral tu havraspárskou dívku, na ně zapomněl a špatný pach - příliš lidský, i pod pachem hárající vlčice - vydráždil vlkodlaka k nepříčetnosti.

Jestli to udělá správně, Lupin ji jenom znásilní. Nekousne ji. Nezabije.

Pracoval tak důkladně, jak jen mohl - když byl hotový, Hermiona měla vlasy zplihlé a nasáklé olejem a světlo pochodní se odráželo na její mastné kůži. Malfoy si Harryho přivolal mávnutím ruky. Bude se muset dívat, to už mu řekli. Zpoza ochranného štítu, který vykouzlí, jakmile se objeví Lupin. Harry bude čekat mezi diváky a bude se muset dívat.

A najednou ho napadlo neposlechnout.

Odmítnout. Říct Malfoyovi, klidně i Voldemortovi, ať přivedou vlkodlaka, schovají se za zábrany, otevřou strop a pustí dovnitř měsíční světlo a jeho tam nechají, uprostřed místnosti s Hermionou. Oba budou cítit vlčím pižmem, ale Harry málo.

Harryho Lupin roztrhá.

Momentálně mu to přišlo jako ta lepší varianta.

Ten okamžik mu na dlouho utkvěl v paměti. Vzpomínal na něj i o několik málo let později, když ukončil sedmý ročník studia - kterému se v té době říkalo už prostě "výcvik". Tenkrát klečel na dlaždicích ve slavnostním sále, nad ním stál Voldemort a rozhodoval se, jestli ho prodá jako osobního otroka některému ze smrtijedů, nebo si ho nechá pro svoji soukromou sbírku. Právě tehdy si Harry vybavil tento okamžik - okamžik, kdy poprvé uvažoval, že by raději zemřel, než pokračoval dál. Nebyla to zrovna vzpomínka, kterou by měl v oblibě, vlastně se ji spíš snažil potlačit. Chtít zemřít, to je skoro jako by se vzdal. Jako by ztratil vůli, nechal se zlomit.

Ne. Nenechá se dobrovolně zabít. Ne dnes.

Přinejmenším bude mít tu slušnost, aby nehodil zodpovědnost na Lupina. A Hermiona se na to nemusela dívat.

Vydal se k Malfoyovi. Nechal se přitáhnout na klín, Malfoy ho okamžitě začal štípat.

Snášel to, i když přitáhli Lupina, kterému zůstalo pořád ještě dost vůle, aby nadával a bránil se. Ale jeho pouta měla přesně vypočítaný tvar, aby neudržela vlkodlaka, jakmile se promění.

Ozvalo se zapraskání, jak se kolem nich zvedlo ochranné pole. Okamžik po něm následovalo tření kamene o kámen - odsunul se stropní kryt a do místnosti pronikly stříbrné měsíční paprsky.

Ještě déle než vlčí vytí nebo zvuky, které se Hermiona tak marně snažila potlačit, se v Harryho hlavě ozývalo řinčení řetězů, dopadajících na kamennou podlahu.

Naruby 2

25. února 2013 v 20:05

Ale ne dnes.

Zdálo se, jako by Malfoy cestou dovnitř prorazil tenkou stěnu Harryho svalů a cestou ven mu vytrhával vnitřnosti. "Kurva!" ječel Harry. "Já nevím, nevím!" Jako by se ho Draco předtím ani nedotkl, vůbec nic nepřipravilo jeho tělo na Luciusova čuráka, nic.

A pak začal přirážet.

O několik minut později, když se Harryho svět omezil na rudočerné šmouhy před očima, drásavou bolest a nekonečné blábolení nevímnevímnevímnevímnevím, zabořil Lucius ruku bolestivě do jeho vlasů a přitáhl si Harryho hlavu blíž, aby mu mohl zašeptat do ucha: "Já se bavím docela dobře, mladíku. Ještě stále máte na výběr: můžete mi říct, co chci vědět, já budu šoustat vaši uzoučkou sladkou prdelku, dokud se neudělám a skončili jsme spolu. . . nebo se mohu očarovat sustentem a užívat si s vámi celé hodiny. Což by mi vůbec nevadilo."

Tohle byla jedna z nocí, kdy Harryho zlomili - nestávalo se to vlastně až tak často. Ale teď prosil, docela sám od sebe.

"Prosím, M- pane řediteli, prosím, přísahám, že nevím, přísahám, nic mi neřekla, prosím. . ."

Ruka, která svírala jeho vlasy, zmizela. Harry zaslechl lehké klepnutí dřeva o dřevo, když Lucius Malfoy zvedl ze stolu svoji hůlku.

Tiché zasténání "Ne. . ." se téměř ztratilo v zamumlaném zaříkadle.

Po příští hodinu musel Harry snášet nejen to, že Lucius Malfoy projíždí jeho zadek, bez jakékoliv lubrikace, ale také výslech a posměšky. Různé posměšky. Například, jak moc se mu to musí líbit, když to schválně prodlužuje, jak sladce zní jeho sténání, že jeho prosby jsou pro Luciusovy uši jako hudba, jak nádherně se klátí, hlavně když je připoutaný... A sliby, že to Lucius bude dělat častěji.

Naopak otázka zůstávala stále stejná: kde je Hermiona Grangerová.

A Harry nemohl dělat nic víc, než pořád dokola opakovat: nevím.

Teprve teď ocenil, jak dobře Hermiona udělala, že jim svůj plán neprozradila. Pokud tedy své zmizení opravdu naplánovala.

Nakonec dokonce i Malfoy ztratil trpělivost, ukončil kouzlo a vyprázdnil se do Harryho, zvuk dlouho odkládaného uspokojení zněl skoro jako štěkavý smích. Aspoň, že Harry už byl tak roztažený, že když se Lucius z něj vytáhl, bolelo to mnohem méně, než když do něj vnikal. Měl tak zamlžené brýle, že když se pokoušel zase rozkoukat, v první chvíli se lekl, že už ze všeho toho šoustání opravdu oslepl.

Nicméně pouta nikam nezmizela. Lucius zamumlal něco o tom, že je "škoda takové polohy nevyužít," a ještě chvilku Harryho tloukl po nohách a po zadku holí, tentokrát v její původní podobě. Modřiny od hole na šrámech, které zbyly po Snapeovi, začaly vytvářet mřížkový vzor, táhnoucí se od pat až po kostrč. Lucius věnoval zvláštní péči místům, kde zadek přechází ve stehna. Už se na nic neptal a Harry pochopil, že tohle je zákusek.

Došlo mu, že trest skončil, když zaslechl šplouchnutí nějaké tekutiny o sklo a pouta konečně povolila. Měl na výběr, zda se zhroutit na stůl, tak jak je, nebo se svézt na podlahu. Vybral si druhou možnost, usoudil, že v klubíčku na zemi nebude představovat tak snadný cíl.

Jeho tělo s každým úderem srdce pulsovalo bolestí, s jedním tepem byla málem nesnesitelná, s druhým se maličko zmenšila. Ležel, snažil se dýchat pravidelně, ale i nadechování bolelo. Vzduch provoněly sladce kořeněné tóny brandy - ne, moment, mluvíme o Malfoyovi, takže koňaku - v pokoji se ozývalo jen kultivované usrkávání a Harryho dech.

"Jste propuštěn, pane Pottere."

Nezůstáváte. Nikdy se nezdržujete ani vteřinu, jakmile vám jednou dovolí odejít. Bez ohledu na momentální bolest se zvednete a konečně už sakra vypadnete, dokud můžete.

Harry se přetočil na kolena a zvedl se. Hromádka šatů ležela na dosah. Sáhnul pro kalhoty, ani se nezdržoval se spodním prádlem.

"Nevzpomínám si, že bych vám dovolil obléci se, mladíku."

Harry zvedl hlavu.

"Myslím, že se nebudete smět obléknout celý den. Ano, to bude vhodné. Proč schovávat stopy trestu, každý by je měl vidět, aby si vzal ponaučení," usmál se.

Harry cítil, jak rudne. Nutit studenty k věřejnému obnažování nebyla žádná novinka, ale člověk musel upadnout v opravdovou nemilost, aby musel chodit nahý od rána do večera.

Ovšem Harry byl v poslední době v nemilosti permanentně, ne snad?

"Seberte si šaty a běžte. Zítra nastoupíte do vyučování podle rozvrhu, oblečený tak, jak jste."

Takže v brýlích. Jak velkorysé. Harry se nezdržoval a nepokoušel se přít. Popadl své šaty bez ladu a skladu do náruče, dával pozor, aby neupustil boty a konečně už sakra vypadl.

Teprve na půl cestě do nebelvírské věže si uvědomil, že někde založil svou učebnici lektvarů.

Jo. Parádně zkurvená noc.

ooooo

Nemohl si vyléčit poranění od ředitele, protože si nesměl vyléčit poranění od Snapea, ne dřív než za tři dny. Léčení konkrétních míst na těle by vyžadovalo hůlku, ne lektvary a mastičky, které jim dovolovali.

Ačkoliv, mohl by si namazat aspoň zmasakrovaný anál. Lucius mu nezpůsobil žádné vážnější poranění, jinak by se o něj musel postarat sám - jedno z nepsaných pravidel. Nenechávali nic, co by mohlo způsobit infekci, nebezpečné krvácení, nebo trvalé následky. Taková zranění ošetřovali okamžitě na místě. Menší poranění, pokud si je člověk nechtěl pěstovat pro radost, bylo možné léčit hojivými mastmi a lektvary. Jenže mastí bylo málo a každý se musel dvakrát rozmyslet, než je spotřebuje.

Občas se naskytla příležitost nějaké mazání připravit a učitelé se je nesnažili zabavovat, takže pravděpodobně nic nenamítali. Problém však byl, že měli silné nutkání podepisovat se na čistém plátně. Někdy se vyplatilo poranění, pokud byla alespoň trochu snesitelná, raději neléčit. Lepší, než si znovu projít tímtéž jen proto, že nějaký učitel považuje váš bílý zadek za osobní urážku.

Harry upustil náruč šatů u dveří do chlapeckých sprch. Zevnitř slyšel téct vodu, takže tam musel být alespoň jeden člověk. Žádné zvláštní překvapení, dokonce ani tak pozdě v noci.

Ani před rokem by to nebylo nemožné. Někdo se třeba vracel z famfrpálového tréninku a byl moc unavený, než aby se vysprchoval v šatnách na hřišti. Kde jsou ty časy. Harryho napadlo, jestli je vážně pravda, co se říká. Že nepoužívané hřiště mají přebudovat na nějakou arénu, vzdáleně podobnou gladiátorské, ale určenou k mnohem nekalejším zábavám.

Vešel do koupelny, prošel kolem zástěny k řadě sprch a našel tam skutečně jen jednoho člověka - Rona. Nastavoval obličej proudu vody, ani se nepodíval, kdo přišel, i když ho musel slyšet. Vypadal celkem v pořádku, až na růžové cucfleky na krku a na prsou - taky bradavky se zdály lehce nateklé - a kolem jeho kotníků do výlevky stékala našedlá voda, která rozhodně nebyla mastná od mýdla. Růžový voděodolný make-up se mu ještě leskl na tvářích, kolem očí a na víčkách se pořád držela třpytivě modrá barva, rty zářily rtěnkou v cukrátkovém odstínu. Trvá dlouho, než se tohle svinsvo smyje, když má člověk k dispozici jen vodu s mýdlem. Samozřejmě čistící kouzlo by bylo otázkou okamžiku, ale to by někdo z nich musel mít hůlku.

Ron po chvilce zamrkal, aby dostal z očí vodu a podíval se, kdo přišel. Když viděl, že to je jen Harry, beze slova se vrátil pod sprchu. Harry si vybral sprchu několik míst vzdálenou od Rona a otočil kohoutkem. Ani neuskočil, když ho zasáhl ledový proud, jak by to udělal za normálních okolností. Chladná voda dokázala trochu ulevit od bolesti; vzhledem ke šrámům na zadku bude lepší nepouštět si moc horkou.

"Do prdele."

Ron promluvil; Harry se otočil. Ron zíral na jeho záda. "Co jsi do prdele dělal? Schválně jsi tu knížku házel na zem?"

"To nemám od něho." Harry nastavil teplotu vody. "Malfoy si mě zavolal." O Dracovi se bavit nechtěl a věděl, že Ron pochopí z kontextu, že myslel Luciuse. "Viděl jsi Hermionu?"

Ron postřehl jeho tón a vylekaně se narovnal. "Vypadá hůř, než ty?"

"Ne, zmizela. Malfoy mě dusil, aby zjistil kam."

"Není v dívčí ložnici?"

"Nebyla tam po večerce, aspoň podle Malfoye a neřekl bych, že jenom zalezla pod postel a někde se tam hihňá."

"Co ty víš? Tohle by od ní nečekali a znáš přece Hermionu. No jo, vlastně. Takže žádné hihňání."

"Žádné hihňání." Voda byla pořád moc teplá. Harry by jí rád nastavil zadek, ale nebyl si jistý, jestli by vydržel to štípání.

Ron se natahoval pro žínku, hlavu pořád plnou Harryho novinek. "Ta děvka Lestrangeová ji posledně dost zvalchovala."

"Řekla ti něco?"

Ron zavrtěl hlavou. "Ne. Ale včera nemohla sedět. A když si na chvilku sundala hábit, viděl jsem, jak měla odřené nohy. Vzadu pod koleny."

"Pochybuji, že by to bylo všechno."

"Vím, nejsem debil." Ron zabořil tvář do ručníku a snažil se sedřít zbytky kosmetiky. Harry věděl, že Ron ví, že neměl na mysli jen povrchové rány. Když Ron zase zvedl hlavu (ústa pořád růžová rtěnkou; dostat tohle ze rtů bylo vážně na posrání), řekl: "Hrozně si na Hermionu zasedla. Holky, jasně, mudlovské, ty nejvíc, ale pořád je to houby proti Hermioně. Parkinsonová si pustila hubu na špacír. Občas tam bývá; Lestrangeová někdy nechává svoje oblíbence pomáhat."

Harry se snažil nemyslet na Hermionu, klečící před Bellatrix Lestrangeovou nebo Pansy Parkinsonovou. Zdálo se horší, když od vás tohle chtěla učitelka, než když si o totéž řekl učitel - muž. U žen bylo mnohem víc možností, kde udělat chybu a po chybě samozřejmě následuje trest. Alespoň takový dojem Harry získal ze svých zkušeností s Narcissou Malfoyovou.

Věděl, že spoustě kluků přijde představa dvou žen v takové situaci sexy, ale tyhle myšlenky patřily do jiného světa a každopádně se nikdy netočily kolem Bellatrix Lestrangeové.

"Takže myslíš, že už to prostě nemohla vydržet. Sebrala se - a utekla."

"Pcha." Ron zavřel kohoutek. "Hermiona nikdy. Jestli to udělala, měla plán."

Nejspíš měl pravdu. Harry se přesunul tak, aby mu chladivý proud dopadal do poloviny zad; voda příjemně stékala po bolavém těle. Roztáhl si rukama půlky, aby ochladil i zmučený zadek, nestaral se, jestli se Ron dívá, nebo ne.

Lepší. Ne zas tak hrozné. Možná ani nespotřebuje moc masti.

Slyšel, jak Ron tiše nadává. Stál před zrcadlem a otíral si ústa rukou v neúspěšném pokusu zbavit se zbytků rtěnky. "To ta sračka nikdy nepůjde dolů?"

"Chladivý pleťový krém, drahoušku," radilo mu zrcadlo. "Přestaň se drhout mýdlem, zničíš si svoji hezkou pleť."

"Do prdele." Naprosto bez emocí. "Už i to zkurvené zrcadlo po mně jede. Já jsem se snad Notta neprosil, aby si mě vybral za svou transvestitskou štětku, nebo jo?" Vztek se přece jen začínal vkrádat do jeho hlasu. "Chtěl jsem snad nosit zasranou sukni, halenku a mašli, celý den, ZÍTRA?"

"Ty taky?"

Ron se otočil po hlase. "Kdo chce, abys nosil sukni?"

"Ne, sukni ne." Harry se najednou cítil trapně, nesnažil se přece Rona trumfovat. "Zítra se nesmím oblékat."

Ron zkroutil pořád ještě růžové rty. "Zasraný parchant. Snape nebo Malfoy?"

"Malfoy, samozřejmě. Cos myslel?"

Ron neodpověděl. Tiše se utřel, Harry stál pod sprchou, dokud únava nezačala převažovat nad bolestí.

"Ty. . . nepotřebuješ nějak pomoct?" zeptal se Ron, zatímco se Harry neobratně snažil osušit.

"Ne-e. Ty jo? Zůstala mi ještě nějaká mast navíc, kdybys potřeboval."

"Nech si ji."

Tahle odpověď Harrymu neřekla vůbec nic. Možná se Nott spokojil jen s Ronovými ústy - Harry rozhodně nestál o detaily - nebo Ron naznačoval, že Harry svou mast bude v dohledné době potřebovat. A to bylo prakticky jisté.

ooooo

Ron obdržel sukni levandulové barvy, což by samo o sobě bylo dost zlé, ani by nemusela mít kolem dokola bílý volánek. A neměl k ní jenom blůzku a mašli (oboje v bílém), ale také bílé podkolenky a ozdobné bílé kalhotky. Ostatní chlapci by měli tu slušnost otočit se, zatímco se Ron do té hrůzy oblékal, ale profesor Nott se osobně dostavil na ranní prohlídku. Dokonce o čtvrt hodiny dříve, než obvykle. Když se studenti vrhli na své postele a snažili se je co nejrychleji a nejpečlivěji ustlat, aby se vyhnuli potrestání, zastavil je a vyžadoval, aby se dívali na Rona. Ten už byl v obličeji celý rudý. Musel se přede všemi obléknout, od kalhotek až po mašli ve vlasech, v jakési zvrhle obrácené verzi striptýzu, za doprovodu Nottových pošklebků a uznalých poznámek.

Ironické, že Harryho postel byla jediná, na které Nott nedokázal najít žádný nedostatek - protože jediný Harry se ráno nemusel zdržovat oblékáním. Což neznamenalo, že by Nott nemohl předstírat, že něco není v pořádku, kdyby se mu zachtělo Harryho potrestat. Ale zdálo se, že Nott se dostatečně baví trápením Rona. Museli se dívat, jak zvedl Ronovi bradu a medově zaševelil: "Pusinku, krásko," a celého ho oslintal. Druhou rukou mu sáhl pod sukni a laskal ho přes krajky, dokud Ron nekňučel ponížením. Vysloužil si za to štípnutí elastickou gumou od kalhotek do zadku, ale Nott ho konečně nechal být.

Ve velkém sále Harryho i Rona přivítali pokřikem. Spousta studentů vypadala stejně znechucená, jako Ronovi a Harryho kamarádi a všichni nebelvírští mlčeli, ale nedá se říct, že by se posmívali jenom Zmijozelci. Pravda, oni s posměchem začali; ale u havraspárského a mrzimorského stolu hned kdekdo vyprskl smíchy a ne každý si zakryl ústa rukou.

Odhodlání všichni proti Zmijozelu se začalo vytrácet - Harry cítil, jak den za dnem mizí. Nebelvír, Havraspár a Mrzimor by měly držet při sobě, když všichni oblíbenci Smrtijedů chodí do Zmijozelu. Dokonce i Zmijozelští studenti, jejichž rodiče nebyli přímo Smrtijedy, měli dost rozumu, aby pro své vlastní dobro drželi hubu a krok. A nový systém školního bodování spolehlivě zrušil jakékoliv pokusy o spojenectví. V bodování už nefiguroval žádný pohár, místo něj vítězná kolej na konci každého měsíce - vždy Zmijozel - dostala za odměnu na jeden den na povel všechny studenty koleje, která v bodování skončila poslední. Otroctví bez omezení. Koleje, které zůstaly uprostřed tabulky, se tomuto zvláštnímu ponížení vyhnuly. Přirozeně, vyhnout se mu chtěli všichni. Takže pořád soutěživost. Pořád každý sám za sebe.

Takže zatím si dvě "neutrální" koleje mohly spokojeně vydechnout úlevou. Ale Harry věděl, že jednou to chlácholení hlavně, že to nejsem já,skončí. Tyhle věci se vymknou z ruky stejně snadno jako ďáblovo osidlo.

Draco Malfoy nedělal rozruch. Ne, jeho sebevědomý, sžíravý pohled, který říkal tebe si ještě vychutnám,byl mnohem horší než otevřené posměšky. Ale dal si záležet, aby ve slavnostním sále prošel těsně kolem Rona a stačil mu říct: "Vsadili jsme se, Weasley: bavlna nebo satén? Jsem si jistý, že to do večera to budeme vědět, jestli teda nemáš odvahu svěřit se nám sám."

"Vyliž si, Malfoyi."

"Budu to považovat za 'ne'. Taky dobře. Prostě si počkáme, až se nějakému profesorovi bude chtít naplácat ti na zadek. Pá, Weasley."

Ale při Lektvarech si ani Zmijozelští nedovolili být otevřeně agresivní. I když Harry věděl, že Malfoyovi Snape školní trest nikdy neuložil - jen opravdu málo Zmijozelců mělo tu smůlu - nikdo nesměl zapomínat, že v jeho hodině se stále vyžaduje poslušnost a úcta k autoritě učitele. Jiní, jako třeba Nott nebo Rookwood, vylomeniny Zmijozelských velkoryse přehlíželi, ale Snape by je nikdy netoleroval a to musel každý respektovat. Stejně jednala i Narcissa Malfoyová, což dávalo smysl, vzhledem k tomu, že učila Mravy a společenské chování.

Další ironií onoho dne byl fakt, že Harry se nebude muset ponižovat a stahovat před Snapem kalhoty, aby si Snape ověřil, jestli si stále udržuje stopy po včerejším trestu - stačí, když se otočí a zůstane stát. Ovšem ještě tu samozřejmě byla ta nepříjemnost se ztracenou učebnicí. . . která mu zajistila další školní trest.

Prostě báječné. Ačkoliv, co jiného mohl čekat.

Při Mravech nakonec ani nebylo třeba, aby ho popichovali zmijozelští. Narcissa Malfoyová jejich práci zastala sama. I když uznala, že horší by bylo, kdyby nepřišel vůbec, stejně ho ztrestla patnácti ranami jezdeckým bičíkem, který stále nostila při sobě, za jeho "opovážlivost dostavit se déshabillé" a nařídila mu celou hodinu klečet před jejím stolem, v nemožně dokonalém postoji. Pod bradou nebo na kostrči okamžitě ucítil bičík, kdykoliv prošla kolem a všimla si, že se trochu shrbil. Nechala ho za to po škole, samozřejmě - mohl se na ni těšit zítra večer, jelikož na dnešek si ho už rezervoval Snape.

Rona úplně neignorovala, ale v porovnání s Harrym jako by tam nebyl. Jenom nakrčila nos, označila ho za "skandál" a pokračovala v obchůzce třídou.

Obrana proti černé magii (v poslední době tajně přezdívaná Drezúra s černou magií, protože tento předmět byl dostatečně ponižující, i když člověk nedostal žádný extra trest) nebyla o nic horší, než obvykle. Prostě další hodina, kdy tři profesoři společně vrhali na studenty Imperius, kterému se samozřejmě nedokázal ubránit nikdo, dokonce ani Harry, a nutili je plazit se, svlékat se, žebrat o týrání, olizovat profesorům boty (nebo něco horšího), načež jim všem vynadali do bezcenné, neschopné špíny, protože se jim od minula nepodařilo posílit svou odolnost proti zmíněným kletbám. Do konce hodiny se všichni dočkali naplácání pálkou, nebo něčím blízce příbuzným. Hlavně Ron, jak Malfoy předpověděl, si užil svoje. Rookwood, inspirovaný Ronovým úborem, mu poručil tančit jako baletka. Ronovy nemotorné pokusy vyhovět - Harry si nebyl jistý, jestli by to dopadlo lépe, i kdyby Ron uměl aspoň trošku tancovat - následoval výprask na holou, který poskytl odpověď na otázku o materiálu Ronových kalhotek. Zmijozelští sice samozřemě nebyli přítomni, aby si to ověřili na vlastní oči, ale nebylo pochyb, že se to dozví od některého z profesorů - jestli už to dávno neví od Notta.

Pokud to Harry pochopil správně, výuka Zmijozelu se od té jejich v principu příliš nelišila - také se učili vzdorovat těžkým kletbám, jen dostávali o něco férovější šanci. Učitelé často nechali studenty, aby se Imperiem ovládali navzájem. Pravděpodobně se snažili vyvolat ještě větši soutěživost - pud zabít a sežrat slabší, jak se vyjádřila Hermiona.

Hermiona. Kam se sakra poděla?

Její nepřítomnost se nejvíce projevila v Kouzelných formulích - jediné hodině, při níž směli používat hůlky. Samozřejmě ne všichni najednou, třída jich dostala jen pár a na konci vyučování se zase všechny sesbíraly a pečlivě zkontrolovaly, jestli se někdo nepokusil nastrčit falzifikát a pravou hůlkou vyfouknout. Harry si ani nedokázal představit, jaký by asi po tomhle následoval trest. Tedy kdyby se někomu ten husarský kousek vůbec povedl, pod nenávistným, leč bdělým dohledem Bellatrix Lestrangeové.

I když se teď ve Formulích učili pouze ta nejdrobnější, naprosto neškodná kouzla - uklízecí, zdravotní a podobná - všichni postupně pojali podezření, že dovolit jim sáhnout si občas na hůlku je dalším tyranským prvkem nového školního programu. Hermionu - koho jiného - jako první napadlo, oč ve skutečnosti jde. I když i jí to trvalo pár týdnů.

"Jak se cítíme," řekla jednou, "když zase držíme v rukou hůlky? Uleví se nám, mám pravdu? Jako by zas všechno mělo být v pořádku, když nám dovolí hodinu denně se cítit jako opravdoví kouzelníci." Odmlčela se, ne pro efekt, ale proto, že ji to opravdu tak bolelo, že na okamžik ztratila hlas. "Ujišťují se, že nikdo z nás se nedokáže vrátit ke kouzlení bez hůlky. K té dětské magii, která jako první prozradila, kdo a co jsme. Teď už to neděláme - od doby, co jsme dostali hůlky a nastoupili do Bradavic - myslím, nedělali jsme, než. . . se stalo tohle. Nemůžeme, soustředíme se jen na své hůlky. Zvykli jsme si na ně - a to je teď naše prokletí."

Harry měl dojem, že profesorku Lestrangeovou ten den vytáčela hlavně Hermionina nepřítomnost. Obvykle se báječně bavila opravováním jejich chyb a rozdáváním trestů. Hermionin úděl musela přijmout Parvati Patilová. Bellatrix ji nechala viset hlavou dolů, shrnul se jí hábit a aniž by Parvati mohla vidět, co se děje, házela na ni jednu Insectivoru za druhou. Kousavé kletby se jí plazily po těle jako hmyz a zanechávaly za sebou na kůži štípance. Věci moc nepomohlo, že Parvati měla k lezoucí žouželi ještě větší odpor, než Ron. Po celou dobu slyšeli, jak od hábitem kňučí a fňuká. Bellatrix jí udělila školní trest se slovy, že je rozmazlený malý ufňukanec, který teprve večer dostane pořádný důvod brečet.

Když Harry vešel, věnovala mu Bellatrix jeden pohled a její obyčejně přivřené oči se rozšířily spokojeností. "Oh, no to se podívejme," zasmála se. "Náš hrdina se tady vystavuje, jako by pózoval pro umělce. Nebo jsi možná zrovna vylezl z vany, protože vypadáš ostudně." Opsala hůlkou ve vzduchu malý kruh a pronesla: "Monile ferinum." Harryho něco zatahalo kolem krku, automaticky zvedl ruku, aby to prověřil. Zjistil, že má na sobě kožený obojek s kovovými ozdobami a k němu je přidělané vodítko. Obojek se skládal z koženého pásku a ostnů, ale ne tak, jak to nosívá černě oblečená mládež s čírem, kterou tetička Petunie vždycky označovala jako "ty strašlivé pankáče." Tenhle obojek měl ostny otočené dovnitř, namířené na jeho hrdlo. Účel pochopil, jakmile profesorka Lestrangeová zatáhla za vodítko; vzadu a po stranách krku ucítil tlak hrotů, které sice nebyly příliš ostré, ale dokázaly by projít kůží, kdyby se aplikovala dost velká síla. A Bellatrix Lestrangeová byla přesně ten typ, který silou nešetří.

S trhnutím poskočil dopředu, šel, jak ho obojek vedl, i když ho ostny přinutily kleknout na kolena. Slyšel její smích, ale pak už se vodítko volně houpalo a neškodně viselo na obojku. "Tak," konstatovala, "teď vám to teprve sluší. Lezte po čtyřech na své místo, pane Pottere, a nespěchejte; na kolenou je na vás nádherný pohled."

Celkem vzato, mohlo být i hůř. To si myslel, když ještě nevěděl, že nejhorší zážitek dne ho čeká v podvečer ve slavnostním sále.

Tam zjistil, že našli Hermionu.

Nevisela na kole, drželi ji v kleci. Klec je taky zlá až až; moc krátká a úzká, aby se dalo uhnout. V každé pozici na vás dosáhnou ruce. A přesto, když nejste přivázání, pořád se snažíte uhýbat. I když úplně marně.

Hermiona nebyla žádná výjimka, navzdory vší své schopnosti logického uvažování.

Jakmile ji uviděl, Harry se na místě zastavil. Kolem klece se netlačilo zase tolik zmijozelských studentů, aby nepoznal, kdo je uvnitř, aby neviděl, jak se snaží uniknout rukám, protahujícím se skrz mříze, jak se jí vlasy lepí na obličej - slzami, potem, nebo nějakou jinou tekutinou, to radši moc nerozebíral.

Byla úplně nahá, pochopitelně. Lucius s Narcissou stáli poblíž, Bellatrix Lestrangeová se opírala o klec a nahlížela dovnitř. "Oh, tak moje nejmilejší mudlovská špína se nám vrátila," říkala se sobě vlastní krutou přívětivostí. "Docela jsi mi dneska chyběla. Budu muset vymyslet, jak ti to vynahradím."

Harry se chtěl vrhnout ke kleci, chytit Bellatrix Lestrangeovou za hábit a za vlasy a rozdrásat jí obličej holýma rukama. K čemu sakra hůlky.

Obojek a vodítko, které mu přičarovala, měl pořád ještě na sobě. Právě dotek vodítka na holé kůži ho zastavil. Ne, že by se jí bál, ale uvědomil si, jak je zranitelný, jak je zrovna dnes bezbranný, když nemá ani oblečení, které by mu dodalo poslední zbyteček pocitu důstojnosti. Krk se mu svíral při představě jakéhokoliv konfliktu - i kdyby tam měl jenom jít, všem na očích.

"Parchanti zasraní," vydechl Ron a Harry si uvědomil, že pořád stojí vedle něj, také se tam nerozběhl. Zřejmě uvažoval stejně, jako Harry.

Nahrbil se, jako by šel proti prudkému větru a pustil se mezi dvěma stoly směrem ke kleci. Neohlédl se, jestli jde Ron za ním. Nemohl by mu vyčítat, kdyby nešel.

Zatraceně, ani si nebyl jistý, jestli dělá správnou věc.

Přistoupil ke kleci z opačné strany, než Bellatrix Lestrangeová. Nikoho neodstrkoval, prostě počkal, dokud se Zmijozelský student - mladší chlapec, jehož jméno si nepamatoval, zato (jak zvrácené) věděl zcela přesně, že je obřezaný - nezačal nudit a neodešel sám.

Pak přikročil ke kleci. "Hermiono."

Do té chvíle si ho nevšimla. Draco Malfoy - nemohl chybět - se zasmál: "Hej, Grangerová, dorazil tvůj šampion. I se svou parádní prdelkou, jak všichni vidíme."

Harry zjistil, že je překvapivě snadné Malfoye ignorovat. Hermiona byla trošku zadýchaná, asi jako zvíře chycené v pasti a jakmile ho uviděla, sklonila hlavu a zaclonila si obličej vlasy. Nešťastná, že ji takhle vidí. Do háje. Měl se radši držet zpátky.

Ale pak viděl, že se podívala jeho směrem, oči ještě větší než předtím, jesti to bylo vůbec možné. Na zlomek vteřiny sklouzla pohledem po jeho těle a když zas zvedla oči, kousla se do rtu. Nenápadně se ušklíbl a protočil oči, snažil se naznačit, že se nic tak hrozného neděje.

K delší konverzaci nedostali příležitost. Zabini popadl Hermionu za vlasy a přitáhl si ji blíž, díval se, jestli se s ním bude přetahovat. Možná by jí mohl hrst vlasů vytrhnout, kdyby se s ním prala. Harry viděl, jak se Hermiona zachvěla bolestí, Zabini ji držel za vlasy u mříží. Malfoy sáhnul do klece, aby pohladil Hermionu po lýtku - nějak podezřele něžně. Když dospěl rukou nad koleno a zamířil na vnitřní stranu stehna, odkopla ho. Zabini ji škubl za vlasy.

Harry ani nemusel potlačovat vztek, bránit si zatnout pěsti - tyhle instinkty ho už prakticky opustily. Ne, tak hloupý být nesmí.

"Zajímavé, vždycky jsem si myslel, že vám dvěma se líbí vzrušení z lovu," řekl. "A teď mám dojem, jako by se vám chtělo shodit šaty, vlézt si dovnitř a něco nám všem předvést."

"Vím přesně, o co se snažíš, Pottere, nemysli si," odvětil Malfoy, oči pořád upřené na Hermionu. Možná věděl, ale stejně neodolal.

"To víš, žárlím. Už jsem si zvykl, že ti většinou stačím sám."

Malfoy se otočil a podíval se na něj. Výborně. "Jako bych zaslechl slib. Je to tak, Pottere?"

"Jestli chceš. Ovšem mohla by to být i drzost, když o tom tak uvažuji."

Teď už se na něj díval i Zabini a dospělé Malfoye výměna názorů zaujala také. Harry věděl, že Draco po něm přede všemi neskočí, ne když je kolem několik profesorů; počká si na příhodnější moment. Nebo až dostane dovolení potrápit Harryho, jak uzná za vhodné.

"Pusť ji, Blaisi." Draco se na něj nedíval, když to říkal, takže Zabiniho mírné rozčarování zaznamenal pouze Harry. Ale poslechl a propuštěná Hermiona se sesunula po mřížích na podlahu klece.

Zabini obešel klec a postavil se za Draca, který se mezitím přesunul k Harrymu. "Chci, aby sis něco zapamatoval," řekl Draco Harrymu tiše. "Pamatuj si, co jsi před chvílí řekl a že jsem ji kvůli tomu pustil. Přemýšlej, jak si tu laskavost od tebe vyberu." Protáhl se kolem Harryho a se Zabinim v patách se vrátil ke zmijozelskému stolu.

Hermiona se odsunula od své poslední trýznitelky, Bellatrix Lestrangeové, která jí momentálně jen tiše nadávala, ruce bezpečně mimo klec. ". . .napíchám ti do toho tvého růžového masíčka všechny špendlíky a jehly co mám. Ty v bradavkách bych ti tentokrát třeba mohla i nechat, hmm? Jsi tak sladká, jak křičíš bolestí, když ti je propichuju a přitom víš, že tě neošetřím, leda že by ses potom velice snažila s jazykem. . ."

Harry se přiměl nevnímat její hlas a prostrčil paži do klece, aby Hermioně stiskl ruku. Dával pozor, aby se nedotkl jiné části těla, ze strachu, že před ním ucukne. "Jsem šampion na hovno," zamumlal. "Promiň."

Hermiona zavrtěla hlavou. Byl s její reakcí spokojený, věděl, že mu odpouští. Do uší mu zase pronikl smích profesorky Lestrangeové a Harry věděl, že se směje jim, ale snažil se neposlouchat.

Pustil Hermioninu ruku, zahuhňal něco, z čeho snad pochopila: "Vydrž chvilku, hned se vrátím," otočil se, došel k nejbližšímu stolu - zmijozelskému, což ho v nejmenším neodradilo. Popadl nejbližší opuštěný pohár, hned u džbánu s vodou, vděčný, že ho zrovna doplnili a zase se vrátil. Ať mu za to do hajzlu dají třeba školní trest, ať mu seberou body, cokoliv.

Ale přesto se snažil nedívat se dospělým do očí, když strkal pohár Hermioně do klece. Popadla ho, než některého z vracejících se studentů napadne vyrazit jí ho z rukou. Vypila vodu tak rychle, že si Harry vyčítal, že nevzal celý džbán.

"Podívejte, " zasmála se Bellatrix. "Jak roztomilé. Esmeralda a Quasimodo, akorát obráceně. Chybí jim už jenom koza a tamburína."

"A na konci toho příběhu oba hrdinové zahynou," dodala Narcissa Malfoyová. "Velmi příhodné."

Jako by nic neslyšela, vrátila mu Hermiona pohár zpátky do rukou. "Bež," zašeptala. "Než. . ."

Než bude hůř, chtěla říct a Harry to věděl. No a co. Stalo se. A nemá to nic společného s tím, že za ní přišel. Od začátku byl přece hlavní hvězdou programu, ne?

Očima hledal Rona. Kam se poděl? Oh, do pytle. Když je znudila Hermiona, Draco a Zabini se pustili do něj. Nemohli mu nijak vážně ublížit, ale stáli kolem něj, oba se smáli, otáčeli hlavy směrem ke kleci a Draco něco vykládal, ale Harry byl moc daleko aby ho mohl slyšet. Nicméně dokázal si tipnout. Jistě zazněla slova jako "špinavá mudlovská čubka,", pronesená s účelem vyprovokovat Rona, aby se na ně vrhnul. Harry věřil, že Ron tak primitivní léčku prohlédne, ale na druhou stranu věděl, jak lákavá je představa Draca Malfoye se zlomeným nosem.

"Řediteli. . ." ozvala se profesorka Lestrangeová a zase přitáhla Harryho pozornost, "musíme se rozhodnout, jak potrestat naši malou uprchlici za potíže, které způsobila. Velmi ráda se toho ujmu, jak jistě víte."

"Nepochybuji, Bello." Lucius Malfoy složil ruce na hlavici své hole a neupřímně se usmál. "Ale už jsem se rozhodl. Není proč váhat. Zítra je přece úplněk, že ano?"

Harry jenom zaslechl, jak se profesorka Lestrangeová zvolna nadechla. Zkroutily se mu vnitřnosti. Ne. Přece nemyslí... Ta dívka z Havraspáru to před třemi měsíci málem nepřežila.

"Oh, Luciusi, to jsme nedělali už celé měsíce. Dokonalé."

"Potřebujeme ji exemplárně potrestat, nebo ne? A Pottere -" Harry cítil, jak mu ztuhla krev v žilách - "když se o ni tak staráš, můžeš pomáhat."

ooooo

Musí něco udělat. Do prdele se vším. Musí sehnat někoho, kdo něco udělá.

Ještě nikdy tak nespěchal na školní trest se Snapem.

Snape.

Který stanovil a dodržoval pravidla. Pravidla a hranice, které nikoho z ostatních zřejmě nezajímaly.

Který občas poznal, že se ho Harry snaží odlákat od jiných studentů nechal ho.

Který možná, možná zůstal jen proto, že neměl na výběr. Jenom si logicky vybral vítěznou stranu. Neužíval si, na rozdíl od jiných.

Kéž by Harry hádal správně. Kéž by to vyšlo.

Zastavil se u dveří a zaklepal, jak se od něj požadovalo. Ale jakmile uslyšel "Vstupte," rozrazil dveře a vpadl dovnitř tak rychle, že to Snape jistě považoval za neslušné.

Snape ho neočekával za svým stolem. Později Harryho napadlo, že měl té neobvyklosti věnovat větší pozornost. Ale spěchal, byl příliš zoufalý, než aby se staral o detaily. Příliš zaneprázdněný modlenímKéž by to vyšlo, než aby přemýšlel, proč Snape dnes sedí v křesle naproti dveřím.

Nemusel čekat, až mu poručí se svléknout - leda by Snapeovi vadil obojek a vodítko, ale to by si je musel odčarovat sám. Nečekal ani, až ho profesor vyzve, aby přistoupil blíž. Několika rychlými kroky přešel přes pokoj přímo k němu.

Padl před ním na kolena.

Naruby

25. února 2013 v 20:04 | Abigail Osbourne |  Přečtěné
". . .nebudu si plést pelyněk s jestřabinou. Devatenáct."

Švih.

". . .ah. . . ne. . . nebudu si plést pelyněk s jestřabinou. Dvacet." Konečně.

Švih.

". . .hh. . . nebudu si plést pelyněk s jestřabinou." Učebnice Magických nápojů a lektvarů se zakymácela - to nasere, nechat ji spadnout úplně na konci - ale naštěstí pád vybalancoval. Musel knihu udržet na hlavě, dokud mu Snape nedovolí ji sundat.

Harry upíral oči - uplakané, ale bez mrknutí - přímo před sebe a čekal.

"Velmi dobře, pane Pottere," řekl Snape po uplynutí zdánlivě nekonečné doby. Harry věděl, že Snape čeká, jestli ta zatracená učebnice přece jenom nespadne. "Pohov."

Jen takový slovní obrat, který ve skutečnosti znamenal, že smí sundat knihu a považovat jednání za ukončené. Naklonil hlavu tak akorát, aby mu učebnice sklouzla přímo do rukou. Už si tím prošel tolikrát, že se s knihou naučil zacházet dokonale. Nic jiného ani nezbývalo, tedy pokud nechtěl dostat trest za poškozování školních pomůcek.

O dalších dvacet ran opravdu nestál.

I když to bylo mnohem méně, než kolik od Snapea dostával zpočátku. Dnes už si mohl důvěřovat, že se ve Snapeově novém systému školních trestů vyzná.

Ne, že by se od něj něco takového očekávalo - spíš naopak.

Základní trest, který Snape ukládal za každý přestupek, bylo dvacet ran rákoskou. Po celou dobu jste museli na hlavě držet učebnici, nahlas počítat a opakovat svůj omyl. Když jste se spletli v čísle nebo zapomněli něco říct, nebo když kniha spadla, dostali jste dalších dvacet.

A tak dále.

Ale ne donekonečna.

Snapeův limit bylo sto ran na jeden školní trest a bez ohledu na to, kolik chyb jste udělali, jakmile došel ke stovce, přestal. Nebylo to sice ani zdaleka příjemné, ale přesto to byla laskavost, kterou Snape studentům prokazoval z vlastní vůle a Harry často přemýšlel, jestli profesor lektvarů kvůli své mírnosti nemá potíže se školskou radou.

I když Snapeova pravidla nebyla fér, dalo se na ně zvyknout. Dnes například Harry snesl svých dvacet ran a bylo po všem. Před půl rokem jich dostával o osmdesát víc.

Bylo opravdu na mašli ve volném čase se učit stát bez hnutí a neucuknout, ať vás rákoska mrská sebevíc. Nešlo jen o bolest, prut dopadal na stehna nebo zadek takovou silou, že sám o sobě dokázal rozkývat celé tělo a vychýlit knihu z rovnováhy.

A přesto Harry věděl naprosto jistě, že Snape ho nebije ani z poloviny tak, jak by mohl.

Což ho nepřestávalo udivovat. Když nasbíral dost zkušeností, aby dokázal Snapeovým pravidlům alespoň částečně vyhovět, dostával stále méně a méně ran. Myslel si, že se Snape bude víc snažit, aby Harry selhal, nebo aby si alespoň každou ránu opravdu vychutnal. Ale opak byl pravdou.

Tedy ne, že by to už tak nebylo dost hrozné. Každý šrám natekl, pěkně po celé délce. A nesměly se zahojit dřív, než za tři dny. Snape je denně kontroloval, po každém trestu.

Ale právě v tom to bylo. Snape studentům hned na začátku všechno vysvětlil. Seznámil je s pravidly, která vždycky dodržoval. Nebyl spravedlivý, to ne. . . ale hrál podle pravidel.

Na rozdíl od ostatních učitelů - Harry v duchu pořád nedokázal říct profesorů - které před půl rokem do Bradavic dosadili. Ti se s pravidly nezatěžovali. Člověk musel přijmout, co se mu rozhodli dát. Ani se nesnažili předstírat, že je to něco jiného, než jedna velká smrtijedská hra se sotva dospělým harémem.

Harry si občas nemohl pomoct, aby nad tím kýčem neprotočil oči.

Ale Snape. . . Snape se tvářil, jako by o ničem nevěděl. Jako by svlékání a trestání studentů bitím až do krve nemělo vůbec žádný sexuální podtext.

Dodržoval učební plán, jako by se nic nezměnilo. Oh jistě, studenti teď mohli jen zřídka vařit nějaký lektvar, vlastně nezbylo ani moc lektvarů, o kterých by se vůbec směli dozvědět. Ale i když se výuka omezila téměř na čisté memorování textu, Snape pořád trval na tom, aby se učili. Tresty rozdával za neznalost; nevymýšlel si absurdní záminky jako všichni ostatní.

Někteří učitelé ani nezadávali domácí úkoly, soustředili se jen na to, aby do konce hodiny každý student provedl něco, za co si zasloužil zůstat po škole. Přičemž "zůstat po škole" byl velmi široký pojem.

Harry se otočil. Snažil se nedávat najevo bolest a pokud možno normálním tempem si dojít pro šaty. Oh, ano, další věc, kterou Snape vyžadoval: pečlivost. Při svlékání bylo nezbytné věnovat odpovídající pozornost oblečení. Pokud nebylo srovnané v dokonalém komínku, dostali jste dvacet ran navíc. Ale to si člověk zapamatuje hned napoprvé. Další zvládnutelné pravidlo. Harry se celé hodiny učil poskládat hábit, kalhoty a košili a zvládl to tak precizně, že by mu mohla závidět i prodavačka z obchodu s konfekcí. Také nikdy nezapomněl uložit tkaničky úhledně do bot. Snape se sice o tkaničkách konkrétně nikdy nezmínil, ale proč by Harry zbytečně riskoval, že?

Oblékl se, aniž by dal mrknutím oka najevo, že ví, že Snape na něj celou dobu zírá. Dokonce se sehnul, aby si zavázal boty, i když mu všechny instinkty radily dřepnutí - nikdy, nikdy nebylo moudré vystavovat zadek, ani v šatech, před kterýmkoliv učitelem. Jako by člověk nasypal cukr a čekal, že se mu mravenci vyhnou obloukem.

Harry zvedl Magické nápoje a lektvary, přitiskl si je na prsa a otočil se ke Snapeovi. "Smím odejít, profesore?"

"Běžte."

Další výjimka: žádný jiný učitel by mu nikdy nedovolil odejít, aniž by o to poprosil. A Harry by určitě poprosil. . . kdyby to byl někdo jiný. Někdo, kdo by ho potrestal.

Pochopitelně bylo riskantní Snapea neprosit. Hrozilo, že se student někdy splete a zapomene poprosit učitele, který si na to potrpí. Ale Harry jaksi. . . zřejmě vycítil, že Snape nemá rád neupřímné prosby, v naprostém protikladu k ostatním, které evidentně těšilo slyšet slova, vynucená ze svých vyděšených svěřenců.

Harry nechtěl Snapea zlobit. Vážně. Přesto se mu ještě nikdy nepovedlo vyhnout se rákosce několik dní za sebou. Při minimálním množství úkolů z jiných předmětů dělal co mohl, aby byl na lektvary vždy připravený. Nakonec se ukázalo, že nejsou až tak hrozné - když k nim člověk přistupuje nezaujatě.

Není nad dobrou motivaci.

Ale ani ta nezachrání všechno. Situace byla tak strašlivě složitá - ne... jak je to slovo - spletitá... ano. Především, škola měla nový program. Hned za bodem jedna (Bradavice - prostor pro neřesti všeho druhu) následoval bod dva - Potter musí trpět. Ne, Harry neměl bujnou představivost, tento zákon byl naprosto očividný, věděl o něm každý ve škole, od studentů přes pedagogický sbor až po tu hroudu slizu, co si říkala ředitel. . . vlastně až po hrstku vězňů, které si Voldemort na pozemcích školy pěstoval.

Harry občas myslel na cely v nejhlubších koutech sklepení. Co zatím slyšel, McGonagallová je ještě naživu. Moody, Hoochová a Sinistra taky. Lupin - no, přinejmenším před dvěma měsíci žil a dosud se neobjevily zprávy, které by to popíraly. Brumbál. . .

Byl si jistý, že by se dozvěděl - všichni by se dozvěděli - kdyby Brumbál Voldemorta omrzel a on se ho rozhodl zabít.

Jako všichni, i Snape si na něj zasedl. Sice ne tak moc, jako ostatní učitelé, ale i tak mu dával tresty dost často, aby Harry neměl roupy. Například dnes byla většina studentů zkoušená z přísad. Ti, kteří podle Snapeova názoru potřebovali potrestat, je museli říct i latinsky.

Harryho se Snape zeptal na množství. S přesností na zlomky unce.

Tyto informace se Harry začal pilně učit hned, jak pochopil nový školní řád. Ale stejně to nepomohlo. Poslední ze spletitostí - je to vůbec slovo? - byla totiž v něm. V jeho neschopnosti potlačit ten ohavný zvyk každého se zastávat, který se do něj zažral jako rakovina.

Zrovna tenhle trest si vysloužil kvůli němu.

Neville se urputně snažil vzpomenout si, v jakém pořadí se přidávají ingredience do masti proti bradavičkám - představení školy se usnesli, že je přípustné, aby se studenti naučili jednoduchým léčebným postupům - a bylo nad slunce jasnější, že dostane trest. Buď za špatnou odpověď, nebo za zdržování. Neville, který nedokázal udržet knížku na hlavě, kdyby měl umřít, nebo, jako v tomto případě, přijít o zadek. Harry se pomalu narovnal a řekl: "Další bude trojčetný list, profesore." Mezitím, co se Snape k němu otáčel, aby ho seřval a udělil mu trest za mluvení bez vyzvání, Harry, v obavě, že by se Snape mohl ještě vrátit i k Nevillovi, dodal: "Jestřabina."

Snape zavřel ústa. Podrážděný výraz se změnil v nevěřícný. "Jestřabina?" zeptal se. "Přidává se snad v průběhu přípravy této směsi jestřabina? No, slečno Grangerová?"

Harry věděl předem, jak se Hermiona zatváří. Snape ji takhle používal neustále, stavěl ji do role zrádce ostatních spolužáků. Pokaždé jí přitom vyhrkly slzy do očí. "Ne, profesore, " řekla tak tiše, že málem šeptala.

"Mluvte nahlas, slečno."

"Ne, profesore," opakovala přesně stejně tiše a tentokrát Harry viděl, jak jí vlhnou řasy. Chtěl ji popadnout za ramena a zatřást s ní. Ne za fňukání, ale za to, že Snapea schválně dráždí. K čemu? Jako by její zadek dneska mohl Snapeovo mrskání vydržet, když včera byla po škole s Lestrangeovou a stopy po její práci byly pořád čerstvé. A to si Hermiona prošla jen zlomkem praktik, kterým ta sadistka studenty vystavuje.

Ale zdálo se, že Snape s ní pro dnešek skončil. Střelil pohledem zpátky na Harryho. "Ten trojčetný list, pane Pottere, není z jestřabiny, ale z pelyňku. Pelyňku černobýlu."

"Omlouvám se, profesore. Spletl jsem si ho s jestřabinou." Harry mluvil klidně a dařilo se mu i klidně stát. (Což není tak těžké, když je člověk zvyklý nosit na hlavě knížku.) Přiznal svou chybu, aniž by se snažil nějak ji zmírňovat - stejně by si Snape myslel, že se vymlouvá.

Snape okamžik mlčel. Pozoroval Harryho.

Pak řekl: "Školní trest. Dnes večer, pane Pottere."

"Ano, pane." Stejný tón. Harry se posadil.

"Takže. Slečno Pattilová. Popište mi vlastnosti pelyňku v. . ."

Harry to věděl. Snape poznal, že udělal chybu schválně.

A přesto Nevilla nechal být.

No ano, musí se plnit plán.

ooooo

Pro nezaujatého pozorovatele není ze Snapeovy podzemní třídy k Nebelvírské věži příliš daleko. Jen se to tak zdá. Harry spěchal, jak nejrychleji se odvážil.

Měl pocit, kdysi dávno, že Voldemort by všem ušetřil spoustu času, kdyby prostě přestěhoval celý Nebelvír z věže do sklepení. Stejně tam nebelvírští trávili nejvíc času ze všech. Ale Zmijozelci měli zřejmě svá sklepení rádi. Cítili se tam jako doma. Nechtěli, aby si tam Nebelvíři zbytečně zvykli. Nebo se jim možná líbilo, že Harryho a jeho spoluoběti drží ve věži jako nějaké bezmocné princezny.

"Pottere."

Do hajzlu.

Neprozradil ho jen hlas, ale hlavně slizký tón: Pot-terrrrrrre. Harry se okamžitě zastavil, tušil potíže.

Zatraceně dlouhá cesta ze sklepení do věže.

Před šesti měsíci by se prostě otočil, zjistil by, jestli má Malfoy s sebou Crabbea a Goylea a připravil by se k boji. Před šesti měsíci by Malfoy Crabbea a Goylea potřeboval. Od té doby se naučil spoustě efektivních metod, jak protivníka zkrotit. Harry byl přesvědčený, že otec je na něj nesmírně pyšný.

Harry zůstal stát, učebnici pořád přitisknutou na prsou, zatímco Malfoy se za ním pomalu, pomaličku přibližoval, krok za krokem, jako by měl spoustu času. Ačkoliv vlastně měl, že? Přinejmenším celou noc. Měl svá privilegia.

"Kolik dneska, Pottere?"

"Dvacet." Lhaní nepomůže, poslat ho do prdele už vůbec ne.

"Ukaž."

Harrymu vřela krev vzteky. "Už jsi to viděl."

"A uvidím zas. Sundej kalhoty."

Hádat se dál nestálo za riziko. Harry odložil knihu, tento večer již podruhé, rozepnul si pásek a stáhl kalhoty i spodky do půlky stehen.

Jednu ruku mu Draco položil na bok, druhou shrnul kalhoty o něco níž. "Jenom dvacet," řekl zamyšleně a Harry si nemohl pomoct, aby nezčervenal, když vycítil, jak pečlivě si blonďák prohlíží jeho tělo. "Ty asi musíš podlézat."

Harry se neobtěžoval odpovědět.

Malfoy ho štípl, pořádně, rovnou do nejbolavějšího místa. "V poslední době ti to u Snapea prochází nějak moc hladce. Musím se zmínit otci." Další štípnutí, tentokrát do jiného šrámu. Harry věděl, že Malfoy mu bude ubližovat jen tak dlouho, dokud se nedočká reakce, takže si dovolil trochu zavrčet, ale ne tak moc, aby to vyznělo jako zasténání.

Malfoy se štípáním nepřestal. "Představ si, že zrzek je dneska u profesora Notta."

Neměl ani tušení a nesnažil se to zapírat. "Lžeš."

"Proč bych se namáhal? Myslíš, že si musím vymýšlet?" Harry mlčel a Malfoy pokračoval - a nezapomínal ho štípat. "Zrovna když jsi odešel za Snapem. Nott má teď na starosti výchovu na koleji. Vybral si zrzka. Mám pocit, že to bude tím, že nemohl mít tebe, Pottere."

Harry měl pocit, že Malfoy může mít pravdu.

"Takže až s tebou skončím, mohl bych si tady počkat na něho, kdybych chtěl. Začíná mít docela šikovnou hubu, jestli to nevíš."

Ne, chtěl Harry zaječet, nevím. Je to můj nejlepší kamarád a rozhodně takové věci nehodlám zjišťovat. Nejspíš nebudeme zkoušet ani nic z těch jiných věcí, ke kterým se ostatní dostávali, než tohle celé... Na experimentování nás přešla chuť a po tomhle nás nejspíš přejde chuť na sex vůbec. Možná si už ani nikdy nedokážeme představit nic jiného. Nádhera.

"Nebo," navrhl Malfoy, "bys mohl být dneska tak příjemný, že už bych se s ním neobtěžoval."

Oh, Malfoy senior by byl ze synka prostě nadšený.

"Tak dělej, Malfoyi."

"Oh, nic takového, ne, ne. Chci slyšet, že mě chceš. Popros, Pottere."

Harry zavřel oči. Bezpečnostní opatření, kdyby ho Malfoy náhodou obešel, ať nepozná, že protáčí panenky. Pořád dokola totéž. "Prosím, Mal- Draco, chci, abys mě šoustal, že nebudu moct ani chodit. Nikdo to neumí jako ty; nezasloužím si být tvoje děvka."

"Moc pěkné, Harry. Ovšem zkus trochu přidat na upřímnosti. Pořád mám pocit, jako bych slyšel 'naser si'."

V těchto případech se vyplatí mluvit trochu zadýchaně. Poskytne to efekt, který Malfoy očekává. "Víš, že tě v sobě chci. Na nic jiného nejsem dobrý. Chovám se, jako bych tě nenáviděl jen proto, že vím, že ve skutečnosti patřím pod tebe, chci křičet tvoje jméno. Jen se tě snažím rozzlobit, aby ses ke mně konečně začal chovat jako k hadru, jak si zasloužím."

Malfoy sykl a vzal Harryho zezadu za bradu. "Moje malá čubka." Otočil Harrymu hlavu a naklonil se přes jeho rameno. "Taková pěkná kurvička." Polibek v jeho podání spočíval v kousání Harryho rtů, dokud nenapuchnou. Zároveň druhou rukou sáhnul na Harryho obnažené genitálie a hrál si s jeho penisem, dokud nebyl, navzdory všemu, ztopořený. "Než si tě vezmu, chci, abys byl tak tvrdý, že budeš kňučet. Chci, aby ses udělal na podlahu a pak to po sobě slízal, do čista ty dlaždice olížeš. To si přece zasloužíš, nebo ne?"

Harry poznal, že Malfoy se dostává do stavu, kdy své hrozby pravděpodobně nebude chtít uskutečnit; jen potřeboval Harryho reakci, aby se pořádně vzrušil. "Zasloužím."

"Měl bych tě přinutit vyhonit se a pěkně tady po sobě uklidit každý den, co říkáš?"

"Ráno i večer."

"To by se ti líbilo."

"Všechno bych slízal a plazil bych se ti k nohám a líbal bych ti boty a prosil bych, abys mi dovolil vyhonit tě taky, abych toho měl víc."

Malfoy zasykl a sevřel Harryho varlata tak bolestivě, že mu vyhrkly slzy. "Aaano, přímo před celou školou. Budeš nahý a v prdeli budeš mít kolík, protože moje péro dostaneš teprve, až si ho zasloužíš, ty ubohá nulo, ty prašivý otroku. . ."

"A v poslední vteřině se mi vystříkáš na obličej a přinutíš mě tak chodit celý de kolíkem." Existovala nepatrná šance, že by se Malfoy mohl udělat jen z jeho řečí a Harry by se možná sexu úplně vyhnul...

Ovšem něco takového Malfoy zřejmě nehodlal připustit. "Na kolena!" vydechl, srazil Harryho na zem a přitom si ještě stíhal rozepnout kalhoty. "Dopředu. A roztáhni sakra nohy, zatraceně." Rozkopl je do stran. Harry slyšel, jak si Malfoy plivl do dlaně. Pak slinami navlhčil jeho otvor. Nikdy to nestačilo, jak Harry dobře věděl. Téměř všichni učitelé s sebou pro tyto případy nosívali lahvičky s olejem. Divil by se, kdyby zrovna Malfoy byl výjimka. Spíš jenom Harrymu nechtěl dopřát ten luxus.

Taky dobře. Spousta olejů byla očarovaná, aby zanechávala dost nepříjemné následky. Takové, na jaké člověk hned tak nezapomene.

Jeden prst vsunutý dovnitř a rychle zase vytažený rozhodně nepředstavoval ideální verzi přípravy, ale Malfoy vzápětí přitiskl boky k Harrymu a s funěním se do něj začal tlačit. Natáhl ruku a zase stisknul Harryho penis a Harry se pevně zapřel o podlahu, když ho Malfoy násilím otevřel. Sliny to sice umožnily, ale zdaleka ne zpříjemnily, ještě pořád, i při současném provozu, to šlo hrozně těžko. Harry měl už tak dokonalý přehled o rozměrech Malfoyova čuráka, že dokázal přesně říct, že je skoro celý uvnitř ještě dřív, než mezi půlkami ucítil jeho koule.

"Jsi špinavá malá děvka. Řekni to."

"Jsem špinavá malá děvka," děl Harry, pokud možno tak, aby byl Malfoy spokojený. Opakování je vždycky jednodušší.

"Jsi moje čubka. Snaž se, Pottere, nebudu všechno dělat za tebe, chci tě slyšet."

Sakra. Harry začal: "Jsem tvoje čubka. Jsem tvoje děvka a miluji, když jsem pod tebou, není nic lepšího, než když v sobě cítím tvoje péro, hluboko, víc, Draco, prosím tě, ještě víc, jsem tak nadržený. . ."

Snažil se soustředit. Čím lepší bude, tím dřív ho Malfoy nechá jít. ". . .chci abys - ah - aby ses do mě udělal a pak mě přinutil, abych tě vykouřil, chci abys mě držel za vlasy a zatlačil mi péro až do krku -" směšné, jak nahlas vždycky říkal péro, ale v duchu mu nikdy neřekl jinak, než čurák - "abych nemohl uhnout, přimáčkneš si mou hlavu do rozkroku a nacpeš mi do pusy to své dlouhé, tlusté -"

"Nesnášímslovo tlustý, Pottere," zavrčel Malfoy.

"- obrovské péro," opravil se, otrávený, že snaha přišla nazmar, "a já budu muset sát co nejvíc a lízat co nejrychleji a budu jenom doufat, že mi dovolíš se nadechnout, až budeš konečně spokojený, dusím se, tečou mi slzy, na stehno ti spadne kapka a ty budeš vědět, že pláču, ale stejně nepřestaneš -"

Malfoy vykvikl jako děcko, kterému strhli náplast, párkrát prudce přirazil a zaplnil Harryho vnitřnosti mokrým horkem. No jo, popis Harryho v slzách zabral vždycky spolehlivě.

Zhroutil se na Harryho záda a nijak nespěchal se zvednout. Jeno penis ochabl, vyklouzl z Harryho zadku a Malfoy chlapce políbil mezi lopatky, samozřejmě naprosto účelově. Harry dělal, co mohl, aby se neoklepal hnusem.

Konečně ho Malfoy odstrčil. Harry to pochopil jako signál, že s ním skončil, rychle se zvedl a natáhl si kalhoty. Hlavně nezapomenout učebnici.

"Kam se ženeš, Pottere?" Malfoy zůstal sedět na zemi, ani si neupravil šaty.

"Proč, máš v plánu ještě něco?" zeptal se Harry, aniž by přerušil svou činnost. Malfoy by mu řekl, kdyby něco doopravdy chtěl.

"Já ani tak ne." Harrymu neunikl důraz na slovo já. "Můj otec tě chce vidět. Poslal mě pro tebe. Jdeme."

Malfoy se nenávistně usmál. Aha. Takže si možná přece jenom nebude moct počíhat na Rona. Ne, že by na tom záleželo. Prostě si vymyslí něco jiného. A Harry teď půjde k panu řediteli.

Tohle vypadalo na pěkně posranou noc, dokonce i na současné poměry.

ooooo

Ještě stále se stávalo, že Harry vstoupil do ředitelny a v prvním okamžiku ho v ředitelském křesle zmátla postava s dlouhými světlými vlasy, zrovna jako míval Brumbál. Samozřejmě hned v následující vteřině Harrymu došlo, koho vidí a znechucení se vrátilo zpátky s plnou silou.

"Pan Potter," usmál se Lucius Malfoy. Harry se naučil znát jeho úsměvy, všechny nepatrné odlišnosti více než desítky verzí. Samozřejmě žádná z nich neznamenala pro něj osobně nic dobrého. Dnes večer se Malfoyův úsměv zdál jaksi napjatý. Možná se opravdu něco dělo.

"Pane." Harry Malfoyovi nevyjadřoval žádnou zvláštní úctu. Proč taky, když za chvilku bude klečet na kolenou a přijímat trest za nějaký smyšlený přečin, kterého se měl dopustit?

"Domnívám se, že jste dnes byl po škole s profesorem Snapem."

"Ano, pane."

"V tom případě bych měl prověřit jeho práci. Ujistit se, zda skutečně dostáváte, co zasloužíte. Přistupte blíž."

Draco se někde za Harryho zády pohodlně opíral o zeď a Harry přímo cítil, jak na něj zírá. Jako by mu jeho pohled vypaloval do zátylku díru. Přikročil k ředitelskému křeslu.

Lucius Malfoy byl zřídka k vidění bez úsměvu, nikdy však bez své vycházkové hole. Za celou dobu, co ho Harry znal. Teď právě mu hůl spočívala na klíně a jeden pěstěný prst pomalu hladil stříbrnou hadí hlavu.

Zatracený fetišistický úchylný panák.

Harry čekal na pokyny, i když dávno moc dobře věděl, co se na něj chystá.

"Kalhoty dolů," nařídil Malfoy senior. "Ačkoliv, vlastně si můžete svéknout všechno. Ušetří nám to čas, stejně by k tomu došlo, jakmile náš rozhovor skončí." Tentokrát vykouzlil úsměv nepatrně odhalující okraj zubů.

Harry se snažil nedávat najevo žádné emoce, zejména se snažil předstírat, že Draco vůbec není v místnosti. Svlékl se donaha, samozřejmě požadovaným způsobem. Byl rozdíl mezi pečlivým svlékáním u Snapea a horečným strháváním šatů tady. Žádné smotávání kravaty, netřeba sledovat, kam odletí která bota. Naopak, kdyby se pokusil oblečení trochu urovnat, Malfoy ho okamžitě nařkne, že schválně zdržuje.

Stál v pozoru, ruce svěšené podél těla. Už byl dostatečně vycvičený, aby si nedovolil ani náznakem svírat pěsti, i když pořád ještě neměl tolik disciplíny, aby dokázal nezrudnout.

"Na klín," vyzval ho Lucius Malfoy a opřel svou hůl o křeslo.

Harry udělal, co mu nařídil - v téhle poloze už byl tak doma, jako kdysi dávno býval na koštěti. Přistoupil ke křeslu zprava, aby ho měl pan ředitel pěkně po ruce, tváří dolů, pokud nebylo určeno jinak. Zachytil se levé opěrky křesla a položil se zadkem nahoru, přesně jak ho Lucius Malfoy chtěl. Prsty obou rukou se zapřel o podlahu, aby se ustálil v pozici. Všechny vjemy byly až příliš známé - ředitelovy kalhoty z kousavé vlněné látky přitisknuté na břiše a v rozkroku, nepojmenovatelný typický odér - ne kolínská, ani pot, ale něco téměř nerozpoznatelného, jako květina, která uvadá ve velmi vyhřáté místnosti - a také báječný výhled přímo na místo, kde kdysi na svém bidýlku sedával Fawkes.

Po jednom ze šrámů na jeho zadku sklouzl prst. "Moc vám toho profesor Snape nenaložil. Ale, ale." Další šrám, další dotek. "Obávám se, že Severus poněkud zvláčněl. No, zřejmě nastal čas si s ním promluvit."

Kurva. Do prdele, do hajzlu, kurva. Pevná pravidla, hodiny práce, než se naučil vyhovět Snapeovým požadavkům. Tomu všemu bude konec. Jakmile Malfoy vyjádří svoji nespokojenost, Snape začne nejspíš rozdávat rány rovnou po stovkách. Harry přitiskl prsty na koberec ještě o něco pevněji, když ředitel pohnul stehnem a záměrně přejel po Harryho penisu. Nedovolil by mu projít trestem bez erekce, to byla známá věc, a Harry proklínal své slabiny, které už začínaly reagovat. Ředitel nebude spokojený, dokud na klíně neucítí plně ztopořený penis, narážející do jeho stehna s každým plácnutím - ať už si dnes k bití vybere jakýkoliv nástroj - a bude Harryho tlouct, dokud se na látce kalhot nerozprskne lepkavá tekutina. Načež Harryho za to znečištění samozřejmě potrestá.

Lucius Malfoy sáhl pro svou hůl s hadí hlavicí. "Tabula multifora." Harry se snažil neucuknout, když zaslechl slabé zapraskání, provázející přeměnu hole. Všechna ta různá zaklínadla už znal nazpamět. Kriste. Tohle znamenalo pálku s otvory. Bolí jak prase, obzvlášť teď, po tom všem, co už dneska schytal.

Harry ucítil na zátylku Malfoyovu levou ruku. Obrnil se, ale stejně zakřičel hned při první ráně. Do hajzlu. Malfoy ho rozhodně šetřit nehodlal.

Druhá rána byla přesně stejně silná. Harry chtěl potlačit křik, schovat tvář k rameni, ale připomněl si, že nesmí. Hýždě měl v jednom ohni, nutkání zvednout ruce a poškrábat se tam vzadu bylo k nevydržení. Ale nic nezajistí zpřísnění trestu tak spolehlivě, jako vzdor.

Další rána. Harrymu už zase vyhrkly slzy.

Štěstí, že aspoň Lucius Malfoy netrval na počítání.

"Draco," promluvil ředitel do posledního plácnutí. "Pojď ho přidržet za nohy."

I kdyby byla pálka omotaná ostnatým drátem, Harry by se neodvážil ani pohnout. Lucius Malfoy to věděl.

Tvář měl rudou ještě víc, než půlky. Cítil, jak se Draco chopil jeho nahých lýtek - která také nebyla ušetřena Snapeovy rákosky - a přitiskl je k sobě. Harry mohl sklonit hlavu a podívat se pod křeslem, ale neriskoval možnost, že to Draca napadlo a číhá na něj. A pak poznal, že se Draco rozkročil nad jeho kotníky, stiskl je mezi stehny, opřel se větší váhou, trochu se o něj otíral rozkrokem a Harry nepochyboval, že by to s radostí vydržel celou noc.

Lucius se zase chopil pálky. Nebyla to jen bujná představivost, ta s otvory vážně vždycky bolela víc. S novým plácnutím si Harry uvědomil, že ho Dracovo sevření omezuje v pohybu; nemohl tak snadno vycházet vstříc úderům a nejen, že to takhle bolelo víc, ale také ho to větší silou hnalo proti Luciusovu klínu. Harryho penis už přes jeho nohu neklouzal, ale narážel do ní. Sakra.

Prsty se mu klepaly, když se je snažil udržet na podlaze. Ne, nezvedne ruce, už zjistil, o kolik je všechno horší, když se člověk snaží bránit, jak uboze pak vypadá, když se pokouší ucuknout, vykroutit se, chránit si zadek rukama.

Dovolil si ječet ještě hlasitěji, nestaral se, jestli ho Draco slyší; rád by viděl, jak Malfoy něco takového vydrží bez hlesnutí, ten malý šmejd. Ne, nasrat, chtěl prostě vidět, jak si tím Malfoy prochází, toť vše.

S jedinci typu Malfoye - Luciuse Malfoye, bylo mnohem lepší křičet. Jeden nebo dva učitelé vás za vřískání potrestali, ale většina ho poslouchala ráda. Trápili vás víc a víc a víc, dokud z vás křik nedostali. Ředitel, a mnozí další, neměli tiché hrdinství příliš v oblibě. Breč a můžeš si ušetřit pár ran.

Samozřejmě jindy zase byly slzy signálem, aby učitel přešel k novému druhu trestu. Uplakané obličeje a orální sex se většině Smrtijedů zdály jako přirozená kombinace, což ostatně dokládá i nedávný incident s Malfoyem juniorem.

Ani Malfoy senior nebyl žádná výjimka.

Plác. "Au!"

Plác. "Kurva!" Ruce se mu roztřásly.

"Pozor na jazyk, pane Pottere." Plác.

Ne, nemohl se mýlit: Draco, usazený obkročmo na jeho nohách, přirážel k uvězněným kotníkům - pohled na Harryho zbitý zadek ho zřejmě přiváděl k extázi. Harry přes Dracovy kalhoty cítil jeho čuráka.

A tahle erekce nebyla zdaleka jediná v místnosti. S každým úderem se Harry otíral o Luciusův klín a cítil pod sebou jeho tvrdou délku. A taky vlhkost, navzdory své urputné snaze. Jak ho dneska asi potrestají za tohle?

"Pořádně," stěžoval si Draco udýchaně. Lucius ho zase praštil. Těžko říct, jestli víc, než předtím, od začátku to tak svinsky bolelo, že Harry brečel.

Zase. Plác. "AU!" Dokud člověk alespoň vydával artikulované zvuky, mohl si nalhávat, že mu zůstala špetka důstojnosti. Ale těžko říct, jak dlouho to Harry ještě vydrží.

Lucius ho dál tloukl, Draco pořád přirážel a Harry se snažil ovládat svůj hlas, neřešil už, co říká, hlavně potřeboval přesvědčit tělo, aby se nezačalo bránit. Zvlášť, když se k bolesti, sálající z hýždí přidalo nezvladatelné pnutí v penisu. Vážně, udělal by se snad i z pravidelného plácání pálky, z přirážení do Malfoyova klína - jen kdyby to tak kurevsky nebolelo.

Samozřejmě pan ředitel se teď ještě neudělá, ne. Ten si to nechá na později.

Plácání nebylo tvrdší, ale, Bože, zrychlilo se a to bohatě stačilo. Harry otočil hlavu a kousl se do paže, tentokrát ne aby potlačil křik, dál sténal, dokonce i s plnou pusou masa, ale prostě potřeboval nějakou čerstvou bolest, potřeboval rozptýlit, aby se nevrhnul na své trýznitele. Jeho penis se třel o pichlavou vlnu ředitelových kalhot, Harry věděl, že se udělá, oh Bože, ano, zadek už měl určitě rudý a nateklý jak řepa, kolik ran už tak mohl dostat, sto, nebo sto padesát? Už neměl ponětí, kurva, už to nevydrží, do dvou vteřin se vykroutí a zkusí tomu parchantovi aspoň vypíchnout oči a oni ho pak svážou a odtáhnou k tomu kolu ve slavnostním sále, kde jednou strávil celé dva dny v kuse, vystavený každému studentovi a každému učiteli na milost, jejich štípání, fackování, bičování, znásilňování, nutili ho křičet, prosit -

Dracovy nohy ho pevně sevřely, tak bolestivě, že to cítil dokonce i přes umrtvující bolest zadku a cítil, jak se Draco klepe, slyšel, jak těžce dýchá, poznal, že se rytmické přirážení zpomaluje. Draco tak funěl, že Harry na nohách dokoce cítil jeho vlhký dech.

Lucius Malfoy pustil Harryho krk, přesunul mu ruku do vlasů a prudce ho zvedl. "Postav se. Uhni, Draco."

Draco uhnul a Harry se nějakým zázrakem postavil na nohy. Lapal po dechu, snažil se nějak vydržet bolest, potlačit všechno, co by mohlo připomínat vzlykání a nedrbat se na zadku, i když by strašně chtěl. Nemohl.

Draco seděl na podlaze, opíral se rukama za zády, obvyklý afektovaný výraz mírně narušovaly zrudlé líce a pootevřené rty. Harry se raději podíval jinam, aby lépe odolal pokušení kopnout toho zmrda do ksichtu. Což by nebylo moudré, zejména ne v přítomnosti jeho otce.

"Finite Mutatem," ozvalo se tiše a z nástroje v Luciusových rukou se zase najednou stala hůl s hadí hlavou. Harry se pokusil skrýt zachvění tím, že udělal krok stranou. Mutační kouzlo rozhodně neznamenalo konec trestu.

Ředitel mu věnoval mírný úsměv. "Na stůl. Natáhni se na délku a chyť se rohů."

Ne, chtěl zařvat Harry.

Místo toho poodešel ke stolu, zhluboka se nadechl a položil se na něj. Dřevo se mu zarylo do boků, když se konečně natáhl dost daleko, aby dosáhl na vzdálenější okraj. Na délku, jak mu bylo řečeno, ne přes kratší stranu.

Lucius Malfoy se postavil za něj. Harry se připravoval na... cokoliv, co přijde. Že mu na stehna dopadne hůl, že mu Malfoy strčí ruku do prdele... když Lucius řekl: "Můžeš jít, Draco."

Zklamané odfrknutí. Přesto Harry slyšel, že Draco vstal a zamumlal: "Ano, otče. Mám ho přijít vyzvednout?" Snažil se dosáhnout svého bez přemlouvání. Harry si uměl představit, že Lucius Malfoy prosby od syna neslyší rád.

"To nebude třeba."

"Ahoj, Pottere," protáhl Draco, když ho míjel cestou ke dveřím. "Jsem zvědavý, jak se ti bude zítra sedět. Nebo chodit." Poslední škodolibé zahihňání a dveře se za ním zavřely.

Harry už byl celý zpocený, což v kontaktu s deskou stolu není vůbec příjemné. Kdyby byl jen o kousek vyšší, byl by na tom mnohem lépe: stůl byl přesně tak dlouhý, jako měřil Harry od boků po špičky prstů a když chtěl stát nohama na zemi, musel nepříjemně napínat lýtka.

"Animus."

Oh, ne.

Tohle taky poznal i se zavřenýma očima. Na zadku zase najednou ucítil dotek kovové hadí hlavy - navzdory kouzlu se z hole nestal opravdový živý had. Vnímal, jak se hůl o vlastní vůli zanořuje do jeho těla, slyšel tiché syčení a na kůži ho zastudil kovový jazýček, postupující níž a dovnitř. Harry zatnul zuby, když se hlava bez váhání natočila a vrazila do něj jediným rázným pohybem. Chladný oživený kov měnil tvar podle potřeby, přeléval se jako rtuť.

Nebylo to o nic snazší než jindy, ani když ho předtím ojel Draco. Harryho napadlo, jestli třeba neexistuje možnost, že by Malfoy starší, až se do něj udělá, spustil nějakou vzájemně se rušící řetězovou reaci, v níž by střetnutí jeho semene se synovým způsobilo masivní explozi. Báječná představa, i kdyby si to Harry odskákal s ním.

Kovový had pronikal hlouběji. Harry by mohl přísahat, že na stěnách střeva cítí kmitání jeho jazyka. Začal se trochu ošívat, navzdory usilovné touze nedopřát Malfoyovi zadostiučinění a přitiskl tvář k desce stolu, aby odolal nutkání položit hlavu na bok. Nesnesl pomyšlení, že by se mu ten člověk teď díval do obličeje. Brýle mu po zpoceném nose sklouzly o něco níž.

A pak se kovový had zase otřel o to místo, kde Harry vždycky zalapal po dechu. Pořád nechápal, proč zrovna tady, zrovna v té hloubce. Ale docházelo mu, jak ohavné je, že za jiných okolností by tohle možná mohlo být příjemné, že kdyby se někdo snažil, mohlo by se mu to i líbit. Nesnesitelné pomyšlení.

Relativně příjemné pocity však brzy vystřídal druhý, rovněž dobře známý krok Malfoyova přípravného rituálu: vetřelec v Harryho těle se začal nadouvat, začal tloustnout jako nějaká zmutovaná zmije útočná. Zvětšoval se obzvláště na místě, kde procházel Harryho otvorem. Harry trpěl tak strašlivě, až skřípal zuby, na tohle si nikdy nezvykne, na to nutkání zbavit se té věci, dostat ji ven za každou cenu. . . ale jak už zjistil, nedobrovolné svírání svalů jako by hada ještě povzbuzovalo. A stejně byl příliš hluboko, než aby ho Harry dokázal vytlačit. Tedy ne, že by to nezkusil. Pokaždé.

Slyšel, jak se Malfoy za ním uchechtl. Držel konec hole, určitě mohl cítit, jak Harry kolem ní bezděčně svírá svaly. Šálí ho smysly, nebo se had zrovna v té chvíli zavrtěl zvlášť nadšeně?

Zrovna, když Harry získal dojem, že se jeho úsilí možná najednou začíná vyplácet, Malfoy dospěl k názoru, že už je dostatečně připravený a začal hada vytahovat. Téměř slastný pocit, který se objevil, když hadí hlava zase zasáhla to místo, naprosto přehlušila vlna extatické radosti, že je ta věc z něho konečně venku, i když Harry dobře věděl, že úleva nebude mít dlouhého trvání. Občas si z celého srdce přál, aby ten prasák Malfoy byl víc na kouření.

Ještě se třepotal radostí, že z něho konečně tu věc vytáhl, když ředitel zamumlal další známé zaklínadlo - to, po kterém na stole vždycky vyskočí těžká pouta a pevně ho přichytí za zápěstí. Harry se automaticky pokusil uniknout. Nad jeho síly, samozřejmě, co taky čekal? Pak si teprve uvědomil, že Malfoy ho skoro nikdy nepoutá - rozhodně ne kvůli šoustání nebo bičování - na tomhle fetiši ujížděli jiní učitelé, ale ředitel ne.

Jenže dřív, než se stačil zamyslet, Malfoy ho chytil za lýtka, těsně nad kotníky, roztáhl mu nohy a Harry zaslechl další poutací kouzlo. Kolem jeho nohou se ovinuly nohy stolu a držely ho v požadované pozici. Zase žádná novinka, ale Lucius Malfoy míval obvykle jiný postup. Mnohem raději svým obětem dával příležitost neposlechnout a vysloužit si další trest.

Harry se snažil ignorovat svoji představivost, která se rozjela na plné obrátky.

Zvuk rozepínání opasku. Ten mu byl známý až dost. Nijak uklidňující, ale předvídatelný.

"Takže, Harry," tentokát ne "pane Pottere", zaznamenal Harry, "toto pro tebe nemusí být o nic horší než obvykle... pokud mi odpovíš na několik otázek."

Otázek? Co může Malfoy chtít? Harryho nenapadala jediná věc, o které by on věděl a Malfoy ne.

Malfoy se lehce opíral prsty o jeho kříž. "Kde je slečna Grangerová?"

Harry se až zděsil, jak je ta otázka prostá. Jako nějaké zahřívací kolo, než začne skutečný výslech. "Já - chci říct ona - je v Nebelvírské věži, v dívčí ložnici. Předpokládám. Neměla dnes školní trest, nevzpomínám si."

Chvilku bylo ticho, pak se Malfoy pomalu a tiše uchechtl. A pak: "Oh, jistě, takže ty si hodláš hrát, že? Zněl jsi tak upřímně, drahý Harry. Málem bych ti uvěřil."

Příliš vjemů najednou. Harry ze sebe začal chrlit: "Co - není tam, nevím, nelžu, nelžu! Myslel jsem, že není po škole, ale možná byla - možná to neřekla, mně ani R-, nevymýšlím si!" Takže Hermiona zmizela. To měl na mysli, že? O to tady jde, tohle není jen normální mučení, proto Lucius poslal Draca pryč, nechtěl, aby se ostatní dozvěděli... Hermiona. Hermiona, kde asi je? Co udělala, co jim zatajila - neřekla to jemu ani Ronovi, aby nemohli - neprozradili -

Povzdechnutí. "Ne, slečna Grangerová si neodpykává školní trest, jak by sis přál, abychom si mysleli, že si myslíš. Není u profesora Snapea, u žádného z Lestrangeů, není s mojí ženou, ani s nikým jiným z personálu. Bellatrix Lestrangeová kontrolovala, zda jsou všechny nebelvírské dívky v ložnicích a odhalila její nepřítomnost." Malfoy sklouznul prsty o něco níž a roztáhl mu půlky. "Obávám se, že trest dnes bude o mnoho horší, než obvykle. Pokud jsi nezměnil názor."

"Nevím! Zatraceně, nemám tušení!" Ani se nesnažil skrývat paniku. To poslední, co by si přál, bylo přesvědčit Malfoye, že si jen staví hlavu.

Malfoy udělal svoje ts-ts. "No, jak je libo. Možná to máš rád tvrdě. Někdo si tady začíná zvykat, co, kluku?" Nato Malfoy opřel špičku čuráka o Harryho čerstvě roztažený otvor a vzápětí vnikl do něj.

Úplně, dočista na sucho. Nedopřál mu ani tu trochu slin jako Malfoy junior.

A ne - na tohle Harry zvyklý nebyl.

Očarované oleje s sebou nepřinášely nic příjemného, ani náhodou - zejména ty, které způsobovaly příjemci nesnesitelné svědění ještě za několik hodin, ale aspoň samotný sex byl díky nim snesitelný - proveditelný, řekl by Harry.

how to write 5

20. února 2013 v 22:10
Teď si řekneme něco o historických reáliích, jejichž zachování má dodat našemu dílu vzlet intelektuálního dobrodružství. Představme si, že chceme dílo umístit do, řekněme, 17. stol. Když už jsem magistrem archeologie a zrovna na tuhle epochu se specializuji, zvu vás na výlet do pozdně středověkého města. Pozn. překl.: Nevím jak u našich severních sousedů, ale u nás je 17. století novověkem jako hrom. Nevadí. Poměry, které autor popisuje, se dají vztáhnout na celý středověk a hodný kus novověku.

Vcházíme do pohostinně otevřené brány. Pokud u sebe nemáme žádné zboží, nebudeme zastaveni. V opačném případě budeme pravděpodobně nasměrování na celnici a na váhu…Po horkém májovém dni se blíží večer. První věcí, kterou ucítíme, bude porážející smrad. První otázkou, kterou si zadáme, bude: co to tady tak smrdí? Rozbijme tento smrad na jednotlivé činitele. Odpadní strouhy. Zápach staré moči, pomaličku se fermentující na sluníčku. Nočníky vylévané z oken. Do strouhy se hrne i různý jiný odpad. Je třeba dávat pozor, aby se do něj nešláplo. Současně je třeba dívat se pod nohy i dávat pozor na to, co letí shora. Pravda, ve většině měst byly speciální žluté hodiny, kdy se vylévaly nočníky, ale ne vždy to bylo dodržováno. Je cítit kondenzovaný zápach zvířecích výměšků. Přes město ženou dobytek, stáda prasat, koně táhnou vozy. Všechno to sere pod sebe. Obzvláště prasečí výkaly mají ohromnou tendenci "navonět" ovzduší. Lidskou stolicí to tady taky "jede" - jen jakoby diskrétněji - zápachy jdou z domovních vrat. Že by tam někdo vykonával fyziologickou potřebu? Ba ne. Dům s pozemkem ve městě byl prodloužením venkovského hospodářství. Kamenný dům vepředu byl částí města - jeho dvůr už nutně ne. V kůlnách bučí krávy, kvičí prasata, kdákají slepice a vedle nich se v koutě nachází hnojiště, kam chodí všichni obyvatelé nemovitosti. To z něj to tak táhne.

Hádanka je tedy vyřešena, vracíme se zpět na ulici. Vánek přináší z boční uličky omamnou vůni márnice - řezníci tam mají svoje jatka, nebo že by tam koželuhové vydělávali kůži? Raději se tam nebudeme dívat. Pojďme dále, na náměstí. Vůni davu cítíme již zdaleka. Poláci byli v té době díky východním vlivům poměrně čistotným národem. Do lázně chodili rádi, občas dokonce jednou za dva až tři týdny. Povinně tam také mířili před svátky. I tak jejich smrádek přivádí na mysl zápach trollů z hlavního nádraží ve Varšavě. Není se čemu divit. Éra deodorantů začala teprve po druhé světové válce… Co to tak kroutí nosem? Vůně dehtu - bílé, nasucho destilované smoly, používané k mazaní bot. U kostela zase jakoby mršina. V tomto případě je to opravdová mrtvola. Příliš mělce ji zakopali…

Bylo by třeba něco utratit, vydejme se tedy do milého a šikovného lokálu. Zástup zpocených chlápků zapíjí své obchody, nebudeme jim překážet. Volný stolek, dřevěná lavice. Deska je ulepená od špíny, ale tím se netrapme - můžeme si rozložit vlastní ubrus. Co to štípe v očích? Dým z kuchyně. Obsluha není vidět, takže se musíme obtěžovat sami. Ohniště se nacházejí na pecích - něčem jako stolech, postavených z cihel. Hrnce se stavějí na ně a okolo se obkládají klestím. Hořící větvičky pomalu zvětšují teplotu obsahu. Vedle je ještě vidět hliněná pánev na třech malých nožičkách. Menu není zrovna propracované, brambory ještě do Polska nedorazily, bereme si kaši se škvarky a zelí. Aha. Je třeba mít vlastní příbor. Kaše je nedovařená, ale to nic, přežijeme. Škvarky jsou podezřele cítit žluklou slaninou. No co, v této epoše ještě nemají ledničky a v takovém horku se všechno kazí. Že bychom si dali něco jiného? Ryby nedoporučuji. Přivážejí je nasolené v bečkách a cesta trvá pravidelně tři až čtyři týdny… Hliněná nebo dřevěná miska se trochu lepí a trochu smrdí. Tuk vsáknul a teď žlukne. Louh je moc drahý na to, aby se v něm umývalo nádobí. Je třeba něčím uhasit žízeň. Na výběr máme vodu ze studně a pivo. Tak že by pivo? Kalné, husté, hořké, nakyslé… Ale bezpečnější než voda (alkohol desinfikuje - I.P.). Pravda, předpisy zakazují kopat žumpy poblíž studny sousedů, ale občas něco prosákne…

Pár dní tu zůstaneme, takže je třeba najmout si pokoj v zájezdním hostinci. Zrovna mají volno. Místo pro čtyři osoby, dvě lůžka, spát budeme s nějakým cizím chlapem. Ale není se čeho bát, homosexualita je v této době trestána smrtí, takže nám z jeho strany nic nehrozí… možná kromě vůně česneku a nemytého těla (a okradení - I.P.). Ale cosi nám nedá spát. Škrábe, hryže, svrbí… Ve světle kahánku zanalyzujeme, co zajímavého to cupitá po lůžku. Malé, bílé, podobné karfiólkům, to jsou vši. Živí se naší krví, přenášejí tyfus a asi dvacet dalších chorob. Dělí se do dvou druhů: na normální a muňky, ale jelikož jsme ještě nenavštívili dům útěchy, asi to budou ty první. Vši by se nám hodily, kdybychom tu chtěli zůstat déle a svést nějakou pannu. Vzájemné vískání toho potvorstva z vlasů je zábava se silným erotickým vyzněním. Hej, nezvracejte na klávesnici, ještě se vám to může hodit! Černé, skákající drobečky, to jsou samozřejmě blechy. Ploché, hnědé svinstvo jsou štěnice, bydlící ve spárách lůžka. Malé jakoby kapičky krve na nožičkách, to jsou jejich děti. Jak s potvorami bojovat? Vši rozmačkáváme mezi nehty. Stejně tak mladé štěnice. Dospělé exempláře jsou ale vůči fyzickému násilí značně odolné. Klademe je tedy na stůl a rozmačkáváme je lahví. Dost zábavy, je čas jít konečně spát. Nad lůžkem je baldachýn. To je velice milé, alespoň nám v noci nebudou hmyzouni padat na obličej… Co je zase? Chcete udělat s majitelem scénu kvůli tomu hmyzu? Štěnice jsou dokonce i v palácích. Kdybychom tak tady chytili svrab - jo, tak to by byl důvod k výtržnosti.

Opět máme den. Ale něco nám po včerejší hostině zůstalo ležet na žaludku. Motá se nám hlava, horečka… Hups, a ležíme na zemi. Sračka, totální zvracení, asi úplavice. Samozřejmě nebudeme v blátě ležet dlouho, jsme v civilizované době. Už nás dva pacholci nesou do špitálu. Nevzali jste s sebou průkazku zdravotní pojišťovny? Žádný problém. Zdravotní péče je zdarma. Ale jestli zaplatíme, budou rádi… Hezký sál pro šedesát nemocných, úzké pryčny jako v koncentračním táboře, strašný smrad, ale bolest žaludku přehlušuje všechno. Hned se objevuje felčar a, po zběžné prohlídce, nám podává záhadný páchnoucí roztok, po které nás bolest hned přechází a hlava se začíná motat. Co nám bylo aplikováno? Vývar z nezralých makovic. Skvělý prostředek proti bolesti pro skoro všechny příležitosti, bohužel však účinkuje jen na symptomy choroby. Proč to přestalo bolet? Toto specifikum svým složením připomíná "kompot" narkomanů - obsahuje až 25 % čistého heroinu. Ale tím se netrapte, je mnohem víc toxický než výrobky narkomanů, takže nebudete žít dost dlouho na to, aby to pro vás mělo nějaký větší význam. Je vám blaženě, nic už nesmrdí, přestal nám vadit fakt, že ležíme ve vlastních hovnech. Přijdou mniši, starající se o nemocné a podloží nám čerstvou slámu. Teď je čas seznámit se. Souseda na levé straně ničí tuberkulóza. Soused napravo natáhnul brka a krysy mu ohlodávají prsty u nohou. Starouškovi naproti felčar podává makový vývar, dědka bolí zuby. Zůstalo mu jich čtyři nebo pět, ale kvůli mnohaleté konzumaci mouky mleté na žernovech má obroušené zuby až u dásní a teď ho bolí obnažené nervy. Konečně se mu do nich dostala infekce, takže bude brzy po něm. Vedle nemocných je tu celá spousta důchodců; ti, kteří ještě nějak lezou, jdou každé ráno žebrat pro udržení špitálu. Dostávají také prošlé potraviny, které míří do špitálního kotle. Samozřejmě, prošlé podle tehdejších norem, které toho neměly moc společného s ISO 2000. "Zdravější ubožák slouží nemohoucímu." Jedna stěna sálu zastupuje kapli. Rozhovory utichají, brzy začne mše sloužená knězem pána, který nám sponzoruje zdravotní péči. Dobře, hned po náboženství mizíme z té díry, než nás hryzající vši kolegů marodů stačí nakazit něčím opravdu vážným.

Jak je tedy vidět, pokud je pro nás při psaní historických dobrodružných románů důležitý realismus, musíme brát zřetel na skutečnosti, které asi v učebnicích nenajdeme…

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník - ivopolednik@seznam.cz, článek převzat z magazínu Fantasy Planet

Komentář překladatele
Jo, život v minulosti byl tvrdý. Pokud se o něm chcete poučit, musíte opravdu studovat něco jiného než učebnice. V posledních letech vychází literatury víc než dost, stačí zajít do nejbližší knihovny. Pokud byste chtěli něco lehčího, ptejte se tam na řadu Děsivé dějiny, kterou vydává Egmont. Je to sranda a opravdu se poučíte, navíc zábavnou formou. Ale: nepříjemnosti popsané panem Pilipiukem by Vás vyděsily jen v případě, že byste byli návštěvníky z budoucnosti. Pro lidi, žijící v inkriminované době, by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jinak řečeno, byli na dané podmínky dobře adaptováni. A pokud ne, umřeli už v dětství na první ohavnou chorobu nebo epidemii, která šla zrovna okolo… Pěkně to popsal Frans G. Bengtsson, autor knihy Zrzavý Orm (vřele doporučuji, skvělé dobrodružství). Hlavní hrdina, podnikavý vikingský náčelník zotavující se po zranění, je znepokojen ABSENCÍ vší ve svých vlasech a pokládá to za znamení toho, že brzy umře. Velice výstižné.

how to write 4

20. února 2013 v 22:10 glufff
V dnešní části se budeme zabývat problémem psychologie postav. Naši hrdinové by měli mít - mimo zajímavého života - také poutavé nitro. Popřemýšlejme tedy, jak toho dosáhnout.

Tím, co determinuje naše jednání, jsou zkušenosti. Hrdinovy činy jsou důsledkem toho, že se mu v minulosti přitrefilo něco, co mu změnilo pár koleček v mozku. V Mlčení jehňátek došel vrah, jenž shlédl vylíhnutí můry z kukly, k názoru, že je s to se proměnit v ženu. V mých výtvorech Jakub jedná automaticky, jako člověk ze vsi. Objeví-li se problém, vyřeší ho použitím dostupných prostředků. Uvažuje při tom? Za to bych neručil. Ale i on měl v životě okamžiky, kdy se musel rozhodovat. A tyto rozhodnutí zformovaly jeho osobnost.

Podobně jednáme my. Řešíme problémy tak, jak nás to život naučil. V mé povídce Princeznička hlavní hrdinka postupně rozebírá každý problém, najde prapříčinu svých potíží, analyzuje ji a pak začíná jednat. Je to naučené chování. Musela si umět poradit během svého více než tisíciletého života… V případě dynamického ohrožení - zaútočí na ni dva vazouni - jedná instinktivně, ale naučeným a kontrolovaným způsobem. Bez skrupulí jim způsobí taková zranění, jež je vyřadí z boje nadobro. Náš hrdina se v případě, že se objeví problém, bude chovat tak, jak mu přikážeme. Proto musíme věnovat velkou pozornost tomu, aby se jeho činy nezdály čtenáři nesrozumitelné. Když se objeví problém, tak Vandrovec vypije hořčičák kořalky, zají to kočičí paštikou a se sekerou v dlani jde na věc. Kdyby místo toho vytáhnul laptop a spojil se s satelitem, tak by to čtenář možná i přijal, ale takovéto vyřešení situace by mělo za následek vážný nesoulad. To proto, že používání počítače není v konvencích této postavy. Je to člověk z vesnice, který se řídí spíš instinktem než rozumem. Chování postav tedy vyplývá z jejich minulosti a se vzorců jejich osobnosti, které máme v hlavě, když píšeme.

Vzorec musí být důsledně udržován ve stavu homeostáze - trvalý, neměnný nebo i pozvolna a opatrně se rozvíjející. Při popisování hrdinových činů se soustřeďujeme na úlomek jeho "života", ale potřebný nám může být i zbytek. Jestliže jste se dívali na ne-brazilský seriál Nesmrtelný, tak jste viděli, že v každé jeho části hrdinové procházejí několik retrospektiv. Fragmenty jejich vzpomínek jim pomáhají se zorientovat v analogické, i když časově vzdálené situaci.

Při konstrukci osobnosti hrdiny se dříve nebo později setkáme s dalším problémem. Cizostí. Náš hrdina může ve chvíli, kdy se s ním čtenář seznámí, dělat nesrozumitelné věci. Naše role spočívá v tom, abychom pro ně našli vysvětlení. Občas to může být těžké dětství, občas hluboko skrývané tajemství z minulosti. V Mlčení jehňátek determinuje chování hrdinky smrt jejího otce policisty. Vstupem do FBI jaksi opakuje jeho dráhu, realizuje ambice, které se jemu nepodařilo splnit. V románu 20 000 mil pod mořem potápí kapitán Nemo britské lodě - a my nevíme proč. Jeho minulost poznáme teprve v úplně jiné knize - ale je tam schovaná v nedopověděném… Kapitánovo počínání, zpočátku úplně nepochopitelné, se spolu s postupným odkrýváním dalších fabulačních vrstev stává čím dál tím víc plné smrtelné logiky.

Jestliže se v naší povídce objevují opravdu cizí elementy - například lidé vychovaní v úplně jiné kultuře -, může mezi nimi a hrdinou dojít k opravdu vážnému nesouladu. Občas se porozumění ukáže nemožné. Doktor Lecter rád jí lidské maso. Jak si to vyložit? Nejde to… Jestliže chceme vytvořit opravdu originální postavu, musíme ji poznačit nesmazatelným cejchem cizoty. Jinakost můžeme vybudovat, když ukážeme okolnosti, které utvořily její psychiku. Musíme si ale dát pozor, abychom je neodkryli úplně. To, co je úplně srozumitelné, se stane předvídatelným a přirozeným, a proto mnohem méně zajímavým.

Velice dobrou četbou, kterou bych Vám doporučil pro zkoumání psychiky diametrálně odlišné, než je naše, je kniha Douglase Lockwooda I, the Aboriginal. Jsou to paměti australského Aborigina, psané bez jakýchkoliv vysvětlivek. Hrdinovu ženu oplodní duhový had, provozování sexu s tím nemá nic společného. Magie reálně existuje, čaroděj je s to dostihnout svého nepřítele, dokonce i když už před lety uprchnul do města… Doporučuji. Rozhodně je to kniha, která nám umožňuje se domnívat, že jakékoliv porozumění s představiteli jiných civilizací je úplně nemožné. Aboriginové žijící na Zemi jsou natolik cizí, že se s nimi nedá domluvit, a co teprve malí zelení mužíčci…

Jednání hrdinů ovlivňuje, mimo jejich minulosti, také přítomnost. Zákon akce a reakce je dost jednoduchý na pochopení. Ale chování vedle psychiky určuje i okolí (tedy vnější okolnosti - I.P.). Uvědomme si, jaký tlak na nás vytvářejí jiní lidé. Pohybujeme se v houštině mezilidských vztahů, pravidel atd. Udělejme při psaní hrdinovi to samé. Minulost a charakter postavy srazme ze skály přítomnosti. Pokaždé, když Harry Potter porušuje nějaké nařízení, se obává jednoho - poslání zpět do světa mudlů. Vyhazov z Bradavic pro něj znamená konec všeho. Navíc mu neustále hrozí smrtelné nebezpečí ze strany lorda Voldemorta. Jeho chování bude určovat strach a nutnost neustále si dokazovat vlastní odvahu. To ho bude nutit jednat riskantně (extrémní sporty používající košťata nepočítaje). Jeho nepřítel pro změnu baží po pomstě kvůli své vyfantazírované křivdě. Harry, zformovaný podmínkami panujícími v mudlovské rodině, přichází do úplně jiného světa - musí ho poznat, musí dospět, otevřít se novému. Žil pod velkým tlakem, takže to bude období rozvoje. Tahle knížka se opírá o velice staré, instinktivní chování. Proto byla velice dobře přijata. Strach, nenávist, ambice… O tomhle lidé rádi čtou. Láska, peníze, lačnost po moci - ty v prvním díle (zatím) nevystupují, ale je třeba na ně vzpomenout. Na nich spočívají vztahy mezi lidmi. A tedy i vše, co nám postrkuje akci kupředu. Konstruujíc hrdinu, musíme vědět, která z jeho behavioristických vlastností vytvořených v minulosti vyvolá reakci v přítomnosti.

Když sáhneme po Shakespearových dramatech, najdeme tam tohle všechno v pěkné, čisté, klasické formě. Jeho díla systematizovaly mapu lidských pudů. Na druhou stranu, existence jeho děl vrhá dlouhý stín na celou současnou literaturu. Nezáleží na tom, co píšeme - jestli to bude jen trochu víc komplikované, tak to bude vycházet z některého Shakespearova dramatu. V podstatě nemá cenu s tím bojovat. Jen je třeba se pořádně zamyslet, jak ten skelet vyplnit novým obsahem.

Sáhněme k ještě jinému příkladu - knihám ze série Harlequin. Máme tady de facto tři fabulační schémata: ona chce, a on ne; on chce, a ona ne; chtějí oba, ale okolnosti jim to nedovolují (až se vnucuje Romeo a Julie). Tedy pud a jeho uspokojení. Samozřejmě záleží na nás, co s tím uděláme - tato schémata jsou velmi variabilní. Opuštěný ostrov, na něm zámek a blondýnka, která nemá ráda chlapy. O skalnatý břeh se rozbíjí jachta s krásným milionářem a blondýnka mění názor… Jakub Vandrovec nadbíhá knihovnici, ona ho nechce, ale zjistí, že Vandrovec umí číst a … To jsou samozřejmě jen příklady.

Shrňme si to. Musíme mít kompletního hrdinu - s psychikou, minulostí a současností. Nemusíme všechno z toho ukázat, ani bychom to dokonce dělat neměli. Pro kousíčky jeho duše sáháme jen podle potřeby. Ale měli bychom mít kam sáhnout. Čtenáři ukážeme nejdříve nesrozumitelné nebo dokonce úplně šílené činy a až potom vysvětlujeme - a nejlépe vysvětlení pečlivě porcujeme, abychom rozpálili jeho zvědavost do červena. Čím zajímavější osobnost se nám podaří stvořit, tím lépe. Hodně štěstí.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník - ivopolednik@seznam.cz, článek převzat z magazínu Fantasy Planet

how to write 3

20. února 2013 v 22:09 glufff
Jak se pustit do psaní? Nejdůležitějším elementem naší prózy je Hrdina. Tuhle etapu nepřeskočíme, i kdybychom se přetrhli. Když je dobře vymyšlený, pozvedne náš výtvor. Zachrání ho dokonce i v případě nedomyšlené fabule (takřka celá moje tvorba). Zato mizerný hrdina pošle povídku do háje. A nepomůže ani nejgeniálnější fabule… Pokud si vzpomeneme na nejvýraznější literární díla, tak v každém z nich najdeme výborně vykreslenou postavu: Conana, Zaklínače, Hanibala Lectera atd. A teď hrst rad.

Existuje něco, co se odborně nazývá target - což je cílová skupina čtenářů, tedy chlapi a ženské, kteří budou číst to, co naškrábeme. Jestliže píšeme příběh pro mládež, děláme ho trochu jinak, než kdybychom jím mířili na dospělé. Jestliže píšeme pro dívky - bude samozřejmě jiný, než pro chlapce, atd. Náš hrdina by určitě měl být ve věku potencionálního konzumenta. Proč? Hlavně proto, že dobrodružství vrstevníka prožíváme nejsilněji. Identifikujeme se s ním, s jeho problémy. Velice hezky to udělal Niziurski v "Knížeti uličníků". Je tam skupina chlapců, věkově velmi nesourodá. Jsou v ní třeťáci i sedmáci… což dovoluje rozšířit target na skupinu ve věku 9 - 14 let. Tuto metodu tvůrčím způsobem rozvinul Nienacki, když vytvořil postavu pana Auťáka. Máme tu opravdového frajera, kterého zpravidla obklopuje masa fakanů - "náhodou" ve věku potencionálních čtenářů. Mnohem hůř to vyřešil např. Alfred Sklarski v cyklu dobrodružství Toma Wilmowského. Parchant vyrostl moc rychle…

Samozřejmě, čtenář si hrdinu buď oblíbí, nebo ne. Opět je tu několik zajímavých triků. Hrdinovi je třeba dát ránu do zad, až se svalí. Zadupat do země a přidusit a až teprve potom mu postupně zlepšit úděl. Hezky to předvedl Marek S. Huberath, třeba v povídce "Větší trest". Když trápíme naši postavu, čtenář s ní začíná cítit. Když pro změnu popíšeme příběhy supermana, kterému jde všechno jak na drátku, získáme něco na způsob příhod "Divokého mravence", vydávaného v polovině osmdesátých let a dnes již úplně zapomenutého. "Divoký mravenec" byl synem námořníka a kupodivu mu lidová vláda vždy dala pas, aby se mohl s kámoši potápěči vláčet tu po Jugoslávii, tu po Andách (Tohle mi vždycky vrtalo hlavou u děl Ludvíka Součka - I.P.). Zvracet se chtělo, jak mu to všechno šlo jako po másle. Minulo patnáct let a tyto knihy jsou úplně zapomenuté. Tohoto hrdinu bylo prostě příliš těžké si oblíbit. Zahrajme tedy čtenáři na city a kopněme našeho frajera do zadní části těla. Čím častěji a silněji, tím lépe.

Další trik je stejně jednoduchý. Samotný hrdina není všechno. Je třeba mu poskytnout svět, ve kterém bude fungovat. Čím bude svět zajímavější, tím lépe. Samozřejmě, každý začínající autor fantasy začíná kreslením mapky a pojmenováním země, někdy to dokonce tou mapkou i končí. Tolkien, Sapkowski a Kres dosáhli velikosti ne proto, že by si kreslili mapy, ale proto, že si ve svých představách dokázali vytvořit komplexní světy, existující zároveň i v jejich fantasii, i v povědomí čtenářů. Já osobně jsem považoval vymýšlení nějakých zemí z ničeho za úkol nad moje síly. Proto jsem vzal reálně existující zemi a drobet ji deformoval… Jakub si žije na Lublinsku, které je krapet více malebné než to skutečné. Zasazení děje povídky nebo románu do jiných historických epoch s sebou nese riziko určitých chyb - což jsem signalizoval již dříve. Na to je opravdu třeba si dát pozor. Více o vytváření pradávných dob bude v jednom z dalších dílů. Na závěr Vám o tomto tématu dám další radu: svět okolo hrdiny musí být za prvé: kompletní a za druhé: zajímavý. Čtenář ho vidí očima naší představivosti. Pamatujme na to, aby se něco skrývalo v šeru narážek, jako u Krese čerti, druh inteligentních bytostí, který byl několikrát signalizován, ale ještě se neobjevil.

Samozřejmě zajímavé okolí není všechno. Naše postava v něm musí fungovat - nejlépe zabývaje se nějakou zajímavou činností. Opět se odvolám na svého hrdinu. Jakub Vandrovec je opravdu o hodně starší než čtenář, ale intelektuálně, kvůli technologické zaostalosti, stojí velmi nízko - v mnoha ohledech se jeho počínání jeví dětinsky. Okolí nemá špatné - tu pálenice, tam skladiště partyzánské munice, tu lihovod přes hranici… K tomu jsem mu přidal pár kopanců od osudu (i když mohly být silnější) a dal jsem mu zajímavou práci.

Dalším trikem, který používáme, je opatřit hrdinu vadami. Podívejme se na všeobecně známý komiks o Kajkovi a Kokoczovi (My si třeba vzpomeneme na Asterixe a Obelixe - I.P.). Kajko je hrozně "papírový" - odvážný, přehnaně poctivý, statečný a chytrý. Kokocz se mi líbil víc. Je tlustý, hloupější než kámoš, rád jí a má kvůli tomu spoustu potíží. Je mnohem víc opravdový. Jestliže popíšeme anděla bez chyb, zbavíme ho tím života. Komu se bude chtít číst o tak šlechetné postavě? Pár drobných chyb postačí k tomu, aby ji dodaly chuť, stejně jako špetka soli změní chuť talíře polévky. Zrovna Jakub je ale složen hlavně z vad - což zrovna v tomto případě není dobrý příklad. Více Kokoczů, méně Kajků.

Ovšem je tu nejdůležitější věc - hlavní hrdina musí vědět, kam směřuje. Mnohem podrobněji to proberu v budoucnosti, teď jen naznačím. Naše postava musí realizovat nějaký úkol nebo hledat způsoby, jak ho splnit. V případě pana Auťáka hrdinové hledají poklady, nebo je vyrvávají konkurenci. U Sklarskieho loví vzácné druhy zvířat. První romány jsou lepší, protože je v nich víc v sázce a z toho důvodu má činnost hrdinů hlubší smysl.

Je tu ještě jedna věc - snad samozřejmá, ale přesto důležitá. Čtenáři musíme jasně naznačit, kdo je hlavním hrdinou. V opačném případě nám z toho vyjde něco podobného románu Nikolaje Breszko - Breszkowskiego "Dcera velkého knížete" - hned jak se člověk s někým sžije, přijdou bolševici a zavraždí ho… Na začátku je to zábavné, ale ve třetím díle to začíná nudit.

Je jasné, že naše postava nefunguje samostatně. Dříve nebo později se objeví problém s druho- a třetiřadými hrdiny. Je samozřejmě možné vytvořit je na několik různých způsobů. Začneme však určením jejich množství. Jestliže sáhneme pro román Elizy Orzeskowej "Nad Němenem" nebo pro "Pana Tadeáše", narazíme na legii rozmanitých individuí. Není známo, kým jsou, co dělají, odkud se vzali, ale motá se jich tam tolik, že se mezi nimi snadno úplně ztratíme.

Tedy jeden, dva hlavní hrdinové, k tomu, řekněme, čtyři až pět druhořadých, zbytek je jen součást pozadí. Během budování scény, zvláště pokud je veden dialog, není dobré používat současně více než trojku hrdinů - čtenář si prostě splete, kdo co říká. Zásadně není dobré množit hrdiny nad potřebu.

Jak sestavit hierarchii postav? Je to velmi jednoduché. Na začátku dost podrobně popíšeme hlavního hrdinu. "Druhou sortu" umístíme dále a popíšeme ji mnohem méně důkladně. Hlavnímu hrdinovi věnujeme nejvíc místa v každé ze scén, kde vystupuje. Lidé mají zakódováno, že když se o něčem často hovoří, znamená to, že je to důležité.

Je třeba se podívat na funkce hrdinů. Opět sáhneme ke klasice. V "Panu Auťákovi" máme samozřejmě titulního pana Tomáše a jeho společníky skautíky (mluvím o klasických pracích Nienackého a ne o té imitaci, kterou spoluvytvářím). Pan Auťák je ten, kdo snědl všechen rozum a spoustu věcí vysvětluje svým mladým pomocníkům. Samozřejmě, prožijí spolu rozličná dobrodružství - ale on je tím, kdo ovládá situaci. Někdy dokonce i takový génius jako on něco neví - pokud sáhneme po dílu "Ostrov zločinců", najdeme tam archeology, kteří mu s radostí poslouží informacemi.

Zařazení jedné méně chápavé postavy mezi hrdiny má na dílo spásný vliv. Takovému oslíkovi budou všichni odpovídat na ty složitější otázky, a spolu s ním se poučí také méně bystrý nebo nevzdělaný čtenář. Kde je možné to dobře sledovat? Opět se odvolám na klasiku - knihu J. Verna "Tajuplný ostrov". Postavy a vztahy mezi nimi jsou budovány podle velice průhledného schématu. V čele pětice trosečníků stojí inženýr. Všestranný génius. Věrně mu sekunduje novinář, který překládá poučení do srozumitelného jazyka. Bratranec novináře je tím, kterému je třeba vysvětlovat ty složitější otázky - předurčené pro středně bystrého čtenáře. Až na spodku hierarchie stojí dva dělňasi na špinavou práci - námořník a černoch. Jejich postavy jsou nezbytné k uctívání inženýra a je skrz ně možné vysvětlovat určité věci i úplným idiotům. Román vzniknul už před sto dvaceti lety, ale schéma je stále živé a je možné ho nejenom používat, ale i tvůrčím způsobem rozvíjet.

Sáhněme do knih pojednávajících o dobrodružstvích jakéhosi Jindry Hrnčíře (Harryho Pottera, pokud někdo nemá rád překlad). Máme tam okamžitě identifikovatelné okopírované schéma. Je tu málo poučený Harry, kterému je třeba po lopatě vysvětlit základní věci ze světa magie. Většinou se tím zabývá Hagrid, méně často Ron Weasley (Míněn je samozřejmě první díl. - I.P.). Roli inženýra hraje ředitel té veselé školky. To on je tu fontánou moudrosti a skálou, na které všechno stojí. Spolu s Harrym vejdeme do světa čarodějů. On zadává otázky, které se nám hrnou do úst, on poznává a prozkoumává nový svět…

Je třeba probrat ještě jednu otázku. Hrdinové se zásadně dělí na kladné a záporné. Fabule se většinou zakládá na boji dobra se zlem, řidčeji na boji zla s ještě horším. K úplným kuriozitám patří případ, kdy jde o mírovou rivalitu pozitivních hrdinů. Nejčastěji tedy jde o vztahy mezi naším hlavním hrdinou a jeho protivníkem - nepřítelem. Nepřítel většinou bývá velmi inteligentní - někdy dokonce o hodně více než hrdina. Střetnutí těch dvou nám vyznačuje osu děje. Stejně jako hrdina má i jeho nepřítel své přátele, pomocníky a společníky. Hierarchii sestavujeme obdobně. Mezi kladnými hrdiny je jeden nejdůležitější, a také mezi zápornými je jeden pomazán na vůdce krví zbrocené hordy…

V Nienackého románech se objevuje nepřítel pana Auťáka, nějaký Jiří Batura. Toto individuum je nebezpečné hlavně díky tomu, že jeho inteligence není menší než inteligence hlavního hrdiny. Souboj je velmi těžký a konečný výsledek - i když předvídatelný - je vykoupen vysílením a prohrami. V ranných Verneových románech se nepřítel v podstatě nevyskytuje. Hrdinové zápasí většinou s nezkrocenou přírodou, občas s divokými domorodci, branými spíš jako živel. Nepřátelé z masa a kostí se objevují v pozdějších dílech - převážně to jsou šílení vynálezci nebo bezskrupulózní zbohatlíci. Od Verneových časů jsme ušli dlouhou cestu. Přibližme si tento problém na příkladech z mnohem novějších děl. Doporučuji přečtení "Mlčení jehňátek" a "Hanibala" (Bohužel film totálně zkopali…). V "Mlčení jehňátek" máme klasickou situaci - dobrá policistka bojuje s maniakálním vrahem, doktor Lecter je v pozadí, setkání s ním jsou body obratu pro celý děj. Boje dobra se zlem se neúčastní, je nad věcí a s úsměvem z ústraní sleduje střetnutí dvou sil. V "Hanibalovi" se situace mění. Vyšinutý milionář planoucí touhou po pomstě loví doktora. Klasické střetnutí zla a ještě horšího, viděné částečně očima Clarisy Starling, která se nachází hlavně v roli pozorovatele. Je třeba se do toho podívat a vyhledat elementy klasické verneovské hierarchie a stanovení hrdinovy role. Hanibal zaujímá pozici inženýra - ví všechno, policistka je ztracené dítě - jejíma očima se díváme na situaci. Její nadřízený občas s úsměvem vysvětluje, že doktůrek vůbec není tak mazaný, jak by chtěl vypadat - a nachází prostá vysvětlení jeho paradoxních nápadů… Okopírování tohoto schématu - a ještě lépe jeho tvůrčí rozvinutí - nám dovolí získat poměrně hutný děj bez nutnosti používat několika stránkové poznámky.

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník - ivopolednik@seznam.cz, článek převzat z magazínu Fantasy Planet

co se skrývá... 3

18. února 2013 v 22:04 Jednorázové
Změny nálad, zahloubaný Harry Potter-Snape, to jsou všechno věci k popukání, tedy pokud se zrovna nesnažíte vyplakat si oči při sebemenší provokaci. Byl těhotný sotva pět měsíců a už se se svým manželem pohádali víckrát, než co si vůbec dokázal vzpomenout. A vždycky se jednalo o prkotiny, jako například jestli jsou okurky na toustu vhodnou snídaní.

Kvůli vysoké dávce estrogenu, která mu kolovala v systému, byl Harry náchylný k tomu se rozbrečet kdykoliv na něj někdo zařval nebo na něj promluvil nebo se na něho byť jen zvláštně podíval. V důsledku toho musel odejít na mateřskou. No, i když se tomu dost dobře nedá říkat mateřská, když se měl stát otcem, že? Dokonce i jeho magie se zdála mimo. Nemohl kontrolovat, kolik síly vkládá do svého kouzla, a tak neúmyslně prorazil díru do třídní zdi.

Severuse Pottera-Snapea chytl hysterický záchvat, když se o tom dozvěděl, a stálo ho to jednu noc na gauči, než jeho podlézání konečně obměkčilo manželovu náladu. Mistr lektvarů pomalu přicházel o rozum. Připadal si, že celou dobu kráčí po tenkém ledě - už prostě nevěděl, jak se má chovat v blízkosti svého těhotného přítele. Harry si to nikdy tak nebral, většinou rozuměl jeho smyslu pro humor a dovolil Severusovi projevovat své sarkastické vlohy. Jenže to už bylo minulostí a Severus nevěděl, jak dlouho ještě vydrží udržet pusu zamčenou. A to se ani nezmiňoval o tom, že sexuální apetit jeho manžela za poslední dva měsíce snad přestal existovat.

Nakonec se, a zcela v depresi, vydal poradit s lékouzelnicí. "Poppy, prosím tě, já už vážně nevím, co mám dělat. Já už ty jeho změny nálad nevydržím." Obvykle vyrovnaný muž seděl na kraji postele a bezmocně se díval na Poppy.

Lékouzelnice potlačila smích a usedla vedle svého dlouholetého kolegy. "Víš přeci, že si nemůže pomoct," vysvětlovala.

"Vím, že si nemůže pomoct, že to jsou ty zatracený hormony. S těmi bych si dokázal poradit. Ale já chci zpátky svého manžela!" povzdechl si Severus.

Poppy mu položila ruku na rameno a řekla: "No, myslím si, že bych ti mohla dát recept na lektvar, který pomůže hladinu hormonů trochu ustálit. To pomůže. Jen pomysli vždycky na to, že už jen čtyři měsíce a budeš držet v náruči svoje dítě."

Severus se mírně usmál. Ještě nevěděli pohlaví miminka, ale s Harrym už probírali různá jména, jak pro holčičky, tak pro kluky. "Díky, Poppy. Uvařím to ještě dneska večer."

Přesvědčit však Harryho, aby si lektvar vzal, dalo fůra práce. Měl zrovna jednu ze svých "nálad" a byl přesvědčen o tom, že ho Severus už nemiluje a tohle celé je jen intrika, jak ho změnit na perfektního manžela.

"Přeskočilo ti? Já tě miluji, Harry. Tohle ti jen pomůže nebýt pořád tak zatraceně náladový," zakřičel na něj Severus napříč obývacím pokojem, zatímco v rukách svíral polštář, který po něm Harry právě mrskl. Potřeboval ale zchladnout, tak radši spěšně opustil jejich pokoje.

Když se asi za dvacet minut později vrátil, zjistil, že se Harryho "nálada" vytratila a mladík vypadal už jen uplakaně.

Harry vstal a přivítal manžela s otevřenou náručí. "Je mi to líto, Seve. Nevím, co to do mě vjelo. Vezmu si ten lektvar."

Severus vydechl úlevou a podal mu žlutý odvar. Speciálně mu ho ochutil, protože Harry si vždycky stěžoval na chuť a v jeho stavu je kolikrát nemohl ani spolknout.

Díky příchuti karamenlu vyprázdnil Harry lahvičku s rozhodně lepší náladou. Jako poděkování svého manžela i políbil.

Severus v duchu zasténal, když se Harry odtáhl. Jak jemu chyběl sex!

O pár týdnů později bylo jasné, že lektvar fungoval. Už tři týdny nebyl nucen spát na gauči a Harry už tolik nebrečel. Dokonce se na několik dnů v týdnu vrátil pomáhat Remusovi, svému suplujícímu učiteli obrany proti černé magii.

Harry sledoval muže z protějšího rohu ložnice. Věděl, že je Severus frustrovaný, taky mu chyběla manželská intimita, ale připadal si jako vyvržená velryba. Ani trochu sexy. Už se vůbec necítil vzrušený, i když mu Poppy řekla, že je to normální.

"No, aspoň ten lektvar fungoval," pomyslel si. Bylo mnohem jednodušší projít celým dnem, když nebyl nucen většinu probrečet. Dokonce začal připravovat jejich ložnici na příchod nového přírůstku.

Když o týden později seděl u učitelského stolu ve Velké síni, spatřil Harry ruce svého manžela, což mu okamžitě připomnělo, co tyhle ruce všechno dokážou. Překvapilo ho, když zjistil, že ho ten pohled vzrušuje.

Harry zamrkal, ale vyčarovával hned kousek pergamenu a brko. Narychlo naškrábal vzkaz a když míjel svého milence, upustil mu ho do klína.

Severus se mračil, když otvíral zprávu. A po přečtení těch slov vykulil oči, vyskočil ze židle a dohonil svého muže ještě předtím, než vůbec stačil dojít ke vchodu do sklepení. Popadl ho do náruče a tryskem s ním pádil do jejich komnat.

Všichni zírali na dveře, kterými se profesor Snape právě prohnal. Albus si všiml vzkazu a přivolal si ho k sobě. Jeho chlapci si rádi vyměňují psaníčka, že?

Téměř se zadusil dýňovým džusem, když si přečetl špešně naškrábanou zprávu. Obsahovala jen: "Jsem nadržený."

KONEC

co se skrývá za vzkazem 2

18. února 2013 v 22:03 Jednorázové
Do začátku nového školního roku zbývaly dva týdny. Harry Potter-Snape byl ženatý už tři roky a během posledního roku převzal pozici učitele Obrany proti černé magii, jejíž kletbu se mu podařilo prolomit.

Několik předešlých pár dnů ho však po probuzení sužovaly nevolnosti. Poslední tři rána strávil mladý profesor s hlavou nad záchodovou mísou.

Jeho manžel trval na tom, aby šel navštívit Poppy, a po týdnu zvracení se Harry konečně uvolil k návštěvě nemocničního křídla.

"Zdravím, Poppy," pozdravil lékouzelnici, když vstoupil do známé místnosti.

"Harry, jsi v pořádku?" Vrhla se k němu, jakmile ho uviděla, a hned vytáhla hůlku, aby zjistila možná poranění.

Harry si nemohl pomoct, aby se nerozesmál. Poppy se k němu chovala jako matka, kdykoliv byl nemocný nebo zraněný. Odmítala mu dovolit odejít, dokud se neuzdravil, nutila ho jíst, ujišťovala se, že se cítí pohodlně a dokonce letaxem volala jeho přátele, když se mu sama nemohla věnovat. "Jsem v pořádku, Poppy. No… kromě toho, že jsem nedávno zvracel. Tak mě zajímalo, jestli bys nemohla zkontrolovat, jestli jsem nechytil toho parazita, co tu řádí."

"Samozřejmě, drahoušku. Včera jsem tu měla další případ. Mladý pan Davy omdlel ve formulích a vyděsil tak chudáka Filiuse," vtipkovala nenuceně s kouzelníkem. "Dobře, tak do postele s tebou."

Harry vyskočil na svoji postel, jak jí žertem říkal. Během posledních deseti let strávil v nemocničním křídle víc času než kdokoliv jiný.

Zamávala kolem něho hůlkou a potom se zamračila: "Tak toho parazita jsi nechytil. Co jsi říkal, že máš za symptomy?"

"Zvracení po ránu. Později už je mi většinou fajn, ale jakmile se probudím, tak to jde hned ven," vysvětloval trpělivě Harry. Naštěstí měl ještě hodinu času, než se budu muset věnovat své první třídě, takže mohl u čarodějky chvíli pobýt. Už to bylo poměrně dlouho, co spolu naposledy mluvili.

"Ráno nevolnosti, ale později během dne již vše v pořádku," tiše opakovala. V hlavě se jí rozsvítilo. Znovu provedla scan a její podezření se potvrdilo. Zasmála se.

Harry po ní střelil zmateným pohledem. "Co je, Poppy?"

Stárnoucí čarodějce uniklo zahihňání - nemohla si pomoct, když si představila Severusovu reakci. "Harry, uvažoval jsi někdy o tom, že si pořídíš rodinu?"

"Já mám rodinu. Vždyť víš, že jsem vždycky chtěl děti, ale vím, že je mužské těhotenství hrozně vzácné a bez urážky, ale neexistuje nic, co by mě přimělo mít sex se ženou. Severuse bych nikdy nepodvedl," blábolil, protože byl vážně zmatený. Čekal, že dostane lektvar a že mu bude doporučeno, aby se den nebo dva šetřil. Ale výslech? Co se to dělo? Malé části jeho mozku v sobě při čarodějčině otázce svitla naděje, ale to bylo zcela bezděčné.

"No vypadá to, že jsi jeden z těch mála kouzelníků, který může mít děti, Harry. Gratuluju. Jsi ve druhém měsíci těhotenství." Poppy mu popřála a jeho zaraženém pohledu se jen smála.

"Těhotný? Vážně?" Harry si položil ruce na břicho. Skutečně v něm rostl život? Jeho dítě? Severusovo dítě?

Lékouzelnice tiše přikývla. "Čekám, že se to malé narodí v dubnu, později to budu schopná předpovědět přesněji."

"Duben. Oh, Merline, jak to řeknu Severusovi? Nikdy jsme nemluvili o možnosti mít děti." Kouzelník začal mírně panikařit. Co když Severus nechce děti. Nebyla šance, že by se Harry svého dítěte vzdal. Severus ale nemohl vystát většinu dětí, které učil. Tak jak bude reagovat na tohle?

Poppy postřehla jeho znepokojení a přispěchala svého pacienta uklidnit. "Harry, já Severuse znám od doby, kdy mu bylo jedenáct. On chce rodinu, i když tvrdí opak. Zvykne si na dalšího človíčka stejně jako ty. Nemusíš si s ničím lámat hlavu," objala ho žena vřele.

Harry se na čarodějku usmál. "Děkuju, Poppy. Myslím, že jsem to potřeboval slyšet. Takže, je tu něco, co bych měl vědět o těhotenství?"

Zakroutila hlavou a odpověděla: "Ne, je to v podstatě stejné jako u žen. Akorát změny nálad by tě mohly ovlivňovat o něco víc vzhledem k tomu, že nebudeš zvyklý na takové množství estrogenu ve svém těle."

Harry lehce zbledl. "Změny nálad?"

Poppy se uličnicky ušklíbla. "Bez obav, Harry. Ženám většinou přijdou vtipné. Jsou to jejich partneři, kdo díky nim trpí."

Harry si nemohl pomoct a při pohledu na její výraz se rozesmál. Byl vyloženě ďábelský.

Povídali si spolu, dokud zvonek neohlásil vyučování. Harry se rozloučil se svojí přítelkyní a spěchal na svoji první hodinu s širokým úsměvem na tváři.

Veselé nálady profesora Potter-Snapea si samozřejmě studenti nemohli nepovšimnout. Také to vypadalo, že je vcelku roztěkaný, protože když se nebelvír se zmijozelem dostali na chodbě do potyčky přímo naproti němu, tak jediné co udělal bylo, že je od sebe odtrh. Ani body nikomu nesebral.

Jedna věc z Harryho zahloubání přeci jen vzešla - rozhodl se, jak říct svému manželi o jejich novém přírůstku. Využije stejného způsobu, jakým ho Severus požádal o ruku.

S jasným úmyslem přišel do Velké síly a zabral si svoje místo po boku mistra lektvarů.

Věnoval svému milenci zářivý úsměv i pozdrav: "Dobrý večer, Severusi."

Pozvednuté obočí a nevrlé: "Dobrý večer," bylo jedinou odpovědí.

Harry na to byl zvyklý. Jeho manžel nebyl příliš společenský muž a nekompetentnost studentů mu navozovala migrény. Harry ho často viděl, jak si v noci bere lektvar na bolest hlavy.

Tiše a diskrétně mu pod stolem podsunul vzkaz. Muž ho zvědavě otevřel a vytřeštil oči. A v další chvíli se sesunul v mdlobách na tvrdou zem.

Harry vyprskl smíchy.

Brumbál si přivolal lístek a přečetl si na pergamenu dvě slova 'Jsem těhotný'. Oči mu zajiskřily a ředitel se na svého mladého profesora usmál.

co se krývá za vzkazem 1

18. února 2013 v 22:02
Nastal poslední den semestru, všichni byli uvolnění a v té nejlepší náladě - hlavně studenti sedmých ročníků, pro které to byl poslední den, který mohli strávit v Bradavicích.

Harry Potter seděl zády ke dveřím Velké síně a zaujatě diskutoval s Hermionou Grangerovou o výhodách kouzlení v hadím jazyce. Od šestého ročníku značně dospěl, zvláště když se mu na konci roku konečně podařilo porazit lorda Voldemorta a to tím, co měl Snape ve zvyku nazývat "Potterovských štěstím". Na záchranu jeho milovaného kmotra však již bylo příliš pozdě.

Luciusi Malfoyovi se na závěr semestru podařilo proklouznout do školy a vrhnout míč na Chlapce-který-přežil. Jako chytač ho automaticky zachytil, ale byl odmrštěn. Ve skutečnosti se totiž jednalo o přenášedlo.

Harry skončil u nohou Temného pána. Voldemort se jako vždy choval melodramaticky a místo toho, aby s mladíkem skoncoval, začal duel. Jeho mazlíček Nagini ležela jako obvykle poblíž. Shodou okolností přistál Harry přímo za ní poté, co byl prudce sražen kouzlem. Než vykouzlil smrtící kletbu, obezřetně ji sledoval, což způsobilo, že kouzlil v hadím jazyce. Naneštěstí pro Voldemorta to způsobilo, že síla jeho kouzla mnohonásobně vzrostla. Magie ho zasáhla a on zemřel téměř okamžitě. Takový byl konec Temného pána, ale ne jeho následovníků. Bystrozoři stále pracovali na dopadení všech zbývajících Smrtijedů.

Přenašedlem se Harry dostal zpět do Bradavic. Situace až příliš připomínala události ve čtvrtém ročníku. Ve škole vylíčil řediteli, co se stalo, a Harry Potter se znovu stal hrdinou. Veřejnost uctívala svého Zachránce.

Zatímco Hermiona lamentovala nad tím, že pouze Harry může provádět magii v hadím jazyce, otevřely se dveře a dovnitř se vřítil mistr lektvarů. Místo toho, aby zamířil k hlavnímu stolu, jak bylo zvykem, překvapil Snape všechny tím, že vyrazil přímo k Harrymu Potterovi, kterého ten poslední rok prakticky ignoroval.

Snape se u Harryho zastavil a z kapsy hábitu vytáhl kousek pergamenu. S úšklebkem ho hodil na stůl a počkal, až se k němu jeho nyní již-skoro-bývalý student otočí.

Harry tak pomalu učinil, aniž by se na pergamen byť jen podíval. Zahleděl se muži do očí.

"Věřím, že někdo z vašeho fanklubu to zanechal v mé třídě, Pottere. Varuji vás, moje třída není smetiště pro vaše nevýrazné následovníky. Pokuste se je krotit. Pokud objevím nějaký další pokus o podobný druh komunikace ve svém sklepení, pošlu je všechny do zmijozelské společenské místnosti, kde budou sloužit k pobavení." Snape mluvil dostatečně hlasitě, aby celá Síň slyšela jeho slova.

"Ano, pane."

Snape se zašustěním hábitu odplachtil.

Harry se otočil zpět ke svým spolužákům z Nebelvíru. Hermiona se naproti němu mračila. "Víš něco o tom lísku, Harry?"

"Ne, Hermiono," popřel to tiše. Zatímco klopil zrak, zajímalo ho, co to je za vzkaz, když ho obávaný mistr lektvarů obvinil, že v něm má prsty. No, jediná cesta, jak to zjistit…

Harry opatrně otevřel vzkaz, ve kterém zela pouze tři slova. Chlapec-který-přežil úžasem otevřel pusu a jeho vykulené oči se daly srovnávat s těmi Dobbyho, když byl právě v šoku.

Ron sedící vedle Harryho si povšiml kamarádovy rekce, nahnul se proto k němu, aby si přečetl, co je na lístku napsáno. Vzkaz však byl prázdný. Když zachytil pohled své přítelkyně, jen pokrčil rameny.

Hermiona se nerozpakovala zeptat se sama: "Co je to, Harry?" Odhadovala, že je očarovaná tak, aby si ji mohl přečíst jen adresát.

K jejímu překvapení se Harry začervenal, sice jen trochu, ale stále to bylo poznat.

Harry sklopil pohled zpátky k pergamenu, který nevěřícně mačkal v dlani. Tam zela nezaměnitelným škrabopisem profesora Snapea napsána tři pozoruhodná slova. V šoku nechal lístek spadnout na stůl. Všichni blízko něho zírali na zdánlivě urážlivý pergamen a pokoušeli se přečíst jeho obsah, avšak bez úspěchu. Očarována tak, aby se objevila pouze Harrymu Potterovi, tam byla napsána slova: "Vezmeš si mě?"

Poté, co Harry překonal svůj počáteční úžas, popadl vzkaz a schoval ho do batohu. Ignoroval všechny otázky svých spolužáků z Nebelvíru a pokračoval ve své snídani. Nakonec opustil Velkou síň bez jediného pohledu k profesorskému stolu.

Zelenooký mladík nedostal šanci být sám po celý den. Jeho přátelé si zabrali všechen jeho čas. Jakmile zjistili, že jim neřekne, co si přečetl, raději změnili téma. Harry příležitostně tu a tam utrousil zvláštní poznámku, ale většinu času byl potichu, ponořený hluboko v myšlenkách.

Bylo zřejmé, že se nejedná o pouhý žert; poté co byl Snape v mládí terčem mnoha z nich, je upřímně nenáviděl. Ještě štěstí, že nejsem romantik, pomyslel si Harry smutně. Jeho milenec, pragmatický jako vždy, si vybral diskrétní a jednoduchou metodu, jak ho požádat o ruku. Teď když překvapení pominulo, přišla Harrymu tahle metoda i vtipná. Severus ho požádal o ruku před celou školou a nikdo o tom ani nevěděl. Tiše si odfrknul, čím na sebe přilákal pozornost svých přátel. Mávnutím ruky jim však dal najevo, ať si ho nevšímají.

Ron s Hermionou se na sebe podívali a potom sklouzli zpět na Harryho. Co se to u Merlina dělo? Harry byl zasněný od chvíle, co si přečetl ten vzkaz. Hermiona byla v pokušení dostat se mu do batohu a zrušit kouzlo na pergamenu, ale ten Harry nespustil z oči ani z dosahu, takže její úsilí přišlo vniveč.

"Harry, jsi v pohodě, kámo?" zeptal se ho Ron.

Harry se konečně přenesl zpátky do reality. "Jo, Rone. Jsem v pohodě. Omlouvám se."

"Merline, co bylo na tom lístku?" zajímal se s mírným úšklebkem.

Harry se setkal s pohledem hnědých očí a uculil se. "Věř mi, že to nechceš vědět."

Zlaté trio a další nebelvíři se škorpili pod stromem po zbytek dne.

Později večer na slavnostní oslavě si to Snape záhadným manévrem zamířil opět přímo k nebelvírskému stolu, kde seděl Harry Potter, což až příliš připomínalo události toho rána.

Všichni nebelvíři, dokonce všichni v Síni, to sledovali se zatajeným dechem a neskrývanou zvědavostí, dokonce i předtuchou. Nepřátelství mezi Harrym Potterem a Severusem Snapem bylo legendární. Přišel ho Snape snad proklít?

"Nuže, Pottere, co mi k tomu řeknete?"

Harry nezaváhal, podíval se svému milenci do očí a odpověděl: "Jenom jednu věc, pane… ano."

A potom Snape udělal něco, co nikdo nečekal. Usmál se. V tu chvíli vypadal daleko mladší a přístupnější. Přihlížející jen překvapeně otevřeli ústa.

Muž sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku. Všichni napínali oči, aby viděli, co je v ní. Snape odhalil prsten a jemně ho Harrymu nasadil na prsteníček levé ruky.

Těla se kácela na podlahu v naprostém šoku. Profesor Kratiknot se zřítil ze své kupy knih.

Harry se předklonil a předtím, než jeho milenec zamířil zpět ke stolu profesorů, ho políbil. Během cesty Snape vysílal smrtící pohledy ke každému, kdo se opovážil na něj byť jen podívat.

Tím pádem jim zůstal jen Harry, na koho mohli zírat a na koho se vrhnout s vytrvalými dotazy. Napříč Síní vypuklo jako požár divoké šeptání.

Hermiona se zmohla na slovo jako první, Ron toho nebyl schopen. "Harry, co to děláš?"

"Err… zasnubuju se?" byla jeho tichá odpověď.

Zoufale toužil opustit Síň. Ze všech těch lidí, co na něho zírali, byl nervózní, a když byl nervózní, začínal být nevrlý.

Ron se konečně vzpamatoval natolik, aby zalapal po dechu. "Snape!"

Harry podrážděně obrátil oči v sloup. "Ano, Rone, Severus."

"Jak dlouho se spolu vídáte?" chtěla vědět Hermiona. Očividně neuniklo její pozornosti, že ho Harry otituloval křestním jménem.

"Asi sedm měsíců."

Severus náhle vstal a znovu zamířil k nebelvírskému stolu. Celá Síň sledovala každý jeho krok. Tentokrát však vstal i Harry a odešel s Mistrem lektvarů nechávajíc za sebou všechny v místnosti nečinně zírat na dveře a přemítat, co že se to právě stalo.

"To mě poser!" Ronův hlasitý výkřik byl jediným zvukem, který pronikl omráčeným okolím.