Leden 2016

nepolíbený

4. ledna 2016 v 18:00

Nepolíbený

24.12.2015 15:29
Přeji krásné a veselé Vánoce.
Ježíšek nakonec dorazil a přinesl s sebou slibované vánoční překvapení. A co že to vlastně je? Jedná se opět o překlad (časem snad ale dostanu odvahu na publikování vlastních děl :-D) a tentokrát je z fandomu Harry Potter. Stránky Krádež-Theft jsou sice primárně určené k překladu povídky Krádež, ale kvůli jednomu dílku jsem si nechtěla zakládat stránky nové, a proto tedy tuto povídku publikuji zde. Autorkou je Calligraphy, které jsem zaslala žádost o překlad, ale bohužel nijak nereaguje. Snad by ji potěšilo, že její povídka o Vánocích rozveselí pár dalších čtenářů. Mimochodem, Calligraphy je autorkou povídky So lonely without me, která už byla přeložena do češtiny (aspoň si to tedy myslím).
Tato povídka je taková romantická drobnost a doufám, že vás neodradí ani neobvyklý pár (který jsem si díky ní zamilovala).
Originál (And never been kissed) najdete zde: www.fanfiction.net/s/2712818/1/And-Never-Been-Kissed
Ještě jednou šťastné a veselé, hodně dárků a nezapomeňte se koukat na pohádky :-).
Fosa
Nepolíbený
Albus Brumbál nebyl ten typ člověka, o kterém byste řekli, že je zrovna... atraktivní.
Po krátkou etapu svého života se mohl chlubit něčím, co bylo označováno jako průměrný vzhled. S čímž byl taky naprosto spokojen - nad průměrností přece netřeba ohrnovat nos. A kromě toho bylo tolik věcí, které bylo třeba prozkoumat, naučit se, pochopit... Neměl čas a ani chuť na to, aby se usadil, aby zúročil průměrnost, když ho k sobě volala výjimečnost.
A pak se průměrnost vytratila.
Netruchlil ale dlouho. Lásku směroval k práci, ke svým kolegům a studentům.
Kupoval si ponožky, bojoval ve válkách a do postele uléhal sám.
Když si někdy představoval, že by měl milence - a že za ty roky dostal jeho smyšlený přítel tolik podob - upokojil sám sebe představou, že kdyby se snad někdy objevil nějaký případný kandidát, neměl by Albus stejně ani tu nejmenší představu, co si s ním počít.
X
Ta noc, kdy k tomu došlo, nebyla ničím výjimečná.
Šramot ve sborovně utichl, jak profesoři mizeli ve dveřích a dál v chodbě. Albus zvedl své poznámky z dlouhého, nablýskaného stolu.
Pamatoval si na to ticho. Jen v krbu zapraskalo. A z vysokého okna prosvítaly zářící hvězdy.
Pak zaslechl, jak si někdo tlumeně odkašlal. "Řediteli."
Vzhlédl. "Á, Severusi, co se-" začal.
A pak byl Albus Brumbál políben. Pořádně a skutečně políben. Severusovy tvrdé rty se zvolna zahřívaly, vlhly a měkly proti těm Albusovým.
Tedy.
Na chvíli byl až příliš otřesený na to, aby se pohnul.
Ucítil lehounký dotek konečků prstů na svých dlouhých vousech a zachvěl se. Prsty u nohou se mu zkroutily. Omylem uvolnil ze svých přespříliš velkých ponožek jedno vlákno, když se prsty otřel o jeden z jejích četných ohybů. Byl to ten samý způsob pohybu, jakým nestiskl kostnatá ramena, i když vypadala tak ztuhle, jakoby potřebovala pořádně promasírovat. Když zavíral oči, zaslechl Albus šustění papíru.
Nebylo mu úplně jasné, co by si měl myslet. Bylo to tak...intimní. Mísil se jim dech. Cítil slabou chuť větrových bonbónů a neslazený čaj s citrónem.
Po spodním rtu mu přejela špička Severusova jazyka.
Och.
Ticho prořízl nezaměnitelný zvuk mlasknutí, když se profesor Lektvarů odtáhl.
Albus pohlédl přes své půlměsíčkové brýle na Severuse - u Merlina! Severuse! - postrach třídy Lektvarů, nelítostného nočního strážce Astronomické věže - pohlédl na toho vysokého, vyhublého muže s pavoučími prsty a úsudkem tak břitkým, že by mohl posloužit jako skalpel - Severuse - který raději zůstával ve svých komnatách s hlavou skloněnou nad knihami, než aby si se zbytkem sboru zašel na skleničku, na Severuse, který se nikdy nenaučí promíjet, Severuse, který (jak bylo řediteli známo) nikdy neprojevil ani nejmenší zájem o milostný vztah - "Severusi!" - a ten muž ho políbil!
Severus ještě o něco zbledl (jestli to tedy bylo vůbec možné) a sklonil hlavu. "Řediteli," vyhrknul a otočil se na patě.
Srdce mu bušilo o sto šest. "Počkej," řekl, jenže mladší kouzelník byl už pryč.
Ředitel si v tichosti přiložil prsty na rty, přejel jejich kontury a napodobil ten letmý, neznámý tlak.
Pak Albus těžce dosedl na židli s poznámkami přitisknutými k hrudi.
"Políbil mě," řekl a pohlédl do očí domácímu skřítkovi, který sklízel ze stolu hrnky od čaje.
X
"Políbil mě," pověděl zrcadlu nad umyvadlem.
"Políbil mě," pošeptal dřímajícím obrazům ve své pracovně.
"On mě políbil," řekl Albus. Fawkes se poposunul na svém bidýlku a vypustil hloubavý obláček kouře.
X
"Dnes ráno vypadáš velmi čile," řekla mu Minerva.
'Políbil mě,' nebylo to, co řekl, když si vybíral tu nejulepenější skořicovou rolku z vršku hromádky.
"Jen ty můžeš mít dobrou náladu před začátkem zkouškového období. Prázdniny? Na ty se samozřejmě těším. Jenže se toho ještě musí tolik vyřešit, než... Ale!"
'Víš o tom, že mě políbil?' nebylo to, na co se zeptal. "Hm?"
"Teď se tam nedívej. Náš oblíbený kolega zase jednou vstal z postele špatnou nohou napřed."
Albus se díval. Upřeně se díval přes všechen shon ve Velké síni a pozoroval muže oblečeného do černé, kradoucího se ze stínu do stínu se zády obrácenými ke stěnám a s neměnným zamračením na tváři, jak kličkuje u okraje místnosti až k profesorskému stolu. "Byl jsem políben."
Zakašlání. "Prosím? Co jsi to říkal, Albusi?"
Odvrátil se. "Podala bys mi marmeládu?"
Minerva nazvedla jedno obočí. "Máčíš si v ní loket."
"Ach, máš pravdu. Možná bychom měli zapřemýšlet nad menšími miskami." Neohlédl se, když táhlé zaskřípání od posunutí židle proťalo hukot v sále. Hrot vidličky zapíchl do skořicové rolky.
"Políben, hm?" zeptala se Minerva.
Něco zamumlal v odpověď, když si nandával polevu na zbyteček své rolky.
"Byl to někdo, koho znám?"
"Ty rolky jsou výtečné. Měla bys je vyzkoušet," navrhnul mezi sousty. Vyklouzl mu při tom jeden drobeček a dopadl mu na vousy.
"Merline, chraň, Albusi... To neudělal."
Ředitel si usrkl ze svého šálku čaje a pak do něj přidal ještě jednu kostku cukru.
"Je tak akorát starý na to, aby byl tvůj pra-pra-pravnuk. To si snad uvědomuješ."
"Minervo, je možné, že sis dnes ráno vlasy utáhla až moc těsně?"
"Nic dobrého z toho nevzejde. A ty to víš," naléhala.
Její slova pak ve vzduchu visela ještě dlouhou dobu a ani poleva roztékající se na třech skořicových rolkách je nedokázala rozpustit.
X
Dny rychle utíkaly.
Neměl v úmyslu, aby se něco takového stalo; to vážně ne. Každé ráno u snídaně sledoval, jak onen kouzelník vstoupí do dveří, sledoval, jak Severus dosedne na židli jako obrovská vrána, sledoval, jak se výraz v jeho tváři den ode dne zachmuřuje a potemňuje.
"Dobré ráno, Severusi," prohodil. "Dobré odpoledne," řekl. "Jak se daří?" a "Co vyučování?" a "Pověz mi, jak pokračuje tvůj výzkum?" ptal se.
Albus už za svůj život čelil nejednomu černokněžníkovi, nejednomu ctižádostivému šťouralovi z Ministerstva a nejednomu problematickému studentovi. Zapříčinil se i o to, že několik kouzelníků a čarodějek dostalo doživotní trest. Byl zvyklý čelit strachu. Konečně, někde hluboko v kostech ještě stále cítil, že je Nebelvír.
A každý den došel až k Severusovi, otevřel pusu a nahodile pronesl: "Zmijozel má velmi slibnou šanci na výhru poháru," nebo "Už jsi ochutnal ty jahodové koláče? Jsou vynikající," a "O víkendu máš dozor v Prasinkách, kdybys zapomněl."
"Nedělal bych předčasné závěry." "Nemám rád jahody." "Samozřejmě, že jsem nezapomněl."
Severus byl jako brk - ostrý a začernalý od inkoustu a nástroj tak užitečný, že člověk nikdy nepřestane žasnout nad jeho krásou. Severus byl krásný - přesný opak teplých měkkých ponožek. Byl jako konverzační téma, které obtěžuje hosty. Byl jako zahrada plná trnitých růží.
Profesor lektvarů už si vlasy nemyl tak často. O pátečních snídaních ho Albus pozoroval, jak se plíží do Velké síně se zplihlými vlasy visícími mu přes tvář. Lidé už začínali ohrnovat nos nad jeho vzhledem dříve, než ho mohli ohnout nad jeho poznámkami.
Albus si přál, aby mu tenkrát oplatil polibek.
A tisíc dnů uběhlo jako mrknutím oka.
Albus nebyl krásný, z dálky už doléhal válečný hukot a v takové dusné atmosféře nebyl prostor - a ani odvaha - na rozhovor o jednom polibku.
X
(Uschoval si to. Jako student, který propašoval do hradu zakázané cukrovinky z Prasinek, uschoval si potají vzpomínku blízko u sebe a potichu si užíval vědomí, že tam vůbec byla.
V noci ji schovával pod polštář, aby ji udržel v bezpečí po dobu, kdy nebyl vzhůru.
A pak už bylo jen otázkou času, než se vzpomínka začne rozrůstat, mísit se s fantazií - bylo jen otázkou času, než se pocit doteku rtů a náznak něčeho víc rozšířil do celého jeho uvadajícího těla, než byl jeho smyšlený milenec obdarován zářícíma černýma očima a nečitelným výrazem.
"Řediteli," šeptal mu přelud zpočátku. A poté: "Albusi.")
Začal spát na levé straně postele a řekl domácím skřítkům, ať mu na pravou stranu přinesou ještě jeden polštář.
Pro všechny případy.
X
"Dbáš o sebe, Severusi?"
"Tak, jak je to jen možné ve třídě plné neschopných, pitomých idiotů, kteří si slintají do kotlíků. No upřímně - kdo neví, že destilát se nesmí přidávat do-"
Přihodilo se to tak rychle, že pomalejší kouzelník by začal pochybovat o pravdivosti toho, co mu předkládaly jeho smysly. Ale Severus si toho všimnul a trochu se zadrhnul ve své řeči. Propadli se do ticha, zatímco v chodbě za rohem zatočili.
"Potřebují umýt," vyrazil ze sebe Severus po chvíli.
Albus doufal, že ruměnec na tváři nebyl za jeho vousy vidět.
"Ne, že by na tom tedy nějak záleželo. Tohle místo jsem nedostal díky svému vzhledu," odfrknul si Severus. "Jsem si toho dobře vědom."
"Tvé vlasy jsou neuvěřitelně černé," odpověděl Albus opatrně.
"Nejsou obarvené!" vyštěkl Severus.
"To jsem si ani nemyslel."
"A co jste tím tedy naznačoval?" nenechal se odradit Severus.
"Byl to jen malý postřeh."
"Malý postřeh - malý post- stejně jako 'Domnívám se, že malému Harrymu bude třeba věnovat speciální pozornost,´ je jen malý postřeh. Nepoužil jsem kouzla, nejsou obarvené a po večeři si je půjdu umýt," prskal Severus.
Když se jejich cesty rozešly, Severus neodpověděl na Albusovo "Přeji hezký zbytek odpoledne.". Albus věděl, že se Severus bude pár dní chovat mrzutě a odměřeně.
Teď už ale také věděl, jaký je to pocit dotknout se závoje hebkých černých vlasů.
Nebyl si úplně jistý, jestli téměř nepatrná mastná stopa na konečcích prstů byla jen zásluhou jeho představivosti.
X
Venku zuřila válka. Řád, Ministerstvo, studenti, Voldemort, Smrtijedi.
Severus se rychlými kroky blížil ke konci svých sil, soudě dle jeho zhoršujících se hygienických návyků a náladovosti.
A Albus už se také přibližoval.
Z porad profesorského sboru nebo ze schůzí Řádu Severus nikdy neodcházel poslední. Chvíle, ve kterých se ocitli jen sami dva, byly krátké, úsečné a nesly se v duchu profesionality - pokud tedy Severus nevedl opět jednu ze svých litanií o věcech, které se stejně nedaly změnit; tehdy ho Albus nechal pochodovat po své pracovně a přemýšlel při tom, jestli se o něj Severus stále zajímá. Pokud se tedy vůbec někdy zajímal. Možná na něm Severus jen zpozoroval záblesk potřeby a ochoty.
A možná v tom bylo něco víc.
Možná, že se Severus pohyboval někde na okraji rozhodnutí, jestli rozvést jejich vztah v něco, co ještě nepřekročilo hranici platonického, a on pak sám způsobil všechen ten zmatek, jelikož povýšenecký Albus Brumbál byl ve svém mládí přeci příliš zaneprázdněn měněním světa, že při tom všem jaksi vynechal zpropadené líbání.
A nebylo by hloupé pokusit se nad šálkem čaje vysvětlit svému váženému kolegovi a příteli (který na něj s nejvyšší pravděpodobností v tomto směru nepomyslel už věky), že po pár stoletích prožitých v panictví si člověk na něco takového navykne, i když by samozřejmě mohl popřemýšlet i nad možností změny - kdyby se našel někdo, kdo by projevil zájem o výpomoc v této oblasti...
Bylo by to hloupé. Takže neřekl nic. Ale jednoho dne - jednoho dne něco řekne. Určitě.
Ta vzpomínka mu plavými pohyby tančila myslí, jako plamínek hořící svíčky udržovala jeho ducha ve vyšších sférách - hřejivé místo v temnotě.
X
Čas letěl. Venku zuřila válka.
A Severus zmizel.
Svíčka zhasla.
X
Ta noc, kdy k tomu došlo, byla výjimečná - byl Štědrý večer, kdy všichni hodní, malí vojáci byli zalezlí ve svých postelích.
Voldemort se dozvěděl o hadovi ve svém domě.
Had, který byl prohnaný až do samého konce, se doplazil domů.
Albus dorazil na ošetřovnu ještě ve svém pyžamu a županu.
"Uřízněte to," vydechl Severus ze zkrvavených, rozkousaných rtů. Slzy mu vytékaly z koutků očí, ale nevzlykal. Z bolesti už skoro šílel. Zmítal sebou na posteli, kroutil se tam a zpátky jako žížala po dešti. "Uřízněte to," řekl znovu a u lokte se popadl za ruku.
Znamení zla mu na ruce pulsovalo v rytmu tlukotu srdce.
Remus, Kingsley a Harry to pozorovali.
"Držte ho," řekl Albus.
X
Poppy se, jak nejlépe dovedla, pokusila vysvětlit všechny alternativy umělých končetin.
Severus okázale ignoroval připevněný rukáv, zamítavě potřásl hlavou a řekl: "Nejsem hvězdice." Pak odešel z ošetřovny. Albus ho následoval.
Na základě bezeslovné dohody zamířili do Albusovy pracovny. Ředitel nalil dvě sklenky brandy.
Severus byl velmi tichý. Poté pronesl: "Předpokládám, že mi řeknete, že bych se nad tím ještě měl zamyslet. Že bych neměl budit zbytečnou pozornost."
Albus si usrknul ze sklenky. "A ty by sis nechal poradit?"
"Pravděpodobně ne," odpověděl Severus.
"...Prozradil bys mi, jak se cítíš?"
Náznak úsměvu. "Dobře. Překvapivě." Odmlčel se. " A možná to tak překvapivé není. ... Já si nemyslím, že bych chtěl umělou končetinu. Nebo zkoušet obnovovací kouzla. Myslím, že si ruku ponechám v takovém stavu, v jakém je."
"Ještě?" nabídl Albus a naplnil znovu Severusovu skleničku.
"Anebo hák," ušklíbnul se Severus. "Něco hrozivého a zároveň funkčního."
"Je mi líto, že jsi o ni musel přijít, Severusi."
"Zvyknu si, předpokládám," řekl Snape.
Napili se.
"...Téměř jsme o tebe přišli."
"Jsem si toho vědom."
Albus položil ruce na stůl. "...Tohle zřejmě není nejvhodnější příležitost na vytahování takového tématu."
"Jakého tématu?"
Polknul přes knedlík, který se mu utvořil v krku. Dlaně měl lehce zpocené. "Ach," začal.
"Jestli je tohle o Potterovi-"
"Kdysi jsi mě políbil," vyhrknul Albus.
Ticho.
Ředitel nedokázal pohlédnout na Snapea. "Kdysi. Před velmi dlouhou dobou. Políbil jsi mě. Po poradě profesorského sboru."
Jeden z portrétů zazíval.
"Je mi líto, že jsem nedokázal - zareagovat - správně. Překvapilo mě to." Hluboce se nadechnul. "Totiž - nikdy před tím se to nestalo," řekl. "A - chtěl bych, abys věděl, že - se velmi omlouvám za útrapy, které jsem ti možná způsobil. Ach. Jestliže ještě stále..." Slova mu odumřela na rtech. "Omlouvám se."
"... Jestliže tomu správně rozumím, omlouváte se mi za událost, ke které došlo před roky - a ve které jsem svému nadřízenému učinil nevhodné a nežádoucí návrhy-"
"Nebyly nevhodné. A nebyly ani nežádoucí." Pevně stisknul sklenku a bojoval s přívalem studu. Nutkání prchnout z místnosti bylo neúnosné.
Věčnost ticha. A konečně -
"Proč o tom začínáte mluvit teď?"
"Nikdy jsem o tom nepřestal přemýšlet. Chtěl jsem, abys o tom věděl, když nic jiného. Chtěl jsem, abys..." Potřásl hlavou. "Chtěl jsem tě," přiznal se. "Už nějaký čas."
Ticho.
"No není to hloupé," řekl Albus, zvedl se a odešel.
X
"To je dost, Snape," zavrčel Moody ze svého místečka blízko dveří.
Albus sledoval, jak Severus vešel. Jeho pravá ruka narušovala linii jeho ramen a tahala jednu stranu dolů jako olověné závaží na váhách, čímž ještě zdůrazňovala prázdný, připevněný rukáv. Jestliže Albuse překvapilo, že Severus nijak nereagoval na kousavou poznámku, nepřekvapilo ho později, když uslyšel -
"Cítíme se trochu nejistě, mohli bychom totiž přijít o místo nejdeformovanějšího člena Řádu, že?"
Pak přišly výkřiky a výhružky a Kingsley Moodymu prokázal laskavost tím, že ho držel zpátky.
Severus se opřel do křesla, s překříženými kotníky, s tvářemi zrůžovělými od ohně.
X
Schůze byla konečně rozpuštěna. Ti, kteří na Grimmauldově náměstí zůstávali přes noc, se odebrali do vyšších pater.
Albus sesbíral své poznámky a očaroval je proti nepovolaným očím.
"Řediteli."
Strnul na místě.
Dveře se zaklaply. "Nejsem... přesně to, co bylo nabízeno... před lety." Severus si odkašlal. "Nicméně..."
Vydechl a otočil se.
Severusovy oči byly temné. Rty měl růžové. A jeho úšklebek byl nejistý. Potřásl svým nezatíženým ramenem. "Nabídka ještě nebyla stažena."
Tentokrát byl Albus připraven. Upustil poznámky a překročil hromádku papírů.
"Tohle nebylo nut-"
Políbil Severuse.
Líbat někoho, jak zjistil, bylo jiné než být líbán. V úvahu se musel brát směr a také pozice nosů. Zkusil to znovu, tentokrát o něco disciplinovaněji.
Dlouhé prsty mu vklouzly do vousů.
Pak polibek přerušili. "Neshledáváš to ani trochu...odpudivým?"
Albus se přisunul blíž a zajal Severusovy rty svými vlastními. Přitáhl si Severuse blíž. "To bys nikdy nemohl být. Ne pro mě, Severusi."
Severus se štěkavě zasmál. "Musíš být slepý." Ale poté mu Severus oplatil objetí tak, jak jen dovedl, a políbil ředitele do koutku úst. "Tohle může být považováno za nemoudré."
Albus polknul. "Severusi, jestli si nejsi-"
"Vezmi mě do tvých komnat," řekl.
Odkašlal si. "Nebudu vědět, co dělat," zašeptal.
"Ale ano, budeš," řekl Severus a líbal ho, až tomu uvěřil i Albus.