Listopad 2016

Ndnf

9. listopadu 2016 v 0:52

Afrodenzia

3. června 2011 v 10:01 | Nel-ly | Jednorázovky
Upozorňuju, že jde sice o "pohádku"- příběh má hrdinku, hrdinu, temný les, poučení i ten svůj "šťastný" konec :D, ale zásadně o pohádku pro dospělé. Tedy přísný rating 18+ (věřte mi, děti by mohly mít jisté psychologické následky, jak praví některé servery a to si přeci nevezmu na svědomí).
Vlastně jsem uvažovala, jestli to sem vůbec vložit - ale tak napsala jsem to, tak to zkusím :) jen upozorňuji, že jsem byla ovlivněna čtením povídek, které mi poslala kamarádka, a na které by blog musel být "jen pro dospělé"
POSTAVY: Hermiona Grangerová
DOBA: 3. ročník HP (no, nebijte mě :D)
ŽÁNR: pohádka :P
UPOZORNĚNÍ: RATING 18+ (částečně i non-con), pairing HG/RL
POČET SLOV: 2 205
Žila, byla dívka, kterou měl každý rád, ale její dva přátelé ze všech nejvíc. Ačkoliv je někdy dokázala rozzuřit a dokázala být otravná stejně, jako nějaká jejich přísná matka, nedali na ni dopustit a nikdy jí nepřáli nic zlého.
Dívka byla milá, chytrá a i velice hezká. Zpodobnění dokonalosti, řekli byste, ale byla tu jedna věc, která na ní ostatní tolik trápila. Na svůj věk byla dívka až příliš upjatá a jakoby... No, ač je to ošklivé takhle říct, Hermiona Grangerová ve svých čtrnácti letech více než cokoliv jiného připomínala právě tu frigidní starou pannu, jež jí jen nedávno předpověděla jejich maličko šílená profesorka Jasnovidectví.
Jistě, oba její nejlepší kamarádi, spolužačky z koleje a vůbec všichni skupinově tvrdili, že "bláznivka" Trelawneyová nemá vůbec v ničem pravdu, a tak ukolébali Hermionu na vlnách nevědomosti, poněvadž za jejími zády nastala šeptanda - snad každý, alespoň trochu zkušený člověk, musel uznat, že v něčem má přeci jen profesorka Jasnovidectví pravdu.
Slečně Grangerové by vůbec neuškodilo, kdyby jí někdo ukázal, že život nespočívá jen v knihách, ale i ve vášni, jež je ohněm a srdcem všech živých bytostí.
***
Jednoho dne uprostřed druhého pololetí dostala Hermiona úkol a nebyla by to ona, kdyby se svůj úkol nerozhodla splnit, co nejdříve.
Profesor Snape měl nedostatek bylin na pondělní hodinu. Šlo o květinu jménem Afrodenzie, velice specifický druh rostliny, která se dá sbírat jen v noci v stříbrné záři měsíce. A protože šlo právě o profesora Snapea, nepřipadl úkol nikomu jinému než "Zlatému triu", tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně. Bohužel však k Hermionině smůle měli její dva přátelé již na ten večer svoje vlastní plány - odpracovávali si trest u profesorky McGonagallové - a i kdyby strašně chtěli, což ani nechtěli, tak se z něj nemohli vyvléknout. A tak zůstala všechna práce jen na Hermioně.
Hned toho večera se Hermiona s proutěným košíkem vydala na cestu do Zapovězeného lesa. Nebála se, nakonec šla jen na okraj a pevně věřila, že když má u sebe hůlku a nestráví v lese žádný zbytečný čas navíc, nic se jí nemůže stát - ach, jak se pletla.
***
Malá, nikým nezpozorovaná, postavička se pomalu blížila k lesu. Šla klidným odlehčeným krokem, mávala ručkou, v niž svírala košíček, a vůbec se zdálo, že si plně užívá krásného počasí. Slunce už dávno zmizelo za horizontem a nahradila ho tajemná, tichá a krásná noc. Na nebi nebylo ani mráčku a uprostřed té tmavě modré plochy, jako jediný ostrůvek naděje, zářil stříbrný kulatý měsíc.
Ať jí to připadlo jakkoliv absurdní, musela si Hermiona přiznat, že když procházela přes okraj Zapovězeného lesa, cítila, jak její ruce i záda pokrývá husí kůže, ačkoliv počasí bylo stále příjemně hřejivé. Snad nikdo neměl dobrý pocit, když sám vcházel do tmavého lesa, z kterého se ještě k tomu z hloubi ozývalo teskné vytí nějakého zvířete - každému se zde vždy stalo něco zvláštního.
Květina Afrodenzie rostla na mýtince necelých padesát metrů vzdálené od prvních maličkých stromů a jen na dvě nebo tři sta metrů vzdálená od Hagridovi hájenky. Nebylo pravděpodobné, že kdyby Hermionu cokoliv napadlo, tak poloobr uslyší její křik, ale protože se Hermiona vždy považovala za poměrně schopnou čarodějku, která neztrácí hlavu, věřila, že by dokázala Hagrida, v té nejvyšší nouzi, včas upozornit na své problémy a mezitím se ubránit jakémukoli nebezpečí.
S malým úsměvem vstoupila dívka na mýtinku, v jejímž středu rostly snad tři desítky překrásných rudých květů Afrodenzie, které jen čekaly, až je Hermiona utrhne a přinese svému profesorovi.
Se sebejistotou sobě vlastní poklekla před trs květin, natáhla ruku, dvěma prsty uchopila dužnatý stonek a trhla... V tu chvíli jí na prsty vytekla mazlavá tekutina vydávající tak silnou vůni, že se Hermioně zatočila hlava. Rychle strčila květinu do košíčku, ale přitom si stačila mízou potřísnit i prsty druhé ruky. Dlaně začínaly být stále více lepkavé a Hermiona neznala jiné východisko, než si ruce otřít v záhybech krátké školní sukně - nakonec, stejně ji chtěla večer dát vyprat.
Ačkoliv dokázala šťávou z Afrodenzie potřísnit skoro celou zadní část sukně, přesto nezbavila své prsty veškeré lepkavosti a nyní byla zahalena do nasládlého, těžkého oparu podivné vůně.
Hermiona si z ramen stáhla dlouhý černý hábit, který měla jen jeden a za nic ho nechtěla ušpinit stejně, jako sukni. Vyhrnula si dlouhé rukávy bílé košile, znovu klesla na všechny čtyři a natáhla se pro druhou rostlinu - už věděla, co má očekávat, a tak ji nepřekvapila ani hustá lepkavá míza ani nová dávka sladké vůně.
Když už se chtěla zvednout z rukou a dát květinu do košíku - ztuhla uprostřed pohybu. Za svými zády uslyšela výhružné funění a praskání větviček pod vahou nějakého těžkého zvířete. A jestli si něčím byla v tu chvíli Hermiona jistá, tak tím, že se nejedná o mírumilovného jednorožce nebo Kentaura milujícího děti. Tento zvuk představoval měkké tlapy s dlouhými drápy, které pomalu našlapovaly na suchým listím pokrytou zem a blížily se ke své oběti.
Hermiona se usilovně snažila překonat paniku, kterou cítila, a opatrně zvedla ruku a chtěla zašátrat v kapse po své hůlce - marně. Hůlka byla uvězněna v kapse školního hábitu ležícího více než metr od zoufalé dívky.
Co teď?
Nenapadlo ji nic jiného, než se pomalým plíživým pohybem po kolenou vydat k hábitu ležícímu kousek od jejího pravého boku. Avšak ve chvíli, kdy dívka trochu pohnula pravým kolenem, aby se jako rak přiblížila ke svým věcem, zvíře za ní se pohnulo také - byl to bleskurychlý pohyb, který Hermiona ani nedokázala zaznamenat a jediné, co si chvíli po tom uvědomovala, byly obrovské tlapy po stranách jejích boků a studený čenich bloudící jí po odhalených stehnech - v takovém vedru dokonce ani vzorná studentka jako ona nenosila podkolenky, natož pak punčocháče a pod do půli stehen dlouhou sukní měla jen titěrné kalhotky.
Dívka se začala jemně třást a srdce se jí divoce rozbušilo, když ucítila vlhký čenich rejdící jí pod sukní, posléze následovaný horkým jazykem, který ji odíral jako jemná bruska. Hermiona zalapala po dechu, když si uvědomila, že zvíře za jejími zády přišlo za vůní květiny Afrodenzie a teď se snažil slízat všechnu mízu, která stekla z okrajů sukně až na její stehna a co víc, pokud zvíře bude i nadále dorážet čenichem na místa, kde se nacházely pozůstatky květinové šťávy, za chvíli se dostane... Ano, přesně tam.
Hermiona jen stěží zabránila svým stehnům v přitisknutí se k sobě, když se studený čenich zvířete přes jemnou látku její sukně a ještě jemnější látku spodního prádla zabořil přímo mezi nohy a začal mezi nimi rejdit, jak kdyby tam měla schovaného králíka.
Žádné rychlé pohyby. Ani se nehni! Opakovala si v duchu stále dokola a dokola, zatímco si uvědomovala, jak se sukně vyhrnuje stále výš a výš, zatímco se šelma snažila dostat... No, raději snad ani nepomýšlet, kam se snažila dostat.
Uběhlo několik dlouhých minut, během kterých zvíře Hermioně olizovalo stehna a čenichem rejdilo mezi nohama - sukně se jí, částečně vlivem jejích roztažených nohou a částečně díky čenichu zvířete, vyhrnula až na boky - a dívka si ke své hrůze začala uvědomovat známé pocity uvnitř svého těla, vycházející právě z míst, kde ji olizoval horký hrubý jazyk...
Během svých několika málo pokusů za zamčenými dveřmi ve svém pokoji v domě rodičů stihla Hermiona zjistit, jak citlivou má jemnou pokožku na vnitřní straně stehen a teď, napříč strachu, který cítila, se tento efekt začal projevovat v míře větší, než jakou kdy zažila. Hermiona si uvědomila, že začíná být vzrušená víc, než kdy jindy.
To ne! Ne, ne, ne! Bědovala v duchu Hermiona, ale už bylo pozdě, nešlo to zastavit a ona ucítila, jak pomalu vlhne. Jediná otázka visející ve vzduchu byla, zda si toho všimne i zvíře za jejími zády - protože jeho zvýšená citlivost na jakýkoliv pach ještě umocněná faktem, že čenichem bloudilo jen několik centimetrů od inkriminovaného místa, dala předpokládat, že si toho všimne a Hermiona neměla nejmenší tušení, jak na tu novou "vůni" bude reagovat.
Opatrně, aniž by pohnula dolní polovinou těla, se otočila, aby zjistila, co se to vlastně za jejími zády nachází. Podle velikosti, studeného čenichu a dlouhého jazyku už sama poznala, že jde o psa, tedy v tomto případě spíš o vlka, kterého by mohla po několika minutách začít nudit. Jenže ve chvíli, kdy se otočila a spatřila, co se nachází za jejími zády - ztuhla a na chvíli přestala dýchat.
S čumákem zabořeným mezi jejíma nohama, tlapama doširoka rozkročenýma kousek od jejích kolen, vrtějící dlouhým šedivým ocasem, tu stál čistokrevný vlkodlak. V tu chvíli by se v Hermioně krve nedořezalo. Nejen, že četla snad všechny knihy o těchto lidech měnících se jednou za měsíc v krvelačné zrůdy, ale dokonce znala identitu toho jediného, který se nyní na pozemcích Bradavic proháněl. Nebylo sporu o tom, že za jejími zády, s nosem zabořeným mezi jejíma nohama, stojí přeměněný profesor Lupin a co víc, že silně reaguje na její nechtěné vzrušení.
Změna člověka ve zvíře nebyla úplná. Vlkodlak se od vlka nelišil jen svou velikostí a celkově mohutnou stavbou těla, ale i návyky - jak fyzickými, tak všemi jinými. Vlkodlak se nikdy nespářil s vlčicí, základní chutě člověka zůstávaly stejné, jen proměna je všechny stokrát násobila - byla to touha po nadvládě, krvi, násilí, ale i vášni a základní sexuální touze.
Vlkodlak nereagoval na zvířecí samice, ale vůně vzrušeného ženského klína s ním dělala divy. Toho si Hermiona stačila během té chvíle všimnout, ještě dřív, než profesor Lupin ve své "skoro" zvířecí podobě vyplázl dlouhý jazyk a přejel po lemu vlhnoucích kalhotek.
Vlkodlakovi nedalo nejmenší práci odsunout kus nepohodlné látky na stranu a v druhou chvíli už Hermiona musela potlačit dlouhý sten, když horký jazyk přejel po místech, ke kterým zatím nikdo jiný než ona sama neměl přístup.
Během té vcelku dlouhé doby, kdy jí dlouhý hrubý jazyk přeměněného profesora Obrany proti černé magii působil ty nejúžasnější pocity, jaké kdy zažila, Hermionu ani nenapadlo se bránit - opřela se o lokty, nohy nechala doširoka roztažené, sklonila hlavu a vychutnávala si vše, co jí zvířecí jazyk přinášel, avšak to jen do chvíle, kdy si uvědomila chladný vzduch na své odhalené pokožce a posléze těžké pracky na svých ramenou, když se na ni vlkodlak pokoušel naskočit.
Hermiona přidušeně vykřikla a pokusila se od zvířete odsunout, marně. Obrovské tlapy ji pevně držely, drápy se jí zarývaly do kůže na ramenou a vlkodlak se snažil dostat do míst, která instinktivně rozpozná každé zvíře od toho nejmenšího křečka až po slona (díky Merlinovi, že vlkodlaci nejsou sloňodlaci).
Vlkodlak na poprvé vyrazil a netrefil se, na podruhé však už zamířil správným směrem a ticho malé mýtinky rozrazil hlasitý dívčí výkřik. Bylo už pozdě, jakmile vlkodlak našel to správné místo, už nepřestal a začal se s neuvěřitelnou rychlostí a razancí pohybovat.
Po několika dlouhých minutách, už dívka nedokázala ani křičet a jen se skloněnou hlavou přidušeně sténala, zatímco vlkodlak, neměnící svoje tempo ani sílu, pokračoval ve své činnosti.
Najednou mýtinka ozářená stříbrným světlem ztmavla a pohyby zvířete se změnily. Najednou byly trhané a postupně se zpomalily, a kdyby Hermiona ještě dokázala vnímat svět, uvědomila by si, že za svými zády neslyší jen hlasité funění, ale i lidský křik a posléze sténání.
Vlkodlak se proměnil v nahého člověka, jenž byl stále pevně spoután s mladičkou dívkou, jež už si dávno stačila zvyknout na bolest a jisté nepohodlí lesa a sama nevědomky pohybovala pánví, aby dosáhla toho, co jí tělo napovídalo.
Vysílený muž se sklonil, opřel své zpocené tělo o záda dívky a navázal, pomalejším pohybem, na své předchozí pohyby. Uchopil dívku za dva malé pahorky skryté v bělostné košili, tvář zabořil do kudrnatých vlasů a postupně se dostával až k vrcholu.
***
Druhého dne ráno se polonahá Hermiona probrala sama na mýtince u kraje lesa. Byla strašně unavená a chvíli po probuzení myslela, že všechny zážitky předcházející noci byly jen výplody její unavené mysli. Avšak v dalším momentě už si uvědomila listí a mech, které jí posloužily jako lůžko, sukni vyhrnutou nad boky a roztrhanou, maličko zkrvavenou, školní košili.
"Takže to nebyl sen," oznámila šokovaná dívka tichému lesu a s vynaložením všech svých zbývajících sil se postavila na třesoucí nohy. Škrábance na zádech a ramenou ji bolely, ale to nebylo nic proti tomu, co cítila v klíně. Byla si jistá, že celý den nedokáže stisknout nohy a jít normální chůzí. Přesto zážitek včerejší noci byl to nejúžasnější, co zažila a za všechno vděčila vůni magické rostlinky, jež kvetla jen v stříbrné záři měsíce a důvod jejího jména, byl Hermioně jasný ještě předtím, než přečetla příslušnou stránku v encyklopedii květin s "magickými" účinky.
Většina dívek si v dětství přeje, aby našly svého pohádkového prince. Tato touha neopouští dívky ani v dobách dospívání, avšak představy a požadavky na toho dotyčného dokonalého prince se s věkem mění - každá z nás ale potřebuje zažít alespoň nějakou tu magickou noc, při které bude sama sebou. Takovou noc přesně Hermiona zažila a od té chvíle, už svým přátelům nikdy nepřipadala tak upjatá a neuspokojená, mohli se však jen domnívat, co bylo tou příčinou.
Můžeme však s určitostí říct, že to byla právě Hermiona, ta co jako první přišla na tajemnou totožnost profesora Lupina a přesto se ho nikdy nebála, která odchod svého profesora Obrany proti černé magii nejvíce oplakala.
Avšak jako každá pohádka, má i tahle svůj šťastný konec v podobě šťastné dívky s nadějnou budoucností, uspokojení jednoho nikým nemilovaného vlkodlaka a přináší nám poučení o tom, že naplnění jakékoliv (krom pár ošklivých výjimek) naší touhy je tou nejlepší cestou k šťastnému konci pohádky našeho života.