Září 2014

Richelieu 2

23. září 2014 v 19:57
T/N: Konec překladu, takže v neděli snad přidám první díl mé vlastní povídky :)

Gabriel Armanda vášnivě políbil, ochutnával chuť jeho úst a dravě vniknul jazykem dovnitř. Mladší muž překryl svým tělem to kardinálovo a zasténal, když se jeho erekce otřela o Armandovu nohu. Kardinál si přitáhnul Gabriela ještě blíž, s láskou se díval do jeho modrých očí. Tohle bylo tak odlišné od všeho, co znal...asi proto, že mezi ním a Gabrielem bylo něco víc. Nebyl jen hračkou na osamělou noc.



Osamělé noci...to už oni nezažijí. Byl zamilovaný do Gabriela, který jej také miloval. Jen to budou muset udržet v tajnosti, ale v Armandově geniální hlavě už se rodil plán. Dále ho rozvíjel, zatímco mladík právě pokrýval Armandovu hruď lehkými polibky. Něžnost jeho počínání vzbuzovala v kardinálovi pocit vzrušení. Velmi málo mužů umělo být tak něžnými...a tenhle byl jeho.



Slabé sténání uniklo z Armandových rtů, když se Gabriel dostal před břicho k drobným chloupkům, které vedly laskající ústa ke kardinálovu tvrdému mužství. Po chvíli erekci olízně mrštný jazyk, ruce jemně svíraly malé kuličky, což způsobilo žár, který začal proudit v žilách druhého muže.



Vjem, který v něm Gabrielův jazyk vyvolával, byl daleko intenzivnější, než jaké mu kdy dokázal dát jiný muž. Cítil se nebesky, božsky, trochu jinak, než když se modlil...Může to být hřích? Nemůže. Byl to nejsilnější pocit na světě. Armand měl podezření, že mladého muže ovládal spíše chtíč než láska, ale v tu chvíli mu to bylo jedno.



Gabriel si zřejmě myslel, že škádlení už bylo dost a pohltil celou tvrdou délku do úst. Kardinál zalapal po dechu. Uchopil mladíkovy zlatavé vlasy, prohnul se v zádech a potěšeně si úžíval péči. Gabriel pohyboval hlavou nahoru a dolů, v určitý okamžik vždy použil správný tlak, kmital jazykem po celé erekci. Armandovi to přišlo téměř jako mučení. Takové metody by měli využívat v Bastile.



,,Ach, Gabrieli..." sténal Armand, topící se v záplavých slasti, o jaké se mu zdálo jen v těch nejdivočejších snech. A že některé z nich byly velmi divoké. Přesto je Gabriel dokázal všechny překonat. Kardinál křičel v extázi, když mladík začal okolo erekce mručet, vytvářeje šílené vibrace. Richelieu byl vždy znám pro svou sebekotrolu, která však nevydržela nápor talentovaných rukou a úst. Pevně uchopil peřinu, neschopen ovládat škubání boků, které se snažily vsunou jeho mužství co nejhlouběji mezi Gabrielovy rty.



Armand znovu zasténal, když ruka proklouzla kolem jeho koulí a masírovala mu hýždě. Pak zmizela, ale za moment se vrátila a jeden z prstů, navlhčen slinami, obkroužil kardinálův vstup. Než Armand stačil zprovoznit svůj mozek, který si jen stěží uvědomoval, co Gabriel dělá, zasunul se prst hluboko do něj a uvnitř nepatrně pohladil malý hrbolek. Richelieu se prohnul v zádech a zažil nejintenzivnější orgasmus svého života. Pak všechno zčernalo.



Kapitola



Armand se toho rána probudil už podruhé, tentokrát ale jeho tvář byla pokrývaná drobnými polibky.



,,Co se stalo?" mrkal zmateně kardinál na modrookého milence a snažil si vzpomenout.



,,Omdlel jsi rozkoší, můj drahý Armande," zasmál se měkce mladík. Přitisknul svá ústa na kardinálovy rty a odtáhl se. Vypadal šťastně a pyšně. No, měl na to právo. Richelieu nikdy nic podobného nezažil, ale teď už alespoň věděl, proč se používá pojem krásná smrt. Takto by chtěl zemřít každý. Armand nikdy neměl sebevražedné sklony, ale nyní si skutečně připadal jako mrtvola. Ale příjemně unavená mrtvola, takže si vůbec nehodlal stěžovat.



,,To je proto, že jsi tak skvělý milenec, Gabrieli,"



Mladý muž se rozzářil a Armand pojal podezření, že by jej měl chválit co nejčastěji. Ano, žádný jiný muž či žena se tohoto krásného anděla dotýkat nebudou. Richelieu byl sám zaskočen svými myšlenkami o Gabrielovi...už teď si byl jistý, že by nepřežil, kdyby ho měl ztratit. Zapřísáhl se, že to nedovolí. Možná jeho zatvrzelost byla důvodem, proč se o něm říkalo, že je sochou vytesanou z chladného kamene s ledovým srdcem, ale on byl úplně stejný jako ostatní. Z masa a kostí.



On nebyl chladný a bezcitný. Nebyl z kamene. Měl city. A byl si velmi dobře vědom hlasu svého srdce...byl zranitelný a zamilovaný. Cítil lásku, když se zadíval do překrásných modrých očí. Gabriel byl jediný, kdo ji mohl mít. Jen tento muž. Pro Armanda to byla mírně překvapující myšlenka, ale nebránil se jí. Líbilo se mu, jak jeho maska nedotknutelnosti mizí. Stále byl tím, kým pro všechny Francouze měl být. Oproti Ludvíkovi z Kardinála vždy vyzařovala mocná síla, kdežto z panovníka jen slabost. Ale nyní ne, s Gabrielem nebyl silný ani v náznaku. Poprvé od děctví Armand Jean du Plessis de Richelieu se nekotroloval, a očividně dokonalému milenci podlehl. Nyní pod nátlakem emocí objal Gabriela pevněji.



,,Děje se něco, Armande?" zeptal s ehlas plný zájmu a lásky. Richelieu chtěl odpovědět, ale slzy štěstí mu to nedovolovaly. Poprvé v životě bylo všechno perfektní. Gabriel byl krásný, jejich láska dokonalá, sex slastně hříšný...absolutně všechno ladilo. Ale Armand ze sebe nemohl dostat ani slovo. Tiše vzlykal s obličejem přitisknutým na Gabrielovu hruď a nechal mladíka, aby jej držel, uklidňoval a miloval.



Až po delší době Amrand opět zvedl pohled ke Gabrielovým očím, které odrážely jeho duši, ale i Armdovu vlastní. Mladíš muž jej stále trpělivě konejšíl.



,,Lepší?"



Richelieu přikývnul a podařilo se mu vykouzlit malý úsměv.



,,Promiň," cítil se kardinál trochu trapně, kvůli svému výbochu emocí, ale Gabriel se jen úsmíval.



,,Nemusíš se omlouvat. Jsme rád, že mi tak věříš," políbil Armanda něžně, pak slíbal slzy brázdící vznešenou tvář. ,,Usměj se pro mě."



Armand nemohl odmítnout, rozšířil svůj úsměv a tiše ležel vedle svého milence.



,,Takže..." prolomil po chvíli ticho Gabriel. ,,Jak spolu budeme mocit žít, aniž by někdo pojal podezření?"



Armand zavrněl, chtěl si ještě užívat příjemné ticho. Ale na to bude dost času později, nyní musí vyřešit důležitější věci.



,,Upřímně, už jsem to všechno vymyslel."



,,Samozřejmě, že ano, jsi velmi chytrý." políbil jej mladý muž na čelist. ,,Na co jsi přišel?"



Armand se polichoceně zasmál. Přestože byl kompliment řečen v legraci, Richelieua to potěšilo.



,,Budeš mým učedníkem."



,,Tvůjučeň?" pozvedl Gabriel komicky obočí. Řekl to tak nevěřícným tónem, jakoby mu Armand navrhl, abych jej převlékli za psa a všechny přesvědčovali, že je kardinálův domácí mazlíček.



,,Ano, můj učeň. Musíš být stále u mě, spát v mém pokoji a podobně. Nikomu to divné nepříjde."



Zdál ose, že se mladík nad nápadem více zamyslel a nakonec se široce usmál.



,,Jsi génius, Armande!"



,,Já vím," smál se kardinál.



,,To ano, ale ovládat se mo neumíš..." šklebil se Gabriel.



,,Já se um..." byl Richelieu umlčen polštářem, který na něj mladík hodil.



Armand samozřejmě nemohl tak brutální útok tolerovat. Popadl jiný polštář a mrsknul jím po Gabrielovi. Několik minut se váleli po posteli, byli zcela pohlceni polštářovou bitvou, nemysleli na nic jiného. Jejich smích se rozléhal po celé místnosti. Náhle se Gabriel přitisknul na svého milence a rozkročil se nad jeho boky.



,,Vzdáváš se?" funěl s úsměvem.



,,Mám na výběr?"

,,Ne!" políbil kardinála mladík. Bylo mu jasné že se Richelieu nebude bránit.



Starší muž s povzdechem polibek ukončil. Rád by tady s Gabrielem zůstal po celý den, ale povinnosti povaly.



,,Musíme jít, mám nějakou práci."



Mladík přikývnul, rychle kardinála políbil a odsunul se stranou. Armand se začal obléka a řekl Gabrielovi, aby si na sebe vzal to, v čem přišel. Šaty učedníka později přinese sluha.



Den začal jednotvárně. Lide samozřejmě na Gabriela zvědavě koukali, ale byli příliš vystrašení přítomností kardinála Richelieu, že se neodvážili cokoliv říci. Armand si nemohl pomoci, ale byl rád, že to tak dopadlo. Chtěl mít svého milence jen pro sebe, nepotřeboval, aby s ním kdoliv jiný mluvil. Mladšímu muži to zřejmě rovněž nevadilo, neboť pohledem se stále věnoval Armandovi a šel s ním všude, kam si to karidnál namířil. Měl trochu strach z toho, že neví nic o katolismu. Byl jedním z mála, kdo nevyznával žádné náboženství.



Takto to šlo až do poledne, kdy poctili svou návštěvou krále Ludvíka XIII. Alias dutohlava, jak mu kardinál sám říkal. Monarch byl pravým opakem Richelieua i Gabreila. Relativně malý a svou silou by nerozdrtil ani mouchu, natož povstalce. Byl to otravný impotent, neschopný vládnout své zemi. Byly to kardinálovy myšlenky, které král vypouštěl z úst při svých projevech. Armand jej měl pod kotrolou. Nemohl dopustit, aby slaboch Ludvík ustoupil Hugenotům. Francie byla katolickou zemí a takovou i zůstane. Byla to jistá manipulace z kardinálovy strany, ale ku prospěchu země.



Idiot zíral na Gabriela, jako by to byl blonďatý létající slon.



,,Kardinále Richelieu, kdo je vaším novým přítelem?" zeptal se panovník.



,,To je Gabriel, Vaše Veličenstvo. Můj žák. Velmi nadějný mladík, na kterého bude jednou celá Francie hrdá." sledoval Armand svého milence, zatímco uctivě hovořil ke králi.



Ludvík přikývnul a ani nebyl dost chytrá na to, aby se zeptal, proč je informován až tak pozdě.



,,Tak tedy do práce, kardinále."

Richelieu

23. září 2014 v 19:57
Rochefortův trest
Fandom: Historický
Páry: Kardinál Richelieu/Comte de Rochefort
Rating: +15
Varování: Opět je to docela slaďárna ;)


Se sklopenou hlavou jsem vešel. Obemknulo mne konejšívé teplo, které panovalo jen v pár místnostech na hradě. V těch vybraných místnostech, mezi něž patřily i komnaty Jeho Eminence.
Zavřel jsem za sebou dveře a zůstal stát. Měl jsem v úmyslu, nedat kardinálovi žádnou další záminku, aby mne mohl potrestat. Provinil jsem se již dost. Přestože pro něj pracuji téměř celý život, nikdy jsem si nebyl jistý, čím jej mohu popudit proti sobě a čím naopak potěšit.
Oči jsem přilepil ke špičkám svých bot a čekal. Vnímal jsem jen mírně zrychlený tep svého srdce a praskot ohně v krbu. Nebyl jsem vystrašený, Jeho Eminence však v každém vzbuzovala respekt a i když jste byli v jeho milosti, tak vás nejistota naprosto ochromovala. Já už jsem si za ty roky zvykl, že se v přítomnosti mocného muže cítím nesvůj, ale až minulou zimu mne osvítilo. Můj neklid byl způsoben nejen aurou kardinálovou, ale také nesmírnou úctou, obdivem a... ano, láskou.
Vždy jsem bojoval v armádě za vlast, za Francii. Můj meč byl ovládán mým srdcem. Miloval jsem ten pocit, že mohu býti užitečný tak významné zemi, jakou Francie bez pochyb je, byla a jsem si jist, že i bude.
Onu zmíněnou minulou zimu jsem však byl zraněn a poslán do Paříže. Za mé zásluhy byl mi udělen úřad velitele kardinálovy gardy. Již dříve jsem měl tu čest být prvnímu ministru představen a po několikahodinové konverzaci jsem si byl téměř jist, že ke mne pojal alespoň lehké sympatie. Toto mínění mi bylo potvrzeno ihned poté, co jsem začal vykonávat post velitele gardy Jeho Eminence.
Na rozdíl od mého předchůdce, jsem byl na kardinálův příkaz přítomen u všech jednání, jež vedl s králem, či s vyslanci cizích zemí. Cenil si mé odvahy, ale také bystré mysli. Sám první ministr byl výborný taktik, ale ač se častokrát, Bůh mi snad odpustí, choval arogantně a pohlížel na ostatní lidi svrchu, uměl přiznat chybu. Kdykoliv plánoval útok, či přemýšlel nad obranými úskoky, radil se se mnou. Dožadoval se mých názorů a dokonce chtěl, abych se snažil v plánu hledat sebemenší trhliny.
Ačkoliv bylo známo, že velmi hojně využívá výzvědných schopností Milady De Winter, Jeho Eminence považovala za svou pravou ruku mne. Nikdy bych si nedovolil toto tvrdit, pokud bych to sám neslyšel z úst kardinála Richelieu. V Paříži rovněž nebyla nouze o pokusy, připravit jej o život. A to byla druhá část mé práce. Chránit Jeho Eminenci.
Již první týdny mé služby nebyly prosty nebezpečí. Nebudu zabíhat do podrobností, nerad na to vzpomínám. Ovšem vždy si rád připomenu větu, kterou mi muž v rudé řekl, když jsem mu tehdy zachránil život.
,,Rocheforte, dnes se cítím v bezpečí už jen s vámi."
Letmý úsměv se dotkl mých rtů. Ano, to byl ten okamžik, kdy jsem začal Jeho Eminenci vnímat jinak. Myslíval jsme si, že Francii vládne král. Ale to nebyla pravda. Veškerou moc měl v rukou kardinál Richelieu. Uchvátilo mne s jakou láskou se o tuto zemi stará, jak dává srdce do válek, jenž sváděl především s nabubřelými Angličany. Přestože o bitvách se dozvídal pouze ze zpráv, tušil jsem, že v nitru se sám rve jako lev.
Můj obdiv k němu vzrůstal den ode dne. Fascinoval mě jeho klid, nikdy nekřičel, nikdy nikoho neudeřil. Jeho šepot byl mnohonásobně děsivější, než kdyby si vykřičel hlasivky. A toho šepotu jsem se právě obával. Tady a teď. Hrabě Comte de Rochefort, jsem tady a čekám na svůj rozsudek.
Téměř neslyšeně jsem si povzdechnul. Bylo to poprvé, kdy jsem se stal trestaným. Jak jsem se již zmínil, dříve jsem se bil za Francii. Nyní jsem se do všeho pouštěl s jedinou myšlenkou. Aby byl kardinál spokojen.
Ze snění, myšlenek a vzpomínek mne vytrhl stín, jenž byl vržen do mého zorného úhlu. Po chvíli jsem již uviděl lem červeného pláště. Ta barva mi připomínala krev, jež koluje mými žilami. Krev, která znamená život. Žil jsem pro tu kardinálskou červeň.
Bezmyšlenkovitě jsem padl na kolena a políbil kus šactva, ležícího na podlaze. Kajícně jsem setrvával v této poloze, svíraje v rukou jemnou látku.
,,Vstaň."
V mžiku jsem stál na nohou. Měl jsem sice v úmyslu chvíli váhat, zda člověk obtěžkán takovým hříchem, může stanout tváří v tvář čistotě kardinálově.
Zarytě jsem stále zíral do země, čekal jsem, jaký hrůzný trest si pro mne muž přichystal. Chtěl jsem jej poníženě požádat, aby mi jej sdělil a nemučil mne trýznivou nevědomostí.
,,Pane, já -"
,,Posaď se."
Překvapením jsem zvednul hlavu. Jeho Eminence mi ustoupila a ukázala rukou k pohovce. Obezřetným krokem jsem k ní zamířil a usadil se na její kraj.
Kardinál Richelieu zkřížil ruce na prsou a postavil se k ohni. Mlčky do něj shlížel.
Nejprve jsem pohledem sledoval plameny olizující kusy dřeva, ale pak se mi oči zvedly k nejmocnějšímu muži Evropy. Uvědomil jsem si, jak majestátně vypadá. Doufal jsem, že je pohlcen vlastními myšlenkami natolik, že nezpozoroval, jak neslušně jsem na něj zíral.
Hltal jsem pohled na jeho tvář, sem tam byla vidět vráska, přesto to byl velmi krásný muž. Jeho ruce vypadaly jemně, přesto byly silné a dokázaly udržet opratě nezkrotné Francie. Postavou byl drobnější než-li já, bez problémů bych jej unesl. Můj zrak se vrátil ke kardinálově tváři, která však k mému údivu již nebyla obrácena k ohni, nýbrž ke mne.
Šedé oči se střetly s mými. Chvíli mne zkoumaly, ale pak se znovu vrátily k pozorování plamenů. Nevěděl jsem, jak se mám cítit. V jeho očích nebyla ani stopa po zlobě. Jeho Eminence byla sice skvělá v přetvařování a uvádění lidí v omyl, ale přede mnou se vždy choval tak, jak nejpřirozeněji si to mohl muž jeho postavení dovolit.
,,Napij se." zněl další rozkaz.
Ani jsem si nevšimnul, že na nízkém stolku byly přichystány dvě číše s vínem. Napadla mě myšlenka, že budu otráven. Uměl jsem docela spolehlivě podle barvy i konzistence poznat, zda je ve víně obsažen jed.
Pozvedl jsem skleničku do výše mých očí a po zběžném přezkoumání jsem se upokojil a zlehka napil.
Sotva jsem číši položil, kardinál opustil své místo u krbu a usadil se do křesla na šikmo ode mne. Zkoumavě, však stále velmi pokorně, pohlédl jsem mu do tváře. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděli a komunikovali jen prostým pohledem z očí do očí.
Téměř jsem se lekl, když kardinál pomalu vzal mou ruku do své a položil je na mé koleno.
Mou dlaní se rozlil příjemný pocit, který se šířil do celého tělo. Dokázal mne zahřát lépe, než tucet obrovských krbů. Nemohl jsem odtrhnout pohled od mé doslova hořící ruky uvnitř té kardinálovy.
Byl jsem jako v tranzu, netušil jsem, co to do kardinála vjelo. S úžasem jsem hledal opověď v ocelově šedý očích. Pojal jsem podezření, že se začínají přibližovat.
Po chvíli jsem již cítil dech druhého muže na své tváři, oči mi sjely na jeho pootevřené rty. Zdráhal jsem se uvěřit tomu, co se Jeho Eminence chystala udělat.
Samovolně se mi zavřela víčka a přiblížil jsem obličej blíže, až se mé rty dotkly kardinálových. Jako by blesk do nás obou udeřil. S takovou razancí se mne rozbušilo srdce a první ministr se vymrštil do stoje. Měl jsem pocit, že se má hruď roztrhne pod údery toho nejdůležitějšího orgánu v těle.
Když jsem se alespoň trochu vzpamatoval, stál již Richelieu opět u krbu. Zřejmě si všimnul toho, že je mým středem pozornosti, neboť promluvil.
,,Je mi líto... já....já... to prostě nedokáži." oznámil do ticha.
Možná kdybych stále necítil na svých rtech dotek těch mocnějších, vzal bych jeho slova na vědomí. Byl jsem však hnán touhou ochutnat kardinálovy rty znovu a znovu, až do konce života.
Pomalu jsem se narovnal a postavil se za záda Jeho Eminence. Opatrně jsem položil ruce na jeho ramena. V reakci mi přišlo mužovo zachvění. Postupoval jsem dál, dlaněmi jsem hladil kardinálův hrudník, zatímco jsem se odhodlal políbil odhalenou část krku. Jazykem jsem dráždil jemnou kůži, první ministr se pod mýma rukama hroutil. Po chvíli se o mne už jen opíral a klidně se nechal odvést do ložnice.
Posadili jsme se na postel. Obával jsem se, že kardinál opět ztratí jistotu, ale k mé radosti to byl on, kdo se pokusil o náš druhý polibek. Líbal jsem jej tak něžně, jak jsem o tom už několik měsíců sníval.
Položil jsem ruku na mužův hrudník a přinutil jej, aby si lehnul, aniž bych náš polibek ukončil. Teprve když náš došel dech, odtáhnul jsme se a s lehkým úsměvem shlížel na uzardělou tvář Jeho Eminence. Šedé oči se na mne toužebně dívaly a prohlížely si mou tvář.
Ministerská dlaň se dotkla mých rtů, poté vjela do temně černých vlasů a přitáhl si mne k dalšímu polibku.
Když se naše rty rozdělily, byl jsem sevřen pažemi prvního ministra v objetí.
,,Miluji tě, Comte." bylo mi zašeptáno do ucha.
Nevěřícně jsem se z objetí vymanil, ale kardinál mne na důkaz svých slov opět políbil. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, nemohl jsem mluvit, v hlavě mi hučelo. V tom momentě jsem vnímal jen to, že jsem milován člověkem, o jehož přízeň jsem vždy stál.
,,Směl bych tě o něco požádat?" otázal se Richelieu, jakmile se naše rty rozdělily.
,,Vy smíte všechno, pane." pronesl jsem tiše a upřeně shlížel do těch šedých hloubek.
,,Miluj mne také, moc -"
Dopustil jsem se neskutečné troufalosti, když jsem přiložil prst na ministrovy rty a nenechal jej domluvit.
,,Miluji vás celým srdcem i duší a slibuji, že navždy budu."
Pohled, kterým mě v tu chvíli obdařil kardinál Richelieu, byl tím nejkrásnějím, co jsem kdy viděl. Přitáhl jsem si milovaného muže do objetí a nechal se unášet tím opojným pocitem štěstí, který nás oba obklopil.

Zpět na výpis.
---------.............---------
Autor: AliveNDangerous
Překladatel: Archea Majuar
Původní název: My Archangel
Fandom: Historický
Páry: Kardinál Richelieu/OC
Rating: +18
Varování: Pro většinu lidí až příliš sladké :)
Zdroj: http://www.fanfiction.net/s/2281684/1/My_Archangel
Ah, Paříž...město kypící životem, tlukoucí srdce Francie.

Hříšníci, děvky, dobrodruzi, kněží...Je tady všechno, co může člověk hledat. A pokud navštívíte překrásný Louvre, nikdy na Paříž nezapomenete.

Nikdo by netipoval, že muž brodící se sněhem, byl muž Boží. Nejvyšší v celé Francii. Byl to sám Armand-Jean du Plessis de Richelieu, francouzský kardinál ze vlády krále Ludvíka XIII.

Kardinál občas vyšel ze svých komnat, aby se podíval, jak se baví jeho gardisté.

Se svým pláštěm s kapucí se dále brodil sněhem, jenž pokrýval ulice Paříže. Zabočil do malé uličky a to co spatřil, bylo mírně řečeno, neočekávané.

Kardinálovy oči spatřily čtyři členy své gardy. Jejich "zábavou" se zdál být chlapec. Gardisté byli tak zaujati tím klukem, že si nevšimli kardinálovy přítomnosti.

"Dost!" kardinálův hlas se odrážel od prázdných budov, lemujících úzkou uličku.

Gardisté zalapali po dechu, když si první ministr Francie sundal kápi. Vypadali, že by nejraději vzali nohy na ramena, aby se kardinál nikdy nedozvěděl jejich jména.

Richelieu chvíli váhal, zda je nemá potrestat hned, ale když uslyšel bolestné sténání z rohu ulice, trest gardistů zavrhnul. Přešel k raněnému a všiml si, že to není chlapec, nýbrž mladý muž. Byl šokován, jaká zranění utrpěl. Obrátil jej na záda. Mírná bolest z doteků přiměla mladíka se odtáhnout. Bál se dalšího úderu.

"Neboj se, pomohu ti." Sám kardinál byl překvapen jemností, kterou zaslechl ve svém vlastním hlase, ale zdálo se, že to mělo na chlapce uklidňující vliv, protože se mírně uvolnil.

Věděl, že ulice není to pravé místo, kde by měl více zkoumat jeho zranění. Musí ho dopravit do nemocnice. Tam se o něj postarají. Nikdo nemusí vědět, že mu zranění způsobili jeho vlastní gardisté. Ale když se setkal s pohledem chlapce, změnil názor.

Jeho oči byly jako dva safíry, odstín téměř jako kapky raní rosy, a když se setkaly s kardinálovýma hnědýma očima, Armand cítil, že chlapce nemůže nechat v nemocnici. Napadla jej jeho vlastní stráž, tudíž za něj nese zodpovědnost. Podíval se na mladíkovo tělo. Byl krásný. Hříva po ramena dlouhých, zlatých vlasů, opálená kůže...byl jako anděl. Roztrhaná košile odhalovala vytvarovaný hrudník a silné tělo. Ano, měl by se o mladíka postarat sám.

Chlapec neprotestoval, když jej zabalil do svého pláště a snažil se mu pomoci na nohy. Roztržka s gardisty mu pravděpodobně vzala mnoho energie, neboť chlapec vypadal velmi unaveně. Do Louvreu šli, jak nejrychleji to mladíkovi zranění dovolovalo. Chvílemi jej kardinál dokonce nesl. Aby se vyhnul zvědavým očím, odnesl jej přímo do svých komnat. Bylo trošku nepříjemné, že neznal jeho jméno...ale dokud se mladý muž nezotaví natolik, aby mu je sdělil, bude mu říkat Gabriel. Snad podle známého archanděla, jehož mu mladík připomínal

Nejdříve mu chtěl zkontrolovat zranění. Zdálo se, že Gabriel cítil Armandovy dobré úmysly a snažil se spolupracovat. Dech prvního ministra se zastavil, při pohledu na krásný hrudník. Jak může být anděl tak hříšně krásný? Nežně Grabiela uložil na rudou postel. Následně se vydal do koupelny, načež se vrátil s mokrým hadříkem.

Když se vracel do pokoje, opět spočinul pohleden na mladíkovi, ale ne jen na jeho břichu. Pořádně si jej prohlédl celého. Představil si sebe, svou hlavu na chlapcově hrudníku, jak by jeho bílé vlasy kontrastovaly s jeho opálenou kůží. Moci kolem něj ovinout paže...laskat jeho erekci, která musí být dosti velká i v klidu. Téměř zasténal nahlas, ale naštěstí se ovládl. Usedl vedle mladíka, který se na něj s neklidem díval. Jeho safírové oči kardinála ostražitě sledovaly.

"Vzhledem k tomu, že neznám tvé jméno, budu ti říkat Gabriel. Doufám, že ti to nevadí." řekl, když se mokrá tkanina dotkla chlapcova zranění.

Zdálo se, že mladíkovi jméno nevadí, protože neprojevil žádný náznak protestu.

"Jsem kardinál Richelieu, ale můžeš mi říkat ot..." Ne, otče. "Jen Armande, prosím. Koneckonců, je to mé jméno."

Počal umývat další chlapcova zranění na rameni a hrudi. Ten se zdál vcelku lhostejný. Jen jednou sykl bolestí, zřejmě kvůli kontaktu zranění s textilem.

Když se kardinálova ruka dostala k šrámům v okolí třísel, v safírových očích se objevil strach. Mladík byl však natolik vyčerpán, že se na žádný odpor nezmohl. Pouze, když vydal tichý, avšak ostrý zvuk, kardinál je uklidnil slovy:

,,Neboj se, Garbieli, neublížím ti. Jen potřebuji vyčistit rány, to je vše."

Ministrovy hnědé oči se podívaly do chlapcových, hledajíce důvěru. Jaká byla jeho radost, když chlapec v odpověď přikývl.

Rychle očistu ran dokončil, neboť se bál, že už by nemusel odolat pokušení toho krásného těla. S úlevou zjistil, že ani jedna z ran už nekrvácí.

"Vykoupeš se zítra, teď si dáš něco k jídlu a můžeš si odpočinout."

Mírně se na chlapce usmál a vydal se pro jídlo do kuchyně. Když se vrátil, mladík byl stále vzhůru. Zřejmě na něj čekal. Položil tác s jídlem k chlapci na postel a sledoval jak jí. Mladík měl velký hlad a kardinál byl rád, že jeho úsilí bylo oceněco. Když Gabriel dojedl, Richelieu zvedl talíř a chystal se odejít.

"Spi sladce, Gabrieli, potřebuješ si odpočinout."

Myslel, že bude lepší, když se vyspí v jiném pokoji, ale jakmile položil ruku na kliku, mladík poprvé promluvil svým chraplavým, ale krásným hlasem:

"Zůstaň..."


Armand pořád stál, ruka na klice. Slyšel dobře? Nebo si jen přál, aby Gabriel promluvil? Skutečně mladík chtěl, aby zůstal? Za šustění plášte se kardinál otočil.

"Cože?"

Oh, skvěle, jeden z nejmocnějších mužů Francie, se nezmohl na více, než prosté "Cože". Ale, co jiného měl říci?

Richelieua odzbrojila Gabrielova odpověď:

"Zůstaň...prosím."

Jak by mohl odolat? Pokud tento...anděl...chtěl, aby s ním zůstal, zůstane. Jeho Eminence se tedy vrátila k posteli a usedla na židli vedle ní. Co se to...? vypadalo to, jako by se Gabriel snažil znovu promluvit, avšak nemohl posbírat síly. Místo toho, jen na kardinála prosebně upíral své safírově modré oči. Prosil Armanda...ale o co?

"Mám si lehnout k tobě?" zeptal se Richelieu, neshopen udržet svůj normální tón hlasu.

Gabriel byl tak krásný...zlaté vlasy, silné tělo, oči...ach, ty jeho oči. Byly nejzářivější na světě. Ty dvě modré studánky, které uměly vtáhnout do svého nitra Vaše srdce i duši. Armand cítil, jak mu chlapcovo slabé přikývnutí omámilo srdce.

Kardinál šel pro jistotu zamknout dveře, celou dobu na sobě cítil mladíkův upřený pohled. Věděl, že modré oči na něm byly přilepené, i počas Armanodva svlékání. Když ulehl, mladík na něm stále visel pohledem. Kardinálovy hnědé oči pohlédly na chlapce...přitulí se Gabriel k němu?Autor: AliveNDangerous
Překladatel: Archea Majuar
Původní název: My Archangel
Fandom: Historický
Páry: Kardinál Richelieu/OC
Rating: +18
Varování: Pro většinu lidí až příliš sladké :)
Zdroj: http://www.fanfiction.net/s/2281684/1/My_Archangel
Ah, Paříž...město kypící životem, tlukoucí srdce Francie.

Hříšníci, děvky, dobrodruzi, kněží...Je tady všechno, co může člověk hledat. A pokud navštívíte překrásný Louvre, nikdy na Paříž nezapomenete.

Nikdo by netipoval, že muž brodící se sněhem, byl muž Boží. Nejvyšší v celé Francii. Byl to sám Armand-Jean du Plessis de Richelieu, francouzský kardinál ze vlády krále Ludvíka XIII.

Kardinál občas vyšel ze svých komnat, aby se podíval, jak se baví jeho gardisté.

Se svým pláštěm s kapucí se dále brodil sněhem, jenž pokrýval ulice Paříže. Zabočil do malé uličky a to co spatřil, bylo mírně řečeno, neočekávané.

Kardinálovy oči spatřily čtyři členy své gardy. Jejich "zábavou" se zdál být chlapec. Gardisté byli tak zaujati tím klukem, že si nevšimli kardinálovy přítomnosti.

"Dost!" kardinálův hlas se odrážel od prázdných budov, lemujících úzkou uličku.

Gardisté zalapali po dechu, když si první ministr Francie sundal kápi. Vypadali, že by nejraději vzali nohy na ramena, aby se kardinál nikdy nedozvěděl jejich jména.

Richelieu chvíli váhal, zda je nemá potrestat hned, ale když uslyšel bolestné sténání z rohu ulice, trest gardistů zavrhnul. Přešel k raněnému a všiml si, že to není chlapec, nýbrž mladý muž. Byl šokován, jaká zranění utrpěl. Obrátil jej na záda. Mírná bolest z doteků přiměla mladíka se odtáhnout. Bál se dalšího úderu.

"Neboj se, pomohu ti." Sám kardinál byl překvapen jemností, kterou zaslechl ve svém vlastním hlase, ale zdálo se, že to mělo na chlapce uklidňující vliv, protože se mírně uvolnil.

Věděl, že ulice není to pravé místo, kde by měl více zkoumat jeho zranění. Musí ho dopravit do nemocnice. Tam se o něj postarají. Nikdo nemusí vědět, že mu zranění způsobili jeho vlastní gardisté. Ale když se setkal s pohledem chlapce, změnil názor.

Jeho oči byly jako dva safíry, odstín téměř jako kapky raní rosy, a když se setkaly s kardinálovýma hnědýma očima, Armand cítil, že chlapce nemůže nechat v nemocnici. Napadla jej jeho vlastní stráž, tudíž za něj nese zodpovědnost. Podíval se na mladíkovo tělo. Byl krásný. Hříva po ramena dlouhých, zlatých vlasů, opálená kůže...byl jako anděl. Roztrhaná košile odhalovala vytvarovaný hrudník a silné tělo. Ano, měl by se o mladíka postarat sám.

Chlapec neprotestoval, když jej zabalil do svého pláště a snažil se mu pomoci na nohy. Roztržka s gardisty mu pravděpodobně vzala mnoho energie, neboť chlapec vypadal velmi unaveně. Do Louvreu šli, jak nejrychleji to mladíkovi zranění dovolovalo. Chvílemi jej kardinál dokonce nesl. Aby se vyhnul zvědavým očím, odnesl jej přímo do svých komnat. Bylo trošku nepříjemné, že neznal jeho jméno...ale dokud se mladý muž nezotaví natolik, aby mu je sdělil, bude mu říkat Gabriel. Snad podle známého archanděla, jehož mu mladík připomínal

Nejdříve mu chtěl zkontrolovat zranění. Zdálo se, že Gabriel cítil Armandovy dobré úmysly a snažil se spolupracovat. Dech prvního ministra se zastavil, při pohledu na krásný hrudník. Jak může být anděl tak hříšně krásný? Nežně Grabiela uložil na rudou postel. Následně se vydal do koupelny, načež se vrátil s mokrým hadříkem.

Když se vracel do pokoje, opět spočinul pohleden na mladíkovi, ale ne jen na jeho břichu. Pořádně si jej prohlédl celého. Představil si sebe, svou hlavu na chlapcově hrudníku, jak by jeho bílé vlasy kontrastovaly s jeho opálenou kůží. Moci kolem něj ovinout paže...laskat jeho erekci, která musí být dosti velká i v klidu. Téměř zasténal nahlas, ale naštěstí se ovládl. Usedl vedle mladíka, který se na něj s neklidem díval. Jeho safírové oči kardinála ostražitě sledovaly.

"Vzhledem k tomu, že neznám tvé jméno, budu ti říkat Gabriel. Doufám, že ti to nevadí." řekl, když se mokrá tkanina dotkla chlapcova zranění.

Zdálo se, že mladíkovi jméno nevadí, protože neprojevil žádný náznak protestu.

"Jsem kardinál Richelieu, ale můžeš mi říkat ot..." Ne, otče. "Jen Armande, prosím. Koneckonců, je to mé jméno."

Počal umývat další chlapcova zranění na rameni a hrudi. Ten se zdál vcelku lhostejný. Jen jednou sykl bolestí, zřejmě kvůli kontaktu zranění s textilem.

Když se kardinálova ruka dostala k šrámům v okolí třísel, v safírových očích se objevil strach. Mladík byl však natolik vyčerpán, že se na žádný odpor nezmohl. Pouze, když vydal tichý, avšak ostrý zvuk, kardinál je uklidnil slovy:

,,Neboj se, Garbieli, neublížím ti. Jen potřebuji vyčistit rány, to je vše."

Ministrovy hnědé oči se podívaly do chlapcových, hledajíce důvěru. Jaká byla jeho radost, když chlapec v odpověď přikývl.

Rychle očistu ran dokončil, neboť se bál, že už by nemusel odolat pokušení toho krásného těla. S úlevou zjistil, že ani jedna z ran už nekrvácí.

"Vykoupeš se zítra, teď si dáš něco k jídlu a můžeš si odpočinout."

Mírně se na chlapce usmál a vydal se pro jídlo do kuchyně. Když se vrátil, mladík byl stále vzhůru. Zřejmě na něj čekal. Položil tác s jídlem k chlapci na postel a sledoval jak jí. Mladík měl velký hlad a kardinál byl rád, že jeho úsilí bylo oceněco. Když Gabriel dojedl, Richelieu zvedl talíř a chystal se odejít.

"Spi sladce, Gabrieli, potřebuješ si odpočinout."

Myslel, že bude lepší, když se vyspí v jiném pokoji, ale jakmile položil ruku na kliku, mladík poprvé promluvil svým chraplavým, ale krásným hlasem:

"Zůstaň..."


Armand pořád stál, ruka na klice. Slyšel dobře? Nebo si jen přál, aby Gabriel promluvil? Skutečně mladík chtěl, aby zůstal? Za šustění plášte se kardinál otočil.

"Cože?"

Oh, skvěle, jeden z nejmocnějších mužů Francie, se nezmohl na více, než prosté "Cože". Ale, co jiného měl říci?

Richelieua odzbrojila Gabrielova odpověď:

"Zůstaň...prosím."

Jak by mohl odolat? Pokud tento...anděl...chtěl, aby s ním zůstal, zůstane. Jeho Eminence se tedy vrátila k posteli a usedla na židli vedle ní. Co se to...? vypadalo to, jako by se Gabriel snažil znovu promluvit, avšak nemohl posbírat síly. Místo toho, jen na kardinála prosebně upíral své safírově modré oči. Prosil Armanda...ale o co?

"Mám si lehnout k tobě?" zeptal se Richelieu, neshopen udržet svůj normální tón hlasu.

Gabriel byl tak krásný...zlaté vlasy, silné tělo, oči...ach, ty jeho oči. Byly nejzářivější na světě. Ty dvě modré studánky, které uměly vtáhnout do svého nitra Vaše srdce i duši. Armand cítil, jak mu chlapcovo slabé přikývnutí omámilo srdce.

Kardinál šel pro jistotu zamknout dveře, celou dobu na sobě cítil mladíkův upřený pohled. Věděl, že modré oči na něm byly přilepené, i počas Armanodva svlékání. Když ulehl, mladík na něm stále visel pohledem. Kardinálovy hnědé oči pohlédly na chlapce...přitulí se Gabriel k němu?

......


A/N: Druhá část...Asi se zde vášnivý slashař dozví něco, co jej zarazí, ale povídka přímo sex neobsahuje...No, uvidíte sami.

Katharine Colt: Do 14 dnů se tady začne objevovat povídka nová, mnou napsaná :)) Je sice z jiného prostředí než Poslední mise, ale u mě je postup povídky vždy stejný, tak nevím, jestli budeš spokojená :D Větší ifno poskytnu příští týden.

Ano, mladý muž se k němu přisunul, silnou paží objímaje jeho pas. Hlavu si položil na kardinálovu hruď, vlasy rozhozené. Richelieu polkl. Potřebuje chlapec jen lidské teplo? Nebo i něco víc? V této chvíli nebyl Armand schopen ničeho jiného, než pozorovat, jak chlapec slastně přivírá oči, když jej hladí po vlasech.



Chtěl-li být kardinál k sobě upřímný, musel uznat, že měl vždy slabost pro muže, především ty mladší, než on sám. Někteří lidé by namítali, že to Bůh neschvaluje, ale Jeho Eminence měla Bibli velmi dobře prostudovanou a neshledala, že by jeho slabůstka byla v rozporu s Božím slovem.



Bůh řekl, že dva muži se spolu nemohou milovat, stejně jako muž se ženou. Každý, kdo má sebemenší ponětí o lidské anatomii může potvrdit, že je to skutečně nemožné. Lidé se snažili najít nějaký způsob, jak toto obejít, ale Bůh je dokonalý a nedělá chyby, takže oklika byla nemožná.



Je možné, že Gabriel cítí totéž? Ne, mohl by mít spousty hezčích mužů, než je on sám. Nebo si snad ani neuvědomuje, s kým je? Jistě, Armand mu řekl své jméno, ale mohl to chlapec v tomto stavu pochopit? Bylo zřejmé, že se teď cítí o něco lépe, ale chápe celou situaci? Pravděpodobně ne. Dokonce ani Armand úplně neznal smysl toho všeho, ale cítil se překvapivě dobře. Objal druhého muže, společně leželi v posteli a obě jejich tváře zdobil spokojený úsměv.



Armand se probudil s pocitem hladící ruky v jeho vlasech. Zatvrzele odmítal otevřít oči, naopak se více přitisknul k teplému tělu vedle sebe. Byl jako ve snu. Už dlouho jej nikdo takto nedržel. Něžně, láskyplně...vzácná a nezapomenutelná chvíle.



Kardinál nikdy neměl moc partnerů a ještě méně bylo z těch, kteří jej ráno objímali. A nyní byl v jeho náručí...Gabrielově náručí. Richelieu byl touto myšlenkou stále více nadšený. Byl to Gabriel, kdo jej vtáhnul do tak nádherného objetí. Jemně ho hladil a byl také první, kdo narušil ticho.



,,Vím, že jsi vzhůru." mírný chrapot v jeho hlase byl lehce utopen ve vřelosti toho tónu. Když jej Armand uslyšel, usmál se a rovněž přiměl své hlasivky k činnosti.



,,Ano," odpověděl, ,,ale když mě se tak pohodlně leží..."



Cítil, jak se mladší muž zachvěl smíchem.



,,Ale otevřením očí, mě nepřinutíš, abych tě pustit z objetí."



No, když to Gabriel říká...Rozlepil nejpve jedno oko, pak druhé. Potěšení se mu usadilo u srdce, když uviděl v modrých očích nad sebou zářit štěstí a spokojenost.



,,Dobře...myslím, že je ráno." Richelius byl rád, že Gabriel nelitoval rozhodnutí, aby spolu spali v jedné posteli. Dříve to býval sám Kardinál, který po prohýřené noci zjistil, že nedávno ještě milovaný a něžný člověk, se ráno proměnil na chladného a znechuceného. Poté se jen modli o odpuštění, že s takovým lidským bytím měl něco společného. Ulevilo se miu, že Gabriel mezi tyto osoby nepatří.



,,Jak jsi se vyspal?"



,,Velmi dobře, děkuji za nocleh." dpověděl mu mladík s vlídným úsměvem.



Kardinál se ke Gabrielovi přitulil, hladil jeho zraněný, ale silný hrudník.



,,Bylo mi potěšním."



,,Ano, to vidím." zasmál se mladší muž.



Takže Gabriel to ví...a nevadí mu to...z vděčnosti? Nebo to cítí stejně? Silná paže už nehladila Armandovy vlasy, nyní jej pevně držela okolo pasu.



,,Je ti lépe?" nezapomínal Richelieu na stav, v jakém mladíka našel. Kdyby jen znal jména těch gardistů, okamžitě by letěli na dlažbu. Jak se mohli odvážit napadnou tak krásného člověka...anděla.



,,Mnohem lépe, děkuji...Armand, že?"



Srdce staršího muže se mohuteně rozbušilo. On si to pamatoval! Přes jeho špatný včerejší stav vynaložil úsilí, aby si zapatoval jeho jméno. Ale bylo to všechno, co Gabriel věděl? Zná jeho postavení? Je jen jeden způsob, jak to zjistit...



,,Ano, Armand Jean du Plessis de Richelieu. Více známý jako kardinál Richelieu." řekl první ministr Francie a s obavami čekal na mladíkovi reakci.




,,Ach, Armande. Přestaň se vychloubat. Vím, kdo jsi od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil. To byl jeden z hlvaních důvodů, proč jsem si od tebe nechal pomoci."



Gabriel tak potvrdil Kardinálovo tušení, že mladíkovi vůbec nevadí, kým Armand je. Bylo to ve slovech, ale i v tónu, jakým na něj mluvil. Většina lidí si myslí, že jméno Richelieu se rovná slovu zlý. Je možná obávaným soupeřem, ale dobbým přítelem a...něžným milencem.



,,Odkud jsi? Z Francie určitě ne." chtěl vědět Armand něco více o zlatovlasém mladíkovi se zářícíma modrýma očima. Gabrielův výraz potemněl.



,,Prosím, odpusť, že o tom nechci mluvit. Přišel jsem do Francie hledat nový život...a Bůh mi do cesty přivedl tebe."



Místo toho, aby byl kardinál zklamán, že nedostal odpověď na svou otázku, secítil lépe než kdy předtím. Gabriel mu právě sdělil, že je za toto setkání velmi rád.



Armand nikdy neměl nikoho, komu by se mohl svěřit se svými problémy. Nikoho, kdo by jej podržel nad vodou, objal v těžkých chvílích, zvedl mu náladu ve smutných okamžicích a vždy měl na rtech úsměv. A teď jej Bůh odměnil za všechny služby a poslal mu anděla. S Gabrielem se cítil tak dobře...a bylo to vzájemné. Kdo by si to pomyslel, že? Armand Jean du Plessis de Richelieu, francouzský kardinál, označován jako tyran...se zamiloval.



,,Zůstaň se mnou, jak dlouho budeš chtít."



Jeho slova byla odměněna jisřením v modrých očích, které se stále přibližovaly, stejně jako rudé rty, jež se téměř dotkly těch Armandových.
-------------