Duben 2014

Neville 7

2. dubna 2014 v 20:12 Jak je důležité míti Nevilla
"Pane... mohl byste... chci ten pergamen," začal blekotat , oči zabodnuté do kamenné podlahy.
"Longbottome," oslovil ho Snape, nepohnul se ale ani o centimetr, "Zvedněte hlavu... podívejte se na mne... přímo mně do očí. A řekněte mi, co chcete." Nic z toho nebyla žádost, ale rozkaz, který se nedalo jen tak neuposlechnout.
Zvedal hlavu, pomalu. Očima klouzal po dlouhé noze v dokonale vyžehlených kalhotách, přes rozkrok a těch pět proklatých knoflíčků, nahoru po řadě knoflíků na kabátci až ke krku. Přes ostrou bradu, stištěné bledé rty, majestátní nos k černým očím. Podíval se přímo do nich a přál si, aby se mu hlavou v tu chvíli honily úplně jiné myšlenky, než ty, že vztáhne ruku a dotkne se Snapeových dlouhých nohou. Že se k nim přivine tváří, políbí je a pak začne rozepínat knoflíčky poklopce. Nemohl ty myšlenky ale potlačit. Šlo to ještě obtížněji než před chvilkou, jako kdyby onyxová čerň Snapeových očí byla zrcadlo, ve kterém se všechny Nevillovy představy a sny o lektvaristovi odrážely ve vší své kráse.
V ten okamžik si byl jist, že Snape se právě dozvěděl úplně všechno. Polkl.
"Chci," ti rozepnout poklopec a vzít tvůj penis do pusy a chci tě milovat až do konce života, "vás požádat, jestli byste nemohl trochu... trochu ustoupit. Ten pergamen je pod vaší nohou."
Snape mrkl. Dlouze, takže Neville mohl vidět pomalý pohyb jeho dlouhých řas, které nakrátko překryly černé oči. Když pak na něj lektvarista znovu pohlédl, tak už to nebyl takový všeodhalující pohled, jako ještě před pár vteřinami. Už to byly jen obyčejné tmavě hnědé oči, shlížející na něj přes ruce složené na prsou. Snape se pohnul, jen tak přesunul váhu těla z jedné nohy na druhou a tím uvolnil szod svého chodidla pergamen. Zhoupl při tom boky nesmírně ladně, skoro jako tanečník.
"Vstaňte a pojďte za mnou," dal Nevillovi další rozkaz a to tak klidným hlasem, až to bylo zlověstné. Vypadalo to, jako kdyby z něj všechen hněv náhle vyprchal, podobně, jako když z kotlíku sundáte poklici a ven se vyvalí všechna pára. Tak náhlý klid nikdy nevěsil nic dobrého.
Poslušně šel za lektvaristou, pro jistotu si udržoval půlkroku odstup jak dozadu tak i stranou, to aby si čirou náhodou nezapletl do vlajícího pláště, nešlápl mu na nohu, kdyby se náhle zastavil a všeobecně aby ho nedráždil svou přítomností.
Jak Snapeův nepřirozený klid, tak i dlouhá chůze spolehlivě zajistily, že se mu zase krev rozproudila po těle a neobtěžovala v dolních partiích. Zároveň pojal podezření, že ho lektvarista nevede dolů do sklepení, což ho značně znepokojilo. Když nejdou do sklepení, tak kam tedy jdou? Skutečně měl pravdu v tom, že do laboratoře nešli. Snape zabočil do dveří Uršuliny umývárny, otevřel je dokořám a podržel otevřené.
"Dovnitř," nařídil a ukázal rukou dál do místnosti.
Bez jediného slůvka protestu vešel a zvažoval, co se tu teď bude dít. Jako nejlogičtější možnost byla, že mu muž vyčaruje kartáček na zuby, leštidlo a řekne mu, aby to tu všechno vypucoval do leskla. To byl asi ten nejpravděpodobnější důvod.
"Uršulo!" zavolal Snape a z jedné z kabinek se vynořila tvář dívky, která se hned usmála, "Vypadni odsud... a stropem nebo zdí, nechci mít postříkané oblečení."
"Ale, Severusi...!" začal hned kvílet duch dávno mrtvé studentky a dlouze potáhl nosem.
"Řekl jsem vypadni, nebo na tebe použiji vymítací kouzla," zavrčel jejím směrem.
Uršulal zakvílela, jako když ji na nože berou, a opustila záchodky stropem místnosti, to k Nevillově velkému překvapení. Nejspíš mu věřila, že by na ni skutečně použil vymítací kouzla, ač to byla černá magiie a zakázaná praktika. Duchové byli chránění a dle vyhlášky ministerstva se vůči nim nesmělo použít žádné prostředky, díky kterým by mohli dojít ujmy. Zcela vymítit a tím zničit ducha se právně rovnalo vraždě, ač už byl dotyčný dávno mrtev.
"Mlčte, Longbottome, a poslouchejte mě pozorně," přerušil Nevilla pomalu dřív, než si mladík uvědomil, že vůbec chce něco říct, "Ač oceňuji vynalázavost a schopnost plánovat slečny Láskorádové, stejně jako vaší odvahu a schopnost až překvapivě dobré přetvářky, tak vám říkám, abyste toho okamžitě nechali. Oba a vy zvlášť. Nejsem zvědavína žádný druh citových výlevů studentů vůči má osobě."
On to ví, uvědomil se Neville s hrůzou a ulehčením zároveň. Jestliže byl ještě naživu, tak to Snape nehodlá řešit drasticky. Vlastně se zdálo, že to bere víc než s klidem, skoro až jako kdyby to přijímal. I když to nemělo ani logiku ani smysl, tak mu to uvědomění dodalo hřejivý pocit naděje. Když nebyl zle odmítnut, tak by přeci mohl být nakonec neochotně přijat. Bylo by to skoro víc, než v co kdy doufal.
"Pane, já jsem..."
"Říkal jsem, abyste mlčel, Longbotome!" přerušil ho ostře, proto taky Neville poslušně zmlkl, "Možná si myslíte, že jste jediný hormony ovládaný puberťák, co si myslí, že mě miluje, mohu vás však ujistit, že tomu tak není. Najde se spousta naivních hlupáků, co si myslí, že pod mým černým pláštěm a chladným chováním tluče srdce poety, jež se otevře právě jen jim jediným a nikomu jinému. Domnívají se, že jim začnu psát milostné básně, stíhat je dlouhými zamilovanými pohledy, pět serenády pod okny za doprovodu kytary, na kterou budu hrát a před nastoupeným učitelskou sborem a napěchovanou Velkou síní si s nimi zatančím tango. Já nejsem ani Romeo ani Patrick Swayze!"
Nevillovi rty vyslovily neslyšné 'kdo?', jelikož neměl zdání, kdo že je to ten Patrick Swayze. O takovém čaroději nebo románové postavě nikdy neslyšel. U Romea si byl jen částečně jist, že je to nějaký milovník z mudlovské literatury.
"Je mi jedno, kdo jste, já vás stejně miluji," osmělil se to říct nahlas a ve střízlivém stavu, i když vůbec netušil, kde se v něm ta síla a odvaha vzala. Snad mu byla poslána Merlinem odněkud z Avalonu.
"Naivní hlupák," odfrkl si Snape, "Milujete jen představu Severuse Snapea v podobě temného záhadného rytíře na černém koni, který se pro vaší čest a lásku prodírá růžovými keři. Typický nebelvír," další odfrknutí, "Nevíte o mě zhola nic a já nemám náladu poslouchat vaše patetické pravdy o mé osobě. Sklidněte se a upusťte od mého pronásledování, nebo z toho vyvodím patřičné následky," pro důraznost svých slov se narovnal do celé své výšky a zvedl bradu. V ten okamžik si Neville náhle proti němu připadal tak maličký, jako kdyby byl dítě sotva desetileté. Byl bezvýznamný. Byl odmítnut a navždy odvržen.
"Doufám, že jste to pochopil," dodal, ještě neméně důrazně než předtím, a obrátil se k odchodu.
Hleděl na černě oděná záda, chápal, ale nechtěl přijmout. Probudila se v něm nebelvírská lví bojovnost, který mu velela, aby se pokusil Snapea zastavit a říct mu, co si o něm myslí. Třeba když to udělá, tak lektvarista pochopí, že jeho náhled na něj není tak zkreslený, jak to je u většiny ostatních lidí, a prakticky všech studentů tady ve škole.
Ani si pořádně neuvědomil, že to udělal, nebo jak se pohnul, a už stál Snapeovi opět tváří v tvář a bránil mu v odchodu dveřmi pryč.
"Nemůžete odejít, aniž byste mě vyslechl," řekl naléhavě a pokračoval dřív, než stačil muž nějak úštěpačně odpovědět, "Nemyslím si že jste záhadný princ. Já nevěřím, že mě chcete zachraňovat ani o to nestojím, protože když budu chtít, tak se o sebe postarám sám. Nejsem tak velký neschopný hlupák, jak si o mě všichni myslí. A vy zase nejste zlý...," uviděl Snapeoúv velice jízlivý úšklebek a tak se opravil, "Nejste skutečně zlý... ne zlý jako... jako Bellatrix Lestrangová nebo vy víte kdo. Jste jen... jen... prostě Severus Snape," vzdal snahu mu to vysvětlit, protože to sám nechápal. Neuměl slovy vyjádřit, co ho k Snapeovi přitahuje nebo proč. Ani to, co na něm vidí a jak ho vidí. Prostě tu byl a Neville věděl, že ho miluje a touží po něm. Nic víc se k tomu nedalo říct.
"Prostě Severus Snape. Ó, jak hlubokomyslné! Hodné intelektu skutečného nebelvíra!" posmíval se mu se sadistickým potěšením jemu vlastním, "Obával jsem se patetičnosti, teď vidím, že to budou jenom žvásty. Jste ubohý, Longbotome, ubohý," zatnul Nevilloviv posledních slovech ostré zuby jízlivosti a pohrdání do krku.
Krátký okamžik, kdy Neville jen strnul v bolestném šoku, se pokusil Snape využít k tomu, aby proklouzl ven, jenže zřejmě nečekal, že se mladík tak rychle probere a chytne ho za ruku.
Sevřel pevně to chladné zápěstí a pokusil se muže k sobě strhnout zpět. Nehodlal ho pustit, dokud si to s ním nevyříká. Jenže, sotva se dotkl lektvaristovy kůže, mezi jejich rukama probleskla fialová záře a Nevillova dlaň byla náhle jako v ohni.
S výkřikem bolesti uskočil stranou, učebnice, co zatím tiskl na hruď místo štítu opět popadaly na podlahu. To ho ovšem ani trochu nezajímalo, když viděl jak se mu na dlani, zápěstí a prstech vytváří drobné praskající puchýře. Vypadalo trochu, jako když se dotkl nějaké žahavé rostliny a popálil si o ni kůži.
Přiskočil k umyvadlu a pustil si na bolavou ruku proud studené vody, jak se pokoušel bolest otupit a vymýt to, co ho mohlo popálit. Snad to byla nějaké jedovatá lektvarová přísada na Snapeově rukávu nabo na jeho rukách. Možná to byl druh štítového kouzla. Nevěděl, jen se chtěl zbavit bolesti tak velké, že mu to vhánělo slzy do očí.
"Voda nepomůže," přistoupil k němu lektvarista a drapl ho za zápěstí. Nemohl se ubránit tomu, aby se nepokusil ucuknout v obavě, že se zase popálí. Tentokrát se však nic nestalo, cítil prostě jen dotek chladných prstů na své kůži.
"Necukejte se a ukažte mi tu ruku pořádně," přitáhl si ji blíž k obličeji, "Je to jenom povrchové, ale potřebuje to ošetřit. Budiž vám to ponaučením do budoucna že nemáte bez dovolení sahat na lidi kolem vás. Zejména na mě ne."
Přikývl. Tohle si rozhodně bude pamatovat už jen kvůli podmíněnému reflexu. Už teď měl v hlavě první pravidlo života se Severusem Snapem; nikdy se ho nedotýkat, pokud to výslovně nedovolí nebo o tom neví. Ani ho v tu chvíli nenapadlo, že by mu mohl být takový soubor jednoduchých pravidel do budoucna hodně užitečný.
"Pojďte se mnou, postarám se vám o tu ruku sám."
Jelikož byl opět, nebo by se dalo říct nadále, Snapeův hlas celkem normální, žádný posměch ani předzvěst urážek, tak se rozhodl, že ho bude mlčky následovat. Jestli se ještě někdy vrátí k tématu, které před chvílí probírali, nevěděl, ale přinejmenším by si mohl nechat ošetřit ruku. Ten náhlý projev emocí z obou stran ho podivně vnitřně vyčerpal. Nikdy nepatřil k těm, co by dokázali dlouze debatovat na emotivní témata bez toho, aby nezabředl do síly svých citů a tím se unavil. Věděl to o sobě a možná právě proto se nikdy s nikým nepokusil zblížit. Nebo taky proto, že byl natolik stydlivý, že většinou nedokázal ze sebe vypravil půl věty.
Až do dneška. Se Snapem mu šlo mluvit líp, než si vůbec kdy dovedl představit.
Zraněnou ruku držel daleko od těla a pokud možno nehybnou, pak vytáhl hůlku z rukávu a mávnutím doplněným o zašeptání patřičné formule si zvedl ze země všechny věci. Proč ho to nenapadlo už poprvé, když mu vypadly, to netušil, nejspíš byl tak rozrušený a vzrušený lektvaristovým rozkazem, že prostě slepě uposlechl. Stejna jako poslouchal teď, když kráčel za mužem chodbami dolů do sklepení a skrýval při tom svou popálenou ruku v rukávu hábitu, protože nechtěl, aby se někdo vyptával, co se mu stalo. Tedy ne že by se kdokoli ze spolužáků odvážil zeptat se studenta, jdoucího se Snapem, kam jde nebo co se mu stalo, případně co provedl, ovšem vždy se mohlo při Nevillově smůle stát, že by narazili na nějakého profesora a taky že ano. Na profesorku Hoochovou, která kolem nich jen prošla a prohodila k naprosto zmatenému Nevillovi: 'Hnojíte skleníky kravským hnojem?' a s úšklebkem kráčela dál. Ještě méně pro něj bylo pochopitelné, proč se Snape zatvářil tak, jako kdyby se někoho, pravděpodobně Hoochovou, pokoušel nezabít.
Byl zaveden do dávno známých míst, Snapeových pokojů, a jejich obyvatel mu pokynul ke křeslu u stolu. Posadil se do něj, knihy odložil na stůl a pak se zavrtěl. Křeslo se spíš podobalo mučícímu nástroje, než místu k sezení, ač přesně nebyl schopen říct proč. Snad bylo příliš tvrdé, nebo kůže na něm špatně vydělaná, možná za to mohly hřeby, kterými byl potah přitlučen ke kostře, každopádně by tu dlouho sedět nechtěl.
A navíc se začal opět potit.
Snape odešel do své laboratoře bez jediného slova a potom bylo slyšet, jak tam něco míchá a ztlouká. Vypadalo to, že to bude na delší dobu, proto se pokusil sundat ze sebe školní hábit a svetr, jinak by se mohl v místnosti zalknout. Hábit, ten ještě jednou rukou šel, ani ho neměl sepnutý, takže ho stačilo shodit z ramena a on už sám sklouzl dolů.
Se svetrem už byla větší potíž, protože se musel přetáhnout přes hlavu. K tomu člověk zpravidla potřebuje obě ruce, které on neměl k dispozici, přesto se pokusil si svetr sundat. Povedlo se mu to jen z části, přičemž si ještě zvládl nechtěně vykasat košili někam nad pas, takže teď seděl od pásku kalhot do půl těla nahý, přes hlavu měl přetažený svetr, takže se pořádně dusil. K tomu si nějak zamotala kravata do vlny svetru a její uzel se mu teď utahoval nepříjemně kolek krku.
Nešlo to nahoru ani dolů. Byl v pasti vlastního oblečení.
"Co to zase děláte, Longbottome?" slyšel přes svetr Snapeův látkou tlumený hlas.
"Je tu horko," zamumlal v odpověď a ještě usilovněji se pokoušel uškrtit se na svém oblečení.
"U Merlina všemocného!" zavrčel Snape, "Vaše nešikovnost už hraničí s tělesným postižením. To vás tu mám i svlékat?"
V ten okamžik se Neville zarazil a Snape podivně ztichl. Trvalo to několik okamžiků, kdy zřejmě oba zpracovávala podivnost a dvojznačnost mužova prohlášení. Následně uslyšel, jak se k němu lektvarista přesunul, kameninová nádoba třeskla o dřevo stolu a pak svetr z jeho zorného pole náhle zmizel, ja mu ho Snape stáhl jedním pohybem přes hlavu.
"Díky," řekl, protože jaksi nevěděl, jak by se měl zachovat a navíc ho prudce zabolely spáleniny na ruce, když se přes ně otřela vlněná látka.
Na poděkování mu lektvarista cosi zavrčel v odpověď, co Neville nerozeznal, protože to bylo řečeno moc potichu. Potom, k mladíkově velkému úžasu, Snape prostě přiklekl na jedno koleno a popadl ho za zraněnou ruku. Sice to bolelo, studené ruka ho svírala vážně až moc pevně, ale už jen samotná skutečnost, že se ho obdivovaný muž opět dotýkal a že byl tak blízko, tišila všechnu bolest. Sledoval, bez jediného slova ale i dechu, jak mu bledé prsty roztírají zářivě rudou mast po puchýřích na ruce. Pečlivě, systematicky a s umem skoro až lékouzelnickým. Rozhodně bylo znát, že to Snape nedělá poprvé. Jen co byla mast hustě nenasena na Nevillovu spálenou kůži, tak začal zraněnou ruku až překvapivě opatrně ovinovat obvazem.
Zapolykal. Ani ne tak z bolesti, jak z podivného teplého chvění v hrudi. Nebylo to vzrušení, byl to jen prostý pocit štěstí, že se o něj milovaný muž tak stará. Věděl, že to je vlastně v popisu jeho práce, byl profesor a jeho povinností bylo pečovat o studenty, ale přesto to bylo příjemné.
Sklopil pohled ke své ruce. Měl dojem, že by tak neměl uvažovat, tak se raději soustředil na něco jiného. V duchu se zamyslel nad tím, jak vůbec k těm popáleninám přišel.
"Jakou máte o svém zranění teorii, Longbottome?" zeptala se náhle Snape.
V Nevillovi hrklo a překvapeně zamrkal.
"Vy... čtete mi myšlenky?" napadlo ho se okamžitě zeptat, bez toho, aby si to vůbec rozmyslel.
"Momentálně?" černé oči se krátce zvedly k jeho tváři, "Ne. Byla to pouhá logická dedukce. Takže, jaká je vaše teorie?"
"Permanentní štítové kouzlo na plášti nebo šatech," vypálil nahlas svůj první a také jediný nápad. Dostalo se mu na to odpovědi v podobě nespokojeného úšklebku tenkých rtů.
"Do teď jsem si myslel, že teorii zvládáte dobře, ovšem vidím, že jste si nezapomatoval ani základní pravidla lektvarologie," utnul jeho nadšení Snape a ještě prudkým utažením uzlu na obvazu způsobil, že Neville zalapal bolestivě po dechu, jak se mu obinadlo zatnulo do zraněné kůže na zápěstí. Zároveň si uvědomil, co to plácl za hloupost, tak uhnul pohledem a zabodl oči do podlahy.
"Máte pravdu, hloupost," zamumlal, "Jedno ze základních pravidel práce v lektvarové laboratoži je, že... člověk tam nesmí nosit magické předměty ani nesmí mít na sobě začarované oblečení. K výrobě ochraných plášťů se proto používá vlna ze speciálního druhu magické ovce. Boty a rukavice se pak vyrábí z dračí kůže. Dřív byli i z obří, ale od doby, co byli obři uznáni jako právolatné členy kouzelnické společnosti, je jejich zabíjení považováno za vraždu."
"Ano," mírně přikývl, "Naštěstí je Starostolec složen převážně z čistokrevných kouzelníků ze starých rodin, takže za zabití obra ještě nikdy nikdo nešel do Azkabanu. Vždy to bylo uznáno jako sebeobrana," defakto tak připustil, že na ministerstvu a ve Starostolci vládne korupce a nadržování kouzelníkům, "Obvaz si nechte na ruce alespoň do zítřka, pak ho sundejte, ruku omyjte a následujících dvacet čtyři hodin příliš nezatěžujte, jinak vám kůže zase popraská," nakázal, vstal a ustoupil dozadu o dva kroky zcela mimo Nevillův dosah, možná trochu, jako kdyby se obával.
"Dobře... pane," mírně přikývl a zatahal za obvaz jak byl nervozní, "Tak jak jste to udělal? Jak... no... jste mě spálil, když to nebylo kouzlo... nějaký lektvar, který..."
"Myslíte si že se poleji žíravým lektvarem a pak chodím po chodbách jakoby nic? Vypadám snad jako hlupák?" vyklenul obočí nahoru ve známém posměšném gestu a semkl ještě pevněji své, už beztak stištěné rty.
"Ne to n-ne," připustil, že tak hloupý by Snape rozhodně nebyl, "Takže jak..."
"Zkuste se nad tím zamyslet a možná vám to dojde. Jestli ne, pak jste prostě jen idiot," uzemnil veškeré Nevillovi snahy o další vyptávání, vzal ze stolu nádobku s mastí a přešel s ní k druhému stolu, který tu ještě stál a stále byl zabarven do oranžova od poslední mladíkovy lektvarové katastrofy.
V tom, jak Snape poodešel, opatrně pokládal misku na stůl i v celém držení jeho těla a vzhledem k faktu, že se k Nevillovi postavil zády bez známky toho, že by se chtěl otočit, bylo cosi nerozhodného, nervozního možná by se při hodně velké fantasii dalo říct rozpačitého. Něco v tom smyslu, že lektvarista neví co si má momentálně s Nevillem počít, protože ho nechce vyhodit, ale ani se s ním nechce bavit.
"Omlouvám se," řekl tedy do nastálého ticha, jak trochu doufal, že tím přiměje Snapea mluvit.
"Za co?" s tím dotazem se k němu muž prudce obrátil a složil si ruce na prsou, "Za to že jste nevychovaný spratek co se po mě sápal nebo za to, že jste hlupák, co si nepamatuje ani základy z první hodiny lektvarů?"
"Za to taky," proč by se neomluvil, jeslti to k něčemu bude, "ale hlavně za to že... zlobí vás, že vás miluji, tak se za to omlouvám, jenže já si nemůžu pomoct."
"Už zase začínáte?" spíš to znělo jako povzdech, než jako výčitka nebo zavrčení, kterým to nejspíš mělo být, "Poslouchejte Longbottome," postoupil o dva kroky dopředu a zastavil se, stále dost daleko od Nevilla, "To, co cítíte, není láska. Vy nejste ve škole moc oblíben, ani nemáte moc přátel, jste, jak moc dobře vím, spíš outsider. Já s vámi při doučování trávil čas, věnoval jsem vám víc pozornosti než kdokoliv jiný ze školy a proto jste získal dojem, že mě milujete. Je to jen pobláznění hormonů a pubertální deprese. Seberte se a přeneste se přes to."
"Tak to není," zamítl okamžitě Snapeovo tvrzení, "Já vás miloval ještě předtím, n-než jsem požádal o doučování. Vlastně jsem... myslel jsem, že bych vám mohl být nablízku, když mě budete doučovat, tak..."
"Víte že to už by se dalo klasifikovat jako obtěžování?" zeptal se prudce, tím Nevilla přerušil a donutil ho jen naprázdno sklapnout pusu.
Nikdy ve své podstatě neuvažoval o tom, že by mohla být Snapeovi jeho náklonost nepříjemná. Přemýšlel o jeho vzteku, až to zjistí. Představoval si jako ho všichni přátelé a spolužáci zejména z nebelvíru odsoudí. Dokonce viděl i šílené titulky ve školních novinách hlásající, že se zamiloval do umaštěného bastarda. Ovšem to, jestli je vůbec Snape na muže a jestli by mu jakékoliv pozornost mohla být proti mysli, nad tím nikdy nepřemýšlel.
Hluboce se za to zastyděl a zrudl snad až na prstech u nohou.
"Omlouvám se," přidal svou druhou omluvu za velice krátký čas, "Nechtěl jsem... půjdu a už se nevrátím."
Připadal si jako spráskaný pes, když se zvedal z křesla, bral svoje učebnice a šoural se ke dveřím. Klidně by si tu i zapomněl svoje svršky, jak špatně se cítil. Jenže to by nebyl Snape Snapem, aby mu to patřišně jízlivě nepřipomněl.
"A svršky mi tu necháte jako důkaz lásky?" zeptal se s typickým pošklebkem v hlase, čímž srazil Nevillovu náladu na samé dno, že už snad hlouběji ani klesnout nemohla.
Vrátil se zpátky ke svým věcem a začal si natahovat svetr. Zraněnou rukou mu to pořád šlo špatně, i když už tak nebolela, navíc na něj Snape upíral temný pohled, což mu rozhodně na obratnosti nepřidávalo. Spíš mě dojem, že není ani schopen zjistit, kde má oblečení předek. Nakonec to vzdal, jednoduše nevěděl, ani kudy se do svetru leze, takže ho prostě přehodil přes ruku, nějak neobratně na sebe natáhl hábit a znovu pobral učebnice.
U dveří zaváhal, jak a jestli se má vůbec rozloučit. Prosté naschledanou mu přišlo jako rušení nějakého posvátného momentu ticha. Váhavě se nadechl.
"Počkejte, Longbottome. Pojďte sem a zase si sedněte," překvapil ho svou žádostí Snape, "Už dávno jsem s vámi o něčem chtěl mluvit, tak využiji toho, že vás tu mám."
Překvapeně se po Snapeovi ohlédl. Vážně nečekal, že by s ním muž zrovna teď chtěl cokoliv probírat. Byl zmatený tak, jako snad ještě nikdy, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, že on byl zmatený prakticky neustále už od dob, co si pamatoval. Zase se vrátil na křeslo, pokolikáté už?
Za zády mu zašustěl plášť, jak Snape přešel kolem jeho zad, pak obešel stůl a posadil se na svoje místo. Vypadal tak skoro jako ve třídě, když seděl za katedrou a pouštěl na všechny kolem hrůzu svým temným pohledem. Tentokrát vypadal ve tváři o něco méně zlověstně, než jindy. Trochu se mu vyrovnaly vrásky kolem očí a rtů, stejně jako hluboké rýhy na čele. Neville při pohledu na Snapeovu tvář s jemnějším výrazem usoudil, že přesně tak se mu líbí nejvíce.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-7-kapitola

Neville 6

2. dubna 2014 v 20:10 Jak je důležité míti Nevilla
Vůbec dnes nechtěl vylézt z postele, jak mizerně se cítil. Jen tu tak ležel stočený do klubíčka pod silnou vrstvou pokrývek a u těla si držel baňku se semínkem dusivky. Nic se mu nedařilo. Dokonce ani jeho dusivka nevypadala, že by měla v brzké době, nebo vůbec někdy, vzklíčit. Byl v hluboké depresi, zahanbený a bolelo ho srdce. Nepředstavoval si svůj první polibek ani vyznání lásky tak... děsivé.
Závěsy kolem jeho postele se rozevřely a bodavé sluneční světlo, procházející oknem, zastínila silueta dívky s rukama opřenýma v bok.
"Neville Longbottome, co ještě děláš v posteli?" zeptala se přísně Ginny tónem, který podle Rona používala jejich matka.
"Není mi dobře, Ginn," odvětil vlastně pravdivě. Cítil se mizerně a celkem nezáleželo na tom, jestli za to může nemoc nebo jeho vlastní mysl.
"Bolí tě něco? Nebo máš teplotu?" vyptávala se starostlivě a to už seděla na kraji postele a přikládala mu ruku na hlavu zkušeným hmatem člověka, co neměří něčí teplotu poprvé, "Ne, teplotu zdá se, nemáš. Tak co ti je?"
Povzdechl si. Bude ji muset něco říct, jinak ho nepřestane otravovat. Pravda nepřicházela v úvahu, to by nejspíš neřekl ani Lence, která byla jeho nejlepší kamarádka. Mohl ovšem říct něco neurčitého.
"Včera... to lektvarové doučování... já jsem to pěkně pokazil," to bylo víc než mírně řečeno, "Vybuchl mi kotlík a pokropil profesoru Snapeovi hlavu, hábit a všechno. Bylo to strašné," ani toto nebyl zdaleka popis hrůznosti situace, ve které se včera v podvečer ocitl.
"A proto tady ležíš a nechceš vstát?" ujišťovala se, že mu správně rozumí.
"Nemůžu se ukázat na lektvarech. Po tomhle prostě nemůžu."
Kdyby šlo vážně jenom o vylití kotlíku na lektvaristovu hlavu, pak by se přes to se zatnutými zuby přenesl a věděl že přesně,že to mu Ginny taky doporučí, jenže ona nevěděla, co se vlastně stalo. A kdyby to nakrásně věděla, nejspíš by mu neuměla poradit jinak, než že se má zvednout a bojovat jako správný nebelvír. Ovšem Neville nikdy správný nebelvír nebyl, tak co.
"Ale jdi!" plácla ho přes stehno, "Co by za to jiní dali vidět Snapea pokropeného lektvarem a ty tu kvůli tomu depresíš v posteli. Vylez ven, obleč se a hezky všem povyprávěj, jak se ten umaštěnec tvářil. Uvidíš, že je to pobaví."
"On není...," už chtěl muže bránit, ale včas si to rozmyslel, "Ono není tak snadné nechat se jím urážet a teď si na tom dá určitě ještě víc záležet, než předtím. Prostě zajistí, abych neprošel NKU a zůstanu tu jako věčný student. Ostuda celé rodiny Longbottomů."
"Když před ním bude utíkat, jen mu tím poskytneš munici. Na to on dá... na náš strach z něj. Proč myslíš, že tak nesnáší Harryho? On se mu dokáže postavit, nebojí se a řekne si své bez ohledu na to, jestli dostane trest nebo mu Snape odebere body. Jo, dobře, dost často nám to neprospívá, ale stejně je to obdivuhodné... někdy," mluvila s jistým zasněným a jasným zápalem jako vždycky, když přišla řeč na Harryho. V jejím případě to jasně nebyla posledlost chlapcem, který přežil, ale skutečný zájem dívky o chlapce, lépe řečeno dívky, co ví, že nemá šanci, a přesto po chlapci touží.
Možná měla pravdu.
Posadil se, složil si nohy pod sebe a položil semínko dusivky na koleno. Nedíval se na Ginny, jen na své ruce, složené v klině, pak si povzdechl a konečně pohled zvedl.
"Asi máš pravdu," připustil, "Sedět tady a utápět se v sebelístosti nic nevyřeší. Díky, že si sem za mnou přišla, nikdo jiný by to asi neudělal."
"Vlastně mě sem poslal Harry," překvapila ho svými slovy, "Chtěl, abych zavolala Lenku, ale já si řekla, že snad budu na popovídání stačit i já, no ne?" usmála se.
"Ano, to ano," přikývl.
Byl jí vděčný, že sem za ním přišla, ale možná by mu vážně víc pomohlo, kdyby poslechla Harryho a pozvala sem Lenku. Právě jen Lenka a Harry věděli o tom, že je zamilován do Snapea. Kamarád prohlásil,že mu to nevadí, ale nechce se o tom bavit, nic o tom slyšet nebo vědět, což bylo víc, než v co Neville doufal, když uvažoval o tom, co všechno by si kamarádi pomysleli, kdyby to zjistili. Zejména co si Harry pomyslí, protože ať chtěl nebo ne, ať byl Holoubkovou a ministerstvem zostuzen nebo ne, pořád mělo jeho slovo v Nebelvíru velkou váhu. Možné ještě lépe by se dalo říct, že se ho lidé zvláštním způsobem obávali. Trochu podobmě, jako se obávali, měli respekt a zároveň měli rádi ředitele Brumbála.
"Tak vstávej, myslím, že kluci už na tebe dýl čekat nebudou," rozloučila se s ním dalším poplácáním, vstala a odešla. Tím se bravurně vyhnula tomu, že by jí mohl odpovědět něco v tom duchu, že oni na něj beztak nikdy nečekají, takže je jedno, jestli si pospíší nebo ne.
Rozhýbal svoje končetiny, našel svoje oblečení stejně jako tašku s učebnicemi, a dusivku strčil do kapsy kalhot, jako vždy. Nikdo si samozřejmě nevšiml toho, že chybí, jak by také mohl. Dokud na sebe hlasitě neupozornil, tak ho uvítali u snídaně jen obvyklým 'ahoj', které mohlo patřit prakticky neznámému člověku.
Jediní tři lidé, kteří mu u snídaně věnovali velkou pozornost, byl Snape, Harry a Lenka.
V zátylku cítil Lenčiny tázavé pohledy, jelikož havraspárský stůl byl postaven vedle zmijozelského, takže kdesi za Nevillovými zády. Přímo do tváře mu chvíli co chvíli zvedal Harry pohled od jídla, trochu se mračil a také měl snad bezmála na jazyku dotaz, co se stalo. Zprava pro změnu cítil těžký, skoro až dusivý pohled jedněch uhrančivých, krásných a milovaných očí, u kterého si přesně nebyl jist, co znamená. To by se musel otoči a podívat se lektvaristovi přímo do tváře, jenže tolik odvahy v sobě prostě neměl.
Půlky snídaně se vzdal, jelikož už to nemohl vydržet a stejně tak vynechal oběd. Odpoledne, když měli mít hodinu, tak si zašel na ošetřovnu s tím, že ho bolí hlava. Strávil u lékouzelnice dvacet minut vyšetřování, kdy samozřejmě nepřišla na nic, a pak se ho na rovinu zeptala, jestli to není kvůli tomu, že nechce jít na Obranu, co měla být po lektvarech a jasně při tom poukázala na jeho ruku poznamenanou trestem profesorky Umbridgeové.
Vycítil v tom příležitost a řekl, že ano, že tomu je skutečně tak a že se mu navíc dělá špatně z lektvarů. Lékouzelnice se rozhořčila, že by měla Umbridgeová táhnout ke všem mozkomorům a Snape že by si měl v učebně pořídit okna a větrat. Neville se cítil provinile, že lhal, předstíral a všechno tohleto, ale stejně se nepřiznal, že se prostě jen nechce setkat se Snapem. Lékouzelnice ho nechala na ošetřovně, dala mu čaj a něco na uklidnění k tomu, dokonce mu vnutila nějaké sušenky. Byl jí vděčný a snažil se nerušit. Aby se zaměstnal, tak se jí postaral o květiny na parapetu. Po všech vyučovacích hodinách byl propuštěn, zamířil rovnou do nebelvírské věže a nevystrčil z ní nos ani na večeři. Přišla ho navštívit Lenka, přinesla stolní hru, kterou vymysleli se svým otcem, takže logicky obsahovala vědomostní otázky na neexistující příšery. Nevyptávala se na nic, jen nutila Nevilla hrát znovu a znovu, takže se nakonec o strachopudech a boubelnicích dozvěděl pomalu víc, než vůbe chtěl. Kupodivu mu to trochu zvedlo náladu, ovšem jen do chvíle, když musela kamarádka odejít a on zase osaměl.
Myšlenky se mu samozřejmě stočily ke Snapeovi. Zatím, co ležel v posteli a dotýkal se prsty svých rtů, přemýšlel o karikatuře polibku, který s lektvaristou zažil. Taky ho napadaly všelijaké myšlenky o mužových slovech, zejména o dvou částech. Jestli chce být Nevill přiražen ke stolu a ošukán a že je buclaté hloupé dítě.
Spánek měl neklidný, zase se dostavil sen, takže se uprostřed noci probudil s hrůzou. Naštěstí jen s tou a s propoceným pyžamem. Vyhrabal si ze svých věcí lektvar na uklidnění a rovnou si dal celou pořádnou dávku, ač mu lékouzelník, co mu lektvar namíchal, doporučoval dávat si jen půl dávky. Dávno ale věděl, že usne a spí jen po celé dávce.
Jeho následující den probíhal zhruba ve stejném duchu, jen se mu podařilo jít na všechny hodiny, protože neměl mít Snapea a nakonec se k odpoledni snažil rozptýlit v davu. Věděl, že kdyby se lektvarista naštval, že nedorazil na doučování, tak ho zaručeně bude hledat v nebelvírské věži, ve společnosti Harryho nebo Lenky a pak ve skleníku. Všem těmto místům se proto vyhýbal a nakonec zakotvil mezi partou starších havraspárských, se kterými se pustil do debaty o květinách. Tedy on mluvil a oni se podle jeho rad vypracovávali úkoly z bylinkářství.
Ano, na rostliny byl až tak dobrý, že mohl poučovat vyšší ročníky havraspáru, jen o tom nesměl nikdo vědět.
°°0°°
Poslední dva dny byly docela mizerné. Včera samozřejmě zaznamenal, že se Longbottom nedostavil na Lektvary a po jeho dotazu, kde je, se na něj Potter podivně podíval a pak neméně podivným tónem odpověděl, že je Nevillovi nejspíš špatně, tak zůstal na pokoji. Shledal jeho chování drzým, takže odebral Nebelvíru body. Možná by mu i uložil školní trest, ale večerní hodina nitrobrany byla pro Pottera dostatečně velkou odměnou za jeho chování.
Večer mu to pak dal pořádně sežrat. S velkou radostí se pohrabal v klukových vzpomínkách na Lupina a konečně, poprvé za svůj život, mohl vůbec vlkodlaka vidět nahého, i když jen zprostředkovaně. Bylo vážně zábavné sledovat, jak se Potter klepe jako ratlík, na pokraji výbuchu vzteku a snaží se dělat, že vůbec nic s Remusem nemá.
Přes veškerou radost si Severus uvědomoval komplikovanost situace, do které se vlkodlak dostal, když se zapletl do trojuhelníku on, Black a Potter, ovšem rozhodl se do toho prozatím nezasahovat. Pro Remusovo vlastní dobro a také proto, že doufal v mužovu racionalitu, která by snad mohla ovládnout vlka a pomoci mu se se vším logicky vypořádat. Nebo alespoň přijít za Severusem pro pomoc, protože to by se muselo stát něco hodně zásadního, aby to byl on, kdo půjde za vlkodlakem a nabídne mu řešení.
Nakonec Pottera propustil s pocitem, že opět ničeho nedosáhl a že se ten spratek nesnaží, ani co by se za nehet vešlo. Měl mysl otevřenější a čitelnější, než jsou stránky Denního věštce. Nejraději by ho profackoval, aby si uvědomil, jak moc jsou hodiny nitrobrany důležité a že to rozhodně není jen plýtvání časem.
A dnešek nebyl o nic příjemnější. V první řadě musel vyslechnout Brumbálovy stesky nad skutečností, že se musí od Pottera držet dál. Kdyby neviděl, že je starý čaroděj ve špatné náladě, tak by mu doporučil, že si to s ním s klidem vymění, protože on se rozhodně chtěl držet od Pottera co nejdál. Pak si vyslechl neméně emotivní proslov na téma Popletal a Umbridgeová, který vyústil v ředitelův výbuch hněvu, končící tím, že si smetl pohybem ruky své milované tikající strojky z jednoho z mnoha stolů, stojících v ředitelně. Z toho Severus usoudil, že začínat hovor o Longbottomovi a jeho nadání by nejspíš nemuselo být momemtálně rozumné.
Jen co Albusovi pomohl všechno uklidit a vyslechl si jeho omluvy, že je starý blázen, včetně toho že snesl mužovo hlazení po paži, se mohl odebrat do sklepení ke své práci. Lépe řečeno ke svému výzkumu.
Proto teď seděl ve studené laboratoři a pozoroval hodinovou ručičku, jak se vleče. S každým jejím pohybem vpřed mu v žilách stoupal adrenalin a měnil se ve vztek. Upřímný a hluboký vztek. Jak se mohl Longbottom opovážit nedostavit se na smluvenou hodinu a nechat tu Severuse čekat, jako kdyby byl nějaký jeho pochybný kamarád a měli si dojít do Medového ráje pro cukroví. Byl profesor, ba co víc, byl obávaný Severus Snape, a jen hlupák nebo veliký odvážlivec si troufl nechat ho čekat, pro oba tyto případy existovalo pak jedno jediné synonymum - Potter. Jenže Longbottom měl do Pottera hodně daleko, takže snad právě proto Severuse tak naštvalo a překvapilo zároveň, že se mladík opovážil nepříjít.
Vymrštil se ze židle a vztekle vyletěl do chodby. Po schodech nahoru vyběhl tak rychle, jak jen to bylo možné, aby to ještě vypadalo důstojně. Poháněn vztekem se vydal chodbami bradavického hradu rozhodnut toho kluka najít a za ucho ho dovláčet do sklepení.
První místo, kam zamířil byla nebelvírská věž. Jen kousek od vchodu chytil mladou Weasleyovou v podezřele družném rozhovoru s Lee Jordanem. Ještě než se jí zeptal jestli je Longbottom v nebelvírské věži - na což dostal zápornou odpověď - odebral za každého z nich Nebelvíru osm bodů za bezpředmětné a nesmyslné postávání ve výklenku. Slyšel za sebou rozlobený hovor těch dvou, že neměl právo jim odebrat body, když nic neudělali. Jaké to spravedlivé nebelvírské rozhořčení.
Když nepochodil v Nebelvíru, tak se odebral směrem ke skleníkům. Po cestě narazil na jednoho havraspárského chlapce, nesoucího květináče. Okamžitě na něj vybafl, jestli neviděl Longbottoma. Mladík se polekal, div že květináče neupustil na zem a pak zablekotal něco v tom smyslu, že ho snad viděl na druhém patře. Odebral mu deset bodů za to, že nemá dost vysoký intelekt, aby poskytl lepší informace a vydal se do druhého patra.
Druhé patro byl opravdu značně široký pojem, takže, jak by řekli studenti, plachtil chodbami tam a zpět, vyzařujíc auru rozčilení a touhu se někomu pomstít, čili mu vše živé včetně paní Norrisové uskakovalo z cesty. Jedna mrzimorská dívka to bohužel nestihla, takže si stanuli tváří v tvář.
"Slečno Taylorová, odebírám mrzimoru deset bodů za to, že mi stojíte v cestě," zavrčel na ni.
"Pane já...," nejspíš se pokoušela omluvit, neposkytl jí k tomu možnost.
"A smyjte si to svinstvo z obličeje. Jste zmalovaná jak nevěstka za deset srpcí z Obrtlé," ohodnotil její výrazné nalíčení.
Dívčiny oči se naplnily slzami upřímného ponížení, zavzlykla tak nahlas, až nebylo vůbec možné, že by člověk mohl vydat takový zvuk a s obličejem v dlaních, brečící se vrhla k nějbližší dámským toaletám.
Nevěnoval jejímu zármutku pozornost a pokračoval v cestě. Prudce zabočil za roh, až jeho plášť zavířil v dramatickém efektu, jen podporovaném aurou nespoutané magie, jež z něj momentálně vyzařovala a zastavil se. Na druhé straně chodby viděl Longbottoma, jak si povídá se skupinkou starších havraspárských. Zkřivil při tom pohledu rty ve zlém úšklebku. Ten malý spratek si dovolil klidně trávit čas klábosením o famfrpálu nebo jiným hloupým rozhovorem, místo toho, aby se dostavil na doučování. Za tohle musel zaplatit.
"A jéje," ozval se Zabini, postávajíci v rohu s kamarády, "Snape už má zase ten pohled. Nejaký Nebelvír bude nejspíš rozpárán a jeho kůži si Snape hodí jako lví předložku před krb," pochchtával se společně s ostatními zmijozely.
"Výborné postřeh, pane Zabini," bleskl po něm pohledem, "Patnáct bodů pro Zmijozel za váš pozorovací talent."
Nadechl se a vykročil směrem k Longbottomovi. Už se trochu uklidnil, jen to klidnění přišlo mnoho lidí velice draho. Za normálních okolností odebral všem kolejím dohromady okolo padesátí bodů za týden. Dnes už se dostal na číslo třicet šest jen za jediné odpoledne, navíc se mu podařilo naštvat dva nebelvíry, urazit jednoho havraspárského a rozbrečet jednu mrzimorku, čímž opravdu prakticky splnil svou týdenní kvótu. Logicky pak, aby nebyli zmijozelští v nevýhodě vůči ostatním, rovnou přidal své koleji těch patnáct bodů, aby to prostě bylo vyrovnané. Spravedlivost nade vše, že?
Stanul na mladíkem, doposud k němu otočeným zády, takže o Severusově přítomnosti nevěděl. Složil si ruce na prsou a použil jeden ze svých osvědčených pohledů, který zapříčinil, že hlouček havraspárských se jakoby zázrakem rozplynul, díky čemuž si Longbottom všiml, že asi není něco v pořádku a otočil se.
Jakmile se jejich pohledy střetly, tak Longbottomův obličej nabral nejdřív barvu odtučnělého sýra a pak změnil odstín na krvavě rudou. Oči se mu doširoka roztáhly, až připomínal skřítka při své bledé pleti a světlých vlasech.
"Longbottome," pronesl potichu s veškerou zlostí, kterou cítil.
°°0°°
Už si myslel, že ho Snape nenašel a nenajde nebo že to prostě nechá být, ovšem když na něj padl stín a spolužáci se zázračně vytratili, nebo dělali ,že tu nejsou, tak mu bylo hned jasné, že ho lektvarista právě objevil.
Obrátil se a skutečně. Muž jeho snů i nočních můr, pohroma jeho života, stál nad ním, ruce složené na prsou a ve tváři výraz, jasně říkající, že za všechny své přečiny Neville zaplatí školním trestem s Filchem a nebo rovnou vlastní krví.
"Longbottome," spíš tak zašeptal Snape přesně tím tónem, u kterého si nikdy nebyl jist, jestli ho víc děsí nebo vzrušuje. Momentálně asi to první, když si uvědomil, čeho se dopustil a proč ho lektvarista vyhledal.
"Drzý opovážlivý spratku. Vážně jste si myslel, že mě můžete nechat čekat a nedostavit se na doučování, to vše bez trestu? Jste tak hloupý od narození nebo se na vašem intelektu podepsalo přátelství s Potterem?"
Nadechl se k vykoktání nějaké odpovědi, nejspíš něco v tom smyslu, že je mu to opravdu líto, ale myslel si, že už ho Snape nikdy nebude chtít vidět po tom, co se stalo. Nebo ještě lépe říct, že to on se bojí lektvaristy momentálně tak moc, že se k němu nemůže přiblížit. Těžko říct, jestli by k tomu doopravdu našel odvahu, každopádně ani nedostal příležitost to zkusit.
Snape ho drapl za límec, což by samo o sobě mělo dvojitý účinek, jen kdyby se lektvaristovi za zády neobjevil ropuší ksicht profesorky Umbridgeové. Tehdy to bylo jenom děsivé... z větší části... nejspíš... a možná taky ne, vždyť tak jako tak se dostal do Snapeovy těsné blízkosti.
"Je nějaký problém, profesore Snape?" dotázala se mile Umbridgeová, na tváři jeden z těch úsměvů, co mají působit upřímně a smířlivě, ale možná tak na mozkomora.
Snapeovi přeběhlo přes tvář cosi, co by Neville nejspíš nazval znechucením, než se to něco vytratilo a jeho obličej se vyjasnil do výrazu, který byl dozajista podlézavý, pokud by byl mladík tak odvážný a troufl si výraz slovy popsat.
Lektvarista se pomalu otočil, čímž Nevilla mírně postrčil před sebe, skoro jako štít vůči profesorce Obrany. Díky tomu byl mladík přitištěn zády k mužovu tělu. Celkem by se dalo říct, že to bylo postavení, ve kterém chtěl být, jen mu pohled na profesorku Umbridgeovou trochu kazil celkový dojem. A taky strach, které momentálně měl.
"Ne, profesorko," odpověděl ji Snape, tentokrát se vůbec nezdálo že je naštvaný, spíš jako kdyby se snažil chovat vstřícně a přátelsky, "Jenom mám tady s panem Longbottomem menší debatu. Zdá se, že zapomněl na naše společné hodiny doučování."
"Ach, a potřebujete s ním pomoci?" usmála se profesorka ještě víc, "Dnes mám v odpoledním rozvrhu okno, tak by si u mě mohl odpykat trest."
"Ne," zamítl muž rázně, k Nevillově upřímné radosti, "Chci se o něj postarat sám. Je to jeden z Potterovic party, takže potřebuje opravdu pevnou ruku, že pane Longbottome?" naklonil se k Nevillově uchu, do kterého mu zasyčel, "Zkrotím ho i kdybych ho měl svázat."
Neville se zachvěl a téměř zaúpěl. Ta slova, hloubka hlasu a tón, kterým byla pronesena, mu vyslala zamražení po páteři rovnou do rozkroku. Bylo celkem lhostejné, kde byl, že se na něj dívali lidé a Umbridgeová, prostě se vzrušil a v duchu se jen modlil k Merlinovi, aby si toho nikdo nevšiml. Bezděky dal ruce s učebnicemi dolů, jak se snažil zakrýt.
"Zdá se, že to máte vážně pevně v rukou," usoudila Umbridgeová potěšeně, zřejmě si Nevillovo rozechvění vyložila jako strach. Jak za to byl vděčný.
"Samozřejmě, copak jste čekala něco jiného?" zeptal se s typickou zmijozelskou ješitností, "Mám celou řadu metod, jak spratkovi jako jen on ukázat, kde je jeho místo."
V ten okamžik ho napadlo, úplně samo od sebe, že jeho ideální místo je momentálně na kolenou před Snapem. A čím usilovněji se snažil ty myšlenky zaplašit, tím víc se mu do mysli vkrádala představa, jak klečí na zemi a dělá... úplně přesně nevěděl co, ale rozhodně to zahrnovalo jeho pusu a lektvaristův penis.
Učebnice mu vyklouzly z ruky, dopadly na zem a jeho dnešní domácí úkoly se rozsypali na všechny strany.
"Chápu," kývla Umbridgeová s dalším úsměvem, tentokrát spíš šelmovským, "Inu, já vás tu nechám, vy si jistě už poradíte," pokynula Snapeovi na rozloučenou, obrátila se na podpatku a skoro až nadšenou chůzí se odkolébala pryč. Nespíš při tom myslela na to, jak lektvarista využívá jejích mistrných metod trestání studentů nebo jak některým z nich strouhá prsty do lektvarů.
Snape ho držel, ale jen tak dlouho, než profesorka zmizela za rohem, pak ho pustil tak prudce, že Neville skoro ztratil rovnováhu. Trochu se zapotácel a zády na muže narazil, naštěstí si za to nevysloužil záhlavec nebo jiné potrestání.
"Na kolena a seberte ty věci," nařídil mu Snape stroze.
V myšlenkách skončil jen u toho na kolena, které skvěle odpovídalo fantasii, jež momentálně měl. Klesl na zem a rozechvělýma rukama začal shrabávat pergameny, brky a učebnice. Pokoušel se nastrkat úkoly mezi desky knih a přitom se nedívat nahoru. Byl tak blízko Snapeovým nohám a zrovna v té ideální výšce ,že stačilo jen trochu zvednout oči a viděl jeho rozkrok. Na kalhotách tam měl přesně pět látkou obšitých knoflíků. Pět. Pět pohybů prsty a pak sáhnout dovnitř... v duchu se proklel. Musel přestat myslet na to, jak je blízko, jinak za chvíli nebude moci snad ani chodit, jelikož ho nohy jednoduše neunesou.
Natáhl ruku pro poslední pergamen a strnul. Jeho roh totiž spočíval pod Snapeovou nohou, ač bylo přesně jasné, jak se tam dostal. Nejspíš musel muž přešlápnout a omylem dupnout rovnou na něj. Tak nebo tak nemohl pergamen zvednout, dokud lektvarista nepohne nohou a to udělá jedině v případě, že ho o to Neville požádá.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-6-kapitola

Neville 5

2. dubna 2014 v 19:36 Jak je důležité míti Nevilla
Stál u samovaru a cítil, jak se mu do zad zabodávají nevraživé pohledy jeho kolegů. Co ho to vůbec napadlo jít si udělat kávu do sborovny? Snad to bylo tím, že krátce a nesmyslně zatoužil po pozornosti. Každopádně se mu to pořádně vymstilo.
Konvice zapískala. Slil černou kouřící tekutinu do svého hrnku. Ano, jeho hrneček byl černý, protože už od prvního dne, kdy vkročil do Bradavic jako učitel, mu Hoochová hrneček pravidelně na černo přebarvila a děsně se při tom bavila. Jednou si prostě koupil černý hrnek se zeleným hadem, který byl opatřen kouzlem proti přebarvování, jelikož to bylo umělecké dílo a originál. Tím vzal trenérce famfrpálu a učitelce létání všechen vítr zpod koštěte.
Usrkl kávy a málem ji zase vyplivl zpátky do hrnku. Byla odporná. Ne snad proto, že by si ji špatně uvařil, on měl s vařením kávy na sto a jeden způsob své bohaté zkušenosti, jenže to byla odrůda chutnající jako pneumatiky ze starého mudlovského auta.
"Nechutná?" nadhodila Hoochová konverzačním tonem, "To víš, to je to šetření."
Umbridgeová, nechť ji pohltí bezedná propast, velmi důrazně žádala Brumbála, aby snížil výdaje školy, protože se prý moc plýtvá a hýří. Ředitel souhlasil, neměl moc na výběr. Severus také veřejně souhlasil, ač si osobně myslel, že je to pitomost. Jemu se líbil vysoký standart života, který tu vedl. Navíc, ta stará ježibaba naznačovala, že by bylo dobré snížit výdaje za topení. To už Severus nevydržel, vletěl k Albusovi do kanceláře a velmi důrazně mu dal najevo, že jestli bude v jeho pokojích kvůli Umbridgeové zima, pak kašle na všechno nutné podlézání a jednoduše tu ženskou shodí z ochozu Astronomické věže. Brumbál ho smířlivě ujistil, že bude mít doma obvyklých pětadvacet stupňů i kdyby mu tam měl nosit dřívá vlastnoručně. Severus věděl, že na Albuse je spoleh.
Jenže přijít o kvalitní kávu...
"Pro potřeby školy jsem ochoten se uskromnit," pronesl pomalu a obrátil se, aby Hoochové čelil, "Studenti jsou pro mě, jak jistě víš, Rolando, na prvním místě a profesorka Umbridgeová se pouze snaží zvednout upadající standardy školy. K tomu samozřejmě patří i šetření."
Například by se dalo na jídle šetřit tak, že by se zprovoznila hladomorna a umístilo by se do ní pár obtížných studentů, na prvním místě samozřejmě Potter. Tuhle drobnost o hladomorně už nedodal, jelikož hodlal odkráčet z místnosti. Vážně si totiž nebyl jist, jestli by dokázal dál bránit Umbridgeovou, kdyby se dostal s Rolandou do upřímné hádky. Nemohl prozradit, že sdílí na novou profesorku Obrany stejný názor, jako prakticky celý hrad, včetně obrazů a duchů. Jediný, kdo byl upřímně rád, byl Filch.
"Cítím tu kravský hnůj. Netáhne to z nějakého řiťolezce?" řekla Hoochová směrem k Vektorové dostatečně nahlas, aby to slyšeli nejen všichni kolem stolu, ale i odcházející Severus, ten ovšem dělal, že to přeslechl. Tohle už byla natolik silná urážka, že kdyby se přiznal k tomu, že ji slyšel, pak by musel na Rolandu použít nějakou vhodnou kletbu z černé magie, aby očistil své jméno.
Odejít mlčky bylo bezpečné pro všechny, jen mu to nebylo umožněno. Ve dveřích se prakticky srazil s Umbridgeovou.
"Ach, Severusi, přesně vás jsou hledala," zaradovala se jen co ho spatřila a on kdesi za svými zády uslyšel dramatické odkašlání, které znělo jako 'podlézač'. Tím to měla Hoochová spočítané, v jejím letošním vánočním punči se zřejmě zázrakem ocitne celá lahvička projímadla vhodného i pro troly a po půl hodině ve střevech zcela nezjistitelného. A Severus bude mít klidné Vánoce.
"Profesorko Umbridgeová," pozdravil ji s mírnou úklonou, "Mohu pro vás něco udělat?"
"Naopak, spíš já udělala něco pro vás," přátelsky ho vzala za loket a měla při tom jen velké štěstí, že bylo kolem tolik lidí, protože jinak by jí Severus tu ruku urazil, "Pojďme tady kousek dál... ano tak," odtáhla ho do rohu místnosti a ztišila hlas, "Toto jsem dnes zabavila jedné havraspárské studentce, Lence Láskorádové," s těmi slovy mu podala srolovaný pergamen.
Rozevřel ho a začal rychle číst. Celí text byl nadepsán 'Nejoblíbenější činností Severuse Snapea' a obsahoval skoro dvě desítky bodů hlásající takové věci jako, povlávání po chodbách - představil si sám sebe jak ho studená bradavická meluzína nese chodbami a otřásl se; vyhrožování studentů - představil si trest, jaký by mu Albus uložil za skutečné vyhrožování a ušklíbl se. Byl to klasický havraspárský seznam sloužící buď k tomu aby našli způsob, jak Severuse ponížit nebo jak se mu dostat do postele.
Druhé varianta byla častější, než by se mohlo na první pohled zdát. A příslušníci každé koleje na to šli svým specifickým způsobem. Havraspárští na to šli přes sáhodlouhé logické úvahy a složité plány, jak zůstat se Severusem sami v lektvarové učebně nebo jiné nejčastěji sklepní místnosti. Mrzimorští posílali cukrovinky a pozorovali z povzdálí. Zmijozelští většinou bez rozpaků přišli s oboustranně výhodnou nabídkou vzájemné sexuální a jiné výpomoci. Těch pár nebelvírů, kteří výjmečně vzplanou zakázaným citem, mělo tendenci posílat básně a milostné dopisy.
Řešení na to bylo celkem jednoduché. Svým vlastním žáků naznačil, že po milostném vztahu s ním by nemuseli vyváznout bez zranění, takže drtivá většina z nich rychle vycouvala v obavě o svou čistokrevnou kůžičku. U havraspárských využil svůj ostrý jazyk, aby je přesvědčil o tom, že jejich intelekt je velikosti rozumu čivavy a že by se jich nedotkl dvoumetrovou latí, jelikož mu nesahají ani po kotníky. Vždy to mělo účinek na havraspárské ego, které se prakticky rovnalo tomu zmijozelskému. Milostná psaníčka od nebelvírů používal jako topivo a vůbec si jich nevšímal. Mrzimorské zase přivedl urážkami k slzám a cukrovinky, často bohatě naládované lektvary lásky nebo vášně, naházel testrálům. Pak se nemohl nikdo divit, že se jejich populace během posledních deseti let zdvojnásobila.
Na tomto případě ho překvapilo jedině to, že Láskorádová podle jeho zběžných pozorování měla něco s dvojčaty Weasleyovými vzhledem k tomu, že se ti dva kolem ní neustále točili. Nebo s Longbottomem, protože kolen toho se pro změnu točila havraspárská dívka. Takových věcí si všímal jen náhodou, prostě se k němu dostávaly drby a byl pozorný, tak viděl, co se kolem děje.
"Děkuji, že jste jí to zabavila a předpokládám, že jste i uložila náležitý trest," poděkoval Umbridgeové, přeložil pergamen a zasunul si ho do kapsy.
"To jsme rozhodně uložila," kývla rázně, "Ve vás to nevzbuzuje znepokojení?"
"Ani v nejmenším, alespoň budu mít čím topit. Teď když mě omluvíte, tak mám rozdělaný lektvarový experiment a musím se k němu vrátit," na pozdrav mírně kývl hlavou a s nadšením ji zanechal stojící celou překvapenou v rohu.
Nejspíš očekávala, že se bude vztekat, poletí za Láskorádovou, aby jí uložil další školní trest nebo ji co on věděl... třeba proklel, jenže to by stejně nemělo žádný smysl a jedině by tím získal pověst hysterického blázna. Navíc mu dívčin zájem byl veskrze lhostejný, ne z toho důvodu že ho ženy sexuálně ani romanticky nikdy nepřitahovaly, ale protože to byla studentka a hloupé dítě. Jak by mohl mít kdy jen ten sebemenší sexuální zájem o studenta. Taková nedorostlá, hloupá chamraď, zajímající se jen o jídlo a sex.
Vyšel na chodbu, zapomněl při tom i na nalitý hrnek kávy, a vydal se do své laboratoře. Už třetím týdnem mu tam rašily výhonky, jež svou magií Longbottom přivedl k životu a Severus musel zapsat, jakou rychlostí rostou a o kolik se jejich růst od posledního měření zpomalil.
Jeho malý projekt s názvem Neville Longbottom zdárně pokračoval.

°°0°°

Seděl ve skleníku na zemi, na holé půdě, obklopen květinami a vnímal jejich přítomnost. Na kolenou položený pergamen, co na něj zrovna sepisoval úkol z přeměňování, ale momentálně mu nevěnoval pozornost. Drásal si vnitřní stranu pravého předloktí kde měl vyryté 'Jsem ošklivý chlapec'. Pravděpodobně to bylo hodnocení jeho chování, ale mělo to i jinou pravdu. Neville si nikdy nepřipadal příliš přitažlivý. I když v posledním roce zásadně zhubl a od všeho toho přehazování, rytí a kopání co se mu věnoval i během prázdnin mu i celkem narostly svaly a vytáhl se, pořád si připadal nehezky široký všude. Pořád proklínal svůj předkus a vlasy barvou připomínající slámu. Kdo má rád slámu? Když si na ní člověk sedne, tak píchá. Takže vyrytá slova měla pravdu, Neville byl ošklivý.
Povzdechl si a rozhlédl se.
Pokoušel se na svém úkolu pracovat na koleji, jenže tam bylo ovzduší plné falešné lítosti. Harry dostal od Umbridgeové trest zrovna v ty dny, kdy byl famfrpálový trénink, takže celý nebelvír, ač mu většina z příslušníků koleje nevěřila ani slovo ohledně Voldemorta, teď stál za Harrym a tvrdil, jak strašně je to od nové profesorky Obrany nespravedlivé. Jediný důvod byl, že chtěli vyhrát famfrpálový pohár a Harryho skutečné štěstí je nezajímalo. Jestli se tomuhle neříkalo pokrytectví, pak Neville už nevěděl čemu.
Kvůli tomu přišel psát úkol sem, jenže to vůbec nepomohl. Čas mu utekl jako splašený a on se musel dostavit na další doučování. Pobral tedy své učebnice, očistil si kalhoty, světe div se nepodpálil si je, a pak vyrazil zpátky do nebelvírské věže. Když dorazil zjistil, že falešné ovzduší se nerozplynulo a Harry tráví čas depresením v ložnici, tak prostě odložil učebnice a rovnou se vydal do sklepení.
Snape ho dole uvítal obvyklým nijakým pozdravem, zadal mu míchání lektvaru a usedl ke stolu. Jak už měl Nevile zvykem, stál si svetr, co musel díky chladným chodbám hradu nosit neustále, a odložil ho stranou. Nad kotlíky byla beztak hrozná pařírna a vzhledem k všeobecně horkému a těžkému vzduchu, co měl Snape v pokojích, to bylo ještě dvakrát tak strašné. V půlce procesu vaření byl už tak zpocený, že mu po pažích tekly čúrky slané vody a nepříjemně štípaly v nápisu na předloktí. Několikrát si předloktí utřel, naposledy zůstala na kapesníku krvavá skvrna. To ho ovšem nedonutilo říct Snapeovi, že má problém, jelikož ho nechtěl obtěžovat s takovou malicherností, jako je bolavá paže.
A vymstilo se mu to... nebo taky ne, to se nebyl po následujícím incidentu nikdy schopen rozhodnout.
Zrovna odměřoval tři kapky z ampulky krokodýlích slz, když mu jedna obzvláště zákeřná kapka potu sklouzla přesně do místa na zranění, které bylo ze všeho nejcitlivější. Napůl se lekl, napůl to byl reflex z bolesti, každopádně upustil lahvičku do kotlíku. Lektvar vněm okamžitě vzkypěl v záplavě zelených bublinek a dřív než od něj stačil uskočit vytryskl do vzduchu gejzír oranžové tekutina, která ho z velké části pokropila. Pak se lektvar rozlil po celém stole.
"Longbottome!" zaječel Snape a jeho křik byl doplněn třeskotem křesla dopadnuvšího na zem, jak se z něj lektvarista prudce vymrštil, "Idiote! Nešikovný hlupáku! I pavián s kocovinou by dokázal ten lektvar uvařit!" zuřil muž a zamířil si to k Nevilovi třemi dlouhými kroky.
Mladíkovi byl ten hněv lhostejně příjemný. Neustoupil před zuřícím mužem ani neuhnul dozadu, jen omámeně stál a sledoval, jak se lektvarista vzteká. Vnímal jeho hlas, zřejmě mu nadávající do pitomců, jen jako hluboké monotonní mručení, které bylo na poslech neuvěřitelně příjemné. Sledoval každý Snapeuv pohyb. Nejen rukou, kterými zlehka gestikuloval, tak hlavně rtů pohybujících se v přívalu jedovatých nadávek. Jak to tak sledoval, tak si náhle uvědomil, že nejlepší teď bude říct milovanému muži co k němu cítí a políbit ho. Přišlo mu to přirozené, jakoby veškeré jeho dosavadní zábrany zmizeli.
"Miluju tě, Severusi," oznámil Snapeovi a dokázal ho těmi třemi slovy naprosto umlčet. Alespoň na tak dlouho, aby ho mohl uchopit za propadlé tváře s výraznými lícními kostmi a přitáhnout si ho k polibku.
Ještě nikdy nikoho nelíbal, tak pořádně nevěděl, co by měl dělat, prostě se tedy nechal vést instinktem. Stejně to, jak si moc dobře uvědomoval, nebyl polibek v pravém slova smyslu. Lektvarista mu nijak neodpověděl, rty měl sice uvolněné, ale nepoddal se pohybům Nevillovy pusy ani tlaku mladíkových rtů. To Neville líbal Snapea, ten mu to však ani náznakem neoplácel. Nebyla v tom sveřepá neochota, jen prosté překvapení, které však trvalo jen pár vteřin, ač se to mladíkovi zdálo jako celá věčnost.
Tehdy se Snape konečně vzpamatoval, chytl Nevilla za ramena a prudce ho od sebe odtrhl, jako kdyby vytrhával zakouslé klíště. Přesně s takovým odporem a zlostí to bylo uděláno. I když by se měl mladík právě stydět nebo se bát, necítil nic z toho. Spíš částečné uspokojení nad tím, že uděl něco po čem usilovně toužil a teď bylo na řadě něco dalšího.
Svléct lektvaristu a konečně se pokochat tím, jak vypadají jeho nohy bez vrstev látky. Určitě musely být ještě stokrát tak sexy.
"Longbottome...!"
"Máte krásné oči a nohy," projevil nahlas svoje nynější myšlenky a vztáhl ruce, aby se mohl začít sápat po knoflíčkách mužova hábitu.
Jeho tápající ruce se však vzápětí ocitly v železném stisku ledových dlaní. Byl odstrčen stranou, kam až ho mohl lektvarista odsunout natažením paží.
"Imbecile," zavrčel podivně zhrublým hlasem, "Dotkl ses mě rukama špinavejma od toho lektvaru. Jestli to byla nějaké sračka vyvolávající vášeň, tak si užiješ dost nepěkný chvilky, chlapečku. Jedinej způsob, jak se vlivu takovýho hnoje zbavit je vyšukat si ho z hlavy. Chceš ohnout o stůl a ojet?" jak to říkal, tak si pro změnu přitáhl Nevilla až těsně k sobě, tak že se jejich tváře málem dotýkaly. Přesně to byla blízkost, kterou mladík vítal doslova s otevřenou náručí, kdyby jen měl volné ruce a mohl lektvaristu obejmout.
"Co si to, kurva, namíchal za dryják?!" opět byl odstrčen, tentokrát sám Snape od něj pro jistotu odcouval, "Nemůžu doprdele ovládat svoje mluvení ani dělání. Sakra!" obrátil se na patě a za stálého mumlání převážně značně sprostých slov zamířil do své laboratoře.
Neměl potřebu lektvaristu následovat, přestože zvědavě postoupil o krok dopředu když ho z laboratoře slyšel mumlat něco o tom, že by mu otec za tolik sprostých slov vymyl pusu mýdlem. To, co momentálně chtěl, bylo svléct se donaha a nechat Snapea, aby si s ním dělal co chce. Jindy by se toho obával, to si uvědomoval, ale teď se cítil tak lehce a bez zábran. Začal si bez spěchu rozepínat knoflíčky na koši a ani si při tom nevšiml, že sprosté nadávání z laboratoře docela utichlo. Stejně tak si příliš nevšiml lektvaristy, jež se vynořil ze dveří a krátce v nich strnul, jak sledoval Nevilla s rozepnutou košilí. Pak byl byl dvěma kroku u něj, drapl mladíka za bradu a zvedl hlavu tak, aby mu mohl do překvapením otevřených úst vlít obsah lahvičky, kterou s sebou přinesl.
"Spolkněte to, pane Longbottome. Neutralizuje to účinky lektvaru," rozkázal mu už svým normálním hlasem a lil Nevillovi do pusy tolik hořké tekutiny, že by musel polykat, aby se neudusil, i když by nechtěl.
Jak hořkost klouzala jeho krkem do žaludku, tak začínal jasněji vnímat, až si nakonec s hrůzou uvědomil celou okolní situaci a měl dojem, že se musí buď pozvracet a nebo propadnout někam hodně hluboko.
Stál tu, urpstřed Snapeových pokojů, vyznal mu lásku a pak si jednoduše rozepnul košili, protože chtěl, aby si ho temný muž odtáhl do své ložnice a tam se s ním pomiloval. Nejen že to chtěl, byl natolik uvolněný a otevřený všemu, že by to klidně doopravdy dovolil. Teď navíc hleděl přímo do uhlíkově černých očí a na prsou ho podivně chladilo, jak mu tam stydl pot.
Zajíkl se a rychle si přitáhl cípy rozepjaté košile k sobě. Na to bylo od lektvaristy jedinou odpovědí jen ušklíbnutí.
"Gratuluji Longbottome. Díky své neschopnosti jste byl schopen vytvořit směs lektvaru pro ztrátu zábran a nějakého druhu lektvaru vášně. Kdyby nebyla vaše směs tak výbušná jistě by se dobře prodávala na černém trhu jako znásilňovací droga," nakrčil tenké rty, "Mohu vás ujistit, že by byl velmi žádaný, když i mě na chvíli dokázal obludit a donutit myslet si, že jste třeba jen minimálně přitažlivý. Takové boubelaté malé dítě..." snižoval Nevillovo seběvědomí a dováděl ho k ještě hlubšímu ponížení s takovým nadšením, až to v mladíkových očích hraničilo s projevem sadismu. Nejhorší na tom bylo, že to narozdíl od sprostých nadávek tnulo do živého.
Rozechvěla se mu kolena, v krku mu naběhl knedlík a oči zapálily. Vážně se tu nesměl rozbrečet ponížením zrovna před Snapem. Nesměl, prostě ne. To by se pak už vážně nemohl muži ukázat na očích ani při hodině. Že se sem už nevrátí kvůli doučování věděl jistě, i kdyby si za to měl vysloužit školní trest a drhnout holýma rukama mech z bradavických hradeb až by si vyrval nehty a rozdrásal kůži o kamení.
"Já... pane... chci... můžu," pokoušel se za sebe dostat, jenže začínal koktat. Ještě aby se zakoktal k tomu všemu. Už beztak nevěděl, jak to přežije.
"Jděte. Bude mi týden trvat, než to tu vyčistím a vyvětrám ten smrad. Nechci už vás tu ani vidět," vrčel Snape, "Příště se uvidíme v erární laboratoři."
Neuvidíme se už nikde, protože Neville se nevrátí, leda tak si půjde procvičit balancování na koštěti, aby se dostal k mechu na nejvyšším bodě věže. Teď musel pryč. Pryč odsud a hned, dokud ještě drží na uzdě slzy a rozklepaná kolena.
"A ještě něco, Longbottome, jestli o tom, co se dnes stalom někomu jen ceknete, pak pochopíte že jsem se k vám v hodinách choval víc než laskavě. Je vám to jasné?"
Přikývl na souhlas, že rozumí, a nejspíš zamumlal něco jako rozloučení, to usoudil jen z toho že za ním lektvarista nezavolal nic ve smyslu, že mu odebírá body za drzost. Vypotácel se ven z pokojů a došoural se do nejbližší umývárny, kde už tolikrát trávil příjemné chvilky s penisem v ruce a vzpomínkou na Snapea, dlícího jen kousek chodbou. Tentokrát ale jeho návštěva záchodové kabinky nebyl ani trochu tak veselá.
Nejdřív se vyzvracel, jak se mu z hořkého neuralizátoru udělalo špatně a pak se tam sesunul do rohu. Přitáhl si nohy pod bradu, těsně jak jen to šlo, zabořil hlavu do nich, aby nikdo neslyšel jeho vzlyky a pak se rozbrečel.

°°0°°

Proklínal se do desátého kolena za to, že vůbec kdy přivedl Longbottoma sem do svého pokoje. Copak byl tak posedlý tím přichytit Pottera při nějaké rošťárně, že ani pořádně nezvážil, jaké by to pro něj mohlo mít následky? Longbottom byla chodící lektvarová katastrofa, proto bylo pravděpodobné, že dřív nebo později něco porádně podělá. Jen zázrakem to bylo později. Ohrozil tak svou nerozvážností i vlastní lektvarové experimenty a svou milovanou laboratoř. Bylo sice nepravděpodobné že by jakkoliv silný výbuch normálního nepovedeného lektvaru prorazil bariery kolem laboratoře, ale jen mozkomor věděl, jak byly rostlinné přísady ovlivněny mladíkovou magií. Příliš riskoval, zaslepen zkoumáním neobvyklých schopností, kterým Longbottom disponoval. To muselo skončit a také skončí. Příště už budou vařit v bezpečí lektvarové laboratoře daleko chodbou od Severusových pokojů a budou tam společně mrznout. Na to se netěšil, tady byl spokojenější, ale bylo to nezbytné.
S unaveným povzdechem se rozhlédl po nepořádku.
Došel si pro lahvičku do skladu a vrátil se pro vzorek lektvaru. Ať Longbotom jednoduše něco podělal nebo to byl vliv jeho magie, muselo se to prostě ověřit a případně zdokumentovat. Zatímco nabíral vzorek, v hlavě si rekapituloval, kam až v pozorování zatím dospěl. Už byl naprosto přesvědčen, že Longbottom má opravdu na rostliny silný vliv. Jednoznačně byl vliv podmíněný jeho náladou. Jestliže byl vystresovaný, rozčilený nebo zahanbený, pak se u rostliny spustily a urychlily autolytické procesy a porostly je plísně. Naopak v případě, že byl v dobré rozpoložení, jako tenkrát jednou po tom, co se vrátil z toalet, tak rostliny bujely. To bylo celkem logické. Jediné, co zatím nedávalo Severusovi v této jednoduchém rovnici smysl, byla orchidej vesele bující a kvetoucí na jeho polici. Rostlinné přísady z toho dne byly za pět hodin rozbředlé v kaši, zatímco květina vykvetla. Možná to bylo způsobeno tím, že se orchidej Longbottomovi jednoduše líbila.
S nabraným vzorkem se vrátil do laboratoře. Tentokrát chtěl zjistit nejen, co se vůbec stalo, ale i co to vlastně kluk vytvořil za podivnou břečku. Jejich vzájemnou interakci v podobě polibku bral vědecky. Byl to prostě vliv lektvaru a tečka. Nepředpokládal že o tom bude Longbottom vyprávět na každém rohu a to i v případě, že by ho nevaroval. Jenže on ho varoval, to velmi důrazně a srozumitelně varoval. I kdyby přesto někde něco ten pitomec řekl, tak to jednoduše svede na lektvar a Brumbál to nakonec zahladí. Sice by to bylo problém vzhledem k Umbridgeové, jenže co by ředitel neudělal pro Severuse, že?
V první sadě testů zjistil, že lektvar neobsahuje žádné známé afrodisiakum a ve své podstatě je to jenom lektvar uvolňující mentální i fyzické zábrany. To by vysvětlovalo jak polibek od Longbottoma, tak i Severusovu sprostou mluvu, které se během dospívání zbavil, stejně jako následné myšlenky, které vůbec nebyli počestné. Nebyto to sice úplně příjemné zjištění, vlastně bylo celkem znepokojivé, ale pořád si řekl, že za všechno může lektvar.
Longbottomovi bylo patnáct, ovládaný hormony a toužící po jakémkoliv sexuálním kontaktu. Tak to prostě v pubertě bylo. Jakmile přičtete ztrátu zábran, tak zůstane jenom chtíč směřovaný na nejbližší osobu, v tomto případě Severuse.
A že i on sám obdobně zareagoval? Nu a co? Od lektvarového kongresu, konaného na konci prázdnin, s nikým nebyl, když Umbridgeová neustále slídila po hradě, takže nedostal příležitost odejít z hradu a obstarat si známost na jednu noc. Byl prostě trochu sexuálně deprimovaný. Nepotřeboval něčí zadek každý týden, ovšem nějaké to potěšení si tělo žádalo. Když k sexuálnímu nevybití dospělého muže přidáte lektvar opět vám vyjde, že skočí po všem, co je v okolí.
Jasné a zřejmé všem, co vědí něco o lektvarech. Netřeba se tím vůbec rozptylovat.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-5-kapitola

Neville 4

2. dubna 2014 v 19:35 Jak je důležité míti Nevilla
Přešly tři hodiny doučování s Longbottomem a Snape měl několik poznatků. První, u kterého si poctivě přiznal. že ho šokoval, bylo. že ten kluk ho snad o doučování požádal vážně proto, že se chtěl naučit míchat lektvary a nepropadnout u NKU. Pořád měl jistá podezření, ovšem uklidnil se natolik, aby nebyl věčně jako na trní, když k němu Longbottom přišel.
Další, co pochopil je, že Longbottom nikdy nesplete postup při přípravě lektvaru, který zná - myšleno lektvary z nižší ročníků - a přesto se mu nedaří. Problém tedy spočíval v něčem jiném, což Snapea rovnou přivádělo k třetímu bodu. Ve vzorcích, ať už v orchideji, plísni nebo dalších rostlinných přísadách které mladíkovou rukou došli zkázy, nenašel žádný katalyzátor, který by se dal určit. To ani dokonce v případě, že odebral a prozkoumal vzorky přímo při procesu hnití nebo růstu plísně. Dovedlo ho to k logické myšlence, že tu vůbec nejde o chemikálii, nýbrž o projev spontánní magie, kterého si nejspíš Longbottom ani nebyl vědom. Jestli si mladík kazil rostlinné ingredience pouhým dotekem, pak nebylo divu, že jeho lektvary nestály za nic. On sám by z plesnivých a nahnilých přísad také neuvařil pořádný lektvar, tak jak by mohl pouhý student.
Nepřekvapila ho ani ta samotná skutečnost, že se Longbottom spontánně projevuje, dnes a denně se musel vypořádávat s nahodilou magií zejména u žáků prvního a druhého ročníku, ale pozastavil se nad skutečností, že si toho doposud nikdo nevšiml. Dokonce ani Pomona, protože její nadšené prohlášení, že Longbottom je vážně dobrý na bylinkářství, bylo víc než laxní. Tohle nebylo 'být dobrý', to znamenalo že celá mladíkova magie je zaměřena na rostliny. Teď už záleželo jen na tom, jak moc je ta magie silná a jestli ji bude Longbottom schopen vědomě kontrolovat.
Zaměřil se na něj, rozhodl se ho studovat, to proto, že byl už od dětství fascinován vším, co bylo neobvyklé, deformované nebo odporné.
A dendromagie byla rozhodně neobvyklá.
V poslední řadě, což si nerad přiznával, že ho studium schopností Nevilla Longbottoma odvádělo od Potterovy naprosté neschopnosti v nitrobraně. Ne jednou myšlenky na to, jak skvělé by bylo mít ve svém okolí dendromága a co vše by to obnášelo pro jeho lektvary, uchránily Pottera před vážným úrazem. Správně by za to měl ten spratek Longbottomovi poděkovat, jenže Severus nechtěl míchat dohromady práci a zábavu.

°°0°°

Usilovně míchal svůj lektvar. Měl požadovanou barvu i konzistenci, což bylo velice dobré znamení. Jestli teď ještě dvakrát zamíchá a nestane se nic strašného, pak by mohl být dnešní výsledek přijatelný. Jedno míchnutí. Druhé míchnutí. A vytáhl míchačku ven z kotlíku. Napjatě čekal, jestli lektvar nějak podezřele změní barvu, ale nezměnil. Zůstal modrý a fialově probublával. Teď tedy stačilo ještě deset minut povařit a bude hotoví.
Užasle koukal do kotlíku, že se nic nepokazilo a on zvládl namíchat barvami hýřící výsledek.
"Prozatím přijatelné," ozvalo se mu za zády.
Málem upustil míchačku na zem, jak se příšerně lekl. Někde během toho, co nakukoval do kotlíku, se Snapeovi podařilo neslyšně se mu připlížit za zády, nahlédnout mu přes rameno na lektvar a rovnou ho i ohodnotit. Zároveň se tak muž dostal nesmírně blízko, až mohl Neville jasně vnímat jeho podivnou aureolu odtažitého chladu a fascinující temnoty. Část krve opustila jeho mozek a spravedlivě se rozdělila do jeho obličeje a slabin.
"Půjdu do své laboratoře, protože potřebuji zatřídit dnešní zásilku přísad. Až bude lektvar hotov, naplňte ampulku a přineste mi ji. A až za mnou půjdete, tak se po mé laboratoři pohybujte pokud možno po špičkách, ničeho se nedotýkejte ani prstem a nejlépe ani hlasitě nedýchejte, je vám to jasné?"
"Naprosto, pane, " mírně přikývl, že to moc dobře chápe a zmocnila se ho jistá obava, že teď když to Snape řekl, tak určitě v jeho laboratoři zakopne, spadne a strhne sebou vybavení, které bude nejkřehčí a nejdůležitější, případně nejdražší. Nebo ještě lépe to všechno dohromady.
Připravil se, že to bude hodně zlé a setřel si rukávem pot z čela. Nad tím lektvarista trochu pozvedl obočí, načež se bez dalších slov obrátil a zamířil do rohu místnosti. Na to Neville trochu nechápavě koukal. Předpokládal, že laboratoř bude někde venku, kus chodbou, proto mohl jen kulit oči, když Snape odsunul jednu poloprázdnou polici na knihy stranou a odhalil tak dveře. Otevřel je, nejspíš heslem, protože nesáhl na kliku a zašel dovnitř. Neville si v duchu položil otázku, proč muž skrývá svou laboratoř. Možná tam měl schované nějaké úžasné lektvarové experimenty, jako třeba lék na vampyrismus nebo lykantropii. Snape totiž nebyl jen neuvěřitelně tajemný a sexy, on byl také geniální, tím si byl Neville jist.
Obrátil se ke svému lektvaru, tedy k časovači, co mu říka, kdy má lektvar odstavit, a sledoval ho upřeným pohledem. Byl docela nervózní, jelikož to byl první lektvar, který by se mu mohl povést alespoň na M plus, pokud by tedy byl Snape ochotný dávat pluska, což rozhodně nebyl. Možná by to dotáhl i na P. Lektvar si bublal a časovač zazvonil, Neville proto rychle vypnul oheň pod kotlíkem. Vyvalila se z něho bělavá mlha, sklouzla po stole až na zem a pak se rozplynula. A světe div se, po provaření měl lektvar zelenou barvu, jak mít měl. Nebyl to sice přesně ten správný odstín, ale byla to zelené. Ne hnědá, ne kávová, né jako dětské hovínko, ale zelená.
Nabral naběračkou jednu dávku a vlil ji do připravené skleněné ampulky ve které se testovaly a hodnotili lektvary. Pečlivě ji zazátkoval, aby neunikla jemná mlha, stále stoupající ze zelené hladiny. Se svým výtvorem se pak vydal do laboratoře za Snapem.
Místnost, do které vstoupil vypadala úplně jinak, než laboratoře určené k pokusům studentů. Tahle byla opravdu tak čistá a uklizená, že by se tam dalo z podlahy jíst. Křivule, baňky a soustavy trubiček měly takové lesk, až to oslňovalo. Podél jedné stěny bublala celá řada kotlíků, kde se zřejmě připraovaly lektvary, jež bylo nutné dlouhodobě vařit, odstávat a nebo míchat. Zrovna v jednom samostatně pracovala měchačka. Ve vzduchu se vznášela směsice libých vůní různých bylin, květin a stonků a pach čerstvého masa nebo smrad z žab. Podobný nádech měl i sám Snape, když se k Nevillovi hodně blízko naklonil. A ještě zemitý mužský pach a vůni levandulového mýdla. Sečteno, lektvarista vlastně docela smrděl, ale pro mladíka to byla spíš vůně.
Odtrhl pohled od Snapeova pracovního stolu a rozhlédl se. Zpočátku muže neviděl, ale spatřil otevřené dveře, takže k nim zamířil. Vedly do skladu s přísadami, kde také lektvaristu našel.
Stál na žebříku, něco nahoře rovnal v nejvyšší polici a neměl na sobě svůj obvyklý dlouhý plášť. Ten ležel přehozený přes stoličku v rohu místnosti. Jenže to Nevilla ani moc nezajímalo, kde má muž hábit, on měl totiž oči jedině pro jeho dlouhé nohy v černých kalhotách a naprosto parádní zadek.
Nasuchu polkl.
Do teď lektvaristu snad nikdy neviděl bez jeho dlouhého pláště, proto netušil, co se pod ním skrývá. Teď viděl, že větší část Snapeovy výšky tvoří neuvěřitelně dlouhé, štíhlé a prostě sexy nohy. A nad nimi se klene dokonale pevný zadek. To vše bylo dobře vidět, protože, ač nebyly černé kalhoty upnuté, měli přesně tu správnou velikost a byly přesně tak akorát úzké, aby neukázaly moc a zároveň aby zdůraznily všechny ty dlouhé linky, plynule přecházející v obliny. Nejspíš to nebyl záměr, už vůbec to nebylo kvůli Nevillovi, ale účinek to mělo jasně patrný.
Zatoužil jít až k objektu své touhy a dotknout se rukama těch vyklenutých půlek. Moc dobře si uvědomoval, že s těmito myšlenkami a penisem namačkaným v kalhotách, je spíš sexem posedlý úchyl, ale momentálně prostě nemohl myslet na nic jiného, než na Snapeúv zadek.
"Longbottome!"
Vyjekl a upustil lahvičku z lektvarem na podlahu, kde se roztříštila a její obsah se rozlil do všech stran. Ruce se mu okamžitě spojily a rozklepaly, jak si myslel, že byl konečně přistižen. Právě teď určitě Snapeovi došlo, že mu civěl na zadek a vzrušovalo ho to.
"Idiote," napomenul ho nevrle Snape a sklouzl po žebříku na zem, "a nevychovaný spratku. To vás nenaučili že je neslušné někomu zírat do zad? Takhle to pak dopadá."
Oddechl si. Kdyby lektvarista měl podezření, pak se jistě začal vysmívat a nebo by se vztekal. Takhle byl prostě jen rozčílený, že Neville upustil na zem lahvičku.
"Omlouvám se, pane," zamumlala omluvu a už si klekal, aby mohl střepy posbírat.
Silná a studená ruka ho chytla za košili na zátylku a zase vytáhla nahoru. Ocitl se tak překvapivě blízko Snapeova těla, přímo v jeho auře chladné magie. Podruhé za velice krátkou dobu a mělo to na něj silný vliv. Zase se opotil, dávno už však ne proto, že v lektvaristových pokojích bylo horko.
"Chcete si rozřezat ruce?" zeptal se Snape podrážděně, "Jděte vedle, zkontroluji lektvar přímo z kotlíku. Běžte!" s tím postrčil Nevilla směrem ke dveřím.
Poslušně šel, jen zahlédl, jak Snape mávnutím hůlky zlikvidoval rozbitou ampulku. Stoupl si ke kotlíku a podíval se na jeho zelenou hladinu. Doufal,že by pohled na něco tak odporného mohl zmírnit jeho vzrušení, jenže to by nesměl Snape vzápětí stanout těsně vedle něj, opět tak, že mohl Neville cítit jeho hmatatelnou přítomnost. Pak muž nabral lektvar, vlil ho do další ampulky a nastavil proti světlu. Štíhlými prsty přejel po skle nádobky, jako kdyby ji hladil. V tu chvíli Nevilla napadlo, jak skvělé by to bylo, kdyby takhle lektvarista pohladil jeho. Kdyby tak přejel po penisu, co se právě mladíkovi tísnil v kalhotách.
Snape si dal ampulku k nosu a nasál vzduch. Otevřel při tom trochu pusu, takže Neville mohl vidět jeho rudý jazyk, který se několikrát pohnul jako kdyby byl lektvarista had a ochutnával vzduch. Na to mohl Neville jen fascinovaně hledět prakticky bez dech.
Pak Snape namočil špičku dlouhého prostředníčku do lektvaru, přenesl ji k puse... Nevillovi se docela zadrhl dech v krku, když spatřil jak se prst noří mezi tenké rty a pak ten červený jazyk jak, když špičku prstu olízl. Ještě nikdy, ani v časopisech které kolovaly po ložnicích, neviděl něco tak erotického a smyslného, jako tohle.
"Strašné, ale lepší než jindy," usoudil Snape, jasně si naprosto nevědom toho,jak na něj mladík hledí nebo co momentálně prožívá za tíseň a nesnáz. To bylo pro Nevilla velké požehnání.
"Ano, pane," vypravil ze sebe a uvědomil si, že musí honem rychle pryč, "Mohl... potřeboval bych... si odskočit," požádal, jelikož musel okamžitě zdrhnout na chlapecké toalety. Jen ještě přesně nevěděl, jestli si ho tam vyhoní nebo raději strčí hlavu pod studenou vodu, aby se uklidnit. Rozhodně tu nemohl zůstat, jinak bylo prakticky jisté, že by lektvarista na všechno přišel.
"Nutně?" zeptal se Snape, nevrlý výraz ve tváři, tak mu na to odpověděl jen přikývnutím, "Tak zmizte," mávnutím ruky poslala Nevilla milosrdně pryč, takže se mladík okamžitě sebral a prchl ze Snapeových pokojů.

°°0°°

Sledoval Longbottomova mizející záda a mračil se. To bylo už podruhé, co kluk utekl, jako kdyby mu za patami hořelo, tentokrát ale alespoň nenechal otevřené dveře. V duchu nad tím mávl rukou. Už dávno dospěl k názoru, že Neville je opravdu tak neškodný, jak se zdál. Někteří lidé a některé věci jsou totiž přesně takové, jak vypadají na první pohled a člověk se v nich nemá tolik pitvat, i když je to podezřívavý zmijozel, jako byl Severus.
Jelikož už oznámkoval jeho dnešní práci - malý pokrok byl, možná, že Longbottom nebude muset opakovat praktické lektvarové zkoušky na NKU - tak kotlík mávnutím hůlky vyprázdnil. Tak jako tak ho bude muset kluk ještě umýt ručně, takže mu práce moc neubude. Stejně měl ještě jeden experiment, jež si pro Longbotoma tajně připravil, takže mu mohl malinko ulehčit práci. Asi jako když dáte pokusné kryse pamlsek předtím, než do ní nalijete prudký jed, co jí za strašných bolestí během následujících deset minut rozežere vnitřnosti zaživa.
Severus Snape byl prostě veskrze laskavý člověk, jen si toho zatím nikdo nevšiml.
Kotlík měl vyprázdněný, vrátil přísady do sklenic a ty automaticky vyskládal podél hrany stole, přesto se Longbottom ještě nevrátil. Trvalo mu to nepatřičně dlouho a když se konečně objevil ve dveřích, tak vypadal jako uřícená myš.
Přimhouřenýma očima si kluka měřil. Ve tváři měl mnoho červených skvrnek, dýchal povrchně a oči měl trochu skelné. Buď si na záchodě něčeho šlehl, což bylo v jeho případě prakticky neuvěřitelné, nebo si jednoduše udělal dobře. Klidně během Severusova doučování. Dopálilo ho to, že si ten spratek dovolil myslet na prsa Lenky Láskorádové, zatím co se ho Severus snažil něčemu naučit. Pak tu samozřejmě bylo to, že tím možná naprosto zkazil dnešní experiment a nebo, jak ho vzápětí napadlo, dodal docela jiný rozměr.
Jestli je teď Longbottom uvolněný, v dobré náladě a uspokojený, pak by mohla mít jeho spontánní dendromagie na vzorky jiný účinek, než kdyby ho vystresoval na pokraj slz a nechal všechny vzorky shnít. Hnijící a plesnivý materiál měl, teď by mohl dostat do ruky pučící a rostoucí.
"Pomůžete mi zařadit ingredience do skladu. Je to prajednoduchá práce, kterou, doufám, zvládnete. Jednoduše mi budete podával nádoby s přísadami, abych pro ně nemusel běhat po žebříku nahoru a dolů. Myslíte, že to zvládnete?"
"Ano, pane," přikývl pomalu mladík a usmál se.
Měl jemný úsměv, příjemný na pohled a uklidňující. Takový obvykle mívali lidé, jako byl právě Neville Longbottom. Lidé bez velkých ambic, zaměření na vlastní drobné a pro všeobecné povědomí nepodstatné cíle. Ve své podstatě, jak si s úšklebkem Severus uvědomil, byl Longbottom jeho přesným opakem. Poklidný, snadno zvládnutelný až submisivní mladík. Snad právě proto, dokud mu nevybuchl kotlík, ho dokázal ve své přítomnosti snášet bez nutkavé potřeby srážet mu hřebínek při všech možných příležitostech. Vlastně, pokud by nebylo zbytí, snesl by Longbottoma i delší dobu, než dvě hodiny doučování týdně.
Napadlo ho, že pokud se nakonec ukáže, že je mladík skutečně dendromág, by bylo výhodné se s ním spřátelit. Dokázal by se k němu chovat přiměřeně slušně za což by, při Longbottomově dobrosrdečnosti a typické nebelvírské vše a všechny přijímající povaze, mohl dostávat nadmíru kvalitní rostlinné ingredience z Longbottomovy osobní zahrady za rozumnou cenu. To byl samozřejmě plán až do budoucna, kdy nebude ten kluk jeho studentem, ale byl to podle Severusova mínění docela přijatelný a dobrý plán.
Obrátil se, sobře si vědom že bez vířícího pláště to není tak děsivě efektní, a vrátil se do své laboratoře. Věděl, že jde Longbottom za ním, protože slyšel jeho stále zrychlený dech.
"Začněte zprava... to je ta strana, kde máte ruku, jež používáte při psaní," nakázal mu, pro jistotu ještě upřesnil i tím, že na první láhev zprava ukázal. Pletení si něčeho tak jednoduchého jako byla pravá a levá bylo zásadním problémem až příliš velkého počtu studentů, takže jeho zdůrazňování ani tak nebyla urážka Longbottomovy inteligence, jako praktická věc.
Kupodivu se zdálo, že si to snad mladík ani nevzal osobně, protože prostě uchopil první láhev a čekal na to, kdy Severus vyleze po žebříku ve skladu.
Změřil si ho a v duchu pokroutil hlavou, jak může být někdo po vlastnoručně způsobeném orgasmu tak naprosto mimo. Možná to byla schopnost lidí s nulovým sebeovládáním, co umožňovala, že se do jakékoliv činnosti ponořili s veškerou vášní. No, nemělo smysl to řešit nebo nad tím přemýšlet, dnešní experiment byl důležitější.
Vylezl na žebřík, přejel rukou po vyprázdněném místě a shledal, že jeho stínící kouzla jsou plně aktivní a na svém místě. Pak se natáhl pro první láhev. Další a další. Longbottom mu je podával bez řečí a bez nehody a Severus je vyskládával vedle sebe na místa s popisky, aby věděl, co je co a že přišlo do kontaktu s Longbottomem.
Nakonec už nebylo co skládat, sklenice byli postaveny vedle sebe ve fochu a vypadaly zdánlivě nečinně, pokud se člověk dobře nepodíval na první sklenku, kterou mu Neville podal. Byla v ní umístěna jednoduše jen větvička jabloně, na čemž by nebylo nic zvláštního, když by ta větvička za pouhou půlhodinu neměla na sobě nové zelené pupeny. Upřímně, fascinující pohled.
"To je vše, Longbottome, můžete jít a uvidíme se zase na čtvrteční hodině," poslala ho pryč, aniž by se na něj vůbec podíval. Daleko víc ho totiž zajímaly lahvičky. Klidně byl schopen tu teď několik hodin stát na žebříku a sledovat, kterak větvičky, výhonky, listy a květy pučí, račí, klíčí a rostou.
"Ano pane a dobrou noc," rozloučil se s ním Longbottom, což zaslechl jen na půl ucha. Věnoval jeho odchodu jen takovou pozornost, aby si byl jist, že nikde nic neshodil nebo nevzal, načež se plně ponořil do zkoumání lahviček s předměty experimentu.

°°0°°

Měl schůzku s Lenkou, aby se prý poradili o další bojové strategii v operaci snaville - spojenina jména Snape a jména Neville, kterou dívka vymyslela jako krycí název pro svou vizi, že dá Nevilla se Snapem dohromady. On sám celkem nevěděl, o čem že by se to spolu měli bavit a co by měli plánovat.
Uznal, že mít u lektvaristy doučování je pěkné. Mohl mu být nablízku, nejen to, zjistil, že pokud nejsou v okolí lidé, tak se profesor tak moc nemračí, věčně ho neponižuje a nenadává mu za zkažený lektvar tak moc, jako v učebně, což bylo všechno moc pěkné. Taky mu sledování Snapea, jak škrabe brkem o pergamen, tiskne rty a přesouvá své dlouhé nohy pod stolem, přineslo mnoho námětů na erotické fantasie, se kterými si sám v posteli či sprše nadšeně vystačil. Ještě k tomu byl malý bonus, že se snad přeci jen o trochu zlepšil v lektvarech. Žádná sláva to sice nebyla, ale všechny lektvary, co se pokoušel udělat v hodině, dopadly jenom jako hnědá břečka a ne jako prskající a překypující hnědá břečka. To byl rozhodně krok kupředu.
Faktem ale bylo, že už nebylo, co by mohl udělat, proto aby se dostal Snapeovi blíž. Pořád to viděl jenom jako nesplnitelný sen.
"Takže," prohlásila Lenka s veškerou vážností, kterou mohla mít s růžovým ručníkem omotaným kolem hlavy, "došla jsem k závěru, že je potřeba zjistit, co má profesor Snape rád. Cesta k něčímu srdci vede přes oblíbené věci... a pak taky přes žaludek."
Nedůvěřivě na ni hleděl. Nebylo to ani tak tím, že měla z neznámého důvodu ten růžový ručník na zcela suchých vlasech, ani proto, že jí kolem krku viselo veliké zrcátko, bylo to proto, že se mu její strategie nezdála. Taky se mu docela nezamlouvalo, že sedí ve vytápěném výklenku, který obvykle sloužil jako šmajchlplácek.
"Už před dvěma dny jsem nasadila na Snapea několik prváků, kteří to dostali jako speciální bojový úkol," pokračovala.
"Počkej, tys nechala Snapea sledovat?" nevěřil vlastním uší. Bylo ta nejspíš drzost toho nejvyššího kalibru pokoušet se sledovat Severuse Snapea, to ani nemluvil o skutečnosti, že se to dotklo i jeho osobně. Vzplanula v něm silná touha lektvaristu před Lenkou chránit, ač věděl, že mu dívka nijak nechtěla a nechce ublížit. To se v něm jen aktivoval ochranářský pud, velící mu starat se o muže, do kterého byl zamilován.
"No, jasně," přikývla a usmála se, "Hrozně je to bavilo, protože to byla velká zkouška jejich důvtipu. Nejen, že museli sledovat Snapea, což je samo osobě těžké, ještě se museli vyhýbat Umbridgeováé co teď všude slídí po chodbách."
Měl by jí na to něco říct, jenže on nebyl z těch, co by si pouštěli pusu na špacír a někomu vynadali, tak spolkl všechno rozzlobenost a raději to nechal v klidu. Pořád mu ale vadilo, že Lenka brala s takovým klidem omezování Severusovy svobody.
"Hmm... no a co zjistili?" zeptal se tedy. Zajímalo ho to, to nezapřel ani sám před sebou a styděl se za to. Nebylo správné lektvaristovi zasahovat do soukromí a on si proto připadal jako šmírák. Jenže tím vlastně byl už jen proto, že se přihlásil na doučování, jen z toho důvodu, že mohl být Severusovi Snapeovi nablízko.
"Sepsali mi jeho nejoblíbenější činnosti do seznamu podle jejich četnosti," hrdě se vytasila s pergamenem, rozvinula ho a zamračila se do něj, "Bod první; Strašidelné povlávání po ztemnělých chodbách hradu a vybafávání zpoza rohů."
Nemohl jinak a musel se začít smát. Každý, kdo kdy vstoupil na půdu Bradavického hradu věděl, že Snape se dokáže po chodbách pohybovat opravdu dramaticky. Jeho černý plášť se za ním vzdouval dokonce i v případě, že vzduch kolem byl stojatý. Převládal proto názor, že je jeho plášť nějak očarovaný, aby za ním vlál v každé situaci. Dříve se toho Neville bál, v poslední době mu to přišlo děsivé a přitažlivé zároveň.
"Právě jsem si představil, že si taky koupím takový plášť, jako má on a budeme po chodbách povlávat společně," svěřil se kamarádce se svou veselou vizí, ta se zahihňala a upravila si turban na hlavě.
"Ale vážně... někdy bys mu mohl pochválit, jak mu plášť hezky vlaje," řekla s dalším hihňáním, on jí odpověděl opět smíchem.
To byla ještě grotesknější představa, než že by si pořídil stejné oblečení. Viděl to docela jasně, kterak přistupuje k muži svého srdce, koktavě mu sděluje, že má hezké oblečení a pak od něj dostává políček doplněný o hromadu urážek mířených na velikost jeho mozku a poukazujících na stupiditu takových vtipů. Byla sice pravda, že by se v tu chvíli nejspíš ze Snapeova hlasu udělal do kalhot, ale stejně nechtěl takové ponížení zažít.
"To by asi nešlo," otřel si slzy smíchu, "Další bod je jaký?"
"Bod číslo dva: strhávání bodů a udílení trestů. Ne, tak to asi taky nebude cesta k jeho srdci. Bod číslo tři: Dlouhé proslovy o nízké inteligenci, nulových schopnostech a vzhledu studentů... tak to také nemáte společné, ale... ha, tohle by možná šlo," mrkla na něj, "Bod číslo čtyři: Popíjení kávy ve velké množství. Dáš mu k Vánocům plechovku s kávou nebo kávový hrnek."
Koukal na ni a viděl, že to myslí vážně. Dokonce viděl sám sebe, jak balí černý kávový hrnek do krabičky, dává kolem něj barevnou stuhu a pak ho anonymně posílá Snapeovi po školní sově. Asi už se od kamarádky nakazil jejím bláznovstvím tak moc, že byl ještě větší podivín, než předtím.
Zase se začal smát, tentokrát představě Severuse, jak rozbaluje ten hrnek, užasle si ho prohlíží, zjišťuje svým šestým smyslem kdo mu ho poslal a pak ho jde Nevillovi hodit na hlavu. Rozhodně by to byl projev silného zájmu, který Neville vítal.
"Musíš to brát vážně," napomenula ho zlehka kamarádka, ovšem také se usmívala, "Koukneme tedy na další bod..."
"Počkej. Mám dojem, že sem někdo jde," zarazil ji a zaposlouchal se.
Po chodbě k nim skutečně někdo kráčel. Rychlé klapání dámských podpatků, které mohlo zvěstovat jedině to, že se k nim blíží Umbridgeová. Žádná jiná profesorka nenosila boty, které by tak hlasitě klapaly o podlahu.
"Rychle to schovej."
"Co má schovat, pane Longbottome?" promluvila žena v růžovém, co právě stanula u rohu chodby. Bylo tedy pozdě na to, aby Lenka skryla jejich bodový seznam Snapeových nejoblíbenějších činností. A že bude ten seznam Umbridgeovou zabaven hned, jak k nim dojde, o tom vypovídal upřený pohled, jež na něj profesorka upírala.
"Co to je?" zeptala se, ale jenom sama pro sebe. Na odpověď nečekala, jednoduše vytrhla pergamen Lence z ruku a nahlédla do něj. Nejdřív to vypadalo, že vůbec jeho obsah nechápe, než se ošklivě zamračila. Na to, jak se snažila růžovými kostýmky a mašlemi budit dojem něžné ženskosti, tak se uměla vážně děsivě šklebit.
"Vůbec neoceňuji váš smysl pro humor, ani," pohlédla na dívku, který k ní nahoru mrkala velkýma modrýma očima, "styl oblékání. Oba máte následující dva týdny každý den školní trest u mě."
"Ehm madam," ozval se opatrně, "Já nemohu, protože mám ob den doučování u profesora Snapea," sdělil jí s obavou, že se rozzlobí a uloží mu dvojitý trest.
"Tak budete chodit ve zbývající dny!" zlobila se, ale trest navíc neurčila, "Tohle si nechám a ukážu to profesoru Snapeovi. Jistě ho to bude velice zajímat."
Lenka neřekla za celou dobu nic, ani bránit se nepokoušela, Neville též ne, protože byli přistiženi při činu, ač ten čin nebylo nic, za co by si skutečně zasloužili trest. Každopádně to Umbridgeovou potěšilo, jelikož se zatvářila nadmíru samolibě a zase si to odkráčela dál chodbou. Prostě její typická přepadovka, při které někam vlétla, rozdělila školní tresty a pak se zase vzdálila dřív, než se stačili žáci začít bránit. Postupovala trochu podobně, jako Snape, jenže ten měl o něco větší autoritu.
"Tak to je docela v háji," podotkl tiše Neville.
O samotný školní trest mu nešlo. Trochu bolesti při opisování textu snese, on beztak bolest nevnímal tak silně, jako ostatní, jeho děsila skutečnost, že se pergamen dostane ke Snapeovi. Upřímně děsila. Po tom, jak, skoro by se dalo říct že slušně, se k němu lektvarista choval, měl stále větší strach z toho, že zjistí proč vlastně za ním Neville chodí na doučování. Už se mu párkrát v mysli vynořila myšlenka, že je muž něco jako zemnička. Rostlina, která se uměla celá schovat do země, když se k ní někdo přiblížil a jediný způsob jak ji dostat ven bylo jí hrát na panovu flétnu nebo zpívat, pokud to člověk uměl. Byli to velmi krásné, ale nesmělé rostliny. Jako Snape.
"Není," zamítla Lenka a poplácala ho po ruce, "Bude si myslet, že jsem to napsala já. Je to můj papír, moje písmo, můj duhový inkoust, moje kytičky a srdíčka."
Neptal se, proč tam měla namalované kytičky a srdíčka, byl si jist, že to nechce vědět. S Lenkou musel člověk opatrně vybírat to, nač se zeptá. Stejně tak se neptal, prčo má na hlavě ručník a proč má to zrcátko. Jestli mu to bude chtít říct, tak řekne, když ne, pak to bylo zaručeně něco, co vědět nepotřeboval.
Musel doufat, že má pravdu.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-4-kapitola

Neville 3

2. dubna 2014 v 19:33 Jak je důležité míti Nevilla
Hleděl za mladíkem, který právě vyběhl ze dveří. ani je za sebou pořádně nezavřel, a mračil se jako tisíc čertů.
Až do teď považoval Nevilla Longbottoma za vlastně veskrze neškodného studenta. Jistěže míchal strašlivé lektvarové katastrofy a v Severusově mysli bylo jeho jméno synonymem pro pohromu, vlastně nejen v Severusově, ale jinak to byl druh studenta, ovšem i člověka, který nedělá potíže. Neodmlouval, plnil pečlivě všechny zadané úkoly, míchat lektvary se opravdu snažil, jen na to měl doslova ne-nadání, nedělal vtípky na cizí účet ani jiné vylomeniny. Nebýt těch lektvarů, tak by ho vlastně znal jedině z pochvalného Pomonina vyprávění, která se zaručeně zakládalo na pravdě. Prýtová byla sice každý coulem mrzimor, přesto se jí nestávalo, že by nějakého studenta měla ráda a pak se nakonec ukázalo, že je to parchant. Na lidi měla až překvapivý čuch, ač v nich i tak viděla jen dobro.
Právě proto Severuse tak překvapila Longbottomova žádost o doučování, za kterou se nemohlo skrývat nic jiného, než nějaká lumpárna připravená buď dvojčaty anebo Potterem a jeho strašlivými kamarády. V prvním případě to bylo jenom nepříjemné, v druhém už i nebezpečné. Jestli se Potterovic spratek rozhodl vyslat za Severusem někoho zdánlivě neškodného, aby lektvaristu sledoval a slídil v jeho soukromí, pak by to mohlo znamenat velký problém. Potter prostě nebyl ochoten akceptovat skutečnost, že je Severus členem Fenixova řádu, navíc velmi ceněným členem, a že je na Brumbálově straně a právě proto se mohl pokoušet vypátrat v Severusově životě nějakou špinavost.
Naštěstí Severus nebyl ten typ člověka, co by třeba i ve svém soukromém pokoji měl něco kompromitujícího. Všechno podstatné měl uloženo v hlavě a lpěl jen na velmi malém množství fyzických předmětů, které by se daly všechny nacpat do kapsy nebo přinejhorším do krabice od bot. Právě proto prostě nebylo možné, aby Longbottom objevil cokoliv, z čeho by Potter odvodil cokoliv si odvodit chtěl.
Přitáhl si hábit víc k tělu, otevřenými dveřmi dovnitř hrozně táhlo a jemu začínala být zima. Ušklíbl se nad naivitou jak Potterovou tak Longbottomovou.
"Dobře, vy rozmazlení spratci, chcete se dostat do soukromí netopýra z podzemí, tak já vás do něj s největší radostí zavedu," mávnutím hůlky zavřel dveře, aby nebyla taková zima, "Navíc nebudu muset trčet v téhle ledové učebně."
Znovu se zachvěl chladem a zasedl k známkování lektvarů.

°°0°°

Koukal na dva svetry, jeden byl zelený a druhý byl fialový, další už neměl. Usilovně přemýšlel, který z nich by si měl na doučování vzít a cítil se, jako kdyby se připravoval na první rande. Že si vezme uniformu, to bylo jasné, ale ve sklepeních bylo chladno, tak bylo třeba pořádný svetr, ne jen ten tenoučký od uniformy, proto to zásadní dilema. Měl ten zelený rád, ale nerad ho nosil, protože se ho už pár nebelvírů zeptalo, proč nosí zmijozelskou barvu. Neuměl jim vysvětlit, že má prostě zelenou rád, ne proto že je zmijozelská, ale protože drtivá většina rostlin byla zelená. Snape by si myslel také, že si vzal zmijozelskou barvu a to nejspíš proto, že chce podlézat. Proto zelený svetr zahodil a natáhl si světle fialový. Neměl ho tak rád, měl výstřih do velkého V a barvou se bil s nebelvírskou kravatou, ale nouze naučila Dalibora housti.
Vzal si věci, které očekával, že bude potřebovat, a sešel dolů po schodech do společenské místnosti. Nejdřív chtěl něco někomu říct, ale nikdo, včetně prefektů, mu nevěnoval pozornost, a řešili hádku mezi Harrym a Seamusem.
"Jdu na doučování ke Snapeovi," oznámil do zad svých spolužáků od kterých nedostal žádnou odezvu, splnil tím ale povinnost nahlásit, že má doučování nebo výjimečnou hodinu, to aby ho pak prefekti nehledali.
Opustil nebelvírské místnosti, zanechávaje za sebou křičícího a vztekajícího se Harryho, a vydal se dolů do sklepení. Hromada pater a rychle mu docházel čas. Nakonec si i popoběhl, aby to stihl, takže tam nakonec byl dřív, přesto na něj Snape už čekal, ruce složené na prsou a mračil se.
"Longbottome," kývl, což snad byla obdoba pozdravu, "To je pro vás. Doporučená literatura a seznam lektvarů, které budete moci zkoušet bez mého dozoru. Tady to je klíč od této laboratoře," vrazil Nevillovi do rukou pergamen a kroužek s klíčem a ukázal na dveře po své levici. Nebyla to učebna lektvarů, ale laboratoř sloužící pro procvičování lektvarů, při kterých nebyl vyžadován dozor profesora nebo postačil dozor primuse či prefekta. Případně sloužila k soukromým experimentům nejnadanějších žáků z pokročilých lektvarových hodin. Neville v ní byl několikrát v loňském roce při Hermionině a Cedrikově dozoru, když se tam ještě z dalšími nešťastníky učil míchat lektvary alespoň tak, aby prošel do dalšího ročníku.
"Vezmete si tam pokaždé k ruce Grangerovou nebo nějakého z prefektů, aby na vás dali pozor. Po završení všech svých lektvarových katastrof laboratoř uvedete do původního stavu, vyčistíte tak, že by se dalo z podlahy jíst a pak za sebou zamknete. Klíče si můžete nechat u sebe, odevzdáte mi je na konci roku, pokud ne, budu požadovat patřičnou peněžitou náhradu za jejich ztracení. Rozuměl jste mi?"
"Ano, pane," přikývl, momentálně příliš zahlcen informacemi a tónem Snapeova hlasu, který ho rozechvíval, aby řekl cokoliv víc.
"Teď pojďte za mnou," vyzval ho Snape, obrátil se až za ním hábit zavířil a otřel se Nevillovy o kotníky, a pak se vydal chodbou pryč.
Chvíli se za profesorem zmateně díval, protože předpokládal, že půjdou spolu do učebny nebo do laboratoře, přitom lektvarista zamířil hlouběji do sklepení. Rychle ho následoval, jelikož za tu chvilku co váhal, mu muž skoro zmizel za ohybem chodby. Musel popoběhnout, ale rychle profesora dohnal a srovnat s ním krok. Nedělalo mu problémy následovat Snapea stejnou rychlostí, protože uměl běhat a chodit docela rychle, samozřejmě do té doby, než zakopl o vlastní nohu a někde se natáhl. Vřele doufal, že to se mu tentokrát nestane.
Snape mu prakticky vstoupil do cesty, když prudce zabočil a zastavil se proti perskému koberci s vyobrazením vlka, který na lektvaristu shlížel žlutýma očima.
"Mnoho zmijí, lvova zhouba," pronesl Snape něco znělo jako heslo a skutečně to heslo bylo.
Koberec na zdi totiž vůbec nebyl na zdi, nýbrž na dveřích, které se teď před Nevillem otevřely a ukázaly kousek setmělé místnosti, co vypadala jako hodně ponurý obývací pokoj.
Snad ho Snape nevedl rovnou do svých komnat. To byla prostě bláznivá představa, při které mu vyschlo v krku a krve by se člověk u něj dořezal nejspíš jen ve slabinách. Nevěděl sice přesně, co to znamená vejít do Snapeových pokojů, ale asi to nebude nic dobrého. Představu konkrétní neměl, jen ho napadlo, že tentokrát by vážně mohl přijít k úrazu, což bylo zároveň něco, co ho vzrušovalo.
"Nedělejte si plané naděje, Longbottome, heslo si hned po vašem odchodu určím jiné. Navíc ho měním nahodile... jednoduše, když mám náladu," s těmi slovy šlehl po Nevillovi pohledem, pod kterým mladík ztuhl. Tentokrát vážně ztuhl, ne že by mu ztvrdl penis. A to proto, že to byl podezřívavý a vyloženě nepřátelský pohled. Jestli kdy měl třeba jen bláhovou představu, nasazenou do hlavy Lenkou, že by ho Snape mohl v daleké a nepravděpodobné budoucnosti chtít, tak ta představa právě zahynula.
"Ano, pane," zamumlal tiše a vešel za Snapem, který už dávno zmizel uvnitř.
Potichu za sebou zavřel, když to dveře neudělaly samy, nadechl se vzduchu uvnitř v místnosti, který byl podivně těžký a byl cítit po kůži, a pak se opotil až na patách. V pokoji bylo horko na padnutí, skoro jako v parníku. To bylo první, čeho si všiml, pak, jen co si otřel rukávem náhle zvlhlé čelo, upřel pozornost kolem sebe.
Nebylo tu zhola nic k vidění.
Obdélníková místnost, na jedné straně hořící krb po jehož stranách byly police s knihami - bylo jich podstatně méně, než Neville očekával - před krbem pohovka, patřící evidentně k obvyklému bradavickému vybavení. U další stěny byl stůl, za kterým byly jedny dveře, a u kterého bylo z každé delší strany jedno křeslo. Další věc v místnosti byl druhý stůl, o dost vyšší, na kterém stál kotlík a přísady v lahvích, lahvičkách, ampulkách a všechny potřebné lektvarové nástroje.
Tím to haslo. Ta místnost neměl v sobě nic osobního, nic domáckého, nic příjemného ale ani Snapeovského. Bylo to takové, že se člověku v hlavě smyla v jednu tmavou skvrnu a nakonec zmizla v propadlišti zapomenutých vzpomínek.
"Prozraďte mi, Longbottome, co jste se svými kamarádíčky očekával spíš? Mučící nástroje rozvěšené po zdech a nebo růžovou tapetu s jednorožci?" zeptal se, Neville nevěděl jak odpovědět, přesto se o to chtěl pokusit, kdyby ho muž nepřerušil, "Na to už celkem nezáleží. Můžete jim s hrdostí oznámit, že už v prvním kole jste se dostal na území nepřítele. Jistě budou pyšní", posmíval se s lehkostí a pobavením jemu vlastním, "Teď jděte ke stolu. Najdete tam návod na přípravu jednoduchého lektvaru proti bradavicím a několika dalších z prvního ročníku. Tím začnete a pomalu se při doučování propracujete nahoru. Na co ještě čekáte?! Na zlatem orámovanou poznámku?! Pracujte!"
Neville se lekl prudkosti posledního slova, vrhl se ke stolu a přitom si o jeho nohu ukopl palec na noze. Za zády kvůli tomu slyšel pohrdavé odfrknutí, které svým tonem jasně říkalo 'Jste hlupák, naprosto nemehlo a nehodný mého jediného pohledu, pane Longbottome.'. Zatlačilo ho z těch nevyslovených, ale jasných, slov vzadu za očima, jak se mu náhle začalo chtít brečet. Snape ještě ani pořádně nezačal se svým ponižováním, které jistě vbrzku přijde, a on už si přál, aby nikdy nedal na Lenku a její bláznivé nápady, a aby sem nikdy nelezl nebo aby alespoň mohl utéct.
Pustil se do přípravy něčeho, co by mu mělo jít snadno, místo toho se mu nedařilo. Prakticky jakoukoliv rostlinu, kterou měl nakrájet, nadrtit nebo nasekat a proto ji vzal do ruky, musel vyhodit, protože na ní byla plíseň, hniloba, napadení hmyzem nebo jiný kaz. Snad ještě nikdy nepracoval s tak nekvalitními přísadami. Snape mu to určitě musel udělat naschvál, aby mu práci ještě ztížil.
Soustředil se na svoji práci, bublající kotlík a koutkem mysli poslouchal Snapea, jak škrabe brkem na papír. Nezvedl k němu pohled, protože k čemu by to bylo. Jedině by se tak mučil pohledem na lektvaristu, jež byl nedostupný jeho srdci. Jedna zmařená naděje a rozmetaná bláhová představa za večer bohatě stačila.
"Co vám tak trvá, Longbottome?" přerušil ho Snape zrovna ve chvíli, kdy obracel stonek měsíčku lékařského a snažil se zjistit, jestli je v pořádku.
"Já pane... kontroluji jestli je ta přísada dobrá," odpověděl opatrně, nadmíru opatrně, ale stejně ne dost opatrně, aby si nevysloužil lektvaristův zamračený výraz.
Muž se prudce postavil a dvěma kroky se dostal až k Nevillovi. Ač byli stejně vysocí, což dost dobře mohlo znamenat že ho mladík jednou přeroste, tak měl Neville dojem, že se nad ním Snape tyčí nejméně o dvě hlavy.
Štíhlé bledá ruka sáhla do sklenice, kde byl měsíček uskladněn, a vytáhla celou hromadu stonků. Černé oči se na ně upřely, dobu je zkoumaly, pak se na chvilku rozšířily, než v nich vzplanul hněv, který se následně soustředil na nebohého mladíka, jenž nechápal, proč se na něj lektvarista zlobí.
"Všechny ty přísady byli v dokonalé pořádku. Nenakupuji pro studenty zboží nejvyšší kvality, ale rozhodně nakupuji takové, které není plesnivé a nahnilé. Co jste s ním udělal?" zeptal se důrazně, potlačovaný vztek jasně znějící v hlase, a zamával Nevillovi před obličejem hrstí stonků.
"Já... já... nic, pane," bránil se chabě, ovšem pravdivě. Neudělal s přísadami nic, prostě tak vypadali, když je vzal do ruky. Copak on mohl za to, že Snapeovi prodali v bylinkářství nějakou vadnou várku. Tohle dozajista nebylo zboží od paní Lesníčkové, takže on s tím neměl nic společného. Do teď žádnou z přísad ani neviděl, natož aby měl možnost dostat se k ní natolik blízko, že by ji mohl jakkoliv zničit. I kdyby to nějakou neuvěřitelnou náhodou nebo v pomatení smyslů udělat chtěl.
Chvíli se zdálo, že ho snad profesor uhodí nebo na něj bude křičet, pak se však lektvarista narovnal a složil si ruce na prsou. Shlížel na Nevilla tak podivně, že mu z toho mrazilo v zádech jak v tom pěkném slova smyslu, tak v tom špatné.
"Pro dnešek končíme, takže ukliďte stůl a přísady. Kotlík nechtě jak je, vyčistím ho sám," nakázal mu, takže to vypadalo, že snad i uvěřil mladíkovým slovům, že nic neprovedl. Nebo to přinejmenším nehodlal řešit hned.
Neřekl nic na to, že má už teď skončit a pustil se do uklízení, při kterém mu Snape stál celou dobu za zády, pozoroval ho a znervózňoval natolik, že několikrát málem upustil na zem sklenici s přísadami. Nakonec však úspěšně vše uklidil, přísady seřadil na stolek tak, jak byl, když přišel a obrátil se na muže, zabodávajícímu své černé oči do jeho zátylku. Bezděky mu při tom padl pohled za Snapeova záda, kde spatřil květináč s orchidejí, lépe řečeno z jejím pozůstatkem. Dva lehce nažloutlé listy a seschlý stonek zakončený něčím, co byl dříve asi květ. V tom de fakto prázdném pokoji vypadala květina nepatřičně a Nevillovi něco říkalo, že není Snapeova.
"Ta květina by potřebovala zalít," uvědomil si, že mluví až ve chvíli, až když slyšel svůj hlas, "Tedy já... postarám se o ni, jestli třeba nevíte..."
"Jsem dostatečně kompetentní se postarat o orchidej," přerušil ho Snape, ani se přitom nemusel podívat, o čem to mladík mluví, "Jako mistr lektvarů mám zároveň diplom z bylinkářství, který je pro mistrovskou úroveň nezbytný. Jediný důvod, proč je ta kytka suchá, spočívá v tom, že to Prýtová jednou vzdá, až ji dostatečně množství chcípne a přestane mi je neustále dávat."
Takže se nemýlil, skutečně to bylo tak, že květina nebyla Snapeova, ale dala mu jí profesorka Prýtová. Bylo až překvapující, že se k tomu lektvarista tak přiznal a pak...
"Když zůstane naživu, tak vám už jí nebude moci dávat," odpověděl logicky. Dává-li mu květiny proto, aby tu nějaké měl, tak když už tu nějaké mít bude, tak mu další nedá.
"Jestliže zůstane jeden naživu, pak mi jich dá deset další a o to já nestojím. Nemám čas, náladu ani potřebu starat se o vonící barevný plevel," odsek Snape, což se ale ve své podstatě dalo považovat za konverzaci, tedy něco, co, jak Neville moc dobře věděl, s jiným studentem nikdy nepraktikoval.
"Řeknete jí, že se máte rádi, dáte jí jméno a budete tvrdit, že by žárlila a uschla, kdybyste tu měl jinou květinu," navrhl, nebráníc se přitom úsměvu, který se mu dral na rty a u kterého doufal, že ho lektvarista nebude považovat za posměšný.
Opět se zdálo, že lektvarista řekne něco zlého, načež bez mrknutí nebo uštěpačné poznámky ustoupil stranou a pokynul rukou ke květině.
"Tak prosím, Longbottome, ohromte mě svou grácií v bylinkářství, kterou Prýtová tak vychvaluje, a zachraňte pro mně ten plevel. Budu vám neskonale vděčen," i tentokrát to byl veskrze jen posměch, ale byla v tom i trocha pravdy. On moc rád udělá něco pro profesora Snapea, i kdyby to měla být hloupá maličkost, jako je postarání se o jeho květinu.
Opatrně přešel kolem muže, stále se při tom nervózně ohlížel, jestli nebude zastaven, a došel ke květináči. Okamžitě zjistil, že orchidej nemá vodu, není přivázaná na klacík, aby se nakácela a rozhodně by potřebovala o něco větší květináč. Suma sumárum byla v dost špatném stavu, ale on si starosti nedělal. Dokázal vzkřísit i podstatně uschlejší a prakticky polomrtvé rostliny, takže tohle pro něj byla hračka.
"To bude dobré, malá," začal na rostlinu promlouvat, dotýkat se ji, doslova ji hladil po listech, "Zalijeme tě a příště přinesu nějakou podporu, aby se nevylamovala z hlíny. Můžu si dojít pro vodu?" zeptal se opatrně lektvaristy.
Profesor vytáhl hůlku, mávl jí a na stole vedle přísad se objevili velká sklenice vody. To byla taky odpověď, dodal vodu, ale nenechal Nevilla, aby si pro ni došel sám... kam vlastně? Nejspíš na záhony tady ve sklepení a nebo do Snapeovi koupelny, která tu určitě někde byla. Nejspíš za těmi dveřmi vzadu. Krátce na ně pohlédl. Kromě koupelny tam tedy jistě musela být i ložnice, což si uvědomil s náhlou silou až těď. Snapeova ložnice, od které byl jen pár metrů a vůbec mu to nepřišlo na mysl. Postel, ve které tajemný muž spí, kde si čte, kde možná... olízl si rty a rychle přešel ke stolku pro sklenici s vodou. Rozhodně nebylo dobré, aby zrovna teď uvažoval o tom, jestli se Snape sám sebe dotýká. Vážně ne. Ne před ním, protože to způsobovalo jedině to, že rudl ve tvářích jako rajče.
"Děkuji, pane," poděkoval za tu vodu a vrátil se ke květině, "Jak ti budeme říkat malá? Brigit? Líbí se ti to?" nalíval vodu do květináče pomalu, aby se stihla vsáknout a na hlíně se nedělala hladinka. Na tváři se mu, jako vždycky když se staral o rostliny, udělal jemný úsměv. Cítil, že ta orchidej je ráda, že se o ni někdo konečně stará a on se o ni staral rád, jedno komu patřila. Vnímal pod prsty jemné chvění a jiskření, jak rostlina získávala vláhou novou sílu a energii.
"Tak a je to," naposledy pohladil jeden list a ustoupil dozadu, pak se obrátil ke Snapeovi, "Potřebovala by uvázat. Mohl bych příště přinést nějakou tyčku a provázky, abych se o to postaral?"
"Dělejte co chcete, Longbottome. Je mi srdečně jedno co s ní uděláte nebo jestli chcípne," dal mu lektvarista v péči o rostlinu volnou ruku, "Teď běžte," vyhodil ho, jen před tím natáhl ruku, aby mu do ní Neville mohl vrátit prázdnou sklenici.
Udělal to a omylem se při tom dotkl prsty Snapeovy ruky. Překvapilo ho, jak je hrozně studená, ba co víc, ona byla spíš ledová, skoro jako kdyby byl mrtvý. Málem se začal smát, když si vzpomněl na všechny ty pověsti, že je Snape upír nebo alespoň napůl upír, spí zavěšený od stropu a chodí vysávat zvířata do zapovězeného lesa.
I vnitřně ho rychle přešel smích vzhledem k tomu, jak na něj lektvarista nahlížel. Nejspíš zamumlal něco jako omluvu, ani si nebyl jist, jestli to vyslovil nahlas, rozloučil se pak spěšně opustil Snapeovy pokoje.
To až pak, když stál u schodů nahoru, si uvědomil, že se mu sevřelo hrdlo, jak se chtěl rozesmát a potlačoval to. Tak to pustil a opravdu se začal hihňat do dlaně. Ať si ještě před hodinou říkal cokoliv o hlouposti nápadu vůbec lézt na doučování, teď měl v hlavě jedině to, že byl u Snapea doma. Zvládl se jen po celou cestu do věže usmívat od ucha k uchu a připadat si proto jako naprostý debil.

°°0°°

Severus se spíš tak potácel po svém pokoji a zapínal si kabátec. Bylo celkem jedno, jak dlouho spal, stejně se po probuzení cítil unaveně a dezorientovaně. Jako právě teď. Kávu v sobě ještě neměl, lektvaru na povzbuzení trvalo deset minut, než zabere, proto se nacházel ve stavu polobdělém, kdy měl dojem, že je ručník právě vytažený po dvojím ždímání z automatické pračky.
Navíc bylo nechutných šest hodin ráno a on vážně nesnášel brzké vstávání, jenže musel být na nohou a při smyslech dřív, než všichni z jeho koleje nebo ostatně kterékoliv jiné. Kdyby měl nebelvíry, tak by to nebyl až tak velký problém. Leckteří vstávali v osm, i když výuka byla od půl deváté a vůbec ji nedělalo problém přijít pozdě s tím, že se ještě museli nasnídat. Jenže háďata byla už v půl sedmé ráno na nohou, tak nebylo přípustné, aby on se válel.
Zarazil se v půlce kroku, s knoflíkem napůl strčeným v dírce, a koukal na stůl ,stojící v obvykle prázdném pokoji. Zpracoval celkem rychle, že ho sem včera přistavil kvůli Longbottomovým extra hodinám a že to udělal proto, aby z něj vymámil, proč ho sem Potter vůbec poslal. Vzpomněl si taky, že nezjistil vůbec nic.
Longbottom po celou dobu stál u stolu, pečlivě pracoval, mračil se, třásly se mu ruce, ale neudělal ani náznak, že by se třeba chtěl rozhlédnout po pokoji. Že by chtěl udělat... cokoliv proč sem byl tím Potterovic klukem poslán. Po celou dobu, kdykoliv Severus k němu upřel mysl, cítil z mladíka frustraci s nádechem smutku, ponížení a ztráty něčeho. Ve své podstatě mentální rozpoložení, které mělo devadesát procent všech pubertálních chlapců, zejména pokud byli zamilováni do nějakého jiného chlapce nebo dívky. To mu o Longbottomových plánech zde nic neřeklo. A díky tomu měl jedině celou dobu dvě silná nutkání. Buď si přečíst mladíkovy myšlenky a nebo z něj odpovědi vytřást.
Nakonec se ovládl, dokonce nejen co se týkalo čtení myšlenek. Rozhodl se pro pozorování, kdy bude jednoduše vyčkávat, o co se ten spratek pokusí a pak mu to rázně zatrhne. Díky tomu ho neseřval, když zničil ty lektvarové přísady ani když se zajímal o plevel, co mu sem dala Pomona. Kdyby to udělal, zaplašil by ho, nemohl by je pak chytnout všechny, grázlíky jedny dotěrné. Už dávno si nedělal ani tu malinkou iluzi, že by Potter dostal vyhazov, ale mít legální důvod, proč ho týrat, by bylo příjemné.
Prohrábl si vlasy prsty, což bohatě stačilo k tomu, aby je na hlavě upravil do požadovaného tvaru. Ušklíbl se. Po škole kolovala už roky debata, jestli jsou jeho vlasy mastné, pokryté voskem chránícím je proti lektvarovým výparům nebo jen tak moc lesklé. Odpověď byla prostá. Ano, byly mastné a nezáleželo na tom, kolikrát si je umyl. Mohl z toho mít trauma, jednu dobu snad i měl, jenže po čase zjistil, že mastné vlasy jsou vlastně praktické. Nikam nelítaly. K učesání stačilo prohrábnout rukou a navíc byly tak odpudivé, že mu lidé dali pokoj.
Lektvar začal působit, takže přešel ke stolu a chtěl z něj sklidit přísady, co tu od včera nechal. Vzal do ruky lahvičku se stonky měsíčku lékařského a překvapeně hleděl na její obsah. Všechny stonky, do jednoho, byli shnilé tak moc, že se rozbředly a hladinku slizu, co z nich zbyl, porůstala vysoké plíseň kuřátkově žluté barvy. Bylo prakticky nemožné, aby se něco takového stalo za méně jak dvanáct hodin. Aby se plíseň tak rozrostla, potřebovala katalyzátor.
"Co s tím ten kluk udělal?" zeptal se sám sebe, ani ne tak naštvaný, jako zvědavý. Látka, která by dokázala něco takového, by byla ceněná. Neuvěřitelně by se tím urychlil proces zrání některých vzácných hub. Ještě by se samozřejmě muselo otestovat, jestli nedeformuje jejich účinnost, ale i tak by to byl objev.
Rozhodl se, že večer plíseň otestuje a proto si chtěl sklenici uložit soukromé laboratoře. Když k ní zamířil čekalo ho další překvapení. Na polici, jež zakrývala vstup do laboratoře, byla včera do žluta seschlá orchidej, teď tam stála snad docela jiné květina. Za pouhou noc, období, kdy by rostliny vůbec růst neměly, jí vypučely tři nové listy a stonek, který se z ní táhl vzhůru, byl jednoznačně budoucím květem. To znamenalo, že i na ni musel Neville použít ten samý katalyzátor jako na plíseň. I orchidej proto musela na testy. Vzal ji společně s plísní k sobě do laboratoře a pak vyrazil na snídani v daleko lepší náladě, než ji měl ještě těsně po probuzení. Nebylo to lektvarem ani ranním hrnkem kávy, nýbrž tím, že dostal zajímavý problémek k přemýšlení.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-3-kapitola

Neville 2

2. dubna 2014 v 19:33 Jak je důležité míti Nevilla
Měl dojem že se zaručeně zbláznil. Jakmile včera večer vstoupil do Velké síně, tak prostě nemohl od Snapea odtrhnout oči. Bylo to ještě horší, než o prázdninách v bylinkářství paní Lesníčkové. Tentokrát si vážně připadal jako hloupý kluk posedlý tou copatou holkou sedící o pár lavic před ním a navíc mu stále vrtala v hlavě slova staré bylinkářky. Představa jeho samotného, jak pěstuje v obrovském skleníku své milované rostliny a pak je ještě za čerstva nosí do Snapeovi laboratoře, kde je lektvarista používá do svých kotlíků, byla tak nereálná a bláznivá, že to musela vymyslet leda tak chorá mysl. Vážně.
A to ho teprve dnes čekala první hodina Lektvarů, na kterou se právě šoural daleko v závěsu všech ostatních nebelvírů. Společnost všeobecně nevyhledával, pokud ano, tak jen pár konkrétních lidí. Mezi ty patřil Harry, Ron, Hermiona, Ginny, Seamus a Lenka.
Harry byl nad míru podrážděn lžemi, které o něm rozšiřoval Věštec, stejně jako přístupem spolužáků ke své osobě. Jeho nejlepší kamarád Ron byl samozřejmě solidárně rozhořčený, Hermiona se je pokoušela klidnit. Takže těm třem se hodlal v následující době docela vyhýbat. Pak tu byl samozřejmě Seamus, ovšem ten byl proti Harrymu a věřil Holoubkové její propagandistické lži, takže také nepřipadalo v úvahu, aby se s ním Neville momentálně moc bavil. Ne snad že by se bál Harryho hněvu, jen prostě se svým přítelem nesouhlasil a věřil Harrymu každé jeho slovo. No a Ginny s Lenkou s ním buď nehodili do ročníku, nebo neměli společné lektvar, ač si byl jist, že pracovat s Lenkou by mu moc pomohlo. Díky tomu tu byl prostě sám.
Vešel do učebny a zasunul se někam dozadu, kde bude pokud možno nenápadný až do první lektvarové katastrofy. Připravil si na lavici všechny věci, které bude letos potřebovat a mimo jiné při tom narazil na baňku se semínkem dusivky, kterou stále nosil s sebou. Jen tak pohledem zkontroloval, že semínko je stále jen nečinným zárodkem, a pak už čekal, až se objeví Snape. A čekal velmi netrpělivě. Cítil totiž podivný neklid a rozpolcenost. Netěšil se na setkání se Snapem, protože se bál, že lektvarista odhalí jaké má myšlenky. A zároveň chtěl temného a jízlivého parchanta ze sklepení prostě vidět. Jen tak. Chtěl to. Nic víc a nic míň.
Dočkal se. Dveře se konečně rozletěly, jak už tomu bylo zvykem prakticky při každé hodině. Černě oděná postava doslova proplachtila místností, až se za ní dlouhý hábit vzdouval a zastavila se u katedry.
Neville, ke své naprosté hrůze, nepocítil strach z lektvaristovy strašlivosti, ale příjemné, snad jenom psychické vzrušení. Jako když se na houpačce houpáte moc vysoko a snažíte se přehoupnout svůj stín.
"Začal nám pátý ročník a ,merlin žel, tu vidím všechny vaše tváře," pronesl pomalu Snape, jako vždy nijak hlasitě, ale to ani nebylo třeba, protože všichni mlčeli jako zaříznutí, "Tento rok je, jak už doufám všichni chápete, pro vás důležitý. Letos se skládají NKU, při kterých se nejen prokáže, kolik z vás nemá dostatečné schopnosti a intelekt na to být vůbec plnohodnotným členem společnosti, zároveň také jejich výsledky vyřadí ty z vás, které nenechám postoupit do pokročilých lektvarů ani za úplatek mnoha milionů galeonů."
Jak Snape mluvil, svým tichým a poměrně hlubokým hlasem, tak Neville naprosto jasně cítil, jak se to příjemné chvění soustředí a dost nepříjemně klouže po zádech.
"Jedinou možností, abyste příští rok znovu viděli tuto vámi jistě milovanou učebnu je, že budete mít z lektvarů V," tímto Snapeovým rozhodnutím Neville samozřejmě odpadl, ne že by mu na tom momentálně záleželo, "Někteří z vás ho vydobudou snadno, protože mají na lektvary přirozené nadání," lektvarista se skoro až mile zahleděl na Draca Malfoye, který mu pohled opětoval stejně, "Jiným z vás se podaří spolknout celou učebnici a citovat ji u zkoušek, takže je tu také, ke své značné nelibosti, příští rok uvidím, že slečno Grangerová."
Kdyby momentálně nebyl naprosto fascinován tím, jak se pohybují mužovy rty a jaký libý zvuk z nich vychází, tak by si možná všiml toho, jak Hermiona zrudla, stiskla vzpurně rty a pak sklopila oči k lavici.
"Drtivá většina z vás se pak proplachtí letošním rokem jen s minimem úrazů a budou rádi, že už mě napřesrok neuvidí. Vězte, že sympatie jsou vzájemné. A pak je tu samozřejmě jedna výjimka," přešel k Harryho lavice a opřel se o ni rukama, "pan Harry Potter, který jistě vynikajících výsledků dojde podvodem a lží."
Tentokrát, kdyby neuvažoval nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se nad tím Snape taky předklonil, by si povšiml, kterak Harry dýchá nosem jako rozzuřený hřebec, svírá pěsti a pokouší se přesvědčit sám sebe, aby se na Snapea nevrhl.
"Nemyslete si, Lomgbottome, že jsem na vás zapomněl," obrátil se lektvarista přímo na něj, upřel na Nevilla všechnu svou pozornost, narovnal se a vydal k zadní lavici, kde mladík seděl.
V krku se mu zadrhl dech, ne ve strachu, nýbrž v rozechvělém očekávání, až se k němu starší kouzelník konečně přiblíží na dosah ruky. Což taky udělal. Zatímco upíral temný pohled přímo do Nevillovy tváře, tak se opřel o jeho lavici a naklonil se hodně blízko. Dokonce blíž než k Harrymu.
"Prokažte nám obou letos laskavost, Longbottome, a přežijte tento rok. Nerad bych vysvětloval vaší smrt školní radě nebo zakopával vaši mrtvolu v Zapovězeném lese. Teď," narovnal se a rozhlédl ke třídě, "přistoupíme k prvnímu dnešnímu cvičení. Napíšete si test z toho, co byste si měli z loňských hodin zapamatovat."
Třídou se, ač byli ve Snapeově hodině, roznesl šepot nesouhlasu, čehož si Neville ani trochu nevšímal. Seděl rozechvěle ve své lavici, pusu trochu otevřenou a byl šokován sám sebou. Stačilo, aby se Snape dostatečně přiblížil a jeho penis udělal to, co už delší dobu hrozilo. Vzepřel se ztuhlý proti látce spodního prádla.
Nebylo divu, že jeho první test v tomto roce dopadl prostě otřesně.

°°0°°

Byl zaručeně prokletý, jinak se to vysvětlit nedalo, teď ještě zjistit, co je to za kletbu, kdo ji uvrhl a hlavně, jak ji zlomit. Do té doby byl rozhodnut odpoutat se od zneklidňujících myšlenek na Snapea tím, že bude ve sklenících dřít dvakrát tolik, pokud to tedy ještě vůbec bylo možná. Beztak už profesorce Prýtové pomáhal tak intenzitně, že by na jeho práci potřebovala deset studentů.
Zrovna okopával stromek madruňovníku, když ucítil, že za ním někdo stojí. Zabodl rýč do země a obrátil se. Okamžitě se mu na tváři rozlinul úsměv, protože uviděl Lenku v celé její podivnosti. Na hlavě měl jakousi čepici s kovovou tyčkou čnící z vrcholu, na které byl větrník, v ruce držela obrovské rudé lízátko, v uších visely melouny a z nohy jí padala jedna podkolenka, nejspíš tedy, protože jedině to byl důvod, proč by si kolem ní uvazovala mašli pistáciové barvy. Tedy možná to byl ten důvod.
"Ahoj, Neve," pozdravila a usmála se. Lenčin hlas byl jemný, trochu jako když mu jeho babička hrávala na panovu flétnu, když byl ještě malý. Už v prvním ročníku zaslechl hlasy, že mají Láskorádovi v předcích víly, takže snad právě proto, by její hlas tak libý a uklidňující.
"Nazdar, Lenko," usmál se jí v ústrety, "Co to máš na hlavě?" zeptal se a pokynul rukou v rukavici směrem k její hlavě. Dívka hned, snad aby pochlubila, roztočila vrtuli na svém čepečku.
"To jsme vymysleli s tatínkem. Je to odháněč strachopudů. Ta vrtulka, když ji roztočíš, vytvoří vír, který strachopudy odfoukne pryč a tak se ti nemůžou dostat do hlavy," informovala ho vážně, pokyvujíc hlavou, jako kdyby vynalezla lék na všechny nemoci světa, "Pro tebe jsme vyrobili taky jeden," sáhla do své velké pletené brašny s obrovskými květy, kterou měla zavěšenu přes rameno, a vytáhl z ní druhou čepičku. Byla v červeno-žluté barvě, kus kovu na vrchu měla v barvě zlaté, stejně jako vrtuli. Usmál se a sklonil hlavu, aby mu mohla Lenka čepici nasadit. Možná, že byla blázen, nejspíš byli všechna ta zvířata vymyšlená, ale to Nevillovy nevadilo, jelikož dívka byla prostě jeho kamarádka a byla k němu milá. Navíc, taková chiméra jihoafrická byla původně také považována jen za mýtus, přesto se nakonec ukázalo, že je skutečná. Takže kdo ví, třeba strachopudi a chropotalové jsou skuteční a Lenka se jednou stane slavná tím, že je objeví.
"Parádní. Sluší mi?" zeptal se a také si roztočil vrtulku na hlavě, následně mu úsměv z tváře trochu opadl, "Víš, doufám že to vážně proti strachopudům funguje, protože mám poslední dobou dojem, že se mi jeden v hlavě vážně usadil."
"Všimla jsem si," znovu vážně přikývla, "Právě proto jsem ti pořídila taky jednu čepici, abych ti od nich pomohla. Nechceš mi říct, co ti strachopud nasadil do hlavy za brouka? To vždycky pomáhá, jak se myšlenek od strachopuda zbavit. Vymluvit je ven."
Na strachopudy nevěřil, ale pravdou bylo, že s někým si popovídat člověku vážně mohlo ulevit. Už i myslel, že by se někomu se svým problémem svěřil, jenže široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho chtěl poslouchat a nebo kdo by se po vyslechnutí nerozčílil. Tedy kromě Lenky. Proč za ní nepřišel už dávno, to netušil.
"Je to docela trapné," připustil, následně se odmlčel a hlavně cítil, jak se mu žaludek zkroutil, "Neposadíme se na to?" navrhl, ale to už dávno šel k lavičce, kam se usadil. Lenka si dřepla vedle něj, zvedla nohy a složila si je pod sebe do tureckého sedu, předpokládala tedy, že to bude dlouhý rozhovor.
"Víš... myslím že jsem se zamiloval," zamumlal, hlavu sklopenou ke svým rukám. Stáhl si z nich rukavice a ty teď žmolil v prstech, čímž si špinil ruku hlínou. Celkem mu na to ani nezáleželo, beztak měl neustále hlínu za nehty a na rukách nejčastěji zelené skvrny, občas dokonce i nějakou tu popáleninu od pryskyřic a šťáv z rostlin. To už k bylinkářství patřilo.
"Ale to je přeci pěkné, něco takového ti určitě strachopud do hlavy nenasadil," dloubla do něho loktem, "Tak proč se tak mračíš?"
"Jde o to, do koho jsem se zamiloval. Ten muž je... on je docela... neoblíbený," to slovo se mu zdálo směšně nevystihující vztah drtivé většiny žáků vůči Snapeovi, "Taky vím, že by vůbec neocenil můj zájem a to... ach, je to sice hloupé, ale je mi to líto. Navíc, kdo ví, jestli nejsem prokletý," to už myslel spíš jako vtip, tak se mu pokusil zasmát, ovšem moc to nešlo.
"Je to profesor Snape?" zeptala se Lenka, která na to jako vždycky šla velice zpříma. Zato chudák Neville se v tu chvíli zmohl sotva na pořádný nádech, jak ho její bystrá dedukce vyvedla z míry. Vřele doufal, že neudělal něco, co by ho prozradilo. Vlastně si byl naprosto jist, že nic takového neudělal, až do teď.
"Jak víš..."
"Stačí vidět, jak ho stíháš pohledy," prohlásila, jako kdyby se nechumelilo a olízla lízátko, "Díváš se na něj, když jí... když chodí po chodbách... vyhlížíš ho z ochozů... koukáš za ním, když mizí na schodech do podzemí... a prý se v jeho hodinách už neklepeš strachy. Alespoň se to povídá po škole. No, všichni si myslí, že si přeci jen nakonec správný nebelvír a že se už Snapea nebojíš, ale já ti na očích poznala pravdu, víš? Znám už tě dost dlouho, abych věděla, že se ti Snape líbí. Jako loni ten kluk co dělal Havraspárského prefekta... už nevím jak se jmenoval."
Dobře, byl v háji. Lenka byla velice bystrá, to už věděl dávno, taky mu bylo jasné, že Snape je ještě bystřejší, prostě proto, že to byl Snape. Byl obávaný z dobrých důvodů. To znamenalo, že dávno ví o Nevillově slabosti a bylo jen s podivem, že to proti němu nevyužil.
"Jestli sis všimla ty, tak on taky," vydechl v upřímném zoufalství a složil si hlavu do špinavých dlaní. Momentálně mohl asi jenom vzlykat a čekat, kdy ho lektvarista veřejně s veškerou jízlivostí a uštěpačností - která byla podle Nevilla mimochodem vážně sexy a vzrušující - ho poníží a srazí jeho beztak už malé ego na velikost genitálií nějakého brouka. Z toho už se nikdy nevyhrabe a bude muset chodit kanály. A nevyhrabe se ani ze studu, který cítil, když si uvědomil, že se stydí za svůj cit.
"Nemyslím, že si všiml," usoudila Lenka, stále tak klidná, "protože kdyby ano, tak by to určitě řekl nahlas a co si budeme povídat, nejspíš by se ti vysmál. Takže na něj musíme pomalu, aby si nejdřív vůbec neuvědomil, že ho máš rád a až si to uvědomí, tak už tě taky bude mít rád a nebude to chtít někomu říct."
Jméno Lenka Střelenka se na kamarádku opravdu hodilo, jelikož tu právě předestřela možnost, že by se se Snapem sblížil. To bylo asi tak možné, jako že se naučí hrát famfrpál, stane se mistrem lektvarů a do opatrovnictví dostane Godrikův meč. Ne že by se mu to nelíbilo, jistěže ano. Ani netušil kolikrát ho napadlo, jaké by to bylo se Snapea dotknout. Ne úplně sexuálně, tak daleko se zatím v myšlenkách nedostal anebo byl takový velký romantik, prostě jen uvažoval, že vezme toho temného muže za ruku, políbí ho na věčně semknuté rty a nebo třeba pohladí po vlasech a zjistí, jestli jsou vážně mastné.
"Tobě už vážně přeskočilo," opravdu se snažil, aby to neznělo pohrdavě a podařilo se, "Snape by nikdy... ani by nepomyslel... neblázni," nedokázal se pořádně vyjádřit, "Ani nevím, jestli se mu líbí muži nebo spíš ženy."
To byl samozřejmě také problém, protože dost dobře se mohli lektvaristovi líbit vysoké blondýnky s poprsím velkým, jako má Rita Holoubková. A proč o tom vůbec uvažoval, když bylo zhola nemožné, aby si Nevilla vůbec všiml.
"Lidé o mě občas říkají, že jsem trochu bláznivá," slovo občas podle Nevilla nevystihovalo skutečnost, "ale vím, co vím. Profesor Snape by si ve svém věku už měl najít někoho, koho může mít rád a ty jsi pro něj jako stvořený. Skutečný Nebelvír, co se nenechá odradit jako odmítnutím. Milý, laskavý, vstřícný, klidný... no prostě ty. Navíc si bylinkář, cože je jen bod k dobru."
Teorii, že každý lektvarista by měl mít svého bylinkáře slyšel už podruhé za krátký čas a přesto ji pořád neuměl chápat jako fakt, i když ten názor sdílelo, zdá se, víc lidí.
"Je to hloupost," pořád se snažil vymluvit Lence její bláznivý nápad, ač v něm začal vrtat červík pochybnosti, "Jsem student, takže i kdyby chtěl, tak by mu to přineslo jen problémy. On je kde co, ale hloupý není. Zaplést se se studentem znamená vyhazov z práce."
Vážně to bylo bláznivé bavit se o situace, která nebyla nijak reálná, jenže Lenka byla Lenka, ta když si něco usmyslela, tak byla prostě rozhodnuta to dotáhnout do konce. Klidně si ji dovedl představit, jak ho vláčí do sklepení - nebo kde měl Snape své pokoje - a nutí ho, aby mu zaklepal u dveří s kyticí růží.
"Och, to je jenom drobnost," mávla nad tím rukou, "Problémy budeme řešit, až se k nim dostaneme. Nejdřív ho požádáš o doučování lektvarů, abys s ním byl pořád v kontaktu. Trávit čas s objektem své vášně je první krok k sblížení," pokývala vážně hlavou a několikrát olízla lízátko, jak čekala na odpověď vykuleného Nevilla.
"O co že ho požádám?" zeptal se pro jistotu, jestli je správně slyšel.
"Doučování," zopakovala trpělivě, "Máš dobré známky z písemných testů, ale v praxi plaveš, takže za ním půjdeš a řekneš mu, že bys byl rád, kdyby tě doučoval. Je to tááák jednoduché, až se divím, že tě to nenapadlo."
Otevřel pusu a zase ji zavřel. Měla naprostou pravdu v tom, že to asi byl nejednoduší způsob, jak být lektvaristovi nablízku, tedy pokud ho vůbec Snape nepošle do háje s jeho žádostí, což bylo velice pravděpodobné. A Neville rozhodně chtěl být Snapeovi nablízku, lépe úplně těsně k němu namačkaný. Kdo ví proč, ale v poslední době ho sice lektvarista znervózňoval, když se nad ním nakláněl v hodinách, ale také měl podivný dojem, že je to člověk, který by ho dokázal ochránit v nadcházející době nepokojů. V době války, která se pomalu jako černý stín plížila všude kolem. Stručně řečeno, cítil by se v jeho blízkosti bezpečný, kdyby k tomu dostal šanci. Jedno jak šíleně to znělo, prostě to tak bylo. Srdci neporučíš.
"Pošle mě do háje."
"To nevíš, dokud to nezkusíš a pokud pošle, tak vymyslíme něco jiného," pravila prostě, nevyvedená z míry.
"Víš, že to, co mi tu říkáš je vážně bláznivé?" spíš si ten dotaz povzdechl.
"Vím, ale ty to chceš a mě to přijde zábavné," sáhla do kabelky a vytáhla další lízátko, "Dál si lízo na oslavu našeho plánu?" zeptala se s úsměvem širokým od ucha k uchu. Přebral si od ní lízátko, ona se natáhl, roztočila jeho vrtuli a pak i svou.
"Teď budeme dumat," rozhodla, strčila konec lízátka do pusy a začala ho cucat, vzdáleným pohledem modrých očí hleděla kamsi do stromoví nad Nevillovou hlavou. Chvíli je sledoval, než si rozbalil své lízátko - stylově modré - a pustil se do lízání.

°°0°°

Nastal nejšílenější den v celém jeho krátkém životě; dnes měl požádat Snapea o doučování. Vzhledem k tomu, že zpackal lektvar, byla ta otázka celkem nasnadě, jen by nesměl být nervózní, jako když měl poprvé jet do Bradavic. Ne, byl ještě nervóznější, jako když by měl jít na první rande nebo někoho o rande požádat. Bylo to směšné, že vlastně něco takového skoro dělá a jeho protějšek to vůbec netuší. Že to Snape netuší věděl naprosto jistě, jelikož když se k němu lektvarista skláněl, aby mu vynadal, neměl ve tváři ani stín sadistického potěšení, který míval vždy, když mohl veřejně vyzradit něco trapného ze soukromí studenta.
I tak se Neville zvládl jedině tak neskutečně červenat, to zřejmě tolik, že to profesorovi vzalo vítr z plachet, jelikož mu prostě jen vynadal do pitomců a pak ho nechal být. Zvláštní natolik, že si toho všiml Harry a teď na Nevilla dlouze a upřeně koukal, než mu Ron něco zašeptal do ucha. Až pak se kamarád obrátil k zrzkovi.
Hodina skončila, naštěstí, a on se pokoušel uklidnit, zatím co si rval učebnice do tašky tak prudce, až jeden její šev zapraskal a povolil. V duchu nad tím zanadával. Bude to muset večer pak zašít, jelikož kouzlo na šití neovládal, tak bude mít ruce opět rozpíchané. K tomu ten Snape... teď byl čas se zvednout a jít mu říct o doučování... musel se sebrat z podlahy na které klečel u své brašny... ano, hezky takhle se postavit... tyhle učebnice vzít do ruky, co kdyby taška nevydržela a potom...
"Lomgbottome!" přerušil ho mužův prudký hlas, až se Neville lekl a učebnice se mu opět rozsypaly po zemi.
"Merlina... nechtěl jsem... omlouvám...," breptal přesvědčen o tom, že Snape odhalil jeho tajemství a možná i jeho záměry, ostatně nejednou se prokázalo že profesor jistě umí číst myšlenky, a teď mu tu před celou třídou vynadá.
"Přestaňte žvatlat a pojďte sem!" nařídil lektvarista tak rázně, že se prostě nedalo uposlechnout, ani kdyby to znamenalo, že třeba Neville dostane facku. Ano, nebylo vyloučeno že mu Snape bude chtít za jeho hloupé myšlenky nafackovat.
"Pane?" zeptal se opatrně, jakmile neméně opatrně přistoupil až ke katedře, za kterou muž seděl. Vyčkávavě pohlédl do těch černých očí, snažíc se odhadnout podle jejich lesku, co se teď asi bude dít.
"Vaše letošní známky z lektvarů jsou ještě otřesnější než ty loňské. Teorii chápete, ale praxe vaší známku srazí až na T. s přímluvou ředitelky vaší koleje možná na H. Pokud budete nadále takto pokračovat, pak je pravděpodobné že v NKU získáte také H, které, jak víte, není dostačující a budete muset zkoušky opakovat."
Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel, protože Snape mu, jak by se tak dalo říct, střelil férovou přihrávku, kterou by mohl proměnit v gól. Nadechl se, zhluboka hezky naplnil celé plíce, jak ho to učila jeho lékouzelnice, pomáhající mu vyrovnat se se strachem a děsem nočních můr, a promluvil:
"Ano, pane... já vím," zamumlal s hlubokým výdechem, které znělo spíš jako povzdech, "Co mám dělat?" zeptal se doufaje, že to možná Snape vyřeší za něj a bude ho sám chtít doučovat. To by bylo doslova požehnání.
"Dělejte si, co chce, já mám jenom jako váš profesor povinnost vám oznámit skutečnost, že vaše studijní výsledky nejsou dostačující," odsekl Snape nevrle, což bylo zvláštním způsobem přitažlivé, protože to v Nevillových očích dokazovalo mužovu sílu, "Zkuste jít za Grangerovou, ta byla schopná protáhnout Pottera s Weasleym už čtyřmi ročníky, tak vás dokáže protlačit přes NKU."
"A nemohl byste mě doučovat?" vypadlo z něj náhle, snad to bylo tím, že byl prostě okouzlen pevností mužova hlasu, jež mu samotnému dodávala odvahu. Jako kdyby měl větší jistotu ve svých činech a slovech, pokud byl po jeho boku někdo, kdo byl rázný a vědoucí.
A právě díky svému dotazu byl poprvé ve svém životě svědkem toho, jak se Severus Snape obávaný učitel a sexy temný muž proměnil v překvapeného člověka. Neubralo mu to ani trochu na jeho přitažlivosti, naopak měl mladík náhle dojem, že přeci jen... možná... třeba... jednou by mohl být lektvarista dostupný, když byl také jen lidská bytost.
Trhl sebou. Kdosi v místnosti upustil na zem něco skleněného, snad ampulku na vzorky lektvarů. Obrátil se a zjistil, že tu nejsou jen oni dva, ale Harry postává u svého místa a tváří se, jako kdyby viděl něco neskutečného. Nejspíš by nebyl tak překvapen, kdyby třeba viděl Brumbála tancující kankán v růžových punčocháčích, protože stejně každý o řediteli věděl, že je excentrická osoba se sklonem k šílené módě.
"Pottere," zavrčel Snape, který se díky rozbité křivuli probral z šoku, "Co tu ještě děláte? Zavřete dveře... z venku," vyrazil Harryho z učebny s daleko menší dávkou uštěpačnosti nebo jiných nepříjemných tonů, než u něj byl Neville zvyklý. To ho vážně až tak moc vyvedla z míry mladíkova žádost o doučování?
"Ano, pane," zamumlal Harry, jenž se zdá se právě pořádně probral, popadl svoje věci a spěšně učebnu upustil nejspíš proto, aby nakonec přeci jen nedostal školní tret nebo mu profesor neodebral body.
V místnosti se na dlouhou dobu rozhostilo ticho, trvalo to, dokud Harryho kroky tlumeném dveřmi zcela neutichli. Po celou dobu Snape upřeně hleděl na Nevilla, jako kdyby se mu snažil pohledem vypálit díru do hlavy, kam by si pak zasadil ibišek nebo něco podobného. Mladík dokázal jen široce otevřenýma očima pohled oplácet. Hrůzu, kterou to nejspíš mělo nahánět, to nenahánělo. Vlastně, jak si Neville poplašeně uvědomil, ho ten pohled vzrušoval. Jasně cítil počínající pnutí v dolních partiích, takže přesunul tašku dopředu před své tělo jako štít a konečně sklopil oči k zemi. To zřejmě muže za katedrou uspokojilo, jelikož od něj zaznělo něco, co se zdálo být pohrdavě pobaveným odfrknutím.
"Longbottome, vy jste neskutečný hlupák," začal Snape, "Nevím, kdo vás k tomuto fórku navedl, ale čuchám v tom Weasleyovic dvojčata. Vážně jste si vy tři, nebo spíš ti dva, protože by byste nebyl ničeho takového schopen, mysleli, že budu souhlasit, nechám vás znepříjemňovat mi život i mimo těch strašlivých osm hodin denně a vy mi pak budeme moci podstrčit jeden z pověstných vynálezů společnosti W&W?"
"Ne, pane," zase zvedl oči, doufal že je v nich upřímnost, ostatně nebyl tu proto že by chtěl lektvaristu nějak ponížit, "J-ja opravdu chtěl doučování od vás, pane."
Černé oči se zlobně přimhouřily, muž se postavil, prsty opřené o katedru, a Neville pro změnu trochu couvl před výbuchem, který musel jistě následovat. Nastalo však další ticho, nepřerušované ničím jiným než tichým praskáním bublinek na vzorcích lektvarů, jež stáli na desce stolu.
"Dobrá," pronesl lektvarista pomalu a Nevillovi spadl kámen strachu ze srdce, "Budete mít své hodiny lektvarů navíc, při kterých vás budu doučovat. Dostanete veškerou mou pozornost, péči i lásku, jakou si tak výtečný student zaslouží," z těch slov čišela ironie a touha Nevilla nesmírně ponížit, přesto se nesetkaly s takovým účinkem, v jaký nejspíš starší kouzelník doufal. Naopak, mladík cítil, jak se s každým tím pomalu vysloveným slovem, proneseným hlubokým hlasem, jeho problém v kalhotách zvětšoval.
"Dostavíte se před tuto učebnu dnes večer. Předám vám seznam literatury, kterou budete potřebovat a pak začneme s první hodinou," naplánoval Snape doučování ještě na ten samý den a Neville stačil jen zalapat po vzduchu, protože ho náhle napadlo, jak neuvěřitelné to bude tu být se Snapem.
Zatěkal očima po učebně, pak spočinul zrakem na katedře, která byla tak akorát velká a vysoká, aby... málem zaúpěl, když se mu ty momentálně velmi nechtěné myšlenky vynořily v hlavě, ani sám netušil jak.
"Rozumím pane... ano. Mohu jít?" zeptal se s nadějí, že snad, pro Merlina, bude okamžitě propuštěn. Ke své obrovské úlevě dostal vzápětí od Snapea povolení se vzdálit, takže jen popadl své věci a vystřelil z učebny.
Běžel, kam jinam, než an první klučičí záchodky, které uviděl a jedno že byli stále ve sklepení a proto vyvedené ve zmijozelských barvách. To že je kolem zelená a stříbrná mu bylo srdečně jedno, hlavně že tu byly kabinky, do kterých se mohl zavřít a mít trochu soukromí.
Učebnice mu popadaly na zem i se vysypaly se i z tašky, na čemž mu tak nezáleželo, podstatné bylo, jen co nejrychleji rozepnout poklopec a dostat se ke svému penisu. Sevřel ho v dlani a několika uspěchanými pohyby ruky se dovedl k vrcholu. Jméno, které se mu při tom dralo na rty, ztlumil v zahuhlání tím, že se zakousl do rukávu vlastního svetru.
Jakmile vlna orgasmu ustoupila, tak se sesunul na záchodovou mísu a zhluboka oddechoval. Vřele doufal, že takové příhody ho nebudou potkávat při každém kontaktu se Snapem, když budou spolu v místnosti jen oni dva.
Ani netušil, jak moc se mýlí.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-2-kapitola

Neville

2. dubna 2014 v 19:27 Jak je důležité míti Nevilla
Jako každé prázdniny i ty mezi čtvrtým a pátým ročníkem dostal z lektvarů dvakrát tolik úkolů, než ostatní. Víc už jich dostal snad jen Harry. Na studijních výsledcích se to ale moc nepodepsalo, protože on neměl problém v tom, že by látku nechápal. Naopak, co se týkalo rostlinných přísad a jejich vzájemných interakcí v lektvarech, nikdo ve třídě by ho asi nepředčil, u ostatních přísad - různých zubů, chlupů, hlenů a orgánů - na tom taky nebyl zle, dokonce si pamatoval i recepty lektvaru. Jenže co mu to bylo platné, když mu kotlík vybuchl, naplnil se žábami, rozsliznul se či jinak ztratil tvar a konzistenci, už jen při samém pohledu na něj. Vážně, kotlíky a naběračky dělaly divné věci, dokonce aniž by na ně sáhl.
Proto mu nebylo dost dobře jasné, proč vlastně má napsat tak dlouhé eseje a výtažky z knih, které si před tím logicky musí přečíst. Nešlo tu o to, že by se odmítal učit a chtěl by se někde flákat, jen si myslel že je to zbytečné. Samozřejmě to nikomu, zvláště né své babičce nebo Snapeovi, do očí neřekl a poctivě na svých úkolech pracoval.
Možná na nich pracoval až moc, protože jednou usnul nad knížkou hojivých lektvarech pro pátý ročník a zdál se mu podivný sen. Sen o Severusi Snapeovi který se nad ním sklání... a sklání... a sklání. Naštěstí, než se stačil sklonit úplně, se Neville probudil. Doufal, že tím to celé skončilo, zaklapl tu zpropadenou učebnici a odebral se do postele. Jenže to neměl dělat.
O půl hodiny později se probudil zpocený jako pes a s mokrou skvrnou v rozkroku. Vůbec to nebyl první erotický sen, který za svůj život měl, ale proč byl sakra o Snapeovi?! A on si byl jist, že právě o strašlivém profesorovi lektvaru v celé jeho temné hrozivosti, i když si přesně nepamatoval, co spolu dělali. Rychle se vypotácel z propocených pokrývek a utíkal do koupelny, aby se osprchoval, modlíc se k Merlinovi, aby se babička nevzbudila. Když se pak vrátil, našel u svého lůžka Typy, domácí skřítku, jak převlíká povlečení a tiše si při tom pobrukuje.
"Pán nemusí mít starost," ujistila ho skřítka, jen co si ho všimla, "Typy se o všechno postará. Dá krásné a voňavé povlečení a tohle vypere, než se paní vzbudí. Potřebuje pán ještě něco od Typy?"
Němě zakroutil hlavou. Pořád si nedokázal zvyknout na přítomnost drobného tvora v bytě, lépe řečeno na všudypřítomnou přítomnost, protože kam se podíval, tam viděl velké oči, plandavé uši a šedavé ruce s dlouhými prsty.
Netušil, co to babičku popadlo, ale sáhla hodně hluboko do domácích úspor a koupila skřítku se slovy, že už je stará a jednou se o sebe sama nebude umět postarat, tak aby ji někdo opečovával a Neville s tím neměl starosti. Naprosto ty argumenty nechápal, vždyť bylo přeci logické a přirozené, že se sem po dokončení školy vrátí a bude se o babičku starat až do její smrti. Navíc, ona se přeci hned tak nechystala umřít. Čile pobíhala po domě, kibicovala příbuzné i vnuka a hůlkou se oháněla tak zručně, že až člověk žasl. Nebyl vůbec žádný důvod myslit na její smrt, spíš to vypadalo, že by ho mohla ještě přežít, protože on pravděpodobně dřív nebo později spadne do nějakého nepovedeného lektvaru a v lepším případě se v něm utopí.
"Pak tedy Typy půjde," oznámila s úklonou, popadla špinavé povlečení a s dalším úklonou se mu protáhla kolem nohou jako had, a zmizela kdesi v útrobách bytu. Zavřel za ní dveře, hezky pevně, a zalitoval že nemá klíč od zámku. V domácnosti Longbottomových platilo jedno základní pravidlo, nikdo tu neměl tajemství. Babička ho zavedla proto, že Nevillovi rodiče jí nikdy neřekl o své účasti v odboji proti Voldemortovi a ona se to dozvěděla až po jejich smrti. Prý by udělala mnoho věcí jinak, byla by s nimi více, kdyby to věděla. A prý nehodlala u svého vnuka udělat stejnou chybu, takže si vždy všechno říkali. Někdy ale, jako třeba teď, toužil po soukromí víc, než po čemkoliv jiném.
Zauvažoval, že strčí pod kliku křeslo, ale to by bylo hodně neslušné, takže se prostě jen odšoural zpátky do postele a zalezl si po mýdlem vonící přikrývku. V duchu doufal, že se mu nebude zdát další tak podivný sen o Snapeovi. Přesto se nemohl těch myšlenek na sen zbavit. Dokonce se kvůli tomu začal bát usnout a v mysli dospěl k šíleným teoriím,jako že ho lektvarista na konci roku očaroval nějakém strašným kouzlem, přinášejícím mu ty podivné sny, jako nějaký druh mučení.
Usnul nad ránem, ovšem tak vystresovaný, že se ráno opět probudil v mokré posteli. Tentokrát merlin žel ne proto, že by se mu zdál více méně pěkný erotický sen. To se jen vrátila noční můra o barevných světlech, ze které měl tak děsivý strach, až se v noci pomočoval. V posledních dvou letech to bylo jen jednou za hodně dlouhou dobu a jen když byl opravdu psychicky úplně mimo, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo nesmírně ponižující.
Typy se opět objevila, sotva vylezl z postele, opět se uklonila a ujistila ho, že je všechno v pořádku a pustila se do druhého převlékání postele. Raději nic neříkal a rychle se ztratil do koupelny.
Na snídani se díky své noční nespavosti a špatným snům dostavil pozdě, až příliš pozdě, jak od dveří poznal podle babiččina výrazu. Vypadala starostlivě.
"Dobré ráno, chlapče. Je všechno v pořádku?" zeptala se okamžitě. On si nad tím v duchu jen povzdechl.
"Dobré, babi," pozdravil ji a sedl si ke stolu před svůj talíř se snídaní, "Jo, jasně, všechno je naprosto v pořádku, jen jsem se moc nevyspal."
"Zase ten sen?" její dotaz byl logický, přesto tím Nevilla trochu rozčílila. Ne že by dokázal svou podrážděnost dát najevo.
"Ano, zase ten sen. Pořád ten samý. Ostrá světla v temnotě, pocit bolesti a touha utéct. Nic se nemění, babi, jen je to někdy slabší a jindy silnější," odpověděl klidně, vzal do ruky vidličku a začal se šťourat ve svých míchaných vejcích. Neměl moc hlad a už vůbec neměl chuť na vajíčka, ale statečně si dal první sousto do pusy, aby babička neměla strach.
Stará žena si ho ale i tak zasmušile prohlížela, jakoby se snažila dostat do jeho hlavy a vrtat se mu v ní, dokud nenajde problém, který pak zpraví. Uhnul pohledem a zahleděl se na svůj talíř s jídlem, bezpečné to místo pro zakrytí rozpaků a rozčilení.
"Strýc Maximilián ti poslal nějaký balíček," nadhodila babička po chvíli ticha nové téma a po stole mu přisunula krabičku která by se vešla do dlaně, "Jen doufám že to zase není nějaká příšernost z ciziny, která nám tu po nocích bude pobíhat po zdech a stropě."
Musel se tomu zasmát, jak si vybavil svůj loňský dárek k narozeninám od strýčka Maxe, což byla takzvané poltrgaistová koule. Žertovný předmět velikosti slepičího vejce, ze kterého v noci vylézala všelijaká stvoření - prakticky dle náhodného výběru autora - a strašila své majitele. Byli to jen neškodné iluze, ale pár planých poplachů, kdy babička lítala po bytě s vytasenou hůlkou, zajistili.
Tahle krabička byla ale na další vejce příliš těžká, jakoby v ní spíš bylo něco skleněného. Právě proto ji rozbalil velice opatrně. V prvním okamžiku, když se zahleděl na skleněnou kouli ve svých rukách, si myslel, že je to buď další pamatováček nebo jenom nádoba s hlínou, až po chvíli si všiml semínka ležícího na povrchu půdy.
Přiblížil si nádobu k obličeji a začal si semínko pečlivě prohlížet. Nebyl si zatím jist, co to je, takže odklopil horní půlku koule a semínko si vyndal na dlaň. Tak jako vždy, když se dotkl nějaké rostliny, i tentokrát cítil příjemné mravenčení na kůži, stejně jako teplo a jistý pocit souznění s přírodou, který, co by si to zapíral, upřímně miloval. Převracel semínko v rukou, z dlaně do dlaně. Bylo velké asi jako bílá fazole, temně rudé barvy připomínající sraženou krev a jednou modrou tečkou. Bylo tedy celkem charakteristické, ač byla pravda ,že mnoho semen magických rostlin mělo červenou barvu, ovšem ta tečka napovídala hodně.
"To snad není možné...," nevěřil vlastním očím, když mu konečně došlo, co by to mohlo být za semínko, "Budu se muset podívat do knihy, protože není možné... určitě se k němu nemohl dostat... musel by do bažin... riskovat, že ho tam něco sežere... nebo rovnou do jejich hnízda."
"Už to zase děláš, Neve. Mluvíš si pro sebe jako blázen," napomenula ho babička s předstíranou přísností.
Zvedl, i když neochotně, pohled k ní a omluvně se usmál.
"Promiň, ale tohle je naprosto úžasné, víš?" už když to říkal, viděl, že neví, "Myslím že je to semínko nějakého druhu dusivky, snad dokonce přímo dusivky bažinné, což je v Anglii moc vzácná rostlina. Byla tu zcela vyhubena pro svou nebezpečnost, takže se nachází už jen v pralesích mírného pásma zejména pak na americkém kontinentě."
"Nebezpečná? Jak nebezpečná?" zajímala se hned stará čarodějka, která samozřejmě přešla všechno to o tom, jak moc jsou dusivky vzácné a vyrozuměla jen to, že jsou nebezpečné. Potlačil povzdech, který se mu dral na rty.
"Vytváří dlouhé, pohyblivé šlahouny a je dokonce schopna i samostatného překořenění na jiné místo. K tomu ale potřebuje, aby její lodyhy a stonky byly dost pevné, takže má v žebroví stonů zabudovaný vysoký obsah vápníku. Normálně z půdy by dostatečné množství nezískala, proto lapí malé tvory asi tak do velikosti středního psa a požírá je. Lépe řečeno tráví jejich kosti a zbytek těla vyvrhne jako nepotřebný do okolí, kde se ostatky zvířat rozkládají a hnojí ji. Za nebezpečnou je považovaná proto, že dokáže udusit i člověka, ne však proto, že by ho chtěla sežrat, ale jako obranný mechanismus. Člověk je příliš velký, aby prošel jejím trávicím otvorem a to i v případě, že ho roztrhá na kusy. Ale na tom ani moc nezáleží, vzhledem k tomu, že se zatím nikomu nepovedlo dusivku vypěstovat od semene v zajetí. Tedy," musel se nadechnout, ale okamžitě pokračoval, "existují staré písemné zkazky o bylinkářích, kteří to dokázali a v těch knihách se pak píše, že dusivka se stala, doslova cituji jejich 'domácím hlídacím psem'. Dusivky pěstěná od semínka si totiž tvoří ke svému majiteli úzký vztah. Ach! Bylo by tak úžasné, kdyby se mi jí povedlo vypěstovat!" rozplýval se nad tou představou, takže si ani nevšiml, jak nesouhlasně se babička mračí, "Mám o dusivkách jen základní informace, takže budu muset zajít do knihovny pro nějaké další. Slibuji že do oběda budu doma," přislíbil a už vstával.
"Počkej, ale co tvoje snídaně? Měl by ses najíst, snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Zůstaneš tady," ukázala na židli.
"Ale babi, prosím!" zaškemral, "Je to tak úžasné a já o ní chci hned všechno vědět," samým nadšením se mu až zadrhával dech v krku.
"Ty a ty tvoje rostliny," pokroutila hlavou, "Dobře, můžeš jít rovnou, ale než se převlékneš, tak ti Typy udělá sendviče, které si vezmeš s sebou a sníš je. Rozumíš, mladý muži?" přísně na něj pohlédla.
"Jistě, babi," přikývl vážně, vzápětí ho stará čarodějka propustila mávnutím ruky a úsměvem, takže vyletěl nahoru do pokoje se svou novou dusivkou v rukách. Zase už bylo semínko schované ve skleněné nádobě, takže ji strčil do kalhot, které si na sebe natáhl, dooblékl se, vzal si dostatečně velkou tašku na všechny knihy, co si chtěl půjčit a pak seběhl dolů. Po cestě ven si vzal od Typy připravenou krabičku se sendviči a vrhl se do ruchu Příčné ulice.
Nejdřív navštívil knihovnu, stojící dalo by se říct naproti bance. Strávil v ní několik pěkných hodin, kdy se probíral nekonečnou spoustou knih, pergamenů a deníků bylinkářů, cestujících kolem světa. Nakonec si udělal hromadu zápisků a vypůjčil dvě pořádně velké knihy přímo o rodu dusivek, takže měl na následujících pár večerů o zábavu postaráno.
Semínko dusivky ho celou dobu hřálo v kapse kalhot.
Z knihovny se vydal přímo do bylinkářství madam Lesníčkové, které bylo považováno za jedno z nejlepších bylinkářství v celé Anglii a paní Lesníčková Nevilla vždy ráda viděla, když se přišel podívat na její květináče a skleníky, ukryté vzadu za pultem v hloubi domu. Tvrdila, že rostliny bují a kvetou už jen díky tomu, že mladík přijde, mluví na ně a dotýká se jich. Neville si byl jist, že přehání, ale navštěvoval ji dál a rád.
Po cestě přešel kolem květinářství, kterému se obloukem vyhnul. Vadilo mu, že někdo zabíjí květiny jen proto, aby si je doma zastrčil do vázy a nechal časem uvadnout. Když lidé toužili mít doma kus přírody, tak si měli pořídit květinu v květináči, tak jako to udělal on, ne platit těm, kteří rostliny trhají. Neměl veskrze nic proti tomu, aby květina zemřela, například proto, aby byla usušena a použita do lektvaru, jemu vadilo, že umírají zbytečně. V přírodě tomu bylo tak, že tvor či rostlina zemřela proto, aby nakrmila jiného tvora nebo rostlinu, nikdy neumírali pro něčí rozmar. Ne, to vymysleli až lidé, bezpředmětné utrpení a smrt byl jedině lidský vynález. Proto bylo podle něj v pořádku vypěstovat, pokosit či otrhat rostlinu a použít ji, tak totiž někoho vyléčila nebo mu třeba ulevila od bolesti. Její smrt tím získala účel. On věděl, že vše umírá. Věděl, že i rostliny to vědí. Věděl, že tak je to v pořádku, v pořádku však nebylo zbytečné utrpení páchané lidmi.
S chmurnými myšlenkami ohledně toho, že jsou rostliny a potažmo i zvířata lidmi utiskováni, vešel do bylinkářství a v ten okamžik v hrůze strnul ještě mezi dveřmi.
V obchodě totiž stála jeho noční můra, vzhledem ke dnešní noci by se dalo říct, že doslova noční můra. Severus Snape v celé své temné nádheře proplouval mezi regály s vzorkovými bylinkami, otevíral víčka, nasával vůni svým majestátním nosem, ochutnával, proklepával a jinak zkoušel kvalitu.
Nevillovi spadlo srdce do kalhot, krev se mu nahnala do tváří a zoufale se pokusil utéct. Merlinžel, bronzový kohout u dveří, ohlašující kokrháním nového zákazníka, zas a znovu pořvával, jak byly dveře otevřené, takže si toho Snape logicky všiml. Zvedl pohled od kořínků tříprstníku lučního, podíval se přímo na Nevilla a zle se zamračil.
"Longbottome," pronesl sice poměrně potichu, ale bylinkářstvím se to rozlehlo jako výkřik, "zavřete ty dveře, hlupáku. Táhne jimi pach přepáleného tuku a vysmažené cibule. Je to odporné."
"Ano, pane... já jsem pa-pane," začal koktat, jak se mu to stávalo pokaždé, když byl hodně rozčilený, "chtěl... chtěl jsem tady... p-pane..."
"Co chcete, mě nezajímá během školního roku, ještě méně starostí mi to dělá o prázdninách. Merlin vás provázej a až budete odcházet, nezapomeňte zavřít. Na kliku," nerozloučil se nijak příjemně, obrátil se k Nevillovi záda a začal mu věnovat asi takovou pozornost, jako se věnuje patníku u cesty nebo spíš lejnu na chodníku. Obojímu se chcete zaručeně vyhnout.
"Ano pane," zašeptal zajíkavě v odpověď a polkl. Měl strach, vždy měl ze Snapea strach, ale dnes ho podivně svíralo nízko pod pasem. Nepopsal by to jako vzrušení, ale znal ten pocit. By těsně před tím, než se vzrušil a to ho děsilo a možná právě proto mu penis nezačal tvrdnout.
Raději se pokusil od těch myšlenek odpoutat tím, že rychle přešel k pultu a položil na ně baňku se semínkem, přičemž doufal že madam Lesníčková propadne do nadšení nad jeho novým přírůstkem do rostlinové rodiny a tak ho naprosto odvede od Snapea, zkoumajícího přísady někde v zadním rohu prodejny.
"Panečku!" vykřikl paní Lesníčková, "To vypadá docela jako semínko dusivky bažinné. Opravdu nádhera!" propadla v očekávané nadšení, zvedla baňku a začala si ji prohlížet.
Oddechl si a upnul svou pozornost na usměvavou protáhlou tvář staré čarodějky, přesto mu ale pohled zas a znovu klouzal směrem mezi regály, kde se míhal černý stín. Jednoduše z něho nemohl spustit oči a byl si jist, že to není jen strachem. V puse mu docela nepříjemně vyschlo.
"Ano, ano, poslal mi ji strýc," odpověděl roztěkaně, "Z Ameriky... zrovna tam asi je," vážně byl hodně roztěkaný a to si sem původně přišel s paní Lesníčkovou dlouze popovídat, jenže copak to šlo, když se kolem pohyboval Snape. Ba co víc, právě přistoupil k pultu aniž by na Nevilla upřel jediný pohled a položil na pult seznam zboží. Poměrně dost rozsáhlý.
"Jako vždy tu máte jen to nejlepší zboží," promluvil k paní Lesníčkové, "Tady jsem připravil seznam toho, co bych si rád nechal zaslat na svou adresu. Lépe řečeno do Bradavic. Byl bych rád, kdyby to tam bylo do zítřka."
"Podívám se...," majitelka obchodu si přitáhla papír, nasadila skřipec na nos a začetla se do seznamu, "Je pořádně dlouhý a některé bylinky potřebují speciální péči při balení. Manžel je v zahraničí a já sama to tak rychle nezvládnu. Postačilo by to do konce týdne?"
Lektvaristovo obočí se k sobě přiblížilo v jasné známce silné nelibosti a Neville měl náhle potřebu mu vyhovět. Navíc, pokud by pomohl, tak by i madam Lesníčková měla lehčí život.
"Já ty přísady zabalím!" vyhrkl zbrkle a skoro se hned chytit za pusu, zejména když po něm profesor střelil ostrým pohledem. V ten okamžik měl Neville dojem, že se asi hanbou, stejně jako podivným horkem po těle, celí rozpustí. Uhnul očima a zabodl je do dřevěné desky pultu.
"To je myslím skvělý nápad," souhlasila bylinkářka, "Neville je výtečný bylinkář, vyzná se... jsem si jistá, že po dokončení školy si rychle udělá mistrovský diplom. Svěřila bych mu kteroukoliv svou vlastní rostlinu a že jich mám doma požehnaně."
"Je mi srdečně jedno, jestli vám bude Longbottom pomáhat, pokud doručíte bylinky do zítřka a nepoškozené," nechtěl nejspíš poslouchat chvalozpěvy, které se paní Lesníčková chystala na Nevilla pět, "Účet jako vždy přiložte k zásilce, uhradím ho převodem hned po tom, co si zboží zkontroluji. Merlin s vámi, madam Lesníčková," rozloučil se Snape, kupodivu i slušně.
"I s vámi, pane profesore, i s vámi," opětovala mu rozloučení paní Lesníčková.
Snape na to jen kývl, krátce pohlédl na Nevilla, ale nerozloučil se s ním, a pak odkráčel ke dveřím, které za sebou pak samozřejmě pevně zavřel, aby dovnitř nepronikl pach z ulice. Po celou dobu ho mladík sledoval a nechápal, proč ho ten temný muž najednou tak fascinuje. Prostě se to stalo. Nedokázal s tím nic dělat, jen si připadat jako hlupák, když dlouhé vteřiny upíral pohled na dveře, jak doufal že by se mohl Snape ještě vrátit, protože něco zapomněl. Nesmysl, lektvarista nikdy nic nezapomínal.
"Myslím, že by bylo pěkné, kdyby každý mistr lektvarů, zejména tak skvělý jako je profesor Snape, měl doma nějakého výtečného a schopného bylinkáře, jako jsi ty," přerušila jeho dumání nad Snapem paní Lesníčková, když se pak na ni obrátil, viděl že se potutelně usmívá. Zamračil se, jelikož nebyl hloupý a moc dobře mu docházelo, co tím naznačuje.
"Co... co tím myslíte?" zeptal se přesto patrně.
"Jen že jsem si všimla, jak na profesora Snapea koukáš," rozverně mrkla, "Fascinuje tě? Jsi do něj zakoukaný, že?" usmívala se jako člověk, co právě objevil nějaké úžasné tajemství.
"N-ne, tak to není," zamítl, pravda ne moc rázně a opět cítil, že jeho obličej trochu mění barvu.
"Jak myslíš," s dalším vědoucím úsměvem pokývala hlavou, "Jen, že se červenáš pokaždé, když se ne tebe podívá a teď dokonce jen když o něm mluvíš. To člověku starému a zkušenému, jako jsem já, hodně napoví."
Otevřel pusu k dalšímu protestu a pak ji zase zavřel. Jak mohl popírat něco, co byla možná pravda. Měl přeci ten sen, sen u kterého by byl raději, kdyby se mu nezdál a pak když tu Snapea viděl... byl jím opravdu, jak výstižně řekla, fascinován. Trochu podobně, jako svou dusivkou, nebo spíš jako bodlináčem asijským, asi metrovým kaktusem vystřelujícím do okolí otrávené bodliny.
Ano, to byl Snape, kaktus s jedovatými ostny a možná i zajímavým vnitřkem.
Smutně se podíval po dveřích. I kdyby lektvarista měl léčivé jádro, jako bodlináč, pak bylo zhola nemožné, že by ho ukázal někomu, koho ze srdce nesnášel tak moc, jako Nevilla Longbottoma.

°°0°°

Byli jako šváby, ne vlastně spíš jako stěhovavá sarančata. Na začátku září se hromadně přistěhovali do Bradavic, chřestili nožkami o křídla až se to rozléhalo hradem. Neustále si cpali něco do kusadel a zanechávali po sobě v chodbách, učebnách a společenských místnostech drobečky, odpadky a nebo rovnou kusy nedojedených sendvičů. Poletovali splašeně z jednoho místa na druhé a kdykoliv se objevil v jejich středu, tak se rozutekli do všech stran. A taky se množili. Zalézali si do svých temných děr a výklenků, kde se chichotali a třeli o sebe v něčem, co by se vzdáleně dalo považovat za milostnou předehru. Vážně bylo krajně rozčilující je při něčem takovém přistihnout.
Co bylo na tom všem nejhorší, neexistoval proti nim postřik. Pravda, mudlovský biolit by nejspíš stačil, kdyby ho bylo dostatečné množství, ale Brumbál stále vehementně a důrazně prohlašoval, že trávit studenty je proti všem morálním zásadám.
Tyto chmurné myšlenky ho napadaly, když kráčel k Velké síni na zahajovací večeři a snažil se nehrbit, ač ho svaly v zádech zmučené cruciatem bolely, jako kdyby mu na ně někdo nalil rozžhavené olovo. Pán zla ho vůbec neuvítal s láskou, ale přinejmenším Severuse nezabil, nezmrzačil ani neproklel. To považoval za svůj velký úspěch.
Prošel vchodem obvykle sloužícím jen profesorům a co nejnenápadněji se usadil na svoje místo. Bylo to celkem snadné, protože na druhé straně stolu se právě Hagrid pokoušel vpasovat do židle, která pro něj byla jako židlička pro dítě, takže všichni věnovali pozornost jenom poloobrovi. Až na jejich novou kolegyni, profesorku Umbridgeovou, která naopak věnovala pozornost a svůj falešný úsměv Severusovi.
Oplatil jí ho kývnutím a něčím jako půlúsměv, což bylo víc, než co dostala většina učitelského sboru za celou dobu, co tu učil.
"Zaměstnat poloobra je myslím velmi nerozumné," nadhodila Umbridgeová a naklonila se bezostyšně do jeho osobního prostoru, "Obři jsou hloupí a agresivní."
"Souhlasím," přikývl, "ale nemohu s tím nic dělat. Zaměstnal ho zde Brumbál a ten si myslí, že je vševědoucí. Přitom je už dost starý na to, aby si uvědomil, že nemá vždy pravdu."
Čarodějka se potěšeně usmála, čímž Severus splnil svůj úkol. Brumbál mu důrazně nakázal, aby se k Umbridgeové choval tak mile a vstřícně, jak jen dokáže, a zjišťoval, jakým směrem se ubírá její pátrání, kvůli kterému ji sem poslal paranoidní Popletal.
Předstírat, že je její spojenec, Severusovi veskrze nedělalo problém, protože přetvařování se byla prakticky jeho přirozenost, ale stejně ji z hloubi svého zmijozelského srdce nesnášel. Ač souhlasil s některými jejími stanovisky, jako, že by se měla ve škole zavést větší disciplína, tak by raději strčil svou levou ruku do tlamy drakovi, než aby se doopravdy spolčil s Umbridgeovou. Nebyla v tom věrnost Brumbálovi, ale prostě jeho zmijozelské já, které nesnášelo dalšího zmijozelského kohouta na jeho smetišti. Kdyby měla ta stará čarodějnice alespoň skutečnou moc, pak by to překousl, jenže ona byla loutkou v ruce každého ministra, ať už to byl debil jako Popletal nebo třeba ministr nastrčený Pánem zla. Nebylo horšího pohledu než na zmijozela uvíznuvšího v sebeklamu že něco ovládá. Severus si alespoň uvědomoval, že mnoho aspektů jeho života řídí Brumbál nebo Pán zla, stejně tak dobře věděl, že jako dvojitý agent má moc podávat obou mocným mužům jen ty informace, které sám považuje za podstatné ke sdělení. Rovnováha sil. Tak to bylo v pořádku. I když byl zajatý, tak byl zároveň i svobodný.
Dveře se otevřely a studenti se za typického halasu nahrnuli dovnitř.
Odklonil se od Umbridgeové, narovnal se a nasadil masku zlého profesora Snapea, které už byla za ty roky doslova jeho součástí. Žáci se usadili, tedy zmijozelští se usadili, pak částečně havraspárští, ostatní se spíš váleli po stolech a lavicích. Nejhůř na tom s disciplínou byli samozřejmě nebelvírští v čele s Potterem, který něco šeptal zbytku Strašlivého tria a kýval hlavou k profesorskému stole. Ne, on dokonce neslušně ukazoval prstem rovnou na Severuse.
Odvrátil od toho spratka hlavu, protože zlatý chlapec nebyl středobod jeho vesmíru, a raději věnoval pozornost prvákům co je Minerva právě přivedla do místnosti. Už takhle od pohledu, po tolika letech učitelské praxe, dokázal rozeznat kdo pravděpodobně přijde kam. Poznával pár potomků Smrtijedů, pravděpodobnost že budou zařazeni do Zmijozelu byla značná, stejně jako u všech, kteří se tvářili přezíravě nebo se stranili ostatních. Ti co vypadali, že se rozbrečí nebo utečou schovat pod stůl byli jasni mrzimoři. Děvče s brýlemi, poznámkovým blokem a miniaturní tužkou byla havraspárka tak jasně, že jí Minerva ani klobouk pořádně nenasadila a ten už pořvával, že patří mezi havrany. A samozřejmě tu bylo několik nevychovanců, kteří jednoznačně skončili v Nebelvíru, kde byli samozřejmě přivítání nepřiměřeně hlasitým potleskem a halekáním. Byla to smečka. Smečka nevychovaných, hlučných štěňat a všichni dohromady i každý zvlášť lezli Severusovi na nervy.
Po zařazování se ředitel ujal slova. Naštěstí si Albus nikdy nepotrpěl na zdlouhavé projevy k zahájení školního roku, takže se mohl Severus těšit, že do pěti minut bude mít před sebou nádherně vonící jehněčí pečeni a své oblíbené rýžové placky. Jenže co mozkomor nechtěl, do ředitelova proslovu se vnutila Umbridgeová. Alternativa, že ji za to prokleje, se mu zdála jako nejlepší, jenže musel si udržet tvář, proto ji trpělivě a bedlivě poslouchal.
Ne že by ho zajímalo co říká, ale dalo se z toho usoudit několik věcí. Jak moc je Popletal paranoidní - hodně - a jak moc je ona hloupá - jako nenakřídované tágo. Byla to ale jeho práce ji poslouchat, na osobní bázi ho její proslov zajímal asi tolik, co politicko-finanční situace Ugandy. Osobně totiž chtěl jediné, své jehněčí kotlety a nemuset se dívat na Brumbála, jak cucá karamelku, zatímco jeho vlastní žaludek se kroutí hlady. Nevědě, jak ostatní, ale on měl od rána asi jen pět hrnků kávy a jeden flakonek povzbuzujícího lektvaru, takže se sakra potřeboval najíst.
Nadšeně proto zatleskal na konci proslovu, nadšeně samozřejmě na jeho poměry, pro normální člověka to znělo jako 'zdvořilý' zájem.
A pak už se konečně podávali kotlety.
Nechal okolí, ať si dělá co chce a zaměřil se výhradně na jídlo. Maso bylo základem jeho stravy a taky káva. Ne cukrové bonbóny, na hromady těstovin jako u McGonagallové, ale maso, nejlepší potrava pro bystrý a rychlí mozek, pokud člověk chce, aby takovým i zůstal.
Po třetí kotletě, kterou pořádal mezi tím, co přitakával Umbridgeové na její špinění Brumbála, si všiml, že ho někdo sleduje od nebelvírského stolu. Jeho první pohled mířil samozřejmě na Pottera, jenže ten divoce gestikuloval, v jedné ruce měl vidličku a v druhé držel něco co vypadalo jako výstřižek z novin. A co bylo hlavní, k učitelskému stole se nedíval. Proto začal Severus klouzat po ostatních tvářích. Zachytil pár pohledu, zejména od prváků, jenže ti se hned zahleděli do desky stolu, někteří bledí jako smrt a tedy už teď patřičně vyděšení. Nakonec dorazil zrakem až k Nevillu Longbottomovi, což byl přesně pachatel toho nepříjemného sledování.
Až překvapivě dlouze si vzájemně hleděli do očí. Bylo to snad poprvé, co si mohl prohlédnout, jaké má vůbec Longbottom oči, protože ten kluk obvykle nevydržel jeho pohled ani půl minuty. Dnes to bylo ale jiné. Tentokrát si mohl všimnout, že mají mladíkovy oči modrozelenou barvu. Dokonce měl i čas vypozorovat, že má mladý nebelvír kulatý obličej, světlou pleť, trochu pih na nose a do čela mu padají medově zbarvené vlasy. Za normálních okolností tolik detailů nevypozoroval, protože stále viděl jen světlou šešuli z kudrlin, jak měl Longbottom neustále skloněnou hlavu, když se Severusem mluvil.
Přimhouřil oči a znovu upřel svůj temný pohled, jeden z těch, co by si mohl patentovat, do světlých očí. Mělo to jistý účinek, i když to nebylo obvyklé zblednutí a sklopení pohledu. Ne, tentokrát Longbottom zrudl jako dobře vyzrálé jablko, přes tvář mu přeběhl stydlivý úsměv a až pak sklopil hlavu. Nevypadalo to, že se bojí, on byl spíš zahanbený, jako kdyby ho přistihl v Uršulině koupelně, jak tam dělá něco intimního. Přesně takový výraz, pohled i barvu měli všichni studenti Nebelvíru pokaždé, když je našel na jednom z oblíbených šmajchl plácků, ať už tam byli sami nebo s někým.
Zamračil se.
Buď měl Longbottom v hlavě něco hodně nemravného, případně nějaký plán. jak Severuse ponížit, nebo se jednoduše pomátl. První varianta vypadala nepravděpodobně, protože ač byl ten kluk chytrý, neměl dostatečnou odvahu a soustředěnost cokoliv naplánovat. Druhá možnost byla sporná, jelikož Longbottom nejspíš už šílený byl obdobným způsobem jako třeba ta Láskorádovic holka.
Potřásl hlavou. Uvažovat o klukovi, jako je Neville Longbottom, zatím co člověku stydnou jehněčí kotletky se rovná bláznovství a plýtvání jídlem.
Zapomněl na Longbottoma, jeho podivné chování a cokoliv co se ho týkalo a věnoval svou plnou pozornost jídlu.


Více zde: http://black-lana.webnode.cz/news/jak-je-dulezite-miti-nevilla-1-kapitola/http://sketchtoy.com/59845882