Květen 2015

PTVD by kleo

27. května 2015 v 21:48
Pravda je někdy horší než nevědomost a lež. U někoho to jde unést ale někdy je pravda až moc tvrdá. Mitsuki asi není ta hodná slečna, která je uvítala na hrádku s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Ale ani Pán Zla se předci neukáže v tom dobrém světle, před svými smrtijedy... Temná strana je temná. Ze všech koutů...
PPoznámka autorky: Vim, vim. Slíbila jsem, že to bude až zejtra ale podívejte se na to... V pátek dělat "učitelku" v Krčskym lese a ještě k babičce. Nestíhala nestíhala. Ale už to tu máte tak co?
Doufám, že vám tadyta povídka mnohé osvětlí a budete spokojeni.
P.S. Vidíte tu delku? *spokojený úsměv*

14. Kapitola: Pravda nemusí být vždy sladká...
Harry se spokojeně zavrtěl v pohodlném náručí. Je mu tak dobře... Vdech vůni potu a ještě něčeho co nedokázal pojmenovat. Ale vonělo to a svádělo k hříšným věcem.

Najednou mu myslí probleskly vzpomínky na včerejšek. Horké rty na své kůži, hříšná slova, jemné polibky. Lehce se začervenal a konečně otevřel oči.

Smaragdové oči se otevřeli a uvítali nový den. Pánovi Zla se při pohledu do těch očí skoro zastavilo srdce. Dal by těm překrásným smaragdům vše. A to taky splní.

Harry se podíval na dospělého muže vedle sebe. Ten ho sledoval výrazem, po kterém mu běhal mráz po zádech. Voldemort si všiml zaraženého výrazů a lehce se usmál.

Pohladil ho lehce pohladil po vlasech. Miloval jejich hebkost. Harry zčervenal ještě víc, když si uvědomil, že oba jsou nazí a tisknou se k sobě. Chlapec se mírně odsunul od Temného Pána. Ten to přijal s dalším úsměvem. Jeho oči byli hnědé a vyzařovali klidem a láskou. Přesně to co v nich chtěl spatřit. To co v životě neměl...

Temný Pán to moc dobře věděl a chtěl Harryho stále u sebe.

Lehce se k němu naklonil a vtiskl mu cudný, sladký polibek na rty. Vstal a odkráčel do koupelny, která měla dveře po levé straně postele.

Harry raději odvrátil pohled. To, že se s Tomem miloval na něj bylo moc. Potřeboval lásku, jako každý člověk. Tom mu jí dal a taky ochutnal díky němu také to úžasné milování.

Miloval ho. Z celého srdce. Ale věděl, že po něm Temný Pán bude chtít aby se přidal na stranu zla. Strana zla ho lákala, jak by ne, že, když má v sobě kus samotného Voldemorta. Ale...

Nemohl přeci zradit své přátele a vůbec to v co věřil. Chtěl dál studovat v Bradavících a mít u sebe Nejiho. Jenže teď. Když je zamilovaný do samotného nepřítele, Voldemorta tak ho každý odsoudí. Až teď mohl o tom uvažovat tak...

Po tvářích se mu začali kutálet slzy.

Musel se rozhodnou. Předtím od pravdy utekl jako malý kluk. Jenže teď nemůže, nesmí. Nikdo mu teď neporadí. Musí se rozhodnou sám.

Zatřepat hlavou, až se mu vlasy rozlétli kolem obličeje. Hřbetem ruky si utřel těch několim zrádných slz ale sám moc dobře věděl, že budou další. Čím víc byl šťastný tím horší to bylo. Jedna slza zbloudila z víčka. Jedna prokletá slza. Harry naštvaně bouchnul do peřiny.

Ramena mu klesla. Jeho oči prozrazovaly absolutní bezmoc. Těžký, vyčerpaný a bezmocný vzdych se roznesl po pokoji. Chlapec zavřel oči a pozpátku spadl do nadýchaného polštáře. Stočil se do klubíčka a zachumlal se do peřiny. Pravou rukou si přitáhl druhý polštář a přitiskl si ho k sobě.

Za chvíli se pokojem neslo jeho klidné oddechování.

Temný Pán vyšel z paravánu u dveří z koupelny. Oblečený byl do svého černého hábitu. Lehce se o něj opřel a svýma teď rudýma očima pozoroval svého andílka. Nechtěl aby se trápil. Na to byl dost mladý a krásný.

Když Harry vypadal bezmocně sálala z něj podivná magie a Pán Zla si byl jistý, že by před touto osobou v tu chvíli určitě klesla hůlka i nejhoršímu černokněžníku. Ironií bylo, že to byl právě on.

Povzdechl si a přešel k postely. Chvíli pozoroval svůj poklad z výšky ale pak si k němu sedl.

Postel se pod jeho vahou mírně zhoupla a Harry něco nesrozumitelně zabrblal a ještě víc objal polštář.

Voldemort už už chtěl pročísnout černé kadeře, když se jeho ruka zastavila v půli pohybu. Obrátil se ke dveřím jakoby čekal, že někdo vstoupí nebo zaklepe.

Čekal správně. Ale návštěva ani nezaklepala ani nevešla. Ona se prostě objevila přede dveřmi.

Mitsuki měla dnes učesané vlasy do složitého uzlu a oblečení nápadně připomínalo styl Wa-loli* černé šaty s bílou krajkou a potisk byli bílý motýlci. Vypadala kouzelně ale také nebezpečně. Z okraje vysoké kozačky, která byla až ke kolenům a byla černá ji čouhala dýka. Červené oči měla obtaženou černou linkou a ofinu měla na stranu. Několim bílých vlasů jí spadalo do očí ale na to byla zvyklá. Dlouhé rukávy jí byli až ke konečcím prstů. Temný pán si všiml, že je má taky obarvené na černo.

Když na něj upřela své rudé oči lehce mu přeběhl mráz po zádech. S Mitsuki si nikdo nikdy nemá zahrávat jinak dopadne špatně.

Voldemort si přiznával ač nerad, že Mitsuki je mocnější než on. Nikdy nepovažoval za správné rozhodnutí mít za "služebnou" někoho jako byla ona. Vždyť Mitsuki byla démon. Prastarý démon z Japonska. Našel ji skoro polomrtvou na jedné ze svých výprav. Mitsuki považovala za zdvořilost mu "sloužit" aby nějak splatila svůj dluh. Jenže ji to bavilo natolik, že u něj zůstala.

Byla z ní cítit temná stránka. Ta zlá.

Moc dobře Temný Pán věděl co se stává lidem, které ji naštvou nebo si je vyhlídne za oběť. Když ji zachránil tak si o ní něco přečetl. Její celé jméno Mitsuki Askikaga je známo jako jméno nejobávanějšího démona. Byl proslulý svou krvežíznivostí a krutým zacházením se svými oběti. Jen málo věděl, že to není ten ale ta. Vždyť také, kdo to poznal měl asi několik minut na život.

Ale ona by nebyla takový barva, kdyby si lidé nezačali první. Prý jí jako malou zabili matku a pak chtěli zabít i ji. Chtěla se jen bránit...ze začátku. Ale pak se nevinnost stala krutostí a strach chutí po pomstě.

Lidé vždy kuncají co to tam mají za démona ale nikdy nepohlédnou na začátek. Na to co sami stvořili...

Voldemort za chvíli zjistil, že Mitsuki není pořád ten krvežíznivý démon ale také docela milá "slečna". Dalo se s ní povídat o různých věcech. Díky svému věku, který byl opravdu impozantní měla přehled a toku času, vyvíjení kultury a mnoho dalších věcech. Ona vlastně byla přítomna mnoho událostem na Zemi. Někdy si z ní dělal Severus legraci, jestli nebyla u toho jak po Zemi běhají dinosauři. Nebyla. Vždy mu vrazila pohlavek a odešla. Niky nezapomněla zavířit vlasy a pořádně bouchnout dveřmi.

Teď před ním stála. Démon. Část samotného zla.

Mitsuki asi vycítila kam se jeho myšlenky ubírají a povytáhla obočí a lehce se usmála. Pohled jí zabloudil k postely. Obočí vyletělo ještě výš.

"Trápí se." Konečně promluvila. "Trápí se. Nedokáže být na straně zla ale také nechce proti Vám. Nerada to říkám ale..." Skončila uprostřed věty. Zavrtěla hlavou. "Pro to tady nejsem." Zahleděla se zpět na Temného Pána. "Smrtijedi se sešli v trůním sále. Dávají své hlašení. Možná jste hmm... Byl na chvíli zaneprázdněn a myšlenkami jinde ale dnes je neděle. To vždy, předci mají smrtijedi dávat své hlášení." Lehce naklonila hlavou a Voldemort měl pocit, že si ho dobírá...

I když...

U ní bylo možné vše.

Kývl hlavou a znovu popošel k postely s Harrym. Naklonil se a políbil svého andílka na čelo. Ten se jen zavrtěl a spal dál.

Temný Pán kývl na Mitsuki. "Ohlídej ho. Smrtijedi mu neublíží ale předci... Tohle je hrad Zmijozela..." Mitsu ho odměnila dalším úsměvem a objevila se u postele. Sedla si na ni a odnikud vytáhla dosti obsáhlou knihu a začala si číst.

Voldemort věnoval ještě jeden poslední pohled na svého broučka a vydal se na smrtijedskou schůzi, které byl "boss".

Po 10 minutách (pořád ložnice Temného Pána)

Harry znovu otevřel oči a pohled mu padl na bíle vlasy stažené v drdolu a něčí záda.

Zamrkal. Kde by se tady...

"Mitsuki?" Optal se ospale. Dívka se otočila a usmála se na něj a odložila knihu na stranu. Nezapomněla do ní dát záložku.

"Takže už si vzhůru?" Optala se mile. Harry se zmohl jen na kývnutí.

"Chtěl by sis prohlédnout hrad Zmijozela. Samozřejmě tu nemůžeš courat sám ale se mnou jako průvodkyní můžeš. Docela to tu znám." Ptala se dál. Další kývnutí ze strany chlapce. "Jak se má Neji?" To bylo jediné jakou otázku ze sebe dokázal dostat.

Rudé oči se zableskly, když slečna odpovídala. "Dobře. Jen se mu po vás stýská." Harry se lehce usmál. Jemu Neji taky chyběl. Nezabíral se jak to Mitsu zjistila.

"Máte hlad?" Zeptala se Mitsuki zvědavě...

"Jako vlk!" Odpověděl jí Harry zvesela a úplně zapomněl na předešlé úvahy o tom jaká strana je ta pravá. Mitsuki byla zřejmě potěšená, že dokázala zvednout náladu chlapci. Pobídla ho aby se šel umejt a převléknout. Nasměrovala ho do koupelny.

Harry poctivě vykonal ranní hygienu a oblékl se tentokrát do tmavě zeleného kapátku s černými kalhotami a košilí bílou.

Vyšel z koupelny a vysloužil si tím nesouhlasný pohled Mitsuki. Nechápal co se jí na něm nelíbilo. Až pak pochopi, když ho Mitsu posadila na židli a vzala do ruky kartáč. Harry se nejdříve snažil jí překecat, že se umí učesat ale vzdal to, když Mitsuki začala vázat culík.

Když konečně vyšli přede dveře "bytu" Pána Zla vypadal Harry k sežrání. Jinehé slovo se na něj nehodilo. Oblečený pořád stejně ale ty vlasy... Ty nejdelší stažené vzadu do culíku a ty kratší rozházené kolem obličeje. Působil nadpozemsky. Zelené oči svítili a obklopeny hustými řasami. Pobledlá pleť a již zmíněné vlasy.

Mitsuki se samolibě usmála na svoje dílo. Lehce pokynula hlavou napravo. Byla to dlouhá chodby s několika okny. Působila temně. Nebyli to ty krásně zdobené chodby jako na hrádku. Harry se rozešel za ní. Když ji uviděl v těch štech komentoval to jen povytaženým obočím. Mitsuki nad tím jen mávla rukou.

Zrovna míjeli jedny dveře...

Za nimi se ozvalo výkřik plný bolesti.

Harry překvapeně zastavil a podíval se na ty dveře. Výkřik se ozval znovu a tentokrát trval celou minutu, než utichl.

Chlapec s očima plnýma děsu se otočil na démona. Mitsuki se na něj zvědavě podívala. Jakoby čekala co udělá. Sama cítila krev. Lidskou krev...

"Co-co je za těmi dveřmi?" Dostal ze sebe Harry konečně a upíral na Mitsuki oči. "Tam je trůní sál. Tohle jsou zrovna druhé dveře. Jsou hned za trůnem Temného Pána." Informovala ho věcně a dál ho pozorovala.

Harry roztřesenou rukou pootevřel dveře.

Pohled, který se mu naskytl nikdy neměl spatřit....

Viděl hlavně velký trůn, který byl k němu otočený zády. Na něm někdo seděl...

Před trůnem byla skrčená osoba. Celá se třásla a nebylo pochyb...

To ona křičela....

Harry jí moc do tváře neviděl ale věděl, že je to žena. Zrzavé vlasy nakrátko zastřižené, teď již potřísněné krví.

Zvedla hlavu a Harry si dal rychle ruku na ústa.

Žena neměla oči... Tedy určitě je mněla, než jí je někdo nevypíchl. A dost čeredným způsobem. Z důlků ji ještě tekla krev. Rty se jí třásly... Linuli se z nich tiché modlitby. "Proč mi to děláte!" Zavřískala. "Nic sem vám neudělala! Pomoc!!!!!" Neslo se trůním sálem. Smrtijedi kolem ní v kruhu se rozchechtali.

Nebelvír už tam chtěl jít, když ho zastavily dvě paže kolem jeho pasu. Byla to Mitsuki. Nechápavě se na ni otočil. "Musíš vědět co která strana obnáší... Nejen to dobré..." Harry se otočil tedy zpět. Osoba na trůnu mávla rukou. Smrtijedi ztichli. Harry se modlil aby to nebyl ten koho myslel....

Osoba se postavila a chlapci se zastavil dech.

Zády k němu byl otočený Tom. Pravé ruce měl hůlku a znuděně jí točil mezi prsty. Namířil hůlku na ženu a seslal na ni další Cruciatus.

Harry ucítil u svého ucha dech Mitsuki. "Ta žena je mudla. Víš proč jí tady mají?" Harry zavrtěl hlavou. Nechtěl to vědět ale jeho podvědomí si to žádalo. "Smrtijedi se nudili..." Pokračovala naléhavě. Žena pořád křičela pod Cruciem. "Temný Pán je mohl zastavit a ženu pustit. Ale on to neudělal. Sám se na tom ještě podílí a víš proč?" Harrymu po tvářich stékaly slzy.

Už zase.

Žena bezmocně klesla na podlahu. Tom se chladně rozesmál. Smrtijedi se k němu přidali.

Nepotřeboval aby mu dávala Mitsuki odpověď. Znal ji dobře sám. A také si odpověděl: "Protože...je to Pán zla..." Zavzlykal.

Mitsuki mu jemně přeje po ruce. Uklidňující gesto.... "Pán Zla tě miluje" Pokračovala. "A pro tebe udělá vše. Složí ti k nohám třeba celý svět. Ale pamatuj si. Zlo se nedá odnaučit. K tobě bude naprosto hodný, milý, pozorný a takové věci ale k ostatním se bude chovat jako předtím. Pro něj si jen ty. Osoba, která je pro něj svatá.... Možná ho dokážeš trochu krotit ale nezaručíš, si že nebude zabíjet..." Domluvila a společně pozorovali škvírou ve dveřích to příšerné divadlo.

Harry se nadechl. Jedním slovem by ho možná dokázal zastavit, podpořit, ztratit nebo vyznát lásku.

Dnes se rozhodl pro zastavení mučení té nevinné ženy.

Mitsuki jakoby pochopila co chce udělat a tak od něj trochu poodstoupila....

"PŘESTAŇ!!!!!!!!!!!!!!" Zakřičel na Temného Pána a svého milence.

Ten se k němu s překvapením otočil. Když uviděl slzy na chlapcových tvářích zaklel. Smrtijedi byli znamení. Díky jednoduchému Mitsukinu kouzlu neviděli Harryho ale slyšely.

Harry se zoufale podíval na Temného Pána a rozeběhl se pryč.

Nechtěl ho.

Moc dobře věděl, že měla Mitsuki pravdu...

A to nenáviděl....

Temný Pán chtěl něco vykřiknout na svou obranu, když žena u jeho nohou vydechla naposledy. Zahlédl jak se Mitsuki vydala za jeho láskou....

Musí je najít...

Buď Harryho ztratí nebo získá....

Upřímně doufal v získání....

Rozeběhl se za těmi dvěma a nechal své smrtijedy v naprostém šoku a mrtvolou v trůním sále. Jen jeden se chápavě usmíval....

Harry se rozhodl. Už věděl jakou stranu si vybrat...

Zahnul za roh a nevšiml si schodů...

Neudržel rovnováhu a skutálel se po nich dolů. Poslední co vnímal bylo jak ho šíleně polí žebra.

KONEC 14. KAPITOLY.

---
Autor: Kleo
Beta-read: Mysty
Glos: Abigail & Ellie
Pár: LV/HP
Přístupnost: 12+
Varování: silně OOC, "romantika"

15. Kapitola: Smír mezi námi 1 ze 2



Voldemort uviděl jak Mitsuki stojí na rohu chodby. Zarazil se a přestal utíkat. Proč stojí na začátku schodů? Pak ho něco zarazilo. Mitsuki se dívala dolů...


Došel k ní a zarazil se na místě.


Dole pod schody byl Harry.


Jeho andílek ležel na konci schodů. Ležel tam v podivném úhlu. Jednu ruku mě vedle sebe a druhou na hrudníku. Jednu nohu měl pokrčenou a druhou narovnanou.


Temný Pán už chtěl jít dolů, když ho Mitsuki zastavila. Nechápavě se na ni podíval. "Rozhodl se jakou stranu si vybere. Nebo už si vybral..." Když promluvila její hlas byl hladký a jemný. Jakoby připravovala na to nejlepší i na nejhorší.


Voldemort shlédl dolů a zarazil se. Pod Harrym se začala objevovat krvavá kaluž.


Než Voldemort doběhl dolů po schodech tak se rozšířila do krvavé svatozáře.


Temný Pán zavřel oči a nadechl se.


Otevřel oči, vydechl a klekl si k chlapci. Byl nepřirozeně bledý. Krev mu zabarvila vlasy. Temný Pán zašeptal několik kouzel na zastavení krve a srůst kostí. Když bylo hotovo tak ho jemně vzal do náručí.


Zarazil se a pohlédl nahoru na schodiště. Démon už tam nebyl... Najednou si vzpomněl co mu říkal. Že už si vybral stranu... Možná je to naposledy co ho drží v náručí...


Ale možná...


Ne. Zavrtí hlavou. Po tom co ho viděl mučit tu mudlu už nebude nic jako dřív. Ani nevěděl jakou, že měl pravdu...




...




Po dvou dnech - pokoj a postel Pána Zla ^^




Chlapec na postely se mírně zavrtěl. Z křesla, které bylo postaveno u vyskočil muž. Temný Pán byl okamžitě u postele Harryho. Byl v tom křesle a bděl nad Harrym už druhý den.


Až teď si uvědomoval jak moc ho miluje. Pořád ho hlodalo vědomí, že je to možná poslední možnost být se svým andílkem.


Položil mu ruku na čelo. Už neměl horečku.


Sedl si na postel a vzal ho za ruku. Takže jednu ruku měl na mladíkově čele a druhou ho držel za ruku. Z čela rukou sklouzl na tvář toho nejkrásnějšího člověka, kterého viděl.


Chlapec se pomalu začal probouzet.


Pánovi Zla se znovu zatajil dech jak se díval.


Víčka se zachvěla a nádherně zelené oči se podívali na strop a pak na člověka, který seděl na posteli.


Voldemort se nadechl a vydechl. Doslova hltal ten pohled, těch zelených očí, které se na něj podívali lehce vyčítavě, lehce zasněně a vyzařovali něhu.


"Já jsem se od Mitsuki dozvěděl, že ses prý rozhodl..." Nakousl Voldemort aby to už měl za sebou. Ztráta nebo věčnost s ním.


Tak jednoduché a prosté. Může si najít tucet hezkých chlapců dívek, tak proč mu tak záleží na jednom jediném člověku? Protože ho miluješ... Našeptávalo mu svědomí. Miluješ ho celým svým temným srdce. Uděláš pro něj cokoliv... Naprosto cokoliv...


Chlapec se nadechoval a Voldemort zašlapal jakékoliv myšlenky. Teď se rozhodne vše...


Harry naklonil hlavu. Lhal by kdyby tvrdil, že si to neužívá. Mít takhle Pána Zla v hrsti. Ale teď musí přestat s blbostmi a musí to říct...


Rozhodnutí, které vše změní.


Dva pohledy do očí.


Oba stejně napětí.


Jen znal odpověď a druhý se jí snaží dozvědět.


----

Autor: Kleo
Beta-read: Mysty
Glos: Abigail & Ellie
Pár: LV/HP
Přístupnost: 12+
Varování: silně OOC, "romantika"


16. Kapitola: Pokušení na dosah

Jakmile vyšli z pokoje a vyrazili dlouhou chodbou kde bylo jen poskromnu oken, tudíž tíživé šero uvědomil si Lucius, že andílek vládce Zla není k zahození ani ze zadu. Harry, totiž šel asi dva kroky před ním a zastavoval se jen aby se vždy na něco Luciuse zeptal. Takže. Pohled zezadu na zadek milence Temného Pána byl úchvatný. Ruce, které měl spojené za zády to jen dokreslovali. Luciusovi se z toho pohledu zatočila mírně hlava. Lehce se musel opřít o zeď. Není třeba dodávat, že se Harry ihned otočil za zvukem trhavého nádechu a výdechu. Otočil se tak prudce, že za ním nádherné vlasy zavláli a to moc Luciusovi nepomohlo. Smaragdy plné obav se na něj zahleděli a postava k nim náležící byla hned u něj. Anižby si Lucius uvědomil už měl na čele ruku, kterou chlapec kontroloval jestli jeho opatrovník nemá teplotu. "Jsi si jistý, Luciusi, že ti opravdu nic není? Jsou hrozně bledý ale horečku nemáš. Já klidně počkám s prohlídkou hradu do té doby dokud se neuzdravíš." Pronesl starostlivě mladý čaroděj a dál si Luciuse měřil pohledem plných obav. Lucius si znovu připomněl, že se na mladého Pottera nesmí vrhnout jako na kohokoliv jiného. No nebyla tohle ironie?! Jediný po kom Lucius toužil byl nedostižný! Narcisu si musel vzít jen proto aby mu dala (nejlépe hned napoprvé) syna alias dědice. Potom byla pro něj jen hračkou a na oko věrnou manželkou. Oba měli milenců, že kdyby je měli spočítat obě ruce by jim nestačili... Na veřejnosti byli dokonalý párem a v soukromém životě dokonalým nevěrným párem. Narcisa (stejně jako on sám) měli na koho si ukázali. A teď? K čemu mu je proslulý Malfoyovský šarm? Dokonalé svádění? Úžasná postava nad kterou slintá nejedna žena, dívka, muž či chlapec? Na nic. Protože jediný objev, jediný člověk, který v něm zažehl takovou touhu, že ji nedovede popsat je milence Temného Pána! A nejen to. Vypadá to, že ten chlapec Voldemorta miluje! Och Bože! Co jsem komu udělal! Posteskl si Lucius. Zvedl oči k chlapci, který byl až nebezpečně blízko. Ale jak mu to sdělit? Najednou mu myslí svitla myšlenka. Myšlenka, která by mohla alespoň na chvíli zachránit situaci. "Opravdu se necítím moc dobře...." A snažím se ignorovat to vzrušení, které ve mě vyvoláváš! Dodá sám pro sebe v duchu. "A tak by jsme mohli jít do jídelny. Co ty na to?" Optal se a díval se na chlapcův výraz. Ten se projasnil jako obloha po dešti. "Rád. Mitsuki mě tam chtěla vzít ale nějak....nás něco zdrželo." Nedodá co. To si Lucius musí domyslet sám nebo nedomyslet. Lucius raději nedomyslí. Nechce. Nemá zájem. Teď je jen on a tenhle půvobný chlapec....a Temný Pán rozzuřený na maximum s hordou poslušných smrtijedů. Dodá v duchu. "Takže tudy." Ukáže na konec chodby. Projdou jí a zahnou za roh...další roh...po schodech dolů....po kamenné dlažbě, na které si chlapec všiml podivný ornamentů - asi runy - a hadů. Najednou jsou před nimi obrovské železné dveře. Vypadají spíš jako venkovní než jako dveře do jídelny. Harry se s otázkou jak v očích tak na jazyku obrátí na Luciuse. Ten se na něj usměje a odpoví na nevyřčenou otázku. "Jsou to dveře do ... no...eee...jak Vám to vysvětlit? No prostě tyhle dveře vedou do jídelny, ubikací, vnitřní zahrady tam je taky terasa z jídelny, když je teplo a Temný Pán chce být na čerstvé vzduchu, skleník a tudy..." Otočí se na druhou stranu, takže koukají na další bránu tentokrát daleko mohutnější a pobytou obrovskými závorami, páčkami a vším dalším zabezpečovacím zařízením. " To jsou dveře ven. Kdyby ste tam chtěl je to složité se těmi dveřmi dostat ven. Raději používáme krby, které jsou taky zaheslované. Přemístit oddut ze dá jen ze dvou míst, které jsou pečlivě hlídané a do druhé místnosti se jen tak někdo nedostane. První. Je trůnní sál. Tam jsou pořád smrtijedi ale musíme se ohlásit, než se přemístíme. Druhé..." Lucius se ušklíbne ale pokračuje. "Je pracovna samotného Pána Zla. Musím přiznat, že ještě neznám smrtijeda, který dostal povolení aby se rovnou tam mohl přemístit. Nikdo přesně neví kam se člověk, nebo někdo jiný přemístí. Jediný kdo toho místa využívají je jen Temný Pán a akki*. I když akki se může přemístit odkudkoliv. Už dlouho uvažujeme s ostatními jestli se vůbec přemísťuje..." Zauvažoval Lucius. "Akki?" Optá se zvědavě Harry. Lucius se na něj překvapeně podíval. "Ano akki. Tak Mitsuki říkáme. Prý ji mohou jménem oslovovat jen tomu komu to dovolí. Patří mezině Temný Pán = zachránil jí, Severus = jí totiž baví lektvary a černá magie a já, protože, když jsou všichni pryč tak jsem tu jediný 'normální' člověk a jsem pravá ruka lorda Voldemorta. A jak vidím ty mezi ně taky už patříš." Dodal na vysvětlenou a znovu se otočil na velké dveře, před kterými stáli. Naklonil se k nim a dal na ně ruku. Harry povytáhl obočí. Dveře se otevřeli a Lucius se usmál. "Je několik možností jak se dostat dovnitř. Vlastně je jich nekonečně mnoho ale zrovna dnes je to tenhle. Zabezpečení pro vstup se mění každé 3 hodiny. Jednoduché a prosté zařízení ale mnohokrát v dějinám zachránilo obyvatelům tohoto hradu život. Nikdo se sem nedostane bez hesla a bez vědomostí." Vysvětlil blonďatý čaroděj a vešel dovnitř. Chlapec vešel dovnitř a vydechl. To že mi vždy do hlavy vtloukali, že temná strana je hnusná, celá zabalená do pavučin a prorostlá temnou. Když teď vešel na dvůr hradu vydechl částečně s úlevou a také nadšením. Jestli dvůr je tak velký tak je asi velký hrad.... Byl daleko věčí než dvůr v Bradavicích! Dvůr byl dlážděný nádhernými mramorovými dlaždičkami. Po obvodu zdí hradu bylo několik laviček, na který nikdo neseděl. Uprostřed dvoru byl obrovský sekvoj. Sekvoj byl obstaven bílým mramorem, z kterého byla podlaha (taková ohrádka kolem, ju pozn.aut.). Celé místo bylo prosluněné a stěny hradu na něj hleděli z výšky s temným nádechem a jemně mu z nich přejížděl mráz po zádech. Až teď si uvědomoval, že smrtijedi jsou taky lidi. A ne lidi, kteří milují vraždění (no...možná trochu) ale kteří chtějí žít také normálně a někde mít klid a alespoň malý pocit bezpečí. A to jim zaručovala (podle strany dobra) to nejnebezpečnější místo na Zemi. Hrad Salazara Zmijozela...tedy...vlastně teď hrad lorda Voldemorta temného černokněžníka a člověka, do kterého je zamilovaný. To je šílené! Pomyslel si a obrátil se na Luciuse. Ten si sedl na nejbližší lavičku a zasněně ho pozoroval. Popošel k němu a Lucius se vrátil do reality. Vstal a pokynul rukou k jedněm dveřím blízko té lavičky, na které seděl. Byli nádherné. Jako vše tady... Oboukřídlé, prosklené a velké asi 2 metry. Za nimi byl vidět dlouhý stůl se židlemi podél. Lucius otevřel a galatně nechal Harryho projít první. V jídelně nikdo nebyl. Než stačil chlapec položit další otázku odpověděl Lucius. "Nikdo tu není, protože jsou všichni na misích." Harry pokýval hlavou, že rozumí a přešel blíže ke stolu. "Kam si mám sednout?" Optal se a sledoval Luciuse. Ten se usmál. "Kam chceš." Chlapec kývl a usadil se na židli, na kterou stál. Byla uprostřed... "A co bys sis dal?" Naklonil se přes okraj židle, jak to často dělával, když pomáhal Temnému Pánovi. Mladý čaroděj k němu zvedl oči. Zářící oči. Lucius polkl. Den a půl mu stačí na to aby si dokázal, že s přítomnosti andílka Pána Zla nedokáže vyjít bez pořádné nadrženosti a permanentního stavu vzrušení. "Něco sladkého se šlehačkou!" Blonďatý čaroděj zaúpí. Tak to bude něco! Ihned se před Harrym objevil skřítek a na tácu měl...obrovský zmrzlinový pohár se šlehačkou, čokoládovou polevou a posypaný vlašskými oříšky. Chlapec - anižby si uvědomil - pokyne rukou smrtijedovi aby se sednul naproti němu. Ten pozvedl obočí ale učinil jak jeho 'chráněnec' káže. Musel přelézt stůl (což se na Malfoye nesluší) a konečně se mohl usadit na židli naproti němu. Obrázek, který uviděl ho nadchl. Harry si z nějakého nevysvětlitelného důvodu dokázal umazat pusu od čokolády a šlehačky a prsty na pravé ruce, které si od těch dvou olizoval... Lucius cítil jak jeho pohlaví nabírá v kalhotách věčí rozměry, každým nejen okamžikem ale také dalším prstem, který chlapec olízl. Nevydrží to! Ne.... Pomalu se k chlapci naklonil a pravou rukou mu zvedl bradu. Chlapec se na něj zmateně podíval a Lucius vstal. Pomalu se začal naklánět.... Najednou se rozletěli dveře. Nečekaně. Kdo mohl přijít do hradu lorda Voldemorta, naprosto nepozván a neočekáván? No kdo asi... (ano, správně. Dám vám nápovědy) Jsou v hradu lorda Voldemorta, v jeho síni, za jeho stolem a jeho milencem se skoro oblizuje.... No samozřejmě, že to byla jediná osoba, ketrá přicházela v úvahu. A ta teď na ně koukala jak na zjevení a chystala se k velmi peprné nadávce.... Ach... To mi přijde draho... To bylo poslední co Luciuse souvislého napadlo.




KONEC 16. KAPITOLY!

bliv

24. května 2015 v 16:27
***
Uběhlo opět několik dní, než byl povolán na další soukromou lekci s jeho profesorem. To mu dávalo dost, ve skutečnosti až příliš mnoho času, aby mohl přemýšlet o tom, co se v předešlých lekcích stalo.
Snape ho přece nemohl vinit za to, co se přihodilo na první hodině. Nebylo přece zatím v jeho možnostech ubránit se docela neznámému kouzlu. Ten druhý případ už byl ale odlišný. Vůbec nechápal, proč jeho štít takto selhal. Tomu, že by za to mohl lektvar, nevěřil, opravdu si totiž žádný nevzal. Ale co tedy blokovalo jeho kouzlo?
Navíc účinky, které pociťoval, byli od prvního případu trochu odlišné. Cítil, jako by to chvílemi měl i pod kontrolou, určitě už nebyl tak posedlý jak poprvé. A pak, když líbal Snapea, necítil naprosto žádné znechucení či odpor, ale… vzrušení. Pokaždé, když se od té doby podíval směrem k němu, jeho rty doslova pálily při vzpomínce na ten nádherný polibek.
Zatímco šel dolů temnými koridory sklepení, opakoval si Harry v duchu odrážecí kouzlo, které si připravil na dnešní hodinu. S trochou štěstí by to mohlo fungovat trochu lépe než ten jeho první zpackaný pokus. Moc dobře věděl, proč Brumbál chtěl, aby se proti takovým útokům naučil bránit, ale copak ho sakra musí ze všech bradavických profesorů učit právě Snape?
Harry tentokrát vstoupil do třídy se značným znepokojením. Byl si naprosto jistý, že dokáže vyvolat odrážecí kouzlo bez jediné chybičky, ale bude to vůbec fungovat? Nestane se opět ta samá chyba co minule?
Tentokrát byla místnost jasně osvětlená, což mladíkovy nervy alespoň trochu uklidnilo. Dokonce i Snape byl oproti předchozím večerům přítomen. Tedy alespoň fyzicky přítomen. Jeho učitel za katedrou skutečně seděl, ovšem vypadalo to, že teď má právě půlnoc. Hlavu měl podepřenou svými pažemi a jindy mastné, ulízané vlasy měl nyní úplně rozcuchané.
Mladší kouzelník si tedy hlasitě odkašlal, aby na sebe upozornil, a sledoval jak Snape doslova vystřelil ze své židle, jako by ho někdo nakopnul. Snape ho probodnul svýma zarudlýma očima a snažil se uklidnit svůj dech a zběsilé bušení srdce. Harry ještě nikdy nikoho neviděl tak příšerně vyčerpaného.
"Pozdě jako obvykle, pane Pottere," zavrčel Snape nerudně.
Mladík v tu chvíli nevěděl, jestli se má smát nebo křičet, nakonec si vybral tu nejrozumnější možnost a zůstal radějii zticha, nezapomněl ovšem vrátit profesorovi nasupený pohled.
Než obešel stůl, aby čelil svému žákovi tváří v tvář, protáhl si Snape svá bolestivě ztuhlá záda. Harry sebou při grimase, kterou Mistr lektvarů udělal, téměř soucitně trhl.
"Cvičil jste? Já opravdu nemám čas zbytečně promarnit dnešní večer," položil profesor otázku, zatímco se opřel o hranu stolu, naprosto ignoruje papíry, které se za jeho zády snesly k zemi.
"Ano, pane."
Snape zvedl svou hůlku, ale předtím, než vůbec stihl dokončit zaklínadlo, Harry už měl svůj zrcadlový štít dávno na místě. Efekt byl bohužel takový, že jakmile kouzlo vášně zasáhlo oběť, odrazilo se okamžitě zpátky na útočníka.
Nebelvír se v duchu mlátil do hlavy nad svou blbostí, když viděl, jak se vyčerpaný muž zapotácel a omdlel. Okamžitě k němu přiskočil a chytil ho tak akorát včas, než by se jeho profesor udeřil o kamennou podlahu.
"Profesore?" začal panikařit Harry, když se muž neprobíral.
Choval Snapea v náručí a jednou rukou mu podpíral hlavu, zatímco druhou ovíval profesorovy lehce zardělé tváře. Severusova oční víčka se najednou zachvěla, aby tak odhalila černé hloubky skelného pohledu. Chvíli na sebe jen tak zírali a nic se nedělo, ale pak… než mohl Harry jakkoliv zareagovat, uchopila Severusova dlaň jeho zátylek a přitáhla si ho pro vášnivý polibek.
Harry šokovaně zalapal po dechu, když jazyk jeho profesora přejel lehce po jeho rtech, dožadujíc se tak vstupu do jeho úst. V tu chvíli si uvědomil, že se nebude snažit polibek jakkoliv zastavit. Naopak, celou tu situaci si užíval víc, než by bylo vhodné.
Když se teď jejich jazyky dotýkaly a něžně se o sebe třely, mohl cítit i chuť citronu a čaje doplněné o zvláštní sladkost, pravděpodobně med. Jeho chřípí se zachvělo, když nasál smyslnou lehce pižmovou vůni, co mu připomínala santalové dřevo. Mladíček by si byl nikdy nemyslel, že někdo takový, jakým byl jeho ošklivý, nevrlý a mastný profesor, by mohl vonět a chutnat tak… skvěle.
Harry se trošku odtáhl, aby znova chytil dech. Snapeova ruka mezitím sklouzla z jeho zátylku a velice něžně pohladila jeho tvář.
"Tak překrásný," zašeptal profesor, bloudě očima po mladičkém obličeji.
Náhle se rozrazily dveře a hlasitě udeřily o stěnu. Harry se příšerně polekal, za to Snape na zvuk sotva zareagoval. Nebelvír vzhlédl a uviděl rozčileně vyhlížejícího učitele obrany proti černé magii stát ve dveřích, obraceč času volně zavěšený kolem krku, s hůlkou mířící přímo na něj a Snapea, který ležel v jeho náruči.
"Extractum Cupido Ilicio," zaburácel profesor stojící u vchodu do třídy a zrušil tak veškeré účinky zaklínadla. Zatímco Harry Severusovi pomáhal i přes jeho protesty vstát ze země, ten ode dveří mezitím zmizel jako pára nad hrncem.
"Zrcadlový štít, Pottere?" zeptal se učitel nevěřícně, nepatrně klopýtaje, tváře lehce zrudlé něčím, co by mohly být rozpaky, i když u Snapea těžko říct.
"Omlouvám se, pane," pípnul tiše Harry. Připadal si jako blázen, i bez Snapeovy pomoci.
"Vůbec jsem nevzal v úvahu následky při použití odrážecího kouzla," přiznal se nakonec.
"Och, skutečně?" poznamenal starší kouzelník sarkasticky. "Jaké překvapení."
"Dnešní lekce je u konce. Dobrou noc, pane Pottere."
"Jste si jistý, že jste v pořádku, profesore?" ptal se starostlivě Harry, nejistý, zda by tu měl nechat zcela vyčerpaného muže takto samotného.
"Řekl jsem dobrou noc, Pottere," zavrčel Snape a nasadil svůj proslulý úšklebek typu: jestli okamžitě nevypadneš, budeš toho hořce litovat.
Nebelvírovi tedy nezbývalo nic jiného než místnost opustit, stále však cítil profesorova sladká ústa na svých mírně oteklých rtech.
Jakmile za ním zapadly dveře, musel se opřít o chladnou stěnu sklepení. Stále ještě cítil tu euforii, kterou mu způsobil ten nejúžasnější polibek, jaký kdy dostal.
Nemůžu uvěřit, že jsem se právě dobrovolně líbal se Snapeem a navíc se mi to všechno ještě zatraceně líbilo. Sakra. Třeba za to mohlo to kouzlo…
Harry sám nad sebou jen potřásl hlavou. Co si to tu vlastně nalhává? Upřímně… kdyby ho teď Snape políbil, tak by se mu to líbilo a spolupracoval by víc než ochotně, kouzlo nekouzlo. Vydal se na cestu do nebelvírské koleje, stále přemýšleje, jak celou věc ve skutečnosti cítí.
To přeci není možné. On rozhodně ke Snapeovi nechová nějaké city.
***
Omluva? Ach ano. Jsem poslední dobou rozpolcená a tudíž neschopna činu aktivního. Takzvaně uvězněná na dně čajové konvice s rumem. Mohu za to já mé druhé já a moje okolí... :)