Duben 2013

ZD9

24. dubna 2013 v 22:03 Jednorázové
Poppy na něj naprosto zmateně zírala. "Severusi? Děje se něco?"
Severus znovu pomalu zakroutil hlavou, jako by ten jednoduchý pohyb mohl věci změnit. Ale byla to pravda. Ve svém srdci věděl, že to byla pravda. Mohl si ve své mysli zpětně, nejasně vzpomenout na Potterovo zmatení ze Severusovy zuřivosti a jakým způsobem to popíral, když jej Severus obvinil ze čtení deníku. Ale Severus byl příliš rozzuřený na to, aby si toho všiml, natož aby ho poslouchal.
Kdyby jen...
Vina a výčitky svědomí ucpávaly jeho krk a způsobovaly, že pro něj bylo těžké mluvit, ale nakonec se mu podařilo říct chraptivým hlasem: "Myslel jsem si, že četl můj deník, zatímco jsem byl pryč. To je důvod, proč uklízel mou laboratoř."
"To je to, co to zavinilo?" zalapala Poppy po dechu a vypadala šokovaně. "A Harry ti neřekl, co se stalo?"
"Já… nedal jsem mu šanci, aby to vysvětlil," přiznal Severus hlasem, který byl sotva silnější než šepot. Přišlo mu těžké, podívat se Poppy do očí. "Byl jsem příliš rozzlobený."
Poppyiny rty se stáhly do linky způsobem, kterým se stahovaly, když byla velmi vyvedená z rovnováhy, ale vše, co řekla, bylo: "Jsem příliš unavená na to, abych se o tom teď rozumně bavila. Ale Severusi, měl bys pokleknout a prosit toho chlapce o odpuštění."
Vypochodovala z kanceláře a nechala jej osamoceného s jeho vinou.
Po několika minutách ji Severus následoval zpátky na ošetřovnu. Poppy stála poblíž krbu a tiše hovořila s malým domácím skřítkem, který na sobě měl tu nejzvláštnější škálu oblečení, jakou kdy Severus viděl. Skřítek dychtivě přikyvoval, téměř skákal nahoru a dolů vzrušením, než odběhl, aby se posadil na lůžko poblíž spících těl Albuse a Harryho.
Před tím, než se odebrala spát, šla Poppy ještě jednou zkontrolovat své pacienty. Nejprve se zastavila u Abuse, po té se přesunula k Potterovi. Mávla nad ním svou hůlkou, pak jemně prohrábla prsty jeho vlasy a podržela svou dlaň po několik sekund na jeho čele, než se odvrátila, aby došla k dalšímu lůžku a ulehla na něj, upadaje do spánku téměř okamžitě, co se její hlava dotkla polštáře.
Severus se toužebně podíval na další volné lůžko, ale na místo toho, aby se na něj položil,
posadil se k Potterovi. Potter byl stále bledý a pod jeho zavřenýma očima byly tmavé stíny. Severus ztěžka polkl a přemýšlel, co proboha bude dělat, až hoch zase nabude vědomí.
Bude se muset omluvit, samozřejmě. Děsil se toho… omluvy mu nešly snadno, ale musel to udělat. Nedělalo by to jinak dobrotu. Potter jej bude nenávidět… víc než kdy jindy. Ale bez ohledu na to Severus věděl, že i tak se musí omluvit. Opravdu měl udělat víc. Poppy měla pravdu. Měl by padnout na kolena a prosit Pottera o odpuštění. Zbrkle to dítě odsoudil. Byla to jeho chyba, ale Potter byl tím, kdo za ni trpěl.
Když si vzpomněl, jak Potter statečně hodiny překonával hroznou bolest, pocítil Severus nevysvětlitelnou potřebu uhladit vlasy toho dítěte z jeho čela, stejně jako to udělala Poppy a ujistit jej, že všechno bude v pořádku.
Pak se pro sebe zamračil. Co to do něj vjelo? Potter byl stále arogantní, malý fracek. Nebo ne? Poprvé se do Severusovy mysli vplížil pramínek pochybností. Pokoušel se jej uhasit. Samozřejmě že Potter byl rozmazlený a namyšlený. Severus toho kluka sledoval roky. Věděl, že Potter je nesnesitelný. Severusovo konání minulých pěti let bylo založeno na nevyvratitelných faktech. Nemohl o tom teď začít pochybovat.
A ještě…
Nesprávně kluka soudil ohledně deníku. To nemohl popřít. Taky se mýlil v Potterových příbuzných a v tom, jak s ním zacházeli. Bylo možné, jednoduše možné, že se v něm mýlil i jinak?
Severus se díval na Abuse, který stále ležel na svém lůžku, pokojně, netušíc, že Severusův svět se pomalu otřásá v základech. Jeho rádce se pokoušel znovu a znovu přesvědčit jej, že Harry Potter není jako jeho otec James Potter, že chlapec má opravdu laskavé srdce a je štědrý v mnoha ohledech, pokorný a nenápadný.
Severus mohl zavrhnou Albusova slova jako další očividné nadržování starého kouzelníka jeho oblíbenému Nebelvírovi a Brumbál to skutečně roky dělal, ale Poppy milovala Pottera taky a vždy jej neochvějně bránila proti Severusovým obviněním.
I Minerva McGonagallová ho měla ráda a navzdory tomu, že byla hlavou Nebelvírské koleje, Severus musel přiznat, že byla vždy zásadově spravedlivá ke studentům, dokonce i k jeho Zmijozelům. Měla ráda Jamese Pottera a jeho kumpány, ale i tak nebyla slepá k jejich chybám a několikrát je potrestala, když zjistila, že šikanovali Severuse.
Dokonce Norie a Zan měli Pottera rádi a to jej znali jen týden, zatímco Severuse znali roky. Ze začátku byl rozčilený, skoro se cítil podvedený, jako by ho Norie a Zan zradili tím, že měli chlapce rádi, ale teď mu došel dech.
Všichni lidé, které měl rád, a které respektoval, mu říkali, že se v Harrym Potterovi mýlí. Bylo možné, aby měli pravdu a on se mýlil? Mohl dovolit svým vlastním předsudkům, aby jej učinily slepým vůči chlapcově pravé přirozenosti?
"Pane profesore, pane? Potřebujete něco?" přerušil jeho myšlenky tenký vysoký hlásek.
Severus pohlédl na skřítka. Začínal říkat 'ne', ale pak jej něco přinutilo se zeptat: "Ty máš vysoké mínění o Harrym Poterovi, že?"
Skřítek přikývl. "Och, ano, pane! Harry Potter je velmi mocný kouzelník."
"Proč? Proč jej máš rád?" Očekával, že skřítek bude žvanit o Potterově moci, jak před čtrnácti lety porazil Temného pána.
Namísto toho skřítek řekl: "Harry Potter byl k Dobbymu vždycky laskavý, pane. Vždy s Dobbym zacházel s respektem, dokonce i když byl Dobby jen ubohým otrokem Malfoyů. Harry Potter vždy Dobbymu naslouchal, i když si nevzal radu. Ale vždy naslouchal a zacházel s Dobbym jako se sebou rovným."
"Děkuji ti." Severus si povzdechl a rozhodl se, že bje jednoduše příliš unavený na to, aby teď zkoušel přemýšlet nad věcí detailněji. Byl schopný usnout ve stoje. Pohnul se směrem k prázdnému lůžku, ale před tím, než ulehl, obrátil se zpátky ke skřítkovi.
"Budeš na Pottera a Abuse dávat pozor, že?"
"Ano, pane profesore, a probudím madam Pomfreyovou, jestli budou potřebovat."
"Probuď mne taky," poprosil Severus. Pak se zhroutil na lůžko a upadl do spánku.
***
Madam Pomfreyová měla pravdu.
Cítil se mnohem lépe. Jeho hrudník byl pohmožděný a bolavý, ale dýchání už jej nebolelo. Harry zavzdychal úlevou a otevřel oči. Opět denní světlo. Měl pocit, že slunce zapadlo, když byl konečně schopný usnout, takže byl asi další den… ledaže by byl mimo několik dní, což ale bylo naprosto možné.
Pohyboval se pomalu a obezřetně, pro jistotu, že by se bolest znovu ozvala. Harry si posazením ulehčil. Byl stále na Bradavické ošetřovně. Jeho červeně proužkovaná košile a modré rifle byly pryč, nahrazeny měkkým zeleným pyžamem. Jeho brýle ležely na stolku vedle lůžka. Harry si je nasadil a rozhlédl se kolem.
Brumbál ležel na vedlejším lůžku, oblečený v tmavě modrém rouchu a podle všeho spal. Jeho pravá dlaň a paže byly pevně obvázané od konečků prstů po loket.
Harry na něj chvíli zíral a přemýšlel, co se, pro všechno na světě, stalo. Nemohl si představit nic, co by bylo schopné Brumbála zranit, ale vypadalo to, že se něco takového našlo. Ale určitě bude v pořádku. Musel být.
Konečně od Brumbála odtrhl svůj pohled. Harry otočil hlavu a zamrzl. Na dalším blízkém lůžku odpočíval Snape. Jako vždy oblečený v černém rouchu. Jeho oči byly zavřené a vypadal, že také spí. Ale Snapem jste si nikdy nemohli být jistí.
Harry skousl svůj spodní ret, a pak se ostře nadechl v náhlé bolesti. Jeho plíce ostře zabodaly a Harry zavřel oči a na chvíli se zklidnil, než se pomalu znovu nadechl. Tak… to bylo lepší. Jen potřeboval mělce dýchat.
Natáhl se, dotkl se svého rtu a zjistil, že je opuchlý a citlivý. Och, ano, kousal se do něj včera celé hodiny… nebo který den to bylo. Sotva si té bolesti tehdy všiml, jeho plíce jej bolely mnohem více.
Harry otevřel znovu oči, aby se zadíval na Snapa. Měl by toho muže nenávidět. Měl by být vyděšený. Byl pořád jeho otrokem a Snape mu mohl udělat cokoli, co chtěl. Neříkal to, když na Harryho za dívání se do deníku křičel? Neříkal, že by mohl Harryho bít nebo jej nechat hladovět nebo cokoli jiného? A pak se to všechno stalo.
Harry předpokládal, že by měl hluboko uvnitř cítit roztrpčení a obavu, ale cítil jen hlavně otupělost. Doufal, že to vydrží, protože cítit se otupěle bylo lepší než to, jak se cítil od Siriusovy smrti.
Sirius.
Při pomyšlení na jeho kmotra odplavila hrozná vlna zármutku všechnu otupělost pryč. Harry ji chtěl zpátky. Nechtěl už nic víc cítit. Cítění příliš bolelo. Možná to je jeho největší síla, jak říkal Brumbál. Ale Brumbál nemusel žít s tou zdrcující bolestí jako Harry.
Ano, otupělost byla mnohem, mnohem lepší. Byla skoro tak dobrá jako spánek. Harry si přál, aby mohl spát navždy a nemuset znovu čelit Snapeovi nebo Voldemortovi či smrtijedům. Kvůli této skutečnosti si přál, aby mohl jen jít a zemřít. Což by bylo dokonce lepší než spánek, protože pak by mohl být znovu se Siriusem. Mohl by být se svou mámou a tátou.
Jaké by to bylo? Potkat své rodiče, být s nimi schopen mluvit a vidět je nejen na fotografiích ale osobně? Kdyby jen mohl být znovu s nimi a Siriusem! Ti všichni jej milovali. Ti všichni jej milovali až k smrti.
Harry s nimi chtěl být tak moc, až se jeho oči nad tou myšlenkou zaplnily slzami. Chtěl být schopný je obejmout a říct jim, že je miluje. Chtěl, aby jej na oplátku objali a říkali, že jej taky milují. Nikdy by pro své rodiče a Siriuse nebyl nepříjemným břemenem. Chtěli by jej. Nikdy by neudělali nic, co by jej zranilo. Byl by v bezpečí, chtěný a milovaný… jen kdyby s nimi mohl být.
Ale nemohl. Nemohl teď zemřít. Podle toho děsného proroctví byl Harry jediným, kdo měl šanci porazit Voldemorta. Nemohl se vzdát a nechat Voldemorta vyhrát. Co by se stalo s Ronem a Hermionou, kdyby nechal? Co by se stalo se zbytkem Weasleyů a Nevillem a Lenkou a Ginny? Co by se stalo všem odvážným členům Řádu, kteří bojovali tak tvrdě proti zlu? Nebo všem těm nevinným lidem, které mohl Voldemort mučit a zabíjet, kdyby se dostal k moci?
Ne, Harry teď nemohl zemřít. Musel porazit Voldemorta.
Pak jej to udeřilo silou blesku. Nemohl teď zemřít… ale po té, po té, co bude Voldemort pryč, tak by mohl. Pak by mohl být se svou mámou a tátou a Siriusem… a mohl být volný.
Stále byl zasněný do úžasné možnosti bytí se svou opravdovou rodinou, bytí volným od všechny bolesti a strachu, bytí volným od Snapea, když uspěchaně přišla madam Pomfreyová a nesla několik lahviček lektvarů. Všimla si, že se probudil a pospíchala k němu.
"Harry, drahoušku, jak se cítíte?"
Musela mít strach. Obvykle mu říkala 'pane Pottere' jako všem ostatním, s výjimkou chvíle, kdy byl opravdu zraněný nebo se o něj moc bála.
Harry se na ni pokusil usmát. "V pořádku, hádám." Jeho hlas byl trošku chraplavý.
"Žádná bolest, když dýcháte?" Položila lahvičky lektvarů na stůl vedle jeho lůžka, vytáhla hůlku a rychle jej zkontrolovala.
"Opravdu ne." Pod jejím ostrým pohledem Harry začal vysvětlovat. "Jsem trochu pochroumaný, ale opravdu to nebolí. Není to nic jako před tím."
Madam Pomfreyová ukončila její diagnostická kouzla a uvolnila se. "Vypadáte, že se hojíte dobře. To je velmi dobrá zpráva. Nemyslela jsem si, že budete v pořádku."
To bylo dobře. Bude potřebovat být zdravý, aby porazil Voldemorta.
"Madam Pomfreyová, můžete mi říct, co je za den?" zeptal se Hary.
"Bylo to včera, kdy jste byl v tak špatném stavu. Usnul jste při západu slunce a spal celou noc a část dne. Teď je právě po obědě. Nevěděla jsem, že se probudíte tak brzo, takže jsem jednala a před chvílí, když jsem se vzbudila, vám vkouzlila do těla výživný lektvar." Posadila se na lůžko a natáhla se pro jeho ruku.
"Harry, Severus mi vysvětlil, co se stalo a usoudili jsme, že to bylo mé přesunutí deníku, které k tomuto všemu vedlo. Cítím se zodpovědná a je mi moc líto, že jste trpěl."
Harry zakroutil hlavou "Nebyla to vaše vina."
Oba se podívali na Snapa, stále spícího na lůžku. Madam Pomfreyová promluvila pomalu a váhavě. "Harry, Severusovo chování bylo neomluvitelné. Nemohu vás vinit, jestli mu nejste schopen odpustit. Ale vím, že nechtěl, abyste trpěl. Byl otřesený tak, jak jsem jej nikdy neviděla, zvláště když zjistil, že jste byl nevinen."
Odmlčela se, jako kdyby čekala na Harryho reakci, ale Harry nevěděl, co říct. Možná jej Snape nechtěl zranit, ale určitě nedal Harrymu žádnou šanci, aby to vysvětlil. Nikdy v ničem Harrymu nedal šanci. Nikdy ji neměl.
Harry nic neřekl a madam Pomfreyová mu poklepala na ruku. "Máte plné právo být rozzlobený a dotčený. Severus vám dluží velmi velkou omluvu. Ale chci, abyste věděl, že nemínil, aby jste byl zraněn tak zle nebo vůbec, opravdu." Povzdechla si. "Je čas na vaše lektvary, drahoušku."
Harry si vzal lektvary a během několika minut se znovu propadl do spánku.
***
Severus se probudil v čas večeře. Byl překvapený, že spal tak dlouho… celou noc a celý den… ale byl naprosto vyčerpaný. Poppy přiznala, že si během odpoledne po podání léku Potterovi také znovu schrupla. Seděli v její kanceláři s otevřenými dveřmi, takže mohli dávat pozor na jejich pacienty, zatímco jedli zapečenou sekanou s brambory a salátem.
"Takže se probudil?" Severus věděl, že ano, ale z nějakého důvodu zkoušel, aby Poppy o chlapci mluvila, aniž to bylo podezřelé.
Přikývla. "Ano, krátce. Vypadal, že se hojí dobře. Možná po tomto bude náchylný k nachlazení a dýchacím infekcím, takže budeme muset být opatrní, aby neprochladl, zvláště když přijde zima. Ale s trochou péče by jsme měli být schopni zabránit čemukoli vážnému. Budeš muset mít zásoby kýchacího lektvaru a lektvaru proti horečce, Severusi, aby jsi jej mohl léčit při první příznacích onemocnění."
Přikývl. "Budu."
Na chvíli byli zticha. Pak se Severus zeptal: "Jak je Albusovi?"
"Myslím, že docela dobře. Zřejmě se probudí zítra."
Severus sklonil svou hlavu. Chtěl, aby se Albus probudil a byl v pořádku, ale obával se, že mu bude muset říct o Potterovi. Poppy už mu udělala kázání a on si nebyl jistý, jak bude reagovat Albus. Severus přemýšlel, co by bylo horší, rozzlobený Albus (toto se stávalo pouze ve vzácných případech a na Albuse byl hrůzostrašný pohled, když byl opravdu rozzlobený) nebo zklamaný Albus. Téměř si myslel, že by spíše čelil hněvu, než aby se na něj starý přítel díval těmi smutnýma, vyčítavýma očima.
"Kdy si myslíš, že se znovu Potter probudí?" zeptal se po další chvíli ticha.
"Doufám, že bude během noci spát. Potřebuje odpočinek." Poppy si trochu smutně povzdechla. "I když nevím, jestli bude moci. Harry je lehký spáč. Myslím, že hodně nocí má opravdu škaredé noční můry. Ron Weasley to dřív naznačoval. Několikrát během loňského roku za mnou přišel pro lektvar na bezesný spánek pro Harryho. Říkal, že Harry sám by nepřišel, ale že sotva kdy prospí celou noc od Turnaje tří kouzelníků."
"To je pochopitelné," řekl tiše Severus. Zaváhal, pak zariskoval. "Myslel jsem, že se Potter vypořádal s tím tlakem celkem dobře."
Poppy uvažovala. "V něčem ano. Harry je silný a statečný a myslím, že mu jeho přátelé moc pomáhají. Ale taky si myslím, že mnoho věcí drží hluboko ukrytých. Někdy se o něj bojím. Je toho tolik na jednu osobu, co musí unést, Severusi, a Harry je stále jen dítě. Je to velmi nespravedlivé."
Pohlédla úkosem na Severuse, uvědomujíce si, že celý večer nacházel způsob, jak udržet v centru jejich rozhovoru Harryho. Kdyby to nevěděla lépe, myslela by si, že usiluje o to, poznat chlapce lépe. Bylo by to možné? Dobře, udělala by cokoli, co by mohlo pomoci Severusovi vidět opravdového Harryho. S rozvážnou nenuceností začala sdílet své vzpomínky na Harryho.

ZD8

24. dubna 2013 v 22:03 Jednorázové
Severus se vrhl vpřed a poklekl se srdcem v krku vedle postavy ležící na břiše. Zamrazilo jej, když pomyslel na to, jak dlouho musel hoch tyto výpary dýchat. Žil vůbec ještě?
Musel. Severus si to jinak nedovedl představit. Ledovými prsty zatápal po Potterově zápěstí a těžce polkl úlevou, když našel slabý puls. Ale byl příliš slabý na to, aby jej uklidnil a chlapec byl zřejmě těžce zraněn. S nezvyklou jemností vzal Pottera do náruče a spěchal ke krbu.
Za okamžik byl na Bradavické ošetřovně.
"Poppy!" křičel Severus.
Byla usazená, stále ve své hnědé léčitelské uniformě, na lůžku blízko Albusova bezvědomého těla. Ale když uslyšela tón Severusova hlasu, vyskočila, přehlédla situaci a pospíchala k němu.
"Polož ho sem, Severusi." Ukázala k nejbližšímu lůžku, a když tam Severus chlapce opatrně položil, vytáhla z rukávu hůlku a začala s diagnostickým kouzlem.
Severus ustoupil a chvíli zticha pozoroval, jak pracuje. Nesnášel ten pocit bezmoci, ale jeho léčitelské vědomosti byly omezené, spíše spojené buď se zraněními způsobenými černou magií nebo s vařením léčivých lektvarů. V tomto případě byl toho názoru, že by to Poppy mohla zvládnou lépe bez jeho přispění.
Ale bylo těžké, muset jen tak zbytečně stát, když prováděla komplex léčivých kouzel a mávala svou hůlkou v rychlých, ladných pohybech nad Potterovým hrudníkem. Severus úzkostí zatnul pěsti a čekal netrpělivě napnutý. Chtěl se vrhnout k chlapci a zapojit se nebo se alespoň zeptat Poppy na jeho stav. Chtěl něco dělat, cokoli, čím by pomohl. Ale nebylo tu nic, co by mohl udělat a nechtěl vyrušovat Poppy od práce.
Tak čekal.
Konečně se Poppy narovnala. Poslední mávnutí její hůlky a krev z Potterovy tváře zmizela, a on vypadal bledě a slabě a mnohem mladší než na patnáct let.
Poppy přistoupila k Severusovi. "Udělala jsem, co se dalo. Přežije, ale jeho plíce jsou vážně poškozené a chvíli potrvá je uzdravit. Můžeš mi říct, co se stalo, Severusi?"
Severus pohlédl dolů, zaznamenal své pěsti a přinutil se uvolnit své ruce. Děsil se toho, co musel Poppy říct. Ano, Potter si zasloužil nějaký trest za prohlížení jeho deníku, ale bylo od něj velmi nedbalé, zapomenout na chlapce a zanechat jej pracovat v laboratoři celou noc. Severus se za to vyloženě styděl. Bylo to opravdu neomluvitelné.
Nakonec řekl: "Uklízel a zřejmě smíchal dva přípravky dohromady. Moje laboratoř byla plná výparů… předpokládám, že byly jedovaté… když jsem pro něj přišel." Severus se na chvíli odmlčel, ale Poppy to potřebovala vědět. "Obávám se, že s celým tím popraskem kolem Abuse, jsem zapomněl, že kluk pracuje dole. Zřejmě výpary dýchal celé hodiny, možná celou noc."
Poppyina tvář byla naprosto bílá, ale Severus si nebyl jistý, jestli to bylo ze zlosti nebo strachu. Ale jen přikývla.
"Nemohu říct, jak moc poškozeny byly jeho plíce," řekla ostře.
Tedy ze zlosti. Ale Severus ji opravdu nemohl vinit.
"Říkala jsi, že se tedy uzdraví?" musel se zeptat.
"Řekla jsem, že přežije. Na jeho plicích můžou být nějaká trvalá poškození. Pro tuto chvíli to ještě nevím." Její hnědé oči jej propichovaly. "Proč Harry uklízel tvoji laboratoř?"
Severus se mírně začervenal, ale zamračil se na ni. Chlapec zasloužil nějaké potrestání, dokonce i když to skončilo mnohem více drasticky, než Severus zamýšlel. Ale nebyla by to prostě Poppy, kdyby netrvala na tom, že by Potterovi mělo všecko beztrestně projít.
"Byl potrestán." Odpověděl toporně Severus.
"Potrestán? Kvůli čemu?"
Ale před tím, než mohl Severus odpovědět, Potter zasténal a Poppy pospíchala zpátky k němu, aby jej zkontrolovala. Severus si nemohl pomoct, aby se necítil trochu úzkostlivě, ale Pottter se znovu uklidnil a po chvíli Poppy opustila místo u lůžka a vrátila se zpět.
"Mám jej vzít ke Svatému Mungovi?" zeptal se tiše Severus.
Poppy zakroutila hlavou. "Nemyslím si, že by pro něj léčitélé mohli udělat více a vedlo by to k nepříjemným otázkám. Pokoušíme se utajit tu zotročovaní kletbu, ne?"
Poppy si povzdechla když se podívala zpátky na Pottera. "Severusi, bude potřebovat nějaké lektvary."
Severus přikývl: "Jen mi řekni, co potřebuješ."
"Nějaký obnovovač tkáně. Trochu tady mám, ale ne dost a lektvar proti bolesti, desátého stupně.
"Desátého stupně?" Severus na ni zíral. Lektvar proti bolesti 10. stupně byl zcela nejúčinejší a musel být použitý jen málokdy. Ve skutečnosti si Severus nebyl ani jistý, kdy naposledy musel lektvar 10. stupně vařit. Možná, že to bylo naposledy za jeho učňovských dní, kdy studoval na Mistra lektvarů.
Poppy vážně přikývla. "Jeho plíce jsou ve špatném stavu, Severusi. Obnovovači tkáně to chvíli potrvá, než zabere a do té doby, obávám se, to bude pro Harryho velmi bolestivé. Tak honem, Severusi. Možná se brzy probudí."
Severus zamířil ke krbu a volal přes rameno. "Jaký nejsilnější tady máš?"
"Šestého stupně."
"Mám doma osmého. Pošlu s ním jednoho ze skřítků a ty můžeš být v předstihu a dát mu to, zatímco budu vařit."


************************


Bylo téměř poledně, než byl Severus schopen přinést požadované lektvary zpátky na Bradavickou ošetřovnu. Hned, jak vystoupil z krbu, mohl vidět, že to nebylo dost brzo.
Potter byl teď při vědomí a ačkoli byl zticha, měl zcela jasně bolesti. Jeho tvář byla ztrhaná a bělejší než kdy jindy, kousal se do rtu tak pevně, až krvácel, dýchal mělkými nádechy a pokoušel se vydržet tak dlouho, jak jen to bylo mezi nádechy možné.
Poppy seděla vedle něj, něžně šeptala a nechávala Pottera drtit její ruce. Když si všimla Severuse, řekla: "Tady je Severus. Dovol mi, dát ti lektvary a ony ti pomůžou."
Vstala a šla směrem k němu. Severus jí šel rychle naproti. Poppy bezeslova převzala nabídnuté flakónky a popíchala zpátky, aby je dala chlapci.
Severus očekávál, že Potter upadne po té, co mu byl do jeho systému vpraven lektvar proti bolesti stupně deset, znovu do bezvědomí a byl znepokojený, když se tak nestalo. K jeho překvapení to nevypadalo, že by měl lektvar nějaký velký účinek.
Stál tiše, kousek od postele mimo chlapcův pohled, protože si nedovedl představit, že by pro Pottera mohl pohled na něj být příjemný a určitě by jej to mohlo mnohem více znepokojit.
Včetně toho, že Potter nevypadal, že by vnímal cokoli jiného, než bolest z dýchání. Poppy se posunula zpět, aby vzala jeho ruce do svých a Severus si mohl všimnout, že je Potter tisknul tak pevně, až jeho klouby zbělely. Hoch nevydal jediný zvuk, mimo tichý chrapot jeho mučeného dýchání, ale z místa svého pohledu mohl Severus vidět lesk potu na jeho čele a kapku krve, která ukápla z jeho rtu.
Čas ubíhal a začínalo to vypadat jako noční můra. Severus chtěl říct chlapci, abyse otevřel a plakal nebo křičel nebo něco dělal. Ale Potter snášel své utrpení s neohroženou statečností a Severus musel obdivovat jeho kuráž, když vina narušila jeho sebevědomí a nahlodávala jej, dokud se nestala skoro fyzickou bolestí.
Protože toto všechno byla jeho vina, že? Ať udělal cokoli, Potter si nezasloužil takto trpět. Nebylo to teprve minulou noc, kdy byl na sebe Severus hrdý, že nikdy fyzicky netýral dítě? I když, už to o sobě nemohl déle tvrdit, že? Možná to nebylo úmyslné, ale byla to jeho nedbalost, která vedla k tomu, že byl hoch tak vážně zraněn.
Díval se v tichosti, jak se Poppy snaží utišit Pottera, jak mluví tichým, mírným tónem, povzbuzuje jej a uklidňuje, že to bude brzy lepší. Severus nerozuměl většině z toho, co říkala, ale jemná slova přes její rty plynula jako pramínek vody klouzající přes hladké kameny.
V polovině odpoledne dala Poppy chlapci další dávku lektvarů a se Severusem s obavami sledovali, jestli začnou mít účinek. Ale znovu to nevypadalo, že by způsobily Potterovi nějakou úlevu a utrápené bdění pokračovalo.


****************************


Harry se probudil do bolesti. Bylo to, jakoby jej s každým nádechem bodalo tisíce nožů. Ležel na posteli v Bradavické ošetřovně a sluneční světlo se rozlévalo skrz vysoká okna. Ale nemohl ani přemýšlet nad tím, jak se dostal ze Snapeovy laboratoře na ošetřovnu. Bolest byla příliš silná na to, aby na to myslel.
Pokoušel se zůstat potichu. Už dávno se naučil, že pláč a fňukání nikdy nepomáhají. Ale nemohl zastavit malé zasténání, které uniklo z jeho rtů, když se poprvé probudil a stačilo to k tomu, aby to přivolalo madam Pomfreyovou, která k němu pospíchala.
Držela flakónek s oranžovým obsahem u jeho rtů a přemlouvala jej, aby ho vypil. Pak další, tentokrát naplněný smaragdově zeleným lektvarem, 'proti bolesti' říkala. Ale nebylo to k ničemu dobré.
Posadila se na bok jeho postele a chytila jeho ruce. "Chyťte se mne, drahoušku, tak silně, jak jen potřebujete. Třeba to trošku pomůže."
Tak se Harry chytil. Později zjistil, že jí ve skutečnosti pohmoždil ruce a cítil se z toho špatně, ale v tu chvíli jen potřeboval něco pevně držet… pořádně, protože to byla jediná věc, která mu pomohla vydržet nesnesitelnou bolest dýchání. Do běla roztavený potůček bolesti se s každým nádechem, který udělal, propaloval skrz jeho plíce a samozřejmě, že tu nebyl způsob, jak to zastavit, protože dýchat musel. Zkoušel dýchat tak mělce, jak jen to šlo, ale i tak to bylo stále příšerné.
Z nějakého důvodu tu byl taky Snape s více lektvary, které nevypadaly, že by aspoň zbla pomáhaly. Harry neměl ani energii k tomu, aby toho člověka nenáviděl. Nebylo nic jiného, než bolest.
Snape se vzdálil, ale Harry měl dojem, že byl stále nablízku, stejně jako měl dojem, že k němu madam Pomfreyová mluvila. Mohl slyšet zvuk jejího hlasu, ale nemohl se soustředit na slova.
Nevzpomínal si, že by kdy cítil bolest, jako byla tato. Bylo to horší než doby, kdy jej stýc Vernon mlátil opaskem přes záda. Bylo to mnohem horší, než kterékoli zranění z famfrpálu, jaké kdy utržil. Po chvíli si začínal myslet, že to bylo dokonce horší, než kletba Cruciatus nebo chvíle, kdy jeho jizva explodovala bolestí, když byl spojený s Voldemortem.
Nebo možná že ne horší, ale tehdy se to aspoň netáhlo po hodiny a hodiny bez oddechu. Už chápal, jak mohli Nevillovi rodiče zešílet. Začínal se cítit, jakoby ztrácel vlastní rozum. Nebyl Harry, s jeho vlastními myšlenkam, pocity a touhami. Byl pouze bezmyšlenkovitým utrpením.
Pot kapal z jeho čela a on cítil tlumenou bolest na jeho rtu, kam se kousal ve snaze, aby nekřičel. Harry skousl ještě pevněji. Také to bolelo a doufal, že by jej bolest třeba mohla nějak odvést od muk z dýchání. Nestalo se tak.
Začal si přát, aby mohl jen jít dál a zemřít. Smrt byla lepší, než toto strašné, nekonečné utrpení. Ale smrt byla nepolapitelná. Přicházela, když nechtěl, ale nepřijde, aby jej mohla osvobodit.
Harry sevřel ruce madam Pomfreyové ještě pevněji a modlil se, aby konec přišel brzo.


***************************


Konečně, právě před západem slunce, se bolest začala zmírňovat. Pomalu, ze začátku téměř nepostřehnutelně, se utrpení tlumilo a stávalo více snesitelným. Dýchání bylo stále nepříjemné, ale pak madam Pomfreyová znovu přidržela u jeho rtů lahvičky lektvarů a tentokrát pomohly.
Harry byl toho názoru, že dýchání stále trochu bolelo, ale nějak se od toho cítil vzdálený, jako kdyby mezi něj a bolest byla položena vrstva mlhy. Najednou byl také ospalý, tak ospalý. Uvolnil se a opřel se do polštářů, když madam Pomfreyová kouzlem vyměnila propocené šaty a vlhkým ručníkem otřela jeho tvář.
"Vaše plíce se začínají hojit, Harry, takže teď bude snadnější dýchat a také lektvary proti bolesti by měly pomoct. Nejhorší je za vámi, drahoušku. Spěte a až se vzbudíte, budete se cítit mnohem lépe."
Harrymu se to nemuselo říkat dvakrát. Přelila se přes něj vlna ospalosti. Zavřel oči a vděčně se ponořil do hlubokého spánku.


*****************************


Severus a Poppy odešli do její kanceláře v tichosti a zapadli do křesel, oba neskutečně unavení a vyčerpaní. Téměř pomalým pohybem vytáhla Poppy hůlku a mávla s ní nejprve nad jednou rukou a pak nad druhou, snižujíce bolestivost po té, co je nechala Pottera svírat celý den.
Severus se sesunul v křesle, lokty položil na kolena a hlavu položil do dlaní. Nevzpomínal si, kdy byl naposledy tak vyčerpaný a duševní a citová únava byla stejně zlá jako fyzické vyčerpání.
Pozorování Pottera bylo tvrdou zkušeností podobnou některým setkáním smrtijedů, kterých se zúčastnil, kde se Voldemort a jeho následovníci bavili týráním nevinných. Severus přesvědčil Temného pána, že nemůže mít na svých rukou krev, jelikož některé z delikátních lektvarů, které vařil, vyžadovaly jejich plnou sílu, tak se nikdy nemusel podílet na těchto událostech, ale občas je musel sledovat. Vždycky to byla hrozná zátěž na Severusovy nervy a jen jeho neuvěřitelná schopnost nitrobrany a ukrytí jeho emocí, mu dovolovala přežít.
Ale toto bylo dokonce horší, protože na setkáních smrtijedů mohl Severus vinit ostatní. Tentokrát musel vinit sebe.
Nebyl zvyklý se cítit provinile za to, jakým způsobem zacházel s Potterem. Ano, byl k chlapci tvrdý, nelaskavý celou tu dobu, ale fracek byl rozmazlený a domýšlivý, přesně jako jeho otec… vždycky si myslel, že je příliš dobrý na to, aby dodržoval pravidla, vždycky si myslel, že je lepší než kdokoli jiný. Potter si vždycky zasloužil to, co mu Severus řekl a udělal.
Až do teď.
I když tak moc opovrhoval Potterem, Severus si nikdy nemyslel, že by si chlapec zasloužil muka, v jakých byl během dne. Možná budou na jeho plicích taky trvalé poškození. Poppy říkala, že to bude schopná říct za další den nebo tak nějak. Co by to znamenalo pro válku? Co by to znamenalo pro samotného Pottera?
Neznámé pocity vytryskly uvnitř Severuse… lítost, strach, nejistota. Jak se měl, k čertu, teď k chlapci chovat? Nezamýšlel to, co se stalo a opravdu toho všeho litoval, ale stejně, kdyby Potter nečetl jeho deník, nic z toho by se nestalo.
Po dlouhou dobu oba jen seděli. Severus chtěl jít do postele a spát, ale zároveň byl tak unavený, že se nemohl přinutit k pohybu.
Nakonec si Poppy povzdechla a promluvila, svá slova mumlala z čirého vyčerpání. "Jdu si lehnout na lůžko k Harrymu a Albusovi. Požádám domácího skřítka, Dobbyho, aby si sem taky přišel sednout a mohl mne vzbudit, kdyby mne některý z nich potřeboval. Severusi, pořád chci vědět víc o tom, jak se do tohoto stavu Harry dostal, ale právě teď oba potřebujeme nějaký odpočinek před tím, než odpadneme. Zůstáváš tady nebo se vracíš zpátky na Prince Hall?"
"Asi tady. Nemyslím si, že bych měl dost energie na to, abych se někam přenesl krbem." Severus se postavil a jak to udělal, nešťastnou náhodou vrazil do rohu Poppyina stolu a srazil na zem knihu vázanou v černé kůži.
Chvíli se na ni díval, než poklekl a zvedl ji. "Toto vypadá jako…" začal pomalu.
Poppy přikývla. "Je to tvoje, Deník Romana, o kterém jsi řekl, že si ho můžu půjčit. Vyzvedla jsem si ho včera. Harry říkal, že jsi šel do Příčné ulice, ale nemyslela jsem si, že by ti to vadilo, když jsi řekl, že bych si to mohla půjčit."
"Nevadí," odpověděl Severus a položil knihu zpátky na stůl. Něco mu vrtalo v hlavě a vyvolávalo v něm neurčité znepokojení. Něco o Romanově knize s její černou, koženou vazbou, byla umístěná v knihovně… ale byl příliš unavený, aby mu to teď dávalo smysl.
"Skoro jsem omylem sebrala tvůj deník, Severusi," přiznala Poppy. "Zvedla jsem jej první, ale pak jsem zjistila, co to je. Nic jsem nečetla," rychle jej ujišťovala. "Jen jsem uviděla tvé písmo a poznala, že mám špatnou knihu, tak jsem jej položila zpět a…"
"Cože?!" vykřikl Severus, jeho tvář mrtvolně zbělela a jeho oči byly jako hořící uhlíky.
Poppy na něj zírala. "Položila jsem tvůj deník na jeden z těch malých stolků a…"
Severus kroutil hlavou. Jeho hlas zněl drsně. "Och, pro Merlina, ne…"

ZD7

24. dubna 2013 v 22:02 Jednorázové
Harry byl tak šokován, až na vteřinu ani nemohl pochopit, co se stalo. A dokonce i pak nevěděl, co říct. Myslel si, že Snape byl možná otrávený z toho, že jej našel v knihovně, ale přes to, jak byl teď profesor vynervovaný, neočekával takovou čirou zuřivost. Snape nemohl být určitě tak rozzlobený z toho, že si četl v knihovně. Harry toho člověka viděl jen jedenkrát ztratit kontrolu a to bylo tehdy, když Harryho přistihl v myslánce.
Snape s ním stále třepal tak hrubě, až to bolelo. "Ty nevděčný, drzý spratku! Zkoušel jsem k tobě být hodný a takhle mi to oplácíš? Znovu nemůžeš nechat na pokoji mé osobní věci, že? Dobře, bude lépe, když si budeš dávat pozor, Pottere! Jsi teď mým otrokem! Nemůžeš už více běžet k Brumbálovi pro pomoc. Můžu ti udělat, cokoli chci. Můžu tě zbít. Můžu tě nechat hladovět. Můžu udělat cokoli a nikdo nemůže ani zvednout prst, aby ti pomohl. Tak k sakru uděláš líp, když mi začneš prokazovat nějaký respekt nebo budeš litovat, že jsi se vůbec kdy narodil!"
"Ale pane, co…" pokusil se Harry říct.
"Nelži mi!" skoro zavřeštěl Snape. Zapíchl prst do černé knihy na stole. "Důkaz je přesně tady. Vím, že jsi četl můj deník."
"Cože?" Harry zalapal po dechu. Pak zakroutil hlavou. "Ne…"
Ale Snape už jej víc neposlouchal. Vlekl Harryho do vysoce vytesaného kamenného krbu a hrábl po troše letaxu. Za chvíli je letax vyplivl do jiné místnosti, kterou Harry ještě neviděl.
Tři stěny byly obehnány policemi a skříněmi. Stovky skleněných nádob vyplněných přísadami do lektvarů nebo rozličnými lektvary byly vyrovnány v policích. Dlouhý dřevěný pult a dřez vedly kolem čtvrté stěny. Několik vyleštěných kotlíků bylo položeno na pultu a několik dalších, včetně těch, které obsahovaly bublající kapaliny, bylo na pracovním stole uprostřed místnosti.
Ale Harry neměl možnost, aby si dovolil více než zběžný pohled po laboratoři. Snape jej zatáhl ke dřezu a otevřel dvojici šuplíků pod ním. Pod dřezem byly nějaké velké láhve čistícího prostředku, Snape vztekle mávl hůlkou a kbelík a houba se objevily také.
"Začněte uklízet, Pottere," procedil mezi zuby. "Až se vrátím, tato místnost bude, bez poskvrny nebo můžete zapomenout tento večer na večeři."
"Ale, pane..." začal Harry a zoufale chtěl podat vysvětlení.
"Zmlkněte!" Snape Harryho od sebe skoro odhodil a zalezl zpátky do krbu. Pak zmizel.
Harry se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit své, jak o závod bušící, srdce. Není to tak špatné, opravdu, řekl si. Jen uklízení a s tím měl jistě hodně zkušeností z dob dřívějších. Stejně, místnost vypadala už tak bez poskvrny, takže by to neměla být těžká práce. Přes to, jak byl rozzlobený, jej Snape neztloukl, ani neudělal nic opravdu hrozného.
Ale on vyhrožoval a horší na tom bylo, že mohl, kdyby chtěl, tyto hrozby splnit. Harry byl jeho otrok, Snape mu mohl udělat cokoli a nikdo jej nemohl zastavit.
Zalila jej směsice strachu a vzteku. To nebylo spravedlivé. Proč ze všech těch kouzel, která proti němu mohl Malfoy vrhnout, to bylo zotročující kouzlo? A proč to ze všech těch lidí v Bradavicích, musel být Snape, kdo jej zachytil?
Protože tam byl. Snape měl co říkat ohledně soukromí, pomyslel si hořce Harry. V Bradavicích se Snape vždycky plížil kolem něj a pokoušel se najít způsob, jak dostat Harryho a jeho přátele do problému.
Dokonce nic neudělal! Madam Pomfreyová byla tím, kdo přesunul Snapeův deník. Ale samozřejmě, Snape mu nedal ani šanci to vysvětlit. Och ne, profesor jen očekával to nejhorší z Harryho, jako vždy.
Ale loni se přece vkradl do Snapeovy myslánky, připomněl malý hlásek zezadu Harryho mysli. Povzdechl si. To, že vnikl do profesorovy myslánky bylo špatné a Harry to věděl. Opravdu mu to bylo líto, to taky, a ne jen proto, že viděl nepříjemnou stránku svého otce. Harry neměl rád pomyšlení, že úmyslně narušil něčí soukromí, dokonce i Snapeovo.
Ale Snape mu udělal to samé, opravdu. Zaútočil ve jménu vyučování na Harryho mysl a ukradl pohledy do Harryho soukromých vzpomínek. Neviděl nejhorší věci. Díky bohu, Harrymu se nějak podařilo ukrýt nejhorší věci co mu Dursleyovi udělali, ale i tak viděl Snape dostatek toho, co si Harry nepřál, aby viděl.
Jestli bylo pro Snapa opravdu důležité zachovávání soukromí, měl Harrymu nabídnout myslánku, aby ochránil své myšlenky. Ale samozřejmě, že to Snape neudělal… och, ne, měl požitek ze své příležitosti pokořit Harryho.
Harry se znovu zhluboka nadechl a pokusil se odtlačit stranou svou zahořklost. Nemohl změnit nic, co se v minulosti stalo a teď byl otrokem a Snape jeho pánem, bylo by nejspíš rozumné jej neprovokovat. Možná… jen možná, kdyby uklidil laboratoř a ukázal Snapeovi, že zkouší být poslušný a zdvořilý, tak by se ten člověk uklidnil a trochu naslouchal pravdě.
Harry se nemohl ubránit pocitu dalšího záblesku rozhořčení, když si klekl, aby vytáhl láhve čistícího prostředku z pod pultu a jeho bolavé svaly zabolely na protest. Snape s ním nemusel třást tak tvrdě.
Velmi nejistý, bolavý a ztuhlý, naplnil kbelík do půlky vodou a odšrouboval víčka láhví čističů. To mu vrátilo vzpomínky na všechny hodiny strávené umýváním podlah u Dursleyů a způsobilo to, že si přál více než kdy jindy, aby byli jeho rodiče naživu.
Kdyby jen mohl mít svou mámu a tátu a vyrůstat s nimi, nebo kdyby Sirius nezemřel a Harry s ním mohl žít. Jaké by to bylo, mít opravdovou rodinu s lidmi, kteří by jej milovali?
Ale přemýšlení o jeho kmotrovi bylo pouze příliš bolestivé. Harry nemohl snést vzpomínání na Siriusův úšklebek nebo jak se jeho oči rozzářily, kdykoli uviděl svého kmotřence. Nemohl snést vzpomínání na Siriuse, jak mu říkal, aby byl silný a držel se, že jednoho dne se všechno vyřeší a oni by mohli být navždy spolu.
Rozhodně popadl jeden z čističů a začal jej vylévat do kbelíku vody. Byl tak ponořený do svého neštěstí, že ani nepomyslel na přečtení varujícího štítku na láhvi, ale jednoduše smíchal pořádné množství dvou přípravků a začal utírat pult.

*****************************

Severus zuřivě přecházel po knihovně. Právě zamknul svůj deník dovnitř stolu, ale byl příliš rozzlobený na to, aby se posadil a četl nebo psal nebo i jedl jídlo, které mu sem přinesl Zan.
Jak opovážlivé, že to Potterovo štěně pročítalo jeho deník. Nepoučil se ten arogantní spratek, když jej Severus loni přistihl ve své myslánce? A to po tom, co se Severus snažil tady udělat věci snesitelnějšími. Byl více než rozumný? Mírný?. Dovolil Potterovi, aby si nechal všechen svůj majetek, který byl teď oficiálně Severusův nebo aspoň většinu. Severus pro jistotu uklidil ten zpropadený neviditelný plášť a koště. Ale všechno další Potterovi nechal. Vlastně, ne, že by měl Severus pro Potterovy věci nějaké použití, ale přesto, nebylo by správné je držet od kluka.
Neměl na toho spratka žádné ohromné nebo nesmyslné požadavky, jen po něm vyžadoval, aby udržoval svůj pokoj uklizený, vložil trochu snahy do svého učení a ukázal se v čas na jídlo. Každý by musel připustit, že Severus přiložil svůj díl k tomu, aby šly věci hladce.
Pak, po tom, co všechno udělal, oplatil Potter jeho laskavost čekáním, dokud Severus neodejde, aby čmuchal v jeho deníku. Jasně, byl to Potter, pomyslel si Severus trpce. Jaký otec, takový syn.
Kdyby se Severus někdy opovážil něco takového udělat ať Tobiasi Snapeovi či Jeremiáši Princovi… hm, Severus si dokázal představit ten výprask, jaký by dostal.
Možná to bylo to, co Potter potřeboval… ale ne. Severus dávno přísahal, že nikdy nebude jako jeho otec a dědeček. Všeobecně neměl rád děti a Pottera obzvláště, ale nikdy tělesně žádné netýral a nehodlal teď začít.
Přestal přecházet, několikrát se zhluboka nadechl a pokoušel se uklidnit. Jeho jídlo chladlo a nebyl důvod mrhat tak dobrou večeří.
Přešel ke stolu, kde ležel jeho talíř, ponořil se do křesla a nabodl plnou vidličku těstovin s garnáty. Ale celou dobu, co jedl, přehrávala jeho mysl příšerný okamžik, kdy se vrátil z Příčné ulice a objevil svůj deník vedle Pottera.
Malý spratek četl některé z jeho nejtajnějších myšlenek. Zlost a pocit hanby se rozhořely v Severusově žaludku a po několika soustech odložil vidličku. Podle toho, jak teď byl znepokojený, by pravděpodobně dostal zažívací potíže, kdyby dál jedl. Stejně nebyl moc hladový.
Asi by měl zavolat jednoho ze skřítků, aby odnesl jeho podnos, ale po pravdě, ještě jim nechtěl čelit. Stále mohl vidět Zanův nesouhlasný pohled, když mu oznamoval, že Potter byl potrestán a oni nemají chlapce přivést k večeři, ale udělat si večer volno a nechat Severuse, aby si to s ním vyřídil.
Zan se nehádal; zřejmě uznal, že by to nebylo dobré, když je Severus v této nechutné náladě, ale jen se na Severuse podíval očima vyplněnýma zklamáním a výčitkou. Reakce Norie by byla jen horší. Ale Severus nepovolil ve svém spravedlivém hněvu. Norie a Zan nevěděli, co mu Potter udělal a dokonce to nebylo poprvé, kdy ten malý mizera narušil jeho soukromí. Ale při nebesích, to bylo naposledy! Tak či onak, ten spratek Potter se jej naučí respektovat!
Tupě se zamračil na stůl, když rozmýšlel, jak si se situací poradit. Navzdory jeho zlosti a rozhořčení, navzdory tomu, co Potterovi řekl, Severus věděl, že by chlapce neměl bít nebo mu upírat jídlo. Vychrtlý malý skrček už teď vypadal, že by jej mohl odfouknout silný poryv větru.
Nemohl ani nechat Pottera pracovat celou noc. Za prvé by Norie a Zan chtěli jeho hlavu a Severus hluboko uvnitř věděl, že i bez Norie a Zana by nechal Pottera odpočívat.
Předpokládal, že půjde Potterovi říct, aby se najedl v kuchyni a pak šel do postele. Možná by měl kluk dodělat úklid ráno, ale na druhou stranu, Severus plánoval zítra vařit a rozhodně nechtěl, aby se spratek motal po laboratoři, zatímco se tam bude pokoušet pracovat. Ale byly i jiné věci, které mohl Potter dělat. Něco ráno vymyslí.
Severus vstal a vykročil směrem ke dveřím knihovny, když zahučelo v krbu. Překvapeně se ohlédl. Málokdy měl návštěvníky na večeři, ale možná to je Albus, který se došel podívat, jak mu to s Potterem jde. Dobře, ať přijde. Severus mu udělá kázání!
Ale když se zelené plameny vyjasnily, nevystoupil ladně z ohniště Albus. Na místo toho se nad uhlíky vznášela tvář Poppy a vypadala nezvykle vystrašeně.
"Severusi! Jsi tam?" volala dokonce před tím, než plameny úplně zmizely.
Severus pocítil studenou hroudu ledu, která se usadila v jeho žaludku z paniky v jejím hlase. Poppy jen tak nepanikařila. "Jsem…"
Uviděla jej před tím, než mohl dokončit. "Och, Severusi, musíš hned přijít. Albus je zraněný, možná umírá, a já nevím, co dělat. Je to nějaký typ černé magie, ale nikdy jsem nic takového neviděla."
"Už jdu. Jsi v Bradavicích?" Severus už bral letaxový prášek z malé nádoby na vysoké, ozdobně vyřezávané římse.
"Ano, na ošetřovně. Pospěš si, Severusi!" Zmizela.
Každá další myšlenka se vypařila Severusovi z hlavy. Jediná věc, kterou si uvědomoval byla, že Albus byl v nebezpečí. Ředitel byl více než přítel. Byl jediný, kdo kdy Severuse bránil, prvně před Jeremiášem Princem a později před těmi, kdo jej chtěli poslat do Azkabanu. Byl jediný, kdo viděl, že Severusovy výčitky byly opravdové, že stojí za to zachránit zlomenou skořápku mladého muže, který k němu přišel a chtěl opustit Voldemortovy služby. Byl tím nejbližším opravdovému otci, co kdy Severus měl.
Severus vkročil do krbu a odletaxoval se do Bradavic.

******************************


Odraz stříbrného jasu slunce se blýskal na východním horizontu, když Severus unaveně vystoupil z krbu v jeho ložnici. Byl vyčerpaný, ale v euforii. Zvládli to. Albus žil a zotavoval se. Během pár dní by měl být naprosto v pořádku. Temná kletba byla silná. Bylo potřeba všech Severusových znalostí a umění v boji s temným uměním, aby ji rozbil, ale nakonec on a Poppy zvítězili. Albus byl v bezvědomí a asi tak i několik dní zůstane, ale bude v pořádku.
Severus si přejel dlaní přes tvář a vykročil k posteli. Nechtěl nic víc, než se zhroutit a spát celý zbytek dne. Jeho lektvary budou prostě muset počkat.
Jeho lektvary… jeho laboratoř… Potter!
Severus v duchu zaklel a změnil směr, aniž by přerušil krok. Naprosto na kluka zapomněl. Jak to mohl udělat? Nebyl to on, být tak nepečlivý. A k čertu s tím, kluk odešel bez večeře a uklízel po tom celou noc, navzdory Severusovým záměrům. To má ten fracek za to, že četl jeho deník, ale i tak se Severus cítil nepříjemně vinný. Doopravdy nemínil být tak tvrdý. Dobře, měl by teď tu záležitost nechat být a nedat Potterovi žádný další trest. Měl by poslat kluka do kuchyně, aby posnídal a pak jej taky nechal celý den spát. Možná se budou oba večer cítit líp.
Severus se odletaxoval do jeho lektvarové laboratoře, která byla kdysi součástí obrovského podzemního sklepa, aby přivedl chlapce. Ale bezprostředně po té, co dorazil, věděl, že je něco hrozně špatně. Jedovaté, žlutozelené výpary vyplňovaly místnost, zamlžovaly mu pohled a pálily s každým nádechem v jeho nose a krku.
Severus vytrhl svou hůlku z rukávu, rychle nechal zmizet dusící výpary a šíleně se kolem sebe rozhlédl.
"Pottere!"
Podruhé v posledních dvanácti hodinách se Severusovi zastavilo srdce. Chlapec ležel v bezvědomí tváří dolů na studené kamenné podlaze vedle dřezu a krev mu vytékala z úst a nosu.

ZD6

24. dubna 2013 v 22:02 Jednorázové
Mnoho lidí by nepovažovalo Severuse Snapea za typ někoho, kdo si píše deník, ale neměli by pravdu. Každý večer než se odebral do postele, si Severus sedl v knihovně za velký mahagonový stůl a věrně zaznamenal denní události jeho života do v černé kůži vázaného deníku. Ne všechny denní události jeho života, samozřejmě… některé věci byly buď příliš osobní nebo nebezpečné na to, aby byly napsány, dokonce i do soukromého deníku. Ale zaznamenával si některé ze svých myšlenek a pocitů tak, jak taky většinu všedních témat, jako seznam ingrediencí do lektvarů, které potřeboval koupit.

Eileen Princeová byla tím, kdo jej povzbuzoval… vlastně požadoval… aby si vedl deník, hned jak byl dost starý, aby škrábal brkem dopisy. Vždy si psala deník, jako její rodiče a v její mysli to byla jedna z věcí, které by měl dobře vychovaný čaroděj dělat.

Severus si sám nebyl jistý, proč to stále i po její smrti dělal. Domníval se, že ze zvyku. Určitě to nebylo, že by deník mohl být nějakým typem náhražky přítele, který by naslouchal jeho zkouškám a problémům. Ne, víra v takové věci byla mírou sentimentální pošetilosti a Severus se nikdy nebavil takovými nápady. Stále, byl tu určitý komfort v sdělování, dokonce i deníku.

Nyní, lehce se zamračil, když se díval na stránku, kterou právě dopsal. Napsal, že po jednom z jeho nejméně oblíbených studentů bylo vyžadováno, aby s ním žil a popsal pěkný kus o jeho nelibosti nad vtrhnutím do jeho domova, jak nepříjemný spratek sotva mluvil a plýtval svělou večeří. Byl opatrný, aby nezmínil Potterovo jméno nebo nějaké rozpoznávací znaky a nezaznamenal žádné detaily o tom, proč s ním musí ten student žít. Ale teď přemýšlel, jestli i to, co napsal, nebylo příliš mnoho informací, kdyby se někdy stalo, že by se deník dostal do nepravých rukou.

Ale jak mohl pokračovat v psaní bez nějaké zmínky o tom spratkovi, kterého měl teď na starost? Když na to přijde, zatímco mohli udržet tajemství zotročujícího kouzla během léta, na podzim, kdy znovu začne škola a Potter bude muset s ním žít ve sklepeních namísto v Nebelvírské věži, to bude složitější. Možná, že zotročující kouzlo by to mohlo udržet v tichosti, ale on a Albus by měli vymyslet nějaké další vysvětlení.

Ano, ať se jim cokoli z toho líbí či nelíbí, během několika měsíců lidé zjistí, že Harry Potter žije se Severusem Snapem. A co by to mohlo znamenat pro jeho špehování?

Severus se strhnutím posadil. Jak teď asi mohl pokračovat ve špehování Vodemorta? Bylo by jen otázkou času, než by Temný pán objevil, že se Severus stal Potterovým poručníkem. Mohl by žádat Severuse, aby mu přivedl Pottera a když by Severus odmítl, tak to mohlo skončit jedině špinavou, nepříjemnou smrtí.

Musel by ukončit špehování. Byl to jediný způsob, kdy by on a Potter mohli doufat, že přežijí. Severus skousl svůj ret jak přemýšlel nad budoucností bez hrozného napětí z pohybování se jako dvojitý agent. Samozřejmě, byla by to velká úleva. Nemusel by se nikdy znovu účastnit těch nechutných smrtijedských setkání; nikdy by nemusel v tichosti sledovat, jak jejich nevinné oběti trpí, nikdy by nemusel podlézat té příšerné ješitné bestii, která snila o ovládnutí, nikdy by nemusel předstírat přátelství s jeho opovrženíhodnými následovníky. Nikdy víc.

Ale v jeho pomoci tu taky byla špetka utrpení. Špehování bylo jeho prostředkem pokání za hříchy jeho minulosti a byl sám sebou polichocený, že tím taky udělal něco dobrého. Byl dobrým špehem. Nikdo jiný nebo jen pár vybraných mohli úspěšně klamat Temného pána tak dlouho, jako Severus. Zaplatil za plnění své služby vysokou cenu, ale více než jednou přinesl Brumbálovi rozhodující informace, které zachránily životy a zachovaly svobodu. A pokaždé vzpomínal na lidi, kteří zemřeli kvůli němu a slíbil jim, že jejich smrt nezůstane bez odplaty.

Ale teď by měl být nepotřebný.

Hodiny zavěšené nad krbem odbíjely a přivedly jej zpátky do přítomnosti a připomněly mu, že už bude pozdě. Severus zavřel svůj deník a odložil brko. Přemýšlel, jestli už Albusovi došlo, že dny jeho špehování jsou pryč. Dobře, ředitel říkal, že by měl brzy přijít, jakmile dokončí jakousi misi pro válku, na které byl a mohli si, on a Severus, o tom všem mluvit.

Napadlo jej, že se potřebuje ujistit, že má po ruce dostatek jeho vlastní speciální hojící masti. Temné znamení na jeho levé ruce mohlo být teď, když Severus nebude schopný odpovědět na Vodemortovo předvolání, celkem bolestivé. Běžné hojící masti by ani nemohly usnadnit utrpení způsobené temnou magií. Ale Severus zkoumal, dokud nepřišel s jednou obzvlášť silnou a myslel, že by mohla dostatečně zmírnit bolest nebo aspoň doufal, že by mohla. Vlastně ji nikdy před tím nevyzkoušel.

No, nebylo důvodu, aby to rozebíral po na tak dlouhém, těžkém dni, jaký měl. Severus se už dávno naučil, že trápení se nad věcmi, je ztráta času. Jen musí ráno zkontrolovat hojící mast a doufat, že to bude pracovat tak, jak předpokládal.

Severus přešel do krbu a odletaxoval se do své ložnice.




********************************




Obloha za okny právě začínala jasnět na těžce šedou, když se příštího rána Harry probudil. Po asi minutu a půl se vyčerpaně rozhlížel kolem, cítil se totálně dezorientovaně a přemýšlel, proč je v tomto cizím pokoji.

Pak jej to udeřilo s plnou silou valícího se horského trola. Byl Snaepeův otrok a musel žít v Prince Hall. Harry pevně zavřel své oči, jako kdyby je mohl nějak zavřít před pravdou a přál si víc než kdy jindy, aby mohl jen spát a nikdy se nevzbudit.

Ale jasně, že nemohl. Život pokračoval ať už to chtěl nebo ne a válení se v posteli s přáním, aby to bylo jinak, nic měnilo. Ozvalo se mírné zahoukání a Harry neochotně otevřel oči a podíval se přes stůl, aby uviděl bledý roztřepený stín sovy, jak sedí v kleci na bidýlku. Hedvika, která čekala na svou snídani, než se uvelebí ke svému dennímu spánku.

Harry si povzdechl a zašátral po svých brýlích na nočním stolku, než vyklouzl z teplé přikrývky a šel do jeho kufru pro krabici sovích keksů.

"No tak, no tak, tady to je," mluvil na ni Harry, když jí sypal keksy do klece.

Hedvičino jantarové oko si jej vážně prohlíželo a Harry jemně pohladil peří, spíše aby uklidnil sebe, než aby potěšil ji. Lehce a laskavě jej štípla do ruky, než se pustila do jídla. Pokaždé vypadala, že má zvláštní talent k tomu, aby poznala, že je něco špatně.

Vzduch šera před svítáním byl studený. Harry se otřást a přemýšlel, jestli by mohl jít zpátky do postele. Ještě pořád byly asi dvě hodiny do snídaně a postel byla teplá a pohodlná. Ale možná by znovu usnul a nevzbudil by se v čas, takže se nakonec rozhodl zůstat vzhůru a obléct se.

Přešel ke skříni a vysunul horní šuplík a zkoumal zamyšleně obsah. Neměl mnoho letního oblečení. Nikdy se tím moc netrápil, protože věděl, že v období, kdy bylo horké počasí, bude na Zobí ulici v Dudleyho odloženém oblečení.

Měl jen několik kousků, protože si je koupil, aby měl v čem chodit v Bradavicích o víkendech ze začátku září a v posledních týdnech května a června, ale asi toho nebylo dost na celé léto.

Nebo možná se bál bezdůvodně. Konec konců byl otrokem. Snape možná nemínil kousat, jestliže ho Harry nebude popichovat. Nebo na druhou stranu, Snape vypadal, že má rád, když věci vypadali upraveně. Varoval Harryho, aby udržoval svůj pokoj uklizený a domácí skřítci byli čistotní a bystří.

Bylo toho tolik, co nevěděl. Nevěděl, jestli by se měl obléct to pracovních šatů, Dudleyho odložených nebo jestli by si měl vzít něco slušnějšího, jako to, co měl včera nebo možná udělat kompromis jako džíny a všední košili, ale takovou, která by mu seděla a nebyla zašpiněná z hodin práce v domě a na zahradě Dursleyů. Nechtěl urazit Snapea tím, že by byl příliš všední, ale taky zas, profesor by si mohl myslet, že je namyšlený, kdyby se oblékl moc slušně. Harry tlačil ruce na tvář a přál si, aby jen tak mohl řvát z čiré frustrace.

Nakonec vybral košili s červeným a bílým proužkem a džíny, dále také ponožky a trochu okopané tenisky. Povzdechl si, kdy prohlížel své pyžamo a šaty, které měl na sobě předcházející den. Znal zaklínadlo, které čistilo šaty, ale samozřejmě nemohl provozovat během léta žádnou magii. U Dursleyů čistil své oblečení (a jejich) po mudlovsku, ale pochyboval, že by v Prince Hall našel pračku a sušičku.

Dobře, jeho pyžamo a staré šaty nebyly moc špinavé. Harry se je pro teď rozhodl jen složit a položit stranou a promluvit si s Norií a Zanem později. Možná budou ochotní mu vyčistit šaty, když jim pomůže s jejich prací.

Dále si Harry ustlal postel a byl opatrný, aby pevně zastrčil všechny rohy prostěradla a uhladil každé pomačkání přikrývky. Načechral polštář a položil jej proti pelesti. Pak šel zpátky do skříně a zašátral v ní, dokud nenašel staré tričko, které mínil použít jako hadr a utřel prach na nábytku. Strčil jej na nepoužité dno šuplíku ve skříni a nakonec si prohlédl pokoj, aby prohlédl svou práci.

Uspokojený, že dokonce Snape by nenašel nic na co by si mohl stěžovat, zkontroloval Harry hodiny a uviděl, že je stále ještě hodina pře snídaní, tak se rozhodl začít se svými úkoly Lehce se ušklíbl, když vzal svou učebnici lektvarů a nějaký pergamen a brko, aby si zapsal poznámky. Nikdy nezačal dělat své domácí úkoly na začátku prázdnin. Hermiona by byla pyšná.

Hermiona. Ron. Harry ztuhl a obával se, jak by jim pro všechno na světě mohl věci vysvětlit. Jak mohl vydržet ten pocit hanby, když jim řekne, že je teď otrokem? Na tož Snapeovým otrokem? Jak mohl snést jejich zděšení a lítost?

Ale bude jim muset něco říct nebo jestli jej Snape nenechá s nimi mluvit, někdo jiný bude muset. Co jestli jej Snape nenechá vidět nikdy více jeho přátele? Vedle Harryho nenáviděl z celého Nebelvíru Rona, Hermionu, Nevilla a Ginny. Sedělo by na něj, kdyby je zakázal Harrymu vidět.

Ostrá bolest, dokonce horší, než jakou cítil, když zemřel Sirius, se mu usadila v hrudi a zaplavila jeho oči slzami. Protože ze všech hrozných věcí, které se mohly stát nebo se už staly, bylo pro Harryho nejhorším ztratit Rona a Hermoinu. Byli jeho rodinou.

Najednou si Harry zuřivě přál, aby s nimi toho posledního večera šel na slavnost. Mohlo jej to zachránit od této proklaté kletby a mohla být šance být s jedinými lidmi na světě, kteří jej opravdu milovali.

Fajn, kdyby mu Snape zakázal viděl jeho přátele, Harry by jen zkusil nějak proklouznout a nějak to udělat. Byla to jediná věc, ve které nemohl Snapea poslechnout a nezáleželo na tom, jak by jej profesor potrestal. Oproti všemu ostatnímu nemohl ztratit Rona a Hermionu.

Harry těžce polkl a vzal své věci ke stolu a přesunul Hedvičinu klec do rohu. Nevěděl, jak to tady zvládne, ale prostě musí být o krok dopředu a právě teď by měl pokročit a učit se. Pokusil se zatlačit všechny své myšlenky a soustředit se na učivo charakteristiky lektvaru Živoucí smrti.

Stejně jako večeře minulé noci, byla i snídaně napjatou a tichou událostí. Snape se soustředil na své vejce, slaninu a toast a jakmile skončil, opustil jídelnu, aniž by se na Harryho podíval.

Alespoň si neztěžoval na Harryho oblečení, takže džíny a běžná košile nebyly problémem. Harry se bez zájmu podíval na svůj zpola snězený talíř a odložil vidličku. Takto to vypadalo skoro komicky, když si vzpomněl na ty doby, kdy míval u Dursleyových hlad a teď nebyl schopný jíst vybraná jídla položená před ním, ale prostě jen neměl chuť. Po několika soustech začal mít špatný pocit a bylo lepší přestat než riskovat, že se pozvrací.

"Už jste dojedl, pane Harry?"

Harry vzhlédl a všiml si, že se vedle něj přemístila Norie. Přikývl. "Je mi to líto, Norie, ale prostě nemůžu víc sníst."

Povzdechla si a zamlaskala nad nedojedeným jídlem. "Nic tentokrát neříkáme, dítě, ale budete muset jíst více. Nechceme, abyste onemocněl."

Harry přemýšlel, jestli by jí mohl vysvětlit v čem je problém… jestli by se snažil jíst, možná by se pozvracel, ale na místo toho jen nešťastně přikývl.

Poklepala jej po ruce. "Stále si děláte starosti, že ano, pane Harry? Ale opravdu to není třeba. Všechno bude dobré."

Harry se na ni beznadějně podíval. Jak to mohla říct? Určitě rozumněla tomu, jak hrozné to bylo, být otrokem, jak se cítil tak zdrcený a poražený a zoufalý, jak nic znovu nemohlo být dobré.

Ale možná ne. Konec konců, většina domácích skřítků nevypadala, že by chtěli svobodu, dokonce i když měli příšerné pány. Harry to nikdy nepochopil, ale vypadalo to, že to bude pravda.

Norie jej znovu poplácala po ruce. "Teď mne jen nechte odnést talíře dolů do kuchyně a pak vám já a Zan ukážeme okolí Prince Hall."

Norie luskla prsty a všechny talíře, hrnky, příbory a ubrousky se nahromadily na podnos. Další lusknutí a podnos odplul schodištěm dolů do kuchyně. O chvilku později se objevil Zan a oba skřítci odvedli Harryho z jídelny.

Strávili většinu dopoledne prohlídkou panského domu. Prince Hall připadalo Harrymu ohromné, ačkoli Norie a Zan říkali, že v porovnání s mnoha ostatními, bylo spíše malé, pouze čtyřicet sedm pokojů. Starý pan Jeremiáš a teď taky pan Severus si mohli snadno dovolit i větší a rozlehlejší místo. Ale starý pan Jeremiáš byl celkem pyšný na svůj původ a Prince Hall bylo rodinným sídlem po stovky let. Pan Severus jen řekl, že to místo je pro něj dostatečně velké a má rád osamocenost.

"Kousek na východ je jedna malá vesnice," řekl Harrymu Zan, když prozkoumávali chodbu v druhém podlaží. "Samozřejmě mudlovská. Ale míle a míle daleko nic jiného. Na tom nezáleží. Prince Hall je po Fideliovým zaklínadlem a jenom několik kouzelníků mimo pana Severuse sem může přijít."

Fajn, Harry se tou novinou cítil trochu lépe. Obával se toho, jak bezpečné Prince Hall bylo, když nemohl být pod krevní ochranou jako na Zobí ulici. Ale jestliže bylo pod Fideliovým zaklínadlem, možná že to bylo dobře. Jasně, že Fideliovo zaklínadlo bylo tragédií pro jeho rodiče, ale Harry věděl, že s důvěryhodným strážcem tajemství by to mělo být bezpečné.

"Kdo je strážcem tajemství?" zeptal se.

"Samozřejmě, že pan Severus," odpověděli oba zároveň.

Harry přikývl. Očekával to, ale chtěl to pro jistotu vědět.

"Kdo další sem může přijít?" chtěl vědět dále.

"Ředitel vaší školy, profesor Brumbál a velmi milá lékokouzelnice, madam Pomfreyová," řekla Norie.

"Madam Pomfreyová sem může přijít?" zeptal se překvapeně Harry. Věděl, že se Snapem dobře vycházela, ale nemyslel si, že by si byli tak blízcí, že by jí Snape dal přístup skrz Fideliovo zaklínadlo.

Norie a Zan se dívali vážně.

"Profesor Brumbál ji musel několikrát přivést, když byl pan Severus těžce zraněný z jeho špehování," řekla jemně Norie.

"Och," řekl tiše Harry.

Norie přišla blíže a vzala ho za ruku. "Vidíte, pane Harry, říkala jsem vám, že je pan Severus dobrý člověk. Jen vždycky neví, jak to ukázat, ale není to jeho vina, jak byl vychováván jeho rodiči a tím hrozným člověkem, starým panem Jeremiášem.

Harry se na ni překvapeně podíval. "Nevěděl jsem, že domácí skřítci mohou mluvit špatně o svých pánech."

Norie se nahrbila. "Och, můžeme špatně mluvit o panu Jeremiášovi jak chceme, teď, když jsme volní."

Harry hleděl. "Jste volní?"

Oba skřítci přikývli.

"Sloužili jsme jako otroci dokud byl pan Jeremiáš naživu," vysvětli Zane. "Ale když pan Severus dědil, první věc, kterou udělal bylo, že nás osvobodil. Ze začátku jsme, já a Norie, z toho nebyli moc šťastní. Ale pan Severus řekl, že tu můžeme žít, jak dlouho chceme. Jen nás nechtěl mít jako otroky."

Harry zamrkal. Nějak automaticky předpokládal, že skřítci byli také otroky. Nikdy by jej nenapadlo, že by je Snape mohl osvobodit. Do krku se mu navalila bolestivá hrouda. Nebylo to to, že by chtěl, aby Norie a Zan byli otroky; bylo to pro ně úžasné, že byli volní. Jen taky tak moc chtěl být znovu volný.

"Budeme pokračovat, pane Harry?" zeptal se jemně Zan.

Harry přikývl a pokračovali v prohlídce.

Když skončili prohlídku vnitřních prostor, vzali jej Norie a Zan na pozemky. Harry si v duchu pomyslel, že i kdyby si Snape mohl dovolit větší pozemek, těžko by našel rozlehlejší než Prince Hall.

Vnitřek byl nádherný, se všemi těmi rozlehlými pokoji a nevyčíslitelnými starožitnostmi a dědictvím, a Prince Hall bylo z venku také impozantní. Bylo postaveno z šedých kamenů do výšky tří pater a obklopené ze tří stran rozlehlým smaragdovým trávníkem. Široká štěrková cesta vedla od průčelí domu skrz vzdálenou železně kovanou bránu a byla ohraničená ohromnými, starými duby; jejich propletené větve tvořily stinný baldachýn nad cestou.

Oficiální zahrady se uspořádaně rozkládaly za Hall. Velké kvetoucí růžové keře, křehké irisy a lilie a pestré rododendrony kvetly vedle točitých cihlových chodníků lemovaných kamennými lavičkami, jezírky zlatých rybiček a zurčícími fontánami.

Byl skoro čas oběda, když Norie a Zan ukončili jeho prohlídku okolí a když se na něj s očekáváním podívali, Harry mohl pouze potřást hlavou v úžasu a říct: "Je to překrásné."




********************************




Když se podíval zpátky na svých prvních několik dní v Prince Hall, myslel si vždycky Harry, že se zdály, jakoby přešly v smutném oparu. Snapea viděl jen při jídle. Profesor vypadal nedočkavý v tom, aby se mu vyhnul a Harry jen rád oplatil laskavost.

Strávil nejvíce svého času studiem nebo návštěvami Norie a Zana. Byli vším, co jej dostalo skrz tyto první dny. Byli tak laskaví a nápomocní, že se jim Harry svěřil s věcmi, které mu daly roky na to, aby je řekl Ronovi a Hermioně. Nevěděl proč mohl… nebyl to on, aby se otevřel tak rychle, ale možná to bylo proto, že se právě cítil zranitelný nebo že Norii a Zana opravdu zajímalo, jak mu pomoct nebo možná proto, že mohli rozumět. Neříkali mnoho, ale občas udělali narážku, že taky trpěli, když byl naživu starý pán Jeremiáš Prince.

Severus dojedl snídani a odešel z jídelny, pryč od spratka Pottera, který stále plýtval polovinou jeho jídla. Obvykle strávil svůj čas jídlem, možná probíráním se Denním Věštcem, zatímco opatroval druhý šálek kávy. Ale jako tak mnoho jiného v jeho životě, všechno se v těchto několika uplynulých dnech změnilo. Jen počkejte do podzimu. Draco Malfoy si bude přát, aby nikdy nebyl zařazený do Zmijozelu.

Mohl sotva snést spratkovu přítomnost, tak pospíchal do své laboratoře nebo si číst po jídle v knihovně, ale nemohl si pomoct v pocitech ublíženosti. Byl to jeho domov a teď se v něm cítil jako vězeň. Zamračil se, když vstoupil do knihovny.

Severus vytáhl knihu a ponořil se do koženého křesla, ale byl příliš napjatý, aby se usadil ke čtení. Uvažoval, že půjde dolů do jeho laboratoře a uvaří nový lektvar… což na něj mělo často uklidňující efekt, ale měl jen několik základních surovin a rozhodl se namísto toho navštívit lékárnu v Příčné ulici. Byly tu jiné, blíže domova, ale obchod v Příčné ulici byl mnohem větší a nejkompletněji zásobovaný a s letaxem stejně na vzdálenosti nezáleželo.

Zavolal Norii a když se objevila, řekl: "Norie, myslím, že na chvíli odejdu do Londýna na nákup do Příčné ulice. Je možné, že přijde Albus nebo Poppy. Albus by měl teď někdy kočit jeho misi, a včera jsem poslal zprávu Poppy, že by si mohla vyzvednout knihu, kterou si chtěla půjčit. Jestliže přijdou, řekni Albusovi, aby to zkusil znovu dnes večer a Poppy řekni, že kniha, kterou chce, je tady."

Norie přikývla. "Samozřejmě, pane Severusi." Naklonila k němu hlavu. "Možná by šel s vámi rád pan Harry. Mladí lidé mají často rádi výlety a jsem si jistá, že je osamělý ze společnosti pouze mne a Zana. Měl byste s ním strávit čas."

Severus se na ni díval. "Jsem si jistý, že se oba, Potter a já, lépe vyhneme jeden druhému, jak jen to bude možné a nemíním zlikvidovat moji cestu do Příčné ulice tím, že sebou vezmu toho domýšlivého malého spratka."

Zamračila se. "Pane, Severusi, to bylo nespravedlivé. Pan Harry není domýšlivý nebo spratkovitý. Je úžasné dítě a hodně trpěl od těch hrozných lidí, se kterými musel žít."

Severus se na ni zpátky zamračil. Problém byl, že se s ní doopravdy nechtěl hádat. Byl nespravedlivý, přinejmenším o Potterově rodině. Znělo to, jakoby s ním špatně zacházeli. Ale byl to pořád Potter a byl to stále spratek. Severus odmítal přemýšlet jinak.

Jednoduše tu záležitost odložil a přesunul se do krbu. "Budu na večeři zpátky."




*****************************




Harry byl to odpoledne stočený v křesle a četl. Bylo to poprvé od té doby, kdy mu Norie a Zan ukázali Hall, co přišel do knihovny a asi by se ani teď neodvážil, nebýt toho, že věděl, že Snape byl pryč a do večeře se nevrátí.

Dokončil většinu jeho školních úkolů a dokud byli Norie a Zan zaměstnáni, vypadalo to jako dobrá příležitost k průzkumu v jeho režii. Zastavil se ve dveřích knihovny, užaslý pokojem vyrovnaným policemi vyplněnými knihami v kožených vazbách. Stěny, tam kde nebyly zaplněné knihami, byly obložené tmavým dřevem a vínově červené sametové závěsy visely v dlouhých oknech. Velký stůl a několik malých stolků roztroušených kolem a několik zastrčených kožených křesel. Harry nemohl vzdorovat tomu, aby nevešel a nerozhlédl se.

Jeho první myšlenka byla, že Hermiona by si myslela, že zemřela a dostala se do nebe, kdyby tento pokoj viděla. Pak šel kolem polic a začal si prohlížet knihy. Než si to uvědomil, našel titul, který vypadal zajímavě a usadil se ke čtení.

Zahučel letax a Harry vzhlédl v panice v obavě, že Snape se vrátil domů dříve, ale namísto něj vystoupila madam Pomfreyová.

"Pane Pottere," usmála se a přešla, aby mu stiskla ruku, když se Harry postavil, aby ji pozdravil. "Jak se vám vede, drahoušku?"

Harry ztěžka polkl, když uvažoval, jak odpovědět. "Dobře, domnívám se," řekl po minutě tiše.
Opatrně jej studovala a stiskla jeho ruku. "Bude to v pořádku, Harry. Severus je opravdu dobrý člověk, když mu dáte šanci."

Harry si přál, aby mu to každý nepotřeboval říct, ale bylo by nezdvořilé nesouhlasit, tak pouze přikývl.

"Je tu Severus?" zeptala se.

Harry zakroutil hlavou. "Ne, madam. Šel na den do Příčné ulice."

"Och." Madam Pomfreyová vypadala rozčarovaně. "Říkal, že si můžu půjčit knihu a nemohla jsem se dočkat, abych si ji přečetla. Je to velmi vzácný deník psaný léčitelem Romanem. Slyšel jste o něm, že ano, pane Pottere?"

Harry si pomyslel, že to jméno znělo známě, tak znovu přikývl. "Myslím, že ano. Říkal, že ta kniha je někde tady, jestli se po ní chcete podívat."

Madam Pomfreyová se rozhlédla kolem a pak přešla ke stolu u okna. "Och, tady je to."

Zvedla knihu vázanou v černé kůži a dívala se zpátky do krbu. "Je mi líto, že utíkám, Harry, ale hodně dnes spěchám. Ačkoli, pozvu se brzy na čaj a znovu navštívím vás a Severuse."

Stalo se, že bezmyšlenkovitě otevřela knihu a pak se zarazila, když zjistila, že to není kniha Romana, ale na místo toho zaplněná rukopisem Severuse Snapea. Okamžitě ji položila na malý stolek vedle Harryho křesla.

"Vždyť toto není ono. Přemýšlím…" Slídila podobně vypadajícími svazky na dalším stole a objevila ji. "Och, dobře, toto je to, co hledám."

Položila svou ruku na Harryho rameno a jemně řekla: "Zkusím přijít zítra, drahoušku, jestli s tím bude Severus souhlasit."

Harry přikývl. "Nashledanou, madam Pomfreyová."

Po té, co odešla, sedl si Harry zpátky do křesla a znovu začal číst. Mínil dát knihu zpátky na polici v knihovně dávno pře tím, než se Snape vrátí, ale příběh byl tak zajímavý a bylo pěkné mít něco, co jej rozptýlí od jeho vlastního podělaného života, že ztratil pojem o čase.

Když znovu zahučel letax, vystoupil Snape. Zamračil se, když uviděl Harryho, který se na něj úzkostlivě díval, ale pak jeho oči sjely na deník na stole vedle chlapce a jeho výraz se změnil v čirou nenávist a zuřivost.

Popadl Harryho a třásl s ním tak tvrdě, až Harrymu zacvakaly zuby. "Co jste tu k čertu dělal!"

princ 6

18. dubna 2013 v 21:10 Jednorázové
Část šestá

Manžel.

Bylo jen dobře, že Severus stále držel Harryho ruku, protože Harry neměl ani tušení, jak by jinak dokázal zůstat na nohách. Myslel si, že si jen tak trochu hráli, možná prováděli nějaký komplikovaný zasnubovací rituál, ale nyní se Severus choval, jak by byli ve skutečnosti oddáni. Harry se chopil naděje, že to byl jen nějaký složitý úskok, a že se tomu Severus začne za pět minut smát.

A pak zjistil, že stojí před Severusovým pokojem, a že ho muž táhne za ruku směrem k posteli. Jeho úmysly byly zcela jasné.

V té vteřině Harry nějak bez pochyb věděl, že to bylo skutečné. Protože nebylo žádného zatraceného způsobu, který by Severuse donutil, aby Harryho přivedl k posteli, kdyby neměli nefalšovaně a doopravdy po svatbě.

Harry věděl, že by měl utéct nebo alespoň konečně říct Severusovi pravdu, ale právě teď chtěl, více než cokoliv jiného, zjistit, jaké to se Severusem v posteli bude, a to ne jen při spánku.

Severus mu sejmul korunu a položil ji na stranu stolku. Harry v tichosti následoval jeho příkladu. Cítil, jako by mu chtělo jeho srdce prakticky vyskočit z hrudi. Měl sto chutí se rozběhnout na záchod a zvracet, nebo alespoň osvěžit vodou svůj příšerně rozžhavený obličej. Bylo to svým způsobem nad jeho chápání. On a Ginny se nikdy nedostali přes líbání a teď hodlal mít svou první sexuální zkušenost ze všech lidí právě se Severusem Snapem!

No, alespoň už měli vyřízenou tu ošemetnou záležitost s tím, že byl opravdu panic.

"Och, Harry," pronesl Severus a políbil ho.

Harry si uvědomil, že tyhle polibky byly jiné. Ty, které se Severusem sdíleli předtím, byly sladké, toužebné a slibovaly něco nádherného. Tyto byly hladové, dychtivé a Harry věděl, že je v nebezpečí, že se v nich roztopí a zamiluje si každou prožitou vteřinku.

Nebyl si ani jistý, jak se to stalo, ale nějak se oba, on i Severus, ocitli bez svých šatů. Leželi na pokrývkách, snažíce se být tak blízko k tomu druhému, jak jen to bylo možné.

"Harry," zasténal Severus, "Bože, nikdy mě ani nenapadlo…"

Harry zamručel, když se Severus odtáhl. "Proč…"

"Tiše." Severus pozvolna pokrýval Harryho hrudní koš polibky, zatímco prsty si pohrával s jeho bradavkami. Když sklonil hlavu, Harry cítil, jak se mu dech zadrhl v hrdle.

"Ach, Bože!"

Severusův jazyk kmital na hlavičce Harryho penisu a Harry svíral prostěradlo v pokusu se udržet. Bylo by strašně ponižující, pokud by vyvrcholil z jediného olíznutí. Jedna věc byla být panic, ale jinou bylo být panic, který se nedokáže kontrolovat.

"Zbožňuji tvůj penis," zamumlal Severus. Přejížděl svým jazykem vzhůru, zanechávaje tak Harryho úplně roztřeseného. "Zbožňuji, jak ztvrdne, když se na něj dívám, a jak sebou škubne, když mluvím."

Harry zalapal po dechu. "Bože, Severusi."

Severus neřekl nic a místo toho vzal Harryho přirození do úst a nasál ho.

Harry cítil, jak se mu podlomují kyčle, zatímco Severus škádlil jeho penis. To sání bylo neskutečné, sebeuspokojování se to absolutně nemohlo rovnat. Bezděčně vyrazil, zoufale toužící získat ještě více toho tepla.

Severus rukama přidržel Harryho v klidu, zatímco sám pokračoval v tom pomalém mučení. Harry cítil, jak mu po tváři stéká krůpěj potu. Jeho varlata se napjala a on zasténal.

Severus se stáhl, ale jeho ruce pokračovaly v laskání Harryho penisu. "Tak je to správné, Harry. Pokračuj." Olízl jej od kořene po špičku a vydobyl si tak od Harryho kňouravé zanaříkání. "Udělej se pro mě."

Ve vteřině, kdy Severus obalil svými rty jeho přirození, Harry vyvrcholil. Vyklenul se do oblouku a udělal se s výkřikem. Severus lačně polykal jeho semeno a zvedl se až ve chvíli, když měl Harry pocit, že mu dal vše, co mu mohl dát.

"Bylo to úžasné," pokusil se nakonec Harry říct, než si Severuse přitáhl k sobě. Políbil ho, s gustem ochutnával sám sebe ze Severusova jazyka. Dovedl mě k vrcholu, pomyslel si. Dovedl mě k vrcholu a líbilo se mu to.

"Mmm," souhlasil Severus. "Pořád mluvíš. Nemohlo to být tak úžasné."

"To je jen síla vůle," prohlásil Harry šťastně. "Věř mi, jsem úplně vyřízený. Pochybuji, že bych to dnes dokázal znovu, i kdybych se snažil."

"Och, jaká škoda," zamlaskal Severus. "Takový mladý, silný, jako ty, že by si neužil všech radostí těla pramenících z naší svatby?"

Harry se usmál. Tulil se k Severusovu krku a tiskl k němu své rty. "No, možná by to šlo, pokud bych měl tu správnou motivaci."

Severus se jemně natlačil na Harryho stehno. Jeho penis byl horký a trochu vlhký a Harry ho citelně vnímal proti své kůži. "Och, vážně? Co třeba taková motivace?"

"Nevím," prohlásil Harry, olizoval a sál jeho kůži. "Předpokládám, že je to začátek. Ale myslím, že potřebuji něco víc. Co navrhuješ?"

"Hmm." Severus Harryho políbil dlouze a tvrdě. Když se nakonec odtáhl, Harry viděl, že ponořil své prsty do nádobky na nočním stolku a pomazal si ruce vazkou hmotou. "Tady je návrh." Pomalu rukama promasíroval Harryho hrudník a k mladíkovu překvapení byla ta směs na dotek poměrně hřejivá. "Navrhuji, že ti přesně popíšu, co s tebou dnes zamýšlím provádět, a ty mi můžeš říct, jestli si myslíš, že by tě to mohlo… motivovat."

Harry zalapal po dechu, když Severus zatahal za jeho bradavku. "Přijímám."

"Dobře." Severus se rukama potuloval níže po Harryho trupu, až se zastavil přímo pod jeho bříškem. "Máš tak nádherné tělo, Harry. Tak akorát, krásně opálené. Mohl bych se na něj dívat celý den. Ale raději bych ho prozkoumal rukama a ústy. Chtěl bych z tebe ochutnat každý centimetr."

"Ano," zaskuhral Harry, "ano, prosím."

Severus pokračoval v lízání a laskání Harryho kůže, ale pečlivě se vyhýbal jeho penisu a varlatům. Místo toho se posunul za ně a oždiboval přední části Harryho stehen. "Chtěl bych tě tam olízat, Harry. Kdybych jazykem přejížděl po tvé štěrbině, sténal bys?"

"Ach, Bože, ano," připustil Harry. Jeho penis byl, k mladíkově značnému překvapení, už značně zaujatý celým procesem. "Prosím."

Severus okamžitě dostál svému slibu. Jeho jazyk vklouzl mezi Harryho půlky a Harry cítil, jak se celé jeho tělo třese a roztává přímo na posteli. Severus byl vytrvalý, lízal a dráždil to tajné místečko, že Harry nedokázal ovládat své kňučení a nářky, ale Severusovi to zřejmě nevadilo. Spíše to vypadalo, jako by dychtil ještě více o něj pečovat.

V okamžiku, kdy Harry cítil, že je překvapivě blízko druhému orgasmu, se Severus s poměrně samolibým výrazem v tváři oddálil. "Vidím, že jsi ochotný přijmout můj návrh."

"Bože, ano," souhlasil Harry, "prosím."

"Prosíš o co?"

"Já nevím," přiznal Harry. "Prosím o cokoliv."

"Hmm a co třeba tohle?" Poté, co z šuplíku u nočního stolku vytáhl tubu lubrikantu a nějaký si vytlačil na ruku, opatrně vsunul jeden prst tam, kde ještě před několika vteřinami byl jeho jazyk. "Jaké to je?"

Harry se svíjel. Aby byl upřímný, bylo to trochu divné. Ale ne špatným způsobem. Prostě jiné. Natlačil se proti tomu prstu. "Dobré. Ale mohl bys…"

Severus začal prstem zvolna pohybovat dovnitř a ven. "Takhle?"

Harry zavzdychal, začal si na celou tu situaci čím dál více zvykat. "Ano. Ale možná…" Začervenal se, cítil se trochu trapně, což bylo směšné vzhledem k tomu, že měl Severus prst v jeho zadku. "Mohl bys přidat další?"

Severusovu tvář ozdobil úsměv dravé šelmy. "Tvé přání je mi rozkazem."

Severus Harryho brzy degradoval na svíjející se hromádku na pokrývkách, jak ho prsty dráždil a kroutil s nimi. Mladík se ještě nikdy necítil tak napjatý nebo prostě tak propojený, jako v té chvíli. Bylo to překvapivě důvěrné.

"Chci ti tam strčit svůj penis," šeptal Severus do Harryho ucha. "Chci cítit tu tvou těsnou prdelku, jak se kolem mě stahuje, když do tebe budu přirážet. Chci vnímat, jak se uděláš, zatímco do tebe budu bušit, a potom, jak sám také vyvrcholím. A až bude po všem, chci olízat zbytky našeho potěšení a poté padnout spolu s tebou, než se vzpamatujeme natolik, abychom to mohli dělat znovu." Nasál jednu z Harryho bradavek a škádlil ji, dokud z ní nebyl tvrdý kopeček. "Motivovalo tě to?"

"Bože, ano!" zaječel Harry. "Severusi, prosím!"

"No dobře. Víš, že jsem ti nikdy nic neodmítl." A potom se do něj Severus s nesmírnou opatrností vtlačil.

Opravdu se to prstům vůbec nepodobalo. Bylo to daleko plnější, žhavější a to, že Harryho věděl, že v něm byl Severusův penis, ho přemáhalo. Když se Severus začal pomalu pohybovat tam a zpět, zatímco očima Harryho pozoroval, aby se ujistil, že mu nepůsobí žádnou bolest, Harry věděl, že by tomu pocitu dokázal rychle propadnout.

"Bože, Severusi," zaskuhral Harry, "Bože!"

"Ano," vydechl Severus, jeho přírazy nepatrně zrychlily. "Jsi tak úžasný, Harry, tak žhavý."

"Víc," žadonil Harry, "prosím, víc."

Severusovo tempo narůstalo a Harry se snažil udržet pod kontrolou. Tohle bylo, jak si uvědomil, to, co mu v životě chybělo. Tento pocit plnosti, soudržnosti… Jak bez toho dokázal vydržet tak dlouho? Teď věděl, že už bez toho nedokáže být.

Bylo to zvláštní, ale došlo mu, že k Severusovi nikdy nebyl tak upřímný jako právě v tomto okamžiku. Ať už byl Severus Princ nebo princ, jeho manžel nebo ne, tento pocit, který jimi procházel právě nyní, byl skutečný a byl tak správný a Harry se ho nehodlal jen tak vzdát bez boje.

"Severusi!" zakřičel a vystříkl svůj dar.

Severus začal divoce pumpovat boky a o několik vteřin později s výkřikem vyvrcholil. Jeho rty vydechly Harryho jméno, když se spustil na jeho hrudník. Líbali se malátně, blaženě a spokojeně v objetí toho druhého.

Po chvíli Severus z Harryho zadnice vyklouzl a poté, přesně jak slíbil, slízal své semeno z Harryho pozadí a následně i lepkavé zbytky z jeho břicha. Očividně uspokojený čistotou se svezl na záda a objal Harryho pažemi.

"Miluji tě," prohlásil.

"Taky tě miluju," odpověděl Harry.

Ano, pomyslel si Harry. Tak tohle bylo skutečné.

princ 5

18. dubna 2013 v 21:09 Jednorázové
Část pátá
Harry s povzdechem odložil knihu. Nebyl si jistý, co si nalhával, protože se nedokázal dostatečně soustředit, aby pochopil, co to vlastně čte. Strávil se Severusem velmi příjemné odpoledne plné výměn polibků. Přestali s tím až ve chvíli, kdy se o slovo začaly hlásit jejich docela trapně rachotící žaludky, a tak si udělali rychlou přestávku na večeři. Poté se vrátili do salónku. Seděli společně před ohněm a jednoduše si užívali pocity z doteků svých těl.
Harry zasténal. Je z něj mrtvý muž.
Chvíle se Severusem vnímal jako ty nesladší, jaké kdy poznal. Nikdy se s druhou osobou necítil tak dobře. Pokaždé, když se na něj Severus podíval, pocítil rozechvění. Proti tomu se zdál ten netvor, kterého vnímal na hrudi, když se začal scházet s Ginny, jako nedočkavá kluběnka.
Uvědomil si, že to Severusovi musí říct. Nejprve si samozřejmě promluví s Wilhelmem, aby zjistil, jak co nejbezpečněji postupovat, ale neexistoval žádný způsob, jak by Harry mohl pokračovat dál po této pěšině. Věděl, že i kdyby se Severus příštího dne vzbudil se zcela neporušenou pamětí, Harry by s ním stále rád zůstal. Ale nemohl si pomoci, aby nepomyslel na to, že k tomu nedostane příležitost. Severus bude rozzuřený, bez pochyby na to bude nahlížet jako na podvod, kterého se Harry dopustil. Ten muž byl podezřívavý od přírody a nebylo to tak, že by mu Harry nedal spoustu důvodů myslet si o něm za ty roky to nejhorší. Harry v duchu vůbec nepochyboval, že si Severus bude myslet, že mu lhal, nebo že záměrně vyhledal způsob, jak ho pokořit předstíráním, že se o něj zajímá. A pak Harry nebude mít žádnou šanci. Musí z toho vycouvat, dokud se z toho dokáže vzpamatovat alespoň částečně nezraněný.
K čertu s tím. Kdy se stal zodpovědným?
Předpokládal, že to byla známka jeho vyspělosti.
Jeho myšlenky přerušil tichý sten. Harry okamžitě vyskočil z postele a zamířil do Snapeova pokoje.
"Snape! Jdi od něj! Harry! On lže! SNAPE!"
Harry se posadil vedle Severuse a jemně s ním zatřásl, aby se probudil. "Severusi. Severusi, je to jen sen. Jsem tu."
"Harry," zamumlal Severus a natáhl se pro jeho ruku. "Harry. Jsi tady."
Harry odhrnul Severusovy zpocené vlasy a zlehka ho políbil na obočí. "Samozřejmě."
Severus si k sobě Harryho přitáhl, až mladší muž téměř ležel na posteli. "Zůstaň se mnou."
Harry je oba překryl peřinou a schoulil se kolem něj. "Navždy."
ooOoo
Harry se probudil s pocitem, že se mu něco pevného tiskne k pozadí. Líně to odsunul. "Mmm," zamumlal.
Ta tvrdost byla okamžitě pryč. Harry se zamračil, když se Severus spěšně vzdálil z postele a navlékl si na pyžamo župan. "Kam ten spěch?"
"Omlouvám se, Harry," prohlásil upjatě. "Bylo to ode mě hrubě nevhodné. Máš mé slovo, že se to znovu nestane."
K Harryho mozku zvolna prosákla důležitost toho, co předtím cítil. Severus mívá ranní erekci. Jen stěží potlačil zahihňání. "To je v pořádku, Severusi. Vážně. Stává se to každému."
Severus vypadal, že se vzteká sám na sebe. "Nebudeme spolu dále spát. Ne do svatby. Nehodlám to riskovat."
Harry obrátil oči v sloup. "Severusi, nebuď směšný. To je v pořádku. A mimoto, když jsem byl s tebou, neměl jsi ani jednu noční můru, že?"
"Ne, ale to je vedlejší."
"Severusi, chováš se nerozumně. Nemůžu spát, když naříkáš. Raději bych spal s tebou, i když to znamená, že se jeden z nás probudí s erekcí. Jsme naživu. A oba si tak víc odpočineme."
Severus stiskl rty k sobě. Nakonec se se znechuceným potřesením hlavy omluvil, že se jde umýt.
Harry vydechl. No, tohle byl tedy zajímavý vývoj událostí. Celkem bez obtíží se v minulých dnech smířil s myšlenkou, že je Severus sexuální bytost, avšak nyní, když měl skutečný, tvrdý důkaz…
Zaúpěl. Bože, Severus byl tak tvrdý. A z toho, co mohl cítit, také značně rozměrný. Harry nebyl seznámen s ničím víc, než s teorií mechanismu homosexuálního styku, ale dokonce i on mohl říct, co bylo dobré, a pocit Severusova tvrdého mužství vtisknutého mezi jeho půlky byl zatraceně fantastický.
Trvalo mu asi sedm vteřin, kdy přemýšlel, jestli je to vhodné, než se rozhodl, že mu na to jeho penis kašle a on sebou musí pohnout, pokud chce skončit, než se Severus vynoří ze záchodu.
Zapřel se o zeď, aby získal stabilitu, stáhl si kalhoty od pyžama a nedočkavě obtočil prsty kolem své erekce. Z toho doteku se rozklepal. Bože, už jen z představy, jak vypadá Severusův penis se skoro udělal. Byl obřezaný nebo si rád hrál s předkožkou, jako to právě dělal Harry u svého přirození? Byl pěkně dlouhý, to Harry věděl, ale přemýšlel o tom, jaký má asi průměr. Nepřál si nic víc, než vysvléknout Severuse z oblečení a sevřít jeho tvrdou erekci, třít ji nahoru a dolů, škádlit jeho varlata…
Harry zalapal po dechu, když tak učinil. Bože, co by dal za to mít v rukách Severusovu chloubu místo své. Laskal by ji dlouhými tahy, hlavičku by zahrnoval zvláštní péčí. A možná, kdyby byl opravdu smělý, tak by ji ochutnal. Ne, ne možná, udělal by to, zakroužil by jazykem kolem hlavičky, provokoval by toho muže, dokud by z něj nebyla jen blábolivá hromádka, a poté by Harry vzal jeho penis do úst a sál a Severus by zamotal své prsty do Harryho vlasů a křičel při vyvrcholení jeho jméno, chvěl by se, třásl…
Harry nedokázal zadržet svůj vlastní výkřik, když to na něj přišlo. Dovolil si chvilku počkat, aby se dal dohromady, a poté uklidil lepivou tekutinu ze svých rukou a břicha, než si rychle znovu natáhl kalhoty. Merline, Severus málem zešílel už jen z toho, že Harry přes kalhoty cítil jeho erekci. Z představy, že by uviděl Harryho s rukou na poorgasmickém penisu, by zřejmě omdlel.
Harry se zazubil a vrátil se do své ložnice, aby se přichystal na den. Tohle byl docela dobrý start dne a on měl pocit, že to tak i bude i nadále.
ooOoo
K Harryho překvapení Severus o svém ranním incidentu neřekl nic, dokonce ani neprojevil žádný neklid, když společně seděli u snídaně. Avšak nepřekvapila ho slova, která muži vyklouzla z úst, když pokládal čaj.
"Měli bychom zahájit plány na svatbu."
Harry měl pocit, jako by se mu obrátil žaludek. Už napsal Hermioně a požádal ji, aby dalšího dne přišla a oni si tak mohli promluvit o tom, jak by měl Harry postupovat ohledně Severuse a léčitele Wilhelma. Ale nyní musel přijít na to, co dělat do té doby.
"Samozřejmě to bude svatba století," prohlásil Severus. "Kouzelnický svět neviděl královskou svatbu od…" Obočí se mu stáhla k sobě a Harry přemýšlel, jestli si uvědomil zádrhel ve své princovské totožnosti. "No, jistě ne v nedávné minulosti. Možná bude nutné jít v průvodu."
"V průvodu?" zarazil se Harry. "To nemůžeš myslet vážně."
Severus se zamračil. "No, mám za to, že je to obvyklé. Budeme mít na sobě formální oblečení a pojedeme na abraxaských koních. Ty bys mohl jet i na jednorožci, ale dokážu si představit, jak by se mě vylekal, a věřím, že to bude esteticky příjemnější, když k sobě budeme ladit."
Harry se snažil, jak nejlépe dokázal, aby jeho výraz neodhalil jeho naprosté zděšení. "Dobře, kudy přesně by měla vést trasa tohoto průvodu?"
"Budeme se brát v Bradavicích, samozřejmě. Představuji si, že cesta kolem pozemků by mohla být docela okouzlující."
No, to by nebylo tak hrozné, pomyslel si Harry, a pak se zarazil. Žádná svatba nebude a on musí přestat přemýšlet, jako by nějaká měla konat.
"No, tak to bude, myslím, fajn," souhlasil Harry.
"Pokud nemáš námitek, tak bych byl rád, aby svatba proběhla před zimou. Zimu nemám rád."
"Touhle zimou?" zapištěl Harry.
"Ano," prohlásil Severus pevně. "Na rovinu. Po té ranní události si nejsem jistý, jak dlouho bychom vydrželi vzdorovat, aniž bychom byli oddání."
Harry cítil, jak mu rudnou tváře. "Um, nejsem si jistý, jestli jsem až takový úlovek."
Severus se zvedl ze židle a sklonil se, aby Harryho políbil na rty. "Jsi ten nejpohlednější muž, kterého jsem měl to potěšení poznat. A spolu s mou láskou k tobě bys měl vědět, že tě shledávám naprosto neodolatelným."
"Dokonce si ani nepamatuješ, proč mě vlastně miluješ," prohlásil Harry a snažil se, aby to znělo, jako by si ho dobíral. Ve skutečnosti si jen omráčeně vzpomínal, že měl v plánu vyhýbat se navádění Severuse tímto směrem, dokud si nepromluví s Wilhelmem.
"Možná si nepamatuji, jak se to stalo, ale rozhodně si pamatuji proč," trval na svém Severus. "Jsi odvážný, náruživý, šlechetný, laskavý, inteligentní… A i kdybych tě posuzoval jen podle tvého chování od chvíle, kdy jsem se probudil, věděl bych, že jsi muž, do kterého stojí za to se zamilovat."
Harry pohlédl dolů na své ruce. Jeho slova ho hřála u srdce a on nechtěl nic víc, než ukázat Severusovi, kolik to pro něj znamená, ale právě teď si nemohl pomoci, aby se necítil, jako by si je nezasloužil, a ten pocit viny byl nesmírný.
"Mám pro tebe něco, co by tě mohlo rozveselit," řekl Severus. "Pokud by ti to nevadilo, mohl bys mi najít mou korunu? Předpokládám, že byla mezi věcmi, které ti dali od svatého Munga."
"Um, dobře," odpověděl Harry. "Nechal jsem ji uschovanou ve svém pokoji. Přinesu ji."
Když Severus odešel do svého pokoje, Harry vstoupil do toho svého a pokusil se přijít na to, co dělat. Nemohl prostě sejít dolů a říct, že Severus nemá korunu, protože není princ, že ne? S každou minutou byl celým tím podvodem více a více znepokojený.
S příslibem, že tohle bude naposledy, co se bude aktivně podílet na Severusově iluzi, našel brko a rychle jej přeměnil na zlatou korunu. Pak nad tím popřemýšlel a dodal ještě několik blyštivých diamantů a smaragdů. Málem je doplnil zdobením ve tvaru hada, které by odkazovalo na Zmijozel, ale pak se rozhodl, že tento Severus by pravděpodobně neocenil či nepochopil, kdyby byl na koruně obraz stvoření, které ho téměř zabilo. Místo toho Harry přikouzlil několik ozdobných čar a vírů.
Jistě to byla koruna vhodná pro prince. Nebo, pomyslel si Harry s něžným úsměvem, pro Prince.
ooOoo
Když Severus dorazil do salónku, mohla by hlavními dveřmi vstoupit celá kavalerie abraxaských koní a Harry by si toho ani nevšiml.
Jako by Severus vyšel z nějaké knihy pohádek. Vypadal zcela uvolněně ve svém hábitu, který by se mohl perfektně smísit s oblohou při soumraku a třpytil se zlatými nitkami. Ty šaty byly elegantní a honosné a Harry toužil po tom se jich dotknout, aby pocítil, jestli jsou také tak jemné, jak vypadají. Až opožděně zpozoroval, že Severus rovněž přinesl tu zabalenou krabici z předchozího dne.
"Vidím, že máš mou korunu."
Harrymu trvalo několik vteřin, než si vůbec uvědomil, že Severus promluvil. Ruce se mu třásly, když pozvedal dotyčný předmět. "Um, jo. Naleštěnou a tak."
K Harryho nesmírnému překvapení Severus položil balíček a poté poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu. "Prokážeš mi tu čest?"
Jako by ve snu Harry viděl své ruce jemně umisťovat korunu na Severusovu hlavu. Zalapal po dechu při tom pohledu. Severus před ním klečel a koruna na jeho hlavě vypadala tak přirozeně, jako by to byl obyčejný klobouček, jeho postoj byl částečně podřízený a zcela uctivý. Koutkem oka pohlédl do zrcadla na zdi. Jeho tušení bylo správné, vypadali jako na nějakém zatraceném renesančním obrazu.
"Zavazuji se ti svým životem, Harry Pottere," pronesl Severus. "Dokud budu chodit po této zemi, budu dělat vše, co je v mých silách, abych s tebou zacházel s úctou a oddaností, kterou si zasloužíš. Mé tělo, má mysl a duše ať je navěky ve tvých rukách."
Harry nedokázal najít slova k odpovědi. Jak mohl Severus, který v sobě neměl ani kapku královské krve, vypadat při přísaze věrnosti tak slavnostně a upřímně? Harry zjistil, že neví, jak dál, aniž by při slovech děkuji ti nevyzněl jako hlupák.
Poté mu Severus navlékl na prst prsten.
"Dávám ti tento prsten jako symbol mého slibu."
"Och, Severusi," vydechl Harry.
Severus se svými rty otřel o Harryho ruku a postavil se. "Z mé vůle," zašeptal Harrymu do ucha, než ho láskyplně políbil na ústa.
Harry Severuse nepustil z objetí. "Jsi ten nejúžasnější muž, jakého znám."
"Hmf. To si myslím." Na rtech se mu objevil drobný úsměv. "Mám pro tebe ještě něco." Uvolnil se z Harryho sevření a podal mu zabalenou krabici. "Nechám tě tu o samotě. Až budeš hotový, najdeš mě v zahradě."
V okamžiku, kdy Severus vyšel ze dveří, Harry rozbalil balíček. Nebyl nijak zvlášť překvapený zjištěním, že obsahoval formální hábit, ale byl ohromen, jak čistě byl ten oděv proveden. Tohle nebyl běžný formální hábit. Vypadal, jako by byl vytvořen z vody, jak hladce mu protékal skrz prsty. Harry dokonce nedokázal ani zachytit jeho barvu, občas se mu zdála jako temná, bezedná modř, ale poté by přísahal, že je zelená. Připomínala mu severní moře po bouřce. Harry do něj rychle vklouzl a zapnul přezky z pravého stříbra. Ten hábit byl právě tak jemný jako Severusův a Harry přemítal, jestli byl vyrobený ze stejného materiálu.
Našel Severuse postávat v zahradě pod vrbovým stromem. Usmál se na něj. Cítil se docela nervózní, asi jako puberťák o svém prvním vánočním plesu.
Severus napřáhl ruku a přitáhl si Harry k sobě. "Jsi jako sen."
Harry se usmál. "Děkuji ti. Ten hábit je nádherný."
"Těší mě, že se ti líbí. Doufal jsem, že bychom teď mohli dokončit náš rozhovor o svatbě."
Harry se pokusil neztuhnout. "Um, nevadilo by ti, kdybychom s tím počkali do zítřka? Jsem trochu unavený."
"Myslím, že vím, proč jsi tak nerozhodný," pokračoval Severus. "Pociťuji, že se ti nelíbí velkolepost svatby, kterou jsem navrhoval."
"No, jo," odpověděl Harry upřímně, "zdá se mi to trochu příliš. Bez urážky."
"Přeješ si tedy třeba něco jednoduššího? Více důvěrného?"
"Ano," souhlasil Harry. "Jen s naší rodinou a přáteli. I tak to můžeme udělat v Bradavicích, pokud bys chtěl. Mám Bradavice moc rád."
"Nebo možná jen my dva, sami, tady na zahradě, tak jak jsme teď." Severusovy oči se setkaly s těmi Harryho. "To by ti bylo více po chuti?"
Jak mohl Harry kdy pokládat Severusovy oči za temné a zlé? Bylo v nich ukryto tolik surových emocí. Harry by byl ochotný se do nich dívat celý den, ve snaze seznámit se s každou moka skvrnkou v černých duhovkách. "Ano," prohlásil nakonec. "To by bylo pěkné."
"Harry," zašeptal Severus.
Harry si nedokázal pomoci. Opatrně, aby nenarušil usazení koruny na Severusově hlavě, objal muže pažemi a políbil ho.
Severus vypadal nadmíru potěšeně, když se Harry nakonec odtáhl. Ještě jednou ho políbil na tvář, než si sejmul svou korunu a podal ji Harrymu. "Chviličku," slíbil. Hbitě odlomil kousek větvičky z vrby a namířil na něj svou hůlkou. Harry udiveně sledoval, jak se větev přeměnila na zlatou korunu, která byla dvojčetem té, kterou držel. Severus si ji nechal v dlaních, jako by objímal nejvzácnější lektvar na světě a byl vystrašený, že by mohl rozlít byť pouhou kapku.
"Harry Pottere, předávám ti svou korunu a své srdce. Přijímáš je?"
Vzduch brněl neklamnou známkou mocné magie. Harry cítil, jak ho štípe na kůži a zahřívá jeho duši. Hlásek uvnitř jeho hlavy mu šeptal, že se musí stáhnout a zeptat, co se přesně děje, ale o hodně silnější hlas na Harryho ječel, aby pokračoval, protože nic na světě se nevyrovná tomuto dokonalému pocitu. A mimoto, na těch magických vlnách nebylo nic hrozivého. Ve skutečnosti byly docela hřejivé a příjemné, jako by Harry za bouřlivého dne seděl před krbem a jedl polévku.
"Ano," odpověděl jistě a magie kolem nich zavířila. Ta slova mu vyklouzla z úst dřív, než nad nimi stihl uvažovat. "Ano, Severusi, přijímám tvou korunu a tvé srdce a dávám ti vše, co ti mohu dát."
Obě koruny se pomalu vznesly do vzduchu, dokud nesetrvávaly nad Harryho a Severusovou hlavou. Poté, jako by byly vytvořené z tekutého zlata namísto tuhého kovu, se prolnuly, zazářily světlem a dosedly zpět na jejich hlavy. Ta Severusova vypadala, jako by byla vyrobená výhradně ze zlatého a stříbrného plechu se zdobením, a Harry věděl, aniž by se podíval, že ta na jeho hlavě je stejná.
"Harry," pronesl Severus, když vzal jeho tvář do dlaní. "Můj vyvolený. Můj manželi."

princ 4

18. dubna 2013 v 21:09 Jednorázové
Část čtvrtá

Hermiona a Kingsley dorazili přesně ve stejnou dobu.

"Pojďte dál," řekl Harry polohlasem, když otevíral dveře. "Jen abyste věděli, stále si myslí, že je princ, takže je třeba se podle toho chovat. Však víte, poklonit se, a všechno to, co to vy dívky děláváte."

Hermiona obrátila oči v sloup a protlačila se kolem Harryho. "Říká se tomu úklona, Harry, no vážně."

Kingsley potřásl Harrymu rukou. "Neměj obavy, Harry. Minerva mě donutila si nastudovat, jak se chovat v přítomnosti člena královské rodiny."

Harry uvedl Kingsleyho do salónku. Severus postával u okna, ruce měl sepnuté za zády. Bylo to docela zvláštní. Když byl Severus v Bradavicích, vykračoval si chodbami, jako by mu hrad patřil, ale tato smělost byla plná hněvu a hořkosti. Kamenné chodby a podlahy pro něj byly jako švábi, které rozmačkával svou botou. Ovšem nyní, jak tam v té místnosti tiše stál, byl obdařen stejnou sebedůvěrou, která byla ale naplněná hrdostí a šarmem a dovolovala mu tak ovládat své okolí. Vypadal nějak vyšší, vznešenější a znepokojivě přitažlivý.

Harry si odkašlal. "Um, Vaše Výsosti, smím vám představit slečnu Hermionu Grangerovou a pana Kingsleyho Pastorka?"

Harry s úžasem sledoval, jak Severus s grácií a královským přístupem přijal Kingsleyho a Hermionin zamumlaný pozdrav. Když si představil, že středem pozornost v jeho salónku byl profesor Snape… Zavrtěl hlavou, výrazem mu přeběhl něžný úsměv. Jistě, Severusovi nebylo dobře a Harry doufal, že brzy znovu nabude svou paměť, ale ten obraz před ním byl absolutně sladký.

"Hermiona se zastavila, aby mi pomohla s několika věcmi, zatímco budeš pryč," vysvětlil Harry. "Kingsley souhlasil, že tě doprovodí, aby sis mohl obstarat nové šaty a cokoliv dalšího, co bys potřeboval."

"Musíme se nejprve zastavit u Gringottových," řekl Kingsley. "Nedovolili by mi vybrat žádné peníze z vašeho účtu, dokonce ani s Harryho souhlasem."

"Což by ani neměli," pronesl opovržlivě Severus, "Harry a já ještě nejsme oddáni."

Hermiona zalapala po dechu a Harry ji rychle šťouchnul loktem. "Ano, no, na tom stejně nezáleží. Užij si to."

Severus přikývl a zlehka ho políbil na tvář. "Budu zpět před večeří." Poté se otočil a vyrazil ze dveří, nedávaje Kingsleymu jinou možnost, než ho následovat. Harryho ho slyšel při odcházení říkat: "Na neurozeného máte docela troufalé jméno, ne?"
PP: Kingsley by se dalo přeložit jako králův paprsek (king-sley)

Harry se sám pro sebe zasmál a obrátil se, aby čelil Hermioně. Její pochmurný výraz rychle způsobil, že se z něj jakýkoliv humor vypařil. "Um, takže… Jo."

"Jo je správné," pronesla Hermiona. Neohrabaně sebou plácla do křesla, Harrymu právě tolik připomínala jedenáctiletou dívku, kterou tehdy prvně potkal. "Merline, Harry. Vím, že jsi říkal, že si myslí, že je princ, a že jsi jeho miláček, ale vidět to na vlastní oči…" Hlavu si opřela o dlaně. "Jak to zvládáš?"

"Není to tak zlé," řekl Harry, jako by cítil, že se musí bránit. "Není to umaštěný parchant, jak jsme o něm vždy tvrdili. Říkal jsem ti přece, jak…"

"Och, tak jsem to nemyslela," vložila se do toho Hermiona spěšně. "Neptám se na to, jak s ním zvládáš bydlet. Ptám se tě, jak zvládáš hrát podle jeho představ, zejména těch tak výstředních jako je tato. Nezdá se ti to kruté?"

Harry se začervenal. "Jo, ohledně toho… To je vlastně důvod, proč jsem tě požádal, abys přišla."

Hermiona nasadila svůj nebezpečný výraz, který se objevil kdykoliv měla pocit, že on nebo Ron udělali něco hloupého, ale čekala, až to řeknou nahlas, aby je mohla proklít, aniž by se cítila provinile. "Harry Jamesi Pottere, co jsi udělal?"

Harry pohlédl ven z okna. Nic tam sice neviděl, ale právě to bylo bezpečnější než čelit Hermioně. "Možnájsemhopolíbil."

I odvrácený od Hermiony mohl cítit, jak mu její oči propalují do týla hlavy díry. Jak to asi dělá? "Co jsi říkal?" zeptala se, její hlas byl jako z ocele.

"Políbil jsem ho, jasný?" Prudce se otočil a pohlédl na ní. "Políbil jsem ho. A bylo to úžasné."

"Harry, máš vůbec tušení, jak neetické to bylo? On je v současné době ve velmi zranitelném stavu. Ani neví, kým je. Něco takého nemůžeš pokládat za přiměřené a z jeho strany dobrovolné chování."

"Já vím, Hermiono, já vím." Harry klesl do křesla vedle ní a držel hlavu v dlaních. "Nechtěl jsem, aby se to stalo, přísahám. Jenže se ke mně choval tak úžasně, nakreslil mi ten erb a všechno to bylo tak romantické." Zavrtěl hlavou. "Nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem se do toho všeho nějak zamotal."

Hermionin výraz zjemněl. "Harry, musíš si pamatovat, že tohle ve skutečnosti není Snape. Vážně si myslíš, že až mu to dojde, bude stále tím okouzlujícím princem?"

Harry nešťastně zavřel oči. "Já to vím. Vím, že mě nenávidí. Vím, že se to všechno děje jen proto, že mě nenávidí tak moc, že si ze všech lidí pamatuje právě mě. Ale zatraceně, Hermiono, tohle je poprvé, kdy doopravdy něco cítím, víš? Vím, že je to ode mne vážně hrozné, ale líbí se mi, když se chová, jako by byl do mne zamilovaný. Políbili jsme se tohle ráno a já na to musím pořád myslet. Máš vůbec tušení, jak je lákavé se tomu poddat? A nemyslím tím chovat se, jako že je princ, ale jednat, jako bychom se opravdu měli brát? Kriste, Hermiono, tohle by se mi líbilo a jediná věc, která mi brání, je vědomí, že si jednoho dne na všechno vzpomene a prokleje mě sedmi možnými způsoby."

Hermiona ho vzala za ruku. "Harry, já vím, že je to těžké. Ale ty přece víš, že je to všechno jen iluze. A mysli taky na sebe! Vážně jsi přitahován představou, že jsi zamilovaný do Severuse Snapea nebo je to jen touto postavou prince Severuse?"

"Nevím," připustil Harry. "A kromě toho, neřekl bych, že jsem zamilovaný. Ale mám pocit… že pokud by se Severus Snape choval tak, jako když si myslí, že je princ, no, tak jo, rozhodně si myslím, že bych se do něj mohl zamilovat."

"Slyšíš se, co říkáš, Harry!" prohlásila Hermiona a trochu se zasmála. "Miloval bys ho, pokud by jednal jako princ."

"Nemyslím tím celou tu princovskou stránku, jasně že ne," řekl Harry. "Merlin ví, že bych se dokázal obejít bez všech těch poklon a takových věcí, ale jak se o mě stará, jak mě chce potěšit… tomu bych lehce propadl."

Hermiona vypadala, jako by chtěla plakat. "Och, Harry," zašeptala.

Harry pokrčila rameny. "To je v pohodě. Při troše štěstí se zítra probudí a na všechno si vzpomene, takže se o to nebudu muset obávat."

Seděli chvilku v tichosti, jediným zvukem v místnosti byl tikot dědečkových hodin stojících v rohu. Nicméně to bylo uklidňující a Harry byl rád, že má dostatek taktu, aby Hermině nepopisoval, že se cítí, jak by ztrácel rozum.

Právě chtěl navrhnout, že by si mohli dát něco k jídlu, když Hermiona prolomila jejich mlčení.

"Takže je v pořádku, když řeknu, že se ti líbí muži?"

Z nějakého důvodu to Harry shledal strašně legračním. Chichot přešel do přidušeného smíchu, dokud se nesmál tak moc, že nevydával žádné zvuky. A ačkoliv Hermiona vypadala nejprve zmateně, brzy se přidala, a tak se společně s rukama obtočenýma kolem ramen toho druhého bláznivě smáli.

ooOoo

Severus se vrátil do domu o několik hodin později a v rukách držel překrásně zabalenou krabici.

Kingsley byl hned za ním se sedmi taškami zavěšenými na loktech a vysokou hromadou krabic na rukách.

"Mnohokrát děkuji za vaši pomoc, Pastorku," řekl Severus. "Připouštím, že máte ohledně oblékání jistý postřeh."

"Bylo mi potěšením," odpověděl Kingsley, jeho hlas prozrazoval neskrývané sympatie.

Harry cítil, jak se mu v břiše tvoří podivný pocit podobný žárlivosti. "Vážím si tvé pomoci, Kingsley," řekl a doufal, že v tom muž uslyší nevyslovenou žádost, aby odešel.

Severus balíček odložil a vzal Harryho ruku do své. "Doufám, že vám nebude vadit, když se s vámi teď rozloučím. Harry a já musíme něco prodiskutovat."

Harry sevřel Severusovu ruku. Bylo nebezpečné tomu tak podléhat, ale Merline, úplně ho rozechvělo, když slyšel, jak o nich Severus mluvil jako o celku, o páru, který musí něco společně probrat."

"Samozřejmě," odpověděla Hermiona a Kingsley přikývl.

Poté, co jim dali své sbohem, se Harry a Severus vrátili do salónku. "Jen bych se chtěl převléknout, a pak si můžeme promluvit," řekl Severus. "Nikdy nepochopím, proč jsem měl ve skříni pouze černé šaty. Úplně mě to znemožňuje, ne?"

Harry na něj mohl jen nedůvěřivě zírat. Bylo pozoruhodné, jak se Severus změnil, když mu chyběly kousky paměti. Harrymu to málem zlomilo srdce. V tuto chvíli Severus vypadal tak šťastný, sebejistý a spokojený se svým místem v životě. Jeho největší starostí bylo najít si líbivé šaty. Ale Harry nikdy nezapomněl, že Severus strávil tolik let jako zahořklý, zlomený a hrubý muž. Byl si jistý, že se to alespoň částečně stalo kvůli vzpomínkám na ztrátu Lily a jeho život jako Smrtijeda. Tento nový Severus dodržel svůj slib. Měl naději. A to bylo něco, o co by se Harry vsadil, že Severus ve své minulosti nikdy neměl.

Nechci, aby se mu vrátila paměť, uvědomil si Harry. Ta myšlenka už jeho hlavou jednou proplula, ale byla tak mlhavá, že si jí sotva všiml. Ale když se teď zformovala, Harrymu došlo, kolik pravdy v tom bylo. Cítil se kvůli tomu provinile, to jistě - jak sobecké bylo doufat, že si Severus nikdy nevzpomene na tolik věcí, které ho dělaly tím, kým je? Ale Severus se zdál o tolik šťastnější. A já jsem taky šťastný, protože místo toho, aby mnou opovrhoval, tento Severus mě miluje.

"O hodně lepší, myslím."

Harry cítil, jak mu poklesla čelist. Severus vypadal fantasticky. Černé vlasy na karmínově rudých šatech vytvořily dramatický kontrast a červená barva dodala jeho kůži hřejivější odstín. Už nebyl tím profesorem z Harryho školních dní, který naháněl strach, ale velmi pozoruhodným, přitažlivým mužem, a Harry by byl blázen, kdyby ho nechtěl.

"Vypadáš skvěle," řekl Harry, překvapený, že jeho hlas zněl spíše jako zachraptění. "Opravdu skvěle."

Severus vypadal potěšeně. "Děkuji ti." Usadil se vedle Harryho. "Doufal jsem, že bys mi mohl odpovědět na pár otázek."

Harry cítil, jak se jeho srdce zachvělo. "Samozřejmě."

"Mohl bys mi vysvětlit, co znamená to dosti odporné tetování na mé paži?"

Harry vydechl. Jistě, tato otázka se také nezodpovídala dobře, ale docela se mu ulevilo, že to nebyl dotaz ohledně jejich vztahu. "Je to trochu komplikované," prohlásil, "řekneme, že sis v mládí prošel poměrně krušnými časy a to tetování je jejich pozůstatkem."

Severus se zamračil. "Proč bych něco takového dělal?"

"Nevím. Vlastně jsi mi to nikdy neřekl." Což byla pravda, pomyslel si Harry. Harry to jen odhadoval z pár prohlédnutých vzpomínek. Nikdy mu to ve skutečnosti neřekl.

"Mělo to co do činění s tímto Ty-víš-kým?"

Harry se zakuckal. Očividná odpověď byla ano, ale Severus se stále domníval, že Ty-víš-kdo je Snape. Jaký to nepořádek. "Um, ano. Svým způsobem. Nevadilo by ti, kdybychom mluvili o něčem jiném?"

Severus stiskl Harryho dlaň. "Samozřejmě. Neměl jsem v úmyslu tě rozrušit. Jen jsem byl zvědavý."

"Nedělej si s tím starosti," zamumlal Harry. Byl znepokojený tím, že Severus seděl tak blízko a držel ho za ruku. Doufal, že se mu podaří zůstat klidný.

"Tak proč bychom nemohli mluvit o příjemnějších věcech? Třeba o našich námluvách?"

Z louže do bláta. Harry horečně přemýšlel o způsobu, jak se vyhnout odpovědi. "Znamená to, že si to nepamatuješ? Jak jsi tedy věděl, že jsme zasnoubení?"

Severusův palec obkresloval Harryho prsty. "Snil jsem o tobě, samozřejmě. Snil jsem o tvých očích, o tvé okouzlující jizvě." Odhrnul Harryho ofinu a políbil dotyčnou jizvu. "A když jsem se vzbudil, tvé jméno bylo na mých rtech dokonce ještě předtím, než jsem porozuměl jeho významu. Jakmile jsi vstoupil do místnosti, bylo to, jako by se mi do žil vrátil život. Každá částečka ve mně křičela, že jsi můj, můj vyvolený, můj nastávající. Nedokážu to racionálně vysvětlit, jen to prostě vím."

Harry měl pocit, jak by se mu nedostávalo vzduchu. Jak mohl vědět, že se za Snapeovým chladnokrevným zevnějškem nachází tento náruživý, vášnivý muž? A všechny tyto city choval ze všech lidí právě k Harrymu? Cítil se, jako by na něj přicházely mdloby.

"Takže naše námluvy?" pobídnul ho Severus. "Jak bys je popsal?"

Harry upřeně zíral do Severusových očí, fascinovaný. "Jako magické."

Když ho Severus políbil tentokrát, Harry ten polibek bez zaváhání opětoval.

princ

18. dubna 2013 v 21:08 Jednorázové
Část třetí

Harry se převalil a přitáhl si přikrývku těsněji kolem těla. Něco ho polekalo a on se probudil, ale nyní byl dům zcela tichý. Díky nějaké morbidní zvědavosti zkontroloval čas. Bylo 5:47. S jeho štěstím už nebude schopen znovu usnout. Zasténal a natáhl se pro další polštář, aby si s ním přikryl hlavu.

Zvuky skuhrání a sténání, přicházející z vedlejší místnosti, jeho pohyby zastavily. Harry zašmátral po svých brýlích.

"SNAPE!"

Harry si nasadil brýle na nos a vystřelil z místnosti. Neměl ani tušení, proč Snape křičí své vlastní jméno, ale hrůza čišící z toho výkřiku byla velmi znepokojivá.

Snape sebou divoce mlátil na posteli. Pokrývky měl tak těsně omotané kolem končetin, že to vypadalo, jako by byl uvězněný ve svěrací kazajce. Ze rtů mu nepřestávaly unikat slabé steny, přerušované těmi podivnými výkřiky jeho vlastního jména.

Harry se rychle přesunul k posteli a jemně Snapeovi položil ruku na rameno. "Vzbuď se. Je to jen špatný sen." Trochu s ním zatřásl, obávaje se, aby to všechno přílišným pohybem ještě nezhoršil. "No tak, Snape, vzbuď se."

Snapeovy záškuby se postupně zpomalovaly a jeho dýchání se zklidnilo. A když otevřel oči, Harry uviděl, že se lesknou neprolitými slzami.

"Řekl jsi mi Snape," zachraptěl Snape. "Proč jsi to dělal?"

Harry se v duchu nakopal. Předpokládal, že si Snape své příjmení pamatuje, ale vzhledem ke způsobu, jakým ho předtím křičel, mu mělo dojít, že to není tento případ. "Omlouvám se. Neměl jsem. Jsi v pořádku? Nechceš se napít vody?"

Snape zavrtěl hlavou. Sevřel Harryho pažemi. "Jsem Severus," pronesl, jeho hlas byl naléhavý a zlomený. "Severus."

"Šššš," konejšil ho Harry, jak doufal, uklidňujícím hlasem. "Já vím, že jsi Severus." Se zaváháním si Severuse přitáhl k sobě a držel ho na hrudi. Druhou rukou ho hladil ve vlasech. "Samozřejmě, že jsi Severus."

Všechny Harryho strachy, že zašel daleko a to gesto bylo příliš intimní, se vytratily, když se Severus tomu objetí podvolil a zanořil hlavu do ohybu Harryho krku.

"Jsem rád, že jsi tu," zašeptal Severus.

"Samozřejmě," odpověděl Harry. "Nechceš mi říct, o čem ta noční můra byla?"

Severus sevřel Harryho tričko ještě pevněji. "Bylo to příšerné. Myslím, že si vzpomínám, kdo tato Ty-víš-kdo osoba je."

"Och?"

Severus přikývl. "Je to Snape. Snažil se tě dostat, ale já jsem mu to nemohl dovolit!"

Bylo dobře, že se Snape Harryho tak moc držel, protože jinak by z toho šoku mladík asi upadl. "Snape?"

"Ano. Bylo to divné. Jako by mi z oka vypadl, jenže byl strašně rozzuřený a vypadal jako šílenec. Řekl, že si pro tebe přišel. Tvrdil, že jsi mě neznal, že jsi věděl jen o něm, a že tě přinutil mě nenávidět. Já že byl zbabělec, nehodný tvé lásky." Severus se od Harryho odtáhl a pohlédl mu přímo do očí. "Pochopitelně vím, že si tě nezasloužím," řekl, "ale také vím, že mě i přesto miluješ. To jen ve svých snech jsem pochyboval, že bys kdy mohl opětovat mou náklonnost."

Harry se ani nepohnul. Vlastně nevěděl, co se Snapeovým snem dělat a jak vyřešit jeho teorii ohledně identity Vy-víte-koho. Takže odpověděl jediným způsobem, který znal - upřímně.

"Jsi dobrý člověk, Severusi. Jsem šťastný, že mám ve svém životě takového prince. Ani netušíš, jaké jsem měl obavy, když jsi byl pokousán."

Severus se, jak se zdálo, uvolnil. "Je tak nedospělé, že jsem se nechal rozrušit pouhým snem. Omlouvám se, že jsem tě vyrušil ze spánku."

"Nedělej si s tím starosti," odvětil Harry a zívl. Možná by ještě byl schopen usnout. "Budeš ještě spát?"

"Jsem docela unavený," připustil Severus. Pak se zarazil. "Zůstal bys se mnou? Slibuji, že tvou čest nijak neohrozím," dodal spěšně, "ale zjišťuji, že mi tvá přítomnost značně pomáhá se uklidnit, a obávám se, že bych nebyl schopen usnout a čelit svým snům bez vědomí, že jsi nablízku."

Harry téměř řekl ne. Vždy měl s usínáním problémy a přišlo mu nemožné, že by se mu to podařilo jinde než ve vlastní posteli. No, technicky to také byla jeho postel, ale neměl své obvyklé přikrývky a polštáře a…

Severus zatracený Snape na něj hleděl jako deprimované štěňátko, které se právě někdo chystá vyhodit ze dveří do deště.

Kdo mohl vědět, že je schopen takového pohledu?

Harry Severuse s povzdechem jemně odsunul, aby si mohl vlézt do postele vedle něj. "Jen pro dnešní noc," prohlásil striktně.

Severus kolem něj bezodkladně obtočil paže. "Ano," souhlasil, jeho dech lechtal Harryho na uchu. "Jen pro dnešní noc."

ooOoo

Když se Harry probudil, prozařovaly již skrz okno sluneční paprsky. Se zahálčivým povzdechem se převalil na posteli. A zamračil se. Něco tady bylo v nepořádku. Natáhl ruku, aby si z nočního stolu vzal své brýle a zjistil, že byly mimo obvyklý jeho dosah.

Když konečně dokázal najít své brýle a nasadit si je, vzpomínky z brzkého rána začaly zvolna prostupovat jeho vědomím. Snape měl noční můru a nelíbilo se mu, když se mu říkalo Snape, a poté Harry strávil zbytek noci v jeho posteli.

Ale nyní nebyl Snape nikde k nalezení.

Harry vyrazil z postele a okamžitě začal pročesávat dům "Severusi?" volal. "Jsi tady?"

"Samozřejmě, že jsem. Nebyl bych tak neomalený, abych odešel, aniž bych ti dal vědět."

Harry nadskočil. "Promiň. Neuvědomil jsem si, že jsi na záchodě."

"Nevadí, spal jsi dobře?"

"Jo, to spal," odpověděl Harry. "Vlastně jsem se tak dobře, ani dlouze, nevyspal celé roky."

"To jsem rád." Severus na Harryho dlouhou dobu hleděl. "Chtěl bych ti poděkovat za minulou noc. Byla to pro mě dosti zahanbující situace a já opravdu oceňuji péči, kterou jsi mi poskytl."

"Není třeba se cítit trapně," pronesl Harry okamžitě. "Mívám noční můry pořád. To není nic, za co by ses měl stydět."

"Nicméně," řekl Severus a vzal Harryho ruku do své, "jsem ti vděčný. Celé ráno jsem na něčem pracoval a chtěl bych ti to dát jako poděkování."

"Nepotřebuji žádný děkovný dárek," ohradil se hned Harry. "Neudělal jsem nic…"

"Pak o tom smýšlej jako o zásnubním daru. Prosím, Harry."

Harry pohlédl dolů na místo, kde byly jeho a Severusova ruka spojené. Tolik se změnilo za pouhé dva dny. Od těch let, kdy ho ten muž nenáviděl, přes osmnáct měsíců, po které si myslel, že se možná už nikdy neprobudí, až po okamžik, kdy na něj hleděl tak vážně, tak očividně dychtivý ho potěšit, ze všech lidí právě jeho, to byla změna minimálně ohromující.

A tak, ačkoliv se Harry tak strašně bál Severuse provádět celou touhle zranitelnou dobou, zjistil, že není schopen mu vzdorovat.

"Samozřejmě," odpověděl a usmál se, když Severus pozvedl jeho ruku ke svým rtům a políbil ji. "Tak se na to podíváme."

"Ovšem musíš si uvědomit, že je to stále ještě rozpracované," říkal Severus, zatímco Harryho vedl dolů do salónku. "Když jsem se dnes ráno vzbudil, bylo to, jako bych měl ten obraz vypálený na víčkách. Ale stále tam chybí pár drobností, které musím uzpůsobit." Zvedl svitek, který ležel na konci stolu, a podal jej Harrymu. "Řekni, co si myslíš."

Harry opatrně rozvinul pergamen a zalapal po dechu. Byl to erb. Zelené pole bylo přeťaté silným příčným pruhem zlaté. Levou horní část zdobila bílá lilie, zatímco ze spodní pravé strany na Harryho odhodlaně hleděl jelen a laň.

I nedokončené to bylo dechberoucí.

"Není třeba lhát, abys ušetřil mé city," prohlásil Severus. "Jak jsem řekl, ještě to není hotové. Chtěl jsem tam také začlenit stříbrnou." Pak se zarazil. "Vzbudil jsem v tobě… nelibost?"

Harry zavrtěl nechápavě hlavou. Nemohl uvěřit, že Severus Snape, ten zlomyslný, starý mistr lektvarů, který usiloval jen o to, aby Harrymu jeho školní dny co nejvíce znepříjemnil, pro něj vytvořil tak nádherný erb. A jelikož se prokázalo, že si Severus pamatuje jen ty věci, které pro něj měli největší význam, to, že vybral pro vyzdobení štítu lilii, Harrymu sevřelo hrdlo. Ba co víc - jelen a laň vystupovali na tmavě zeleném poli jako oslňující výjev naprosté elegance. Stáli velmi blízko sebe, zřetelně propojeni, jejich postoj byl rozhodný a tichý. Jelen ochraňoval laň, ale ta laň také jednoznačně ochraňovala svého partnera.

Harry nedokázal najít slova, kterými by dostatečně vyjádřil své uznání takového daru. A tak udělal tu jedinou věc, která mu přišla na mysl. Políbil Severuse přímo na rty.

Severus vypadal v první chvíli vyděšený, ale pak rychle obtočil své paže kolem Harryho a přitáhl si ho blíž. Když začal svým jazykem tančit po Harryho rtech, mladík okamžitě otevřel ústa a uvítal to.

Líbání se Severusem v Harrym vyvolávalo pocit, jako by konečně vypustil vzduch, který si ani neuvědomoval, že zadržuje. Nedokázal porozumět úlevě, která se mu proháněla žilami, či proč si nemohl pomoci, aby konečně přestal myslet, když se jeho rty pohybovaly proti Severusovým, ale věděl, že to bylo zatraceně úžasné a nechtěl, aby to někdy skončilo.

"Musíme přestat," zašeptal Severus chraplavě, ač drobnými polibky neustále bombardoval Harryho ústa. "Musíme přestat."

"Ne," zaskuhral Harry.

"Musíme," zopakoval Severus. Tentokrát se od Harryho odtáhl. "Nehodlám zajít tak daleko a riskovat pošpinění tvé počestnosti takhle blízko naší svatbě."

Severusova slova do Harryho narazila jako ledová přílivová vlna. Klopýtnul, zahanbený sám sebou. Jak mohl ztratit kontrolu natolik, že políbil muže, který blouznil v představách, že jsou snoubenci? Z té viny mu bylo na zvracení.

"Máš pravdu," odpověděl Harry. Sklonil hlavu, takže Severus nemohl vidět, jak mu hoří tváře. "Máš pravdu. Um, je to překrásné. Samozřejmě." Podal ten svitek Severusovi, aniž by se na něj podíval. "Uh, půjdu se umýt. A zkusím zjistit, jestli najdu někoho, kdo by tě dnes vzal na nákupy, aby sis obstaral nové šaty, pokud je to v pořádku."

"Děkuji," odpověděl Severus. "Nepřeješ si jít s námi?"

"Tentokrát ne. Musím si zařídit něco ohledně domu."

"To je dobře," pronesl Severus. "Rád bych ti totiž také vybral svatební dar."

Harry se přinutil k úsměvu. "Skvělé. Dám ti za chvilku vědět, kdo s tebou půjde."

Bylo to zvláštní. Jak Harry odcházel, stále ještě se kvůli svému jednání cítil hodně provinile, jenže více než to mu zářivá vzpomínka na polibek se Severusem dodávala pocit, jako by se vznášel v oblacích.

Perfektní plán 3

14. dubna 2013 v 22:18 Jednorázové
Snapeovi začínalo docházet, že bylo něco špatně. Jeho denní program se malinko lišil, ale odchylky mu nevadily. Byly správné.

Což ho trápilo, protože v jeho životě nebylo správně vůbec nic a když už něco bylo, muselo to být špatně.

Potter za ním přišel během jeho volného času. Už to bylo neobvyklé, vzhledem k tomu, že jediní, kdo za nim chodili, byli zmijozelští, a jen málo z nich ho aktivně vyhledávalo během dne. Jeho studenti věděli, že jim věnuje svou oddanou pozornost, ale když už byl problém dost velký, aby Zmijozel vyhledával pomoc, nebylo to něco, co by se dalo vyřešit během jedné hodiny a oni věděli, že pro ně měl víc času večer po večeři.

Takže ho Potter našel samotného, když se vrtal v lektvaru, se kterým si vyhrával a snažil se najít účinnější uklidňující lektvar s menším množstvím vedlejších účinků než ten, který stále používala Pomfreyová. Spíš cítil, jak se k němu ten mladík blíží, než že ho slyšel. A když lektvar mohl nechat bezpečně bublat, otočil se k Potterovi. Opřel ho o stůl, spustil se za jeho delikátní vůní, dokud ho neochutnal, a pak dovolil svým rukám pohybovat se jak chtěly. Vedlo to k nevyhnutelnému. Jak pod ním Harry ležel, vypouštěl návykové zvuky a stahoval se kolem něj jako hroznýš, když se udělal.

Nebylo to dost a on potřeboval víc, tak si to vzal. Olizoval tu kapalinu až dokud neolizoval jen teplou čistou kůži. Ta dírka jako malá ústa sála jeho jazyk. S postupným rozptýlení euforie přišlo nevyhnutelné. Zjistil, že mu za chvilku začíná hodina a musel pokračovat ve dni. Postupně dal Pottera dohromady a když tam ten mladík seděl zhroucený jako hromádka neštěstí, vyštěkl na něj, aby ho probral.

Uvnitř v mysli se mu spustila malá bitva. Zamyšleně pozoroval hloupé studenty patlat se s jednoduchými úkoly a zamračil se. Ve dne se nepřihodilo nic zvláštního, aby ho svědělo vzadu na krku, ale byl…šťastný.

Něco se muselo dost podělat.

Přemýšlel nad tím celý zbytek dne. Sotva sledoval své studenty, kteří se bezpochyby snažili vyvléknout se z vraždy, zatímco byl zahloubaný. Někdy v průběhu hodiny sedmých ročníků odcupital pryč mlok, ale on se nedokázal přimět, aby něco udělal. Koneckonců, v širším pohledu vzhledem k vesmíru, jeden malý napůl podmořský salamandr, který utekl rozsudku smrti, nic neznamenal.

Ten večer ho odchytil mladý Malfoy a zeptal se ho bez obalu, "Jste v pořádku, pane profesore?"

Jak se přes nos díval na Luciusova potomka, kterého si spíš oblíbil i navzdory jeho původu, dovolil si malý uklidňující úsměv, který se objevil na jeho rtech. "Ano, děkuji. Jen přemýšlím nad něčím závažným, ale všechno je v naprostém pořádku."

Naštěstí mu Draco uvěřil a nechal ho samotného. Ne, že by se o to moc zajímal. Ještě ve svou moc tolik nevěřil, aby se zajímal, ale čím méně musel Snape lhát, tím menší byla šance, že by se o to Draco zajímal. A nechtěl přitáhnout číkoli pozornost, hlavně ne tu zvědavého dítěte hlavního Smrtijeda a hlavního oblíbence Voldemorta.

Cokoli v jeho životě, co bylo správně, bylo špatně a to byl jeho problém. Jeho tajemství. Objeví a rozpitvá si to sám.

*****

Ve čtvrtek odpoledne během hodiny, Harry cítil, že čas na otázky a odpovědi se blížil každým momentem. Snape ho úplně ignoroval. Žádné sarkastické popichování, žádné maskované pohyby, žádné odebrané body, žádná jemu věnovaná pozornost. Harry ignoroval svou práci, aby se soustředil na profesora a dokonce i když mu mlok utekl, místo toho, aby tam ležel rozřezán, jak měl, následný nával aktivity nevyvolal ve Snapeovi žádnou reakci. Vypadal, že se zaobírá jinými záležitostmi. Žádná z nich neměla co dočinění s Harrym.

A všechno to způsobilo, že byl Harry Snapem úplně posedlý celou noc, celé následující ráno až do dalšího odpoledne. Zatímco Ron plánoval na další den výlet do Prasinek a Hermiona byla nadšená zatuchlými tunami kouzel, kterými ji Kratiknot naložil, Harry se rozhodl, že už nebude trpět žádný víkend přemýšlením, o co se Snape k čertu pokoušel. Promluví si s tím mužem. Zeptá se ho na otázky.

Dostane odpovědi.

Samozřejmě to neudělal během vyučování. Ne, že by měl možnost, když ho Snape znovu ignoroval. Místo toho vyčkal na příležitost a potom, co všichni odešli spát, otevřel kufr, vyndal si neviditelný plášť, prošel mezi chodbami do sklepení a zamířil do Snapeových pokojů.

Samotný Snape právě vcházel dovnitř ze své pracovny a Harry se proplížil za ním. To byl příznak toho, jak rozrušený Snape byl, že nedal znát, že by si něčeho všimnul. V minulosti Harrymu nestačil ani neviditelný plášť, aby se schoval. Harry zvědavě sledoval, jak Snape chodil křížem krážem po své místnosti, přecházel, nesmyslně si mumlal, zastavoval se a zíral do prostoru před sebou dost zamračen, a pak začal zase znovu. Přemýšlel, jestli tohle byl normální způsob, jak Snape trávil večer nebo další důkaz toho, že se Snape opravdu zbláznil.

Jen jedna možnost, jak to zjistit.

Harry se zhluboka nadechl a počkal, až se Snape znovu zastaví, bude zírat do prostoru a hádat se sám se sebou, a pak ze sebe sundal neviditelný plášť. Pečlivě ho složil a položil ho na židli za sebou, a pak se postavil těsně před Snapea.

"Musíme si promluvit."

Hnědé oči, panenky přesně ohraničené černým ohněm se zostřily a zíraly na něj. Harry cítil, že se chvěje, ale s rozhodným úsilím naučeným pro neustálé nadávky svých mudlovských příbuzných, nedal na svém poklesku nic znát. Místo toho si zkřížil ruce na prsou, bezmyšlenkovitě napodobuje Snapeovu obvyklou pózu a zíral zpátky.

"Není tu vůbec nic, o čem bychom měli mluvit," informoval ho Snape.

"A co takhle to, že na mě pořád vyjíždíte při různých příležitostech a ošukáte mě do bezvědomí?" dožadoval se Harry.

"Co s tím?" Snape vypadal opravdu zmateně, jako kdyby ta otázka byla nesmyslná a Harry tiše brebtal. Snape potřásl hlavou. "Zpátky k vašim obvyklým standartám verbálního vyjadřování, koukám, Pottere."

To to spustilo.

Harry spustil ruce, natáhl je, obemkl jimi Snapeova ramena, přitáhl si ho k sobě a políbil ho.

Tvrdě.

Snape mu opětoval polibek, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na celém světě.

Harry nejspíš nebyl tak šokován, jak by měl být. Realita už byla několik dní nereálná a Snapeovo odmítnutí vidět cokoli divného v jejich nerovnovážné malé toužebné aférce vyvlolalo nadšenou odpověď v Harryho polibku, která se zdála dokonale ospravedlněná. Vědomě setřásl logiku, jak se jeho mozek ryhle zahříval a myšlení se stalo složitější, Harry se ponořil do polibku s povzdechem.

Byl pomalejší, než předchozí den ve třídě. Snape počkal, až si Harry položil své brýle bezpečně na poličku a vypadalo to, že si chce dát na čas. Rozepnul Harrymu hábit, pak košili, kalhoty a slipy až k nohám. Pak si klekl, aby rozvázal boty a sundal je spolu s ponožkama, až byl Harry pro Snapeovy ruce úplně nahý. Ty se pak pustily do velice dobrého použití.

Někde přitom se dostali do postele a Snape se svlékl, ačkoli Harry neměl ani tušení, kdy to bylo. Celý jeho svět se scvrknul na prozkoumávání Snapeových rukou na svém těle a Snapeových úst na svých. Vzdal se myšlení a krátce na to dýchání. Už jen lapal po dechu, když už opravdu potřeboval kyslík, a pak se vrátil zpátky k polibku.

Chytré, šikovné, úžasné ruce mu putovaly přes hlavu, krk, kolem ramen a rukou a na chvilku se propletly s jeho prsty, než se vrátily po rukou zpátky a pokračovaly po zádech, kolem pasu, podél páteře a lopatek, než se znovu sputily po zádech dolů až k zadku. Snapeovy prsty přejely přes prohlubeň na spodní části zad, proklouzly mu mezi půlky, dráždily mu dírku a zažehly hlubokou vášeň v Harryho břiše.

Roztáhl nohy a omotal je kolem Snapea, přitáhl si ho blíž, chtivé zvuky se linuly z jeho hrdla, když se přitiskl na tvrdý penis, který roztíral lepkavou kapalinu po jeho stehně. "Do mě," dokázal ze sebe dostat i přes úzkost v krku, hlas měl skřípavý z neustálého sténání, slova byla stěží zřetelná, když byly jeho rty chyceny Snapeovými ústy dřív, než je stačil vyslovit.

Naštěstí byly jeho pohyby zřetelnější, než jeho slova, protože Snape přerušil polibek a prohnul se v zádech, sklouznul mezi Harryho stehna s ladností a rychlostí, kterou by mu maskot jejich koleje záviděl. Harry roztáhl nohy tak, jak nejvíc dokázal, nohy mu spadaly až k ramenům, když Snape spustil jednu ruku mezi ně a zavedl svou erekci do Harryho hladové dírky.

Od bodu vstupu se po celém Harryho těle rozšířil oheň, který jim otřásl, který ho přiměl škemrat. Rukama chytil Snapea za ramena. Spolu s penisem, který se do něj zabořoval, mu byly jediným opěrným bodem, když se začal svět točit. Snapeovy ruce pevně svíraly Harryho zadek a zvedaly ho z postele dost na to, aby se do něj dostal hlouběji, Harryho křečovité nohy se uvolnily a kotníkama sevřely Snapeova záda. Byl už teď skoro jen na ramenech, jeho tělo prohnuto a zastrčeno pod Snapem, jak byl šukán, tak tvrdě a důkladně, jako by se Snape snažil zajet až úplně do něj, zabydlet se s ním uvnitř jeho těla a nikdy ho neopustit.

Harry byl pro to všechno.

Celý svůj život byl sám, opravdu, tam uvnitř, kde se to počítá. Teď se Snape proplížil dovnitř a Harry už nikdy nechtěl, aby ho opustil. Jedna jeho ruka sklouzla namátkou po Snapeově hrudi, zachytila se na bradavce a vyvolala v něm zavrčení.

Byla to taková legrace, že Harry zůstal a chtěl se přesvědčit, jak dlouho a hluboko by mohl Snapea přimět k vrčení. Zvuky, které dostal ze Snapeova hrudníku a odpověď jeho boků, které do něj zajížděly byly pozoruhodné. Harry začínal vidět hvězdičky, když konečně spustil svou ruku ještě níž, sevřel ji kolem svého penisu a tvrdě zatahal.

To vše stačilo. Snape uvnitř něj a na něm a kolem něj a jeden poslední dotyk, který ho dopravil k vrcholu. Udělal se silně. Každý sval, který ještě nebyl napjatý nebo úzce sevřený byl k prasknutí nebo se třásl, dokonce si myslel, že se mu kosti rozpadnou pod sílou jeho orgasmu. Až teprve když se vzpamatoval natolik, aby otevřel oči, si všiml, že se Snape drží vklidu, ruce se chvějící námahou, a pozoroval ho.

Stačilo to, aby se Harry udělal podruhé, ty žhavé černé oči se do něj vpíjely. Snape zkřivil obličej, když se kolem něj sevřel Harryho zadek a jeho kontrola se zlomila. Vytáhl se a vjel znovu dovnitř, zasunul se až ke konci, šíleně ho šoustal malinkými přírazy, jak se udělal do Harryho.

Nirvana, vskutku.

Snape prudce vykřikl, vypustil dech, který zadržoval, když se udělal a zhroutil se na Harryho. Tlačil ho do matrace a Harrymu se to dost líbilo. Sevřel své ruce a nohy kolem Snapea, žehnal nesčetným hodinám famfrpálového tréninku za svou sílu a pružnost a držel ho, dokud se nepřestal třást. Trvalo to dlouho, ale Harry by byl spokojený, kdyby takhle zůstali na pořád.

Až na to, že měl samozřejmě otázky, na které potřeboval odpovědi a nemohl se na ně zeptat, když měl svůj obličej zabořen ve Snapeových vlasech a ten Snapeův byl na jedné straně zabořen do Harryho krku. Ať už to bylo jakkoli nádherné.

Když cítil, jak z něj Snapeův penis vykouzl, Harry se zhluboka nadechl, alespoň tolik, jak mohl, když na něm Snape byl pořád tak roztažený a opatrně posunul váhu Snapeova těla, až leželi bok po boku. Až pak se ho pustil.

Čekal, že se Snape každou chvíli vypaří.

Snape ležel na polštáři a zíral na něj, jeho normálně kruté oči byly ospalé, měl ztěžklá víčka a byl uspokojený. Harry si usmyslel, že mu to dost slušelo. Chtěl to vidět častěji. Posunul se a škubnul sebou, jak se mu do těla znovu dostávala krev a pomyslel si, že kdo neriskuje, nic nezíská.

"Proč?" zeptal se lehce, ani si nebyl jistý, jestli chtěl opravdu znát odpověd, ale byl si naprosto jistý, že ji potřeboval vědět.

Ospalý pohled postupně ztvrdnul, ne že by ho Snape viděl poprvé, ale jako kdyby si Snape poprvé uvědomil, co vlastně vidí. Harry to pozoroval, fascinován, jak se rozběhla vnitřní válka. Nedokázal se vyznat v emocích, které zahalovaly ty temné oči, ale poznal bitvu, když nějakou viděl. Když to přestalo a Snape vstal z postele s rozhodnutým zakroutěním hlavy, Harry nevěděl, jestli tu bitvu prohrál nebo vyhrál. Cokoli to bylo, skončilo.

Snape odkráčel ke svému kabinetu nad svým stolem s povýšenou nedbalostí ke své nahotě, sáhl dovnitř a z horní poličky vytáhl lahvičku. Harry nevěnoval moc pozornosti tomu, co Snape dělal; jeho oči byly fascinovány Snapeovým zadkem, dlouhýma nohama a elegantními zády a byl rozrušen zasněnými myšlenkami na to, jaké by to bylo ošukat ten zadek, až by se ani jeden z nich nemohl hýbat. Takže když se Snape vrátil do postele, vlezl si k němu a nabídl mu hrneček toho lektvaru, skoro ho vypil bez jakýchkoli otázek.

O to více šokující bylo, když byl ten hrneček jen kousek od jeho rtů, kdy Snape přidušeně vykřikl, vrhnul se kupředu a srazil ho Harrymu z ruky.

"Jau!" vyjekl Harry a protřepával si plácnuté ruce. Podíval se na hrneček, který teď byl v půlce pokoje a žlutá tekutina v něm se vylila.

Ta žlutá kapalina se odpařovala a rozežírala kamenou podlahu.

Harry cítil, jak se mu zvedl žaludek. "Co jste se mi to kurva snažil udělat?" zašeptal, odtrhnul oči od kyseliny a podíval se zrazeně na Snapea.

Který vypadal, jako by se chystal sám zvracet. Třásl se a válka byla zpátky, až na to, že tenokrát bylo bitevním polem celé jeho tělo.

Harry se po něm instinktivně natáhl, ale nebyl připraven na vír, který ho pohltil, když se dotknul Snapeovy kůže.

*****

Co je správné narazilo na reálnost toho, co je špatné a strhlo to závěs ze Snapeovy mysli.

Dotýkat se Harryho, držet ho, milovat ho bylo správné.

A děsivě špatné.

Ani ne tak kvůli obvyklým důvodům. Pravda, Harry byl student, Snape byl učitel; Snape neměl žádné právo spát s někým mladým natolik, že by mohl být jeho synem; zneužití důvěry bylo příšerné. Tyhle důvody by naprosto stačily, ale nebyly to TY důvody, které byly špatné. Bylo to správné, protože to bylo právě to, co si Snape přál nadevše ostatní (zmijozelské odůvodnění, jestli kdy nějaké bylo), a bylo to správné, protože to Harry taky chtěl a to bylo to, co z toho dělalo to špatné.

Protože Snape by sám o sobě nikdy toho mladíka nevyhledával. Trpěl by v nešťastném tichu, jak bylo jeho zvykem, dokud by Potter neodešel nebo by Snape neudusil své zrádné city nebo dokud by Voldemort jednoho nebo druhého nezabil. Co způsobilo, že to správné bylo tak špatné bylo, že to Voldemort chtěl.

Zlákej Harryho. Sveď ho. Uchvať ho.

Zabij ho.

Bylo to kouzlo Imperius úplně jiné, než s jakým se Snape doposud setkal a nebylo to poprvé, co to snášel. Nebyla to ani tak loutka ovládaná provázky, bylo to spíše něco, čemu mudlové říkají posthypnotická sugesce. Tak dlouho, jak jen byly Snapeovy touhy podle Voldemortových představ, nic se nezdálo být špatně.

V té chvíli, kdy se ostře sblížily, když nastal příkaz k zabití, rozdělilo to Snapeovu mysl na dvě části.

Slabší muž by se podrobil. Ztracen v utrpení, jak se snažil bojovat proti každé očarované buňce své bytosti, vzpírat se svému ovladateli a zachránit Harrymu život. Ale Snape působil jako malinké světlo v hluboké tmě po většinu svého života. Voldemort podcenil jeho sílu a jeho schopnost vyvolat svou vůli skrz cokoli.

Obzvlášť, když to cokoli bylo více než ochotné vsadit jeho život, aby si dost dobře zařídil, že vůle NEBUDE vyvolána.

Skoro se to stalo. Když nějaké náhlé šokující proniknutí pozitivního přívalu kouzelnické moci se smíchalo s jeho tělem, zastavilo Snapea od stočení se do smrti. Nějak se Harrymu podařilo přidat se do jeho boje, ruce sevřené na Snapeových paží, patrná energie z něj proudila do Snapea a roztavila led, který ho uvnitř sžíral.

Hledalo si to cíl, neschopno pojmout jejich sdílenou sílu uvnitř uvěznení jejich těl, žádný z nich nebyl schopen dělat nic, jen se nechat využít jako potrubí, když se jasný proud červené a zelené propletly mimo ně. Vyrazily skrze magické vazby Snapeova Znamení zla do Pána Zla, zaměřilo to čas a prostor k explozi močálovitého území několik mil od nich.

Sílou hurikánu.

Vrazilo to do Voldemorta takovou zběsilostí, která se rovnala jeho vlastnímu vzteku nad rozvrácením jeho perfektního plánu. Nepřipraven pro tento zpětný náraz, široce otevřen nekontrolovatelnou zlostí, zrazen nakonec svou vlastní domýšlivostí stejně tak jako Snapeovou silou a Harryho odhodláním, Voldemort se nadmul nad hranici lidských rozměrů magickým ohněm. Jeho tělesná bytost, tak pečlivě rekonstruována po tak dlouhou dobu doslova vybuchla v kaskádu jisker, propůjčeného těla a krve.

Jeho umírající křik se ozýval na Snapeových rtech v ten samý okamžik, než jeho síla nakonec selhala a pohltila ho temnota.

Snape nevěděl, jaká doba uplynula od jeho zhroucení než nabral vědomí, od omračujícího vývoje událostí, vzhledem k tomu, že si byl jist, že zemřel. Ale byl vzhůru, usazený do úzké postele na ošetřovně, úzkostlivá Poppy Pomfreyová se nad ním tyčila u nohou postele, Brumbál seděl po jeho levici, poplácával ho po ruce, která mu odpočívala na jasném čistém prostěradle…a Harry Potter seděl na druhé straně, Snapeova pravá ruka uchycena mezi jeho a úzkostlivě se na něj díval.

'Mám dooost velký problém,' pomyslel Snape unaveně, ačkoli jak byl tolik vyčerpaný, nezmohl se přimět se k velkým obavám. Kdyby ho Brumbál vyhodil, pochopil by to. Kdyby ho Harry opustil, Snape by byl prvním, kdo by ho ocenil pro neobvyklý zdravý rozum na Nebelvíra.

Samozřejmě, že realita nešla podle toho, jak by si myslel, že půjde. Najednou se dokonce vyvrbila lépe nad jeho nepochybně nízká očekávání. Vzhlédl k Brumbálovi, a sám si říkal, že jediný důvod, proč nedal pryč svou ruku z Harryho bylo, že byl moc slabý na to, aby bojoval, Snape si olízl rty a řekl: "Omlouvám se."

Za hodně věcí. Za to, že neřekl Brumbálovi, když si ho Voldemort zavolal. Za to, že si neuvědomil, že byl pod vlivem kouzla Imperius, až málem zabil Harryho.

Za Harryho.

Prsty se sevřely víc kolem jeho obou rukou od obou návštěvníků a Pomfreyová potřásla hlavou a umlčela ho.

"A za co, drahý chlapče?" zeptal se Brumbál, zvednul jedno obočí a pak pokračoval, než Snape mohl začít odříkávat celý (dlouhý) seznam svých činů. "Jsi hrdina! Voldemort je mrtvý a ty a Harry jste ti, co ho zabili! Celý kouzelnický svět vám děkuje!"

Než mu Snape dokázal říct, že to byla jenom jedna velká náhoda a že by měl být zavřený pro svou neuvěřitelnou blbost, Harry se naklonil s políbil ho. Plně na rty. S jazykem.

Ne nedbalým jazykem, ale jazykem nicméně.

Když mu Harry vrátil ústa zpátky a mohl svůj mozek přinutit znovu k funkčnosti a produkování slov, Snape řekl drásavým hlasem, "Co si myslíte, že děláte?" Bylo to slabší, než by si byl býval přál, zněl spíš zasněně než rozkazovačně.

"Nejsem si moc jistý," přiznal Harry, nemravně šťastný. "Musíme na to přijít, když spolu budem, protože já se vás teď jen tak nevzdám."

Ačkoli to Snapeovi znělo jako perfektní plán, byl neschopen slova tváří v tvář takovému nadšení, nebyl si jist, jak zbytek Bradavic (nehledě celý kouzelnický svět, Sirius Black a Weasleyovi obzvlášť) bude reagovat. Bezmocně se podíval na Brumbála, který měl více pochopení, než by se Snapeovi líbilo.

Brumbál ho ujistil s konečnou jiskřičkou v očích, "Detaily si ujasníme později. Teď si ale odpočiň a obavy nech na mě. Na konci se všechno vyjasní." Nakonec naposledy poklepal Snapeovu ruku, pokývnul směrem k Pomfreyové, obdařil Harryho vysoce povzbuzujícím úsměvem a vyplul z ošetřovny. Pomfreyová varovala Harryho.

"Moc ho neunavte, teď potřebuje odpočívat." Pak odešla. Snape vzhlédl k Harrymu.

Harry se na něj podíval.

A zašklebil se.

Hladově.

Snape zavřel oči.

Neměl absolutně tušení, kam ho tenhle život, kterým se vydává povede, ale měl divné tušení, že nebude sám. Tentokrát proto, že si ho vybral, ne kvůli okolnostem. Poprvé ve svém životě, měl malinké zdání, co to znamená být šťastný. Bylo tu ještě několik překážek, které museli překonat, ale zvládnou to. Žádná laťka nebyla dost vysoko.

Protože, kdyby se zarazil, neměl pražádné pochybnosti o tom, že ho Harry odvleče s sebou. Klidně i za vlasy, bude-li to nutné.

Potřeboval si nechat prohlédnout hlavu, protože se už nemohl dočkat.

*****

Nehmotné a královsky nasrané zbytky toho, čím byl kdysi Lord Voldemort, strašily někde v močálech ve východním Cambridgeshireu, hlasitě zafňukaly, jak se pomalu ztrácely. Proklínal den, kdy potkal Severuse Snapea a Harryho Pottera. Vybledl do chomáče negativní energie a pak se rozptýlil. Poslední znalá myšlenka, která prošla jeho vědomím než vybledla do pouhé vzpomínky byla: 'Vypadalo to jako perfektní plán…'

Perfektní plán 2

14. dubna 2013 v 22:17 Jednorázové
Další den se mu u snídaně klížily oči, byl mrzutý, ignoroval kamarády a přiměl se přemýšlet o tom, co se dělo. Během vyučování profesora lektvarů bedlivě sledoval. Ten byl jako obvykle naštvaný a kousavý a nedával na sobě nijak znát fakt, že by bral Harryho Pottera jinak než jako obvykle nepřipraveného bezmocného hlupáka.

To bylo vcelku uklidňující.

Až do odpoledního famfrpálového zápasu. Zlatonku chytil docela rychle. Téměř na začátku utkání, protože jedna z jejich odrážeček byla nachlazená a on nechtěl, aby na koštěti létala několik hodin. Malfoy na něj zaútočil, chytil ho a snažil se ho shodit, ale Harry ho kopl do násady, aby ho dostal z cesty, a přetočil se ve vzduchu, jako by válel sudy. Zachytil zlatonku palcem a dvěma prsty - a zbylými prsty udělal na Malfoye hrubý posunek. Všechno bylo docela povzbuzující.

Po zápase následoval obvyklý flám, kde se jako vždy ukázal tak na půl hodiny, než prchnul pryč do přístěnku na košťata, kde byl klid, aby dohlédl na své koště. Kamarádi byli zvyklí na jeho plaché chování na veřejnosti a nechali ho být. Přístěnek si dost oblíbil, a když tam takhle pozdě večer nikdo nebyl, mohl se plně ponořit do péče o svůj milovaný Nimbus.

Jenže tentokrát, když se posadil na bednu do tureckého sedu a láskyplně si pohrával s proutky koštěte, objevily se ze stínů ruce s dlouhými prsty a znovu rozžhavily jeho kůži.

Ruce pevně sevřel kolem násady. Nicméně to byla jediná část těla, která se dokázala pohnout. Zbytek byl v šoku. Nebo alespoň ta větší část. Jeho penis měl svou vlastní hlavu. Ten vzdorovitý prevít se zvedal do pozoru a plně si užíval doteků rukou, které mu momentálně vklouzly pod svetr, aby si pohrály s jeho bradavkami.

Předtím si nikdo s jeho bradavkami nehrál. Ani ON si s nimi nehrál. Nevěděl, že by si s nimi hrát MĚL. A pokud to jiskření v jeho nervech - které jako by bylo přímo svázané s jeho šourkem - mělo být nějakým znamením, měl si s nimi hrát už ROKY.

Koště spadlo bez povšimnutí na zem, když mu ochably ruce, nohy, paže a mozek. Jedinými částmi těla, ve kterých měl ještě život, byly jeho hrudník, krk - kam se vzadu přisála hladová ústa, která mu roztála páteř - břicho, které mu masírovala jedna ruka a penis - tvrdý jako skála - který právě trčel do vzduchu, když ho druhá ruka vytáhla z kalhot a slipů a začala po něm klouzat nahoru a dolů.

Tady zbytek jeho kostí povolil.

Tyhle prsty už musely mít za sebou hodně praxe, protože na jeho erekci nacházely místa, o nichž nikdy dřív nevěděl. S jeho předkožkou dělaly věci, o kterých nikdy ani neuvažoval. Ze špičky začala vytékat kapalina - jako kotlík, který se chystá vybuchnout.
Což bylo vhodné přirovnání, vzhledem k tomu, že ty talentované ruce, které mu převrátily svět vzhůru nohama, patřily Snapeovi.

Dunivý šepot z jeho snu byl právě teď tady, v přístěnku, u jeho krku a říkal mu všemožné věci, z nichž všechny postrádaly jakýkoli smysl a všechny byly úžasně obscénní. Říkal mu, že je krásný, že je sametový na dotek, že nádherně voní a že ho zoufale chce. Nic z toho nikdy dřív neslyšel.

Těch rukou, úst, neuvěřitelného hlasu a nevěřícných slov se nemohl dost nabažit.

Samozřejmě, že se udělal dřív, než byl připraven. Nikdy nechtěl, aby to skončilo. Stejně by nebyl nikdy připraven. Bez ohledu na to, jak dlouho by vydržel, pořád by to bylo moc brzo. Každopádně dlouho nevydržel.

Jak by mohl?

Třásl se, lapal po dechu, chytil se rukama okrajů bedny až se divil, že se dřevo pod jeho silou stisku nerozpadlo. Snape prsty konejšil jeho pulzující penis, vymačkával z něj víc, a pak mu rukou na břiše roztíral lepkavé semeno po kůži. Potom zdvihnul ruku k Harryho ústům. Ten prsty bezmyšlenkovitě olízl. Úžasný hlas, který ho stále zasypával komplimenty, se zlomil.

V dalším okamžiku ruce zmizely. Teplo, které ho pevně drželo, bušící srdce, které cítil mezi svými lopatkami, požehnaný vrnící hlas - to všechno zmizelo. Nebylo tu nic, než jen chladný vzduch na jeho nahé kůži, nepořádek, který mu usychal na kůži, koště, které mu leželo u nohou a pocit absolutní ztráty, který ho pohlcoval. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že se něco v těch několika šílených chvílích stalo.

Harry se třásl jako osika. Zastrčil se zpátky do kalhot, uhladil si oblečení a položil koště do poličky. Sadu na leštění dal do regálu a dopotácel se do nebelvírské ložnice. Naštěstí si ho nikdo nevšiml. Otřesený do morků kostí, nepochybně tak i vypadal. Rozhodně se tak cítil.

Když byl v posteli, zíral do stropu skoro celou noc. Napůl se bál snů, které by se mu zdály, kdyby si dovolil usnout a napůl byl vyděšený těmi bizardními událostmi dne.

Další den u snídaně byl podrážděnější, než kdy jindy. Dokonce i Ron zavřel hubu po prvním škádlivém komentáři, kde mu odpovědí bylo zabručení, které by Lupina v jeho vlkodlačí podobě zahanbilo. Hermiona po něm neustále házela starostlivé pohledy, ale ji ignoroval taky. Musel to vyřešit.

Ten den mu v jeho pátrání nepřinesl žádné štěstí. Sledoval Snapea při jídle jako ostříž. Během hodiny čekal, že se mu dostane jákehokoliv znamení, že je něco špatně. Byl ve sklepní učebně až tak dlouho, že ho šesté ročníky po příchodu do třídy vyhodily. Ale Snape ho ignoroval.

Celé to bylo zmatené.

Nakonec došel k neochotnému závěru. Po celý večer trpěl halucinacemi. Až na to, že se to stalo znovu. Neustále bojoval s erekcí, která odmítala zmizet, tak se po večeři vykradl z ložnice a zamířil do stájí, které Hagrid vystavěl před několika lety pro obrovské koně z Krásnohůlek. Kupy voňavého sena už tu dávno nebyly, ale ty temné prázdné boxy byly poněkud utěšující.

V takovém akváriu jako jsou Bradavice, existovalo jen několik málo soukromých míst, kde se mohl kluk udělat.

Jelikož to v něm vřelo už několik hodin, netrvalo dlouho, než se udělal. Skřípění zipu u kalhot, když si vytáhl svůj penis, polibek nočního vzduchu na jeho přehřátém kusu masa, prvních několik dotyků prstů na vlhké hlavě. Tiše se zmítal, své steny tlumil šálou a nechtěl, aby Hagrid přišel pátrat.

Nestačilo to. Ležel tam na měkkém vlněném prostěradle, které tam zůstalo po odchodu koní. Jednu ruku měl za hlavou a druhou si pomalu zpracovával penis. Mysl mu nepřítomně přelétala po fantaziích, kde byl Severus Snape v nejrůznějších stavech nahoty a vzrušení. Všechny představy byly v posledních několika dnech nové, ale pro stimulaci všechny stejně efektivní. Zvláštní, jak by se před týdnem, kdyby mu někdo řekl, že se udělá při myšlenkách na nahého Snapea ohnutého přes židli smál, až by mu bylo špatně, zatímco teď přesně kvůli tomu obrázku pokaždé tvrdnul.

Nejasně zíral na tmavé stíny, které ukrývaly vysoké dřevěné trámy na střeše. Takže vůbec nebyl připraven, když mu někdo další do jeho osamoceného místa vstoupil. Silné ruce mu roztáhly nohy, vlasy ho lechtaly na břiše a on si skoro vykloubil krk, jak zíral na hlavu muže, jehož rty nahrazovaly Harryho zaneřáděnou ruku na špičce penisu.

Snape měl zavřené oči. Jak se stočil vedle Harryho a pomalu ho začal sát, vlasy mu spadaly přes tváře a čelo. Harry se snažil něco říct, cokoli, třeba "ahoj, fajn, že vás tu vidím," nebo "to jste se dočista pomátl?" nebo dokonce "kdybyste přidal, bylo by to bezva " ale jediné, co ze sebe dostal bylo "uh!" a nezdálo se, že by ho Snape slyšel.

Harryho se zmocnila nerealita, jak pozoroval vybouleninu, kterou vytvořil konec jeho penisu, jak tlačil Snapeovi do tváře. Snapeův talentovaný jazyk se vinul pořád dokola a nahoru a dolů po celé Harryho délce. Jeho chytré prsty se do akce zapojily taky. Pohrávaly si s Harryho šourkem, povalovaly ho ze strany na stranu, pak vklouzly dozadu za něj a zatlačily na malý prostor. Harryho celé tělo bylo jako zasažené světlem.

Tím dobrým, ne tím zeleným.

Ruce se mu nějak zamotaly Snapeovi do vlasů, přidržovaly ho za hlavu a nutily ho pokračovat se stejnou vrozenou schopností a silnou koncentrací s jakou Harry zacházel s koštětem. Mezi létáním a Snapem, který mu sál penis byly další podobnosti. Hlavně ten úžasný pocit, kdy se cítil jako by byl mimo své tělo víc, než kdy jindy. A potom taky to mravenčení pod kůží, které mu šlo od hlavy až k patě. Zatřetí to byla krev, která mu vřela v žilách a široký stupidní úsměv od ucha k uchu.

Úsměv se rozšířil ještě víc a byl o to hloupější, když Snape přestal chodit okolo horké kaše a pohltil celou délku Harryho penisu, až byl jeho působivý nos pokryt kudrnatými chloupky u kořene. Snape se nespokojil jen s oslňováním Harryho svými schopnostmi polykače mečů, tak pokračoval v sání. Tím způsobil v Harryho bocích řetězovou reakci. Převaloval se ze strany na stranu po celém prostěradle. To muselo Snapea inspirovat, protože jeho dalším večírkovým trikem bylo…hučet.

Předtím, než mohl mozek zpracovat fakt, že se chystá Snapeovi udělat do pusy, uvědomil si to. Snape odpověděl ještě větším sáním než předtím. Jako by mohl úplně vysát Harryho nebo jeho páteř koncem penisu. Ten pocit byl tak silný, že Harry doslova na chvilku omdlel.

Když se probral k vědomí, byl sám. Na chviličku si byl jistý, že to byla jen další bizardní halucinace, ale pak se podíval dolů a viděl tři pramínky dlouhých inkoustových vlasů omotaných kolem svých prstů.

Bylo to reálné.

Jen Bůh věděl, co s tím bude dělat, poněvadž Harry neměl ani páru.

*****

Snape nevěděl, jakou nepravost Potter zase plánuje, ale vůbec nedůvěřoval jeho chování. Ten kluk byl nevypočitatelný a podezřívavý, což nepatřilo mezi normální nebelvírské vlastnosti a nebylo to nic, na co byl Snape u Pottera zvyklý. Na pozoru, ano, ale pohled v těch velkých zelených očí hraničil s paranoiou. Sledovaly Snapea, když si myslel, že si toho nevšimne a pak se rychle odvrátily, když na něj pohlédl.

Potter otravoval zíráním.

Jako vždycky.

Nenapadlo ho, že podrážděnost, která obvykle doprovázela závazek dávat na Pottera pozor, nikde nebyla. Vlastně, pro muže tak zběhlého v neštěstí, byl zvláštně spokojený. Když zjistil, že si prozpěvuje Greensleeves při míchání horkých očí vačice se rtutí, kdy testoval experimentální rychlostříbřitý lektvar, přisuzoval to tomu, že mu jeho zkušební lektvary vycházejí a ignoroval svou divnou dobrou náladu.

Hodiny probíhaly jako obvykle. Jestli ze sebe vypustil o něco méně kousavých poznámek a odebral méně bodů těm hloupějším kolejím (hlavně Nebelvíru), nevšiml si. Taky si nikdy nevšiml, že zapomněl říct Brumbálovi o Voldemortově poslední výzvě.

Byl moc zaneprázdněný sledováním Harryho Pottera.

Studenti byly moc vděční za své nečekané štěstí, než aby si lámaly hlavy proč a jak. Kromě Harryho.

Který Snapea taky sledoval.

*****

Harry ležel v posteli potom, co ho Snape přepadnul ve stájích. Přetáhl si peřinu přes hlavu, lehce se dotknul svého penisu a snažil se být potichu, když se udělal. Jeho mysl se nad celou situací rozcházela.

Na jedné straně Snape nejspíš ztratil rozum. Šílený profesor, který nebyl bystrozorem, by opravdu měl být nahlášen. Ale mysl ho zastrašila až k mlčemí, když zamýšlel říct McGonagallové že on a Snape…měli sex. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Nikdy by to nebyl schopen udělat. Jeho představivost nebyla ani schopná přijít se scénářem, kde by jen mohl pomyslet na tu frázi v jednom pokoji se svou vedoucí koleje.

Nemohl to říct ani svým kamarádům. Možná by mu uvěřili, ale už viděl ten výraz v Ronově obličeji, jak mu říká, "Snape mi ho včera v noci vykouřil." Nebo Hermionin kyselý pohled, kdyby řekl, "Snape se mě včera dotýkal v přístěnku na košťata." Samozřejmě, vzhledem k tomu, že nemohl ta slova ani vyslovit bez toho, že by se přihlouple usmíval, možná by mu ani nevěřili a on by skončil na psychiatrickém oddělení ve svatém Mungovi připoután hned vedle Nevillových rodičů. Plácaje nesmysly.

Pořád tu byl Remus Lupin. Jeho oblíbený učitel by ho mohl vyslechnout, ne soudit, a jednat podle znalostí. Ten hlavní problém byl ten, jaký druh akce by zvolil. Koneckonců to byl vlkodlak a podle všeho, co Harry věděl, kdyby jeho ochranářské instinkty zvítězily, mohl by Snapea roztrhat kousek po kousku, kdyby zjistil, co se děje. A Harry nedostal svého kmotra z Azkabanu, i když jako uprchlíka, přesně v dobu, kdy by tam poslal jeho chotě. Za snězení Severuse Snapea.

Poslední reálná možnost byla Brumbál. Snad by ředitel chtěl vědět, že jeho profesor lektvarů je střelený. Střelený až tak, že nebyl jen téměř hodný k Harrymu, ale nořil se ze stínů a působil jeho tělu slastné věci. Až na to, že Harry neměl důkaz.

Což vedlo k té druhé straně. A jaká to byla strana. Velká část Harryho byla pohlcena zvědavostí vidět, co Snape udělá dalšího. Dostávalo se mu vyučování mimo rozvrh a on nijak nespěchal ke konci. Obzvláště když uvnitř sebe objevil jakési zvláštní zaujetí Snapem v celé jeho sexuální kráse. Zbytek Harryho, ten který nekypěl zvědavostí, kypěl touhou a tady leželo jeho dilema. Kdyby to někomu řekl, komukoli…Snape by přestal. Nebo by byl zastaven. Což byla jediná věc, kterou Harry NECHTĚL.

Nakonec udělal to, co dělal vždycky a nechal si svou vlastní radu. Držet si své tajemství blízko srdce a čekat a zjistit, co se bude dít.

Nemusel čekat dlouho.

Další den byl pátek a on byl tak zaujatý pozorováním pohybu Snapeových úst, že vůbec nevnímal, co ten hluboký, bohatý, čokoládový, kostmi hýbající baryton vůbec říká. Takže jeho kotlík vybouchl ještě dřív než Nevillův, což bylo poprvé. Snape odebral patnáct bodů jeho koleji a dal mu školní trest.

Poprvé ve svém životě se Harry nejen nehádal, ale nemohl se dočkat. V osm hodin přesně se ukázal před Snapeovými dveřmi a skoro se chvěl očekáváním.

Snape se na něj podíval jako kdyby něco nechutného seškrábal z podrážky.

Harry byl zmatený, ale už si na to zvykal. Se samozřejmostí vydrhnul lavice, vytřel podlahu, vyčistil mosazné váhy až se leskly a očistil každý kousek sklenice ve třídě. Právě se chystal očistit poslední váhu, když se na něj Snape vrhnul.

Váhy udeřily o stůl o vteřinu dřív než Harryho zadek. Naštěstí byly od okraje dvacet centrimetrů, takže nikdo a nic nebylo zničeno tím nešťastným nárazem.

Snape měl jednu ruku položenou kolem hlavy Harrymu na týlu, druhou měl omotanou kolem jeho pasu, čímž ho vyzdvihnul o těch potřebných deset centrimetrů, aby ho položil na pracovní stůl. Harry instinktivně dal ruce Snapeovi kolem ramen a nohy kolem úzkého pasu a držel se.

Když ho Snape učil líbat.

Jestli si myslel, že ten hbitý jazyk byl talentovaný kolem jeho penisu, byl překvapen nad těmi pocity, které vyvolal v jeho ústech. Jazyk mu vibroval, bolely ho dásně, zuby by mu drkotaly, kdyby měly tu šanci. Jeho jazyk následoval každý pohyb, který udělal ten Snapeův, následoval ho zpět do Snapeových úst a hrál si s ním tentokrát on. Když ho Snape trochu vsál, Harry se skoro udělal.

Pak se oba vrátily zpět do jeho úst a bylo to nedbalé, hluboké, až ho z toho bolela čelist, ale stálo to za to. Nikdy nechtěl přestat Snapea líbat.

A nechtěl, aby Snape přestal líbat jeho.

A když už si byl skoro jistý, že mu hlava vybouchne, dva pevné konečky prstů mu obkroužily špičku penisu skrz hábit a kalhoty, a pak ho hladily se stejnou lehkostí s jakou Snape hladil Harryho jazyk svým.

Jednou.

Podruhé.

Harry se udělal, než se to stalo potřetí.

Harry lapal po dechu, přirážel boky a drtil Snapeovi ruku mezi jejich těly. Jednou rukou svíral látku Snapeova hábitu, až si byl jistý, že se roztrhne. Brýle měl úplně zamlžené, nic neviděl, nemohl dýchat. Jeho jediným pevným bodem byl Snape, a tak se ho držel.

Dokud Snape nezmizel.

Nepřemístil se, ale odešel tak rychle, že by dost dobře mohl. Harry ležel na zádech na pracovním stole, nohy přehozené přes okraj, s mokrou skvrnou po celém předku kalhot, ruce pohozené do stran, dýchal jako přepracovaný závodní kůň a byl pořád slepý jako netopýr od toho, jak se mu zamlžily brýle.

Když už mohl znovu dýchat, mlha se vyjasnila, opatrně se posadil a ušklíbl se nad lepkavou studenou skrvnou na svých kalhotách.

Snape nebyl nikde v dohledu.

"No," řekl Harry do prázdného sklepení, "tohle bylo…jiné."

Rty ho pořád brněly, stejně jako jeho kůže na hlavě, kde ho Snape držel. Zeširoka se usmíval, bezpochyby hloupě, celou cestu do ložnice. Rychle se umyl. Noc byla dlouhá a opět si prošel snem, díky němuž měl ráno kalhoty od pyžama lepkavé.

V tomhle snu byly detaily zřetelnější. Ale pořád se to nedalo srovnat s realitou a Harry se nemohl dočkat, co s sebou přinese další den.

Byla sobota…a nic se nestalo. Neviděl Snapea celý víkend a skončil ve vystupňovaném divokém sexuálním vzrušením na opravdu ničivém famfrpálovém tréninku. Zatímco letání bylo skoro tak dobré jako sex, stačil jen jeden potlouk na to, aby se člověk přestal bát o těsnosti kalhot. Až v pondělí ráno bylo jeho tělo ve stavu, kdy se mohlo těšit na Snapea.

Samozřejmě se v hodině lektvarů nic nestalo, ačkoli Harry skoro žhnul pokaždé, když Snape kolem něj prošel. Ron a Hermiona, a bezpochyby Draco Malfoy, se brzy po něm divně dívali.

Vlastně jen Ron a Hermiona se na něj divně dívali. Malfoy se na něj díval tak zle, jak nejlépe to dovedl. Ale jelikož Harry nedokázal poznat rozdíl mezi jeho zlým a normálním výrazem, důsledek byl vcelku na nic.

Snape z něj také nebyl moc nadšený a ke konci hodiny Nebelvír přišel o dvacet bodů kvůli Harryho nepozornosti a Harry ztratil své žhnutí. Nejenomže byl zmatený, byl i frustrovaný. Po nepříjemné večeři během níž ho Ron bouchl do hlavy rohlíkem, aby si získal jeho pozornost od Snapea zpět ke konverzaci, trio zamířilo do knihovny, aby mohlo studovat.

Tedy, Hermiona šla studovat. Ron si dobíral Harryho a Harry dumal.

"No tak, přiznej se, něco se děje. Co je to? Co ti ten Umaštěnej parchant udělal tentokrát?" Ronův hlas se odrazil od prázdných stolů a vykoledoval si zasyčené "Psst!" od Madam Pinceové. Trochu se začervenal, čímž jeho pihy zazářily a Hermiona si povzdechla.

Harry pokrčil rameny. "Vlastně nic," lhal upřímně. "Není tak špatný," zjistil, že říká, "a vůbec ne umaštěný."

Ćímž si vykoledoval dva nevěřícné pohledy v různých stupních: Hermionin měl odstín propočítavější než Ronův.

"Je tu něco, co bys nám chtěl říct?" zeptala se tiše při Ronově zareptání a druhému varovnému pohledu Pinceové. Tentokrát se začervenal Harry.

"Nemyslím si, Hermi," zamumlal a pak dodal, "Ne teď," na její zklamaný pohled.

"Proboha," vyhrknul Ron. "Snad ne…snad NE!" Vypadal zděšeně. Hlasitě zděšeně. To knihovnici stačilo. V mžiku stáli všichni na chodbě.

"Ať už si myslíš cokoli," informovala Hermiona Rona přísně, "přestaň."

Ron vypadal jako kdyby se chtěl hádat, ale než mohl dát dohromady větu, řekl Harry, "Sakra! Nechal jsem si tašku na stole," a vešel zpátky do knihovny.

Neslyšel, co Ronovi řekla, ale ať už to bylo cokoli, tak to zafungovalo, protože už nebyly slyšet žádné vzteklé výbuchy. Harry se plížil mezi regály knih; chtěl se vyhnout Pinceové dokud znovu nezíská své knihy a znovu neuteče, když ho zezadu objaly ruce a vtáhly ho hlouběji do regálů.

Uvědomil si, že v téhle části knihovny nikdy nebyl, jelikož byla určena pro personál - žádné zakázané knížky, kterými pravidelně listoval od té doby, co mu bylo dvanáct buď s neviditelným pláštěm nebo s lístečkem od profesora, ale pravé knihy určené pro profesory. Nejspíš by ho zaujalo porozhlédnout se, jaké knížky si profesoři dávají stranou pro své vlastní použití, když už, tak aspoň, aby poškádlil Hermionu se svými zalostmi, ale předtím, než se mohl jenom podívat, byl pevně přitisknutý k hubené postavě a hbitá ruka se mu vkradla pod hábit, dolů do kalhot a kolem penisu.

Bylo dobře, že ta druhá ruka mu přikrývala ústa, jinak by si madam Pinceová opravdu měla na co stěžovat. Na Harryho přidušené výkřiky by byla každá banshee hrdá, jak se tvrdě a rychle udělal. Skoro si vytrhnul sval.

Bože, jak moc tohle potřeboval.

Tak rychle jak to začalo, to skončilo. Snape ho letmo políbil na krk, těsně pod ucho, kde cítil rychlý puls, vytáhl ruku z kalhot, opřel ho o regál a znovu zmizel. Když už konečně závrať z orgasmu přestala, byl Harry sám.

Začínal si připadat jako vytyčený příležitostní terč pro sexem vedenou střelu. A začínalo se mu to hodně líbit.

Když se mu přestaly třást nohy, vyplížil se z regálů, popadl svou tašku a zamířil si to zpátky k Ronovi a Hermioně, kteří na něj ještě čekali na chodbě.

"Jsi v pořádku? Jsi trošku rudý," zeptal se Ron.

Harry se zakuckal.

"A taky trochu bledý," vypozorovala Hermiona.

Cítil, jak mu krev opouští obličej. Jeho kamárádi byli trochu moc všímaví; nebyl si jistý, jestli chtěl, aby si ho prohlíželi tak zblízka, potom, co mu Snape přivodil další zemětřesný orgasmus. "Jsem v pohodě," lhal nepřesvědčivě a pak zamířil na kolej tak rychle, že byla koverzace nemožná.

Když dorazili do společenské místnosti, Ron vypadal zmateně, ale nechal to být dokud si Harry nebude chtít promluvit a Hermiona vypadala trochu samolibě a vypočítavě, výraz, který Harry znal z dlouhodobých zkušeností. Ať došli k jakémukoli závěru o jeho náhlé fascinaci Snapem, věděl, že už se ho na nic ptát nebudou. Po šesti letech už věděli, kdy naléhat a kdy by se stáhnul sám do sebe. Takže nenaléhali.

Harry byl přesvědčený, že měl ty nejlepší kamarády na celém světě. Skoro to vyvážilo fakt, že ZBYTEK světa ho pravidelně mátl, šidil a kladl na něj pasti.

Spánek měl tu noc hluboký a zdály se mu sny. Povzdechl si, když svůj poslední kus spodku čistého pyžama hodil do koše na prádlo. Možná byl čas začít spát nahý. Domácí skřítci musí tak jako tak měnit jeho prostěradlo každý den.

To odpoledne na hodině lektvarů pracoval sám, když ani hrozba Snapeova pohledu nestačila, aby kohokoli z jeho spolužáků přesvědčil být mu spolupracovníkem v lektvarech.

"Ukazuje se přirozená hloupost v celé své kráse, co, Pottere?" zeptal se Malfoy sarkasticky, když s Goylem připravili přísady, než se k němu otočili zády.

Harry ho probodával pohledem natolik, že by se jeho hábit mohl samovolně vznítit, ale nedokázal mu odseknout. 'Každý má občas někdy smůlu', což ovšem nesouhlasilo s obdobnou definicí slova někdy, které bylo příčinou toho, že ve třídě to pořádně podělal. A ani náhodou nehodlal diskutovat s Malfoyem o svém divném pářícím tanci se Snapem.

Nicméně alespoň ten krátký výbuch vzteku způsobil, že se začal soustředit. Skoro celá hodina se obešla bez nehody, když se Harry hrbil nad pracovní plochou, svým kotlíkem a pracovním náčiním. Alespoň dokud Snape nepřišel okomentovat jeho práci, to teprve realita sklouzla do oblaků kukaččího hnízda.

"Tohle se nepodobá žádnému odstínu magenty, se kterým jsem se kdy setkal," zavrněl mu Snape nesouhlasně do ucha, jak se mu díval přes rameno. Jeho ústa se pohybovala a vycházelo z ní více slov, ale Harry byl najednou neschopný je rozlišit, protože pod stolem...ho Snape třel.

Harry instinktivně roztáhl nohy, aby mu umožnil lepší přístup, pevně sevřel konec stolu, zkousnul jazyk tak pevně, že ucítil krev a snažil se dýchat normálně. Celou tu dobu Snape hodnotil jeho lektvar, stěžoval si na všechno od pachu páry až po spálenou usazeninu na okraji kotlíku a jeho pravá ruka se proplétala mezi jeho a Harryho tělem pod Harryho hábitem, tiskla a třela a kroužila od Harryho šourku k rychle se tvořícímu vlhkému fleku u jeho žaludu.

Ten muž byl vskutku mistrem. Ne jen lektvarů. Když už konečně skončil kritizováním Harryho (ne)schopností ohledně míchání lektvarů, tisknul svou dlaň v krouživých pohybech na Harryho kulkách, když mu prsty stejně pevně zpracovávaly penis a Harry se bez dalšího povyku udělal. Přidušený výkřik, který ze sebe vydal, když vyvrcholil, byl zamaskován Snapeovým pohybem hábitu, když tam odtud odkráčel.

Když málem zakopnul, jak byly jeho kosti nepoužitelné, nikdo si ho nevšiml, když zazvonilo a všichni se nahrnuli ke dveřím. Opřel se o stůl tak ležérně, jak jen to v jeho stavu šlo, dokud do nohou nedostal znovu sílu, sundal si brýle, vyčistil si je rukávem a zíral bez nich na Snapea.

Který ho úplně ignoroval.

Harryho ale přese všechno tahle zvláštní hra, kterou s ním Snape hrál, začala bavit, a to nejen kvůli sexu. Ta naprostá nepředvídatelnost Snapeových činů mu připomínala Famfrpál, až na to, že Harry nebyl Chytač, ale Zlatonka.
Další třída začala vcházet dovnitř, tak si rychle nasadil brýle, sebral své věci a opustil místnost. Hodina jasnovidectví, která následovala, musela být pro Trelawneyovou nepochybně vysoce znepokojující, jelikož poprvé všechny její předpovědi beznaděje a smrti, místo vyvolání uštěpačných ponámek, vyprovokovaly jen stejný oslňující úšklebek od ucha k uchu.

Jinak velice uspokojivé odpoledne. Pro Harryho.

Což by ho mělo na další dva dny vyfrustrovat, až na to, že dospěl k závěru, že Snape měl pro svou šílenost účel. Ne, aby naučil Harryho trpělivosti, jelikož si byl Harry jistý tím, že ani Snape nevěřil, že by se jí kdy naučil. Ale aby vystupňoval Harryho vzrušení do nejvyššího stupně a tím vytvořil další, ještě intensivnější, stupeň v jeho sexuální výchově.

Nicméně to způsobovalo divy v jeho snech. Moc si z nich další den nepamatoval, ale domácí skřítci se naučili nechávat každou noc na židli vedle jeho postele náhradní prostěradlo.

Příští dva dny mu poskytly spoustu času na zdokonalení jeho...očekávání. Tolik, že se ani nemohl dočkat hodiny lektvarů. Jedna z grifinů začala brzy rodit, čímž na sebe upoutala Hagridovu pozornost a tím odpadlo úterní vyučování Péče o kouzelné tvory. Harry se vymluvil, že potřebuje vidět Snapea, aby si ujasnil pár věcí z domácího úkolu. Čemuž se dalo uvěřit, vzhledem k tomu, že Snape vždycky Harrymu nakládal tak třikrát více úkolů než komukoli jinému, a také kvůli Harrymu nedávnému ubohému výstupu na hodině. Takže Harry prolezl kolem svých přátel, přes ohradu pro jednorožce, a zamířil si to do sklepení.

Jelikož v tuhle dobu měl Snape konzultační hodiny, byl sám, když ho Harry našel. Stál na stoličce vedle obrovského kotle a zíral do něj, jako kdyby tam četl tajemství vesmíru. Harry se ani nesnažil se schovat a došel k němu, aniž by byl povšimnut. Opřel se o Snapeovu katedru a sledoval na chvíli Mistra při práci.

Docela zlé. Už jen z pozorování těch dlouhoprstých rukou, jak sypají prášek do kotlíku, ze kterého jde pára, ztvrdnul a přemýšlel jak obratné jsou v jiných delikátních úkolech. Harryho ochromilo to intensivní soustředění, které se mu zračilo ve tváři, jelikož bylo stejné jako pohled, kterým se na Harryho díval, když ho kouřil a ta vzájemnost mezi mícháním lektvarů a sáním penisu zajistila, že bude trvat dlouho, než se Harrymu podaří prosedět hodinu lektvarů bez erekce.

Samozřejmě, v poslední době to bylo už vůbec nemožné. Posunul se, jak se jeho kalhoty staly těsnější, spustil ruku, aby si posunul hábit a upravil se. Když byl u toho, Snape se na něj podíval a Harry se zarazil s rukou na svém penise a pošetile se cítil jako malé děcko chyceno při vloupání do sušenkové krabice.

Až na to, že byl neuvěřitelně vzrušený. Což nebyl problém, který by se byl kdy vyskytl u Dursleyových v kuchyni nebo kdekoli jinde.

Pak se Snape pohnul a Harry zapomněl myslet. Skoro zapomněl i dýchat, když Snape před něj padl na kolena, vyměnil Harryho ruku za svou a se stejným soustředěným výrazem uvolnil Harryho penis z jeho látkového vězení, jako kdyby přidával další přísady do svého lektvaru.

Být středem takového soustředění bylo potěšující. Harryho ruce zabloudily do Snapeových vlasů a Snapeův jazyk našel Harryho erekci. Když mu sundal kalhoty až ke kotníkům, jeho ruce našly Harryho zadek. Ve stejnou chvíli Harryho znovu obeznámil s nepopsatelným pocitem sání, pohybujícího se po celé délce jeho erekce a rovněž ho seznámil s dvojitým pocitem prstů vsouvajících se do jeho zadku.

Snapeovi dlouho netrvalo Harryho udělat. Dokonce i v tom krátkém času zvládl vpracovat své prsty dovnitř k jednomu článku a Harry se neovladatelně svíjel, snažil se vplazit se Snapeovi do krku a stejně tak se hýbat na prstech. Jelikož to bylo fyzicky nemožné, musel se smířit s tím, že se bude pohybovat šíleně dopředu a dozadu a zacpal si pusu pěstí, aby svým křikem nezbortil stěny, když se udělal.

Nová zkušenost mít něco v zadku během vyvrcholení, obzvláště dva vychytralé prsty, které věděly, kde přesně zatlačit, ho vyzdvihla do vyšších výšin a on se zmítal ve Snapeových rukou jako ryba na suchu, dokud se neuklidnil, nekňoural kolem své pěsti a neválel se roztažen po Snapeově stole jako ne zrovna panenská oběť.

Všechno to pomohlo docela lehce Snapeovi obrátit Harryho na břicho a pečlivě zastrkat Harryho vyčerpaný penis mezi stehna. Prsty se stáhly jen na tak dlouho kvůli této proceduře, než se vrátily nazpět spolu s dalším. Harryho svaly byly v této chvíli přibližné hustoty vařených špaget, takže vytáhnutí prstů a vetření Snapeova silného, vlhkého penisu se nesetkalo téměř se žádným odporem.

A do seznamu se připsal další nepopsatelný pocit. Harry vážně zvažoval, že požádá Hermionu, aby se podívala po knížce, která by rozšířila jeho slovní zásobu, než mu došlo, že hledání synonym k 'neuvěřitelnému šukání' nebylo něco, s čím by za ní přišel o pomoc. Vysvětlení sama o sobě byla nemožná.

Skoro stejně jako jeho schopnost zpracovat smyslové zatížení, které jeho tělo podstupovalo. Vypadalo to, jako by Snapeův penis byl minimálně třicet centimetrů dlouhý a patnáct centimetrů po obvodu, ačkoli věděl, že to je hloupost. Taky cítil, jako by s ním každý hluboký příraz zacloumal po celé délce až k jeho srdci, a každý výsun nechal jeho zadek vyžádat si víc.

Brzy na to už to nebyl jen jeho zadek, který chtěl víc. Nějak se mu podařilo sklouznout ze stolu dost na to, aby stál na svých nohou, předklonil se a vydržel se zadkem chtivě vyšpuleným do vzduchu. Snape se s nim posunul dozadu, pak se přímo nad něj naklonil, svými rukami se opřel o hrany stolu vedle Harryho boků a sevřel hrany stolu v pěst.

Pozice byla perfektní. Pokaždé, když se Snape stáhnul, Harry zafňukal, stáhnul svaly v zadku, aby ho v sobě udržel. Pokaždé, když Snape přirazil zpátky, poslal Harryho na špičky a zafňukání se změnilo v přiškrcený vzdech a Harry cítil, jako by byl vyplněn penisem až ke krku. Jeho vlastní penis se probudil a přidal se k večírku, jak si razil cestu zpod stolu a Harryho těla. Rytmické pleskání koulí přes Harryho zadek a výsledné plesknutí žaludu o břicho přimělo jeho boky k tanci.

Až moc brzy cítil, že znovu vyvrcholil, rozstříknul sperma všude po stole, třásl se a přirážel zpátky na Snapeovu erekci, bez toho, že by se sám sebe dotknul. Padnul do svého nepořádku, jak mu nezbyla žádná síla, zavřel oči a popadl své brýle, které mu byly shozeny z obličeje, když do něj Snape pořád přirážel. Harry začal znovu trochu tvrdnout, už potřetí, když do něj přirazil a…změnil směr.

Nadskočil nad tím naprostým nábojem onoho pohybu, pak se soustředil na to, jak se Snape pohyboval, ostré malé přírazové pohyby a horkou záplavu kapaliny, kterou cítil, když se do něj pumpovala. Snapeovo semeno začalo vytékat, jak ho vytlačoval ochyblý penis, který se do něj prakticky zařezával a kluzká vlhkost jeho koulí ho přinutila znovu zafňukat.

Ale tentokrát, když to skončilo, Snape nezmizel jako obvykle. Pomalu se vytáhl, přejel svým penisem po Harryho šourku, a pak zpátky k jeho dírce, ze které kapalo semeno a škádlil ji, než se nakonec stáhl. Potom, než se Harry mohl dopátrat toho, co se může stát, Snape odstranil zbytky toho, co zbylo z jeho mysli, do prachu. Natáhl se dolů, položil si ruce na Harryho půlky, roztáhl je…a olíznul.

Hrubý povrch Snapeova jazyka na jeho pohmožděné dírce, delikátně mu umývaje kůži kolem otvoru a potom něžně vstupuje dovnitř, aby ho úplně očistil, to Harryho dodělalo. Nebyl schopen ničeho jiného, než jen chabě vyrážet proti Snapeovým ústům, bezmyšlenkovitě sténal, klouzal penisem v louži semene na stole a odíral si ho o dřevo a cítil, že jeho život se ubíral právě k tomuto okamžiku. Když ho Snape vylízal do čistoty, Harry by šel za tím mužem až do samotného pekla, kdyby slíbil, že to udělá ZNOVU.

Když se Snape odtáhl, ovanul jeho čistou, přehrátou, červenou kůži studený vzduch, po něm kousek látky, jak si Snape oblékl spodní prádlo a kalhoty, zastrčil si ho zpátky a uhladil si hábit. Silné ruce ho narovnaly, nechaly ho hupsnout do židle vedle stolu a Harry sebou škubnul a zároveň se doširoka usmál nad bolestí ve svém zadku.

"Další hodinu učím. Nemáte snad někde být?"

Ta chladná nepříjemná slova Harryho překvapila a jeho zrak prudce spočinul na Snapeově tváři. Jeho obličej byl perfektně vyrovnaný, jeho oči měly normální mrazivou hnědou barvu, ale za tím obvyklým výrazem byla směs emocí, pevně potlačených. Harry se zamračil. Poprvé od té doby, co se do něj Snape pustil, se snažil přemýšlet bez svého okamžitého ukojení a hluboké touhy svého těla.

Naneštěstí jeho mozkové buňky byly na minimální úrovni vzhledem k jejich nedávné výbušné aktivitě a Harry brzy vzdal pokus pochopit Snapeovy motivace všeho, co dělal. Zamyslí se nad tím později a kdyby všechno selhalo, tak…se zeptá.

Později.

Mezitím sledoval Snapea odcházet, jeho hábit za ním vlál. Zavrtěl se na židli, dost na to, aby ucítil bolest ve svém zadku. A chopil by se všeho, co by mohl mít tak dlouho, dokud se mu to bude dostávat, dokud Snape nepřijde k rozumu a všechno se vrátí k naprostému ničemu.

Perfektní plán

14. dubna 2013 v 22:15 Jednorázové
Brzy už bude dost pozdě.

Démon zla, kterým byl kdysi čaroděj jménem Tom, rozmrzele zíral ven na mokřiny. Cítil, jak se ten spratek stává silnějším. Jako by potřeboval nějaký důkaz, že ten správný okmažik brzy zmizí. Za necelý měsíc bude Harrymu Potterovi, tomu malému parchantovi, který stál v jeho cestě, osmnáct.

Normálně by to nebyla zase až tak velká věc, ale u mladého Pottera nebylo nic normální. Kouzelnická hranice, kdy čaroděj dosáhne vrcholu svých sil, je obvykle dvacet jedna let. U Toma, nyní lorda Voldemorta, tomu tak nebylo a on věděl, že u toho spratka to bude stejné. Předčasné omyly přírody. Oba.

A stejně silní.

Nerad si přiznával cokoli, co by se dalo připsat slabosti. A to ani v soukromí svých vlastních myšlenek, ale už si nevěděl rady. Zkusil přímý útok, skrytý útok, únos, mučení, noční můry. Nechával jeho lidi krvácet. Zabil tomu malému usmrkanci všechny příbuzné. Zaútočil na něj skrze jeho nesmírně odpornou mudlovskou rodinu a vystavil ho nesčetnému počtu soubojů.

Potter stále žil.

Dokonce se mu dařilo čím dál tím lépe.

Muselo existovat nějaké řešení, muselo prostě existovat řešení.

Hleděl dolů na Luciuse Malfoye, plazícího se mu u nohou, a na ubohého Pettigrewa, ukrytého u krbu. Povzdechl si. Je obklopen samými patolízaly a žádný z nich mu není schopen přivést jednoho jediného kluka.

Ignoroval fakt, že ani on ne, a vyprskl na Malfoye: "Přiveď mi Snapea." Měl plán.

Byl perfektní.

*****

Jedinou osobou, kterou Severus Snape neočekával, že najde ukrytou ve svém sklepení - vzhledem k tomu, že jeho Znamení zla bylo několik měsíců v klidu - byl Lucius Malfoy. S velkým podezřením zíral na svého stříbrovlasého kamaráda ve zbrani.

"Co tady k sakru chceš? Jsi tady na příkaz našeho Pána? Nebo to má být noční verze třídních schůzek? Nebo čas pro tvůj každoroční sex a Narcissa ti nedá?"

Poslední možnost konečně vynesla světlo do bledě šedých očí, ale skoro ihned jej následovala lítost. "Na příkaz lorda Voldemorta ti nařizuji, abys šel se mnou," prohlásil vážně.

"Kruci," povzdychl si Snape. "Mám tunu věcí na oznámkování. Bůh ví, že ti malí imbecilové mi to neulehčí. Musím ještě dokončit jeden test a tři pokusné lektvary, které musím ohlídat. Seš si jistý, že to nemůže počkat do příštího týdne?"

Lucius se na něj podíval. Snape mu pohled opětoval a z jeho výrazu usoudil, že nejspíš ne.

"Tak dobře, nechej mě vyřídit si pár věcí -" dřív než mohl větu dokončit - v duchu už plánoval zakódovanou zprávu pro Brumbála, aby mu dal vědět, kam zmizel - se Lucius natáhl, popadl ho za ruku a vytáhl rozbitý plechový hrneček.

"Kurva," zabručel Snape, když ho ubohá napodobenina přenášedla odtáhla pryč z Bradavic a on se ocitl uprostřed páchnoucího močálu.

Od té chvíle šel celý den s kopce.

Voldemort už byl skoro celý, ale díky poslední bitvě s Potterem se na pár místech rozpadal. Na první pohled vypadal klidně, jako had, který se vyhřívá na slunci na skalce… nebo v hodně teplé noci… ale pod povrchem mohl Snape skoro cítit nervózní napětí. Při tom pocitu ho kůže začala svrbět a shrbil se, jelikož mu svaly podél páteře ztuhly.

Pokořil se, jak se od něj očekávalo a zeptal se: "Jak vám mohu posloužit, můj pane?" Snažil se Voldemorta nebrat příliš vážně, jelikož ve smrtelném nebezpečí se dalo žít jen tak dlouho, dokud se z toho člověk nezbláznil. Jako dvojitý agent také zjistil, že skrytý černý humor je jeho nejlepší ochrana před prozrazením. Ale Voldemortův žhnoucí zamračený pohled mu opět připomněl, jak šílený, nebezpečný a nepředvídatelný - nesmí zapomenout zatraceně mocný - Voldemort je.

Pak už to byl jen boj o udržení těžce získaného klidu. Boj, který byl rozhodnut vyhrát a který doposud vyhrával.

Změna výrazu v zamyšlené tváři ho nemilosrdně testovala. Vídával ve Voldemortově obličeji úšklebky a občas i šílený úsměv, ale nikdy neviděl úsměv, který se dal popsat jedině jako flirtující. Snape se automaticky poohlédl po Luciusovi - jak mu jen krk umožnil.

Malfoy se schovával vedle Pettigrewa. ŠPATNÉ znamení.

Otočit se nebyl zrovna nejlepší nápad. Jakmile se nechal rozptýlit, ucítil to. Magicky vyvolaní hadi mu vkouzli pod kůži, proplétali se mu kolem žil a tančili mu po nervech. Uvolnil se, protože očekával kletbu Cruciatus a věděl, že odpor bolest jen zhoršuje. Takže ho překvapilo, že ho obvyklá duši drásající bolest nezasáhla. Spíše to bylo, jako by mu tělo ozářil jakýsi záměr; nejzvláštnější pocit, kterému byl podroben během dvaceti let, co byl Voldemortovým nástrojem. Nebo Brumbálovým, na tom nesejde.

Při této myšlence onen pocit dosáhl vrcholu a směřoval mu do hlavy jako ten nejtěžší likér. Snape posbíral všechny myšlenky na ředitele, svou roli špiona a vyčistil si mysl tím, že se hluboce soustředil na jedinou věc, kterou měli on a Pán zla společnou.

Intenzivně se soustředil na Harryho Pottera.

Jistěže, Voldemort Pottera šíleně nenáviděl a chtěl ho zničit do poslední molekuly, ale Snape měl Pottera docela rád, ačkoli by to nikdy nepřiznal. Obětoval by život, jen aby toho kluka ochránil. Ale i tak byla ta intenzita silná a hranice mezi nenávistí a rozhodnutím obětovat se, ne-li láskou, byla velmi tenká. Bylo snadné to zaměnit.

Aspoň doufal.

Ze šklebu na Voldemortově mrtvolné hlavě, kterého se mu dostalo, mu nebylo docela jasné, jestli to dokázal. Potom se hadi, kteří se mu plazili tělem, přemístili do mozku a svět vybuchl ve vodopádu lesknoucích se stříbrných jisker na pozadí nejhlubšího černého saténu.

Probudil se až ráno. Ležel nahý v posteli, přikrytý chladnou pokrývkou, pod kterou mu byla zima. Uhlíky v krbu už byly studené. Bolely ho svaly a záda, krk měl ztuhlý a tlak v hlavě mu připomínal železnou čepici, kterou má připevněnou pod vlasy a která je o tři čísla menší než jeho hlava a svírá mu lebku.

Nebylo to obvyklé úterní ráno, dokonce ani po setkání s Voldemortem.

Ta myšlenka odstranila i poslední zbytky spánku a hlavou mu začaly vířit vzpomínky. Bylo to asi nejzvláštnější slyšení s Pánem zla, které kdy zažil. Bez ohledu na to, jak silné nutkání bylo zavřít se ve svých komnatách a vyzkoušet veškeré známé kouzelnické a pozemské testy, aby zjistil, co mu k čertu Voldemort udělal tentokrát, nemohl. Musel učit.

Byl na pozoru celý den. Každé slovo, které řekl, každý pohyb, který udělal, každá reakce, kterou cítil, všechno v duchu zkoumal. Bylo to jiné? Bylo to ovlivněné? Bylo to řízené?

Všechno bylo… naprosto normální.

Snídaně byla normální. Vajíčka byla dobře usmažená. Toast byl teplý a křupavý. McGonagallová byla nechutně veselá, Brumbál nechutně sebejistý a Kratiknot nechutně užvaněný. Studenti byli na tom všem nejhorší a hlasitě žvanili. Všechno bylo normální.

Jeho první tři hodiny byly normální. První ročníky se třásly a chvěly. Páté ročníky se snažily přilít afrodiziakální bylinky do umlčujících lektvarů. Studenti čtvrtého ročníku vyhodili do povětří tři kotlíky a začali na sebe navzájem vrhat kletby. Tři z nich skončili na ošetřovně s novými končetinami, které vyrůstaly ze zvláštních míst. Všechno bylo normální.

Oběd byl normální. Salát byl čerstvý, pečivo drolivé, džus sladký a perfektně vychlazený. Hoochová nepřestala tlachat o jakémsi novém koštěti Démon 8000 nebo o něčem tomu podobnému. Hagrid si máčel vousy v omáčce, aniž by o tom věděl. Lupin, který se vrátil učit obranu - jelikož tuhle práci nikdo nechtěl vzít - nesnesitelně štval Snapea už jen tím, že existoval. Svůdný parchant. Všechno bylo naprosto normální.

Odpolední vyučování bylo taky normální. Spojené druhé a třetí ročníky uspěly jen v jednom případě ze čtyřiceti osmi. Potterovy vlasy byly pod jeho prsty jako hedvábí, když ho Snape během hodiny pohladil. Šesté ročníky se málem navzájem otrávily, když zkoušely uklidňující lektvary. Ale protijedy měl připravené a jen jedna studentka se doopravdy proměnila v kámen dřív, než se k ní dostal. V tomhle případě jen stačilo nalít lektvar do pórů a bylo to samé jako ústní užití. Všechno bylo dokonale normální.

Večeře byla normální. Ledvinkový koláč se mu rozpouštěl na jazyku, chřest byl čerstvý a máslovitý, i když drobet sladší. Trelawneyová omdlela do polévky. Prýtová jako obvykle vášnivě bránila zeleninu u pečeného hovězího. Duchové - ne Binns, ten nebyl duchem ani když byl živý, a nebude jím ani potom, co umře - hrozně rámusili. Všechno bylo úplně normální.

Té noci šel do postele až potom, co tři hodiny nepřítomně zíral na své experimenty, které mu nicméně stejně neřekly, co by po něm Voldemort mohl chtít. Po celkovém zhodnocení se rozhodl, že ráno zajde za Brumbálem. Zřejmě to nemohlo být tak důležité. Jinak by si během dne něčeho všiml.

I přesto, že to byl naprosto normální den.

*****

Harry seděl jako přikovaný a přemýšlel, co se u všech všudy Snapeovi honilo v hlavě - očividně se zbláznil.

Byl to den jako každý jiný - po očku sledoval Hermionu, aby viděl, co má vlastně namíchat, jelikož měl dost napilno sestavováním famfrpálové strategie. Snape ho jako obvykle sledoval jako ostříž. Byla to rutina, kterou za ta léta vylepšil. Ron se hlasitě projevoval, Harry byl ostražitý a Hermiona jim pomáhala projít. Snape postával nad nimi a pronášel hrubé poznámky.

Až na dnešek, kdy neřekl vůbec nic. Prostě jenom procházel uličkou za nimi, a když se nikdo nedíval, natáhl ruku a projel svými prsty Harryho vlasy od temene až k zátylku. Tam ruku nechal. Dotyk jeho prstů nebyl vůbec ledový, jak by Harry čekal, kdyby ho vůbec někdy napadlo, že by se něco takového mohlo stát. Což ho samozřejmě nenapadlo.

Bylo to jako cejch na jeho kůži.

Nebýt toho, že to pohlazení, které poté ještě dlouho cítil, jím úplně nečekaně otřáslo, myslel by si, že měl halucinace.

Snape nejevil žádné známky toho, že by udělal něco nenormálního. Spíš si pod vousy zavrčel něco o kvalitě hlemýždích odřezků, které Harrymu ležely na stole a pohrál si s Harryho vlasy. Pak odvlál dál, aby si rýpnul do Rona kvůli kouskům cvrččích nohou, které nebyly stejně velké. Harry jen seděl, ztuhlý, až na to jedno místo na krku pod vlasy, které pálilo, a slepě sledoval, jak se jeho vařící lektvar vylil na pracovní stůl.

Byl pak náležitě uzemněn až to skoro vrátilo den zpátky do normálu. Harry se díval do velkých černých očí, které na něj shora shlížely, a cítil, jak byl jeho mozek ochromen tím, že se snažil srovnat chování normálního Snapea s tím zvláštním intimním dotykem.

Snape se nikdy NIKOHO nedotkl.

Možná Malfoye, ale na to Harry myslet nechtěl. Zvedal se mu z toho trochu žaludek.

Pomyslel si, že to bylo nejspíš jen chvilkové selhání, které se už nikdy nebude opakovat. Dělal, co mohl, aby to dostal z hlavy a vrátil se k tomu, co musel udělat. Vydrhnout ten nepořádek v učebně lektvarů, přijmout ztrátu deseti bodů za nepozornost, zůstat vzhůru při další hodině věštění, zachránit Nevilla před mandragorami v bylinkářství, opatřit Goyleovi oslí uši na hodině přeměňování, zkusit novou formaci na famfrpálovém tréninku, a pak jít na večeři.

Kde na něj Snape celou dobu zíral. Stačilo to k tomu, aby ho přešla chuť k jídlu. Nebo to aspoň mělo stačit.

Rozhodně neměl cítit teplo, jako kdyby se červenal. Nebo se potit, jako kdyby právě přiběhl a snažil se popadnout dech. S erekcí, kterou si nedokázal vysvětlit a které se nemohl zbavit. Všechno to bylo… docela matoucí.

Když se mu povedlo prchnout z Velké síně - přičemž celou cestu ke dveřím cítil Snapeův pohled na svém zadku - šel do knihovny a snažil se dávat pozor, když Hermiona citovala kouzelnické základy, jako by to byly dětské básničky. Sám byl o dost lepší v zaklínadlech než v kouzlech, ale potřeboval se je naučit. V polovině vysvětlování o poutacích kouzlech Harryho náhle napadlo, že by Snape vypadal lépe nahý a svázaný v posteli plné peří.

Rozhodl se, že se omluví později, když vyrazil v polovině Hermioniny věty. Ale musel se dostat na záchodky dřív, než se udělá do kalhot. Bylo to směšné. Bláznivé.

Naprosto neobyčejné.

Tu noc měl Harry sny. Zdály se mu docela často, opravdu, takže fakt, že ho podvědomí přivedlo do známých situací, nebylo nic neobvyklého. Často se mu zdálo o smrti, bolesti, o zeleném světlu vycházejícího z koncí hůlek, o krvi (jeho vlastní a jiných), o klucích, kteří se těsně před ním měnili v duchy, o tom, že prohrál kouzelnický souboj s Malfoyem, o Dursleyových - že je pohřben zaživa pod schody - a o Voldemortovi, který mu rozsekává hlavu ve dví kopím ve tvaru blesku.

Tenhle sen byl úplně jiný. Zaprvé, nic ho nebolelo. Zadruhé, byl v něm Snape, který na něj vůbec poprvé nebyl hnusný, neponižoval ho a ani mu neodebíral body. Ve skutečnosti se díky němu cítil dobře. Nebyl si zcela úplně jist tím, co Snape dělal, vzhledem k jeho troše zkušeností, které získal od své pravé ruky, od několika trapných dostaveníček venku za Hagridovým srubem s pár děvčaty, která nebyla celá vedle z jeho slávy, a jednoho starého časopisu strýčka Vernona, který vytáhl z koše už před několika lety. Ale ať to bylo cokoli, byl v tom Snapeův hlas, Snapeovy ruce dole mezi jeho nohama a Snapeovy intimní partie, které se s těmi jeho soukromě seznamovaly.

Vzbudil se lapaje dechu, což bylo docela běžné. Ale taky tím, že se udělal. Nestávalo se to často od jeho čtrnácti let, kdy se dozvěděl o určitých aplikacích pravé ruky a zázracích papírových kapesníků. Byl zamotaný do peřiny, cítil se vztekle, slizce a pořád nepříjemně vzrušeně. Strávil zbytek noci tím, že zíral do stropu s doširoka otevřenýma očima a popíral si, že právě zažil nejlepší erotický sen svého mladého života.

O Snapeovi.

Nový článeknm

12. dubna 2013 v 21:41 | Abigail Osbourne

Harry se pořád držel na nohou. Rozhodl se dál pomáhat svému profesorovi, ačkoliv o to nejevil příliš velký zájem. Krájel přísady a snažil se nevšímat si Snapeovo pohledů, jež vrhal ke svému novému účesu.
,,Rozpusťte si vlasy Pottere. Nelíbí se mi to."
,,Ale mně se to tak líbí." Protestoval Harry. ,,Takhle mi alespoň nepřekáží při práci."
,,Nepracujete. Jenom mi tu překážíte." Namítl Snape.
,,Hm." Obličej Severuse se uraženě zakabonil a jeho tělo opustilo pracovní stůl. Harry začal bezcílně bloumat po místnosti.
,,Kolik těch lektvarů vůbec vaříte?"
,,Dvacet."
,,Cože? Proč pro boha?"
,,Dělám zvlášť každou fázi, než je začnu studovat. Chápu, že je to na vás příliš komplikované…"
,,A kdy s tím budete hotový?"
,,Řekl bych vám to, kdybych si mohl být jistý, že mi tu v mém vlastním těle neztropíte pubertální scénu."
,,Jsem v pohodě!" Potter rozpřáhl ruce.
,,V tom případě… Výsledek, který by mohl mít úspěch, bude hotov nejdříve zítra odpoledne."
,,Cooo?!!"

01:40
,,Pottere přestaňte tu šířit ty zoufalé pohledy a pojďte to sem chvíli míchat."
Harry neochotně přistoupil ke kotlíku … a zarazil se.
,,Vy někam jdete?"
,,Na toaletu."
,,To nemůžete!!!" Zajíkl se Potter. Snape za brýlemi nadzvedl obočí.
,,Co jste říkal?"
,,Eh…nemůžete tam přece jít. Ne se mnou!" Bylo to velmi hloupé, nelogické a Harry to věděl. Přesto protestoval. Jeho bledá tvář byla teď rudá jako jahoda.
,,Nezmínil jsem se snad, že to bude trvat až do zítřka? Aspoň jednou v životě se překonejte, Pottere a uvažujte."
Potter zarytě mlčel. Snape se nad tím pozastavil.
,,Copak vy jste ještě nebyl?"
,,Ne."
,,Protože se vám nechce, nebo protože se stydíte?"
,,Můžete to přestat pitvat?!" Harryho rozhořčení bylo velmi zábavné. Rudá byla čím dál sytější. ,,Jen si jděte, mně je to jedno!"
,,Očividně."
,,Hm." Snapeovo dospělé tělo se trucovitě postavilo zády.
,,Nechci váz zbytečně znepokojovat, ale jednou tam jít musíte."
,,A vám to nevadí?"
Snape si odfrkl.,,Přestože bych si rád zachoval trochu soukromí, obávám se, že jste to zkazil ve chvíli, kdy jste se šel umýt. Navíc pochybuji, že mám na výběr."
,,No jo." Zahučel Harry. ,,Můžete se aspoň pokusit… nedívat?"
,,Udělám, co budu moct."





02:00

Harry usnul na gauči. Když Snape konečně dokončil fázování, všiml si, že se pokojem nese tiché pochrupování. Zručně slil každý nedotažený polotovar do sklenic, které pečlivě zazátkoval, než přešel k Potterovi a prohlédl si ho. Bylo vážně divné sledovat svoje vlastní tělo rozvalené v županu na pohovce a navíc v tak nepřirozené poloze. Potter spal s otevřenou pusou, chrápal a měl zakloněnou hlavu. Vypadalo to vážně tragicky. Téměř, jako by byl po náročné oslavě a vrátil se z ní na mol. Přivolal si deku a své rozvalené tělo alespoň pořádně přikryl. Zítra to bude náročné…







Druhý den


Severus Snape šel spát až ve tři ráno. Zapadl do postele v Harryho školním hábitu a příliš toho nenaspal. To ráno byl skutečně rád, že svou ložnici s nikým nesdílí. Probouzel se s až příliš příjemnými pocity, a když se vzpamatoval, zjistil že má erekci…
On! To se mu nestalo už celá léta! Jenže co s tím? Bylo logické, že dospívající chlapec se s tím bude potýkat téměř každé ráno, ale tohle bylo jenom tělo. Bylo hodně hodin, a on musel jít vzbudit Pottera a šetrně mu sdělit, že musejí jít do školy. Jenže to se nejdřív musel poprat s tímto ranním problémem. Zdráhal se, nedělal to už roky, přestože věděl, jak moc je to příjemné. Takové věci zkrátka smrtijedího špiona pracujícího pro řád, jen tak nenapadnou. A po včerejšku si byl jistý, že by ho Potter raději svázal a znehybnil, než aby mu jeho profesor zpracovával erekci. Co naplat. Jednoduše se to nedozví….
Severus pomalu vklouzl pod kalhoty a se smíšenými pocity se dotkl Potterova mužství. Ano, bylo to vážně, zatraceně příjemné! Cizí klín byl velmi nedočkavý a chtivě se zdvíhal proti dlani. Bylo to… zvláštní, zvláštně vzrušující. Pořádného milence neměl už nejméně dvacet let. A teď? Uspokojoval tělo přitažlivého dozrávajícího muže, a zároveň to byl on, kdo z toho měl požitek! Z nepochopitelného důvodu si přál hledět teď na sebe do zrcadla…

# # #

Pottera probudil jeho vlastní hlas. Chvíli byl zmatený, než si vzpomněl, co že se to vlastně děje. Vypadá jak Snape. Ach, nepěkné zjištění během tak hezkého rána. Horší však bylo to, co následovalo.
,,Já že mám učit?"
,,Bohužel."
,,Ale co vy? Musíte jít za mě na vyučování!"
,,Jsem si toho faktu vědom, pane Pottere. Bohužel nemáme jinou možnost. Ani Vy, ani já."
,,No zatraceně…" Harry se poškrábal na hlavě. Černé vlasy byly rozházené po obličeji. Zjevně je to součást osobnosti.
,,Teď, kdybyste byl tak laskav a šel mne trochu zcivilizovat. Máme málo času a musíme si určit nějaká pravidla…"
Harry tak bez váhání učinil. Navlékl se do Snapeova těžkého hábitu, urovnal si vlasy tak jak to nosí Snape a pak se vrátil s očekáváním, že profesor vymyslel plán, jak dnešek ve zdraví přežít. Jenže ten mu na místo toho začal předkládat materiály k učivu. Měl učit dvě hodiny prváky, jednu hodinu páťáky a pak, co bylo nejhorší, jejich vlastní ročník. Harry si všechny recepty několikrát prostudoval, než se cítil aspoň trochu připraven. Stejně se však cítil hodně nesvůj. Měl jít na snídani k učitelskému stolu, měl učit Hermionu Grangerovou a měl nechat Severuse Snapea napospas svým zvědavým kamarádům. No nazdar!

# # #

Snape na snídani nešel. Prostudoval si Potterův rozvrh a rozhodl se, že na ty nepovinné se vůbec neuráčí přijít. Žel bohu, Lektvary do nepovinných nespadaly a tak se musel připojit k houfu těch na nervy jdoucích studentů a čekat, až se Potter uráčí přijít…
,,Harry kde si v noci byl?" Slyšel káravý hlas té nesnesitelné vševědky a vrhl po ní škrtícím pohledem. Hermiona sebou cukla. ,,Není ti něco?"
,,Jsem v naprostém pořádku." Odvětil a odtáhl se od ní, jako by zavřené dveře a záda pana Malfoye byly zajímavější.
,,Už zase si se toulal po škole, že jo?" Obvinila ho. ,,Víš přece, že to není bezpečné. Akorát nás připravuješ o kolejní body."
To je jenom dobře. Pomyslel si Snape. ,,Jestliže jsem byl v noci mimo svoji kolej, mohu tě ubezpečit, že to bylo z vážných důvodů."
Hermiona vytřeštila oči na jeho záda, než se zcela konsternována otočila k Ronovi.
,,Na mně se nedívej, takhle mluví už od včerejška. Vážně nechápu, co mu zas přelétlo přes nos."
,,Říkáš od včerejška?" Dívka se zamyšleně zamračila. Něco tady nehrálo. Chvíli mlčky zkoumala kamarádovu odtažitost, než tiše pronesla:,,Profesor má dnes zpoždění…"
Chvíli na to se postava v černém hávu přiřítila celá uspěchaná k malému shromáždění. Chtěl něco říct, ale místo toho se dobrou půl minutu jenom vydýchával.
Idiot! Ulevil si v duchu pravý Snape a měl sto chutí začít mu namístě strhávat body.
Postava Severuse se nakonec vydýchala a narovnala. Vzápětí si Harry vzpomněl, jak že se má tvářit a na všechny se zamračil.
,,Na co koukáte? Dovnitř." Zavelel, ale přes své prohlášení všem podržel dveře a nechal je vejít první. Když kolem procházel Harry Potter, vrhl na něj pohled říkající jasné: Zabiju vás!

# # #

,,Tak. Dnes budete vařit postaršující lektvar. Všechny přísady a postup naleznete na stránce 251, Pusťte se do práce…" Tahle jediná věta mu při pohledu na jeho vlastní třídu přišla nekonečná. Když všichni začali svou práci, opustil své místo a jal se bez efektu zkoumat cizí práce. Vůbec nevěděl, jestli je jejich postup správný, či nikoli a tak jen chodil a pokyvoval hlavou. Zastavil se u Malfoye. Chvíli se snažil zjistit, jestli dělá něco špatně, ale když na nic nemohl přijít, alespoň ho napomenul:,,Nehrbte se u toho!" A snažil se, aby to znělo co nejděsivěji. Hermiona zpozorněla. Když jí Harry míjel, dostal nutkavou potřebu dát jí najevo, že je to on. A tak ji poklepal na rameno, a když se po něm otočila, usmál se na ní. Dívka měla málem infarkt.
Skutečný Severus Snape mezi tím dokončoval svoji práci. A Samozřejmě mu to šlo velice dobře. Očekával, že se mu bude Potter snažit vrátit všechny ty roky šikany, a nehodlal mu k tomu dát příležitost. Takže když se nachomýtl blízko něj, nepolevil ve své přípravě a jen se na něj ušklíbl. Harry se svojí profesorskou tváří také ušklíbl.
,,Výborně Pane Pottere!" Prohlásil a chlapecký obličej k němu překvapeně vzhlédl. ,,Musím uznat, že dnes si vedete obzvláště dobře, stejně, jako slečna Grangerová. Přiděluji Nebelvíru dvacet bodů, za každého zvlášť." Celá třída utichla, všechny ruce přerušily práci a desítky očí překvapeně vzhlédly k učiteli Lektvarů. Ten si založil paže na hrudi a s lehounkým odfrknutím se vrátil na své místo.
Snape zuřil. Měl chuť skončit s lektvarem a mrštit po něm kotlík, zatímco Hermiona konečně pochopila situaci. Začala se usmívat.
Když hodina skončila, rozhodla se ho kontaktovat. Bohužel měla se Snapem na chlup stejný nápad.
,,Pane profesore, smím s vámi mluvit?" Řekli oba téměř ve stejnou chvíli, když Harry zamykal třídu. Otočil se po nich. Všichni ostatní byly pryč a tak tu stáli jenom oni.
Tvář Harryho Pottera se na ní zkoumavě podívala a pak se se vztekem obrátila ke skutečnému Potterovi.
,,Ovšemže." Vyprskl.,,Slečna Grangerová na to přišla, jak jinak."
Hermiona lehce zrůžověla. Potom se podívala na tvář profesora. Zkoumavě a opatrně.
,,Harry?"
,,Jo, jsem to já. Asi jsem se měl držet zpátky, ale když já si prostě nemohl pomoct."
,,Ano, to je myslím, nám všem jasné."
,,Jak se to stalo?" Zeptala se tichounce Hermiona. Oči jí zářily vzrušením. Bylo to tak neuvěřitelné! Dva lidé, kteří se nenávidí, si vyměnili tělo.
,, Při tom výbuchu…Chytač myšlenek." Harry rozpřáhl ruce.
,,Ach!" Dívka vypadala ještě nadšenější. Podívala se na svého spolužáka a snažila se být tak zdvořilá, jak jen to při pohledu na něj šlo. ,,Budete zase v pořádku?"
,,Ano, do zítřka budete mít Pottera zpátky na svém místě. Ujisťuji vás, slečno Grangerová, že déle bych to jistě nevydržel."
Dívka měla co dělat, aby nevybuchla smíchy.
,,Nepotřebujete nějak pomoct?"
,,Myslím, že jeden Nebelvír mi u práce bohatě stačí, děkuji." Odmítl nehezky Snape.
,,Mohla by si… nějak vysvětlit Ronovi, proč jsem se choval jak Idiot." Navrhl Harry a věnoval své postavě sladký úsměv.
,,Oh… dobře. Nějak už mu to vysvětlím." Souhlasila obětavě Hermiona.

# # #

,,Pane?"
,,Nemluvte na mně."
,,Promiňte."
,,To už jsem slyšel."
,,A co teda chcete slyšet?"
,,Ticho."
,,Přece aspoň trochu chápete, proč jsem to udělal…?"
Muž nereagoval. Jen pracoval na lektvaru, chtěl ho mít co nejrychleji hotový.
,,Byl jsem třikrát." Ozval se po chvilce. Zdráhavě a velmi tiše.
,,Kde?"
,,Na záchodě." Sdělil mu a zněl při tom velmi provinile. Snape na okamžik přerušil práci a prohlížel si ho.
,,Někdy mi připadáte, jako z jiné planety." Pravil tlumeně.
,,Vy mně někdy taky." Řekl stejně tlumeně Harry, ale neznělo to jako obvinění. Na chvíli na sebe oba tupě zírali, než se Severus vrátil k práci.

# # #

Po dvou hodinách už oba drželi pohárky se svou dávkou lektvaru, který jim měl údajně nadobro pomoci.
,,Takže to bude zase jako dřív?" Zeptal se Harry. Budou se zase nenávidět, budou k sobě odtažití, budou na sebe štěkat? Byly to jenom dva dny, ale přesto… Bylo to takové intimní. Jejich. Divné, ano, ale svým způsobem dobrodružné. A Harry dobrodružství rád.
,,Ano. Všechno, jako dřív."
,,A nechtěl by jste…ještě něco udělat?"
,,Co máte konkrétně na mysli, Pottere?"
,,Já nevím… Cokoliv. Vypadáte jako já. Vím, že to není příjemný pocit. Ale na druhou stranu jste mladý, máte přátele… Kdybyste si to chtěl zkusit, jeden den bych ještě zvládl." Zdráhavá slova byla silně zničující. Velmi bolestivě útočila na staré rány v srdci. Snape odložil plný pohárek a pozorně hleděl na svůj vlastní odraz. Ten chlapec byl schopný tuhle hrůzu vydržet jen aby si někdo, koho nenávidí užil jeho tělo?
,,Lituji, že vám nemohu poskytnout podobnou nabídku. Řekl bych, že vám to bohatě stačilo."
Harry se usmál.,,Málem jsem vás ostříhal." Řekl tiše. Snape se Potterovými ústy lehce usmál. Potom se opět chopil své sklenky a ťuknul s ní o tu Harryho.
,,Na zdraví." Řekl a oba se napili.

# # #

Od toho incidentu uplynul už týden a Harry na to nepřestával myslet. Na to jak moc byl jeho profesor na dosah, ale on jen z čisté úcty neudělal vůbec nic. Každá intimní činnost byla vykonávaná automaticky a pokud možno se zavřenýma očima. I když mu to tehdy tak akutní nepřišlo, teď se proklínal. Nejen to. Harry Potter se naprosto nenáviděl. Za to, jak málo toho využil, i za to jak moc ho teď mrzí, že nic neudělal. Ten muž byl možná zjizvený a měl velký nos a vlasy se mu rychle mastily, ale když si vzpomněl na sprchu, na to, jak zvláštně přitažlivý dokáže být… Chtěl ho mít znovu tak blízko. Podívat se do zrcadla a zeptat se toho muže na tisíce otázek…
Otevřel oči do nového dne. Příjemné pocity, jako obvykle zaplnily jeho nitro a shromáždily se v dolních partiích. Automaticky sáhl dolů, uklidnit ranní potřebu, když si něco uvědomil…

# # #

Severus Snape měl zpátky své bolavé a zjizvené tělo. Měl zpátky svůj bledý obličej i hluboký hlas, kterým tak rád útočil po ostatních s ostrou ironií.
Jenže i ty krátké dva dny stačily, aby si uvědomil ten smutný fakt, že zestárl. Mladé tělo, které tu chvíli vlastnil bylo plné energie, zdravé a velmi, velmi přitažlivé. Z Pottera se stával muž. Velmi impozantní muž. A zatímco on pomalu sesychal, Harry stále ještě vzkvétal do konečné krásy. Jistě se stále otřásá hrůzou při vzpomínce na jeho tělo. Na tu vyzáblou hruď a mastné vlasy. Jak jinak by bylo možné, že kdykoliv se střetnou, vzduch mezi nimi je nabitý napjetím? Od těch dnů spolu nemluvili jediné slovo. Snape ignoroval Harryho, Harry Snapea. Kdyby ne, mohlo by to skončit velmi zle. Vždyť koneckonců ti dva se odjakživa nenáviděli….
Severus Snape opravoval domácí eseje, až narazil na tu Potterovu. Byla dobře napsaná, ovšem nebyla tak úplně jeho. Slečna Grangerová opět přispěla víc, než by si ten lajdák zasloužil. Chvíli koketoval s myšlenkou napsat pod text něco velmi kritického k jeho katastrofální nesamostatnosti, ale na konec si to rozmyslel. Dal jeho test stranou a už už se chtěl zvednout od stolu a odejít do svých komnat, když do třídy vešel Potter. Zůstali naproti sobě a bylo to stejné, jako před týdnem. Jen s tím faktem, že si prohodily svá místa.
,,Co chcete, Pottere?" Zeptal se. Snažil se najít ten správně otrávený hlas. Mladý muž přišel až ke stolu a vypadal velmi rozrušený.
,,Vy jste pěkný mizera!" Vystartoval na něj.
,,Co prosím? Laskavě se ovládejte." Vrátil mu to Snape, než se snížil k ponižujícímu : proč?
,,Před tím mi to nedošlo, až dneska!" Harry měl tváře celé rudé. ,,Každé ráno mám ty problémy…. A vy jste… Co jste dělal, když to na mě přišlo?!" Chlapec už nevěděl, jak to vysvětlit, tak mírně pokynul ke svému klínu… a Snape pochopil.
,,Ach…" Nadzvedl obočí.,,V takové chvíli se nenachází příliš mnoho množností."
,,Vy!" Harry zuřil. ,,Já vás nesnáším! Tolik jsem se snažil toho nevyužít a vy takhle! Fakt jsem vás měl ostříhat! Chci okamžitě další výbuch!"
Snape se ušklíbl.
,,Pokud si myslíte, že to dokážete…"
Ďábelský úsměv se mihl mladou tváří. ,,To si piště, že jo!" Zahrozil.
,,Přesvědčte mně o tom." Pronesl s hraným podceňováním Snape, než ho chytil za ruku a odvedl si Nebelvíra do svých komnat.

Nedovolená láska 5

11. dubna 2013 v 19:05
Hermiona rozmýšľala. Malo to znieť ako musíš dojsť? Alebo ako dojdi, užijeme si? Nevedela, čo si má o tom myslieť. Severus je naozaj strašne starý. Nie je to muž pre ňu, to dobre vedela. Viac by sa k nej hodil chlapec ako Ron. Jej Ron, ku ktorému cítila to čo stále. Ale uvedomovala si, že u Severusa je to niečo viac. Niečo iné. Uvedomila si, že to, čo cíti k Ronovi cíti aj k Harrymu a ostatným kamarátom. Severus Snape, jej učiteľ elixírov jej bol o niečo viac, ako len učiteľ elixírov.
Severus Snape sedel vo svojom bytíku v obývačke a popíjal ohnivú whisky. To čo sa stalo, že pobozkal Grangerovú. Vysvetľoval si to tak, že aj ona chce jeho. Cítil opätovanie citov. Cítil, akoby sa niečo pretrhli a obidvaja môžu byť spolu. Avšak, bolo tam aj napätie a prekážky. Cítil to, aj keď to nevedel. Nevedel, ako sa Hermiona zachová. Či vôbec dôjde na hodinu. Nieto ešte aby došla večer k nemu. Aj keď ju očakával. Víno, chlebíčky a romantická atmosféra. Nevedel, či jej to bude vyhovovať, ale snažil sa. Snažil sa zo všetkých síl pochopiť jej manierom, jej citom. Aj keď, ťažko sa mu niečo také chápalo. Predsa je taká mladá. Má 18 rokov a má aj priateľa. Nerozmýšľal nad tým. Predtým. Teraz mu to však dochádzalo. No rozhodol sa stále chcieť Hermionu, nech ho to stojí, čo stojí.
Hermiona sa nedokázala zmieriť s tým, že jej profesor elixírov chce od nej niečo viac, ako len byť jej profesorom. Nedokázala pochopiť jeho náklonnosť a zároveň cítila tú istú. Aspoň si to myslela.
Rozmýšľala nad tým, ako skoncovať s Ronom. Samozrejme, že ho nechcela zabiť. Len si uvedomila, že je to len kamarátstvo. Nič viac. A ona s ním chodí. A chce to ukončiť ale nezraniť pri tom Rona.
Avšak, premyslela si aj svoje kroky. Rozhodla sa ísť na ďalšiu hodinu, zachovať si chladnú tvár, nečervenať sa a prežiť tú hodinu bez ujmi na zdraví. A večer? Či pôjde k nemu? Nevedela. Lákalo ju to tam a zároveň brzdilo.
,, Hermiona, počúvaj ma, keď sa nepreberieš s tej postele tak ťa odtiaľ dostanem nasilu ´´ zvyšovala hlas Ginny.
,, Ano Ginn? ´´ otvorila pomaly Hermiona oči.
,, Proste ťa len chcem dostať z postele ´´ tvárila sa Ginny nahnevane. ,, Nestihneme raňajky a mne už príšerne škvŕka v bruchu ´´ pozrela sa na ňu a Hermiona pochopila. Jedlo. Naozaj bola veľmi veľmi hladná.
,, Aha, fakt máš pravdu. ´´ vyšvihla sa z postele ,, daj mi desať minút a som fit ´´ Hermiona sa ponáhľala do kupelky.
Ginny si sadla na posteľ a čakala. Hermiona bola večer veľmi tichá a pokojná. Čo sa stalo medzi ňou a Snapom? Osobne tým nie je veľmi nadšená, ale nič nenarobí. Musí sa uspokojiť s tým, čo Hermiona zamýšľa. Je to jej najlepšia kamarátka a nezradí ju, ani keby mali traktory padať.
,, Pre Merlina, Hermiona, ako to vyzeráš? ´´ pozrela sa na ňu Ginny. Musela uznať, že Hermione veľmi svedčí trošku make-upu a špirála. A aj ten rúž. Vyzerala naozaj perfektne. Síce, habit by vymenila za riflovú sukňu a tričko, aj tak bola Hermiona krásna.
,, Čo je? ´´ spýtala sa Hermiona. Vari nevyzerá dobre.
,, Nič. Si taká, iná. Vyzeráš perfektne ´´ usmiala sa na ňu Ginny a spolu sa pobrali na raňajky do Veľkej siene.
,, Kde sú Harry a Ron? ´´ spýtala sa Hermiona Ginny.
,, Neviem. Pravdepodobne zaspali. Aj keď to by oni asi nezaspali. Ved chápeš - raňajky. Jedlo je ich hlavnou prioritou. Hlavne Ronovou. Harry až tak veľa nezje ´´ zasmiala sa a zobrala si hrianku, ktorú natrela maslom.
,, Ahojteee ´´ došli Ron s Harrym.
,, Merlin, Mija, ty máš nejaký sviatok ? ´´ pozeral sa na Hermionu Ron.
,, Tak Merlin alebo ja? ´´ odhryzla si Hermiona z hrianky
,, Jasné že ty. Si krásna ´´ usmial sa na ňu a pobozkal ju.
Hermiona mu nevedela povedať že je koniec. Aj keď sa tak nahodila. Ron si myslí, že pre neho. Ona sa však nahodila pre Severusa. Bola zvedavá, čo urobí. Ako bude reagovať. Ale dnes večer sa tam nechystala. Nechá ho čakať. Chce vidieť, čo urobí. Pošle sovu? Naozaj nevedela.
..............................................................................................................................................

,, čo náš ešte čaká? ´´ spýtal sa Ron Harryho.
,, Práve teraz Obrana. ´´ znechutene povedal Harry.
,, Potom ešte zázračné tvory s Hagridom a potom koniec. ´´ dodala Hermiona. Práve mali Obranu proti čiernej mágii so Severusom Snapom. Tak sa tam tešila. Veľmi.
,, Vítam vás. Dnes máme študijnú časť, takže nečakajte nejaké zázraky. Budeme sa učiť, vysvetlím vám podstatu a potom si urobíte poznámky ´´ povedal Severus chladným hlasom. Ani raz nevyhľadal Hermionu pohľadom, aj keď jej oči stále spočívali na ňom.
,, Privilégium ako sa obrániť proti ...... ´´ Hermiona prestala počúvať jeho výklad. Nevedela ho vnímať. Stále sa sústredila na jeho očí, ktoré ju vyhľadali až na konci hodiny. Nevidela v tej tvári nijaké city, nič, čo by ju malo prinútiť ostať na hodine. Rozmýšľala, či to vôbec bol Severus, ktorý ju včera hladil po chrbte.
Pomaly sa pobrala aj so svojimi dvoma kamarátmi k Hagridovej chalupe.
,, Hermi, čo sa deje? ´´ spýtal sa jej Harry.
,, Prečo? ´´ pozerala sa naňho Hermiona.
,, Ako sme odišli z Obrany, chodíš ako bez ducha. Stalo sa niečo? ´´ spýtal sa.
,, Ale niiič. Len som sa zamýšľala nad Snapovym výkladom. ´´ zahovorila to Hermiona ale pritom sa zamýšľala nad samotným Severusom. Ako to, že sa na ňu pozrel len raz? Alebo nechcel, aby si trieda niečo všimla? Nevedela si to vysvetliť a nezapínalo jej to.
Konečne sa skončilo vyučovanie a oni sa pobrali prezliecť sa. Potom išli na večeru. Ginny a Harry nechceli večerať. Hermiona si domysela prečo. Kedy ona bola naposledy s Ronom? Ani sama sa nepamätala. Naposledy v Taliansku. A to už odvtedy ubehlo času. A teraz? Teraz sa len občas pobozkajú a to je všetko. Aká by bola rada, kebyže si Ron niekoho nájde. Aspoň by bola voľná a nemusela sa obťažovať s tým, aby Rona nechala. Avšak, ani svojimi citmi k Severusovi si nebola istá. Vedela, že je to niečo viac, ale bola to láska? Tento fakt jej tak trochu unikal.
Keď sa vrátili s Ronom do klubovne, Harry a Ginny tam neboli.
,, Som nejaký unavený, pôjdem spať ´´ ozval sa Ron. V klubovni už skoro nikto nebol.
,, Ron, počúvaj ma, vnímaš vôbec moje potreby ? ´´ spýtala sa ho Hermiona.
,, čo Hermiona? ´´ nechápavo pozeral Ron ,, ja ťa ľúbim ´´ usmial sa.
,, Dobre. Nič ´´ povedala mu ,, dobrú noc ´´ dodala. Ron jej dal bozk a potom išiel do spálne. Hermiona ostala sedieť pred kozubom úplne sama. Má vôbec Ron nejaké cítenie? Vie vôbec, čo chce ona? Silno o tom pochybovala.
Ešte dlho tam sedela a nakoniec sa rozhodla. Pôjde k Severusovi. Aj ona, ako žena má svoje potreby a je jej jedno, čo na to kto povie.
Zaklopala na dvere jeho bytu a čakala. Nikto jej neotváral. Bola z toho sklamaná. Otočila sa a išla preč. Prečo jej neotváral a pritom ju volal? Vedela, že ide neskoro večer, ale Severus Snape neurčil čas. Len ju vyzval, aby došla. A ona to urobila. Po počiatočnom váhaní sa odhodlala prísť. A on jej neotváral.
Rozhodla sa, že pôjde ku škriatkom do kuchyne pre horúcu čokoládu. Horúca čokoláda jej vždy spraví dobre. Bola už pri dverách a chcela ich otvoriť, keď sa jej však zrazu otvorili sami. V nich stál Severus.
,, Slečna Grangerová ´´ usmial sa.
,, Profesor Snape ´´ zamračila sa. Myslela si, že tam niekoho má a on si bol len pre čokoládu.
,, Myslím, že by ste tu nemali byť ´´ usmial sa a zavrel dvere od kuchyne, takže obidvaja ostali stáť na chodbe.
,, A kam by som podľa vás mala ísť, pán profesor? ´´ rozhodla sa ho prokovať.
,, Niekde, kde je to bezpečné ´´ zasmial sa.
,, Tak ja teda pôjdem tam, kam ma zavediete, pán profesor ´´
,, Neprovokujte slečna Grangerová, lebo strhnem chrabromilu body za nevhodné správanie ´´
,, Vám nezáleží na tom, aby vaša fakulta vyhrala školský pohár? ´´ usmiala sa nevinne.
,, Privádzaš ma do šialenstva ´´ odpovedal jej.
,, Ty mňa nie ´´ zasmiala sa ,, tak čo, pozveš ma niekam? ´´ spýtala sa.
,, Mám ešte neotvorenú fľašu vína, čo ty nato? ´´ spýtal sa a ona súhlasila.
.......................................................................................................................................
,, Myslím, že to v Taliansku bolo len zo srandy ´´ smiala sa Hermiona po treťom pohári. Myslela tým Harryho vtipy.
,, Aha. Ale aj tak ma tvoji kamaráti nenávidia ´´ usmieval sa Severus. Hermiona už nechcela ďalší pohár vína. Už teraz sa jej točila hlava a na prvé stretnutie si až príliš dobre rozumela so Severusom, aj keď to bol jej profesor obrany proti čiernej mágii.
,, Asi by som už mala ísť ´´ zasmiala sa Hermiona. Bola trochu opitá, ale ešte stále o sebe vedela. Chcela, aby toto dopadlo trochu inak. Ale Severus sa k ničomu nemal. Len sa rozprávali. Postavila sa a Severus s ňou. Avšak zakrútila sa jej hlava a kebyže ju Severus nedrží, tak spadne.
,, Ešte že ma držíš ´´ zasmiala sa. Ich tváre boli neuveriteľne blízko seba. Pobozkal ju. Primkol si ju bližšie k telu. Zvalili sa spolu na sedačku. Odlepil sa od nej a pozeral sa na ňu.
Teraz by som mohol i zomrieť a nevadilo by mi to," preťal ticho Severusov hlas. Napriek tomu, že niečo podobné čakala, sila jeho vyznania ju na moment ochromila. Sklopila zrak. Ticho, bez slov a so zadržaným dychom mu chytila tvár do dlaní. Uprene sa naňho zadívala, na čo priložil svoje ruky na jej, nežne ich pobozkal a pokračoval: "Myslím to vážne Hermiona. Už len môcť sa na teba pozerať je pre mňa jeden z najkrajších darov v mojom živote..." Mala pocit, že to už nevydrží. Kde sa stratil ten muž, ktorý sa tak bránil citom? Severusa poznala už 7 rokov, ako svojho profesora elixírov, no bol to človek, ktorý si k sebe len tak niekoho nepustil. Ozbrojený ostrým humorom, intelektom a neprehliadnuteľnými vedomosťami, vzbudzoval rešpekt a autoritu už na prvý dojem. Emócie schované pod obranným štítom, bez ktorého nikdy nevychádzal. Ako slimáčik, ktorý všade so sebou vláči svoj domček, svoju masku bezstarostnosti, nadhľadu a nedotknuteľnosti. To bol Martin. Neprístupný, vzdialený, neotvorený človek, v ktorom nedokázala čítať. A teraz tu pred ňou sedí muž s jeho tvárou, jeho telom, no je to niekto plný nehy, emócii a bázne. Ako slimáčik, ktorý vyliezol zo svojej ulity a človek ho vidí v celej jeho podobe prvýkrát.
"Pobozkaj ma," pošepla. Naklonil sa k nej a perami zablúdil k jej čelu, spánkom, viečkam. Nosom pošteklil špičku jej nošteka, pokračoval k nádherným ústam. Pred jej perami však zastal. Váhal, spamätával sa, či naberal odvahu? Netušila, no čakať na vytúžený bozk už nevydržala. Vyšla v ústrety jeho perám a takmer okamžite ju zaliala túžba. Spočiatku nežné spoznávanie jazykom sa zmenilo na stretnutie letnej búrky s prívalom zničujúcej tsunami. Netušila, čo spojenie ich pier spôsobí. Zaboril ruky do hodvábneho plášťa jej vlasov, oprel sa o ňu čelom a spamätával sa z osídiel prepuknutej rozkoše. Uvedomila si, že je šťastná. Dokonale šťastná.
"Chcem ťa," priznala. Nepotreboval počuť viac. Prikryl ju svojím telom a začal skúmať vábivé ženské krivky. Jeho pohladenia ju spaľovali na prsiach, ktorých tvary si vychutnával s čoraz drsnejšou náruživosťou. Bozkávajúc jej krk, prstom kĺzal po zamatovej pokožke brucha rozdúchavajúc v nej víry vášne. Pokrúžil okolo rozkošného pupka, no ukazovák klesal čoraz nižšie a nižšie. Odhrnul jej nohavičky, hlavičku prsta ponoril do mokrej horúčavy žiadostivého lona. Zastonala túžbou. Prst, spočiatku nežný zvedavec, sa po jej stone zmenil na dravého dobyvateľa. Pritlačil sa jej na klitoris a vzápätí sa načisto stratil v jej tajomnej hĺbke.
"Poď už," zaprosila s nedočkavosťou v hlase. A on poslúchol. Vošiel do jej tepla, jemne a neznesiteľne pomaly. Rozohral nežnú hru, v ktorej bol pánom. Po nekonečnom maznaní naňho prosebne pozrela. Prestal sa ovládať, zaboril sa do nej v celej dĺžke a začal divoko prirážať. Bral si ju ako vyhladovaný, vysmädnutý dravec. Dostala, po čom prahla. Jej telo sa skrúcalo v slastných záchvevoch. Cítila, že sa blíži k vrcholu. Posadnutosť, ktorá z neho vyvierala, ju donútila zahryznúť mu do pleca, tlmiac tak živočíšny výkrik, ktorý sa jej dral z hrdla. Extáza. Mala pocit, že sa otvorilo nebo a zem otriasla. No bola to iba láska.
Hermiona ležala v Severusovom náručí. Ticho pretínalo iba ich dýchanie.
,, Mala by som ísť ´´ ozvala sa. Alkohol z nej úplne vyprchal.
,, Kedy sa znova uvidíme? ´´ spýtal sa jej
,, Na hodine ´´ ozvala sa s humorom, no vedela, že to nie je odpoved na jeho otázku.
,, Lúbim ťa, Hermiona Grangerová ´´ usmial sa.
,, Aj ja teba, Severus Snape ´´ a pobozkala ho na pery. ,, Už musím ´´ dodala po bozku. Len ťažko sa jej vstávalo z tej mäkkej postele a ešte ťažšie zo Severusovho náručia.
,, Odprevadím ťa ´´ povedal Severus a postavil sa. Natiahol si len trenky, Hermiona svoje oblečenie.
,, Stačí. Nechcem aby nás niekto videl ´´ usmiala sa nanho pri dverách.
,, To nechcem ani ja. Zajtra? ´´ spýtal sa.
,, Zajtra. Pozajtra aj o tri roky ´´ usmiala sa. Dala mu ešte jeden bozk a potom sa odtiaľ s ťažkosťou, ale aj radosťou pobrala do klubovne.

Nedovolená láska 3,4

11. dubna 2013 v 19:04 K přečtení
Pre Severusa Snapa konečne začal školský rok. Tešil sa, že bude učiť Hermionu posledný rok. Dúfal, že sa za ten rok s ňou zblíži. Predtým to pre neho bolo len otravné dievča, ktoré sa stále všetko naučilo dopredu a všetko robilo presne do postupu. Ale teraz. Teraz to už pre neho nie je to knihomolné dievča. Nedá sa povedať, že Hermiona je už žena. Skôr je to pre neho dospievajúca žena. Pritahujú ho jej krivky tela, jej krásne vlasy, ktoré jej zvyčajne neposlušne poletujú okolo tváre a aj jej krásna tvár. Samozrejme, nie je to všetko len o kráse. Je to veľmi inteligentné dievča, ktoré má cítenie. Severus Snape by to slovami vysvetliť nevedel.
Pre Hermionu začal na škole posledný rok. Posledný rok, do ktorého sa tešila a zároveň bola smutná. Smutná, že už viac nebude so svojimi priateľmi. Že skončia roky, ktoré strávili na Rokforte. Každý z nich pôjde svojou cestou. Aj ked ona vedela, alebo aspoň v kútiku duše dúfala, že zo svojimi priateľmi sa bude stále stretávať. Nevedela, či jej láska s Ronom vydrží ale ani to nechcela riešiť. Možno preto nemala rada nikdy veštenie. Budúcnosť ju zaujímala. Ale čo má prísť, to príde. Svojmu osudu sa nikto nevyhne. Ak nezomrie človek dnes, zomrie zajtra a možno ešte horšie. Osud je nezvratný.
Konečne vystúpili z vlaku a nastúpili do kočov, ktoré ich doviezli na hrad, na triediacu hostinu.
Severus Snape sa ponáhlal zo svojich komnát. Ako sa vrátil z dovolenky, dostal úpal a nebolo mu bohvieako. Ale na hostine byť musel. Ako profesorka McGonagalová nastúpila do dôchodku, stal sa on zástupcom riaditeľa, ktorým bol stále Dumbledore. Naštastie prvákov uviedol Dumbledore, Severus sa mu však zaprisahal, že na hostinu príde určite.
,, Všimli ste si, že tu nie je Snape? ´´ pozeral sa Neville za učiteľský stôl.
,, Asi sa prehrial na slnku ´´ zasmial sa Ron.
,, Na Slnku? Ten aj chodí na Slnko? ´´ pozeral sa Neville na svojho kamaráta.
,, No jasné. Boli sme v Taliansku. A bol tam aj on. Ludia, to ste mali vidieť, ako sa tam opaloval ´´ zasmiala sa Ginny na Nevillovej otázke. Klobúk zatiaľ zaradoval prvákov do fakúlt.
,, Pozrite, už ide ´´ ukázal Seamus na ich učiteľa elixírov, ktorý sa hnal pomedzi lavice vo svojom povestnom čiernom plášti a na tvári mal ten nepriepustný výraz. Avšak, tentokrát bolo na ňom niečo iné. Jeho tvár už nebola taká bledá. Jej farba bola niečo medzi červenou a purpurovou a Severus Snape chytal až zelený odtien, od toho, ako sa mu bolo zle od žalúdka, pretože elixír ešte nezaúčinkoval. A aj jeho vlasy boli iné. Už neboli také mastné a ulízané. Mal ich umyté a voľne poletujúce okolo tváre. Posadil sa na miesto vedľa riaditeľa a ked klobúk konečne dotriedil to množstvo prvákov, Dumbledore vstal, aby predniesol svoj zvyčajný príhovor.
,, Ty kokso. Ved on uplne inak vyzera ´´ pozerali žiaci, ktorý ho poznali už dlhší čas.
,, Zmenil imidž. Myslíte, že má nejakú frajerku? ´´ ozval sa jeden šiestak.
,, Neviem, ale mohol by zmeniť prístup. Ale z jeho kamennej tváre čítam, že nič také sa diať nebude ´´ ozval sa daľší a skoro všetci vo veľkej sieni preberali zmenu imidžu profesora elixírov.
,, Asi mu to Taliansko prospelo ´´ pošepla Ginny do ucha Hermione.
,, Alebo ho to úplne zmenilo? ´´ obydve dievčatá sa začali smiať. Tento rok, aj ked neboli v tom istom ročníku boli spolu na izbe. Vdaka Harryho konexiám u riaditeľa sa to dalo bez problémov vybaviť. A okrem iného, Severus Snape sa stal nástupcom profesorky McGonagalovej, takže bol vedúcim Chrabromilu a Horace Slughorn vedúcim Slizolinu. Po Voldemortovom páde sa veľa vecí zmenilo.
Hostina skončila a všetci sa pobrali do svojich fakúlt a klubovní. Prezliekli sa z habitov do takého toho domáce oblečenia a utvorili sa partie, ktoré si rozprávali o prázdninách a zážitkoch, ktoré začili.
Jednu takú tvorili aj Harry, Hermiona, Ron a Ginny.
,, Nechápem, prečo musí byť Snape vedúcim našej fakulty ´´ začal fňukať Ron, ktorý Snapa doslova nenávidel.
,, Nieje ti to jedno? Lebo mne hej. Braček. Zmier sa s tým. Aspon nám už prestane strhávať body ´´ usmiala sa na neho Ginny, ktorá držala Harryho za ruku.
,, No neviem. Ten je schopný všetkého ´´ podporoval Rona Harry v jeho mienke, aj ked, v poslednú dobu mu Snape až tak nevadil, ale predsa. Bol to Snape.
,, Podľa mňa je celkom v pohode ´´ zastala sa ho Hermiona.
,, A to už prečo? ´´ pozeral na ňu Ron. ,, Hermiona, len mi nepovedz, že začínaš mať Snapa ako učiteľa rada ´´ zazeral na nu Ron.
,, Ja som vlastne vždy mala všetkých učiteľov rada ´´ ohradila sa Hermiona, ale páčilo sa jej, ked sa na ňu Severus usmieval. Lichotilo jej to.
,, Bože Hermiona ´´ zasmial sa Harry. ,, Mám chuť na tekvicový džús a tvarohové pirôžky, nepridáte sa niekto? ´´ teraz už túžobne sníval o jedle.
,, Niekedy mi pripadáš ako tehotná žena ´´ usmieval sa na neho Ginny.
,, My chlapi máme niekedy strašné chúťky ´´ podporoval ho Ron, ktorý by si tiež niečo dal.
,, Tak ja vám pre niečo skočím. A pritom spravím tú bežnú obchôdzku hradu. Vy by ste už aj tak nemali vychádzať a ja som Prefektka, takže to nebude problém ´´ usmievala sa a postavila. Mala na sebe len krátke kraťase a tričko na ramienka, kedže bolo teplo a ona nemienila spať vdlhej pyžame.
,, Dakujeme ti Miona. Si úplne perfektná. Nevieme, čo by sme bez teba robili ´´ usmieval sa na ňu Harry a Miona už vychádzala cez portrét tučnej panej... Zamierila si to do kuchyne obchádzkou. Najprv išla popozerať po WC-kach, či nie sú žiadny prváci alebo druháci niekde zatúlaný a potom išla do kuchyne. Kedže kuchyna bola na druhom poschodí, zo Severnej veže, kde bola Chrabromilská klubovna trebalo zliezť viacero schodov. V hrade už bola tma a Hermiona si svietila na cestu prútikom.
Zrazu sa jej za chrbtom ozval hlas.
,, Slečna Grangerová, viete, že je zakázané sa potulovať po nociach po hrade? ´´ otočila sa. Stál tam Snape, teraz už nie vo svojom habyte ale v červených trenkách a voľnom bielom tričku.
,, Ja som prefektka pán profesor ´´ ohradila sa Hermiona.
,, A kam máte namierené? ´´ pozeral na ňu ,, ako viem, druhé poschodie je bystrohlavčanov ´´ pozeral na ňu a čakal jej reakciu. Páčilo sa mu, ked vymíšľala poznámky, prečo je na druhom poschodí.
,, Ech, pán profesor ´´ začala habkať, ale nakoniec sa rozhodla, že mu povie pravdu ,, vlastne. Harry a Ron mali chuť na tekvicový džús a pyrôžky. A ja, ako prefektka môžem chodiť na menšie obchádzky hradu, ked mám pocit, že chýbajú nejaký žiaci. Tak som sa ponúkla že ako prefektka pôjdem na obchôdzku a popritom im zoberiem z kuchyne to jedlo. ´´ povedala Hermiona pravdu a Severus sa na ňu pozeral s uškľabkom na tvári.
,, Slečna Grangerová, a čo ked vám teraz poviem, nech sa otočíte a vrátite sa do svojej klubovne? Mal som tam totiž namierené aby ste už všetci išli do svojich izieb, lebo ráno skoro vstávate ´´ usmieval sa, už nemal ten kamenný výraz tváre.
,, A pán profesor? Čo keby ste teraz skočili tiež do kuchyne, troška poklebetili zo škriatkami, ja by som si len zobrala čo potrebujem a za takú pol hodinu by ste došli? ´´ trúfla si na neho Hermiona. Na iného by si netrúfla, ale dnes jej pripadal Snape, že má dobrú náladu a aj v Taliansku sa pár krát spolu stretli.
,, Slečna Grangerová, prehovorili ste ma ´´ usmial sa na ňu Snape a Hermiona vykročila dopredu. Severus išiel bez slova za ňou a vychutnával si jej pohyb, jej vejúce vlasy.
Hermiona vošla do kuchyne a hned za nou Severus. Zobrala si, čo bolo treba.
,, Tak ja idem pán profesor ´´ usmiala sa na neho Hermiona a išla k dverám. Nevšimla si, že ide za ňou, až ked išla zatvoriť dvere a ich ruky sa dotkli. Prebehol medzi nimi elektrický náboj a Hermiona svoju ruku hned odtiahla. Pozerala sa na neho, ale ani jeden nepovedal slova. Severus dvere zavrej a obydvaja tam stáli, v malej uličke.
,, Tak,ja už pôjdem ´´ ozvala sa Hermiona, ktorá sa spametala z toho tranzu, čo ju pochytil.
,, Prečo? ´´ spýtal sa jej bez potichu Severus. Hermiona na neho pozrela. Prekvapene, s kvapkou strachu.
,, Ech. Ja. Mala by som ísť pán profesor ´´ pozerala sa mu do jeho ónyxových očí. Snape sa k nej priblížil a pobozkal ju na ústa. Hermiona prekvapene stála. A potom sa odtrhol a rýchlo, bez slova odišiel preč.
Bol to nečakaný bozk, ktorý si Severus neplánoval a Hermiona by nikdy nečakala od svojho profesora bozk.
Pohla sa z miesta a zamyslene kráčala do klubovne aj s tekvicovým džúsom a pirôžkami. Vošla dovnútra, ale stále sa jej v mysli premietal ten bozk. Prečo to urobil? Prečo ju jej profesor pobozkal?
,, Si nejaká divná ´´ pozeral na ňu Ron.
,, Vlastne som už unavená ´´ zaklamala Hermiona. Vôbec nebola unavená, ten bozk jej dodal veľmi veľa energie.
,, Ideš už do izby? Pôjdem s tebou ´´ povedala Ginny a obydve išli do svojej izby a Ron s Harrym do svojej.
Hermiona si bez slova lahla a robila sa že spí. Ochvíľu počula, ako Ginny spokojne odfukuje.
Stále sa jej v mysli premietal ten bozk. Stále cítila jeho pery na svojich a nevedela si vysvetliť, prečo na neho stále myslí. Bol to bozk, ktorý ju prebudil k životu a zároveň zasnil. Bol to nečakaný bozk, ktorý sa jej páčil.
________________________________________________
Prvý deň školy. Nikomu sa nechcelo vstávať, kedže všetci boli veľmi dlho hore. A hned prvá hodina so Snapom. Obrana proti čiernej mágii. Absolútne nikto nemal chuť na Snapa. A Harry už vôbec nie. Nemal ho rád a teraz, ked začal učiť Obranu proti čiernej mágii. Vlastne, Snapa nemal skoro nikto rád a dvakrát z toho neboli nadšený, že ich bude učiť Obranu proti čiernej mágii. Ale všetci sa s tým museli zmieriť. Nič sa nedalo robiť.
,, Vôbec sa mi nechce ísť na tú dvojhodinovku. A ešte budeme robiť praktiku. To sa mi vôbec nechce. A so Snapom. Hrôza ´´ hovoril Ron pri raňajkách. Nestačilo, že sa aj večer napchával, ešte aj teraz. Sice, Harry robil to isté.
,, Vydržíš to ´´ usmiala sa nanho Ginny
,, Ale ty nemáš teraz obranu. Ty máš teraz šialeného Slugyho ´´ povedal jej Harry.
,, Tak držím palce. Ja už idem ´´ povedala im a odišla.
,, Aj mi by sme mali ísť ´´ povedala Hermiona, ktorá už doraňajkovala.
,, Ty sa tešíš na jeho hodinu? ´´ Ron na ňu neveriacky pozeral.
,, Vlastne. Nemám nič proti obrane ´´ povedala v obrannom geste.
,, Ale Mia. Je to Snape ´´ neverim vlastným ušiam Harry.
,, Ja viem. A čo? Snape, ktorý nie je až taký zlý ´´ bránila sa Hermiona.
,, No dobre. Podme, kým sa tu pohádate ´´ povedal Harry. Ron zobral Hermionu za ruku a išli spolu do učebne. Tentokrát tam neboli stoly ani stoličky, pretože bola praktická časť, bola tam len prázdna miestnosť s jednou tabulou a katedrou.
V triede bola vrava, ktorá neutíchala. Hermiona nechcela mať hodinu so Snapom, aj ked ten včerajší bozk jej veľmi lichotil, ale nebola si ničím istá.
Zrazu Snape vbehol do učebne a za ním vial len jeho plášť. Vyzeral ako čierna šmuha. Postavil sa za katedru.
,, Dobrý den. Našou prvou hodinou začneme veľmi ťažkým kúzlom, ktorým je Patronus. Kto vie niečo o Patronuse? ´´ spýtal sa. Prihlásila sa skoro polka triedy. Snape však vyvolal Hermiona.
,, Slečna Grangerová? ´´ prepichoval ju pohladom.
,, Patronus je ochranca čarodejníka. Pôsobí ako pozitívna ochranná sila. Pravý patronus, čiže fyzický, má podobu zvieraťa. Vytvorí sa kúzlom Expecto Patronum, no čarodejník musí myslieť na šťastnú spomienku. ´´ vysipala zo seba Hermiona.
,, Ano. 20 bodov pre Chrabromil. Správne ´´ povedal Snape ,, ako už slečna Grangerová povedala, patronusa vyčaríme len vtedy, ked si spomenieme na najštastnejší okamih, spomienku a budeme na ňu silno myslieť. A potom držiac prútik vyslovíme zreteľne Expecto patronum ´´ hovoril Snape, ale pritom stále blúdil očami po Hermione. Samozrejme, zablúdil aj inde, ale Hermiona ho priťahovala.
,, Tak, kto to vyskúša ako prvý? ´´ spýtal sa. Všimol si, že Harry sa hrá zo svojim prútikom, vôbec si ho nevšíma. Pritom dobre vedel, že to kúzlo vie veľmi dobre vyčariť.
,, Pán Potter. Vy nemáte čo iné robiť, len ma nepočúvať? ´´ povedal uštipačne.
,, čo? ´´ pozeral sa Harry, ktorý nevedel, o čo sa jedná.
,, Pán Potter, vidím, že vás nezaujíma môj výklad. Tak vás poprosím, aby ste nám predviedli to kúzlo ´´ povedal, ale Harry nemal ani tušenia, o akom kúzle hovorí.
,, Patronus ´´ našepla mu Hermiona.
,, Aha ´´ povedal Harry a zobral do svojej ruky prútik ,, expecto patronum ´´ vyslovil zreteľne a z konca prútiku vyletel veľký strieborný jeleň, ktorý sa prehnal cez celú triedu a potom sa vytratil-.
,, Bravúrne pán Potter. Ale to ešte neznamená, že sa nemáte sústrediť ´´ povedal mu.
,, A vy pán profesor vysvetlujte celej triede, nie len Hermione ´´ povedal nahnevane Harry.
,, Ja vysvetlujem celej triede ´´ povedal nahnevane Severus, lebo vedel, že Harry si niečo všimol.
,, Pozeráte sa na ňu, ako by vám mala patriť ´´ povedal Harry. Nemienil ostať bez obranneho slova.
,, Ak sa vám nechce, nemusíte byť. Ale neospravedlnenú hodinu mať budete ´´ povedal mu Snape.,
,, JA tu budem ´´ povedal Harry a dalej bol ticho.
,, Ako ste videli. Pán Potter nám predviedol Patronusa. AK ste si to nezapametovali, predvediem vám ho aj ja. Nezabudnite, najštastnejšia spomienka a zreteľne. Expecto Patronum ´´ povedal a z jeho prútika vyletela strieborná lan. Urobila to isté čo Harryho a potom zmizla.
,, Skúšajte to. Urobte si priestor ´´ hovoril a sledoval, ako to triede ide. Prvá hodina skončila a skoro trištvrtina triedy už vedela vyčariť Patronusa.
,, Slečna Grangerová, najštastnejšia spomienka ´´ pripomenul jej Severus pri konci hodiny, ked už naozaj celá trieda vedela vyčariť patronusa okrem Hermiony.
,, Ja viem ´´ neotočila sa na neho. Nechcela sa mu po včerajšku pozerať do očí.
,, Dúfam slečna Grangerová ´´ povedal a presunul sa ku katedre.
,, Koniec hodiny. Kúzlo precvičujte, na domácu napíšete o tomto kúzle 8 stranovú esej. Slečna Grangerová tu ostane ´´ povedal. Všetci pomaly odchádzali z triedy. Ostali tam nakoniec len Harry, Ron a Hermiona
,, Chcel som slečnu Grangerovú ´´ zazrel na nich škaredo.
,, Chodte ´´ povedala im Hermiona a ostala tam sama.
,, Vidím, že vám toto kúzlo moc nejde ´´ začal hovoriť Snape ,, alebo ste si nespomenuli na dosť štastnú spomienku ´´ stál pred ňou a ich oči sa vpíjali až kým Hermiona neuhla
,, Doučí ma to Harry ´´ povedala ,, on to vie ´´ povedala a chcela odísť. Považovala to ako za vybavené.
,, Pán Potter nie je učiteľ. JA vás to doučím ´´
,, Myslím, že Harry bude stačiť ´´ oborila sa na neho.
,, Nie. Dnes večer o deviatej máte u mňa doučovanie. Som učiteľ a moje príkazy máte poslúchať, nie? ´´ povedal a ona prikývla, potom odišla na elixíry so Slughornom.
,, čo chcel ten idiot? ´´ pýtal sa jej Harry ked opisovali z tabule návod.
,, Musím k nemu chodiť na doučovanie ´´ Hermiona bola nahnevaná.
,, Prečo? ´´ pozeral sa na ňu.
,, Lebo to povedal. Namietala som, že ty ma to doučíš, ale o tom nechcel ani len počuť ´´ povedala a Harry ostal ticho.
Hermiona po náročnom dni zhodila zo seba habit, osprchovala sa a prezliekla sa do volných teplákov a trička. Ved hádam nemusí večer o deviatej chodiť v habite. Potom išla. Zaklopala na jeho žaláre a on jej otvoril. Tiež už nemal habit ale len ryfle a tričko. Vyzeral dobre, Hermiona to priznala.
,, Ponúknem vám niečo? ´´ spýtal sa milo a zdvorilo.
,, Nie. Dakujem. Ja som došla na doučovanie. Nie na pohárik ´´ povedala tvrdo.
,, Dobre. ´´ povedal jej a Hermiona sa postavila a vytiahla prútik.
,, Tak čo, začneme? ´´ spýtala sa a on sa k nej postavil. Nahol sa k nej a Hermione vyskočila husia koža.
,, Spomen si. Najkrajšia spomienka a vyslov pomaly ´´ hovoril to len pre ňu. Tikal jej. Hermiona sa však sústredila. Spomenula si na poslednú a vyslovila. Z jej prútika vyletela vydra. Preletela izbou a potom sa dala preč.
,, Dakujem ´´ povedala a chcela sa slušne odpratať. Nevadilo jej, že bol tak blízko, bolo jej to príjemné a to nechcela. On si ju otočil k sebe
,, Načo si myslela? ´´ spýtal sa.
,, Načo to chcete vediet? ´´ pozerala sa na neho a v jeho očiach nevidela nič. Avšak, boli krásne
,, Chcem to vedieť. Bol som to ja? ´´ spýtal sa jej priamo. Hermiona sa začervenala, čo znamenalo súhlas. Ich tváre boli blízko.
,, Dojdeš zajtra? ´´ spýtal sa jej.
,, Načo? ´´ spýtala sa a on ju pobozkal
,, Na toto ´´ a prechádzal jej pomaly po chrbte.
,, Neviem ´´ odtrhla sa.
,, Dojdi ´´ povedal jej a Hermiona sa vytratila preč.

Nedovolená láska 1,2

11. dubna 2013 v 18:42 K přečtení

Hermiona sedela vo svojej izbe na posteli a do kufru si balila posledné veci. Síce do Rokfortu ide až na budúci týžden, chystala sa posledný týžden stráviť so svojimi priateľmi - Ronom, Harrym a Ginny v Taliansku pri mori. Celé prázdniny sa nevideli, teda, ona s Ronom sa stretávali, ale Harryho a Ginny videla naposledy vo vlaku cestou domov z Rokfortu. Preto sa na nich veľmi tešila. Strávia spolu týždeň a potom pôjdu do Rokfortu a tam nasledujúcich desať posledných mesiacov školy.
,, Hermi, zlatíčko, už si zbalená? Mala by si pomaly ísť do Brlohu, určite už čakajú len na teba ´´ vošla jej mama do dverí a usmievala sa.
,, Ano mami. Už som zbalená ´´ vzdychla si Hermiona a postavila sa. Zodvihla zo zeme kufor a pri dverách sa pozrela ešte raz do izby. Zase odtiaľto odchádza. Tentokrát už posledný krát ide do Rokfortu. Posledný. Vzdychla si a zavrela za sebou dvere.
, Hermiona, nesmieš byť sentimentálna. Ved s kamarátmi budeš sama ´ hovorila jej časť z jej hlavy.
, Ale tá knižnica a učitelia, bude mi to chývať ´ začala druhá časť z jej mozgu.
, Učitelia. Jasné. Hlavne Severus Snape ´ smiala sa tá horšia časť.
, Tak Snape práve nie. Ale napríklad taký Dumbledore. Perfektný človek ´ sentimentálnela Hermiona a potichu išla za svojou mamou do predsiene, kde sa rozlúči aj s otcom a potom sa premiestni do Brlohu a odtial pôjdu do Talianska. Samozrejme, bolo jej lúto, že do Talianska sa nepremiestnia, ale rozhodli sa ísť čisto muklovských spôsobom - zájazdom autobusom. Vraj tam chodia mnohý čarodejníci a autobusom je to veľmi zaujímavé.
,, Ahoj Hermi. Maj sa tam otec ´´ objal ju otec.
,, A dávaj si pozor ´´ povedala jej mama a rozlúčili sa. Hermiona vyšla pred dom, ešte im zakývala a potom sa premiestnila.
Pristála rovno pred dverami Brlohu, kde už bolo od rána rušno. Zaklopala na dvere.
,, Ahoooooj. ´´ pozdravil ju Fred a potom zakričal do domu ,, už došla Mionaaaaaaaaaaaaaaaaaa ´´ a vpustil ju dalej.
,, Ahoj ´´ pozdravila ho a v duchu sa zasmiala. Aj ked už podnikajú, nikdy sa nezmenia. Vždy to budú tie vtipné dvojičky.
,, Kde sú Ron a Harry? ´´ spýtala sa ked sa so všetkými zvítala.
,, Hore. Aj s Ginny. Asi ťa nepočuli ´´ povedala jej Molly Weaslyová, matka všetkých týchto detí a Hermiona sa pobrala hore.
,, Ahojteeee ´´ pozdravila ich a oni sa na ňu pozreli ako na zjavenie.
,, Tak skoro Mion? ´´ spýtala sa Ginny.
,, čakali sme ťa až za hodinu, ale vitaj ´´ pozdravil ju Harry.
,, Ahoj láska ´´ vlepil Mione na ústa pusu Ron.
,, Ahojte ´´ pozdravila som ich. Tak čo, tešíte sa? ´´ pozrela sa
,, No jasné. Tým autosubom som ešte nikdy nešla ´´ zasmiala sa Ginny.
,, Nie autosubom ale autobusom ´´ opravil ju Harry.
,, Presne to som myslela ´´ začali sa všetci smiať.
Asi o hodinu už stáli na muklovskej autobusovej stanici všetci pripravený. Bolo tam ešte asi 20 ludí, vačšina mladých, ktorý čakali na autobus. O chvílu sa dostavila aj delegátka, ktorá im povedala všetky potrebné informácie.
,, Za chvílu dôjde autobus ´´ povedala im Hermiona a dalej tam stáli a rozprávali sa. A naozaj, ani nie za 5 minút sa dostavil autobus.
,, To týmto pôjdeme? ´´ ukázala Ginny na autobus ktorý stál pred nimi. Vôbec nevyzeral ako ten na obrázku. Bol biely a nejaký malý, vôbec nemal poschodie.
,, Asi hej ´´ zasmiala sa Hermiona ,, asi to nebude 5 hviezdičiek ´´ a všetci sa rozosmialy.
,, Aspon si užijeme ´´ počas nakladania kufrov zahlásil Ron. Potom si našli sedadlá. Ako zistili, autobus nemal klímu,takže 24 hodín si užijú v autobuse bez klímy, ešte že mali zo sebou svoje prútiky a každý z nich už mohol čarovať. Tak sa nenápadne zabávali s ,, Aquamenti ´´ a kúzlom, ktoré im privolávalo aspon aký taký chládok.
Konečne po dlhej a náročnej ceste autobusom vystúpili unavený pred hotelom.
,, Fíííha ´´ pozeral sa s otvorenými ústami Harry. Toto po tom autobuse nečakal. Ale prekvapilo ho to. Hotel bol zvonku naozaj na úrovni. A ako zistili neskôr v nútri tiež.
Na druhý deň sa všetci štyria vybrali na najbližšiu pláž. Našli si voľné lehátka a všetci sa pobrali do vody. Bláznili sa vo vode a zabávali sa.
,, Hej. Pozrite sa tam, vidíte to, čo ja? ´´ pozeral sa Ron smerom von z vody na jedno z lehátok, kde ležala bledá postava s čiernymi vlasmi.
,, To je ? ´´ pozerala sa tam neveriacky Ginny.
,, Snape ´´ dokončili Harry a Hermiona za ňu.
,, čo tu ten robí? ´´ neveriacky sa na neho pozeral Ron. ,, Chce nám pokaziť dovolenku a dalších 10 mesiacov nám znepríjemnovať školu? ´´ zúril a najradšej by ho zabil namieste.
,, Ron, ukludni sa. On vôbec nevie, že tu sme ´´ začala ho upokojovať sestra ale Ron len prskal okolo seba a snažil sa vyjsť von z vody.
,, Ron, upokoj sa ´´ upozorňovala ho Hermiona ale on začal tak vyvádzať, že sa na nich pozeralo skoro celé Taliansko, proste celá pláž, ale našťastie si ho Severus Snape nevšimol.
,, Ukludnil som sa už. Nepokazí mi nejaký debil celú dovolenku ´´ povedal a zasmial sa. Ale už nezostali vo vode a vyšli von. Snape si ich naštastie nevšimol. Všetci sa usmievali a večer hrali ešte na izbách karty.
Hermiona v noci nevedela zaspať. Ron už spokojne odfukoval a nezobudilo by ho ani stádo slonov.
Vyšla teda von z hotela a išla na pláž. V diaľke videla postavu ,, asi strážnik ´´ pomyslela si a dalej sa len tak bezcielne prechádzala po pláži.
,, Slečna Grangerová. Dobrý večer. Alebo skôr, dobré ráno ´´ pozdravil ju známy hlas. Pozrela sa hore. Bol to učiteľ elixírov.
,, Ech, dobrý, pán profesor ´´ nevedela, čo má povedať.
,, Ale, slečna Grangerová, nie sme v škole. Mimo školy som našťastie profesor neni. ´´ usmial sa na ňu. Hermiona sa len začervenala.
,, A čo vám mám tykať? ´´ nabrala odvahu a pozrela sa mu do očí.
,, Nejaká ste opovážlivá. Dokonca aj vás kamarát bol dnes dosť nahnevaný, že ma zbadal ´´ zasmial sa. Ale nebolo to také, nasilu. Bol to taký ten smiech od srdca. Severus sa na Hermionu, ktorá nevedela, čo má povedať, stále pozeral. Aká len bola krásna. Takto večer, len v šatách a rozpustených vlasoch.
,, Ech. Prepáčte. Nemysela som to tak ´´ povedala napokon ,, a Ron. No jeho si nevšímajte. On si chce užiť posledný týžden bez učiteľov ´´ usmiala sa a Severus ju stále prepaloval očami.
,, Hmm ´´ zahmkal ale stále sa na nu pozeral.
,, Ech. Pán profesor. Je vám niečo? ´´ vytrhla ho zo zamyslenia.
,, Nie. Len som sa zamyslel. Možno sa ešte stretneme slečna Grangerová ´´ usmial sa a odišiel. Hermiona za ním pozerala ako za zjavením a myslela si, že mu šibe.
_____________
Hermiona sa vrátila do izby ale stále myslela na čudného Severusa Snapa. Pozeral na ňu, akoby bola nejaká korisť. Akoby ju chcel.
Avšak, tieto myšlienky zahnala a podarilo sa jej zaspať. Nemala však kľudný spánok. Snívalo sa jej s jej profesorom. Ako ju stále necháva po škole a stále sa na ňu pozerá. Vôbec nerozpráva, nikam ju nechce pustiť, len ju sleduje tým jeho pohladom a z tváre sa mu nedá nič vyčítať.
Zrazu sa prebudila. Bola celá spotená. Ron vedľa nej kludne spal. Bolo 9 hodín. Išla teda do sprchy. Ochladila sa vodou a rozhodla sa, že počká, kým sa Ron zobudí alebo Harry s Ginny nedôjdu zaklopať, ako sa dohodli.
Severus Snape v noci nezažmúril ani oka. Čítal knihu o elixírovom princovi, ale to ho moc nebavilo. Spomenul si na to, ako bol ešte v škole. Na jeho učebnicu elixír. Tiež si vtedy hovoril Polovičný princ. Ako ten čas letí. Bol zálubený len jeden jediný raz. Do Lilly Evansovej. Matky Harryho Pottera. A zaviazal sa, že ho bude ochranovať. Svoj slub dodržal. Lord Voldemort je mŕtvy a Harrymu už nehrozí vôbec nič. A teraz sa zase zamiloval. Do Harryho najlepšej kamarátky. Nikdy ho nemalo toto trio príliš v láske. Samozrejme, chcel si získať Hermioninu lásku, ale zdalo sa mu smiešne jej podať nejaký elixír. Aj ked aj nad tým uvažoval. Ale bolo by smiešne miešať elixír ylang-ylangu. Sice, bolo by to niečo ako afrodiziakum, ale radšej sa nebude o nič pokúšať.
,, Miona, nad čím tak rozmýšľaš, že si si nevšimla, že som už vstal? ´´ pozeral sa na ňu Ron.
,, Ale nič. Len som sa zamyslela, aké to bude, ked skončíme školu ´´ povedala s mu a on ju pobozkal
,, Budeme mať kopu ryšavých detí s hlavou po tebe ´´ zasmial sa a išiel do sprchy. Medzitým došli pre nich aj Harry a Ginny.
Spolu sa vybrali na raňajky. Kedže hotel bol ALL INCLUSIVE,nemuseli si o nič robiť starosti. Sadli si k jedinému prázdnemu stolu v už aj tak plnej reštaurácii a každý si naložil to na čo mal chuť.
,, Predstavte si Snape, jak si to tam rozdáva s nejakou prsnatou blondinkou? ´´ rozprávali si vtipy o škole a robili si srandu a smiali sa skoro na celú reštauráciu.
,, Alebo Mc Gonagalovú si to s Filchom rozdávať ´´ rehotal sa Harry a pri tej predstave mu skrúcalo žalúdok.
,, Harry, ty si niečo pil? ´´ smiala sa Ginny.
,, A viete prečo má Snape také mastné vlasy? ´´ začala teraz pre zmenu Hermiona.
,, No jasné. Vieš, miesto toho, aby lízal tú blondinečku si ju dáva na hlavu. A blondi to vzrušuje. To nevieš? ´´ smial sa Ron a všetci dostali výbuch rehotu.
,, Vidím, že sa dobre zabávate. Ale inde už nieje miesto. Dúfam že nebude vadiť, ak si prisadnem ´´ hovoril Snape, dnes už červený z včerajšieho opalovania. Toto som si v noci nevšimla- pomyslela si Hermiona.
,, Ano pán profesor ´´ povedala ešte s úsmevom Ginny a on si sadol na voľné miesto medzi Hermionou a Harrym. So sebou mal šalát a bez slova ho začal jesť.
,, Ako prázdninujete pán profesor? ´´ spýtala sa ho Ginny, aby nebolo pri stole to trápne ticho.
,, Vlastne celkom dobre . a vy? ´´ pozeral sa na nich.
,, Viete čo. Najlepšie. Som so svojou Mionou ´´ začal hovoriť Ron, ktorý si všimol, ako na Hermionu Snape pozerá ,, a teraz koncom prázdnin konečne aj s Ginny, mojou sestrou, a Harrym. ´´ usmieval sa Ron.
,, Prečo ste si vybrali práve Taliansko? ´´ spýtal sa Snape
,, Miona to poradila. Vraj muklovské výlety stoja zato. Netušili sme, že vás tu stretneme ´´ usmievala sa na svojho profesora Ginny, ktorá už aj s Hermionou dojedla, ale Harry a Ron sa ešte stále napchávali. Severus jedol kludne a pomaly, až ich to znervoznovalo.
,, Tak mi pôjdeme. ´´ povedal Ron, ked dojedli.
,, Možno sa ešte stretneme ´´ usmial sa, ale ten úsmev bol venovaný len pre Hermionu. Naneštastie, si to všimla ale ostatný nie.
Išli sa poobede kúpať. Ona s Ginny ostali na pláži ale chalani si vymysleli, že chcú ísť na výlet do Aquaparku, tak teda išli.
,, Všimla som si, ako na teba pozerá Snape ´´ začala Ginny, ked ležali na pláži a opalovali sa.
,, Snape? Na mňa pozerá? ´´ robila sa Hermiona ako blbá.
,, Hej. Nerob sa,že si si to nevšimla. To by si všimol aj slepec ´´ zasmiala sa Ginny a dalej vystavovala svoje telo slnečným lúčom.
,, Možno. Ale je to učiteľ. A ja mám predsa Rona ´´ ohradila sa Hermiona.
,, Dobre dobre. Ale predstav si taký sex s takým starším. A ešte k tomu profesorom elixírov. Sexi profesorom elixírov. Dala by som si povedať ´´ zasmiala sa Ginny.
,, Ty si blbá. Ale nie je na zahodenie ´´ začala sa smiať aj Hermiona a obydve vošli do vody.
O dve sedadlá dalej ležal Snape, ktorého si však dievčatá nevšimli. Jeho úsmev prezrádzal, že ich počul a páčilo sa mu, ako o ňom rozprávajú. Ako o sexi profesorovi elixírov.

ehm

9. dubna 2013 v 20:45 K přečtení
děsim se toho co to bude

Vím, že nejsem žádná slušňoučká holčička. Nerada dodržuju nějaký zásady a nijak zvlášť mě nezajímá, co si o mně ostatní myslí a co si povídají. Ve velkým městě bych to měla možná lehký, ale v tom našem zapadákově jsem až moc známá. Žiju s jedním postarším chlápkem a vím dobře, že absolutně nemá nic proti tomu, že u něj bydlí ta nejodvázanější kočka z okolí. Někdo by možná řekl, že za to, jaká jsem, může taky on sám. A asi by nebyl daleko od pravdy.
Na ten večer si pozval na návštěvu pár přátel. A když má hosty, tak se celý večer často moc pěkně vydaří. Většina mužských má ráda pěkně oblečený mladý holky. Já osobně dávám přednost šatům, pod kterýma si snadno můžeš představit, jak vypadá moje tělo. Proč bych měla skrývat to nejcennější, co mám? Mám dlouhý štíhlý nohy, pevný kulatý zadek a drobný, ale hezky tvarovaný kozičky s bradavkami, které jsou skoro pořád tvrdé, jak jsem nadržená.
Ten můj měl hubu od ucha k uchu, když jsem vyšla z koupelny v přiléhavém černým trikotu. Hrozně ráda cítím lehounkou a jemnou látku na nahým těle a ze zkušenosti vím, že chlapům se vždycky postaví přirození do pozoru, když mě vidí v tomhle hábitu.
Ten můj není žádná výjimka. Okamžitě se začal drbat v rozkroku. Políbila jsem ho lehce svými rudými rty a na podpatcích lakovaných lodiček jsem odcupitala do obýváku k ostatním. Hovor v tu ránu utichl a já jsem vychutnávala, že jsem středem pozornosti. Chlapi hráli karty, pokuřovali a popíjeli pivo. V obýváku byly ještě dvě další ženský a obě se zatvářily pěkně načuřeně, když mě viděly. Nelíbilo se jim určitě, jak na mě jejich chlapi čučí. Nesnáším žárlivý manželky, ale rozhodla jsem se, že mi ty dvě sůvy nemůžou zkazit večer.
Ten můj ztlumil světlo a nálada byla báječná. Dokonce se zdálo, že se baví i ty dvě nány. Všimla jsem si, jak jedou těm svým po stehnech nahoru. Zřejmě už jim došlo, jaký večírky se tady obvykle pořádají. Já jsem si sedla na pohovku mezi dva chlapy, kteří hráli karty. Oba se mnou začali laškovat a já jsem ani v nejmenším nebyla proti.
Jsi dneska večer hodně nadržená, Marto?
To ty nikdy nezjistíš, člověče! Klidně si zalez do koupelny a vyhoň se sám jako vždycky.
Napij se ještě trošku, Marto, ať vidíme, jak se dokážeš odvázat.
Napila jsem se a polaskala pohledem dva obrovský klacky, který jim napínaly kalhoty. Roztáhla jsem svoje dlouhý nohy a cítila jsem, jak mi pička pod látkou trikotu báječně vlhne.
Že se vám chce hrát karty? Proč si se mnou radši nezatančíte?
Ten vpravo se jako na povel zvedl a šel si se mnou skočit. Ten můj kořen pustí hudbu vždycky hrozně nahlas a má rád, když hosté tancují pěkně tělo na tělo. Můj nadržený tanečník mi položil obrovskou tlapu na zadek a přitiskl si mě k podbřišku.
Ježíšmarjá, ty mě ale rajcuješ, holka!
To vím, řekla jsem a třela se usilovně o jeho tvrdou žerď.
Už je to dlouho, co jsi naposled šoustala, Marto? Přikývla jsem a odpověděla mu:
Jo, ale ty mě nedostaneš. Zasténal.
Nemám totiž ráda mužský, co se hned vystříknou, pokračovala jsem.
Jsi moc drzá, holčičko. Přísahám, že bych ti to dělal tak dlouho, až bys škemrala o milost.
Rozesmála jsem se a sevřela mu rukou ocas:
S tímhle chcípáčkem? Sám bys mě nikdy neutahal. Určitě cítíte, že to byla naprostá lež, ale měla jsem na ten večer svý plány.
Proto bude lepší, když si na to pozveš pár pěkně nadržených kámošů s pořádným nádobíčkem, a ne s tím, co máš v kalhotách ty. A já ti slibuju, že za mnou můžete přijít za půl hodiny do pokoje.
Rozzářil se, ale úsměv mu vzápětí ztuhl ve tváři.
Můžeš se na nás přitom dívat a honit se sám, řekla jsem.
Nechala jsem ho stát uprostřed obýváku a šla jsem do svýho pokoje. Určitě by vás překvapilo, jak vypadá moje jáma lvová. Stěny jsou růžový, růžová je i postel a pokoj je přecpaný samými parádičkami.
Svlíkla jsem se, odlíčila se a do vlasů jsem si zapletla růžovou stuhu. Na nos jsem si naťupala pár pih a načer-venila jsem si tváře.
Holka, která se na mně smála ze zrcadla, vůbec nebyla stará, podobala se mé malé sestře, která u nás tu a tam přespávala. Pak jsem si přetáhla přes hlavu květovanou noční košilku a proměna byla dokonalá. Lehla jsem si pod deku a čekala na návštěvu. Po chvíli někdo lehce zaklepal na dveře:
Promiň, holčičko, ale nevíš, kde je Marta? Odpověděla jsem, že Marta se vytratila a řekla mi, že má za chvíli přijít nějaký chlápek, aby mi přečetl pohádku na dobrou noc.
Ta potvora nás převezla, slyšela jsem a dva z chlapů, co nakoukli do pokoje, zmizeli.
Třetí, nějaký neznámý muž, kterého jsem odhadovala na něco málo přes šedesát, vešel dovnitř a opatrně za sebou zavřel dveře.
Tak co chceš, abych ti četl?
Vytáhla jsem dvě poslední čísla Cats, který jsem měla schovaný pod dekou. Vyvalil oči.
Ty čteš tohle?
Ne, obvykle ne, ale půjčila mi to Marta.
Na něco takovýho jsi ještě moc mladá, řekl, ale posadil se ke mně na pelest. Kolik ti vlastně je?
Na tohle jsem dost stará, řekla jsem a trošku se na posteli nadzvedla.
Všimla jsem si, jak zírá na moje drobný, ale pevný kozičky. Znám se až moc dobře, a proto mě nijak nepřekvapilo, když mi bradavky okamžitě ztvrdly a vypadaly jako rozinky. Taky to zpozoroval.
Jsi určitě jako tvá starší sestra. Ta se taky nespokojuje s tím, že si jenom čte v pornočasopisech. Alespoň podle toho, co jsem o ní slyšel.
Nevinně jsem se usmála a řekla:
Můžeš mi chvíli číst? Je to tak vzrušující.
Chvíli listoval, než našel příběh, který se mi odvážil číst. Předčítal mi hlubokým chraplavým hlasem a já jsem si zatím laskala svou vlhkou dírku.
Jsem tak nadržená, řekla jsem z ničeho nic. Zprudka zajel svou obrovskou tlapou pod deku a rychle mi sáhl na buchtičku!
To cítím. Zahráváš si, holčičko. Vrazil mi do jeskyňky prudce dva prsty.
Položila jsem mu jednu ruku do klína a sevřela mu ocas. Strhl ze mě deku a já jsem se snažila tvářit vyděšeně.
Ne abys mi něco udělal, jinak to povím strýčkovi!
To ti nevěřím, řekl a vyhrnul mi noční košili. Pohledem se zabořil do mé řídce ochlupené pičky.
Ne, to nesmíš!
Vtlačil mě do postele a lehl si na mě:
Nelíbím se ti?
Neodpověděla jsem, ale snažila jsem se mu vykroutit. Kousl mě do bradavky a celým tělem mi projela bolest.
Nesmíš mě šoustat! Jsem na to moc mladá!
Cítila jsem jeho šedivý vousy na břiše a na stehnech a věděla jsem, že mi začne co nevidět lízat kundičku. Není nic nádhernějšího než mužský, který si myslí, že má před sebou pannu. Polechtal mě jazykem na střapečku.
Nedělej to! Budu křičet! Jeho báječný jazyk zmizel.
Ale kdepak, nebudeš!
Rychle ze sebe strhal šaty a vzápětí mi nastrčil k puse obrovskýho utahováka.
Vykuř mě, holčičko, nebo to na tebe řeknu!
Prosím tě, ne! Strýček by mi nabil, kdyby se dozvěděl o tom časopisu.
Věděla jsem, že nezaškodí zahrát si chvíli na naivku. Naivky si zašoustají mnohem častěji a to byl přesně můj cíl.
Takhle? Zeptala jsem se a olízla jsem mu nešikovně žalud.
Neodpověděl, jenom mi zasunul svůj ztopořený buchar do pusy. Kdyby se tak trošku pomazlil s mou svatyňkou, problesklo mi hlavou. Ale ani ho to nenapadlo. Blaženě se usmíval a neviděl nic než svýho těšitele v mý puse.
To jsem si mohla myslet! Vystříkl se mi do pusy a zbytek mi nacákal na kozy. Byla jsem tak vyrajcovaná, že jsem ho málem zavolala zpátky, když za sebou zavíral dveře. Viděla jsem rudě a rozhodla jsem se, že se mu za tohle pomstím se vší parádou.
Vylezla jsem z postele, chvíli jsem se líčila před zrcadlem, oblékla se opět do černého trikotu a sešla dolů k ostatním. Obývák byl plný kouře, lidi seděli ve skupinkách a povídali si. Ten dědek, co se mi před chvílí udělal do pusy, se bavil s jednou z těch dorot. Šla jsem k němu a posadila se mu na klín. Vyvalil oči a jeho dáma se tvářila parádně naštvaně. Zašeptala jsem mu do ucha:
Ty starý prase, moje mladší sestra leží nahoře v pokoji, má na sobě tvoje semeno a řve. Jestli teď nepůjdeš se mnou, tak ti slibuju, že strávíš v kriminále hezkých pár let!
Dědek šel za mnou poslušně jako beránek a jeho stará za ním mlela pantem:
Tondo, drž se dál od tý kurvy! Okamžitě se vrať! Jenže chudák Tonda měl pořádný máslo na hlavě, a proto si tý svý nevšímal.
Teď ochutná vlastní medicínu. Zatáhla jsem ho do koupelny a zamkla dveře. Řekla jsem mu, že vím všechno o něm a o svý sestře a že ho určitě udám, když neudělá, co budu chtít. Tonda byl strachy podělaný. Netušil, že se mi hrozně líbilo kouřit mu ocas, ale že jsem z toho chtěla mít něco víc.
Svlíkni se, ty mizero! Jo, úplně donaha! Chci vidět tělo ubohýho sexuálního sadisty!
Byl vyděšený a jeho ještě před chvílí tak pyšný bojovník mu visel schlíple mezi nohama.
Postav si ho! Chci vidět, jak budeš kňučet!
Horko těžko si ztopořil svýho těšitele a já jsem mu přikázala, aby si přede mě klekl.
Moje sestra tě musela vykouřit. A ty zas na oplátku teď vykouříš mě!
Shodila jsem ze sebe těsný trikot a rozkročila jsem se před ním.
Tak do toho, ty kurevníku!
Zabořil se mi obličejem do buchtičky a zasunul do mě svůj dlouhý jazyk. Bylo to božský.
To to neumíš lip?
Zasténal a lízal mě jako o život. Ještě nikdy předtím určitě nebyl tak dobrý. Když jsem se udělala, odstrčila jsem ho a řekla mu:
Teď se oblíkni a vypadni. Táhni za svou starou!
Zvedl šaty ze země a oblíkl se. Měl co dělat, aby si zastrčil tuhý klacek do kalhot, než jsem ho vystrčila na chodbu. Natočila jsem si vanu plnou vody a nalila do ní spoustu pěny. Není nic lepšího, než prožít vzrušující večer se zkušeným starým rajcovníkem.

mniši 2

9. dubna 2013 v 20:42 K přečtení
5
V šatně si prohlížím stuhu, jsou na ní lepkavé naškrobené skvrny. Emo, kolik myslíš, že jsem jich spolykala? Obyčejně toho bývá kolem tří deci. Hm, tak mnoho toho zase není. Ty nenasyto, plácne mně Ema přes boky. Však se dočkáš dalších. Zase do pusy? Zeptala jsem se zklamaně. Ale kdeže, máš přece také jiné otvory na těle, směje se Alice.
Jiné otvory? Tak proto jste mně daly klystýr? To budou mučit i moji zadní dírku?
To nebude tak hned. Vlastně jsem ti to neměla ani prozradit.
A co bude teď?
Teď už nebudou dělat nic jiného.
Vykoupaná, upravená a s novou stuhou vstupuji mezi Emu a Alici a jdeme znovu do chrámu. Dívám se vpravo, Mezi oběma sochami je podlaha pokryta obrovskou žíněnkou. Zastavujeme se na jednom konci. Ke druhému přivádějí dvě kněžky muže. Poznávám jednoho z dvanácti z minulého obřadu.
Také oni se zastavují na druhém konci čelem k nám. Gong ohlašuje začátek obřadu. Vstupujeme oba na žíněnku jako rohovníci do ringu. Setkáváme se uprostřed. Chvíli se vzájemně pozorujeme, mnich nebude o mnoho starší, tak dvacet let.
Je urostlý, a tělo se mu matně leskne v záři reflektorů. Je tmavovlasý, hnědooký, hruď, břicho a paže má silně zarostlé tmavými chlupy. Přemýšlím, jestli to bude lechtat, je také o hodně vyšší než já. Jeho ocas je vztyčený proti mému břichu. Stojím tu se svěšenými pažemi a čekám, co se bude dít. Nevím, jak se mám chovat. Muž mně bere oběma rukama za hlavu a pohlíží mi zblízka do očí. Jeho vztyčený ocas se mi otírá o břicho. Hroty bradavek se dotýkají chlupů na jeho hrudi, mimovolně se prohnu a přitisknu se tělem k němu. Dívá se na mně uličnicky. Ptá se - bojíš se Abie? Energicky vrtím hlavou a nastavuji mu rty k polibku. Kundička mně už trne netrpělivostí. Líbá mne nejprve lehce a pak znenadání mi vsune jazyk hluboko do pusy. Bojuji svým jazykem s jeho vetřelcem a oplácím mu útok. Muž zasune jednu ruku pod mojí zadnici, druhou mně pevně objímá kolem ramene. Zdvihá mně trošku, naklání dozadu a současně přikleká. Je to báječné, nechat se takhle bezvládně pokládat. Ležím na zádech, muž klečí jedním kolenem mezi mými stehny, která jsem musela při pokládání uvolnit. Ruce mám rozhozeny a jeho ruce lehce přejíždějí obrysy mého těla, jakoby si chtěly zapamatovat jeho siluetu. Radostně se poddávám rozčilujícímu hlazení. Mužovy dlaně mi tisknou prsy. Abie, šeptá. Sklání se nade mnou a pokrývá mně polibky. Začal na naběhlých dvorcích prsou, vrací se na hrdlo a do podpaží. Opět je na krku. Líbá mně na ústa. Vybral si však pouze horní ret, který vsává a pak lemuje špičkou jazyka celou pusu. Šíleně to lechtá, prohýbám se do oblouku. Rozcuchá mi vlasy a přejede celou tvář a tělo až k pupku. Zamokří jej svými polibky, jeho ruce sledují tento pohyb a stisknou mi boky. Muž klesá i druhým kolenem mezi má stehna, která mu ochotně dělají cestu. Bezmocná, svědivá, nedočkavá, hrozně se těším. Jeho ruce mi zevnitř podbíhají pod stehna, roztahuji je a ohýbám k břichu. Teď se ruce pohly podél boků a míří k trčícím prsům. Muž se zabořil obličejem do rozpáleného klína. Jeho ruka mi hněte prs, zatímco druhá pracuje na svědící jeskyňce v lůně. Možná, že mou kundičku ještě neviděl, třeba také jeho připravovali. Nebo je zvědavý, jak se za těch pár hodin změnila. Přála bych si mít něco takového, jako má Ema. Projelo mnou sladké trhnutí, líbá ji. Celou pusou ji zasypává horkými polibky. Stahuji hýždě. Zmítám hlavou ze strany na stranu. Radostně vzlykám, stiskla jsme mu hlavu mezi stehna, muž na chvíli ustává. Lehounce mi teď projíždí štěrbinkou vypláznutým jazykem a horečně do ní dýchá. Také jsem se trochu uklidnila a sleduji pozorně, co se dole děje. Mužův jazyk zkoumá okolí poštěváčku. Snažím se co nejlépe uhodnout, na kterých místech se nachází špička jazyka. Jedno místo je zvlášť citlivé. Nachází se někde pod hlavičkou poštěváčku. Ještě jednou se zachvěji slastí, jednou rukou přidržím mužovu hlavu v klíně, zatímco druhou tisknu jeho ruku, která spočívá na mém prsu. Můj milenec se zdvihá, je celý rozpálený, zmokřený obličej se blíží k mé tváři, bere mě za paže, zvedá mně ruce za hlavu, zatíží mně svými boky. Jeho ocas bloudí kolem mé kundičky, než se zastaví u jejího vchodu. Zatajím dech, Teď hlava ocasu proniká do hloubky pochvy, vchod mu s nádhernou bolestí cukavě ustupuje. Teplý, tlustý, hebký proniká ocas do hloubky pochvy, narazí na přepážku dělohy. Obrací mi všechny vnitřnosti naruby. Vykřiknu. Nitrem mi prudce zavíří bolestivá rozkoš. Tlak se zmírnil. Otevřu na chvíli obě oči a
\_______________-
6
Mnich mi již pomáhá vstát, naposled mně políbí a odchází. Obracím se rozpačitě, děvčata na mně čekají u žíněnky. Odcházím z chrámu. V šatně se vrhám Emě do náručí. Emo, kolik jich ještě bude? Jsi moc zvědavá, nemohu ti to prozradit. Dost ještě, abys mohla být plně uspokojena.
Je to tak úžasné, jak bez toho mohou některé ženy být?
Ty jsi také žila bez toho, a oni to také nevědí, považují pohlaví za něco nečistého, vyhýbají se mu a tak naštěstí nevědí o něm nic.
Naštěstí?
Ovšem, všechno má svůj čas, mléčné zuby i pohlavní život. Později ho již stejně není možno začlenit.
Myslím, že ano, proto tady nejsou k mnichům přijímány dívky starší dvaceti let.
Ale vždyť i takové dívky mají pudy, co s nimi dělají?
Pořídí si psa, kanára nebo členství v dobrovolném nebo umravňovacím spolku. Psychoanalytikové tomu říkají sublimace nebo projekce, ale je to složitější. Nech si to vysvětlit od některého z psychologů mezi mnichy.
Zde jsou i psychologové?
No samozřejmě, kdo myslíš, že plánuje obřady?
Nyní si musíme pospíšit. V koupeli mně Alice seznamuje s další fází. Mniši budou dva. První mně naučí souložit mezi ňadry pro dny měsíčků, druhý se se mnou spojí v poloze na kolenou a loktech.
Do zadnice - vyhrkla jsem.
Ale ne, to se leží na břiše, nebo prostě v kleče. Odcházím, v chrámu je se nic nezměnilo.
Přicházíme na kolbiště zároveň s prvním mnichem. Políbíme se, nechám se polechtat údem na břiše a jdu k zemi, dosedám na paty a roztahuji stehna. Mnich už také vzpřímeně klečí mezi mými stehny. Nakláním se hrudí dopředu. Úd se dostává mezi ňadra. Ty tisknu oběma rukama proti sobě. Ocas mi mezi nimi zmizel. Muž mně drží dlaněmi za spánky. Ocas se začíná prodírat mezi prsy nahoru, jeho rudá hlava se vysunuje a znovu uschovává. Pomáhám jeho pohybu pohybem hrudí, nejprve klidně a pomalu, je to dráždivé a svědivé zároveň, napětí v klíně mně nutí k pohybu rychlejšímu, trhavějšímu, vlhnu, malátním a dýchám vzlykavě. Muž mi zarývá prsty do vlasů a mezi prsy se mi line příboj horkého semene. Cosi v kundičce sebou slastně cuká. Je to rozkoš, i když ne tak úžasná, jako při skutečné souloži. Pouštím ňadra, semeno mi mezi nimi stéká až na břicho.
Otírám cípem stuhy nejprve mnichův úd, potom svoje břicho a potom ňadra. Políbím muže a pak vstanu. Druhý mnich však již stojí přede mnou.
Pojď Abie, neodpočívej.
Mám si hned kleknout?
Jistě, dělej!
Svážím se na kolena, pomalu se předkláním a opírám o lokty. Mnich si kleká mezi mě a bere mně za boky. Rozkročím se, vysadím zadeček dozadu, pohlednu-li mezi rozkročenými stehny, vidím mnichův úd, jak míří do mé štěrbinky. Snažím se ještě více rozkročit a ještě víc vysunout zadeček, abych m u usnadnila cestu k cíli. Ocas ji dlouho nehledá, proniká násilně do vchodu.
Muž drží pevně mé boky a vlastně si mně navléká na úd. Rozkošně to bolí. Už vidím jeho varlata. Jinak je celý ve mně a zase mi obrací vnitřnosti. Mnich se mnoho nehýbe, jenom rukama mě nadzvedává a zase přiráží mou zadničku. Podvoluji se tomu a zaplavuje mně příliv nepředstavitelné slabosti. Neudržím se na loktech. Padám na tvář, opírám se o žíněnku hrudí, ruce mám rozloženy do stran. Mnich zarývá ruce do mých kyčlí a naráží si mou kundičku na trčící ocas. Už zase křičím rozkoší, zarývám prsty do žíněnky a nejraději bych tou rozkoší zemřela. Prudké otřesy mi vyrážejí dech, přerývavě skučím a ta bláznivá rozkoš se stupňuje až k pomatení smyslů. Uvědomuji si že křičím jedinou hlásku - aá. Žhavá láva mi vyplňuje pochvu, šílenství ustává a proměňuje se v klidný tok slasti. Zase ta touha svinout se do klubíčka. Mnich mne opouští. Překulím se na bok, přitáhnu kolena k břichu. Moci tak usnout, ale tady to nejde. Zachvěji se ještě jednou a malátně se posadím. Mnich mi pomáhá vstát. Jsi nádherná, políbíme se a odcházíme každý na svou stranu.
Emo, prosím tě, křičela jsem asi hodně a strašné hlouposti a vypadám teď hloupě, že?
Sladký hlupáčku, byla jsi rozkošná, nechtěla bys přeci při souloži citovat filozofy, nebo snad ano?
Když já musím křičet, když se to už nedá vydržet.
To já taky, mužům to dělá dobře.
Opravdu? Mají radost, že nám působí bolest?
A tebe to ještě bolí?
Vlastně ne. Vstupujeme do lázně.
Četla jsi Ovidia?
Umění milovat, vždyť jsi mi to sama půjčovala.
Tak tedy víš, co to znamená jet na koni?
Zhruba.
Tak se podívej, budeš mít zase dva muže, jednoho osedláš tváří v tvář, druhého obráceně. Pojď si to zkusit.
Alice si lehla na pokraj bazénu. Zkouším na ní nasednout rozkročmo, ukazuje mi, jak mám vysunout kyčle a poroučí, abych se obrátila. Obráceně je to složitější, ale při správném posazení prý to jde docela snadno.
Koupel mně úplně probrala z chvilkové ospalosti. Masáží se už zase poddávám s požitkem. Ema se nade mnou naklání, baví mně pozorovat její ňadra, pohupují se nad mým tělem jako dva těžké plody. Nyní zavadí její bradavka o mou. Vztáhnu ruku a pohladím ji. Ema se usměje a políbí můj prs. Vstávám ze stolu a pod prsy se mi na stuze leskne - Mne slunce hladívá. Zbývají tedy ještě tři verše - tři návštěvy chrámu. Pamatuji si je - Mne vítr laská v obětí, Noci sny vypíjím, Milostná spojení. Nedá se z toho nic poznat. Vstupujeme do chrámu právě ve chvíli, kdy kněžky dávají prvního muže na žíněnku. Zaznívá první gong. Přistupuji k němu a líbám ho.
Pomůžeš mi trochu? Ptám se rozpačitě.
Neboj se sestřičko, nebudeš to potřebovat.
Přetahuji nohu přes jeho trup a rozkročmo nasedám. Jednou rukou si roztahuji lůno a pokouším si zavést úd do správného místa. Výborně šeptá mnich, usedni! Vypnula jsem se do oblouku, ocas mi proniká hluboko do břicha. Nadzvedávám zadeček a dosedávám znovu, cítím škubnutí v celé pánvi. Není to zdaleka jen bolest, co mně nutí vždy vykřiknout. Staří Řekové asi věděli, proč souložili právě takto. Znovu a znovu vysedám a dopadám zpět. Mnich přejíždí prsty po mých ňadrech a lechtáním zvyšuje slast, kterou mu působím svým rajtováním. Teď mi najel prsty na pohybující se klín a tiskne mi jimi poštěváček proti hřbetu svého ocasu. Už je tu zase ta šílená stupňující se rozkoš. Zvrátím hlavu dozadu. Nyní dosedám úplně a rychleji a pokaždé trochu měním úhel. Mnich mně v pravou chvíli zachytil v pase. Byla bych se určitě zhroutila. Semeno, zaplavující moje lůno, mně v sedmi prudkých vlnách vyneslo do závratné výše omračující rozkoše.
Sedím bez hnutí, vyplněna žhavým údem a kundičkou si cukají vlny odlivu. Opět přichází ten teplý pocit uspokojení. Zavzlykám štěstím, když si vzpomenu, že to mohu opakovat hned znova s novým ocasem. Opouštím úd, který ještě neochabl, beru je mezi ruce a políbím. Mnich mně chytí za chlupy na podbřišku a políbí do zmáčené kundičky. Nový mnich je však již ukládán mniškami.
Obracím se k němu a už jen pohled na jeho statný ocas mně plní zvířecí touhou. Zapomněla jsem na obavu z této zvrácené polohy. Líbám muže a obracím se k němu zadečkem. Mnich mně hladí po jeho oblině a pomáhá mi nalézt správný sklon. Je k tomu třeba trochu pružnosti, ale jde to nad očekávání dobře. Úd proniká do pochvy celkem bez námahy, neměla potvůrka ani čas se zúžit.
Mohu teď docela dobře pozorovat chlípné orgány, jak se navzájem pohlcují. Ten pohled sám mně stačil přimět k divokému pohybu. Teď se k němu přidaly ještě svědivé škuby, prošlehující kundu. Řítím se na tom božském koni vstříc nové, šílené rozkoši. Několikrát zaúpím, ale muž ještě není hotov. Mám tedy prožít dva orgasmy v jedné souloži?
Pohybuji se teď pomalu, svědění se vrací do kundičky. Jak je rudá! Oh, ty zvíře krásné. Jak jsem ráda, že mi patříš. Už zase začínáš být divoká? Mnoho oddechu věru nepotřebuješ. Tak si tedy posluž, tu máš. Ó ty potvoro! Rozkoš zase divoce narůstá, už zase křičím a prudce dorážím na mužovu tvrdou překážku, je to k zbláznění. Teď závratný let po krvavě zpěněné vyjící spirále, semeno kypí v mém klíně a tělo se mi láme v křeči. Pohlížím překvapená na svá stehna, jak jsou krásně oblá a vypjatá. Celé tělo jediným přirozením. Teď to chápu, trochu mne bolí v kyčlích a pod koleny, ale to je z té nezvyklé polohy. Zase přichází ten teploučký pocit dokonalého blaha, škoda že musím opět vstávat a odejít z chrámu.
___7
Děvčata mi gratulují, to byl výkon hodný Venuše, jistě stojí dnes při tobě. Pět let života bych dala za to, být teď na hodinu mužem, přidává se Eva k Alici. To byla jeho zásluha, že tak dlouho vydržel. Blázínku, mužova zásluha je většinou jen ten vztyčený ocas. Ostatní záleží většinou jen na nás.
Myslím, že konečně začínám chápat o co jde, je třeba poslouchat tu chlípnici v klíně.
Výborně! Jsi geniální. Totéž měl na mysli Lucretias, když říkal - neztrácejte dívky hlavu, kunda ta je vždycky v právu.
To, že říkal?
Asi ano, když to tvrdí Alice.
Teď do lázně, začínám být nějaká nedočkavá.
Ó né, napřed dostaneš klystýr.
Jů, konec panenství mé zadničky.
Tak už se tedy nebojíš?
Kdepak, jsem strašně zvědavá, tam přece nemá co bolet.
Trochu bolesti ti z počátku způsobí, ale to přejde rychle.
Proč vlastně muži chtějí dobývat také zadnici?
Věčná otázka, zeptej se na to Sokrata. Má to po něm dokonce jméno - láska Sokratická.
Ráda to udělám.
Máš infantilní libido?
Jestli infantilní, to nevím, ale je to neuhasitelné, tím jsem si jistá. Klystýry byly zase dva a druhý opět voněl heřmánkem. Při masáži mi Ema vymazala prcinku prstem smočeným v nějakém balzámu. Teď mám i já prcinu čistou a voňavou. Co mi asi přinese? Spěchám do chrámu, v šatně si všímám, že mám oči rozšířené samou zvědavostí. Jsem já to ale nemrava, říkám si s uspokojením. Trošku mně zarazila tloušťka pyje, který má být vražen do mého zadečku. A což, snad se to poddá. Políbím se s mnichem.
Lehni si na břicho, děvčátko a hodně roztáhni nožky.
Lehám si, jak mi bylo nakázáno. Mnich za mnou zatím klečí, hladí mně po stehnech a zadnici. Začínám být nedočkavá. Teď bere do hrstí půlky mého zadečku a roztahuje je od sebe, kundička samou netrpělivostí vlhne. Vysunuji zadnici, jen ať lépe vidí, když je tak zvědavý. Mnich mně políbí na prcinku a hněte polokoule zadnice oběma rukama. Polibky legračně lechtají. Určitě to bude docela příjemné. Teď již na ní položil svůj ocas, lechtá to, ale nesmím stáhnout hýždě. Zatlačil. Ocas proniká do hloubky a zadnice se mu bolestně přestává bránit a mnich začíná přirážet. Moje vzdechy jsou tak temné a chraptivé, hrdelní. Už zase bijí do dřeva, zvuk, který se k tomu výborně hodí. Zadnička se podílí na stupňující rozkoši. Mužův ocas do mě proniká hluboko, začínám na jeho pohyby odpovídat lehounkým kroucením zadečku. Ještě začíná přirážet silněji. Už to nebolí. Je to pohansky krásné. Vyji rozkoší. Slast se stupňuje v jakýsi úplně jiný orgasmus. Zatínám zuby do žíněnky a skučím. Semeno mi vystříkne do análu a je to tak horké, že to zřetelně cítím. Kundička, chuděra se protahuje naprázdno a mlaská. Je to strašně legrační zvuk. Mnich mně horce dýchá na šíji. Už se nehýbe. To není teploučko, které mám po normální souloži, je to horké, temně rudé, jakási divoká krvavá slast. Mnich vytahuje ocas, análek ho pouští jen stejně neochotně, jako se před tím zdráhal ho přijmout.
Ještě jednou je políben. Pak jsou polibky zasypána stehna a zadnice. Pomalu se zdvíhám na kolena, necítím žádnou bolest, vyskočím na nohy, obejmu mnicha s vděčným uspokojením.
A odcházím zpátky do přípravny.
________
8
V šatně nám Alice chystá kávu, jsem opravdu trochu unavená, ale teď by se mi ještě nechtělo končit. Zbývají ještě dva verše modlitby. To jsou nejméně ještě dva muži. Nu, jak jsi spokojena se zadní Venuší? Vždyť to je úplně jiná rozkoš, nedalo by se to nějak spojit?
To tě právě čeká v příštím obřadu.
Jak to budu dělat?
Jeden bude pod tebou s ocasem v zadečku a druhý nahoře nad vámi.
Chudák dole.
Jen se neboj, ty tolik nevážíš a ten druhý nese svou váhu sám.
Divím se, že to ty ostatní vydrží se na to stále dívat. Vždyť tam stále bez hnutí stojí.
Přicházejí do chrámu chvíli před námi, mezitím jsou v místnosti vzadu, kam se dostaneš až po zasvěcení.
Co se tam děje?
Nic se nesmíš dovědět předem. Tajemné a neznámé věci jsou přitažlivější.
A mohu tam jít ještě dnes?
Ovšem, to se od tebe očekává. Nejdřív se ale vyspíš.
Určitě, ale nevím jestli usnu zvědavostí.
Neboj se usneš zvědavostí. Vyskoč na lavici.
Copak nemám prcku už dost vymydlenou? Tentokrát mně vypláchly jen heřmánkem.
Musí to být od vás pěkné odříkání, být stále se mnou.
Myslíš, že to není rozkoš, starat se o tebe, křišťálku? Počkej, až budeš sama protektorkou.
Kdy to bude?
Nejdříve asi po roce, ale spíše ještě později. Musíš se ještě hodně učit.
V chrámu si prohlížím mnichy, není jim vidět do tváří a není na nich tedy nic poznat. Odkud se asi vracejí, co je tak přitažlivého na tom, co se zde se mnou děje, že jim to stojí za to, sledovat celý obřad.
Na žíněnku vstupuji současně se dvěma mnichy. Nahá, drobná, zvědavá, stojím proti dvěma samcům. Oni vědí, co se mnou budou dělat. Já sotva tuším, o co půjde. Jsem jim vydána na milost a nemilost. Je to zvláštní pocit. První z nich se již pokládá na záda. Druhý mne bere za ruku a doprovází k ležícímu. Posazuje mně na břicho ležícího, který mně bere zezadu za ňadra a strhává k sobě. Ležící má rozkročené nohy.
Rozevírám tedy svá stehna. Mnich pouští ňadra, stiskne mi boky a usazuje moji zadničku na ocas. Proč to zase tak bolí a svědí? Mnich bezohledně naráží moji zadničku na svůj ocas. Pomalu proniká hlouběji a bolest povoluje. Oddechuji únavou. Druhý mnich klesá mezi moje roztažené nohy. Snažím se trochu prohnout pánvi. Nejde to, jsem bezmocně přibitá k ležícímu. Druhý ocas mně polechtá v kundičce. Zavrním jako kočka a celá se uvolním, proniká mi do pochvy, kundička slastně bolí. Najednou je ve mně málo místa. Ocas v prcince vytlačuje zadní stěnu pochvy, zužuje ji na pouhou štěrbinku. Druhý ocas se musí namáhavě probíjet dovnitř. Tření, které mi způsobuje, naplňuje mně škubavou rozkoší. Konečně se mu ho podařilo ponořit do mě až po kořen. Jsem teď vyplněna až k prasknutí.
Prcinka i zadnička jsou roztaženy a napjaty. Už jen stačí, aby mně zaplavila bolavá rozkoš. Zalykám se.
Abie, teď mi musíš pomoci.
Ano, ano.
Druhý mnich se do mě opře a vyzdvihne mně celou z údu, na kterým mám nasazenou zadnici. Povolí a já se celou svou vahou vracím zpět na ocas mnicha., který teď pouští moje kyčle a zarývá se mi prsty do rukou. Posunu prsty pod svým tělem a snažím se nahmátnout varlata. Mnichovi se rozšíří oči a vyplázne na mne jazyk. Vypláznu ho také a polechtám ho na šourku svými nehty.Mnich zasyčí a přiráží prudčeji. Vyrazím na jeho údery stejnou silou. Způsobuji si tím nesnesitelnou rozkoš, nepoznávám už, jestli to bolí. Opírám se zátylím o milencovu hruď. Jeho ruce mi drží ˇňadra. Sama zatínám nehty do pohybující se zadnice. Muži mně drží mezi sebou, přesto mi zbývá dost dechu na to, abych křičela. Mučená zadnice se zmítá mezi dvěma ocasy. Způsobují mi rozkoš, která už není zemská. Muži stále dorážejí. Vznáším se v horkých vířivých vlnách.Kdesi hluboko v břiše pění semeno jednoho, v zápětí i druhého. Způsobí to, že zoufale vykřiknu a asi na chvilku ztrácím vědomí. Probouzím se v mrákotách, bolavá, šťastná, blažená. Takových souloží bych asi mnoho nesnesla, alespoň ne bez tréninku. Muži mně hladí a dovolí, abych ještě chvíli zůstala mezi nimi.
Údy pomalu ochabují a ztrápená zadnice je osvobozena.
________________
9
Po návratu do šatny mně Ema poučuje.Zase budeš mít dva, tentokráte však zůstanou pasivní a bude záležet na tobě a tvém důvtipu, co s nimi uděláš. Zkus na to přijít sama a až se vykoupáme, tak mi to povíš. Musím je mít oba současně? Ovšem! Poslední stuha, musím se ještě na sebe podívat do zrcadla, už je asi nikdy neobléknu. Co se s nimi asi stane, asi to patří k obřadu.
Děvčata mi to nechtějí říct. Alice souhlasí se vším, co jsem si vymyslela, že udělám za chvíli v chrámu. Jen jednu noc jsem v sobě měla spoustu fantazie.
Vstupuji na žíněnku.
Nuže poroučej, Abie.
Polož se na záda rozkroč nohy, poroučím prvnímu.
A ty si klekni mezi nohy k němu, ať máte údy co nejvíce k sobě, přikazuji druhému. Není to ještě dokonalé, musím vysunout zadnici lepšího mnicha na stehno toho druhého, který klečí. Teď teprve jsou jejich ocasy rovnoběžně a blizoučko u sebe. Chvíli se na ně dívám a vychutnávám svědivé vlhnutí kundičky. To bude opravdu Hofaisova jízda.
A nesahejte mi do toho, zavedu si je sama.
Jak poroučíš, Abie.
Rozkročím se nad nimi a pomalu přiklekám proti stojícím pyjům. Teď už mám oba mezi stehny, vysunuji zadeček a rukou si jeden namířím do prcinky. Druhý směřuji do análu. Už teď mi lůnem zavíří horkost, štiplavá a krásná. Přidržuji je oba ještě rukou a vypjatým zadečkem začínám tlačit. Prcinka zase tak zoufale zabolí. Uhnu rukou a musím se ohnout do oblouku. Nepřestávám však tisknout zadnici proti těm dvěma mučedníkům. Vzlykám a dráždím se narážením vysunutím zadečku stále více na oba pyje. Roztrhla bych se, musím trochu povolit a přitlačím znovu. Oba ocasy mezi sebou valchují zadní stěnu pochvy, která žhavě svědí.
Celá kundička je vtahována do hloubky a zoufale se tomu brání. Opírám se pěstmi o hruď ležícího mnicha, trhavými pohyby zadnice se nabodávání začínám pohybovat pánví, nejprve pomaloučku, jde to zpočátku dost ztuhle, obě ústí se však postupně poddávají pohybu, zrychlují. Slastné víření vystřeluje zaklínadlo do celého těla a proměňuje se v běsnící zvíře. Trhavě se vysunuji a znova narážím na ocasy a nejraději bych někoho kousala. Klečící mnich mi přejíždí nehty po zádech, prohýbám se ještě víc. Šílený tanec boků však již zrychlit nedokážu. Křičím aspoň a zarývám se nehty do ňader. Musím si působit bolest. Mniši asi pochopili, jeden mi rve svými nehty kůži na zadečku a druhý mi zaťatými prsty pomalu přejíždí vnitřní plochy stehen. Je to jako by se ve mně spojily pocity šelmy i trhavé oběti. Uchvácena nadpozemským šílenstvím štkavě vzlykám a narážím na ocasy s takovou silou, že se mi rvou vnitřnosti. Ten zoufalý výkřik byl poslední, co si pamatuji. Zhroutila jsem se v mdlobách. Procitám jako posledně, muži mně svírají mezi sebou.
Co poroučíš Abie?
Ležte, ještě ležte.
Všechno mně ještě pálí a jsem celá rozlámaná. Oba jsou stále ještě ve mně. Pomalu uklidňuji dech.
Jste moc hodní.
Jsme tvými otroky, sestro, poroučej nám co nejčastěji.
Asi budu.
Údy ochabují, vstávám, na ňadrech, stehnech a zádech i zadnici mám škrábance. Musela jsem být opravdu šílená, takhle si poničit kozičky. Snad to Alice upraví.


V sále jsem zvědavá.
Ti mniši něco říkali o otrocích, co to znamená?
Mniši, kteří vejdou do naší poloviny, jsou našimi otroky, nesmí ti odmítnout nic. Na mužské polovině jsme otroky my. Chrám je neutrální půda.
A jak mám tedy navštívit mužskou polovinu?
Nejprve budeš prohlášena za zasvěcenou, no a pak se opravdu musíš dosytnosti vyspat, i kdybys nechtěla, protože teď půjdou spát všichni.
Seskakuji ze stolu, jdeme s děvčaty do jejich ložnice. Je to prostorná, nízká místnost, celá je obložena dřevem a podlaha i lože jsou pokryty bílou kožešinou. Tak tady budeš za chvíli odpočívat, teď ale musíme ještě jednou do chrámu, který je teď rozzářen.
Klečící socha je pokryta rounem z mých jedenácti stuh sešitých k sobě. Zlatá písmena na něm září. Před sochou stojí velekněz s kněžkami. Pokleknu před knězem a políbím jeho plášť. Za ním přistoupí kněžka s rudou kutanou a obléká mně.
Těmito obřady si sestro Abie získala práva a povinnosti řádu Červených mnichů. Pamatuj však, budeš-li zde, není jiného světa kromě nás. Budeš-li však venku, není Červených mnichů. Řád trvá sto padesát let a doposud žádný na toto pravidlo nezapomněl.
Ani já nezapomenu, odpovídám, a kladu dva prsty do veleknězovy ruky. Znovu poklekám, políbím jeho plášť a odcházím za děvčaty. Teď již jako zasvěcená mniška.
Z chrámu mně odvádí malá Anička. Stojí mezi námi a z chrámu mně odvádí do našeho nového pokoje. Je stejný jako ten, který patří Emě a Alici. Svlékám si rudý plášť i stuhu. Ukládá mně do postele na široké lože.
Spi teď Abie, určitě to budeš potřebovat.
Políbí mně a odchází. Světlo pomalu zhasíná, do místnosti začíná proudit teplejší vzduch a já cítím, jak se propadám a propadám...
Tak dobrou noc a krásné sny Abie.

mniši

9. dubna 2013 v 20:35 K přečtení
TNemohla jsem říci, že se bojím. Pocit, který mne od rána je spíše rozjitřená zvědavost, než strach. Temné, složité obřady a složitost a tajuplnost všeho, co se týká Červených mnichů. Domýšlím si. Jak budou vypadat, ale nevím nic. Učení se nazpaměť dlouhým modlitbám, protektorky a velekněz, tajemný chrám kdesi, přísná pravidla a vše se točí kolem těla. Musí mne přijmout, musím se vše dovědět. Nebudu moci couvnout. Do smrti budu žít s tajemstvím.
Vůz zastavil - Ema vypla motor, Alice mi tiskne ruku. Bojíš se Abie?
Neodpovídám, ale vrtím hlavou, že ne.
Je zde skoro úplná tma, zdá se, že je to nějaký statek.
Bojím se? Asi ano, ale bojím se krásně, nedovedu si představit, že by mne teď poslali domů. Někdo otevírá dveře, vcházím do chodby. Moc světla zde není, ale co kdyby, z toho člověka není vidět nic, než rudá kapuce - mnich. Vidím prvního mnicha. Srdce mám v krku a nějaký malý sval těsně pod kolenem se chvěje a nedá si poručit. Teď už je zase tma, mnich před námi jde úplně tiše. Je slyšet jen klapot podpatků nás tří. Rozléhá se, chodba musí být dlouhá. Nikdo nemluví, jen kroky kovově klapou, vrací se ozvěnou a doznívají. Chodba ústí, je tu světlo, pach vína a sudy. U police hoří pochodeň. Mnich ji bere do ruky, otáčí se a hovoří. Neslyším ho, až teď, pokolikáté se ptá : Dívko Abie, nechceš se vrátit?
Kroutím hlavou, že ne. Ten sval pod kolenem se tak chvěje a mnich očazuje a zahřívá pochodní jakýsi ornament z tepaného kovu na stropu.
Police zmizela a na místo ní jsou schody černé a široké. Jdeme dolů, je tam více světla, ale nikdo tam není. Mnich s pochodní odchází vpravo. Mne vedou nalevo do bílých dveří. Za dveřmi jsou černé lázně a něco , co připomíná černý operační sál. Už se bojím víc. Vedle dveří vchodu je široká chodba s řadou černých skříní. Tato bude moje. Ema otevírá skříň s číslem 307. Je prázdná. Svlékám se skoro na konci chodby. Emu s Alicí vidím až daleko vpředu, tiše spolu hovoří. Obě jsou již úplně nahé, čekají na mě. Rychle si odkládám poslední kus prádla a běžím za nimi. Vcházíme do jednoho z černých sálů, něco tu syčí. Za sálem jsou koupelny a záchody. Všechno je černé a lesklé. Ema přikrývá kamennou lavici uprostřed černým prostěradlem.
Polož se na pravý bok a přikrč nohy.
Dostávám klystýr. A když se vrátím ze záchodu, tak ještě jednou. Ten už voní heřmánkem. Potom jdeme všechny tři jdeme pod sprchy a pak si leháme do smaragdové vody v bazénu. Ema si projíždí dlaněmi kolem boků a tento pohyb sleduje na hladině Necítíte nic, Abie?
Cítím, čím to je?
Kysličník uhličitý, voda je jím nasycena, koupeme se vlastně v sodovce. Ema se slastně protahuje. Ema má nádherná velká ňadra. Moje jsou drobné a pokaždé se zdvihají s celým dvorcem, který se nalévá jako homole. Děvčata se zvedají a mně nezbývá, než je následovat. Teď už to jde ráz na ráz. Nejprve do proudu horkého vzduchu a za minutu jsem suchá. Vracíme se do černého sálu. Ukládají mne na stůl a pečlivě, centimetr po centimetru mi do těla vtírají jakousi vonnou látku. Ležím zde směšně rozkročmo. Ema mi smotkem vaty vytírá klín a do všech záhybů mi vtírá také tu vonnou látku.
Hrozně to lechtá. Alice mi upravuje vlasy. Když jsem hotová, dostanu lehounké opánky s vysokým podpatkem a bílou kutnu.
Ema s Alicí si oblékají černé se zlatými insigniemi na prsou. Vstupujeme do trojúhelníkové místnosti, na jejímž vrcholu jsou jediné dveře. Je mi trochu mdlo. Dveře se otevírají, jsou hrozně vysoké. Za nimi je černá opona, která se pomalu rozestupuje.

V první chvíli si myslím, že jsem někde venku, rozměry chrámu jsou úžasné, strop se ztrácí ve výšce a kdesi daleko vpředu a po stranách planou ohně. Uprostřed se tyčí socha klečící Afrodity. Je maličko v nadživotní velikosti, záda má vodorovné s podlahou, hlavu hluboce skloněnou a vpředu před sebou obrácené paže dlaněmi vzhůru. Je zlatá. Podlaha i stěny chrámu jsou obloženy velkými deskami z černého mramoru. Teprve teď vidím, že podél stěny stojí řady rudě oděných mnichů, úplně se v obrovských prostorách chrámu ztrácejí. Jak nepatrně musím vypadat já. Velekněz nás očekává na stupních před sochou bohyně. Poklekám, abych mu políbila lem kutany. Když se znovu postavím, světlo zhasíná. Kněžky mi přinášejí rozžatou pochodeň. Beru ji do ruky. Kněz se obrací ke mně.
Dívko Abie, dříve, než tímto plamenem zapálíš velký oheň, odpověz na první otázku : Jsi připravena snášet všechno, co se s tebou bude této noci dít a uvázat se v tajemství na celý život?
Slyším, jak říkám zcela pevným hlasem : Ano.
Řekla jsi, zapal oheň.
Za sochou Afrodity je velká bronzová mísa, naplněna olejovitou tekutinou. Zapaluji oheň, vracím se před velkokněze.
Nyní odejdi a připrav se.
Ema s Alicí přistupují ke mně a odvádějí mně z chrámu zpět do našeho sálu. Mám radost, že jsem nic nepokazila. Odkládáme kutany (pláště). Znovu mne koupou, znovu mi vtírají do kůže vonnou látku. Vůně je však jiná, kořeněnější. Alice mi vykládá další obřad. Trochu mám strach, ale stydím se za to. Každý z nich byl přeci při přijetí bit, i Ema a nic se jí nestalo, nemá na kůži ani jedinou jizvičku.
Emo, ty mně lechtáš schválně?
Jak jsi to uhodla? Strážce tvého podsvětí je droboučký, chci, aby se vzchopil.
Ale to strašně dráždí, budu celá mokrá. Au, no vidíš, můžeš mě utírat znovu.
Ráda.
Nezlob ji, ještě toho užije dost.
Skoro bych chtěla, aby mně Ema ještě zlobila, ale musely jsme jít. V šatně se děvčata opět oblékla. Mně daly pod prsa pouze širokou stuhu, na níž byl zlatou nití vyšit první verš. Stuhu mi uvázaly těsně pod prsa a na zádech uvázaly mašli. Byla děsně dlouhá, takže jsem ji při chůzi vlekla za sebou. V chrámu svítí velké světlo nad bohyní. Před sochou dva nazí muži s důtkami v rukou.
Jdu tam, trochu se stydím, dívají se na mne moc zblízka a moc si mne prohlížejí. Mám nutkání zakrýt si dlaní klín. Přemáhám se, jdu toporně. Nechci se jim dívat na přirození, ale stejně vidím, že ho mají ochablé. Zlobím se, že se nevzrušili, když na mne hledí. Trochu mne to uráží.
Dívko Abie, podej bohyni ruce!
Musím vystoupit na špičky, abych se mohla chytit bohyně za prsty. Teď už se oběma pyje vztyčovaly. První šlehnutí přišlo nečekaně, zároveň s prvním úderem gongu. Nebylo moc silné, ale přesto jsem vykřikla a prohnula se. Narazila jsem na sochu, dále už se uhýbat nedalo.
Očekávám druhé šlehnutí se zaťatými zuby a trnu. První mně vzápětí zasáhl pod hýždě, kůže mně tam teď pálí a svědí. Teď. Gong. Vzápětí druhé šlehnutí přes oblou zadnici o poznání silnější než to první. Tentokráte jsem ztichla. Další. Teď už je to horší, přeslechla jsem gong. Bije mně přes stehna a trochu to bolí. Zatajila jsem dech. Asi to bude stále zesilovat. Další šlehnutí mně donutilo stáhnout křečovitě hýždě k sobě.
Stehna ještě nepřestávala pálit. Nová rána přes zadek mně přibila k soše. Křičím hlasitě. Hodně to bolí, celý zadek mám jak v ohni. Další šlehnutí, teď už jde jedno za druhým. Křičím, svíjím se, ale není kam uhnout. Řvu asi hodně hlasitě. Cítím, jak vlhnu. Že by při tom utrpení mohla ta hnusná kunda cítit rozkoš? Asi ano, protože co vydávám není křik, to je vytí.
Tělem mi projela křeč. Pouštím se rukou sochy a svážím se podél ní dolů. Mám před očima rudo, proč mě ještě bijí?
Byla to poslední rána. Ležím na bolavém zadku pod nohama sochy a nemám sílu se obrátit. Tělem mi co chvíli projede bolestivá vlna. U nohou mi stojí jeden z mučitelů s důtkami. Je nepřirozeně nakloněn a z vystrčeného údu mu tryská bělavá tekutina, která mi obloukem padá na lýtka a stehna.
Mimovolně si tam sahám, potřísněná stehna jsou lepkavá. Druhý muž nade mnou klečí a a jeho výron mi smáčí břicho. Pokládám mu v obraně před konec pyje ruku. Zachytím jen poslední vlnu. Je podivně horká, skoro pálí. A moje lůno na to odpovídá novou vlnou podivné rozkoše. Ještě chvíli oddechuji, než mohu vstát. Muži jsou pryč. Nade mnou stojí velekněz.
Dívkou Abie! Podstoupila zkoušku bolesti. Ještě můžeš bez následků odejít. Co odpovíš?
Zůstávám.
Jdi tedy se připravit, sestro Abie.
Jsem tedy sestra. Už přijata, i když ještě nezasvěcena. Jsem ještě panna, na kolik minut?_____________
1
Alice s Emou mně odvádějí do lázně. V šatně si prohlížím zadnici v zrcadle. Jednotlivé, hojné a vystouplé pruhy se slévají v jedinou rudou a svědící mapu. Skoro se divím, že kůže je všude celá. Alice mi odvazuje stuhu. Ema mi odhrnuje chloupky a smáčí si prsty v mokré štěrbince mého klína.
Jsi skvělá.
Tobě se to přitom nestalo?
Stalo, ale mnohým pannám se to nepodaří.
Opět koupelna a opět sál. Vůně je teď jiná, vtírání do pokožky působí opravdu blahodárně. Bolest je pryč. Alice mně poučuje o další fázi. Učí mně rozeznávat stydké pysky a vytáhnout je pak nahoru, aby bylo celé lůno přehledné, mniši se musí přesvědčit o mém panenství. Aby prý měl obřad, který bude následovat, smysl.
Ještě po jednu část obřadu budu tedy pannou.
Vracíme se do šatny, po velkých prostorách chrámu působí útulně. Zrcadla v černém obložení, nízký strop, světlo oranžové … nezapomínám být, to byl první nápis na první stuze. Jsem jako jeptiška, jako hodně mravná jeptiška - tak si připadám.
Opona se otevírá štěrbinou ostrého světla, ozařující klečící bohyni. Ema s Alicí mně tentokrát doprovázejí až k ní.
Ležím svými zády na zádech bohyně. Nohy mi zvedají do výše a paty kladou do dlaní jejích rozpažených paží, vlasy mi splývají po zlatých hýždích sochy. Ema mi urovnává stuhu a odchází po stupních nahoru, obrací se čelem do chrámu.
Sestra Abie je pannou.
Úder gongu.
Mniši se staví d dvou dlouhých řad, muži jsou po mé pravé ruce, ženy jsou po mé levici. Přicházejí první. Kladu si ruce do klína a naučeným pohybem rozevírám lůno. Mnich už stojí mezi mými rozkročenými stehny. Kapuce mu stíní tvář, vypadá dost staře. Z dlouhých rukávů ční kostnaté ruce. Dotýká se mého těla konečky prstů, přejíždí dolů po chloupcích klína, dotkne se toho, čemu říká strážce podsvětí, chvíli ho mne prsty. Opustí ho. Nevidím tam, asi drží v každé ruce jeden z malých pysků a táhne je do stran. Některým prstem zatápá až úplně v hloubce. Nyní pokládá dva prsty na chloupky.
Je panna.
Gong.
Přichází mniška. Také ona je dost stará.
Dosti dlouze roztlačuje to, co sama nestačím roztáhnout. Přejede tahem v hloubce a odvrací se.
Je panna.
Opět gong.
A znovu mnich. Zase starší. Copak jsou zde samí starci? Hladí mně po vnitřních stranách stehen, tiskne mi ruku, kterou rozevírám lůno. Chce dodat odvahu?
Je panna.
Gong.
Další mniška je velice hezká, alespoň podle tváře. Probírá se ve mně roztěkaně, všemi prsty najednou.
Je panna.
Gong.
Nový mnich pomalu přejede dvěma prsty okolo vchodu a projde drsným prstem několikrát zdola nahoru přes drobnou hlavičku mého hlídače. Do lůna se dere horkost. Po břiše mi probíhá vlna a celá ho vtahuje. Je to první mnich, který si odnáší na prstech vlhkost mého těla.
Je panna.
Gong.
Mniška se zdrží trochu déle, je krátkozraká. Zblízka si prohlíží každou podrobnost. Chtěla bych, aby mně pohladila stejně jako mnich. Vlna tepla zmizela. Cítím naopak chlad. Mniška už ale pokládá prsta na chmíří podbřišku.
Je panna.
Gong.
Noví příchozí jsou, jak se zdá, čím dál tím mladší, asi jsou seřazeni podle stáří. Zvláštní, jak mohou být takové doteky dráždivé. Vlna tepla teď přichází častěji, břicho mám vtažené. Vlhkost mi vytéká z klína a smáčí mi zadnici. V jednu chvíli začínám vydávat vrkavý zvuk kdesi hluboko v hrdle. V prsou cítím napětí, dvorce trčí v homolích a napínají kůži. Zející a nedočkavý klín žádá další doteky. Tělo se vypíná vstříc každé nové ruce. Hýždě se stahují v očekávání dotyků a povolí zklamaně, když prsty opustí to roztoužené zvíře v mém klíně.
Vzdychám hlasitě, mnichům svítí oči a tisknou mně silněji. Jsou teď již vesměs mladí, řady se bohužel krátí.
Poslední - je panna - řekla mladá dívka, ještě drobnější než já. Řekla to zajíkavě, asi poprvé. Doznívá poslední úder gongu. Vychutnávám lahodný zvuk a zlomyslně se těším, očekává moji kundičku. Neukojila mně, mám na ni vztek.
Ema s Alicí mi pomáhají vstát. Zamotala se mi hlava. Zlatá hlava Afrodity je potřísněna mojí mokrotou, leskne se v ní matně. Mniši stojí zase ve stínu, jsou vidět pouhé siluety proti řadám ohňů.
Pohlcuje nás opona. Teď budu tu koupel a masáž potřebovat ještě víc, než po tom bití. Jsem úplně ochablá. V šatně mi sundávájí stuhu, dvorce bradavek mám stále naběhlé a kůže pysků prosvítá červeně mezi chloupky.
Emo, měla jsi při přijetí alespoň jeden orgasmus?
Nejméně deset , nedočkavá.
Líbá mně do chloupků klína.
Jsem moc mokrá, odtahuji hlavu.
To nic, křišťálku.
Koupel mně skutečně osvěžila. Mám už teď zase dobrou náladu. Ema mně naposledy políbí jako pannu.
Kyselá kundičko, zlatá.
Kyselá?
No, ano, to nevíš? Dedrleinův bacil.
Aga zkvašuje glykogen poševní sliznice na kyselinu mléčnou, je známkou normálních poměrů. Zadeklamovala jsem ti odstavec z katechizmu.
Ale opravdu chutná tak kysele?
Chceš okusit?
Hm, kývám hlavou
_____________________
2
Ema si lehá na místo mne na stůl a chystá se roztáhnout lůno. Ne, já sama. Ema se směje a klade si ruce vysoko nad hlavu. Její lůno se podobá nádhernému květu orchidejí. Je sytě rudé a malé pysky vybíhají v horní třetině v jakési kropenaté rohy. Poštěváček je silný a poměrně dlouhý. Při prvním doteku tuhne a ještě se zvětší. Dotýkám se ho lehce špičkou jazyka. Ema rozkošnicky vrní, snažím se vsunout jazyk hluboko do pochvy. Chuť je opravdu kyselá a jakási hebká. Ema dýchá zhluboka a rychle. Tvrdé rouno při mnutí vydává praskavý zvuk. Sliznice té krásné kundy se sametově leskne. Vzpínám se na stole a její zrychlený dech je přetrhávaný se všemi variacemi na hlásku -á-.
Kunda jí cuká. Otvírám široce ústa a nořím se do ní celým obličejem. Je to hrozně slastné. Teď se protahuje a přitahuje si za boky Alici. Líbá se s ní. Opouštím Emin klín a jdu opile k Alici. Ta přede mnou couvá až ke kamenné lavici, na které jsem dostávala klystýr. Zarývám ji obličej mezi stehna. Je vlhká a kyselá jako citrón. Zároveň je však nahořklá a hladká. Chutná jinak než Ema a také tvar a barva jejího květu je jiná. Zlaté a dost hebké vlásky obrůstají hustě celou kundu, takže kůže i sliznice jsou něžně růžové. Drobný poštěváček se v té barvě vyjímá svou temnou, téměř fialovou hlavičkou, jako by chtěl na sebe zvlášť upozornit. Beru jej mezi rty i s okolím do úst. Alice se vypíná do oblouku a celým tělem jí probíhají vlny křeče. Rukama se drží za vlasy, jako by si je chtěla vytrhnout a přitom syčí a krátce vykřikuje. Je to strašné, sama jsem už vlhká po stehnech. Vůbec se již jejím ostrovům nedivím. Alice chraptivě vykřikuje a sevře svými stehny mou hlavu v klíně s takovou silou, že by mně málem udusila. Povolí a její lůno se mi zase rozevře před očima zaplněné mými slinami a její průzračnou vlhkostí.Růžová barva zmizela, je teď ohnivě rudé a ačkoliv ho nikdo neroztahuje, zůstává rozchlípeno a občas se lehounce zachvěje. Alice úpí. Už ne, prosím tě, teď ne.
Musíme se vrátit do chrámu a ještě se musíme znovu vykoupat. Látka, kterou mně po koupeli natírají, voní vanilkou, vetřená do těla mně svojí vůní připomíná něco nepojmenovatelného.
Nespi tělo - to je třetí verš, který dostávám na třetí stuze. Cesta do chrámu je už známá. Jsem hrozně zvědavá, jak mně budou zbavovat panenství. Doufám, že žádnými nástroji.
V chrámu je zase rozsvíceno první světlo. Jestlipak umyli potřísněnou hlavu bohyně. Umyli - už se zase leskne čistotou. Vedou mně k ní, tak se to tedy odehraje tady.
Ukládají mně jako posledně. Jen stuhu mně Ema zavazuje pod břichem sochy. To mně poutají, abych neutekla? Světlo zhasíná, tma je skoro úplná. Ohně sice hoří, ale jsou tak daleko, že mně vůbec neosvětlují, ostatně stíní mně ještě řada mnichů. Odněkud ze tmy zní hlas velekněze, Nedá se poznat, z kterého místa mluví.
Panenská sestro Abie, Priapos tě navštíví ze tmy. Jeho kroky bude doprovázet gong, který smí znít jen v jeho přítomnosti, naslouchej jeho zvuku.
Ticho a tma. Ohně hoří skoro beze světla a bez zvuku, naskakuje mi husí kůže z toho hrobového ticha. Kdo bude tím Priaposem? Někdo z těch surových mladíků? Údy měli úctyhodné, bolet to bude asi hodně. Divné, že se to má odehrávat po tmě. Že by na to mniši nebyli zvědaví? Nebo snad chtějí ctít můj stud? Ale jaký tedy stud.
Rozezněl se Priapův gong. Jeho zvuk je mohutný a basový. Zní vždy jen krátce, asi ho někdo tlumí rukou. Údery zní za sebou vždy v dlouhých intervalech. Jde-li ten Priapos z daleka, pak se tu zblázním, než se dočkám. Snažím se zaslechnout jeho kroky, ale ticho mezi údery gongů je tak bezedné, že mi z toho hučí v uších. Ruka, kterou držím rozhrnutý klín, se chvěje a stejně jako chvění v kolenou, které se k ní přidalo nelze ovládnout.
Jsem zvědavá, jak si ten Priapos potmě najde cestu. Údery gongu zesílily, zrychlují se a přidává se k nim jakési temné, rytmické bušení do dřeva. Ztuhla jsem po celém těle, mám pocit nesnesitelného napětí. Gong a dřevo duní, neděje se nic. Vždyť to není k vydržení. Ještě chvíli a snad omdlím, jak se mi to ještě nikdy nestalo. Najednou cítím, že je u mě. Není nic vidět, ale vím to zcela určitě. Stojí nade mnou. Nesnesitelný pocit zmizel a zaplavuje mně zvířecí touha po bolesti. Nyní se tělo Priapovo dotklo vnitřních stran mých roztažených nohou. Pocítila jsem to tak palčivě, jako by mně byl pálil. Dech se zastavil v polovině, vůbec nedýchám. Uvědomuji si úžasně přesně každou podrobnost svého těla, cítím, jak je poštěváček napnut, víc z očekávání, jsem si jista, jako bych ho viděla. Gongy zmlkly.
Ticho mi už nevadí, celá pozornost je soustředěna do těla a jejím středem je přirození. Roztahuji mimovolně stehna a vysunuji pánev naproti údu, který tuším každým záhybem lůna. Dotyk zase tak žhavý. Ten ocas musí být rozpálen jako kus žhavého železa. Prvním místem, kterého se dotkl, byl rudý hrášek poštěváčku. Zanechal tam lepkavou kapku vlhka, horkou, neochlazující se a sjel dolů do vchodu, Je přivítán prudkým výronem vlhka, které je stejně horké jako kapka, kterou nechal nahoře. Nějaká ruka bere za zápěstí moji ruku, kterou držím pořád ještě svou panenskou kundu rozevřenou.Aniž bych věděla proč, nastavuji i druhou ruku, a i ta je uchopena. Hlava údu, která je obemknuta mými stydkými pysky, zdá se mi strašně veliká. Teď již těsně přiléhá k blance, která ze mě činila pannu. Uvědomuji si, že mám široce rozevřené oči a ústa, stejně rozchlíplá jako přirození. Dlouze vtahuji dech. Ostré světlo, které znenadání nahoře zaplálo, mně oslepilo. Zvrátím hlavu dozadu a všechen vzduch, který jsem předtím nasála, ze mě vyletí v jednom okamžiku a zoufalém výkřiku na konci zlomeném a změněném v dlouhé zaúpění. Strašlivá bolest rve celé mé nešťastné přirození, které sebou trhá a škube. Bolest zavíří pánví a řezavě vyšlehuje do celého těla. Šíleně řvu. Přesto však neuhýbám a přesně cítím každou podrobnost toho, co se tak podobá narážení na kůl. Priapos, jako by si chtěl na úd navléknout celé mé tělo, stále ještě proniká do hloubky víc a víc. Ječím bolestí. Bez mé vůle tělo však pomáhá tomu mučení sérií krátkých prudkých trhnutí, které stupňují bolesti do ruda. Topím se v rudé barvě jako bych plavala v krvi. Priapos odpovídá na mé trhnutí a kdesi v hloubce vylévá do mě své semeno jako číši rozžhaveného železa. Víření rudé barvy slábne a tělo slastně vnímá vlnu sestupující bolesti. Pomalu se mi vrací okolí. Gongy opět slavnostně duní. Priapos pouští mé zápěstí. Hladím si rukama tělo, nijak se nezměnilo, rty mám vyschlé, oddychuji zhluboka a srdce mi poplašně buší. Světlo kolem je zase bílé. Katanský ocas opouští mou bolavou kundičku. Ještě jednou to zabolí. Vztyčený a zakrvácený ocas se vynořil nad mým břichem, jako se slunce vynořuje krvavé z oceánu. Přejedu pohledem po břiše na muže, který byl Priapem, veleknězem. Směje se na mně očima. Snažím se také o úsměv a přitahuji si vlasy.Velekněz na mně spiklenecky mrká. Potom se sklání a políbí mou bolavou mušličku. Eva odvazuje uzel pod břichem sochy a podává knězi oba cípy stuhy. Velekněz je políbí a vrací Emě, která mu nyní do nich utírá zkrvavený úd. Dva muži oblékají mého Priapa do rudého pláště, který se zabalí v kutnu. Velekněz odchází, opona se zavírá. Priaposúv gong utichá.Stále ještě ležím na zlatých zádech Venuše a v klíně mi palčivě cuká mírná bolest. Úder gongu oznamuje konec obřadu. Ema s Alicí mi pomáhají vstát, jsem malátná, jako po dlouhé nemoci a stejně jako po nemoci mám příjemný pocit vítězství. Na zlatě Venušiných vlasů se temní tři tenké pramínky krve. Skoro jsem čekala, že jich bude víc.
______________
3
V šatně se dívám do zrcadla. Vůbec nevypadám unaveně. Oči mám svěží a rozjařené, jako bych pila koňak. Uvědomuji si, že mám žízeň. Alice také skutečně chystá drink z koňaku a pomerančové šťávy. Obě děvčata mi připíjejí a líbají mně. Mám však spoustu otázek.
Proč jsem krvácela tak málo?
Ztratit panenství je přirozená věc a není třeba při ní vykrvácet. Odpovídá mi Alice. Záleží to na věku, ve kterém k tomu dochází. V tvém věku je panenská blána křehká a bolest nevzniká ani tak jejím roztržením, jako spíš násilným roztažením poševního vchodu, který má poloviční průsvit, než průměrný pyj, natož potom úd velkokněze.
A co bude dál? Bude to stále ještě tolik bolet?
Nemůžeme ti prozradit události dál než jeden obřad dopředu. Ale bolesti se už bát nemusíš, Hned v následujícím obřadu si sama rozšíříš ústí pochvy pomocí olyzbu, takže pak budeš schopná přijmout každého muže bez bolesti.
Odcházíme do koupelny. Vychutnávám si blahodárný účinek uhličité lázně. Zraněná pochva již nebolí a začíná svědit. Masáži se oddávám s rozkoší, je mi dobře a kdykoliv pomyslím na to, co mně ještě čeká, zesílí se svědění a musím sevřít stehna silou k sobě. Je to příjemné.
Jsou vůně - cítím je, je nápis na další stuze. Co to má společného s olyzby? Asi nic.
Rychle opouštíme šatnu, abychom se stihly vrátit do chrámu.
Chrám nás vítá zalit světlem. Znovu ležím na zádech zlaté Venuše. Olyzby, to jsou skvostné napodobeniny mužského údu ze slonové kosti. Je jich na tepaném podnose vedle mě celá řada a liší se jen tloušťkou. Každý má dost přesně zdobený žalud pyje, jen na obvodu je na něm věneček drobných výstupků. Dřík údu není hladký, ale je rozbrázděn nehlubokými, šikmo směřujícími rýhami. Na konci jsou zdobená varlata a slouží jako dráždidlo.
Gong ohlásil začátek obřadu. Beru do pravé ruky první kostěný chylus a opatrně jej nastrkuji do bolavého místa. Je ve srovnání s horkostí skutečného pyje úplně studený a styk moc tvrdý. Náhražky jsou vždycky mizerné. Rozhrnuji puklinku svého těla a pokouším se zatlačit. Až na malou bolest vniká lehounce do mého těla, je také sotva na prst silný. Pomalu jím ochmatávám pochvu, ční do ní tuhá překážka, stačí zatlačit a působí mi to příjemný pocit. Za touto překážkou je pochva hlubší nejméně o dva centimetry. Vytahuji jej a tlačím ho k zadní stěně. Drobné výstupky na něm přeskakují přes nějaké příčné řasy. Jsem teď zcela zaujatá zkoumáním svojí kundičky. Musím zkusit, jestli také vepředu jsou drobné přeskakující řasy. Tlačím tedy slonový chylus k přední stěně, přeskakuje stejně jako vzadu a působí to takový pocit, že bych se málem počůrala. Svírám zadek a jsem nečekaně zaplavena vlnou tepla. Zase už zrychleně dýchám. Další, ale silnější chylus proniká do hloubky stejně bez námahy jako předchozí. Už chápu, proč jsou tak tvrdé. Dotyk se z jejich konců přenáší do konečků prstů a dovedou omakat každou podrobnost ukrytou v hloubce těla. On o to není asi jen tak, náhražka pyje jako docela jiná rozkoš. Slastné pocity v lůně se stupňují každým pohybem slonové kosti.Trochu námahy si vyžádá až teprve zavádění sedmého z řady. Celé nitro mám již provlhlé, a to hodně usnadňuje pohyb. Jeho veliká tloušťka způsobuje, že vtahuje s sebou do pochvy hrášek poštěváčku a tře se o rýhy na jeho dříku, teď naráží na překážku dělohy na dně pochvy. Slast se prudce zvýší, vypínám se proti kostěnému phylu, jako by to byl živý úd a trhavými pohyby si zvyšuji slast. V rukou cítím, že kundička chlípnice si s ním pohybuje sama. Musím na chvíli ustat. Obě dlaně mám zlehka položené na kostěných varlatech, a po nich se rukou přenáší stahy lůna. Určitě to ještě nemůže být orgasmus. Mám stále pocit, že ještě něco chybí. Stejně bych nechtěla mít první orgasmus s kostí. Příliv slasti už beztak opadává, co naplat, zbývá ještě použití dvou klacků. Vsunula jsem předposlední do pochvy, ta se však vzpírá, odmítá jej přijmout. Zatlačím tedy více a něco se uvnitř bolestně trhá kousek od vchodu. Měla bych chuť vyrvat to ze sebe a zahodit, ale nesmím. Popotlačím ho tedy ještě o kousek dál, zase to bolí. Začínám být nějaká zbabělá. Tak holka, nadechnout a zatnout zuby. Aaach. Tak vida a je tam cely, jenže dostat ho ven není o nic méně bolestivé. Najednou moje jeskyňka nespolupracuje. Nelíbí se jí, co dělám, je celá studená a bolí.
Počkej, já ti ukážu, beru do ruky poslední, nejsilnější, falus. Přiložím jej špičkou k ústí, kundička se vzpírá. Otáčím šroubovitě pyjem a tlačím, co jen mám sílu, hodně to bolí, ale teď to nesmím vzdát. Cítím, jak neochotně moje malá holka povoluje. Na penis se to přenáší jako vrnivé vrzání. Sténám bolestí, ale mám na ní zlost a tak tlačím dokud nejsem až na dno naplněná sloním klem. Teď jsem teprve naražena na kůl. Vzlykám utrpěním, které jsem si způsobila sama. Nemohu falus vytáhnout, ubohá jeskyňka, síly mně opouštějí. Jsem na tom navlečena tak těsně, že bych si tu moji malou holku určitě vyrvala z těla.
Občas v ní bolestí škubne a jakoby by se z ní něco trhalo po kouskách.
Zkouším jím opět otáčet, jde to velmi pomalu, ale získávám trochu volnost. Nejprve po milimetrech, pak více. Ještě naposled se zadrhne u vchodu. Trhnu. Zabolí to tak, že neudržím moč. Vyřine se ze zničené štěrbinky a zaplaví je horce a štiplavě. Sahám si dovnitř. Ubožátko, proměnila se v díru, která by snesla koně. Pohodlně se tam daří zavést tři prsty, vzápětí pocítím, že se ústí opět stahuje. Tak takhle je to s tebou? Můžeš se zúžit nebo rozšířit, jak je libo a mně jen trápíš. Jsi prozrazena, nemáš už žádné tajemství, však já tě donutím přinášet mi jen rozkoš, udělám si z tebe svou otrokyni.
Kolika ocasům se vystavila Messalína?
____________
4
V šatně vytahuje Alice ze skříně ten samý chylus, jako byl ten poslední. Dej ho pryč, do smrti to nechci vidět, málem jsem si s tím rozpárala břicho. Neboj se blázínku, tenhle je jen učební pomůcka. Tvou kundičku teď čekají jen lepší věci. Přicházíme do sálu.
Abie, vyskoč na stůl, chceme se na tebe podívat.
Neblbni Emo, vždyť jsem cela pomočená jako nemluvně.
Hlupáčku! Prosím pěkně, zamne Ema rukama mezi ňadry. Dobře, ale ať Alice zahodí ten zabiják.
Obě se smějí. Alice odkládá hračku, vyskakuji tedy na stůl a v zápětí se leskne černá i zlatá hlava mezi mými stehny.
Proč Vás tak přitahuje to zmordované panenství? Vlastně sama bych chtěla vidět, jak vypadám.
Počkej, hned ti posloužím. Ema odbíhá a vrací se se zrcadlem. Podrž si je, já ti rozevřu křidélka sama.
Na bolavé přirození dopadá poměrně silné světlo. Září v něm jako rudá lampička. Co by se tomuhle orgánu asi muselo stát, aby vypadal umučeně? Svítí si tu drze svou svěží červení. Křišťálově se tu leskne jako tulipán po dešti. Tmavé chloupky trčí okolo zrcadla spokojeně. Nevím, jestli se mi z ní podaří udělat otrokyni. Jdeme do koupele.
Alice s sebou vzala i slonovou hračku. Drží si ji před břichem v poloze vystrčeného pyje.
Tak se pojď učit, křišťálku!
Co mě tím chceš udělat?
Já nic, ty se musíš naučit, jak se s ním zachází.
Pojď blíž a pozorně sleduj Emu.
Ema přistoupila k tomu směšnému hermafroditovi, poklekla na jeho koleno, bere do dlaně levé ruky kostěná varlata, pravou dlaní přejede přes vrchol a obemyká kost palcem a ukazovákem.
Tak se podívej Abie! Kůže šourku je neobyčejně citlivá, toho nesmíš využívat. Dávej pozor, abys varlata nestiskla příliš silně. Nejen, že to nepříjemně bolí, ale mohla bys muži vážně ublížit. Nejlépe je se dotýkat šourku jen lehce konečky prstů nebo nehty. Takové hlazení je ostatně strašně dráždivé, možná nejdráždivější. Nezapomínej na zadní stranu. Úd sám snese i to nejsilnější stisknutí, ale je vhodné střídat je s lehkým pomalým hlazením.
A teď mi půjči prstík! Nastavuji ukazováček. Ema jej bere do úst, obemyká jej prsty a přisává se pomalu na něj. Současně plní ústa slinami. Přestáv á sát, pomalu prst vypouští ven, objíždí jeho poslední článek špičkou jazyka, nejprve v ústech, pak jej úplně vysune a objíždí ho špičkou vyplazeného jazyka.
Cítila to?
Hmmm.
Tak to teď zkus na mém prstě.
Zopakuji to tedy s jejím ukazováčkem.
A teď se dívej, jak se to provede na muži.
Ema se sklání ke kosti, levou rukou přejíždí po napodobenině varlat, konečky prstů pyj hladí po délce a skloněnou hlavou se na něj navléká a opět zvedá v pomalém rytmu. Zkouším to sama.
Zubů na pyj nepoužívej. Mohla bys ho vážně zranit. Můžeš jich ale použít s výhodou jinde. Ema ukazuje na hrbolek kyčelní kosti, který se rýsuje po stranách Alicina bříška.
Pak se otáčí ke mně. Líbá totiž místo na mém těle, mezi rozchlípenými rty jej několikrát skousne a ještě mezi zuby lechtá špičkou jazyka. Lechtá to, že je to k nevydržení.Syčím a zatínám zuby, po zádech mi přebíhá mrazení.
Zkus to, ukazuje Ema na svoje břicho. Jsem asi nadaná žačka, protože Ema slastně vrní a ucukne.
Teď ještě musíš vědět, povídá Alice a odkládá hračku, že výron semene znamená vrchol muže. Jakmile skončí jeho poslední vlna, bývá jich průměrně sedm, musíš úd opustit. Semeno můžeš polknout nebo jej necháš stékat po ňadrech.
Všechno důležité tedy víš, ostatní záleží na tvé fantazii.
A slyším znění - jsou slova, kterými je pošita nová stuha.
V chrámu planou všechna světla. V černém obložení vypadají ozářené sochy tak, jako by zde hořela dvě zlatá slunce v podobě žen.
Před stojící Venuší stojí čelem ke mně řada dvanácti mužů.
Přicházím volným krokem k nim, a vlečkou stuhy zametám podlahu. Dvanáct párů očí se zabodává do mého těla. Dvanáct údů trčí proti mně. Teď už se nebojím dívat se na ně. Naopak vychutnávám poctu vztyčených ocasů s rozkoší a v klíně mě slastně svědí už z pouhého pohledu.
Přistupuji k prvnímu z nich. Poprvé budu mít v rukou skutečný živý úd a ne jeden, ale hned dvanáct skvostných pyjů, se kterými si mohu dělat, co chci. Musím si je důkladně prohlédnout. Jsem zvědavá, jestli tyto symboly mužnosti e od sebe tolik liší jako ozdoby našich klínů. Rozdíly nejsou na první pohled velké, všechny jsou tak asi 20 cm. Průměr mají asi tak jako předposlední z kostěných phylů. Je to příjemné zjištění. Možná, že pro mě vybrali zvlášť pěkné kusy a že průměr bude ve skutečnosti horší.
Po¨klekám, první úd trčí z hustého černého porostu, jeho kůže je tmavá, jakoby opálená, a pod ní se skrývají naběhlé žilky. Žalud je temně rudý a jeho okraj je v polovině puklý. Z pukliny vychází uzdička, poutající lesklou rudou kůži, či vlastně sliznici obrácené pokožky. Kůžička, která žalud překrývá,má jemné rýhování.
Beru ho lehounce do prstů a lehounce stisknu. Otvor na jeho konci vypadá jako drobounká ústa, jsou zde jemné růžové rtíky, které se při stisknutí otevírají a odtajňují kousek hlubiny. Podoba s ústy je neuvěřitelná, přesná. Hlava údu je slepá, ale ústa jí nechybí. Potěžkávám v ruce varlata, kůže šourku je zbrázděná vráskami, jako kůže starců, prostředkem prochází rýha. Přejíždím po ní prstem, varlata se přitahují k břichu. Hladím konečky prstů úd po obou stranách několikrát shora dolů, je to nádherná hračka. Políbím ho a přitulím se k němu tváří. Začínají mi rytmicky bušit do dřeva. Zvuk dobře doplňuje moji náladu a připomíná mi, co mám dělat. Podržím si jednou rukou varlata a druhou obemknu kořen pyje. Pomalu, nejprve pouze rty obejmu jeho žalud. Je to slastné, vlhne mi lůno. Vsouvám si jej hlouběji do úst, je tlustý a horký, ohmatávám konec jazykem a svírám mezi stehny svědění v klíně. Pusa se sama plní slinou, která se mísí s hebkou vlhkostí ocasu a pohybem se mění v pěnu. V jednu chvíli ho vsunu hluboko do úst, že se až málem udusím, horká vlna smáčí záhyby mojí kundičky, dýchám zrychleně nosem. Muž se vypíná, ocas sebou škube, musím si jej pořádně držet. Jeho majitel slastně vzdychá a z jeho ocasu se řine proud žhavého semene přímo do mého hrdla, rychle jej vytrhnu z úst a nastavuji prsy. Rudé rtíky na jeho hlavě plivají proudy bělavé tekutiny. Chtěla jsem si ho pozorně prohlédnout, ale musím zvrátit hlavu v rozkoši, která mně prudce zaplavila.
První muž je tedy u konce, zbývá jich ještě dost, abych si mohla prohlédnout celý výron semene. Políbím hlavu prvního Priapa a cípem stuhy utírám vlhkost na něm a na mojí hrudi. Úder gongu dělá tečku za prvním úspěchem.
Vstávám a ještě malátná přiklekávám k druhému muži. Chlupy, ze kterých se pyj tyčí, nejsou tak husté, on sám je celý jakýsi štíhlejší. Jeho žalud je protáhlejší, kůžička na něm mnohem hebčí. Hladím ji konečky prstů, zas ten pocit nesnesitelného napětí celým tělem, mušlička nabíhá krví. Je to k ní opravdu nespravedlivé, tolik pyjů a žádný se jí ani nedotkne. Být tak sama s tebou krásný ocase, vsunu si tě bez rozmýšlení tam, kam patříš. Skláním ho alespoň proti naběhlým prsům a vsunuji ho hlavou do dvorců bradavek. Dokázaly by jeho rtíky obejmout jejich hroty? Zkusím to nejprve s pravým ňadrem, levou rukou tisknu dvorec a vytlačím co nejvíce bradavku, pravou tisknu žalud, rtíky se rozchlipují. Kupodivu, jde to docela dobře. Dívám se se zalíbením na své dílo. Lehce pyjem pohybuji, je to rozkošná hra. Teď to zkusím i s levým prsem. Jistě by to šlo i s poštěváčkem, škoda, že to nemohu zkusit. Neboj se moje kundičko sladká, já ti to ještě vynahradím. Pouštím pravý dvorec, zůstává ne něm průzračná lepkavá mokrota. Levá bradavka vniká dychtivě do Priapových úst. Ocas sebou škube a prudce vystřikuje zpěněné semeno, které naráz smáčí celé ňadro. Chápu se ocasu oběma rukama, vysunuji ramena kupředu a vnitřními stranami paží tisknu ňadra k sobě. Další vlna vystřikuje, dopadá na hruď a stéká pomalu do štěrbinky mezi sevřenými ňadry, teplounce je k sobě slepuje. Zůstávám nehybná, dokud poslední kapka nesplyne s trojúhelníkovým jezírkem mezi mými prsy. Rozkoš přichází teprve teď. Není silná jako ta první. Zimničně se chvěji a přitisknu se mokrou hrudí k mužovu přirození. Zabalím ocas do svých vlasů a otírám jej do sucha. Proč mě ten chlap alespoň nepohladí? Rozhlížím se a teprve teď vidím, že mají všichni ruce spoutané za zády. Pohlížím mu do tváře, dívá se na mně tak pěkně, že vstávám a políbím ho. Stírám si stuhou hruď a přistupuji k dalšímu. Ostatní semeno již musím spolknout, jinak bych zmáčela celou stuhu.Třeba se muži také liší chutí semene. Vida, na to jsem nepomyslela. Zvědavě ochutnávám pár kapek ze žaludu třetího ocasu, krom hebkosti nepocítím nic. Uvidíme, jaké bude semeno. Vsouvám ocas do hloubky roztažené pusy, přitisknu jej k patru a celým drsným hrotem jazyka vší silou přejíždím rytmicky po jeho rozeklaném žaludu. Muž syčí a svaly na břiše a rozkročených nohou se mu napínají. Těším se na výstřik semene s takovou nedočkavostí, že bych málem zapomněla dýchat. Polknu všechny sliny, abych byla připravena na jeho chuť. Konečně, semeno se mi řine do pusy v bouřlivých nárazech. Zatím ho nepolykám, celou pusu mám již plnou, ještě jeden výstřik. Opatrně ho vypouštím a rty sbírám poslední kapky. Vychutnávám semeno na jazyku, je ještě teplé a jeho chuť neumím k ničemu přirovnat. Není zde ani stopy po kyselosti dívčích štěrbin. Bez úplné c huti to však také není. Polykám, jeho chuť mi ještě chvilku zůstává na jazyku, je teď lehounce štiplavá. Políbím pyj a vstávám, moje opuštěná kundička se už smířila se svým dočasným vyhnanstvím, snaží se urvat, co se dá. Svědí smáčená a překrvovaná a nutí mně, abych se stále větší dychtivostí brala do pusy ocas za ocasem a vypíjela jejich nektar s nezhasitelnou žízní. Vypouštím statný ocas posledního muže a v přeplněných ústech vychutnávám jeho životodárnou sílu. Vstávám. Gong ohlašuje konec obřadu. Ještě jednou prohlížím řadu svých obětí. Většina údů je ochablá. Rozdíly ve velikosti se staly nyní nápadnější. Pročísnu si vlasy a odcházím za děvčaty, která na mně už čekají. Skvrny zaschlého semene na prsou svědí.

podivnost

9. dubna 2013 v 20:28
Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, jedno království, ve kterém princezna Petromila se píchla do prstu o vřeteno a usnula na sto let.
1 rok
2 rok
...
100 rok:

Mladý krásný princ Radovan von Cvrkon slyšel pověsti o krásné spící princezně a jelikož byl muž činu, neváhal a vydal se hledat to zakleté království. Království objevil několik, byly tam i princezny, ale žádná z nich nebyla ta pravá. Jedna byla příšerně ošklivá, další už překročila padesátku, třetí byla hezká, ale neuvěřitelně hloupá blondýnka, další byla HIV pozitivní, prostě děs a hrůza. Princ už to pomalu vzdával, ale jednoho dne (na zpáteční cestě) došel ke hradu, který byl neuvěřitelně porostlý akátem (jo akátem - nejsme u Šípkový Růženy! a akát taky pěkně píchá!!!!)

Princ se po perné práci dostal až do hradu (přesvědčil se, jestli nemá podrápanej notebook) a konečně našel až nahoře ve věži komůrku, kde na lůžku ležela spanilá dívka, která jakoby zrovna usnula. Princ si uznale pohvízdl nad její krásou, kterou její růžová košilka příliš nezakrývala. Co teď? Princ neváhal, naklonil se k princezně a políbil jí na její něžná ústa. ............... A nic!

Princ ji tedy políbil znovu (no políbil, tentokrát už to byl pořádnej francouzák, ale není se čemu divit, princ měl delší dobu půst :o))) Ani to však princeznu nevzbudilo, ani se nepohnula. Tak co, usmál se pro sebe princ, zkusíme něco jiného. Zlehýnka políbil princeznu na obnažené ramínko, které stáhl trochu níž, až vyklouzla růžová bradavka. Radovan ji něžně pohladil a začal laskat ústy (princezna spala dál, spánkem spravedlivých). Princ odhalil druhý konec košilky, našel kalhotky, které víc odhalovaly než zakrývaly. Nutno podotknou, že princ již byl značně vzrušený, než aby se ovládal a nemůžeme se mu ani divit.

Políbil princeznu na ploché bříško a sjížděl níž, až k okraji kalhotek. Tam se na chvíli zarazil, ale ne na dlouho (od čeho jsou kalhotky, než od toho aby se svlékaly, řekl si logicky). Pomalu je stáhl z jejích dlouhých (po té době kupodivu hladkých) nožek a nedočkavou touhou vzdychl (jeho kalhoty už mu začaly být značně těsné!). Opatrně princezně odtáhl nohy trochu od sebe, aby odhalil růžovou jeskyňku, která přímo volala pojď blíž ...

Princ prsty hladil ten zázrak a pak připojil i svá ústa a sála lízal tu čím dál vlhčí jeskyňku, jazykem zajížděl do hloubky (a princezna se ze sna začala usmívat!)

Ale to už princ volnou rukou začal pouštět na svobodu svojí chloubu, která se už dlouho dmula v kalhotech. Jeho pýcha byla opravdu tvrdá a rudý vrcholek se chvěl vzrušením a touhou. Roztáhl tedy princezniny nohy ještě víc doširoka a něžně a pomalu zajel do vlhkého a vzrušení horkého hnízdečka. Neprve pomalu a poté stalé rychleji se bořil princezně do klína, držíc její nohy doširoka roztažené, si je pevně přitahoval k sobě, aby pronikl co nejhlouběji. Princezna začala rychleji a přerývaně dýchat a její tělo se zmítalo v křečovitých zaškubech, až nakonec dlouze vykřikla v neuvěřitelně nádherné rozkoši. I princ se zakloněnou hlavou sténal a jeho tělo se napjalo v nádherném okamžiku orgasmu a jeho pýcha explodovala do hlouby princeznina těla.

Princezna už nespala, její oči v tváři která zářila blahem spočinuly na princi. \"Děkuji ti za vysvobození můj princi\" zašeptala a přitáhla si ho k sobě blíž aby ho mohla políbit. Po chvilce odpočinku si princezna jazýčkem olízla plné rty a sjížděla princi po hrudi níž a níž, aľ se dostala tam kam chtěla začala jazykem připravovat další kolo vysvobozování a princ (protože byl mladý) proti tomu vůbec nic neměl!!!

kovář

9. dubna 2013 v 20:22

Bylo nebylo,jedno malé exotické království.
A do tohoto království přijel mladý evropský lékař.Když přijel,říkal si - když se mi tu bude líbit,tak tu chvilku zůstanu,když se mi tu líbit nabude,tak odejdu.Dneska bylo doktoru Leonardovi 45 let a už si svůj život neumněl představit jinde,než v téhle lidmi zapomenuté destinaci.
Ze skromné ordinace si vybudoval celkem moderní nemocnici.A dary vděčných pacientů by mu zajistily pohodlný zbytek života.Ale on byl především lékař,a tak zůstal a léčil.
Jednou brzy z rána se ozval zvonek.Černoušek Narao,který spal u pánovy postele,a ještě častěji v ní, rychle vyskočil.Protáhl si krásné mladé tělo a běžel otevřít.Ve dveřích stál urostlý posel z paláce.Podal Naraovi vzkaz pro pána.Vládce žádá,aby ho bílý doktor navštívil.Slon s nosítky čeká.Na takové vyzvání existuje jediná odpověď.
-Vyřiďte pánovi,že do pěti minut budu sedět na slonu.-

Leonard uvažoval,proč ho povolali.Vladař mněl celkem moderní auto.Několikrát ho pro něj poslal,když nějaká z jeho šesti žen,či nesčetných souložnic měla potíže s porodem.Tohle divadýlko vypadalo spíš na pozvání k audienci.Od té doby,co zachránil při zánětu slepého střeva korunního prince,držel nad ním vladař ochrannou ruku.No necháme se překvapit,pomyslel si Leonard.A sledoval hemžení okolo mohutného slona.
Když vešel do vladařova pokoje,hodil se na kolena a vzdal muži na vysokém křesle poctu.Na rozdíl od jiých evropanů mu to nečinilo potíže.Vladař mu pokynul,aby se posadil na jedno se sedátek u jeho nohou.Na stole bylo jídlo a pití.Vladař si vzal kuličku hrozna.Znamení,že teď smí už jíst i on.Neboli si byl vladař vědom toho,že ho vytáhl s postele,bez snídaně.Pak pokynul jednomu s kleštěnců a ten okamžitě odběhl.Po chvíli se vrátil v doprovodu asi 19-ti letého chlapce.Chlapec se sklonil a políbil dlaň ruky,kterou ho vladař pohladil po hlavě.Potom se mu usadil k nohám.
-Toto je můj bratr.Nejmladší z mnoha.Přál bych si abyste poznal jeho nemoc a vyléčil ho.-
-Udělám co bude v mých silách.Ale možná bude nutné vzít prince do nemocnice.-
-Souhlasím.-
-A co prince trápí?-
-Je smutný.Už si ani nevšímá dívek,které jsem mu dal.Vím,že v noci pláče,ale nechce mi říct proč.Jeden z mých bratrů se kdysi zamiloval do mé souložnice.Bál se mého hněvu.Ale to nebylo třeba.Dal jsem mu ji.Svého malého bratra mám rád.Dopřeju mu cokoliv.Ale on nic nežádá.Ani dívky,ani nic jiného.Možná se to podaří vám.Četl jsem v těch knihách,které jste mi dal.Možná i princ může mít deprese?-
Zeptal se ,s nepatrným zaváháním nad cizím slovem.
-Ano,pane.I ten nejvznešenější člověk.Vezmu prince do nemocnice.Udělám,co budu moci.-
Vladař mírně sklonil hlavu na znamení,že audience je skončena.

Doktor posadil prince na vyšetřovací stůl a pomalu začal s celkovou prohlídkou.Cítil,že se chlapec lehounce chvěje.Ale teplotu určitě neměl.Bojí se?Není čeho.Položil prince na záda a prohmatával mu břicho.Chlapec sledoval každý jeho pohyb nádhernýma,velkýma očima.Se samozřejmostí vlastní doktorům Leonard povolil bederrní zástěrku a prince odhalil.Položil mu nohy do podpěr,které jindy používal jen pro ženy...Opatrně vzal do ruky princovo mužství a jemně je promnul v dlani.Princ sebou trochu zacukal,ale nijak se nebránil.Leonard si začal prohlížet jeho pytlíček lásky.Byl sametově hebký,ne moc velký,ale pěkně pevný.Jemnou rýhou byl rozdělený na dvě poloviny.Měl krásně zdravou,růžovou barvu.Doktorova ruka si pohrávala s princovou chloubou,jako by to byl nějaký mazlíček.Cítil jak mu roste a tvrdne v dlani.Nabral si na prsty hustý olej a tiše řekl :
-Neboj se maličký,možná to bude trochu nepříjemné,ale bolet to nebude.Slibuju.-
Upravil princovi nohy a opatrně mu sáhl do vystrčeného zadečku.Jemným krouživým pohybem zavedl zkušený prst do jeho sevřeného zadečku.A potom druhý.Ozvalo se slabé zasténání.Jinak nic.S vědoucím úsměvem se doktor díval,jak pricovo tělo reaguje na jeho dráždění.Zychlil pohyby a pokynul Naraovi,který to vše sledoval se zatajeným dechem.Černoušek přiskočil a vzal prince do pusy.Ten se prohnul v bedrech a začal zasunovat.
Leonard si spustil kalhoty a pořádně se promazal.Sundal princovy nohy s podpěr,roztáhl mu je a přisunul si ho blíž.Zatlačil žaludem na princovu naběhlou rýhu.Chlapec si bez odporu nechal zavést doktorův úd do své vlhké,teplé jeskyňky.Prohnul se v bedrech ještě víc a zatnul prsty do bílé pokrývky.Princovo sténání se prolínalo s mlaskavým zvukem doktorova přirážení.Necítil bolest,jen velký tlak,který se měnil v neuvěřitelně slastný pocit.
Doktor,ponořený do chlapcových útrob cítil jak se chlapec kolem něho svírá v orgasmu.Viděl,jak z něho horce a bíle vystříklo.Pak už jen vyčerpaně ležal a celým tělem vstřebával neuvěřitelný pocit,který se mu znovu rozléval celým podbřiškem.Doktor nebyl ani zdaleka hotov.Nikam nepospíchal.Beze spěchu jezdil sem tam a vychutnával si to.
Princ začal zase reagovat.Doktor přidal na tempu a znovu dovedl chlapce až na sám vrchol.Teprve až pak myslel i na sebe.
Když bylo po všem zůstal v princi,který ležel s nohama široce rozevřenýma a začal něžně hladit jeho genitálie.Tenhle mladík mu ještě přinese nejednu krásnou chvilku a nepochybně i on jemu.Teď je jenom třeba to nějak diplomativky vysvětlit bratříčkovi.
Ale den ještě zdaleka není u konce a krásný princ,zdáse,není ještě zdaleka uspokojen.
Večer bude vlahý,a pro tělesnou lásku jak stvořený.
Už aby to bylo.....

.................................................

Vladař hleděl na prince schouleného u jeho nohou.Musel si několikrát přečíst tenkou knížečku,kterou mu poslal doktor,než se dokázal smířit se skutečností,že jeho malému bratrovi se líbí muži.Ne snad,že by o něčem takovém nikdy neslyšel.Jen mu nenapadlo,že by se to mohlo stát v jeho rodině.
Nakonec se svěřil matce.Byla to moudrá žena,i když neuměla ani číst.
-O jednom z tvých strýců se říkalo,že se zmocňoval svých otroků.Pokud možno během jejich vyklešťování...-
-...matko....-
-Ber to z té lepší stranky,synu můj.Není to možná lepší,než kdyby se tě některý jeho syn pokusil později zabít a usednout na tvoje místo?-

-Mahmare,podívej se na mně!-
Princ se jen víc přitiskl k jeho nohám,ale hlavu nezvedl.
-Podívej se na mně!-
Teď poslechl.Hleděl na bratra očima plnýma slz.
-Je to pravda?-
-Ano pane.-
-Ale proč?Copak to nemůžeš překonat?-
Pric jen sklopil hlavu.A znovu se schoulil u jeho nohou.Vladař si až teď uvědomil,že princ není jen hezký,ale,že jeho krása spočívá vlastně v tom jak má jemný obličej.Jako dívka.Myslel na to,co bylo napsáno v knížce.Není to ničí vina.Prostě se tak narodil.Nemůže jinak.Napadlo ho,že možná je dobře,že když už,tak se to přihodilo jeho bratrovi a ne jeho synům.
-Neboj se.Nebudu tě trestat za něco,co není tvá vina.Ale pamatuj,není třeba,aby o tom věděl kdokoliv jiný,rozumíš?-
Chlapec přitiskl svou uslzenou tvář na dlaň bratrovy ruky.

Uběhlo půl roku.
Doktor Leonard znovu a znovu četl dopis od bývalého kolegy.A pomalu v něm klíčil nápad.V pohádkách vysvobozuje pric princeznu.Ale možná,že teď se najde vysvoboditel pro prince.
Když potom čekal v přístavu na loď z Ameriky,byl přece jen trošku nervózní.Ale když uviděl mladého muže,který k němu mířil po molu,jeho tvář se rozzářila.Mladík byl na první pohled velmi sympatický.A to je někdy víc než krása.
Bývalý kolega mu posílal svého nejlepšího studenta.Toužil po dobrodružství,po exotice.Ale hlavně,byl to dobrý lékař.
...a nejednou potěšil mé stárnoucí tělo,ale i mé srdce.... končil dopis.
Leonard mladého muže odvezl k sobě a ukázal mu kde bude bydlet.
Druhý den prošli nemocnici a ambulance a celé tržiště.Mladík byl unesený tropickou krásou a všechno to sledoval rozzářenýma očima.Doktor ho nechal,ať si to užije.S úsměvem vzpomínal na své první dny tady.Jak po očku sledoval zdejší krásné mladíky.Ale nikdy si nedovolil víc,než jen letmý úsměv,který tady byl v podstatě jen jakousi formou pozdravu.
Až mnohem později se seznámil s jedním Německým misionářem.Našinec našince tak nějak pozná,že....
A pak jednoho dne potkal Naraa.Byl to sirotek a žil v rodině svých vzdálených příbuzných.Ale spíš jim dělal sluhu.Když pán domu onemocněl,Leonard ho léčil.Když vyslovil cenu za své služby dali mu místo peněz chlapce.Zprvu z toho byl rozpačitý.Bylo to jako by vlastnil otroka.Ale hocha mu bylo líto,tak si ho vzal.Nikdy toho nelitoval.Brzy zjistil,že chlapec se nejen nevyhýbá jeho dotekům,ale ochotně se jim poddává.Něžně ho zasvětil do tajů mužské lásky a chlapec se učil víc,než ochotně.

-Dneska budeme mít významnou návštěvu.K večeři přijede princ Mahmar.Je to bratr zdejšího vladaře.Určitě se ti bude líbit.Je mladý a docela vzdělaný a sečtělý.A hezký je taky.-usmál se doktor mnohoznačně na mladého kolegu.

Doktor nechal podávat večeři na prostorné verandě.Se zahrady sem voněly květiny a byli slyšet ptáci.Kuchař si dal záležet,vařit pro prince,to byla čest.Ale ani princ,ani Dar nevěděli co to mají na talíři.Jejich oči se stále častěji setkávaly.Neviděli a neslyšeli.
Leonard se usmíval.Zdá se,že jeho krásný malý princ,bude brzy vysvobozen.Ne-li již dnešní noci...

Princ ležel s otevřenýma očima.Nemohl spát.Musel myslet na mladého Američana,který spal v ložnici na konci chodby.Jeho veselé oči,to jak se pořád smál,náhodné dotyky....a jemné zvoucí gesto,když vcházel do své ložnice.Chvilku se převaoval z boku na bok,ale potom vstal a odhodlaně vyšel na chodbu a vydal se k Darově ložnici.Touha ho tam táhla jako můru světlo k lampě.
Tiše vešel.Rohože tlumily kroky bosých nohou.Ve dveřích zůstal překvapeně stát.Dar si ještě nezvykl na teplé podnebí a tak spal nahý.Pokrývka byla hozená bokem.Jednu nohu měl nataženou a druhá visela z postele.Jeho pohlaví se tak vystavovalo princi na odiv.Přistoupil až těsně k posteli ....a Dar otevřel oči.Oba se na sebe chvíli dívali.Pak se Dar posadil.Mandlové oči jeho nočního návštěvníka se ve tmě leskly.Jediný jeho oděv byla lehounká bederní rouška,pod níž se vzpínal mladý hřebeček a toužil po svobodě.Dar mu ji dopřál.Hedvábí se svezlo na zem.Hřebeček se pyšně vzepjal v celé své kráse....
Dar se opatrně dotkl rty růžové špičky.Ucítil lehounké zachvění,ale žádné odmítnutí.Jeho rty pomalu mapovaly každý centimetr princovy chlouby.Přemýšlel,jestli je princ vyholený,nebo jenom není zarostlý,tak jako většina Asiatů.Vzal teď do pusy jeho pytlík a pomulu zkoumal jeho chuť.A znovu se vrátil k tomu nejlepšímu.Klesl na kolena a pomalu začal líbat princův penis.Slízl kapičku touhy,která se zaleskla na vrcholu a vzal si ho do pusy.Cucal a sál ho s pocitem,že není kam spěchat a,že čím déle,tím lépe.
Zvedl oči.A setkal se toužebným pohledem mladého prince.
-Nepřestávej...prosím...-zašeptal Mahmar a začal mu hladit vlasy.
To Dar neměl ani v úmyslu.Rozhodně ne dnes v noci.Pevně uchopil pěkně tvarovaný zadeček a začal dráždit otvor lásky.Ale samozřejmně nazapomínal ani na krocení hřebečka.Musel se přece ujistit,jestli to během pauzy nezapomněl.
......................................................


Darův jazyk si pohrával s princovým penisem.Jemně se do něj zakousl zuby a stiskl.Ucítil jak se mu princovy prsty sevřely ve vlasech.Trochu stisk povolil a zase skousl.Princ tiše sténal.Tahle nová hra se mu líbila.
Dar náhle přerušil pro oba tak příjemnou činnost,posadil se a posunul k okraji postele.
-Pojď...-
Mahmar si rozechvěle lehl vedle něho.Ucítil vůni Darova potu.Ale nevadilo mu to.Naopak.Podivně ho to vzrušovalo.Stejně jako silná ruka,která zvědavě zkoumala jeho tělo.Levou rukou mu Dar držel jeho ruce za hlavou a pravou si s ním pohrával.Nohou rozevřel princova stehna a pevně prohmátl jeho pytlík.Pevně,ale opatrně.
Sklonil se nad chlapce a v okamžiku,kdy pronikly jeho prsty do zadečku,vnikl jeho jazyk neméně zasantně do princových úst.Princ se vzepjal v protestu,ale Dar byl mnohem silnější.Jediné čeho princ dosáhl,byly prsty zavedené ještě hlouběji a jazyk zvědavě šmejdící v jeho puse.Pokusil se dát nohy k sobě,ale nešlo to.Prstování začalo bolet.Ale taky to začalo být docela příjemné.Když se přestal bránit,pohyby prstů v jeho dírce už nebyly tak tvrdé.Začalo se mu to líbit.Uvolnil se.
-Tak to bude lepší.Neboj se,bude se ti to líbit.Jenom se musíš naučit poslouchat.A můžem začít hned teď.Hlavně se neboj a věř mi.Neublížím ti,slibuju!-

Dar si klekl nad teď už tiše ležícího prince.A začal ho líbat.Jemně se dotýkal svými rty jeho tváře.Čelo,víčka,nos a znovu dlouhý a hluboký polibek.Princ se zase bránil,ale teď už to byl milostný zápas.Příjemně ho vzrušoval způsob jakým si ho Dar bral.Silné ruce se sevřely okolo jeho zápěstí a on chtěj nechtěji musel přijmout do svých úst Darovo mužství.Znovu se začal vzpírat,ale Dar nepovolil,dokud ho princ nezačal poslušně kouřit.
Náhle se zvedl,obrátil chlapce na břicho a zvedl do kleku.Princ se ani nepohnul.Ucítil jak mu vtírá do okolí dírky olej.Něžné polibky,proložené kousáním pokrývaly jeho sedací svaly.A prsty pomalu otvíraly a uvolňovaly svěrač.Silné ruce mu pevně sevřely boky a vzápětí ucítil tlak na růžici.Dar byl podstatně vybavenější než doktor a tak musel i víc přitlačit.V okamžiku,kdy se ozvalo bolestivé vyjeknutí to povolilo.Dar vnikl do prince.Jeho pevné svaly se okolo něho sevřely.Dar měl co dělat,aby se ovládl...
-Já vím,že to bolí,já vím.Vydrž to.Musíš pomalu a zhluboka dýchat a povolit.Já vím,já vím...-
Ale půl roku milování s doktorem taky udělalo svoje.Princ se pomalu uklidnil,a bolest ustoupila.Dar se začal pohybovat pomalým tempem a opatrně zrychloval.Pro prince to byl nový,úžasný pocit.A neméně ho vzrušovala jeho naprostá podřízenost.Podbřišek se mu zachvěl prvními příjemnými vlnami.Prohnul se v zádech a zcela se dal tomu muži,který tak suverénně ovládl jeho tělo.
Překvapilo ho když po chvíli,těsně před dosažením vrcholu přestal.Nechal se obrátit na záda a potom tiše zašeptal .
-Pokračuj...-
-Líbilo se ti to?-
-Ano...-
-Dobře.Budem pokračovat.Ale musíš hezky poprosit a zasloužit si to.-
-Pokračuj,prosím....udělám co řekneš,prosím...-

Dar začal prince znovu líbat.Ale teď už mu mladík ochotně vyšel vstříc.Jejich jazyky se dotýkaly a Dar mnul princovy naběhlé bradavky.V mladém těle se znovu zvedla žhavá vlna touhy.
-Dare,prosím,prosím...-
-Co...?-
-Pokračuj prosím.Pomiluj mně...prosím...-
Dar rozevřel chlapcova stehna a pomalu začal vnikat dovnitř.Tiché zavzlyknutí umlčel dlouhým polibkem.Princ pod ním ležel nahý a bezmocný.Jeho tělo se doslova svíjelo v orgasmu.Hustá,bílá šťáva potřísnila Darovo břicho.Protože byl docela velký,ucítil princ milencovo vyvrcholení.Ten pocit ho znovu vzrušil.
Když se nad něj Dar sklonil,vzal ho okolo krku a sám ho začal líbat.
-Ještě....prosím...-
-No když tak prosíš....-

Ani slovo

9. dubna 2013 v 19:06 Jednorázové
Bylo to ráno jako kterékoli jiné. Severus Snape se vzbudil kolem páté hodiny a poté, co věnoval pár minut nezbytnému hygienickému minimu, si oblékl jeden ze svých černých hábitů. Byl to velmi praktický člověk, který se nerad zdržoval podružnostmi, a tak měl všechny hábity takřka stejné. Na rozdíl od Brumbála si tedy nemusel celou věčnost vybírat, který z nich si obleče. V případě potřeby mohl přidat teplé ponožky nebo šálu. Jako například dnes, kdy se sklepení bradavického hradu zdálo obzvlášť ledové.

Severus na dvě hodinky zaskočil do své soukromé laboratoře, aby zkontroloval stav několika probíhajících projektů a dohlédl na jejich další fázi. Krátce před půl osmou už rázným krokem mířil do Velké síně na snídani. Tak trochu doufal, že by si dnes ráno mohl vybrat místo vedle někoho, kdo není tak užvaněný a nebude se mu pokoušet hloupými žvásty udělat díru do hlavy. Ta jeho už ho stejně pobolívala a cítil se poněkud nenaloženě. Posadit se například vedle Albuse by mohlo mít ve výsledku pro všechny přítomné neblahé následky. Nebo vedle McGonagallové. Té by nejradši nechodil na oči nejméně týden. Po tom včerejším fiasku…

Ušklíbl se a rozrazil dveře do síně. Místnost už byla téměř zaplněná švitořícími studenty. S politováním ovšem zaznamenal, že totéž by se dalo říct také o učitelském stole. Jediné místo, které zbývalo - pokud by si tedy nechtěl sednout vedle Trelawneyové, což rozhodně zamítl - bylo mezi Albusem a Minervou. Sakra.

Se zachmuřeným výrazem plným bouřkových mračen plachtil síní k onomu volnému místu. Když míjel nebelvírský stůl, neunikl mu drzý a všeříkající úsměv Harryho Zatraceného Pottera. Severus se ale rozhodl, že se nad to prostě povznese a konečně usedl.

"Krásné dobré ráno, můj chlapče, jak se ti dnes spalo?" zeptal se dle očekávání ředitel a přistrčil k němu šálek neslazeného Earl Grey, z něhož v líných piruetách stoupala pára.

Severus jen trhl rameny a rozhlédl se po jídelní tabuli. Brumbál se tiše zasmál. "Mně docela dobře, děkuji za optání, Severusi. A jestli mohu, ten ořechový chlebíček je dnes obzvlášť výtečný."

Profesor lektvarů mu věnoval přezíravý pohled zpod svého povytaženého obočí a nakvašeně si začal na chlebíček roztírat máslo. To už se ale ozvalo:

"Dobré ráno, Severusi. To máme ale úžasný den, že?" To se bujarým pýchou naplněným hlasem ozvala McGonagallová. Přesně tomu se chtěl vyhnout. Včerejší famfrpálový zápas mezi Zmijozelem a Nebelvírem dopadl katastrofálně. A přitom měla jeho kolej vítězství doslova na dosah ruky. V posledních minutách se Severus dokonce nechal spolu s ostatními strhnout, vyskočil na nohy a z plna hrdla povzbuzoval zmijozelského chytače. Střídavě mu sliboval nekonečná muka, pokud zlatonku nechytí, a střídavě se ho snažil uplácet. Zřejmě to zabralo, protože Draco se skutečně překonával. Dobré tři minuty zlatonku pronásledoval a úspěšně mezi ní a svým koštětem zkracoval vzdálenost. Když po ní však konečně natáhl ruku, jako by odnikud se objevil zlatorudý dres a pak už se Potter i se zlatonkou v ruce děkoval skandujícím divákům. Nebelvír díky tomuto vítězství opět získal pohár a Severus musel okamžitě odejít, protože si nevěřil, že by hrdinu kouzelnického světa dokázal na místě neproklít. Obzvlášť, když ten drzý spratek během děkovačky přiletěl přímo k učitelské tribuně a svůj zubatý úsměv a rozzářený pohled věnoval očividně právě jemu.

Minerva si to samozřejmě hodlala vychutnat. Upřímně řečeno, nemohl se jí divit. On by se nezachoval jinak. V pozici poraženého byl ale merlinžel on sám, a tak mu nezbývalo, než dělat mrtvého brouka. Pokud by tedy neměl Albuse připravit o učitelku Přeměňování. Což by ředitele nejspíš poněkud rozladilo.

Zakousl se do ořechového chlebíčku a s očima zabodnutýma do svého šálku ignoroval okolní svět.

"Byla jsem tak nadšená, až jsem si včera večer musela zaskočit do nebelvírské společenské místnosti na jeden máslový ležák," pokračovala McGonagallová netypicky veselým hlasem. "Mám takovou radost! Získání poháru je samozřejmě velice příjemná věc, obzvlášť, když člověk uváží, že to pro pana Pottera a pana Weasleyho byla poslední příležitost. OVCE jsou za dveřmi a pak už tyto výjimečné mladé muže ztratíme nadobro."

Severus váhal mezi varovným zavrčením a poznámkou, že pokud by je měli ztratit na dobro, museli by je zabít, nakonec ale pokračoval v mlčení.

"No, kdoví, Minervo, kdoví," ozval se z druhé strany tajnosnubně Brumbál.

"Ale copak, Albusi, je něco, o čem jste nám neřekl?" zeptala se profesorka McGonagallová a přitom se nachýlila blíž k Severusovi, aby ředitele lépe slyšela. Profesor lektvarů se tak ocitl v obležení obou užvaněných individuí. Ironicky se uchichtl. Albus, aby jim něco neřekl? Nemožné!

"Rád bych o tom ještě chvíli pomlčel, Minervo, jestli dovolíš. Nechci předbíhat událostem. Ale řekněme, že jestli Harry úspěšně složí OVCE, věděl bych o novém učiteli Obrany proti černé magii."

Severus si troufl střelit pohledem k učitelce Přeměňování, která mu momentálně div neležela na klíně, a znechuceně sledoval, že se ještě víc rozzářila. No výborně. Takže Potter se tu možná usadí natrvalo. A to si myslel, že je všemu utrpení konec. Doufal, že se toho zelenookého netvora jednou pro vždy zbaví, ale to by toho asi chtěl příliš, že?!

Konečně dojedl a beze slova opustil Velkou síň. Začínal dvouhodinovkou lektvarů, na kterou měli přijít právě sedmé ročníky Nebelvíru a Zmijozelu. Byl rozhodnutý, že si to náležitě vychutná.

Do učebny vrazil přesně v osm hodin a pomocí bezhůlkové magie za sebou práskl dveřmi. S dramaticky vlajícím pláštěm se hrnul do přední části místnosti a než tam dorazil, podařilo se mu zapálit všechny ohně pod kotlíky. Cítil, že na něj všichni v neblahém očekávání zírají. Dokonce i Zmijozelové. Bylo jim jasné, že včerejší prohra pro ně bude mít neblahé následky.

Prudce se obrátil ke třídě, otevřel ústa a na jazyku měl: "Strana 358," jenže tam ta slova i zůstala. Jeho hlas z nějakého důvodu odmítal spolupracovat. Původně pichlavý pohled, který upíral na studenty, se postupně změnil na nechápavý, aby se v něm pak na setinu vteřiny objevilo neředěné zděšení. Severus zaklapl ústa a dvakrát prudce zamrkal. Byl to jediný projev prudké emocionální exploze, která v něm právě vybuchla.

Odkašlal si. Nebo se o to alespoň pokusil. Protože ten zvuk, který vydal, se podobal spíš zachrčení.

"Klid, Severusi, to bude dobré. Dýchej," domlouval si a pomocí nitrozpytné relaxační techniky nastolil ve své mysli pořádek. Pak opět otevřel ústa, opět se nadechl a opět se mu rty vytvarovaly pro vytvoření hlásky "S". Jenže se neozvalo vůbec nic. Severus vytřeštil oči a vyvinul větší úsilí, aby své hlasivky přinutil k činnosti. Jediné čeho však dosáhl, byl sotva slyšitelný pískavý zvuk. Okamžitě tedy ústa zavřel. Studenti na něj nechápavě zírali a on pár vteřin s vykulenýma očima zíral na ně.

Potom vytáhl hůlku, mávl a všem se učebnice otevřely na příslušné stránce. Když se nikdo nehýbal, Severus v teatrálním gestu mávl rukama, jak se je snažil přimět k práci, a zároveň přitom v ironickém výrazu povytáhl obočí. Zabralo to. Všichni se vrhli na své učebnice a začali zkoumat zadaný úkol. Kromě Pottera. Ten na něj hleděl s podezřívavě přimhouřenýma očima a chvíli to dokonce vypadalo, že hodlá něco říct. Severus mu v tom ale zabránil tím, že se k němu otočil zády a přešel ke svému stolu. Posadil se, přivolal si nějaké neopravené eseje a předstíral, že jim věnuje naprostou pozornost.

Co se to u všech zlomených hůlek dělo?! Co to měl s hlasem?! Proč nefungoval?! Pak si vzpomněl, jak včera vyřvával na tribuně. Ani nepotřeboval Sonorus. A vzduch byl na květen nezvykle studený. To bude ono, nejspíš mezi všemi těmi ukřičenými kretény něco chytil. Teď cítil, že se mu po zádech spustila kapička ledového potu. Pokud byl kromě svého lektvaristického a soubojového nadání na něco pyšný, byl to jeho hlas. Ten dokonalý nástroj, který úspěšně využíval k zastrašování, rozkazování a dalším nezbytným činnostem. Díky němu si celý život držel lidi od těla. Jeho hlas byl stejně mocnou zbraní jako jeho hůlka. Neschopnost promluvit ho děsila stejně, jako by mu hůlku někdo ukradl. Měl by si na to něco vzít a to co nejdříve, než si toho někdo všimne. Jenže… zatraceně! Takový lektvar nikdy nepotřeboval, a tak ho ani neměl ve svých soukromých zásobách. Čas na jeho uvaření bude mít nejdřív tak večer, až odučí všechna ta stáda tupých hlav. A rozhodně nehodlal běžet na ošetřovnu, aby o tom pak Poppy mohla vykládat na poradě učitelského sboru. Měl by to na talíři celou věčnost. Bude to prostě muset nějak vydržet. Ne nadarmo byl výtečným špehem. Několik let úspěšně obelhával Voldemorta - a upřímně, občas i Brumbála. Pár retardovaných děcek dokáže obalamutit se zavázanýma očima.

"Pane profesore?"

Severus s trhnutím zvedl hlavu a zlobně se zadíval na Pottera, který měl tu drzost ho oslovit. Což bylo podezřelé, protože Potter se během lektvarů nikdy nehlásil, nikdy neodpovídal na otázky a pokud vůbec promluvil, bylo to na obranu spolužáků, které profesor lektvarů dle jeho názoru nespravedlivě mučil. Tak proč se ozval právě dnes?!

Severus ho povytažením obočí vyzval, aby pokračoval. Výrazem v obličeji mu dal ale jasně najevo, že jestli se jedná o nějakou pitomost, tak si to odskáče.

"Pane profesore, vím jistě, že jsem dodržel správný postup. Konec konců, Dokrvovací lektvar nevařím poprvé." Přitom Severusovi věnoval takový zvláštní napůl smutný úsměv, který Snapeovi volky nevolky připomněl desítky bojových misí, kterými s tím rozjíveným klukem během války strávil. No ano, Dokrvovací lektvar Potter skutečně uvařit uměl. Profesor to věděl z první ruky. Tenkrát, když ho Malfoy zasáhl tou ohavnou řezavou kletbou, ho Potter odtáhl do bezpečí. Kvůli utajení nemohl poslat pro pomoc, tak mu lektvar několik dní vařil a podával sám.

"Přesto to má ale špatnou barvu. Mohl byste mi říct, co jsem udělal špatně?" Potter na něj upřel nevinný pohled. Což ale musela být docela jistě lest, protože Potter byl všechno, jen ne nevinný. Brumbála a McGonagallovou možná ošálit dokázal, Severus ale věděl, že hrdina kouzelnického světa má v sobě víc Zmijozela, než by se komukoli, kdo se s ním musel utkat, líbilo.

Ve třídě se ozvalo šuškání a studenti se vyčkávavě dívali z Pottera na profesora a zase zpátky. Opravdu nebylo obvyklé, aby Nebelvír žádal Mistra lektvarů o radu. Dobře, tohle byla výzva.

Severus prudce vstal a s netrpělivým výrazem přešel k Potterovu kotlíku. Nahlédl do něj, pečlivě si čichl a očima prolétl připravené ingredience. Skutečně to nebylo v pořádku. V této fázi vaření by měl mít Dokrvovací lektvar sytě okrovou barvu. Obsah kotlíku se ale podobal vývaru z Albusových bonbónů - byl citronově žlutý. Severus už otvíral ústa, aby tomu idiotovi vysvětlil, že plodnice shiitake má být nakrájena nadrobno, kdežto on ji tam házel ve velkých kusech. Jenže pak mu došlo, že mluvit nemůže. A tak prostě natáhl ruku a čekal, až Potter pochopí a půjčí mu svůj nůž. Potom si na svou stranu stolu přitáhl zbytky nepokrájených hub a během několika vteřin je s profesionální dokonalostí precizně nakrájel. Pak do toho kluka zabodl patentovaný výraz "Už chápeš, ty pitomče?!" a nůž mu zase vrátil.

Chystal se vrátit k esejům, ale jeho utrpení zřejmě ještě neměl být konec.

"Děkuji vám, pane profesore. Ale co mám dělat s tím lektvarem? Když tam tu houbu hodím správně nakrájenou, vylepší se to? Nebo mám začít od začátku?"

Severus se otočil na patě a tvářil se vražedně. Místo odpovědi popadl prkénko s nakrájenými plodnicemi a nasypal je do kotlíku. Pak ještě třikrát zamíchal ve směru hodinových ručiček a lektvar se ihned zbarvil do okrova.

Třída zmateně zahučela. Proč Snape Pottera už dávno neseřval? A proč mu osobně pomáhá s lektvarem?

"Díky, to je od vás ohromně pěkné, pane profesore," usmál se široce Potter a řekl to tak hlasitě, že to nejspíš muselo být slyšet až do zadních lavic. Severus v duchu zaúpěl. Merlinžel ale nemohl nic dělat, a tak se znovu vydal ke svému stolu.

"Je neuvěřitelné, jak jsem se ve vás celé ty roky mýlil, pane profesore," ozvalo se mu k jeho zděšení za zády. "Vždycky jsem si myslel, že jste nesnášenlivý pomstychtivý bastard." Ve třídě se ozvalo několikanásobné zalapání po dechu. Jedno z nich bylo Severusovo. "Ale ono to tak není," pokračoval nevzrušeně ten bídák a jako by nevnímal, že je kromě nich ve třídě ještě někdo další, klidně mluvil dál. "Ve skutečnosti jste nesmírně laskavý člověk." Weasley, který pracoval jen o dvě místa vedle, vyloudil zvláštní zvuk, který byl něco mezi zasténáním a vyjádřením akutní nevolnosti. Oproti tomu Malfoy na druhé straně učebny právě do svého kotlíku omylem upustil nejen trojnásobné množství drcené ropušnatky, ale také svůj lektvaristický nůž. "Když si jenom vzpomenu na všechny ty věci, které jsme spolu prožili," hovořil dál ten pomatený Nebelvír a Severus pochopil, že jestli okamžitě nezakročí, bude to něčí smrt.

Vytáhl hůlku. První mávnutí - veškeré ohně zhasly. Druhé mávnutí - kotlíky byly prázdné a čisté. Třetí mávnutí - před studenty se objevily pět stop dlouhé pergameny nadepsané "Dokrvovací lektvar v průběhu kouzelnických dějin". Třída zaúpěla. Severus pak posledním mávnutím hůlky nechal na druhé straně učebny otevřít dveře vedoucí na chodbu a vytrčeným ukazovákem všem ukázal, kam by podle něj měli všichni jít.

Na rozdíl od Pottera měli ostatní studenti naprosto jasno, zda jejich profesor má, nebo nemá laskavou povahu, protože se okamžitě vrhli k východu a za velkého strkání a bolestivého sykání se snažili všichni naráz dostat z jeho dosahu.

Kromě zmiňovaného Nebelvíra.

Šprtka Grangerová a stále ještě podezřele zelený Weasley přešlapovali na prahu. Jejich nebelvírská čest jim zřejmě nedovolovala nechat tam svého spolužáka a kamaráda samotného.

Chlapec, který Severusovi nikdy nepřestal pít krev - a to ani v době, kdy se z něj nepřehlédnutelně stal muž - si velice zvolna balil své učební pomůcky a přitom se lehce usmíval.

Severus s vražedným výrazem a rukama založenýma na hrudi zůstával stát před svým stolem a probodával ho pohledem. Potter měl konečně sbaleno. Hodil si tašku přes rameno a zvedl hlavu, aby se na Severuse usmál. "Takže večer, pane profesore."

Mistr lektvarů už podruhé vytřeštil oči.

"Ten školní trest. Já vím, přesně v osm, ani o vteřinu později. Budu tam," prohlásil ten šílenec, ještě zářivěji se usmál a pak konečně zamířil ke dveřím. Snape se snažil rozhodnout, kterou kletbu by dokázal provést pomocí neverbální magie, ale než to ve svém napůl zkoprnělém stavu stihl, Slavná trojka byla pryč.

Ztěžka se opřel o okraj svého stolu. Byl si naprosto jistý, že Potterovi na dnešní večer žádný školní trest neukládal.

WWWWW

Harry navenek zcela klidně seděl v jednom z křesel ve společenské místnosti a předstíral zanícenou četbu učebnice Dějin čar a kouzel. Ignoroval nenápadné šuškání a výmluvné pohledy, které jeho směrem vrhali Ron s Hermionou a ignoroval i svou vnitřní rozechvělost, která se ho zmocnila už ráno a s ubývajícím časem jen sílila. Musel se zbláznit. Tedy… Ne, že by ho to nějak zvlášť znepokojovalo; úplně normální nebyl nikdy a už se dávno nenamáhal namlouvat si opak. Jenže to, co dnes udělal na hodině lektvarů, bylo na stupnici šílenosti někde mezi "Vběhnout nahý do Velké síně" a "Políbit profesorku McGonagallovou". Ale nemohl si prostě pomoc. Od konce války uplynuly čtyři měsíce a on celou tu dobu - a vlastně možná ještě o něco déle - přemýšlel, jak naložit s těmi pocity, které v něm vyvolávala blízkost Mistra lektvarů. Začalo to tak pozvolna, že si toho nejdřív ani nevšiml. Obzvlášť, když mu tehdy šlo den co den o život. Původní nevraživost pociťovaná k Severusu Snapeovi se během týdnů jejich úzké spolupráce pozvolna změnila v cosi naprosto opačného. Nejdřív ho přestaly iritovat jeho urážlivé poznámky. Potom si uvědomil, že na ně začíná reagovat úsměvem nebo dokonce záchvaty smíchu. Navíc si byl skoro jistý, že se k němu profesor lektvarů objektivně choval mnohem méně kousavě než dřív. Jako by se ho nesnažil rozzuřit, ale spíš odlehčit často tak beznadějnou atmosféru. A pak Snapea zranili a Harry s ním strávil několik dní v jakési myslivecké chatě uprostřed lesa. První den prožil v naprosté hrůze, že se profesor už neprobudí. Když se jeho nejčernější obavy nenaplnily, byl tak šťastný, že by toho muže snad i objal, kdyby se nebál, že by mu tím vzhledem k jeho vážným poraněním mohl ublížit. A hodně si povídali. Zezačátku spíš Harry, protože profesor Snape často usínal, a pokud vůbec něco řekl, bylo to: "Nechtěl byste aspoň na chvíli sklapnout, Pottere?" Třetí den ale mluvil už mnohem víc a Harry zjistil, že… No, že ho asi začal mít rád. A to způsobem, který neměl s přátelstvím nic společného.

Dnes prostě využil situace. Snape očividně nebyl ve formě a Harry - aniž by si to promyslel - jednal zcela instinktivně. Teď bylo půl osmé večer a on se pomalu chystal jít do sklepení.

"Harry?" Hermiona konečně sebrala odvahu a za Ronovy mlčenlivé podpory se ho rozhodla oslovit.

"Hm?" zahučel neurčitě a oči od textu v knize zvedal tak váhavě, jako by se od něj nemohl odtrhnout.

"Dnes na hodině Lektvarů…" pokračovala srdnatě.

"Já vím," povzdechl si. "Zpackal jsem to. Ty plodnice se měly nakrájet nadrobno. Nechápu, na co jsem myslel."

Ron vytřeštil oči a Hermiona několikrát zamrkala.

"Myslela jsem spíš…" nedala se, ale Harry už vstával, protáhl se a vyčaroval Tempus.

"No, měl bych už jít. Nebo mě nakrájí jak tlustočerva." A dříve než ho jeden nebo druhý stačil zastavit, vyběhl portrétem do chodby. Zbývalo mu trochu času, a tak ještě před cestou do sklepení zamířil na ošetřovnu.

WWWWW

Bylo to peklo. Celý uplynulý den znamenal jednu velkou agónii. Severus díky nemocným hlasivkám nemohl strhnout ani jediný bod! Neseřval jediného studenta a neudělil jediný školní trest! Ztratit hlas bylo s konečnou platností horší, než přijít o hůlku. Raději si ani nepředstavoval, co taková věc udělala s jeho pověstí. Naštěstí se ale zdálo, že většina studentů to považovala za jakýsi úskok a obávala se, že se na ně chystá něco příšerného. Tedy, příšernějšího než obvykle.

V pudu sebezáchovy se v době oběda vyhnul Velké síni. Vrcholem ponížení byla komunikace s domácími skřítky. Oněmělý si žádného z nich zavolat nemohl, takže se osobně vydal do kuchyně. Vzhledem k tomu, že ta mrňavá havěť neuměla číst, musel se snížit k tomu, že jim svou objednávku na-ma-lo-val. Nakonec to nedopadlo tak katastrofálně, ačkoli mu místo rohlíku přinesli banán a místo stejku bramborák. On ale přece nikdy netvrdil, že by uměl kreslit. Mohl být rád, že nějaké jídlo vůbec dostal.

Teď už poletoval po své soukromé laboratoři. Veškeré projekty pozastavil, protože na každý z nich v určité fázi vaření muselo být použito zaříkadlo, a to on z pochopitelných důvodů udělat nemohl. Stejná věc ale merlinžel platila i o lektvaru na nachlazené hlasivky, takže se místo něj bude muset spokojit jen s prachobyčejným bylinkovým čajem. Nedalo se nic dělat, kýžený lektvar si musel objednat pomocí soví pošty. Ne, rozhodně nebude tak kvalitní a účinný, jako by si ho uvařil sám, ale zoufalé situace si žádaly zoufalé činy. Hlavně aby mu ho nejpozději zítra poslali, protože představa, že by měl odučit další den bez hlasu stejně jako ten dnešní…

Magické ochrany umístěné na dveřích ho upozornily, že kdosi stojí na chodbě a pokouší se klepáním přilákat jeho pozornost. S povzdechem nechal v kotlíku bublat voňavé bylinky a prošel z laboratoře do kabinetu. Cestou se zadíval na kyvadlové hodiny na krbové římse a s hrůzou si uvědomil, že bylo přesně osm. Musel na tom být vážně zoufale, když dokonce zapomněl, že se tu měl objevit Potter.

Přesto však s přísným výrazem dveře otevřel, a když uviděl, že tím narušitelem je skutečně onen nesnesitelný Nebelvír, upřel na něj nacvičený nesouhlasný výraz.

"Dobrý večer, pane profesore. Tak jsem tady," zahlaholil Potter. Severus ustoupil ode dveří a nechal ho vejít. A potom, protože neměl jinou možnost, popadl mladíka za ramena a prudce ho otočil k pracovnímu stolu v rohu kabinetu.

"Mám uklízet?" zeptal se nevinně Potter.

Severus by zavrčel, kdyby toho byl schopen. Každému idiotovi muselo být při pohledu na rozložené ingredience a prázdné sklenice jasné, že by měl začít krájet, drtit a strouhat.

S rukama dosud na Harryho ramenou ho dotlačil až ke stolu, poté mu do jedné ruky vtiskl nůž a do druhé kořen mandragory.

"Aha, chápu," reagoval vesele ten spratek. "A na jak velké kousky to chcete, pane profesore?"

Severus vydal zvuk, za který by se nemusel stydět ani rozjíždějící se Bradavický expres, nůž mu vytrhl a jeden kořen nakrájel na úhledné drobné kostičky. Potom výmluvně pozvedl obočí a nůž mu zase podal.

"Děkuji, pane profesore. A kolik toho mám asi tak udělat. Já jen… nejsem si jistý, jestli je tu dost sklenic."

Tentokrát se profesor lektvarů neovládl a zavrčet se pokusil. Ozvalo se podivné zaskřípění, asi jako kdyby někomu uklouzly podrážky po štěrku. Rázně popadl celý svazek kořenů a postavil je přímo před Pottera.

"Takže všechny," pokyvoval ochotně Potter. "A kdyby mi došly ty sklenice, kde najdu další?"

Severus, kterému už téměř stoupala pára z uší, ještě chvíli poletoval po kabinetu a názorně ukazoval Potterovi, kde jsou věci, které by během svého trestu mohl potřebovat. Potter ho svými dotazy proháněl dobrých deset minut. Nejhorší na tom bylo, že Severus neměl možnost na něj začít řvát nebo vyštěknout, že v první řadě mu na dnešní večer přece žádný školní trest nezadal!

Nakonec se vzteky roztřesený konečně vrátil do své laboratoře, aby zjistil, že se mu bylinkový čaj zcela vyvařil a na dně kotlíku zůstalo jen jakési připálené bláto.

"Pane profesore?" Zase Potter. Snape se otočil jako na obrtlíku a oběma rukama si zoufale vjel do vlasů. "Mohl bych si s vámi promluvit?"

Severus stiskl rty, až mu úplně zbělely a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

"Bude to jen chvilička," reagoval ten drzoun a vešel dovnitř.

To už bylo moc, Severus dohnaný až na samou hranici svého sebeovládání vytáhl hůlku a namířil ji na Nebelvíra. Takové Levicorpus se provádělo zásadně neverbálně a mohlo by Pottera dostatečně vytrestat.

Jenže zmiňovaný Potter na rozdíl od Severuse hlas neztratil a disponoval tedy celým arzenálem verbálních kouzel. Stačilo obyčejné "Expeliarmus" a černá hůlka přeletěla místnost, aby pak skončila v Nebelvírově ruce.

"Co si to dovoluješ, ty drzý spratku! Ty namyšlený nesnesitelný iritující trolle! Rozsekám tě na nudličky a potom tě nechám znovu srůst! Seřežu tě jako malé děcko! Celou noc tě budu mučit, a až s tebou skončím, zbude z tebe jen mastný flek! Myslíš si, že když ti zbytek světa líbá zadek, že si můžeš dovolovat na mě?! Myslíš si, že kvůli tomu, že máš ty nejzelenější oči, jaké jsem kdy viděl, si tohle nechám líbit! To se tedy zatraceně pleteš!" Tohle všechno a ještě mnohem víc by na něj Severus býval ječel, kdyby ovšem měl svůj zvučný sametový hlas. Takhle na něj mohl ječet jen v duchu, hrozivě se mračit a blížit se k němu s vraždou v očích.

"Omlouvám se," prohlásil Potter nezvykle vážně a už se neusmíval. "A je mi jasné, že až budete zase ve formě, tak si to vypiju…" Potom se ale pousmál, jako by se na to těšil. Severuse to dílem ještě víc rozlítilo, ale zároveň i zarazilo, takže se na něj rozhodl zatím ještě nevrhnout.

"Jen jsem s vámi chtěl mluvit a myslím, že lepší příležitost než je tahle, už mít nebudu. Přerušoval byste mě a pravděpodobně bych ani neměl dost času to dokončit."

Severus by ho měl popadnout za límec a vyvléct ho ven. A možná by ho měl táhnout až do ředitelny a žalovat Brumbálovi. To by ale znamenalo, že by se ředitel o jeho momentální indispozici dozvěděl a to profesor lektvarů nehodlal připustit. A už vůbec se nikdo nesměl dozvědět, že ho někdo - konkrétně Potter - odzbrojil. Což byl další důvod, proč by Nebelvíra neměl zbrkle fyzicky napadnout. Jeden z nejmocnějších kouzelníků světa a přemožitel Pána zla měl právě v rukou dvě hůlky, zatímco Severus ani jednu. Kromě toho, možná ho maličko někde v podvědomí zajímalo, co by mu mohl Potter chtít tak důležitého.

"Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale těch několik posledních měsíců před koncem války… těch pár měsíců, kdy jsme byli spolu, bylo… moc fajn. Já vím," vyhrkl najednou rozpačitý Nebelvír, jako by ho Severus mohl přerušit. "Zní to šíleně, vzhledem k tomu, co se všechno dělo. Myslel jsem tím… Užíval jsem si to, že jste byl poblíž. Šílený, že jo?"

Severus by nemohl víc souhlasit.

"Asi se mi budete smát… A pravděpodobně si koleduju o největší trapas od doby, kdy ten mrzimorskej chytač skončil hlavou zaraženej v kompostu, ale…" Ty zelené oči se na něj s neuvěřitelnou intenzitou zaměřily a Severus si uvědomil, že i kdyby hlas měl, v tu chvíli by asi promluvit nedokázal.

"Nechci se s vámi loučit. Myslím, až ukončím školu. Neumím si představit, že odsud prostě odejdu a už vás neuvidím. Chci říct…" Najednou jako by mu bylo zase jedenáct. Přešlápl z nohy na nohu a div si nežmoulal cípy hábitu. To ale trvalo jen okamžik. Pak se do jeho tváře vrátil dospělý výraz, který na něm Severus vídal už od doby, kdy zemřel ten zablešenec Sirius Black. Potter se narovnal v zádech, spěšně překonal pár kroků, které je dělily, a bez průtahů ho chytil za ramena. A dříve, než si Severus vůbec stačil uvědomit, že se to děje, byl líbán.

Nebyla to jen ta první nemotorná zbrklá pusa. Protože jakmile Potter zjistil, že objímá zcela strnulého a šokovaného profesora lektvarů, přitiskl k němu rty podruhé a tentokrát mnohem jemněji a promyšleněji. Severus byl přesvědčený, že se mu to jen zdá. Pravděpodobně usnul nad tím úžasným grimoárem, který si minulý týden koupil na Příčné, a má jeden z těch bizarních snů, ve kterých figurovaly zelené oči, horké ruce a kštice černých rozježených vlasů. Nemohlo to být přece skutečné. V reálném světě se sedmnáctiletí sotva dospělí mladíci, kterým jako v Potterově případě svět doslova ležel u nohou, neobjímají a nelíbají s muži, kteří jsou dvakrát tak staří. S muži, kteří mají na předloktí na doživotí vyleptaný důkaz svého pokřiveného charakteru.

Pak se mu o rty otřel horký jazyk. Severus by mohl tvrdit, že chtěl jen překvapeně zalapat po dechu. Skutečností ale zůstává, že ústa zkrátka pootevřel a vpustil onoho nezkrotného dobyvatele dovnitř. Potom už nemyslel vůbec. Pokud to byl sen, hodlal si ho vychutnat.

Nedokázal by odhadnout, jak dlouho to trvalo. Věděl jen, že brzy už rozhodně nebyl jen pasivním příjemcem a ve chvíli, kdy se to hřejivé tělo, které ho pevně svíralo v objetí, odtáhlo, prožil pocit bolestivé ztráty.

"Takže… tohle jsem vám chtěl říct… Asi tak. Ve zkratce," zamumlal rozpačitý a úplně zčervenalý Nebelvír, načež zamířil ke dveřím. Na prahu se ale ještě otočil a položil na stolek plný napůl pokrájených mandragor ukořistěnou ebenovou hůlku a také jakousi lahvičku.

"Na vaše hlasivky, pane…" řekl tiše a dveře za ním zaklaply.

WWWWW

Druhého dne se s úderem osmé dveře v učebně lektvarů s třesknutím rozlétly a dovnitř jako velká voda vplachtil sám sklepní netopýr.

"Strhávám dvacet bodů Nebelvíru! Za to, že Grangerová tak tupě zírá. A deset bodů Zmijozelu, protože se na vás nemůžu ani podívat, aniž by mi začínalo bušit ve spáncích. Tomu říkáte famfrpál?!" odfrkl si a mezitím se dostal až dopředu.

"Učebnice strana 359. Lektvar, kterému já osobně říkám Nebelvírova zhouba. Oficiálně se ale nazývá Svázaný jazyk. I ti nejtupější z vás, že Longbottome, zřejmě pochopili, že po požití způsobuje znehybnění jazyka, a to na celou hodinu. Pusťte se do toho. Kdo selže, tomu ho dám vypít. Kdo se jen příliš hlasitě nadechne, dostane ho také. Dotazy? Ne? Tak do práce!"

Posadil se za stůl a s výrazem maximálního uspokojení sledoval, jak se studenti obou kolejí dali do práce. Bylo takové ticho, že málem slastně zasténal. Potom zamířil pohledem ke stolu Zlatého tria a doslova se pásl na Potterově nervozitě. Když se ten kluk soustředil, jako lektvarista nebyl úplně odepsaný. Dnes ale zjevně neměl svůj den. Ruce se mu viditelně chvěly, nůž i špachtle mu opakovaně padaly z rukou a v obličeji měl velmi zajímavý odstín červené.

Severus se samolibě usmál a zamířil k jeho stolu.

"Ten šlahoun ďáblova osidla měl být nastrouhaný, ne nakrájený, Pottere! A tomu říkáte rozmělněný asfodel? Kdybyste hrál famfrpál stejně zručně, jako vaříte lektvary, pravděpodobně byste už v prvním ročníku stačil vyvraždit všechny své spoluhráče. Ale soustřeďte se přece! Držíte ten nůž jako Hagrid příbor. Vy to snad děláte se zavřenýma očima… Zkuste použít mozek, pokud vůbec nějaký máte! Tohle ale není bulva z ropuchy, vy idiote, to je přece plod dusivky…"

Potter najednou odhodil nůž na stůl a obě ruce sevřel do pěstí. Zelené oči mu plály vzteky a ta barva, která se mu rozlévala ve tváři, byla prostě absolutně úchvatná.

Otevřel ústa a Severus očekával kataklyzmatický výbuch, za který hodlal mladíkovi samozřejmě napařit školní trest. Protože se nemohl zbavit pocitu, že by měl dostat příležitost se patřičně vyjádřit k tomu, co se včera v jeho kabinetě odehrálo. A on se tedy vyjádřit hodlal. Názorně.

Jenže Potter otevřel ústa a místo, aby se z nich začaly hrnout pobouřené nadávky, ozvalo se jen jakési zavrzání.

Severus zatajil dech a potěšeně se usmál.

"Co jste to říkal, Pottere? Asi jsem vám špatně rozuměl."

Harry vytřeštil oči a chytil se za hrdlo. Další vlna ruměnce, která následovala, neměla se vztekem vůbec nic společného.

"Řekněte to ještě jednou," pobízel ho Severus a v černých očích se mu škodolibě blýskalo. "Jistě to mělo být něco důležitého."

Harry však jen zuřivě zavrtěl hlavou.

"Jakpak se vám to přihodilo, Pottere? Hádám, že jste tak dlouho žvanil, až jste ztratil hlas. To by se vám podobalo."

Nebelvír popuzeně zafuněl a zadíval se mu přímo do očí. Oba věděli velmi dobře, kde k tomu bacilu v krku přišel.

"Nicméně…" pokračoval Severus a v tu chvíli vyloženě sálal štěstím, což Weasleymu, který to mohl vidět celkem zblízka, způsobilo nezvladatelný třas a pocit těžkého žaludku. "Ten lektvar jste tedy skutečně nezvládl. Vaši spolužáci by vám měli být vděční, že jste je neposlal na věčnost nějakým výbuchem. Školní trest! Dnes večer, přesně v osm. Konec konců, včera večer jste zdaleka nezvládl dokončit všechno, co bylo ve vašich silách. Jsem přesvědčený, že dnes předvedete mnohem větší míru houževnatosti. Nebo se mýlím?"

Harryho výraz se dramaticky změnil. Několikrát prudce zamrkal a ruka, kterou se dosud držel za krk, se pomalu spustila dolů. Na okamžik mu sotva znatelně zacukaly koutky. Potom prostě přikývl.

"Výborně," prohlásil pochvalně Snape. "Nikdy bych nevěřil, že se stanu svědkem tak výjimečného okamžiku. Potter se se mnou nehádá, pouze poslušně kývá. Právě se vyplnil můj nejdivočejší sen. Zřejmě bych měl ředitele požádat o uspořádání slavnostní hostiny, co říkáte?"

Harry sklopil hlavu, ale jen proto, že se teď už čistokrevně usmíval. Severus s hraným pohoršením mlaskl a zavrtěl hlavou. "A strhávám Nebelvíru dalších deset bodů!" zvolal přes rameno rozverně.

Když to na nebelvírské straně třídy nesouhlasně zahučelo, vysvětlil: "Za to, že Potter neodpovídá na přímé dotazy svého profesora." A v duchu dodal: "A za to, že mě dokázal naprosto odzbrojit." A nemyslel tím svou ukradenou hůlku.

Potio felis 4

8. dubna 2013 v 21:57 Jednorázové
Harry se probudil s širokým úsměvem na tváři, který ho záhy přešel, když spatřil černé povlečení, jež mu projasnilo hlavu jako kbelík ledové vody.

Tahle. Postel. Nebyla. Jeho.

Krásně a dobře, to jistě nebylo poprvé, co se probudil v cizí posteli, ale v předchozích případech mohl na základě kolejních barev povlečení a přirozeně postelového společníka přiřadit správné místo. Tohle povlečení nemělo žádnou kolejní barvu. Tahle postel nebyla ani obklopena závěsy, takže měl volný výhled na skříně plné knih. A když rychle přepočítával... černá a závislost na knížkách... jap, to znělo jako Snape.

Což poměrně rychle vedlo k další otázce. Proč ležel ve Snapeově posteli? A NAHÝ, PRO MERLINA, ACH MŮJ BOŽE, TO NEMOHLA BÝT PRAVDA!!!

Duševní záchvat křiku následovalo přehodnocení různých životních názorů. Létající prasata, jasně, proč ne? Zamrzlé peklo, co má být?

Jeho ruka zamířila k hlavě promnout spánky a tam ucítil první mezi-zastávku na cestě vzpomínek. Chundelaté a špičaté uši. Nehoda při hodině lektvarů se v jeho mysli odehrála ve vysokém rozlišení a prostorovém zvuku, rozhovor v Brumbálově pracovně, Snapeovy komnaty.

Do hajzlu.

Ach.

Ach ne.

Snapeův gauč.

Snapeova vůně.

Snapeův stůl!

To nebylo dobrý, oh ne, to vůbec nebylo dobrý. Ačkoli to bylo dost dobrý. Ó ano, bylo to fakt dobrý.

Široce se zazubil, jen aby v příští vteřině zasmušile zkrabatil čelo.

Ne, dobrý ne. Definitivně ne dobrý.

Harry byl zmatený. Silně se rozcházející dojmy a vzpomínky se na něj vyřítily a vyjasnily přinejmenším dvě výchozí otázky, totiž proč byl ve Snapeově posteli a proč byl ve Snapeově posteli nahý.

Znovu zatápal po svých uších. Upřímně řečeno, opravdu nevěděl, jestli má Nevilla za tuhle událost zabít nebo políbit. Když už byl u toho, nevěděl ani, co přesně by měl udělat se Snapem. Proč tu ten pitomý netopýr nebyl? Nejdřív Harryho ošukal do příštího století a dopřál mu ten nejlepší, ne, dva nejlepší orgasmy jeho mladého života a pak neměl ani tolik slušnosti, ležet s ním v jedné posteli a trochu se přitulit? To se přece nedělá. Ten chlap prostě neměl žádné vychování!

Harryho obličej se protáhl do opětovného úsměvu. Jo, žádné slušné vychování, byl to neposlušný muž, zlý, zlý, vysoce talentovaný muž.

Oh ne, to prostě nebylo správné. Jak mohl o Snapeovi přemýšlet tímhle způsobem? Fuj. Snape. Bledý, hubený, s hákovitým nosem, hedvábným hlasem, dlouhými prsty, sexy BASTARD!

Harry se nacházel ve vážné krizi. Od prvního dne v Bradavicích byl Snape jeho Nemesis, trápil ho, ponižoval a urážel. Harry byl veden k tomu, vidět ve Snapeovi nepřítele. Po jeho šestém roce a tréninku se jeho hluboce zakořeněná nenávist vůči Snapeovi zmenšila na opovržení, které následně přešlo v lehkou averzi.

Rozhodující byly lekce nitrobrany. Snape, zpočátku ještě vysoce potěšen Harryho vzpomínkami, již brzy nebyl vůbec tak nadšený tím, co viděl. Namlouval si, že to může před Harrym skrýt, ale Harry vůbec ne tak neschopný v Legilimens, jak Snape vždycky tvrdil, mohl čas od času nahlédnout do myšlenek svého učitele a byl překvapen, když tam nalezl pocity vůči sobě a svému dětství, které se nevztahovaly na vraždu či zabití. Docela jistý si byl teprve tehdy, když krátce po Vánocích obdržel peprný dopis od Vernona Dursleyho, ve kterém na Harryho prudce udeřil kvůli věcem, které jemu a jeho rodině způsobil svým zákeřným dárkem.

Harrymu bylo podle strýcova popisu jasné, že za touto akcí mohl stát jen Snape a jeho odpor vůči profesorovi ustoupil ve vratkou neutralitu. Ne, že by to přiznal v přítomnosti svých nebelvírských přátel.

Ale teď? Nevěděl přesně, jestli a jak by s tím měl naložit. Nikdy dřív Snapea nebral v úvahu jako možného partnera do postele, musel ovšem přiznat, že v tomto případě mu uniklo něco docela krásného. Na druhou stranu by se Snapeovo chování mohlo klasifikovat jako zneužití. Avšak on si to zneužívání docela užil a proti opakování by naprosto neměl námitek. Kromě toho na těch událostech také nebyl úplně bez viny s ohledem na své šňupací orgie a lezení na Mount Snape.

Stop.

Opravdu si právě pomyslel tohle? Posadil se rovně jako svíčka a zamyšleně zamával ocasem sem a tam. Měl námitky? Hm, uvažoval. Snape byl jeho učitel, mínus. Byl jedním z těch dobrých, plus. Pět let s ním zacházel jako s póvlem a opakovaně dupal na vzpomínky, které měl na svého otce. MÍNUS! Na druhou stranu jeho otec opravdu nebyl právě anděl a Snapeovi dal skutečně důvod ho nenávidět. Pomáhal mu ve válce proti Voldemortovi a pravděpodobně mu zachránil zadek. PLUS. Věkový rozdíl. Fuk.

Dobře, to všechno ho taky neposunulo dál. Plusové a minusové body se navzájem vyrušily. Musel to rozhodnout jinak. Například pomocí neuvěřitelného, mozek vystřelujícího, brilantního sexu. Ano, to byl dobrý důvod. Počínal si při svém rozhodování jako normální, sedmnáctiletý muž.

Harry vydechl úlevou. Komplikované, deduktivní úvahy byly Hermionin obor, ne jeho a tak byl rád, že našel jednoduché řešení svého problému. Rozhodl se, že si Snapea ponechá.

Teď už vlastně jen bylo třeba přesvědčit o tom ještě Snapea, aby chtěl být ponechán. Jak těžké by to mohlo být?

ooOoo

Po pořádné sprše z bradavických nevyčerpatelných zásob teplé vody - a následném šmejdění ve Snapeových osobních věcech - Harry usoudil, že bylo na čase se Snapeovi postavit. Nevěděl sice přesně, jak by se měl chovat - obviňovat nebo šukat, toť otázka - byl ale plný optimismu, že se všechno k nejlepšímu obrátí. K nejlepšímu pro něj.

Poté, co se oblékl do kalhot a košile z předchozího dne, které našel důkladně složené u postele, obezřetně otevřel dveře a psychicky se připravil na řadu možných pozdravů, avšak to, co ho uvítalo, bylo až do morku kostí pronikající chrápání. Když obešel pohovku, zřetelně rozeznal Snapea, který, stále ještě svírajíce ve smrtelném stisku lahev ležící na podlaze, spočíval napůl na pohovce, napůl z ní visel dolů a objem svého velkoryse vyměřeného nosu využíval k tomu, aby se vypracoval k novým výšinám měření decibelů.

Harry nevěřícně povytáhl obočí. Ze všech věcí, které očekával, bylo tohle to docela poslední, co si představoval, dokonce ještě za znovu oživlým Voldemortem, který pil čaj s Brumbálem a s ním plánoval kampaň za světový mír. Mírně naštvaný odtamtud zamířil k vitríně, ze které Snape, pokud mohl věřit příčině zkázy, získal také alkohol, a začal v systematickém chaosu pátrat po jedné konkrétní lahvičce.

Krátce po válce se Snape, vedle svých výkonů proti Voldemortovi, proslavil ještě i další věcí. Konečně nebyl nucen vést otravný dvojí život, nemluvě o nebezpečí, vystoupil na světlo veřejnosti, kterou pohaněl a vysmál se jí do poslední nitky, coby Mistr lektvarů demonstroval svůj jedinečný talent prostřednictvím kolekce brilantních, bezmála nezaplatitelných a před imitátory bolestivými kletbami chráněných lektvarů, a uchýlil se zpět do své kobky. Kartel mezinárodních výrobců lektvarů utrpěl kolektivní aneurysma, když byli ze dne na den vytlačeni z trhu.

Jedním z jeho produktů byl dryák proti kocovině, drahý, nechutný a ve své okamžité účinnosti, bez vedlejších projevů a následků, nepřekonatelný. Neodstranil pouze nevolnost a bolest hlavy, ale zbavoval, navzdory strašné chuti, také zápachu z úst a stále tak populární "Chci umřít" nálady. Stálými štamgasty brzy zvaný "Rozmysli se dvakrát" (zda se to vztahovalo na nekontrolovatelný příjem zkvašeného etylalkoholu nebo na chuť lektvaru, bylo nejasné), nacházela se tato speciální směs záhy v lékárničce každé domácnosti.

Nyní Harry pátral po právě takové lahvičce. Byla by to ale opravdu zlomyslná ironie osudu, kdyby zrovna muž, kterému každý druhý dospívající vděčil za možnost vyhnout se domácímu vězení, neměl svůj vlastní výtvor skladem.

Konečně našel, co hledal, vrátil se k pohovce a práskl malou lahvičkou tak hlasitě, jak jen dokázal, na stůl vedle Snapeovy hlavy. Snape sebou trhl, dojemně zasténal a paží si zakryl oči. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvalo několik dávivých zvuků a nakonec Snape zamumlal nejstarší mantru na světě.

"Nenávidím alkohol."

"To mě překvapuje, když si s ním tak dobře vystačíte, jak se zdá," odvětil Harry beze stopy lítosti.

V prvním okamžiku si Snape pomyslel, že si Harryho hlas jen představoval a vděčil za něj své whiskey obluzené fantazii. Byl tudíž zmatený, když otevřel oči a v trýznivém ranním světle vzal na vědomí nezaměnitelnou Potterovu siluetu. Ovšem něco s jeho přeludem nebylo v pořádku, protože ta úchvatná halucinace neučinila žádné přípravy ke svlékání, místo toho na něj zírala vzteklýma zelenýma očima.

Galeon dopadl a Snapeovi nezbylo, než se trochu ohnout.

"Pan Potter," řekl pomalu, snažíc se o důstojnost. "Samozřejmě." Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl, pak je znovu otevřel. "Naprosto chápu váš hněv. Dovolte mi vzít si ten lektvar a poté se můžeme vydat k řediteli."

"O čem to mluvíte?"

Snape do sebe naráz obrátil obsah lahvičky, zhnuseně protáhl obličej, zvedl se a uhladil si oblečení.

"Je mi jasné, že si přejete mluvit s profesorem Brumbálem, abyste ho uvědomil o událostech minulé noci."

Harry neměl ani to nejmenší tušení, o čem to Snape k čertu mluvil. Proč by měl chtít Brumbálovi vyprávět, co on a Snape noc předtím dělali? Měl rád příjemné experimentování, ale ředitel se v jeho představách zaručeně ještě nikdy neobjevil. Přihlížel, jak Snape se vzpřímeným držením odsouzeného k smrti vykročil ke dveřím, než pochopil, co to všechno mělo znamenat.

"Snape, profesore... ehm... Severusi?" Křestní jméno jeho učitele mu na jazyku připadalo cizí a přece důvěrně známé. "Nemám v úmyslu komukoli v blízké budoucnosti cokoli říkat. Tedy o nás. Eh, nás ve smyslu o... co mám na mysli, je... mohl byste, ty... proč na mě zíráš?"

Snape na něj skutečně zíral, výraz tváře směsí nedůvěry a opatrné naděje. Když se Harry nechystal ani ho proklít avadou ani se mu vysmát nebo obojí, zdolal vzdálenost mezi nimi ve třech krocích, popadl Harryho za ramena a zatřásl jím, ne zrovna jemně.

"Hloupý kluku. Utíkej, dokud ještě můžeš. Nedívej se na mě těma zelenýma očima. Máš vůbec ponětí, do čeho se tu pouštíš? Ještě máš šanci. Běž. Vypadni."

Navzdory svým slovům, jakkoli pocházely od srdce, zatínal se svými prsty do Harryho ramen stále tvrději, takže ten i kdyby sám chtěl, odejít nemohl. Ale Harry se tak jako tak nechtěl od Snapea odtrhnout. Mužova blízkost dělala zajímavé věci s jeho myslí i tělem, jistá až příliš známá vůně naplnila jeho nos a naléhavé zamňoukání, které se vymanilo z jeho hrdla, přimělo Snapea k tomu, nechat z něj své ruce spadnout, jakoby se popálil.

Starší muž ustoupil s téměř komicky působícím výrazem na tváři, ale Harry to tak nemohl nechat. Jeho odvážnému skoku Snape nemohl dost dobře vzdorovat a tak se společně zřítili na pohovku. Harry se spokojeně schoulil na podložce, kterou tvořilo Snapeovo tělo, zatímco Snapeovy oči se ve svých důlcích protáčely vždy, když se Harry otřel o jedno určité místo.

Když už to nemohl snést, přidržel Harryho ruce svými a jedním rychlým pohybem je převalil, takže zůstal ležet nahoře.

"Nejsi úplně sám sebou," zašeptal do Harryho ucha. "Neudělám stejnou chybu dvakrát. Buď ke mně přijdeš dobrovolně, jakkoli nepravděpodobné to může být nebo to skončí tady. Pokud jsi chytrý, pak jdi."

S tím vstal a zmizel ve své ložnici. Harry se po něm omámeně ohlédl. Jeho nervy oloupené o stimulaci v podobě Snapeovy vůně, pomalu navracely jeho smysly a on si uvědomil, co ten muž udělal. Přenechal rozhodnutí Harrymu. Bylo zřejmé, že nechtěl, aby ho Harry opustil a přece mu dal svobodu, udělat právě tohle.

Pokud jsi chytrý, pak jdi.

Pche, pomyslel si Harry. Tváří v tvář nebezpečí nebyl chytrý ještě nikdy.

Vstal a následoval Snapea.

Když vstoupil do ložnice, nebylo tam ze Snapea - Severuse - nic k vidění. Chvíli se se svraštělým čelem rozhlížel, pak uslyšel zvuk sprchy a jeho tvář opanoval vypočítavý výraz. Vyloupl se ze svého oblečení a vkráčel do koupelny. Sotva otevřel dveře, zahalila ho vlhká mlha a naskytl se mu skutečně působivý pohled. Severus, nahý, jako v den, kdy ho netopýři odhodili v bradavickém sklepení, stál ve sprše a nechal teplou vodu bubnovat o svou momentálně zčervenalou kůži. Rukama se opíral o zeď a hlavu měl skloněnou. Jeho záda, v perfektním zorném poli Harryho očí, byla právě tak bledá, jako zbytek jeho těla, pokrytá tenkými bílými pruhy křižujících se jizev, pozůstatky života uprostřed vytrvale běsnící války. A přece ho nezohavily, pokud vůbec Snapea doplňovaly, dělaly ho opravdovým. Jeho tělo nebylo příliš svalnaté, ale taky ne tak vyzáblé, jak se mohlo zdát. Byl štíhlé šlachovitosti, která vypovídala o obratné rychlosti. Jeho stehna byla vypracovaná, bérce mírně ochlupené, chodidla elegantně tvarovaná s vysokým nártem, který byl v Harryho očích nečekaně erotický.

Dál nepřemýšlel. Popošel pár kroků ke sprše a vklouzl za Severusem. Ten si jeho přítomnosti ještě nevšiml, ale když se Harryho ruka snesla na jeho záda, otočil se a beze slova si ho přitáhl k sobě. Chvíli tam prostě jen tak stáli, pak se Snape sklonil k němu a vzal si jeho rty v polibku, který vypovídal o touze a o něčem víc, pro co ještě žádný z nich neměl slova. Harry opětoval polibek s vášní a jejich ústa se pohybovala vroucně a pomalu jedny přes druhé. Jejich jazyky se setkaly a Harry se poddal zkušenosti a vedení Snapea, který teď byl jeho učitelem ve více než jednom směru.

Tiskli se k sobě pod přívalem vody, a zatímco Harryho ruce hledaly oporu na mokré kůži svého partnera, jejich podbřišky si vyšly vstříc a oba naplnila rozkoš, když se jejich tvrdé délky vzájemně třely. Severus je objal svou pravou rukou, zatímco ta levá si pohrávala s Harryho mokrými vlasy. Když začal klouzat po jejich erekcích, Harry se téměř sesunul k zemi, když jím projela první vlna horka, která neměla absolutně nic co dočinění s vodou, která na ně nepřetržitě dopadala a způsobovala, že se celá místnost topila v mlze.

Když mu změkla kolena a hrozila povolit, obrátil je Severus tak, že sám stál zády ke zdi a svou volnou rukou si Harryho paže obtočil kolem šíje.

Spojení té neustále se pohybující ruky, Snapeových černých očí, které se ani na vteřinu nevzdálily těm jeho a jejich ozývající se steny, neposkytly Harrymu mnoho času. Jen o několik vteřin později zalapal po dechu, jeho sperma pokropilo Snapeovu ruku a bylo spláchnuto vodou. Snape ho následoval bezprostředně poté a když zašeptal Harryho jméno, Harryho kolena se nakonec přece jen vzdala.

ooOoo

Kotlík vyplivl malý oblak kouře a Snape si kriticky prohlížel jeho obsah. Barva a konzistence byly bezchybné, vůně, ne nejpříjemnější - ale jaký lektvar měl příjemnou vůni - se zdála být rovněž správná. Nyní zbývalo vyčkat, dokud nebude dost chladný k pití.

O něco později vyšel ze své laboratoře a přidržel Harrymu, který si hověl v křesle před krbem a četl jeden z těch starých famfrpálových magazínů, před nosem pohár.

"Je to ono?" ptal se Harry váhavě.

"Ne, pane Pottere, toto je lektvar, který vám přišije křídla, pasující k vaší nestálé povaze." Na Harryho tázavý pohled zakoulel očima. "Ano, Harry, to je ten lék."

Harry kriticky okukoval číši, pak ji vzal ze Snapeovy ruky, přičichl k ní a zkřivil obličej. Otevřel ústa, aby to okomentoval, avšak Snape ho předešel.

"Jedno slovo o vůni a můžeš zbytek svých dní strávit tím, že se budeš mýt jazykem a žebrat o misku mléka."

Harry na něj vyplázl jazyk, zamumlal: "Trochu mi bude chybět ocas," pronesl v přípitku ke Snapeovi a pohár vypil.

ooOoo

V neděli odpoledne, poté, co konečně dokázali opustit postel, dumal Snape nad pergamenem, ve kterém co nejpřesněji zaznamenal, do jakých stádií Harryho proměna došla. Samozřejmě vynechal jisté pro veřejnost méně vhodné scény.

Harry lenošil po Snapeově boku opřený o zeď a pozoroval ho. Nakonec už to ticho dál nevydržel. Jak jen mu všechny ty roky mohlo unikat, jak sexy Snape vypadal, když přemýšlel? Ostrá rýha mezi obočím, semknuté rty, občasné 'Hmpf', vyjádřené vibrujícím tónem, který zajel rovnou do Harryho libida a tam osnoval malé vzpoury proti jeho nehybnosti, když přece mohl dělat mnohem zajímavější věci. Sexyyy!

Odkašlal si.

"Takže, kdy přesně jsi zjistil, že beze mě nemůžeš žít a začal jsi plánovat mé nemravné svádění?"

Snape mu nedopřál ani jeden pohled.

"Máte květnatou fantazii, pane Pottere. Kéž by byl váš rozum stejné velkosti, jako vaše ego."

"Když jsme zrovna u té velikosti..."

"Ano?"

Harry hodil jednoznačným pohledem na Snapeův klín, který, navzdory Snapeovu předstíranému klidu, nenechávala přítomnost mladého muže chladným a Snape si hraně povzdychl, než se spolu se svou židlí otočil k mladíkovi.

"Nenasytný, to je to, co jste, pane Pottere."

Harry našpulil spodní ret a trucoval.

"Och, je mi cizí, chtít vás obtěžovat, profesore. Můžu kdykoliv odejít." Na rty se mu vkradl nevyzpytatelný úsměv. "Hm, možná navštívím Draca...?"

Snapeovy oči se zúžily a v jejich hloubkách vzplanul nebezpečný žár.

"To bych vám důrazně nedoporučoval, pane Pottere," zasyčel. "Nejsem známý tím, že bych se dělil o to, co mi patří a jen nerad bych panu Malfoyovi zlomil každou kost zvlášť."

Harry se drze ušklíbl.

"Pak by snad bylo nejlepší, abyste mě zabavil, a já tak přišel na jiné myšlenky? Pane?"

"Vskutku." Snape se opřel, ruce položil na opěrky křesla a roztáhl nohy. "Pojď sem."

ooOoo

Harryho návrat na kolej se nakonec už nedal odkládat. Snape letaxem informoval Brumbála o tom, že mladý pan Potter byl uzdraven a ředitel, zaměstnán již další katastrofou, která měla údajně co dělat s noční schůzkou mezi slečnou Grangerovou a panem Malfoyem na astronomické věži a nešťastným střetnutím s bezesnou Sibyllou Trelawnyovou, mu krátce poblahopřál a pak spojení ukončil.

Harry dokolečka cupital nervózně přede dveřmi a neustále vrhal pohledy na Severuse, dokud ten toho neměl dost.

"Nějaký problém, pane Pottere?"

Harry polkl a našel něco docela obzvlášť zajímavého na špičce své boty.

"Chtěl jsem jen vědět jestli... teď, když jsem vyléčený a všechno... jestli my... ty a já...?"

Snape vzdychl a přešel k němu, aby ho, ze zcela netypického přání poskytnout útěchu, překvapeného sevřel v náručí.

"Vy a já, pane Pottere, dosáhneme nového rekordu v utajení. A po tomto roce, až ukončíte své vzdělání - a já očekávám více než jen dobré známky, mohl bych dodat - a budete stále ještě trpět klamnou představou, že toužíte po vztahu se svým starým, zlomyslným profesorem, pak jsem si jist, že vám dokážu toto přání splnit."

"Takže mě chceš?"

"Myslel jsem, že povaha zcela nevhodné pozornosti posledních dvou dní by vás o tom mohla ubezpečit."

Snape shlédl dolů, do Harryho obličeje, než mu na rty vtiskl lehký polibek.

"Ano Harry, chci tě. Jak bych tě mohl nechtít?"

Úsměv, který se rozšířil na Harryho tváři, byl hoden krátké recidivy. Nebelvír se rychle přitiskl proti Severusovi a sáhl po klice, než se ještě jednou otočil.

"Je skoro škoda, že nemáme nic víc z toho kočičího lektvaru," zazubil se. "Tak poslušného mě nejspíš nikdy znovu nezažiješ."

S tím zmizel. Snape sledoval, jak se dveře zavřely, a jedno jeho obočí se nadzdvihlo. Tiše se zasmál, zatímco jeho pohled putoval ke skleněné vitríně, která obsahovala všechny jeho flakonky, a zůstal tam viset na malé lahvičce, jejíž štítek pečlivým písmem zahrnoval dvě slova.

Potio felis.

Konec

ooOoo



Více zde: http://stripky-ff.webnode.cz/news/potio-felis-4-kapitola/

Potio felis 3

8. dubna 2013 v 21:56 Patoložka
* flémování (nebo také větření) - chování kočky v případě, že cítí něco vzrušujícího. Obvykle doprovázeno nepřítomným výrazem a mírně pootevřenými ústy.

ooOoo

Harry se probudil za spokojeného vrnění, pokud se o procitnutí ze stavu, ve kterém doopravdy nespal, mohlo mluvit jako o probuzení. Vynořil se tedy z hlubin, do kterých ho poslalo drbání uší, i když tato myšlenka byla jednou z těch, o kterých by si nikdy nepomyslel, že by je měl, takže neměl ponětí. Byl si vědom toho, že je to jen důsledek jeho nové kočičí části, ale pokud byl tohle pocit, který kočky u drbání pociťují, pak si nebyl jistý, jestli chtěl být zase úplně člověkem. Žádný div, že se Křivonožka vždycky tak čertí, jakmile se přestane s hlazením.

Přesto se ten fantastický pocit relaxace a současně i vzrušení nedal podle jeho názoru vysvětlit jen drbáním. To byl také přibližně moment, kdy spatřil svou rozepnutou košili. Pohlédl přes opěrku pohovky na Snapea, který seděl pohroužen nad hromadou pergamenů a nevypadal, že by vítal vyrušování, pokud se dalo věřit bouřkovým mračnům nad jeho hlavou. Nějaký ubohý prvák na sebe pravděpodobně přitáhl lektvaristův hněv a odpovídající budoucnost tohoto nešťastníka v tomto oboru ani nevyžadovala žádné kalkulace, jež by prostého myslitele přiměla k podání pomocné ruky.

Navzdory všemu se Harry odvážil vyslovit otázku.

"Pane? Proč mám rozepnutou košili?"

Mýlil se nebo Snapeův obličej pokryla lehká červeň? Ale už v příštím okamžiku se Snape obrátil tváří k němu a v černých očích mu planul smrtelný hřích. Ovšem Harry si nebyl jist jaký a proto se tím odmítl blíže zabývat.

"Nemám nejmenší tušení, pane Pottere a je mi to také jedno. Pravděpodobně jste velmi neklidný spáč."

Snape potají ze srdce doufal, že si Harry nespočítá jedna (že Snape byl u něj a že ho drbal) a jedna (rozhalená košile) a nedojde k nevyhnutelně správnému výsledku dvě a jeho propuštění. V duchu zaklel, že zapomněl na košili. Taková hloupá chyba by mu dříve neunikla a jen ukázala, jak moc ho Harryho blízkost rozrušila.

Harry se na chvíli zamyslel, svraštil obočí, pokrčil rameny a odvrátil se.

Snape na něj nevěřícně zíral. Chlapec sice mohl být skutečně přitažlivý, ale občas nebyl příliš bystrý. Na rtech mu zahrál ďábelský úsměv. Perfektní.

Harry se očividně nudil, proto podnikl průzkumnou túru po místnosti. Přecházel podél regálů s knihami a pročítal si názvy. Navzdory jeho očekávání vlastnil Snape nejen knihy o lektvarech a černé magii, ale i o mnoha jiných věcech, včetně mudlovské literatury od Shakespearea po Jane Austenovou a dokonce jeden či dva odrbané famfrpálové časopisy. Prošel celý pokoj, až dorazil ke Snapeovi.

Protože byl toho mínění, že když už tady uvízl, měl by mít ke všemu také přístupová práva, nahnul se Snapeovi přes rameno, aby si přečetl pár bezpochyby smrtících komentářů, které profesor naškrábal na eseje. Když tak visel přes Snapeovo rameno, stouplo mu náhle do nosu intensivní, lahodné aroma; něco, co bylo směsí bylin, lektvarových výparů a nezaměnitelného Snapea. Zhluboka se té vůně nadechl a posunul se ještě blíž ke Snapeovi, aby z ní zachytil tolik, kolik jen bylo možné, a ani si při tom nevšiml, že opět začal příst.

"Pane Pottere, proč, pokud se smím ptát, mne očicháváte?"

"To nedělám," bránil se Harry nepřítomně, než se svým nosem dostal přímo k Snapeovu krku a hluboce inhaloval. Vůně byla kořeněná, trpká a tak mužná. "Rawrrrrr", vydával Harry z hloubi hrdla a opíral se, omámen tím pachem jako alkoholem, o Snapeův bok.

Snape ztuhl. Poté naklonil hlavu, zadíval se na Harryho a přemýšlel. Kočku sice nikdy neměl, ale přesto se v nich trochu vyznal. Věděl, že kočky mají výrazný čich a výraz, který viděl v Harryho tváři, ten lehce nepřítomný pohled a pootevřená ústa, nasvědčoval tomu, že mladík ucítil něco, co ho vzrušovalo. To byla skutku zajímavá informace.

Trochu se s židlí pootočil a jak už se domníval, jednal Harry více instinktivně, než uvážlivě. Jeho pohyby byly kočičí a tak pružné, jako by měl mnohem více kloubů, než normální člověk. Přitiskl se blíže ke Snapeovi a vlezl si mu na klín. Oči zavřené a obkročmo usazen, se k druhému muži přitulil.

Snape, dalece vzdálen tomu, vznést námitku proti svému využití coby polštáře, si mladého muže před sebou zkoumavě prohlížel. Připadalo mu, jakoby se Harryho červená ústa vyzývavě usmívala, ale to bylo spíš jeho přání, než realita. Rukama svíral opěrky křesla, až mu zbělaly klouby. Merline, dokonce i tak vzdálený chápat to, co dělal, vypadal chlapec jednoduše nádherně. Kdyby jen věděl, do jakého nebezpečí se tím, co dělá, pouští. Harry pootočil hlavu stranou a Snapeova ruka okamžitě vystřelila k jeho bradě, aby jeho obličej nasměrovala zpátky k němu. Chlapcovy oči byly zamlžené a nesoustředěné a Snape cítil, jak jeho kontrola mizí.

Harryho vrnění zesílilo, až z jeho těla vycházely citelné vibrace. Předklonil se a začal olizovat a oždibovat Snapepův krk a to bylo vše, co bylo třeba, aby Snapeovo libido dalo to dlouho toužebné svolení. Jeho paže se omotaly kolem Harryho a bez toho, že by se namáhal s knoflíky nebo něčím podobným, přetáhl mu košili přes hlavu a sevřel ústa kolem jedné Harryho bradavky. Reakce byla okamžitá a silná. Harry vykřikl, ten zvuk byl směsicí mňoukání a vzdychání, a celé jeho tělo bylo malátné a poddajné, až na jedno určité místo, jehož pozice se v centrální poloze nechala snadno rozpoznat. Snape uchopil Harryho v podpaží a vyzvedl ho na svůj stůl, jakoby nevážil víc než pírko. Eseje, několik knih a v neposlední řadě kalamář zaplatily tuto akci životem, ale Snape se o to nemohl zajímat méně.

S tichým klením z důvodu nedostatečné spolupráce stran zapínání, se mu nakonec podařilo zbavit Harryho kalhot, které hned, včetně spodního prádla, skončily zapomenuty na podlaze.

Harry před ním ležel roztažený a oblečený jen v černých ponožkách a Snape neztrácel čas. Zbavil se vlastního hábitu, sklonil se, rukama podepřel Harryho boky, aby mu zabránil v příliš horlivých pohybech a rty obemkl kolem té o pozornost žebrající erekce.

Zdálo se, jakoby se celé Harryho tělo snažilo zvednout ze své podložky a jen Snapeovy ruce mu zabránily ve vzpínání. Opětovný výkřik, napůl lidský, napůl kočičí unikl z mladíkova hrdla a jeho prsty se zkroutily v extázi. Jeho ruce se pevně držely Snapeových černých vlasů, pak jeho ramen a nakonec našly oporu na okraji stolu, na kterém se už po sekundách mohla na základě hlubokých škrábanců měřit dosažená úroveň Snapeových dovedností v oblasti orálního sexu.

Nebylo pochyb o tom, že Snape byl v tom, co dělal, talentovaný, protože velmi brzy se Harry svíjel sténající a fňukající na stole, a když Snape nechal svůj jazyk sklouznout nejdříve přes naběhlou žílu na spodní straně Harryho erekce a pak ponořit do malé štěrbiny na špičce žaludu, byl s mladíkem amen. Podle výkřiků, které vystavily tvrdé zkoušce dokonce i profesionální tišící kouzlo bradavického Mistra lektvarů, měl Harry kulový blesk mezi orgasmy a jeho hořko-slané sperma naplnilo Snapeova vítězně pokřivená ústa.

Harry, spokojeně mňoukajíc, ležel sám se sebou a se světem v jedno na stole, a podle všeho s čelistí lámající se zíváním zvažoval možnost tady a teď usnout, avšak rozhodné plácnutí, které mu Snape zasadil na zadek, tomu zabránilo.

"Způsoby, pane Pottere," napomínal Snape radostí ochraptělým hlasem a s lesknoucíma se očima. Harry se šťastně otíral zády proti dřevěnému povrchu stolu, a když mu Snape svou rukou polaskal břicho, byl Harry v nebi. Snapeova ruka se ovšem nezastavila na jeho břiše, nýbrž sklouzla dolů, mnohem níž, dokud nezmizela mezi Harryho nohama a uchvácené mreaww Snapeovi oznámilo, že Harry proti vývoji situace nic nenamítá, i když měl za to, že nebyl stoprocentně pánem svých činů.

Snape k sobě acciem přivolal malou lahvičku s namodralou tekutinou a pomocí zubů vytáhl zátku. Navlhčil pravou ruku v tekutině a znovu ji nechal zmizet mezi Harryho nohama. Mírný tlak a Harryho oči se doširoka rozevřely a zaznělo slabé mňouknutí.

"Ššššš," uklidňoval ho Snape. "Nebolí to."

Harry přikývl a uvolnil se pod jemným, hedvábným hlasem svého pána, načež roztáhl nohy ještě víc. Jeho pán mu dosud ukázal jen překrásné věci a on mu věřil. Zprvu zvláštní pocit plnosti trochu polevil a místo toho mu tělem projely malé ohnivé záblesky vždy, když jeho pán uvnitř něj přejel prstem po jednom konkrétním místečku. Za prvním prstem brzy následoval druhý a třetí a Harry se znovu začal kroutit sem a tam, ale tentokrát ne proto, že by mu ten pocit vadil, ale protože to nebylo dost.

"Víc," zalapal po dechu, šeptajíc hrdelně a chraplavě to jediné slovo.

Snape, který Harryho po celou dobu co nejpečlivěji sledoval a mohl se při té podívané sotva ještě krotit, si levou rukou rozepl kalhoty. Více se vysvléknout nebyl schopen, protože to by vyžadovalo čas, kterým jeho momentální stav nedovoloval plýtvat a zariskoval. I když si tu a tam užíval dohánět domácí skřítky k zoufalství, existovaly věci, které nikdo nemusel vědět, a poskvrněné kalhoty by definitivně nadhodily otázky, které nebyl připraven zodpovědět.

Když viděl, že byl Harry připraven, potřel se rovněž modrou kapalinou. Chytil Harryho za stehna a přitáhl si ho po stole blíž k sobě, umístil se k naolejovanému otvoru a vtlačil se dovnitř.

Žár. Těsný, vlhký žár, který ho obklopil jako rukavice a vymetl z něj všechny myšlenky, jako požár, jež pohltil létem vysušený les. Ponořil se do povolného těla pod sebou, mumlajíc nesmyslná slova, utišující slova, zda adresovaná Harrymu nebo sobě, nevěděl. Všechno, co věděl, bylo, že by zemřel na infarkt, pokud by se nepohyboval a tak se začal odtahovat, aby hned poté znovu pronikl do toho tepla. Po pár okamžicích našel rytmus a Harry se v pohybech připojil, zvedaje pánev a prohýbaje se ve stejném tempu, ve kterém z nich vycházel dech. Z pórů jim vyrazil pot a promísil se tam, kde se jejich těla setkala a Snape se sklonil dolů k Harrymu, aby zajal jeho rty v poživačném polibku. Jejich dech se smísil a jejich jazyky započaly tanec, který poznal každý, koho jednou držela vášeň ve svých spárech.

Minuty se protahovaly na malé věčnosti, přerušovaly se a znovu spojovaly, stejně jako se oddělovala a spojovala jejich těla, za doprovodu těžkého oddechování a sténání, hudby potěšení. Harryho paže si našly cestu na Snapeova záda a ve zrychlujícím se rytmu přírazů, které ho hnaly dál a dál nad propast, maloval svými nehty na bílé kůži červené šrámy. Na několika místech pokožku rozdrápal, až z nich stékaly rubínově zbarvené kapky a Snape každé poranění a každou krátkou, ostrou bolest kvitoval jedním ještě tvrdším, ještě hlubším přírazem, a tím ještě intensivněji stimuloval malou uzlinku uvnitř Harryho, až se ten, neschopný složit své vjemy do zvuků, zabořil zuby do Snapeova krku.

Po kůži jim běsnily plameny, ohnivé jazyky se svázaly v jejich podbřišcích a vysílaly proudy skrze jejich těla, malé exploze, brzy následované erupcí lávy. Jejich těla se zdála příliš malá pro extázi, která se jimi prohnala, jejich svět se stával menším a menším, žádný zvuk, žádná myšlenka k nim nepronikla, všechno se smrštilo a touha po osvobození od toho, co ve svém rozsahu už téměř hraničilo s bolestí, nakonec převládla.

Dvoje ústa se otevřela a vykřikla, když je propast pohltila.

ooOoo

Po několika minutách nebo snad i hodinách se Snape zase vzpamatoval. Ne, že by skutečně omdlel, ale všechna síla se vytratila v momentě, kdy opustil Harryho tělo. S poslední svobodnou myšlenkou si upravil oblečení, provedl dva kroky vzad a dopadl na židli, místo toho, což byla pro něho v tom okamžiku také přijatelná alternativa, aby se svalil na podlahu.

Harry podle všeho doopravdy omdlel. Provokativní pozice, ve které ležel na stole, s roztaženýma nohama, jež visely přes okraj, Snapeovi připadala, třebaže svůdná, tak přesto ne opravdu pohodlná, ale mladého muže to zřejmě, jak se zdálo, v jeho post-koitální blaženosti (či mdlobě) nerušilo. Výhody mládí. Snape ho zamyšleně pozoroval a překvapeně zaznamenal, že ten pohled ho navzdory právě vykonanému mistrovskému výkonu vzrušil. Ze své perspektivy měl nejlepší výhled na pozůstatky jejich aktivit, které si v tuto chvíli razily cestu dolů po Harryho stehnech. Ano, zcela jistě tu byl určitý pohyb ve Snapeových bedrech.

Zabořil obličej do dlaní. Vždycky si přece myslel, že Harry Potter bude jednoho dne jeho smrt. Ale že by ho chlapec, nenapadl ho žádný jiný výraz, ušukal k smrti, to bylo něco, co do svých úvah nezahrnul.

Nuže dobrá, existovaly horší způsoby umírání. Při tomto by alespoň nesl úsměv, nebo přinejmenším jeho ekvivalent. Na okamžik se poddal bláznivým úvahám a představil si palcový titulek Denního věštce:

"Chlapec-který-přežil-a-zlikvidoval-Voldemorta nejprve ex-Smrtijeda ošukal a pak ho skolil. Reportáž a další články na stranách 1, 2, 3, 4, 9 a 12. Fotografie na stranách 13 až 15."

Rita Holoubková by při psaní tohoto vydání pravděpodobně měla mnohonásobný orgasmus.

Zasmál se, možná trochu hystericky, a pak začal znovu, protože když si k tomu teď ještě představil i Brumbálův obličej a jeho nekrolog u hrobu šťastného nebožtíka, hrozilo, že s jeho rozumem bude jednou pro vždy konec.

Povzdychl si a jeho pohled znovu padl na Harryho. Uznal, že by nebylo zdvořilé, kdyby ho prostě nechal ležet na stole a šel do postele. Jeho účet s karma-body byl tímto večerem beztak značně zatížen a měl takové podezření, že si příští den bude muset dost vyslechnout i bez toho, že by se k tomu přidala ještě ztuhlá záda a nachlazení.

Vstal a vsunul své paže pod spícího chlapce, zvedl ho a vykročil směrem ke své ložnici. Harryho hlava klesla na jeho rameno a mladý muž schoval svou tvář do záhybů černé látky, zhluboka se nadechl a vydal ze sebe spokojený zvuk. Snape se proti své vůli usmál a přitiskl k sobě teplé tělo těsněji.

Jakmile dorazili do ložnice, opatrně ho položil do své postele a šel do koupelny, aby tam namočil hadřík v teplé vodě. Tímto vyzbrojen, vrátil se zpátky k Harrymu a začal ho jemně ale důkladně čistit. Pak ho přikryl, zhasl světlo a odebral se do své pracovny.

Nějak měl pocit, že celou tu věc nesprávně promyslel. Zpočátku mu to všechno přišlo jako opravdu dobrý nápad, ale teď ho přepadla myšlenka na to, že by Harry třeba mohl po svém uzdravení zaujmout v této věci své vlastní stanovisko a to by pro něj za těchto okolností nemuselo vypadat příliš pozitivně. Na druhou stranu byl Harry naprosto tělem i duší přítomen a neměl nejmenší námitky. Bylo sice možné, že ho ovlivnily důsledky jeho částečné proměny, ale ne až do bodu, kdy by vůbec nevnímal, co se dělo.

Snape přitiskl hlavu proti chladné kamenné zdi. Měl si býval tu záležitost opravdu lépe promyslet. Ach, komu tady chtěl vlastně něco namlouvat? Jedna jeho část, která tu věc rozhodla, zajisté nebyla v blízkosti hlavy. Měl by vážně uvažovat o tom, že dá svému malému příteli nějaké jméno, aby věci, které mohly změnit celý jeho zatracený život, nebyly odhlasovány cizincem.

Opět se v něm probudil náznak hysterie, ale byl okamžitě stejně tak tvrdě odražen, jako student žádající ho o radu.

Nemělo smysl o tom dál přemýšlet, bude to muset počkat do rána a pak se ukáže, zda bude Harry chtít jeho hlavu na kůlu nebo raději na zlatém podnose. Pro tento večer zbyla jen ještě jedna věc, kterou mohl udělat.

Přešel ke skleněné vitríně a otevřel ji. Tam, v jedné poličce za tucty a tucty lahviček stálo rozhřešení. Jedna lahev nejlepší Ogdenské starorežné. Krátce zvažoval použití sklenky, pak ale usoudil, že tento den je pití z lahve naprosto omluvitelné.

Jak si pomyslel, tak udělal. Usadil se na pohovce, která mu dnešní noci bude sloužit jako místo na spaní, bez toho, že by bral na vědomí vzpomínky, které ho řvoucí a vřískající zaplavily, a zavdal si hluboký doušek zlatavé whiskey, avšak dokonce ani hřejivé pálení nedokázalo z jeho úst vyhnat nesrovnatelně sladší Harryho chuť.

Pár zajímavých dní, ano, vskutku.

Příště, až bude mít další skvělý nápad, poprosí Hagrida, aby ho přetáhl lopatou po hlavě.

Jen pro jistotu.

ooOoo



Více zde: http://stripky-ff.webnode.cz/news/potio-felis-3-kapitola/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

Potio felis 2

8. dubna 2013 v 21:54 Patoložka
Kočka a myš

"Miau?"

Všechny pohledy se obrátily k Harrymu, který seděl na podlaze v tureckém sedu, s rukou připlácnutou přes ústa.

Snapeova obočí se nebezpečně svraštila.

"Co to bylo, pane Pottere?"

Zelené oči na něj zmateně pohlédly. "Eh. Nic?"

"Nic, vskutku. Mě to znělo, jako kdybyste mňoukl, což, jak si jistě dovedete představit, shledávám velmi překvapujícím."

Harry se zasmál, ale dokonce i jeho uším to znělo spíš hystericky než pobaveně. "Mňoukl? Já? Proč bych měl mňoukat?"

Hermiona, která držela v náručí Křivonožku, se podívala z Harryho na svého kocoura a pak k místu, kde skončila velká část lektvaru.

"Pane profesore, myslím, že..."

"O tom pochybuji, slečno Grangerová. Hodina skončila, jděte do svých společenských místností, nebo kam vždy chodíte, když nejste tady, to je mi jedno. Slečno Grangerová, odeberte zbytek lektvaru pana Pottera a postavte ho na můj stůl, pak zmizte také. Pane Pottere, vy mě doprovodíte k řediteli." Suše dodal: "Nepochybně by se chtěl také pobavit."

Než mohli studenti třídu opustit, zazněl Snapeův hlas znovu.

"Mimo to dostanu příště od každého z vás šesti palcový pergamen na téma, proč je tak důležité mít se při zacházení s lektvary na pozoru."

Učebna se vyprázdnila pod nespokojenými vzdechy a Snape s Harrym se vydali na cestu k Brumbálovi.

"Karamelové bonbóny." Chrlič uskočil stranou a oni stanuli na schodišti, které je vyneslo nahoru k Brumbálově pracovně. Snape zaklepal a vstoupili do kanceláře, kde Harry překvapil sám sebe, když zavrčel na Fawkese. Brumbál vzhlédl od svého psacího stolu a oba si změřil pohledem.

"Severusi, Harry, co se děje? Už je zase čas na 'Harry-bude-muset-být-vyloučen-ze-školy' - proslov?"

"Sarkasmus, Albusi? Jak víš, to je mé území, kam jsi vkročil, takže buď teď raději velmi opatrný."

"Dobrá tedy. Takže?"

Snape popisoval, co se stalo. Brumbál poslouchal a přikyvoval na správných místech, zatímco Harry seděl na své židli a nesoustředěně se pohupoval sem a tam. Něco nebylo v pořádku, nehledě na skutečnost, že mňoukal. Něco na dotek zvláštního. Zhoupl se ještě jednou a všiml si v dolní části zad překážky, která tam předtím nebyla a také tam definitivně nepatřila. Jeho pravá ruka se jakoby sama od sebe připlížila k jeho zadní straně a zatápala.

Nedůstojné kvílení, jež následovalo, přerušilo domněnky a teorie, které ti dva muži proti němu právě vymýšleli.

"Pane Pottere, co..."

"Mám ocas!"

Tolik let trefných komentářů a zdokonalovaných spletitých urážek a přes to přese všechno nenapadla Snapea na tento výrok žádná odpověď. Absence výrazu v jeho tváři vehnala Harrymu do obličeje červeň.

"Myslím... na zádech, teda... o něco níž... och Merline..."

Jejich obličeje musely být nanejvýš legrační, neboť ředitel se začal tiše smát, a chvíli trvalo, než se opět uklidnil.

"To je fascinující vývoj. I když připouštím, že ne bezpodmínečně pro tebe, Harry, ale pokud vím, neexistuje žádné kouzlo ani žádný lektvar, který může někoho proměnit ve zvíře, když nepočítáme zvěromagii. Cokoli tu mladý pan Longbottom namíchal, způsobí revoluci ve výzkumu. Za předpokladu, že vypátráme, co přesně udělal. Ale myslím si, že ty to už zvládneš, Severusi, zejména s Harryho pomocí."

Snape měl zřejmě něco v krku, protože podle zvuků, jež bylo slyšet, se zdálo, jakoby se dusil.

"Myslím, že bude nejlepší," pokračoval Brumbál, aniž by dal najevo, že si něčeho všiml, "když se Harry ponejprv ubytuje u tebe, Severusi. Nemůžeme ho přece v tomto stavu poslat zpět do jeho společenské místnosti."

Snapeovy zhoršující se krční problémy byly podle všeho přímo úměrné délce Brumbálova projevu.

"Citronový bonbon, Severusi?"

"Nemůže se pan Potter ubytovat na ošetřovně? Měl jsem za to, že pro něco takového jsme toto místo zřídili? Nebo Sv. Mungo? Hlavně daleko odtud."

"Ale ne, Severusi?" káral ho Brumbál, ne bez jistého sadistického podtónu, "ty jsi přední odborník, co se týče lektvarů. Pokud je někdo schopný, udržet tuto situaci pod kontrolou, pak ty. Informujte mě o všech novinkách. Ta ta!"

Harry sledoval rozhovor s minimem duševní účasti, připojil se ale na místě, kde ho Brumbál házel na krk Snapeovi. K tomu měl co říct. Výběr nadávek z jeho strany byl skutečně pozoruhodný, i když Snape některým mudlovským výrazům tak docela nerozuměl. Zvlášť těm o jisté panenské matce nějakého boha. Na Snapea to mírně zapůsobilo.

Než se ti dva rozkoukali, stáli venku před ředitelnou a vypadali zmateně.

"Jak jen to vždycky dělá?" zamumlal Harry, nečekajíc, že dostane nějakou odpověď a byl proto tím překvapenější, když přišla.

"Nemám nejmenší tušení, ale pokud na mě tento trik použije ještě jednou, za nic neručím." Snape vypadal, že opět přišel k sobě a uvědomil si, s kým to tu mluví, protože jeho tvář znovu nabrala obvyklý kyselý výraz. "Zdá se, že jsme byli přinuceni, strávit tento víkend spolu a věřte mi, když vám říkám, že jsem nikdy neočekával, že budu tato slova adresovat vám. Ale ředitel ve své nevysvětlitelné moudrosti, s důrazem na nevysvětlitelné, nebude ignorování svých pokynů akceptovat. Tedy dobrá, následujte mne."

Snapeovy komnaty se nacházely nedaleko jeho učebny. Nechal Harryho pár kroků poodstoupit a zamumlal heslo, které odklonilo portrét jakéhosi vzteklého čaroděje. Harry očekával nějaký druh typické sklepní místnosti, kamenné zdi a spartánský nábytek, vše černočerné se zelenými a stříbrnými zmijozelskými symboly, ale skutečnost vypadala jinak.

Dominující byly přírodní odstíny. Podlahu pokrýval tmavě hnědý měkký koberec; pohodlně vyhlížející pohovka uprostřed místnosti, před kterou stál nízký stůl, a obě křesla před krbem byly z tmavého třešňového dřeva a pokryty svěžím zeleným čalouněním; skříně ze stejného dřeva stály u stěn a byly zcela zaplněné knihami. V čele místnosti stál Snapeův psací stůl, který se stejně jako skříně prohýbal pod tíhou knih, novin a svitků pergamenu. Na stěnách visely gobelíny se scénami z historie kouzelnického světa a za sklem ve skříňce stály stovky malých lahviček, které byly naplněny lektvary a pečlivě označeny. Celkově vzato byl pokoj příjemný, útulný a skrz na skrz mužský.

Tři aspekty, které si Harry až do této chvíle v souvislosti se Snapem nedokázal spojit. Samozřejmě mu bylo jasné, že Snape byl muž, ale bylo to spíš takové, jako když víte, že rána do obličeje vám způsobí bolest. To bylo jednomu taky jasné, ale člověk neměl potřebu získat tu zkušenost osobně. Tenhle obývací pokoj, ve kterém najednou stál, posunul jeho vnímání Snapea a on tak docela nevěděl, co by si měl o tom myslet.

"Spíte na gauči," zavrčel Snape, "zajisté nebudu kvůli neschopnosti vašeho kolegy vyklízet svou postel a abych jednu přeměnil, musel bych se vzdát nějakého kousku svého nábytku a k tomu také nejsem ochoten. Jasné?"

Harry mrzutě přikývl. Tolik k tématu o změněném vnímání Snapea.

Ne. Pořád stejný bastard.

ooOoo

Později odpoledne se Harry povaloval na přiděleném gauči. Chtěl, z nedostatku jiných činností, vyřídit své domácí úkoly, ale nemohl pořádně sedět; něco, a tím byla míněna především docela nová část těla na jeho zádech, mu znesnadňovalo najít přiměřeně pohodlnou pozici. Vytvořil malý otvor vzadu na kalhotách, aby ta asi deseti centimetrová věc měla trochu volného prostoru. Nakonec, protože už to dál nemohl vydržet, si lehl na břicho.

Místnost osvětloval krb, který se nacházel za ním a také na Snapeově psacím stole hořely svíčky, protože tam Mistr lektvarů seděl při práci, při níž studoval pergamen, na kterém k smrti vyděšený Neville Longbottom sepsal seznam přísad, jež si ještě dokázal vybavit, že je na svém stole mohl mít. Snape kroutil hlavou, když přečetl některé názvy rostlin. Proboha, jak jen se ten chlapec dostal k tomu, nahromadit šalamounek, pryskyřník, čemeřici a vlčí bylinu? Ty přece neměly ani v nejmenším co dělat s tím, co bylo jejich úkolem.

Vydal ze sebe podrážděné odfrknutí, které vyplašilo jeho nechtěného spolubydlícího. To další, čeho si byl Harry vědom, bylo, že jeho nově získaný ocas sebou mával sem a tam jako šílený. Otočil hlavu a zjistil, že ta chlupatá věc narostla asi o trojnásobek. Jeho zděšené vydechnutí neuniklo ani Snapeovi, který obešel pohovku a shlédl na něj dolů.

Když stál nad mladým mužem, který tu před ním ležel, Snapeovy oči se zúžily a ruka se natáhla k Harrymu. Harry si pomyslel, že Snape chtěl zastavit to mávání, které se rapidně zrychlovalo, ale Snapeova ruka mířila k Harryho hlavě.

"Co...?" začal Harry, ale dotek Snapeovy ruky následoval pocit tak absolutního a prostupujícího blaha, že nebyl schopný žádného dalšího slova. Tak rychle, jak ten pocit přišel, tak také zmizel a Harry zaprotestoval tichým zakňouráním.

"Pane Pottere, měl bych vás upozornit na existenci nových skutečností," ozval se Snapeův hlas a nebesa - všiml si někdy předtím, jaký měl jeho profesor naprosto rozkošný hlas? Byl sexy nejméně v šesti různých odstínech - a právě to byla myšlenka, která Harryho zase přivedla k sobě. Sexy? Snape? Tady něco není v pořádku.

"Co tím myslíte?" zamumlal Harry, jakmile znovu našel svůj hlas.

"Vaše uši," objasnil Snape a Harryho ruka vystřelila jakoby sama od sebe na pravou stranu jeho hlavy. To první, co zaznamenal, bylo, že jeho ucho se zdálo být směrem nahoru delší. Poté zjistil, že špičky byly chlupaté. Podrbal se na nich, což, jak se domníval, bylo přesně to, co dělal Snape, avšak pocit z dřívějška se nedostavil. Zklamaný, nechal ruku klesnout.

"Působivé," prohlásil Snape. "Smím?" Zvedl ruku a Harry horlivě kýval, aniž by naslouchal hlasu rozumu, který na něj ze zadních částí mozku zděšeně křičel.

Sotva se Snape dotkl jeho uší, vypnulo se tak téměř všechno, co v Harryho hlavě racionálně probíhalo, poněvadž blaženost se vrátila zpátky se silou vrženého kladiva.

Snape fascinovaně pozoroval, jak se oči mladého muže zavřely a jak začal příst. Posadil se vedle Harryho na pohovku a jal se ho drbat za ušima. Ten stále ještě nervózně se cukající ocas upadl do naprostého kómatu, zatímco Harryho pravá noha sebou začala extaticky škubat.

Snape měl vždycky slabost pro kočky, i když to držel v tajnosti, v neposlední řadě kvůli všem vtipům, se kterými by se jeho kolegové na jeho a jistě i na Minervin účet přetrhli. Jeho autorita pro něj byla důležitá a on nebyl připraven jakkoli ji dát v sázku. A přece se těšil z Křivonožkovy a příležitostně také z návštěvy paní Norrisové. Kočka starého Filche vůbec nebyla tak špatná, když se člověk nejdříve přenesl přes její méně příznivý vzhled. Z velké části proto se s ní cítil být vždy trochu spojen.

Ale tohle tady byla vskutku okouzlující kombinace. Harry Potter byl na nejlepší cestě stát se prostředníkem mezi člověkem a kočkou, a reakce, které v něm mohl prostými doteky vyvolat, nenechaly Snapea bez odezvy. Až na Brumbálovo přání začal Harryho v jeho šestém ročníku trénovat k boji proti Voldemortovi a třebaže ho Nebelvír ve své tvrdohlavosti a neochotě respektovat příkazy, častokrát doháněl k jednomu či dvěma záchvatům vzteku, jeho mínění ve vztahu k němu přece jen něco změnilo.

Na počátku všeho byla lekce nitrobrany. Zpočátku se Snape ještě těmi tak špatně ukrytými vzpomínkami o Harrym u jeho rodiny bavil. Vzpomínky na psa, který ho zahnal na strom, vzpomínky na skupinu chlapců, vedených nějakým dvounohým karbanátkem, kteří ho terorizovali a další. Avšak čím více pronikal do Potterových myšlenek, tím více ho smích přecházel. Dokonce ani Snape neměl tak tvrdé srdce, aby ho pohled na dvouleté dítě, které plačící toužilo po útěše, a na které opovržlivě shlížela žena s koňským obličejem, nechal chladným. Byl svědkem toho, jak byl malý černovlasý chlapec necháván o hladu, zamykán v nějaké malé komoře a nazýván podivínem.

On sám neměl šťastné dětství, ale přinejmenším měl matku, která ho milovala. Jeho vztek na Harryho náhradní rodinu s každou lekcí nitrobrany rostl, až jednou dostoupil svého vrcholu a on poslal Dursleyovým jako vánoční dárek zabalené překvapení. Pochopitelně to bylo ve skutečnosti zakázané, ale on své pěšinky dobře zahladil a byl si jist, že nikdo nemohl nic vysledovat zpátky k němu. Měl podezření, že Brumbál něco tušil, nedomníval se ale, že toto jeho rozhodnutí příliš odsuzoval, protože Snapeovi o pár dní později věnoval místo obvyklých vánočních ponožek lahev drahé whiskey.

Harry se navzdory svému smutnému dětství a té na něm spočívající věštbě stal mladým mužem, kterého Snape poprvé skutečně poznal právě v tomto šestém ročníku a který, jak brzy zjistil, nebyl vůbec jako jeho otec James, a stejnou měrou Snapea jak přitahoval, tak dráždil. Nedlouho poté zjistil, že to nebyla pouze Harryho povaha, která jej fascinovala. Jejich duely, které s postupujícím časem, námahou a oteplením v místnosti, zahrnovaly také stále méně oblečení, až tam nakonec stáli už jen v košili a kalhotách, u Snapea brzy vedly k následným hodinám vášnivé samoobslužné práce.

Přes to všechno mu vždycky bylo jasné, že vášeň, kterou začal vůči Harrymu pociťovat, zůstane nenaplněna. Byl mladíkovým učitelem a už jenom proto neměl žádné právo se s ním sblížit. Ale především to byla skutečnost, že Harry se na něj tímto způsobem nikdy nepodíval a nikdy to ani neudělá. Byl mladý a pohledný a v neposlední řadě byl zatracený "Chlapec, který přežil". Polovina kouzelnického světa byla připravena zabíjet, aby se dostala do jeho postele a dokonce i ti, kteří nebyli na muže - lesbické čarodějky či heterosexuální kouzelníci - byli ochotní v jeho případě udělat výjimku. A kouzelnický svět jako celek by jeho, Snapea, roztrhal na kousky, kdyby položil byť jednu ruku na jejich zachránce.

Nebylo to fér, ale takový byl život a on si na to zvykl.

Ale teď mu život nachystal dárek. Nebylo toho mnoho, ale on byl odhodlaný vzít, co se mu nabízelo. A momentálně se mu nabízel pohled na Harryho, který se přetočil na záda, předl mu pod rukama a nevnímal, co se kolem něj dělo. Snapeovy oči se zablýskly a byl to záblesk sestávající jednak z potěšení a jednak z pochmurného humoru. Soudě podle seznamu a s ohledem na skutečnost, že mu zbylo více než dost z lektvaru, který z Harryho udělal to, čím teď byl, došel k závěru, že nebylo nijak zvlášť těžké ho vyléčit. Pravděpodobně nebylo potřeba více, než odvar z mandragory, což bylo univerzální "Finite Incantatem" v tekuté formě, a který by mohl vyrobit ještě toho dne, pokud by okamžitě začal. Když však osud jednomu učinil nabídku, jako je tato, pak by přece bylo více než hloupé, kdyby ji člověk odmítl, že ano? A pokud Snape nebyl jedno, pak hloupý.

Horní ret se mu zvlnil odhodlaným úsměvem. Rozhodl se. Nebude Harryho léčit okamžitě, ale místo toho si ho nechá přes víkend tady u sebe. Přísady k lektvaru si vyzvedne až zítra a lektvar připraví v neděli. Pokud reakce, které měl mladík při pouhém drbání uší, byly podnětem ke spekulacím a projeví-li se ještě více příznaků proměny, pak by dva následující dny mohly být velmi zajímavé.

Zintenzivnil drbání svou pravou rukou, zatímco levou začal rozepínat Harryho košili. Byl si zcela vědom, že to, co dělal, bylo morálně neobhajitelné, ale co bylo tohle ve srovnání s tím, čeho se dopustil jako Smrtijed? Další minusový bod na jeho karma-seznamu mohl být jak jemu, tak i nadpozemským silám, ze srdce ukradený. A po tom všem, čím si ve svém životě už musel projít, mu byla nejspíš dopřána malá kompenzace.

Košile se rozhalila po obou stranách a Snapeovi byl poprvé dopřán ničím nerušený výhled na Harryho hrudník. Někdy, po famfrpálových zápasech, si hráči stahovali uniformy přes hlavu už cestou do šaten, ale v davu a obklopen učiteli a studenty, se Snape nikdy neodvážil dívat se tím směrem déle než pár vteřin. Nyní však měl neomezenou svobodu zírat na Harryho zlatavou kůži tak dlouho a tak soustředěně, jak jen chtěl. Jeho levá, nezaměstnaná ruka se přiblížila k horní části Harryho trupu a konečky prstů sklouzly pomalu, téměř bázlivě, po kůži, než se docela položily na nabízející se hruď. Snape zavřel na moment oči a zcela se poddal pocitu tepla, který objal jeho dlaň. Roztáhl prsty a nechal svou ruku přejíždět po mladé hřejivé kůži. Z hrdla mu unikl sten, téměř nedobrovolný, jež byl hned nato zopakován ozvěnou. Snapeovy oči se rozletěly a pohlédly na Harryho, jehož pootevřená ústa ze sebe vydala to druhé zasténání.

Snape se zhluboka nedechl, když si horkost razila cestu z jeho hrdla až do podbřišku. Bez dalšího přemýšlení o důsledcích, sklonil hlavu k Harryho tváři. Pravou rukou, kterou až do této chvíle drbal Nebelvírovo ucho, se zapletl do hebkých černých vlasů a zaklonil Harrymu hlavu, až se jeho šíje a ústa Snapeovi nabídly v pozvání. Poté zabořil obličej do teplého krku a svým jazykem zmapoval cestičku od brady až k poddajným ústům, aby přitiskl své rty proti těm Harryho. V celém jeho těle se rozpoutal požár. Jazykem vklouzl mezi Harryho rty, jež se pootevřely, aby jej vpustily dál. Bez toho, že by marnil čas dalšími myšlenkami, jím Snape vrazil do horkých hlubin a vzal si to, o čem tak dlouho snil.

Zdánlivě nekonečnou dobu tak setrval, jen rty a jazyk se pohybovaly a jeho levá ruka, která hladila Harryho po těle a pomalu zajížděla stále níž. Když dosáhl opasku kalhot a zajel pod něj konečky prstů, Harry se náhle zhluboka nadechl, jeho záda se propnula vzhůru a zasténal do Snapeových úst.

Jako zasažený bleskem se Snape vymrštil na nohy a odklopýtal několik kroků vzad. Nevěřícně hleděl na mladíka na gauči a jeho ruka se jakoby sama od sebe dotkla jeho rtů, než ji odtáhl a zíral na ni. Harry si povzdechl a začal se hýbat a Snape od něj doslova odskočil pryč ke svému stolu, aby se tam sesunul do své židle. Spěšně si urovnal vlasy a slepě se natáhl po štosu esejí a brku. Civěl na horní list, ale nic neviděl. Vše, co cítil, bylo teplo a touha, které mu proudily tělem.

Jedno bylo jisté - budou to dva dny, které změní jeho svět navždy.

ooOoo



Více zde: http://stripky-ff.webnode.cz/news/potio-felis-2-kapitola/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz

Potio felis 1

8. dubna 2013 v 21:54 Jednorázové
"Sem, Křivonožko. Pojď k mamince. Kde jen ten zatracený kocour zase je?"

Pod zkoumavými pohledy Nebelvírů vlezla Hermiona pod různé stoly a židle, dovedně se protáhla za skříně a nakonec se poskládala pod velkým gaučem naproti krbu, aby si dopřála zaslouženou pauzu.

"Až já to zvíře chytím, pak mu dám důvod vypadat mizerně naladěný," ozvalo se po chvíli temně zpod pohovky. "Každý zatracený den je to stejné. Já odcházím, on tu je, vrátím se, je pryč. Jak se odsud pokaždé dostane ven? A kde pořád vězí?"

"Ehm, Hermiono?" zeptal se váhavě Ron.

"Cooo?"

"Uh, co by bylo, kdyby byl někdo v tvém pokoji, aby si tam opsal tvůj domácí úkol a pak zapomněl zavřít vchod do společenské místnosti?"

Pár vteřin se nedělo nic, pak se pod gaučem objevil obličej zamazaný od prachu.

"Poradila bych tomu dotyčnému, aby tuto otázku položil pouze hypoteticky."

"Jo, ehm. A kdyby to tak nebylo?"

"Pak doufám, už kvůli tobě, že z této místnosti zmizíš rychleji, než já dokážu vytáhnout svou hůlku."

Ron se přemístil svižněji, než mohl Brumbál nabízet citronové bonbony a Hermiona se vyškrábala na nohy.

"Harry?"

Oslovený chlapec vzhlédl od šachové partie, kterou právě s leskem a slávou prohrával s Ginny. "Ano?"

"Pojď, jdeme lovit lasici."

"Hej," protestovala Ginny, ale poměrně rychle ztichla, protože jak Seamus, tak i Dean jí nabídli útěchu.

Harry a Hermiona zatím kvůli Ronovi prohledávali celý hrad. Ten sice byl, poněvadž vyrůstal s pověstnými Weasleyovými dvojčaty, v dost dobrém úkrytu, avšak obyvatelé bradavických portrétů byli vždy toho mínění, že jsou oprávněni účastnit se veškerých her na hradě, a proto rádi dávali tipy, kde se hledaný zdržuje. Vedeni těmito informacemi brzy stáli u vstupu do sklepení. Harry se stísněným pocitem hleděl do černých hlubin, do kterých vedlo úzké schodiště.

"Nemůžeme ho prostě ponechat svému osudu?" zamumlal.

"To by se mu tak mohlo hodit," zasyčela Hermiona a dala Harrymu dobře míněnou herdu mezi lopatky, takže vrávoravě zdolal prvních pět schodů. "Ale pokud si myslí, že se může vyhnout mojí odplatě tím, že vyhledá ochranu u Zmijozelů, pak se plete."

Harry po ní přes rameno hodil nevěřícím pohledem. "Nemůžu ti ani dostatečně vyjádřit, jak moc mi právě připadáš děsivá."

Společně sestoupali po schodech dolů, až tam, kde byl vzduch chladnější a zdi zatuchlejší, vždy známý signál toho, že se ocitli na nepřátelském území. Když míjeli Snapeovu učebnu, ozval se náhle neurčitý zvuk a Hermiona, pohrdajíc smrtí a s bojovnými záblesky v očích, které Harry naposledy viděl, když s ní byl na výprodeji knih Borkina & Burgese, vrazila do třídy lektvarů, kde ji Snapeova přítomnost zastavila se stejnou efektivitou, jako kamenná zeď.

"Slečna Grangerová a pan Potter." Snapeův hlas byl jako v hedvábí zabalený monofilamentový drát. "Dnešek zdá se být nebelvírským společenským dnem. Jak milé. Jsem dalek toho, vaši tak šlechetně nabízenou pomoc odmítnout. Prosím, posaďte se. Doufám, že jste se dostatečně navečeřeli, protože tyto kotlíky vyžadují mnoho síly a vytrvalosti. Prváci a hnis z dýmějových hlíz jsou vždy - v pravém slova smyslu - výbušná kombinace." Ustoupil stranou a uvolnil výhled na Rona, který se pod pohledy obou svých přátel snažil spadnout do kotlíku před sebou.

"Ale profesore, my..." pokoušel se Harry oddálit nevyhnutelné.

"Ano, pane Pottere?" Jedno obočí putovalo vzhůru a Harry se rozhodl své štěstí, co se týče přežití a úniků, šetřit pro příštího Temného pána.

"Ach, nic. Profesore."

Zatímco si Snape se štosem esejí prvních ročníků, podezřele velkým kalamářem červeného inkoustu a konvicí čaje dělal pohodlí za svým psacím stolem a každou chvíli vrhal na trio pohled plný zlomyslné škodolibosti, ohrnuli si Harry s Hermionou rukávy a dali se do práce.

Ron v Harryho pohledu správně rozpoznal, že by se dnes v noci neměl raději objevovat v jejich ložnici a současně děkoval Merlinovi, že on a Hermiona už nebyli spolu, protože podle výrazu v její tváři by měl odepřený sex až do dalšího století. To Luna v tomhle byla docela jiná. Když provedl něco, co jí naštvalo (přičemž toho nebylo příliš mnoho), tak mu to prostě řekla a všechno zase bylo fajn.

Hodiny se tam vlekly ukrutně pomalu, stejně jako Binnsovo vyučování. Nakonec byl i poslední nechutný kotlík vyčištěn a trio upozornilo Snapea, který se mezitím se svým červeným inkoustem vrhl na výtisk "Lektvarů dnešních" - bezpochyby, aby vydavateli poslal svou opravenou verzi, jakož i peprný dopis, na jejich přání odejít.

Snape je propustil mávnutím ruky, ale právě když chtěli opustit místnost, uslyšeli protáhlé mreooow z jednoho tmavého rohu učebny, odkud se vzápětí na světlo ospale vypotácel Křivonožka. Pořádně se protahoval, napnul každou nohu a slastně se otřepal, než upřel jedno žluté oko na Hermionu a její pootevřená ústa. Pomalu zamrkal, otočil se k ní zády a začal se pozvolna mýt.

"Ty mizerný, malý...," začala Hermiona, byla ale přerušena Snapem.

"Slečno Grangerová, byl bych vám velmi zavázán, kdybyste v budoucnu zabránila tomu, aby tato bojechtivá bestie neustále pronikala do mé učebny. Každý den mne obtěžuje a ruší mé vyučování. Neprovozuji zde žádnou ZOO."

Hermiona, která se o pár kroků přiblížila ke svému nespolupracujícímu kocourovi a velmi dobře tak viděla zeleno-stříbrnou deku, která ležela v rohu na podlaze spolu s miskou na mléko, se při pohledu na Snapea vzdala komentáře. Ovinula paže kolem Křivonožky a zvedla ho do výše. Ten okamžitě zmalátněl jako pytel vody, vynasnažíc se o to, být tak těžký, jak jen je to možné a potrestat Hermionu za to, že ho zavřela v pokojích primusky.

"Rozumím, pane."

Křivonožka zamňoukal Snapeovi na rozloučenou a ten si nemohl odepřít pár posledních slov.

"Doufám, že jste se bavili. Jakmile vy všichni opět pocítíte nutkání po tvrdé práci, neváhejte mne navštívit."

Harry, který byl jako ostatní už ze dveří, se otočil na patě. Nasadil oslnivý úsměv.

"Bylo nám potěšením, profesore. Sotva můžu slovy vyjádřit, jak velmi jsme se bavili. Doufám jen, že dneska v noci budu snít o dnešním večeru. Jsem si jistý, že o něm budu ještě léta poté básnit. Vždyť bych mohl zůstávat jen tady."

Jeho úsměv zmizel a udělal místo zamračenému zírání, jen pro případ, že by Snapeovi unikl ten sarkasmus. Navzdory očekávanému odečítání bodů, Snapeova víčka o něco klesla a jeho pohled sklouzl po Harryho postavě.

"Jste tu kdykoliv vítán," zavrněl a dveře se Harrymu zabouchly před nosem. Překvapeně stál na chodbě a civěl na dveře. Snapeova poslední slova mu sklouzla po zádech jako hedvábná šála a naplnila ho zmatkem.

"Harry, pojď," zařval Ron někde dál v chodbě. Harry potřásl hlavou, pokrčil čelo a klusal za svými přáteli.

Společně vystoupali po schodech, jen aby v polovině narazili na své osobní oblíbené nepřátele. Draco, Blaise a Goyle byli právě v tom, provést umělecký kousek tím, že dovlečou hromady jídla po schodišti dolů, aniž by zakopli a zlámali si vaz. Stříbrošedé oči podnikly pokus hrozivě se zablýsknout, ale záplava krabic s koláči a lahve dýňové šťávy to činily poněkud obtížným.

"Pottere," zaskřípal Draco.

"Malfoyi," zasyčel Harry.

"Grangerová," zafuněl Draco.

"Cukroušku," zaševelila Hermiona.

"Ou," udělali Blaise, Goyle a Ron a obě skupiny se vzájemně obešly, aniž by se uznaly hodna dalšího pohledu.

Ten nijak opravdový nepřátelský tón mezi stranami měl co dělat s tím, jak si Draco a Zmijozelští všeobecně - počínali ve válce proti Voldemortovi.

ooOoo

Jako každý k sebeúctě a egocentrismu vychovávaný Zmijozel, se Draco totiž rozhodl, že se ho válka netýká a uchýlil se do Paříže, aby tam počkal, jak se věc vyvine. Vzhledem k tomu, že jeho příkladu následovali i všichni ostatní Zmijozelští, chyběla Voldemortově armádě mladá krev. Avšak ani stará krev už nebyla svým vůdcem nijak zvlášť nadšená, poté co ten, v jednom ze svých ne příliš vzácných záchvatů vzteku, poctil Lestrangeovi avadou. Poněvadž ti byli jeho nejoddanějšími stoupenci, byla náhle větší část ne až tak docela loajálních Smrtijedů nervózní a dala přednost tomu, stáhnout se do ústraní.

Tak jako většina, byl i Voldemort přesvědčen o tom, že se velká závěrečná bitva bude konat v noci, mlze a chladu nebo přinejmenším v dešti, přičemž zvláštní důraz by byl kladen na dramatickou hudbu v pozadí. Z toho důvodu si lze dodatečně snadno představit jeho překvapený obličej, když v červenci, jednoho slunečného sobotního rána, Fénixův řád nakráčel na Malfoy manor - Voldemortův všem známý tajný úkryt - bez toho, že by byl spuštěn alarm varující před vetřelci, což ne zanedbatelně záviselo na tom, že úkryt zradil Řádu Lucius Malfoy a předal domovní klíč, než se i se svou ženou odebral do Paříže navštívit Draca.

Jakmile Snape učinil svého dřívějšího zaměstnavatele precizním stupefy neschopného jakéhokoli jednání, poslal Harry Potter Voldemorta tam, kam megalomaničtí, pouze v županech odění, Temní páni patří.

Nadcházející týden byl mlhou oslav a proslovů, přičemž proslovy byly velmi záhy z programu vyškrtnuty poté, co Snape stihl v děkovném projevu za svůj Merlinův řád první třídy během deseti minut všechny přítomné, včetně Popletala, Brumbála a několika švitořících zpěvných ptáků urazit, což také vysvětlovalo, proč měl v následujících čtyřech dnech přímo nechutně dobrou náladu. Sedm dní oslav následovalo sedm dní hrozných bolestí hlavy a nevolností, což také přispělo k Snapeově dobré náladě, poněvadž nadělal jmění s dryákem proti kocovině.

Přesně na začátku Harryho posledního roku v Bradavicích se vrátili také všichni Zmijozelští z jejich dobrovolného válečného exilu, většina do hněda opálených, odpočatých a v Dracově případě s mnoha kufry plnými nového předraženého oblečení.

Kouzelnický svět byl rozpolcený nad marginální účastí většiny čistokrevných rodin ve válce. Na jedné straně se jim ulevilo, neboť příčinné souvislosti tím byly velmi nepatrné, na straně druhé se nad spontánní změnu směru v zásadách samotných rodin nikdo nijak zvlášť nepovznesl. Většina se oficiálně omluvila na Ministerstvu a také v různých novinách, k velké radosti Rity Holoubkové, která se dostala do přímo orgastického rauše, když při té příležitosti mohla nepravdivě citovat hned devadesát procent nejprestižnějších rodin a po krátké době musela být uklidněna pomocí medikamentů. Ona a Zlatoslav Lockhart strávili fantastické chvíle u Sv. Munga. Otištěné omluvy uklidnily veřejnost, neboť žádná lež se neprodává lépe než ta, která je napsána odborníky.

Jiní, jako například Malfoyovi, nepovažovali za nutné se komukoli omlouvat. Proboha, koneckonců se zapojili do Voldemortova pádu, nebo ne? Že měli také nezanedbatelný podíl na jeho vzestupu, zametl Lucius pod stůl, když se mučednicky probíjel přes vlny reportérů na Ministerstvo, aby Popletalovi daroval malý "příspěvek pro blaho veřejnosti". Protože Popletal, který jak známo, nedokáže rozeznat svůj zadek od své hlavy, dal na toto téma neuváženě své svolení, byli Malfoyovi velmi brzy všemi uznávaní váleční hrdinové.

Harry o tom všem nebyl tak lehce přesvědčený, ale poté, co Draco vyjádřil svou osobní omluvu v naturáliích, byl i Zlatý chlapec kouzelnického světa nakloněn, nechat toto téma být. Jejich obzvláště sexu-chtivými studentkami sledovaná aféra ovšem netrvala příliš dlouho, neboť třebaže se oba shodli na tom, že sex byl skvělý, nemohli překonat to, že se nemohli vystát. Draco, který byl po všech stránkách zajímavý, byl velmi brzy přiváben dlouhým zástupem střídajících se mladých dam, na které se rozšířil směr jeho sexuality, zatímco Harry se stejným svodům vytrvale vzpíral, a tu a tam se pobavil krátkými, ale vzrušujícími setkáními se zástupci mužského pokolení.

Přibližně ve stejnou dobu se u Hermiony rozvinul zlozvyk Draca při každé nabízející se příležitosti titulovat přezdívkami nejlepkavějšího původu, za prvé proto, že ho to přivádělo k zuřivosti, za druhé proto, že to bylo legrační, za třetí proto, že Ron pokaždé podstupoval riziko, že se pozvrací (což bylo také legrační) a za čtvrté proto, že zjistila, že nějakým způsobem byla na typ "blonďatý, arogantní bastard", což ji nejprve trochu znepokojilo, ale pak si odfajfkovala "Zlepšení Nebelvírsko-Zmijozelských vztahů".

ooOoo

"... se! Vstávej! PROBUĎ SE!"

"Nghargh." Harry se přetočil ze zad na bok a přetáhl si přes hlavu polštář. Zlá síla mu však polštář sebrala a dala rannímu světlu příležitost Harryho udeřit do obličeje.

"Nemáš žádnou úctu ke svému zachránci?" zahuhlal do prostěradla. "Muži, který zlikvidoval zlo?"

"Ne. Kromě toho, ty jsi sotva něco udělal," udeřil Ron. "Sám jsi říkal, že Snape odvedl celou přípravnou práci."

"Od kdy mě posloucháš?"

Ron pokrčil rameny. Zřejmě právě přišel ze sprchy, jelikož mu zrzavé vlasy spadaly na ramena mokré. Přešel k šatníku a vytáhl odtamtud svou školní uniformu. Pak se prudce otočil.

"Civěls mi na zadek?" ptal se vyčítavě.

Harry protočil oči. "Ne."

Na Ronově tváři se kupily bouřkové mraky.

"Proč ne? Není ti dost atraktivní?" Natočil svou zadní stranu k zrcadlu a zmiňovanou část těla chytil oběma rukama. "Tvrdě trénuju. Zdravě se stravuju. Můj zadek je kulatý, pevný a prostě k nakousnutí. A tobě nestojí ani za jeden pohled?"

Harry rozčileně zasténal. "Docela upřímně, Rone. Pro tuhle diskuzi nejsem dost teplý." Zatímco se Ron hádal se světem, vlekl se Harry, filozofujíc nad smyslem života, do sprch.

ooOoo

Jednou z mála věcí, které se od války nezměnily, byla přetrvávající panika studentů z hodin lektvarů. Navzdory mnoha nadějím se Snapeovy učební metody, šířit strach a hrůzu v srdcích všech studentů, nezměnily. Jeho urážky snad už nebyly tak bolestivé, aby byly důvodem pro opravdové myšlenky na sebevraždu, nicméně stále ještě vyprodukovaly více slz, než loupání deseti liber cibule.

Poté, co tenhle pátek měli první dvě hodiny přeměňování s McGonagallovou a Hermiona poprvé v tomto předmětu ztratila body, jelikož se nemohla ubránit domněnkám nad analogií mezi Dracovými dvěma hůlkami - k pobavení dívek a vzteku McGonagallové - dívali se teď po druhé za dvacet čtyři hodin na dveře Snapeova ponurého lektvarového království.

Také skutečnost, že Snape s jistým vnitřním uspokojením rozdával k práci kotlíky, které vydrhli teprve předchozího večera, jim náladu nezvedla, a když Hermiona spatřila Křivonožku, který si hověl na své dece v tom samém rohu, jako noc předtím, zbývalo jen doufat, že v blízkosti nebyla žádná loď, neboť by ve vteřině narazila na ledovec.

Mezitím se Snape postavil před třídu.

"Dnešní úkol je snadný, což znamená: dokonce i vy všichni s vašimi nadmíru omezenými schopnostmi, zvládnete tento lektvar uvařit bez toho, že byste strhli budovu či způsobili apokalypsu. Nejedná se o nic jiného, než o základní lektvar, který bude na ošetřovně využit madam Pomfreyovou k výrobě dalších lektvarů. Podaří-li se někomu z vás vytvořit perfektní lektvar, což si, omluvte mi můj nedůvěřivý smích, sotva dokážu představit, použiji ho sám jako základ některých složitějších experimentů v tomto oboru."

Podíval se do tváří svých studentů.

"Proč vás vidím stále ještě sedět?"

Hektický shon byl okamžitou odezvou. Všichni se hnali k rozmanitým skříňkám a policím, aby si donesli přísady a horečnatě začínali s vařením.

Hermiona opakovaně házela výhružné pohledy směrem ke svému kocourovi, který po počáteční ignoraci pomalu začal zpytovat svědomí, což znamenalo, že si vzpomněl na to, že ona byla tou, která ho krmila, a bylo v její pravomoci toto krmení pozastavit. Nervozita začala cukáním v pravém uchu, pokračovala přes naježenou srst v týlu, dosáhla ocasu, který se náhle ve své proporci znásobil, a nakonec přiměla Křivonožku vstát a cupitat kolem.

Neméně nervózní než kocour, avšak z jiných důvodů, byl Neville, který vystaven Snapeovu zlému pohledu, bezradně vhazoval různé věci do svého a příležitostně, špatně mířeným pohybem i do Harryho kotlíku. Stalo se, co se stát muselo. Jak Nevillův, tak i Harryho kotlík ze sebe vydaly nepatřičné zvuky. Neville se vyděsil a obratně přitom převrátil svůj lektvar, jehož obsah zasáhl podlahu a několika málo, ale o nic méně horkými kapkami i Křivonožku, který se v té samé minutě rozhodl vyprosit si fyzickým kontaktem Hermionino odpuštění. Křivonožka zařval, více leknutím než bolestí a vyskočil do vzduchu, zachytil Harryho kotlík, pevně zatnul drápky do jeho obličeje a, protože nebyl právě nejlehčím zástupcem svého druhu, mladého muže povalil. Lektvar z druhého kotlíku následoval na nohy dopadnuvšího Křivonožku, tentokrát trošku cíleněji a část Křivonožkova-základního lektvaru si prorazila cestu do Harryho úst.

Snape si probíjel cestu všeobecným povykem, vřískotem a vytím a postavil se, po jednom postranním pohledu na více méně nezraněného Harryho a rozhořčeného Křivonožku, před Nevilla. Bouře na sebe nenechala dlouho čekat.

"Navždy mi zůstane záhadou, jak někdo, kdo je údajně tak nadaný v bylinkářství, si s těmi samými rostlinami coby lektvarovými přísadami může vést tak neuvěřitelně hloupě. Máte recept, máte přísady. Vše, co musíte udělat, stojí podrobně ve vaší knize. Jste opravdu takový idiot nebo snad zlomyslný génius, který si předsevzal mne stále znovu a znovu sabotovat? Můžete mluvit o štěstí, že se vaše nešikovnost tentokrát opět nezvrhla v katastrofu!"

Neville se přikrčil pod náporem pocitů, z nichž žádný nebyl zvlášť pozitivní. Jeho záchrana přišla v nečekané podobě z Harryho strany.

"Miau?"

ooOoo

A takhle autorka podněcuje čtenáře ke komentářům :-D

Pro ty, kteří by rádi zanechali komentář, ale ne vždy vědí, co do něj napsat a proto většinou nezanechají nic, tady je malá nápověda:

:-) Moc se mi to líbilo, dovol mi postavit ti oltář a denně obětovat tequilu...

:-/ Nooo...

:-( Chci zpátky posledních 15 minut svého života!!!



Více zde: http://stripky-ff.webnode.cz/news/potio-felis-1-kapitola/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz